Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

SG: ZDP - druhá série bude - asi :)


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Andoriel: V tom prípade sa veľmi neteš, pretože to, čo im plánujem spraviť za pomoci Aničky, nebude pekné...

Toto je spoiler!!!:
Jednak ich vybije do posledného muža a jednak... no, nechaj sa prekvapiť. Fráza "Damnatio memoriae" to asi vystihne najviac...


:palka:

keď nebudú mačičky, nájde si Anička psíkov...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Ahoj Aiwe. :-)

Vím, kdo je Anička, mrknu občas na Tvé Admirálovo dedičstvo. Co chystá holčička jedna zlobivá nevím, ale mám jistotu, že i kdyby se Anička rozkrájela, tak Wraithíky nezlikviduje. :palka: Dokud jsme tady já a Andoriel, v životě se jí to nemůže povést. :!: Když bude nejhůř, tak nějakého zapomenutého Wraithíka napíšeme. :write: :-D
A pořád nerozumím tomu, proč je tak strašně nemá ráda. Vlezli jí do ledničky? Nebo šlápli na kuří oko? :rflmao:
Daša

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
nemá ich rada preto, lebo proti nim bojovala celá jej rasa mnoho rokov a aj tak Antikovia prehrali. A nemá ich rada preto, lebo ich nemám rád ani ja... :P

Andoriel, kedy bude ďalší diel? sme zvedaví...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
A Antikové prohráli :D , prohráli :twisted: , prohráli :yahoo:
Anička prostě obývá úplně jiný vesmír. Naštěstí aspoň toto je tam stejné :lol:

Další pokračování bude v sobotu. Pro upřesnění - v sobotu 18.5.2013.
Když to vyjde, tak hned ráno.

:bye: :sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:idea: Prehrali preto, lebo boli už asi pohodlní ("veď na nás nikto nemá") + mysleli viac na povznesenie než prísť o život ( :jako: zbytočne :jako: ) v boji ktorý už pre nich asi nebol až tak dôležitý. :roll:
:hmmm: Vždy mohli vyrobiť a použiť zbraň ako bola na Dakare a nie odísť a nechať "ľudí" napospas Wraithom.
:heat:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
"Hned ráno" bylo sice asi před dvěma hodinami, ale bez posledního přečtení by se mi sem povídka špatně dávala :wink:
Nejdříve bych asi měla poděkovat překladači Google, že se v něm najde tolik zajímavých jazyků. Pak hned Erin, která mi pomáhala hledat potřebná i nepotřebná slovíčka. A nakonec se omlouvám všem, kteří by snad níže použitý jazyk znali, protože překladač jistě není přesný. Slovníček použitých výrazů je uveden na konci povídky.
A teď už dost řečí okolo - bavte se:
43. Vizuri anataka

„Teylo?“
Andoriel stála mezi dveřmi s hlavou na stranu a zaraženě se dívala Athosianku, snažící se rychle zahnat z očí slzy.
„Přijdu později,“ řekla Ája. Otočila se k odchodu, když ji zarazil Teylin hlas.
„Zůstaň, prosím. Potřebuji si s někým promluvit.“
S nádechem se otočila a vkročila do Teylina pokoje. Původně chtěla nabídnout malou procházku nebo výlet Jumperem, ale zůstaly sedět na Teylině široké posteli a probíraly další možnosti, kde by ještě mohly hledat ztracené obyvatele Athosianské vesnice.
„Škoda, že ti nepomohl ten věštec,“ trochu se zamračila Andoriel. „Neznáš ještě nějakou pověst, která by nám poskytla nějaké vodítko?“
Teyla zavrtěla hlavou.
„Je to marné. Všechno. A tolik bych si přála, aby moje dítě poznalo otce.“ S povzdechem položila ruku na vystupující břicho. „Kannan by byl tak šťastný. Těšil se možná víc, než já. Tolik věcí by mu mohl ukázat. Zná tolik příběhů, pohádek, bájí -,“ Zvedla hlavu a zadívala se někam ke stropu místnosti.
„Bájí,“ opakovala polohlasem nepřítomně.
Andoriel mlčela a cítila, jak se v ní opatrně zvedá vlna naděje.
Teyla se usmívala. Dvakrát rychle za sebou mrkla a vrátila se pohledem k Andoriel.
„Máme krásnou báji o studni,“ začala vyprávět bez nějakého předchozího vysvětlení. „Praví se v ní, že na tajném místě, v hlubinách nad mraky, se skrývá začarovaná studna. Její voda má kouzelnou moc. Kdo se jí napije, tomu splní jeho přání. Ale studnu hlídá stvůra. Jenom ten, kdo správně odpoví na otázku stvůry, může se napít ze studny. Když neodpoví a odejde, stvůra ho nechá na pokoji. A když odpoví špatně, stane se pro stvůru potravou.“
Andoriel se neudržela a mezi rty jí vytryskl trylek smíchu.
„Stvůr tady máme plnou galaxii. Jenom nekladou žádné otázky a rovnou nás sežerou,“ řekla na vysvětlenou Teylina tázavého pohledu.
Athosiance to tolik zábavné nepřipadalo. Ruce jí klesly do klína a na chvíli sklonila hlavu.
„Takto jsem o tom nikdy neuvažovala,“ řekla zamyšleně. „Ale stejně.“ S nádechem se narovnala. „Nikdo neví, kde tu studnu hledat. Bližší určení se v báji nezachovalo.“
„Hlubiny nad mraky?“ ujistila se Andoriel, že si správně zapamatovala pozici záhadné studny. „Pokusím se něco najít v knihovně. Erin je na takové věci expert, třeba bude vědět ona, o co by se mohlo jednat.“ Vstala a chystala se k odchodu. U dveří se ještě zarazila a otočila se.
„Jestli se nám podaří něco takového najít,“ začala váhavě, „mohly bychom tě s Erin doprovázet? Vím,“ pokračovala rychle, „že plukovník Sheppard, tě samotnou nepustí. Určitě bude chtít jít s tebou. Stejně jako Ronon a Rodney. Ale studna přání...,“ nechala poslední větu viset ve vzduchu a zadržela dech.
„Mluvíš o tom, jako by to byla hotová věc. Nikomu koho znám se nepodařilo najít studnu plnící přání. Mnoho lidí z různých světů ji hledalo. Nevím o nikom, kdo by uspěl.“ Teyla poposedla, aby ulevila otékajícím nohám. „Jestli se vám podaří najít to místo,“ řekla slavnostně, „půjdeme ke studni přání všechny tři.“ Z jejích úst to znělo jako slib a přísaha zároveň.
Ája se usmála, kývla na pozdrav a odešla.

„Pokusila jsem se tu báji ve zkratce popsat,“ přisunula Andoriel k Erin notebook. „Aspoň to nejdůležitější,“ pokračovala.
Erin otevřela soubor a trochu povytáhla obočí.
„Opravdu toho moc není,“ pokrčila nos. Necelá stránka textu rozděleného heslovitě do bodů, to bylo hodně málo informací k nalezení správného místa v celé galaxii.
„Bohužel,“ povzdechla si Ája. „Jiný zdroj než Teylinu paměť nemáme.“ Dívala se, jak se Erin mračí na obrazovku. „Můžu tě tu s tím nechat?“
„Jasně,“ zamručela Erin. Oči spustila z monitoru jenom proto, aby sáhla po hromádce tabletů a přisunula si je blíž k sobě.
Andoriel přešla do jiné části knihovny. Už před dvěma dny slíbila Radkovi, že mu najde údaje o rozvodech energie v podmořské části Města. Viděla je na jednom z tabletů, ale když ho začala hledat, nebyl nikde k nalezení. Včera se začala vyhýbat Radkovým ublíženým pohledům a pátrání po ztraceném tabletu věnovala každou volnou chvíli.
Večerní stíny se tiše vkradly do koutů knihovny, polehávaly na podlaze a vyděšeně prchaly před rozsvěcujícími se světly.
Erin si protřela unavené oči. Otočila se, aby viděla na druhou knihovnici.
Andoriel se mechanicky usmála na desátníka, který odcházel s válečným románem v podpaží, a zamyšleně sklopila pohled k pultu sotva se za ním zavřely dveře. Vzala hromadu složek a přenesla ji na odkládací stolek pro nezařazené dokumenty. Otočila se zpátky a nahlas zaklela. Dlouho hledaný tablet se celou dobu skrýval pod právě odnesenými složkami. Zkontrolovala, že se opravdu jedná o správné informace, a rozběhla se do Radkova pokoje.

„A proč se nezeptáš kamaráda?“ chtěl vědět Radek Zelenka.
„Vždyť se tě ptám,“ nechápala Andoriel.
Oba měli takovou radost z nálezu tabletu, že to šli do jídelny zapít hrnkem pozdní kávy. Seděli u okna na terasu a dívali se ven na světla Města.
Radek se potěšeně usmál, ale hned svůj dotaz upřesnil: „Myslel jsem kamaráda, pro kterého je galaxie Pegas domovem od jeho vzniku někdy před stovkami let. Kolik je vlastně tvému přerostlému příteli?“
Andoriel pokrčila rameny.
„Tak akorát. Kdo by to počítal?“ Podepřela si bradu pěstmi, lokty opřela o stůl před sebou a zamračila se před sebe. „V hlubině nad mraky. Co to může být?“
„Cokoli,“ pokrčil Radek rameny. „Třeba Hvězdná Brána na orbitě nějaké planety s velkou oblačností. Nebo se stěny obrovské sopky někde zvedají tak vysoko, že přes ně mraky nepřelétnou a v jejím jícnu je studna ukrytá. Nebo –„ zarazil se, „něco jiného,“ dodal po chvíli.
„Cokoli. To je ten správný výraz,“ řekla Erin a přitáhla si další židli k malému stolku, u kterého seděli. „Za celý den jsem nezjistila vůbec nic. Žádná hlubina nad mraky zřejmě podle Antiků neexistuje. Stejně tak, jako podle nich neexistuje žádná studna přání.“

Teyla se převalovala na lůžku. Hledala nejvhodnější polohu pro odpočinek a nemohli se s dítětem dohodnout, která pro ně bude nejlepší.
Konečně usnula.
Ráno se nechápavě dívala na blok vedle své postele. Mnoha rychlými tahy v něm byla načrtnuta pro ni úplně neznámá slova: vizuri anataka.
Za půl hodiny už vstupovala do knihovny a rozhlížela se po jejích strážkyních.
„Tady,“ položila na pult blok a poklepala prstem na podivné výrazy. „Vůbec nevím, jak jsem k tomu přišla, ale písmo je moje.“
„Chmm,“ zamumlala Andoriel. „A co to má být?“
„Nemám tušení. Před usnutím jsem se snažila vzpomenout si na podrobnosti té báje, ale už se mi nic nevybavilo. A ráno jsem našla tohle.“
„Vizuri anataka,“ přečetla Erin pomalu nahlas. „Něco mi to připomíná. Vydrž.“ A zmizela za rohem.
Teyla a Andoriel se dívaly do místa, odkud by se měla vynořit a chvíle se prodlužovala.
Ája se začala přehrabovat v objednávkách na vědecké publikace ze Země a Teyla přešlápla. Měla hlad.
„Až něco najdete, budu v jídelně,“ řekla a zmizela z knihovny.
Andoriel jenom zamávala s nosem přilepeným k monitoru.

„Vlastně to byla náhoda,“ vysvětlovala Erin za hodinu nad čajem a toastem. „Prohnala jsem ta slova naší překladovou databází a omylem jsem odklikla místo Pegasské části tu z Mléčné dráhy. No, a je to svahilština.“ Spokojeně se rozhlédla po Teyle a Áje.
„Svahihtinha? Cho to jhe?“ Teyla jenom huhlala s ústy plnými trochu netradiční snídaně namíchané ze všeho, co v jídelně našla.
Andoriel se rozesmála.
„Teyla zná svahilštinu a ani o tom neví? A co to vlastně znamená – vizuri anataka?“ zeptala se a hned Erin pohybem ruky zarazila. „Budu hádat – Studna přání.“
Erin se na ni zaškaredila. Ája to uhodla dřív, než jim ten objev stačila sdělit sama.
„Vizuri anataka je svahilsky studna přání,“ potvrdila. „Když jsem to zjistila, pátrala jsem v Pegasu po společnosti, která by používala nějaký podobný jazyk. Chvíli to trvalo, ale našla jsem jednu odpovídající planetu. Má to jenom jeden háček,“ nadechla se, než pokračovala. „Ta planeta je podle databáze opuštěná.“
„Databáze Antiků se může za ta tisíciletí od skutečnosti lišit,“ namítla Andoriel.
„To může. Ale já nemluvím o databázi Antiků. To je z databáze misí. Už jsme tam byli. Našli jenom neúplné nápisy ve skalách.“ Erin se zamyslela. „Podle fotek to bylo vlastně jen pár shluků písmen, které někdo označil za podobné svahilštině.“
„Mohly bychom dostat povolení k prozkoumání nápisů?“ zeptala se Andoriel a očima těkala z Erin na Teylu a zpátky.
„Proč ne?“ usmála se Erin. „Už jsme je párkrát dostaly.“

Ronon trhnutím odstranil poslední dlouhou a houževnatou travinu, namotanou na kole MALPu. Rodney už zadával zpáteční adresu, aby přístroj mohli poslat zpět. Tráva na planetě se shluky písmen ve skalách byla silná a pevná a nejvyšší rostla kolem Brány. Bylo zřejmé, že portál určený k cestování mezi světy nikdo pravidelně nepoužívá.
Stejně silně a pevně vypadaly stromy, které rostly opodál, a rozložité keře plné dlouhých ostrých trnů.
Vydali se směrem ke vzdáleným horám. Vzduch měl vyšší obsah kyslíku a tak byl jejich postup plný dobré nálady.
„Vítejte, poutníci, na plan-,“ John Sheppard rozpažil ruce. Otočil se za chůze kolem dokola a zůstal stát před malým hnědým človíčkem, který se vynořil kdoví odkud a zastoupil mu cestu.
„Na planetě plné překvapení,“ dokončil John mumlavě načatou větu. Spustil ruce k tělu.
Hnědých lidiček bylo víc. Postupně se objevovali kolem výsadku z Atlantis. Mlčeli, tvářili se vážně, nedávali najevo nepřátelství, ale svým rozmístěním lidem bránili v dalším postupu.
Teyla se po nich rozhlédla
„Neublížíme vám,“ otočila se k tomu nejbližšímu. „Hledáme studnu přání. Vizuri anataka.“
„Kipekee na mimba,“ zašeptal človíček s téměř posvátnou úctou, když si Teylu pozorně prohlédl.
„Kipekee na mimba,“ opakovali ostatní a rozestoupili se, aby lidem uvolnili cestu.
„Nevím sice, co to znamená, ale je jasné, že jsi udělala dojem,“ otočil se k Teyle John.
Hnědí lidičkové se na něho podezřívavě podívali.
Jeden z hnědých Andoriel chytil za ruku a upřeně se jí zadíval do obličeje. Vrásky na čele se mu skládaly do neuvěřitelných vzorů.
„Waliochaguliwa adui,“ řekl, když jí po dlouhém zkoumání pustil ruku. „Pia kipekee.“
Kolem Erin stálo hnědých lidiček hned několik. Žádný z nich se jí neodvážil dotknout. Obcházeli ji uctivým obloukem a vykřikovali další nesrozumitelná slova. Andoriel jich pár pochytila: Mchawi na kipawa, kwa macho fedha. Kipawa se opakovalo často.
Ája pomalu sáhla do kapsy a ťukla do elektronického zápisníku.
„Ještě že jsem s sebou vzala tohle,“ řekla polohlasně. Chvíli něco studovala na malé obrazovce a pak potřásla hlavou.
„Vlastně neříkají nic důležitého.“ Podívala se na Teylu. „Ty jsi jedinečná a těhotná.“
Otočila se k Erin a pokračovala raději telepaticky: „Ty jsi čarodějka s Darem, ta se stříbrnýma očima.“ Nevěděla, jestli by byla Erin ráda, kdyby to řekla nahlas přede všemi. Podle Erininy reakce poznala, že se pro telepatii rozhodla správně.
„Ty jsi taky zvláštní, Erin“ řekla nahlas diplomaticky. Nad dalšími výrazy se trochu zarazila. „Já jsem -“ Nadechla se. Moc se jí do toho nechtělo, ale nakonec to řekla nahlas: „ Já jsem vyvolená nepřítelem.“
„No jasně,“ vyprskl John.
„Kuwa kimba,“ řekl mu vážně jeden z hnědých.
Andorieliny prsty přejely po displeji.
„Máš mlčet,“ usmála se na Johna. Otočila se k lidičkám a pokusila se o pozdrav v jejich jazyce.
„Siku njema. Hledáme studnu přání. Je v hlubině nad mraky.“
„Kina juu ya mawingu. Vizuri anataka,“ opakovali hnědí a kývali hlavami.
„Co to máš?“ ptal se Rodney a díval se Áje přes rameno. „Hele, překladač. Jak jsi našla jejich řeč? Co je to vůbec za lidi? Vědí o studni? Zavedou nás tam?“
„Kuwa kimba,“ sykla na něj Teyla. Vysloužila si tím hýkavý smích z mnoha hnědých úst.
Rodney se zamračil. I on si pamatoval, co to slovní spojení znamená.
„Jsme potěšeni, že se snažíte mluvit naší řečí,“ ozval se jeden z hnědých lidí. Ve vlasech měl zastrčený dlouhý stvol trávy. Jeden jeho konec vykukoval mužíčkovi z tuhého účesu nad čelem a druhý konec se kymácel těsně nad zemí za jeho patami. Zřejmě nějaký jejich náčelník, pomyslela si Andoriel a tiše si oddechla. Bála se, že se svým překladačem svahilštiny dlouho nevydrží.
„Tak tedy vítejte mezi anasema kuma watu. Pravými lidmi,“ pokračoval náčelník Dlouhý stvol. „Naši zvědové nám řekli, že jste prošli kruhem vody.“ Přejel je dlouhým zamyšleným pohledem. „Vy tři,“ zaměřil se na ženy, „jste každá něčím zvláštní. Podle našeho mýtu máte mít přístup ke studni přání otevřen. Ale jen dvě z vás se mohou napít. Ta třetí,“ pořád očima těkal mezi nimi, „odpoví na otázku stvůry Mdumy.“
„Takže je tady,“ zašeptala si pro sebe Erin.
„A která –„ začala Teyla. Zarazila se, když náčelník zvedl ruku.
„To v mýtu nestojí,“ řekl krátce. Pak si to rozmyslel a přece jenom pokračoval: „Mýtus hovoří o třech zvláštních ženách, které přijdou se svými druhy kruhem vody. Jedna z nich odpoví na otázku Mdumy a další dvě se budou moci napít. Jejich přání se vyplní. Jedné tak, jak očekává, a jedné tak, jak by nikdy nevěřila, protože ani ona nevěří, že je studna kouzelná.“
Znovu si pozorně prohlédl všechny tři ženy, které se k sobě přiblížily jako by se chtěly chránit.
„Jenom mi není jasné, kdo je čí druh,“ řekl s jasnou otázkou v hlase. Na tázavé pohledy členů mise i tuto informaci doplnil:
„Každá z žen musí mít svého partnera. Tak praví mýtus.“
„Tak to je jasné,“ vykřikl Rodney a rychlostí, kterou by u něj málokdo čekal, si stoupnul k Teyle. Sklonil se k ní a zašeptal jí přímo do ucha: „S těmi bláznivými knihovnicemi nechci mít nic společného.“
Teyla se neubránila malému úsměvu.
Ronon se ve stejnou chvíli postavil k Erin. Ta jenom udiveně pozvedla obočí, ale nijak to nekomentovala.
Stejně tak Andoriel nekomentovala, kdo na ni vyšel jako ‚partner‘. Johnův poťouchlý úsměv ji nenechal na pochybách, že si plukovník užije každý okamžik, kdy do ní bude moci rýt svými nepříjemnými poznámkami. Začal hned.
„Znáš to,“ řekl s úsměvem. „Co se škádlívá –„
Letmo se podívala na přístroj v dlani.
„Kimya ni dhahabu,“ řekla mu mile.
Domorodci se znovu rozesmáli a John se zamračil. Vzal Andoriel za ruku, pootočil zápisník k sobě a nahlédl do něho.
„Mlčeti zlato,“ přečetl nahlas. Vyvolal tím další vlnu smíchu, ke které se tentokrát přidali i Teyla, Erin, Ronon a Rodney.
„Pojďme.“ Teyla byla netrpělivá.
Náčelník Dlouhý stvol je všechny vedl ke skalám. Aniž by se zastavili nebo aspoň zpomalili, začali domorodci šplhat na téměř kolmou kamennou stěnu.
„Počkejte tady,“ zarazil je jeden z domorodců, když Teyla a Erin položily ruce na skálu, rozhodnuté následovat své průvodce.
Zůstal s nimi a klidně se uložil do prohlubně vedle velkého kamene. Zdálo se, že čekání bude dlouhé.
Rodney se rozvalil na hustý zelený trávník a zavřel oči. Erin, John a Andoriel se usadili vedle. Mlčeli. Přemýšleli, co je čeká. Ronon stál s hlavou zvrácenou u skály a díval se vzhůru až ke hranici nízkých šedých mračen, ve kterých se ztrácel vršek hory.
Teyla nervózně přecházela kolem a každou chvíli se podívala na skalní stěnu se směsicí touhy a zoufalství v očích. Nechtělo se jí ostatním vysvětlovat, jak osaměle se cítí bez přítomnosti Athosianů. Celý život prožila mezi nimi. I když zůstala na Atlantis, pořád věděla, že se má kam vrátit. O tu jistotu před pár měsíci přišla a dosud se s tím nedokázala vyrovnat. Při hovoru s náčelníkem Dlouhým stvolem ji napadlo, co by dělala, kdyby ona byla tou, která bude odpovídat na otázku stvůry Mdumy. Musela sama sobě přiznat, že si nedovede představit situaci, kdy by stála u studny a nemohla se napít.
Ája zívla a přitáhla si kolena k bradě. I ona přemýšlela nad přáním. Ne, že by jich měla málo. Její přání se řadila do dvou kategorií. Jednu skupinu tvořila přání, která si mohla s trochou vůle splnit sama. A ta druhá skupina se pohybovala mezi vzdušnými zámky, kam nemohl dosáhnout žádný zázrak.
Rodney se otočil a otevřel oči.
„Taky bych měl přání,“ řekl hlasem rozmazleného dítěte (nebo geniálního vědce :-) ).
John se zasmál. „To si dovedu představit, Rodney. Ale ty jsi měl příležitost už s věštcem. Na rozdíl od Teyly.“ Chtěl něco dodat, ale zaslechl Rononův tlumený výkřik.
Po skále k nim shora jela síť spletená z rostlin a kořenů. Její velká oka tvořila široký pohodlný žebřík do výšin nad mraky.
„Je čas,“ řekl domorodec. Vyskočil a chytil síť. Pokynul lidem, že mají začít šplhat.
Teyla se k ní vrhla první. Erin se chtěla chytit vedle ní, ale na pokyn malého hnědého mužíčka ustoupila.
„Rodney, vstávej,“ zavrčela Ája, chytila doktora pod ramenem a zvedla ho tak rychle, že se skoro vznesl do vzduchu. „Lezeš vedle Teyly,“ řekla mu, když viděla jeho nechápavý pohled. „Vybral sis ji, ne?“ pokračovala.
„Jo. Aha. Jasně,“ mumlal doktor McKay. Došel k síti a nedůvěřivě si ji prohlížel.
„A tohle nás má udržet?“ zeptal se nedůvěřivě.
„Rodney!“ Teyla už nehodlala čekat.
Za Rodneyho naříkání a Teylina povzbuzování se pomalu vydali vzhůru.
Erin s Rononem se podívali na sebe, na síť, zpátky na sebe, zašklebili se a oba dva vyrazili ve stejnou chvíli. Po pár vteřinách přehonili Teylu s láteřícím Rodneym a zmizeli ve spleti větví a silných zelených šlahounů.
John a Ája se k závodu nenechali vyprovokovat. Stoupali, co noha nohu mine, a od Teyly s Rodneym si nechávali malý odstup. Pomalý pohyb byl pro jejich svaly mnohem větší zátěží, než veselý závod Erin a Ronona.
Po půl hodině lezení se Ája udýchaně zasmála.
„Už vím, co si budu přát, když budu mít příležitost. Abychom se všichni zpátky dostali nějakou snadnější a bezpečnou cestou.“ Při mluvení nepřestávala stoupat. Věděla, že kdyby zastavila, bylo by obtížné znovu přimět svaly k činnosti.
„Dobrý nápad,“ zafuněl vedle ní John.
Před veškerou svoji snahu pohybovat se pomalu, se stále blížili k Teyle a Rodneymu. Neodpustili si krátký pohled jeden na druhého, když zaslechli Teylino tiché povzbuzování. Marně se snažila přinutit doktora k rychlejšímu pohybu.
„Myslíš, že by byl velký prohřešek...,“ začala Ája.
„To nejde,“ ozvalo se pod nimi. Domorodec seděl na jednom ze spletených stvolů a po bradě mu tekla šťáva z velkého kulatého ovoce, do kterého se zakusoval. „Každý musí jít s tím, koho si vybral,“ dořekl, když rozžvýkal a polkl obzvlášť velký kus.
Ája se s otázkou v očích zadívala na Johna. Podle ní by měl plukovník vědět nejlépe, co na McKaye platí. John se usmál.
„Slyšel jsem, že na nás nahoře čeká nějaké občerstvení,“ začal nenápadně.
„Opravdu?“ chytila se Andoriel. „A co si pod tím domorodci představují?“
John zakoulel očima. Hnědý mužík pod nimi ukázal drobné bílé zoubky v úsměvu a zamával nad hlavou napůl snědeným kusem ovoce. John i Ája jenom zavrtěli hlavami. Na to by Rodneyho neutáhli.
„Než jsme sem šli,“ řekla Ája rychle, „četla jsem, že tady mají zvláštní druh kávy. Její sběr je nebezpečný, ale chuť vynahradí riziko. Někteří odvážní dobrodruzi ji sem chodí Branou sklízet.“
„Káva?“ ujistil se John.
Ája to vážně potvrdila. „Ano. Náš první tým se vrátil z této planety s přesvědčením, že je neobydlená. Domorodci se před ojedinělými návštěvníky i před sběrači dobře skrývají. Kávová zrna jsou to jediné, co sem dobrodruhy láká. Ale podle posledních informací je už většina nalezišť zdevastovaná a přestává se vyplácet je sem chodit sklízet. Nedají se pěstovat. To potom ztrácí svoji chuť. A na jiných planetách se jim taky nedaří.“
Domorodec pod nimi se smál od ucha k uchu.
„Káva,“ opakoval po Andoriel. „Dobrá káva.“
„Tak je to pravda?“ Rodney konečně začal jevit zájem o rozhovor vedený pod ním. „Jestli je nahoře nějaká výjimečná káva, na co tady čekáme?“ Jeho pohyby se zrychlily tak, že mu ostatní skoro nestačili.
Ája mrkla na Johna.
Naklonil se až k jejímu uchu a zašeptal:
„A kdo bude poslední, ten musí sníst citrón.“
Ája vyprskla smíchy.
Překulila se na vrchol hory těsně před domorodcem. Nahoře na ni čekaly pomocné ruce, aby ji zvedly na nohy a odvedly k plochému kameni, kde opravdu čekalo jídlo.
K McKayově znechucení si domorodí obyvatelé planety pod pojmem jídlo představovali jenom ovoce.
„Daktari, daktari!“ volal ten, který jim dělal celou cestu společnost. Odvedl Rodneyho stranou a podal mu vydlabanou misku.
„Káva,“ řekl se širokým úsměvem.
„Tohle?“ pokrčil McKay nos. Přesto neodolal a aspoň si přivoněl. Teyla šťouchla loktem do Erin a kývla směrem k doktorovi. Vypil obsah misky na jeden zátah a žádal si další.
„Myslel jsem si, že si ze mě děláš legraci,“ otočil se k Andoriel. „Ale je opravdu vynikající. Mohu dostat ještě?“ Mával prázdnou miskou domorodci před obličejem.
Náčelník Dlouhý stvol pokynul Teyle, Erin a Andoriel, aby ho následovaly. John a Ronon se k nim chtěli přidat, ale byli rázně odmítnuti. Poslední část cesty musely ženy absolvovat samy, jen v doprovodu náčelníka.
Šly za Dlouhým stvolem ještě daleko z dohledu ostatních. Stále mírně stoupali. Proplétali se mezi balvany a prošli několik jeskyní, než stanuli na okraji propasti.
„Dál už můžete jen vy tři,“ pokynul jim náčelník k uzounké stezce klikatící se po úbočí dolů do strže.
Erin se naklonila, aby se podívala, kam budou sestupovat. Dno propasti nebylo vidět skrz husté mraky, které se válely v hlubině pod nimi.
Teyla nezaváhala. Jako první se vydala pěšinou. Skála po její levé ruce se prudce zvedla, sotva udělala pár kroků. Při dalším postupu se stěna srázu stala oporou pro udržení rovnováhy. Erin vykročila za Teylou a Andoriel jejich malý průvod uzavírala.
Pětkrát se otočily se zalomením stezky, než se ocitly na konci cesty. Vedla je do úzké jeskyně.
Erin se ohlédla a podala Áje ruku. Věděla, jak nesnáší těsné uzavřené prostory. Tentokrát se jí dostalo jen potřesení hlavy. Ája se svému strachu ubránila sama. V jeskyni, kam ústila úzká krátká chodbička skálou, bylo světlo.
Teyla se u okraje jeskyně tiskla ke stěně a s úžasem a strachem si prohlížela obrovské klepeto ležící přes kulatý okraj studny uprostřed velké skalní dutiny. Tvor, kterému klepeto patřilo, se ukrýval někde na půl cesty k tolik žádanému nápoji.
„Vizuri anataka,“ zašeptala Erin. Zhluboka se nadechla, když se objevilo ještě chapadlo stejně velké a nebezpečné jako klepeto. Natáhlo se k nim a skoro se jim položilo na nohy.
„Afya,“ řekla Andoriel. „Přivedla nás touha, přání a potřeba dozvědět se víc o našich blízkých.“
„Afya,“ ozval se chraplavý vysoký hlas.
Nad studnu se na tenké stopce vzneslo jedno oko.
„Znáte podmínky?“ pokračoval hlas.
„Když odpovíme správně, dvě z nás se mohou napít, když neodpovíme a odejdeme, necháš nás jít, a když odpovíme špatně, staneme se tvojí potravou,“ opakovala Andoriel, co slyšela předtím.
„Nesplnily jste všechny podmínky,“ řekl hlas. „Ti, kdo vás provází, nejsou vaši druhové.“
„Jsou to naši druhové. Sdílíme společný osud,“ odvážila se namítnout Teyla.
„Váš osud je někde jinde,“ prohlásil hlas. Oko si je prohlédlo jednu po druhé „Nevadí," protáhl hlas. "Můžeme pokračovat. Otázka zní: Čím se liší stvůra od nestvůry? Cokoli od této chvíle řeknete, bude považováno za odpověď.“
Teyla otevřela ústa a po Erinině dloubanci je zase zavřela.
V jeskyni zavládlo ticho.
Teyla se kousala do rtů. Neznala odpověď na divnou otázku stvůry. I kdyby ji znala, neodpověděla by. Příliš toužila se napít ze studny přání.
Erin se v hlavě honil milión nápadů, ale podvědomě věděla, že ani jeden není správnou odpovědí. I ona si uvědomila, že má jedno přání. Jednu touhu a potřebu. Neznala správnou odpověď a věděla, že její přání je nesplnitelné. Přesto se chtěla napít a alespoň se pokusit o nemožné. Chtěla vědět, že udělala všechno proto, aby se její nesmyslné přání splnilo.
Andoriel si prohlížela jeskyni. Nemohla přijít na to, odkud se bere všechno to světlo. Jeho zdroj byl někde vysoko nahoře. Záře se lámala v tisících lesklých plošek a vytvářela nad studnou matnou mozaiku ze všech barev duhy. Podívala se Teylu a Erin. Obě stály se sklopenými hlavami a mračily se do země. Chvíli je pozorovala, než se rozhodla, že její přání zůstanou v krajině nesplněných snů. Rukou zarazila Teylu, která se už obracela k odchodu.
„Stvůra byla stvořena. To znamená, že má stvořitele. Nestvůra nebyla stvořena. Vznikla jinak,“ řekla nahlas.
Teyla i Erin se na ni dívaly nevěřícím pohledem. Jednoduchost takové úvahy je zarazila.
Ze studny se ozval hlasitý vzdech, který přešel do zabublání.
„Vaše přání,“ řekl hlas.
Dvě neuvěřitelně dlouhé a tenké lidské ruce se k nim z otvoru natáhly s miniaturními pohárky z broušeného skla. Neomylně zamířily k Teyle a Erin. Oko na stopce zamrkalo.
„Vaše přání,“ zopakoval hlas sotva uchopily pohárky, „se vyplní, jak bylo řečeno.“
Teyla kapku vody spolkla tak rychle, jakoby se bála, že se v příštím okamžiku vypaří. Erin zaváhala. Podívala se na Andoriel. Teprve na její pokyn i ona polkla svůj předem splněný sen.
Ája zjistila, že by se pohárku nedotkla, ani kdyby jí měl splnit všechna přání, která kdy měla. Konečně pochopila, proč byly skleněné pohárky tak důležité na Cestě. Prošla jí společně s Acem a jeho posádkou nedávno a dobře si pamatovala váhání a údiv nad předměty posbíranými na zastávkách Cesty. Znovu se otřásla při vzpomínce na kus neznámé technologie, kterým se dal přetvořit celý známý vesmír. Pocit úlevy, když s prázdnou odcházeli od Stařeny, byl tak veliký, že by jeho objem mohla bez váhání přirovnat k celé planetě, která se jí svalila ze srdce. Stvůra se odmlčela, než Teyla a Erin polkly.
„Hlídám studnu přání,“ pokračoval její vysoký hlas, „a moje přání nikdo nesplní.“ Ruce převzaly prázdné pohárky a zmizely ve studni.
„Co by sis přál?“ zeptala se Andoriel.
„Poznat svého stvořitele,“ zašeptal hlas sotva slyšitelně.
Erin naklonila hlavu na stranu.
„Co bys udělal, kdyby přišel?“ zeptala se.
„To...,“ hlas zaváhal. „To nevím,“ přiznal.
„Takto to bývá s přáními,“ usmála se Andoriel. „Když se někomu splní, většinou neví, co s nimi.“
„Odpověděla jsi bez zaváhání.“ Stvůra využila příležitosti k dalšímu rozhovoru.
Teyla se zamračila. Chtěla už být zpátky, aby se přesvědčila, že mýtus nelhal.
Stvůra k ní otočila oko a pak se zase zadívala na Andoriel.
„Nebojíš se smrti?“
Ája se zadívala před sebe.
„Bojím se smrti,“ přiznala. „Ale vím, že každý musí nejprve prožít svůj život. Pak přijde smrt. Nic tomu nezabrání,“ dodala už spíš sama pro sebe.
Oko na stopce znovu mrklo. Potom zmizelo ve studni, stejně jako chapadlo a klepeto.
„Můžete jít,“ zazněl vzdalující se hlas.

Erin a Andoriel stály před ošetřovnou.
Erin byla bledá jako stěna. Ještě stále se nedokázala smířit se způsobem, jakým se její přání splnilo. Klon doktora Becketta byl stejně zneklidňující jako jeho originál. To, že Erin zapomněla na jejich vzájemné šarvátky, nic neměnilo na skutečnosti, že se k ní i kopie doktora chovala stejně, jako před lety Carson.
„Musím si dávat větší pozor na svá přání,“ řekla si Erin polohlasně sama pro sebe.
Ája se na ni usmála. Vyplnění Erinina přání zasáhlo víc lidí, než jenom jednu malou knihovnici. Ale očividně knihovnice trpěla nejvíc. Přála si návrat svého oblíbeného doktora a nevěřila, že by se to mohlo splnit. Carsonův klon ji vyvedl z míry víc, než by si kdy myslela.
„Můžete k Teyle,“ zavolala na ně mezi dveřmi doktorka Kellerová. „Ale jenom na chvíli. Ještě potřebuje klid,“ dodala, když kolem ní procházely na ošetřovnu.
Teyla se na lůžku zamilovaně usmívala na svého syna. Po příchodu knihovnic se skoro stejně nadšeně usmála i na ně.
„Ta studna přání byla opravdu kouzelná,“ řekla tiše, aby neprobudila dítě. „Našli jsme Athosiany. Torren John má otce zpátky.“ Přejela prstem po malé tvářičce vykukující z pestré deky.
„Torren John?“ zeptala se Erin a nenápadně stočila pohled na opodál stojící lůžko. John Sheppard se tvářil, že spí.
„Přišel pro mě k Michaelovi, i když byl sám vážně zraněn,“ řekla Teyla s úctou a obdivem.
Andoriel se sklonila nad spícím dítětem.
„Torren John Emmagan,“ řekla šeptem. „Vítám tě. Afya.“

-------------------------------------------------------
Malý svahilsko-český slovníček dle překladače Google:

Pia kipekee – také jedinečná
Kimya ni dhahabu – mlčeti zlato
Kuwa kimya - mlčet
Anasema kuma watu – praví lidé
Kuku majani – slepice odchází
Kipekee - jedinečná
Waliochaguliwa adui – vyvolená nepřítelem
Mchawi na kipawa – čarodějka s darem
Kipawa - Dar
Mchawi kwa macho fedha – čarodějka se stříbrnýma očima
Daktari - doktor
Mduma - bubák
Siku njema – dobrý den
Afya - Zdravím
Mzimu - duch
Ni nguwu – to je síla
Akamsalimu ama mwanga wa maisha yangu – Pozdraveno buď světlo mého života
Ni mnene – to je hustý
Vizuri anataka – studna přání
Kina juu ya mawingu – hlubina nad mraky

Děkuji za všechny komentáře :)

Na konci května bude další SPW - O prvních Wraithech. Dlouho jsem s espévéčky váhala, tak teď budou častěji.

Puk - pohodlní Antici se mi moc líbí :)

Afya :bye:

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Asi posledná poviedka pred spánkom. :roll: Dalo by sa povedať, že rozprávka na dobrú noc, ale to by nebolo ono, takže posledná poviedka v túto chvíľu, a perfektná ako vždy. :yes: :bravo:
Len tak ďalej. :) :) :)
:bravo:
:write: :arrow: :yahoo:
:bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju Puk, tak dobrou noc :)
Už někdy kdysi dávno jsem sama sebe označila za pohádkářku :D Potřebuju vždycky aspoň kousek dobrého konce :sorry:

Dík

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
nevím co mám napsat :scratchanym: snad jen vynikající :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku, :)
Řekla bych, že mi to takhle stačí :D Jsem ráda, když se moje psaní někomu líbí :)


:sunny:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Pěkný díl. A minulé SPW o kočkách taky parádní. Už se těším na další.
Otázka zní: Čím se liší stvůra od nestvůry?

Zrovna nedávno jsem o tom přemýšlel. Přitom je odpověď tak prostá.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Azanyrmuthe :)

I mě ta jednoduchá odpověď překvapila.

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D
44.Staré pověsti wraithské 4: O prvních Wraithech

„Bylo, nebylo na jedné planetě, kterou její noví obyvatelé kdysi dávno nazvali Nová Veitona, se zdárně rozvíjela civilizace. Veitoňané se k prvním krokům ve vědě a technice rozhoupávali těžce. O to snáze pokračovali ve vývoji. Netrvalo dlouho a prozkoumali každý kout planety, moře pro ně ztratilo mnoho ze svých tajemství a první kroky do vesmíru byly více než úspěšné.
Hodně tomu všemu napomohl záchranný člun, ve kterém kdysi jejich předkové přiletěli po veliké havárii.
Celá planeta, všichni její obyvatelé, postupovali společně pomalými rozvážnými kroky, až na jednu oblast. Protilehlé hory zůstávaly nedobytné a tajemné. Po několika pokusech zbavit se živožroutských brouků, kdy se vždy při dalším průzkumu objevilo nové a ještě větší hejno, si Veitoňané přestali všímat hor a brouků a brouci si nevšímali jich, pokud někdo do hor nezabloudil.
Málokdo na zbytku planety věděl, že v horách žije velká skupina lidí. Pokud se o nich někdo zmínil, tak jen jako o pár fanaticích nebo malé neškodné sektě, která si z brouků udělala svůj důvod k výjimečnosti. Jisté bylo jenom jedno. Kdo se do této sekty dostal, už se nikdy nevrátil.“


Nadine se zadívala na obrazovku před sebou. Otevřeným oknem do místnosti proudil chladný noční vzduch. Zhluboka se nadechla, ale oči se jí přesto dál zavíraly. Nedávno přidělená práce nebyla náročná, takže si u ní Nadine mohla po chvilkách rozmýšlet další příběhy, ale cítila, že na jejich realizaci bude potřebovat více času. Samantha se na ni usmála pokaždé, když se spolu potkaly na chodbě, a v očích se jí objevovala otázka na další espévéčka, kterou zatím nevyslovila nahlas. Ale to byla jenom otázka času.
Nadine zamrkala, ale ani to nepomohlo. Oči se jí samovolně točily směrem k lůžku. Nohy ji tam automaticky odnesly, ani se nezeptaly hlavy. Než si uvědomila co dělá, ležela stočená do klubíčka a sny se nad ní strkaly v urputném boji, na který se dostane jako na první.

Atheseus Preldest se krčil za řídkým křovím. Nedokázal zklidnit dech rozbouřený nejenom rychlým útěkem, ale také stresem. Při představě, co by ho čekalo při dopadení, se začal skoro zalykat. A to byl také důvod jeho útěku. Za skvělé služby kněžkám byl vybrán, aby se zúčastnil potrestání viníků. Provinili se pokusem o útěk, neposlušností nebo jenom křivým pohledem. Pro všechny byl trest stejný. Theo se otřásl při vzpomínce na tajný obřad v jeskyních Protilehlých hor, a zabořil prsty do země. Očima pátral po jakémkoli pohybu v okolí, ale všechno zůstávalo klidné. V bezvětří nezašustila ani travička, ani list na vzdálených stromech se nepohnul.
Poslední pohled a Theo se znovu rozběhl. Cesta, po které jezdila Hlídka, už nebyla daleko. Širokým obloukem se vyhnul hustému remízku. Vybíral si místa, kde měl dobrý přehled o okolí, a trsy vyšší trávy přeskakoval vysokými skoky.
Při jednom z dlouhých kroků zakopl a ocitnul se na kolenou a dlaních. Vysoký táhlý výkřik ho zmrazil na místě. Za zády se mu začal ozývat šum. Stále sílil, jako kdyby se k němu blížila řeka. Přinutil se zvednout a ohlédnout. Tři z jeho nedávných bratří stáli pod posledními stromy nedalekého lesa a přes louku se k němu valila vlna Brouků. Krovky se jim leskly i v pošmourném dni.
Theo zděšením znovu zakopl. Tentokrát jenom zavrávoral, ale pohyb ho vytrhl ze zděšené strnulosti. Rozběhl se tak rychle, jako předtím ještě nikdy ve svém životě. Věděl, že spásná cesta je za malou vyvýšeninou, na kterou právě vybíhal. Přeletěl horizont a jeho oči začaly hledat cestu. Byla tam. Široká a hladká se lehce klikatila na rozhraní pahorkatiny u Protilehlých hor a úzké rovné pláně, za kterou začínaly drobné zalesněné kopečky Východní Vysočiny.
Theo s kopce ještě přidal. Cesta se blížila. Koutkem oka na ní zahlédl pohyb. Od severu se blížilo vozidlo Hlídky. Odolal pokušení rozběhnout se přímo k němu, protože by to znamenalo odbočit z nejkratší cesty za svobodou. Jenom doufal, že Hlídka bude dost rychlá, aby včas dojela do místa, ke kterému mířil.
Jak se k cestě blížil, oči ho začínaly mást. Zamrkal, aby lépe zaostřil, a vykřikl zděšením. Mezi ním a cestou se táhla hustá síť. Úzký pás hned u cesty, kde byla umístěna, byl zbavený veškeré vegetace a vysypaný jemným šedým pískem.
Vozidlo s Hlídkou zastavilo opodál. Jeden muž z posádky vystoupil a zuřivě na Thea mával rukama. Něco volal, ale Theo mu nerozuměl. Doběhl až k síti a natáhl k ní ruce. Chtěl ji přelézt. Elektrický výboj ho odhodil dřív, než se sítě stačil dotknout.
Hlídka poodjela až k němu. Rozostřeným pohledem viděl, jak spolujezdec rychle mluví do vysílačky a zároveň se rozhlíží po značkách u sítě. Řidič otevřel dveře vozidla a zarazil se s jednou nohou na cestě a druhou stále uvnitř. Polohlasně něco řekl spolujezdci, natáhl se do zadní části vozidla a pak teprve vystoupil. V rukách držel kovovou zbraň se širokou hlavní.
Theo se na řidiče vyděšeně díval, když se vyhoupl na střechu vozu a zamířil jeho směrem. Ráz pulzní střely našel svůj cíl dva metry za Theem. Vyrazil do suché hlíny velký kulatý otvor a zarazil první řady Brouků v překotném postupu.
Theo se převalil a po dlaních a kolenou se plazil k síti. Netroufal si přiblížit se až k ní, aby nedostal další ránu. Zůstal sedět tak blízko, jak blízko se odvážil, a vyděšeně se díval, jak se Brouci přes neustávající střelbu přibližují.
„Vydržte!“ křičel člen Hlídky, který vystoupil jako první a teď dobíhal ke stojícímu vozidlu. „Až v této části vypnou proud, otevřeme vám průchod.“ Naučeným pohybem sáhl po další pulzní pušce a vyskočil na kapotu, aby jeho střely nepoškodily síť. Spolujezdec ještě pořád mluvil do vysílačky. Theo se na něj podíval a zděšením na okamžik zavřel oči. Z otevřených dveří vozu na něj muž s vysílačkou upíral smutný pohled. Jeho slovům nebylo rozumět, ale Theo pochopil – Hlídka nemohla vypnout proud, aby Brouci nepronikli do zakázané oblasti. Byli příliš blízko a ochrana Veitoňanů byla prvořadá. Dokud se Hlídce nepodaří Brouky odehnat do dostatečné vzdálenosti, Theo zůstane uvězněný mezi Brouky a sítí. A pokud bude Brouků moc a Hlídka přestane střílet... ne! Takovou možnost si Theo nechtěl připustit. Doběhl přece tak daleko!
Seděl přikrčený na posledním drnu trávy před cestičkou z šedého písku a díval se střídavě na Hlídku a Brouky. Už stříleli všichni tři členové vozidla. Bylo patrné, že prošli důkladným výcvikem. Ani jednou nezaváhali a ani jednou se jejich střely nezkřížily. Každý měl vymezenou svoji výseč okolí, kterou neustále čistil od hmyzu.
Brouci na území pod palbou nevstupovali. Pobíhali okolo a snažili se najít skulinu, kterou by se dostali k Theovi. Jejich počet stále vzrůstal.
Jeden ze střílejících mužů něco volal. Theo mu nerozuměl, ale viděl, jak rychlým pohybem ruky ukazuje někam za něho. Ohlédl se a začal křičet hrůzou.
Těsně podél plotu v místech, kam se nedostala palba pulzních zbraní, se poklusem blížila řádka Brouků. Hlídka se marně pokoušela je zasáhnout. Brouci byli příliš blízko sítě.
Velitel Hlídky se vztyčil na střeše vozu, kde předtím seděl, a natáhl ruce se zbraní před sebe. Ani to nestačilo.
Theo se podél sítě plazil pryč od postupujících Brouků. Volání Hlídky v panice ani nevnímal. Zarazil ho až dotyk na ruce. Právě ji natáhl před sebe, aby se posunul o další kousek, a ohlížel se, jak velký úsek ho dělí od Brouků u sítě. Než stačil obrátit hlavu zpátky, Brouci postupující z druhé strany už se mu došplhali až nad loket. S výkřikem se vymrštil na nohy a snažil se hmyz ze sebe setřást. Marně. Brouci se hnali vzhůru v závodu o možnost jako první se zakousnout do krku oběti.
Hlídka přestala střílet. V nastalém tichu bylo slyšet jenom šustění krovek brouků a tiché pískavé steny Thea. Otočil se čelem k síti. Na krku mu viseli zakousnutí dva Brouci a ostatní se snažili dostat ke každému obnaženému kousku Theova těla. Muži seděli na vozidle a s bledými tvářemi sledovali, jak utečenec klopýtl směrem k nim. Jeho široce otevřené oči už nevnímali svět okolo. Poslední zbytek energie vyčerpal na další nejistý krok. Pak se zhroutil. Jeho ruka opsala široký oblouk a zavěsila se na síť. Muži se odvrátili. Když se po chvíli jejich pohledy vrátily k místu, kam Theo dopadl, u sítě ležel černý kouřící škvarek a tráva po jeho obvodu byla spálená. Z hlavní masy se kousek oddělil a po dopadu naposledy zamával do vzduchu černými nožkami.
Hlídka nasedla zpátky do vozidla. Spolujezdec vzal vysílačku a stručně ohlásil závěr útěku jednoho člena sekty z Protilehlých hor.
„V pořádku,“ ozvalo se z vysílačky. „Víc jste udělat nemohli. Dokončete okruh a vraťte se. Asi dva úseky od vás byl zaznamenán ještě jeden útěk. Ten se zdařil.“

Chartenites Aspatrénus řečený Tenit svíral hrnek s povzbuzujícím nápojem oběma rukama. Ještě pořád se nepřestal divit, že se jeho útěk povedl a opravdu se dostal z dosahu Protilehlých hor a těch příšer, ve které se změnili jeho přátelé.
Vrchní Hlídač se proti němu opíral lokty o stůl a čekal, až si Tenit uspořádá myšlenky a bude pokračovat ve vyprávění. Zatím se dozvěděl jenom málo. V jeskyních žila skupina zvláštních lidí, kteří provozovali tajné obřady plné Brouků a bolesti. Celé to vedla nějaká položena-polobrouk, kterou málokdo viděl. Nazývali jí Wraitha a podle ní si sekta říkala Wraithové.
Tenit se napil, zhluboka se nadechl a začal znovu vyprávět.
Vrchní Hlídač si poznamenal, že se bude muset informovat na první usedlíky této strany Úzkého moře. Několik jmen mu připadalo známých. Veoth? Matně si vzpomínal, že podobné jméno viděl v seznamu osídlenců Východní Vysočiny. Další jméno, které Tenit vyslovil mu zvedlo obočí až doprostřed čela. Taristen Opremot byl svého času známý lékař. Dokázal některá poškození těla opravit na základní úrovni tak, že se nepřenášela na další generace. Vzpomněl si na úřední oznámení o náhlém zmizení slavného doktora. Přišlo na jaře před třemi lety. Až do této chvíle nikdo nevěděl, kam se Opremot ztratil.
Vrchní Hlídač zvedl oči ze záznamníku a podíval se na Tenita. V bílém obličeji mu svítily zlaté oči a dlouhé vlasy mu úplně zbělely, i když ještě nedosáhl ani středního věku. To dělala sekta Wraithů se svými přívrženci. Hlídač si pro sebe povzdechl.
Tenit zmlknul už před chvílí a trochu nejistě čekal, co s ním udělají dál. Některé další procedury si dovedl představit. Další výslechy, podrobné zkoumání jeho mysli i tělesných změn, která prodělal jako člen Wraithů. Ale nic z toho ho neděsilo tak jako zákroky, které musel podstoupit v Protilehlých horách.
Vrchní Hlídač zamyšleně ťukal tužkou do záznamníku. „Tak dobrá, Aspatréne, tady je to asi všechno,“ řekl, když se probral ze zamyšlení. „Zítra ráno si vás odvezou do hlavního města. Zatím si odpočiňte.“ Kývl k východu, kde už čekal jeden člen Hlídky, aby Tenita odvedl do podzemní střežené místnosti. Nebylo by vhodné, aby jim do rána zmizel, ať už z vlastní vůle nebo proti ní.
Hlídka měla v hierarchii Veitony trochu výjimečné postavení a byla na ně náležitě hrdá. Chartenites Aspatrénus byl první přeběhlík z ‚druhé strany‘, kterého se jim podařilo zachránit předtím, než se o něj postarali Brouci. Jeho informace mohou vnést trochu světla do temného a tajemného světa Protilehlých hor.


Nadine se probudila ještě před rozedněním a snažila se zapsat, co jí v noci napověděly sny. Se vstávajícím sluncem i ona vstala od počítače, aby se trochu protáhla. Vyšla na terasu, zhluboka se nadechla svěžího mořského vzduchu, zvedla ruce nad hlavu a prohnula se v zádech. Slastně vydechla, když ucítila slabé křupnutí v páteři. Obratel se srovnal a přestal vysílat signály o bolesti.
Vrátila se do pokoje, přetáhla nový soubor na tablet a podívala se na budík u postele. Ještě má čas odevzdat espévéčko a také na klidnou snídani, než jí začne další služba.
S tabletem v podpaží se vydala do chodeb Atlantidy.

Jako vždy děkuji za všechny komentáře :)

Na začátku června se jedna z wraithských královen nejspíš zblázní. Ace si pozve na pomoc Andoriel a oba budou žasnout k jakému Spojení může dojít :twisted:

:bye:

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Ako by povedali anglicania: very well... :bravo:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Aiwendille :)

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
jako vždy jsem díl přečetl jedním dechem a musím říct vynikající :bravo:
už se těším na blázna :twisted:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

Chudák královna, ta si příště užije :cry:

Na SPW jsem se hezky naučila vymýšlet nesmyslná jména :D

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:hmmm: Ja to napíšem po slovensky: Veľmi dobré, dalo by sa povedať, že perfektné. :)
Takmer akoby sa to naozaj niekde stalo. :bravo:
:drink2:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Puk, ďakujem vel'mi pekne :)

Odhalil jsi mě. Většinou si připadám víc jako zapisovatelka nějakého dění v paralelním světě, než co jiného. Příběh běží okolo a jenom popisuju, co se právě odehrává :shock: :write:

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:hmmm: A vieš, že som to vedel aj pred Tvojim priznaním? :D
:rflmao: :bravo:
:bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Je osmého. Bavte se :D


45.SPOJENÍ

„O tom se s tebou nebudu dohadovat. Okamžitě mě vrať zpátky. Tohle musí přestat. Děláš potíže mně i sobě. Jestli to takhle půjde dál, pošlou mě zpátky na Zemi.“
Andoriel stála s rukama v bok rozkročená uprostřed místnosti, kam ji zavedla wraithská stráž, a mračila se na Ace.
I Wraith proti ní se mračil. Od té doby, co ji přivedli, ho nepustila ke slovu. Využil krátké odmlky v jejím proslovu, aby se sám chopil slova.
„Jedna z našich spřátelených lodí se chová netypicky. Myslel jsem, že bys nám s ní mohla pomoci. Ale jestli ji hodláš ukecávat, tak to nebude fungovat.“
Andoriel neovládla krátký hořký smích. „Takový expert na Wraithy zase nejsem,“ prskla. „Co se stalo?“ zeptala se už vážně. Všimla si, jak se Ace nad jejími změnami nálad mračí.
Díval se na ni a odhadoval, jestli se už dokáže ovládat. Zlost ani smích nebyly v této situaci nejvhodnější reakce a pochyboval, že by se ve wraithském společenství setkaly s pochopením.
„Z té lodi se k nám dostal jeden z vojáků. To, co řekl o chování jejich královny, bylo velice znepokojivé. A protože se začala chovat divně poté, co se setkala s několika ze současných obyvatel Atlantis, chtěl jsem slyšet tvůj názor. Samozřejmě,“ ledově se na ni zadíval, „jsem mohl požádat o konzultaci plukovníka Shepparda. Jistě by rád pomohl i s celým svým týmem.“
„To jistě ano,“ souhlasila Ája nevzrušeně. „Pokud by byl na Atlantis. Bohužel, se v současné době musíme všichni obejít bez plukovníka Shepparda. Jeho tým, konkrétně doktor McKay, by ti jistě podrobně vysvětlil, co se s Johnem stalo. Mě nikdo o jeho stavu neinformoval. Takže se asi budeš muset spokojit se mnou.“
Ace si potají oddechl. Andoriel se už zase tvářila jako vždycky. Po zlosti i smíchu s nádechem hysterie nezbyla ani památka.
„Bude nejlepší, když si s tím vojákem promluvíš sama. Pojď.“ Pokynul ke dveřím.

„Můžeš mi to ještě jednou zopakovat?“ Andoriel stála před vojákem z cizí lodi v takové vzdálenosti, aby nemusela zaklánět hlavu, když se mu dívala do očí. „Nebo ne,“ zarazila ho, než se stačil nadechnout. „Zopakuji ti já, co jsem z toho pochopila.“
Voják se na ni díval se špatně skrývaným pohrdáním. Velitel této lodi byl podivín. Klidně riskoval celou svoji loď pro dosažení některého ze svých cílů a přitom nechával lidskou ženu volně se pohybovat po lodi, a jestli dobře pochopil velitelova zástupce, dokonce zde měla i vlastní pokoj. Voják si nedovedl představit, jak něco takového může velitel takového významu strpět. Pak si vzpomněl na chování vlastní královny a pomyslel si, že velká moc a odpovědnost nese jisté znaky duševního vyšinutí. Možná se to děje všem, kteří dosáhli vysokého postavení. Musejí mít nějakou slabost, aby se dokázali vyrovnat s vlastní výší.
Žena před ním stála a klidně čekala, až pokyne, že ji poslouchá. Aspoň jedno ji musel přiznat: věděla, jak se chovat. Mírně sklonil hlavu.
„Vaše loď sklidila na jedné planetě kromě místního obyvatelstva i tým z Atlantis. Královna se rozhodla, že je vyslechne, aby získala informace o – prostě, aby získala informace,“ pousmála se Ája.
Wraith přimhouřil oči na znamení souhlasu.
„Komunikace před konzumací neprobíhala tak, jak si vaše královna představovala. Všichni členové týmu zemřeli dřív, než se královně podařilo z nich nějaké informace dostat. A ten poslední ji vážně zranil. Strážní ho zabili, než královně stačil zakroutit krkem. Ale od té doby se královna chová divně. Jak se to projevuje? Je to jenom duševní stav nebo se projevuje i nějakou fyzickou změnou?“
Wraith se zadíval na Ace. Váhal s odpovědí. Na velitelův pokyn přece jenom řekl:
„Moje informace v tomto směru jsou pouze zprostředkované. Ti, kteří se s ní setkali, tvrdí, že jí při zvlášť vypjatých situacích září oči jako dvě slunce. Kromě těchto projevů má také znalosti, kterými předtím nedisponovala. Například ví,“ nadřazeně se usmál, „kde leží místo s takovým množstvím potravy, že by všem Wraithům vystačilo na dlouhou dobu.“
Andoriel se nenechala zaskočit. Klidně se dál dívala Wraithovi do očí a jenom pokývala hlavou.
„Jistě to tvrdila,“ připustila. „A jistě si mnoho důležitějších informací nechala pro sebe.“ Tentokrát si přezíravý úsměv dovolila ona. Vzápětí jí z tváře zmizel a ona pokračovala: „Děkuji za informace, které jsi mi poskytl. Zamyslím se nad nimi a svoje závěry sdělím veliteli tohoto plavidla.“ Otočila se a vyšla ze dveří.
Ace se zadíval na vojáka a pokývnutím hlavy dal najevo svou spokojenost, pak i on opustil místnost.

„Měl jsi pravdu. To určitě neukecám,“ otočila se Andoriel na velitele, jakmile vešli do jedné z laboratoří. Opřela se o stěnu proti dveřím, sklonila hlavu a v zamyšlení se mračila na špičky bot.
„Bylo by možné s ní mluvit?“ zeptala se po chvíli. „Aspoň přes obrazovku,“ kývla hlavou neurčitě k několika monitorům v místnosti.
Ace přikývl. Zvedl ruku k ovládacímu panelu, ale Ája ho zarazila.
„Měl bys mít nějaký dobrý důvod jí volat,“ řekla opatrně. „Ráda bych zůstala nepozorovaná a jenom poslouchala a sledovala.“
Wraithovy oči se přimhouřily a jeho ruka bez zaváhání vyvolala spojení mezi oběma plavidly.
„Zdravím tě,“ řekl nahlas s pohledem upřeným na jednu z obrazovek.
“Ach, to jsi ty? Co chceš? Nemám čas.“ Královna tiskla ruku na mladičkou dívku a sledovala, jak její oběti ubývají síly.
Andoriel si všimla, že krmný proces byl velice pomalý. Královna odtrhla ruku, obrátila se a nechala napůl mrtvou dívku ležet na podlaze.
„Tak co chceš?“ Ještě stále se nepodívala přímo do komunikačního zařízení. Sledovala dlaň své ruky. Pomalu přitom natahovala a krčila prsty.
„Skončila jsi?“ zavrčel na ni Ace. Nakrmit se byla jedna věc, ale Královna vypadala více než sytě. Velitel měl dojem, že jí nejde o energii, ale o potěšení z hrůzy jídla, které leželo u jejích nohou a ztěžka lapalo po dechu.
„Jistěže ne,“ odpověděla klidně. „Je ještě mnoho věcí, které musím prozkoumat.“
Andoriel viděla i slyšela dost. Kývla a otočila se ke zdi.
„Tak to tě nebudu rušit,“ utnul Ace rozhovor a vypnul spojení. Čekal na informace od Áji a ticho se prodlužovalo. Stála zády k němu i zbytku lodi. Prsty založených rukou měla bílé, jak je zatínala do rukávů své košile.
Snažil se k ní proniknout myšlenkou, ale příval jejích emocí ho přinutil couvnout.
„Jak moc,“ začala a pak se zhluboka nadechla, než pokračovala: „Jak moc se jí od vašeho posledního setkání změnil hlas?“
„Hodně,“ odpověděl Ace. Ještě pořád k němu stála zády a on byl přesvědčen, že by si nepřál v této chvíli vidět její oči. Sledoval, jak jí prsty povolují a získávají znovu svoji přirozenou barvu. Ramena jí klesla.
„Nechápu, jak mě tady můžete snést,“ zašeptala si pro sebe.
„Co se stalo s královnou?“ Ace přešel její poznámku bez komentáře. Takové projevy slabosti se mu bytostně příčily.
„Podle mých zkušeností je v ní parazit.“ Otočila se k němu. Tvář měla bez výrazu a jenom lesknoucí se oči značily, že pro tentokrát skoro nezvládla pohled na wraithské krmení.
„Parazit?“ zamračil se. „Víš, jak ji máme léčit?“
„Nejde vyléčit. Je to složité.“ Rozhlédla se, jako by očima hledala pomoc ve vysvětlování.
„Pokračuj.“ Ace netrpělivě přešlápl.
„V galaxii, ze které jsme přišli, existují velicí paraziti. Když se dostanou do člověka nebo jiného tvora, se kterým jsou kompatibilní, zcela ho ovládnou. Tak vzniklo mnoho různých božstev, králů, vládců… Téměř všichni se vyznačovali krutostí a touhou po moci nad rozsáhlými územími. Když se nějaký z nich dostane do člověka, není obrany. Disponují všemi vědomostmi své rasy, využívají cizí technologie a vládnou velkou silou. Někteří z nich se snažili vytvořit dokonalého hostitele,“ Andoriel se odmlčela.
„Začala jsi o nich mluvit v minulém čase,“ nadhodil Ace.
„Skoro všichni jsou mrtví. Zničili je boje o moc a v posledních letech také náš zásah,“ zvedla oči k jeho tváři. „Poznáváš sám na svém druhu, co znamená příchod lidí ze Země,“ pokrčila trochu rameny.
„Je jiná možnost, než zabít královnu?“ Ace se vrátil k současnému problému.
„Četla jsem, že existují způsoby, jak odstranit parazita, aby zároveň hostitel nezemřel. Ale podrobnosti neznám. Wraithové pro ně mohou být jako splněný sen. Ten lidský voják ho v sobě musel mít. Když se setkal s královnou, parazit vycítil lepšího hostitele a využil příležitosti. Pochybuji, že by se chtěl královny vzdát dobrovolně. Nevím, jak ti pomoci.“
„Vymysli něco.“
Andoriel překvapeně zvedla hlavu. Takovou důvěru nečekala.
Aceův pohled byl neproniknutelný. Upřeně ji sledoval a viděl, jak se myšlenky za jejím čelem přeskupují, odplouvají a objevují se další v neustálém koloběhu. Nepochyboval, že najde nějaké řešení. Jakékoli. Nejspíš bláznivé, smrtelně nebezpečné, nerealizovatelné a – jednoduché.
„Kolik na to dostanu času?“ zeptala se, když se ticho znovu začalo prodlužovat.
„Kolik bude potřeba,“ odpověděl bez zaváhání. Všiml si signálu příchozího hovoru, ale rozhodl se, že ho pomine. Další pohled na královnin průzkum možností, jakými lze využít wraithské krmení, by mohl být pro Andoriel zbytečně deprimující. Potřeboval, aby se soustředila na výsledek a ne zkoumala průběh.
„Možná bychom -,“ začala pomalu. S očima upřenýma na zem přešla laboratoř a vyšla do chodby. Ve dveřích zvedla hlavu a podívala se na Ace.
Lehký telepatický dotek znamenal otázku. Dala mu na vybranou, jestli chce sledovat její myšlenky od počátečního nápadu, nebo si počká na závěr.
„Pošlu s tebou Zaka,“ odpověděl nahlas. Věděl, že při chůzi je pro ni přemýšlení lehčí, a nechtěl ji nechat bloudit lodí samotnou. Zak se s Ájou k Aceovu překvapení snášel nad očekávání dobře. Wraithský voják se nikdy nepokusil na ní nakrmit ani náznakem a Áje nevadil jeho obličej zahalený neprůhlednou maskou, která tolik lidských bytostí lekala. K nevýslovnému pobouření Aceova zástupce Andoriel a Zak měnili velkou wraithskou loď na hřiště ke svým honičkám, kdykoli je to napadlo.
Tentokrát nechali hru na honěnou stranou. Andoriel chodila s hlavou sklopenou nebo zvednutou tak, aby viděla na strop, a reagovala trochu podrážděně, když jí Zak odváděl od nebezpečných částí lodi, kam při přemýšlení zabloudila.
Nápad přišel brzy, ale nebyla si jistá jeho provedením. A nechtěla riskovat cizí život.
Zastavila se na rozcestí dvou chodeb.
„Zaku,“ povzdechla si. „Je to těžké.“
Stál dva kroky za ní a na její slova nijak nereagoval. Nedostal žádný jiný rozkaz, než ji doprovázet a dbát na její bezpečí.
„Asi by se dala přesvědčit,“ pokračovala Andoriel v samomluvě. Otáčela se na rozcestí a nepřítomným pohledem nahlížela do chodeb. Vykročila do jedné z nich a zarazila se na Zakovo zasyčení. Samozřejmě si vybrala tu nejméně vhodnou, která vedla přímo k energetickému modulu pohánějícímu loď.
„Ale kdyby se to nepovedlo... Ne. Tolik nemůžu riskovat.“ Potřásala hlavou a postupovala tentokrát bezpečnou cestou k vnějšímu plášti lodě.
Cestu ji přehradila zeď. Chodba se rozdvojovala v klasickém T. Andoriel se zastavila čelem ke stěně a přejela dlaní po organické struktuře před sebou.
„Spokojí se s někým jiným?“ mumlala. „S kým?“

Ace se mračil na královnu na velké obrazovce.
„Mám ti názorně připomenout, že nejvyšším velitelem této skupiny jsem já?“ zeptal se královny. Pamatoval se, v jakém stavu našel její loď, a kolik sil ho stála její obnova. Královniny tehdejší prosby i díky mu zněly v uších, když bez pohnutí přehlížel její povýšený pohled.
„Královny jsou ty, které ovládají davy,“ zasyčela na něj. „Ty jsi jenom můj podřadný poddaný.“
Ace si dovolil krátký úsměšek. „Mýlíš se. Nejsem ani podřadný ani poddaný. A už vůbec ne tvůj. Dokážu ti to hned.“ Stiskl jeden ze symbolů na ovládacím panelu.
Královna na monitoru zavrávorala a musela se chytit opěradla křesla, aby udržela rovnováhu.
„Malá ukázka toho,“ pokračoval Ace nevzrušeně, „ kdo ve skutečnosti ovládá tvoji loď. Ten výbuch byl v nepoužívané oblasti a nezasáhl žádný životně důležitý systém. Nenamáhej se,“ dodal, když si všiml, jak se královna ohlédla, „s hledáním nějakých náloží. Žádné nenajdeš. Dokážu toho mnohem víc, ale pořád doufám, že se dohodneme. Nech promluvit královnu.“
Wraithka zlostně vykřikla.
„Jak víš, s kým mluvíš? Jak tě vůbec mohlo napadnout -“ Upírala rozzlobený pohled přes obrazovku do Wraithových očí.
Ace jí pohled klidně oplácel.
„Nic z ní nezbylo,“ prohlásila po chvíli ticha.
„Kdo jsi ty?“
„Říkali mi mnoha jmény,“ pousmála se Wraithka. „Ty mne můžeš oslovovat Anat.“
„Anat,“ zopakoval Ace. „Tak, co chceš, Anat?“
Anat si ho pozorně prohlédla. Rozhodla se, že změní taktiku.
„Tvoji přízeň, pane,“ řekla s lehkou úklonou. „Prosím, pocti mne svou přítomností.“
„Rozmyslím si to,“ utnul Ace komunikaci. Vypnul spojení a poslal rozkaz Zakovi.

„Anat?“ se Andoriel při vyslovení toho jména otřásla. Nebylo to tak dlouho, co si sama pro sebe opakovala poznatky o pozemských bozích a jejich vazbách. Jméno Anat jí utkvělo v paměti jako označení jedné z „matek“. Navíc tato osoba měla něco společného se všeobecně obávaným Baalem.
Ája se znovu otřásla, když se jí poznatky skládaly do souvislostí. Oči jí sklouzly z Wraitha k rohu laboratoře, kde se na jeho pokyn setkali, a najednou se usmála.
„Vlastně je to tak lepší,“ řekla si pro sebe. „Měla bych řešení,“ pokračovala už nahlas.
Ace se na ni zadíval s očekáváním nějaké ztřeštěnosti. Nezklamala ho. Její plán na odstranění parazita z královny nebyl jenom bláznivý, ale také krajně nebezpečný. Pro Andoriel doslova smrtelně.
“Souhlasím,“ řekl po krátkém zaváhání. „Ale vyměníme si role.“
„To nebude fungovat,“ potřásla hlavou. „Nezapomeň, kým je především.“
Ace se zamračil.
„Požaduješ hodně ode mě i od mé posádky,“ namítl.
„Když budeme na její lodi, můžeme ty požadavky omezit,“ váhavě se na něj usmála. Věděla, že se mu její nápad nelíbí. Jiný neměla. Stejně tak věděla, že po něm chce téměř nemožné. Hodně důvěry i hodně sebezapření. Podle jejího plánu by musel úplně ovládnout jednu z nejvýraznějších stránek wraithského chápání světa a převrátit ji. A to samé, jenom v trochu menší míře, by musela udělat i část jeho posádky.
„Ještě pořád můžeš královnu jednoduše zabít. Možná by to bylo nejlepší pro všechny,“ pokrčila rameny. Pokud by měla rozhodnout Andoriel, musela si po pravdě přiznat, že by raději obětovala královnu, než se pouštěla do svého plánu na odstranění parazita.
„Jestli je naděje na její zachování, musíme to zkusit,“ rozhodl Ace. „V mé frakci je příliš málo královen, abych si mohl dovolit nějakou ztratit.“ Zadíval se na Andoriel.
Pod jeho pohledem se zhluboka nadechla a narovnala.
„Pak nemám jiné řešení,“ řekla tiše.
„Veliteli,“ ozvalo se ode dveří. Aceův zástupce nahlížel dovnitř a mračil se na Andoriel. „Znovu tě volá ta královna.“ Otočil pohled ke svému veliteli a čekal na jeho reakci.
„Promluvím si s ní v soukromí,“ kývl Ace.
Zástupce zmizel.
„Začneme hned,“ otočil se velitel k Andoriel. „Mám její pozvání. Půjdeš tam se mnou ty a Zak. Provedeme tvůj plán. Jestli se nepodaří, je ještě to jednodušší řešení.“
Andoriel jenom přikývla. Byl to její plán, ale to neznamenalo, že z něj neměla strach.

Anat počkala, až z její komnaty odejde i poslední z poddaných, a pak teprve přistoupila k zrcadlu. Toto nové tělo ji nepřestávalo udivovat. Tak mocné oproti těm lidským, a tak nepřizpůsobivé. Ovládnout mysl královny ji stálo hodně úsilí a stále musela být ve střehu. Ten tvor, který zůstal uvnitř, se nepřestal bránit. Ale to už zažila, to bylo něco, s čím si dokázala poradit. Fyzické projevy tohoto druhu jí dělaly mnohem větší starosti. Nové tělo, jakkoli vypadalo skoro jako lidské, fungovalo na jiných principech. K jejímu velkému rozčarování jí neumožňovalo tvořit feromon, kterým dokázala ovládat davy mužů. Z posádky lodi cítila, že by podlehli. Všichni do jednoho. Wraithští muži byli více lidmi než jejich královny. A jako její feromon působil na lidské muže, působil by i na tyto.
Zamračila se na svůj zrcadlový odraz. Co jí byla platná velkolepá postava a krásná tvář, když si úctu okolí musela vydobývat složitým způsobem bez pomoci, na kterou byla zvyklá. Přežívání už měla dost!
Zamyšleně se zadívala do svých nových očí. Možná je čas na další změnu. Ale kde najít toho správného hostitele?
„Má paní.“ Ve dveřích stál se sklopenou hlavou jeden z posádky a čekal, až se k němu otočí. „Velitel té druhé lodi přiletěl i s doprovodem. Čekají na tebe.“
„S doprovodem?“ zamračila se královna. „S jakým doprovodem?“
„Jeden z vojáků a lidská žena. Snad to má být dar.“
Anat naposledy pohlédla na svůj obraz v zrcadle a vykročila za Wraithem.

Andoriel cítila Zakovy rozpaky a Aceův potlačovaný hněv. Stála krok před nimi a jejich upřené pohledy cítila jako mravenčení na páteři.
Dveře místnosti se otevřely a vešla královna Anat se dvěma Wraithy z posádky. Jeden byl zřejmě velitelem lodi a druhý stráž s kuklou na obličeji.
Andoriel zvedla hlavu.
„Vítejte.“ Anat důstojně pokynula a trochu zaraženě se dívala na příchozí. Podle jejich rozestavení to vypadalo, jako by lidská žena měla z těch tří nejvyšší postavení. Neslučovalo se to s ničím, co Anat až dosud zjistila o wraithském společenství.
Ace udělal krok vpřed a po Ájině přikývnutí odpověděl Anat na pozdrav.
„Pozvání jsi dostal ty,“ řekla mu odměřeně. „Seznam mě se svým doprovodem.“
„Tento voják mne doprovází jako osobní stráž. Vím, že se na tvé lodi nemusím ničeho obávat,“ Ace si dovolil malý přezíravý úsměv. „Ale tradice není vhodné porušovat. A tato žena-,“ zarazil se a vyměnili si s Andoriel krátký pohled. „Mne také doprovází.“
Anat díky vzpomínkám královny věděla, že v životě velitele té druhé lodi má jakási lidská žena výjimečné postavení. Jak výjimečné a významné, to královna nevěděla. Anat byla rozhodnutá to zjistit a případně využít.
Andoriel klidně snášela její pohled a prohlížela si ji se stejnou povýšeností a zájmem jako se na ni dívala Anat. Cítila královnin pokus o ovládnutí její mysli. Chvíli ji nechala se snažit a pak ji odrazila takovou silou, až královna zavrávorala.
Ace to pozoroval a doufal, že už brzo bude konec téhle frašky. I jeho přizpůsobivost měla své hranice. Tato královna měla být pod jeho vlivem a nikoho jiného, Andoriel nevyjímaje.
Anat se usmála. Štěstí jí přálo víc, než se i při své aroganci odvažovala doufat. Jestli je tato nevýrazná žena tolik důležitá pro wraithského velitele, bude ideální hostitelkou.
„Promluvme si,“ usmála se na Andoriel a pokynula rukou ke dveřím. „Samy dvě.“
Ája se zamračila. Toto v plánu nebylo.
„Nemám tebou o čem mluvit,“ příkře odmítla pozvání. „Zůstanu se svými druhy.“ Se zvednutou bradou vnímala, jak k ní Ace i Zak přistoupili. Zůstali v pozadí, ale dost blízko, kdyby potřebovala pomoc.
Anat úsměv z tváře nezmizel. Musela se hodně přemáhat, aby zachovala důstojnost a zdání počínajícího přátelství. I ona se přiblížila k Andoriel. Zastavila se, až když byla Ája v jejím dosahu.
„Ne všechny hovory dvou královen jsou určeny pro uši jejich poddaných,“ pokračovala Anat. Chtěla být s tou ženou sama, aby mohla bez omezování posoudit, jestli je tělo stojící proti ní vhodné k použití. Její mysl už vytvářela fantastické scénáře od ovládnutí této galaxie až po bezpočetné potomstvo téměř nesmrtelných tvorů. A všichni jí budou sloužit a ctít ji jako svou nejvyšší bohyni. Už se s nikým o vládu dělit nebude. Ani s Baalem. Zalitovala, že mu poslala vzkaz, byť byl jenom krátký a nic neříkající. V této galaxii je místo jenom pro jednu vládkyni. Až se stane nejmocnější, bude před ní i Baal klečet v prachu a líbat lem jejích šatů v úžasu nad její mocí.
„Jsi pozoruhodná.“ Udělala další krok k Andoriel. „Lidská bytost, kterou Wraithi považují za svou královnu, je vlastně více než pozoruhodná.“ Anat pokračovala v lichotkách, aby otupila pozornost Wraithů.
Velitel královniny lodě se s tázavým a zároveň prosebným výrazem otočil k Aceovi. Po jeho sotva znatelném pokývnutí se mu očividně ulevilo. Ale Ace se nemohl zabývat obavami nějakého velitele. Musel dávat pozor na Anat a Andoriel.
Anat rychle přemýšlela. Věděla, že má jenom jednu šanci k přesunu. Na rtech se jí usadil jemný úsměv, když si představila svého druha Baala, až ji uvidí v novém těle. Dokáže to zařídit tak, aby pro něj byla neodolatelná.
Ale zatím je třeba vyřešit současnou situaci.
„To není pravda,“ řekla klidně Andoriel. „Nejsem královna. Jsem jenom člověk a pozoruhodného na mě není nic.“
„Mýlíš se, když se tak podceňuješ.“ Anat čekala na správný okamžik. Sledovala Ace a Zaka, kteří se znovu podívali na velitele její lodi.
Teď!
„A budeš mnohem víc, než si dokážeš představit,“ zamumlala, chytila Andoriel oběma rukama v týle a přitáhla ji k sobě. Lidská žena neměla žádnou šanci se ubránit wraithské síle.
Všechno šlo dobře. Anat uvolnila spojení s královnou a vyklouzla jejími ústy. Než se královna zhroutí k zemi, měla už ovládat tělo lidské ženy.
Andoriel přitiskla rty k sobě. Věděla, že jí to nebude nic platné, ale každý okamžik zápasu byl důležitý.
Ace a Zak se k nim vrhli při prvním pohybu Anat. Nezabránili jí sice v uchopení Andoriel, ale Zak Áju zezadu chytil a prudce ji přitáhl k sobě. Ace vymrštil ruku a prsty sevřel kolem jednoho ze čtyř hrotů parazitových úst. Dál nedosáhl. Anat poznala svoji chybu a snažila se vykroutit a vrátit se zpět do královny nebo si Andoriel přitáhnout dostatečně blízko pro bleskový přesun.
Andoriel se pokusila sklonit hlavu, aby po ní královniny ruce sklouzly. Nešlo to. Držela ji příliš pevně. Ája se opírala dlaněmi o ramena královny, Zak se snažil ji odtáhnout a ona cítila, že už dlouho nevydrží tah ze dvou stran. Před očima se jí roztančily mžitky.
Ace svíral výrůstek a s hrůzou si uvědomil, že se mu vysmekává mezi prsty. Parazit se kroutil a dařilo se mu ve snaze se vyprostit.
Anat měla ještě pořád šanci přesunout se do lidské hostitelky. Ještě pořád ji měla na dosah. Kdyby se jí podařilo zbavit se sevření toho Wraitha, mohla to dokázat.
Velitel lodi vykřikl, přiskočil ke své královně a odtáhl ji z dosahu těch tří. Nechápal, co se děje. Neviděl Anat snažící se dostat z jedné hostitelky do druhé. Viděl jenom útok na svou paní. Ať s ní bylo cokoli, jeho první povinností bylo ji ochránit.
Královna mu zůstala bezvládně ležet v náruči.
Andoriel se stejně tak zhroutila do rukou Zaka a Ace stál uprostřed s parazitem klouzajícím mu mezi prsty. Chytil ho uprostřed těla druhou rukou a stiskl. Ozvalo se ostré zapištění. Rozdrcená Anat dopadla na zem a ještě chvíli se kroutila, než zůstala nehybně ležet na podlaze wraithské lodi.
„Jak je královně?“ zeptal se Ace a udělal krok k veliteli. Královnin strážce na něho zasyčel. Stál nad svým velitelem a paní a nehodlal k nim nikoho pustit. Ještě pořád ani jeden z nich nepochopil, co se stalo.
Ace couvnul a otočil se k Zakovi a Andoriel. Položili Áju na zem a Ace se jí dotkl prsty krku. „Bude v pořádku,“ narovnal se po letmé kontrole jejích životních funkcí. Srdce bilo a dech jí proudil do plic.
„Co se stalo?“ zašeptala královna. Seděla na zemi a nechápavě se rozhlížela kolem sebe.
„Byla jsi nemocná,“ informoval ji klidným hlasem Ace. „Do tvého těla se dostal parazit. Je mrtvý.“ Očima se dotkl zbytků Anat.
Královna mlčela. Zvedla se, upravila si oděv a špičkou boty šťouchla do parazita. Pak se sklonila a goa‘uldí hlavu si dvěma prsty zvedla před obličej.
„Toto,“ zašeptala si pro sebe. „Tato – domnívám se, že si říkala Anat - ovládla mou mysl i moje tělo.“ S tajenou hrůzou se podívala na Ace.
„Nepotkala jsem nebezpečnějšího tvora. Musíme zjistit, kde jsou ostatní jako ona, a zničit je. Slyšela jsem její myšlenky.“ Královna se odmlčela a uvolnila sevřené prsty. Anat dopadla zpět na podlahu.
Ace stál a čekal, až se královna vzpamatuje. Slyšel, že se za jeho zády probudila Andoriel a za pomoci Zaka se také postavila.
Královna pohledem přeskočila z Ace na Áju.
„Chtěla tebe,“ řekla nepřátelsky. „Byla jsi pro ni lepší, než já.“ Přes všechnu hrůzu to její wraithskou ješitnost nevýslovně urazilo. Něco dalo přednost člověku před ní.
Andoriel se unaveně opírala o Zaka a neodpovídala. Po přetahované, kterou s ní hráli, ji všechno bolelo. Věděla, že není mrtvá jenom proto, že ji Wraithové chtěli živou. Kdyby jim na tom nezáleželo, skončila by roztržená na několik kusů. Toužila jenom po návratu do svého pokoje na Aceovu loď a po chvíli klidu na ohodnocení škod a vzpamatování se.
„Ten parazit pochází z jiné galaxie,“ řekl Ace. „Nemusíme se obávat jejich vpádu. Tento tvor se sem dostal náhodou.“
„Ti vojáci z Atlantis,“ vzpomněla si královna na to, co předcházelo její změně v hostitelku. „Byla v jednom z nich.“
„Ano.“ Andoriel se pustila Zaka a zapojila se do hovoru. „Je nebezpečné chtít se krmit na lidech z Atlantis.“
Ace se na ni rychle podíval. Stála vedle něj, ještě pořád bledá a roztřesená, ale v očích jí už svítila obvyklá potměšilá světélka.
Královna se na ni zamračila.
„Má paní,“ dovolil si ji oslovit velitel její lodi. „Jestli je vám dobře, měli bychom -,“ zarazil se pod jejím pohledem a couvnul.
Královna se zadívala zpátky na Ace.
„Nepamatuji si úplně všechno, ale řekla bych, že ti znovu vděčím za život,“ řekla pomalu a neochotně.
Ace jenom mírně sklonil hlavu. „Je mojí povinností chránit ty, kteří se svěřili mému vedení. A teď se, když dovolíš, vrátíme na moji loď.“
Královna mu pokynula a odešla. Její poslední pohled, než zmizela za dveřmi, patřil Andoriel.
Ace se podíval na Zaka. „Odvezeš nás,“ řekl krátce.
Zak přikývl a odešel jako první do hangáru připravit Šipku k odletu.
Ace se zastavil, když ho oslovil velitel lodi. S nečitelnou tváří vyslechl jeho díky za záchranu královny. Odpověděl neurčitou frází a sledoval při tom Andoriel.
Ája vykročila chodbou, ale ještě pořád se jí točila hlava a tělo jí nechtělo poslouchat.
Ace ji zachytil těsně předtím, než se jí v hangáru podlomila kolena, a také těsně před tím, než je Zak přenesl do úložného zařízení Šipky.
V místnosti vyhrazené pro její pobyt v Aceově lodi se usadila na lavici a pak si na ni lehla.
„Doma,“ zašeptala si pro sebe a zavřela oči.
„Vrátím tě na Atlantis,“ řekl Ace ode dveří.
Nepohnula se a dokonce ani nic neřekla. Přemýšlela o tom, kolik si královna zapamatovala z vědomostí Anat. Na kolik cizích myšlenek ještě narazí při rekapitulaci svého spojení s cizí parazitickou rasou goa‘uldů a kolik z nich může ohrozit Zemi a její spojence v Mléčné dráze.

Děkuji za všechny komentáře :)

Slibuju, že v dalších povídkách bude malý dovětek k Anat.

Osmnáctého bude další SPW o královnách.

:bye:

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikájúci diel, azda najlepší z celej série... :D

ale neviem prečo sa mi po jeho prečítaní stále natískala ironická otázka: "Nazdar Anat, Tak jak se má Baal? Ó, promiň, já zapoměla, že už je po smrti..."

:rflmao:

ale celkovo vzaté, to bolo veľmi "čtivé" :ok:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Aiwendille :)

Kdopak ví, jestli je Baal opravdu po smrti? V našem vesmíru si tím nejsem tak úplně jistá :twisted: To jenom Anat to odnesla, chudinka :cry:

Díky

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
ajéjé...

Baal nie je mrtvý? Ukáže sa v Pegase? Obsadí Acea? To až potom bude v Pegase sranda... :twisted:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:hmmm: Sranda sem - sranda tam, ale to počká ešte nejaký čas. :palka: (Kým sa dozvieme či Baal žije, alebo nie.) :shock:
:rflmao:
Dobre ( :evil: ako inak) napísaný dej, ktorý má hlavu aj pätu a ktorý sa nedá hodnotiť inak ako: "veľmi dobré pokračovanie". :roll: 8)
:idea: Tak neostáva už nič iné ako čakanie na pokračovanie. :yes:
:bravo: :write: :arrow: :yahoo:
:bye: :D

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Dokončené povídky