SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

[Aiwendill]

teším sa

A já se těším na nový díl...

[andoriel]

Osmého už skoro končí , já vím, BB20, skočila jsem sem mezi balením na víkend
Bavte se

50. Princ na bílém koni

2.
„Lorde Christophere, na tvoji počest jsem na večer přikázala uspořádat hostinu.“ Lady Alexandra stála ve dveřích a ranní slunce se odráželo na diadému v jejích vlasech. Kamenným pohledem se dívala na manžela.
Seděl na zemi vedle svého lože. Na rozprostřených kožešinách spala ta žena, kterou přivedl s sebou. Měla to být dcera panovníka a oblékala se hůř než kterákoli služebná z posledního statku.
Jak se Alexandra předcházející večer přesvědčila, její muž měl pro tu osobu nepochopitelnou slabost. Předtím ničím takovým netrpěl. Ztráta paměti ho zasáhla víc, než by kdo na hradě mohl uvěřit. Alexandra doufala, že měla aspoň v jednom bodu svého vyprávění Andoriel pravdu: paměť se Christopherovi brzy vrátí a on s tou divnou cizí rádoby princeznou naloží tak, jako vždycky zacházel s vyslanci z dalekých krajin. Ať už zavřená na vrcholu věže nebo v nejhlubším sklepení, nebude Andoriel dál zasahovat do zdejších zvyků.
Ace zvedl hlavu a zadíval se na ženu ve dveřích. Stále byla oblečená v černých krajkových šatech a na jejím prstě si všimnul prstenu s velikým rudým kamenem. Hlavou mu blesklo, jak dlouho by trvalo zbavit tu osobu energie a zazdít ji ve výklenku, ve kterém ji kdysi – včera – našli. Pohled jejích černých očí se mu vůbec nelíbil.
„Hostina,“ ozvalo se z kožešin a Andoriel pootevřela jedno oko. „Koupel, čisté šaty, kartáč na vlasy,“ pokračovala polohlasem.
„Můžeš to zařídit?“ otočil se Ace k Alexandře.
Její výraz by v té chvíli přinutil k útěku většinu obyvatel hradu.
Ace vstal a přistoupil k ní. Odhrnul jí neposlušný pramínek vlasů z čela a přejel jí dlaní po rameni.
„Prosím. Slíbil jsem jí pohostinnost tohoto hradu. Musím svému slovu dostát.“
Alexandra vydechla a sklonila hlavu.
„Samozřejmě. Jak si přeješ.“ S tím zmizela z dohledu.
„Dobrý.“ Z lože hradního pána se vyhrabala Andoriel. Projela si rukama vlasy. „Naše celonoční diskuze měla něco do sebe.“ Pobaveně se na Ace zašklebila. „Lady Alexandra vypadala při odchodu spokojeně,“ pokračovala a zvedla se. Došla ke dveřím, vyhlédla ven a zavřela je.
„Nebo aspoň tak, že nás nezabije okamžitě,“ dodala a vrátila se k hromadě kožešin. „To jsem zvědavá, jestli budu mít jed ve vodě na koupel, v šatech nebo až v nějakém nápoji na hostině,“ mumlala si pro sebe.
„Můžu začít se studiem?“ Zeptala se nedočkavě. Získání informací o zdejším životě byl ten nejdůležitější cíl, který si pro dnešní den uložili. Kromě využití každé možnosti k okamžitému návratu do svých životů.
„Nejdřív to, o co sis řekla,“ kývl Ace ke vchodu. Už byl zase dokořán a dva sloužící právě přinášeli pruh plátna na osušení, stolek, mísu a nádobu s vodou. Za nimi následovala starší žena. Přes ruku měla přehozené jemně zelené šaty s dlouhými prostřihy, kterými bude vidět bílá látka košile.
Sloužící odešli a žena se na Ace podívala v očekávání, že je nechá samotné.
Došel až ke dveřím, zavřel je a otočil se do místnosti. Zůstal stát a pozorně sledoval ženu, jak rozkládá šaty a připravuje je k oblékání.
V nádobě moc vody nebylo a byla zkalená tak, že se do ní Andoriel bála ponořit i ruce, natož, aby se v ní myla, jak byla zvyklá. Tiše se otřásla a sáhla po plátně. Počkala, až se voda usadí a opatrně se jeho cípem dotkla hladiny. Tímto způsobem byla koupel odbytá tak rychle, jak ještě Ája nezažila. Smutně se podívala na Ace.
„Vzpomněla jsem si na vodopád na louce s potokem,“ řekla. S pomocí starší ženy si oblékla šaty a do váčků u pasu přemístila co nejvíc věcí, ukrytých v kapsách svého původního oblečení.
Ace stál celou dobu u dveří a sledoval ženu. Byla z toho tak nervózní, že si nakonec neodpustila poznámku. Nesměřovala ji k lordu Christopherovi, ale k Andoriel.
„Pocházíš z velice divné země, paní, když ti nevadí mužská přítomnost při oblékání.“
Ája se na ni překvapeně podívala. Ani ji nenapadlo…
„Byli jsme dlouhou dobu na cestách,“ odpověděla po sotva znatelném zaváhání. „Neměli jsme vždy možnost dodržovat všechna pravidla. Při nebezpečích, která jsme cestou sem překonali, bylo lepší, když jsme zůstávali spolu, a posléze zranění lorda Christophera vyžadovalo moji stálou přítomnost.“ Posledním pohledem zkontrolovala, jak jí přiléhají šaty k tělu a otočila se ke dveřím.
„Ale teď, když dovolíte, bych ráda začala plnit své povinnosti.“
„Ranní pokrm je připravený,“ řekla žena nevýrazně.
„Jak vás mohu oslovovat?“ zeptala se jí Andoriel.
„Cleris,“ odpověděla žena a s překvapením sledovala pána tohoto hradu, jak jim otevírá dveře jako poslední sluha.
„Cleris,“ zašeptala Ája, když vycházela na ochoz, ze kterého bylo vidět nádvoří. Neodpustila si krátký pohled do Aceových očí.
Celý den zůstala v pracovně a procházela jeden svitek za druhým. Musela požádat o písaře, aby jí pomohl s rozluštěním písma. Bylo podobné antickému, ale lišilo se v mnoha aspektech. A stejně se nedozvěděla skoro nic z historie hradu a rodokmenu jeho pánů. Všechny zápisy obsahovaly hlavně zprávy o sklizni úrody a počasí v jednotlivých letech. Kdo v té době vládl, nebylo zřejmě důležité tolik, jako bouře, která přišla dříve než v letech předtím, nebo to, že se nedaleká řeka vylila ze břehů a zatopila mlýn.
K večeru chodila miniaturním parkem, který objevila u jižní části hradeb. Sestával jenom z několika zakrslých stromků a uschlého kousku trávy s lavičkou. Ani ji nepřekvapilo, když tam potkala lady Alexandru. Na její pokyn si k ní musela sednout a vyprávět jí o vlastním panství. Rychle vymyslela hrad na skalním ostrově v moři, spojený s pevninou křehkým mostem. Nedobytný a pohodlný, jak to jenom podmínky dovolovaly.
Alexandra poslouchala a v duchu se divila. Podle vyprávění musela být říše pána Emanuela bohatá a jeho sídlo opevněné proti jakémukoli útoku. Přesto pokládal spojenectví s lordem Christopherem za důležité tolik, že mu vydal na milost vlastního potomka. Také si Andoriel dobře prohlédla. V zelenkavých šatech se zlatým lemováním vypadala více jako dědička říše, než v tom, v čem ji Alexandra viděla poprvé. Vlastně si musela přiznat, že lady Andoriel v šatech září, až to vypadá, že s večerem sestoupilo do jejího parku slunce. Andoriel si zjevně ničeho takového nebyla vědoma.
I Ája byla spokojená se setkáním s hradní paní. Mezi vlastním vyprávěním kladla nenápadné otázky a dozvěděla se víc, než za celý den studia v pracovně. Před večeří chvátala do pokoje, aby Aceovi řekla, co se jí podařilo zjistit.
„Pán tohoto hradu nemá zřejmě jinou práci, než jíst, lovit zvěř a trénovat zápas,“ zavrčel na ni, když se objevila mezi dveřmi. „A zítra je turnaj,“ doplnil zamračeně.
Andoriel se usmála.
„Pak jistě vyhraješ. A zástava lady Alexandry ti bude posilou v těžkých chvílích.“ Položila si ruku na srdce a trochu posměšně se před ním uklonila.
„Cože?“ mračil se na ni. Lidské jídlo mu leželo v žaludku jako olovo. Při představě, že tu nechutnost bude muset za chvíli absolvovat znovu, se mu udělalo špatně.
Andoriel zvážněla. Wraithové nejsou zvyklí na drobná lidská nepohodlí, spojená s přijímáním energie formou jakéhosi kvašení a dalších pochybných procesů, probíhajících v trávicím traktu. Na to je studium teorie nemůže připravit. Pohledem přejela několikery dveře, vedoucí z hlavní místnosti dále do hradu. Toaletu trefila hned napodruhé.
„Zkus to tady,“ pokynula Aceovi dovnitř. Sama vyšla na ochoz a dívala se, jak kovář připevňuje koním na kopyta kousky železa podobným způsobem, jako na Zemi podkovy. Nejprve odstranil původní, odřízl přečnívající část kopyta a na jeho očištěnou spodní stranu několika přesnými údery do velkých hřebů připevnil nové. Koně stáli klidně, jenom občas pohnuli ušima, aby z nich vyhnali dotěrný hmyz.

Pokřik od hlavní brány přinutil Andoriel zvednout oči. První, čeho si všimla, byl kůň. Ne, to nebyl kůň, to byl oř. Zářivě bílý oř a místo sedla měl na hřbetě červenou pokrývku se zlatými třásněmi. Uzda se mu blýskala zlatem a rubíny a jeho oči metaly blesky na všechny okolo, kteří se sběhli, aby jeho jezdci pomohli sesednout.
Ája ještě pořád nemohla spustit oči z koně. Jezdec ho zvednul na zadní a pak tryskem objel celé nádvoří. Teprve, když uprostřed prázdného prostoru lehce seskočil a uklonil se jejím směrem, pohlédla také na jezdce.
Černé oči a neposlušná záplava světle hnědých vlasů se zlatými proužky tvořily matoucí kontrast. Vše ostatní bylo prostě – dokonalé. Postava, na které se vlnily dlouhé štíhlé svaly, bílé, zlatě a rudě zdobené oblečení, trochu výraznější čelist, jemné ruce s dlouhými prsty i měkké holínky ze světlounce hnědé kůže.
„Doprovodíš mne?“ ozvalo se vedle Andoriel. Alexandra se na ni usmívala, jako na svoji nejmilejší přítelkyni. Áje zatrnulo. Beze slova Alexandru následovala na nádvoří.
Posledních pár chatrných dřevěných schodů Alexandra seběhla a vztáhla k jezdci obě ruce na pozdrav.
„Stephane!“ volala radostně. „Jsem tak ráda, že jsi přijel. Obávala jsem se o tebe. Prý se v okolí vyskytují nějaké zlovolné bytosti a napadají pocestné.“
Stephan ji uchopil za ruce a zvedl je k ústům.
„Moje malá sestřička se vůbec nezměnila,“ smál se na ni, ale oči mu bloudily do míst, kde se zastavila Ája. „Možná jedu nevhod. Máš tady návštěvu,“ řekl a prohlédl si Andoriel s nepokrytou vyzývavostí.
Cítila, jak jí přes všechnu snahu stoupá červeň do tváří. Stephanův pohled byl tak urážlivý, že musela zatnout pěsti, aby se proti němu neohradila.
„Pobyt na tom místě, které jsi mi ukázala, nebyl příjemný, ale cítím se lépe,“ ozval se za ní hlas Ace. „A kdo je tohle?“
Pootočila hlavu jeho směrem, ale oči nespustila ze Stephana stejně, jako by je nespustila z jedovatého hada, připraveného k útoku.
„Ještě jsme nebyli oficiálně představeni,“ zamumlala, „Ale vypadá to na bratříčka tvé milé ženy.“ Ace došel až k ní a zastavil se.
Alexandra vzala Stephana za ruku a vedla ho ke svému muži a cizí princezně.
„Můj manžel z dalekých cest přivedl tuto ženu. Je to dědička velké přímořské říše. Mezi jejím otcem a lordem Christopherem vzniklo pouto přátelství a pomoci. Jmenuje se Andoriel. Velmi nezvyklé, že?“
Stephan pozdravil hradního pána a natáhl ruku k Áje.
„Velmi nezvyklé a velmi krásné jméno,“ řekl zastřeným hlasem. „Stejně nezvyklé a krásné jako jeho nositelka.“ Držel Ájinu dlaň v obou rukách a zvedal ji. Stiskla zuby a přimhouřila oči, když ke Stephanovi přistoupila blíž. Rozhodně neměla v úmyslu dát na sobě poznat strach, který v ní ten muž vyvolával.
„Těší mne, že poznávám tak vynikajícího jezdce,“ řekla klidně a plynulým pohybem vytáhla prsty ze Stephanova sevření dřív, než se jich dotkl rty.
„I když pořád nevím, kdo jste, pane,“ pokračovala a zblízka se mu dívala do očí.
Stephan automaticky couvnul. Až potom si uvědomil, že v jejich malém nenápadném souboji prohrál a se skřípáním zubů se uklonil.
„Dovolte, abych se představil, lady Andoriel. Jmenuji se Stephan. Jsem bratr lady Alexandry a pán malého kousku země nedaleko tohoto hradu.“
Alexandra se rozesmála.
„Tak malý kousek to zase není.“ Opřela se ramenem o svého bratra a s pýchou ho pozorovala.
Andoriel ustoupila do patřičné vzdálenosti a lehce Stephanovi pokynula.
„Ráda poznávám bratra paní tohoto hradu,“ řekla a natočila hlavu, aby viděla na Ace.
„Máš zajímavé příbuzné.“ V očích jí přitom zahrál smích. Ace stál tak blízko, že ji všechen strach opustil.
„Když mne omluvíte, mám ještě nějaké povinnosti.“ Kývla hlavou na podrav a zmizela v pracovně.
„Jaké povinnosti?“ ptala se Alexandra. „Co pořád dělá?“ Stále se opírala o svého bratra a Ace si všiml, jak se jejich prsty proplétají, jako když se splétají hadi.
„Snaží se naučit co nejvíce ze zvyků této země,“ odpověděl Ace a zahleděl se do očí té, která měla být jeho ženou.
Konečně se odtrhla od Stephana a přistoupila k lordu Christopherovi.
„Mohl by tady můj bratr zůstat? Ráda bych ho viděla na hostině a zítra je turnaj. Víš, že je Steve miluje. Bude mu ctí zastupovat tvé barvy, když jsi nemocný.“
Ace se podíval do jejích temných očí a pak pohled zvedl, aby si prohlédl Stephana.
„Jsi zde vítán,“ řekl trochu stroze. „Ale své barvy na zítřejším turnaji obhájím já sám.“ S těmi slovy se otočil a vystoupal do patra ke svému pokoji.
Pečlivě za sebou zavřel a začal přecházet po místnosti. Rychlým pohledy kontroloval vstup a přál si, aby se v něm objevila Andoriel. Měl jenom malé tušení, co ho čeká dnes na večerní hostině, i zítra při tom podivném turnaji. Chování příbuzného černě oděné ženy Aceovi připadalo přinejmenším nevhodné. Pokoušel se uvést Andoriel do rozpaků a využíval k tomu všechny dostupné prostředky. Ája se z toho sice vyvlékla s lehkostí, která očividně všechny překvapila, ale Ace si byl celkem jistý, že tím útoky na ni neskončily.
Došel v myšlenkách až k tomuto bodu, když se dveře otevřely a Andoriel rychle vklouzla dovnitř. Nechtěla poutat zbytečně moc pozornosti. Té si dnešního dne užila až dost.
„Hostina a pro jistotu taky turnaj,“ vyhrkla bez nějakého úvodu a pokračovala v podrobných instrukcích k večeru a následujícímu dni. Předtím ještě všechny informace ověřila v pracovně a archivu, který jí ukázal písař.
Než jim přišli oznámit, že je hostina připravena a čeká se jenom na pána hradu, měl Ace za sebou přednášku o hostině a stručný nástin soubojů, které ho budou zítra čekat, když se nevzdá svého rozhodnutí a bude se chtít turnaje účastnit sám.
Andoriel ho neurážela tím, že by mu nabízela odstoupení. Jednoduše vyjmenovala důvody, proč se turnaje zúčastnit a také proč zůstat na tribuně jako nejváženější divák.
Ace jí po vzoru obyvatel hradu nabídl rámě a odvedl ji do jídelny. Její polohu si oba dva moc dobře pamatovali. V krbu zářil oheň a odrážel se od zlatých talířů na stěnách. Bylo tam hodně kouře a vzduch vydýchaný tak, že se Ája na prahu zarazila a chvíli jí trvalo, než dokázala udělat krok dovnitř.
Když vstoupili, přivítalo je mnohohlasé pozdravení. Všichni přítomní museli s jídlem i pitím počkat, až se dostaví hlavní osoba této hostiny. Lord Christopher byl v jídelně a jedna z nejžádanějších zábav – pozření neuvěřitelného množství potravin a tekutin – mohla začít.

Děkuji za všechny komentáře

Osmnáctého srpna bude konečně hostina a také pár překvapení v následující noci.

[Aiwendill]

príbeh skvelý, spracovanie takisto. Len neviem prečo mi napadlo pri slove "hostina", že aké by to bolo, keby Ace vysal Andoriel...

Dočkala jsem se, dočkala jsem se, děkuji moc, Andoriel!
Ale ta Alexanřina rodina je jakási podezřelá...

[andoriel]

Děkuji, děkuji

Aiwendill, ta mimoňka se, myslím, jmenuje Poslední oslava narozenin a sedí v mém počítači už hodně dlouho.

BB20, s Alexandřinou rodinkou, aspoň s jejím bratříčkem Stephanem, je samá legrace a bude až do konce

Odjíždím. Všechno další až v neděli odpoledne

Prajem dobrý, teplý a slnečný víkend (v tej kose ktorá tu vládne).
A nakoľko pribudlo pokračovanie, tak máš aj kľud na duši a moju vďaku.
Zatiaľ dobré, ale ešte neviem ako celý príbeh bude pokračovať a tak si nechám zadné vrátka "otvorené".

[andoriel]

Puk, děkuji

Víkend se vydařil. Vy jste měli co číst a já si užívala beze všech vymožeností (kromě tekoucí teplé vody). Paráda

Takže si oddýchnutá a plná energie do ďaľších dní + určite aj plná nápadov na pokračovanie poviedky.

vynikající díl

[andoriel]

Posedlíku, děkuju

Po návratu a vstřebání dojmů z metalového festivalu Brutal Assault jsem se znovu dostal k povídce a přečetl poslední dva díly.
Hodně dobře se to četlo. Líbí se mi ta starodávná atmosféra života na hradu.

Všimla jsem si, že si taky občas libuješ v podzemí. Aspoň při psaní

Nejen v povídkách. Jakmile je někde možnost návštěvy podzemí, tak ji využívám. Jeskyně, sklepení, katakomby, kobky, hrobky jsou můj živel. Mám rád tajemnou atmosféru a ten zvláštní klid, kdy se svět tam nahoře zdá jako vzdálený přelud.

[andoriel]

Děkuju Azanyrmuthe

U Prince mám jednu výhodu - je to na jiné planetě, tak se nemusím moc držet nějakých faktů. Co nevím, to si vymyslím
S podzemím a těsnými uzavřenými prostorami jako takovými mám někdy problém (Andoriel taky) To ale neznamená, že do nich nelezu

[andoriel]

Už je zase datum s osmičkou. Nějak rychle to utíká
Bavte se:

50. Princ na bílém koni

3.
Andoriel seděla u stolu, který byl vyhrazený ženám, a sledovala, jak se baví místní šlechta.
Na turnaj se sjelo několik pánů – vlastníků větších kusů půdy - a mnoho potulných rytířů. Všichni seděli v jídelně a oběma rukama si do úst cpali neuvěřitelné množství jídla. Zalévali ho místním zkvašeným nápojem, který si Ája sama pro sebe nazvala ‚co zahrada dala‘. O zbytky, které mužům vypadaly z rukou i z otevřených úst, se pod stoly ve slámě rvala smečka psů.
Stůl pro ženy byl širokou uličkou oddělený od zbytku jídelny, která patřila mužům. Ája hned pochopila, že z dobrého důvodu. Opravdu by se jí nechtělo sedět vedle někoho, kdo do sebe cpal kusy masa a obilných placek, až se málem zalykal a pravidelně se topil v obrovském korbelu. Co do sebe z jedné strany nalil, z druhé z něho zase volně vytékalo.
Jeden letmý pohled jí úplně stačil, aby se otočila a dívala se přímo před sebe do zdi. Nedopečená placka jí v ústech ztěžkla a téměř ji nedokázala polknout, ani když ji zapila ovocným pivem.
Rozhodla se, že se musí zaměřit na něco jiného. Otočila se do čela místnosti, kde na malém pódiu u zvláštního stolu seděli hostitelé. Sledovala lady Alexandru, která jako jediná žena měla právo sedět jinde - v čele jídelny mezi svým mužem a bratrem. Se spokojeným úsměvem se snažila manželovi nabídnout nejlákavější sousta. Ája sklopila pohled na desku stolu, aby skryla smích nad „manželovým“ pobouřeným výrazem. Jeho ubohý, do této doby nezatěžovaný žaludek musel prožívat muka, a Ace s ním.
Smích ji přešel ve chvíli, kdy za sebou postřehla stojící postavu. Stephan využil chvíle, kdy byla pozornost hostitele upřena jinam, a opustil své místo, aby ji poctil svojí přítomností.
„Po mojí sestře máš mezi přítomnými ženami to nejvýznamnější postavení,“ řekl a užíval si pohled na sedící ženu, která k němu musela vysoko zvednout obličej.
„Dovol, abych ti nabídl místo, které ti náleží,“ náznakem sklonil hlavu a podal Andoriel ruku, aby jí pomohl vstát.
Zaváhala. Vůbec se jí nechtělo opouštět relativní bezpečí ženského stolu, ale pohled na Ace a jeho výraz, se kterým hleděl na usmívající se Alexandru, ji přinutil vstát. Alexandra si jistě neuvědomovala, v jakém nebezpečí se nalézá, když se snaží přinutit svého muže, aby ještě něco pojedl.
Nabízenou pomocnou ruku Ája nepřijala. S tichým zadostiučiněním sledovala, jak Stephan znovu trochu couvl, když se vztyčila a zblízka se na něj zadívala. Ještě víc se narovnala a vykročila nejkratší cestou k vyvýšenému stolu.
„Ale to ses spletla,“ zasmál se za ní Stephan a chytil ji za ruku. Zlost z ponížení, kterého se mu podle jeho názoru dostalo, když musel znovu couvnout před jejím jedovatým pohledem, ho přinutila jednat bez rozmyslu. Pomsta byla v tu chvíli důležitější, než cokoli jiného. Pár korbelů piva a hradní pán zaměstnaný jeho sestrou, který se zřejmě o cizí ženu přestal zajímat, když ji nechal sedět na místě služky, mu naznačilo, že přišel čas na odplatu. Dotáhl ji doprostřed široké ulice mezi stoly. „Ty nepatříš ke stolu.“ Trhl s ní tak prudce, až ji srazil na podlahu. „Ty patříš na zem. Pod stůl mezi psy,“ zasyčel. Od stolů se ozval opilý a hysterický smích.
Andoriel se mu vytrhla a chtěla se zvednout. Tvrdě ji nohou přirazil zpátky. Podruhé už na ni nedosáhl. Ocitl se ve vzduchu, kam ho vyzvedla Aceova ruka.
Bez zjevné námahy s ním hradní pán hodil přes celou dlouhou místnost, až Stephean u dveří narazil do zdi a sesunul se k zemi.
V jídelně na vteřinu zavládlo ticho. Pak některý z opilců vypustil přebytečný vzduch z bránice a všichni se začali smát. Zábava pokračovala a nikdo si už nevšímal ležícího Stephana ani Andoriel a hradních pánů.
Ája ležela na zemi a napůl omámeně se dívala na Ace. Ani jeho ruku nataženou k pomoci nepřijala. Neviděla ji. S poslední tvrdou ranou od Stephana jí hlava narazila do podlahy. Teď se jí točila a oči jí ukazovaly neuvěřitelné věci. Ace jako zářící přízrak a lady Alexandru jako temný stín. Temnota se přibližovala, až pohltila všechno světlo.
Ace se sklonil, aby zvedl Andoriel ze země. Ležela mu v rukách bez pohybu. Alexandra k nim přispěchala, ale nezastavila se. Pospíchala dál, ke dveřím, u kterých se pomalu sbíral její bratr.
„Doktora!“ zavolala a pomáhala Stephanovi na nohy.
Jenom potřásl hlavou a s nádechem se narovnal. Zlostný pohled směrem k lordu Christopherovi nedokázal včas skrýt za přivřená víčka. Nechal Alexandru stát na místě, toporně došel zpět ke stolu a sedl si. Pečlivě se vyhnul středu místnosti, kde ještě pořád stál Christopher s bezvládnou Andoriel. Sáhl po velikém džbánu a své ponížení topil v pivu.
Christopher se zadíval na Alexandru a ta zbledla strachy. Její muž byl vždycky prchlivý, ale takovou zuřivost v očích u něho ještě nikdy předtím neviděla.
Vykročil z jídelny s Andoriel v náručí, ale zastavil se mezi dveřmi a otočil se k ní.
„Omluv mě,“ řekl ledově. „Moje zranění mne vyčerpalo a potřebuji si odpočinout před zítřejším turnajem.“
Dívala se, jak mizí za rohem na cestě do jiné části hradu, a v očích se jí sbíraly slzy zlosti. S Christopherem bylo vždycky snadné pořízení. Stačil jí pohled zpod dlouhých řas a nenápadný dotyk, který tolik sliboval, a měla cokoli, na co právě pomyslela. Ale ten nový Christopher byl úplně jiný. Nejprve se domnívala, že tolik pospíchal za ní, ale na její osvědčené triky nereagoval. Jediné, na co reagoval, jak si později uvědomila, byla Andoriel. Proto poslala rychlého posla, aby přivedl jejího bratra. Stephan byl známý svou krásou. Všechny ženy vzdychaly touhou, když šel okolo. Několik jich pravidelně v jeho přítomnosti omdlévalo. A s tou divnou princeznou to ani nepohnulo. Dívala se na jejího dokonalého bratra, jakoby to bylo nějaké monstrum.
Stephan, blesklo jí hlavou. Zamrkala, aby vyhnala tu zbytečnou vláhu z koutků očí a otočila se do místnosti. Musí s ním promluvit a dohodnout, jak se zítra oba dva zachovají při turnaji. Nejlepší by bylo, kdyby se Andoriel z té mdloby neprobrala. Je třeba pár věcí naplánovat.
Už nevstoupila zpátky do jídelny. Velitelským pohybem zvedla svého bratra od stolu a odvedla ho do svých pokojů. Věděla, že za ní Christopher nepřijde. Od té doby, co se tak nečekaně vrátil, o ní jevil méně zájmu než o kamení jejich hradu. Celé noci trávil s Andoriel. Jestli byly Alexandřiny informace přesné a úplné - a to byly - většinu noci si ti dva povídali, zbytek prospali. Alexandra to nechápala. Její muž nikdy předtím moc nemluvil. A stejně zamlklý jako předtím zůstával v její přítomnosti i nyní.
S pobaveným úsměvem zavrtěla hlavou sama nad sebou. Na co by potřebovala rozhovory s Christopherem? Jejich vztah byl vždycky jasný. Ona dokázala uspokojit jeho žádosti a on jí poskytl veškeré dosažitelné pohodlí. Moc a pohodlí. Nic jiného od něho nepotřebovala. A o nic jiného také v jejich společnosti nešlo.
Hostina pokračovala i bez přítomnosti hostitelů. Jejich odchod málokdo zaznamenal.

Ája vzdychla. Někdo se snažil dostat se do její hlavy nebozezem.
„Lež v klidu,“ uslyšela nad sebou Ace.
„Neměl bys být s Alexandrou?“ zašeptala. I tak se jí slova rozléhala hlavou mnohohlasou ukřičenou ozvěnou.
„To musela být rána,“ zamumlala. Sáhla si rukou do týla. Kromě velké boule nenahmatala nic podezřelého. Pootevřela oči. Svět byl na svém místě a bolest hlavy pomalu ustupovala. Ace klečel vedle ní na koleni a pozorně ji sledoval.
„Jak se cítíš?“ zeptal se potom, co otevřela oči.
„Bude to dobré,“ usmála se na něj. „Ale co Alexandra?“ Úsměv zmizel a v očích se jí mihla obava.
„Měla starost o bratra,“ pokrčil Ace rameny. „Zahlédl jsem je, jak spolu odcházejí někam do hradu.“
„Starost o bratra?“ Ája se snažila vzpomenout si, co se vlastně v jídelně stalo. Vybavila si hostinu a postupně se jí vzpomínky zařadily na správná místa.
„Co jsem si myslela?“ zašeptala si pro sebe hořce a musela se pousmát nad svojí naivitou, se kterou věřila, že se Stephan dokáže ovládat. Pak znovu otočila oči k Aceovi. Vzpomněla si, jak hodil Christopherovým švagrem před jídelnu. „I v tom chatrném těle ti zůstala velká síla.“
Ace se na ni pobaveně podíval. V její poslední větě nebyl obdiv. Bylo to prosté konstatování, a to mu bylo milejší než všechny lichotky, kterými ho zahrnovala Alexandra.
Andoriel k němu natáhla ruku a nechala se vyzvednout do stoje. Ještě chvíli se ho držela, než se jí přestala točit hlava.
„To s Alexandrou jsi myslela vážně?“ mračil se na ni. Pamatoval se na jejich noční rozhovor, v němž se mu snažila vysvětlit některé praktické stránky jeho teoretických znalostí.
Aja si vzdychla, ale nemohla dát přednost vlastnímu pocitu bezpečí vedle něj před povinnostmi, které měl jako pán hradu. Ať ty povinnosti znamenaly mít přehled o všem, co se děje na hradě a v jeho okolí, anebo večerní návštěvu manželky.
Jenom kývla na souhlas a usadila se do vysoké židle.
„Zůstanu tady.“ Pootočila se tak, aby dobře viděla na dveře, a přivřela oči.
Ace se na ni ještě jednou zamračil a vyšel ze dveří.

Kráčel chodbami hradu a přemýšlel o tom, že některé věci se nemění. Ať ve wraithském společenství nebo na této planetě, všude vládly intriky. Kdo měl moc, chtěl ještě větší, a kdo ji neměl, chtěl z ní aspoň kousek. A v boji o lepší postavení bylo dovoleno vše.
Zabočil do příčné chodby a stanul přede dveřmi, kudy se vcházelo do pokojů Alexandry. Tolikrát mu je toho dne ukazovala, že by k nim trefil i poslepu.
Dobře se pamatoval, že na hradě není zvykem klepat nebo jinak dávat na vědomí svůj úmysl vstoupit. Stiskl kliku a vešel do místnosti spoře osvětlené jedinou svíčkou.
„Kdo jsem?“ uslyšel ochraptělý mužský hlas. Ta otázka ho zarazila. Vzápětí pochopil, že nebyla určena jemu.
„Ty jsi ten nejlepší, jediný, výjimečný,“ šeptal hlas ženy mezi vzdechy.
Aceovy oči se konečně přizpůsobily přítmí pokoje. V rohu místnosti zahlédl pohyb. Černá krajka se třásla trhavým rytmem a mdlý svit malého plaménku na stole se občas odrazil od bledé kůže, přes den pečlivě skrývané před sluncem.
Ace stál a pozoroval dění v pokoji. V rychlém sledu se v něm střídaly záchvaty vzteku a smíchu nad tím divným lidským počínáním.
„Jak pozoruji, tvůj bratr mne zastupuje ve všech aspektech,“ řekl hlasitě, když dozněl poslední hlasitý výkřik.
Další výkřik, tentokrát plný strachu, se ještě rozléhal místností a on už byl na cestě zpět do svého pokoje. Podle Ace Alexandra ani Stephan jeho přítomnost nepotřebovali. Potřebovali soukromí a to jim poskytl v okamžiku, kdy zavřel dveře Alexandřina pokoje a zajistil je neforemným háčkem. Nechal je spolu přemýšlet o budoucnosti, plánovat nějaký útok nebo cokoli jiného a pospíchal zpátky do svého pokoje.

Andoriel klimbala na židli. Hlava jí pořád pobolívala a nedovolila jí usnout na moc dlouhou dobu. Netušila, jestli má ty chvilky spánku počítat na vteřiny, minuty nebo hodiny. Narůstající pocit nebezpečí jí vzal část dechu a na čele jí vyrazily kapičky studeného potu. Trhla sebou a probudila se z polospánku do plného vědomí. Ještě než rozeznala svět kolem sebe, natáhla ruce kupředu. Narazily do pohyblivé překážky a místností zazněl dušený úzkostný vzdech.
Andoriel zamrkala, aby se její oči rychleji přizpůsobily temnotě. Marně. Měsíc tato planeta neměla a světlo hvězd k rozeznání okolí nestačilo.
Pokojem se rozlilo světlo zapálené svíčky.
Ace stál ve dveřích a držel světlo nad hlavou, aby ho neoslňovalo. Pohled, který se mu naskytl, ho nikterak nepotěšil.
Andoriel stála před křeslem, kde ji při odchodu nechal, a držela za nataženou ruku Cleris. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby Cleris v ruce nesvírala dlouhou úzkou dýku.
Ace klidně odložil svíci na stůl, došel ke Cleris a zbraň jí vytáhl z ruky. Otočil ženu čelem k sobě. Třásla se, až jí hlasitě cvakaly zuby.
Andoriel klesla zpátky do křesla a mnula si místo na hlavě naražené při hostině.
Cleris padla před lordem Christopherem na kolena a čekala smrtící ránu. Nedočkala se. Christopher couvl, obešel ji, pak uslyšela cinknutí nože o stůl.
„Vstaň,“ řekl jí.
Cleris se zvedla. Rychlým pohledem zhodnotila situaci. Dveře byly zavřené, lord Christopher i Andoriel seděli a zamyšleně se na ni dívali.
„Kdo tě poslal?“ zeptal se Christopher.
Cleris polkla. Cítila potřebu odpovědět, ale přísaha ji svazovala a nutila ji mlčet.
„Netrap ji. Vždyť je to jasné,“ řekla tiše Andoriel. Ještě pořád se divila, že je naživu. Náhlý útok služebné by bez Aceova zásahu mohl mít úspěch.
Cleris stála s hlavou sklopenou a očekávala trest. Věděla, že mu neunikne. Pokusila se zabít hosta lorda Christophera. Jestli ji nepotrestá on, ta, která jí útok nařídila, s ní slitování mít nebude.
„Řekni mi,“ oslovila ji Andoriel. „Co je v těchto místnostech nejcennější?“
Cleris pozvedla hlavu. „Ten pohár, paní,“ zašeptala sotva slyšitelně.
„Má velkou cenu?“ ptala se Andoriel. Cleris jenom mlčky přikývla.
„A co ještě?“ Andoriel vzala pohár do ruky a otáčela ho mezi prsty.
Cleris se konečně rozhlédla a vyjmenovala ještě další tři předměty.
„Kdybys je měla, na jak dlouho by ti vystačily k životu?“
Cleris se dívala na Andoriel nechápavým pohledem. „Vystačily by mi nejméně na dva životy,“ řekla pomalu. Pořád nechápala, kam Andoriel směřuje.
Ta se letmým pohledem dotkla lorda Christophera.
„Není tady pro tebe bezpečno,“ oslovil Cleris tentokrát on. „Doprovodíme tě k bráně, aby tě stráž pustila. Odejdeš. Daleko. Tak, aby na tebe nedosáhla moc tohoto hradu.“
Bez dalšího otálení vystrkali Cleris z místnosti a za hradní bránou jí podali malý uzlík, ve kterém to při každém pohybu jemně zacinkalo.
„Co je v tomto vaku, to je tvé. Teď běž,“ řekl jí Christopher, když vyšli z hradu.
Cleris před Christopherem padla na kolena, Andoriel se hluboce uklonila a pak už na nic nečekala a zmizela v temnotě noci.
Andoriel se za ní ještě chvíli dívala. Nevěděla, jestli má tato Cleris něco společného s Cleris obětovanou kdesi v budoucnosti místo ní wraithské královně, ale cítila úlevu, že aspoň takto přeneseně může splatit to, co považovala za svůj dluh.
„Měli jsme jí dát koně,“ řekla cestou zpátky.
„To nebude nutné,“ odpověděl Ace.
„Vrátil ses rychle,“ začala o tom, co jí už nějakou chvíli leželo v hlavě.
„Alexandra mě nepotřebovala. Ani Stephan. Vystačili si spolu sami.“ Po straně sledoval Ájinu reakci. Jenom tiše zalapala po dechu. Ace se na ni ušklíbl.
„Teorie bývají někdy zavádějící,“ pokrčil rameny. „Ale praktická ukázka byla zajímavá,“ dodal se spokojeným výrazem. Na udivený pohled Andoriel přimhouřil oči. „Pokud jsem to dobře pochopil, to, že jsem je viděl, mi nad nimi dává určitou moc.“
„Ano,“ souhlasila Andoriel. „Aspoň do té doby, než tě zabijí.“

Děkuji za všechny komentáře

Abyste nemuseli přemýšlet a hledat: Cleris se vyskytla v povídce 32. Odhalení. Ace poslal uctívačku Cleris jako svačinku "Té nejvyšší" místo Andoriel.

Ve čtvrté části Prince konečně dojde na turnaj

[Aiwendill]

veľmi pekná časť, akurát trochu priveľmi krátka. Mala by si s tým niečo spraviť! Napríklad písať viac a častejšie

[andoriel]

Děkuju, Aiwe, ale víš, co se říká? Dobrého pomálu

Zdá se Ti, že píšu málo? Teď ano. Ale už se mi zase v hlavě rozbíhá několikero povídání najednou. Dopisuju SPW, v jiném povídání chci splnit slib kruté smrti a v dalším chudák Andoriel pořád prchá k dalekým horám a ještě nedoběhla

[Aiwendill]

ešte stále nedobehla? no tak to som zvedavý, kedy dobehne. A kedy to dobehne aj ku mne, nech ti to môžem okomentovať...

Teď mě napadlo něco ošklivého.
Jestli se Cleris někde ukáže s takovýmihle drahými věcmi a pokusí se je prodat, tak ji budou podezřívat, že to ukradla a skončí na mučidlech.

[andoriel]

Díky, Shano
Cleris je chytrá holka. Určitě si poradí. A navíc - co jiného s ní? Znovu ji předhodit královně? To by mohlo být zajímavé Ale psát to jako mimoňku nebudu.

No, ledaže by jí lord Christopher dal nějaký certifikát se svou pečetí, jako že za věrné služby... Ale to už by asi moc mlsala, co?

Dám Tetku Rejpalku zase spát. V tom dusnu to nebude moc těžké

krátká ale vynikající část
datum s osmičkou je přece celý měsíc

[andoriel]

Domlsat, Tetko Certifikát nebude.

Děkuju, posedlíku Tak krátké ty části zase nejsou a kdybych sem v srpnu něco dala každý den, co byste četli potom? Takhle se máte na co těšit (aspoň doufám) až do příštího roku

[Aiwendill]

Andoriel: Tebe by mali dať certifikát, že tie poviedky odniekiaľ nekradneš. Píšeš totiž veľmi dobre...

No pěkně, to musel mít Ace zážitek. A chudák Ája, ts ts ts, to se mu ještě vymstí .
Souhlasím s Dašou, tahle otázka mě napadla hned.

[andoriel]

Aiwendill, teď opravdu děkuju Nekradu. Nebo o tom aspoň nevím. Někdy se nechám inspirovat: třeba Na Cestě vznikla, když jsem si vzpomněla na Andromedu - A v nebi jsou nyní tři -

Děkuju BB20 . Právě toto jsem vzala tak, že v té společnosti byl směnný obchod jediný, který fungoval, a podobné kousky kolovaly podle potřeby. Pokud byl potřeba nějaký certifikát, určitě také existovala místa, kde potřeba nebyl
Ace to má v této povídce těžké. Pořád aby Andoriel z něčeho tahal Stephan si to zatím užívá a ještě chvíli bude.