(ne že bych vás nechal vycukat, jen jsem byl mimo domov a cesta do něj mi zabrala skoro dvě hodiny...
ale vidí, že jste nažhaveni, takže klasicou úvodní okecávačku vynechám a prdnu vám sem první (zřejmě ze tří) část 12. dílu....
FYI: Soreno (výherce tohoto dílu) jej označil za prozatím nejlepší (pokud budete souhlasit, určitě se ozvěte)....i když je třeba říct, že jej četl celý a ne kouskovaný, což dojem trochu kazí...ale proto vám pak dávám PDF nu ni?
12. Díl (Totální zkáza – Total destruction)
„Informace znamená všechno; za války jako v míru, v politice jako ve finanční sféře.“ – Stefan Zweig
Mléčná Dráha, Země, Pentagon, 10. Říjen 2009, Okamžik exploze
Od chvíle, co se generál O’Neill spojil se čtveřicí pozemských lodí, uběhla sotva minuta, když se na obrazovce zobrazující sluneční soustavu spustila simulace čtyř nesmírně silných explozí, trhající Daedala, Apollo, Odysseu i Sun-Tzu na kusy. Všichni rázem ztichli, O’Neill těžce polkl a nevěřícně se usadil do křesla. S těžkým knedlíkem v hrdle sáhnul po blízkém telefonu a zmáčknul na předvolbě jedničku.
„Dejte mi pana prezidenta,“ chytl se za hlavu, která ho najednou začala velice intenzivně třeštit.
Nečekal moc dlouho a ve sluchátku se ozval prezidentův hlas, který se před necelými třemi hodinami probral po operaci.
„Generále?“ s podobně těžkým hlasem zjišťoval, proč O’Neill volá.
„Pane prezidente, mám…“ na chvíli zastavil a přemýšlel jak tuto děsivou zprávu oznámit, „…mám špatnou zprávu,“ polkl nahromaděné sliny a nechal Obamu dopovědět jeho myšlenku.
„Flotila byla zničena?!“pochopil prezident a zavěsil telefon.
Jack taktéž položil sluchátko a opřel se loktem o desku stolu. Tolik vrásek jako dnes na něm ještě nikdo nikdy neviděl. Ani se nebylo čemu divit. To on odpovídal za koordinaci planetární obrany, za což před rokem odpovídal sám generál George Hammond.
„Ať se Atlantida připraví na vše možné i nemožné a zkontaktujte i základnu na Marsu a Měsíci, pokud za tím stojí kromě Al-Káidy i Luciánská Aliance, za chvíli je máme tady,“ přikázal podřízeným u počítačů, kteří se ihned dali do plnění rozkazů.
Jack se zvedl ze židle a pomalu odkráčel do své pracovny, když jej zastavil Walter, který měl přímou linku s Atlantidou. Jack rychlostí blesku přiběhl k obrazovce. O’Neill se díval Woolseymu do očí, ale i přesto si mohl všimnout ustaraného výrazu a vrásek na lesknoucím se čele.
„Generále, senzory Atlantidy zachytily lodě v hyperprostoru letící k Zemi.“
„Luciánská Aliance?“ přišla na řadu pochopitelná otázka, která se jevila jako jediná možná.
„Nevíme.“
„Nevíte? Sakra vždyť je to Atlantida, ta by snad měla rozpoznat i klíště na mým zadku,“ nechápal, jak je možné, že nejvýkonnější senzory v celém známém vesmíru nejsou schopny rozpoznat, kdo letí v hyperprostoru.
„Nebude se vám to líbit, ale infiltrace se nevyhnula ani Atlantidě. Podle Lokiho někdo záměrně sabotoval senzory, které teď nepracují správně,“ podal urychleně vysvětlení, které Loki ještě doplnil.
„Generále, nevím kdo, ani jak, ale zdá se, že k sabotáži došlo nedlouho poté, co byla Atlantida neutralizována při prvním přímém útoku Luciánské Aliance na Zemi,“ byl z takovéto závady vyveden z míry i on, protože takové chyby si všimnul jen díky neschopnosti určit, o jaké lodě se jedná.
„Krucinál,“ projevil Jack své emoce a než se stihl uklidnit, Woolsey dokončil hlášení, které bylo nezbytné pro koordinaci jakýchkoliv obranných operací.
„Za pět minut jsou tu,“ počkal, až se Jack uklidní a usadí do židle, která mu teď přišla jako docela dobrý přítel.
„Ať se Beckett nebo McKay, nebo kdo vlastně bude sedět v křesle, pořádně snaží, nebo ho osobně nakopu,“ podíval se po Walterovi, který obdržel zprávu z Marsu a Měsíce.
„Musím končit, hodně štěstí,“ dodal ještě mimoděk a převzal si od Waltera papír.
„Výborně,“ alespoň trochu se usmál, když viděl, že je základna na Marsu připravena a posádka na Měsíci je bezpečně schována pod maskovacím polem, které bylo prozatím to jediné, co kromě atmosférického štítu fungovalo.
„Zkontaktujte vlády Velké Británie, Francie, Číny, Ruska a Kanady, že mají pět minut na to, aby poslali všechny bojeschopné 302jky na orbitu,“ vydal poslední možný rozkaz, který mohl nějak zbrzdit vesmírný útok.
Afghánistán, Hindúkuš, Chajbarský průsmyk
V nejvýznamnějším průsmyku spojujícím Afghánistán s Pákistánem, se pět kilometrů od hranic Pákistánu usídlila v jedné z mnoha systémových jeskyň početná skupina vysoce ozbrojených mužů s turbanem obvazující horní část hlavy. Jeden z nich, prošedivělý dvaašedesátník v rukách třímal malé zařízení neznámého původu, na němž blikala modrá kontrolka. Muž se viditelně usmíval a vytáhnul ze své brašny průhlednou poloprázdnou flašku čiré tekutiny. Odšrouboval víčko, naklonil flašku a nalil si pořádný doušek přímo hrdla. Zároveň s tím, z brašny vytáhnul další zařízení, tentokráte kulovitého tvaru, které až moc nápadně připomínalo goa’uldské komunikační zařízení. Stiskem dlaně jej uvedl do provozu a během několika málo vteřin se na povrchu objevila zmenšenina hlavy mladé ženy.
„Splnil jsem svoji část dohody,“ informoval bin Ládin ženu na druhé straně komunikačního uzlu, zatímco flaška vody doputovala zase nazpět.
„I já splním tu svoji, za dva dny dostanete svoji zásilku,“ oznámila žena a vypnula spojení, po němž následoval strašidelný hlasitý smích.
Bin Ládin schoval zařízení, znovu se napil a vytáhl z brašny třetí zařízení s velkou boční anténou. Pomalým krokem vylezl z jeskyně a zmáčknul červené tlačítko, které vyslalo signál do antény, z ní do satelitů a ze satelitů ke svým cílům, rozesetým po celé zeměkouli.
Washington, New York, Philadelphia, Boston, Los Angeles, Toronto, Montreal, Londýn, Manchester, Moskva, Petrohrad, Paříž, Marseille, Peking, Šanghaj
V hlavních a největších městech zemí spojených s programem Hvězdné brány, byl noční, potažmo ranní život naprosto odlišný. Zatímco se někde spalo a venku se potulovalo jen menší či větší množství opilých obyvatel, někde se vstávalo a chodilo do práce či dokonce na obědy. Následující situace však byla naprosto totožná ať člověk spal, obědval, nebo se jen přepravoval do práce či z hospody. V geometrických středech těchto velkých měst, se ozvaly ohlušující rány, které se spolu s obrovským žárem rozšířily do ulic a zabíjely vše živé v okruhu několika set metrů na každou světovou stranu. Padaly budovy, hořely stromy, umírala zvířata. Nic nezůstalo netčeno a kromě ztrát na životech vznikaly obrovské materiální škody, které mohly mít a budou mít neblahý dopad na světovou ekonomiku, o což jak teroristům, tak Luciánské Alianci šlo. Co nejvíce oslabit svého nepřítele, což se povedlo v pouhých dvou brutálních útocích.
Pentagon
Do kontaktu s loděmi v hyperprostoru zbývaly jen dvě minuty, když se celým Pentagonem rozneslo zemětřesení způsobené ohromnou explozí v centru města, které ještě spalo. Skleničky s vodou se roztřepaly, některé převrhly a další rozbily.
„Co se to kruci děje,“ slyšel O’Neill někde na druhé straně místnosti, když se celá budova otřásla, světla problikla a stejně tak i obrazovky.
„Waltere…“
„Pane, dostávám hlášení ze všech koutů světa, v největších městech zemí zainteresovaných v programu Hvězdné brány došlo k silným explozím, ztráty na životech jdou do milionů,“ vychrlil ze sebe překvapený Walter, který netušil, že by dnešní den mohl být ještě horší.
„Jak se jim sakra mohlo podařit nás takhle ochromit,“ nevěřícně koukal O’Neill na Waltera, který nevěděl, jak by reagoval.
„A to jsem si myslel, že už to dneska nemůže být horší,“ mluvil O’Neill nahlas.
„Přesně to samé, jsem si před chvílí myslel,“ přitakal Walter a přes Jackův výmluvný obličej přešel k obrazovce, která zčervenala, když se odpočet dostal na pouhou minutu.
„Za minutu je máme tady!“
Všichni přestali zjišťovat škody po celé planetě a začali se znovu soustředit na své obrazovky, na nichž se seřadily všechny dostupné 302jky všech zainteresovaných států. 302jky stoupaly atmosférou, když zaznamenaly exploze bomb nastražených teroristy. Nikdo nevěděl, jestli má pokračovat, nebo se vrátit z čehož je ihned vytrhla vrchní velení, která přikázala pokračovat na orbitu, kam 302jky dorazily právě včas, když přímo před nimi vyskočily očekávané lodě z hyperprostoru.
„Odjistěte zbraně, už jsou tady,“ zakřičel velitel letky, když uviděl typické fialovo-černé okno.
Mléčná Dráha, Hebridan, 10. Října 2009
Vojenské obléhání hlavního města Hebridanu probíhalo již druhý den. Měsíc na noční obloze se pomalu překulil na druhou polokouli a na nebi vysvitlo slunce, které však přes četná pole kouřové clony sotva prosvitlo do rozbombardovaných ulic. Veškeré civilní obyvatelstvo již bylo pryč z horké zóny, v níž se stále více přikládalo pod kotel. Každých pár vteřin ulicemi prolétávaly letky pozemských stíhačů, a co chvíli se v bezprostřední blízkosti nebo v dáli ozývaly různě hlasité a různě silné exploze. Ulice byly pokryty houstnoucí krví a každou vteřinou přibývaly další a další padlí, pro něž nebyl čas truchlit, ale byl čas na pomstu. Prvotní prvek překvapení pomalu opadal a momentální převaha se opět přelila na stranu Hebriďanů, kterých bylo mnohem více než pozemských jednotek, které posílily čerstvé jednotky jaffského Bratrstva. Jaffové se ihned zapojili do bojů, což bylo jak na strategické, tak na fyzické síle více než znát. I přesto, ale Země začala spíše ztrácet, než získávat. Když už se situace začala díky další dodávce paliva a zbraní pro 302jky stabilizovat, orbita se rozsvítila jako vánoční stromek. Před malou chvíli totiž dorazily hebridanské posily v podobě první a třetí úderné flotily aschenské konfederace, která se čím dál více začala zapojovat do dění v Mléčné Dráze.
„Pane, senzory ukazují velkou spoustu trosek lodí a satelitů,“ hlásil technik odpovídající za senzory a přeposlal obraz kormidelníkovi, který se snažil vyhýbat velkému množství rozprostřených větších, či menších trosek.
„Nějaká satelitní aktivita?“ zjišťoval velitel, který se se svým křeslem otočil skoro o sto osmdesát stupňů.
„Neg…“ zastavil jeden z operátorů v půlce slova, když se satelity začaly natáčet směrem k přilétnuvším lodím.
„Satelitní síť aktivní, nabíjejí zbraně,“ stroze oznámil operátor a vyčkával na rozkaz, který přišel záhy.
„Zaměřte první z nich a palte všemi předními bateriemi, nabít coilgunovou hlaveň,“ vydával jeden rozkaz za druhým a posádka fungovala jako dobře namazaný stroj.
První výstřel přišel jen několik vteřin po nabití. Nejbližší satelit schytal dávku energie, načež se štít rozsvítil do fialova.
„Minimální fluktuace,“ s překvapeným výrazem koukal na data ze senzorů.
„To není možné, jejich štíty jsou technologicky slabší než naše, nemohli něco takového vyvinout,“ nevěděl, jak má velitel reagovat.
„Máme pokračovat?“ zeptal se kormidelník, když sesterská loď z první úderné flotily schytala hned pětici žluťoučkých paprsků trhajících loď na malé kousky.
„Proč se o tu technologii nepodělili,“ prskal velitel kolem sebe a praštil rukou do opěrky svého sedadla.
Další loď dostala zásah, ale štít prozatím držel.
„Palte z coilgunových baterií,“ přikázal velitel první úderné flotily a pozorně sledoval senzory a průzor v přední části můstku.
Coilgunová baterie se roztočila a když dosáhla optimálních otáček, z hlavně obrovskou rychlostí vystřelil triniový náboj, který v mžiku prolétnul celou vzdálenost a obrovskou silou se roztříštil o štít.
„Fungovalo to, štít na dvaceti procentech,“ s radostí v hlase oznámil operátor senzorů a přeposlal obraz na ostatní lodě.
Třicet ku jedenácti, takový byl stav satelitů proti aschenským lodím, které byly početně v dost velké nevýhodě. Na rozdíl od satelitů ovšem potřebovaly trojnásobně menší palebnou sílu na proniknutí štíty, což mohlo hrát roli právě ve prospěch první a třetí úderné flotily. Aschenové stejně tak jako pozemšťané na základně používali naprosto totožnou taktiku. Vždy pěkně popořadě. Boj byl tak neuvěřitelně vyrovnaný, že si nikdo nevšiml, že i nabíjecí cykly zbraní jsou naprosto totožné. Ve prospěch Aschenů nakonec hrála větší manévrovací schopnost, což v konečném důsledku znamenalo snížení stavu obou „flotil“ na minimální hodnoty. Zatímco satelitů zbylo jen osm, Aschenům zbyly tři bojeschopné stroje. Tato trojice zahájila kombinované úhybné manévry a bylo snad až nemožné je zasáhnout, o čemž se satelitní síť ihned přesvědčila, zatímco explodoval další satelit.
„Nemáme čas,“ zastavil velitel první úderné flotily svého operátora zbraní přímo uprostřed nabíjení.
„Pane?“
„Zaměřte tu podzemní základnu,“ přikázal velitel a přeposlal tento rozkaz i na zbylé dva křižníky ze třetí úderné flotily.
Všechny křižníky přestaly pálit po satelitech a zaměřily základnu, čehož si pozemské jednotky všimnuly a urychleně se snažily zabránit svému zničení. Z coilgunových baterií se k zemi řítily projektily, které obrovskou kinetickou silou doslova rozbombardovaly povrch a vytvořily masivní hluboké krátery sahající několik desítek metrů pod zemský povrch. Když se k nim přidaly i energetické zbraně, základna byla na dosah. Naštěstí se satelitům podařilo zničit jeden z křižníků, který musel chtě nechtě stát na místě a pálit do země, co baterie stačily. Zbývaly už jen velitelské lodě svých útvarů, když coilgunové náboje odkryly vrchní část základny, která tak zůstala zcela nechráněna. Několik energetických pulsů pročíslo mračna a s neuvěřitelnou přesností odpařily horní patro základny, přičemž zabily všechny pozemšťany uvnitř základny. Satelity utichly, ale ještě před tím vyslaly smrtelnou dávku sedmi paprsků na velitelskou loď první aschenské flotily. Štít razantně problikl, propustil pulsy skrz a přenechal tak trup napospas energii, která si s ním dělala, co chtěla. Jen jediná loď silné aschenské flotily zůstala, s čímž se původně nepočítalo, ale i to stačilo na subprostorový kontakt a vyřazení jednotek poblíž brány, skrz níž tak začaly procházet aschenské vojenské jednotky.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
mno a jako vždy zanechte nějaký ten názor...