StarGate: Intervention - 12.1.2021 - FINÁLE

[kasparova655365]

To MUHAHAHA zdá se být hodně nakažlivý Kdo s tím vlastně začal? Ty nebo St0rmík?

To by mě taky zajímalo, na jak dlouho

Edit: deadalos mě zabije... Už to vidím...

nesnasim tě!!!!!! máš 1600!!

[kasparova655365]

Jenže tys napsal 1599 a já to netušila, že to je zrovna ten příspěvek

Tak a tímto příspěvkem jsem se teď stala poručíkem *juchů*

si zabila dvě mouchy dvěma ranama 1600 v tématu, 1000 v příspěvcích mi toho ještě chybí teda

[kasparova655365]

Kdo umí, umí

Ale nejlepší je to, že jsem tady od 29.8.2010, ale můj první příspěvek byl až 27.10.2012. Takže za rok a něco jsem se stala konečně poručíkem životní rekord... Ale na Markse nemám, ten byl povýšen tolikrát po sobě, že člověk nestačil zírat

jak dlouho bude přestávka?...upřímně sám nevím...momentálně je na předním místě dodělání bakalářky a k samotnému psaní nějakého dílu se dostanu opravdu velmi sporadicky...ale pokrok není úplně nulový (alespoň vymýšlím dopředu a nebudu tak potom muset dlouho stagnovat kvůli nedostatku nápadů)...ale jde to velice pomalu...a pokud by to takhle zůstalo až do státnic, tak to vypadá s vydáváním druhé série hodně špatně (myšleno velice pozdě, protože dodělat ji určitě chci a to i kdybych měl následný semestr nepracovat )

případně by šlo vydávat postupně až do desátého dílu, ale to by zase bylo velice riskantní vzhledem k následnému ději kvůli němuž by pak nebylo možné některé věci korigovat...mno ještě to uvážím a uvidím...snad aspoň o vánočních prázdninách něco málo sepíšu

a kdo začal s MUHAHAHA? kdo ví...možná já, možná Str0m...je to vcelku fuck, účel to splní

Já tě nenávidim mášě stejnou hodnost a 1600. příspěvek a proč by jsem těm měl zabít protože pauzu chcete dát na stené období vždit si psala že jí rušíš .

[kasparova655365]

Já nepsala, že ji ruším. Jen nevím, kdy bude A slibuji, že bude trvat jen tři měsíce. Během těchto měsíců chci napsat tak 10 dílů a opravit chyby v první sérii. A taky pomalu začínám se SGG, takže se nudit rozhodně nebudeš...

A s tím příspěvkem to byl malý úlet, se kterým jsem nepočítala

no jo daedale...třeba se ti poštěstí dostat 20. díl, když do té doby ještě příjde nějakej ten kulatej příspěvek

ja bych mel jeste dostat dil, za 1500

neřekl sis a popravdě jsi se ho vzdal...ale já možná budu tak hodnej a udělám ti přenosnej průkaz

to bych byl rad, "Pomíku"

Tak jo ale podle podle čísla to je na díl kterej tu už je celej.

qlkdyby to byl prenosny prukaz,tak bych si mohl vybrat dil

kasparova655365 píše:

To MUHAHAHA zdá se být hodně nakažlivý Kdo s tím vlastně začal? Ty nebo St0rmík?

@1ien
Předmět příspěvku:
PříspěvekNapsal: 22 zář 2006, 14:13

Registrován: 23.8.2005

Adria hodi po drakovy kamen s planety Celestus ci jak se jmenuje a bude po drakovy .. "vodni kamen to je previt ja ti to rikala draku" muhaha ... no vypada to na zajmavy dil ...

Toto slovo používa viac ľudí (medzi iným aj Mooony )
Poprosím - potom to dajte zmazať.

Sup s tim sem

ja uplhne zapomel ze je dneska streda ale dneska to bude asi pozdeeji, Deadalos ma skolu az do vecera(noci spis )


EDIT: prispevek 1616

jojo, dneska bude pozděj...sansd to nedopadne jak před dvěma týdny, že budu vydávat až zítra...mám jen na krátko malou chvíli (musím dělat seminárky a bakalářku, ale stále jsem ve škole)...čili příjezd domů 21:30...takže kolem 22:00 by mohl být nový díl (SNAD)

jako Deadale, nechci nic mluvit,ale ja jsem si myslel,ze si pekne v posteli prectu dalsi dil a vlezu do postele a dil nikde.

Jojo

Určite spadol zo schodov, alebo sa niekde prizabil ( chudák jeden), inak by už dávno dal pokračovanie.

ano, ano...černý předpoklad se stal nakonec trpkou skutečností...námaha po celém dnu mě tak zmohla, že jsem nebyl schopen díl přečíst, natož vydat...sice to mám dneska skoro stejně, ale sil ej trošku víc, takže vám ho dám, i když bez posledního čtení, což mě trochu mrzí, ale nedá se svítit...

myslím, že tradiční okecávačku zahodím do koše a rovnou vám sem dám díl, na jehož korekci se podílel Jakop, čímž mu samozřejmě děkuji a případné reklamace prosím miřte k němu

19. Díl (To je…? – Is that …?) PART I

„Když se narodí dcera, jako by se sedm loupežníků do komory vloupalo.“ – Polské přísloví

Mléčná Dráha, A5J-771, 12. Května 2010
V podvečer nezvykle chladného dne se na zahradě jednoho z domů menšího expandujícího městečka ozývaly zvuky, které zde již pár měsíců nikdo neslyšel. Perfektně ostrý hrot se velkou rychlostí prohnal vzduchem a s obrovskou ránou se prokousal skrz suk staré jedličky, včera poražené. I přes chladný vzduch se Chrisovo tělo zalilo potem, který jej druhotně ještě více chladil. Drsným ručníkem otřel čelo, zpocené ruce a mokrou dřevěnou rukojeť, která při posledním seknutí málem vyklouzla z ruky. Z malé naházené hromádky nařezaných kousků útlého kmene sebral další kus dřeva, položil jej na jiný, očividně největší kus a s velkým rozmachem ostří zasekl do kmene. Aby sekeru vytáhl, pomohl si nohou a následně opět zasekl do tvrdého dřeva.
„Garade, večeře,“ otevřela Chrisova hospodyňka okno a jako v pohádkách zavolala, než stihl potřetí udeřit.
„Hned,“ odvětil Chris a konečně rozsekl tvrdý kus dřeva.
K hromadě nenasekaného dřeva položil sekeru a třísky spolu s menšími nasekanými kusy odnesl v nůši ke dveřím, kde byly bezpečně schovány pod střechou.
„Copak dnes máme?“ umyl si ruce v umyvadle a políbil hospodyni na tvář.
„Karmal,“ řekla Chrisovi název, který mu vůbec, ale vůbec nic neříkal.
„Chm, sekaná paprika, mouka, voda, majoránka, kassa, hovězí maso,“ přejížděl očima přes ingredience vyskládané na lince.
„Asi guláš,“ usmál se a s lehkou opatrností ochutnal.
„Tak co?“ optala se hospodyňka, kroutíc se v bocích.
„Vynikající,“ oblíznul si karmal z koutků a zajedl ho suchým chlebem.
„To jsem ráda,“ vzlétnula hospodyňka do nebes.
Během chvíle se ale vrátila na povrch a jako obvykle se vrhla na umývání špinavého nádobí.
„Nech nádobí a pojď se se mnou najíst,“ snažil se stejně jako v předešlých dnech přesvědčit svoji „spolubydlící“, která doteď vždy odmítla.
„Já při vaření vždy uzobávám a ochutnávám,“ i dnes odmítla a dále se věnovala nádobí.
„Tvoje mínus,“ zabrblal si tak, aby jej neslyšela.
Kdyby nestála kousek opodál, vylízal by talíř, ale snažil se vypadat civilizovaně a vystačil si se zbytkem měkkého chlebu. Než se stačil zvednout, aby po sobě talíř odnesl, ten se najednou zvedl a Chris uviděl jen krásné hebké prsty, jak jej nesou ke zbytku špinavého nádobí.
„Pomůžu ti,“ nudil se Chris a snažil se alespoň nějak zabavit.
„Ne,“ zastavila jej Liva, a kdyby to nebyl její šéf, nasadila by i výhružný obličej.
Byla ale ráda, že si v mnohém polepšila. Chris s ní nejednal jako kus hadru, ale jako s živoucí bytostí, která má svá práva. Navíc si polepšila i platově a Chris jí daroval ten odporný nábytek, který tu měl předešlý velitel. Chvíli jí pozoroval, jak se mrštně ohání u umyvadla a když se konečně nabažil jejich normálních, ženských křivek, odebral se do vedlejšího pokoje, kde se posadil na kožešinu medvěda a díval se do krbu, v němž oproti očekávání neplápolal oheň.
„Něco tomu chybí,“ opět se zvednul a zpoza dveří donesl několik třísek a polen.
Pečlivě postavil pyramidu a do jejího vnitřku vložil chrastí spolu s papírem, který během krátké chvíle vzplanul a rozžhavil tenké malé třísky.
„Jo, to je lepší,“ opět se usadil do kožešinového koberce, a když se položil na záda, chytala jej únava.
Liva mezitím přestala umývat nádobí a s hlavou opřenou o dřevěné obložky pozorovala Chrisovu rozcuchanou čupřinu.
„Vím, že tam stojíš,“ zaskočil ji a zaklonil hlavu, aby jí viděl do rudnoucího obličeje.
Liva se rychle otočila a zamířila do své malé komůrky, v níž měla oblečení, v němž chodila po městě.
„Počkej, přidej se ke mně,“ posunul se a rukou naznačil, aby se Liva posadila.
Neviděl úsměv, který ji vystřelil na tváři, když ji požádal, aby se k němu přidala, ale prozatím si hrála na nedostupnou, což v Chrisovi čím dál více vzbuzovalo touhu po jejím těle. Liva se rychle převlékla a stejně rychle vyklouzla z domu, z jehož komínu stoupal černý štiplavý dým.
Ani ne minutu poté, co se Liva vytratila do svého domu, neslo se obývacím pokojem bušení na dveře.
„Tak přece jen sis to rozmyslela,“ mluvil ještě dřív, než dveře otevřel.
O to víc byl překvapen, když tam nestála Liva, ale jeden z techniků, kteří už celé dny touží po prozkoumání technologií, jimiž Země tento Tel’tak vybavila.
„Řekl jsem vám to předevčírem, včera a řeknu vám to i dnes, ne!“ odbil muže a zavřel mu před očima.
Ten ani nestačil mrknout, když se dveře opět otevřely a Chris s naprosto jiným výrazem konečně svolil, přece jen musel dokázat, že mu jde o tento lid a o tuto frakci, která mohla získat rozhodující výhodu.
„Ale osobně se mi zaručíte, že se té lodi nic nestane a že ji uvedete do provozuschopného stavu,“ rozhodl se opravit si svůj poklad.
„Ano pane, děkuji, pane,“ zaskočen úspěchem ze sebe vykoktal a „odmotal“ se od dveří.
„Pablb,“ zavřel dveře, ulehl na kožešinu a usnul.

Mléčná Dráha, Země, Colorado Springs, SGC, 12. Května 2010
Hodiny na Zemi přesně odpovídaly těm na A5J-771. Byla to obrovská náhoda, ale kromě faktu, že je to zajímavé to vůbec nic neznamenalo. John stejně jako Chris ulehal do postele, když na svém nočním stolku uviděl fotografii celého týmu, včetně Chrise.
„Spi sladce, brácho,“ usmál se na fotografii, zhasnul světlo a přikryl se pokrývkou.
Ani netušil jak blízko tomuto vztahu ke Chrisovi je. To věděl jen Sujanha a generál Landry, který si tuhle část nechával prozatím pro sebe.

John se lehkým krokem procházel po Atlantidě. Pozoroval všechna vodní světla, jimiž si Antikové vyzdobili toto monumentální město. Ty bubliny jej uklidňovaly a už dlouho je takhle nepozoroval. Stál u nich hodinu, možná dvě, než jej vyrušil hlas v jeho hlavě.
„Johne, pomoc!“
„Ten hlas odněkud znám?!“ přemítalo mu v hlavě, kde se s osobou stejného hlasu potkal.
Ani za milion let by si ten hlas k nikomu nespojil, když se tentýž hlas opět ozval a tentokráte mnohem silněji a intenzivněji.
„Johne, pomoc, oni přicházejí!“ prosila osoba, aniž by tušila, že John neví, kdo to je.
„Jak ti mám pomoct, když nevím kdo seš,“ křičel po chodbě, aniž by si všiml, že ho sleduje Rodney.
„Tak je to konečně tady, už ses zbláznil,“ skákal střídavě po pravé a pak po levé noze pořád dokola.
„Rodney, co tady děláš?“ osočil se na vědce, který si z něj utahoval.
„I’m your father, Luke!“ vysmíval se Johnovi a zase zmizel za rohem.
John jen nechápavě zvednul jedno obočí a nápadně připomínal jaffského mistra, který to uměl jako nikdo jiný. Už měl jméno osoby, která mluví hlasem ozývajícím se v jeho hlavě na dosah, než jej Rodney vyrušil.
„Citrón aby ho honil po poli,“ proklel Rodneyho a zamířil do svých ubikací.
Cestou prošel mnoha koridory a chodbami, které byly poničeny vodou, když byla ještě Atlantida ukotvena pod mořským oceánem na Lantee. Nikdo to však neopravil, jako vzpomínku na dobu, kdy se válka s Wraithy zdála tak beznadějnou. Už pár let, ale situace vypadala mnohem světleji, když Země získala asgardské technologie a dokázala dokončit řadu bitevníků, které ty wraithské předčí snad kromě velikosti ve všech ohledech.
Jeden transportér, pár uzlů a další transportér, který jej konečně vynesl kromě konkrétní lokace taky do konkrétního patra. Než ale stačil vyšlápnout ven z transportéru, opět uslyšel ten stejný hlas prosící o jeho pomoc.
„Johne, pomoc, oni přicházejí!“
John už se tím nehodlal zabývat a vyrazil přímo ke svému pokoji, kde přímo za dveřmi stála ničím neosvětlená, tmou zahalená žena.
„Kdo jsi?“ snažil se proniknout temnotou obepínající onu postavu.
„Johne, pomoc, oni přicházejí!“ vyšla slova přímo od zdroje.
John pochopil a natáhl ruku. Háv temnoty se rozestoupil a před ním stála jediná osoba, kterou by nečekal, že jej bude žádat o pomoc.
„Chayo?!“ nevěřil svým očím a pozoroval, jak se jej Chaya snaží obejmout.
„Pomoz mi, Johne!“ opět poprosila, a podívala se Johnovi do očí.

V tom se John probudil a hbitě se usadil na své posteli, která vypadala, jako když se válí čuně v blátě.
„Já se fakt asi zbláznil,“ vzpomněl si na Rodneyho slova ze snu.
Bosýma nohama šlápl na studenou podlahu a lehce si prokřupal krk, který byl po dlouhém náročném dni ztuhlý. Jeho první kroky mířily na ošetřovnu. Zrovna sloužila doktorka Lamová, která Johna dnes odpoledne prohlížela, když přišel se svým týmem z mise na Hebridanu.
„Plukovníku, co vás ke mně přivádí?“ odložila papíry s výsledky jiného pacienta.
„Nevím jak…jak to říct, ale…“ škrábal se vzadu na hlavě a bylo vidět, že se mu nechce o tom mluvit.
„Byla to blbost sem chodit,“ otočil se na patě a vyrazil směrem z ošetřovny.
„Počkejte,“ zastavila jej Carolyn a v osobnějším pásmu Johnovi posvítila do očí.
„Něco vás trápí a vy jste sem přišel, takže to vyklopte,“ usadila Johna na lůžko a poslouchala.
„Už týden se mi zdá jeden a ten samý sen pořád dokola, už z toho magořím,“ dostal to ze sebe a podíval se po Carolyn, která nechápala, proč s tímto nešel za doktorem Conorsem.
„Obávám se, že tuhle oblast má doktor Conors, na dvacátém podlaží.“
„Jo to vím, ale napřed jsem se chtěl ujistit, že nemám něco v hlavě, co by mi to…no…vyvolávalo tenhle sen pořád dokola,“ naznačil Carolyn, aby mu projela hlavu skenem.
„Tak se mi tu pěkně položte, vyfotíme vás na pas,“ usmála se a zapojila přístroj, který během krátké chvíle projel celou Johnovu hlavu a 3D obrazy se přesunuly do hlavního počítače, z nějž k nim měla Carolyn přístup.
„Podle skeneru jste v naprostém pořádku, žádné anomálie, nic co by byť vzdáleně naznačovalo nějaký tumor, nebo parazita ve vaší hlavě, který by to vyvolával,“ vypnula přístroj a předepsala Johnovi prášky na spaní.
„Tohohle si vezměte dvě pilulky, to vás pořádně uspí a až se probudíte, skočte si za doktorem Conorsem,“ skočila do průhledné skříňky a vytáhla, co Jonovi před malou chvílí předepsala, aby bylo vše správně doložené.
John s díkem sebral prášky a odešel zpět do svého pokoje, kde se na něj smál nejlepší čtyřnohý přítel člověka – postel. Se zaduněním dopadl nosem přímo do postele a s čouhajícíma nohama přes čelo postele usnul.

Mléčná Dráha, A5J-771, 17. Května 2010
Chris se právě za doutnání dřeva v krbu probouzel do nového, mnohem teplejšího dne, když se celým městem začal ozývat alarm a na dveře bušil muž, který včera v noci konečně dostal povolení studovat pozemskou technologii, která oproti očekávání byla až příliš dobře chráněna proti kopírování.
„No jo, už jdu, nevylomte mi je,“ promnul si oči a celý rozlámaný se zvedal z chlupatého kožichu.
„Co je?“ otevřel dveře, do nichž chtěl muž právě udeřit.
„Velitelka Kiva volá o pomoc, Lucia byla napadena jaffskými loděmi třídy Ha’tak,“ vypálil muž a ihned se vydal zpět k lodi, jejíž interiér jej teď zajímal nejvíc.
„Jak je na tom moje loď?“ volal za mužem, který už byl u přední branky.
„Plášť jsme opravili, ale pravý přední kanon nefunguje, na ten bychom potřebovali mnohem více času, pane,“ otočil se v brance a už chtěl rychle pelášit, ale Chris jej nenechal.
„Poletí?“
„Motory ztrácely tah kvůli poškozenému vedení, což jsme opravili, takže…“
„Ano,“ urychlil Chris proces a ihned se vydal pro své velitelské oblečení, v němž musí před svými „poddanými“ a Kivou vystupovat.
Čerstvě vypraná košile, na níž natáhl šedou Luciánskou uniformu se svoji vůní drala snad do každého otvoru Chrisova těla. Skoro by i zapomněl, že už není na Zemi, ale na zapadlém koutku galaxie, v němž se právě rozhoduje o budoucnosti lidského druhu na modrém klenotu. Jak nejrychleji mohl, doběhl do posledního Ha’taku, který ještě zůstal na zemi, v jehož doku stále stála nákladní loď, z jejíhož interiéru se nesla spousta nelibých zvuků. Dvojice mužů se tu hádala nad šifrováním, kterému ani jeden z nich nerozuměl.
„Říkám ti, to je odnož antického písma, pusť mě k tomu,“ nabádal jeden druhého.
Ten ale zarytě věřil, že to je jen směsice náhodně vybraných znaků, které ve skutečnosti ani nedávají smysl.
„Pánové?“ stál Chris s rukama v bok za dvojicí mužů.
„Veliteli Garade, pane,“ ihned opustili řídící křeslo a na rozkaz opustili nákladní loď.
„To bylo o fous,“ oddechl si Chris a dal se do zjišťování škod a oprav.
Poslední pyramidová loď se mezitím s obrovským hlukem vznesla k obloze a během pár minut zmizela v hustém mračnu překrývajícím velkou část pevniny. Chris se pro jistotu ujistil, že v nákladovém prostoru nikdo není, a když byl pevně přesvědčen, že je sám, uzamknul loď, do níž by se teď někdo dostal jen s pořádným kanonem. Chris přesným počtem úderů po různých bodech na obrazovce odšifroval wraithský jazyk, po čemž následovala stejná procedura u druhého stupně šifrování – replikátorského kódu. Když se to na druhý pokus konečně podařilo, obrazovka se přepnula do angličtiny, díky níž si mohl konečně vybrat svůj cíl. Subprostorové vysílače se zaměřily a jediné co Chrisovi zbývalo, bylo čekat. Chvíli to trvalo, ale nakonec se místo černého podkladu obrazovka přepnula do aktivního módu, díky němuž mohl Chris komunikovat na tajném zašifrovaném kanále s Daedalem.
„Generále Caldwelli, jste tam?“ viděl jen kajutu, ale nikoho uvnitř.
Po malé chviličce se kamera na vrcholku monitoru zaměřila o kus níž, aby mohla zabrat malinkého Asgarda, který byl o této misi stejně jako Sujanha informován.
„Hermiode, kde je generál, musím s ním mluvit,“ netrpělivě čekal příchod vysokého prošedivělého generála.
„Situace zde se trochu změnila. Generál je momentálně na Zemi, kam si jej povolala EARTH, kvůli nepovedenému útoku na vaši loď,“ vylíčil Hermiod události uplynulých dnů a hodin.
„Podle mě byl dost povedený, málem mě zabil,“ nechápal Chris, proč by měl být Caldwell ještě vyslýchán.
„Evidentně jsme to mohli udělat lépe,“ usmál se Hermiod a navedl Chrise k tématu, o němž chtěl mluvit s Caldwellem.
„Jaffové z Omegy napadli Luciánskou Alianci?“ zaměstnal Hermioda jen na malý moment svým dotazem.
„Senzory hlásí plný počet, mohu vědět, proč se ptáte?“ vyzvídal Hermiod, aby mohl předat Caldwellovi co nejpřesnější zprávu, až se vrátí z koberečku.
„Zdá se, že si Praví Jaffové dávají s Luciánskou Aliancí pěkně na prdel. Četl jsem několik záznamů na mé nové vlajkové lodi a nyní opět útočí, tentokrát na hlavní planetu – Lucii,“ vysvětlil Chris a přeposlal na Daedala zprávy, které si z centrálního počítače přeposlal do paměťových krystalů nákladní lodi.
„Zajímavé,“ pročítal si Hermiod zprávy z bitev a nezapomněl za sebou mazat veškeré stopy.
„Zkusím zjistit víc, ale prozatím to vypadá, že Luciánská Aliance má dost svých problémů a nebude se míchat do Země,“ předpokládal Chris a nechal Hermioda jeho slova zaznamenat do oddělených záznamových zařízení, jimiž byla obrazovka vybavena.
„Tak jo, měl bych jít na můstek své nové lodi, držte mi palce,“ ukončil spojení a opětovně zašifroval přístup do paměťového jádra, odkud by se daly zkopírovat veškeré informace o technologiích použitých na této konkrétní nákladní lodi.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Dobré a zaujímavé.
Takže chudák John poletí na návštevu (a najlepšie s veľkou, dobre ozbrojenou loďou).
Dúfam, že Chrisa tak skoro neodhalia, lebo raz pochovaný už bol.

skveli diel


neviem sa dockat dalsieho

Super dil