tak i když se o nový díl vůbec, ale vůbec nehlásíte, já budu tak hodný, že vám ho sem i přes obrovskou únavu a chtivost spánku dám...
snad se vám díl bude líbit, a jsem si jist, že zde zanecháte něco jako "odměnu" pro mě
13. Díl (Posily - Reinforcements) PART I
„Poezie chová dosti tajemství také mezi slovy a mezi řádky.“ – Otto František Babler
Mléčná Dráha, Země, Afghánistán, Chajbarský průsmyk, 11. Října 2009
Muži jásající nad těžkým direktem uštědřeným Americe, Velké Británii, Francii, Rusku, Číně a Kanadě se doteď neutišil a ve velkém se celým jeskyním komplexem tunelů nesl pokřik: „bin Ládin,“ vzývající jeho „geniální“ maličkost. Jeho ego bylo masírováno desítkami bojovníků, jejichž hlas se navíc roznášel i pomocí echa, které ještě násobilo onu slávu. Nebýt zákazu alkoholu, jistě by těly i rozpukaným skalním masívem teklo víno či nějaký tvrdší alkohol. I tak se muslimové uměli radovat a hodovat a rozhodně to stálo za to. Jediný, kdo neslavil, ale jen přihlížel a nechal se zvolávat, byl samotný bin Ládin, který ve své zlovolné mysli osnoval další plán, a byl přichystaný opět zmáčknout tlačítko, které by zabilo další miliony „nevinných“ lidí. Naštěstí se naprostou náhodou a řekněme i šťastným rozhodnutím vrchního velitele Asgardů – Thora, Země dozvěděla o umístění bin Ládina, což se celá Amerika a možná i Země snaží zjistit již osm dlouhých let. Teď se jim do rukou dostaly konkrétní souřadnice, které měla Odyssea již několik málo minut zaměřeny, ovšem z nevysvětlitelného důvodu byl okruh několika desítek metrů od ústí jeskyně rušen.
„Nejsem si jist, proč se naše transportéry nejsou schopny zaměřit na udané souřadnice,“ snažil se ze senzorů vyčíst něco konkrétního podplukovník Bishop.
S možným vysvětlením přispěchal Kvasir, který toto rušení moc dobře poznával.
„Plukovníku Davidsone, jeskyně a blízké okolí je stíněno elektromagnetickým polem. Zřejmě nějakým typem vyspělé rušičky, kterou používá SGC a Wraithové.“
„Kam nejblíž naše jednotky dostaneme?“
„Zhruba sto metrů od ústí jeskyně,“ spočítal Bishop a čekal na rozkaz k transportu.
„Nuže dobrá, pošlete je tam,“ dle očekávání přikázal Davidson a poslal Ronona, Shepparda, Evanse, Teylu, Lornea, Carterovou a deset jednotek mariňáků do Chajbarského průsmyku.
Všichni se zhmotnili těsně na prahu rušiček, ovšem fakt, že byla v Afghánistánu noc, jejich „přílet“ moc neskryl a právě naopak mohl útok zcela zhatit, kdyby byl někdo na hlídce. Naštěstí, i když byl bin Ládin zrovna venku, koukal špatným směrem, což teď hrálo ve prospěch lehce dezorientovaných jednotek. John vytáhnul antický detektor známek života, a jednoduchým zmáčknutím na displeji si zobrazil kompas, podle nějž a předešlých rozkazů se řídil.
„Mmm…asi sto metrů tímhle směrem,“ ukázal rukou na severovýchod.
„Hele kouř,“ ukázal tím samým směrem Ronon, který Johnovi nevěnoval pozornost a věřil spíše svým instinktům.
„Zadrž Chewie,“ zastavil Ronona, který se už třemi kroky vydal na stezku vedoucí skalními výrůstky.
„Já půjdu první,“ naklonil hlavu lehce doprava, vycenil zuby a usmál se.
Ronon rezignovaně schoval zbraň a natáhl ruku směrem, kudy se všichni měli vydat. John poklidným krokem vešel na stezku, která se prozatím nevětvila a bylo tak více než jednoduché sestoupit těch několik desítek metrů k ústí jeskyni, do níž se ve vskutku chladné noci, schoval i bin Ládin.
„Kde je,“ netrpělivě přešlapoval na místě, v očekávání zásilky od Kivy.
Přece jen naquadah zbraňové kvality by mohl ještě více poškodit obraz USA a jejich spojenců, kteří teď díky němu a všudypřítomným šťouralům v podobě novin a obyčejných lidí, stáli na velmi tenkém ledě. A právě toho chtěla Luciánská Aliance využít, když už nemohla svými technologickými možnostmi Zemi vážněji ohrozit. Cesta by tu byla, ale cena by byla strašná i pro Luciány, kteří se přece jen měli poměrně rádi, a neradi by své počty snižovaly pod udržitelnou mez. Jistě ale přijde den, kdy ani technologie Zemi neubrání, před stále se zvyšujícím počtem přívrženců Luciánské Aliance a v neposlední řadě i Aschenů a Pravých Jaffů. To byla hudba budoucnosti, k níž se Luciáni snažili všemožným způsobem přiblížit za přispění nepřítele, který již dlouhou dobu trhá svazky na Zemi zevnitř. Když už to chtěl bin Ládin zabalit, ucítil jak se goa’uldské komunikační zařízení zahřívá, což signalizovalo spojení. Rychle jej vytáhl z náprsní kapsy a uviděl na něm tvář Kivy, která splnila svůj slib a zmíněný naquadah opravdu poslala.
„Loď by měla za pár minut přistát na konci jeskyně, kterou jsi nám označil,“ oznámila Kiva a stejně rychle jako zapnula, tak teď vypnula komunikační zařízení.
Bin Ládin se otočil na podpatku a vydal se sám, nikým nedoprovázen na samotný konec jeskyně, kde byl velice úzký průchod na poměrně rovnou plošinu - ideální pro přistání Tel’taku.
„Hned se vrátím, počkejte zde,“ přikázal mužům, kteří ho chtěli následovat, ale on si chtěl naquadah přebrat osobně a hlavně o samotě.
I proto se všichni muži vrátili k táboráku, u nějž si většina z nich ohřívala ruce, z nichž se teplo šířilo do celého těla. Rychle sestavená úderná skupina pod společným velením Shepparda a Carterové se už dostala přes vrcholky a výstupky skal do bezprostřední blízkosti jeskynního systému, jehož vstup chránila čtveřice slušně vyzbrojených mužů v turbanech. Gestem ruky všichni poklekli a zůstali na stezce, která je jen jedním směrem dovedla až sem.
„Štěstí, že se to nijak nevětvilo, bůh ví, jestli bychom to trefili napoprvé, nebýt toho kouře,“ přemýšlel John, zatímco Sam obhlížela bezprostřední okolí.
„Vidím čtyři hlídače a vzadu u ohně nejmíň patnáct dalších mužů,“ koukala dalekohledem vybaveným infravizí.
„Výbava?“ zeptal se jeden z mariňáků, který se potichu přiblížil ke Carterové a vytáhl ze své náprsní kapsy dalekohled.
„AK-47, nic jiného bych ani nečekala,“ odfrkla si Sam a sesunula se k Johnovi, který stále přemýšlel, jak všechno provést.
„Tak co?“
„Došlo mi, že vymýšlím něco, co se ani vymýšlet nemusí,“ podíval se na Sam, jejíž nechápající výraz v něm vyvolával návaly smíchu, které v sobě však udusil a místo toho radši dovysvětlil svůj brilantní plán.
„Prostě tam hodíme pár flashbangů, pár kouřových granátů a půjdem je postřílet. Teda alespoň ty u toho ohně, nikdo neví, kolik jich je po celé jeskyni schovaných,“ nadhodil plán svého útoku, s nímž nemohl nikdo nesouhlasit.
Byl přímý, rychlý a naprosto neočekávaný, nic lepšího ani vymyslet nešlo.
„Souhlasím,“ přikývla Sam, k níž se přidal i mariňák, který svým dalekohledem s infravizí sledoval vnitřek jeskyně.
Sam, John, Teyla a několik mariňáků vytáhli určené granáty, které odjistili a vhodili do vnitřku jeskyně, což dle očekávání splnilo předpoklady. Flasbangy oslepily nepřítele a kouřové alespoň na chvíli vytvořily neprůhlednou stěnu, z níž se po zabití hlídačů vyřítila početná skupina mužů a žen, kteří si nebrali servítky a stříleli po všem, co se jen hnulo. Jedna rychlá akce, minimální odpor. Výsledek devatenáct mrtvých, žádný raněný.
„To byla jízda,“ usmál se John, který se ukryl za jeden z výklenků ústící do chodby vedoucí na druhou stranu jeskynního komplexu.
„Před malou chvílí tudy někdo šel, sám“ podíval se Ronon na stopy vedoucí pryč z hlavní jeskynní komory.
„Je zde?“ ještě pro jistotu překontroloval John, i když tušil, jakou dostane odpověď.
„Není, plukovníku.“
„Sam, zkus se podívat po generátoru EM pole!“ přikázal John, ukazujíc několika týmům, aby jej doprovázely.
„Spolehni se,“ poukázala na obrovský placatý kámen, pod nímž ale nebylo zhola nic.
„Hodně štěstí,“ popřála Johnovi, jehož plíce nasály čerstvý chladný vzduch klidnící jeho rozpumpované srdce.
Když dosáhl jistého vnitřního klidu, vstoupil s vybranými týmy do úzké chodby vedoucí do další, mnohem větší části jeskynního komplexu, který se právě za touto chodbou větvil do několika směrů. Krom zřejmého zmatku je však všechny očekávalo plno nástrah a všudypřítomná, tep srdcí zastavující smrt. Ač šel John jako první, zvykl si, že jej při podobných akcích ať už to byly útočné operace nebo jen čistý průzkum, Ronon většinou předběhl. A ani dnes Ronon neustoupil ze svého zvyku, kterým se za těch pár let u expedice v Pegasově galaxii stal přímo vyhlášeným. John si toho vlastně i vážil, neboť byly jeho smysly díky wraithskému „sportu“ mnohem citlivější. Ronon hned před první zatáčkou zastavil a lehce vykoukl se zbraní v ruce, když se kolem jeho hlavy prohnalo několik kulek, které se stihly zabořit do masivní skály, což nebylo pro jeho oči zrovna to pravé ořechové.
„Pozor,“ vykřikl Sheppard na muže za sebou, kteří mohli být úlomky ostrých šrapnelů vážněji zraněni.
Všichni se přilepili ke zdi a vyčkávali na moment přebíjení, neboť útočníci municí rozhodně nešetřili.
„Granáty?“ pokukoval Ronon po Sheppardově pasu.
„Mohly by shodit stropy a pak bychom určitě zařvali,“ zamítl John, který přemýšlel, jak by situaci vyřešil.
„Tohle mě nebaví,“ zafuněl Ronon a když na moment ustala palba, vyrazil zpoza rohu, vypálil salvu pěti energetických střel, přičemž vytasil meč a zbývající dvojici mužů, kteří právě přebíjeli, vykuchal jak kuře na pekáči. S posledním seknutím zasunul meč do pochvy na zádech, kde si taktéž otřel zbytkovou krev.
„Zbláznil ses?“ vyjel na Ronona John, i když tušil, že je to statnému Sateďanovi vlastně úplně jedno.
„Že se ptám,“ zakroutil John hlavou a poplácal Ronona po rameni.
„Díky.“
Ronon nasál hlen z nosu a odplivl si na zem, která se zabarvila rudou barvou.
„Příště jdeš ty,“ kývnul hlavou na Chrise, který očividně pochopil narážku.
John tentokráte jako první pokračoval dál do hloubi jeskynního systému, který se stále větvil, což snižovalo počty doprovodných jednotek o značnou část.
„Ty stopy vedou pořád rovně, určitě zde nikde neodbočoval,“ čupěl Ronon nad jedním z otisků jeho bot.
John s pokrčenými koleny opatrně pokračoval vpřed, neboť očekával nějaký odpor, nebo alespoň hlídku, která uslyšela palbu. S širůčkem potu na svém pravém spánku se hluboce nadechl a rychle vykoukl zpoza další zatáčky do další části jeskynního komplexu. Tentokráte žádné kulky, jen vysílačka zašuměla a John uslyšel nezřetelný hlas.
„Pluk…u Sh…p…e s..t. mě?“
„Vypadá to, že Sam vypnula EM pole,“ poťukal si na vysílačku, z níž se stále linul šumivý přerušovaný hlas plukovníka Davidsona.
„Pokračujeme,“ přikázal John a stále v lehkém předklonu s připravenou zbraní vyrazil opět kupředu.
Po krátké chvíli všichni dorazili do další tentokráte obrovské jeskynní komory, v jejímž středu se pod dopadem měsíčních paprsků lesknula voda, do níž dírou ve stropě kapala voda z nedalekého vodního pramene.
„Plukovníku Shepparde, slyšíte mě?“ tentokrát čistě a jasně uslyšel volání plukovníka Davidsona.
„Slyším vás, plukovníku.“
„Jak to tam dole jde?“
„Podařilo se nám…“ přerušil jej Ronon svým odkašláním.
„Teda Rononovi se podařilo vyřadit stráže u vchodu, pár dalších v předsíni a asi pět v chodbě. Teď jsme dorazili do nějaké obrovské zavodněné části komplexu,“ shrnul dění kolem, zatímco se opřel o jeden ze vzrostlých stalagmitů.
„Výborně plukovníku, budeme stále na příjmu,“ ukončil Davidson, když na senzorech, jež obsluhovala Womacková uviděl nové, nepřátelský život znamenající signály.
„Konec přestávky,“ usmál se John a jen, co to dořekl, dostal kulku do pravého ramene, než jej Davidson stihl před příchozími varovat.
Stejně tak Ronon, Teyla a jeden z mariňáků.
„Kryjte se,“ zařval Lorne, který se v nepřítomnosti plukovníka Carterové rázem stal velitelem.
Všichni se běželi schovat za nejbližší výrůstek, krápník nebo jen balvan, který v okolí našli. Vojáci je přišpendlili k zemi a nehodlali je pustit dál. Viditelnost byla sice téměř nulová, ale baterky společně s měsíčními paprsky alespoň trochu dodávaly místu svit.
„A to jsem chtěl poznamenat, že si to zde hezky vybavili,“ zašeptal s bolestí pravého ramene Sheppard.
„Vydržte plukovníku,“ zašeptal jeho směrem podplukovník Lorne.
„Musíme ty svině nějak dostat,“ krčil se za jedním z kamenů Chris, když jej napadl brilantní plán.
„Hej Rone, hoď mi zbraň,“ zakřičel směrem k Rononovi, jehož levé rameno a pravý bok břicha silněji krvácel.
Sice nerad, ale hodil svoji zbraň blíže ke Chrisovi. Ten se pro ni rychlostí světla připlazil a v zákrytu jednoho krápníku vyčuhujícího z vody, bez veškeré výzbroje, opatrně vplul pod hladinu.
„Evansi, Evansi,“ křičel šeptem Lorne na Chrise.
Ten jej však neslyšel a s plnými plícemi vzduchu pomalu a hlavně nikým nepozorován proplouval zhruba metr pod hladinou vody, která končila těsně u noh mužů, kteří neustále zasypávali druhý břeh svými kulkami. Pod vodou byl již dobré dvě minuty, když se konečně vynořil a překvapil nic netušící muže v turbanech. Jedna, dva, tři. Tři muže sejmul dříve, než vůbec stihli mrknout. Další ihned začali mířit do vody, do níž bez milosti sypali jeden zásobník za druhým, spolu s několika granáty. Chris, co možná nejrychleji plaval hlouběji a hlouběji, ale přesto dostal jednu kulku do levého lýtka, druhou do levé půlky a třetí pod pravou lopatku, k nimž se připojilo i několik šrapnelů z explodujících granátů, které jej jen se štěstím nezabily. Této chvíle využil Lorne, který spolu se zbytkem mužů zaměřil druhý břeh a ze zákrytů do nich nacpal olova, co to jen šlo. Neuběhlo ani deset vteřin a z druhého břehu se přestala ozývat střelba. Chris netušíc, že už je po všem téměř bez dechu vykoukl zpod hladiny a silně zalapal po dechu, máchajíc rukama, aby se udržel na hladině.
„Koupil jsem to,“ zakřičel směrem k druhému břehu.
Jeden z mariňáků okamžitě začal sundávat výstroj a z rozběhu skočil do vody. Než však stihl protnout osvícenou hladinu, obalilo jej bílé světlo transportujíc ho na palubu Odyssey. Přesně v moment rematerializace dopadl na tvrdou zem, která se lehce otřásla, a zips na bundě do ní udělal malý zářez.
„Ah…kurva to bolelo,“ zvedal svůj rozplácnutý obličej ze země, když se za jeho zády ozval Davidson.
„V pravý čas?“
„V pravý čas, plukovníku,“ otáčel se na zemi, kde se k jeho hlavě pomalu blížila krev z Chrisovy nohy.
„Urychleně je odneste na ošetřovnu, všechny,“ přikázal Davidson, za nímž přišel podplukovník Lorne, nechápajíc, co dělají na palubě Odyssey.
„Plukovníku, proč jste nás transportoval pryč?“
„Pro tohle,“ ukázal na monitor, kam si nechal přehrát záznam ze senzorů.
„Na co koukám?“
„To je záznam ze senzorů zhruba před půl minutou. Z ústí hory vyběhl jeden muž, který ihned zmizel v maskované lodi, řekl bych Tel’taku,“ přiblížil rozkostičkovaný obraz hlavy zakryté turbanem.
„Je to on?“
„Vsadil bych na to celý svůj měsíční plat,“ zkřivil Davidson ústa a poplácal Lornea po zádech.
„Vedli jste si tam dole dobře.“
„Chm…možná, ale měli bychom sehnat i zbylé týmy roztroušené po celém komplexu,“ nabídl se Lorne, že se do jeskyně se svým týmem znovu vrátí.
„Jo, to bude ideální,“ podíval se na pokračující záznam jedné z kamer, která zachytila otevírající hyperprostorové okno, v němž malý mrštný Tel’tak zmizel, aniž by kdokoliv stihnul mrknout.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
...pokud se podařilo LA infiltrovat pozemské řady a dostat se až na Atlantidu, tak přece není problém zkopčit kus databáze a konkrétně třeba tu o senzorech...(pak už je to jen otázkou pokus a omylu, pokud půjde něco vyvinout...) ono se jim to částečně povedlo, protože ten virus měl fungovat tak, že senzory budou čisté a nebude nic vidět...ael jak vidíš, "chybka" se stala a senzory pořád fungovaly, i když špatně 
Like 
