Je osmnáctého, takže je tady i nový příběh.
62. Pozůstatky
„John se nikdy na takové cesty dobrovolně nehlásil. Co se stalo, že teď letí?“ Rodney McKay naznačil zvednutí pohledu od tácu plného jídla, ale jeho oči se zastavily na poháru s modrou želatinou. Sáhl po lžíci a zabořil ji do té třaslavé hmoty.
„Plukovník Sheppard jde příkladem svým podřízeným. Každý by měl jednou za čas udělat něco nad rámec svých povinností.“ Teyla se jemně usmála a po krátké odmlce dodala: „Navíc s nimi letí také Andoriel. John si ji vyžádal jako druhého pilota.“
„Na cestu na pevninu?“ ušklíbl se Rodney. „To je snad trochu přehnaná starost, ne?“
„Opatrnosti není nikdy nazbyt. John si nejspíš myslí, že při čekání na botaniky, které doprovází, se mu podaří urovnat své vztahy s knihovnicí.“
Rodney vyprskl smíchy, až se modrý rosol rozletěl po celém stole.
„Nemá šanci,“ ušklíbl se Ronon, vstal a vyklepal si zbytky McKayova zákusku z oblečení.
„Také si myslím,“ trochu si povzdechla Teyla, naklonila se a sebrala z Rononova rukávu poslední modrý kousek. Už se začal rozpouštět. Pečlivě si otřela prsty do ubrousku a přemýšlela o tom, že by si plukovník Sheppard zasloužil trochu něžné péče. Bohužel bylo jasné, že z rukou Andoriel se jí nedočká.
„Ano, plukovníku, to je nejlepší místo pro průzkum.“ Profesor se hned u vstupu do Jumperu sehnul k zemi a začal zkoumat nějakou nenápadnou trávu.
John Sheppard ho obešel s náručí plnou vybavení. Vědci si s sebou na jeden den vzali tolik přístrojů, jakoby na louce uprostřed lesa chtěli strávit přinejmenším týden.
„Počkejte!“ volala za ním mladá doktorka a marně se snažila zvednout zářivě zelenou bednu. „Nejdřív toto.“
John se otočil. Než stačil položit svůj náklad, Andoriel vzala bednu a s tváří staženou námahou ji vynesla z Jumperu. Klidně přitom kopla do sklánějícího se profesora. Skoro si toho nevšiml, plně zaujatý plevelem s drobnými světle modrými kvítky.
Ája s pomocí Johna postavila bednu a sklonila se k vědci.
„Kdyby mi tohle rostlo na zahrádce, udělám s tím krátký proces.“ Usmála se nad profesorovým pobouřeným výrazem a odešla do Jumperu pomoci Johnovi s další várkou přístrojů.
Za půl hodiny už byly všechny aparáty na určených místech a John se rozhodl, že se půjde projít. Stručně oznámil, že prozkoumá okolí, jestli nezhrozí nějaké nebezpečí. Vědci se na něj nechápavě podívali a znovu se sklonili k rostlinkám. Andoriel se klidně uložila pod stromem na okraji louky. Johnova významného pohledu si záměrně nevšimla. Nechtěla se nechat zatáhnout do další diskuze o svých rozhodnutích a pocitech. Ať už na tom s nimi byla jakkoli, žádný objekt hodný jejího zájmu se v dohledu nevyskytoval.
„Co tady děláš? Měl jsi být…“ Rodney se zaraženě díval na Radka Zelenku.
„Jo. Měl. Ale museli jsme se vrátit. Tak mě napadlo, Rodney,“ Radek se otočil, vzal doktora McKaye za loket a vedl ho do jedné z laboratoří, „že když už jsem tady, mohli bychom udělat ten průzkum mořského dna. Už jsme o něm mluvili, pamatuješ?“
„Hmmm,“ zamručel ne moc přesvědčivě Rodney.
John Sheppard otevřel oči a bolestivě zamrkal.
„Co to, sakra -“ Trhnul rameny, jak se snažil uvolnit svázané ruce. Pohyb mezi nedalekými stromy ho přinutil zvednout hlavu a podívat se tím směrem.
„To ne,“ zavrčel, sotva rozeznal, kdo přichází. „Myslel jsem, že mi dva to máme mezi sebou vyřešené. V tom labyrintu nad poklopem jsem doufal, že tě už nikdy neuvidím.“
Acastus Kolya se nepříjemně usmál.
„Časy se mění, Shepparde. A takovou příležitost si přece nemůžu nechat ujít.“ Sklonil se, aby zkontroloval pevnost uzlů.
„Příležitost? Příležitost k čemu, Kolyo?“ John se pokusil využít velitelovy blízkosti k získání zbraně. Nepodařilo se mu to.
„Poprvé se obsazení Atlantis nepovedlo, ale teď, s tvojí malou pomocí, si myslím, že bychom mohli mít šanci.“
„Zapomeň,“ ušklíbl se John. „To se nikdy nestane.“
„Myslíš?“ Kolyovi se blýsklo v očích. „Možná se nám dostane pomoci odjinud.“ Ustoupil a pokynul stranou.
„Pusť! Nech mě!“ ozvalo se a neurčitě vyhlížející geniiský voják dostrkal ke Kolyovi Andoriel. Na velitelův pokyn pustil její předloktí a ustoupil stranou.
Ája zůstala stát. Oči upírala na Kolyu. Po Johnovi se ani neohlédla.
„Acaste,“ zašeptala hlasitě. Velitel natáhl ruku. Svou velkou dlaní jí uchopil za zátylek pod vlasy. Přimhouřila oči a přes rty jí přeletěl úsměv. Přitáhl si ji k sobě blíž a nad její hlavou se zašklebil na vyděšeně se tvářícího Johna.
„Nejsi jediný, kdo tady má antický gen, Shepparde.“ Sklonil se k Andoriel. Nebránila se. Ruce jí pomalu přejely po Kolyových ramenou až k jeho tváři, aby si ho přidržela a ještě protáhla už tak dlouhý polibek. Plukovníkovi se zdálo, že uběhla nekonečná doba, než od sebe odstoupili. Kolya na Johna vrhl vítězoslavný pohled. Andoriel se bez jediného pohledu stranou otočila a zmizela v nízkém lesním podrostu.
Johnovi mezi stisknutými zuby proklouzla kletba.
Andoriel se probudila pod stromem. Botanici zmizeli. Nespíš na jinou louku nebo k blízké rokli. Tam by podle Áji mohlo růst zvlášť zajímavé býlí. John se proháněl někde po lese.
Ája si tiše oddechla. Měla trochu obavy, aby nechtěl využít nepřítomnosti vědců k nějakým dalším debatám, do kterých ji zatahoval při každé příležitosti. Jeho neustálé přesvědčování, jak báječný život je mezi lidmi, měl na Andoriel přesně opačný účinek, než John zamýšlel.
Vstala a zvedla ruce, aby si srovnala záda. Zpoza stromu se vynořila vysoká postava a natáhla se k ní. Andoriel vyjekla leknutím. Někdo ji zezadu chytil za dlaň nad hlavou. Prudce se otočila a vydechla úlevou.
„Ty,“ zašeptala. Na tváři se jí objevil úsměv a hned zase zmizel. Jejich poslední setkání neskončilo moc dobře. Posádka pozemské lodi Daedalos s několikačlennou delegací z Atlantis, ve které byla i Ája, se zachránila na poslední chvíli a ten, kdo stál před ní, to jenom zpovzdálí pozoroval. Jeho vlastní zájmy zvítězily nad vším ostatním. Jako vždycky.
„Promluvme si,“ pokynul rukou směrem k louce a vykročil, ani se neohlédl, jestli jde Andoriel za ním.
Zamračila se mu na záda. Pohled jí sklouzl na jeho ruce. Tiše zalapala po dechu a rychle ho předhonila. Stoupla si proti němu, aby nemohl pokračovat v cestě, a sáhla po jeho pravačce. Převracela ji a nedůvěřivě po ní přejížděla prsty.
„Co?“ vydechla. „Jak?“ Zvedla oči k jeho tváři. Dlaň mu ve svých rukou sevřela větší silou, než bylo nutné, ale ani jeden z nich si toho nevšiml.
„Tady ne,“ potřásl hlavou. „Nevím, kdy se vrátí ostatní.“ Kývl k zaparkovanému Jumperu. „Bylo by zbytečné vzbuzovat v nich marné naděje na moji smrt.“ Lehce vytáhl ruku z jejího sevření a vykročil dál.
Došli mezi stromy na druhém konci louky a zastavili se za první vyvýšeninou. Andoriel se opřela o kmen stromu. Zvědavostí kulatýma očima se zadívala na tvora před sebou.
„Zdá se, že doktorčin vylepšený retrovirus byl účinný.“ Ace zvedl ruku a podržel ji ve výši Ájiných očí tak, aby si mohla znovu dobře prohlédnout jeho neporušenou dlaň.
„První testy proběhly hned po zničení zařízení Attero. Vzal jsem doktorčiny vzorky s sebou, než jsme opustili Daedalos. Výsledky předčily moje očekávání. Další postup byl jasný,“ pohledem se dotkl své ruky, než ji spustil k tělu. „Až se vrátí zbytek mé původní posádky, bude svědkem další fáze ve vývoji Wraithů. Jenom škoda, že Zak-,“ nedopověděl.
Andoriel zvedla ruce a přejela mu dlaněmi po tvářích. Jindy výrazné lícní otvory už se Wraithovi začaly zatahovat.
„Nic nebude jako dřív,“ řekla tiše. „Jestli se to povede, celý vesmír se obrátí vzhůru nohama.“
Ace ji uchopil za zápěstí a stáhl jí ruce dolů.
„O to se přece snažíme od začátku,“ namítl. „Proč teď ten smutek? Vyloučila jsi Wraithy ze svého života – nebo se to mělo týkat jenom mé osoby, ať už bych byl kýmkoli nebo čímkoli?“
Vrtěla hlavou. Rychle a bez přestání. Až příliš rychle, jak hledala dostatečně neurčitou odpověď, kterou by ospravedlnila svoje váhání a zároveň naznačila možný ústup z jasně stanovených pozic.
„Připadá mi to moc složité. Na začátku jsem se těšila, až se z tebe stane člověk. Tehdy se to nevedlo. Nic nefungovalo správně. Pak jsi přišel s návrhem, že by to mohlo být naopak, a já zjistila, jak nesmírně těžká je změna. Teď se změny děsím. Poznala jsem, jak se některé věci zdají z druhé strany jednoduché. Ale zvyknu si. Jako na všechno.“ Sklopila hlavu a podívala se na svoje ruce, pořád ještě uvězněné v dlaních měnícího se Wraitha.
„I ty si zvykáš,“ zvedla k němu s úsměvem pohled.
Sevření jejích zápěstí povolilo. Pomalým krokem se vydala mezi stromy.
„Povídej,“ pobídla Ace. „Jak to probíhalo? Kolik členů své posádky jsi vystavil tomu nebezpečnému prostředku, abys zjistil, jestli opravdu funguje? A kolik z nich bylo z tvé původní lodi? Projevily se změny hned? Které nejdřív?“
Zasypávala Ace otázkami tak, jako už mnohokrát předtím. A on k jejímu nesmírnému údivu odpovídal se zjevným nadšením. Takové projevoval jenom málokdy a nikdy před lidmi. Uváděl přesná čísla, vysvětloval. Každou chvíli se zastavili proti sobě, aby si něco ujasnili.
Ani jeden z nich se nezmínil o tom, že na jeho poslední otázku vlastně neodpověděla.
„Tvoje přítelkyně je skvělá.“ Acastus Kolya si okázale upravil uniformu a klekl si na koleno před Johnem. „Bohužel ale nemá všechny informace. Jistě nám je ochotně dáš ty.“ Mezi palcem a ukazováčkem zvedl za bradu Johnovu skloněnou hlavu.
John sebou trhl, aby se vymanil z Kolyova sevření.
„Jak už jsem řekl, Kolyo. Zapomeň.“ Očima přejel po okolí, jestli někde nezahlédne Andoriel. Nedokázal si srovnat v hlavě, že by Kolyovi dala nějaké informace. Natož cokoli jiného. Viděl tenkrát ve vězení, jak se tvářila jenom při zmínce o geniiském veliteli. A potom v labyrintu, kde jim duch Kolyi dělal průvodce, se tolik snažila ovládat, že by jí na to skočil, kdyby si nevšiml jejích rukou sevřených v pěst nervozitou. Tehdy poprvé a také naposledy se k němu přitiskla s důvěrou. Díky Andoriel ten krok do propasti zvládl, i když ani pro něj nebyl jednoduchý. Proč by jí teď měl přestat důvěřovat? Ať byla měsíce v geniiském vězení nebo mezi Wraithy, nikdy jeho důvěru nezradila. Několikrát si nenápadně ověřil, že je jeho pocit bezpečí správný, a vždycky prošla bez zaváhání. Kolya si mohl říkat, co chtěl, John se kvůli Áje nenechá vyvést z rovnováhy. Věděl, že ten dokonale předvedený polibek byl příliš okázalý, aby mohl být pravdivý.
„Kde je Andoriel?“ zeptal se klidně. „Utekla ti?“ pokračoval.
Kolya se zvedl ze země a zamračil se.
„Dostanu všechno, co budu potřebovat nebo co budu chtít. Můžeš se snažit, co ti budou síly stačit, Shepparde, nebude ti to nic platné. Chytil jsem tebe a mám tvůj Jumper. Díky tomu dostanu Atlantis. A pokud o to budu stát, dostanu i Andoriel. Spolupracuj a všechno bude jednodušší.“
„Nechci se opakovat, Kolyo. Nic z toho, co jsi tady řekl, se nestane.“ John se odvrátil a zavřel oči.
„Jak myslíš,“ uslyšel ještě Kolyův hlas. Pak už jenom jeho kroky, postupně utichající v lese.
„Ale my nemůžeme ten válec otevřít,“ mračil se doktor Zelenka na Rodneyho. „Jestli to uděláme, zničíme celou civilizaci. Uvědomuješ si vůbec, že je mnohem starší, než ta naše? Víš, co všechno by bylo ztraceno?“
„A co když to nevyjde? Co když jsou uložené vzory DNA po těch staletích na mořském dně tak děravé, že z nich vznikne nějaký paskvil? Máš vůbec představu o tom, jak dlouho to tam leželo, než jsme to našli?“ Rodney McKay vzal válec s celou uloženou civilizací do ruky a zamával s ním nad hlavou.
„A to ti dává právo ho jen tak zničit?“ Radek Zelenka s tichým zděšením pozoroval válec, otáčející se v Rodneyho ruce.
„Ale ne,“ povzdechl si Rodney a vrátil válec na stůl, kde ležel předtím. „Konečně rozhodnutí je na doktoru Woolseym. Musíme za ním.“
Radek mlčel a očima nepřestával sledovat poklad ve tvaru válce, který objevili při průzkumu mořského dna.
Andoriel stála proti Aceovi a znovu si ho prohlížela. Ace postupně ztrácející své wraithské schopnosti, to bylo v reálném světě horší, než si kdy dokázala představit.
Vykročila dál se skloněnou hlavou.
Kde by zůstala jeho síla? Jeho schopnost jediným pohybem zbavit své nepřátele života? Jeho potřeba krmení se, které se tolik obávala? Čím se budou změnění Wraithové živit? Osídlí planety a budou pěstovat obilí? Ája se až otřásla nad tou představou. A co jejich telepatické schopnosti? Tolik se od Ace naučila. Teď to chce Ace všechno zahodit pro – proč vlastně? Protože hloupí příchozí změnili rovnováhu, vládnoucí v této galaxii už celá tisíciletí. Byla jedna z nich. Z těch hloupých. Mohla si dělat rozhodnutí, jaká chtěla, stejně věděla, že to dávné setkání s Acem převrátilo celý její život a nic s tím nenadělá. Od jejich prvního setkání život ani jednoho z nich nebyl stejný jako předtím.
Znovu se zastavila a otočila se k Wraithovi.
„Ace,“ oslovila ho s vážnou tváří. „Vím, že nevhodných otázek, které si ani nezaslouží odpověď, jsem ti už dala dost a dost, ale -,“ zarazila se, uhnula pohledem a pomalu se nadechla.
Ace stál a čekal, s čím přijde tentokrát.
„Zašlo to hodně daleko.“ Očima se dotkla jeho ruky. „Jsi si jistý, že to bude fungovat?“ Váhavě se mu podívala do očí. „Opravdu fungovat, tak jak má. Jak sis to představoval,“ pokračovala.
Díval se na ni a jeho pohled byl čím dál studenější.
Věděla, že vyslovením pochybností o jeho plánech vstupuje na tenký led. Potřebovala ujištění, že její obavy jsou plané.
„Prosím, tentokrát mi odpověz.“ Pomalu zvedla ruku a opřela ji dlaní o jeho kabát.
„Tak málo mě znáš?“ ozval se po dlouhé době.
Už to ani nečekala. Překvapeně zvedla pohled, přilepený k vlastní ruce pod jeho ramenem. Skoro zapomněla, na co se ptala. Hlavou se jí honily různé možnosti, katastrofy, klid, hlavně klid před bouří. Toho posledního se nemohla zbavit. Zamrkala, aby se lépe soustředila na přítomnost.
„Málo?“ pousmála se. „Neznám tě vůbec. Nemohu tě poznat ve zlomku času tvého věku. Ale nikdy mi to nevadilo.“
Ustoupila a po malém zaváhání se vydala dál lesem.
„Tak ty nám nedáš přístupové kódy?“ Kolya zachoval bezvýraznou tvář, ale postranní pohled Johnovi napověděl, že jednání s Andoriel nedopadlo tak, jak si velitel představoval. Ať už to jednání obsahovalo cokoli, Kolyovi se nedostalo všeho, co požadoval.
„Možná by stačil otisk tvojí ruky,“ pokračoval velitel a na rtech se mu mihnul vědoucí úsměv. „Řekni, Shepparde, stačil?“
John místo odpovědi prskl.
„Dobře si rozmysli, jak odpovíš,“ pokračoval Kolya. Po úsměvu mu ve tváři nezůstala ani stopa. Jeho pohled byl hrozivý.
„Nemám ti co říct, Kolyo. Atlantis neobsadíš. Nepovedlo se ti to poprvé, nepovede se ti to ani teď. Odejdi tam, odkud jsi přišel – do horoucích pekel.“
Rána do obličeje ho přinutila zmlknout
Richard Woolsey se díval na ztemnělou plochu monitoru a prsty nervózně poťukával na desku stolu.
„Starosti?“ ozvalo se za ním.
Erin stála ve dveřích a čekala, jestli dostane povolení ke vstupu.
„Ehm?“ řekl roztržitě Richard. Trhnul sebou, zvedl hlavu a zadíval se na knihovnici. „Jistě. Pojď dál. Snad si s tím vším nějak poradíme.“ Naposledy se pohledem dotknul vypnutého počítače a vstal.
„Přišla jsem se zeptat na ten válec,“ řekla Erin. „Potřebuji vědět, jestli ho budeme otevírat nebo vyplníme přání těch tam uvnitř. Kvůli místu,“ dodala, když si všimla Richardova nechápavého pohledu. „Na tolik informací bude potřeba spousta místa. Až se Radek Zelenka vrátí z mise, určitě mi pomůže. Chtěla jsem mít jenom náskok. S doktorem McKayem moc nepočítám.“
„To je, myslím, předčasné, Erin. Ještě jsem se nerozhodl, ale kloním se k názoru, že bychom jim měli dát šanci. Vanessa říkala -“ Zarazil se a jeho tvář získala narůžověle zmatený výraz.
Erin si neodpustila malý úsměv.
„Jistě, doktore. Jsem ráda, že ta civilizace bude mít další šanci. Jestli je vážně tak dobrá, třeba nám jednou pomůže víc, než si teď myslíme.“ Otočila se a zmizela za dveřmi.
Richard Woolsey se za ní zaraženě podíval a mezi obočím mu vyvstala přemýšlivá vráska.
„Horoucí peklo, jak jsi to poeticky nazval, si nechám v záloze. Teď potřebuji otisk tvé dlaně. Jestli nebudeš spolupracovat, pomohu si jinak.“ Velitel Kolya se zastavil tři kroky od Johna. Jeho muži plukovníkovi povolili pouta na rukou jenom do té míry, aby mu paže, přivázané stále k provazům, mohli roztáhnout do stran.
„Spolupráce?“ zeptal se Kolya naposledy.
John jenom sykl a upřel na něj nenávistný pohled.
„Do toho,“ pokynul velitel a sledoval krátký let ostrého, malé mačetě podobného nože k Johnově zápěstí.
John vykřikl bolestí a pak ho obklopila tma.
Andoriel chodila lesem a sotva vnímala Ace. Držel se pár kroků za ní a mračil se čím dál víc. Ještě stále čekal na zodpovězení jedné své otázky a začínal chápat, že se jí asi nedočká. Poznával, jak je jeho vlastní medicína hořká. Otázky bez odpovědí měly stejný účinek, jako zeď. Stavěly se mezi ně a dávaly prostor pochybám a nedorozumění. Dvakrát otevřel ústa, aby něco řekl, aby se zeptal znovu. Ale pokaždé je zase beze slova zavřel.
Ája se zarputile dívala pod nohy a její kroky se zrychlovaly s myšlenkami, naskakujícími jí za čelem.
Její rozhodnutí nefungovalo tak, jak si představovala. Přestala sice křičet hrůzou ze spaní, ale to neznamenalo, že by její sny byly méně bolestivé. Ukazovaly jí to, čeho se dobrovolně vzdala. Každou noc, stále znovu prožívala wraithský rituální souboj, cestu jeskyní k oceánu na východě, koupel v jezírku s vodopádem, boj s Nibiru a s Vanitou, cítila zmatek při pohledu na obraz lorda Christophera a viděla stíny na pláni ozářené červeným měsícem.
Původní rozhodnutí přišlo rychle, ovlivněno nevyspáním a nutností. Teď se vynořily nové skutečnosti a bouraly její domeček z karet. Cítila se jako podvodnice. Ace byl dost moudrý, aby jí nechal dostatečnou svobodu k vlastnímu rozhodování. A ona od něj utekla. Jako malá holka, zamračila se sama nad sebou. Jako Příšera z pohádkového snu, napadlo ji vzápětí. Na začátku se snažili něco společně opravit, pak se Příšera Andoriel lekla stínů a utekla zpátky na Atlantis. Krasavec, usmála se nad tím přirovnáním, zůstal a pokračoval v opravách. Pořád se snažil najít způsob, jak by mohl jeho rod přežít. Andoriel by mu měla pomáhat a ne utíkat. Příšera ze snu se dokázala vrátit a zůstat s Krasavcem.
Zastavila se zahleděná před sebe a uvažovala, na co vlastně přišla. V uších jí zněla poslední slova jejího snového démona. Ani si nevšimla, že tvor v její blízkosti tiše mluví do vysílačky.
Dotyk na rameni ji málem přinutil nadskočit leknutím.
„Musím jít.“ Ace ji stále držel za rameno a zkoumavě si ji prohlížel.
Usmála se trochu provinile. Asi si zasloužil trochu víc pozornosti i nadšení z její strany. Pokusila se aspoň o malou náhradu. Objala ho a přitiskla se k němu.
„Jestli se staneš člověkem, zvykej si,“ zašeptala. Na vteřinu, než ho pustila, zavřela oči, pak rychle ustoupila.
„A jestli se nestanu člověkem?“ Tvářil se netrpělivě a neznámá starost mu na čele kreslila stíny.
„Tak se uvidí,“ odpověděla na oko lehce.
Už věděla, co se stane, ať už se Ace změní v člověka nebo ne. Potlačila přání mu to oznámit hned. Pochopila, že právě vyvstaly problémy, které mají přednost před vším ostatním. Nevadilo jí to. Může počkat. Vždyť všechno má svůj čas, i pohádka, u které právě pochopila pointu.
John visel nad propastí. Zdravou rukou se držel silného kmene stromku. Tu s useknutou dlaní měl strčenou v bundě, aby se mu neotevřelo zranění. Nohama se marně snažil zachytit v puklinách skály.
Využil chvíle, kdy ho nechali samotného, a utekl. Moc daleko se nedostal. Stačilo jedno ohlédnutí navíc, škobrtnutí a krátký let, než se stačil zachytit na okraji strže.
„Nech toho, Johne,“ ozval se nad ním hlas Acasta Kolyi. „Chyť se oběma rukama a vylez nahoru. Tak daleko to zajít nemělo.“
„To určitě,“ zavrčel John a snažil se kmínek lépe uchopit mezi prsty.
„Nechceme ti ublížit. Poslouchej. Při průzkumu mořského dna našli na Atlantis zvláštní válec. Byly v něm uloženy informace potřebné ke znovuobnovení staré rasy obývající kdysi dávno tuto galaxii. Ti tvorové věděli, že umírají. Uložili svoji DNA, svoji vědu, umění, všechno, čím kdy byli, do válců a vypustili je do vesmíru. Doufali, že některý z nich najde místo příhodné k dalšímu životu. Ochranné prvky válce mají schopnost vytvořit v myslích jiných bytostí příslušné vjemy, aby válec zůstal neporušen do jeho aktivace. Jsem jenom tvoje představa. Potřebovali jsme tě udržet mimo Atlantis. Ty máš také za úkol chránit, mohl jsi nás ohrozit. Museli jsme se přesvědčit, co jste zač. Všechny ostatní válce byly zničeny. Toto je pro nás poslední příležitost a na náhody už není prostor. Tak už se chyť i druhou rukou a vylez, Johne.“
Plukovník se povytáhl, aby viděl na geniiského velitele.
Kolya klečel u propasti a podával mu ruku.
John vytáhl useknutou levačku z bundy a natáhl ji k němu. Sotva se jejich dlaně přiblížily, Sheppardova ruka získala zpátky svůj původní tvar. Nechal se vytáhnout na rovnou půdu, ale sotva stál na nohou, odtáhl se od Kolyi do bezpečnější vzdálenosti několika kroků.
„Tak už mi věříš?“ ptal se ho Acastus trpělivě.
John si svoji náhle zdravou ruku mnul mezi prsty pravačky a Kolyu stíhal jedním zamyšleným pohledem za druhým. „Řekni mi víc o tom válci. A taky, jestli je i ve Městě návštěva s tvým milým obličejem,“ navrhl, když se přesvědčil, že mu nechybí ani jeden z prstů.
Acastus se usmál. „Město Atlantis navštívil někdo jiný,“ ujistil Johna.
„To je vše. Omlouvám se, že jsem vám hned neřekla pravdu o tom, kdo jsem – kdo jsme, ale v sázce bylo příliš mnoho. Za celou rasu Sekkari vám děkuji, že jste pro nás našli vhodnou planetu.“ Vanessa se na Richarda Woolseyho usmála a po jeho rezignovaném pokývnutí zmizela.
Richard přecházel po svém pokoji a občas i trochu povzdechl. Pokud mohl soudit podle sebe, ta civilizace z válce věděla, jak se ochránit. Doktor McKay pro ni našel planetu s vhodným prostředím. Ještě za pomoci Erin kontroloval poslední údaje, aby si mohli být jisti, že vybrali správně. Plukovník Sheppard před chvílí volal z pevniny, že letí zpátky a chce být u toho, až budou válec posílat Branou.
John Sheppard seděl v pilotním křesle Jumperu a neodpustil si občasný postranní pohled směrem k Andoriel. Zdála se mu pobledlá, ale po dlouhé době z ní vyzařoval zvláštní klid. Jakoby se v ní něco srovnalo. Zapadlo na správné místo. Měla zavřené oči a kolem nich náznak úsměvu.
Botanici byli u Jumperu jako první. Dokonce sami složili všechny svoje přístroje a přinesli je až k uzavřenému vstupu do vznášedla. Sotva se objevil plukovník Sheppard, začali si stěžovat, že je zdržuje od práce a dobrovolně pomáhali s nakládáním přístrojů, aby odletěli co nejdřív.
Andoriel neřekla vůbec nic na jeho návrat v potrhaných šatech a s divným svitem v očích. Jenom si ho prohlédla tak pozorně, až cítil, jak se mu ježí zátylek. Pak poslouchala, jak se domlouvá s Atlantis na příletu a nějakém válci s něčím, co podle probíhající komunikace nedokázala blíž určit. Hlavu měla plnou svých vlastních problémů, takže stejně nedávala moc pozor.
Nad oceánem už John nevydržel mlčet.
„Potkala jsi někoho?“ zeptal se Áji.
„Proč?“ vypadlo z ní tak rychle, že hned pochopil. Potkala.
„Tak už tě neděsí?“ pokračoval. Myslel si, že oba mluví o stejné osobě.
„Cože?“ Tentokrát otázka zazněla správně. Andoriel opravdu nevěděla, o kom John mluví. Dokonce otevřela oči a podívala se na něho.
„Kolya,“ řekl krátce.
„Kolya je mrtvý.“ V hlase jí zněl zmatek a znechucení. Nechtěla se bavit o Acastu Kolyovi. Jeho kapitola byla pro ni uzavřená a tak taky měla zůstat. „Viděl jsi to. Zažil jsi to. Hned dvakrát, jestli se nepletu,“ pokračovala se vzpomínkou na jejich společné dobrodružství v Labyrinthu. Chtěla se ujistit, že víc už o Kolyovi nebude muset být řečeno. Měla jiné věci na přemýšlení.
John zakroužil zápěstím levé ruky a letmým pohledem se přesvědčil, že je ztracený a znovuzískaný kousek jeho těla opravdu na svém místě.
Andoriel stále čekala na jeho vysvětlení.
„Koho jsi teda potkala?“ zeptal se místo toho.
S povzdechem zase zavřela oči a pohodlněji se opřela.
„Někoho jiného,“ řekla po chvíli. „Ty jsi potkal Kolyu?“ zeptala se vzápětí. Zvědavost zvítězila. „Co chtěl?“
John si zakázal znovu kontrolovat zápěstí.
„Jako obvykle. Co chtěl Wraith?“ S napětím čekal, jestli Ája odpoví.
„Jako obvykle,“ zopakovala po něm.
„Obvykle bys s ním zmizela, než by se někdo z nás stačil otočit,“ trochu se zamračil John.
„Ano,“ přisvědčila klidně. „Třeba někdy příště,“ zamumlala neurčitě. Rozhovor jí už nestál ani za to, aby k němu otevřela oči.
„Čekáme jenom na vás, Johne.“ Doktor Woolsey se starostlivě skláněl nad stolkem s válcem. Stáli s doktorem McKayem u Brány a kývali na Johna a Andoriel, aby přišli blíž.
Richard se usmál do postranní chodby. Štíhlá žena s dlouhými hnědými vlasy mu úsměv vrátila. Zastavila se u skupinky nad válcem.
„Ještě jednou děkuji,“ otočila se k Richardovi, pak upřela oči na Johna. „Vám bych se měla omluvit,“ řekla s trochou rozpaků.
„V pořádku,“ zahučel John. „Jenom nechápu, proč zrovna -,“ zarazil se.
„A proč jsem někoho takového nepotkal já?“ Rodney McKay si prohlížel Vanessu s nepokrytým zájmem.
„Co se to tady děje?“ přiběhl k nim Radek. „Proč takové srocení davu?“ zašklebil se na Andoriel.
„Že se ptáš zrovna ty,“ prskl po něm Rodney. „Stejně za všechno můžeš.“
Radek zaraženě pokrčil rameny. „Když myslíš,“ protáhl. „A za co můžu tentokrát?“ neodolal otázce.
„No, za tohle,“ kývl Rodney hlavou k válci, nad kterým se všichni shromáždili.
„Nic o tom nevím. Vrátili jsme se před půl hodinou. Nenašel jsem tě v laboratoři a řekli mi, že jsi tady.“
Doktor McKay se otočil k Vanesse, ale neřekl ani slovo. Tvářila se trochu rozpačitě.
Andoriel se po všech rozhlédla s otázkou v očích. Nechápala, co se děje.
V rychlosti Radkovi i jí sdělili nejdůležitější informace. Otazníky se Áje začaly v hlavě rojit jako přeplněné hnízdo iratuských brouků.
Vanessa se na ni usmála.
„Vás nikdo odtud,“ kývla k válci, „nekontaktoval. Všechno, co jste zažila, byla pravda.“ Otočila se k Rodneymu. „Pro doktora McKaye mám něco, co ho snad potěší. Pohled na to, jak vypadá rasa, která díky vám znovu povstane.“
Místo ženy se před nimi zachvěl obraz zvláštní neznámé bytosti a vzápětí zmizel.
„Chucku, zadejte prosím adresu,“ řekl doktor Woolsey nahlas. Sledoval Johna, jak bere válec opatrně do obou rukou.
Kruh Hvězdné Brány se roztočil.
. Trochu se pomíchá současnost a minulost. Dozvíte se, jak Ace ke své hvězdě přišel, taky budu psát o svém oblíbeném zvířátku - o drakovi
I na jiné okřídlené tvory přijde řeč. A... to by mohlo jako upoutávka stačit