tak jo, děti...středa je opět tu a s ní i první ze dvou částí 11. dílu s názvem Nepřítel uvnitř...už teď můžete typovat o co jde...ovšem rozluštění se vám dostane uvnitř dílu...snad se vám bude líbit a necháte pod dílem svůj názor
11. Díl (Nepřítel uvnitř – Enemy within) PART I
„Jediný nepřítel je uvnitř nás samých.“ – Neznámý autor
Mléčná Dráha, Země, Nevada, Oblast 51, 9. Října 2009
Dnešek byl významným dnem pro „celou“ Zemi. Téměř všichni důležití hodnostáři z budoucí organizace EARTH se po několikahodinových letech do USA sjednotili v toliko utajované Oblasti 51, jejíž povrch stále skrýval podzemní „poklad“, kterým americká vláda obdaruje svého největšího spojence - Rusko. Může se to zdát až absurdní, vzhledem k minulosti mezi těmito dvěma národy, ovšem byla to právě hvězdná brána a především pak Oriové, kdo tyto dvě země sjednotil, jako nikdo předtím. Současný ruský prezident Dmitrij Medveděv byl jeden z prvních, kdo před několika měsíci osobně navštívil dok, v němž se pod rouškou tajemna budoval nový přírůstek do silné pozemské flotily, čítající pět lodí stejné třídy. I nyní byl přítomen na palubě Suvorova, který na svém pravém boku hrdě nesl své jméno a příslušnost, která odpovídala Ruským leteckým silám (RFS). Medveděvovi bylo nabídnuto křeslo velitele a ten s očividnou radostí přijal. Pohodlně se usadil a spojil se s povrchem, kde obsluha doků uvolnila kotevní svorky, rozevřela střechu a umožnila Suvorovovi vzlétnout.
„Fejzry naplno,“ zavtipkoval směrem ke kormidelníkovi, který nechápavě zíral na prezidenta.
„Pane?“
„Vy jste neviděl…no nev…“ byla poslední slova prezidenta ruské federace, než se hangárem roznesla obrovská rána a žár, spalující vše živé.
Plátování Suvorovova trupu se rozlétlo do všech stran, vršek nevyjímaje. Stovky lidí stojících v dostatečné vzdálenosti od hangáru s explozí popadaly na zem a ze strachu o svůj život se krčily jako před popravou. Ochranky snažící se zmírnit nastalou paniku začaly eskortovat své svěřence pryč od hangáru, z něhož šlehaly plameny a ještě stále létaly trosky, které nejednoho přihlížejícího zranily. Generál O’Neill ihned chytnul prezidenta a vedle ležícího Coolidge, aby je doprovodil pryč z plošiny, která se stala velice nebezpečnou. K této trojici se po několika vteřinách přidal i voják, jehož jmenovka nesla jméno plukovníka Telforda.
„Telf…vy nejste Telford,“ zarazil se generál, když voják vytáhnul zbraň, a z bezprostřední blízkosti zasáhl Coolidge mezi oči, Obamu střelil do hrudi a jen shodou náhod „pouze“ líznul kulkou O’Neillův obličej, který už nemusel být mezi živými. S ošklivou ránou se sesul hned vedle Obamy, jehož hruď sice byla kryta neprůstřelnou vestou, ale z takové blízkosti neměla šanci kulku efektivně zastavit. Krev se pomalu drala skrz díru v kevlaru a začala vytékat na košili, jejíž barva se z krystalově bílé přeměnila na temně rudou. O’Neill se s obrovskou bolestí hlavy a ucha, jehož kousek byl ustřelen, doplazil k Obamovi a zatlačil na jeho ránu, aby zpomalil silné krvácení, které se stále více a více projevovalo.
„Tady generál O’Neill, potřebuji okamžitý transport pro prezidenta, byl těžce raněn,“ ohlásil do vysílačky, kterou následně položil vedle sebe a opět se věnoval zastavování rány, neboť právoplatná ochranka před malou chvílí zlikvidovala útočníka v Telfordově uniformě, která stejně jako prezidentova košile nasákla krví.
„Carterová, potřebuji okamžitý transport,“ křičel O’Neill do vysílačky, ale ta byla naprosto hluchá.
Orbita
Orbitu modré planety před více jak patnácti hodinami opustilo bojové uskupení čtveřice nablyštěných křižníků, jejichž jediným cílem byla pomoc při osvobozování Serrakinů, kteří se vlivem neočekávaného vývoje situace ocitli v rukou svých spoluobčanů Hebridanského původu. Hammond již patnáct hodin v kuse hlídal orbitu a nebylo divu, že se Carterová se zbytkem důležitého osazenstva můstku vystřídala s náhradníky, kteří byly pro službu nad planetou pečlivě zvoleny. Sam právě tvrdě spala ve svém pokoji, který byl více než přepychově vyzdoben, na to, že to byla „pouze“ vesmírná loď. Přes okno měla žaluzie, aby to alespoň vzdáleně připomínalo teplo domova, když už jí to chladné triniové stěny nedovolily. Nad postelí měla spoustu fotek otce, týmu SG-1 a jiných důležitých okamžiků její kariéry. Zrovna, když se její smysly zbystřily a Carterová začala v jemném probouzecím oparu vnímat, loď se silně otřásla. A to tak, že Carterová spadla z postele a celou Hammondovou konstrukcí se nesl nepříjemný skřípavý zvuk, jako když se trhá ocel. S pořádnou boulí na čele nahmatala na nočním stolku náušní vysílačku a spojila se s velícím centrem, které jistě mělo nějaké informace.
„Můstku, tady Carterová, co se děje,“ téměř za běhu se oblékala do uniformy a bylo ji naprosto jedno, že jí někdo z posádky vidí pouze v kalhotkách a podprsence.
„Madam, došlo k silné explozi na palubě osm, v záložní řídící místnosti,“ oznámila zmateně obsluha počítačů a vedle Sam se objevil hologram Thora, který stejně jako ona běžel.
„Thore, co…“ nedokončila větu Sam, když ji Thor přerušil.
„Před malou chvílí mé senzory zachytily příjem nepovoleného signálu ze Země, který aktivoval nastraženou nálož, v záložní řídící místnosti,“ podal několik doplňujících informací, ovšem ještě měl v plánu pokračovat.
„Když jsem zjistil, co se děje, smrsknul jsem štíty pevně k trupu, obrátil polarizaci a snažil jsem se odříznout explodující část od zbytku lodi, ovšem na takovou úpravu bylo málo času,“ zabědoval Thor a sledoval, jak Carterová doběhla na můstek.
Zde ze stropu visely kabely, světla a vše, co mohlo, prskalo jiskry kolem sebe, což bylo pro posádku nepříjemné a nebezpečné. Thor zobrazil nestabilní hologram, na němž přesně zobrazil část, která explodovala a která ve svých útrobách skryla mnoho členů posádky. Do toho na můstek vběhl Marks s Cooperovou, kteří i přes zjevný šok nedokázali skrýt, co spolu v kajutě dělali.
„Madam, co se stalo, zrovna jsme…jsem spal, když se celá loď otřásla,“ vystrašeně koukal a červenal se zároveň, neboť mu jeho prořeknutí nebylo příjemné.
„Někdo v jednom z počítačů v záložní řídící místnosti nastražil silnou bombu, která nebýt Thora roztrhla loď na dva kusy a teď bychom už spolu nemluvili,“ docela výstižně a výmluvně vysvětlila zmatek po celé lodi, jejíž přední část byla téměř bez energie.
„Sam, zbyl nám pouze jeden naquadahový generátor a porušeným vedením nám teče spousta energie, musíme dostat veškerý personál do patnácti minut pryč, jinak selže štít a vy všichni do jednoho zemřete,“ varoval Thor, ovšem obavy byly na místě.
„Transportér?“
„Ten funguje, nicméně bych přenesl pouze polovinu posádky, na zbytek by při takovém výdaji a úniku nezbyla energie,“ souhlasil Thor s tímto plánem a začal pomalu zaměřovat polovinu posádky.
„Udržíš štít kolem hangáru?“ zjišťovala jednu z možných alternativ, která ji zrovna napadla.
„Moc dlouho ne, snažím se udržet štít kolem celé lodi kvůli atmosféře. I kdybych uzavřel použitelné přepážky, atmosféra by stejně velkým množstvím prasklin unikla,“ zamítnul tento plán z dlouhodobého hlediska.
„Dobrá, přenes půlku posádky na Atlantidu, tam už čekají doktoři, zbytek posádky se shromáždí v hangáru, měli bychom mít dostatek jumperů na evakuaci,“ sledovala na vnitřních senzorech, jak zmizela téměř celá polovina lidí a sama se vydala se zbytkem posádky do hangáru, kam Thor přesměroval část pumpované energie, což se ihned promítlo do menších fluktuací v přední části lodě. Jumpery ve velkém tempu vylétly z věže a během pár minut byly před hangárem, kam postupně nalétaly a plnily se posádkou Hammonda, jehož štít už byl pouze kolem hangáru, neboť nikde jinde nebylo atmosféry zapotřebí.
„Brzy se pro Tebe vrátíme,“ rozloučila se Sam s Thorem, který ještě před smrsknutím štítu ustálil loď na jedné nehybné pozici, z níž nehrozilo roztrhnutí trupu.
„Budu čekat,“ „vypnul“ Thor loď a sám uvedl jádro do stavu spánku.
Celá loď zhasla, štít zmizel a z obrovských děr v trupu unikal poslední dýchatelný kyslík. Plné jumpery zamířily na Atlantidu a zbytek „flotily“ zůstal na orbitě, kdyby se zde objevili nevítaní hosté. Jumpery podobným tempem jako před chvílí prorážely hustá oblaka sněhové vánice nad Atlantidou, která byla stále ve stavu pohotovosti, což v praxi znamenalo Rodneyho McKaye v křesle a velkou spoustu vojáků na svých stanovištích railgunů, kdyby bylo potřeba.
Carterová mezitím seběhla schody a přivítala se s Woolseym, který celou situaci na Hammondovi i v Oblasti 51 pečlivě sledoval.
„Štěstí, že žijete plukovníku,“ hledal alespoň něco dobrého na předešlých situacích, i když nedokázal skrýt strach, když netušil, co se kde může stát.
„Thor zachytil nějaký neznámý signál, který zaktivoval předem nastraženou bombu. Sice jsem neměla moc času zjišťovat podrobnosti, přesto mi sdělil, že ten signál přišel z Oblasti 51, doporučuji…“ zastavil jí v půlce věty předpaženou rukou Woolsey, který měl k danému tématu co dodat.
„Předpokládám, že o tom ještě nevíte,“ lehce zafuněl Woolsey a pobídnul Carterovou k odchodu do pracovny, kde byla zapnutá televize a na ní moc dobře známá tvář Usama bin Ládina.
Zmáčknutím dvojité šipky na ovladači vrátil obrazovou i zvukovou stopu na začátek, který se stisknutím PLAY rozjel.
„Toto bylo jen zahřívací kolo, během několika hodin poznáte, že si již dlouhou dobu hrajete s ohněm, pod nějž jste neustále přikládali a dnes vás za to popálí,“ stroze, s kamenným výrazem a zvednutou AK-47 pronesl do kamery muž, jehož hlava měla už od roku 2001 namalovaný terč.
„Takže v explozi Hammonda měl prsty bin Ládin?“ odmítala uvěřit tomu, že by někdo prodal informace nepříteli číslo 1, alespoň mezi lidmi na Zemi.
„Nejen Hammonda,“ zkroušeně pohlédl do jejích očí a pokračoval, jakmile si Sam pro jistotu sedla do křesla.
„V tu samou chvíli explodovala nálož na Suvorovovi. Dok i s lodí byl zřejmě zničen, zemřela celá jeho posádka včetně prezidenta Medveděva. Navíc byl neznámým infiltrátorem v uniformě plukovníka Telforda zabit James Coolidge a vážně raněn prezident Obama, kterého zachránil jen rychlý zákrok generála O’Neilla, který shodou náhod přišel „pouze“ o část ucha,“ shrnul nejdůležitější informace pro Carterovou, která těžce polknula a vše si sesumírovala v hlavě.
„Armádní složky jsou v plné pohotovosti a generál O’Neill již svolal flotilu zpět k Zemi, kdyby tento útok nebyl jen čistě náhodou pouze vnitřní záležitostí,“ napadla jej zvrácená myšlenka spolupráce Luciánské Aliance s teroristy, což vlastně nebyla až tak špatná myšlenka, vzhledem ke stejným cílům.
„Loki, pro jistotu prohlédni vnitřními senzory jakékoliv radiační anomálie po celém městě a informuj mě,“ přikázala Carterová.
„Myslíte, že by nálož nastražili i tady?“ problesklo Woolseymu hlavou.
Ta myšlenka jej sžírala zevnitř a tížila jeho svědomí jako zeměkoule obra Atlase.
„Sám jste to slyšel, Hammond a Suvorov byli jen „první kolo“, naznačila prsty apostrofy, i když se to tak dalo nazvat.
Loki neváhal ani vteřinu a okamžitě začal skenovat celé město, které Woolsey raději nechal ještě prohlédnout ozbrojenými složkami, které spolupracovaly právě s Lokim.
Mléčná Dráha, Hebridan, 9. Října 2009
Od nečekané změny plánů uběhlo sotva deset minut, když se u řídícího centra ukrytého několik desítek metrů pod zemským povrchem objevila několikaset členná skupina vojáků speciálních jednotek SGS. V čele spolu s nimi kypřil travnatou planinu doposud jediný vyrobený prototyp mobilního tanku, který je jako jediný schopen zasáhnout na vzdálených planetách, aniž by musel být převážen vesmírnou lodí. Jeho přívěs ukrývající mobilní středisko bylo ponecháno na okraji hlavního města, kde právě probíhaly přetěžké boje místní milice a několika tisícové velice silné armády, která na svůj útok čekala více jak týden.
Hlavní pozornost se však soustředila v rukou SGS jednotek a FISTu, který zastavil nad zvláštní abnormalitou, jehož senzory ji zachytily.
„Plukovníku, senzory zachytily zvláštní druh energie vycházející zpod pravého kola,“ trošku popojel s FISTem a odkryl hlínou pokrytý železný čtverec.
„Travisi, vidím ho,“ přiskočil plukovník k poklopu a snažil se ho zvednout.
„Pod tím poklopem je malá kapsa, díky níž se předpokládám, dostanete k výtahu, který vede hlouběji, než naše senzory dosáhnou,“ poklepal ukazováčkem na obrazovku.
Na pomoc přiběhli další vojáci, ale ani větší síla s poklopem nehnula. Plukovník připlácnul na poklop C-4ku a z bezpečné vzdálenosti ji odpálil. Přes FIST projel zviditelňující se štít, který zachytil desítky šrapnelů a kusů železa.
„Tohle asi uslyšeli,“ zavtipkoval plukovník ke svým podřízeným a gestikulací naznačil několika vybraným, aby sestoupili na plošinu, z níž byl opravdu bezproblémový přístup k výtahu, vedoucím až na základnu.
„Hm…divný, jakmile to odpálili, ta energie zmizela,“ zamyslel se Travis, ale ač svoji hlavu namáhal sebevíc, nemohl přijít na to proč.
Odpověď ale byla jednoduchá a naprosto bezvýznamná, neboť poklop byl pojištěn elektromagnetickým mechanismem, který využíval i FIST. Vojáci sešplhali a otevřeli výtah, nad jehož dveřmi blikala číslice v keltském dialektu, kterému nikdo nerozuměl. Do výtahu se vměstnalo třicet vojáků, než obrazovka začala blikat, což si plukovník vysvětlil jako přetížení, neboť po vystoupení jednoho z nich se ustálila a výtah se zavřel.
„Slyšíte mě?“ zkusil plukovník vysílačku a jako odpověď se mu místo šumu dostalo čisté a jasné ANO.
„Předpokládám, že na vás dole bude čekat uvítací četa, takže budete mít jedinou šanci, než vás…“ nedořekl svoji myšlenku, neboť nechtěl vyvolávat ještě horší atmosféru.
„Budeme je od vás pozdravovat,“ ukončil spojení důstojník s nejvyšší vojenskou hodností ve výtahu.
Jeho prst velice pomalu plul vzduchem k poslednímu tlačítku na panelu, když se zastavil jen několik milimetrů od něj.
„Mám nápad!“
Plukovník chvíli zíral na obrazovku, která se po dlouhé minutě konečně přeblikla ze zobrazení, které již znal a ukázala se místo toho šipka směrem dolů včetně narůstající číslice. Výtah jel na technologický pokrok vcelku pomalu, což dávalo mužům plukovníka Forda ještě několik dalších sekund, než se octnou na prahu smrti. Konečně to nastalo a výtah se zastavil, zvukové zařízení cinklo a ohlásilo poslední patro, čemuž všichni s překvapením rozuměli. Dveře výtahové šachty se pomalu rozevřely a z obou stran se k sobě obrovskou rychlostí blížily olověné a energetické projektily, které se zakusovaly do ochranných vest a těl mužů a žen, na obou stranách „barikády“.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ