58. Staré pověsti wraithské 9: O organické hmotě
Nadine stála nad kruhovým otvorem, kterým asgardi unesli doktora McKaye a Daniela Jacksona, a váhavě nahlížela do hlubin. Tam někde na dně se měla ukrývat tajná Janusova laboratoř. Nakrčila čelo a přimhouřila oči, ale na konec proražené cesty nedohlédla. Lehce pokrčila rameny a vydala se nazpátek ke své pracovně. Byla ráda, že ji dnes nic důležitého nečeká. Předcházející dny docela stačily. Únos dvou vědců, přílet Wraithů i Cestovatelů by se dal možná považovat za zpestření jednotvárného života na Atlantis, ale Nadine měla ráda k práci klid. Jediné, co jí na tom všem povyku těšilo, byl šťastný konec. Aspoň relativně šťastný. Jak si stačila všimnout, Andoriel se moc nadšeně netvářila. Ani plukovník Sheppard po návratu do Města zrovna nejásal.
„Aspoň chvíli klidu,“ zašeptala si pro sebe. Na tvář jí vklouzl úsměv. Napadlo ji, že nový příběh ze Starých pověstí wraithských by klidný být mohl.
Odpoledne uteklo rychle. Jako mnoho ostatních se byla podívat, jak odcházejí někteří členové expedice Branou zpět na Zemi a za chvíli jiní zase přicházejí. Skoro zvedla ruku, aby zamávala seržantu McMaholnovi, takovou měla radost, že ho nějaký čas neuvidí. A také si stačila všimnout, že její pocity sdílejí mnozí další přihlížející.
Večer na velký kovový tác postavila tři široké svíce, které týden předtím dostala od Athosianů. Zapálila je a dívala se, jak se jejich světlo míhá po jejím pokoji a dává mu teplý nádech. V chladné noci to bylo příjemné a navodilo to správnou atmosféru pro pocit tepla a bezpečí. Podobného tepla a bezpečí, jaké dokázala na Nové Veitoně poskytnout jejím zbylým obyvatelům nalezená organická hmota.
Posunula si monitor do lepší polohy a bez zaváhání napsala další název:
O organické hmotě
Seterik popuzeně zavrčel a otočil se na druhý bok. Skála ho tlačila přes několik poskládaných dek. V polospánku zamumlal nějakou neslušnost a pokoušel se spát dál.
Do snů se mu míchaly vzpomínky na čas, kdy se celá planeta vylidnila. Zůstala na ní jenom jejich malá skupinka uzavřená v jediném skalním komplexu. Po překvapení a nadšení z toho, že mají planetu sami pro sebe, přišlo rozčarování. Po staletích života v jeskyních si nedokázali zvyknout na pobyt pod otevřenou oblohou. Všichni, kdo v první euforii odešli, se postupně vraceli a přinášeli s sebou hrůzostrašné historky o pálícím slunci a mrazivých nocích. O přízracích číhajících v přepychově zařízených domech a kvílivém nářku opuštěných měst a vesnic. O hrůzných koncích těch, kdo se už nikdy neměl vrátit do Protilehlých hor.
I Seterik se vydal na cestu. Vrátil se z ní po dvou letech napůl šílený a jediné, na co rád vzpomínal, byla měkoučká lůžka lidských Veitoňanů.
Probudil se jako už mnohokrát předtím vlastním křikem z nočních můr. Seděl na poskládaných dekách, držel si hlavu v dlaních a jemně s ní potřásal, aby vyhnal děsivé vzpomínky.
Pocit svítání ho zastihl bloudícího v jedné z nepoužívaných chodeb. Oči se mu únavou lepily k sobě a kolena se mu podlamovala. Přesto pokračoval v chůzi dál do útrob skal. Absence světla mu nevadila. Byl zvyklý pohybovat se ve tmě. Konečky prstů přejížděl po ubíhající stěně, občas zakopl o vyčnívající kámen, ale přes únavu a tmu postupoval docela rychle. Nevěděl, co ho přimělo jít právě touto chodbou.
„Kdo viděl Seterika?“ zeptal se po pár dnech Terel.
Obrátili k němu oči jenom na okamžik. Věčně si stěžující Seterik nikomu nechyběl. Problémů, kterým musela malá komunita na Nové Veitoně čelit, bylo víc než dost. Jejich poslední královna umírala a doktor s celým svým týmem byli bezmocní. Navíc se mnoho členů jejich společnosti ztratilo při průzkumu planety. Málokdo z nich si pamatoval dobu předtím, než přišel do Protilehlých hor. Dlouhověkost měla svá úskalí a jedním z nich byla ztráta většiny paměti po první aplikaci séra dlouhého života. Nedávné výpravy dál než do nejbližšího okolí končily většinou tragicky.
Seterik byl jedním z mála, kdo se z takové dlouhé výpravy vrátil, ale podepsalo se to na jeho duševním zdraví. Terel byl jediný, kdo s ním dokázal mluvit. Díky tomu věděl, že Seterik by dobrovolně Protilehlé hory neopustil. Od svého návratu nevyšel ani z jeskyní. Jak prohlásil – slunce i deště měl dost do konce svého života, i kdyby měl ten konec přijít až za tisíce let.
Přesto Terel počkal ještě dalších deset dní, než se odhodlal k pátrání po Seterikovi. Prošel postupně všechny běžně obývané jeskyně a chodby a našel jenom Seterikovy věci složené na hromádce tak, jak měl Seterik ve zvyku, když od nich odcházel. Podle zběžného pohledu nechybělo nic, co pro sebe považoval za důležité. Terel usoudil, že Seterik nemůže být daleko, ale při dalším pátrání získal pocit, že se po jeho příteli snad slehla skála.
Postupně opouštěl hlavní i důležité vedlejší chodby a dostával se hlouběji a hlouběji do skalního labyrintu. Tam už po stěnách nerostly speciální houby a řasy vydávající světlo a skála pod nohama byla hrbolatá a ostrá. Terel si nedokázal představit, že by Seterik zabloudil až do takových míst, když si pořád stěžoval na nepohodlí bydlení ve skalách. Už se chtěl obrátit zpátky do známých míst, když se mu prsty ruky sledující cestu zabořily do něčeho měkkého a příjemného na dotek.
„Seteriku?“ zeptal se nahlas. „Jsi tady?“ Připadal si trochu hloupě, ale nechtěl si někdy vyčítat, že se vrátil zpátky a ani nezavolal. Překvapením skoro nadskočil, když v dálce zaslechl odpověď. Pospíchal a v temné chodbě zakopával, jak se snažil Seterika co nejdřív najít. Před očima mu naskakovaly hrozné představy zraněného a nemohoucího přítele, který tak dlouho čekal na záchranu.
„Terele,“ ozvalo se sice blízko, ale tlumeně. „“Co tady děláš?“
„Jak - co tady dělám?“ Terel se zastavil a rukama i nohama zkoumal okolí, aby zjistil, kde se Seterik nachází. „Přišel jsem tě zachránit. Kde jsi? Musel jsi tu ležet hodně dlouho. Mám s sebou trochu vody a...,“ zmlkl.
Seterik se začal smát. „Tak ty jsi mě přišel zachránit,“ vypravil ze sebe po kuckavém nádechu. „A já myslel, že zachraňuju vás.“
„Kde vůbec jsi?“zeptal se Terel ostře. Cítil se zmateně a uraženě.
„To bys neuhodl,“ zavrněl spokojeně Seterik. „Ta voda se mi hodí. Nech mi ji tady, přines trochu světla a přiveď i ostatní. Hlavně doktora.“
Terel si stáhl popruh s měchem na vodu, který měl pověšený kolem krku, a napřáhl ruku před sebe. „Pořád nevím, kde jsi,“ poznamenal suše. Všechny ostatní pocity začala přehlušovat zlost.
„Tak se nezlob,“ řekl Seterik klidně. „Všechno se dozvíš. Slibuju, že to bude stát za to. Vodu hoď na zem, najdu ji. A už běž. Nemůžu se dočkat, až to všichni uvidíte.“
Doktor Fealars se pohyboval jenom pomalu opřený o svého zástupce Elarda. Na rozdíl od svých předchůdců se nesnažil dožít se co nejvyššího věku za každou cenu. Měl důležitější starosti než vlastní nesmrtelnost. Několik set let mu úplně stačilo.
Terelův pokřik ho vyrušil z nové vlny deprese po zjištění, že další pokus o více než jen udržení Wraithy naživu ztroskotal. Jejich královna ležela ve svém pokoji a kromě doktora k ní nikdo nesměl. Ani její oblíbený Elard už neměl povoleno vstoupit bez výslovného pozvání.
Terel se při pohledu na doktora zarazil. Nebyl zvyklý na tak výrazně znatelný věk. Všichni kolem něho si byli podobní. Vysocí, štíhlí, s hladkou bílou kůží a jasnýma zlatýma očima. Jenom dlouhé vlasy většině z nich zbělaly. Doktor byl shrbený a sešlý, vrásčité ruce schovával v dlouhých rukávech a původně tmavé oči mu stářím vybledly.
„Doktore,“ řekl Terel po hlubokém nádechu. „Našel jsem Seterika v jedné z nepoužívaných chodeb. Poslal mě pro ostatní. Hlavně pro vás. Nevím, co tam objevil. Ani jsem ho vlastně neviděl, ale jeho hlas zněl tak nadšeně, jak jsem ho už dlouho neslyšel.“ Ke konci svého povídání zpomaloval a začal přemýšlet, jestli doktora nevyrušuje zbytečně.
Fealars pokýval hlavou a těžce se zvedl. „To je v pořádku, Terele,“ usmál se. „Malá procházka mi jenom prospěje.“
A teď všichni s rozsvícenými svítilnami postupovali chodbou tak pomalu, aby jim doktor stačil.
Terel si nebyl jistý, kam až v chodbě bez světla došel, a už chtěl navrhnout zastávku, protože Fealarsův sípavý dech se mu za zády každou chvíli zadrhl, když si ve skále obrostlé nějakým druhem měkké tkáně všiml Seterikovy trčící ruky.
„To už jste tady?“ zeptal se Seterik ospale. „Čas tu utíká úplně jinak.“
„Seteriku?“ Doktor se přiblížil ke skále a zkoumavě prohlížel její povrch. „Co to je?“ Dloubl do poddajné hmoty prstem. Prohnula se, pak povolila a obalila mu poslední článek. Nepustila se, ani když ruku odtáhl. Netrpělivě pokýval k nejbližšímu světlu a počkal, až se s ním jeho nosič přiblíží. „Zvláštní,“ mumlal si pro sebe, „opravdu zvláštní.“
„Má paní,“ Elard klečel u kamenného lůžka Wraithy a snažil se ji přesvědčit, aby vstala.
„Jdi pryč,“ zavrčela na něho, aniž se obtěžovala se pohnout.
„Už ti na nás nezáleží,“ zašeptal Elard zlomeně. „Opustila jsi nás.“
V čistě bílých lůžkovinách bylo dlouho ticho a Elard se neodvažoval ani pohnout.
„Jak můžeš něco takového říct,“ zašeptala nakonec Wraitha a nedokázala zabránit vzlyku za posledním slovem. Věděla, že před Elardem jako před jedním z mála může projevit slabost.
Elard pozvedl skloněnou hlavu a začal tichým hlasem vyprávět o nálezu zvláštní organické hmoty a o pokusech, které na ní s doktorem prováděli. Mluvil dlouho a nevěděl, jestli ho Wraitha poslouchá nebo únavou usnula.
Skončil a poslouchal tichý dech unikající Wraithě mezi pootevřenými rty. Dvakrát se nadechl k dotazu, ale pokaždé zůstal potichu a čekal.
„Přiveď doktora. Pomůžete mi vstát,“ ozvala se po dlouhé odmlce Wraitha.
Elard vyskočil a otevřel dveře, za kterými čekal Fealars.
Wraitha stála v rozlehlé jeskyni na vyvýšeném místě, ze kterého vždy mluvila ke shromáždění všech svých příznivců.
„Moji milí,“ usmála se. Jenom doktor a Elard věděli, kolik úsilí ji stál ten malý pohyb rtů. „Protilehlé hory nám dlouho byly nádherným domovem a teď, když naše společnost pomalu zaniká, nám poslouží znovu způsobem, který jsme nečekali.“ Pohlédla pod sebe do první řady, kde s hlavami zvrácenými stáli Seterik a Terel. „Díky Seterikovi budeme moci přečkat dlouhá období v klidu a pohodlí. Seterik objevil v jedné zapomenuté chodbě zvláštní hmotu a doktor ji přizpůsobil pro naše potřeby. Všechno vám vysvětlí sám. Zítra se jako první uložím k dlouhému spánku a věřím, že mě budou následovat další. Vzhůru zůstane jenom několik strážců a vědců, aby hlídali náš pokojný odpočinek a pracovali na vyřešení problémů, které nás k takovému řešení dohnaly. Doktore?“ Pokynula rukou, ustoupila, aby svoje místo přenechala Fealersovi, a zavěšená do Elarda pomalu a hrdě vztyčená odešla do svého pokoje.
Doktor se po ní ohlédl, ale hned se obrátil ke shromáždění a v krátkosti mu vysvětlil vlastnosti hmoty a její použití k něčemu podobnému hibernaci. Na závěr své řeči znovu připomněl, že jejich společnost přes svou dlouhověkost vymírá a dokud nenaleznou řešení reprodukce, je udržení stávajícího života tím nejdůležitějším úkolem. Špatný stav Wraithy zdůrazňovat nemusel, všiml si vyděšených pohledů shromážděných při jejím vstupu i odchodu. A skutečnost, že Wraitha je poslední z žen určených za královny, dávala jeho slovům váhu ještě větší.
Shromáždění poslouchalo, pokyvovalo hlavami a pokukovalo po Seterikovi skromně stojícím mezi nimi. Kdo by do něj řekl, že se právě jemu možná podaří všechny zachránit?
Následující dny se doktor Fealers nezastavil. V krátkých prodlevách, kdy nikoho neukládal ke spánku nebo nepřipravoval další organická lůžka, seděl na vysokém kameni, aby se mu dobře vstávalo, otíral si čelo a tiskl k sobě ruce třesoucí se únavou.
„Doktore, už zbývají jenom Terel a Seterik,“ zastavil se u něho Elard. „Všichni ostatní jsou umístěni. Zůstala jenom čtyřčlenná hlídka, dva pomocníci a my.“
„To je dobře,“ zašeptal doktor.
„Měl byste si taky odpočinout,“ navrhl opatrně Elard. „Aspoň na pár dní. Pak vás vzbudím.“
Fealers se na něho unaveně usmál. „Jsi hodný, Elarde. Už brzy mě čeká dlouhý odpočinek. Jenom ti musím předat zbytek výzkumu.“ Pokýval si pro sebe hlavou a šel se rozloučit se Seterikem a Terelem.
Elard se za ním díval a v matném světle hluboké skalní chodby mu připadalo, že se doktor vytrácí, až zmizel i jeho stín poskakující na stěně.
Nadine ťukla do tečky na konci poslední věty a usmála se. Byla ráda, že nemusí psát o žádných hrůzách. Na chvilku se zamyslela, jestli by celé povídání neměla přejmenovat na „Seterik na hrášku“ podle známé pohádky, ale pak tu myšlenku zavrhla.
Dveřmi otevřenými na terasu zafoukal chladný vítr. Zvedl lehký závěs přes půlku pokoje a zase ho spustil k zemi.
Nadine hodně hlasitě zaklela a vyskočila ze židle. Sáhla po skleničce s vodou na odkládacím stolku, ale ruka jí klesla.
Závěs při svém letu zavadil o zapálené svíčky a teď už hořel po celé své výšce a zkoušel, jak moc se může zakousnout do stropu a podlahy.
Ještě pořád zírala na oheň, když do pokoje vběhl Ronon Dex. Ani se na Nadine nepodíval, pěstí udeřil do vrchní části hasicího přístroje a z trubice, kterou držel v druhé ruce, se na závěs vysypala závěj sněhu. Oheň brzy vzdal boj a po celém neštěstí zůstala jenom spálená podlaha a začernalé kousky stropu nade dveřmi na terasu. Závěs poletoval po pokoji transformován do postupně hasnoucích vloček a usazoval se na čemkoli, co mu přišlo do cesty.
„Jsi v pořádku?“ Ronon se obrátil k Nadine a za rameno ji pootočil do světla.
„Jo,“ hlesla ještě vyděšeně. „Děkuju. Jak jsi...?“
„Běžel jsem okolo a uslyšel tvůj křik,“ zašklebil se. „Umíš moc hezky křičet,“ ocenil Nadin výkon. „Tohle,“ pozvedl prázdný hasičák, „máš hned za dveřmi.“
Nadine se podařilo se zhluboka nadechnout a vydechnout. Celou dobu, kdy jí v pokoji řádil oheň, měla zadržený dech a tělo se už bolestivě dožadovalo nového přísunu kyslíku.
„Dobrý?“ zeptal se Ronon.
Nadine přikývla a ještě jednou poděkovala. „Asi si půjdu lehnout někam jinam,“ řekla zamyšleně. Rononova zdviženého obočí si ani nevšimla, uložila soubor, zavřela notebook a přitiskla si ho k sobě. „Snad najdu nějaký volný pokoj,“ pokračovala v samomluvě.
Ronon vydechl. Jenom nebylo jasné, jestli úlevou nebo zklamáním.
Příště bude... já vlastně nevím
Erin by měla bojovat s posledním wraithským kněžím.