StarGate: Intervention - 12.1.2021 - FINÁLE

[kasparova655365]

To vidím, že se staráš... Ale já si to přečtu stejně až v sobotu, jelikož jsem zaneprázdněna... Zeptej se Leafa, ten ti s radostí odpoví proč

Fakt? Že o tom nevím Teď mě tak napadá, že by to mohlo být SGO, ale já jsem tě k tomu nenutil. Jinak Deadale, uz se tesim na zitra.

Daedale !! hned sem daj novy diel, den meskas !

Je to flákač, jako byste ho snad neznali...

Tak co bude?

božíčku...vy jste ale nedočkavci...člověk se nemůže ani najíst...

ale jak jsem slíbil, zde je dnešní (včerejší) díl, tak doufám, že se vám to prodloužené čekání vyplatí a že jej náležitě oceníte

už se totiž pomalu dostáváme do finále a...

korekce Jakop, různé diskuze (Patas, St0rm, Ronnie...)

P.S.: možná mě někteří nebudete mít rádi...a možná někteří nebudete naprsoto chápat ale to nevadí, vše bude

18. Díl (Rozloučení – Farewell) PART I

„Buďte na lidi hodný, nebo vám nepřijdou na pohřeb.“ – Bohumil Hrabal

Mléčná Dráha, Omega, 5. Května 2010
„K poctě zbraň!“ ozvalo se od velitele mužů, kteří ve svých rukách drželi podlouhlé zbraně.
„K palbě připravit!“
„Pal,“ ozvala se jednohlasá salva několika zbraní, k nimž se v doprovodu přidaly i jaffské tyčové a serrakinské pulzní zbraně, které dotvořily atmosféru toho nejlepšího pohřbu, který si mohl kdokoliv přát.

Mléčná Dráha, Země, 30. Dubna 2010
Mladý major Christopher Evans poklidně projížděl poloprázdnými ulicemi Colorado Springs a v rádiu zrovna hráli jeho oblíbenou píseň. Bylo to ironické, možná to byla vůbec poslední oblíbená píseň, kterou kdy uslyší. Až mu z té ironičnosti a melancholie uvadal úsměv na rtech, kterým doposud oplýval. Při jednom z průjezdů po Academy Boulevard mu na semaforech svitla červená, při níž sundal nohu z plynu a plynulým pohybem s lehkým sešlápnutím brzdy dojel až pod něj. Auto chvíli probublávalo, než jej vypnul, protože interval zrovna na této křižovatce dosahoval neuvěřitelných dvou minut. Co prostor dovolil, protáhl si ruce, promnul unavené oči a sáhl na místo spolujezdce pro kávu, která jej držela při životě. Velkým douškem vypil skoro polovinu šálku, když do něj zezadu nabouralo cizí auto. Chris se jen letargicky podíval do zpětného zrcátka a pozoroval, jak z auta vystupuje mladá brunetka s brýlemi na nose. Se zděšením napřed obhlédla škodu na obou vozech a až teprve poté zamířila ke staženému okénku Camara, v němž Chris seděl.
„Moc se omluvám,“ vysokým pisklavým hláskem probudila Chrise, který jen vytáhl z peněženky kartičku pojištění, předal ho mladé brunetce a po zeleném světelném signálu znovu nastartoval, zařadil jedničku a pomalu se rozjel směrem k prvnímu sjezdu na Vietnam Veterans Memorial Highway. Po dlouhých deseti minutách sjel na Norad Road, která nevedla k ničemu jinému, než k velitelství Hvězdné brány, které Chrisovi přidělilo nový vysoce důležitý úkol. Dlouhými serpentinami a rovinami táhnoucími se skrz hustou zalesněnou oblast končila Chrisova poslední projížďka, kterou si se svým Camarem užil. Zaparkoval na své, nyní již vyřazené parkovací místo a předal klíčky od Camara nejbližšímu vrátnému, který se o Chrisovo Camaro vždy zajímal.
„Phile, tady máš dárek k narozeninám,“ hodil Philovi klíčky a usmál se.
„Ty já mám ale až za sedm měsíců,“ netušil, co se děje.
„Tak to ber jako předčasný dárek,“ přívětivě opáčil a pomalým krokem se vydal k bráně, u níž mu byla zkontrolována identifikační kartička, otisk ruky a v neposlední řadě příslušenství batohu, který si s sebou nesl na ramenech.
Phil mezitím usedl do auta a jako malý kluk, který dostal vytouženou hračku, se rozjel přes rozlehlé parkoviště, které bylo oproti normálnímu stavu téměř prázdné. Jednička, dvojka, trojka, ruční brzda a smyk. Philova radost se nedala popsat normálními slovy, a přesto v něm viděl Chris tu jiskru, která lidem zpříjemňovala život. Když ostraha u brány prověřila veškerý obsah batohu, pustili Chrise dál. Ten prošel ještě senzorovým rámem, a když bylo vše v pořádku, mohl konečně pokračovat ke vstupu do hory, která už třináct let skrývala největší tajemství, jaké si lidstvo mohlo představit.
„Hej Chrisi, chceš svízt?“ zastavil podplukovník Lorne, který před malou chvílí taktéž přijel tou samou cestou do své práce.
„Ne díky, projdu se,“ s náznakem smutku v hlase poslal podplukovníka zase o dům dál.
Chtěl si vychutnat alespoň naposledy tu dva kilometry dlouhou procházku tunelem, který na svém konci neskrýval vstup do ráje, nýbrž do snad nedobytné tvrze, jíž se SGC po některých úpravách stalo. Masivní betonové zdi táhnoucí se po celé délce zadržovaly smrtonosnou tíhu skály, v níž byl NORAD vybudován. Malé puklinky na jinak dokonale rovném povrchu Chrisovi připomínaly začátky vztahů v jeho týmu, které se postupně opracovávaly a následně zalepovaly. Stejně jako beton nebo lepidlo, které opravovalo praskliny tvořící se na starém, ale stále pevném betonu. Myšlenky mu proudily hlavou a on vzpomínal na ty chvíle, kdy se poprvé probudil na nemocničním lůžku na ošetřovně, kam jej přenesla Odyssea, která zachytila jeho podkožní lokátor, když na něj spadl strop jeskyně. Nebýt asgardských technologií a objevu brány v Gíze před dvaaosmdesáti lety, nebyl by už mezi živými. Když měl Chris půl druhého kilometru cesty za sebou, náhle se mu do hlavy vměstnal nepříjemný splín, který jej tížil a znepříjemňoval jeho stále těžší a těžší krok. Už dlouho se tak necítil. Naposledy, když byl na pohřbu své matky, která zahynula při autonehodě a zanechala Chrise na tomto světě úplně samotného, bez sourozence nebo otce. Možná i proto se dal k NSA, kde se díky své tvrdohlavosti a zatvrzelosti vypracoval na majora a mohl sám sebe považovat za nejlepšího z nejlepších. Vzpomínky na výcvik, na svůj první zasažený terč, který trefil na milimetr přesně a pýchu svých velitelů, kteří mu dávali to nejvyšší doporučení a skládali mu poctu, jej doháněly s každým dalším metrem. Jakoby se zeď, na kterou se právě díval, stala jedním velkým plátnem, na němž se promítaly ty nejradostnější momenty a na druhé straně ty nejsmutnější, kterých v jeho životě také bylo dost. Po půl hodině pomalé, rozvážné chůze se před Chrisem objevily obrovské železobetonové bílé pancířové dveře, metr a půl široké, neproniknutelné ani silou atomové bomby. I jich se dotknul a zapamatoval si tento okamžik, který jej stále méně dělil od jeho nového úkolu. Hned na první křižovatce se legitimoval svoji průkazkou a nastoupil do prvního výtahu, který jej svezl o devět pater níž, kde se musel opět legitimovat, zapsat na listinu a mohl nastoupit do druhého výtahu, který jej svezl opět o pouhých devět pater níž. Ten třetí jej však svezl na poslední patro, na němž se nacházel onen velký černošedý naquadahový kruh, který mu naprosto změnil život a ukázal mu, že svět není jen černo-bílý. Několika důležitými uzly došel do místnosti s bránou, kde stejně jako plukovník Mitchell před pěti lety přitisknul svoji ruku na bránu a rozloučil se s ní. Reflektory prozářenou, vysokou, vraty zakončenou místnost prohlédl do druhého patra, kde se na něj skrz průzor ve zdi díval generál Landry a jeho tým, který o jeho odchodu doposud netušil. Chris odvrátil oči a vydal se přepážkou po své levici do chodby, z níž po sedmi krocích zahnul na schody vedoucí do řídící místnosti, v níž opět jako vždy seděl malý plešatý starší seržant Walter Harriman. Ozdoba a příklad profesionality, muž, který nechyboval a který tomuto chaosu dával řád. Po železných schodech, kterými se nesl zvuk dopadajících podpatků chrisových bot vyklusal o patro výš, kde u mahagonového oranžovo-černého stolu s ostře řezanými hranami seděl generál Landry, plukovník Sheppard, doktor McKay, Teyla Emmagan a Ronon Dex, muž který Chrisovi přirostl k srdci ze všech nejvíc. Landry v čele stolu pokynul Chrisovi, aby se posadil a zahájil krátkou přísně tajnou poradu, která se ve skutečnosti ani neměla konat. Generál Landry však neměl na takovou těžkou zprávu ani chuť a ani srdce, které by mu dovolovalo mluvit o záležitosti jen tak.
„Generále, můžu se zeptat, proč jsme tady? V laboratoři na mě čekají výsledky testu naquadriového generátoru, který spolu s Orbánci, Kelowňany a Asgardy vyvíjíme,“ spěchal honem pryč, aby si výsledky nepřečetl někdo dřív.
Zvláště ne Zelenka, ten malý červ, který se v některých oblastech vědy přece jen prokousal dál než Rodney, což jej jako jeho „nadřízeného“ pořádně hryzalo.
„Jste tady, protože vám chci dát poslední šanci se rozloučit s Chrisem,“ ztuhl všem úsměv na rtech a nevěřícně se koukali jak po sobě, tak po Chrisovi a generálovi.
„Poslední…co?“ protrhl Ronon jako první zvláštní ticho v rozlehlé zasedací místnosti.
„Správně bych vám to ani neměl říkat, ale nemám na to srdce,“ hájil spíše sám sebe, před případnými otázkami, na něž nemohl odpovědět.
„Co se to tady děje,“ uklidnil své společníky John a sepnul ruce do vyjednávací pózy.
„Jako by si myslel, že tím ještě vůbec něco změní,“ prolétlo Chrisovi hlavou, když generál oznámil jeho odchod z jednotky a jeho přeřazení na tajnou misi, o níž nikomu z nich nemohl říct.
„Jak dlouho bude pryč?“ zajímalo Teylu, která si zvykla, že jí záda kryje člověk, který se velice rychle integroval s týmem a dotvářel přátelskou atmosféru mezi členy.
„Možná se dnes vidíme naposled,“ poprvé od začátku malé rozlučky promluvil Chris, kterému v hlavě šrotovaly jen základní informace o svém novém přiřazení a profilu.
„Nemusí to dělat, když nechce,“ snažil se John přesvědčit Landryho, aby toto převelení zastavil.
„To nezáleží na mně, tento projekt je v chodu už více jak rok a byl pod přímým velením a dohledem generála O’Neilla,“ všem vytřel zrak, kam až toto převelení sahá.
Ronon zatnul pěst a kousnul se do rtu. Pak ale udělal něco, co by od něj nikdo nečekal. Vstal ze židle, přešel k Chrisovi a asi na dvě vteřiny jej silně objal.
„Drž se, chlape, a nezapomeň, co jsem tě naučil,“ rozloučil se s Chrisem a odběhl pryč ze zasedací místnosti.
„Vidíte, proto jsem to nechtěl dělat, rozbrečel jste i Ronona,“ usmál se Chris a začal přijímat ostatní členy, kteří se s ním začali loučit a přát mu štěstí v jeho nové „práci“.
Všichni se postupně vytratili ze zasedací místnosti, až tam zůstal jen generál Landry, který si pro Chrise přichystal malé překvapení. Landry vešel do pracovny a zpod svého stolu z prostoru pro nohy vytáhnul dva kufříky. Jeden malý a druhý poněkud větší, který také nevážil jen pár kilogramů. Landry se typicky usmál a pozoroval, jak Chris s poněkud lepší náladou otevírá první malý kufřík, v jehož vypolstrovaném pouzdru ležela úplně nová příruční zbraň. To dokázalo Chrise navnadit a pořádně si zbraň potěžkal v ruce.
„Byla vyrobena přesně na míru, podle otisku vaší ruky a taky díky Sujanhovi, který vytvořil její model,“ ukázal Chrisovi nákresy a fotku vytvořeného odlitku.
„Sedí perfektně,“ nečekal Chris takovýto dárek.
„Ještě tu máte jeden,“ pobídl jej k otevření mnohem většího, v němž se skrývala ta pravá krása a Chrisova láska – odstřelovací puška.
„Opět vyrobena přesně na míru, aby se vám s ní co nejlépe operovalo,“ pozoroval, jak si ji Chris cvičně skládá do sebe.
„Děkuji, generále, nevím co na to říct,“ nestačil generála ani obejmout, když jej obalilo bílé světlo asgardského transportu.
„Přesně na čas,“ usmál se Landry a usedl za stůl, z jehož zásuvky vytáhl složku s červeným tučným nápisem TOP SECRET.
Otočil měkký list vazby a uvnitř se skrýval jen jediný od shora až dolů popsaný papír, na němž byla dvě jména. John Sheppard a Christopher Evans. Pod oběma jmény byly jejich fotky a pod nimi tučným písmem „VZTAH: Nevlastní bratři“. Landry se zamyšlením oddechl a otočil na druhou stranu, kde bylo kromě výsledků DNA testů a výsledků přítomnosti ATA genu také jediná osoba, která je oba mohla spojovat – Patrick Sheppard, Johnův a Daveův otec.
Vedle generála Landryho se vzápětí objevil Sujanha, Asgard, který tuto spojitost nalezl v databázi, do níž se vzorky DNA členů SGC ukládaly.
„Generále, proč jste mu nesdělil tuto radostnou zprávu?“ nechápal jednání a chování generála.
„Kdybych já letěl na sebevražednou misi, radši bych to nechtěl vědět,“ vysvětlil Landry, ale Sujanha stále nechápal.
„Možná to časem pochopíš,“ zaklapl desky a vložil je zpět do stolu.
Na orbitě, kterou dnes strážila trojice lodí, mezi nimiž nechyběl Suvorov, Daedalos a George Hammond, se po chodbách vlastní lodi procházel čerstvě povýšený generál, který za svoji výbornou a příkladnou práci obdržel ocenění, o nějž usiloval již více jak deset let. Rozvážným a pomalým krokem míjel své podřízené, kteří ihned přestali dělat, co dělali, aby mohli svému čerstvě povýšenému nadřízenému zasalutovat. Vojenské gesto oplácel stejnou mincí a hřálo ho na srdci, že se na jeho ramenech vyjímají hvězdy.
„Brigádní generál Steven Caldwell na můstku,“ ohlásil Kleinman.
„Děkuji,“ a jako závdavkem se usmál na všechny své podřízené na můstku.
Pomalu usedl do svého křesla, které se však vůbec nijak nezměnilo. Vyhřívání jelo na plno, opěrky rukou ve stejné výšce a dokonce i malý prosezený důlek, v němž Caldwell poznával jisté okraje.
„Jak jsme na tom?“ zkontroloval stav a čekal na signál.
„Mám tu žádost o transport na palubu, generále,“ zaměřil Chrisův lokátor a se svolením jej transportoval na palubu.
Chris se zrovna chystal obejmout generála Landryho, když si uvědomil, že již není v SGC, ale na palubě Daedala, kterého na první pohled poznal nejen kvůli posádce, ale díky zelenému podsvícení můstku.
„Generále?!“ postavil se do pozoru, zasalutoval a nervózně přešlapoval na místě.
„Uklidněte se a pojďte se mnou,“ přikázal jednomu muži z ochranky můstku, aby pomohl Chrisovi se všemi věcmi, které byly transportovány spolu s ním. Všichni tři společně došli do generálovi kajuty, v níž kromě obvyklého vybavení stál také malý konferenční stolek, u něhož se tísnila dvě křesla.
„Můžete se vrátit na můstek,“ poděkoval za pomoc a naznačil, že si nepřeje být rušen.
„Hermiode, odřízni moji kajutu od všech kamer a nepotřebných senzorů,“ přikázal Caldwell, počítající s přítomností Hermioda při této malé schůzce.
„Dáte si něco na posilněnou?“ přistoupil Caldwell ke skříňce s alkoholem, do níž si za svůj nový plat mohl dovolit pořídit pár unikátních kousků na zvláštní příležitosti.
„Raději bych neměl,“ chtěl se Chris zdržet přímé otázky, ale ve skutečnosti by douškem pořádného alkoholu nepohrdl.
„Nesmysl,“ zasmál se generál a poslal Chrisovi jednu skleničku, do níž za krátkou chvíli nalil lahodný, pro někoho trpký alkohol.
„Voní pěkně,“ přičichnul si, jako by chtěl degustovat.
„Ročník 78, dlouho uleželý a velice dobrý,“ okoštoval Caldwell a jemně se mu protočily panenky.
„Hermiode, ať nás Meyersová vezme na odvrácenou stranu měsíce,“ použil Asgarda jako poslíčka.
Chvíli se zamyslel, ale po krátké chvíli ucítil pohyb, který znamenal jen jediné. Aniž by promluvil jediné slovo, přešel ke své soukromé skříňce a vytáhl z ní zbrusu novou, ještě teplou uniformu Luciánské Aliance, kterou podal Chrisovi, který vstal a z ničeho nic se složil k zemi. Beze slova a s bolestným výrazem na tváři se chytnul za srdce a během krátké chvíle ztratil vědomí.
„Evansi, Evansi,“ přiběhl k němu Caldwell a ihned přivolal zdravotníky, kteří i přes rychlou reakci doběhli do jeho kajuty zhruba po dvou minutách.
„Kde jste tak dlouho!“ rozčílil se Caldwell a nyní již u dveří pozoroval, jak zdravotníci pokračují v práci, kterou před malou chvílí započal.
„Nabít na 180,“ přikázal jeden z doktorů a přiložil elektrody na srdce a z boku hrudního koše.
„Ustupte!“
„Pal.“
Bez odezvy, Chrisovo srdce z ničeho nic přestalo bít a odmítalo naskočit zpět.
„Tři sta šedesát!“ zkusil doktor větší dávku, která ani v tomto případě nestačila.
„Znovu,“ nehodlal se vzdát při zachraňování tak mladého života.
„A znovu,“ opakoval stále dokola, asi čtvrt hodiny, než jej Caldwell zastavil.
„Doktore, nechte ho jít,“ chytnul se za čelo a dlaní si promnul zalité oči.
„Čas smrti…“podíval se na hodinky: „Patnáct hodin, dvaatřicet minut, Hermiode, transportuj tělo majora Evanse na SGC, chci vědět, proč mu selhalo srdce,“ přikázal doktor a zastrčil elektrody zpět do přístroje.
Chrisovo tělo obalilo bílé světlo a během mžiku se dostavilo přímo na stůl před dlabajícího koronera.
„Tak copak to tu máme za materiál,“ zvednul psí známky a na nich Chrisovo jméno a krevní skupinu.
Spolu s tím se na počítači objevila žádanka s pitvou zaměřenou na srdce, které dle prvotních příznaků ukazovala na těžký infarkt.
„Tak mladý,“ zakroutil koroner hlavou a šel si připravit veškeré své potřebné vybavení.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Pokud se vám díl nelíbil, i přesto můžete zanechat autorovi po pípnutí zprávu
u příštího dílu ahoj

Nevím proč bych tě měl mít nerad. Chris musel falšovat svou smrt, aby po sobě nezanechal žádné volné konce a všichni ostatní si museli myslet, že je po smrti. Dočkáme se tam scén jako ve filmu A-team, kde Hannibal taky tak podobným způsobem "umře" a poté vyleze živý a zdravý z pece?

[kasparova655365]

Nejdříve to byl St0rm, teď jsi to ty... Lidi, že vás to baví zabíjet lidi, kteří mají jméno Chris...
Jinak pěkný díl

Skvely dil, myslim si to co napsal Dave

ach jo,zas to musim napsat, super dil deadale!!! a myslim si to nejak jak DAVE!

vynikající díl

Zajímaví sice nejsem jediný koho to zajímá ale podle mě to není infarkt u Chrisse protože byl přeci jen dost zdraví,a nebo jak psal Dave falšoval smrt aby ho nikdo nehledal a jedinej kdo ví pravdu bude O'neill a možná asgardi s Caldwellem ale jen by mě zajímalo jak udělali to že neubližili jeho srdci ta elektřina a jak oklamaly zkušené lékaře.Jo a jsem rád že je si povíšil Caldwela zasloužil si to eště by mohl dostat novou hračku ale pokud vim tak na 305ku nemáš eště ani plány takže to nebude přiliš rychle.

pěkny díl

No tak jako těším se na díl co to jde... Protože mě fakt zajímá co se z tohohle vyvrbí...

To bude nějakej klon určitě.

dobry diel








P.S. daedale, kedze si 1 den meskal, najblizsi diel daj o 1 den skor (teda v utorok )

Shayla pořád jsme lidé a i klon by měl mít šanci na žití.

Bezva díl, opět zlepšilo náladu. :)
- Je pravda, že i kdyby to byl klon, bylo by to 'trochu' nelidské.
- Souhlasím z verzí DAVE! :-D
Jak už je zvykem, čekám na další díl. :)

tak konečně jsem se dostal...a hlavně dokopal k tomu vám v první řadě poděkovat...a ve druhé řadě opět odpovědět na dotazy, či jen ohodnotit některé z teorií, které tu padly...

čili hnedle z kraje vřele děkuji za vaši pozornost a trpělivost, protože jste museli nezvykle déle čekat (o jeden den), ale snad se nic hrozného nestalo a neodpadl nám tady žádný čtenář

a teď ta druhá část:
DAVE!:
- proč mě mít nerad? určitě z mnoha důvodů, ale to by spíš spadalo do kolonky osobní poznání
- a jak jsi dále napsal, nějak se to udělat muselo...teorie je to hezká a prozatím se zdržím jakéhokoliv komentování, protože sami uvidíte v další části, kterou budu publikovat příští středu (někdy dopoledne, když nejdu do práce)
- A-TEAM...pokud se nepletu tak ten teď poběží v televizi, takže se na něj asi podívám, abych věděl, co máš konkrétně na mysli

kasparova:
- pan Str0m je jinej level... mě s ním vůbec nemůžeš srovnávat
- Chris...mno, jména jsou sice stejná, ale jeho osud asi nebude stejný, jako ten Str0mův, ale to se nechte překvapit...(rozhodně ale můžu říct, že žádný povznesení ze strany jakéhokoliv člověka neočekávejte...ať už by to byl Jack, Samantha...či kdokoliv jiný...to je off-limits)...jediný, kdo by snad měl teoretickou šanci by byl Daniel, ale nad tím bych musel hodně dlouze uvažovat a psát si pro a proti...
- jinak děkuji za pochvalu

coldvel:
- víš jak se to říká, myslet znamená hov*o vědět
- samozřejmě děkuji i tobě

Leaf:
- proč tak smutně?...napsat někomu že je díl skvělý musí obsahovat trochu entuziazmu
- další bod viz. DAVE! a tady pan coldvel

Posedlík:
- když jsem uviděl kdo přidal poslední příspěvek, mohl jsem si vsadit na jeho obsah...určitě bych vyhrál těžký prachy a tobě bych za ně poděkoval (a taky se samozřejmě šábnul... ), ale aby sis nemyslel, jsem opravdu rád, že se ti díly líbí a že jim nemáš co vytknout

daedalos:
- to že je někdo mladý a "dost zdravý" vůbec nic neznamená...vždyť se podívej na televizní noviny, kde je smrt nějakých mladých sportovců na pořadu hned několik do roka... to je prostě život a stává se to...
- jak je možný, že mu to neublížilo a co se mu vlastně stalo?... tady bych si dovolil upoznornit na malou skříňku s obsahem velkého množství krystalů našich dřívějších kamarádů Noxů if you know what I mean
- povýšení Caldwella? mno jo...už bylo na čase...navíc to má jistý "fun" dopad pro jeho osobu (a pro náš kolektiv generálů )
- nová hračka? 305ka? haha, nenech se mýlit...s ničím takový prozatím nepočítám... je to v každé povídce, tak je třeba se trošku odlišit a občas zůstat "ve starých ověřených kolejích" ...ale kdo ví

endysek:
- ano, i tobě děkuji

soreno:
- a já se těším na další díl z důvodu vašich reakcí, takže jsme na tom zhruba podobně

shayla:
- mohl by být...Země už má svoji těžební kolnii v Pegasu, těžba neutronia frčí...takže proč ne...rozhodně ti to nebudu vyvracet (ale ani potvrzovat)...víš jak rád si s váma v tomhle ohledu hraju

narutho:
- dát další díl v úterý?...zapomeň bude středa...ale abys neřekl, že jsem zlý, tak ho dostanete hnedle po ránu (až se vyspím)...čili někdy kolem 11. hodiny

kramlík:
- jsem, rád že jsem ti mohl zlepšit náladu (věř že už dlouho to tak nebude MUHAHA)
- nelidské zmrzačení klonu...chudáček bin Ládin...

Task dobře chápu chceš být orginální ale mohl by jsi mu vilepšit loď nové raketori nové zbraně a vilepšit štíty přeci jen už jí ostatní rasy nějak moc dohání.

nechce vstavat kolem 6:00, abych si to stihl precist nez pujdu do skoly?

daedalos: štíty i zbraně jsou neustále ve vývoji...jakmiel zareagují ostatní rasy, vždy dojde k malému vylepšení...ale už momentálně není moc prostor jak vše co bys "rád" vylepšil, vylepšit...ale nemusíš se bát, mám několik es v rukávu

leaf: ale no to víš že...

Caldwell a spolek generálů co to asi bude? ještě přidej Landryho
Můžeme očekávat nějaké velké armády jako za studené války a nebo partyzánský boj, či lehká bojová uskupení v budoucí válce?
Mam dojem, že se Chrisova akce rozesere, ale uvidíme
A deadale občas si to po sobě přečti vilepšit

Coldvel když já si to po sobě nechci číst občas bych se tomu sám musel až přiliš smát.

coldvel:
- tak válek a samotných bojů bude určitě dost toho se bát nemusíš (jak vzdušné, tak vesmírné a i pozemní, kterých je rozhodně víc než v Enemies, kde jsem se jim vyhýbal jak čert kříže...)
- že by Chrisova mise nešla podle plánu?...who knows...

daedalos:
- takhle ti stačí, že se ti směje celý fórum? že seš hrozná ostuda?...mno nevím, být tebou začal bych na svým přístupu vážně uvažovat...