A už je to tady. Ani tak dlouho netrvalo
Jenom jsem si nebyla jistá, jestli se sem dneska vůbec dostanu.
57. Attero (druhá část)
2.
Tentokrát tři hodiny uběhly o poznání rychleji, než při letu k místu setkání. Měla jsem příliš mnoho námětů k přemýšlení. Seděla jsem na můstku na polštáři, který po mně hodil Aceův zástupce, když se vrátil z kontroly Daedala, jestli jsou všichni lidé zavření v kajutách. Na můj překvapený pohled se jenom ušklíbl a odešel za svými dalšími povinnostmi.
Provázela jsem ho očima, dokud mi nezmizel z dohledu. Taková pozornost mi byla podezřelá, i kdyby ji dostal příkazem od svého velitele.
Zakuklenec Zak seděl u ovládání motorů a jeho maskou krytá tvář se ke mně ani jednou neobrátila. Plně se soustředil na panel před sebou.
Zavřela jsem oči a dovolila si malý odpočinek. Ani jsem se nepozastavovala nad tím, že loď ovládaná Wraithy mi připadá daleko klidnější než lidská posádka hemžící se jako… usmála jsem se nad myšlenkou na hejno hmyzu. Hmyz spořádaně plnil svoje úkoly a opice pobíhaly okolo a dělaly zmatek. Povzdechla jsem si a znovu si zopakovala, že patřím k lidem. Ještě než jsem došla ke konci svých myšlenek, vystoupili jsme z hyperprostoru nad Městem a wraithská stráž přivedla na můstek doktora Woolseyho.
„Doktore,“ oslovil ho Ace. „Jsme u Atlantis. Už kvůli vám doufám, že budou spolupracovat.“ Kývl na vojáka u komunikace. Na obrazovce se objevil plukovník Sheppard.
„Zdravím, Shepparde,“ otočil se k němu Ace. „Okamžitě vypněte zařízení Attero.“
John ho chmurně ujistil, že kdyby měl nějaké takové zařízení v dosahu, jistě by nefungovalo.
Sledovala jsem na monitoru obraz z Města a s rostoucím zděšením si všímala, jakých doznalo za naší nepřítomnosti změn. Jestli jsem dobře odhadla orientaci obrazu, epicentrum nějaké destrukce muselo být v nejbližším okolí Hvězdné Brány. Podívala jsem se na Richarda, ale ten byl příliš zaměstnán sledováním pohybu Wraithů ve své bezprostřední blízkosti, aby si všímal drobných detailů přenosu. Napadlo mě, že vedlejší účinky zařízení Attero možná poznala Atlantis na vlastní kůži
Dohadování Ace a Johna chvíli k ničemu nevedlo, ale postupně se přece jenom k něčemu dobrali. Například k tomu, že dva obyvatelé Atlantis - doktor Jackson a doktor McKay - byli uneseni neznámými tvory poté co objevili tajnou laboratoř antika Januse a zároveň s nimi zmizel i kus laboratorního zařízení. Zařízení Attero. Aceovy dotazy, kam byli vědci s přístrojem dopraveni, zůstávaly bez odpovědí, ale z Johnova projevu začínalo být jasné, že o místě jejich současného pobytu má nějakou představu.
Aceovi docházela trpělivost. Poněkolikáté se zeptal na souřadnice planety, kde se doktoři a zařízení nacházejí, a když znovu dostal nic neříkající odpověď, kývl stranou, mimo dosah monitoru, aby přivolal své vojáky hlídající Richarda.
„Pořád mi neříkáš to, co potřebuji vědět, Shepparde. Musím tě nějak přesvědčit.“ Přitáhl si doktora Woolseyho tak, aby na něj John dobře viděl. „I ve vašem vlastním zájmu musím to zařízení zničit. A protože mám k dispozici vesmírnou loď, která se hyperprostorem může pohybovat, i když je zařízení aktivní, měl bys mi dát jeho souřadnice. Nechtěl bych doktorovi ublížit, tak mě k tomu nenuť.“
„Propusť naše lidi, dohodneme se,“ zkoušel to Sheppard.
Ace se jenom zasmál. „Počkám ještě pět minut. Jestli nedostanu souřadnice, náš milý pan Woolsey zemře. A po dalších pěti minutách další člověk a tak dále. Přemýšlej rychle, Shepparde.“
Wraith natáhl ruku, aby vypnul monitor, když jsem se objevila vedle něj. Nevěděla jsem, jak jsem se ocitla uprostřed můstku. Vedl mě pocit, že své rozhodnutí musím dokázat právě v tomto okamžiku. Neřekla jsem ani slovo. Položila jsem Wraithovi ruku na loket a zadívala se na něj se vší rozhodností, kterou jsem v sobě našla. Odpověď na otázku, komu se vlastně snažím něco dokázat, jsem odložila na neurčitě vzdálenou dobu. Soustředila jsem se na jedinou myšlenku - smrt doktora Woolseho by znamenala zkázu, kterou si Ace nemůže dovolit. Doktor Woolsey musí zůstat naživu.
Wraithovi se v očích zlostně zablýskalo. Cítila jsem, jak se mi pod rukou cukl jeho sval na předloktí, ale vyprostit se nesnažil. Postrčil Richarda ke stráži. Na velitelův sotva znatelný pokyn hlavy většina Wraithů opustila můstek. Pak se otočil ke mně. Bez nejmenší námahy mi vytáhl loket ze sevření a oplatil mi podobně. Chytil mě pod ramenem.
Skoro jsem vyjekla bolestí a všechny myšlenky na Richarda se mi na okamžik vypařily z hlavy. Zůstali jsme jen Ace a já.
Mlčel, ale před jeho výhrůžným pohledem bych za jiných okolností snad utekla. Nadechla jsem se a posbírala všechny své síly. Můj pokus o prosazení vlastní vůle ve wraithské hlavě se setkal s překvapením, chmurným pobavením a nakonec byl rázně odmítnut.
Stáli jsme těsně u sebe a zírali na sebe. Naklonil se tak, až jsem se prohnula dozadu, aby se mě nedotýkal obličejem, a zasyčel mi zblízka do obličeje: „Myslela sis, že ovládneš Wraitha?“ Jeho hlas přetékal výsměchem a v očích neměl nic jiného než opovržení a zlobu.
Vybrala jsem si stranu a musela jsem vytrvat. Můj pokus o narovnání se způsobil, že se sklonil ještě níž. Levou rukou mě stále pevně držel pod ramenem a nedovolil mi ustoupit do pohodlnější vzdálenosti. Tuto hru jsem rozehrávala já, protože jsem ji nedokázala udržet ve své moci, nezbylo mi nic jiného, než přistoupit na její pokračování ve wraithském podání.
Narovnala jsem se i za cenu toho, že jsem se dotkla tváří jeho nosu. Oči jsem nespouštěla z jeho, když jsem syčela s ještě větší zuřivostí, než před okamžikem on: „A ty si myslíš, že se tě teď začnu bát? Proto jsme oba tady? Proto sis mě na tuto cestu vyžádal?“
Jeho přimhouřené oči mi nedávaly žádný prostor k dohadům a návrhům na příměří. Zatnula jsem zuby, abych jeho pohled snesla a dokázala ho opětovat. Pokusy o telepatické spojení už jsem vzdala. Nereagoval na ně víc, než na moje slova, to znamená vůbec. Pravá ruka mi pomalu mrtvěla pod jeho stiskem. Nedokázala jsem moc dlouho nemrkat. Bohužel jsem věděla, že se při první příležitosti, při prvním mrknutí, ukáže moje slabost. Dál jsem zuřivě zírala do jeho žlutých očí a doufala, že to vydržím ještě chvilku, ještě jednu vteřinu, a pak další, a ještě jednu.
Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tak stáli, než jeho stisk povolil. Pomalu se narovnal a v jeho očích se přestaly míhat blesky. Pustil mě. V té chvíli mi tělo vypovědělo službu a já se svezla na zem k jeho nohám. S povzdechem si sedl do křesla velitele lodi.
Z komunikace se ozvalo rozpačité zakašlání. Úplně jsme zapomněli na plukovníka Shepparda, který nás celou dobu se zájmem sledoval přes obrazovku. Doktor Woolsey se tvářil ještě vyděšeněji, než když mu Ace vyhrožoval smrtí. Jeho zděšený pohled neplatil Wraithovi, ale mně.
„Ty souřadnice!“ houkl Ace na Shepparda. Už nevyhrožoval.
John beze slova pohlédl někam stranou a na displeji Daedala se objevily údaje o poloze hledané planety.
Ace přikývl a přerušil spojení. Zůstala jsem sedět na zemi. Nevšímala jsem si okolí, dokud mě Wraithovy ruce nepostavily na nohy. Byli jsme na můstku sami. Daedalos hyperprostorem mířil k zaslaným souřadnicím.
„Už nikdy nezasahuj do mých jednání!“ řekl mi důrazně.
Zvedla jsem hlavu. „Už nikdy nevyhrožuj mým přátelům!“ odpověděla jsem stejným tónem.
Zamračeně se na mě díval a pak se najednou rozesmál. „Ať už si myslíš, že jsi čímkoli, jsi tvrdohlavější než většina Wraithů, které jsem potkal,“ zavrtěl hlavou.
Já jsem se nesmála. „Nechci to opakovat,“ řekla jsem unaveně. „Ale jestli mě k tomu donutíš, udělám to znovu.“
Zvážněl. „To ti nemohu slíbit.“ Pustil mě. Nohy už mě unesly.
„Půjdu k ostatním,“ řekla jsem a otočila se k odchodu.
„Ne. Zůstaneš tady.“
Pomalu jsem se otočila. „Jak si přeješ,“ řekla jsem s nevýraznou tváří a bez zaváhání si sedla do prázdného velitelského křesla přesně tím pohybem, který nedávno použil a který byl tolik důležitý pro jednání s Wraithy. Sám mě ho dlouho učil. Zaskřípání jeho zubů bylo jistě slyšet až na druhém konci můstku. Lehce mě za rameno zvedl a odstrčil k čelní obrazovce trochu větší silou, než bylo nutné. Přistála jsem na zemi a otřesená chvíli zůstala ležet.
„Nemůžu uvěřit, že se tohle děje,“ zamumlala jsem nešťastně. Slza, které jsem zatím úspěšně bránila v cestě ven, našla skulinu v mé obraně a proklouzla mi na tvář.
„Rozhodně nenechám zničit všechny své lodi,“ zavrčel Ace. Rychle jsem utřela slzu, než si jí stačil všimnout, a zvedla jsem se.
„Bude lepší, když půjdu k ostatním,“ řekla jsem.
„Prostě tu zůstaň,“ řekl už klidně, aniž by to nějak rozvedl.
Položila jsem mu dlaň na ruku, kterou svíral opěradlo. Do své mysli mě pořád nepustil, ale základní pocit, který ho ovládal, jsem poznala. Pomalu jsem se usadila na zem vedle něho a ramenem jsem se opřela o postranici křesla.
Stejně jako on jsem cítila smutek. Nic se nedařilo. Místo dohody přišla jen smrt a zmar. Přátelství byla zničena předtím, než vůbec začala. A ta, která už byla vytvořena, visela na vlásku. Čas, říkala jsem si pro sebe. Všichni potřebujeme víc času, než ho máme k dispozici.
Loď sebou trhla a přešla do normálního prostoru. Nečekala jsem to. Seděla jsem se zavřenýma očima a náhlý pohyb mě přinutil chytit se té nejbližší věci, abych udržela rovnováhu. Wraithovy nohy.
„Pane, vypadl hypermotor,“ hlásil jeden z Aceových důstojníků, kteří se vrátili na můstek, zatímco jsem seděla a probírala naše možnosti.
„Jděte to prověřit do strojovny,“ řekl Ace a sotva znatelným pohybem mi naznačil, že se ho mám pustit.
Nejen, že jsem se ho pustila, také jsem se zvedla a odešla k polštáři, který ležel zapomenutý u stěny. Usadila jsem se tam, opřela jsem se o zeď zády a vzpomněla si, jak jiný pocit byl, opírat se o stěnu ve wraithské lodi. Napadlo mě, jak se asi má zraněná lodička. Balancuje na hraně útesu, snaží se zotavit a bojí se velkých brouků, kteří jí znepříjemňují uzdravování. Povzdechla jsem si. Stýskalo se mi po ní. A také po dlouhém pochodu jeskyněmi a koupeli v jezírku na louce. Potřebuji další dovolenou, napadlo mě, ale s lidmi se neodvážím ani poloviny věcí, které jsem podnikla ve společnosti Wraitha. Všechny další dovolené už budou s lidmi.
Letmý dotyk cizí mysli, který jsem stěží zachytila, mě donutil otevřít oči. Ace mě sledoval z velitelského křesla a z jeho pohledu se nedalo nic vyčíst. Asi jsem si jenom něco namlouvala, protože v mých vzpomínkách byla neuvěřitelná třídenní dovolená úzce propojena s jeho přítomností.
Ace se zvedl a opustil můstek, aniž by řekl slovo.
Znovu jsem zavřela oči a snažila se myslet na uvězněnou posádku Daedala, Rodneyho a Daniela a Atlantis. Na lidi, kteří tvořili základ společnosti, kam jsem patřila. Erin, napadlo mě. Erin by si věděla rady, jako vždycky.
Wraithové tiše seděli u ovládacích panelů. Jejich přítomnost mě nijak nerušila, dokud se jeden nezastavil přímo nade mnou. Jeho pohled plný opovržení jsem cítila dřív, než jsem vzhlédla. Aceův zástupce na mě zíral se záští a hladem, které jsem tak dobře poznala při své nedokončené misi. Tehdy jsem si zpočátku myslela, že se tak nepříjemně chová na Aceův rozkaz, ale všechna ta nenávist byla pravá a teď využil toho, že jeho velitel není v dosahu, aby mi ji dal pocítit. Vstala jsem ze země a zvedla bradu. Nesnížila jsem se k tomu, abych telepaticky volala o pomoc. Pokud se mnou má jeho zástupce nějaké problémy, je potřeba je vyřešit bez cizí pomoci.
„Hloupá, arogantní, bezvýznamná,“ syčel mi zástupce potichu do obličeje. „Proč se tebou musíme pořád zabývat? Jsi naše největší slabost. Kdybys neexistovala, bylo by to mnohem lepší.“
„Kdybych neexistovala,“ vpadla jsem mu do řeči ještě, než domluvil, „nebyl bys na pozici, kterou zastáváš. Byl bys obyčejný voják, kterého jeho nadřízení bez váhání obětují při první příležitosti.“ Přimhouřenýma očima jsem ani na okamžik neuhnula. Nehodlala jsem mu vysvětlovat, že už nechci dál zasahovat do jeho života, ani do života kteréhokoli jiného Wraitha. Možná to poznal sám a tuto cestu viděl jako poslední příležitost k vyjádření své nenávisti.
Tyčil se nade mnou a mezi rty mu unikalo tiché syčení. Dobře věděl o mé vnímavosti k wraithskému myšlení a snažil se ji využít proti mně. Jeho mysl byla ostrá a měla špičaté zuby a jedovaté drápy, kterými se mě snažil rozsápat nebo aspoň zranit všude, kde moje obrana na okamžik zeslábla.
Nemohla jsem se jenom bránit. A nechtěla jsem útočit, protože jsem věděla, že na to netrpělivě čeká. Ale k jeho nesmírné zlosti jsem ho zatlačovala. Ne jenom v jeho mentálním útoku, ale i fyzicky. Se zaťatými pěstmi a skřípáním zubů přede mnou couval a já krok za krokem postupovala za ním do středu můstku. Ovládla mě zvláštní euforie. Pocit, že nemám co ztratit. Něco podobného musel cítit i zástupce, jinak by se neodvážil porušit velitelovy rozkazy. Napadlo mě, že je možná neporušuje, a moje euforie vzrostla.
Po pár minutách bylo jasné, že svou vůlí mě Wraith nezlomí. Ještě mu zbývala jedna cesta. Rozpřáhl se, aby ze mě vysál život. Protože mě svou myslí neovládal a rozhodně jsem nebyla polomrtvá strachy z pohledu do jeho bledé tváře, jednoduše jsem se pootočila a udělal úkrok do strany. Nestačil včas zastavit a síla jeho úderu, který vyšel do prázdna, ho posunula o krok kupředu. Tím jsem se ocitla za jeho zády. A tím bylo také u konce jeho podceňování mé schopnosti se ubránit. Od té chvíle jsem musela být soustředěná na nejvyšší míru. Současná mírná neúcta k vlastnímu životu neznamenala, že bych se dala lacino. Naopak. Pokud to bude nutné, byla jsem rozhodnutá bojovat do posledního dechu.
„Zatančíme si?“ řekla jsem výsměšně v pokusu vyvést ho trochu z rovnováhy. Povedlo se mi to jenom částečně. Wraith se mě snažil chytit a já uhýbala z jeho dosahu. Cítila jsem pozornost, kterou na nás zaměřili vojáci na můstku, a postřehla jsem také, jak se zpráva o naší potyčce tiše šíří po celé lodi. Zvláštní na tom bylo, že jejich bojující druh neměl žádné sympatie přihlížejících. V úvahách nad tou podivností jsem udělala chybu a Wraithovi se podařilo mě zachytit. Držel mě za loket a šklebil se na mě. Vítězoslavně vykřikl a znovu se rozpřáhl ke krmení.
Už jsem nemohla uhnout. Jeho stisk mi při sebemenším pohybu drtil ruku, Bolest, která mnou projela při začátku krmení, jsem znala. S tím, jak mi ubývalo sil, jsem cítila, že do mě zároveň proniká Wraithova nenávist a jeho pocit ponížení a bezmoci, když se musel postarat o mé ubytování, jídlo a další potřeby, nutné k mému pobytu v lodi. Krmil mě, místo aby se nakrmil na mně. A teď si to vynahrazoval. Pomalu a bolestivě.
Zatnula jsem zuby. Křičet mě neuslyší.
Ace i Erin mě učili všechny možné způsoby obrany proti fyzickému i psychickému wraithskému útoku, ale proti samotnému krmení mě nikdo obranu nenaučil. Začala se pode mnou podlamovat kolena.
Tělem mi projela nečekaná křeč. Zahlédla jsem elektrický výboj, který přeskočil mezi našimi spojenými těly. Jako by jedné bolesti nebylo dost. Ale elektřina zasáhla hlavně Wraitha a odhodila ho ode mě. Zak od ovládacího panelu hyperpohonu klidně zasunul svou malou paralyzující zbraň zpátky na místo u pasu a otočil se znovu ke své práci. Motor pro nadsvětelný pohon stále ještě nepracoval.
Aceův zástupce zůstal ležet na zemi, kam ho výboj odhodil, ale omráčený nebyl. Já jsem se sesunula tam, kde jsem předtím stála, a ani jsem se nesnažila pád zadržet. Těsně před obličejem se mi chvěla vlastní paže. Scvrklá a zcela nepoužitelná mi bránila ve výhledu. Vědomí jsem ještě pořád zcela neztratila, ale hrálo si se mnou na schovávanou.
Další dotek a další vlna bolesti, která mě tentokrát ke křiku přinutila, mi vrátila většinu normálních lidských funkcí a mému tělu původní tvary. Někdo vedle mě šeptal tak tiše, že jsem nerozuměla, co říká. Cizí ruka mi otočila hlavu vzhůru.
„Slyšíš mě?“ ozvalo se nade mnou. Ace klečel u mého boku na koleni a pátravě se na mě díval. Mrkla jsem a pokusila se zvednout ruku. Podařilo se mi to. Vstal. Zřejmě čekal, že se zvednu taky, ale já byla ráda, že hýbu jednou rukou a trochu očima. Na vstávání z podlahy jsem ještě neměla ani pomyšlení.
„Tohle oživování,“ zaskřehotala jsem vypovídajícím hlasem, „je mnohem horší než krmení.“
Chytil mě za zvednutou ruku a vytáhl mě do stoje. „Jestli si stěžuješ, tak tě příště nechám tak, jak tě najdu.“ Podepřel mě. Hlava se mi točila, až se mi tmělo před očima.
„Dej mi chvilku,“ zašeptala jsem a skácela se zpátky na zem, „než mě přejde motolice,“ pokračovala jsem. Už jsem dokázala zůstat v sedu. „A zatím mi můžeš říct, co se stalo.“
„Co chceš slyšet?“ ptal se.
„Postupně všechno. Proč nejde hyperpohon?“
Chytil mě za ramena a chtěl mě znovu zvednout, ale když viděl můj výraz a rozostřený pohled, vrátil mě zpátky tam, kde jsem byla předtím.
„Našli jsme doktorku Kellerovou. Unikla nám při prohledávání lodi a tvrdila, že motory zničila ona. Stejně jako zbraňový systém. Motory opravíme, ale zbraně ne.“ Chvíli bylo ticho. „Nevěřím, že to udělala ona. Rozhodně ne sama,“ dodal zamyšleně.
„Co se s ní stalo?“
„Poslal jsem ji s ostrahou k ostatním,“ uchechtl se. „Kdybych věděl, co mě tady čeká, asi bych to neudělal.“
„A místo toho bys ji přivedl, aby mě ošetřila,“ neodpustila jsem si vlastní poznámku. „Proč je mi tak špatně?“ ptala jsem se dál.
Znechuceně se ohlédl ke vstupu na můstek. „Můj bývalý zástupce se na vaše setkání připravil předem.“
„Bývalý?“ skočila jsem mu do řeči.
„Myslela sis, že v takové funkci nechám někoho, kdo neposlouchá moje rozkazy?“ Hodil po mě pohrdavým pohledem. „Věděl jsem, že tě nemá zrovna v lásce. Při výcviku byla jeho nenávist výhodou. Tím tě přinutil správně reagovat na Wraithy.“ Pohled mu znovu padl na vchod na můstek. „Existují látky, které dokáží velice znepříjemnit krmení pro oběť, když si je před tím vpravíme do těla.“ Otočil se ke mně. „Měla jsi velké štěstí, že jsi naživu.“
„Vskutku,“ zašeptala jsem. Nohy jsem si přitáhla k tělu a objala je rukama. Jedna z mých oblíbených pozic mě uklidnila. V zamyšlení jsem se dívala před sebe.
„Tvůj bývalý je zavřený?“ ujistila jsem se. Přikývl.
Zvedla jsem hlavu a podívala se na Zakuklence, který na nás vystřelil.
„Byl by velký prohřešek poděkovat za záchranu života?“
Zak otočil obličejovou masku směrem ke mně. Žádný pocit se v ní nedal zachytit, ale když jsem řekla: „Děkuju,“ sotva znatelně pokýval hlavou. Ace to sledoval, aniž by jakkoli komentoval moje chování nebo jeho čin. Stejně tak kdysi přešel naše vzájemné ranní honičky jeho lodí.
„Kdy bude opravený hyperpohon?“ zjišťovala jsem dál. Když pokrčil rameny, pokračovala jsem v dotazech: „Co bude na místě, kam letíme? Říkal jsi, že Daedalos nemá zbraně. To budeš vyjednávat?“ Nedůvěru v mém hlase by snad dokázal rozeznat i hluchý. Dělalo mi starosti, že na některé mé otázky neodpovídal. Ne, že by to jindy dělal. Většina mých dotazů nebyla zodpovězena, ale tyto jsem cítila jako vážné problémy. Bohužel jsem si dovedla představit několik pro posádku Daedala velice nepříjemných ukončení Aceovy mise za deaktivací zařízení Attero. Můj pokus o záchranu života doktora Woolseyho nemusel mít dlouhé trvání.
Wraith neodpovídal a mně začala klesat víčka. Nedokázala jsem je udržet. Chtěla jsem ještě něco říct, ale nemohla jsem si vzpomenout co. Poslední, co jsem slyšela, než jsem se sesunula ke straně a usnula, byl Aceův hlas, který říkal, že léky od doktorky konečně zabraly.
Probudilo mě šoupání nohou. Než jsem se posadila, byl na můstku jenom Ace a já.
„Odcházíme,“ řekl krátce a pomohl mi vstát.
„Jen tak? Odcházíte?“ podezřívavě jsem se mu zadívala do očí. Hlava se mi už netočila a většina nepříjemných pocitů odezněla se spánkem.
„Můžeš jít s námi,“ nabídl mi.
Potřásla jsem hlavou. „To nejde.“
„Jak chceš. To není rozkaz, ale nabídka. Tady,“ ukázal směrem k hlavní obrazovce, „tě nic hezkého nečeká.“
„A u tebe ano? Tvůj další zástupce? Nebo někdo jiný?“ Zadívala jsem se na něj. „Zůstanu tady. Ten Wraith měl pravdu. Když jsem na tvé lodi, jsem nejslabší článek vaší společnosti.“
Mračil se. Položila jsem mu ruku tam, kam si ji nedávno tiskl sám, a jemně jsem zaškrábala nehty na kůži jeho kabátu. Znělo to jako sbohem.
„Vybrala jsem si, pamatuješ? Ať jsi pro nás připravil jakékoli překvapení, zůstanu tady.“ Nechtěla jsem to říkat znovu. S každým opakováním jsem nabývala dojmu, že moje slova ztrácejí význam. V této chvíli by pro mě odchod znamenal útěk a zbabělost jsem z duše nenáviděla, zvlášť tu vlastní. Hlavou se mi honily divoké představy toho, co nás čeká, až wraithská loď opustí Daedala. Ani jedna z těch představ se mi nelíbila, ale kdybych teď odešla, už by nebyla cesta zpátky. Rozhodla jsem se zůstat mezi lidmi, tak musím s lidmi nést jejich osud. Letmý dotyk Wraithovy mysli mi napověděl, co můžeme očekávat v nejbližší době.
„Respektuji tvé rozhodnutí.“ Zamyšleným pohledem mi přejel po tváři. „Dokonce ho i chápu, protože jsem se i já nedávno musel rozhodovat podobně. Nechci o tom ale mluvit předčasně.“ Při těch slovech mě vzal za ruku a spustil mi ji podél těla.
„Na shledanou se asi v této situaci nehodí. Sbohem, Broučku,“ řekla jsem tiše.
Při oslovení, které jsem používala tak málokdy a vždycky se zjevnou ironií, sebou trhnul. Jakoby ten pohyb byl impulzem pro odchod, bez ohlédnutí vyšel z můstku.
Postavila jsem se k jednomu z panelů a ověřila si informace z Aceova posledního telepatického spojení. Nadějné vyhlídky na přežití by vypadaly jinak. Na vedlejší obrazovce jsem sledovala, jak i poslední z teček, znázorňující Wraithy, vstupuje do jejich přepravní lodi. Přejela jsem po monitoru prsty a přešla před čelní obrazovku.
„Slečno Norová,“ ozvalo se mi za zády. „Co se stalo?“ Plukovník Caldwell stál uprostřed můstku a rozhlížel se. Lidská posádka postupně zaujímala svoje místa a rozlehlou místností se ozýval šum jejich tlumených hlasů. Zjišťovali, v jakém stavu se jim loď vrátila zpátky.
Pokrčila jsem rameny. „Wraithové opustili Daedala,“ ukázala jsem směrem k monitoru. „Chystají se k odletu.“
„Jen tak?“ zeptal se stejně jako já. Z mého nešťastného pohledu musel nabýt hned několika mylných dojmů.
„Pane,“ ozval se důstojník u ovládání motorů, „právě jsme opustili hyperprostor. Blížíme se k nějaké planetě. Wraithská loď odstartovala ze svého stanoviště a odlétá.“
Otočila jsem se k přední obrazovce a sledovala, jak se povrch planety zvolna blíží. Z takové vzdálenosti se zdálo, že letíme pomalu, ale po vstupu do atmosféry to, co z Daedala zbude, narazí s nezmenšenou rychlostí do místa, kde je uloženo a aktivováno zařízení Attero. Zničí ho. A také sebe a nás, pokud do té doby přežijeme. Wraithové to budou sledovat ve své lodi z oběžné dráhy, aby se přesvědčili, že je zařízení opravdu už nikdy nebude ohrožovat.
Čert aby vzal Januse! A únosce Daniela a Rodneyho! A taky všechny Wraithy! O co by byl život v galaxii Pegas bez nich jednodušší. A nudnější.
Při těchto myšlenkách jsem nepostřehla začátek rozhovoru plukovníka Caldwella s někým ve vesmírné lodi, která se právě objevila na radaru.
„Hyperpohon nejde zapnout. Podsvětelné motory stále nereagují,“ hlásil důstojník a jeho ruce se třásly nad ovládacími panely. Už několikrát vyzkoušel všechny možnosti a motory pořád neměl pod kontrolou. Loď se blížila k planetě.
„Shepparde, motory stále nereagují. Jestli nezasáhnete zvenčí, narazíme do planety a z lodi nezůstane nic, co by stálo za řeč. Ať už chcete udělat cokoli, teď je na to ten správný čas,“ řekl Stephen Caldwell do vysílačky s pohledem upřeným na přibližující se planetu.
„Zachytila jsem na planetě biosignály doktorů McKaye a Jacksona,“ řekla žena u transportéru.
Výhled nám zakryla loď typu Aurora a vzápětí otevřela okno do hyperprostoru tak velké, že jsme za nimi sklouzli i my. Daedalos se vynořil na druhé straně planety ve volném vesmíru.
„Jste v pořádku?“ ozvalo se z komunikace.
„Ano plukovníku Shepparde. Děkujeme za pomoc. Přišla právě včas.“
„Měli jste štěstí, že přiletěli Cestovatelé a vzali nás s sebou. Doktor Zelenka ve strojovně dělal zázraky. S pomocí místní techničky, samozřejmě. Vytvoření okna pro obě lodi nás připravilo o většinu zbývající energie, ale stálo to za to, ne? Jsou Rodney a Daniel naživu?“
„Jsou doktoři z planety v dosahu přenosu?“ otočil se plukovník k ženě u transportéru. Přikývla. „Přeneste je sem.“
Rodney s Danielem se objevili přede mnou v divných skafandrech. Oba leželi na podlaze bez pohybu. Rychle jsem se sehnula k bližšímu z nich.
„Danieli,“ řekla jsem polohlasem. Poznala jsem ho v průzoru. „Vydržte!“ Snažila jsem se uvolnit těsný oblek, ale držel pevně.
„Tady,“ Daniel pohnul rukou a skafandr povolil.
„Attero nefunguje,“ řekl Rodney, sotva se i on vyprostil.
„Ne. Povedlo se nám ho vypnout,“ zašeptal Daniel. „Díky tobě, Rodney,“ a zavřel oči.
Plukovník Caldwell na můstek zavolal zdravotnický tým. Přiběhli s nosítky a nakládali oba vědce. Skafandry odnesla další skupina k bližšímu prozkoumání do jedné z laboratoří. Zůstala jsem klečet na místě a znovu se podívala na obrazovku. Před námi ve volném vesmíru zářily hvězdy.
„Pane,“ ozval se důstojník u pohonu, „máme k dispozici všechny motory. Wraithská loď odletěla hyperprostorem. Žádný výbuch.“
Caldwell se opřel v křesle. „Dobrá práce.“ Rozhlédl se. „Ode všech. Spojte se s lodí Cestovatelů a zeptejte se, jestli něco potřebují, transportujte sem od nich naše lidi a pak poletíme domů.“
Můstkem se ozvalo radostné mumlání.
Richard Woolsey stál celou dobu beze slova za kapitánským křeslem. Obešel ho, došel ke mně pomalým, odměřeným krokem a zamyšleně se díval, jak před ním klečím na zemi.
„Máte hodně co vysvětlovat,“ řekl mi.
Vzhlížela jsem k němu nahoru a říkala si, jestli vysvětlování před Richardem a Mezinárodní komisí bude horší, než wraithské krmení. Jedním jsem si byla jistá. Rozhodně bude delší.
. Původně jsem měla v plánu dát tomuto povídání trochu pohádkový název, ale nakonec jsem ho nechala jen v textu samotné povídky