Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

SG: ZDP - druhá série bude - asi :)


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

59. Jiný svět

Přejela prsty po zátylku a při té příležitosti si prohrábla rozpuštěné vlasy, které se kdysi pyšnily barvou noci, ale nyní vypadaly, jako by do nich napadal prach sutin a omítky. Mlčky a s nesouhlasným pohledem zhodnotila svého společníka. Musela přiznat, že ho chuť experimentovat s vlastní podobou ani v nejmenším nepřešla. Ačkoliv se tentokrát Dar spokojil s mužskou postavou středního věku, výšky i zjevu, doba, ze které pocházela, dle oděvu již dávno minula. Na sobě měl oblečen tmavý kabátec se širokými rukávy, které odhalovaly manžety od košile. Nohavice, sahající pod kolena, doplňovaly bílé punčochy a černé lakované boty na nízkém podpatku, vepředu zdobené stříbrnou sponou. Pokud měl nějaké vlasy, byly pečlivě schovány pod vysokou bílou parukou, jejíž bohaté lokny spadaly až do půli zad. Vedle něho se volně v prostoru proháněla masivní černá tabule s ladností, jakou by Erin u masivní těžké tabule nečekala a očividně si hrála na honěnou s dlouhým ukazovátkem z tmavého dřeva, které za ní plulo a výhružně hrozilo sebou samým jako prst dospělého kárající nezbedné dítě.
„Co to má být? Vyšel sis snad na procházku vyvenčit své šílenství?“
„Neboť nemáš nic ani na hony vzdáleného tomu, čemu vy lidé říkáte vkus, odpustím ti pro tentokrát tvůj neomalený pokus o další věc, do jejíž tajů jsi nikdy nepronikla – tedy o vtip.“
Erin zpražila levitující tabuli pohledem, který by i skálu donutil cítit se provinile, pak svou pozornost obrátila zpět k Darovi.
„Vůbec ses nezměnil,“ zkonstatovala a unaveně usedla na nízkou bílou stoličku, která se za ní náhle s tichým „plonk!“ zjevila, „ takže co je za problém? Pokud mě paměť neklame, nechtěl jsi se mnou už nikdy mluvit a znělo to celkem přesvědčivě.“
„To je pravda,“ zvážněl Dar a jeho oči potemněly, „ale okolnosti se změnily.“
Erin mlčela a vyčkávala. Připadala si náhle mnohem unavenější a starší než před chvílí. Zlé tušení, které jí celý den škrábalo kdesi zevnitř na lebku, zesílilo. Když se Dar nedočkal žádné reakce, mrzutě si odfrkl a jediným pokynutím paže znehybněl hyperaktivní tabuli, schovávající se mu za zády. Ukazovátko zanechalo zuřivého pronásledování a poslušně mu skočilo do dlaně. Do Darova zastřeného hlasu se vloudil pedantský tón.
„Jde o to, že každý čin má své následky a někdy se naše skutky, byť vykonané v sebelepší víře, otočí proti nám.“
„Co to tu plácáš?“
„Ticho!“ Rozkaz, pronesený tak panovačným hlasem, že by se i Andorielin potrhlý Wraith poslušně přikrčil, projel namodralým astrálním vzduchem jako blesk temnou nocí. Před Erin zaprskalo několik jisker bílého ohně. Překvapeně zamrkala a s tichým povzdechem se předklonila na stoličce, lokty opírajíc o kolena. Věděla, že někdy je lepší a hlavně snazší nechat Dara zahrát jeho dramatické vsuvky, než se s ním dohadovat. Ta bláznivá bytost, která s ní už nějaký čas sdílela tělo, dokázala být v žabomyších válkách neuvěřitelně vytrvalá a Erin už dávno přestalo bavit se s ní dohadovat.
Tabule, nervózně se chvějící po Darově pravici, se začala náhle plnit křídovými nákresy.
Nejprve se v levém horním rohu objevilo několik jednoduchých náčrtů postaviček, jaké se kreslí při hře na šibenici. Když byly hotové, neviditelná křída je dala do velké šišaté množiny, ale zároveň jednu z postav začmárala a za uši drásajícího skřípotu od ní vytvořila šipku vně kruh, kde ji nakreslila znovu. Po krátkém zaváhání postavičce dokreslila přes čelo pruh, do něhož vtěsnala třetí oko. Erin zbledla.
„Tak,“ pokýval Dar hlavou, až se mu paruka svezla na stranu, „ to by mohlo stačit.“ Spokojeně poklepal ukazovátkem po nově vzniklé čmáranici a obrátil se k sedící ženě, která ho provrtávala laserovým pohledem. „Po předchozí vyčerpávající snaze ti něco vysvětlit jsem dospěl k názoru, že jedna prostá názorná ukázka vystihne více než tisíc slov. Doufám, že se mnou souhlasíš.“
„Co teď ode mě vlastně očekáváš?“ hlesla Erin.
„Popiš několika větami, co z tohoto nákresu vyplývá, ať se ujistíme, žes to pochopila správně. Pak můžeme přejít k dalšímu bodu.“
„Nech si ten sarkasmus!“ Vybouchla černovláska a vyskočila na nohy. „Pochopila jsem to dokonale. Co ale nedokážu pobrat je, jak ses mohl tak mýlit! Zůstal přece sám a zlomený. Neměl už pro nás přestavovat žádnou hrozbu. Říkal jsi to! Slíbils mi, že budeme v bezpečí!“
„Někdy nastanou takové nepředvídatelné situace, jejichž pravděpodobnost je téměř nulová. Od tvora, jakým býval, bychom se skutečně nemuseli ničeho obávat. V tom jsem se nemýlil.“
„Přestaň říkat, v čem ses nemýlil a přejdi k tomu, v čem ses mýlil.“ Zavrčela Erin a snažila se vymýtit z hlasu hysterii. „Myslím, že není čas řešit tady tvoji neomylnost.“
„Kněz přišel na způsob, jak využít astrální svět ke zvýšení svého potenciálu.“
„Jak?“
„Za pomoci svého symbionta, který se rozhodl porušit všechna pravidla a osobně se do téhle polízanice vmísil.“
„On…vystoupil z anonymity jako ty?“
„Ano, zřejmě v tom viděl poslední možnost, jak zachránit svého hostitele.“ Procedil muž a vztekle si shodil z hlavy zdobnou paruku, která zmizela dřív, než stihla dopadnout na zem a odhalila místo horní poloviny lebky jen odkrytý mozek i se všemi hrůznými detaily včetně záhybů zaplněných krví. Erin to přešla s kamenným výrazem.
„Ale k čemu by si vlastním odhalením pomohl? A co se vlastně s kněžím stalo, že se jeho „dáreček“ uchýlil k tak extrémnímu řešení? Vždycky jsem si myslela, žes byl jediný svého druhu, kterého postihlo šílenství přiznat svoji existenci hostiteli.“
Dar utnul rozmáchlým gestem příval Erininých otázek.
„Wraithovi propukla podivná duševní choroba. Výživa se z takto pozměněných myšlenkových impulsů zkazila a poznamenala nějakým způsobem i F´grhariis.“
Unavené oči ženy se náhle zamyšleně blýskly a podívala se na Dara s novým podezřením.
„Jak ses o tom všem dozvěděl? Jestli mi řekneš, že spolu ty a ten wraithský symbiont běžně komunikujete, přísahám, že si budeš muset hledat nové tělo!“
„Samozřejmě, že ne,“ přispěchal s ujištěním Dar, „našemu druhu není vzájemná komunikace blízká a v pouhém třetím rozměru by to bylo navíc značně komplikované. Objevil jsem je čistě náhodou. Při své poslední návštěvě jsem zachytil několik stop jejich přítomnosti z druhé astrální roviny. Byly vyčpělé téměř do ztracena, což značí stáří průniku v řádech přibližně dvou gerivejských úplňků.“
„To snad není možné!“ Erin potemněl zrak. „Jak dokázal proniknout tak hluboko?“
Dar pokrčil rameny a ze vzduchu si za doprovodu mnoha jisker přičaroval potrhanou kšiltovku. Ošoupaný nápis na ní hlásal azbukou světový mír. Erin se zatajeným dechem přihlížela, jak si ji narazil na obnažený mozek a rozvážně stáhl do čela, až se mu zpod ní vyvalily čůrky krve, aby si klikatícími stezkami našly cestu až na světlou hedvábnou šerpu obepínající mu hruď.
„Mohl bys přestat dělat tady z toho peklo? V něm už totiž dávno vězíme až po uši i bez úchylných vizuálních hrátek.“
„Nemůžu si pomoci, je to silnější než já. Váš rozměr je sice směšně primitivní, ale zároveň nabízí i určité formy zábavy, které jsou stejně nízké jako chytlavé.“
Erin vzhlédla vyčítavě k vlnkami se tetelící obloze a obvinila ji zlostným „proč já“. Připadalo jí, jako by snila jeden velký zlý nekončící sen, ze kterého nešlo procitnout, a nejhorší na tom bylo, že ze samé hloubi duše cítila neotřesitelnou jistotu, že neprožívá žádné halucinace, ale realitu, ať se odehrává v sebesnovějším světě se sebenehmotnějším tělem. Když se však podívala na Dara, aby rozpoutala skutečné peklo a dala průchod vší té změti emocí, která se v ní bolestně svíjela jako klubko hadů a hrozila vysvobodit se nějakým hodně škaredým způsobem, zuřivost z ní na místě vyprchala. Na jeden letmý okamžik se Darova maska zdánlivého klidu, pod níž obvykle v bezpečí držel svůj strach před světem, zbortila, a Erin spatřila pravdu.
„Co je s tebou?“ Zpozorněl muž, když se střetl s jejíma velkýma očima, které vystupovaly z křídové tváře jako dvě zrcadla odrážející ocelově šedé nebe hrozící bouří apokalyptických rozměrů. „Vypadáš tak…nezdravě. Zajišťuje ti tvůj druh na Atlantis potřebné množství potravy?“
„Cože?“ Erin, zaskočená otázkou, překvapeně zamrkala. „Ale jo. Jídla mám dost. Já jen…jsem už prostě unavená.“
„Z čeho?“ Marně se snažil pochopit Dar. „Trpíš nedostatečnou časovou podporou útlumově-relaxační fáze organismu?“
„Tím to není. Spím normálně.“
„Žádám tě tedy o příslušné vysvětlení tvého neuspokojivého fyzického stavu. Promítání zdravotních potíží do astrálního materia je výstražným znamením, které nelze přehlížet.“
Erin rozhodila bezmocně rukama. „Co ti na to mám asi tak říct? Beztak nejsi schopen pochopit, jakou zátěž představují pro mou duši všechny ty sračky, v nichž se s tebou poslední rok brodím. Táhne se to celé už příliš dlouho. Je to nekonečný příběh s podělanou wraithskou sektou, je to šílené experimentování s přechody mezi světy a hlavně – jsi to ty a celý náš vztah.“
Po posledním slově, které eskalovalo bezmála o dvě oktávy výš, se kolem rozlilo vyčítavé ticho. Jak míjela minuta za minutou, muž s ženou stáli proti sobě a měřili se pohledy. Zpovzdálí sem doléhalo tlumené skřípání červených kmenů místních olší, které se neochotně ohýbaly pod sférickými poryvy divokého éteru. Na kraji lesíka zakrákal havraní démon prvního stupně. Tichý souboj nakonec přerušila Darova horkokrevnost.
„Nevyznám se v tobě, což je v mém případě ostudné a ponižující. Svého hostitele bych měl ovládat dokonale, přesto ti stále nedokážu porozumět. Nechápu tvoje důvody, nevidím v nich jedinou závažnější skutečnost. Boj jsme vyhráli, zajistili jsme si další přežití a náš vztah je čistě na bázi vzájemné prospěšnosti!“
„Děláš si srandu?!“ Rozkřikla se Erin tak, až utnula démona uprostřed táhlého skřeku a donutila ho stáhnout se hlouběji do lesa. „Přežili jsme jen díky souhře náhod a obrovské dávce štěstí. Nikdy jsme nevládli situací a způsob, jakým jsme zvítězili, rozhodně nebyl v tvém plánu. Od smrti nás dělil jen zázrak a ty mi teď klidně řekneš, že není konec? Jenže takové zázraky se nedějí dvakrát, štěstí je vrtkavá věc a vztah se mezi námi vyhrotil do krajností, které mu ještě přitížily. Nechci to prožívat znovu!“
„Uklidni se!“
„Nechci se uklidnit!“
„Musíš se uklidnit!!!“
„Neopovažuj se mi rozkazovat! Všechno je to tvoje vina!“
„Cože?“
„Slyšel jsi dobře. Nejsi dar, ale prokletí. Lituju dne, kdy jsi do mě vstoupil!“
Erin si uvědomila, že přestřelila, ještě než doznělo poslední slovo. Dar zůstal otřeseně stát a marně se pokoušel skrýt své emoce. Lidská podoba ho zradila. Ačkoliv tušil, že byla její slova neuvážená, pronesená z pocitu ohrožení, nedokázal zabránit zraňujícímu účinku, jaký na něho měla. Ucouvl o pár kroků a vtom se to stalo. Za zády vrávorajícího muže se znenadání objevila inkoustově černá tůň, z níž se vynořil pár obrovských špinavě bílých chapadel s rudými přísavkami. Jedním prudkým švihem se obtočil kolem Darova pasu a trhl jím, aby ho stáhl s sebou pod hladinu. Obluda ovšem podcenila jeho schopnosti. Dar se nenechal vyvést z rovnováhy a na moment překvapení zareagoval se smrtící rychlostí, aniž by jen na vteřinu zaváhal. Z těla mu vyjely dlouhé ostny, které pronikly kluzkým masem stejně snadno, jako lžíce do pudinkového želé. Rameny monstra proběhl třes. Sevření povolilo. Erin jako ve snu sledovala, jak se Dar hbitě vyvlékl ze smyčky a uskočil z dosahu svíjejících se chapadel. Po ostnech na jeho těle už nebylo památky, jen potrhané oblečení neslo stopy zápasu a zbytky slizu, které ulpěly na cárech sametového kabátce, se v obláčcích modrého kouře odpařovaly do vzduchu. Celý útok netrval déle než jeden lidský nádech.
„Zmiz odsud!“ K uším Erin pronikl zoufalý křik a probral jí z šoku.
„Co to je? Odkud se to vzalo?“ Zavolala přes tůni na zuřivě gestikulujícího muže. Dala se do běhu a nedbajíc na jeho naléhavé mávání zamířila k němu.
„Ne, běž pryč!! To jsou oni! Našli nás!“
Černovláska zabrzdila tak prudce, až málem přepadla dopředu. Chvíli hledala rovnováhu, zatímco mysl ještě vstřebávala nečekaný vpád odjinud. Dar se mezitím rozběhl opačným směrem od ní a tůně, jejíž hladina začala nebezpečně vřít. Věc, která dříve bývala wraithským veleknězem a jeho symbiontem, se prodrala z druhé sféry a s triumfálním vytím shlédla na svou kořist jediným ohavným okem.
Pohled na ni přimrazil Erin k zemi. S morbidní fascinací nedokázala přestat zírat na novopečenou bytost a hlavou jí bleskla myšlenka, jakým zvráceným způsobem mohlo něco takového vzniknout ze dvou samostatných entit a udržet se naživu. Tvor měl wraithskou siluetu, ale mnohé z jejích částí byly proměněné do absurdních rozměrů a tvarů. Podivně zdeformovaná hlava vyvolávala dojem, jako by si jí stvořitel spletl s modelínou a v zuřivém záchvatu tvořivosti z ní vymačkal směšně malý hrbolatý výstupek, do něhož umístil obrovské oko potažené mléčnou blánou. Na obnaženém těle zcela chyběly jakékoliv pohlavní znaky, ale otevřenou břišní dutinou prorůstaly ve změti střev a vnitřností čtyři páry chapadel a chaoticky se kroutily jako klubko zmijí. Celé stvoření se tyčilo do výše nejméně dvaceti stop, a to stálo po kolena ve vodě. Erin cítila, jak sama jeho přítomnost křiví prostor a trhá základy, z nichž zdejší svět vzešel. Na okamžik před tím, než se zbortil její vlastní svět, ji zalilo vědomí onoho monstra. Citlivým vnímáním četla v jeho mysli o šílenství a nekonečné touze po pomstě. Velekněz se po smrti svých druhů vydal po cestě, ze které nebylo návratu. Vytrpěl fyzická muka, jaká si člověk nedovede ani představit a zaplatil vlastní duší, ale úsilí se nakonec vyplatilo. Moc, kterou výměnou získal, ho učinila silnějším, než se mu kdy vůbec snilo. Viděla, co se jim chystá provést, a hrůzou se roztřásla.
„Běž, běž, běž!!!“ Nepřestával řvát Dar a obrátil tak netvorovu pozornost na sebe. „Musíš se zachránit! Ty ještě můžeš, dám ti čas na průchod Frostem. Běž a neohlížej se!“
Dar si za běhu zmaterializoval v dlaních dvě energetické koule. První, rudou jako čerstvou krev, mrštil po veleknězi a přesným zásahem narušil stabilitu brány mezi dvěma sférami, jejíž násilné vytvoření muselo stát neuvěřitelné množství energie. Tůně se začala rychle zmenšovat a smršťovat do sebe. Bývalý kněz divoce zaryčel a natáhl se chapadly po muži, kterému tak velký výdaj energie vyčerpal většinu síly. Ani se nepokusil uskočit. Místo toho zamířil druhou, tentokráte modrou koulí k vyděšené ženě, a hodil. Těsně za Erin explodovalo ostré bílé světlo a v jeho středu se otevřelo Mezimostí. Poslední, co Erin viděla, byl Dar omotaný uzlem chapadel, které se vnořily zpátky do propadající se tůně. Pak tlak druhé brány pohltil i ji a všechno se propadlo do temnoty.

Ucítila žár slunce na zátylku. Ztěžka se obrátila na třesoucích se rukou. Do očí ji uhodil ostrý jas. Chvíli zmateně mžourala do oslepujícího zdroje světla nad sebou. Mělo barvu nachu. Ležela na zádech na čemsi ostrém, co jí při každém trhaném nádechu bodalo pod levou lopatkou. Neochotně se poddala vzpomínkám. Pamatovala si všechno. Bolestivé rozpomínání ji přivedlo z lehkých mrákot do plné bdělosti. Začala vnímat protesty, kterými se stále naléhavěji připomínalo její tělo, a pokusila se jim vyhovět. Nadzvedla se na loktech, aby ulehčila bolavým zádům a opatrně zkontrolovala, zda stříbrné vlákno vydrželo meziskok. Jemně po něm přejížděla bříškem palce, kam až jí vzdálenost dovolila, a pátrala po sebemenší arytmii, po jakémkoliv škobrtnutí, které by odhalilo hrozbu poškození hmotného těla. V takovém případě byl nutný okamžitý návrat a Erin se ještě vracet nechtěla. Tep uvnitř byl však klidný a pravidelný. Potlačila slzy zoufalství, které hrozily prodrat se ven a zatopit celou duši, až by utonula ve věčném šílenství a zaměřila se na to jediné, na čem záleželo. Vstát bylo složité, ale udržet se na nohou představovalo hotovou vědu. Po sérii neúspěšných pokusů se Erin ocitla na velmi nejistých nohou a vrávoravě vykročila k nachovému obzoru. Při každém kroku se jí zamotala hlava, jako by ji právě vyplivl kolotoč, ale ona si dál držela svůj klikatý směr. Nevěděla, kde má hledat, ale znala toho, kdo jí to poví.

Devonská astrální pustina se táhla zdánlivě donekonečna. Bylo to místo časových smyček a psychických odrazů. Mrtvá minulost zde ožívala a přehrávala se do současnosti. Kdysi dávno, v čase prvohor, v období devonu, kdy se formovaly rudé pískovce a probíhalo jedno z mnoha masivních vymírání druhů v důsledku změn klimatu a rozšíření rostlin na souši, se z neznámého důvodu část vápencové mělčiny, onoho času ještě zalévaná teplým a špatně prokysličeným devonským mořem, otiskla několika dny do astrální roviny a duševní otisk, který po sobě zanechala, se bez přestávky přehrával stále dokola již stovky milionů let a představoval tak jednu z nejstarších psychických ozvěn první astrální sféry. Erin tudy neprocházela poprvé a jakkoliv jindy by její srdce plesalo nad prastarým mořem, které se co chvíli objevovalo, aby jí zastudilo na kotnících, okolní scenérie jí po tragických událostech nechávala zcela chladnou. Devonská pustina, která kdysi bývala pravěkým mořským dnem, se nořila do minulosti náhle a nepředvídatelně. Erin stíhla dojít skoro do čtvrtiny cesty, než se přes ni přelila časová vlna. Mrtvá načervenalá země se zvápenatělými útvary, jež vznikaly po věky postupným usazováním vápenitých schránek prehistorických vodních živočichů a jejich petrifikací v horninu, se slabě zachvěla. Erin zavřela oči, aby předešla krátkodobé dezorientaci, které s sebou tyto prostorově-časové vlny nesly. V duchu odpočítala dva nádechy a na třetí opatrně pohlédla na nohy. Byly ponořené do půli stehen ve vápencově kalné vodě útesového mléka, což značilo nedávnou bouři, která se tudy přehnala. Po pravici vyčnívaly na několika místech nad hladinu části velkého bariérového útesu, vytvořeného převážně z korálu a vápnitých řas. Na hladině se kolem jeho výčnělků držela rozlehlá pásma hnědozelených řasových koberců. Dno, pokryté množstvím sinic, drobnými vlákny a chomáčky, které měly vlastnosti bakterií a řas, okupovaly početné kolonie desítek druhů trilobitů, měkkýšů, hvězdic a jiných organizmů, které rozežíraly odumřelé kostřičky korálů. Černovláska si opatrně našlapujíc vytáhla z kapsy džín sponu a malé okrouhlé zrcátko se zdobeným kovovým rámem. Sponou si stáhla vlasy, kterými jí dravý vítr z minulosti hrubě bičoval líce a zrcátko namířila do slunce, napůl schovaného za šedou hradbou mraků. Snažila se přitom nevnímat neustálé chrupání podrážek bot po hustě obydleném dně. Povrch zrcadla konečně zachytil slabý paprsek světla. Nasál ho do sebe s tichým brněním, které vzápětí ustalo. Žena stála bez hnutí a trpělivě vyčkávala, ačkoliv se její mysl svíjela nervózním očekáváním.
„Za pět minut přestáváme prodávat lístky, doporučuji odložit prohlídku na příští století.“
„Jak se máš Cyrah? Potřebuju si promluvit s Penhem.“ Erin ignorujíc dívčino afektované upozornění začala konverzaci co možná nejpokojnějším hlasem prostým jakýchkoliv emocí. Znala Penhovu tajemnici a milenku v jedné osobě i s její prchlivou povahou natolik, aby věděla, že je lepší ji zbytečně nepopouzet a nezavdávat důvody ke sporu. Kromě vztahovačnosti a věčné rozmrzelosti byla Cyrah také značně pomstychtivá a měla sklony k vynalézavé krutosti. Erin jí to neměla za zlé, protože znala její původ, viděla, z čeho vychází její přirozenost a dávala si sakra pozor, aby ji skutečně nerozhněvala. Stačilo, s kým musela bojovat doposud. Nestála o nepřátele s démonickou krví.
„Ráda bych žasla, jak dlouho že jsme se to neviděly a jaké je to milé překvapení a tak, ale bohužel mi moje pravdomluvnost velí říct opak. Na můj vkus tu pobýváš až nepříjemně často. Nehledej v tom nic osobního, nicméně jsi pro mě jako osina v zadku. Nemohla by se tvoje návštěva odložit na… neurčito?“ Obraz v zrcátku se zaostřil do nadpozemsky krásného obličeje mladé dívky s tiziánově vlnitými vlasy a rudými rty, kterým zloba stahovala koutky dolů, aniž by tím na dívčině kráse ubrala byť jen chlup. Temné oči bez bělma podrážděně jiskřily a jejich kočičí tvar společně s velmi výraznými lícními kostmi dodávaly temné krásce dráždivě exotický vzhled.
„Nic bych neodložila raději než nečekanou návštěvu, bohužel má narušení vašeho vzácného soukromí velmi naléhavý důvod.“
„To bych ti taky radila,“ otráveně si odfrkla Cyrah a zamávala rukou napravo od promáčené ženy, jako by odháněla dotěrný hmyz,„cestu znáš, tak sebou koukni hejbnout, ať tě mám co nejdřív zase z krku. Dneska jsem připravila pro cukrouše překvápko, a jestli mi kvůli tobě zkejsne atmosféra, ponesou tě moji chlapci ven v zubech, rozumíme si?“
„Dokonale.“ Opáčila Erin smířlivým tónem a schovala zrcátko zpátky do kalhot. Stočila zrak směrem, který žena naznačila a spatřila lístek do Penhovy věštírny. Houpal se na vlnách, jako by tam čekal odjakživa. Právě se začala brodit k němu, když ucítila ode dna další slabé chvění. Obraz minulosti dospěl ke konci a hrozilo, že si lístek vezme s sebou. Žena se vší silou odrazila ode dna a mocnými tempy ukrajovala vzdálenost. Ozvěna dávných věků zhasla tiše jako plamen svíčky. Erin se ve vteřině propadla mořem na vysušenou písčitou zemi a z úst jí unikl bolestivý sten. Ztěžka vstala a rozevřela zatnutou pěst. Na dlani ležel zmuchlaný lístek z levného žlutého papíru. S úlevným vzdechem ho přetrhla a čekala. Voda nasáklá v oblečení zmizela tak náhle jako samotné moře. Na suché zemi se válely jen zbytky vápencových a břidlicových úlomků, odkrytých zubem času a později lidskou rukou, z nichž bylo možné tu a tam rozeznat části zachovalých fosílií, převážně schránek amonitů proloženými články lilijic a všudypřítomných trilobitů. Erin popošla o pár metrů dopředu a sehnula se k nenápadně vyhlížející zvápenatělé hroudě. Po oddrolení písčitého nánosu objevila velmi zachovalou fosílii lebky krytolebce, primitivního obojživelníka, který patřil k prvním suchozemským obratlovcům. Tvor měl již dobře vyvinuté končetiny, umožňující pohyb po souši. Z náhlého vnitřního popudu si Erin úlomek ukryla do kapsy. Dokázala intuitivně rozeznat předměty moci, když je viděla, a tohle byl nepochybně jeden z nich.
Puklinu, která se znenadání rozevřela pod jejíma nohama, nestačila ani postřehnout. V příštím okamžiku už klesala v úzké kabině výtahu do útrob podzemního labyrintu. Nechápala, proč si stařec vybral za svůj domov něco tak stísněného, ale odhadovala, že smysl jeho počínání bude nejspíš v symbolickém připodobnění či mystickém duchovním významu, které není dáno běžnému smrtelníkovi rozluštit. V pradávných dobách se nejen na Zemi věřilo, že labyrinty sloužily jako past na zlé duchy, později je někteří považovali za symbolickou formu pouti k osvícení a spáse. Kam až první vzpomínky na Penha sahaly, byl už prostě takový. Rád se vyjadřoval čímkoliv jiným než jasnými prostými větami, a navrch to všechno ještě obalil štědře tlustou vrstvou tajemna, plnou alegorických výjevů a nejasných proroctví, které mohly svým obsahem stejně dobře předpovídat konce světů jako připálení ryby na večeři.
Výtah se s ohlušujícím zarachocením otřásl a znehybněl. Erin přiložila propustku k nenápadnému snímači po pravé straně dveří. Z podélného otvoru se ve spodní části přístroje vyroloval masitý jazyk tyrkysové barvy, z něhož odkapával hutný sliz. Erin se zaškaredila, připlácla na něj lístek a štítivě si otřela ruce do trička. Svalovina zmizela zpátky v otvoru a v přístroji to několikrát škytlo, jak se uvnitř ověřoval návštěvní kód. Po sérii mlaskavých zvuků doprovázených zneklidňujícím srkáním se z krabičky vysunula úhledně složená turistická mapka a ze dvou repráků umístěných v horních rozích výtahu spustila melodie Forever Young od Alphaville.
Tak to mi ho ale fakt vyndej,“ neubránila se černovláska vulgárnímu údivu a nevěřícně zakroutila hlavou, „jestli já se ještě nezbláznila, tak to musí přijít každou chvíli.“ Letmým pohledem přelétla plán cesty. Obsahoval spoustu značně nepříjemných pastí, které se bez výjimky neslučovaly s přežitím lapeného.
„Nic nového,“ zamumlala si pro sebe a obrátila oči v sloup. Píseň dohrála a vystřídal jí přívětivý hlas navozující představu usmívající se letušky. „Přejeme Vám příjemnou cestu a důrazně žádáme, abyste neuhýbali z vyznačené trasy. Za případné škody na životech nemůžeme ručit.“ S tím se dveře otevřely a Erin vyhlédla do zšeřelých tunelů, jen skromně osvětlených nazelenalým svitem, který vycházel z křišťálových koulí napůl zapuštěných do stěn. Složitý systém chodeb se táhl hluboko pod povrchem. Třináct pater, vytesaných do tvrdého skalního podloží, si Penh oblíbil na první pohled. Jednou Erin prozradil, že je to odraz skutečného místa na Zemi, jehož tvůrci byli Frygové, lid slavného krále Midase. Svoje osobní důvody, proč se usadil právě zde, si však nechával pro sebe.
Erin zlehka našlapovala úzkými chodbami, a co chvíli kontrolovala postup na mapě. Ačkoliv neprocházela labyrintem poprvé, cesta do středu nebyla nikdy stejná, o to už se Obdarovaný postaral. Když konečně stanula před impozantní dvoukřídlou bránou věštírny, zhluboka vydechla úlevou.
„Má drahá přítelkyně, jak rád tě opět vidím! Od té doby, co ses naučila pobývat v astrálu s tělem, které je hodno tvé podoby, je komunikace s tebou skutečným požitkem!“ Penh se zjevil zdánlivě odnikud a než se drobná žena nadála, sevřel jí v medvědím objetí. Když Erin opět chytla dech, byli už na cestě do Penhova přijímacího salonu. „Taky tě ráda vidím, Penhu, ani nevíš, jak.“ Dodala v poklusu a hodila pohledem na starcova záda. Sotva s ním držela krok, a tempo, které nasadil, jí rychle krátilo dech.
„Věř, že vím,“ otočil se k ní přes rameno, aby jí věnoval krátký přátelský škleb, „a mohu tě ujistit, že naděje stále existuje.“
Erin se smutně usmála a popoběhla, aby dohnala zvětšující se vzdálenost mezi nimi. Stařec je zavedl tmavou chodbou do prostorného pokoje, který osvětloval jediný lustr tlumený červenou látkou. Salon byl zařízen ve stylu vídeňského empíru, a vzduch byl prosycen vůní absinthu a pižma. Středu místnosti dominovala střízlivá sedací souprava z tmavého mahagonového dřeva potažená vzorovaným zeleným damaškem. Stěny byly vytapetovány ve stejném tónu a jejich kýčovitá přeplácanost pruhy s květinovými motivy nutila Erin klopit zrak, protože delší pohled na něco takového způsoboval silnou šilhavost. U stěn stály skříně s vystaveným míšenským porcelánem a psací stůl z devatenáctého století, nad nímž visel zneklidňující portrét mladé šlechtičny. Dívčiny oči plály rudě a ze složitě vyčesaných světlých vlasů trčela střenka nože. Hluboký dekolt zdobil oválný amulet z obsidiánu, částečně zakrytý bezvládným tělíčkem bílého králíka, kterého si dívka tiskla k prsům. Penh zachytil Erinino pozvednuté obočí a lhostejně pokrčil rameny.
„To patří Cyrah. Myslím, že nějaká sestřenka z druhého kolene nebo tak nějak. Rodinné dědictví, znáš to, zakládají si na své historii.“
„Je mi to jasné,“ řekla Erin a spěšně se odvrátila od obrazu, který působil čím dál výhružněji. Stařec se uchechtl a rozvalil se na paravánu. Špinavým nehtem si otevřel plechovku Coly z července 1950 a pokynul Erin, aby se posadila do protějšího křesla. Od dob, kdy s ním na Velétosu mluvila poprvé prostřednictvím holografického záznamu, se vůbec nezměnil. Rozedrané kalhoty s roztřepenými nohavicemi sotva stačily zakrýt kostnatá kolena, a za bosá zrohovatělá chodidla s deformovanými prsty, kterým do plného počtu zbývalo víc mezer než jich samých, by se nemuseli stydět ani staří protřelí bezďáci. Holá lebka se i v tlumeném světle leskla jak nový pěťák a kde musel porost ustoupit, to si vynahradil v hustém šedém plnovousu, který se ježil přes starcovu mystickými symboly potetovanou hruď až na povislé břicho křižované změtí ďolíčků a jizev po neštovicích.
„Víš, mému symbiontovi nebylo dáno zůstat se mnou i po smrti. Kdo ví, kam a do koho se pak odebral. Během života ke mně nikdy nepromluvil a já si zakázal jej uzírat, protože smrt by měla uzavírat jednou provždy. Ale ty – vy – jste úplně jiní. Jste souzeni být spoutáni mnoha pouty, jste souzeni překročit svoje stíny a zdolat zdánlivě nezdolatelné. Jste souzeni jeden druhému a dostát společnému osudu představuje jedinou cestu, jak obelstít smrt.“
„Fakt zbožňuju tyhle řeči o osudu a smrti. Nemohl bys být aspoň pro tentokrát trochu konkrétnější? Já přece vím, že smrt obelstít nelze, jednou si vezme všechno. Bohatě by mi stačilo jí odložit na stáří, k požehnanějšímu věku se hodí víc.“
„Žel bohům, smrti se nemůžeš dále vyhýbat. Kdysi to byla právě ona, kdo vás dva svedl dohromady. Postavili jste na ní celou budoucnost. A základy, na nichž stojí, se právě teď bortí. Nejsou to dobré základy a vy jste špatní hráči, protože ačkoliv jste spolu už tak dlouho, že jste prorostli jeden druhým, neumíte přijmout způsob, jakým jste spojeni. Lžete sami sobě a váš vztah dávno přesáhl rovinu pouhé vzájemné prospěšnosti.“
Erin chvíli trvalo, než si uvědomila, že na Penha zírá s otevřenou pusou. Stařec se znovu uchechtl a zhluboka si říhnul coca-colové bublinky. Viditelně pobouřená žena lapala po dechu, což ho popíchlo zajít ještě dál.
„Nešlo si nevšimnout, jak jste se na sebe dívali, když jste sem zavítali naposled… a taky předtím, a ještě dřív. Jsem už sice nějaký ten pátek mrtvý, ale ne slepý.“
„To je vážně absurdní!“ vzpamatovala se konečně Erin a vyskočila z křesla tak prudce, až se málem převrátilo. „Přišla jsem sem pro nějaký konstruktivní a rozumný návrh plánu a ty na mě vyrukuješ s tímhle? On není schopen lidských citů, je tak odlišný, jak jen živý tvor může být. Vždyť nemá ani vlastní hmotné tělo.“
„Nebudu tě přesvědčovat o opaku, k tomu budeš muset dospět sama.“ Stařec se také zvedl a za hlasitého křupání v kolenech smířlivě poplácal rozzlobenou černovlásku po rameni. „Ať tak, či onak, budete tomu muset čelit společně. Jste propojeni do té míry, že bez sebe nemůžete existovat vzájemně. Pokud Dar zemře, vezme tě na věčnost s sebou. Hmotné tělo tě nepřijme zpátky, protože bez něj nejsi kompletní. Spojení dvou tak odlišných bytostí nezůstává bez následků. Tvůj zrak se zatím nevyrovnal mému, i když to je jen otázka času, ale já již teď dokážu rozeznat slabé vlákno života, kterým jste spojeni, a při každé návštěvě je vždy o něco silnější. Přestože existuje krátce, rychle sílí. Brzy ho uvidíš i ty. Těžko si přát pádnější důkaz.“
„Ale,“ Erin selhal hlas a tak jen zakroutila hlavou, než to zkusila podruhé, „ale já si nevím rady. Jak mám naložit s tvými slovy? K čemu mi to bude dobré? Jen jsem tě přišla požádat, abys ho zkusil uzřít. Stále nevím, kde ho hledat. Vím, že je naživu. Cítím ho… tam někde v dáli, ale velmi slabě. Nechci ani pomyslet, co s ním ta zrůda zamýšlí provést. Musela mít nějaký zvrácený důvod, proč se kvůli únosu probourala skrz samotnou stěnosféru. Má s ním plány, chce ho využít, vymačká z něj všechno a potom…“ Erinin hlas se zlomil a dlouho potlačované slzy se konečně prodraly ven. Penh zvážněl a schoval pohublou drobnou ženu ve svém náručí.
„Vím, že máš strach, ale taky vím, že jsi silná. Víc, než myslíš. Nahlédl jsem do zlaté mísy a dotkl se posvátné vody. Věř, že do vyšších sfér se velmi těžko vzhlíží. Zahlédl jsem stíny. Třepotaly se na hraně a vybledly příliš brzy. Onen tvor čeká za hranicí, potřebuje tě, a zatímco vyčkává, jeho návnadě slábne životní síla. Jdi za ním, musíš vejít do Limbu a musíš tak učinit bez váhání.“ Jemně ji otřel palcem slzy z tváře a povzbudivě se usmál. Erin k němu zvedla hlavu a mlčky poděkovala pohledem. V pozadí tiše vrzla klika. Do místnosti vplula Cyrah a svou přítomností nenápadně naznačila konec návštěv. Dokonalou postavu obepínaly jednoduché bílé šaty z průsvitné látky, které odhalovaly úplně vše. Vosí pas zvýrazňoval široký zlatý pás, z něhož visely trsy zlatých lebek a při každém pohybu vydávaly tichý kvílivý zvuk. Erin jí kývla na pozdrav a vděčně potřásla Penhovi rukou. Věděla, že není na místě otálet. Cyrah uměla naznačovat i nápadně, což šlo obvykle ruku v ruce s násilím.
„Děkuji ti, příteli, udělám, jak jsi řekl. Nebudu vás nadále zdržovat, čeká mě dlouhá cesta.“
Starý muž se s širokým úsměvem podrbal na břiše potřísněným zbytky jídel, a na povýšené pokývnutí se poslušně vydal za kráskou. Ve dveřích se ještě obrátil ke skleslé ženě.
„Jeď autobusem a sbírej moc. Je všudypřítomná, použij třetí oko.“ A než doznělo poslední slovo, vyklouzl za Cyrah postranními dvířky na druhé straně salonu.

Zastávka zela prázdnotou. Erin se sklíčeně posadila na suchem popraskanou zem a rozhlédla se okolo. Kam až oko dohlédlo, všude se táhla pláň, holá a prázdná jako její duše. Jediný strom, který zde rostl, skláněl své uschlé zčernalé větve nad její hlavou. Označoval poslední zastávku na trase Vyvrhelů, a co svět pamatoval, byla to hlavní a zároveň nejstarší cesta vedoucí přímo do Předpeklí. Z mrtvého stromu se zvedla vrána a rozlétla se k obzoru. Erin ji sledovala, dokud jí nezmizela v dáli. Něco ji zašimralo na levém uchu. Ve vlasech nad ním se zachytilo černé pero. Žena si ho chvíli zamyšleně otáčela v prstech a pak ho přidala k fosílii. Zvuk motoru, přerušovaný a chrčivý jako dech filtrovaný přes dehtem ztvrdlé plíce, zarachotil tak náhle, že se Erin nestihla ani vylekat. Těsně před ní zastavil VW bus T1 z roku 1950. Kdysi si tato dodávka, či spíše microbus, získala velkou oblibu a proslavilo ji hnutí hippies. Oblé zakulacené tvary byly u tohoto kousku už značně zdeformované a karoserii prožral rez natolik, že se původní barva nedala s jistotou identifikovat. Pravděpodobně se jednalo o nějaký odstín zelené. Dveře se nezvykle tiše otevřely a ven vyvanula vlna mrazivého vzduchu smíšená s pachem letité zatuchliny. Ztemnělá okna bezpečně ukrývala tváře svých pasažérů a tak Erin nezbylo, než se obrnit okázalou lhostejností a nastoupit.
Cesta nebyla nakonec tak zlá, jak Erin očekávala, a proběhla vzhledem ke složení místního osazenstva poměrně klidně. Dva démoni s rybími hlavami, kteří seděli až vzadu, se plně soustředili na konzumaci svého meníčka z rychlého občerstvení, které se v jejich světě standardně skládalo ze smažených lidských vnitřností, to všechno s velkou porcí mořských řas. Křehké lidské ženě, která seděla u okénka na sedadle před nimi, nevěnovali žádnou pozornost. Podle častého říhání a spokojeného oddechování se nažrali dosyta, za což byla Erin vděčná. V přední části probíhala menší potyčka mezi půltuctem příslušníků dvou odlišných kmenů permoníků. Tahali se o něco černého, co se nápadně podobalo kancelářské sešívačce a hlasitě se překřikovali. Erin se chvíli bavila jejich pozorováním, ale když po sobě začali plivat, ztratila o další dění zájem. Na sousední sedačce ležel potracený lidský plod zabalený do kárované deky. Rozmasakrované tělíčko prosakovalo přes vlnu a Erin ho musela přidržovat, aby po kožence nesklouzlo dolů. Nakonec rezignovala a vzala ho do náručí. Do Limbu přicházela spočinout většina potracených tvorů, ale s křesťanskou představou a jejím zdůvodněním to nemělo nic společného. Na okraji druhé sféry se vytvořily zvláštní podmínky, které vyhovovaly takto usmrceným duším. Po ukončení existence v materiálních světech sem byly přitahovány jako můry ke světlu. Limbus jim svým založením připomínal to jediné, co za svých krátkých životů stihly poznat a v čem intuitivně toužily pokračovat – odpočívat v tichém prostředí pohlceném vodou, tmou a pravidelným šumem krve, který jim přiváděl do srdce život. Erin vnímala touhu mladé duše, kterou chovala v náručí. Prosakovala jí do mysli stejně, jako astrální krev dekou. Po zbytek cesty se už na vlhký uzlíček na svých rukou nepodívala.

Bolest přicházela odevšad. Zraňovala skrz slova pronesená bez zvuku, monology hrozeb se vpalovala do zmučené mysli, drásala ho přísliby z temnoty, která neměla konce. Bylo to šílenství a on ho odmítal přijmout, ačkoliv s ním by se mu trpělo lépe. Kdyby polevil, kdyby otevřel mysl, do které se To snažilo urputně vklínit, odsoudil by ji k smrti. Ona byla důvod. Když si to uvědomil, litoval každého dne, který s ní už neprožije. Byla jeho ztraceným světem a nejen tím. Byla někým, koho miloval.
„Nejsem jediný, kdo se změnil,“ Dar vzpomínal, jak se mu To vysmálo při posledním pokusu ho pokořit, „jenže na rozdíl od tebe to bylo k lepšímu. Podívej se na sebe. Co z tebe zbylo? To máš z toho, že lezeš do lidí. I novorozený našinec ví, že lidskou rasu je nebezpečné obývat. Nepřevyšuje o mnoho zvířata a potrava z nich je plytká a poškozuje naše těla. Ty jsi toho zatím ještě živým důkazem. Vždyť si tě i pojmenovala! Jak jsi to mohl dovolit? Pche, převzít lidské city, musel jsi nadobro zešílet, když mi stále bráníš dozvědět se o ní víc. Tvoje snaha ti kromě pár směšných zrnek času nedá nic. Zakrátko tě napravím, a i když mi za to nebudeš moci poděkovat, buď si jistý, že mi tvoje vděčnost patřit bude. Na konci zjistíš, že stát se naší součástí je velká čest.“
„Když jsi tak mocný, proč sis mě už nevzal? Na co ještě čekáš?“
„Na ni.“
„Proč? Tolik toužíš po pomstě? Vždyť je to jen člověk. Nepřijde sem.“
„Pomsta je příjemná věc, ale síla opojnější. Tak hloupě se můžeš ptát jen ty, protože nevidíš, co bije do očí. Ty a ona jste neoddělitelní a já se nespokojím s pouhou polovinou. Chci všechno a až s vámi skončím, nezbude z vás ani kost.“ Bytost se na okamžik odmlčela, aby si vychutnala jeho strach. „A pokud si skutečně myslíš, že se tě nepokusí získat zpět, jsi na tom hůř, než se zdá.“
Dar si přehrával onu rozmluvu stále dokola a marně se pokoušel přesvědčit sám sebe, že je Erin v bezpečí. Na to ji znal příliš dobře. Přes všechny logické argumenty, kterými se chlácholil, tam někde hluboko, kde se obvykle nachází srdce, věděl, že se žádné bezpečí nekoná. Ona ho hledá.

Erin procházela mírně zvlněnou modrou krajinou vysoké trávy, z níž tu a tam trčel do závratné výše hranol z temně modrého křišťálu. Odlesky z něho vytvářely na obloze skotačivá světýlka. Šla stále dál a neohlížela se. Duši, která nedostala možnost stát se dítětem, položila do nejbližšího jezírka. Na jeho hladině se už vznášelo několik dalších. Některé se podobaly modrým leknínům, jiné vodním lampionům a část z nich se prostě změnila v jasná světla, která klesla na dno a zářila odtamtud vodou jako bílé plameny.
„Nebudeš se tu mít zle.“ Zašeptala do zakrvácené deky a pustila ji po vodě.
„Jsi hodná, že ses o něj postarala. Sám by cestu hledal dlouho.“
Erin se polekaně otočila po hlase. Za ní stála dívka, asi tak dvanáctiletá, a vážnýma očima si ji prohlížela. Hubenou postavu halil od hlavy na zem černý plášť a v ruce držela uschlou růži. Na první pohled na ní něco nesedělo. Erin se podívala pozorněji.
„Ty víš, kdo jsem, viď? Cítím, že jsi mě poznala. Třetí oko ti na čele září jako luna za úplňku.“
„Ano, vidím tvé skutečné zosobnění tak, jak ti ho před lety lidé přisoudili. Ale co tu děláš? Myslela jsem, že chodíš po jiných stezkách.“
Dívka se zasmála a shodila masku. Postava se vytáhla, maso odpadlo od kostí. Ruka kostlivce třímala místo růže kosu. „Občas sem zajdu. Mám slabost pro tohle místo a rád pozoruji čisté duše.“
„Chápu,“ pokývla Erin hlavou a chystala se k odchodu, ale Smrťák k ní přistoupil a vzal za ramena. Shýbl se a chvíli se jí zblízka díval do očí. Žena stála klidně a bez hnutí.
„Omlouvám se, ale potřeboval jsem se ujistit. Není snadné tě přečíst a já nemám zájem pomáhat špatným duším.“
„Nerozumím. Ty víš, proč tu jsem?“
„Teď už ano. Hledáš svého milého-“
„Cože?!“
„Hm, pardon, vidím, že sis ještě nestihla přiznat určité věci, takže se opravím: hledáš bytost jménem Dar, symbionta čtvrté třídy, který dlí v současné době v divoké stepi Limbu v poutech z kamene a čeká, až si pro něj přijdeš.“
„Tys ho viděl?!!! Díky bohu! Je v pořádku?! Počkat!!!“ Erin se zarazila uprostřed nadšených výkřiků, když jí došla poslední Smrťova slova. „Jdeš si pro něj? Proto tu dnes jsi, jeho čas se naplnil.“
„Nejen jeho, i tvůj. Jste svázáni v životě i ve smrti. Stříbrná niť nikdy nelže.“
Erin se s němou hrůzou posadila na břeh. „Takže už není žádná naděje.“ Hlesla a ukryla tvář do dlaní.
„Kdykoliv jindy bych s tebou musel souhlasit, ale v tomto případě a za stávajících okolností ne.“ Smrť se zakabonil, což mu na lebce vytvořilo efektní škleb. „Jde tu o osobní zájem. Jak už jsem říkal, mám pro tohle místo slabost a ta věc, co se usídlila nahoře ve stepi, ho pouhou svojí přítomností ničí a pokřivuje k obrazu svému. Ona samotná je omylem, který neměl vůbec vzniknout. Uzavřela smlouvu s jistými entitami, povahou podobnými mojí, ovšem mnohem nižší hodnosti, a získala od nich kromě jiných věcí i čas života, na což neměli právo. Takové věci náleží dávat jakožto odnímat jenom mně. Navěky věků a nikdy nejinak.“
„Takže mi pomůžeš?“
„Ano, propůjčím ti atribut mé moci, ale nebude to zadarmo. Až nadejde tvůj čas, vezmu tě do služby. Potřebuji nového převozníka.“
„Platí.“ Erin napřáhla bez rozmýšlení ruku ke stvrzení obchodu.
„Ani si to nerozmyslíš?“ Podivil se kostlivec.
„Nemám si co rozmýšlet.“
„Dohodnuto tedy. Pokud dnes přežiješ, budu se těšit později.“ Lidská a nesmrtelná ruka se spojily v železném stisku.

Přicházela pomalu. Dávala si načas, a co chvíli zastavila a sehnula se k zemi. Sbírala hrsti písku a prosívala je v dlaních zpátky na zem. Kněze její zdánlivě nesmyslná činnost vyváděla z rovnováhy. Nedokázal přijít na důvod takového počínání, a to ho přivádělo do stavu zuřivosti. Pozoroval ji už nějaký čas z bezpečí své tůně. Otálel s útokem, nechtěl ji podcenit, jako to v minulosti udělali jeho podřízení. Stálo je to život.
Psychickými pařáty zkontroloval Darova pouta. Držela pevně. To ho trochu uklidnilo. Cítil se nesvůj. Něco s tou ženou nebylo v pořádku. Nosila s sebou sice polovinu Darovy moci, ale většinu z ní nedokázala použít, a i kdyby nějakým záhadným způsobem přišla na to, jak, ani zdaleka by neobstála proti síle, jaká dřímala v knězi. Proč ho tedy její příchod tak rozrušil? Oheň uvnitř něj, který dříve býval jeho symbiontem, mu zakázal další úvahy. Poslechl ho, aniž by ho vůbec napadlo pochybovat. Neuvědomoval si jeho přítomnost, necítil jeho vliv. Byl loutkou a nevěděl o tom.

Erin prosila poslední hrst hrubého písku a prach, který jí ulpěl na konečcích prstů, si pečlivě slízla. K tomu, co se chystala udělat, potřebovala těsnější kontakt se zemí. Kdysi jí to naučil Dar. Letmo pohlédla ke skalisku a přinutila se zachovat klid. Nebylo to vůbec snadné. Viděla Dara, jak klečí připoután k černému skalisku, železná pouta mu pevně svírala zápěstí a zařezávala se hluboko pod kůži. S hlavou skloněnou k zemi visel bezvládně a nic nenasvědčovalo tomu, že je při vědomí. Erin se s ním několikrát pokusila navázat kontakt, ale psychické bariéry, které kolem vystavila ta proklatá věc, nepovolily.
„Konečně vás mám pohromadě. Věděl jsem, že tě tvůj hloupý cit přivede až sem. Odtud už neunikneš.“
„Kdo říká, že chci utéct?“ Erin se klidně podívala do oka nepřítele, který vylezl z inkoustově černé tekutiny. Tentokrát se jeho podoba obalila vrstvou bahna z tůně, která na něm vytvořila tvrdé brnění. Kněz se ohavně zasmál a vyrazil vpřed. „Nebudeme to dál protahovat. Připrav se, že se to neobejde bez bolesti.“
Erin s výpadem počítala a hodila na zem zkamenělinu, kterou nalezla v devonské pustině. Skála za Darem pukla, jako by byla ze skla. Mocná trhlina rozervala zemi na několik částí a pohltila tůni, ze které kněz čerpal sílu. Stvůra zařvala, jak z ní spadlo bahno a propadlo se společně s tůní do otevřené pukliny. Ohnala se po ženě a zasáhla ji do stehna. Sliz z chapadla se propálil látkou hluboko do masa. Erin se v návalu bolesti zkroutila a jen štěstí jí zabránilo skutálet se do trhliny, která se otevřela kousek za ní. Bývalý wraithský velekněz rozevřel tlamu a mlsně si olízl tři řady jehlicovitých zubů. Z hrudi se mu vyvalil černý dým, který zamořil ovzduší jedem.
„Jak si poradíš s tímhle?“ Zasyčela stvůra. Zraněná žena se zvedla a odkulhala za blízký balvan. Klesla na kolena a propukla v dávivý kašel. Nečekala, až jí dojde dech, a zatnula prsty do vzduchu.
„Leť!“ Přikázala kameni a on poslechl. Vznesl se před ní a v poslední vteřině ji zachránil před uhořením. Výbuch rozmetal kamenné úlomky daleko po okolí, jak se ohnivý jazyk vyslaný stvůrou srazil s kusem skály, a nárazová vlna hodila Erininým tělem dozadu. Žena vyplivla chuchvalec krve. Využila chvilkového zmatku a sáhla do kapsy pro vraní pero.
„Přiveď ho zpátky!“ Poručila a foukla do něj. Pero se vzneslo do výše a zmizelo. Vzápětí se zvedl vichr a oblohou zasvištěl tlukot obřích křídel. Vrána vzešla z posvátných hájů u řeky Styx a měla schopnost vracet ty, kteří se ocitli na pomezí života a smrti.
„Ne a ne zemřít!“ Hlas kněze zaduněl šíleným vztekem. To, co se zdálo tak snadné, se nepochopitelně komplikovalo. Mysl mu zatemnila zloba. Otočil se za Darem, ale ten tam nebyl. Na místě zbyla jen puklá skála a prázdná pouta. Otočil se k ženě, která se snažila odplazit pryč. Noha jí mohutně krvácela a stopa modré krve, která se za ní táhla, nedávala příliš nadějných vyhlídek. V oku stvůry zaplál rudý oheň. Neztrácel čas trýzněním oběti, jak původně plánoval, a přešel rovnou k přenosu. Krvavý paprsek se zabodl Erin do zad. Zachrčela a z úst se jí vyvalil proud krve.
„Nech ji být!“ Darův křik už Erin nevnímala. Bolest jí rvala zevnitř na cáry tak, že nedokázala ani křičet. Dusila se a s tváří u země se z posledních sil bránila ochromujícímu tlaku, který jí drtil duši a vykousával z ní sílu. Muž s rudými vlasy se vyhoupl na knězova záda a popadl stříbrný provaz, který ho poutal k Erin. Rychlým švihem ho obtočil kolem netvorova krku a trhl. Erin cítila, jak v ní bolest polevila a propadla se do temnoty.

„Blahopřeji k vítězství.“ Odněkud ze tmy promluvil známý hlas. Erin zamrkala, ale temnota zůstala. „Tady nic neuvidíš, ani kdybys byla bohem.“
„Jsem…?“
„Mrtvá? Ano, ale ne nadlouho. Já sliby držím. Uvidíme se… později. Teď se vrať zpátky, někdo tam na tebe čeká.“
„Děkuju ti.“
„Věř, že nemáš za co. Jednou mě budeš proklínat.“

První, co uviděla, byly jeho stříbrné oči. Leskly se od slz a Erin si kvůli tomu musela přehodnotit svůj osobní seznam nejpodivnějších věcí, se kterými se kdy setkala. Nikdy předtím ho neviděla plakat a nic ho dosud tolik nepřiblížilo ke skutečnému lidskému vzezření jako projevená lítost. Dotkla se jeho vlhké tváře, aby se ujistila, že nesní.
„Jak jsi to dokázala?“ Dar zavrtěl nevěřícně hlavou. „Vrátila ses, odkud není návratu!“
Erin si uvědomila, že ji za chůze drží v náručí a má naspěch. „Je To…?“ Neodvážila se dokončit otázku ze strachu, jaké odpovědi by se jí mohlo dostat.
„Mrtvé? Ano, je a přísahám, že mrtvým zůstane. Už žádné proměny, skončilo to jednou provždy. Vše, co po Tom zbylo, spolkla země, když se uzavírala.“ Aniž by zpomalil, upřel na ni podezíravý pohled. „Považoval jsem tě za mrtvou. Viděl jsem, jak se pouto mezi námi oddělilo, ale pak se opět stmelilo, tak jsem čekal, jestli se i ty vrátíš. Jak jsi to udělala?“
„Uzavřela jsem dohodu, o které nechceš nic vědět .“
„Myslel jsem si to.“ Odtušil zachmuřeně Dar, ale dál se neptal.
„Bylo to nutné, věř mi.“
„Věřím ti.“
„A díky, že jsi na mě počkal.“
„Díky, že jsi pro mě přišla.“
Krajina se i s nimi pohroužila do dlouhého zádumčivého ticha, a čím déle mlčeli, tím víc se Dar ošíval. Okolní vzduch zhoustl napětím. Erin to vzdala ve stejné chvíli jako muž, který ji držel stále pevněji, aniž by si to uvědomoval.
„Musím ti něco říct.“ Promluvili zároveň. Pochroumaná žena se zarazila a pak se zpříma podívala do očí tvora, s kterým je poutalo jedno z nejstarších pout. Dar se zastavil a její pohled opětoval. A jak se tak dívali jeden druhému do očí, nalezli v nich odpověď. Byla tam celou dobu a zdálo se nepochopitelné, že ji nedokázali spatřit dřív.
„Já jen…strašně jsem se bál, že jsem tě ztratil. Byla jsi tak daleko.“ Zašeptal Dar a nespouštěl z Erin oči, jako by se bál, že mu každou chvíli zmizí. Zavřel je až tehdy, když se mlčky přitiskla svými rty k jeho. Svíral ji v náručí dlouho.

Děkujeme za všechny komentáře :)

Ke konci roku tady ještě přibude Nepodařený experiment. Ale Silvestrem nic nekončí a osmého ledna budeme vesele pokračovat dál :twisted:

:bye:

:sunny:

BB20 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 314
Bydliště: Atlantida, střídavě Cz nebo Florida
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
Už jsem chtěla napsat, jestli jsi na nás nezapomněla.
Teda, trochu jsem se ztrácela :hmmm: , ale čert to vem. :D Jen se bojím o Erin, až bude po smrti. Smrt má být klidná, má být vykoupením, odpočinkem, omilosrdněním, ne další muka.
A nechtěla bys dát na Vánoce díl navíc? :D

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkujeme, BB20 :)

Nezapomněla jsem, jenom trochu nestíhám. Ale termín se snažím dodržet :heat:
Jestli to můžu prozradit - Erin má Smrtě moc ráda. A taky se ráda pohybuje po jiných sférách. Je to fajn :)
Omlouvám se, vánoční díl nebude. Protože nemám nic připraveného, nemůžu slíbit ani speciál na Silvestra. Třeba mě ještě něco napadne :hmmm:
:sorry:

:sunny:
Naposledy upravil andoriel dne 19.12.2013 20:07:30, celkově upraveno 1

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Přečteno, sečteno, podtrženo a výsledkem je, že se mi to líbi... :D

mimochodom, ďakujem za tú nádielku na email... :yes:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkujeme, Aiwe :)

A já děkuju ještě zvlášť za hezkou mailovou odpověď :smile:

:sunny:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Geniální díl. Tohle mám hodně rád, cestování po jiných sférach existence. Čtu to už hodinu a jsem teprve za půlkou. Zejtra to dočtu a pak ještě napíšu. Už teď však vím, že tenhle díl vedle, Velotósu, Labyrintu a díly popisující první cesty a setkání s Darem, bude patřit mezi mé nejoblíbenější.

PS: Když jsem si označil náhodnou část textu v odstavci před krátkou pauzou, abych věděl, kde jsem zhruba přestal číst. A pak jsem se vrátil zpět a přečetl si označenou část. Stálo tam :
ze smažených lidských vnitřností
že by nějaké podprahové sdělení? :twisted:
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:bravo: Perfektná časť a aj záver. :bravo:
:hmmm: :( Škoda, že neboli všetky takéto. Určite by som nemal problémy v hodnotení poviedok ktorú dať na prvé miesto. :yes:
:pst: Tak možno na budúci rok. :wink:
Krásne prepracované a napísané.
:bravo: a :bye:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Erin Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 7
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Děkuju všem za komentáře a poznámky :)

Speciálně musím poděkovat Andoriel za její bezbřehou trpělivost a za to, že mě vydržela nezabít - moje časové prodlevy jsou už klasika :D

Touto povídkou se zároveň uzavřel příběh Erin a Dara, nyní se vracím k rozpracovaným projektům, z nichž některé musím odevzdat dál a jiné jsou zaměřeny tematicky do úplně jiné oblasti, tudíž se sem nehodí. Z těchto důvodů dočasně končím s dalším přispíváním, dokud všechny ostatní resty nedokončím (což vzhledem k mé předchozí četnosti příspěvků nebude pro nikoho žádná znatelná újma :smile: ).

Pro Azanyrmutha - dobré načasování :yes: A pokud bys měl k zakousnutí třeba dršťkovou polívku, začala bych snad ještě věřit na nadpřirozeno :D :bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
:santa: :write: :book: :love: :study: :kapela: :yahoo: :bravo: :write: :study: :sunny:
Přeji všem krásné vánoční svátky plné pohody, klidu a štěstí.
Taky hodně nápadů na roky a roky dalšího psaní a dost trpělivosti při čtení
:)

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Poslední příběh před Novým rokem
Bavte se :)

60. Nepodařený experiment

Erin chodila sem a tam po terase s rukama sepjatýma za zády a mračila se. Před hodinou byla znovu za Nicholasem s prosbou, aby jí ušetřil veřejného vystoupení a požádal o tu službu někoho jiného. Třeba Andoriel. Ale Andoriel nebyla na Atlantis. Andoriel se flákala někde v dáli a měla se vrátit, až bude po všem. Nicholas prohlásil, že jsou jenom tři ženy, které by o takovou službu mohl a chtěl požádat, a z nich jediná Erin je přítomná. O Andoriel už byla řeč a Shana Morrisová byla zpátky na Zemi. Ujistil Erin, že svůj úkol jistě zvládne s bravurou a grácií sobě vlastní, a nechal ji stát uprostřed chodby, kde se potkali. Uviděl mihnout se poblíž Daryu a chtěl s ní mluvit.
Erin na jeho mizející záda vyplázla jazyk. Potřebovala si srovnat myšlenky a rozmyslet se, jakým způsobem celou tuto pro ni nepříjemnou věc dovede k úspěšnému konci. Zahnala neodbytnou myšlenku na výlet do jiných sfér. Co jí bylo platné, že je tam teď všechno krásně jednoduché. Od té doby, co přemohli posledního wraithského kněze a vyjasnili si s Darem své city, scházeli se v astrální sféře tak často, jak to bylo možné. S Andoriel kryjící jim záda to šlo celkem snadno, ale ne vždy byla kamarádka po ruce a pak Darovu touhu po společnosti cítila, jako jemné škrábání na temeni hlavy.
Prochodila po terase celé odpoledne a do pokoje ji zahnala až tma zamračené noci. Na knihovnu si ani nevzdechla. Kdyby dobrovolní brigádníci potřebovali pomoc, jistě by ji zavolali.
Erin se zadívala na rozsvícený monitor a netrpělivě vedle něj zaťukala bříšky prstů na stolní desku. Měla Collina ráda a nechtěla mu obřad zkazit nějakým špatně zvoleným slovem.
„Sakra, sakra, sakra,“ mumlala polohlasně, sedla si na židli a zuřivě tloukla do klávesnice. „Nicholasi Montgomery, měl sis vybrat někoho jiného. Já nejsem ta pravá,“ zavrčela a vzápětí všechno napsané zase vymazala.
Signál ode dveří ji přišel vhod. Stejně se jí všechny nápady vyhýbaly. Třeba ji rozhovor k nějakému přivede.
„Tak jak jsi na tom?“ zeptal se Collin hned, jak vešel.
„Jdi pryč,“ odsekla Erin nevrle. Nicholas jí jako jediný nemohl v jejím trápení pomoci.
„Erin.“ Collinův hlas zněl prosebně. „Neříkej mi, že nemáš nic vymyšlené, připravené. Vždyť už zítra…“
Erin zamávala rukou. Odháněla Nicholase jako dotěrnou mouchu.
Potichu vycouval a nechal ji o samotě.
Erin se ani nepodívala, jestli odešel. Prsty jí rychle jezdily po klávesnici a na tváři se jí po dlouhé době usadil úsměv. Zdálo se, že jí Nicholasův příchod přece jenom pomohl.
„A to by bylo,“ se zjevným potěšením zvysoka ťukla na tečku za poslední větou. Kritickým okem přehlédla hotové dílo. „No. Moc obsáhlé to není, ale bude to muset stačit,“ zhodnotila své dlouhé úsilí. Pečlivě celý text uložila a vytiskla, aby ho měla po ruce kdykoli bude potřebovat.

Další den odpoledne stála Teyla v řídící místnosti s malým uzlíčkem v náručí.
„Už jsou tam všichni,“ ujistil ji ještě jednou technik u pultu a zvědavě natáhl hlavu, aby viděl malou tvářičku Torrena Johna napůl skrytou ve velikém šátku.
Teyla se pootočila a nechala ho nahlédnout, i když s Torrenem nezapomněla neustále houpat. Usnul před chvílí, ale jeho spánek nebyl hluboký. Každou chvíli se mohl probudit a spustit ohlušující pláč na protest proti nevšímavosti okolí a klidu, který se mu při spaní tolik nelíbil.
„Teylo?“ Darya nesměle přešlápla. V dlouhých černých vlasech měla zapletené drobné bílé kvítky a celým účesem se proplétal stříbrný drátek. Jednoduché světlé šaty zvýraznily její štíhlou postavu a na krku jí viselo malé stříbrné srdíčko. Dárek od Nicholase.
Teyla se na ni usmála. „Všechno je připravené,“ řekla povzbudivě. „Jestli chceš, můžeme už letět. Přistaneme stranou, aby bylo všem tradicím vyhověno. Nikdo tě neuvidí.“
Darya viditelně zbledla.
„Vypadáte nádherně,“ ujistil ji technik.
Darya se na něho podívala napůl vyděšeně a napůl vděčně.
„To je v pořádku,“ poplácala ji Teyla po rameni. „Jdeme za majorem Lornem, odletí s námi do vesnice.“ Její poslední slova patřila víc technikovi než Darye. Kývla na dva vojáky, kteří hlídali centrální místnost s Branou, a stále houpajíc Torrenem Johnem vyšla po točitých kovových schodech ke stanovišti Jumperů.
Darya se ještě jednou rozhlédla. Nikdy se na Atlantis necítila dobře a najednou se jí z jejích pevných zdí nechtělo. Tam venku ji čekal úplně jiný život.

Erin chodila mezi athosianskými stany dokola, sama pro sebe si mumlala a každou chvíli nahlédla do papíru, který jinak svírala v rukou spojených za zády.
Halling ji sledoval už dobrou hodinu. Několikrát se nadechl, aby na ni zavolal, ale vždycky mu ramena klesla beze slov.
„Oblouk je připravený,“ řekla mu jedna z žen, když šla okolo za další činností.
Kývl a rázným krokem došel k Erin.
„Měla by sis ještě jednou projít celý obřad,“ řekl jí vážně.
Zvedla k němu oči. Tvář měla klidnou a soustředěnou, ale Halling si všiml, že se jí ramena kroutí v křeči ovládané paniky.
Usmál se na ni. „Všechno už znáš. Čím častěji to zopakujeme, tím jistější si budeš v rozhodující chvíli.“ Otočil se a bez ohlédnutí pomalu přešel k jednomu konci oblouku.
Erin ho následovala a přinutila se netahat nohy nervozitou za sebou. Veřejná vystoupení z duše nenáviděla. Mluvit víc jak před dvěma lidmi pro ni bylo utrpení, které nijak nezmírnila ani tichá přítomnost Daru. Sama sebe přesvědčovala, že v té ‚rozhodující chvíli‘, jak to hezky nazval Halling, bude záležet jenom na Darye a Nicholasovi. K nikomu jinému mluvit nemusí. S tou myšlenkou se postavila k místu, kde oblouk zdobený vypěstovanými plody i květy posbíranými v širokém okolí mizel v zemi. S nádechem se narovnala a podívala se do očí Hallingovi stojícímu na druhé straně oblouku. Usmála se. Každý byl na jednom konci duhy jako strážci toho, co se bude v athosianské vsi po setmění dít. Oblouk se klenul nad stany a nad centrálním prostranstvím z něj visely girlandy spletené z látek a bílých květů, které se směrem k zemi rozvíraly do náznaku stanu. V jeho středu byl umístěn vysoký kámen také celý ozdobený látkou a rostlinami.
Oba budou muset projít polovinou osady po cestičce vytvořené z květinových pásů umístěných pod obloukem. Kývli na sebe, aby vykročili stejně, a pomalu se vydali na náves. K prvním girlandám připevněným k zemi se dostali ve stejném okamžiku. Halling spokojeně pokýval hlavou. Erin s nádechem vstoupila do stanu.
„Teď začnu?“ zeptala se.
„Ano. Uvítání a představení. Měla bys procházet vyznačeným prostranstvím, aby tě všichni slyšeli.“ Pousmál se. „Všichni se na tvoji řeč těší. Jistě budeme nadšeni.“
Erin se neznatelně ušklíbla.

„Aktivace Brány!“ technik v centrální místnosti se otočil k hlídce. „Je to náš tým, ale jsou mimo plánovaný čas. Asi se něco stalo.“
Dva muži hlídky se obrátili k právě vytvořenému horizontu červí díry v Bráně. Za další okamžik jím proletěl Jumper a lehce dosedl na podlahu. Brána se zavřela.
Do vznášedla nebylo z místa technika dobře vidět, přesto hned pochopil, že něco není v pořádku.
Vojáci se rozběhli k zadnímu vchodu Jumperu a otevřeli ho dálkovým ovládáním umístěným v blízkosti Brány.
„Co se stalo?“ ptal se kapitán Vildred sotva se dostal do kokpitu vznášedla. Členové průzkumného týmu seděli na svých sedadlech a nepřítomnými pohledy hleděli před sebe. Žádný z nich nereagoval na dotazy ani na to, když jednoho z nich kapitán zvedl a začal s ním třást.
Kapitán Vildred si přitiskl komunikátor k uchu.
„Zdravotnická pohotovost do prostoru Brány, Ihned!“ rozkázal příkře. Ze stavu výsadku mu běhal mráz po zádech.
Zdravotníci se dostavili v okamžení. Naložili členy týmu do pojízdných křesel a rozběhli se s nimi na ošetřovnu. Žádný z nich si nevšiml, že velitel týmu pohybuje rty. Kdyby k nim některý ze zdravotníků přiblížil ucho, uslyšel by, jak šeptá: „Michael hledá dítě. Michael hledá dítě….“
Účastníky slavnosti v Athosianské vesnici nikdo nevaroval.

Darya přecházela po jednom z posledních stanů osady a každou chvíli se ohlédla po pečlivě zavřeném vstupu. Čekala, až pro ni Teyla přijde, aby společně přestoupily před shromáždění Athosianů a jejich přátel z jiné galaxie.
Přinutila se otočit se ke vchodu zády. Na stanovém plátně se už dávno přestaly odrážet paprsky zapadajícího slunce a vystřídalo je zlatočervené mihotání zapálených ohňů. V samotném stanu žádné světlo nehořelo.
„Připravená?“ uslyšela Teylin hlas. Jenom kývla. Byla ráda, že za celý nastávající obřad nebude muset pronést víc jak pár slov. Obrátila se k Teyle a nervózně se usmála.
„Už je čas?“ vypravila ze sebe ochraptěle.
Teyla pokývala hlavou, ale pohyb nedokončila. Naklonila se ke straně, aby viděla za Daryu, a ruka jí sjela k malé obřadní dýce za pasem.
„Co to tady chystáte?“ ozval se ze zadní části stanu mužský hlas.
Darya se prudce otočila a vrávoravě couvla. Mezi rozevřenými pruhy plátna stálo několik divně vyhlížejících neznámých mužů.
Teyla se otočila k východu, ale tam jí cestu zastoupil další muž. Poznala ho na první pohled.
Michael se rozhlédl po stanu a oči se mu zastavily na Darye. „To venku,“ začal pomalu, „to je kvůli tobě?“ Udělal k ní pár kroků.
„Michaele,“ hlesla Teyla. Tolik se jí nechtělo na sebe upozorňovat, ale když viděla, jak se Darya roztřásla, až jí začaly cvakat zuby, nedalo jí to. „Chceš se zúčastnit obřadu?“ Za nic by se nezeptala, co tam Michael dělá. Věděla to moc dobře. Přišel si pro jejího syna. A také věděla, že ho dostane jedině přes její mrtvolu.
„Přišli jsme na svatbu?“ Do stanu z jeho zadní části vstoupila žena. Byla malá, s tváří, na kterou si už začaly dělat nárok první vrásky. Dlouhé rovné vlasy se jí v odlescích vzdáleného ohně leskly do červena a v neuspořádaných pramenech jí padaly na oblečení podobné, jaké měl na sobě i Michael.
„Svatba?“ zamračil se. Pak mu v očích svitlo. „Ááá, už si vzpomínám Tak to nazýváte. Tak se teda seznam s nevěstou,“ kývnul k Darye.
„Chmm,“ zaškaredila se žena. Proti mladé štíhlé Athosiance si připadala velmi opotřebovaná.
„A kde máte ženicha?“ Michaelovy světlé, dokonale vykrojené rty se chladně usmály. „Snad je někde poblíž,“ zadíval se na Daryu. „To by byla škoda, nechat takovou krásu čekat.“
Darya už neměla kam ustoupit. Bez mrknutí zírala na nečekanou návštěvu a nemohla se vzpamatovat z toho, že všechny její noční můry budou tak jednoduše překonány.
„No ne,“ prskla žena. Stála u východu ze stanu a prohlížela si výzdobu. Mezi Athosiany i členy pozemské expedice objevila u jednoho konce oblouku Erin. „Ona je pořád ještě tady? Myslela bych, že ji už dávno vyhodili. S kázní na tom byla ještě hůř než kdysi já.“
Michael se k ní otočil a v očích se mu zablýskalo. „Třeba se napravila. Na rozdíl od tebe.“
Žena po něm jenom pohrdlivě otočila oči a hned se zase pohledem vrátila ke sledování dění ve vesnici.
Erin na kraji osady přešlápla. Pohled jí zabloudil ke stanu, kde se skrývala Darya, aby v pravou chvíli společně s Teylou předstoupila před shromáždění a byla odevzdána do péče Nicholase Montgomeryho. Něco bylo špatně. Z místa, kde měla být jenom Teyla s Daryou cítila mnohem víc, než pouhé dvě osoby. Zamračila se. Podle zvyklostí do osady nesmí, dokud nebude čas na její výstup. Rozběhla se za posledními stany, aby se co nejrychleji dostala k Hallingovi a zdržela začátek slavnosti. Zatím nepřemýšlela nad tím, jak mu vysvětlí svoji žádost. Na to bude dost času, až vyřídí nezbytné.
„Měli bychom se začít věnovat vlastním záležitostem,“ utnul Michael ženino sledování. „Teylo, přišel jsem si pro tvého syna.“ Při poslední větě vytáhl zbraň a začal si s ní pohrávat. Žena poslušně přešla zpátky na své původní místo poblíž Daryi.
Teyla vytasila dýku a její špičku namířila na Michaela. Jeho žádost ji nepřekvapila. Od okamžiku, kdy ho uviděla stát ve stanu jejich vesnice, věděla, proč přišel.
„Proč si myslíš, že ti ho dám?“ zeptala se ostře.
„Nemáš na výběr,“ pokrčil Michael rameny. „Budeš spolupracovat nebo poneseš následky. A jestli chceš vědět, jaké -,“ nedopověděl. Pootočil se a jeho zbraň zasáhla Daryu.
Athosianská dívka ani nevykřikla. Lehce rozhodila ruce a svezla se k zemi.
Žena se nad ní sklonila. „Nezabil jsi ji,“ ušklíbla se.
„Ne, Hannah, nezabil.“ Michael se na ni podíval s klidnou nadřazeností. „Až ji budu chtít zabít, jistě to udělám. Toto měla být jenom ukázka následků, které Teyla ponese, když nebude spolupracovat.“
„Teyla?“ Hannah přejela očima po stanu. „Utekla ti,“ řekla klidně.
Michaelovi přes rty přešlo zaklení.
„Jak u blbejch na dvorečku,“ prohlásila spokojeně Hannah a usadila se na nejbližším velkém polštáři.

Teyla věděla, že nesmí zaváhat ani na vteřinu. Vyběhla ze stanu a vzápětí zmizela v tom, kde se Kanaan skláněl nad spícím Torrenem Johnem.
„Vezmi ho a utíkej,“ vydechla tiše. „Je tady Michael!“ Poslední slovo skoro vzlykla narůstajícím strachem.
Kanaan naštěstí nepotřeboval dlouhé řeči. Provlékl paži popruhem, který patřil k athosianské zavinovačce, zvedl dítě a přitiskl si ho na hruď.
„Jdeš taky?“ zeptal se krátce.
Teyla jenom zavrtěla hlavou a s obavami sledovala, jak její nejbližší mizí v temnu lesa hned za stanem. Nedívala se za nimi dlouho. Rozhlédla se, aby zjistila, jestli ji Michael nebo někdo z jeho doprovodu nezahlédl, a skrývajíc se ve stínech rozběhla se k místu, kde Halling čekal na pokyn k začátku slavnosti.
Erin jenom povytáhla obočí, když se Teyla nečekaně připojila k jejich diskuzi, ale byla ráda. Halling sice neposlouchal Erin, když mu říkala, že osadě hrozí nebezpečí a že musí slavnost odložit, ale Teyla ho přesvědčila prvními slovy.
„Je tady Michael,“ zopakovala jednoduše to, co před chvilkou řekla Kanaanovi.
Pak už se všichni tři rozběhli vesnicí, aby zorganizovali obranu.
Erin běžela do stanu, kde se měla nevěsta připravovat na svůj velký okamžik. Teyla nemusela říkat nahlas, že je Darya v nebezpečí. Erin to pochopila i tak, stejně jako chápala, proč ji tam Athosianka nechala a běžela zachránit Torrena Johna.
Stan měl z několika stran rozpárané švy v plachtovině a na první pohled byl prázdný.
Erin se zhluboka nadechla a zapálila svíci v lampě na malém stolku. Mdlé světlo stačilo, aby objevila Daryu ležící u vzdálené plátěné stěny. Sklonila se nad ní a se starostlivým výrazem zavrtěla hlavou. Životní projevy Daryi byly slabé a nestálé.
„Co je s ní? Co se stalo?“ ozval se výkřik od vstupu. Nicholas se vrhl dovnitř a padl na kolena vedle ležící dívky.
„To ne,“ mumlal si pro sebe, když ji bral do náruče a tiskl ji k sobě. „Zachraň ji,“ požádal Erin. Zvedl k ní obličej a zadíval se na ni s takovou nadějí, až Erin zamrazilo.
„Nemůžu,“ řekla tiše. „Nedokážu to.“
„Doktorko?“ obrátil se Collin ke vchodu do stanu.
Jennifer Kellerová Nicholase rázně odehnala a otevřela svůj kufřík. Trvalo jí asi pět minut, než se v kleku narovnala a bezradně rozhodila ruce.
„Vůbec nevím, co jí je,“ přiznala. „Teyla říkala, že byla zasažená nějakou energetickou zbraní. Musela být nějak zvláštně upravená, aby způsobila tohle. Nic v těle Daryi nefunguje správně a nemohu to srovnat. Neumím jí pomoci.“ V očích se jí zaleskly slzy.
Nicholas si znovu klekl k Darye a přejel jí dlaní po tváři.
„Nevzdávej to. Bojuj,“ říkal jí se zaťatými zuby. „Taky to nevzdám.“ Zvedl se a vzal Daryu do náruče. „Odnesu ji k Džitě. Doprovodíš mě k Bráně.“
Erin jenom kývla a vyšla ven, aby mu zajistila bezpečnou cestu a přidržela plachtu stanu.
Osada se na první pohled zdála opuštěná. Erin věděla, že je to klamný pocit. V každém stínu se krčil obránce a hlídal vymezený prostor. Ti, kdo nemohli nebo nechtěli bojovat, odešli na utajené a dobře chráněné místo, o kterém kromě Athosianů nikdo nevěděl. Erin věděla. Cítila odtamtud vycházet strach jako šedivý opar. Přinutila se obrátit a zaměřit pozornost k Hvězdné Bráně. Kolem ní vládl klid. Kývla na Nicholase.
Collin opatrně našlapoval, aby v temnotě noci neklopýtl a nepustil svůj drahocenný náklad, doktorka Kellerová malý průvod uzavírala. Nechtěla zůstat v pasti stanu sama, ale jako poslední v řadě se jí také nelíbilo. Stále se otáčela na všechny strany ve snaze uvidět případné nebezpečí dřív, než zaútočí.
Přes pomalý postup byli u Brány dřív, než Jennifer stačila popáté zakopnout.
Erin zvednutou rukou pozdravila skrytou stráž namíchanou z athosianských bojovníků a vojáků z Atlantis, počkala, až Collin s Daryou i Jennifer dojdou k Hvězdné Bráně a postaví se z jejího boku, aby měli co nejkratší cestu, až se jí podaří Bránu aktivovat. Naposledy zkontrolovala okolí a rychle vymačkala příslušné symboly.
Collin si posunul Daryu v náruči a rychlým krokem zmizel za horizontem červí díry, sotva se ustálil. Doktorka ho následovala. Předtím, než prošla i ona, se váhavě ohlédla.
Erin mávla rukou, aby ji popohnala. Počkala, až se Brána zavře a rozběhla se zpátky do osady. Před prvními stany zastavila a přikrčila se u země. Vnímala napětí hlídek v osadě a také to, že se Michael se všemi svými lidmi přesunul lesem k blízkým skalám. Zřejmě hledali Torrena Johna.
Nečekala na instrukce a nežádala pomoc. Ostrým klusem vyrazila ke skalám také.

Teyla s plukovníkem Sheppardem a Rononem Dexem postupovali lesem za úplného ticha. Každou chvíli se zarazili a poslouchali, ale žádný cizorodý zvuk k nim mezi stromy nepronikl.
Athosianka tajila dech, aby jí neuniklo ani to nejmenší znamení něčí blízkosti. Věděla, že poblíž jejich pozice by se měl skrývat Kanaan s Torrenem Johnem a v duchu děkovala všem bohům svých předků, že Torren John spí a hlasitě se nedožaduje pozornosti.
Už se nepříjemně přiblížili ke skále, kde byl vybudovaný athosianský úkryt. Museli dávat větší pozor na cestu, protože se jim půda pod nohama začínala houpat. Skálu s úkrytem obklopovala hluboká bažina s jedinou pevnou stezkou vedoucí k nenápadnému vstupu do jeskyně.
Teyla si nebyla jistá, jestli Kanaan doběhl do jeskyně nebo se skryl někde poblíž v lese. Doufala, že budou v zadní části jeskyně, kde měli oba muži jejího života dost pohodlí i ochranu pečlivě tajeného místa.
Chtěla vykročit dál, když jí na rameno dopadla Rononova ruka a zastavila ji.
U okraje bažiny se tiše pohybovaly stíny temnější než noc sama. Michael a jeho doprovod hledali cestu ke skalám.
„Tam,“ špitla Teyla. Obcházela bažinu obloukem, aby se dostala mezi stezku a pronásledovatele jejího syna. Chtěla je odlákat od správného směru. Suchá větvička, která se připletla pod botu plukovníka Shepparda, jí zkazila plán. Po ostrém zapraskání vyschlého dřeva stíny u bažiny strnuly. Stejně tak znehybněla i Teyla, John a Ronon.
Erin se jako matně stříbrný stín mihla mezi stromy a zastavila se až těsně před Michaelem.
„Ahoj Miku,“ usmála se na něj. „Chtěla jsem říct, že tě ráda vidím, ale lhala bych. Proč tě musím nahánět po lese?“
Michael v první chvíli ustoupil, ale jeho ostražitý postoj se uvolnil, když poznal Erin. Přes jejich poslední setkání, při kterém díky ní přišel o několik členů svého nového klanu, právě Erin měl z celé pozemské expedice nejraději. Věděl, že má mnohem větší moc než dává najevo, a tiše obdivoval její sebeovládání.
„Erin,“ řekl. „Kdybych věděl, že mě hledáš, počkal bych.“
„Asi ne,“ ušklíbla se Erin. Přes svůj zdánlivě přátelský tón pečlivě sledovala, jak ji obestupuje Michaelova garda. „Máš dost mužů?“ zeptala se. V ruce se jí objevila krátká stříbřitě kovová tyč.
Michael jenom kývl a jeho doprovod ustoupil do patřičné vzdálenosti.
Erin s povzdechem vrátila světelný meč za pas. Přišlo jí skoro líto, že ho tentokrát možná nepoužije.
„Když už jsi tady,“ pokračoval Michael v přátelské rozmluvě. „Možná bys nám mohla pomoci. Víme, že by tady někde měla být stezka. Najdeme ji sami, ale tvá pomoc by nám usnadnila práci.“
„Proč se s ní bavíš?“ vložila se jim do řeči Hannah. Už chvíli sledovala, jak si Michael povídá s tou knihovnicí, a začal v ní růst hněv. Michael si jí ani nevšiml, tak ho popadla za rameno, aby upoutala jeho pozornost. Lehce shodil její ruku, popadl ji za rameno sám a přitáhl ji blíž.
„Máš k tomu co říct?“ zavrčel na ni.
Erin se zájmem sledovala, že ani Michael není vůči chování Hannah imunní. Zasahovat do jejich záležitostí ji ani nenapadlo. Dávala pozor na Michaelovy nohsledy, aby se žádný z nich nepřiblížil ke stezce. Byli v její blízkosti a Erin nechtěla riskovat, že by ji některý z nich objevil.
Její snahu překazila Teyla. Ve snaze dostat se nenápadně k jeskyni, se plížila po zemi. Bystrým očím kříženců neunikla. S ostrým výkřikem k ní jeden z nich přiskočil a zvedl ji za límec ze země. Hned ji zase pustil, když mu uštědřila dobře mířený kopanec do slabin. Jednoho se tím zbavila, ale ostatní ji obstoupili, takže neměla kam uniknout. Zvedla hlavu a zadívala se před sebe.
„Hezky se nám to tady schází,“ pochvaloval si Michael. Oči upíral do místa, kde Teylu přistihli. Na rtech se mu usadil malý vědoucí úsměv.
Hannah se mračila čím dál víc. Vzali ji s sebou, aby jim pomohla při získání toho spratka, a zatím se tady Michael vybavuje s lůzou a nedělá, co by měl.
„Pohni,“ zavrčela na něho. Neměla Erin ráda. A neměla ráda ani Teylu. Ve slabé chvilce ji napadlo, jestli to nebude tím, že o nich Michael často mluvil. Hned takový nápad zavrhla. Přece nebude žárlit! Michaelův upřený pohled snesla s ledovým klidem.
„Můžeš jít první,“ pokynul jí do míst, kde objevili Teylu.
Erin sklopila oči ke špičkám svých bot. Cítila, jak je Ronon a John obcházejí, aby se dostali mnohem delší cestou mezi bažinu a skály jako první. Byla to nebezpečná cesta a nebylo jisté, jestli to stihnou včas.

„Džito, prosím!“ Nicholas byl rozhodnut si před léčitelkou i kleknout, jenom aby Daryu zachránila.
Mladá žena se na něho dívala s rozpaky. Nad ránem ji probudily rány do dveří. Probudily by nejspíš i mrtvého, jakou silou byly vedeny. Collin Montgomery přinesl téměř mrtvou dívku a chtěl, aby ji zachránila. Drobná lékařka, na kterou se pamatovala jen matně, postávala na prahu jejího domu a zdála se vteřinu od vteřiny bledší.
Léčitelka ustoupila, aby mohli vejít a Collin položil Daryu na vyvýšené lůžko určené k léčbě. Netrpělivě u ní přešlapoval, dokud si Džita nestáhla vlasy, aby jí nepřekážely, a neposlala ho do jednoho z pohodných křesel u stěny místnosti. Přestal se jí plést pod nohama a ona se mohla soustředit na sotva dýchající Daryu. Dotkla se jejího čela, hrudi a břicha a zamračila se.
„Jennifer,“ oslovila doktorku. „Mohla bys zajít do vesnice? V prvním domě vlevo žije Beata a Zoe. Budu potřebovat jejich pomoc.“
Doktorka kývla a vyšla do probouzejícího se dne.
Džita uhladila Darye vlasy na čele. S tajenou netrpělivostí čekala na příchod dalších léčitelek. Věděla, že sama si s pomíchaným Daryiným systémem neporadí.
Nicholas se v křesle trochu uvolnil. Křeč, která ho nutila být stále ve střehu, pomalu ustupovala. Nevěděl, že to způsobila bylina přimíchaná do výplně křesla, ale cítil, že se mu v přítomnosti klidné Džity citelně ulevilo. Když se po něm léčitelka po chvíli ohlédla, spal.

Hannah tápavě postupovala neviditelnou stezkou v bažinách k blízkým skalám. Už třikrát jí ruce jednoho z Michaelových hybridů zachránily před pádem do močálu, a to byli pouhých deset metrů od začátku stezky. Nikdo se neobtěžoval přinutit Teylu, aby jim cestu ukázala ona. Teyla si klidně postávala uprostřed skupiny a tvářila se, že tam vůbec není. Hannah se po ní nevraživě ohlédla. Ale ani Athosianka ji nevadila tolik jako dvojice, která celou jejich skupinu uzavírala.
Michael si dovolil vzít Erin za ruku a zavěsit si její prsty za předloktí. Knihovnice se na to moc nadšeně netvářila, přesto se nesnažila vyvléknout. Postávali spolu na okraji bažiny jako manželský pár na podvečerní procházce parkem.
„Jak se cítí doktor Beckett?“ zeptal se Michael polohlasem. Nepřestával přitom sledovat opatrný postup Hannah po stezce.
„Teď už docela dobře.“ Erin se zamračila. Klon doktora Becketta ji už sice nehonil na další a další testy, jako to měl ve zvyku Carson-originál, přesto byla jeho častá přítomnost na Atlantis znepokojivá. Tolik se snažil vyrovnat se svému předobrazu, že to Erin bolestivě vnímala při každém jejich setkání.
Michael se na ni rychle podíval a znovu se zaměřil na cestu. „Kolik jste jich vlastně našli?“ pokračoval v dotazech.
Erin málem nadskočila, když jí došel obsah jeho slov. „Cože?“ vykřikla. Její hlas se odrazil od skal a poskakoval mezi stromy, než odezněl do ztracena.
Skupina se zastavila a všechny tváře se obrátily k vyděšené Erin. Stála proti Michaelovi a prsty mu zatínala do paže. Mile se na ni umíval, potěšený zájmem, který vzbudil.
Dětský pláč ze skal za bažinou se na Erinin křik ozval jenom kratičce, ale stačil k tomu, aby Teyla využila nepozornosti svých strážců a rozběhla se stezkou přes zrádnou půdu ve snaze se ztratit mezi kamením.
Hannah měla vteřinu na rozhodnutí a využila ji, jak nejlépe dovedla. Vyrazila Teyle v patách a díky tomu se bezpečně dostala na druhý konec bažiny. Nikdo jiný ze skupiny to nedokázal. Pár výkřiků bylo rychle utišeno zlověstným zabubláním.
V řídkém bahně se vytvořila poslední bublina a praskla právě, když se mezi stromy prodral první paprsek načervenalého měsíce a osvítil celou scénu.
U skal stála Hannah, držela Teylu za loket a tvářila se vítězoslavně. Na druhém konci stezky stála Erin stejně tak svírající paži Michaela, ale na jejím obličeji byla znatelná obava z nových informací. Na nejistém kousku pevnější půdy mezi těmito dvojicemi stál hlouček Michaelových hybridů. Nejistě se obraceli z jedné strany na druhou, dokud jim Michael rázně nepokynul, že mají pokračovat za Hannah. Z osmičlenné tlupy jich po blízkém setkání s bažinou zbylo pět. S nejvyšší opatrností se vydali ke skalám.
Michael vytáhl ruku z Erinina sevření. Nechala ho. Měla zlost sama na sebe, že se nechala překvapit, a přemýšlela, jestli je pravda, co jí řekl. Opravdu je klonů Carsona Becketta víc? Nejvíc ji rozčilovalo, že i kdyby jí teď Michael tvrdil cokoli, nikdy nebude mít jistotu, že mluví pravdu. Klon doktora mohl být jeden stejně dobře, jako jich mohly být tisíce. S přemáháním se rozhodla, že pro nejbližší dobu vyžene Carsona z hlavy a bude se věnovat jenom probíhající akci.
Ronon mířil na skupinku u skal pistolí, ale nechtěl riskovat nejistou ránu a zasáhnout Teylu. Přes hladové bahno byla přesila pořád na druhé straně a nezraněná Teyla byla nejenom kamarádka, ale také významná pomoc v boji. Sateďan věděl, že plukovník Sheppard zavolal posilu, ale nemohli na ni čekat.
Ronon se obezřetně posunul blíž. Pozornost upíral na Teylu, Hannah a mutanty. Michaela přes všechnu svoji nenávist nechal v rukou Erin. Věřil, že je schopná bývalého Wraitha zlikvidovat sama nebo ho aspoň zadržet na dost dlouho, aby mezitím stačili s Johnem zneškodnit jeho doprovod.
„No tak,“ zasyčela Hannah na Teylu. „Kde je máš?“
Teyla se na bývalou techničku z Atlantis dívala se směsicí obav a lítosti. „Proč to děláš, Hannah?“ zeptala se jí mírným hlasem. „Proč pomáháš těm, kteří chtějí jenom zkázu? Žiješ s nimi. Jistě víš, co umí. Vrať se k nám, Hannah.“
Hannah se jenom ušklíbla. „Zase být černá ovce? Zase poslouchat ty kydy od všech okolo? Ne.“
„Nechápu tě,“ potřásla Teyla mírně hlavou.
„Komu není z hůry dáno,“ pokrčila Hannah rameny.
„V Pegasu rozum nepobere,“ dokončil její větu John Sheppard. Vynořil se ze stínu nejbližší skály a vrhl se mezi hybridy, kteří právě dosáhli pevnější půdy. Jednoho stačil trefit zblízka Berettou, ale pak už na střelbu nebylo dost místa. Jeden z mutantů mu v železném sevření stiskl krk, až začal plukovník ztrácet vědomí, přestože nepřestával bojovat.
Ronon se ve skupince mezi skalami a bažinou objevil hned po Sheppardovi. I on stačil z blízkosti střelit jednoho z nepřátel a pak už pěstmi odolával zuřivému útoku zbývajících dvou mužů.
Teyla sekla po útočníkovi škrtícím Johna hranou ruky, ale Hannah ji nenechala pohyb dokončit. Trhla jí loktem, za který ji stále držela, a než se k ní Teyla otočila, zasáhla ji do tváře otevřenou dlaní. Rána nechala na Athosiančině tváři velký červený otisk a odvedla všechnu Teylinu pozornost k Hannah. Bývalá technička neuměla jen dobře rozdávat facky. Ukázalo se, že je pro Teylu rovnocenným protivníkem. Rychlé výpady a kryty je odvedly stranou ostatních bojujících, až se dostaly na samý okraj bažiny. Půda se jim pod nohama houpala a s každým jejich krokem i přenesením váhy hrozila propadnutím.
Michael udělal tři kroky po stezce a pak začal opatrně ohledávat pevnost půdy ve snaze se co nejdříve dostat k místu boje.
Erin ho krok za krokem následovala a na tváři se jí usadil zamyšlený úsměv.

Beata se unaveně opřela o rám okna. Za zády slyšela tiché mumlání Zoe a napadlo ji, kde se ta mlaďounká dívčinka naučila tak neslušná slova. Stejné výrazy ji napadaly také, ale byla příliš vyčerpaná, aby se vysilovala hlasitou řečí. Dívka ležící na stole byla na pokraji smrti a žádná z léčitelských praktik ji nedokázala vrátit zpět do života. I doktorka Jennifer vyzkoušela svoje vědecké metody bezúspěšně.
Nicholas nespal dlouho. Sotva nabral trochu sil, musely ho léčitelky znovu se vší přísností usadit, aby kolem nich nekroužil. Sledoval jejich snažení z křesla a po tvářích mu tekly tiché slzy.
Džita slabě vykřikla a svezla se k zemi. Opustil ji i zbytek sil. Zoe se k ní sklonila a pak se dotkla ramene Beaty. Nejstarší žena nereagovala. Dál se opírala o okno a za zavřenýma očima se jí rozstřikovaly gejzíry barev, které hrozily, že ji pohltí.
Collin vstal a udělal dva váhavé kroky do místnosti. Stisk dlaně doktorky Kellerové ho zastavil. Nechtěla, aby znovu volal Daryino jméno a prosil o její život. Ani její věda ani síla léčitelek nedokázala Darye pomoci. V dívčině těle byla skrytá chyba, která se projevila po zásahu energetickou zbraní a nepřipouštěla její návrat k normálu. Jennifer věděla ještě o několika způsobech léčby, které zatím nevyzkoušeli, ale byla si jistá, že ani nanotechnologie ani přítomnost Wraitha by nebyla pro mladou Athosianku přijatelná. A účinnost takové léčby byla více než sporná.

Michael své soustředění dělil mezi hledání cesty a sledování boje před sebou. Erinin pohled mu svojí intenzitou na zátylku zvedal chloupky.
Teyle v bahně podjela noha a kolenem se zabořila do kašovité hmoty. Hannah využila situace, aby ji tvrdě zasáhla do boku. Athosianka hekla. Podmáčené drny pod ní uhýbaly a stahovaly ji hlouběji. Další ránu Hannah se jí podařilo zachytit a vychýlit techničku tak, že se jí půda pod nohama otevřela.
Teyla se dostala na pevnější půdu a sledovala, jak Hannah kolem sebe mává rukama. Nevydržela se na ni dívat moc dlouho. Chytila ji za zápěstí a trhnutím ji povytáhla na dostatečně stabilní kousek země.
Johnovi se částečně podařilo dostat ze sevření jednoho z hybridů. Ronon stále odolával útoku dvou zbývajících nepřátel. Posily nebyly v dohledu ani v doslechu.
Hannah se zvedla ze země, vytřela si bahno z očí a znovu se vrhla na Teylu. Tentokrát se jí sérií rychlých úderů podařilo dostat Athosianku na nejisté místo. Ještě se přesvědčila, že bažina svírá její sokyni pevně a ustoupila, aby ji nepohltila také.
Teyla bojovala do poslední chvíle, ale když jí močál zalil ramena, přestala se snažit vyprostit a s námahou natáhla ruku k Hannah.
Žena na okraji močálu se jenom nepříjemně usmála a ustoupila o další krok.
„Hannah,“ vydechla Teyla. „Pomoz mi. Prosím.“ Natáhla krk, aby se mohla znovu nadechnout. Bažina jí radostně zabublala do ucha. Než se jí kalná voda dostala do očí, viděla, jak Hannah spokojeně pokývala hlavou a otočila se.
Rononovi se podařilo omráčit jednoho ze svých protivníků a s druhým se drželi za ramena ve smrtelné hře na přetahovanou. Kymáceli se na okraji bažiny, ale když už to vypadalo, že se oba zřítí do její nenasytné náruče, odvrávorali stále pevně zaklíněni jeden do druhého, mezi kameny trčící u paty nejbližší skály.
John si se svým protivníkem vyměnil místo. Tentokrát dusil plukovník hybrida a snažil se vyhnout slábnoucím ranám, které mu mutant uštědřoval.
„Ronone!“ zařval John. Všiml si, že z Teyly v močálu trčí jenom její ochabující ruka. Hybrida pustit nemohl a nebyl v pozici, aby viděl na přítele. Přesto doufal, že bude specialista Dex schopen pomoci Athosiance dřív, než se utopí.
Ronon využil pevného sevření, trhl sebou dozadu a dopadl tvrdě na záda. Měl štěstí, že hlavou jenom těsně minul ostrý kámen vystupující z půdy. Geneticky upravený tvor přeletěl nad Rononem a vydal tiché zaskučení. Jeho tělo dopadlo na ostré výstupky skály, které mu polámaly kosti. Jeho hlava ležící těsně vedle Rononovy zůstala nabodnutá na hrot, jenž specialista těsně minul.
Ronon se nezdržoval zjišťováním, zda je jeho sok naživu. V uších mu stále zněl Johnův zoufalý výkřik. Rozběhl se k němu, aby zjistil, že plukovník jeho pomoc nepotřebuje.
„Tam,“ zasípal John a kývl hlavou k bažině. Hannah se k nim blížila s modrým svitem v temných očích.
Ronon ani nezpomalil. Proběhl kolem ní a srazil ji k zemi. Zastavil na samém okraji močálu, natáhl se co nejdál a chytil ruku trčící z bublajícího bahna. Ruka byla chladná a bez života, ale po Rononově dotyku se pohnula. Uchopil ji pevněji a vší silou táhl Teylu na vzduch. Podařilo se mu její bezvládné tělo vytáhnout na břeh, když mu na zádech přistála nečekaná váha a srazila ho na kolena.
Hannah sevřela nohy kolem Rononových žeber a dlouhé drápy, ve které se jí změnily nehty, mu zaryla do obličeje. Sklonila se a snažila se mu zuby dostat ke krku.
Ronon zalapal po dechu, vyskočil na nohy a shodil Hannah ze svých zad. Otočil se k ní čelem a oči se mu rozšířily hrůzou a údivem. V načervenalé záři místního měsíce se žena před ním měnila v něco špatně identifikovatelného. Nos se jí protáhl do liščího čumáku, obličej porostl srstí, ale na krku srst mizela a nahradila ji hrubá kůže krokodýla. Ruce měla zakončeny ostrými drápy a místo nohou velká koňská kopyta.
Michael se zastavil a nevěřícně se zadíval na proměnu Hannah. „To mi snad dělá schválně,“ zavrčel rozzuřeně.
Erin si Hannah prohlížela se špatně skrývanou škodolibostí.
„Co se ti nelíbí?“ zeptala se Michaela. „Vždyť jí to sluší víc než předtím.“
Michael se tvářil, jako by se snažil pohledem donutit Hannah ke správné přeměně, ať už měla být jakákoli. Otevřel ústa, aby Erin odpověděl, ale zase je zavřel, potřásl hlavou a vydal se na další pomalou cestu močálem. Jeho nebezpečná pouť s knihovnicí v zádech se pomalu blížila ke konci
John se zvedl z kleku. U jeho nohou ležel hybrid se zlámaným vazem. Plukovník si promnul vlastní pochroumaný krk, došel k bažině a zadíval se na změněnou Hannah stejně překvapeně, jako Ronon.
„Kde máš křídla?“ vypadlo z něj. V té směsi dravčích částí mu scházel dravý pták.
Hannah si jenom posměšně odfrkla a vykopla. Kopyto zasáhlo Johna do prsou, až odletěl. Po Rononovi sekla dlouhými drápy, ale vyhnul se jim.
John už byl zase na nohou. Naštěstí předtím nebyl u Hannah tak blízko, aby úder kopytem byl o mnoho tvrdší, než pohlazení. Aspoň tak si to John opakoval s rukou přitisknutou na žebra.
„A nedá pokoj a nedá,“ zavrčela na něj Hannah. Z úst psovité šelmy to znělo přízračně.
Ronon využil situace, kdy k němu byla otočená bokem. Nesnažil se ji zasáhnout nějakou ranou, vzal ji zezadu za opasek a za límec a zvedl ji nad hlavu.
Technička Hannah byla ve své lidské podobě malá. Nedosahovala ani ke sto šedesáti centimetrům výšky. Ronon Dex neměl s její váhou problém ani potom, co se změnila v kombinaci různých tvorů. Ale nezdržoval se úvahami o svých i jejích schopnostech. Plynulým pohybem s ní mrštil tak daleko do bažiny, kam mu jeho síla dovolovala.
Hannah zavřískla při letu vzduchem a její křik byl přerušen tupým nárazem.
Aniž by to plánoval, Ronon se trefil přesně.
Hannah před dopadem na půdu močálu smetla ze stezky Michaela, který se blížil k pevné zemi a hledání cesty na okamžik odvedlo jeho pozornost od dění u skal.
Erin včas couvla z dosahu letícího monstra. Napadlo ji, jestli se tomu tvoru ještě pořád dá říkat Hannah. Nebyla si jistá.
Monstrum Hannah ztratilo po nárazu do Michaela vědomí. Zůstalo ležet na hladině tůňky jenom mírně prorostlé ostrou travou a pak se začalo pomalu potápět. Otázka jména přestala být důležitá.
Michael se jednou rukou držel trčícího kořene a snažil se dostat na pevnější půdu.
Erin se přesvědčila, že se Teyla už posadila a decentně vykašlává další a další hromady bahna. John i Ronon se zastavili opodál, aby ji nerušili svojí přítomností. Ronon se spokojeně narovnal, aby si po boji protáhl svaly a John zůstal sehnutý s rukou na žebrech.
Knihovnice se sklonila a sevřela Michaelovo zápěstí v drtivém stisku.
„Promluvíme si,“ navrhla mu s milým úsměvem.
Michael na ni vrhl jeden krátký pohled a dál se snažil dostat z bažiny.
„Jak ses sem dostal?“ začala Erin s dotazy. Žádné odpovědi se jí nedostalo. Jenom ruka v jejím sevření sebou trhla trochu víc. „Kolik vás tu je?“ nenechala se Erin vyvést z rovnováhy duševní ani fyzické. „Co jsi udělal s Hannah? Kolik klonů doktora Becketta jsi vytvořil?“ Poslední otázku si nedokázala odpustit.
Michael sebou přestal zmítat. Rukou se pořád držel kořenu, ale zbytek těla nechal v klidu.
„Hannah!“ S úšklebkem vyprskl trochu bahna z úst. „Každá proměna jí trvala dlouho a u této jsem už myslel, že se jí nedočkáme. Jak to dopadlo, jsi viděla sama. Další fiasko. A její povaha odolala všemu. Pořád stejně jedovatá.“ Mluvil o ní a ani se neohlédl k místu, kde zmizela pod hladinou. „Chceš vědět, kolikrát se mi podařilo naklonovat Carsona?“ zeptal se tiše.
Erin vážně kývla a klekla si na okraj stezky.
„Byla to namáhavá práce,“ šeptal Michael. „Některé pokusy se nepovedly. Slyšel jsem, jak křičí bolestí, když se rozpadávali. Ale ten křik nikdy netrval moc dlouho. Měl jsem dostatečně velký vzorek doktorovy DNA, abych mohl pokračovat, dokud se klon člověka správně neujal. I tak měl doktor některé defekty neslučitelné se životem, jak si ho představujete. Ale ty už se daly potlačit. Skoro umřel, než jsem přišel na správné složení toho koktejlu, který jsem mu pak podával.“
Erin poslouchala jako v transu. Michaelův šepot pronikal jejím tělem a způsoboval jí jemné chvění na hranici vnímání. Naklonila se níž a povolila stisk.
Michael šeptal dál a ona si nebyla jistá, jestli jeho slova dávají smysl. Přestalo na tom záležet.
K plnému vnímání ji přivedlo prudké škubnutí, kterým se Michael vyprostil z jejího sevření. Pustil kořen a zmizel v močále.
Erin zamrkala. Zůstala sedět na patách a sledovala uklidňující se hladinu před sebou. Nechápala. Nechápala, že Michael dal přednost smrti před čímkoli jiným. Připadalo jí to tak divné, že musela zaklepat hlavou, aby se jí myšlenky srovnaly. Michael se sice zachoval nesmyslně, ale to, co Erin řekl, bylo důležitější. Pokoušel se udělat klonů doktora víc, ale přežil jenom jeden a to ještě tak-tak.
„Erin?“ Ronon z okraje močálu kýval na knihovnici, aby ji přivolal.
Pomalu k němu došla ještě stále zamyšlená nad Michaelovým posledním proslovem.
„Teyla šla pro Kanaana a Torrena Johna. Vrátíme se do osady,“ říkal jí Ronon a nenápadně pozoroval plukovníka Shepparda. Odhadoval, jestli se zlámanými žebry dokáže dojít tak daleko.
John si jeho pohledu všiml a zašklebil se na něj.
Teyla vyšla z nenápadného vstupu do jeskyně a za ní se objevil Kanaan s dítětem v náručí. I v matném měsíčním světle bylo vidět, jak se musí Athosianka přemáhat, aby si k sobě syna nepřitiskla. Ale ovládla se. Kromě několika očištěných míst na obličeji byla stále celá pod silnou vrstvou bahna.
Všichni se pomalu vydali k osadě. Ronon vpředu a Erin vzadu, kdyby se objevili další Michaelovi mutanti. Cesta ozářená vycházejícím sluncem proběhla v klidu.
Osada je přivítala tichem.
„Michael je mrtvý,“ řekla Teyla prostě, když se před ní objevil Halling. „Utopil se v bažině.“
Vysoký Athosian vydechl úlevou.
„Aktivace Brány!“ ozvalo se ve vysílačce.
Ronon nezaváhal ani vteřinu a společně s Hallingem se rozběhl se k portálu do jiných světů. John je pomaleji a se zkřivenou tváří následoval. Erin naznačila Teyle, ať zůstane v osadě, a rozběhla se k Bráně také.
Než doběhli na místo, matná záře Hvězdné Brány zmizela.
„Kdo to byl?“ volal John z dálky.
„Nevíme,“ zahučel jeden ze strážců. „Maskované letadlo. Asi.“
„A kam letělo?“ pokračoval John v otázkách. Na krčení ramen hlídky se mračil čím dál víc. „Dá se to zjistit tady?“ poklepal prstem na DHD.
„Jistě,“ odpověděla Erin. Přistoupila k ovládání a natáhla nad něj ruku. DHD zablikalo a začaly se na něm rozsvěcet jednotlivé symboly. Zároveň se roztočil i kruh Brány.
Erin o krok ustoupila a ruka jí klesla.
„To ty?“ John se na knihovnici díval skoro vyděšeně.
Než mohla Erin odpovědět, vytvořila se červí díra do jiného koutu galaxie Pegas. Hlídka automaticky pozvedla zbraně a zaujala obranný postoj.
John obracel hlavu střídavě k Erin a k vytvořenému rozhranní. Pořád si nebyl jistý, jestli Erin pouhým zvednutím ruky dokázala otevřít Hvězdnou Bránu do stejného místa, jako bylo to poslední zadávané, nebo jestli někdo vytvořil spojení z jiné Brány, aby mohl projít na planetu obývanou Athosiany.
Jeho rozpaky rozptýlilo zachvění horizontu červí díry a příchod doktorky Kellerové.
„Darya?“ hlesl Halling.
Jennifer jenom smutně potřásla hlavou.
„Teď už nezjistíme nic,“ řekla Erin Johnovi. „Stejně by to bylo marné. Mohli projít kamkoli dál. Jenom by mě zajímalo, jestli tam byl taky Michael,“ uvažovala polohlasně.
„Jak by mohl?“ zamračil se na ni. „Utopil se v bahně a dobře mu tak. Nic jiného si nezasloužil.“
Brána zůstala otevřená, dokud se z ní nevypotácel do krajnosti vyčerpaný Nicholas s podlouhlým balíkem pečlivě ovázaným bílým plátnem v náručí.
Erin se k němu vrhla těsně předtím, než se svezl k zemi. Společně s Rononem ho podepřeli a odvedli ho do vsi. K jejich malému smutečnímu průvodu se připojil i John a Halling.
Ranní slunce nepřístojně pálilo do ovadlé výzdoby slavnostního oblouku.
Collin došel až doprostřed původně bělostného květinového stanu, položil balík s největší opatrností na zem, na jedné straně plátno rozhrnul, aby byla vidět bledá tvář Darye, zvedl se, přistoupil k nejbližší girlandě a prudkým trhnutím ji oddělil od oblouku vysoko nad hlavou. Květinová výzdoba se tiše snesla na zem. Než dopadl její poslední list, Nicholas už stejným způsobem trhal další, dokud neprošel celý kruh a všechny šlahouny bělostného stanu neležely na jedné hromadě zakrývající tělo položené uprostřed.
Athosiané stáli v kruhu kolem něho a mlčky se dívali, jak došel k ležící Darye a zůstal nad ní stát se skloněnou hlavou. Nikdo se ho nepokoušel vyrušit a nikdo mu nebránil, když se večer otočil a beze slova prošel Branou na Atlantis.

Děkuji za všechny komentáře :)

V lednu začneme předposledními SPW 11 - O Anticích. Je to zvláštní. Každá pověst je delší než ta předchozí :shock:

:bye:

:sunny:
Naposledy upravil andoriel dne 28.12.2013 19:00:21, celkově upraveno 1

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:arrow:
nevraživě ohlédla. Ale ani Athosianka ji nevadla tolik jako dvojice, která celou jejich skupinu
:?: :D
:hmmm: Prečítané. :)
:hmmm: Na chvíľu som myslel, že Michaela sme sa zbavili, ale najskôr to tak nebude. :roll: Poviedka pekná, len picko temnejšia, alebo možno - smutnejšia. :(
Znova pekne, povedal by som, že až psychologicky napísaná, plná napätia až do konca. :bravo:
:thumbsup: :bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Puk :)

i za chybku :oops: Už je opravená.
Asi jsme se Michaela nezbavili. To se uvidí, jestli se mi podaří napsat další sérii. Tam pro něj mám velký úkol. Ale to je zatím ve hvězdách :hmmm:


:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
prečítané, páčilo sa a veeeeeeeľmi sa teším na Antikov...

Toto je spoiler!!!:
škoda, že ten príbeh dopadne tak smutne...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Aiwe :)

Jiný konec by nebyl možný. Představ si, že by tam bylo:
Toto je spoiler!!!:
A žila mezi Wraithy v úctě a vážnosti až do smrti.

FUJ

Do konce roku pošlu v mailu Nepřítele. Má 30 stránek :twisted:
A samozřejmě budu tady hlasovat. Nejspíš ani já moc pořadím nezamíchám :roll:

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
noooo mne napadli asi tri možné konce, ale práve tento bol najsmutnejší. čo tak napríklad:

Toto je spoiler!!!:
sklamala sa, chceli ju vysať, ale unikla a zaprisahala sa v nenávisti k boju proti wraithom.


alebo

Toto je spoiler!!!:
ešte dlhé a dlhé roky sa snažila premeniť wraithov na ľudí, ale sa jej to nepodarilo, tak sa sklamaná povzniesla do vyššej sféry ako správna antička


:write:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Aiwendille - Nejsmutnější konec? Možná. Ale taky nejlepší :wink:

O vánocích to technicky nešlo, ale na dnešek jsem jsem něco připravila. Snad se pobavíte.
Mimoňka k boji v Nepodařeném experimentu

„Komu není z hůry dáno,“ pokrčila Hannah rameny.
„V Pegasu rozum nepobere,“ dokončil její větu John Sheppard. Vynořil se ze stínu nejbližší skály a vrhl se mezi hybridy, kteří právě dosáhli pevnější půdy. Jednoho stačil trefit zblízka Berettou, ale pak už na střelbu nebylo dost místa. Jeden z mutantů mu v železném sevření stiskl krk, až začal plukovník ztrácet vědomí, přestože nepřestával bojovat.
„Zlobr zlobroviny dělá,
pro lidi nemožné zcela,
dosáhne na leccos, leč,
Zlobr neovládá řeč,“
zasípal John ze všech sil. Oháněl se pěstmi a po krátké recitaci mu z úst začal vylézat nafialovělý jazyk.

Ronon se ve skupince mezi skalami a bažinou objevil hned po Sheppardovi. I on stačil z blízkosti střelit jednoho z nepřátel a pak už pěstmi odolával zuřivému útoku zbývajících dvou mužů.
Sheppardova recitace mu pomohla. Mutanti se zastavili, aby si vyslechli celý verš.
To je ono, Johne, jen tak dál, pomyslel si Ronon a tvrdou ranou zasáhl jednoho z mutantů z boku do čelisti. Praštěný zavrčel a před další ranou uhnul.
Tak ty na mě takhle?, pokračoval Ronon v tiché samomluvě. To se ještě uvidí, kdo bude mít navrch, hošánku. Jste jenom dva, takže jsem v přesile!
Druhý mutant se přikrčil a snažil se Sateďana zasáhnout zdola.
Pche, na mě si nepřijdeš. Ronon vykopl. Trefil se mutantovi do ramene a shodil ho na zem. Ta sedla, co? Zašklebil se na ležícího tvora a trhnul hlavou, když kolem proletěla pěst toho prvního. To bylo těsný, zamručel. Au! Tentokrát se vyhnout nestačil.

Johnovi se částečně podařilo dostat ze sevření hybrida.
„Po planině vyplaněné,
na zoufalce poražené,
Zlobr vystrkuje lokty,
prská plky, blepty, kokty,“
recitoval ihned, jak se mu podařilo popadnout trochu dechu. „To napsal nějakej Wystan Hugh Auden, kdyby ses ptal!“ zařval mutantovi do obličeje. Jeho protivník vyděšeně zamrkal, ale dál se snažil lépe uchopit Johnův krk.

Ale ne, to jsem nevystihl… nepřekážej… jauvajs, kruci, kouše, mrcha!… tak ty nedáš pokoj?… no počkej, ještě uvidíš… hvězdičky… au! Přestaň… tu máš… Grrr!
Ronon se rozháněl pěstmi a kopal kolem sebe na všechny strany. V duchu stále vedl monolog. Konečně se mu podařilo omráčit jednoho z mutantů.
Ha! Další kolo… Ring volný… klinč… nekopej, debile
Se zbývajícím protivníkem se drželi za ramena a snažili se jeden druhého odtlačit do bažiny. V pevném sevření měli úspěch oba. Společně se propadali do bahna.
Už se utop, nekňubo… přestaň votravovat… jednou rukou tě pustím a dám ti do zu…
Ztratili rovnováhu a odvrávorali na pevnější půdu. Ronon se znovu pevně chytil hybrida za ramena, aby mu neposkytl ani tu nejmenší výhodu.
Kde to, sakra, jsme?… kamení, hmm… co s tím?… dám ti kamenem do kebule, kreténe… zase kope, kůň jeden

John si se svým protivníkem vyměnil místo. Tentokrát dusil plukovník hybrida a snažil se vyhnout slábnoucím ranám, které mu mutant uštědřoval. Radostně na něj vycenil zuby.
„Drž se svých snů,
když zajdou, žití
má polámaná křídla,
jež nepoletí.
Drž se svých snů,
když sny ti zmizí,
žití je pusté pole,
jež sněhy mrazí.
Tohle je James Mercer Langston Hughes, abys věděl,“ zasyčel vítězoslavně. Mutantovi se protočily panenky dovnitř hlavy. John si to chvíli zálibně prohlížel. Lehké žblunknutí ho přinutilo přerušit pozorování.
„Ronone!“ zařval. Všiml si, že z Teyly v močálu trčí jenom její ochabující ruka. Hybrida pustit nechtěl. Jedno oko se právě začalo vracet z hlavy zpátky, tak zesílil tlak ruky na mutantův krk. Doufal, že bude specialista Dex schopen pomoci Athosiance dřív, než se utopí.

Johne?... co to tam má?... dej mi už pokoj… zase kope, pitomec… že tě kousnu?
Ronon využil pevného sevření, trhl sebou dozadu a dopadl tvrdě na záda. Měl štěstí, že hlavou jenom těsně minul ostrý kámen vystupující z půdy.
Ufff… to byla šupa… šutr?… klika… hele, letí… buch… fuj
Geneticky upravený tvor přeletěl nad Rononem a vydal tiché zaskučení. Jeho tělo dopadlo na ostré výstupky skály, které mu polámaly kosti. Jeho hlava ležící těsně vedle Rononovy zůstala nabodnutá na hrot, jenž specialista těsně minul. Ronon vyskočil.
Co je? pomyslel si, když doběhl k Johnovi. Zvědavě se sklonil nad mutantem a začal si prohlížet jeho obrácené oči a modrý nádech kůže.
„Teyla!“ zasyčel John.
Ronon chytil ruku trčící z bublajícího bahna. Ruka byla chladná a bez života, ale po Rononově dotyku se pohnula. Uchopil ji pevněji a vší silou táhl Teylu na vzduch. Podařilo se mu její bezvládné tělo vytáhnout na břeh.
U Johnových nohou ležel hybrid se zlámaným vazem. Oči měl pořád uvnitř hlavy a pootevřenými víčky mu prosvítalo jenom bělmo.
„Člověk, jehož tvář nevyzařuje světlo,
se nikdy nestane hvězdou,“
prohlásil spokojeně John. Na Teylin silně zablácený tázavý pohled si hluboce povzdechl. „Tohle byl William Blake, nevzdělanci.“

HEZKÝ NOVÝ ROK

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
OMG ROFL :rflmao: :rflmao: :rflmao:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
To je dokonalý!
Daša

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
když jsem to čet málem sem spad s postele :rflmao:

BB20 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 314
Bydliště: Atlantida, střídavě Cz nebo Florida
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
Tak tohle se povedlo! :rflmao:
Asi nejlepší ale byla Rononova samomluva.

Tohle:
andoriel píše:
Ha! Další kolo… Ring volný… klinč… nekopej, debile

a
andoriel píše:
Kde to, sakra, jsme?… kamení, hmm… co s tím?… dám ti kamenem do kebule, kreténe… zase kope, kůň jeden

tohle asi bylo nejlepší! :shock: :rflmao:
Stejně jsem netušila, že Sheppard se až tak vyzná v básničkách. :)
andoriel píše:
„Tohle byl William Blake, nevzdělanci.“

:rflmao:
Zkrátka a dobře se to velmi povedlo, díky moc! :ok:

Dětičky moje milé, oslavte hezkého Silvestra, moc to nepřežeňte a hodně štěstí do dalšího roku přeji! :bravo:

:bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Aiwe, opravdu hezky se válíš :D

Shano, nevíš náhodou, proč tahle mimoňka vznikla? :twisted:

Díky, posedlíku, snad jsi v pořádku :D

Děkuju, BB20, Rononovu samomluvu jsem si vysloveně užila :rflmao: a vhodné básničky jsem hledala celý večer. Naštěstí jsem původně ta knihovnice 8)

:bye:

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:yahoo: Perfektné. :yes: Ja som netušil, že nezvládnu kultúru. :rflmao:
:bravo:

A taktiež prajem do nového roka: :flower: :pivo: :drink2:
Nech Ťa stretne len to dobré.
:bye:

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Dokončené povídky

cron