zase středa...a zase double post...a zase si nikdo nevzpomněl...mám já to s váma ale těžký...mno snad se to po dnešní části krapet změní a budete žhavě debatovat o povídce...
a malá poznámečka na konec...kvůli mému špatnému počítání minulý týden je nemožné díl nějak dobře rozdělit, tak jej dostanete celý...čili 9 stránek plného textu
13. Díl (Posily - Reinforcements) PART II
Mléčná Dráha, Hebridan, Orbita, 12. Října 2009
Subprostorem letící Apollo poháněné silou modulu nulového bodu v přesně vypočítaný čas vypadlo z hyperprostoru zastavujíc na stabilní orbitě poměrně velké planety jménem Hebridan.
„Štít na plno,“ rozkázal Ellis, přičemž jeho plán nebyl boj, ale úklid.
Jakmile major Tom Johnson splnil příslušný rozkaz, kývnul na po své levici sedícího plukovníka.
„Trochu tady uklidíme,“ pokynul zase na druhou stranu, kde seděla major Erin Gantová.
Ta zapojila motor na minimální tah, přičemž plně spolupracovala jak s Johnsonem, tak s Heimdallem. Oba simultánně zaměřovali velké trosky lodí a satelitů, přičemž je transportovali do atmosféry, kde vlivem gravitace a tření velice rychle shořely. S malými si poradil posilněný štít, který během nárazů nezaznamenal ani procentní úbytek síly. Heimdall ještě mimo své zadané práce zkontaktoval mobilní přívěs, který jako jediný kromě FISTu mohl přijímat videohovor. Ellis opíraje se o pravou nohu, se vyšvihl z křesla a rozvážným krokem přešel k obrazovce, která se přepojila z údajů zobrazující stav lodi na tvář generála Browna.
„Generále,“ zasalutoval Ellis a na pokyn si dal pohov.
„Plukovníku, jaká radost vás tu vidět,“ usmál se generál s ranní kávou, z níž stoupala horká pára sloučená s klasickou všem známou vůní.
„Nápodobně, pane. Už jsme se obávali, že…“ nenechal generál Ellise dokončit větu.
„Že co? Že jsme natáhli brka? Nah, jen nás potrápili Aschenové, kteří zničili základnu ovládající satelity na orbitě a přispěli k pádu hvězdné brány, kterou jsme před necelými deseti minutami opět zprovoznili,“ vysvětlil důvod, proč se Země ani stanoviště Omega nemohlo s Hebridanem spojit.
„Aschenové?“ nevěřil svým uším Ellis.
„Ano zdá se, že s nimi Hebriďané mají uzavřenou spojeneckou smlouvu,“ pokynul svému asistentovi, který přeposlal nashromážděná data na Apollo.
„Přijímám data,“ oznámila Gantová a začala je ihned ukládat na paměťové krystaly.
„Určitě to je zajímavé čtení, ale proč jsem zde. Země posílá nějaké zásoby a chce, abyste poslal serrakinské obyvatelstvo na Omegu, kde se podrobí léčebné terapii.“
„Serrakinové nám pomáhají udržet hlavní město pod kontrolou, když odejdou, město dlouho neudržíme,“ nelíbil se generálovi rozkaz ze Země.
„I proto jsme zde. Máme za úkol permanentně hlídat orbitu a v případě potřeby významněji zasáhnout do dění na planetě,“ uspokojil Ellis Browna, který se souhlasem Warricka začal vydávat příslušné rozkazy.
Operátor koordinující útočné operace ihned předal zprávu do předních linií a do mobilních zdravotních center, která se utvořila na okraji hlavního města, co nejblíže hvězdné bráně. I když se to většině Serrakinů vůbec nelíbilo, Warrick je přesvědčil, že s Apollem na orbitě, bude Hebridan velice rychle dobyt, což pomohlo uklidnit emoce a vyčerpané obyvatelstvo tohoto světa se rezignovaně začalo připravovat na přesun k hvězdné bráně.
„Pane, červí díra navázána, přenos stabilní,“ oznámil spojení se Zemí jeden z operátorů, který do mobilního přívěsu dostal zprávu rovnou od brány.
Operátor přepojil na malý interkom, který inženýři umístili do pravého rohu přední části přívěsu.
„Franku, tady Hank, jak válčíte,“ usmál se Landry, který byl rád, že jeho přítel žije a v plné síle velí útočným operacím na Hebridanu.
„Hanku, ty stará vojno, stojí to tady za starou belu, ale aspoň jste měli dost rozumu a poslali jste nám sem Apollo,“ opáčil stejným tónem Landrymu, jehož úsměv se za poslední tři dny dostal na historické maximum.
„Podle mých informací, by k vám během několika hodin měla doletět flotila jaffských Ha’taků, takže se brzo uvidíme,“ sdělil Brownovi novinku, o níž se Ellis ještě nestačil zmínit.
„Vážně? Tak to abych si začal balit.“
„Už ti chladím pivo.“
„Dobře, ale teď k věci, Aschenové nám zde pořádně zatopili, zabili skoro tři stovky mužů a zničili základnu ovládající satelity. Podařilo se nám osvobodit několik tisíc Serrakinů ze tří pracovních táborů nejblíže k městu, prý je máme poslat na Omegu?“
„Přesně tak, Omega už je na nápor připravena a před malou chvílí dostala další zásoby potřebné k přežití větší skupiny nových přistěhovalců,“ potvrdil předešlý rozkaz a po domluvě s plukovníkem Ellisem na Apollu nechal ukončit spojení, aby mohl přesun začít co nejdříve.
Mléčná Dráha, Omega, 12. Října 2009
V hluboko zakopaném komplexu podobném velitelství hvězdné brány se naquadahová kulatá kráska „slunila“ v záři reflektorů na svém novém místě, z něhož vedla nájezdová rampa pokračující do garáže pod řídící místností. Stálá posádka velitelství dnes po dlouhé době dostala dovolenou a jejich místo převzala náhradní, dočasně přidělená skupina. Operátor zadávacího počítače v poklidu seděl ve svém novém křesle, když jej z rozjímání vyrušil alarm a typický zvuk točícího se kruhu.
„Neplánovaná aktivace zvenčí, opakuji neplánovaná aktivace zvenčí,“ ohlásil do interkomu, načež se z bočních dveří vyhrnuly bezpečnostní týmy, které velice rychle zaujaly pozice před bránou, za bránou a na vyvýšených kulometných hnízdech. Všichni s napětím pozorovali líné otáčení kruhu, při němž se postupně rozsvěcovala všechna světla. Operátor vztyčil štít a pro jistotu byl připraven zvednout i IRIS, která měla být zapojena jen v případě velkého náporu.
„Odběr energie stálý, štít funguje na sto procent,“ jen ze zvyklosti ohlásil veliteli, který seběhl po schodech do řídící místnosti.
„Koho to tam máme?“
„Přijímám identifikační signál plukovníka Mitchella, pane.“
„Vypněte štít a vyšlete signál, že je průchod čistý,“ přikázal generál a ihned se vydal k bráně, kterou začínali procházet první Serrakinové, jejichž tváře zdobila četná zranění a jizvy z neúprosného a tvrdého života v pracovních táborech.
„Omego, posíláme vám několik tisíc Serrakinů,“ oznámil Mitchell, který na přání Browna i Ellise prozatím zůstal na Hebridanu, kde přece jen měl stále velení nad veškerými vzdušnými složkami, které při dobývání hlavního města, táborů a nyní i dalšího, nejblíže postaveného města odváděly kus dobré práce.
„Rozumím plukovníku, jsme plně připraveni,“ dostal Mitchell odpověď, kterou očekával.
Situaci u brány Mitchell ohlásil i generálu Brownovi a plukovníku Ellisovi, který ještě stále stál u obrazovky na levém kraji můstku.
„Plukovníku, budu rád, když se Apollo zúčastní bojů o druhé město, které nám vytyčil pan Finn.“
„Bude mi ctí,“ zasalutoval Ellis a nechal Gantovou ukončit přenos, který již nebyl zapotřebí.
„Skočte na pozici,“ vydal rozkaz Ellis, zatímco se pohodlně usazoval do svého křesla.
Gantová velice rychle určila přesné souřadnice, na nichž by se měla nacházet, aby mohl Johnson bez sebemenšího problému zaměřit a zničit požadované cíle. Let trvající necelé dvě minuty skončil přesně mezi pěticí důležitých a Warrickem určených cílů, mezi nimiž nechybělo druhé, pozemskými jednotkami napadané město spolu s dalšími čtyřmi pracovními tábory.
„Rakety ze spodních sil zaměřte na druhé město, dostatečně daleko od pozic našich mužů. Heimdalle, zkus zjistit, jestli naše senzory rozliší Serrakiny od Hebriďanů, musíme transportovat zajatce z táborů k bráně,“ vydal další rozkazy, které byly pro delší čas poslední.
Ellis s naprosto ledovým obličejem sledoval své podřízené pracující jako dobře namazaný stroj. Byl dokonce tak moc spokojený, že si z pravé opěrky ruky vytáhl laptop, na němž měl rozdělané hlášení z předešlé mise, které chtěl doplnit o nynější situaci.
„Plukovníku Ellisi, senzory se mi podařilo překalibrovat na zaměřování určité sekvence DNA, které tak s přesností sedmdesát osm procent rozlišují Serrakiny a Hebriďany, jak jste žádal,“ objevil se přímo před Ellisem hologram Heimdalla.
„Sedmdesát osm procent? To není zrovna moc. Nějaká šance je zefektivnit?“
„To je nepravděpodobné, už teď jsou senzory citlivější jen díky ZPM. Navíc na takovouto funkci nebyly nikdy stavěny, můžete být rád, že alespoň trochu fungují,“ zmizel Heimdall pryč, nechávajíc Ellise s rozhodnutím, zda riskovat, že se do blízkosti brány dostane větší množství Hebriďanů, kteří by mohli napáchat obrovské ztráty na životech.
„Riskneme to, informujte bezpečnostní týmy u brány, aby byli připraveni a začněte s postupným transportem všech čtyř táborů do bezprostřední blízkosti brány, aby se nezdržovali a rychle odešli na Omegu, kde na ně čeká ošetření a hlavně klid,“ rozhodl se Ellis pro poněkud riskantní operaci, jejíž výsledek teď závisel na bezpečnostních týmech, které u brány koordinovaly bezpečný a rychlý přesun na druhou nejdůležitější planetu Mléčné Dráhy, na níž za pár krátkých týdnů započne svoji vládu rada zvolených zástupců pro Alianci Mléčné Dráhy.
Spolu s počátkem zaměřování první skupiny ze spodních sil vylétla čtveřice raket, jejichž proudové motory je hnaly obrovskou rychlostí do svrchní atmosféry, kterou propluly jako jehly jemnou látkou. Vojáci bojující na samotném okraji druhého města se s neznámým hučivým zvukem otočili směrem ke zdroji, když přímo nad sebou uviděli čtveřici tmavých skvrn, za nimiž se táhnul ohnivý ocas, který s přibývajícím časem houstnul. I hučivý zvuk byl stále častější, když se proti příchozím raketám vydalo několik energetických pulsů vystřelených z hebridanských tanků.
„A kurva,“ polkl jeden z vojáků slinu a téměř rychlostí blesku zařval: „K zemi!“
Sám ještě strhnul další dva muže, když se několik set metrů před nimi, na samotném okraji druhého města ozvala ohlušující rána. Smrtelný žár spolu se silnou tlakovou vlnou se šířily z epicentra výbuchu, na jehož místě bylo rozcupováno více jak patnáct tisíc po zuby ozbrojených vojáků a osm tanků, které před malou chvílí vystřelily na přilétnuvší rakety. Země se zachvěla poprvé. Podruhé. A potřetí. Tři mohutné několik set pater vysoké budovy se sesunuly k zemi vytvářejíc mezi vojsky Země a Hebridanu překážku, kterou nebude lehké překonat.
„Do prdele, co to bylo?“ křičel jeden z vojáků směrem k veliteli útoku, když se mu ve sluchátku ozval šum, jenž vystřídal známý hrubý hlas.
„Cesta před vámi je čistá, vojska Hebridanu se stahují.“
Naprosto zaskočený velitel nevěřil svým vlastním uším.
„To byl Ellis?“ pokládal sám sobě otázku, neboť věděl, že jej nikdo jiný neslyšel.
„To byl Ellis s Apollem, vyčistili nám cestu,“ vykřikl s radostí v hlase k vojákům přišpendleným k zemi.
Všichni stejně jako velitel propukli v radost, kterou ještě navýšila čtveřice přelétnuvších 302jek, jejichž trup opustilo hned osm dalších raket trhající utíkající muže z bitevního pole.
„Dobrá muška Johnsone,“ pochválil Ellis zbraňového a opět svoji pozornost přesunul k velké obrazovce, která měla zaměřenou oblast brány, v níž senzory zobrazily první skupinu transportovaných Serrakinských mužů, žen a dětí.
„První skupina u brány, zaměřuji další,“ oznámil Heimdall přes interkom a bylo až divné, že Ellis v jeho hlase slyšel náznak emocí.
„Asi už jsem přepracovanej,“ zakroutil Ellis hlavou a promnul unavené oči.
Zrovna když se zvedal, že si půjde do kantýny pro energetickou bombu, zastavil jej Johnson.
„Pane?“
„Ano?“
„Šest kontaktů na senzorech, podle rychlosti a stopy v hyperprostoru tipuju Ascheny.“
„Čas?“
„Třicet dva minut.“
„Začněte bojové přípravy, upozorněte generála Browna na povrchu, pošlete subprostorovou zprávu na Zemi a pokud se s námi spojí Jaffové, zkuste je trochu popohnat!“ vydal Ellis nezbytné rozkazy, a jak měl v plánu, vydal se pro energetickou bombu do kantýny.
Mléčná Dráha, Země, Washington, 12. Října 2009
Washington, hlavní město USA se spolu s dalšími čtrnácti velkými městy jen horko těžko vzpamatovával z direktu, který jim skupina kolem bin Ládina uštědřila. Ač byl pouhé tři dny po operaci, musel prezident Obama, první černošský prezident USA v historii předstoupit před krvelačné bestie, které hltaly každičké slovo, aby jej následně mohly obrátit proti němu.
„Novináři, to je to nejhorší na téhle práci,“ říkal svému asistentovi, který dohlížel na aplikaci injekce proti bolesti, aby nebylo na prezidentovi znát, co se mu ve skutečnosti stalo.
Maskérka naposledy přepudrovala čelo, otřela pot stékající ze špičky nosu a konečně jej nechala odejít. Přes několikery dveře a desítky sálů prezident konečně dosáhl svého cíle. Dva muži stojící před dveřmi na kývnutí prošedivělé prezidentovy hlavy synchronizovaně otevřeli a nechali novináře spustit první blýskavé ptáčky, které schovávali ve svých fotoaparátech. Jak měl prezident ve zvyku, se zdviženou rukou vítal všechny tu, i když dnes z něj nezářil takový entuziazmus, jaký u něj většina těchto takzvaných novinářů vídala. Při výstupu na vyvýšené pódium jeho hrudí projela ostrá bolest, kterou nedokázal zakrýt a s bolestnou grimasou se chytil řečnického pultu.
„Kruci,“ pomyslel si, když tušil, že mu zakopnutí nikdo nezbaští.
Opatrně se vzpřímil, uhladil černý oblek a upravil červenou kravatu, která se díky neopatrnému manévru lehce vychýlila z osy. Pak už udělal jen dva kroky, které jeho spodní část těla, skryly za masivním dřevěným řečnickým pultem. Dvakrát poklepal na mikrofon, a když si byl jist, že funguje, pustil se do projevu, který si připravoval od té doby, co se probral po operaci.
„Dobrý den dámy a pánové, dobrý den i vám, televizním divákům,“ zahleděl se prezident do kamer, které pečlivě snímaly každý nádech a každý výdech, které prezidenta i přes tišící injekce docela dost bolely.
„Předem bych chtěl rodinám všech pozůstalých po nedávných teroristických útocích složit upřímnou soustrast. Tyto ztráty mne velice zasáhly a nedovedu si představit, čím teď všichni procházíte. I přesto s vámi cítím a pevně věřím, že tyto těžké chvíle žalu v brzké době překonáte,“ na chvíli přestal mluvit, aby dodal situaci na vážnosti.
Po pár vteřinách však opět začal hovořit.
„Rád bych vás teď všechny požádal, abyste spolu se mnou uctili památku našich milovaných minutou ticha.“
Ticho ve skutečnosti trvalo více než minutu, to však nikomu nevadilo. Když prezident spustil pravici ze svého srdce, opět se nadechl a zahleděl se do proslovu, i když se mu na víčkách hromadily slzy.
„Jak jistě dobře víte, desátého října v časných ranních hodinách teroristická skupina Al-Káida pod vedením nejhledanějšího muže planety – Usámou bin Ládinem, provedla nemilosrdné bombové útoky, které doposud stály život více než devět milionů obyvatel,“ opět Obamu přepadla bolestná grimasa, kterou vyloudila ostrá bolest při jednom z hlubších nádechů.
Každý kdo se v tu chvíli koukal, tuto grimasu viděl a každého zajímalo, co se prezidentovi stalo.
„Vidím, že mé potíže nemá smysl skrývat,“ částečně si oddechl, když už se nemusel dál snažit dělat, jako by byl v naprostém pořádku.
„Tyhle kartičky už asi nebudu potřebovat,“ poukázal na fakt, že od teď bude prezident mluvit bez pomoci, kterou mu kartičky v mnoha případech byly, a předal je svému asistentovi.
„To co vám teď povím, neví nikdo krom vrchního velení americké a ruské vlády. Tyto informace jsou přísně tajné, ale po tomto proslovu by se vyrojilo mnoho otázek, kvůli mému stavu, který jsem nebyl schopen i přes tišící léky skrýt,“ sklonil poraženecky hlavu a ukázal celému světu obrovskou jizvu na poměrně vypracovaném hrudníku.
„Tuto jizvu, mi způsobil muž spojený s teroristy, kteří díky jeho pomoci byli schopni sabotovat naše snahy dosáhnout dalšího významného kroku v naší cestě za dobytím vesmíru. Devátého října tento muž umístil prozatím neznámý druh nálože do jednoho z výzkumných center v Oblasti 51, kde letectvo ve spolupráci s NASA a Ruskou federací vyvíjelo zcela nový fúzní motor, který by lidstvo dovezl na Mars. Ne za osmnáct měsíců, ale za pouhých třicet dní. Toto dámy a pánové byl sen, který se mohl stát skutečností. Teď z něj však zbyly jen doutnající trosky, jejichž prach nám nyní propadá skrz prsty našich rukou. Tento smělý projekt nám měl otevřít hlubiny samotného vesmíru. Oni nám jej však vzali a spolu s ním i životy dvou set dobrých mužů a žen, mezi nimiž je i můj přítel a nyní již bývalý prezident Ruské federace – Dmitrij Medveděv.“
Po této části z patra vymyšleného proslovu se Obama na chvíli zastavil a nebál se celému národu ukázat, že i on je pouze člověk, který má city.
Slzy stékající po lících to více než dokládaly. Celý sál najednou zcela utichl a jediné co bylo možné slyšet, byl cvakot fotografů, kteří si tuto monumentální chvíli nemohli nechat ujít. Prezidentův asistent ihned přispěchal s kapesníčkem, ale prezident jej ladným mávnutím ruky nepřijal.
„Díky,“ potichu dodal za svým asistentem, který se vracel na své místo.
„Otázky jsem chtěl sice nechat na samotný konec, ale…“ nestačil doříct svou myšlenku, když se na něj sesypala vlna otázek, které všechny přítomné novináře zajímaly.
Prezident náhodně vybral z davu jednoho z reportérů a v duchu se připravoval na jakoukoli otázku.
„Pane prezidente, jak vysvětlíte fotky odvysílané CNN, které dle expertů nejsou podvrhem?“
„Tuhle otázku jsem očekával,“ usmál se Obama a nenechal na odpověď dlouho čekat.
„Pravdou je, že nemůžu. Ne, že bych nechtěl, ale já sám to nechápu,“ podíval se reportérovi přímo do očí, aby navodil pocit pravdomluvnosti.
„Opravdu nevím, jak tyto fotografie vznikly, ale pokud a tady musím podotknout POKUD, jsou pravdivé, tak máme důkaz, že ve vesmíru nejsme sami, není to úžasné?“ položil všem přítomným i všem u televizorů otázku, na kterou moc dobře znal odpověď.
Hned po té ukázal na dalšího reportéra, který měl taktéž připravenou otázku.
„Pokud tedy ve vesmíru nejsme sami, proč si podle vás vybrali Zemi?“
„To opravdu netuším, co si myslíte vy?“ opět obrátil odpověď na otázku, aby tak odvrátil pozornost od něj.
Zároveň s tím opět náhodně vybral dalšího nažhaveného pisálka.
„Pane prezidente, hodláte učinit nějaké kroky, za dopadením Usámi bin Ládina?“ doslova nahrál Obamovi do noty.
„Konečně,“ špitl si pro sebe a s další připravenou částí proslovu se vrhl na odpověď.
„Děkuji za otázku,“ usmál se na novinářku a náznakem ruky upozornil ostrahu, která na předem smluvený signál okamžitě reagovala.
„V roce 2001 do tohoto posvátného úřadu usedl můj předchůdce George W. Bush, který stejně jako já po pár měsících musel řešit útok Al-Káidy na naši suverenitu. Exprezident Bush tehdy vyhlásil boj proti terorismu, s nímž pokračujeme do teď. I v této chvíli naše jednotky na hranicích Afghánistánu hledají nejvýše postavené představitele této teroristické skupiny. Já vám však dnes přednesu důkaz toho, že naše snahy nejsou zbytečné,“ pohlédl na svou levou stranu, kde již byla připravena ochranka, mezi nimiž stál vysoký muž s bílým neprůhledným pytlem na hlavě.
Pravou rukou dal signál a ochranka muži sundala pytel, přičemž s ním vyšli vstříc pódiu, na nějž se dívaly miliony diváků po celých státech.
„Dámy a pánové, nyní vám osobně představuji Usámu bin Ládina, vůdce teroristické skupiny, která má na svých rukou krev více než dvaceti milionů obyvatel celého světa,“ vygradoval jeho hlas, když se na pódiu objevil prošedivělý muž s typickým turbanem na hlavě.
V místnosti se strhla hotová lavina hluku, která stále sílila. Kdyby u sebe měl někdo zbraň, určitě by neváhal vystřelit nově příchozímu mozek z hlavy. Kdo by ale obětoval drahý fotoaparát, který byl nyní jediným důkazním materiálem, že americká vláda konečně udeřila na nejvyšších místech.
„Jak můžeme věřit, že to není podvrh,“ ozvalo se najednou někde z davu.
„Prosím, klidně přistupte a přesvědčte se sám,“ udělal prezident něco, s čím nikdo nepočítal.
Muž, který pronesl otázku, nebojácně vystoupil z davu a klidným vyrovnaným krokem došel až na pódium, kde ochranka držela bin Ládina zkrátka. Muž s nataženou rukou opatrně přistoupil a sáhl na jeho tvář, která na první pohled vypadala jako pravá. Žádný pocit, že by se měla najednou oddrolit maska. Nic takového.
„Je to on,“ s oddechnutím pronesl a než kdokoliv stačil nějak zareagovat, silně jej praštil do obličeje, čímž mu zlomil nos.
Naštěstí pro Obamu a všechny, kteří o programu hvězdné brány věděli, nezačala bin Ládinovi téct z nosu krev.
„No, tak to bylo o fous,“ vypnul Jack televizi a otočil se na Landryho, který stejně jako on již několik dnů pořádně nespal.
„Ač jsem měl Henryho ve funkci radši, musím uznat, že Obama ví jak zapůsobit. Sakra, vždyť kdybych o tomhle nevěděl, tak bych mu i uvěřil, že o ničem neví,“ rozvášnil se Landry, kterému spadl kámen ze srdce.
Ten mohl slyšet i Rodney, který se dostavil na SGC, v němž přípravy na opětovné spuštění pomalu ale jistě finišovaly.
„Spotřebovali jsme na něj naše poslední zásoby neutronia,“ hlásil hned od schodů Rodney, když viděl výrazy Jacka a Landryho.
„Kdyby ho praštil víc, možná by z něj začalo to neutronium i týct,“ stejně jako oba generálové před chvílí, tak i teď Rodney si oddechl, že celá kauza nepraskla.
„Tak jak to vypadá, doktore?“ optal se Landry na stav své základny.
„Úpravy jsou v plném proudu, což mě přivádí, ty nové generátory kompletně nahradily předešlé, takže je od teď SGC naprosto samostatné.“
„A asgardské jádro?“
„To teprve před týdnem sjelo z výrobní linky a jeho montáž zabere víc jak měsíc, ale do slavnostního znovuotevření by mělo být vše připraveno.“
„Výborně doktore, zprávu mi můžete nechat na stole,“ ukázal Rodneymu, aby mu do pracovny zanesl štos papírů, které držel v ruce.
„Vidím, že už se nemůžeš dočkat,“ usmál se Jack, zatímco ve společnosti Landryho koukal skrz průzor na bránu, na níž se právě instaloval nový štít, který by měl ve spolupráci s IRIS tvořit nedobytnou bariéru.
„Jako dítě na vánoce,“ poplácal Jacka po rameni a vydal se do pracovny, kde se vedle Rodneyho spisu válelo dalších dvanáct podobných.
Mléčná Dráha, Hebridan, 12. Října 2009
Plukovník Ellis již několik minut stál nehnutě před průzorem můstku, když jej Johnson upozornil, že do kontaktu s loděmi Aschenů zbývá jen půl minuty. Ellis bez jakékoli reakce dál pozoroval okolní vesmír, když se vedle něj objevil Heimdall.
„Nad čím přemýšlíte, plukovníku?“ optal se asgardský muž.
Jeho hlas zněl i přes to, že byl počítač stejně, jako když se s ním SG-1 kdysi setkala na Orille.
„Zajímalo mě, jestli se budu cítit stejně, pokud někdy Atlantida padne a vaši dávní nepřátelé se vrátí,“ teprve teď reagoval a otočil se na Heimdalla.
„Deset vteřin,“ vyrušil Johnson oba dva z rozmýšlení.
„Všichni na svá místa, připravte zbraně, nabijte sila jedna až deset, připravte se vypustit rakety v momentě, kdy vystoupí z hyperprostoru,“ vydal poslední předbojové pokyny, když se vesmír před nimi zabarvil do fialova.
Typický efekt hyperprostorového okna stejně rychle, jako se vytvořil, také zmizel a před nachystaným Apollem teď stála šestice aschenských bitevníků, na něž už mířila první várka raket.
„Rakety vypuštěny,“ ohlásil Johnson a pečlivě pozoroval, zda proletí přes hustou palbu, která se na ně snesla.
Rakety přímou cestou vletěly do hloučku energie, který si s nimi dělal, co chtěl. Jen čtvrtina raket našla svůj cíl a explodovala na vztyčených štítech, které se rozsvítily a za malou chvíli opět zmizely.
„Neměly moc velký účinek.“
„Vystřelte z asgardských předních baterií, plnou silou,“ dodal Ellis a v momentě se otočil na Gantovou: „Zahajte úhybné manévry, snažte se vyhnout přímému palebnému poli jejich coilgunových děl, jinak to bude krátký boj.“
„Rozkaz,“ zazněli Johnson s Gantovou jednohlasně.
Johnson poté zaměřil první bitevník a napálil do něj plnou dávku posílených asgardských paprsků. Gantová následně strhla kormidlo doprava a začala s Apollem létat náhodně sem a tam, aby bylo těžké pro Ascheny zaměřit loď coilgunovými děly. Heimdall mezitím trpělivě vyčkával na svoji šanci.
„V momentě, kdy selže jedné z lodí štít, neničte ji,“ objevil se Heimdall vedle Johnsona, který pochopil, o co mu jde.
Ihned zaměřil znovu ten samý oslabený štít a vypálil do něj další dávku. To už byla, ale každá Aschenská loď úplně jinde ve snaze najít správnou palebnou pozici. S mrštností jakou Apollo disponovalo, to však byl obtížný úkol, který jim Gantová s občasnou pomocí Heimdalla vůbec neulehčovala. Apollo udělalo první oblet okolo manévrující flotily a ve vhodnou chvíli Johnson spustil automatickou palbu z railgunů, jejichž zaměřování uzamknul na jediný cíl, jímž byla první zasažená loď. Účinek na štít byl malý, ale v kombinaci s paprsky to byla dokonalá vražedná zbraň. Johnson opět vypálil čtyři paprsky, z nichž se do svého cíle zakousnul jen jeden. Za to Apollo schytalo první přesnou ránu coilgunového projektilu, který posílenému štítu nedělal takové potíže.
„Minimální fluktuace,“ s radostí v hlase oznámil Johnson, který se stejnou chutí opět zaměřil středně poškozený křižník, jehož trup se na několika místech začal doslova drolit.
„Štít slábne, ještě jedna salva,“ vypočítal Heimdall, který zmizel z můstku a připravil se na svůj „přelet“ do hnízda nepřítele.
Gantová s Apollem létala ze strany na stranu, aby na štít dopadlo co nejméně pulsů a projektilů, ale šest křižníků pomalou hrou na kočku a myš odřízlo Apollu cestu a uvěznilo jej ve středu palebného pole. Teprve teď začal pravý boj na život a na smrt.
„Uvěznili nás,“ křičela Gantová do hluku na můstku, který se zhoršující se situací houstnul.
„Manévry Ellis-delta-tři,“ vysoukal ze sebe Ellis, když se dle svého zvyku vydal k čelnímu průzoru.
„Štíty na šestasedmdesáti procentech!“ oznámil Johnson, když se Apollo poprvé pod dopadem dvojice coilgunových projektilů lehce otřáslo.
„Pumpujte do štítů, co pude, Heimdalle, zkus zvýšit sílu paprsků, Hammonda to posledně zachránilo,“ vzpomněl si na první souboj s Ascheny, při němž Thor s pomocí techniků upravil sílu paprsků, které se staly více než vražedné.
Heimdall dle rozkazu vytvořil postup, kterým se technikové dali do úpravy, když prvnímu křižníků selhaly štíty. To byla chvíle pro něj. Rychlostí světla prolétl vzdálenost mezi Apollem a oním křižníkem, do jehož systémů se s velkou lehkostí naboural.
„Pane, systémy hlásí vniknutí nepřátelského viru,“ oznámil jeden z operátorů na můstku, když všechna světla pohasla.
Heimdall urychleně vypojil obranu lodi, otevřel všechny přepážky z uzavřených částí a ponechal velkou část posádky svému osudu, kterým byla ošklivá smrt vinou dekomprese. Sám se ještě vrhnul na vytvoření firewallů, které jej uchránily před útoky operátorů, kteří se jej před svojí nevyhnutelnou smrtí snažili odstranit. Jen co byla jeho maličkost v naprostém a nerušeném klidu, začal spřádat plán, kterým by vyřadil všechny lodě naráz. Apollo mezitím konečně prorazilo „blokádu“ a rychlým tempem prchalo ze středu smrti, kam směřovaly veškeré palebné snahy, které se nyní místo štítu střetávaly na jednom společném místě. Své rychlosti Apollo náležitě využilo a s velkým štěstím zničilo další křižník, který nestačil včas zareagovat na další přísun raket z bezprostřední blízkosti.
„Ještě čtyři,“ pomyslel Ellis.
Když se však podíval na stav štítů, moc nadšený nebyl.
„Nabijte horizont do pumovnice,“ přikázal Ellis i přes nesouhlas Johnsona, který věděl, že když teď vypustí horizont, zničí možná jednu nebo dvě lodě, ale s nimi i poškozenou, díky níž se Heimdall snažil získat kontrolu nad ostatními loděmi.
„Nevíme, kdy a jestli vůbec se mu podaří překonat jejich obrany, takže vykonejte rozkaz a připravte horizont,“ zkameněl Ellisovi výraz, až z něj šel strach.
„Ano pane,“ jako poslušný beránek vykonal Johnson rozkaz a byl kdykoliv připraven na vypuštění.
„Teď!“
Johnson vypustil horizont, který se ihned po opuštění pumovnice „rozbalil“ a vydal se ke svým cílům, které z ničeho nic přestaly střílet a jejich štíty minimálně posílily. Jeden, druhý, třetí a dokonce i čtvrtý zásah vyřadil víc jak polovinu raket, které nedoletěly ke svým cílům. Zbylé dvě zabředly do hloučku lodí, mezi nimiž nabobtnala oči oslepující jasná záře. Nezaštítovaná loď se okamžitě vypařila a další ji následovala. Na bojišti zbývaly jen tři lodě, když se na můstku objevil Heimdall.
„Plukovníku, už mi zbýval jen poslední firewall, mohl jsem vyřadit všechny lodě najednou,“ spustil Heimdall na Ellise, který jen chránil svoji loď a posádku.
„Nemohl jsem vědět, kdy se vám to podaří a naše štíty klesly už na jednatřicet procent,“ bránil své rozhodnutí Ellis, když se Heimdall opět vypařil a naboural se do další lodě, jejíž štít právě zkolaboval.
Zbylé dvě lodě okamžitě obrátily svoji pozornost od Apolla a vydaly se na nižší orbitu. V rychlosti v jaké dorazily, také vypustily neznámé rakety do atmosféry, kde ihned explodovaly a vytvořily sytě zelený oblak, který se začal rychle šířit díky povětrnostním podmínkám.
Mléčná Dráha, Aschen Prime, 12. Října 2009
Jen několik krátkých minut před nečekaným začátkem obrovské, odporné genocidy se velitelská loď spojila skrz subprostor s vrchní radou hlavní aschenské planety, na níž každodenní život probíhal téměř na chlup stejně. I vrchní rada prováděla svoji rutinní práci, která se zabývala sestavováním dlouhodobých, někdy až desítky let trvajících plánů, díky nimž se Aschenové dostali tam, kde jsou nyní. Ani dnes tomu nebylo jinak, když je z práce vyrušil velitel svazu, který doletěl Hebriďanům na pomoc.
„Omlouvám se, že ruším, ale musím vás informovat, že pozemské jednotky byly na náš přílet pečlivě připraveny a za pomoci jejich umělé inteligence již vyřadily čtyři z našich lodí…“ na chvíli se velitel úderného svazu odmlčel, očekávajíc žhavou debatu, na níž však nebyl s ubývající silou štítu čas.
„Použili jste již biologické hlavice?“
„Ne, všechny jsou uloženy v optimalizační komoře,“ opáčil nechápající velitel, na co onen muž naráží.
„Vypreparujte ANSTIN a vystřelte jej do atmosféry,“ podíval se na některé své kolegy, kteří neprotestovali a uznale kývali nad urychleně vymyšleným plánem, který tak ze hry vyřadí dvě mouchy jednou ranou.
„Jste si vědomi, že tímto porušíme smlouvu uzavřenou s původními obyvateli Hebridanu?“
„A kdo jim to řekne?“ usmál se muž, jehož prst ukončil živé spojení s jednou z posledních lodí nad Hebridanem.
mno...snad se díl líbil a nejste s vyřešením některých situací zklamáni...
určitě budu rád za jakékoli připomínky, či pouhé kladné ohlasy...
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
)
(upřímně doufám, že se mnou, i stormem budete souhlasit)
