Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

SG: ZDP - druhá série bude - asi :)


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno

BB20 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 314
Bydliště: Atlantida, střídavě Cz nebo Florida
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
A já se vám k jedné věci přiznám. Shepparda jako postavu mám ráda. Jenže když já čtu nějakou dobře napsanou povídku, tak zkrátka změním i svůj postoj k té postavě v závislosti na ději, byť to má krátkodobé trvání.
Takže Dašo, klidně něco napiš, ráda si to přečtu. :) A omlouvám se Andoriel, ale posila opravdu nebudu.

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
To je v pořádku BB20 :)
Vím, že Sheppard má být kladný a ještě k tomu hrdina. Takže jsem vlastně ráda, že mě netlučete, když o něm píšu jinak :D

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Kladný? Hrdina? a ešte k tomu Američan? fúúúúúj, taký hnusný pátos ako z nejakého trháku zo svätého dreva...

prečo nemôže byť Shpeppard za hajzla?
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Ale může, Aiwe :D
A tady taky většinou za pěknýho hajzlíka je. Musím se hodně přemáhat, abych to nepřeháněla. :twisted:

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
nepremáhaj sa, sprav z neho hajzlíka... :pst:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Opovaž se! :palka:
Daša

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
smelo do toho... :bravo:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

BB20 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 314
Bydliště: Atlantida, střídavě Cz nebo Florida
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
Dost děti, to už stačí. Z nikoho hajzlíka dělat nebudeme, pěkně se uklidníme a omluvíme se. Všichni.
Kdyby mě slyšela sestřenka, ta by mi dala. :D

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, BB20 :)
Tomu se říká zásah v pravou chvíli.
Takže se omlouvám čtenářům fóra. Z Johna sice kladného hrdinu dělat nebudu, ale dál se budu ovládat :D

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
tak to je v poho. kým ťa neovláda niekto iný... :lol: :lol: :lol:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
zasa je tu deň vydania (aspoň podľa tvojho algorytmu) a príbeh zasa nikde? :palka: :palka: :palka:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Ano, Aiwe, je tu den vydání :D Ještě pořád :wink:
Bavte se

57. Attero

1.
„Proč ona letí a já ne?“ John vypadal hodně rozzlobeně.
Doktor Woolsey naopak zachoval klidný hlas i tvář. „Protože si ji ten Wraith osobně vyžádal. Jestli mě paměť neklame, byl jste to vy, kdo tuto dohodu s Wraithem uzavřel. Čím méně bude účastníků jednání, tím jednodušší bude protokol a rychleji se na něčem dohodneme. Ostatně,“ pousmál se, „co se wraithského protokolu týká, myslím, že Andoriel je na něj stále ještě odbornice. Vždyť je jedna z mála newraithů, která ho zvládla pod vedením jednoho z nich. Ne-li vůbec jediná.“
Lehce jsem se uklonila. Chvála od Richarda mě hřála. Byla vzácnější šafránu a rozhodně se jí nedostávalo všem. Oficiální jednání s Wraithy o retroviru, která kdysi doktor Woolsey přerušil z pověření Mezinárodní komise, mohla pokračovat, i když v menším měřítku.
„Potřebuji vás tady, Johne,“ pokračoval doktor. „Někdo tu musí velet a vy jste na to ten nejpovolanější. Spoléhám se na to, že to tady zvládnete všechno včetně návštěvy Daniela Jacksona. Všiml jsem si, že z něj doktor McKay není zrovna nadšený.“
John stiskl rty, aby sám sobě zamezil v dalších námitkách. Zamračený pohled na mou stranu si ale neodpustil. Pro jistotu jsem se na něj nedívala. Mohl by poznat, jak ráda bych s ním měnila.
Na své první setkání s Acem po svém rozhodnutí zůstat s lidmi jsem se vůbec netěšila. Nevěděla jsem, jestli mám z jeho strany očekávat další útok, nezájem nebo nějakou jinou podivnou wraithskou reakci. Při pomyšlení na to, že ho znovu uvidím, se ve mně všechno nervózně svíralo.
John mi na klidu taky moc nepřidával. Sice už přestal s neustálým hlídáním, ale pořád se snažil mi nenápadně najít zábavu.
Neubránila jsem se úsměvu, když jsem si uvědomila, že jeho rozhořčení má něco společného také s tím, že se s „tím Wraithem“ zase uvidím. Plukovník Sheppard se možná obával toho samého, čeho jsem se bála i já: Až se znovu ocitnu ve wraithské společnosti, celé moje rozhodnutí se rozsype jako domeček z karet.
John si mého výrazu všiml. „Tak tedy – šťastnou cestu,“ řekl studeně. Otočil se a vyběhl po schodech nad prostranství s Branou.
Na vymezeném prostoru nás zůstalo jenom pár. Počet členů vyjednávacího týmu byl omezen na úplné minimum. Ani já bych do něj nepatřila, kdyby si mě protistrana jmenovitě nevyžádala. Po našem posledním setkání jsem si marně lámala hlavu, proč to Ace udělal.
Doktor Woolsey nás přeletěl pohledem, kývl a dotkl se komunikátoru v uchu. „Plukovníku Caldwelli, jsme připraveni.“
Obklopilo nás bílé světlo, Atlantida se rozplynula a my stáli na palubě vesmírné lodi Daedalos.
„Vítejte na palubě,“ řekl Stephen Caldwell z velitelského křesla a vstal, aby si podal ruku s Richardem. „Do setkání s tou druhou lodí zbývají asi tři hodiny. Pokud tedy vyrazíme hned,“ obrátil se na ženu u jednoho z ovládacích pultů. Kývla hlavou a stručně ohlásila: „Opustili jsme orbitu a přecházíme do hyperprostoru.“
„Posádka vám ukáže jednací místnost i kajuty, kde si budete moci odpočinout, než dorazíme na místo setkání,“ pokračoval velitel Daedala s očima přilepenýma k údajům na malé obrazovce před sebou.

Tři hodiny na palubě Daedala plynuly k uzoufání pomalu. Kajuta, kterou mi nabídli k odpočinku, byla společná se dvěma členkami stálé posádky vesmírné lodi a nikterak mě nenadchla. Ani její trvalé obyvatelky nebyly mou přítomností zrovna nadšeny, i když se zdržely všech připomínek. Stručně jsem se jim představila a vydala jsem se prohlédnout si okolí. Z plukovníkovy řeči jsem sice pochopila, že bychom se nejspíš neměli toulat po plavidle sami, ale na Daedalovi jsem předtím byla jenom na rychlé prohlídce, tak jsem se rozhodla trochu si rozšířit obzory. Za pár minut už jsem si užívala pomalou procházku lodními chodbami a trochu se rozhlížela. Nic mě nezaujalo natolik, abych se u toho zastavila a začala se ptát. Po dvou hodinách jsem skončila před společnou kajutou a s povzdechem jsem vstoupila. Jedna z žen se ukládala ke spánku před náročnou směnou, další si četla a ani nezvedla oči, když jsem vešla.
Sedla jsem si na zem ke zdi a zavřela oči. Na nějaké hluboké soustředění nebo meditaci jsem neměla dost klidu. Cizí prostředí, neznámí lidé a podivné zvuky mi bránily se úplně uvolnit. Přistihla jsem se, že jsem pořád připravená k útěku. Ty pocity mě mátly. Takové jsem nezažívala ani v prvních dnech na wraithské lodi. Začala jsem pátrat po důvodu svého neklidu a brzy jsem ho našla. Ronon Dex chodil v nedaleké kajutě jako šelma v kleci. Na jeho svérázné projevy jsem nebyla schopná si zvyknout. Na jednu stranu řešil vzniklé situace s jednoduchostí a lehkostí pravěkého lovce a na druhé straně měl v sobě stále tolik rozporů, až jsem někdy pochybovala, že je dokáže zvládnout. Po návštěvě planety, kde Džita vyléčila Nicholase Montgomeryho, se Ronon uklidnil. Alespoň částečně. Ale nové prostředí na lodi v něm zase probudilo Běžce.
Oddechla jsem si, až když odcházel s Jennifer Kellerovou do jídelny. Oči jsem neotevřela. I tak jsem věděla, že mě žena, která si četla, pozoruje. Romantický příběh jí ležel na klíně a vůbec nesplňoval její očekávání.
„Vyzkoušejte paní Devereaux,“ řekla jsem polohlasem. „Moje nejoblíbenější kniha od ní se jmenuje Rytíř ve zlaté zbroji. Až se vrátíme na Atlantis, najdu vám ji v knihovně.“ Přes rty se mi mihnul spokojený úsměv. „Konečně je tam místo i na beletrii.“
„Děkuji,“ uslyšela jsem její hlas a tiché klapnutí zavírané knihy. „Myslím, že máte pomalu čas se začít připravovat,“ dodala váhavě.
„To já děkuji.“ Otevřela jsem oči a rychle se zvedala.
U dveří jsem se srazila s Richardem Woolseym.
„Tak,“ nervózně si mnul ruce, „už nám to začíná. Připravená?“ Přejel mě pohledem. „Vypadáte -,“ zarazil se.
„Jako obvykle,“ doplnila jsem ho. „Není proč se vzrušovat. Nic nám nehrozí, pokud budeme dodržovat jednoduchá pravidla.“ Usmála jsem se na něj. „Nechoďte k nim moc blízko a nepodávejte jim na přivítanou ruku.“
Odkašlal si. „Tak blízko se k nim, doufám, nikdy nedostanu.“
Povzdechla jsem si. „To měl být vtip, doktore. Nemyslím si, že byste něco z toho chtěl doopravdy udělat.“
Plukovník Caldwell s doktorkou Kellerovou se vynořili za nejbližším rohem a připojili se k nám. Jeden z přistávacích portů stíhaček byl vyklizen pro přílet malé wraithské přepravní lodi. U jeho vstupu už postávalo několik vojáků na stráži.
„Právě přistáli, pane,“ hlásil jeden z nich. Pohledem přejel naši malou skupinku a jeho průzračně modré oči se zastavily na mé tváři. Přes rty mu přeběhl úsměv a pozvedl ruku na pozdrav.
Až po pár vteřinách mi došlo, že ho znám. Právě před chvílí jsem na něj dokonce myslela. Nicholas Montgomery. Kapitán, který na Atlantis moc dlouho nepobyl, než ho převeleli na Daedalos.
Kývla jsem mu na pozdrav. Na dobu, kterou trávil ve Městě jako člen jeho osazenstva, jsem nevzpomínala ráda. Erin se těžce vzpamatovávala z doktorovy smrti a nic na tom nezměnilo ani to, že podle jednoho staříka, ze kterého po několika staletích zbyla jenom rozpadající se kostřička, neměla být vůbec člověkem (Velétos). A nedávný návrat doktora Becketta v podobě jeho klonu staré rány jenom rozjitřil.
Zůstala jsem s Jennifer trochu pozadu. Plukovník s doktorem Woolseyem měli tu pochybnou čest přivítat na palubě Daedala wraithskou delegaci. Její přítomnost jsem cítila jasně a zřetelně skrz uzavřené dveře hangáru.
„Na tohle si nikdy nezvyknu,“ zašeptala vedle mě Jennifer.
„Na co?“ zeptala jsem se překvapeně a rozhlédla se po zcela normálně vypadající chodbě vesmírné lodi.
„Na ně,“ kývla hlavou ke vstupu právě, když se dveře otevřely a vešel vysoký bledý Wraith s několika svými důstojníky. Ace. Přejel nás očima a zastavil se.
„Vítejte na pozemské lodi Daedalos,“ řekl Caldwell. Wraith kývl.
„Dnes je významný den,“ začal doktor Woolsey.
„Jistě,“ přerušil ho Ace. „Proto bychom měli co nejdříve přejít k věci.“ Vykročil směrem do lodi. Šel jako první a choval se, jako by mu patřila. Jenom nepatrné pohyby jeho hlavy mě ubezpečily, že by uvítal nějaký ukazatel směru. Jennifer lehce pokynul hlavou a na mě se skoro nepodíval.
Nechápala jsem to a právě jsem dostala zlost. To on mě chtěl při jednání. Rychle jsem vykročila za ním, propletla se mezi jeho wraithským doprovodem a srovnala s ním krok. Ještě pár metrů jsem ho nechala tápat, počkala jsem, až na nejbližší křižovatce zaváhá, a širokým gestem ho navedla na správný směr. Neřekla jsem ani slovo, stejně jako Wraith. Jeho tříčlenná suita zaraženě sykala, ale nikdo z nich se nesnažil vstoupit mezi jejich velitele a mě.
Pozemská delegace klusala za Wraithy. Doktor Woolsey se tvářil uraženě a vyděšeně, plukovník Caldwell se očividně zlobil. Těžce nesl pocit ztráty kontroly nad návštěvou ve vlastní lodi. Cítila jsem v zádech jeho upřený pohled značící, že nedal povel k zásahu jenom proto, že v čele celé výpravy je také někdo z lidí. Doktorka s bledou tváří náš malý průvod uzavírala. Za ní šel už jenom Nicholas s jedním kolegou a oba se snažili tvářit jako čestná eskorta.
Cesta k jednací místnosti byla díky Aceově počátečním výstupu dost dlouhá. Vracet všechny přítomné by byla urážka, tak jsme obešli půlku paluby, než jsme se dostali na správné místo.
Zpomalila jsem a přinutila tak Wraitha ke zvolnění kroku. Další zaváhání na křižovatce už nechtěl riskovat. Postupovali jsme lodí a opatrně se mezi námi rozproudila telepatická komunikace. Padlo několik dotazů a vysvětlení. Po mém sdělení, že dál už s Wraithy nepeču, jsem se dočkala jenom letmého postranního pohledu přimhouřených žlutých očí. Žádná reakce na moje rozhodnutí, žádná otázka, vyjádření údivu, odporu nebo radosti. Zdálo se mi, že jsem zahlédla malý potměšilý úsměv, který Wraithovi přeletěl přes rty tak rychle, že jsem si nebyla jistá, jestli mě neklamou oči. Na nic jiného nezbyl čas. Byli jsme na místě.
Zastavila jsem se přede dveřmi jednací místnosti a chtěla vstoupit. Chytil mě za loket a otočil mě k sobě. Zadívala jsem se mu do očí. Povolil sevření a já ustoupila, aby mohl vejít. Ostatní ho následovali. Richard Woolsey šel jako poslední a mezi dveřmi se zastavil.
„Vy nepůjdete dovnitř?“ zeptal se mě překvapeně.
Zavrtěla jsem hlavou. „Nepůjdu. To je vaše jednání.“ Pohlédla jsem do místnosti, kde si všichni sedali kolem stolu, a zachytila jsem Aceův pohled. „Všechno, čím bych mohla přispět, už bylo řečeno.“
„Ale co vaše znalost protokolu?“ namítal doktor.
„Ta není v tomto případě tak důležitá, jako při minulém jednání, doktore. Obě strany se znají a vědí, s čím mohou počítat.“
Richard vypadal skoro dotčeně, ale když se Ace zvedl ze svého místa a pokynul mu dovnitř se slovy: „Prosím, doktore Woolsey, rádi bychom začali,“ se starostlivým výrazem ve tváři vešel dovnitř.

S nepřítomným pohledem jsem procházela chodbou Daedala. Setkání s Acem ve mně otevřelo pečlivě uzamčené místnosti plné vzpomínek.
„Ájo!“ Nicholas Montgomery nechal podle pokynů jednající strany pod nenápadným dohledem zabudovaných kamer a teď mi byl v patách. Trochu jsem zpomalila, aby mě dohonil, a pak jsem se nechala odvést do místní jídelny. Káva tam chutnala jako na Atlantis a Nicholasovy oči zářily stejně, jak jsem se pamatovala. Bavil mě historkami z cest, ale pohled mu stále zalétal ke vchodu.
„Někoho čekáš?“ zeptala jsem se.
Přes tvář mu přeběhl sotva znatelný ruměnec. „Doktorka Nowaková,“ začal a hned zmlkl. Doktorka Nowaková právě vstoupila do jídelny.
„Ahoj,“ řekla nám a klidně se usadila vedle mě. Bez dalších řečí se pustila do jídla. Nicholasovi spadla vidlička a zazvonila o talíř. Doktorka zvedla překvapený pohled.
„Stalo se něco? Jste v pořádku?“ zeptala se zaraženě.
Kousla jsem se do spodního rtu. Vidět kapitána Montgomeryho, jak zarputile zírá do talíře, a nezačít se smát, mě stálo hodně sil.
Doktorka pokračovala v jídle. Když spolkla poslední sousto a zapila ho trochou vody ze sklenice, podívala se znovu na Nicholase.
„Ještě jsem vám ani negratulovala k povýšení. Tak – gratuluju.“ Kývla na nás hlavou a zvedla se. Než jsem se stačila ohlédnout, zmizela z jídelny.
„Doktorka Nowaková?“ neodpustila jsem si. Nicholas trochu nešťastně přikývl. „A povýšení?“ pokračovala jsem.
S nepatrným úsměvem se poklepal po rameni. „Major,“ oznámil stručně. „Od pondělka.“
„Tak to taky gratuluju.“ Pohled mi zalétl ke dveřím. „Asi hned dvakrát.“
„Asi ne,“ povzdechl si.
Chtěla jsem mu říct něco povzbuzujícího, ale než jsem se nadechla, přisedl si k nám Richard Woolsey.
„Právě jsme si dali pauzu,“ informoval mě a přejel si prsty po čele. „Zdá se, že jednání jsou na dobré cestě. Ten Wraith,“ zarazil se, a než pokračoval, nenápadně po mě střelil očima. „Šel na můstek,“ dodal, když viděl můj tázavý pohled.
„Tudy,“ pokynul mi Nicholas a vykročil z jídelny. Po pár krocích se zastavil. „Jdeš přece na můstek, nebo ne?“ ušklíbl se na mě a vzal mi z ruky láhev, kterou jsem těsně předtím několika doušky vyprázdnila.
Bez komentáře jsem ho následovala.

Ace stál u široké obrazovky v přední části můstku s rukama spojenýma za zády a díval se na svoji loď a několik křižníků, které kroužily kolem. Od našeho posledního setkání jeho vliv vzrostl. Potom, co s nechtěnou pomocí Teyly zabil Tu nejvyšší jménem Vanita, stal se mocnou silou ve wraithských frakcích. Teyla z toho velkou radost neměla, ale nezbylo jí nic jiného, než vládu nad rozsáhlým wraithským územím předat jemu.
Zůstala jsem stát hned za dveřmi a rozhlížela se kolem sebe.
Ace se směrem ke mně ani nepodíval.
S krátkým zaváháním jsem pomalu vykročila k němu. Plukovníku Caldwellovi to neušlo a jeho zamyšlený pohled mě provázel celou cestu můstkem. Dovedla jsem si představit, co všechno musel slyšet o našem podivném přátelství i o mém rozhodnutí. Ať jsem se jakkoli snažila být nenápadná, tichý hovor na můstku postupně zmlkal, jak jsem se blížila k Wraithovi. Když jsem k němu došla, byly už všechny hlavy otočeny k nám.
Zastavila jsem se a podívala se Aceovi do tváře. Nechtěla jsem, aby moje přítomnost na lodi narušovala jeho soustředění při jednání. Přestávka v jednání po tak krátké době byla špatným znamením.
Otočila jsem se k obrazovce a zadívala se na obraz okolního vesmíru. „Zase jsi vyměnil lodě?“ zeptala jsem se tiše.
„Musel jsem,“ řekl. „Ta, kterou bych chtěl, ještě pořád není opravená.“
Kývla jsem. „Kde vlastně je?“ zeptala jsem se.
„Pamatuješ na tu planetu s vodopádem?“
Otočila jsem se k němu. „Tu původní? Novou Veitonu?“
Přikývl, zvedl mou ruku a položil si ji tam, kam jsem ji kdysi kladla ve chvílích, kdy jsme spolu byli sami. Na své srdce. Byl to tak známý pohyb, že jsem si ho ani neuvědomila.
„U vstupu z oceánu,“ doplnil.
„Rampa,“ vydechla jsem. „Tak neskákali do moře?“ Z hlasu mi bylo slyšet zklamání. „Ale to poškození,“ zarazila jsem se. „Už je to dost dlouho, co k němu došlo.“
„Máme trochu problémy,“ potřásl hlavou.
„Snad neubližujete kočičkám!?“ vyhrkla jsem dost hlasitě. Posádka, která se postupně vracela k běžné práci, zase zpozorněla.
„S tvými geopardy nemáme žádné potíže. To spíš s těmi druhými.“
„Příbuzní?“ přimhouřila jsem oči s hlavou na stranu.
Povzdechl si. „Je jich moc. Geopardi zmizeli, když jsme přiletěli, a výpady hmyzu jsou stále častější. Regenerace by měla probíhat v klidu a toho tam moc není.“ Pevněji mi sevřel ruku. Neměl rád brouky. Ztěžovali mu jeho práci. V lodích, které teď používal, neměl všechno vybavení, na které byl zvyklý.
Za námi se ozvalo rozpačité odkašlání.
„Promiňte,“ oslovil nás Richard Woolsey, když jsme se k němu otočili. Asi na nás byl zvláštní pohled, protože Richard polkl a jenom natáhl ruku s komunikátorem.
„Ano?“ zeptal se Ace, když doktor pořád nic neříkal.
„Volají vás z vaší lodi,“ Richard se nepodíval na obrazovku, kde se Aceova náhradní loď právě pohybovala. Dokonce se ani nepodíval žádnému z nás do tváře. Oči měl přišpendlené k místu, kde se pod Wraithovou dlaní, přitisknutá k jeho hrudi, skrývala moje ruka.
Ace se na mě podíval a zvedl ruku, aby převzal komunikátor.
Využila jsem toho a svoji dlaň spustila podél těla.
„Jestli k tomu chcete soukromí…,“ začal doktor Woolsey a v té chvíli zrudl.
„Ano, doktore, právě jsem se jim to chystal nabídnout,“ řekl Caldwell kousavě.
Richard Woolsey ustoupil do zadní části můstku. Zřejmě byl rád, že je z Aceova dosahu.
Cítila jsem, jak se červenám. Přes všechna svoje předsevzetí jsem okamžitě sklouzla ke starým zvykům. Stačila vzpomínka na dávnou dovolenou. Když jsem rychle spouštěla ruku a ustupovala, Aceův pohled byl plný špatně skrývané škodolibosti. Právě jsem se přesvědčila, že využil první příležitosti, aby mi ukázal, jak jsou na tom moje rozhodnutí. Když si byl jistý, že jsem pochopila, odvrátil se, přitiskl si komunikátor k uchu a řekl pár rychlých slov ve wraithštině, ze kterých jsem zachytila jenom něco jako ‚odlet‘.
Otočila jsem se k obrazovce, kde právě dva wraithské křižníky na Aceův pokyn zapínaly své nadsvětelné motory. Nebylo na tom nic zajímavého, tak jsem se znovu zadívala na Wraitha vedle sebe s odhodláním dostát svým vlastním slibům. Než jsem se stačila nadechnout, jeho tvář ztuhla do nepřirozené grimasy. Vzápětí se zase uvolnila, ale zůstala na ní stopa překvapení a těžce ovládané zlosti. Rychle jsem pohlédla zpátky na obrazovku. Z obou křižníků zbylo už jen pár stříbřitých jiskřiček potom, co se rozpadly při vstupu do hyperprostoru.
„Bavila ses dobře?“ zasyčel na mě z takové blízkosti, až mi připadalo, že se mi každou chvíli zakousne do obličeje. Obrátil se čelem k plukovníku Caldwellovi a doktoru Woolseymu a zuřivě se rozhlédl: „Zapnuli jste zařízení Attero. To proto jste nás pozvali? Abyste si ověřili, jak funguje? Obdivuhodné!“
Doktor Woolsey se snažil vysvětlit, že s tím, co se stalo, nemáme nic společného. Nikomu na můstku Daedala včetně mně název Attero nic neříkal.
Ace udělal krok dopředu a z rukávů mu do připravených dlaní sjely dva zářící válce. Spojil je před sebou a nejbližším okolí před ním se prohnala vlna, která omráčila všechny přítomné lidské bytosti. Vlna zasáhla můstek a několik přilehlých chodeb.
Stála jsem za ním vyděšená a nechápající.
Zvedl komunikátor a zakázal kterékoli ze svých lodí vstup do hyperprostoru. Všechna wraithská plavidla měla přísný rozkaz zůstat na místě, kde se právě nacházela. Na můstku bylo najednou plno Wraithů, kteří odtáhli posádku a na Aceův pokyn ji zavřeli do jedné z kajut. Pak obsadili jejich místa a začali pozemskou loď připravovat k odletu.
Zůstala jsem nepovšimnuta, dokud si Ace se samozřejmostí až zarážející nesedl do velitelského křesla. Zmohla jsem se jenom na tichý povzdech, když jsem si uvědomila, že si sedl stejným způsobem, který mě učil před jednáním s třemi wraithskými královnami. Na jeho pokyn jsem se přiblížila. Připadala jsem si jako při výslechu.
Ace mě nechtěl vyslýchat. Jen se mi tvrdě probral hlavou, aby zjistil, co vím o tom podivném zařízení. Nebránila jsem se. Mračil se, když zjistil, že o něm nemám ani zdání. Svoje myšlenky si nechal pro sebe. Nemusel se o ně dělit. Zlost ze ztráty dvou křižníků a ještě víc z možnosti, že ho lidé využili pro vlastní tajné plány, byla tak velká, že se ji už ani nepokoušel skrývat. Moje nevědomost ho nepřesvědčila. Nikdy si nemyslel, že bych věděla víc, než bylo nezbytně nutné.
„Letíme k Atlantidě. Mám otázky a dostanu na ně odpovědi,“ řekl směrem k Wraithovi, který obsadil pilotní křeslo.
Nikdo si mě nevšímal. Celou posádku Daedala pochytali a zavřeli, jenom já jsem zůstala bezradně stát na můstku.
Pořád jsem nevěděla, proč nejsem zavřená s ostatními, ani co je zařízení Attero.
Aspoň na to poslední mi Ace během cesty k Atlantis odpověděl.

Zařízení Attero byl kousek technologie sestrojený mým oblíbeným Antikem Janusem, a měl způsobit výbuch wraithských lodí při vstupu do hyperprostoru. Jednoduché řešení mělo nečekané vedlejší účinky, díky kterým se ho ani Antikové neodvážili nechat zapojené. Kromě výbuchů nepřátelských lodí také dokázalo přetížit všechny aktivované Hvězdné Brány ve svém dosahu do takové míry, že jejich efektní výbuchy zasáhly rozsáhlá území. Ohňostroje bylo možné vytvořit i s menšími ztrátami na životech.
Attero zůstalo nevyužité a skryté v neprozkoumaných místech Atlantis až do současnosti.
Vzpomněla jsem si na probíhající návštěvu Daniela Jacksona. Podle útržků, které jsem slyšela, chtěl objevit nějakou tajnou Janusovu laboratoř. Zdálo se, že se mu to za pomoci Rodneyho podařilo, ale tak milá jako naše „hračkářství“ asi nebyla.

Děkuji za všechny komentáře :)

Příště bude... to neuhodnete :lol: pokračování Attera. A tentokrát už ho dokončím :D

:bye:
:sunny:
Naposledy upravil andoriel dne 19.11.2013 09:01:30, celkově upraveno 1

BB20 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 314
Bydliště: Atlantida, střídavě Cz nebo Florida
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
A já se těšila, že to bude dokončeno, Ájo, ty nás pěkně napínáš... :hmmm: :palka:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Díky, BB20 :)
Když ono je to moc dlouhé :shock: A navíc druhou část (tu delší) ještě nemám upravenou tak, aby odpovídala předešlým událostem. To mám z toho, že píšu na přeskáčku. Attero byla jedna z prvních, která vůbec vznikla.
Vydrž, všechno bude :)

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Ešte túto poviedku som si pred spaním doprial a neviem. Je dobrá, ale naozaj len polovičná :lol: . :wink:
Neostáva mi nič iné ako si počkať na pokračovanie. :(
:D
P.S.: Tak Daniel, ale najskôr Rodney si znova hral s nejakými tlačítkami. :wall: :rflmao:
:thumbsup: :write: :arrow: :yahoo:
:bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Puk :)
Délka této části je jako za některou jinou celou povídku. Prostě jsem moc ukecaná :oops: :D
Pokračování přijde rychle. Už příští týden.

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:hmmm: To nebola kritika, ale zhodnotenie. :wink: :)
:pst: A vieš, že mne sa páčia dlhé poviedky (ale v jednom kuse). :lol:
:bye:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
pekná časť, dobre sa to čítalo, ale neznášam "to be continued" :evil: :evil: :evil:

ďalšia časť bude podľa algorytmu alebo v nejakýiný deň?
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Puk, nebrala jsem to jako kritiku, spíš jako povzdech. A protože takové dělení taky nemám moc ráda, snažila jsem se to aspoň okecat :D

Aiwendill, děkuju :)
28.11. bude příští týden. Proč v tom dělat větší zmatek než je nezbytně nutné? 8) Druhý díl Attera bude příští týden 28.11.

posedlíku, děkuju :)


:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
ops, to som si neuvedomil... :oops: :oops: :oops:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
A už je to tady. Ani tak dlouho netrvalo :D Jenom jsem si nebyla jistá, jestli se sem dneska vůbec dostanu.
57. Attero (druhá část)

2.
Tentokrát tři hodiny uběhly o poznání rychleji, než při letu k místu setkání. Měla jsem příliš mnoho námětů k přemýšlení. Seděla jsem na můstku na polštáři, který po mně hodil Aceův zástupce, když se vrátil z kontroly Daedala, jestli jsou všichni lidé zavření v kajutách. Na můj překvapený pohled se jenom ušklíbl a odešel za svými dalšími povinnostmi.
Provázela jsem ho očima, dokud mi nezmizel z dohledu. Taková pozornost mi byla podezřelá, i kdyby ji dostal příkazem od svého velitele.
Zakuklenec Zak seděl u ovládání motorů a jeho maskou krytá tvář se ke mně ani jednou neobrátila. Plně se soustředil na panel před sebou.
Zavřela jsem oči a dovolila si malý odpočinek. Ani jsem se nepozastavovala nad tím, že loď ovládaná Wraithy mi připadá daleko klidnější než lidská posádka hemžící se jako… usmála jsem se nad myšlenkou na hejno hmyzu. Hmyz spořádaně plnil svoje úkoly a opice pobíhaly okolo a dělaly zmatek. Povzdechla jsem si a znovu si zopakovala, že patřím k lidem. Ještě než jsem došla ke konci svých myšlenek, vystoupili jsme z hyperprostoru nad Městem a wraithská stráž přivedla na můstek doktora Woolseyho.
„Doktore,“ oslovil ho Ace. „Jsme u Atlantis. Už kvůli vám doufám, že budou spolupracovat.“ Kývl na vojáka u komunikace. Na obrazovce se objevil plukovník Sheppard.
„Zdravím, Shepparde,“ otočil se k němu Ace. „Okamžitě vypněte zařízení Attero.“
John ho chmurně ujistil, že kdyby měl nějaké takové zařízení v dosahu, jistě by nefungovalo.
Sledovala jsem na monitoru obraz z Města a s rostoucím zděšením si všímala, jakých doznalo za naší nepřítomnosti změn. Jestli jsem dobře odhadla orientaci obrazu, epicentrum nějaké destrukce muselo být v nejbližším okolí Hvězdné Brány. Podívala jsem se na Richarda, ale ten byl příliš zaměstnán sledováním pohybu Wraithů ve své bezprostřední blízkosti, aby si všímal drobných detailů přenosu. Napadlo mě, že vedlejší účinky zařízení Attero možná poznala Atlantis na vlastní kůži
Dohadování Ace a Johna chvíli k ničemu nevedlo, ale postupně se přece jenom k něčemu dobrali. Například k tomu, že dva obyvatelé Atlantis - doktor Jackson a doktor McKay - byli uneseni neznámými tvory poté co objevili tajnou laboratoř antika Januse a zároveň s nimi zmizel i kus laboratorního zařízení. Zařízení Attero. Aceovy dotazy, kam byli vědci s přístrojem dopraveni, zůstávaly bez odpovědí, ale z Johnova projevu začínalo být jasné, že o místě jejich současného pobytu má nějakou představu.
Aceovi docházela trpělivost. Poněkolikáté se zeptal na souřadnice planety, kde se doktoři a zařízení nacházejí, a když znovu dostal nic neříkající odpověď, kývl stranou, mimo dosah monitoru, aby přivolal své vojáky hlídající Richarda.
„Pořád mi neříkáš to, co potřebuji vědět, Shepparde. Musím tě nějak přesvědčit.“ Přitáhl si doktora Woolseyho tak, aby na něj John dobře viděl. „I ve vašem vlastním zájmu musím to zařízení zničit. A protože mám k dispozici vesmírnou loď, která se hyperprostorem může pohybovat, i když je zařízení aktivní, měl bys mi dát jeho souřadnice. Nechtěl bych doktorovi ublížit, tak mě k tomu nenuť.“
„Propusť naše lidi, dohodneme se,“ zkoušel to Sheppard.
Ace se jenom zasmál. „Počkám ještě pět minut. Jestli nedostanu souřadnice, náš milý pan Woolsey zemře. A po dalších pěti minutách další člověk a tak dále. Přemýšlej rychle, Shepparde.“
Wraith natáhl ruku, aby vypnul monitor, když jsem se objevila vedle něj. Nevěděla jsem, jak jsem se ocitla uprostřed můstku. Vedl mě pocit, že své rozhodnutí musím dokázat právě v tomto okamžiku. Neřekla jsem ani slovo. Položila jsem Wraithovi ruku na loket a zadívala se na něj se vší rozhodností, kterou jsem v sobě našla. Odpověď na otázku, komu se vlastně snažím něco dokázat, jsem odložila na neurčitě vzdálenou dobu. Soustředila jsem se na jedinou myšlenku - smrt doktora Woolseho by znamenala zkázu, kterou si Ace nemůže dovolit. Doktor Woolsey musí zůstat naživu.
Wraithovi se v očích zlostně zablýskalo. Cítila jsem, jak se mi pod rukou cukl jeho sval na předloktí, ale vyprostit se nesnažil. Postrčil Richarda ke stráži. Na velitelův sotva znatelný pokyn hlavy většina Wraithů opustila můstek. Pak se otočil ke mně. Bez nejmenší námahy mi vytáhl loket ze sevření a oplatil mi podobně. Chytil mě pod ramenem.
Skoro jsem vyjekla bolestí a všechny myšlenky na Richarda se mi na okamžik vypařily z hlavy. Zůstali jsme jen Ace a já.
Mlčel, ale před jeho výhrůžným pohledem bych za jiných okolností snad utekla. Nadechla jsem se a posbírala všechny své síly. Můj pokus o prosazení vlastní vůle ve wraithské hlavě se setkal s překvapením, chmurným pobavením a nakonec byl rázně odmítnut.
Stáli jsme těsně u sebe a zírali na sebe. Naklonil se tak, až jsem se prohnula dozadu, aby se mě nedotýkal obličejem, a zasyčel mi zblízka do obličeje: „Myslela sis, že ovládneš Wraitha?“ Jeho hlas přetékal výsměchem a v očích neměl nic jiného než opovržení a zlobu.
Vybrala jsem si stranu a musela jsem vytrvat. Můj pokus o narovnání se způsobil, že se sklonil ještě níž. Levou rukou mě stále pevně držel pod ramenem a nedovolil mi ustoupit do pohodlnější vzdálenosti. Tuto hru jsem rozehrávala já, protože jsem ji nedokázala udržet ve své moci, nezbylo mi nic jiného, než přistoupit na její pokračování ve wraithském podání.
Narovnala jsem se i za cenu toho, že jsem se dotkla tváří jeho nosu. Oči jsem nespouštěla z jeho, když jsem syčela s ještě větší zuřivostí, než před okamžikem on: „A ty si myslíš, že se tě teď začnu bát? Proto jsme oba tady? Proto sis mě na tuto cestu vyžádal?“
Jeho přimhouřené oči mi nedávaly žádný prostor k dohadům a návrhům na příměří. Zatnula jsem zuby, abych jeho pohled snesla a dokázala ho opětovat. Pokusy o telepatické spojení už jsem vzdala. Nereagoval na ně víc, než na moje slova, to znamená vůbec. Pravá ruka mi pomalu mrtvěla pod jeho stiskem. Nedokázala jsem moc dlouho nemrkat. Bohužel jsem věděla, že se při první příležitosti, při prvním mrknutí, ukáže moje slabost. Dál jsem zuřivě zírala do jeho žlutých očí a doufala, že to vydržím ještě chvilku, ještě jednu vteřinu, a pak další, a ještě jednu.
Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tak stáli, než jeho stisk povolil. Pomalu se narovnal a v jeho očích se přestaly míhat blesky. Pustil mě. V té chvíli mi tělo vypovědělo službu a já se svezla na zem k jeho nohám. S povzdechem si sedl do křesla velitele lodi.
Z komunikace se ozvalo rozpačité zakašlání. Úplně jsme zapomněli na plukovníka Shepparda, který nás celou dobu se zájmem sledoval přes obrazovku. Doktor Woolsey se tvářil ještě vyděšeněji, než když mu Ace vyhrožoval smrtí. Jeho zděšený pohled neplatil Wraithovi, ale mně.
„Ty souřadnice!“ houkl Ace na Shepparda. Už nevyhrožoval.
John beze slova pohlédl někam stranou a na displeji Daedala se objevily údaje o poloze hledané planety.
Ace přikývl a přerušil spojení. Zůstala jsem sedět na zemi. Nevšímala jsem si okolí, dokud mě Wraithovy ruce nepostavily na nohy. Byli jsme na můstku sami. Daedalos hyperprostorem mířil k zaslaným souřadnicím.
„Už nikdy nezasahuj do mých jednání!“ řekl mi důrazně.
Zvedla jsem hlavu. „Už nikdy nevyhrožuj mým přátelům!“ odpověděla jsem stejným tónem.
Zamračeně se na mě díval a pak se najednou rozesmál. „Ať už si myslíš, že jsi čímkoli, jsi tvrdohlavější než většina Wraithů, které jsem potkal,“ zavrtěl hlavou.
Já jsem se nesmála. „Nechci to opakovat,“ řekla jsem unaveně. „Ale jestli mě k tomu donutíš, udělám to znovu.“
Zvážněl. „To ti nemohu slíbit.“ Pustil mě. Nohy už mě unesly.
„Půjdu k ostatním,“ řekla jsem a otočila se k odchodu.
„Ne. Zůstaneš tady.“
Pomalu jsem se otočila. „Jak si přeješ,“ řekla jsem s nevýraznou tváří a bez zaváhání si sedla do prázdného velitelského křesla přesně tím pohybem, který nedávno použil a který byl tolik důležitý pro jednání s Wraithy. Sám mě ho dlouho učil. Zaskřípání jeho zubů bylo jistě slyšet až na druhém konci můstku. Lehce mě za rameno zvedl a odstrčil k čelní obrazovce trochu větší silou, než bylo nutné. Přistála jsem na zemi a otřesená chvíli zůstala ležet.
„Nemůžu uvěřit, že se tohle děje,“ zamumlala jsem nešťastně. Slza, které jsem zatím úspěšně bránila v cestě ven, našla skulinu v mé obraně a proklouzla mi na tvář.
„Rozhodně nenechám zničit všechny své lodi,“ zavrčel Ace. Rychle jsem utřela slzu, než si jí stačil všimnout, a zvedla jsem se.
„Bude lepší, když půjdu k ostatním,“ řekla jsem.
„Prostě tu zůstaň,“ řekl už klidně, aniž by to nějak rozvedl.
Položila jsem mu dlaň na ruku, kterou svíral opěradlo. Do své mysli mě pořád nepustil, ale základní pocit, který ho ovládal, jsem poznala. Pomalu jsem se usadila na zem vedle něho a ramenem jsem se opřela o postranici křesla.
Stejně jako on jsem cítila smutek. Nic se nedařilo. Místo dohody přišla jen smrt a zmar. Přátelství byla zničena předtím, než vůbec začala. A ta, která už byla vytvořena, visela na vlásku. Čas, říkala jsem si pro sebe. Všichni potřebujeme víc času, než ho máme k dispozici.
Loď sebou trhla a přešla do normálního prostoru. Nečekala jsem to. Seděla jsem se zavřenýma očima a náhlý pohyb mě přinutil chytit se té nejbližší věci, abych udržela rovnováhu. Wraithovy nohy.
„Pane, vypadl hypermotor,“ hlásil jeden z Aceových důstojníků, kteří se vrátili na můstek, zatímco jsem seděla a probírala naše možnosti.
„Jděte to prověřit do strojovny,“ řekl Ace a sotva znatelným pohybem mi naznačil, že se ho mám pustit.
Nejen, že jsem se ho pustila, také jsem se zvedla a odešla k polštáři, který ležel zapomenutý u stěny. Usadila jsem se tam, opřela jsem se o zeď zády a vzpomněla si, jak jiný pocit byl, opírat se o stěnu ve wraithské lodi. Napadlo mě, jak se asi má zraněná lodička. Balancuje na hraně útesu, snaží se zotavit a bojí se velkých brouků, kteří jí znepříjemňují uzdravování. Povzdechla jsem si. Stýskalo se mi po ní. A také po dlouhém pochodu jeskyněmi a koupeli v jezírku na louce. Potřebuji další dovolenou, napadlo mě, ale s lidmi se neodvážím ani poloviny věcí, které jsem podnikla ve společnosti Wraitha. Všechny další dovolené už budou s lidmi.
Letmý dotyk cizí mysli, který jsem stěží zachytila, mě donutil otevřít oči. Ace mě sledoval z velitelského křesla a z jeho pohledu se nedalo nic vyčíst. Asi jsem si jenom něco namlouvala, protože v mých vzpomínkách byla neuvěřitelná třídenní dovolená úzce propojena s jeho přítomností.
Ace se zvedl a opustil můstek, aniž by řekl slovo.
Znovu jsem zavřela oči a snažila se myslet na uvězněnou posádku Daedala, Rodneyho a Daniela a Atlantis. Na lidi, kteří tvořili základ společnosti, kam jsem patřila. Erin, napadlo mě. Erin by si věděla rady, jako vždycky.
Wraithové tiše seděli u ovládacích panelů. Jejich přítomnost mě nijak nerušila, dokud se jeden nezastavil přímo nade mnou. Jeho pohled plný opovržení jsem cítila dřív, než jsem vzhlédla. Aceův zástupce na mě zíral se záští a hladem, které jsem tak dobře poznala při své nedokončené misi. Tehdy jsem si zpočátku myslela, že se tak nepříjemně chová na Aceův rozkaz, ale všechna ta nenávist byla pravá a teď využil toho, že jeho velitel není v dosahu, aby mi ji dal pocítit. Vstala jsem ze země a zvedla bradu. Nesnížila jsem se k tomu, abych telepaticky volala o pomoc. Pokud se mnou má jeho zástupce nějaké problémy, je potřeba je vyřešit bez cizí pomoci.
„Hloupá, arogantní, bezvýznamná,“ syčel mi zástupce potichu do obličeje. „Proč se tebou musíme pořád zabývat? Jsi naše největší slabost. Kdybys neexistovala, bylo by to mnohem lepší.“
„Kdybych neexistovala,“ vpadla jsem mu do řeči ještě, než domluvil, „nebyl bys na pozici, kterou zastáváš. Byl bys obyčejný voják, kterého jeho nadřízení bez váhání obětují při první příležitosti.“ Přimhouřenýma očima jsem ani na okamžik neuhnula. Nehodlala jsem mu vysvětlovat, že už nechci dál zasahovat do jeho života, ani do života kteréhokoli jiného Wraitha. Možná to poznal sám a tuto cestu viděl jako poslední příležitost k vyjádření své nenávisti.
Tyčil se nade mnou a mezi rty mu unikalo tiché syčení. Dobře věděl o mé vnímavosti k wraithskému myšlení a snažil se ji využít proti mně. Jeho mysl byla ostrá a měla špičaté zuby a jedovaté drápy, kterými se mě snažil rozsápat nebo aspoň zranit všude, kde moje obrana na okamžik zeslábla.
Nemohla jsem se jenom bránit. A nechtěla jsem útočit, protože jsem věděla, že na to netrpělivě čeká. Ale k jeho nesmírné zlosti jsem ho zatlačovala. Ne jenom v jeho mentálním útoku, ale i fyzicky. Se zaťatými pěstmi a skřípáním zubů přede mnou couval a já krok za krokem postupovala za ním do středu můstku. Ovládla mě zvláštní euforie. Pocit, že nemám co ztratit. Něco podobného musel cítit i zástupce, jinak by se neodvážil porušit velitelovy rozkazy. Napadlo mě, že je možná neporušuje, a moje euforie vzrostla.
Po pár minutách bylo jasné, že svou vůlí mě Wraith nezlomí. Ještě mu zbývala jedna cesta. Rozpřáhl se, aby ze mě vysál život. Protože mě svou myslí neovládal a rozhodně jsem nebyla polomrtvá strachy z pohledu do jeho bledé tváře, jednoduše jsem se pootočila a udělal úkrok do strany. Nestačil včas zastavit a síla jeho úderu, který vyšel do prázdna, ho posunula o krok kupředu. Tím jsem se ocitla za jeho zády. A tím bylo také u konce jeho podceňování mé schopnosti se ubránit. Od té chvíle jsem musela být soustředěná na nejvyšší míru. Současná mírná neúcta k vlastnímu životu neznamenala, že bych se dala lacino. Naopak. Pokud to bude nutné, byla jsem rozhodnutá bojovat do posledního dechu.
„Zatančíme si?“ řekla jsem výsměšně v pokusu vyvést ho trochu z rovnováhy. Povedlo se mi to jenom částečně. Wraith se mě snažil chytit a já uhýbala z jeho dosahu. Cítila jsem pozornost, kterou na nás zaměřili vojáci na můstku, a postřehla jsem také, jak se zpráva o naší potyčce tiše šíří po celé lodi. Zvláštní na tom bylo, že jejich bojující druh neměl žádné sympatie přihlížejících. V úvahách nad tou podivností jsem udělala chybu a Wraithovi se podařilo mě zachytit. Držel mě za loket a šklebil se na mě. Vítězoslavně vykřikl a znovu se rozpřáhl ke krmení.
Už jsem nemohla uhnout. Jeho stisk mi při sebemenším pohybu drtil ruku, Bolest, která mnou projela při začátku krmení, jsem znala. S tím, jak mi ubývalo sil, jsem cítila, že do mě zároveň proniká Wraithova nenávist a jeho pocit ponížení a bezmoci, když se musel postarat o mé ubytování, jídlo a další potřeby, nutné k mému pobytu v lodi. Krmil mě, místo aby se nakrmil na mně. A teď si to vynahrazoval. Pomalu a bolestivě.
Zatnula jsem zuby. Křičet mě neuslyší.
Ace i Erin mě učili všechny možné způsoby obrany proti fyzickému i psychickému wraithskému útoku, ale proti samotnému krmení mě nikdo obranu nenaučil. Začala se pode mnou podlamovat kolena.

Tělem mi projela nečekaná křeč. Zahlédla jsem elektrický výboj, který přeskočil mezi našimi spojenými těly. Jako by jedné bolesti nebylo dost. Ale elektřina zasáhla hlavně Wraitha a odhodila ho ode mě. Zak od ovládacího panelu hyperpohonu klidně zasunul svou malou paralyzující zbraň zpátky na místo u pasu a otočil se znovu ke své práci. Motor pro nadsvětelný pohon stále ještě nepracoval.
Aceův zástupce zůstal ležet na zemi, kam ho výboj odhodil, ale omráčený nebyl. Já jsem se sesunula tam, kde jsem předtím stála, a ani jsem se nesnažila pád zadržet. Těsně před obličejem se mi chvěla vlastní paže. Scvrklá a zcela nepoužitelná mi bránila ve výhledu. Vědomí jsem ještě pořád zcela neztratila, ale hrálo si se mnou na schovávanou.
Další dotek a další vlna bolesti, která mě tentokrát ke křiku přinutila, mi vrátila většinu normálních lidských funkcí a mému tělu původní tvary. Někdo vedle mě šeptal tak tiše, že jsem nerozuměla, co říká. Cizí ruka mi otočila hlavu vzhůru.
„Slyšíš mě?“ ozvalo se nade mnou. Ace klečel u mého boku na koleni a pátravě se na mě díval. Mrkla jsem a pokusila se zvednout ruku. Podařilo se mi to. Vstal. Zřejmě čekal, že se zvednu taky, ale já byla ráda, že hýbu jednou rukou a trochu očima. Na vstávání z podlahy jsem ještě neměla ani pomyšlení.
„Tohle oživování,“ zaskřehotala jsem vypovídajícím hlasem, „je mnohem horší než krmení.“
Chytil mě za zvednutou ruku a vytáhl mě do stoje. „Jestli si stěžuješ, tak tě příště nechám tak, jak tě najdu.“ Podepřel mě. Hlava se mi točila, až se mi tmělo před očima.
„Dej mi chvilku,“ zašeptala jsem a skácela se zpátky na zem, „než mě přejde motolice,“ pokračovala jsem. Už jsem dokázala zůstat v sedu. „A zatím mi můžeš říct, co se stalo.“
„Co chceš slyšet?“ ptal se.
„Postupně všechno. Proč nejde hyperpohon?“
Chytil mě za ramena a chtěl mě znovu zvednout, ale když viděl můj výraz a rozostřený pohled, vrátil mě zpátky tam, kde jsem byla předtím.
„Našli jsme doktorku Kellerovou. Unikla nám při prohledávání lodi a tvrdila, že motory zničila ona. Stejně jako zbraňový systém. Motory opravíme, ale zbraně ne.“ Chvíli bylo ticho. „Nevěřím, že to udělala ona. Rozhodně ne sama,“ dodal zamyšleně.
„Co se s ní stalo?“
„Poslal jsem ji s ostrahou k ostatním,“ uchechtl se. „Kdybych věděl, co mě tady čeká, asi bych to neudělal.“
„A místo toho bys ji přivedl, aby mě ošetřila,“ neodpustila jsem si vlastní poznámku. „Proč je mi tak špatně?“ ptala jsem se dál.
Znechuceně se ohlédl ke vstupu na můstek. „Můj bývalý zástupce se na vaše setkání připravil předem.“
„Bývalý?“ skočila jsem mu do řeči.
„Myslela sis, že v takové funkci nechám někoho, kdo neposlouchá moje rozkazy?“ Hodil po mě pohrdavým pohledem. „Věděl jsem, že tě nemá zrovna v lásce. Při výcviku byla jeho nenávist výhodou. Tím tě přinutil správně reagovat na Wraithy.“ Pohled mu znovu padl na vchod na můstek. „Existují látky, které dokáží velice znepříjemnit krmení pro oběť, když si je před tím vpravíme do těla.“ Otočil se ke mně. „Měla jsi velké štěstí, že jsi naživu.“
„Vskutku,“ zašeptala jsem. Nohy jsem si přitáhla k tělu a objala je rukama. Jedna z mých oblíbených pozic mě uklidnila. V zamyšlení jsem se dívala před sebe.
„Tvůj bývalý je zavřený?“ ujistila jsem se. Přikývl.
Zvedla jsem hlavu a podívala se na Zakuklence, který na nás vystřelil.
„Byl by velký prohřešek poděkovat za záchranu života?“
Zak otočil obličejovou masku směrem ke mně. Žádný pocit se v ní nedal zachytit, ale když jsem řekla: „Děkuju,“ sotva znatelně pokýval hlavou. Ace to sledoval, aniž by jakkoli komentoval moje chování nebo jeho čin. Stejně tak kdysi přešel naše vzájemné ranní honičky jeho lodí.
„Kdy bude opravený hyperpohon?“ zjišťovala jsem dál. Když pokrčil rameny, pokračovala jsem v dotazech: „Co bude na místě, kam letíme? Říkal jsi, že Daedalos nemá zbraně. To budeš vyjednávat?“ Nedůvěru v mém hlase by snad dokázal rozeznat i hluchý. Dělalo mi starosti, že na některé mé otázky neodpovídal. Ne, že by to jindy dělal. Většina mých dotazů nebyla zodpovězena, ale tyto jsem cítila jako vážné problémy. Bohužel jsem si dovedla představit několik pro posádku Daedala velice nepříjemných ukončení Aceovy mise za deaktivací zařízení Attero. Můj pokus o záchranu života doktora Woolseyho nemusel mít dlouhé trvání.
Wraith neodpovídal a mně začala klesat víčka. Nedokázala jsem je udržet. Chtěla jsem ještě něco říct, ale nemohla jsem si vzpomenout co. Poslední, co jsem slyšela, než jsem se sesunula ke straně a usnula, byl Aceův hlas, který říkal, že léky od doktorky konečně zabraly.

Probudilo mě šoupání nohou. Než jsem se posadila, byl na můstku jenom Ace a já.
„Odcházíme,“ řekl krátce a pomohl mi vstát.
„Jen tak? Odcházíte?“ podezřívavě jsem se mu zadívala do očí. Hlava se mi už netočila a většina nepříjemných pocitů odezněla se spánkem.
„Můžeš jít s námi,“ nabídl mi.
Potřásla jsem hlavou. „To nejde.“
„Jak chceš. To není rozkaz, ale nabídka. Tady,“ ukázal směrem k hlavní obrazovce, „tě nic hezkého nečeká.“
„A u tebe ano? Tvůj další zástupce? Nebo někdo jiný?“ Zadívala jsem se na něj. „Zůstanu tady. Ten Wraith měl pravdu. Když jsem na tvé lodi, jsem nejslabší článek vaší společnosti.“
Mračil se. Položila jsem mu ruku tam, kam si ji nedávno tiskl sám, a jemně jsem zaškrábala nehty na kůži jeho kabátu. Znělo to jako sbohem.
„Vybrala jsem si, pamatuješ? Ať jsi pro nás připravil jakékoli překvapení, zůstanu tady.“ Nechtěla jsem to říkat znovu. S každým opakováním jsem nabývala dojmu, že moje slova ztrácejí význam. V této chvíli by pro mě odchod znamenal útěk a zbabělost jsem z duše nenáviděla, zvlášť tu vlastní. Hlavou se mi honily divoké představy toho, co nás čeká, až wraithská loď opustí Daedala. Ani jedna z těch představ se mi nelíbila, ale kdybych teď odešla, už by nebyla cesta zpátky. Rozhodla jsem se zůstat mezi lidmi, tak musím s lidmi nést jejich osud. Letmý dotyk Wraithovy mysli mi napověděl, co můžeme očekávat v nejbližší době.
„Respektuji tvé rozhodnutí.“ Zamyšleným pohledem mi přejel po tváři. „Dokonce ho i chápu, protože jsem se i já nedávno musel rozhodovat podobně. Nechci o tom ale mluvit předčasně.“ Při těch slovech mě vzal za ruku a spustil mi ji podél těla.
„Na shledanou se asi v této situaci nehodí. Sbohem, Broučku,“ řekla jsem tiše.
Při oslovení, které jsem používala tak málokdy a vždycky se zjevnou ironií, sebou trhnul. Jakoby ten pohyb byl impulzem pro odchod, bez ohlédnutí vyšel z můstku.
Postavila jsem se k jednomu z panelů a ověřila si informace z Aceova posledního telepatického spojení. Nadějné vyhlídky na přežití by vypadaly jinak. Na vedlejší obrazovce jsem sledovala, jak i poslední z teček, znázorňující Wraithy, vstupuje do jejich přepravní lodi. Přejela jsem po monitoru prsty a přešla před čelní obrazovku.
„Slečno Norová,“ ozvalo se mi za zády. „Co se stalo?“ Plukovník Caldwell stál uprostřed můstku a rozhlížel se. Lidská posádka postupně zaujímala svoje místa a rozlehlou místností se ozýval šum jejich tlumených hlasů. Zjišťovali, v jakém stavu se jim loď vrátila zpátky.
Pokrčila jsem rameny. „Wraithové opustili Daedala,“ ukázala jsem směrem k monitoru. „Chystají se k odletu.“
„Jen tak?“ zeptal se stejně jako já. Z mého nešťastného pohledu musel nabýt hned několika mylných dojmů.
„Pane,“ ozval se důstojník u ovládání motorů, „právě jsme opustili hyperprostor. Blížíme se k nějaké planetě. Wraithská loď odstartovala ze svého stanoviště a odlétá.“
Otočila jsem se k přední obrazovce a sledovala, jak se povrch planety zvolna blíží. Z takové vzdálenosti se zdálo, že letíme pomalu, ale po vstupu do atmosféry to, co z Daedala zbude, narazí s nezmenšenou rychlostí do místa, kde je uloženo a aktivováno zařízení Attero. Zničí ho. A také sebe a nás, pokud do té doby přežijeme. Wraithové to budou sledovat ve své lodi z oběžné dráhy, aby se přesvědčili, že je zařízení opravdu už nikdy nebude ohrožovat.
Čert aby vzal Januse! A únosce Daniela a Rodneyho! A taky všechny Wraithy! O co by byl život v galaxii Pegas bez nich jednodušší. A nudnější.
Při těchto myšlenkách jsem nepostřehla začátek rozhovoru plukovníka Caldwella s někým ve vesmírné lodi, která se právě objevila na radaru.
„Hyperpohon nejde zapnout. Podsvětelné motory stále nereagují,“ hlásil důstojník a jeho ruce se třásly nad ovládacími panely. Už několikrát vyzkoušel všechny možnosti a motory pořád neměl pod kontrolou. Loď se blížila k planetě.
„Shepparde, motory stále nereagují. Jestli nezasáhnete zvenčí, narazíme do planety a z lodi nezůstane nic, co by stálo za řeč. Ať už chcete udělat cokoli, teď je na to ten správný čas,“ řekl Stephen Caldwell do vysílačky s pohledem upřeným na přibližující se planetu.
„Zachytila jsem na planetě biosignály doktorů McKaye a Jacksona,“ řekla žena u transportéru.
Výhled nám zakryla loď typu Aurora a vzápětí otevřela okno do hyperprostoru tak velké, že jsme za nimi sklouzli i my. Daedalos se vynořil na druhé straně planety ve volném vesmíru.
„Jste v pořádku?“ ozvalo se z komunikace.
„Ano plukovníku Shepparde. Děkujeme za pomoc. Přišla právě včas.“
„Měli jste štěstí, že přiletěli Cestovatelé a vzali nás s sebou. Doktor Zelenka ve strojovně dělal zázraky. S pomocí místní techničky, samozřejmě. Vytvoření okna pro obě lodi nás připravilo o většinu zbývající energie, ale stálo to za to, ne? Jsou Rodney a Daniel naživu?“
„Jsou doktoři z planety v dosahu přenosu?“ otočil se plukovník k ženě u transportéru. Přikývla. „Přeneste je sem.“
Rodney s Danielem se objevili přede mnou v divných skafandrech. Oba leželi na podlaze bez pohybu. Rychle jsem se sehnula k bližšímu z nich.
„Danieli,“ řekla jsem polohlasem. Poznala jsem ho v průzoru. „Vydržte!“ Snažila jsem se uvolnit těsný oblek, ale držel pevně.
„Tady,“ Daniel pohnul rukou a skafandr povolil.
„Attero nefunguje,“ řekl Rodney, sotva se i on vyprostil.
„Ne. Povedlo se nám ho vypnout,“ zašeptal Daniel. „Díky tobě, Rodney,“ a zavřel oči.
Plukovník Caldwell na můstek zavolal zdravotnický tým. Přiběhli s nosítky a nakládali oba vědce. Skafandry odnesla další skupina k bližšímu prozkoumání do jedné z laboratoří. Zůstala jsem klečet na místě a znovu se podívala na obrazovku. Před námi ve volném vesmíru zářily hvězdy.
„Pane,“ ozval se důstojník u pohonu, „máme k dispozici všechny motory. Wraithská loď odletěla hyperprostorem. Žádný výbuch.“
Caldwell se opřel v křesle. „Dobrá práce.“ Rozhlédl se. „Ode všech. Spojte se s lodí Cestovatelů a zeptejte se, jestli něco potřebují, transportujte sem od nich naše lidi a pak poletíme domů.“
Můstkem se ozvalo radostné mumlání.
Richard Woolsey stál celou dobu beze slova za kapitánským křeslem. Obešel ho, došel ke mně pomalým, odměřeným krokem a zamyšleně se díval, jak před ním klečím na zemi.
„Máte hodně co vysvětlovat,“ řekl mi.
Vzhlížela jsem k němu nahoru a říkala si, jestli vysvětlování před Richardem a Mezinárodní komisí bude horší, než wraithské krmení. Jedním jsem si byla jistá. Rozhodně bude delší.

Děkuji za všechny komentáře :)

Příště bude další SPW - o organické hmotě. Původně jsem měla v plánu dát tomuto povídání trochu pohádkový název, ale nakonec jsem ho nechala jen v textu samotné povídky :D

:bye:

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:bravo: Dobre popísaná známa časť, z pohľadu jednej osoby. :yes:
Budem čakať na pokračovanie, ale dúfam, že sa medzitým nebudeš musieť nakŕmiť. :wink: :rflmao:
:write: :write: :arrow: :yahoo:
:bye:

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Dokončené povídky

cron