10. Díl (Osud – Destiny) PART I
„Osud je opakem přírodního zákona. Přírodní zákon poznáváme a využíváme, osud ne.“ – Julian Tuwim
Mléčná Dráha, Země, 1. Října 2009
Washington a s ním i téměř celé Státy, se před osmi dny přesunuly do astrologického podzimu. Nebylo to však jenom pomyslně. Listy stromů se zabarvily všemi různými barvami, od žluté po červenou. Stromy ztrácely sílu a pomalu svoji energii konzervovaly na zimu, což dělala i většina zvířat, která přes zimu trávila všechen čas spánkem. Zbylá zvířata buď shromažďovala zásoby jídla, nebo odlétla do jižních krajin, kde je čekalo překrásné, teplé počasí, které by určitě potěšilo nejedno srdce. Ať však bylo teplo nebo zima, dvojice mladých mužů ve věku pětadvaceti let, seděla doma za počítačem a hrála on-line role-playing hru.
„Věř mi, vím jak na to, sleduj a uč se,“ naparoval se jeden z dvojice, když se snažil dokončit složitou skládačku.
Druhý muž sedící na druhé straně počítače nervózně přešlapoval nohou, protože se o vyřešení této skládačky snažili už několik měsíců. Jaké bylo překvapení, když se nic nestalo a postavička prvního muže se objevila na počátku questu.
„Co se stalo?“ zajímal se druhý muž, který rozhodně nečekal takovou variantu.
„Očividně…nic,“ zklamaně odpověděl „tester“ a odpojil se.
Mezitím se v Pentagonu, v kanceláři generála O’Neilla rozrazily dveře a v nich stál prošedivělý vyhublý muž, jehož vrásčitá tvář neskrývala nadšení. Aniž by se zeptal, vrhl se do křesla a poslouchal rozhovor generála O’Neilla, který právě zakryl sluchátko a pohlédl na muže.
„Hanku, zavolám za moment,“ položil sluchátko a podíval se za jeho záda, na dveře.
„Dále,“ nahodil sarkastický pohled a dělal překvapeného.
„Doktor Rush?!…Vstupte,“ ukázal na židli, kde již doktor Rush seděl.
„Jo, jo, chápu, že jsem nezaklepal a bylo to nezdvořilé.“
„Ne vůbec…moje kancelář, vaše kancelář,“ pokračoval Jack, utahujíc si z rozvášněného Rushe.
„Máme to,“ neobtěžoval se s omluvou a rovnou přeskočil k tomu, proč vtrhl do kanceláře.
„Teď mi řeknete co, a jestli to bude nějaká pitomost, zastřelím vás,“ podíval se na Rushe, který znal vtípky generála O’Neilla dost dobře.
„Ta hádanka dakkarské zbraně, kterou jsme vložili do Prométhea,“ vysvětlil Rush a zaujal Jacka, který nečekal, že by to někdo vyřešil, když se to nepovedlo ani Rushovi, ani McKayovi.
„To musí být ponižující,“ usmál se Jack a čekal na Rushovu reakci.
Ta ale nepřicházela a tak mu pokynul rukou, aby spolu s ním opustil jeho kancelář.
O den později
Nablýskané černé auto, tvarem podobné limuzíně zastavilo před řadovým domem kdesi na předměstí Washingtonu. Z něj vystoupil generál O’Neill v modré uniformě a dr. Rush v černém sáčku a košili s kravatou. Jack šel jako první a zazvonil na zvonek. Dveře otevřel mladík, který se minulý večer snažil rozluštit hádanku ve hře Prométheus.
„Eli Wallace?“ zeptal se zdvořile Jack.
„Vlastně, Eli tady zrovna teď není,“ odpověděl mladík se sušenkou v ústech, ale generál i přesto pokynul Rushovi, který vyrazil z limuzíny směrem k domu.
„F-fajn, cokoliv si myslíte, že jsem udělal, tak máte toho nepravého,“ zakoktal se Eli a snažil se vymluvit ze všeho, co ho právě napadlo, že udělal.
„Vypadám jako někdo, kdo by tu stál, kdybych o vás nevěděl vše, co o vás je možno vědět?“ položil spíše rétorickou otázku, ale Eli stejně odpověděl.
„Hm, asi ne?!“
Zároveň ho však zajímalo, kdo je druhý muž, který se právě připojil ke generálovi.
„Doktor Nicholas Rush, můžeme jít dál?“ podíval se po generálovi a pak věnoval pohled i Elimu.
„Proč?“ nedůvěřivě zjišťoval Eli, pevně rozhodnut, že je nepustí ani milimetrem do domu.
„V poslední době jste strávil spoustu času hraním online fantasy hry jménem Prométheus,“ naznačil důvod návštěvy doktor Rush, čímž Eliovi možná lehce napověděl.
„To je nějaká skrytá kamera?“ vtipkoval Eli, ale nesetkal se s pochopením, což mu vzápětí velice rychle došlo.
„Minulou noc, jste vyřešil hádanku dakkarské zbraně.“
„Jo, no, jednou v životě jsem měl štěstí a více co se stalo?… Nic!“
„My jsme zde, to se stalo?“ zapojil se po delší době generál.
„Abyste vyřešil tuto konkrétní hádanku, musel jste vyřešit tisíce let starý matematický důkaz, napsaný v jiném jazyce,“ pokračoval za generála Rush, který o tom stejně věděl mnohem víc.
Eli polkl sliny a čekal, co se bude dít.
„Proto jste vyhrál něco jako cenu,“ zaujal Eliho, který se konečně dočkal ocenění.
„Nevím, co máte, ale beru peníze a šeky,“ očistil si ruce od sušenek a žhavil ruce na přepočítávání.
Namísto toho mu Rush předal smlouvu o utajení, ale Eli se na chvíli zamyslel a pak položil otázku, která ze začátku určitě trápila i generála O’Neilla, ovšem výsledek mluvil za sebe.
„Vy, jste jako…opravdu vložili něco přísně tajnýho do hry, doufajíc, že to někdo jako já vyřeší za vás?“
„Jop,“ přitakal O’Neill.
„A co ode mě potřebujete?“
„Ujišťuji vás, že podepsání dohody bude stát za to,“ snažil se Rush přesvědčit Eliho.
„A když to nepodepíšu?“
„Přeneseme vás na naši vesmírnou loď,“ zcela kamennou tváří oznámil generál O’Neill.
„J…jasně, myslím, že se na to napřed koukne můj právník a dám vám vědět…“
„A tím právníkem, předpokládám, myslíte matku?“ odhalil Jack Eliho plán, a byl na to náležitě pyšný, i když to nedal vůbec najevo.
Eli pomalu zavřel dveře a rozevřel složku, kterou si četl za chůze po schodech, když jej George Hammond přenesl na svoji palubu, spolu s doktorem Rushem.
Ten pohled na Zemi mu vyrazil dech a do reality jej vrátil právě doktor Rush, který Eliho přivítal na palubě lodi. Carterová s Thorem v zádech mezitím obdržela povolení startu. Cooperová převedla jako mnohdy předtím energii do hypermotorových článků, které se nabyly a vytvořily vstupní okno hyperprostorového tunelu. Cesta nebyla nijak vzdálená, a končila jednadvacet světelných let od Země, kde díky dílu náhody Země objevila naprosto specifickou planetu, jejíž výskyt se v galaxii rovnal téměř nule. Naquadriové jádro však pro nový projekt spojení dvou bran pomocí devátého zámku bylo životně důležité a nešlo by to bez něj. Proto IOA v celku jednoduše a hlavně jednomyslně svolila s vybudováním tajné základny, která toto spojení měla uskutečnit. Dokončena byla před dvěma týdny a stálá posádka čítala něco přes sto padesát členů. K nim se teď přidali Eli, Chloe Armstrongová a její otec, který celou výstavbu základny zaštiťoval, a nestálo ho to zrovna málo. Celý projekt doposud přišel na 1.6 miliardy dolarů, což několikanásobně překračovalo rozpočet na stavbu lodě třídy Daedalos, nicméně důležitost tohoto programu si žádala nemalé oběti. Chloe se s Eliem seznámila ještě na palubě Hammonda, ale bylo to jen několik málo minut před opuštěním hyperprostoru. Rozhovor pak mohl pokračovat, ale Eli se musel chtě nechtě věnovat doktoru Rushovi, jehož vzorečky a těžká matematika zaměstnávala jeho hlavu dostatečně dlouho na to, aby mu vyhládlo. Toho využil plukovník Young, který jakožto velitel Ikara měl pravomoc sebrat Rushovi Elie přímo před nosem. To mu samozřejmě nevadilo a tak vcelku rychle svolil a odebral se s Youngem do jídelny. Zde celá skupina v čele s plukovníkem Telfordem debatovala na téma devátý symbol, kvůli němuž zde všichni vlastně jsou. Na malý moment dokonce přihlížel i doktor Rush, ale opětovně se odebral z jídelny a odešel ke své tabuli, na níž znovu a znovu procházel rovnice, o nichž si myslel, že jsou špatně vypočítané, jinak by devátý zámek dávno musel zapadnout. Ostatní se však věnovali jídlu a žhavé debatě, která se i přes očekávání stále věnovala devátému symbolu a Eliovi, který tuto záhadu pomohl vyřešit.
„Rád bych pronesl přípitek,“ zvednul se senátor Armstrong a v ruce třímal skleničku.
„Ale, to není vůbec potřeba,“ utřel si Eli ruce kapesníkem a chystal se taky zvednout.
„Ne na vás,“ uzemnil Eliho senátor a pokračoval ve svém započatém přípitku.
Všichni u stolu se jen usmáli a pozorovali červenajícího se Elie.
„Když mi návrh na tento projekt přišel pod ruku, tak jsem jej nechtěl povolit,“ podíval se na svoji dceru.
„Bože můj,“ chytila se Chloe za hlavu a kopla do sebe celou sklenku sektu, zatímco její otec na pozadí pokračoval.
„Tehdy mi přišlo jasné, že je mnoho jiných věci, které potřebovaly takovouto finanční podporu. Ale má dcera, Chloe, mi připomněla, že není většího úsilí, než snahy pochopit, kým jsme,“ opět kouknul po Chloe, jejíž tváře chytaly rudou barvu, když do sebe klopila již druhou sklenku.
„A samozřejmě pochopení vesmíru, v němž všichni žijeme,“ na chvíli přestal, čehož využila Chloe a něco začala Elimu špitat do uší.
„Takhle jsem to neřekla.“
„A byl to také její nápad, aby byl antický důkaz vložen do média, které by nám umožnilo přístup k vynikajícím mladým mozkům, které by jinak byly přehlédnuty,“ odvrátil svůj zrak na Eliho, který se konečně dočkal uznání.
„A tak, na všechny statečné muže a ženy, kteří dobrovolně…“ skočila Chloe otci do přípitku, když ji přerušil silný otřes, nesoucí se celou horou, od shora až dolů.
„Tady Young,“ zjišťoval plukovník, co se děje, načež se mu ve vysílačce dostalo odpovědi.
„Základna je pod útokem.“
Young ihned jednal a poslal veškerý civilní personál na předem stanovená místa. Stejně tak přikázal vojenskému personálu dostavit se na svá určená místa, na nichž měli bránit základnu i za cenu vlastního života. Chloe, senátor Armstrong a Eli, byli svěřeni pod ochranná křídla poručíka Scotta, který je ihned odvedl pryč. Na orbitě se mezitím tvrdě bojovalo. Hammond v obležení tří lodí třídy Ha’tak, musel používat pouze railguny a rakety, kterých však také kvůli zásahu sil nemohl vyslat potřebné množství.
„Marksi, proč senzory nic nehlásily,“ zjišťovala Carterová, zatímco se vedle Markse objevil Thor, který taktéž nechápal, jak mohly Ha’taky naprosto nepozorovaně proletět do soustavy a chirurgicky přesnými střelami prakticky vyřadit zbraňové systémy Hammonda, který se tak musel spoléhat pouze na kolejnicové zbraně.
„Podle diagnostiky jsou senzory v pořádku, museli vymyslet způsob, jak skrýt svůj let hyperprostorem,“ přemýšlel Thor a Marks mu dával za pravdu.
„Kolik sil je provozuschopných?“ snažila se vymyslet alespoň nějaký plán obrany, který s railguny neměl moc šancí na úspěch.
„Dvě a nejsem si jistý, zdali vůbec půjdou otevřít,“ vyslal příkaz k silům Marks, bohužel bez odezvy.
V tom se ozval interkom a v něm byl poznat hlas plukovníka Younga, který byl stejně jako jeho podřízení připraven padnout, kdyby bylo potřeba.
„Myslíte, že je to Luciánská Aliance?“
„Řekla bych, že ano, nepředstavili se,“ pochodovala Carterová po můstku a koukala Marksovi i Cooperové přes ramena.
„Začali střílet ve chvíli, kdy vystoupili z hyperprostoru, podařilo se jim vyřadit naše zbraně, ovšem nejsme cílem,“ uvedla věci na pravou míru.
„Co míří naším směrem?“ pochopil narážku Young a zjišťoval, co Telforda a jeho letky čeká.
„Celá skvadra kluzáků a transportéry výsadku.“
Young v duchu propočítal šance, ale Carterová nadále pokračovala.
„Pár jsme jich sundali, ale zbytek bude do tří minut u vás,“ načež Young přehodil konverzaci na Telforda.
„Telforde, rozuměl jste?“
„Potvrzuji, pokud se dostaneme k transportu dříve, než přistane, máme šanci,“ oznámil Telford do vysílačky a nadále vydával rozkazy jen svým letkám, které právě rolovaly z garáží. To už se k nim blížila početná skupina gliderů a několik transportérů, které byly rády, že proletěly hustou palbou Hammondových baterií. Telford zvednul svůj stroj jako první a jako první poslal zpod svých křídel dvojici raket podpořenou miniguny, které do sestupujícího výsadku nadělaly pár děr. Přilétnuvší rakety a další střely však již nezabránily v jeho přistání na jednom z mnoha rovných prostranství pod horou. Druhá letka se proto zaměřila na doprovodné Glidery, kterých se z mračen vynořilo jako much.
„Plukovníku, jsme vážně přečísleni,“ křičel do vysílačky velitel druhé letky, která se několik kilometrů od místa přistání střetla s doprovodem.
„Letíme na pomoc,“ přišlo jako odpověď z vysílačky, když se stroj před velitelem druhé letky octnul v ohni.
Před sklem velitele proletěla jiná 302jka, která si za zády nesla dvojici gliderů. Mladý kapitán Hoover neváhal ani chvíli a oplatil svému zachránci stejnou mincí. Dvě rakety prolétly bitevním polem téměř bez povšimnutí a s chirurgickou přesností explodovaly na trupu goa’uldské stíhačky. Telfordova skupina se během chvíle připojila, ale ani tak, nedokázala zabránit ztrátě dvou strojů, které se během krátkého sledu roztřískaly o zem. Zásahy do motorů byly vůbec nepříjemné, sám by o tom mohl povídat i plukovník Sheppard, který svoji 302jku zvednul jen pár čísel nad zemí. Přičtěte menší vzdálenost od země a máte smrtící rovnici s jediným možným řešením – katapultáží. Pozemské 302jky se snažily bránit základnu tím, že boj odvedou daleko od ní, ovšem piloti gliderů měli přesné rozkazy zničit pozice palebných hnízd, což se jim i přes otravu v podobě stíhaček vcelku jednoduše dařilo. Při jednom takovém náletu byl zasažen útočící Glider do pravého křídla, což způsobilo jeho neovladatelnost a následný tvrdý pád do vstupního portálu vytesaného ve skále. Plukovník Young jen tak tak unikl tomuto nechtěnému kamikadze a se svým podřízeným se ukryl za rohem koridoru.
„Základno, neudržíme je,“ ohlásil naprosto reálnou situaci Telford, protože se stavy jeho mužů řídících stíhačky snížil téměř o polovinu.
Stejný problém jako Telford prožívala Carterová, která taktéž neměla téměř vůbec žádnou šanci udržet trojici Ha’taků pouze railguny.
„Jak jde oprava vedení? Potřebujeme asgardské paprsky,“ téměř křičela do vysílačky Carterová.
„Primární i sekundární okruhy jsou odpravené madam, nemám nejmenší šanci opravit to včas,“ ospravedlňoval svoji snahu jeden z techniků a otřel si zpocené čelo, z něhož kapaly kapičky potu smíchaného se strachem.
Hammond stavěl svůj trup a své štíty do cesty bombardování, které mělo rozbombardovat skalní masiv a vytvořit jiné vstupy do základny, která byla dobře opevněna. Ovšem každý, kdo mohl, právě balil své věci, protože se začala vytáčet brána na Zemi.
„Plukovníku, zaznamenávám masivní nárůst energie z planety,“ s hrůzným výrazem v očích oznamoval Marks, který byl situací okolo asgardských paprsků frustrován ještě více než Carterová, protože si nemohl zastřílet.
„Stáhněte stíhačky, zavolejte plukovníku Jeffersonovi, že má dvě minuty, než skočíme do hyperprostoru!“ byl jediný logický rozkaz, který v danou chvíli mohl přijít.
Cooperová okamžitě splnila zadání a snažila se držet Hammonda tak, aby se palba na jeho štít rozprostřel pěkně po celé lodi a ne pouze na jednu část. Bohužel i tak štíty dosahovaly kritických hodnot a zpětnovazební energie napáchala na vedení svoje. Celý můstek vypadal jako při ohňostroji. Všude létaly jiskry, ve vzduchu byly cítit spálené obvody a osvětlení můstku se uvolňovalo ze svých kotev a padalo na hlavy posádky.
„Pět sekund,“ ohlásil Marks a Cooperová zažehnula hypermotorové články, které poslaly Hammonda zpět k Zemi.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ