65. Nepřítel zůstal doma
5. Otagari
Erin se vzpírala v Marcusových pažích. Nebylo jí to nic platné. Ani s použitím svých schopností se nedokázala vyprostit ze sevření Strážce. Zoufalstvím a únavou se rozplakala. Přitiskla tvář na Marcusovo rameno a vzlykala mu do potrhaného pláště.
Marcus trochu uvolnil sevření a pohladil ji po vlasech.
„Nemohl jsem tě tam nechat. To nebyl tvůj osud,“ šeptal a stále ji hladil.
„Ty nic nevíš!“ vykřikla mezi vzlyky. „Bylo to tam,“ promluvila tiše. „Všechno. Jestli Ace a Andoriel -,“ roztřeseně se nadechla. „Jestli zemřou, bylo všechno marné.“
„Co myslíš tím – bylo to tam?“ zeptal se Marcus. Pootočil hlavu a vybral pěknou louku s potokem pro přistání.
Erin se ho pustila, jakmile se ocitla nohama na zemi. Otočila se k němu zády a odešla pár kroků k oválné písečné pláži u tůně, do které spadal malý vodopád. Rozhlédla se, přešla k blízkému stromu a posadila se pod něj. Marcus zůstal stát tam, kde přistál.
S hlubokým nádechem se na něj Erin zadívala a začala vysvětlovat: „Existuje Proroctví. Jeho fragmenty jsou roztroušené všude po planetách této galaxie. Podařilo se mi pár kousků objevit a ten poslední jsem našla, když jsi nás přišel do jeskyní opuštěné planety varovat před wraithským útokem na Zemi. Byl o tomto boji. Proroctví se nikdy nevyjadřuje přímo, ale v podobenstvích, přirovnáních a náznacích. Nevím, jestli jsem ho pochopila správně. Pokud ano, musí Ace a Ája zůstat naživu, aby mohli zachránit Zemi a tím i dvě galaxie před vpádem wraithských hord. Ten, co jim velí, je nebezpečný. Nebezpečnější, než by se na první pohled mohlo zdát. A nejen, že Ace a Andoriel musejí přežít. Ještě tam byla ohledně nich další věc, které zatím tak úplně nerozumím.“ Sklopila pohled do trávy před sebou. „O nás tam byla taky zmínka,“ řekla téměř neslyšně.
Marcus stál a s úsměvem se na ni díval. „Potřebuješ se vykoupat,“ pokynul k jezírku.
„Cože?“ Erin zvedla prudce hlavu.
„To, co jsi mi řekla, vím. Znám celé Proroctví i jeho různé výklady. Pravda je, že v současnosti jsi jedna z mála, která ho dokáže pochopit a zasadit do reálných událostí. Kdysi takových jako ty bylo víc, ale je to příliš dlouhá doba na to, aby si ji někdo pamatoval.“
„Tak jak jsi mohl? Jak jsi mě mohl unést uprostřed boje, když víš, co všechno je v sázce!?“ Erin se vymrštila a z očí jí zasvítila zloba.
„Byla jsi u toho, když Andoriel Sheppardovi říkala, že si každý musí svoje bitvy vybojovat sám. My jim můžeme jenom trochu pomoci.“ Znovu pokynul k jezírku. „Čím dříve se očistíš, tím dříve můžeme letět dál.“
„Odletět?“ podezřívavě se na něj zadívala. „Abychom jim pomohli?“ ujišťovala se. Marcusovo přikývnutí jí stačilo. Nezdržovala se svlékáním špinavého oblečení. Tak, jak byla, skočila po hlavě do tůně. Věděla, že je hluboká hned od kraje. Poznala louku s vodopádem podle Ájina vyprávění.
Sotva se vynořila z vody, mezi mraky se objevily sluneční paprsky a dopadly na její mokré vlasy. Spokojeně zatřásla hlavou a natáhla ruce k Marcusovi.
„Koupel vykonána, teď je na řadě záchrana,“ řekla a přitiskla se k němu.
Zářil čistotou a po stopách boje na něm nezůstala žádná památka.
„Jak si přeješ.“ Marcus roztáhl křídla a vyletěl nad koruny stromů. „Podívej se,“ kývl hlavou před sebe. Přibližovali se k Velkému vodopádu. Vylétl trochu výš, aby se dostali na jeho hranu, a chvíli se vznášel na místě.
Erin se naklonila a zadívala se do hlubiny pod sebou. Otřásla se. Tam dole to vůbec nevypadlo hezky.
„Odkud se znáte s Acem?“ zeptala se.
Marcus plachtil nad Jižním pohořím a blížil se k oceánu.
„Kdysi jsme spolu bojovali,“ usmál se. „Byl to výjimečný protivník. Přemohl jsem celou jeho posádku, ale jeho jsem ušetřil.“ Sklopil k Erin oči. „Tehdy jsem si říkal jinak. Znám Proroctví a od té doby zná Ace jeho část také,“ uzavřel krátce.
Wraithská loď usazená na skalním výběžku nad mořem, byla z výšky snadno rozeznatelná. Tmavá skvrna na blýskavém kamení. Marcus se snesl před vchod do skalní chodby a postavil Erin na zem. Rozhlédla se a prvním Wraithům, které uviděla, vstoupila do mysli.
„Hledám toho, komu se říká Zak,“ oznámila jim krátce.
Jeden z nich vystoupil. „To jsem já.“ Hlas mu zněl za maskou dutě. Nepatrným pokynem dal ostatním Wraithům najevo, že boj nebude nutný, a přistoupil blíž k Erin. Chtěla se takové blízkosti bránit, ale pak si uvědomila, že hlasitý hovor přes masku je obtížný, a zůstala v klidu.
Po pár úvodních větách pochopila, proč se o Zakovi Andoriel vyjadřovala v takových superlativech. Bystrá mysl a smysl pro humor, i ten lidský, z něj dělaly dokonalého Aceova zástupce. Trochu si povzdechla. Škoda, že to Ace nepoznal dřív. Zakuklenec přerušil její myšlenky. Ace to věděl, ale také věděl, že je lepší držet si možného budoucího nepřítele co nejblíže. Proto se Aceovým zástupcem stal Otagari. Erin rychle Zaka seznámila se situací na opačném konci planety.
Marcus zvedl hlavu. „Musíme si pospíšit,“ řekl Zakovi.
Wraith udělil několik krátkých pokynů k zabezpečení lodi a jejího okolí a vybral k sobě další čtyři jako doprovod.
Erin ustoupila a sledovala, jak se kolem pěti Wraithů vytváří průhledný tyrkysový obal. Po obvodu bubliny se modrozelená barva šířila ve stále sytějších tónech a pak praskla. Zmizela a s ní i pětice Wraithů.
Marcus se otočil zpátky k Erin a dotkl se její tváře. „Všechno bude v pořádku,“ řekl klidně. „Poradí si, uvidíš. Teď si odpočiň. Byl to vyčerpávající boj.“
Probudila mě bolest v ramenou. Pootevřela jsem oteklá víčka, omámeně zamrkala a zase je zavřela. Hlava nechtěla spolupracovat, ale nakonec jsem ji donutila, aby mi přehrála poslední události. Vzpomínky se vynořovaly zamlžené a skládaly se do zmatené mozaiky. Let Jumperem, boj v lese a nakonec zřejmě výstřel z wraithského paralyzéru se zařadily na správná místa. Pokusila jsem se pohnout prsty, ale neposlouchaly. Opět jsem pootevřela oči a namáhavě naklonila hlavu, abych si viděla na ruce, vyvrácené vzhůru. Byly svázané lanem, jež se ztrácelo někde v koruně stromu, a jeho druhý konec byl přivázaný k nejnižší větvi. Visela jsem u stromu za zápěstí a špičky nohou mi občas brnkly o vyčnívající kámen. Rozhlédla jsem se, kam mi to provazem omezený pohyb dovoloval. Ace seděl u sousedního kmene, znehybněný neznámým zařízením. Jediné, čím mohl trochu pohybovat, byla hlava.
„Co se stalo?“ zašeptala jsem.
Zavřel oči a zdálo se, že vůbec neodpoví.
„Jsi naživu,“ ozvalo se konečně od stromu.“Myslel jsem…,“ nedopověděl a nepodíval se mým směrem.
„Ace?“ polkla jsem, ale na sucho v krku to nepomohlo.
„No ne, ty ses probudila?“ uslyšela jsem za sebou. Otagari mne obešel, aby mi viděl do tváře. „Taková vytrvalost musí být odměněna,“ výsměšně se usmál.
„Myslel jsem, že jsme se dohodli.“ Ace zvedl hlavu, co mu zařízení dovolilo.
„Ale jistě.“ Otagari se k němu ani neotočil. Dál se díval na mě. „Jistě ji nakonec pustím. I tebe nakonec pustím. Nakonec.“ Přistoupil o krok blíž a přitáhl mě k sobě. „Co na tobě pořád má?“ Očichával mě jako vlk svou kořist. Otřásla jsem se odporem.
Otočil se ke stromu a trhnutím uvolnil provaz. Sesunula jsem se k zemi. Dva vojáci přiskočili a zvedli mě do kleku. Rozvázali mě a drželi mi ramena a ruce stažené dozadu.
Otagari se podíval na Ace a obrátil se ke mně.
„Kde je tvoje loď?“ zeptal se přes rameno a zakroužil krmnou rukou v zápěstí.
Začala jsem vrtět hlavou. „Nic mu neříkej,“ vyhrkla jsem.
Otagari se jenom zasmál. „Ale on bude mluvit. Uvidíš. A rád.“ Sklonil se nade mnou. „A když ne on, tak ty určitě,“ zašeptal a napřímil se.
Vojáci mi svírali ramena a do rukou se mi rychle vracel cit. Z jejich dlaní jsem cítila příliv energie. Sklonila jsem hlavu a zavřela oči. Jeden z nich mi nenápadně vtiskl do ruky střenku nože. Roztřásla jsem se.
„To stačí,“ řekla jsem tiše Otagarimu. „Dej mi trochu vody.“
Zamyšleně se na mě podíval. Pokynul vojákům, aby mě zvedli na nohy.
„O co se snažíš?“ zeptal se podezřívavě.
Zadívala jsem se mu očí a pak ty svoje sklopila k zemi. „Nechci, abys mu ublížil.“ Po tváři mi stekla slza. Od stromu, u kterého ležel Ace, se ozval tlumený neartikulovaný zvuk. Chránila jsem se podívat tím směrem. Nebyla jsem si jistá vlastní reakcí. Přejela jsem pohledem okolí. Spoutaný Ace, Otagari, moji dva strážci a jeden jediný další Wraith v dohledu. Sevřela jsem pevněji střenku nože.
„Nic neví. Loď jsem před ním schovala po dokončení oprav. Propusť ho a řeknu ti, kde je ukrytá,“ nabídla jsem.
Nechápavě zavrtěl hlavou. „Byla jsi v bezvědomí,“ řekl, jakoby mě obviňoval. „Nemůžeš vědět, jaká slova použil, aby tě zachránil.“
„Propusť ho a řeknu ti ještě mnohem víc,“ nuceně jsem se na něj usmála.
„Dost s tou šarádou!“ okřikl mě. „Neodejde ani jeden z vás. Řeknete mi, co chci vědět a pak vás zabiju. Záleží jenom na vás, jestli smrt bude snadná nebo bolestivá.“
„Propusť ho,“ opakovala jsem.
„Nerozumíš tomu, co ti říkám? Tak ti to předvedu názorně.“ Vykročil k Aceovi.
Pevněji jsem stiskla nůž a nepatrně kývla hlavou. Ruce wraithských vojáků mě zvedly do výšky a hodily na Otagariho záda. Než se vzpamatoval, obtočila jsem kolem něj nohy, jednou rukou mu zvrátila hlavu dozadu a nožem v druhé mu přejela po krku. Sledovala jsem přitom, jak se obě mé stráže vrhly k veliteli a zbavovali ho poutacího mechanizmu, takže moje rána nebyla přesná. Jenom Otagariho zranila, nezabila ho.
Otagari se nehodlal vzdát lehce. Podařilo se mu shodit mě ze zad a s hlubokou ránou na krku se na mě rozpřáhl. Odkutálela jsem se z jeho dosahu, ale hned zase zaútočila. Než se mu špička nože zabodla mezi obratle, otočil se a odrazil mi paži. Bolestí se mi zatmělo před očima, ale nůž jsem nepustila. Nedal mi čas na další útok. Jeho ruka se ke mně přisála. Mluvil pravdu. Připravil se. Krmení bylo tentokrát ještě pomalejší a bolestivější, než na palubě Daedala. Rána na krku se mu pomalu zacelovala. Oči se mu rozšířily pozvolným přílivem energie a pak se zúžily potěšením nad mou bezmocí.
„Pořád se opakuješ,“ vypravila jsem ze sebe, chytila ho za loket a druhou rukou mu zabodla nůž do zápěstí. Tentokrát jsem se trefila přesně. Nůž hladce projel mezi kostmi a oddělil ruku od zbytku těla. Otagari zavyl. Zvedl pahýl zápěstí a s hrůzou sledoval, jak z něj kromě černé krve tryská mlhavý obláček. Poklesl v kolenou a pak na ně dopadl. Jeho tělo se začalo měnit. Zbytek krmné ruky se uvolnil v okamžiku, kdy byl oddělen od Wraithova těla, a spadl na vystouplý kořen stromu. Prsty se ještě naposledy zacukaly, než znehybněly.
Stála jsem nad ním a s odporem sledovala, jak se Otagari rozpadá. Krutě přerušený krmný proces, podpořený jedem na maximální zvětšení utrpení oběti, měl nečekaný závěr. Wraithovo tělo pozbylo veškerou svou energii a stala se z něj rosolovitá hmota u mých nohou.
Ace stál vedle mě zbavený pout. Odvrátila jsem se od hromádky, roztékající se mezi kořeny stromů, upustila nůž na zem a začala se pomalu skládat za ním. Nedopadla jsem. Bílé ruce mě zachytily a poskytly mi oporu. Ctila jsem, jak mě k sobě Ace tiskne. Nedokázala jsem mu pomoci. Tělo se mi někam ztratilo a jenom hlava plula jako balónek někde v úrovni wraithských ramen.
„Potřebuješ pomoc,“ zamumlal Ace a ohlédl se po třech Wraithech, postávajících okolo.
V hlavě se mi honilo, jak se dostaneme z místa jistě ze všech stran obklopeného Otagariho vojáky. Vrčení Šipky nad hlavou mi napovědělo, že zachránců asi přišlo víc. Jestli nás naložila, to už jsem nevnímala.
Erin netrpělivě přecházela chodbou. Nápisů na skále si ani nevšimla. Věděla, co v nich je. Četla pověsti, které podle nich ve volných chvílích sepisovala Nadine, a tehdy se jí líbily. Teď ne. Každou chvíli pohlédla ke vchodu. Tvářila se stále víc nazlobeně.
„Co jim tak dlouho trvá,“ zamumlala a došla až na plošinu nad mořem. Před ní se otevíral vstup do wraithské lodi jako brána do pekel. Aspoň tak to Erin připadalo. Jak si s něčím takovým mohla Ája rozumět? Položila ruku na lodní stěnu a zavřela oči.
„Už jsou tady,“ ozval se za ní Marcus.
Šipka pomalu proletěla a vysadila svůj náklad.
Zakuklenec a jeho Wraithi se rozběhli do lodi. Ace zůstal stát a díval se do obličeje Andoriel. Ležela mu bezvládně v náručí. Při pohledu na ni mu na tvář padl stín. Došel na rovné místo chráněné před studeným větrem a uložil ji mezi kamení.
Erin k ní klekla a položila jí ruku na čelo.
„Je skoro mrtvá.“ Hlas se jí zlomil, ale když zvedla hlavu, oči jí zářily nenávistí. „Co se stalo?“ zeptala se.
„Zabila ho,“ řekl dutě Ace. „Zabila Otagariho.“
„To tě jeho smrt tolik mrzí?“ Erinin hlas řezal jako břitva.
„Dostal, co si zasloužil,“ odpověděl klidně Ace. Sklopil pohled k Andoriel. „Nech mě chvíli přemýšlet,“ zarazil Erin dřív, než se stačila nadechnout k dalším otázkám. „Možná mám řešení.“
Odhrnul Áje vlasy z ramen a prstem jí přejel po ráně na tváři. Znovu otočil pohled k Erin. „Kdokoli z mé posádky bude ochoten a schopen proces dokončit a vrátit jí život. Jestli se to povede, řekni jí – “ nedokončil větu a potřásl hlavou. Přitiskl Andoriel ruku na hruď a začal se krmit. Sál z ní jed, který v ní koloval po útoku Otagariho a pomalu ji zabíjel. Pozměněný přenosem na člověka, měl nyní velkou šanci zabít i krmícího se Wraitha.
.