Obávám se, že později už by mohlo být pozdě a do vánoc bych to nestihla, tak raději posílám hned:
Sanctuary 2:Útočiště pro Eli
Big Guy zvedl hlavu a zaposlouchal se do ticha domu. Helen, Kate, Henry i Will byli v akci. Hledali neznámého abnormála v nějakém skladu. A u hlavních dveří zvonil zvonek a netrpělivě se ozývalo klepátko.
Odložil nedopitou sklenici na stůl a poslední šipku, co mu zůstala v ruce, poslal téměř bez dívání do středu terče. Než otevřel vchod, vystřídala se v něm několikrát nevrlost se zvědavostí.
Sotva pootevřel dveře, tvář se mu roztáhla radostným překvapením.
„Eli,“ zamumlal a ustoupil, aby mohla projít dovnitř.
„Ahoj.“ Eleanor se protáhla do haly a s povzdechem pustila na zem velkou tašku. „Hledám azyl,“ pokračovala.
„Tudy,“ mávl rukou, zvedl její tašku a vedl ji do pokoje pro hosty. Neptal se. Věděl, že časem sama poví, proč přišla.
V místnosti postavil tašku k posteli a odešel se zamumláním, že bude v knihovně.
Eli se rozhlédla, přistoupila k oknu a vyzkoušela kliku. Hlasitě vydechla, když se přesvědčila, že je okno dobře zavřené, a svalila se na postel. Zadívala se do stropu a dala se do smíchu. Kdyby zavřené okno vyřešilo její problém, nehledala by útočiště tady.
Rozjařená společnost se vrátila z úspěšného lovu. Abnormál byl zavřený a zvykal si na nové prostředí. Jeden přes druhého vyprávěli Big Guyovi, jak jim vyděšený tvor unikal, koho skoro zasáhl nepřiměřeně dlouhými končetinami a kdo a jak ho nakonec chytil.
Big Guy trpělivě poslouchal a něco si pro sebe mručel.
„No, a co bylo tady?“ zeptal se konečně Will.
„Je tu Eli,“ řekl Big Guy a dál psal na počítači seznam něčeho, co momentálně nikoho nezajímalo.
„Kdo?“ Will se s ní setkal jenom letmo a jistě mu nezůstala v hlavě tolik, jako dvě návštěvnice, které tehdy přivedla s sebou.
„Eli. V pokoji pro hosty.“ Biggie byl stručný. Eleanor nesešla do knihovny. Zůstala zavřená v pokoji. Několikrát přešel kolem jejích dveří, ale nikdy se za nimi neozval ani hlásek, ani náznak pohybu.
Helen se na něj tázavě podívala. Jenom pokrčil rameny. Pokud šlo o něho, byl spokojený, že je Eli v domě, a víc ho nezajímalo.
Zaklepání na dveře vytrhlo Eleanor ze strnulosti. Ležela stočená do klubíčka a ruce svírala v pěst obtočené kolem těla. Zvedla hlavu a nepřítomně zamrkala do slunečního světla, které pronikalo oknem až k ní.
Další zaklepání, tentokrát důraznější, ji přinutilo se zvednout do sedu a pak i vrávoravě vstát. Než zmáčkla kliku, zhluboka se nadechla.
„Helen,“ vydechla a ustoupila.
„Eli, co se stalo?“ doktorka si prohlížela nečekanou návštěvu.
Eleanor vypadala unaveně. Černé kruhy pod očima a roztřesené ruce, které se snažila schovat za záda, nemohly ujít doktorčině pozornosti.
„Půjdeme do pracovny,“ řekla a pokynula Eleanor, aby ji následovala.
Nad šálkem horkého čaje Eli trochu pookřála. Znovu ho svírala oběma rukama, jako při své první návštěvě, a přes jeho okraj se dívala na společnost, která se sešla v pracovně doktorky Magnusové.
Will a Henry se usadili na pohovku, Kate s ručníkem omotaným kolem mokrých vlasů do křesla a Biggie se opřel o zeď vedle obrazu zasněžené hornaté krajiny. Helen seděla za stolem a trpělivě čekala, až se Eli usadí do druhého křesla a začne s vyprávěním o tom, co ji přivedlo tentokrát.
Eleanor se rozhlédla a tiše si povzdechla.
„Jsem tady na doporučení muže, který tady při mé minulé návštěvě byl také. Toho -,“ zarazila se. Nevěděla, jak nejlépe popsat rozporné pocity, které v ní zanechal.
„Johna,“ řekl Henry krátce.
Eli kývla.
„John Druitt ti řekl, že máš přijít sem?“ Big Guy si překvapeně odfrkl a potřásl hlavou.
„Přišel za mnou asi měsíc potom, co jsem byla tady,“ pokračovala Eli. „A pak skoro každý večer aspoň na pár minut. Bylo to zvláštní. Vešla jsem do pokoje a on seděl v křesle. Nejdřív jsem se lekla, ale nic nechtěl. Jenom být v mé blízkosti.“
Eli odložila čaj a objala se rukama, jakoby se chtěla chránit.
„Opravdu zvláštní,“ zamračil se Will. „Vysvětlil to nějak?“
„Říkal, že ho moje přítomnost uklidňuje,“ otřásla se při vzpomínce na vlastní nervozitu poblíž toho muže. „V poslední době se intervaly mezi jeho návštěvami začaly prodlužovat.“
Odmlčela se a znovu se napila čaje.
„Přišel včera večer. Skoro jsem ho nepoznala. Choval se jako šílenec. Křičel na mě, že musím hned odejít. Sem. Přiznám se, že jsem se bála tak, jako ještě nikdy předtím. Tak jsem sbalila pár věcí a jsem tady.“
„Dobře jsi udělala.“ Henry vstal a podíval se po Helen. Po jejím kývnutí se rozběhl ke dveřím.
„Zapneme štít,“ vysvětlil Eleanor, než zmizel.
„Jak dlouho...?“ začala se Eli ptát, ale v půlce věty zmlkla. Kanceláří se rozezněl zvonek.
Kate se vymrštila z křesla a ručník jí spadl z vlhkých vlasů.
„To není možné, aby se dostal ven,“ zavrčela a vyběhla na chodbu.
Will s Helen se rozběhli za ní. Překvapenou Eli nechali v kanceláři. Biggie udělal dva kroky ke dveřím a zastavil se. Nechtěl nechat Eleanor samotnou.
„Půjdu taky,“ řekla, zvedla se z křesla a rychlým krokem vyšla na chodbu.
„Tudy,“ zahučel Big Guy. Vedl Eli ke starému výtahu a pak jeli dlouhou dobu dolů.
Biggie si cestou Eli prohlížel a občas si odfrkl.
„Co se děje?“ zeptala se, když už se jí cesta i prohlídka začaly zdát dlouhé.
„Co uvidíš, není pro všechny,“ řekl temně. „Ale věřím ti.“
V podzemí to vypadalo stejně, jako v jiných sklepních prostorách, která kdy Eleanor viděla. Možná jenom chodby tu byly trochu širší a nebylo v nich tolik prachu.
„Tudy,“ zopakoval Biggie. Vedl Eli podzemním labyrintem kolem mnoha pečlivě zavřených dveří. Na pohled vypadaly nápadně nenápadně a také velice bytelně.
Už zatáčeli asi popáté a Eleanor se právě ohlédla s myšlenkou, jestli by ještě našla cestu zpět, když se kolem nich přehnal Henry a v běhu mával rukama na všechny strany.
„Pryč! Pryč! Jde sem!“ křičel. Chytil Eleanor a táhl ji do příčné chodby, kterou před pár okamžiky minula.
Big Guy se přitiskl k protější zdi ve výklenku u dveří. V malém průzoru nad jejich klikou se objevila děsivá šedomodrá tvář plná ostnů a prohlížela si Biggieho vypoulenýma očima.
Eleanor se opírala o zeď za Henrym a vykukovala mu přes rameno. Tvář v okně ji nepřekvapila tolik, jak by sama od sebe očekávala. Vlastně jí vůbec nepřipadala nebezpečná. Jenom nesmírně smutná.
„Samota,“ zašeptala si pro sebe.
„Cože?“ Henry nechápal, o čem Eli mluví.
Na vysvětlení jí nezbyl čas. Tiché klepnutí v chodbě je upozornilo, že uprchlý tvor je blízko.
Na svou velikost se pohyboval tiše a rychle.
„Co je to?“ zašeptala Eli Henrymu přímo do ucha.
„Jeden z oligotrofů,“ odpověděl stejně tiše.
Eli zmlkla. Sledovala bytost, která se objevila na křižovatce chodeb, a odhadovala, jaký bude její příští směr.
Tvor zastavil a otočil se kolem dokola. Vypadalo to, že se rozhoduje, kam dál.
„Tam je!“ Výkřik odněkud zezadu donutil oligotrofa ke skoku do boční chodby. Dříve, než se Henry vzpamatoval, stála Eli s tvorem proti sobě.
„Nehýbej se,“ varoval ji tiše Henry, když se mu vrátil hlas a do plic dech.
Eleanor nepotřebovala upozornění. Stála jako socha a dívala se na nervózní stvoření před sebou. K Henryho zděšení po chvíli zvedla ruku a pomalu ji položila na tvora. Pod jejím dotekem se zmenšil. Napětí v jeho těle povolilo a výhrůžně zvětšené laloky splaskly.
„To je v pořádku,“ šeptala Eli téměř neslyšně. „Nikdo ti tady neublíží. Jsi v bezpečí.“
Helen a Will se vynořili na rohu chodby, ale Biggie je zadržel a jenom němě kývl směrem k Eli. Helen udělala ještě jeden krok, ale po Eleanořině neznatelném zavrtění hlavy se zastavila. Kate došla už pomalu a do chodby s oligotrofem jenom nakoukla.
„Máte pro něj místo?“ ptala se Eli, aniž by změnila tón nebo zvýšila hlas. Henry jenom přikývl.
„Odpočineš si na klidném místě,“ pokračovala. Nekonečně pomalu a opatrně se pohnula a vedla tvora zpátky tam, odkud utíkal. Pořád šeptala a ruku z tvora nespustila.
Následoval ji a velké oči měl stále upřené na její tvář.
Helen a ostatní je s odstupem následovali. Jenom jednoduchými pohyby Eli směrovali ke správným dveřím a do místnosti za nimi.
Došla s tvorem až k zadní stěně připraveného pokoje. Zůstala stát proti němu a říkala mu něco, co jí samotné připadalo jako nesmysly. Nezáleželo na významu slov, ale na pocitech, které si navzájem předávali. Klid a bezpečí byly na prvním místě. Zároveň se snažila zjistit, jestli je ubytování pro tvora vhodné.
„Jsi krásný oligotrof Oli,“ řekla mu a naposledy přejela rukou po jeho kůži.
Oli se sesunul na hromadu kamení.
Eleanor věděla, že útěk ho hodně vyčerpal. A také věděla, že teď bude dlouhý čas odpočívat. Celou cestu ke dveřím k němu zůstala otočená čelem a sledovala ho ještě chvíli potom, co se zavřely, přes průhledné okno. Couvala až k protější zdi. Teprve, když si byla jistá, že se Oli na svém kamenném lůžku ani nepohnul, dovolila si ustoupit zcela z jeho dohledu.
Udělala krok stranou a zatočila se jí hlava. Zašátrala rukou po opoře.
Biggie byl nejrychlejší. Chytil ji kolem ramen a pak ji zvedl jako hadrovou panenku. Až do té doby si neuvědomila, kolik sil ztratila i ona sama.
Eli se probudila v pokoji pro hosty. Lampa s barevným stínidlem kradla soumraku něco z jeho temnoty. Duhové světlo se odráželo v okně s roztaženými závěsy.
V křesle pod rozsvícenou lampou seděl Will. Na kolenou mu ležela otevřená kniha, ale hlavu měl svěšenou a občasné chrápnutí naznačovalo, jakou činností se právě zabývá.
Eleanor ležela bez hnutí. První šok z probuzení někde jinde, než byla zvyklá, přešel.
„Dobrý večer?“ zkusila pozdrav. Nebyla si jistá, jestli se trefila do denní doby.
„Cože?“ Will zvedl hlavu a trochu zmateně se rozhlédl. Když se zorientoval, podíval se na hodinky na zápěstí.
„Řekl bych, že večer už máme za sebou,“ usmál se.
„Pak tedy dobré ráno.“ Eleanor se protáhla a posadila se.
„Klidně spěte dál,“ mávl Will rukou. „Ráno také ještě není.“
„Dobrá,“ souhlasila Eli a uložila se zpátky. „Ale jenom, když uděláte totéž.“ Kývla hlavou ke dveřím. „Děkuji za hlídání, ale snad není zapotřebí.“
Will se tiše zasmál. „Tak to jste měla slyšet Chlupáče.“
Na Eleanořin nechápavý pohled svou myšlenku rozvedl: „Big Guy vás nechtěl nechat samotnou. Sice jsme zjistili, že jste jenom usnula únavou, ale trval na tom, abyste byla na ošetřovně pod dohledem. Nakonec souhlasil s kompromisem.“
Eli se na tváři postupně objevoval úsměv.
„Milý Biggie,“ zašeptala si pro sebe. „Dobrou noc!“ zavolala za Willem. Počkala, až zmizí ve dveřích, otočila se na bok a objala polštář. Stále s úsměvem zavřela oči. Po posledních vyčerpávajících dnech konečně zase spala s vědomím, že odpočívá.
„Nechci dělat potíže, Helen.“ John Druitt se mračil. „Jenom se chci ujistit, že je tady a v pořádku.“
Helen Magnusová se na něho podezřívavě podívala.
„Od kdy se zabýváš charitou?“ zeptala se trochu příkře.
John pokrčil rameny. „To není žádná charita. Doufal jsem, že mi pomůže, a málem jsem ji přitom zabil. Do této chvíle neví, jak blízko byla smrti. Ten tvor...“ přitiskl si ruku na hruď, „poznal o co mi jde a začal se bránit. Nedokázal jsem ho ovládat. Víš to. Nikdy jsem to nedokázal. Ale v její přítomnosti ztratil něco ze své agresivity. Proto vyvázla. Proto jsem jí dokázal poslat pryč. Tak - je tady?“
Helen si Johna prohlížela, jakoby mu pořád tak docela nevěřila.
„Je v bezpečí,“ zvolila nakonec část pravdy.
John si viditelně oddechl. Ramena mu klesla.
„Takže o ní víš.“ To nebyla otázka, ale konstatování, pronesené tichým, vyrovnaným hlasem. „Zaměstnáš ji?“ Vážně se na Helen díval.
Doktorka Magnusová neurčitě pokrčila rameny.
„Rozhodně s ní chci zůstat v kontaktu,“ řekla nakonec. „Má schopnosti, které považuje za normální.“ Zvedla k Johnovi hlavu. „Tak normální zase nejsou, jak jsi poznal sám na sobě.“
Jenom přikývl. Nechtěl znovu zdůrazňovat, jak na něho Eleanor Norová zapůsobila. Pomyšlení, že by ji mohl potkávat v tomto domě, se mu líbilo. Třeba se mu v její přítomnosti občas poštěstí zakusit ten klid, kterým byla obklopena.
Zaklepání na dveře ho vytrhlo z myšlenek. Big Guy nahlédl dovnitř a tázavě se podíval na Helen.
„Tak dobře,“ povzdechla si. „Pusť ji dovnitř. Ale ty,“ otočila se na Johna, „se budeš chovat slušně. Nebo zmiz!“
John Druitt ustoupil ke zdi a založil si ruce na prsou. Přes rty mu přeběhl malý úsměv. Napadlo ho, že Eleanor se snaží chránit všichni.
Eli vešla do pracovny a ve dveřích se překvapeně zarazila.
„Já,“ začala pomalu, „nechtěla jsem rušit. Biggie říkal, že... Přijdu později.“ Otočila se k odchodu.
„Eli. Pojď dál,“ řekla Helen klidně, ale stále nenápadně hlídala Johna. Svoje činy nemíval pod kontrolou. Zvlášť některé.
Eleanor vstoupila a přešla k doktorce. Dávala si pozor, aby Helen zůstala mezi ní a tím mužem, který ji poslední dobou tolik děsil.
„Doufám, že je Oliemu dobře,“ řekla první věc, na kterou si vzpomněla. „Nedržíte ho tu kvůli nějakým pokusům?“ pokračovala a přemýšlela, že jestli se opravdu jedná o pokusy, bude nejspíš dalším pokusným objektem ona sama. Její zkušenosti s návštěvou ‚tlapek‘ v tomto domě něco takového vylučovaly, ale zvykla si nevěřit příliš svému prvnímu dojmu. Byla, stejně jako její sestra, pro tento svět moc důvěřivá. Často se nechala zmanipulovat, protože se odmítala chovat podle běžného standardu, a snažila se být slušná i v případech, kdy její nápady i práci využívali ostatní. Její chabé protesty považovali v nejlepším případě za zdvořilý údiv. Nakonec se naučila bránit důrazněji, ale pokud se nejednalo o životně důležité věci, nedělala to. Stálo jí to moc sil a přemáhání.
„Oli je v pořádku. Ještě pořád spí,“ ujistila ji doktorka. „A,“ usmála se, „žádné pokusy s ním nehodláme provádět. Pro tvory, jako je Oli, je tento dům útočiště. Místo, kde jsou chráněni před lidmi. Ta hromada kamení je pro něho to samé, jako pro tebe postel.“
„Jak to víš?“ naklonila Eli hlavu na stranu.
„Znám je. Už jich tady pár máme,“ pokrčila Helen rameny. „Ale teď jsem chtěla mluvit o tobě.“ Zamyšleně se na Eleanor zadívala.
„Já chci pokoj s opravdovou postelí,“ zašklebila se Eli.
Helen se rozesmála.
„Máš ho mít,“ pokývala hlavou.
„Jak dlouho?“ Eleanor vrhla postranní pohled na Johna.
„Jak bude potřeba,“ trochu si povzdechla Helen. Smích ji přešel. John Druitt byl nepředvídatelný. „Probereme to později.“
„Promiňte,“ Henry strčil hlavu do dveří. „Eli, je po tobě sháňka.“ Pokývl směrem ven a zmizel.
Eleanor pozvedla obočí, rychle se rozloučila s Helen a s posledním nervózním pohledem na Johna vyšla za Henrym.
„Co se děje?“ zeptala se posmutnělé Kate, která na ni čekala na konci chodby.
„Probudil se. Je to moc brzy. Měl spát aspoň týden.“ Kate se čím dál víc mračila. „Nemůžeme ho uklidnit. Říkala jsem si, že bys mohla pomoci ty,“ tázavě se na Eli podívala.
„Myslíš Olieho?“ zeptala se Eleanor už na cestě k výtahu.
„Jo, Olieho,“ přikývla Kate.
Do výtahu za nimi vletěl malý mužíček s křídly.
„Ahój!“ vykřikl. „Vlastně jsem chtěl říct – těší mne, krásky,“ opravil se hned a smekl malou černou buřinku.
„I nás těší, pane, že můžeme být ve vaší společnosti,“ usmála se na něj Eli.
Výměna komplimentů pokračovala až do suterénu.
Na chodbě se mužíček Sheamus s Eleanor rozloučil tak hlubokou poklonou, až se ve vzduchu převrátil.
Kate to sledovala, aniž by nějak zasáhla. Až za druhou zatáčkou podzemní chodby s nevěřícím úsměvem potřásla hlavou a podívala se po Eli.
„S tímhle nevychovaným tvorem tady byly vždycky jenom potíže,“ řekla polohlasně, aby ji Sheamus nemohl slyšet. „Ještě nikdy se nechoval takhle.“
„Jak?“ nechápala Eli.
„Jako dokonalý džentlmen,“ dořekla Kate.
„Ale to on je.“ Eli pokrčila rameny a zastavila se přede dveřmi, které oddělovaly místnost oligotrofa Oliho od zbytku světa.
Big Guy postával tak, aby na něj oligotrof neviděl. Když uviděl Eleanor a Kate, viditelně si oddechl.
Oli stál na hromadě kamení a upřeně se díval do průhledu ve dveřích.
„Jak by žil bez vašeho zásahu?“ zeptala se Eli Biggieho. Přistoupila k oknu a položila ruku na sklo.
„Většinu času by se schovával v jeskyních a skalách, v některých nocích by vyrážel na lov. Živí se jenom určitým druhem hlodavců. Proto je oligotrof. Jeho tělo zpracuje potravu do posledního zbytečku. Málokdy se mu podaří něco chytit. Kdyby mu metabolismus fungoval normálně, dávno by přestal existovat.“
Eli se na Big Guye podívala s údivem. Mluvil jako encyklopedie.
„Má hlad?“ zeptala se.
„Ne,“ Kate zavrtěla hlavou. „Dostal najíst předtím, než utekl.“
Eleanor se zamračila.
„Dostal potravu a pak chtěl zmizet?“ Na té informaci bylo něco divného.
„Máš pravdu,“ ozval se Henry. Právě přišel a připojil se i s Helen ke skupince kolem dveří Olieho. „Pokusili jsme se jeho přirozenou potravu nahradit trochu jiným druhem. Ti hlodavci, kterými se živí, jsou opravdu hodně vzácní.“
„Nedá se nic dělat, Henry,“ otočila se k němu Helen. „Vezmi si s sebou Kate a nějaké mu obstarejte. Nemůžeme se s ním tady každou chvíli honit proto, že nedostane to správné jídlo.“
Henry si povzdechl. Kate ho vzala kolem ramen a odváděla ho pryč.
Eli ještě uslyšela, jak mu říká:
„To bude hned, Hanku. Najdeme je a vrátíme se dřív, než ti přijede ta návštěva.“
Klepnutí na sklo ve dveřích Eli vrátilo zpátky k současnému problému.
„Tak co teď s tebou?“ zeptala se Olieho. Přesunul se k průzoru a ruku položil na místo, kde se Eli opírala dlaní o sklo.
Dívali se na sebe a pak Oli couvnul. Zůstal tváří otočený ke dveřím, ale umožnil je otevřít bez nebezpečí, že by opustil místnost. Eleanor se obrátila k Biggiemu.
„Otevřeš mi, prosím?“
Odfrkl si a natáhl ruku s klíčem k zámku.
Helen se nadechla, ale poznámky si nechala pro sebe. Jestli Eli dokáže Oliho udržet v klidu a na místě, než mu obstarají správný druh jídla, bude to jenom dobře.
Eleanor se protáhla dovnitř a prošla kolem Olieho až ke hromadě kamení, na které předtím odpočíval.
Tvor ji následoval. Vyšplhal se na kamenitý vrchol, obtočil dlouhé ruce kolem jednoho velkého balvanu a hlavu si uložil tak, aby viděl na Eli usazenou na úpatí hromady.
Už zase mu tichým hlasem říkala nesmysly a čekala, až se jeho oči zavřou a Oli usne. Naznačila mu to hned na začátku a zdálo se, že to pochopil. Snažil se nechat oči dokořán, ale padaly mu stále častěji. S hlubokým povzdechem je zavřel.
Eli mluvila ještě chvíli, aby si byla jistá, že tvor ležící nad ní opravdu spí. Její hlas postupně slábl. Při vstávání si dávala pozor, aby pod ní žádný z kamínků nezarachotil. Dveře byly na malou skulinu pootevřené a za nimi čekal Biggie. Všichni ostatní už byli pryč.
„Mohla bys jít se mnou?“ zeptal se sotva tiše zamkl dveře k Oliemu. Nečekal na odpověď a odvedl Eli hlouběji do labyrintu podzemních chodeb. Zastavil se v temném zákoutí u dalších dveří s průhledem. Ohlédl se po Eli a pokynul jí, aby se podívala dovnitř.
Přiblížila obličej ke sklu a hlasitě vydechla. To, co viděla, musela být z větší části iluze, ale byla dokonalá.
V levé části stál vysoký tropický prales, zakončený skalami ze třpytivých krystalů, napůl zasypanými jemným bílým pískem. A vpravo se to všechno ztrácelo v tyrkysově modrém moři. Nad tou krásou zářilo jasně zlaté sluneční světlo.
„Pro koho je vybudovaná taková nádhera?“ zeptala se Eli tiše. Uvědomovala si, že žádný zvuk dveřmi nepronikne, ale stejně jí hlasitá řeč na takovém místě připadala nepatřičná.
„Dívej se dál,“ pobídl ji Biggie.
Eleanor se pozorně zadívala do místnosti. Moře se drobnými vlnkami vpíjelo do bílého písku, krystaly skal se třpytily a občasný poryv mírného větru čechral listy okraje pralesa.
Idylku klidné pláže porušila fontána písku, která vyrazila mezi skalami a zasypala své okolí blýskavou tříští. Písek přestal létat do výše a vysoukalo se z něj dlouhé článkovité tělo obrovitého hmyzu. Tvor se celý dostal ze sevření písku a po krátkém zaváhání se vydal ke dveřím.
Biggie se usmál, vzal za kliku a vstoupil na pláž, přímo tomu tvorovi do cesty.
„Pojď dovnitř a zavři dveře,“ řekl Eli, která stále váhala u vchodu.
Poslechla ho, ale dávala si pozor, aby zůstávala v dosahu kliky.
Horní část hmyzu se vztyčila a Big Guy k ní natáhl ruce. Za pár chvil spolu seděli na pláži. Obrovská stonožka měla první článek položený Biggiemu na kolenou a nechala se od něj drbat na tvrdých krunýřích.
Eli k nim pomalu došla a klekla si do písku vedle Biggieho.
„Je to druh Arthropleury. Našli jsme jenom tohoto jediného samce. Mnoho jich žilo na pobřežích velkých jezer a moří. Kdysi dávno,“ vyprávěl Biggie a nepřestával Arthropleuře jezdit rukou po zádech.
„Je mu smutno,“ řekla Eli. Rukou se dotkla vrcholku hmyzí hlavy. Velké článkovité tělo se pod tím dotekem pohnulo. První dva články se natáhly a stonožka se prohnula jako kočka, která se snaží prodloužit pohlazení.
Eleanor se podívala na Big Guye.
„Hodně tvorům je tady smutno,“ pronesla zamyšleně. Vrátila se pohledem ke stonožce. „Ale tobě se můžeme pokusit najít kamaráda.“ Ještě jednou pohladila divně vyhlížející hlavu a ruku stáhla.
„Opravdu bys pro něj chtěla najít kamaráda?“ zeptal se jí Biggie cestou k pravému slunečnímu světlu. Stonožčího krasavce nechali v písku, ujistili se, že Oli spí na svém kamenném lůžku, a výtah je vyvezl do prvního nadzemního patra domu.
Eleanor jenom přikývla. Přemýšlela, že za dva dny by se měla vrátit do práce. Svět lidí jí připadal vzdálený stovky světelných let. Andoriel musela mít podobný pocit, napadlo ji.
Po její sestře už zrušili pátrání. Přesto Eleanor věděla, že je Ája naživu. Úplně ztracená a odříznutá od všeho, co zná, ale naživu.
V zamyšlení došla až do pracovny Helen Magnusové.
Doktorka seděla za stolem a mračila se na vratký sloupec papírů. Když Eleanor vešla, zvedla hlavu, vstala, obešla stůl a zastavila se před Eli.
„Dalo to trochu práce a počítání,“ usmála se, „ale jestli chceš, nabízím ti práci. Při nárůstu nových případů by se nám někdo takový jako ty hodil. Tvoje schopnost uklidňovat a komunikovat je úžasná.“
Dívala se na Eli a čekala na její rozhodnutí.
Eleanor se rozhlédla po pracovně. Až v té chvíli si všimla, že na pohovce sedí Will a usmívá se na ni. Sklopila oči. Přemýšlela, jak slušně říci, že jsou věci, které si musí důkladně promyslet, než o nich rozhodne.
„Nemusíš odpovídat hned,“ pokračovala Helen, jakoby jí četla myšlenky. „Ale než se rozhodneš, mohla bys sem někdy zajít. Na návštěvu.“
„Ráda.“ Eli se usmála. Taková nabídka jí byla mnohem příjemnější. Alespoň prozatím.
Výlet za Arthopleurou mám zatím jenom v hlavě, ale jistě na něj přijde řada.
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Geniální. Co víc říct.
dalo by se aplikovat i na jiné tvory, akorát ta účinost by asi tak dobrá nebyla 
a 
krásně 
, ale na tek kúsok čo som čítal nemá. 
