Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
neděle je opět tu a to znamená vydání poslední části osmnáctého dílu, která je kratší, než v minulé části... Doufám, že se za délku tohoto dílu nebudete zlobit, ale je to tím, že minulý týden jsem neměla tolik času na psaní, tak jsem to napsala rychlovkou... Teď mám týden prázdnin, takže doufám, že devatenáctý díl stihnu dopsat a ve větším množstvím-
Přeji krásné čtení a zanechte hodně komentářů...
Epizoda 18 : Srážka s nepřítelem, part 2
Země, SGC, dámské sprchy – o hodinu a čtvrt později
Martina se chtěla před misí pořádně osprchovat, jelikož na její první misi chtěla být čistá a udělat dobrý dojem na ostatní. Když vylezla ze sprchy, měla kolem těla omotaný ručník a na hlavě taktéž. S žabky na nohou šla ke své skříňce, kterou otevřela. V momentě se zarazila, když skříňka byla prázdná. Všechno její oblečení bylo pryč, jen tam zůstal vzkaz.
„Určitě ti to sekne v tom ručníku, ostřílený voják alias St0rm“, přečetla hlasitě ten vzkaz. Práskla dvířky od skříňky a pohlédla na hodiny, které vysely nad dveřmi. Bylo za pět minut půl druhé.
„Výborně, takže je ještě stihnu.“ Naštvaná Martina odešla z šatny. Při odchodu třískla dveřmi.
Země, SGC, místnost s bránou
Tým HB-1 stojí před rampou a čekají jen na moment, kdy se otevře brána. Martin vyprávěl Petrovi, co před několika minutami udělal. Proto se Petr nedivil, že tak rychle spěchá zdrhnout z SGC.
„Ještě tři symboly.“
„Typuji, že je ještě ve sprše. Neboj, zdrhneme dříve, než sem dorazí“, řekl Petr. Bohužel pro Martina přišla Martina, která si to zamířila rovnou k němu.
„Ne, ne, ne, ne…! Prosím, tady ne!“
„Ty jeden zmetku!“ Natáhla ruku a pořádně mu jednu dala. Všichni, co byli buď místnosti, nebo v operačním, civěli na ni, jak dává Martinovi zavyučenou.
„Můžeš přestat?“
„Ne, nemohu! Kam si mi schoval všechny hadry, ostřílený vojáku?“
„A co když ti to neřeknu? Co mi uděláš?“ Martina několikrát po sobě kývla hlavou a pak se na něj usmála.
„Koledoval sis o to.“
„A o co?“
„Je den 7. května 2012 a ty jsi v Praze poznal mladou dívenku…“
„Dost, buď potichu!“
„Nebudu. Byla to krásná Ruska, se kterou jsi strávil příjemnou noc v hotelu, v jejím pokoji. Nejdříve jste si zahráli pár partií šach a nakonec to skončilo tím, že jste hupsli do postýlky. Ha… Než jste tam ale dobaletili, vypili jste toho tolik, že jste rozbili i zrcadlo v koupelně. Pak jste společně rozvrzali křeslo a pak jste teprve hupsli do postýlky.“ Martin jí chtěl zacpat pusu, jenže ona se nenechala a trochu od něj poodstoupila. Mezitím se brána aktivovala.
„O dva měsíce později jsi zjistil, že čeká dítě. Když si to spočítáš, tak to vychází přesně na tebe. Ale když se to narodilo, zjistil jsi, že tři dny před tebou se vyspala s někým jiným a tys tomu jen dopomohl“, celou jeho kratičkou příhodu převyprávěla v angličtině, takže jí každý rozuměl. Všichni, kdo to slyšeli, se málem váleli na podlaze. Martin byl ztrapněn a nevěděl, jak má zareagovat, jelikož na ni neví nic. Nakonec ale něco našel.
„Ha. A co ty? Ty zase nemůžeš procházet bránou, ale my jo. Jsi jen obyčejná doktorka, která sedí v laboratoři a nemůže se z ní hnout.“
„Ulevil sis?“
„Jop.“
„Tak já ti tu náladu znovu zkazím. Za půl hodiny vyrážím s SG-1 a SG-23 na P4Q-358. Takže žádná obyčejná doktorka nejsem. A s urážením, že nikam nemohu jít, je konec. Takže mě už nechte všichni čtyři bejt!“ zakřičela na všechny Martina a hrdě odešla z místnosti s bránou, i když nezjistila, kam jí dal věci. Martin po několika vteřinách vypěnil a předstoupil před tým.
„Který z vás to byl?“ Nic. Nikdo nic nechtěl říci.
„Kdo z vás tří jí to vykecal, jelikož o tom víte jen vy.“
„Oprava, teď to vědí všichni“, opravil ho Marek.
„Ty…! Tos byl ty, že?“
„Jop, to jsem byl já“, odpověděl radostně Marek a začal před Martinem zdrhat.
„Vyřídíme si to na druhé straně. Juchů“, zaradoval se Marek a skočil zády do horizontu události.
„Ten mě nezdrhne“, řekl Martin a vběhl hned za ním. Petr pohlédl na zbylého člena týmu, Davida, který se akorát tomu zasmál.
„Vlastně jsme to byli oba, ale to už je teď fuk“, řekl David a spolu s Petrem šli směrem k bráně.
Země, SGC, zasedací místnost – o deset minut později
SG-1 a tým SG-23, který se vrátil před hodinou, sedí v zasedací místnosti kolem velkého stolu, kde každodenně proběhne několik brífinků. Generál Landry seděl vepředu, po jeho levici seděla SG-1 a po jeho pravici SG-23. Oba tyto týmy měly před sebou modré složky, ve kterých měly veškeré instrukce. Než generál mohl začít s brífinkem, počkal na další dva, kteří se zúčastní také mise. Během chvilky přišla podplukovník Carterová, která po pozdravení sedla naproti Landrymu.
„Tak můžeme začít, ne?“ ozval se Mitchell.
„Ještě ne. Ještě nám někdo chybí“, řekla Carterová. Po chvilce čekání se dostavila i doktorka Kašparová, která po dnešní scéně s HB-1 byla více slavná po celé základně, než předtím.
„Doktorko.“
„Generále.“ Kašparová usedla na židli vedle Carterové, která nedokázala úplně zakrýt svůj úsměv. Martina na ni pohlédla a obě vyprskly smíchy.
„Už konec. K tomu se už vracet nehodlám“, řekla po chvilce smátí.
„Tak teď už můžeme začít“, řekla Landry a najednou v zasedací místnosti převládlo ticho. Všichni hleděli na generála a čekali na moment, kdy začne hovořit.
„Za dvacet minut oba týmy vyrážíte spolu na P4Q-358. Na požádání SG-23 jsem požádal podplukovníka Carterovou, aby vás doprovázela. Doktorka Kašparová se nabídla sama a ručí za ni Carterová. Teď můžete vy, majore“, předal slovo majoru Kleinovi, veliteli SG-23.
„Necelých deset kilometrů od brány se nachází něco jako bunkr, ve kterém je ten přístroj. Snažili jsme se ho nějak aktivovat, abychom zjistili, jak funguje, ale je bez energie. Budeme muset s sebou vzít naquadahový generátor, abychom jej rozběhli. Jinak jsme nikoho v okolí dvaceti kilometrů neobjevili. Bunkr jsme taky kompletně prohledali. Krom toho přístroje tam nic není.“ Major předal zpátky slovo Landrymu, který jim chce oznámit další část mise.
„Jakmile tam budete, zabezpečíte kilometr kolem bunkru. Přístroj necháte na starost podplukovníku Carterové a doktorce Kašparové. Jestli bude možno ten přístroj bezpečně přenést, tak ho přineste sem na základnu, kde ho důkladně prozkoumáme. Kdyby nešel, tak vás tam nechám po dobu čtyř dnů. Každých sedm hodin se mi budete hlásit. Pro případ, kdyby se něco stalo, tak v pohotovosti je Odyssea, která by tam měla v případě nouze dorazit za necelou hodinu.“
„Doufejme, že se nic nepřihodí“, řekl Mitchell. Carterová se usmála, jelikož dobře věděla, že kdyby se na Odyssee setkal s Marksem, mohlo by to skončit špatně.
„To doufáme všichni. To je ode mne vše. Za patnáct minut u brány“, tímto Landry uzavřel brífink a odebral se zpátky do své kanceláře, kde pokračoval v papírování. Sam pohlédla na Martinu, která se na první svou misi těší ze všech nejvíce.
„Doktorko…“
„Ano?“ Martina se obrátila k Sam.
„Co kdybychom si tykali?“
„A víte, že to není tak špatný nápad. Doktorka Martina Kašparová.“
„Podplukovník Samantha Carterová.“ Obě si potřásaly rukou se slovy: „Těší mě.“
„Ráda bych si s tebou připila, jenže jaksi před misí to nejde“, pronesla Martina a Sam se tomu zasmála.
„Nerad vás ruším, dámy,“ objevil se za nimi Mitchell, „ale za chvíli vyrážíme.“
„My víme“, odpověděly obě zároveň a vstaly z židlí.
„My dvě si rozhodně budeme rozumět“, řekla Sam při odchodu z místnosti. Hned za nimi šly oba týmy.
P5Y-483, louka – o necelé půl hodiny dříve
Marek radostně vyskočil z brány a rychle utíkal dopředu před Martinem, který se hnal hned za ním.
„Marku, stůj!“ Marek se zastavil za DHDčkem a Martin pomalými kroky přišel naproti němu. Oba se opřeli o DHD a čekali, kdo z nich začne. Nakonec začal ten, od kterého by to nečekali.
„Vy dva, jsme tu na misi, ne na promenádě, takže dejte si pro dnešek mír, než se vrátíme domů!“ zakřičel na ně Petr, který s Davidem právě vyšli z brány.
„Slyšel jsi Petra, tak mě nech být. On je tu šéf, takže ho stejně musíš poslechnout.“
„Petře, to mi děláš schválně. Zrovna jsem se rozjel“, řekl Martin, když se k němu otáčel čelem.
„Přestaňte… Oba. Máme to tu prohledat, a když tak navázat kontakt s místními obyvateli, jestli tu nějací jsou. V okruhu pěti kilometrů nic není, takže máme pěkný kus cesty. Takže oba dva vpřed“, zavelel Petr a oba jej poslušně i s odmlouváním poslechli a šli po místní cestičce do lesa, který se táhl kilometry.
Po pár minutách cesty lezlo jak Petrovi, tak i Davidovi to ticho na nervy. Oba přistoupili k oběma mlčícím a pohlédli na oba dva.
„Co je?“ zeptal se Martin, když viděl Davida, jak na něj připitoměle civí.
„Nic. Jen že jste nějak ticho. U vás dvou je to nezvyklí.“
„Nemám chuť na povídání“, odpověděl Martin.
„Co jste si vlastně s Martinou udělali, že jsi jí udělal toto?“ zajímalo Petra.
„Ale… Znám ji přes internet a jaksi mi jednou něco udělala.“
„A copak? Povídej, jsme jedno velké ucho“, řekl Petr a zbytek se na něj začal tlačit.
„To ze mě nedostanete. I kdybyste mě mučili…“
„Stejně to z tebe dostaneme, když tě v hospodě opijeme. Takže to řekni teď, když jsi ještě při smyslech a víš, co říkáš“, pobízel ho David.
„Jednou jsem jí něco nemilého řekl, no a na pak toho využila a jaksi mi to geniálně oplatila. Dobrý měsíc jsem byl na internetu natolik populární, že mi začalo chodit více mailů, než v předchozích týdnech. A takhle se jí teďka pomstívám. A co vlastně udělala tobě, Petře?“ Teď najednou připadla pozornost na Petra, který vymyslel plán na smazání všech dat, co měla Martina v laptopu. Petr se poškrábal na bradě a přemýšlel, co jim rychle řekne.
„No vyklop to…“ povzbuzoval ho tentokrát Martin.
„No, abych pravdu řekl, tak jsme dopadli skoro stejně, jen mi nikdo neposílal maily, jelikož měla falešný mail, který jsem jí dal“, přiznal se Petr a začal se smát, jelikož dopadl na tom nejlépe.
„Já tě uškrtím. Příště mě varuj, než začneš někoho na skypu popichovat.“
„Zvykej si, teď ji máme na očích furt.“ David s Markem se tomu zasmáli, jelikož ti dva znají Martinu už hodně dlouho a jsou to kamarádi.
Po patnácti minutách cesty byly asi v polovině lesa, který se jim zdál nekonečný. Bylo tam podezřelé ticho a tak, když zaslechli podivný zvuk, zvedli své zbraně a ostražitě se rozhlíželi kolem sebe.
„Vidíte něco?“ zeptal se major.
„Negativní“, tak zněla ode všech odpověď.
„Co to bylo?“ zajímalo Davida.
„Nevím, ale slyšeli jsme všichni to stejné. Takže nastražte oči, možná nás někdo z dálky sleduje“, odpověděl Petr a ostražitě pokračovali dále v cestě.
Několik metrů od nich se nenápadně pohybovala skupina lidí, která v rukou držela zbraně. Jejich velitel by vepředu a jeho zástupce dřepěl vedle něj.
„Co uděláme, Mithrasi?“ zeptal se jeho zástupce.
„Zatím nic, Jakobe. Budeme je sledovat, a až bude ta správná chvíle, tak zaútočíme.“
„Dobrá. Tak je pojďme obklíčit. Vezmu si protější stranu.“
„Hlavně dávej pozor, ať si vás nevšimnou.“ Jakob souhlasně kývl hlavou a na znamení šel se svými muži obklíčit HB-1. Mithras kývnul na své muže a pomalu se vydali směrem k pozemskému týmu, který ostražitě pokračoval v cestě. Věděl, že tuší, že je někdo sleduje, a tak šel na jisto. Po několika vteřinách byli všichni na svém místě a čekali jen na povel od velitele, který neváhal, když se HB-1 zastavila s podezřením, že je někdo sleduje. Petr nadzvedl zbraň, jenže už bylo pozdě, jelikož mu Mithras za pomocí injekční stříkačky vpravil do krku uspávací látku. Během několika vteřin všichni čtyři leželi nehybně na zemi. Mithras hrdě stál nad uspaným Petrem a Jakob přišel k němu se slovy: „Kerro nám za to poděkuje. Dostaneme odměnu.“
„To ano,“ souhlasil a pohlédl na ostatní, „ale teď je vezměte, vracíme se.“ Jakmile celému tým HB-1 vzali jejich věci, vzali je na ramena a šli směrem k bráně, u které čekala další skupina Druhé aliance.
End
Země, SGC, dámské sprchy – o hodinu a čtvrt později
Martina se chtěla před misí pořádně osprchovat, jelikož na její první misi chtěla být čistá a udělat dobrý dojem na ostatní. Když vylezla ze sprchy, měla kolem těla omotaný ručník a na hlavě taktéž. S žabky na nohou šla ke své skříňce, kterou otevřela. V momentě se zarazila, když skříňka byla prázdná. Všechno její oblečení bylo pryč, jen tam zůstal vzkaz.
„Určitě ti to sekne v tom ručníku, ostřílený voják alias St0rm“, přečetla hlasitě ten vzkaz. Práskla dvířky od skříňky a pohlédla na hodiny, které vysely nad dveřmi. Bylo za pět minut půl druhé.
„Výborně, takže je ještě stihnu.“ Naštvaná Martina odešla z šatny. Při odchodu třískla dveřmi.
Země, SGC, místnost s bránou
Tým HB-1 stojí před rampou a čekají jen na moment, kdy se otevře brána. Martin vyprávěl Petrovi, co před několika minutami udělal. Proto se Petr nedivil, že tak rychle spěchá zdrhnout z SGC.
„Ještě tři symboly.“
„Typuji, že je ještě ve sprše. Neboj, zdrhneme dříve, než sem dorazí“, řekl Petr. Bohužel pro Martina přišla Martina, která si to zamířila rovnou k němu.
„Ne, ne, ne, ne…! Prosím, tady ne!“
„Ty jeden zmetku!“ Natáhla ruku a pořádně mu jednu dala. Všichni, co byli buď místnosti, nebo v operačním, civěli na ni, jak dává Martinovi zavyučenou.
„Můžeš přestat?“
„Ne, nemohu! Kam si mi schoval všechny hadry, ostřílený vojáku?“
„A co když ti to neřeknu? Co mi uděláš?“ Martina několikrát po sobě kývla hlavou a pak se na něj usmála.
„Koledoval sis o to.“
„A o co?“
„Je den 7. května 2012 a ty jsi v Praze poznal mladou dívenku…“
„Dost, buď potichu!“
„Nebudu. Byla to krásná Ruska, se kterou jsi strávil příjemnou noc v hotelu, v jejím pokoji. Nejdříve jste si zahráli pár partií šach a nakonec to skončilo tím, že jste hupsli do postýlky. Ha… Než jste tam ale dobaletili, vypili jste toho tolik, že jste rozbili i zrcadlo v koupelně. Pak jste společně rozvrzali křeslo a pak jste teprve hupsli do postýlky.“ Martin jí chtěl zacpat pusu, jenže ona se nenechala a trochu od něj poodstoupila. Mezitím se brána aktivovala.
„O dva měsíce později jsi zjistil, že čeká dítě. Když si to spočítáš, tak to vychází přesně na tebe. Ale když se to narodilo, zjistil jsi, že tři dny před tebou se vyspala s někým jiným a tys tomu jen dopomohl“, celou jeho kratičkou příhodu převyprávěla v angličtině, takže jí každý rozuměl. Všichni, kdo to slyšeli, se málem váleli na podlaze. Martin byl ztrapněn a nevěděl, jak má zareagovat, jelikož na ni neví nic. Nakonec ale něco našel.
„Ha. A co ty? Ty zase nemůžeš procházet bránou, ale my jo. Jsi jen obyčejná doktorka, která sedí v laboratoři a nemůže se z ní hnout.“
„Ulevil sis?“
„Jop.“
„Tak já ti tu náladu znovu zkazím. Za půl hodiny vyrážím s SG-1 a SG-23 na P4Q-358. Takže žádná obyčejná doktorka nejsem. A s urážením, že nikam nemohu jít, je konec. Takže mě už nechte všichni čtyři bejt!“ zakřičela na všechny Martina a hrdě odešla z místnosti s bránou, i když nezjistila, kam jí dal věci. Martin po několika vteřinách vypěnil a předstoupil před tým.
„Který z vás to byl?“ Nic. Nikdo nic nechtěl říci.
„Kdo z vás tří jí to vykecal, jelikož o tom víte jen vy.“
„Oprava, teď to vědí všichni“, opravil ho Marek.
„Ty…! Tos byl ty, že?“
„Jop, to jsem byl já“, odpověděl radostně Marek a začal před Martinem zdrhat.
„Vyřídíme si to na druhé straně. Juchů“, zaradoval se Marek a skočil zády do horizontu události.
„Ten mě nezdrhne“, řekl Martin a vběhl hned za ním. Petr pohlédl na zbylého člena týmu, Davida, který se akorát tomu zasmál.
„Vlastně jsme to byli oba, ale to už je teď fuk“, řekl David a spolu s Petrem šli směrem k bráně.
Země, SGC, zasedací místnost – o deset minut později
SG-1 a tým SG-23, který se vrátil před hodinou, sedí v zasedací místnosti kolem velkého stolu, kde každodenně proběhne několik brífinků. Generál Landry seděl vepředu, po jeho levici seděla SG-1 a po jeho pravici SG-23. Oba tyto týmy měly před sebou modré složky, ve kterých měly veškeré instrukce. Než generál mohl začít s brífinkem, počkal na další dva, kteří se zúčastní také mise. Během chvilky přišla podplukovník Carterová, která po pozdravení sedla naproti Landrymu.
„Tak můžeme začít, ne?“ ozval se Mitchell.
„Ještě ne. Ještě nám někdo chybí“, řekla Carterová. Po chvilce čekání se dostavila i doktorka Kašparová, která po dnešní scéně s HB-1 byla více slavná po celé základně, než předtím.
„Doktorko.“
„Generále.“ Kašparová usedla na židli vedle Carterové, která nedokázala úplně zakrýt svůj úsměv. Martina na ni pohlédla a obě vyprskly smíchy.
„Už konec. K tomu se už vracet nehodlám“, řekla po chvilce smátí.
„Tak teď už můžeme začít“, řekla Landry a najednou v zasedací místnosti převládlo ticho. Všichni hleděli na generála a čekali na moment, kdy začne hovořit.
„Za dvacet minut oba týmy vyrážíte spolu na P4Q-358. Na požádání SG-23 jsem požádal podplukovníka Carterovou, aby vás doprovázela. Doktorka Kašparová se nabídla sama a ručí za ni Carterová. Teď můžete vy, majore“, předal slovo majoru Kleinovi, veliteli SG-23.
„Necelých deset kilometrů od brány se nachází něco jako bunkr, ve kterém je ten přístroj. Snažili jsme se ho nějak aktivovat, abychom zjistili, jak funguje, ale je bez energie. Budeme muset s sebou vzít naquadahový generátor, abychom jej rozběhli. Jinak jsme nikoho v okolí dvaceti kilometrů neobjevili. Bunkr jsme taky kompletně prohledali. Krom toho přístroje tam nic není.“ Major předal zpátky slovo Landrymu, který jim chce oznámit další část mise.
„Jakmile tam budete, zabezpečíte kilometr kolem bunkru. Přístroj necháte na starost podplukovníku Carterové a doktorce Kašparové. Jestli bude možno ten přístroj bezpečně přenést, tak ho přineste sem na základnu, kde ho důkladně prozkoumáme. Kdyby nešel, tak vás tam nechám po dobu čtyř dnů. Každých sedm hodin se mi budete hlásit. Pro případ, kdyby se něco stalo, tak v pohotovosti je Odyssea, která by tam měla v případě nouze dorazit za necelou hodinu.“
„Doufejme, že se nic nepřihodí“, řekl Mitchell. Carterová se usmála, jelikož dobře věděla, že kdyby se na Odyssee setkal s Marksem, mohlo by to skončit špatně.
„To doufáme všichni. To je ode mne vše. Za patnáct minut u brány“, tímto Landry uzavřel brífink a odebral se zpátky do své kanceláře, kde pokračoval v papírování. Sam pohlédla na Martinu, která se na první svou misi těší ze všech nejvíce.
„Doktorko…“
„Ano?“ Martina se obrátila k Sam.
„Co kdybychom si tykali?“
„A víte, že to není tak špatný nápad. Doktorka Martina Kašparová.“
„Podplukovník Samantha Carterová.“ Obě si potřásaly rukou se slovy: „Těší mě.“
„Ráda bych si s tebou připila, jenže jaksi před misí to nejde“, pronesla Martina a Sam se tomu zasmála.
„Nerad vás ruším, dámy,“ objevil se za nimi Mitchell, „ale za chvíli vyrážíme.“
„My víme“, odpověděly obě zároveň a vstaly z židlí.
„My dvě si rozhodně budeme rozumět“, řekla Sam při odchodu z místnosti. Hned za nimi šly oba týmy.
P5Y-483, louka – o necelé půl hodiny dříve
Marek radostně vyskočil z brány a rychle utíkal dopředu před Martinem, který se hnal hned za ním.
„Marku, stůj!“ Marek se zastavil za DHDčkem a Martin pomalými kroky přišel naproti němu. Oba se opřeli o DHD a čekali, kdo z nich začne. Nakonec začal ten, od kterého by to nečekali.
„Vy dva, jsme tu na misi, ne na promenádě, takže dejte si pro dnešek mír, než se vrátíme domů!“ zakřičel na ně Petr, který s Davidem právě vyšli z brány.
„Slyšel jsi Petra, tak mě nech být. On je tu šéf, takže ho stejně musíš poslechnout.“
„Petře, to mi děláš schválně. Zrovna jsem se rozjel“, řekl Martin, když se k němu otáčel čelem.
„Přestaňte… Oba. Máme to tu prohledat, a když tak navázat kontakt s místními obyvateli, jestli tu nějací jsou. V okruhu pěti kilometrů nic není, takže máme pěkný kus cesty. Takže oba dva vpřed“, zavelel Petr a oba jej poslušně i s odmlouváním poslechli a šli po místní cestičce do lesa, který se táhl kilometry.
Po pár minutách cesty lezlo jak Petrovi, tak i Davidovi to ticho na nervy. Oba přistoupili k oběma mlčícím a pohlédli na oba dva.
„Co je?“ zeptal se Martin, když viděl Davida, jak na něj připitoměle civí.
„Nic. Jen že jste nějak ticho. U vás dvou je to nezvyklí.“
„Nemám chuť na povídání“, odpověděl Martin.
„Co jste si vlastně s Martinou udělali, že jsi jí udělal toto?“ zajímalo Petra.
„Ale… Znám ji přes internet a jaksi mi jednou něco udělala.“
„A copak? Povídej, jsme jedno velké ucho“, řekl Petr a zbytek se na něj začal tlačit.
„To ze mě nedostanete. I kdybyste mě mučili…“
„Stejně to z tebe dostaneme, když tě v hospodě opijeme. Takže to řekni teď, když jsi ještě při smyslech a víš, co říkáš“, pobízel ho David.
„Jednou jsem jí něco nemilého řekl, no a na pak toho využila a jaksi mi to geniálně oplatila. Dobrý měsíc jsem byl na internetu natolik populární, že mi začalo chodit více mailů, než v předchozích týdnech. A takhle se jí teďka pomstívám. A co vlastně udělala tobě, Petře?“ Teď najednou připadla pozornost na Petra, který vymyslel plán na smazání všech dat, co měla Martina v laptopu. Petr se poškrábal na bradě a přemýšlel, co jim rychle řekne.
„No vyklop to…“ povzbuzoval ho tentokrát Martin.
„No, abych pravdu řekl, tak jsme dopadli skoro stejně, jen mi nikdo neposílal maily, jelikož měla falešný mail, který jsem jí dal“, přiznal se Petr a začal se smát, jelikož dopadl na tom nejlépe.
„Já tě uškrtím. Příště mě varuj, než začneš někoho na skypu popichovat.“
„Zvykej si, teď ji máme na očích furt.“ David s Markem se tomu zasmáli, jelikož ti dva znají Martinu už hodně dlouho a jsou to kamarádi.
Po patnácti minutách cesty byly asi v polovině lesa, který se jim zdál nekonečný. Bylo tam podezřelé ticho a tak, když zaslechli podivný zvuk, zvedli své zbraně a ostražitě se rozhlíželi kolem sebe.
„Vidíte něco?“ zeptal se major.
„Negativní“, tak zněla ode všech odpověď.
„Co to bylo?“ zajímalo Davida.
„Nevím, ale slyšeli jsme všichni to stejné. Takže nastražte oči, možná nás někdo z dálky sleduje“, odpověděl Petr a ostražitě pokračovali dále v cestě.
Několik metrů od nich se nenápadně pohybovala skupina lidí, která v rukou držela zbraně. Jejich velitel by vepředu a jeho zástupce dřepěl vedle něj.
„Co uděláme, Mithrasi?“ zeptal se jeho zástupce.
„Zatím nic, Jakobe. Budeme je sledovat, a až bude ta správná chvíle, tak zaútočíme.“
„Dobrá. Tak je pojďme obklíčit. Vezmu si protější stranu.“
„Hlavně dávej pozor, ať si vás nevšimnou.“ Jakob souhlasně kývl hlavou a na znamení šel se svými muži obklíčit HB-1. Mithras kývnul na své muže a pomalu se vydali směrem k pozemskému týmu, který ostražitě pokračoval v cestě. Věděl, že tuší, že je někdo sleduje, a tak šel na jisto. Po několika vteřinách byli všichni na svém místě a čekali jen na povel od velitele, který neváhal, když se HB-1 zastavila s podezřením, že je někdo sleduje. Petr nadzvedl zbraň, jenže už bylo pozdě, jelikož mu Mithras za pomocí injekční stříkačky vpravil do krku uspávací látku. Během několika vteřin všichni čtyři leželi nehybně na zemi. Mithras hrdě stál nad uspaným Petrem a Jakob přišel k němu se slovy: „Kerro nám za to poděkuje. Dostaneme odměnu.“
„To ano,“ souhlasil a pohlédl na ostatní, „ale teď je vezměte, vracíme se.“ Jakmile celému tým HB-1 vzali jejich věci, vzali je na ramena a šli směrem k bráně, u které čekala další skupina Druhé aliance.
End
ta doktorka se mi líbí čím dál tím víc 
. Jinak souhlasim s Deadalem scénka z televize jak banda rolníku, pašeráků apod. sundá elitní komando je už ohraná. 
Tomu v sprche (a následne pred bránou) veľmi neverím (aj keď ten pohľad mohol byť zaujímavý /jeden aj druhý/ 
. 
