nedrbat...autor by mohl upadnout ze židle...
(z toho samozřejmě vyplývá maskovaný smysl, že jsem přešťasten, že nemusím dávat double post)
a jak jste tedy jistě zjistili, je středa a s ní i druhá (poslední) část 18. dílu po němž budou následovat už pouhé dva díly (samozřejmě rozporcované...přece vám to nedám najednou, co bych to byl za blázna
) a díly to budou vesměs odpočinkové (až na několik finálních stran, kde jak doufám vygraduje napětí a budete mě nenávidět až do konce svých krátkých životů....MUHAHAHAHAHAHAHA)
ale to jsem jako vždy odbočil a zdržuju vás od vytouženého => ergo tu to máte, korekci zvládnul Jakop v krátkém čase (řád minut...údajně si ničeho nevšiml, tak snad nám oběma nic neuniklo...)
18. Díl (Rozloučení - Farewell) PART II
Mléčná Dráha, Omega, 5. Května 2010
Jen pět dní uplynulo od náhlé a nikým nečekané smrti Christophera Evanse, když se na Omeze sešla celá řada příslušníků amerického letectva, hlavně osazenstvo SGC, v němž Chris už více jak rok sloužil. Za tu dobu si získal mnohé přátele a mnohá srdce mladých, pěkně vypracovaných a solidně obdařených slečen, kterým z pohledu na Chrise vystřelovaly kalhotky směrem k zemi. Dnes zde však všichni byli kvůli jeho pohřbu, který si zasloužil tu nejlepší kvalitu, kterou momentálně umožňovala jen Omega, kvůli svým politickým možnostem. Před vykopaným hrobem na zeleném trávníku za administrativní budovou se tísnily stovky, možná tisíce lidí, kteří chtěli vzdát hold mladému muži, který nepadl ve válce, ale přirozeným koloběhem přírody, která si mnohdy vybírá i ty nejnepravděpodobnější jedince, kteří se jeví jako zdraví a silní. V doprovodu smuteční hudby stoupala k nebi vlajka Spojených států amerických a nová vlajka Aliance Mléčné Dráhy, přičemž nad hlavami všech přítomných prolétávala skvadra pozemských 302jek a jaffských gliderů, které po vzoru svých pozemských bratrů vypustily salvu ze svých kanonů. Ani jediný mráček nenarušoval celou ceremonii, která působila tak přirozeně a nádherně, že to kazil jen fakt, že jde o pohřeb.
„K poctě zbraň!“ ozvalo se od velitele mužů, kteří ve svých rukách drželi podlouhlé zbraně.
„K palbě připravit!“
„Pal,“ ozvala se jednohlasá salva několika zbraní, k nimž se v doprovodu přidaly i jaffské tyčové a serrakinské pulzní zbraně, které dotvořily atmosféru toho nejlepšího pohřbu, který si mohl Chris přát.
O dvě hodiny později
Slunce zapadlo za horizont a jediné co oslňovalo rozestavěné panorama Omegy, byly poslední žluté paprsky vytvářející pro Zemi tak typické červánky na jarní modré obloze. Všichni hodnostáři a významní hosté pohřbu už se rozprchli do všech koutů galaxie a zanechali Chrisovo tělo odpočívat v pokoji. Hromádka hlíny se ještě ani nestačila pořádně usadit a už u ní stál neznámý muž, jehož z Jackovy kanceláře pozoroval generál Brown.
„Kdo to tam sakra leze,“ sesedl z křesla a začal prohledávat pracovnu kvůli dalekohledu.
„Tady je,“ našel ho v jednom ze šupleť mahagonového stolu.
Okamžitě se vrátil k oknu, ale onen muž už tam nebyl a jediné co po něm zbylo, byla bílá růže.
„Spi sladce, kamaráde,“ doběhl Brown ke hrobu a přečetl si vzkaz, který neznámý muž nechal ležet vedle bílé růže.
V ten samý moment, se od flotily hlídkující nad Omegou odtrhl jeden z Tel’taků, který před samotným ceremoniálem dorazil spolu s Daedalem. Aniž by kdokoliv stačil zareagovat, Tel’tak se prokousal celým hlídkujícím polem, vypálil pár střel na zaštítované mateřské lodě a v příznivý moment skočil do hyperprostoru neznámo kam.
„Generále, jeden z Ha’taků nás kontaktuje,“ oznámila Meyersová a přepojila hovor na hlavní obrazovku.
„Vaše nákladní loď na nás zaútočila a skočila do hyperprostoru,“ osočil se velitel „poškozené“ pyramidové lodě na Caldwella, který za nastalou situaci nesl v rámci smluv samozřejmě odpovědnost.
„Naneštěstí nejsme schopni zachytit směr ani předpokládaný bod výstupu, protože ruší naše senzory,“ vyrostla na velitelově čele podlouhlá vráska.
„Podívám se na to,“ přislíbil Caldwell a ihned si zavolal svého, loď ovládajícího mága.
„Hermiode, může jádro určit směr letu?“
„Ano, generále a prozatím to vypadá na let do Luciánskou Aliancí ovládaného teritoria,“ vymáčkl ze sebe Hermiod a začal do hypermotorů převádět potřebnou energii.
„Informujte velení o našem pronásledování neznámého útočníka, prosím,“ otočil se opět na Jaffu, který přikývl a nechal přepojit svůj hovor na povrch.
„Meyersová, držte nás z dosahu jeho senzorů, Hermiode, sniž rychlost na úroveň nákladní lodi,“ vydal potřebné příkazy a usedl do křesla, z nějž měl překrásný výhled na zářící efekt, který vytvářející se hyperprostorové okno generovalo.
O tři dny později
O necelé tři dny později se hlavní středisko Omegy rozeznělo pípáním jednoho z počítačů, který zachytával příchozí subprostorový hovor.
„Přepojit,“ zahřměl místností hrubý hlas generála Browna, nového velitele Omegy.
„Stevene, co pro nás máte?“ optal se na stav pronásledování, které ani po třech dnech ještě neskončilo.
„Nic dobrého, Hermiodovi se podařilo konkrétněji určit směr letu, což jen potvrdilo naše prvotní propočty, že nákladní loď letí na území Luciánské Aliance,“ nepřekvapil Browna ničím novým.
„Dobrá zpráva je, že neletí na jejich hlavní planetu, Lucii.“
„Alespoň nějaká dobrá zpráva,“ pochopil Caldwellovu narážku zcela správně.
„Pokud ho Aliance zachrání dřív, než se nám ho podaří zničit, budou vědět, že máme Omegu a budou znát i její obranné schopnosti,“ opět vrátil Browna do těžké reality.
„Radši uvedu flotilu do bojové připravenosti a nechám si sem poslat pár našich lodí,“ rozhodl Brown a poděkoval Caldwellovi za jeho rychlé info.
Jen co rozhovor mezi dvěma generály skončil, přešel Brown k bílému telefonu, kterým se spojil s celou Omegou.
„Tady generál Brown, je možné, že poloha a obranné možnosti Omegy v nejbližších hodinách padnou do rukou Luciánské Aliance. Ve světle těchto nových informací vyhlašuji stav ohrožení a uvádím flotilu do bojové pohotovosti, všechny Ha’taky, nechť vylidní ubytovaný nepotřebný personál a co nejdříve se ohlásí na orbitě, Brown konec,“ zburcoval veškeré vojenské osazenstvo Omegy a osobně šel požádat o posily ze Země, které by se v blízkých dnech mohly hodit.
O den později
Poté co generál Caldwell s pomocí Daedala zjistil předběžnou trasu nákladní lodě a ohlásil ji na Omeze, se malá nákladní loď ještě celý den pohybovala v nezměněném směru a tempu směrem k hranicím luciánského impéria. I na to však muselo dojít a malý Tel’tak vyskočil na pomyslné hranici onoho teritoria. Plnou parou se rozletěl za onu hranici, a když jeho senzory zaregistrovaly, že se mu v zádech objevil Daedalos, okamžitě začal vysílat nouzový signál, který nejbližší lodě zachytily během několika málo vteřin. Daedalos signál zachytil, ale nebylo v jeho moci jej v nejbližší době vypnout, zvlášť když se nákladní loď začala od Daedala vzdalovat.
„Pane, vzdaluje se,“ naznačil Kleinman dívaje se po Meyersové, která okamžitě zvýšila tah a šlápla na plyn.
„Vyrovnáváme se mu, ale i tak mi přijde nějaká rychlá na goa’uldskou nákladní loď,” poznamenala Meyersová a snažila se svůj cíl co nejrychleji dohnat.
„Pochopitelně, když to má námi upravené motory, štíty a zbraně,“ chytil se Caldwell za hlavu a sledoval, jak se Meyersová červená.
„Konečně jej doháníme,“ zachránil Hermiod Meyersové kůži a začal dle rozkazu nabíjet railguny a přední sila.
„Snažte se tu loď nezničit, ale jen vyřadit,“ připomenul Caldwell, a jakmile byla příležitost, nechal Kleinmana, ať se vyřádí.
Dvojice raket opustila sila a plnou rychlostí se dala do pronásledování mrštného soupeře, který prozatím uhýbal všem příchozím railgunovými projektilům a ještě si dovolil zaktivovat spodní kanon, kterým jednu z raket se štěstím sestřelil. Štěstí mu však vzápětí došlo a druhá z dvojice raket explodovala těsně vedle pravého křidélka, které bylo prakticky okamžitě zdeformováno, a jen díky silnějším štítům byla loď ještě vcelku.
„Zásah, podle senzorů ztrácí atmosféru a zpomaluje,“ zaradoval se Kleinman a Caldwell jej poplácal po rameni.
„Dobrá práce, oba,“ otočil se i na Meyersovou, na níž by už stud málokdo poznal.
Pilot nákladní lodi mezitím uzavřel přepážku a zvýšil natlakování v zadní části, aby atmosféra neunikala tak rychle. Podobným stylem chtěl zachránit i svoji rychlost, ale poškozené motory už prostě nedovolovaly takový výkon, který by mohl soupeřit s těmi Daedalovými.
„Připravte se na nalodění,“ rozhodl Caldwell a pomalu odpočítával čas, který zbýval do transportní vzdálenosti.
„Už tam skoro budeme,“ připravoval Kleinman Caldwella na vydání rozkazu, když se z ničeho nic otřásl celý můstek a Caldwell měl co dělat, aby to ustál. Nad Daedalem vysokou rychlostí proletěl Ha'tak a svými planetárními děly dával Daedalovu štítu co proto. Podobně se zachovala i zbylá pětice, která zachytila nouzový signál a rozhodla se jej prověřit. Zatímco první pyramidová loď nabrala kurz k nyní již skoro stojící nákladní lodi, zbylá pětice obklíčila Daedala a pálila do jeho štítu, co pulzní kanony stačily.
„Pane, štíty klesají mnohem rychleji než kdy dříve, zdá se, že upravili sílu svých zbraní a taky štítů,“ sledoval data ze senzorů Kleinman, zatímco spolupracoval s Hermiodem na prolomení frekvenčních kódů pro štíty a komunikaci.
Než to ale stihli oba prověřit, dvě létající pyramidy nabraly kolizní kurz s Daedalem, což logicky vyústilo v jeho urychlený skok do hyperprostoru a následný výskok o kus dále. To už ale luciánské Ha’taky mizely v hyperprostorových oknech a spolu s nimi i naložená nákladní loď.
„Dejte mi Omegu,“ lehce zklamaným hlasem požádal Caldwell a připravil se na nepříjemnou část, která bude určitě následovat.
„Generále, bohužel jsme neuspěli, Luciánská Aliance nám vyfoukla nákladní loď přímo před nosem, dřív než jsme ji stačili zničit nebo obsadit,“ sklonil Caldwell hlavu a prokřupal v krku.
„Jaffské Ha’taky jsou uvedeny v pohotovost a Země k Omeze poslala Suvorova a Apollo. Dle rozkazů zde pak pro jistotu zůstanete taky,“ oznámil Brown a ukončil spojení.
Caldwell přenechal velení Kleinmanovi a odešel do své kajuty, kde na něj čekal ještě jeden hovor.
„Hermiode, veškeré záznamy jdoucí do černé skříňky blokuj a zakryj to jiným záznamem,“ přikázal Hermiodovi, který ihned začal pracovat.
Poté vytáhl z šuplíku malý černý ovladač, na němž zadal tajný kód, který odhalil malou úpravu, kterou si Daedalos před několika týdny prošel. Na první pohled normální zeď přijala signál a během krátké chvíle se rozestoupila a místo ní se naskytl pohled na obrazovku podobnou té, díky níž na můstku Daedalos přijímá subprostorové videohovory.
„Hermiode, navaž soukromé a šifrované spojení se Zemí, opět maž všechny stopy,“ chtěl být jen opatrný, kdyby měl náhodou někdo chuť sledovat, co generál ve své kajutě dělá.
Když Hermiod provedl nezbytné kroky, obrazovka se rozzářila a na ní se vykreslil obličej generála Landryho, vedle nějž stál Sujanha, přijímající spoustu dat odesílaných Hermiodem, taktéž zabezpečeným šifrovaným kanálem.
„Stevene, jsem jedno ucho,“ hořel Landry nedočkavostí.
„Mise úspěšně splněna, sice jsme ho málem znovu zabili, ale měl víc štěstí než rozumu,“ usmál se a nezapomněl dodat malou poznámku.
„Navíc si myslím, že měl anděla strážného, že Hermiode?“ podíval se směrem k Asgardovi, který vypadal, že se dokonce uculuje.
„Nevím, o čem to mluvíte, generále,“ opáčil na Caldwellovu poznámku a dál aktivně mazal veškeré stopy, které tento hovor zanechával.
„Pro jistotu nechám Suvorova s Apollem a vámi nad Omegou ještě týden, pak se budete moci vrátit,“ přislíbil Landry a poděkoval Caldwellovi, že si střihnul takto nebezpečnou roli a byl v tuto chvíli tím zlým padouchem.
„Rád si to někdy zopakuju,“ mrknul na Landryho a ten se odpojil.
„Doufám, že bude mít víc štěstí, než rozumu,“ prohodil směrem k Hermiodovi a nechal svoji novou hračku schovat zpět do odhlučněné stěny.
„Meyersová, vezměte nás na Omegu,“ ozval se své operátorce do sluchátka a sám si i v botách ulehl do postele.
„Já chci umřít,“ byla poslední slova, než během rekordní doby pouhých pár vteřin, usnul vyčerpáním jako dřevo.
Mléčná Dráha, Teritorium Luciánské Aliance, Hyperprostor směr A5J-771, 8. Května 2010
Zatímco v Evropě dnešním dnem propukly obrovské oslavy 65. Výročí konce druhé světové války, Chris spolu se svým poškozeným Tel’takem přistál v jednom z velkých dokovacích prostorů ve střední části Ha’taku, který Chrisovi přiletěl na pomoc. Jen co vystoupil ze dveří, ochranka na něj namířila zbraň.
„Hej, co t…“ zastavil Chrise muž, který mu před malou chvílí zachránil život.
„Kdo jsi a co děláš sám za okrajem našeho teritoria?“ položil pár těžkých a pádných otázek velitel lodi, který kvůli malé nákladní lodi riskoval životy a prostředky své buňky.
„Jmenuji se Garad Soul,“ představil se Chris a čekal, jestli někdo něco udělá.
„A dál?“ popoháněl jej velitel, aby dostal, co chtěl.
„A co dělám za okrajem?“ usmál se Chris a rychlým chvatem chytil blízko stojícího velitele do kravaty, čímž zabránil jeho jednotkám, aby Chrise zabili.
„Štěstí stojí při mně,“ zamyslel se Chris a ještě více zmáčknul velitele, který se snažil vykroutit z jeho moci.
„Kiva, mě posílá sjednat pořádek…“ chtěl zmáčknout kohoutek, ale něco jej brzdilo.
„Kiva? Co ta se plete do…“ zmáčknul spoušť a vystřelil veliteli lodě a vůbec celého luciánského sektoru mozek.
Jakmile ochranka uslyšela jméno Kiva, všichni složili zbraně a nechali Chrise upustit tělo jejich dřívějšího velitele, jímž se teď stal Chris.
„Ten trouba si myslel, že na jeho praktiky Kiva nepřijde,“ pohrozil všem přítomným pozvednutím své zbraně a nechal se dovést na můstek, kde usedl na místo velitele a pozoroval stěny hyperprostorového tunelu, vedoucího k jeho nové domovině.
„Veliteli, mohu se zeptat, proč po vás střílela ta pozemská loď?“ stál jeden z nových podřízených přímo před Chrisem, žádajíc odpovědi.
„Ukradl jsem jim lodičku,“ usmál se a připsal si další plusové body.
„Ukažte mi účetnictví,“ přidal další vtip na vrch a nechal si ukázat záznamy o ziscích a kupních smlouvách, které zahrnovaly jak Hebriďany, tak Ascheny.
Mléčná Dráha, A5J-771, 9. Května 2010
Malé vzkvétající městečko poblíž hvězdné brány se právě probouzelo do nového dne, když se jen několik set metrů od něj snesl obrovský černo-zlatý Ha’tak, který všem dával vědět, že jejich velitel a pán je doma. Každý kdo mohl, se seřadil u nejbližší cesty, z níž jako pokaždé scházel velitel, kterého všichni vítali s otevřenou náručí. Alespoň se to po nich tak chtělo. Nyní šel v čele průvodu někdo jiný, někdo kdo s původní posádkou neletěl.
„Máme mu taky aplaudovat?“ špitnula jedna z žen k mužům stojícím u stezky.
„Nemel a aplauduj,“ uzemnil ji muž a žena se i se zakaboněným obličejem přemohla a začala spolu s davem vzívat svého nového velitele, jehož jméno se od předních linií šířilo jako mor.
„Ga-rad, Ga-rad,“ neslo se podél stezky a Chris netušíc o co jde, se nechal strhnout davem a zvedal ruce nad hlavu sepjaté do jednoho celku, jak to dělávají šampioni v televizích.
Jen co v čele skupiny došel na otevřené prostranství, všiml si malých beden, na něž vyskočil a sjednal si klid.
„Jsem Garad Soul a jsem vašim novým…“ hledal to správné pojmenování: „…velitelem,“ lusknul prsty, když se rozhodl a lid začal ještě více aplaudovat.
„Uvidíte, že brzy nastanou změny, které povedou k lepším zítřkům jak pro vás, tak pro vaše děti,“ začal malou revoltu v řadách Luciánské Aliance, o níž se během posledních pár hodin dozvěděl víc, než se kdy Země od plukovníka Telforda dozvěděla, což bylo docela divné, když bral v potaz, jak dlouho byl v jejich centru.
Potlesk stále nepřestával, a proto zůstal jen o malou chviličku déle, než by chtěl. Pak už ho to malé divadélko přestalo bavit, seskočil z beden a vyrazil směrem ke svému novému domovu, který byl už na první pohled moc dobře poznat. Vše co šlo, bylo pozlaceno, ať už to byly okraje oken nebo dveří, nebo samotné arkýře a vikýře. Podobně to vypadalo i uvnitř. Pozlacené nádobí, nábytek, dokonce i neformální oblečení, které nosil jen tak v domě, v jehož kuchyni se hbitě otáčela mladá hospodyňka - krev a mléko.
„Vítejte doma, pane Do…“ zastavila se v půlce slova, když v obýváku spatřila cizího člověka.
„Kdo jste a co tu děláte, toto je dům…“ utišil ji Chris a jako správný gentleman se představil.
„Jsem Garad Soul, tvůj nový šéf,“ přišel blíže, uchopil levou ruku a políbil zápěstí.
Hospodyňka upustila pozlacenou mísu, v níž držela salát z čerstvé kassy a málem upadla, když uviděla Chrisovo jemné a taktní chování.
„Pozor,“ chytil ji přesně včas, než stihla omdlít.
„Jste tak šlechetný,“ uchopila jej za druhou volnou ruku a začala ji mačkat.
„A dřívější pán nebyl?“ tušil odpověď, kterou dostane.
„Mému pánovi jsem byla dobrá, jen když chtěl, abych uvařila, uklidila, vyprala jeho prádlo a…“ nechtěla pokračovat, ale něco ji přesvědčilo, když Chrisovi pohlédla do očí.
„…a když jsem se měla opřít o stůl a zvednout sukni,“ rozplakala se a Chris ji přitiskl k sobě.
„Toho se už nemusíš bát, je mrtvý,“ uklidnil svoji novou hospodyňku a posadil ji na blízkou židli.