dneska jenom do devíti...musel jsem dodělat seminárku a poslat jí učitelce...mno a taky se musím naučit na zápočet, což jsem doteď neudělal a nemám nejmenšího tucha, jak se to budu učit...a vlastně ještě se naučit prezentaci...dobře já dneska
ještěže nemám autoškolu, to už by mě asi opravdu prdlo...
19. Díl (To je...? - Is that...?) PART II
Mléčná Dráha, Země, Washington D.C., Pentagon, 17. Května 2010
Několika členná skupina mužů a žen reprezentující zájmy a právní normy organizace EARTH jako jeden muž seděla u obloukového stolce, v jehož prostřední části byla samostatná dřevěná, polstrovaná židle, do níž se dnes již podruhé pohodlně usadil nedávno jmenovaný generál Caldwell. Překřížené nohy a sebevědomý výraz dával znát, že dnešní předvolání bere spíš jako rozptýlení, než nějakou vážnou věc.
„Generále, rada bezpečnosti pečlivě prozkoumala záznam senzorů a kamer z vašeho souboje s vylepšenou nákladní lodí, kterou nám neznámá osoba ukradla nad Omegou a donesla ji přímo pod nos Luciánské Alianci,“ začal předseda této rady malou rekapitulací.
„Pečlivě jsme pročetli hlášení vás i vašich podřízených, které jsme při našem rozhodování taktéž brali v potaz,“ chtěl dát Caldwellovi najevo, že je tato problematika pečlivě propírána.
„I přesto, že jste podle vás, vašich podřízených a dokonce i podle asgardského technika na palubě udělal vše možné, nám se to tak nezdálo. Na tu loď jste mohl poslat mnohem více raket, nebo jste mohl nařídit její vyřazení za pomocí asgardského technika, což jste neudělal a jasně jste tak poskytl nepříteli šanci uniknout, což se nakonec stalo,“ vyslovil slova, o nichž věděl, kam to bude dále směřovat.
„I přes toto evidentní selhání se však vaše složka jen hemží perfektními výkony jak při misích v Pegasu, tak při obraně Země z minulého roku, kdy se vaše loď i vaše posádka dostala do svízelné situace…“ začal Caldwellův výraz lehce kolísat, avšak stále neočekával vzhledem k posledním větám závažné potrestání, pokud vůbec.
„S přihlédnutím k tomuto faktu je vám ponechána hodnost generála…“ měl Caldwell jasno a začal se v tichosti a hloubi duše radovat.
„Ale s okamžitou platností jste zbaven funkce velitele Daedala, kterou převezme plukovník Cane,“ doslova třískl příručním soudcovským kladívkem do stolu, čímž zpečetil Caldwellův osud, který přijímal jakékoliv rozhodnutí kromě zbavení velení nad lodí, které věnoval už tolik a ještě více s ní zažil. Naprosto zdrcený Caldwell se zmohl jen na jediné: „Nedávejte na místo velitele cizího člověka, co nezná mou posádku…“ by Caldwell přerušen jedním z členů EARTH.
„Není to vaše posádka, už ne.“
Nenašli byste lepší slova, s nimiž byste odzbrojili jinak sebejistého generála, který si teď v křesle připadal jako dítě.
„Mám…mám lepší návrh, pokud mohu,“ zkusil ještě štěstí a upoutal tak pozornost předsedy, který ještě na malý moment usadil své kolegy.
„Poslouchám.“
„Rád bych, aby mé místo velitele Daedala převzal major Dave Kleinman, můj zbraňový specialista, který při mnoha příležitostech místo mne velel můstku a je s celou posádkou dobře obeznámen a posádka jej ctí stejně tak, jako ctili mne. Není lepšího člověka na tu funkci…se vším respektem k Michaelovi.“
„Dobrá tedy, myslím, že bychom vám mohli vyhovět,“ ujistil Caldwella, že navrhne americkému letectvu na jeho žádost Kleinmanovo povýšení do hodnosti plukovník.
SGC
Jen co John po včerejším dopingu léky vytuhnul na samotném okraji postele, do snů se mu opět vloudila Chaya, která svým líbezným hláskem přivolávala Johna k sobě. Prášky jej však totálně zmohly a on nebyl ani sto se probrat, natož otevřít oči. Jen co se mu mezi víčky udělala malá škvírka, už zase spal. Když už se síla prášku míjela se svým účinkem, bylo něco kolem jedenácté hodiny ráno a John musel uznat, že i přes tenhle dokola se opakující šílený sen se vyspal vcelku dobře. V tom v čem usnul a v čem včera došel do pokoje, se zase posbíral, vypořádal se s ranními potřebami a aniž by pociťoval nějaký hlad, zavítal na dvacáté podlaží za doktorem Conorsem, který už Johna netrpělivě vyhlížel od samotného rána, kdy svoji „ordinaci“ otevřel.
„Vítejte plukovníku a vezměte místo,“ nabídl Johnovi kávu, ale ten s díky odmítl.
„Doktorka Lamová mě informovala, že se dnes za mnou asi stavíte…“ nechal Johna, aby mu všechno vysvětlil.
„Mno…nevím jak začít…“ měl opět ten pocit, který cítil i včera, když měl mluvit o svých problémech.
„Já bych začal třeba tím snem, plukovníku,“ byl Conors skvěle informován.
„Ten sen…“ trošku si odfoukl a začal doktorovi vysvětlovat co se mu posední týden honí v hlavě za sny.
„Zvláštní. Obyčejnému člověku se za noc zdá zhruba osm až deset snů a ač si je všechny nepamatujeme, vždy nám něco zůstane uloženo v podvědomí, které při určitých stimulech dokáže tyto sny opět vyvolat. Předpokládám však, že tohle bude naprosto něco jiného, setkal jste se už s něčím podobným v Pegasu, plukovníku?“
„Pokud vím, tak já ne…“ chvíli přemýšlel, než si vzpomněl na podobnou zkušenost, kterou prožila Teyla.
„…ale Teyla ano.“
„Vážně? Popište mi to, plukovníku,“ hledal nitku, za níž by se mohl chytnout.
„Je to asi pět, nebo šest let zpátky, kdy se Teyle více jak týden zdál jeden a ten samý sen stále a stále dokola. Ve snu byla Wraithem, který prochází po Atlantidě a vždy se takto dostala do svého pokoje, kde stanula nad svým tělem a začala si vysávat svůj vlastní život,“ popsal Teylin sen, což doktorovi hodně pomohlo.
„Předpokládám, že to bylo díky její schopnosti vycítit Wraithy, když se jeden z nich teleportoval do města, že?“ vzpomněl si na lékařský posudek, který o Teyle četl.
„Jo, to byla příčina…“ poškrábal se John vzadu na hlavě a napil se předem nachystané vody.
„A tady ta Chaya, nebo jak se jmenuje, měl jste s ní blízký osobní vztah, plukovníku?“
John jen hleděl na doktora a jemným kývnutím hlavy spojeným s výmluvným zkřivením úst naznačil, že se možná mohlo při pikniku na jednom z mol něco odehrát. Vzpomínky na tu noc se mu najednou vryly do paměti, která vyvolala sen z dnešní i předešlých nocí.
„Popište mi to, plukovníku.“
„Em…prosím?“ zarazil se John uprostřed myšlenky.
„Popište mi, co jste dělali s Chayou a jak jste se cítil,“ byl Conors neoblomný a zmáčknutím vrchní části nažhavil propisku.
„Já…chm…já si nějak poradím,“ zvednul se John ze židle a co nejrychlejší možnou cestou se začal kličkovat mezi nábytkem.
„Pluk…plukovníku, posaďte se,“ zastavil jej Conors a opětovně nabídnul Johnovi místo.
„Chápu, že vám to nemusí být příjemné, ale pokud chcete vědět proč se to děje, budete muset být trochu sdílnější,“ přesvědčoval Johna, který jen nehnutě stál na místě, kde se zastavil.
„Všichni tady…v této místnosti…víme, jak to nakonec dopadlo, to mi popisovat nemusíte, ale mě zajímá, zdali se během aktu nestalo něco, co je pro nás neobvyklé, ale pro Antiky, potažmo povznesené zcela normální, nebo při nejlepším možné, pokud to není zcela normální,“ decentně gestikuloval, přičemž cíleně naváděl Johna do míst, kde by snad mohl ležet zakopaný pes.
V tom se John chytnul, a aniž by nad tím výrazněji přemýšlel, vrátil se do křesla a poměrně přesně popsal doktorovi, jak Chaya nechala jejich těla splynout v jedno.
„Víte možná, že když jste se spojili na jiné než fyzické úrovni, mohlo se stát, že mezi vámi vzniklo pouto, skrz nějž je možné nějakým způsobem komunikovat…obousměrně,“ dal Johnovi námět na přemýšlení.
„Netuším, zdali je to pravda…ve skutečnosti jsem se s ničím takovým nikdy nesetkal a byl bych bláhový, kdybych si myslel, že mám na to kvalifikaci, ale bylo by to asi jediné logické vysvětlení,“ musel i John uznat, že na jeho teorii něco bude.
„Pak ovšem vyvstává zákonitá otázka. Pokud a tady podotýkám pokud, je schopná s vámi takto komunikovat, je tedy správné usuzovat, že tou pomocí, opravdu myslí pomoc…“ zaujal Johna, který ihned vystřelil od stolu a bez díků za sebou zabouchnul dveře.
„Hm…nemáte zač,“ pronesl s úsměvem na tváři a začal se věnovat papírům ze včerejších sezení.
Johnovy první kroky mířily do výtahu, který jej svezl o sedm pater níž, do dvacátého sedmého podlaží, kde měl svoji kancelář, neustále zaneprázdněný, ale přesto všem nápadům a připomínkám otevřený generál Landry. John rychlým tempem ruky zaklepal, ale aniž by čekal na vyzvání, vešel dovnitř.
„Generále, potřebuji si půjčit jumper,“ vystřelil lehce zadýchaný John a sledoval generálovo zvláštní chování.
„Taky vás zdravím, jak se máte?“
„Promiňte, já…“ zasekl se John a šel zavřít dveře.
„Chcete na výlet?“ zajímalo Landryho, proč chce John jeden z jumperů, jimiž SGC disponuje, ve své podzemní garáži.
„Stručně řečeno, mě doktor Conors přivedl na možné řešení mých problémů se stále se opakujícím snem a musím to prověřit,“ snažil se přesvědčit generála i svým smutným psím obličejem.
„Předpokládám, že mi nechcete sdělit, kam máte namířeno?“
„Do Pegasu,“ překvapil generála.
„Radši nechci vědět, co tam budete dělat, ale zkuste být do půlnoci doma,“ dal Johnovi svolení a ten ihned zamířil do podzemní garáže.
Ještě než za sebou stihl zavřít dveře, zastavil jej generál.
„Plukovníku, když už jedete na výlet do Pegasu, mám pro vás úkol,“ vytáhl složku ze stolu a předal ji netrpělivému Johnovi.
„O co jde, generále?“
„Zkontrolujete postup těžebních a stavebních prací na stanovišti Pegas-Alfa, v Coulson Industries nám stojí několik vyrobených FISTů, které potřebují neutronium na výrobu nezničitelných boxů pro naquadahové generátory třetí generace,“ vysvětlil Johnovi jeho úkol a konečně ho nechal odběhnout do hangáru, kde nasedl do jednoho z funkčních jumperů. S jeho pomocí si v databázi našel adresu přestupní stanice, obratem ji zadal a během momentu zmizel v horizontu události. O necelou čtvrt hodinu později se John objevil ve z poloviny oplechované přestupní stanici, jejíž nosnou konstrukci udržovalo na jednom místě několik stabilizačních trysek. John jen zběžně prohlédl postup na nové stanici, jejíž plné uvedení do provozu se plánovalo na červen 2011 a zaměřil se na několik nehybných kusů plátování, které se vznášely jen několik metrů nad nosnou konstrukcí. Z databáze opět vytáhnul adresu, která tentokráte končila až v samotném Pegasu, na stanovišti Pegas-Alfa 2.0. Za další čtvrt hodinky se John ocitnul na staveništi, v němž se pohybovalo několik stovek lidí a jeden stavební FIST, který byl do Pegasu přivezen spolu s první várkou těžařů a stavařů. Jumper zaparkoval vedle plechové budovy, která fungovala jako hlavní centrum, v němž byla uložena veškerá počítačová technika, pomocí níž se shromažďovala veškerá data z celé těžařské oblasti.
„Kde je váš velící důstojník?“ zastavil John prvního muže, na něhož ihned po výstupu z jumperu narazil.
„Zrovna stojí u latríny a čeká, až ho někdo pustí,“ smál se muž na celé kolo a s velkým klíčem šel k rozestavěnému zařízení, které by mělo sloužit k převádění vody z nedaleké průzračně čisté řeky do základního tábora.
„Majore Fu,“ pozdravil čínského velitele základny a nechal ho jako prvního zasalutovat.
„Plukovník Sheppard, co vás sem přivádí?“ stál s nohama překříženýma a snažil se zásilku zadržet, co nejdéle to půjde.
„Tohle,“ předal majorovi složku a čekal na jeho vysvětlení.
„Suroviny, které si nabral Daedalos při prvním skenu planety už došly?“ divil se major, který počítal, že na zahájení dlouhodobé těžby bude mít více času.
„Bohužel, Coulson Industries zaměstnalo velké množství dělníků a ti jedou jak dobře namazaný stroj. Podle prvních odhadů jsou napřed skoro o polovinu, bohužel to vyvažuje nedostatek neutronia, na nějž čeká spousta strojů,“ zabřednul do strojařiny a ekonomiky, což nebyl jeho šálek čaje.
„Zkusím to popohnat plukovníku,“ slíbil Fu a jen co se otevřely dveře, vletěl do latríny, která nyní zažívala pravé čínské peklo.
John raději odešel opodál a když si uvědomil, že slíbenou prohlídku a posudek může udělat později, skočil do jumperu a odletěl na Proculus, jehož vesmírná brána se dnes již otevřela po několikáté. John ihned po rematerializaci zamaskoval jumper a nejvyšší možnou rychlostí zamířil nad tu část planety, z níž si mohl udělat pohodlný sken známek života. Oproti očekávání jej však jako první zaujal doslova hřbitov trosek wraithských úlů, křižníků a šipek, které do sebe setrvačností narážely a příležitostně tvořily velký shluk, který si pak planeta stáhla do své naprosto čisté, ničím neporušené atmosféry. Když senzory zachytily známky života, zamířil i s jumperem do svrchní atmosféry, jíž lehoulince proklouznul a ve větší nadmořské výšce ochladil rozžhavený plášť. Obyvatelstvo Proculu se od poslední návštěvy lehce rozrostlo, i tak planeta skýtala útočiště jen asi tisícovce obyvatel, což ale nemuselo být poslední číslo. John vždy přistával na tomtéž místě, u nějž jej jako obvykle vítal usměvavý Zarah, představený lidu Proculu.
„Plukovník Sheppard, je nám ctí,“ uklonil se a sledoval, jak John sice neochotně, ale přece jen opakuje tento rituál.
„Rád bych pokecal, ale musím vidět Chayu,“ chtěl, aby jej Zarah za ní dovedl.
„Následujte mne,“ ukázal rukou směr a pomalým krokem se vydal do chrámu, v němž Chaya již delší dobu přebývala.
Jen co uviděla Johna, vrhla se mu kolem krku a požádala Zaraha, aby jí tu s Johnem nechal o samotě.
„Přišels,“ vypadala překvapeně, že se tu John zjevil.
„Tak přece jsi to byla ty,“ byl rád, že není cvok a všechny ty divné noci mu najednou začaly dávat smysl.
„Ano, promiň mi ten způsob, ale jinak to nešlo,“ znovu objala Johna a políbila jej na tvář.
„Zpráva, nebo jak to chceš nazvat, vypadala dost naléhavá, co se děje?“ hořel John nedočkavostí, proč jej Chaya přivolala.
„Asi bude lepší, když se posadíš, mohlo by toho být na tebe dost,“ usadila Johna a odběhla za jedno ze sloupoví.
Po krátké chvíli vyběhla a za ní cupitalo malé čtyřroční dítě, jehož modré oči doslova zářily. Tmavé dlouhé vlasy splývaly s průsvitnými šaty, které byly celé od bláta.
„Johne, ráda bych ti představila…“
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ