Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

SG: ZDP - druhá série bude - asi :)


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
zahynie? alebo bude vysatá tým zástupcom len z polovičky? :twisted:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Že se ptáš právě Ty, Aiwendille :twisted:
Odpověď zní: skoro ano a něco navíc :wink:

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
len z nej nesprav tiež anjela strážneho... :rflmao:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Z Andoriel :shock: ? Jedině anděla s rohy :twisted: :rflmao: :twisted:

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
alebo z nej spravíš Wraithku? :twisted:

lákavá predstava, čo? všetky wraithky boli kráľovné...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Proč ze mně taháš rozumy, když víš, jak to dopadne :?:
Nestačí, že se Wraithkou stala Maya?
Vím naprosto přesně, jak by dopadla Andoriel jako wraithská královna - špatně :roll:

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
ja že viem, ako to dopadne? tsss...

zatloukat, zatloukat a když se všechno provalí, zatloukat dál...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Tahle část se mi velice líbila a rozuzlení vypadá slibně. A Marcus je dobrej masakrátor, trhá ruce, srdce, další údy a končetiny :twisted: :D
Bude ještě zajímavé sledovat těch posledních pár dílů.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Azanyrmuthe :)

Marcus je samé překvápko :D
Do konce zbývá ještě 5 kapitol, takže rozuzlení bude - nebude ještě nějakou dobu na střídačku :twisted: Aspoň doufám.

:sunny:

BB20 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 314
Bydliště: Atlantida, střídavě Cz nebo Florida
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
Opět se omlouvám za mou neaktivitu, ale čas je mrcha. :D
No, to se zas Ája dostala do šlamastyky. Snad to zástupci nandá. :)

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Díky, BB20 :)

Neomlouvej se, o čase vím své :evil:
Andoriel a šlamastika jsou nerozlučné kamarádky :D
A zástupce - no, to se uvidí. Myslím, že hned v příští kapitole :wink:

:bye:

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

65. Nepřítel zůstal doma

5. Otagari

Erin se vzpírala v Marcusových pažích. Nebylo jí to nic platné. Ani s použitím svých schopností se nedokázala vyprostit ze sevření Strážce. Zoufalstvím a únavou se rozplakala. Přitiskla tvář na Marcusovo rameno a vzlykala mu do potrhaného pláště.
Marcus trochu uvolnil sevření a pohladil ji po vlasech.
„Nemohl jsem tě tam nechat. To nebyl tvůj osud,“ šeptal a stále ji hladil.
„Ty nic nevíš!“ vykřikla mezi vzlyky. „Bylo to tam,“ promluvila tiše. „Všechno. Jestli Ace a Andoriel -,“ roztřeseně se nadechla. „Jestli zemřou, bylo všechno marné.“
„Co myslíš tím – bylo to tam?“ zeptal se Marcus. Pootočil hlavu a vybral pěknou louku s potokem pro přistání.
Erin se ho pustila, jakmile se ocitla nohama na zemi. Otočila se k němu zády a odešla pár kroků k oválné písečné pláži u tůně, do které spadal malý vodopád. Rozhlédla se, přešla k blízkému stromu a posadila se pod něj. Marcus zůstal stát tam, kde přistál.
S hlubokým nádechem se na něj Erin zadívala a začala vysvětlovat: „Existuje Proroctví. Jeho fragmenty jsou roztroušené všude po planetách této galaxie. Podařilo se mi pár kousků objevit a ten poslední jsem našla, když jsi nás přišel do jeskyní opuštěné planety varovat před wraithským útokem na Zemi. Byl o tomto boji. Proroctví se nikdy nevyjadřuje přímo, ale v podobenstvích, přirovnáních a náznacích. Nevím, jestli jsem ho pochopila správně. Pokud ano, musí Ace a Ája zůstat naživu, aby mohli zachránit Zemi a tím i dvě galaxie před vpádem wraithských hord. Ten, co jim velí, je nebezpečný. Nebezpečnější, než by se na první pohled mohlo zdát. A nejen, že Ace a Andoriel musejí přežít. Ještě tam byla ohledně nich další věc, které zatím tak úplně nerozumím.“ Sklopila pohled do trávy před sebou. „O nás tam byla taky zmínka,“ řekla téměř neslyšně.
Marcus stál a s úsměvem se na ni díval. „Potřebuješ se vykoupat,“ pokynul k jezírku.
„Cože?“ Erin zvedla prudce hlavu.
„To, co jsi mi řekla, vím. Znám celé Proroctví i jeho různé výklady. Pravda je, že v současnosti jsi jedna z mála, která ho dokáže pochopit a zasadit do reálných událostí. Kdysi takových jako ty bylo víc, ale je to příliš dlouhá doba na to, aby si ji někdo pamatoval.“
„Tak jak jsi mohl? Jak jsi mě mohl unést uprostřed boje, když víš, co všechno je v sázce!?“ Erin se vymrštila a z očí jí zasvítila zloba.
„Byla jsi u toho, když Andoriel Sheppardovi říkala, že si každý musí svoje bitvy vybojovat sám. My jim můžeme jenom trochu pomoci.“ Znovu pokynul k jezírku. „Čím dříve se očistíš, tím dříve můžeme letět dál.“
„Odletět?“ podezřívavě se na něj zadívala. „Abychom jim pomohli?“ ujišťovala se. Marcusovo přikývnutí jí stačilo. Nezdržovala se svlékáním špinavého oblečení. Tak, jak byla, skočila po hlavě do tůně. Věděla, že je hluboká hned od kraje. Poznala louku s vodopádem podle Ájina vyprávění.
Sotva se vynořila z vody, mezi mraky se objevily sluneční paprsky a dopadly na její mokré vlasy. Spokojeně zatřásla hlavou a natáhla ruce k Marcusovi.
„Koupel vykonána, teď je na řadě záchrana,“ řekla a přitiskla se k němu.
Zářil čistotou a po stopách boje na něm nezůstala žádná památka.
„Jak si přeješ.“ Marcus roztáhl křídla a vyletěl nad koruny stromů. „Podívej se,“ kývl hlavou před sebe. Přibližovali se k Velkému vodopádu. Vylétl trochu výš, aby se dostali na jeho hranu, a chvíli se vznášel na místě.
Erin se naklonila a zadívala se do hlubiny pod sebou. Otřásla se. Tam dole to vůbec nevypadlo hezky.
„Odkud se znáte s Acem?“ zeptala se.
Marcus plachtil nad Jižním pohořím a blížil se k oceánu.
„Kdysi jsme spolu bojovali,“ usmál se. „Byl to výjimečný protivník. Přemohl jsem celou jeho posádku, ale jeho jsem ušetřil.“ Sklopil k Erin oči. „Tehdy jsem si říkal jinak. Znám Proroctví a od té doby zná Ace jeho část také,“ uzavřel krátce.

Wraithská loď usazená na skalním výběžku nad mořem, byla z výšky snadno rozeznatelná. Tmavá skvrna na blýskavém kamení. Marcus se snesl před vchod do skalní chodby a postavil Erin na zem. Rozhlédla se a prvním Wraithům, které uviděla, vstoupila do mysli.
„Hledám toho, komu se říká Zak,“ oznámila jim krátce.
Jeden z nich vystoupil. „To jsem já.“ Hlas mu zněl za maskou dutě. Nepatrným pokynem dal ostatním Wraithům najevo, že boj nebude nutný, a přistoupil blíž k Erin. Chtěla se takové blízkosti bránit, ale pak si uvědomila, že hlasitý hovor přes masku je obtížný, a zůstala v klidu.
Po pár úvodních větách pochopila, proč se o Zakovi Andoriel vyjadřovala v takových superlativech. Bystrá mysl a smysl pro humor, i ten lidský, z něj dělaly dokonalého Aceova zástupce. Trochu si povzdechla. Škoda, že to Ace nepoznal dřív. Zakuklenec přerušil její myšlenky. Ace to věděl, ale také věděl, že je lepší držet si možného budoucího nepřítele co nejblíže. Proto se Aceovým zástupcem stal Otagari. Erin rychle Zaka seznámila se situací na opačném konci planety.
Marcus zvedl hlavu. „Musíme si pospíšit,“ řekl Zakovi.
Wraith udělil několik krátkých pokynů k zabezpečení lodi a jejího okolí a vybral k sobě další čtyři jako doprovod.
Erin ustoupila a sledovala, jak se kolem pěti Wraithů vytváří průhledný tyrkysový obal. Po obvodu bubliny se modrozelená barva šířila ve stále sytějších tónech a pak praskla. Zmizela a s ní i pětice Wraithů.
Marcus se otočil zpátky k Erin a dotkl se její tváře. „Všechno bude v pořádku,“ řekl klidně. „Poradí si, uvidíš. Teď si odpočiň. Byl to vyčerpávající boj.“

Probudila mě bolest v ramenou. Pootevřela jsem oteklá víčka, omámeně zamrkala a zase je zavřela. Hlava nechtěla spolupracovat, ale nakonec jsem ji donutila, aby mi přehrála poslední události. Vzpomínky se vynořovaly zamlžené a skládaly se do zmatené mozaiky. Let Jumperem, boj v lese a nakonec zřejmě výstřel z wraithského paralyzéru se zařadily na správná místa. Pokusila jsem se pohnout prsty, ale neposlouchaly. Opět jsem pootevřela oči a namáhavě naklonila hlavu, abych si viděla na ruce, vyvrácené vzhůru. Byly svázané lanem, jež se ztrácelo někde v koruně stromu, a jeho druhý konec byl přivázaný k nejnižší větvi. Visela jsem u stromu za zápěstí a špičky nohou mi občas brnkly o vyčnívající kámen. Rozhlédla jsem se, kam mi to provazem omezený pohyb dovoloval. Ace seděl u sousedního kmene, znehybněný neznámým zařízením. Jediné, čím mohl trochu pohybovat, byla hlava.
„Co se stalo?“ zašeptala jsem.
Zavřel oči a zdálo se, že vůbec neodpoví.
„Jsi naživu,“ ozvalo se konečně od stromu.“Myslel jsem…,“ nedopověděl a nepodíval se mým směrem.
„Ace?“ polkla jsem, ale na sucho v krku to nepomohlo.
„No ne, ty ses probudila?“ uslyšela jsem za sebou. Otagari mne obešel, aby mi viděl do tváře. „Taková vytrvalost musí být odměněna,“ výsměšně se usmál.
„Myslel jsem, že jsme se dohodli.“ Ace zvedl hlavu, co mu zařízení dovolilo.
„Ale jistě.“ Otagari se k němu ani neotočil. Dál se díval na mě. „Jistě ji nakonec pustím. I tebe nakonec pustím. Nakonec.“ Přistoupil o krok blíž a přitáhl mě k sobě. „Co na tobě pořád má?“ Očichával mě jako vlk svou kořist. Otřásla jsem se odporem.
Otočil se ke stromu a trhnutím uvolnil provaz. Sesunula jsem se k zemi. Dva vojáci přiskočili a zvedli mě do kleku. Rozvázali mě a drželi mi ramena a ruce stažené dozadu.
Otagari se podíval na Ace a obrátil se ke mně.
„Kde je tvoje loď?“ zeptal se přes rameno a zakroužil krmnou rukou v zápěstí.
Začala jsem vrtět hlavou. „Nic mu neříkej,“ vyhrkla jsem.
Otagari se jenom zasmál. „Ale on bude mluvit. Uvidíš. A rád.“ Sklonil se nade mnou. „A když ne on, tak ty určitě,“ zašeptal a napřímil se.
Vojáci mi svírali ramena a do rukou se mi rychle vracel cit. Z jejich dlaní jsem cítila příliv energie. Sklonila jsem hlavu a zavřela oči. Jeden z nich mi nenápadně vtiskl do ruky střenku nože. Roztřásla jsem se.
„To stačí,“ řekla jsem tiše Otagarimu. „Dej mi trochu vody.“
Zamyšleně se na mě podíval. Pokynul vojákům, aby mě zvedli na nohy.
„O co se snažíš?“ zeptal se podezřívavě.
Zadívala jsem se mu očí a pak ty svoje sklopila k zemi. „Nechci, abys mu ublížil.“ Po tváři mi stekla slza. Od stromu, u kterého ležel Ace, se ozval tlumený neartikulovaný zvuk. Chránila jsem se podívat tím směrem. Nebyla jsem si jistá vlastní reakcí. Přejela jsem pohledem okolí. Spoutaný Ace, Otagari, moji dva strážci a jeden jediný další Wraith v dohledu. Sevřela jsem pevněji střenku nože.
„Nic neví. Loď jsem před ním schovala po dokončení oprav. Propusť ho a řeknu ti, kde je ukrytá,“ nabídla jsem.
Nechápavě zavrtěl hlavou. „Byla jsi v bezvědomí,“ řekl, jakoby mě obviňoval. „Nemůžeš vědět, jaká slova použil, aby tě zachránil.“
„Propusť ho a řeknu ti ještě mnohem víc,“ nuceně jsem se na něj usmála.
„Dost s tou šarádou!“ okřikl mě. „Neodejde ani jeden z vás. Řeknete mi, co chci vědět a pak vás zabiju. Záleží jenom na vás, jestli smrt bude snadná nebo bolestivá.“
„Propusť ho,“ opakovala jsem.
„Nerozumíš tomu, co ti říkám? Tak ti to předvedu názorně.“ Vykročil k Aceovi.
Pevněji jsem stiskla nůž a nepatrně kývla hlavou. Ruce wraithských vojáků mě zvedly do výšky a hodily na Otagariho záda. Než se vzpamatoval, obtočila jsem kolem něj nohy, jednou rukou mu zvrátila hlavu dozadu a nožem v druhé mu přejela po krku. Sledovala jsem přitom, jak se obě mé stráže vrhly k veliteli a zbavovali ho poutacího mechanizmu, takže moje rána nebyla přesná. Jenom Otagariho zranila, nezabila ho.
Otagari se nehodlal vzdát lehce. Podařilo se mu shodit mě ze zad a s hlubokou ránou na krku se na mě rozpřáhl. Odkutálela jsem se z jeho dosahu, ale hned zase zaútočila. Než se mu špička nože zabodla mezi obratle, otočil se a odrazil mi paži. Bolestí se mi zatmělo před očima, ale nůž jsem nepustila. Nedal mi čas na další útok. Jeho ruka se ke mně přisála. Mluvil pravdu. Připravil se. Krmení bylo tentokrát ještě pomalejší a bolestivější, než na palubě Daedala. Rána na krku se mu pomalu zacelovala. Oči se mu rozšířily pozvolným přílivem energie a pak se zúžily potěšením nad mou bezmocí.
„Pořád se opakuješ,“ vypravila jsem ze sebe, chytila ho za loket a druhou rukou mu zabodla nůž do zápěstí. Tentokrát jsem se trefila přesně. Nůž hladce projel mezi kostmi a oddělil ruku od zbytku těla. Otagari zavyl. Zvedl pahýl zápěstí a s hrůzou sledoval, jak z něj kromě černé krve tryská mlhavý obláček. Poklesl v kolenou a pak na ně dopadl. Jeho tělo se začalo měnit. Zbytek krmné ruky se uvolnil v okamžiku, kdy byl oddělen od Wraithova těla, a spadl na vystouplý kořen stromu. Prsty se ještě naposledy zacukaly, než znehybněly.
Stála jsem nad ním a s odporem sledovala, jak se Otagari rozpadá. Krutě přerušený krmný proces, podpořený jedem na maximální zvětšení utrpení oběti, měl nečekaný závěr. Wraithovo tělo pozbylo veškerou svou energii a stala se z něj rosolovitá hmota u mých nohou.
Ace stál vedle mě zbavený pout. Odvrátila jsem se od hromádky, roztékající se mezi kořeny stromů, upustila nůž na zem a začala se pomalu skládat za ním. Nedopadla jsem. Bílé ruce mě zachytily a poskytly mi oporu. Ctila jsem, jak mě k sobě Ace tiskne. Nedokázala jsem mu pomoci. Tělo se mi někam ztratilo a jenom hlava plula jako balónek někde v úrovni wraithských ramen.
„Potřebuješ pomoc,“ zamumlal Ace a ohlédl se po třech Wraithech, postávajících okolo.
V hlavě se mi honilo, jak se dostaneme z místa jistě ze všech stran obklopeného Otagariho vojáky. Vrčení Šipky nad hlavou mi napovědělo, že zachránců asi přišlo víc. Jestli nás naložila, to už jsem nevnímala.

Erin netrpělivě přecházela chodbou. Nápisů na skále si ani nevšimla. Věděla, co v nich je. Četla pověsti, které podle nich ve volných chvílích sepisovala Nadine, a tehdy se jí líbily. Teď ne. Každou chvíli pohlédla ke vchodu. Tvářila se stále víc nazlobeně.
„Co jim tak dlouho trvá,“ zamumlala a došla až na plošinu nad mořem. Před ní se otevíral vstup do wraithské lodi jako brána do pekel. Aspoň tak to Erin připadalo. Jak si s něčím takovým mohla Ája rozumět? Položila ruku na lodní stěnu a zavřela oči.
„Už jsou tady,“ ozval se za ní Marcus.
Šipka pomalu proletěla a vysadila svůj náklad.
Zakuklenec a jeho Wraithi se rozběhli do lodi. Ace zůstal stát a díval se do obličeje Andoriel. Ležela mu bezvládně v náručí. Při pohledu na ni mu na tvář padl stín. Došel na rovné místo chráněné před studeným větrem a uložil ji mezi kamení.
Erin k ní klekla a položila jí ruku na čelo.
„Je skoro mrtvá.“ Hlas se jí zlomil, ale když zvedla hlavu, oči jí zářily nenávistí. „Co se stalo?“ zeptala se.
„Zabila ho,“ řekl dutě Ace. „Zabila Otagariho.“
„To tě jeho smrt tolik mrzí?“ Erinin hlas řezal jako břitva.
„Dostal, co si zasloužil,“ odpověděl klidně Ace. Sklopil pohled k Andoriel. „Nech mě chvíli přemýšlet,“ zarazil Erin dřív, než se stačila nadechnout k dalším otázkám. „Možná mám řešení.“
Odhrnul Áje vlasy z ramen a prstem jí přejel po ráně na tváři. Znovu otočil pohled k Erin. „Kdokoli z mé posádky bude ochoten a schopen proces dokončit a vrátit jí život. Jestli se to povede, řekni jí – “ nedokončil větu a potřásl hlavou. Přitiskl Andoriel ruku na hruď a začal se krmit. Sál z ní jed, který v ní koloval po útoku Otagariho a pomalu ji zabíjel. Pozměněný přenosem na člověka, měl nyní velkou šanci zabít i krmícího se Wraitha.

Děkuju za všechny kometáře :)

Příští kapitola se jmenuje Beznaděj.

:bye:
:sunny:

Darren Nix Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 72
Bydliště: Rakovník
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Díl byl strhující, skvělý a úžasný. Jen ten konec, málem jsem měla infarkt, fakt že jo! Ale těším se na další díl, :yes: :yes:, takže u mě opět 15 z 10 bodů. :yahoo:
Více než cokoli jiného věříme že nic nekončí, právě proto se tolik bojíme si přiznat, že všechno jednou skončí.

Mohou nám vzít mnoho, ale jedno si bereme sami - víru.

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Darren, děkuju :oops:
:)

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Jeeeeej, nahnusnejší záporák konečne chcípol. Ja mám takú radosť...

a dúfam, že hlavné postavy ostanú nažive. Predsa len... jed je jed... :horko:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Ano, ano, Aiwe. Zabila jsem Wraitha :roll: Otagari byl skvělý. Co bych si bez něj počala? :twisted:
A k druhé části Tvého komentáře - kdo ví? Jak jsi sám napsal: jed je jed :hmmm: :faint:
Děkuju :)

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
och, vlastne až teraz som si to uvedomil...

TY SI ZABILA WRAITHA!!!

:rflmao: :rflmao: :rflmao:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Aiwendill: dalo mi to práci a přemáhání, ale zvládla jsem to :D

Posedlíku, děkuju :)

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
zvládneš ešte aj nejakého ďalšieho? :twisted:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Ano :twisted: Ale jinak :oops: :rflmao:

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
no tak to som zvedavý, ako... :twisted:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Je osmého - bavte se :D

65. Nepřítel zůstal doma

6. Beznaděj

Ztěžka jsem se probouzela z děsivých nočních můr. Víčka se mi nechtěla odlepit od sebe a jistě jsem měla místo očí solné jeskyně plné štiplavých krystalů. Projela mnou ostrá bolest a přinutila mě zalapat po dechu a rozhodit ruce.
„To stačí,“ uslyšela jsem nad sebou známý hlas. „Nechceme z ní mít kojence.“
Huhlavé odpovědi jsem nerozuměla, jenom bolest ustala.
Chtěla jsem promluvit, ale nevypravila jsem ze sebe nic jiného než chroptění. Hlasivky mi zarostly bodláčím. Ležela jsem a pod kůží mi proudilo šampaňské. Nutilo mě škubat prsty a zrychlovalo mi dech. Do krku mi stekla chladná tekutina. Polkla jsem a zašklebila se. Bodláčí se začalo rozpouštět.
„Ájo? Andoriel!“ Ten křik byl ohlušující. Trhla jsem hlavou.
„Tiše,“ podařilo se mi zachraptět.
„Bude v pořádku.“ V hlase se ozvala úleva.
„Kde je Ace?“ ptala jsem se a pokoušela se posadit. „Sednout. Nechte mě si sednout,“ prosila jsem ruce, které se mě snažily vrátit do lehu. Víčka trochu povolila a umožnila mi velice omezený rozhled po okolí.
„Ještě chvíli lež.“ Erin mi položila ruku na čelo.
Zatřásla jsem hlavou. „Až se rozkoukám, budu v pořádku,“ odbyla jsem ji. „Kde je Ace? Je tady taky? Doufám, že tam nezůstal.“ Výhled jsem měla pořád zamlžený. „Máte trochu vody?“
Přede mnou se objevila láhev. Nastavila jsem spojené dlaně a všechnu tekutinu, co udržely, jsem si chrstla do obličeje. V mém zorném poli se objevil Zakuklenec.
„Zaku? Kde je?“ dožadovala jsem se odpovědi.
Natáhl ke mně ruku. Bez rozmýšlení jsem se jí chytila a vstala jsem. Podepřel mě a odváděl na okraj plošiny. Chráněný před studeným větrem od moře tam na kousku rovné skály ležel Ace. Nebyl bílý. Jeho kůže získala žlutozelený nádech.
Pustila jsem se Zakuklence a těžce se svezla na zem vedle Ace. „Proč je tady?“
„Nemůže do lodi. Bojí se, že by ji nakazil,“ vysvětlovala Erin.
Mračila jsem se. „Jak, nakazil?“
„Nepamatuješ se?“ zeptala se opatrně Erin. „Než jsi zabila Otagariho, pustil do tebe jed. Ten musel být odstraněn.“ Polkla. „Ace ho vysál i s částí tvého života a Zak ti potom vrátil čistou energii.“
„Ale proč -?“ udělala jsem posunek k ležícímu Wraithovi.
„Proč tam leží? Jed v tobě zmutoval. Je teď pro něho smrtelný.“ V Erininých očích jsem zahlédla záblesk lítosti. Nadechla se k další řeči, ale rozmyslela si to.
„Jakou má šanci?“ Otočila jsem se k Aceovi a vzala ho za ruku.
„Mizivou.“
„Toho jedu nemohlo být moc,“ uvažovala jsem nahlas.
„Přesto by tě zabil.“ Erin se opřela o skalní římsu tak, aby mi viděla do obličeje. „A jeho teď zabíjí taky.“
„Ale Ace je Wraith. Je silnější, odolnější. Podle nás skoro nesmrtelný,“ namítala jsem.
„Chceš se dohadovat se smrtí?“
„S kýmkoli a s čímkoli, pokud to pomůže.“
„To nebude třeba,“ zahučel Zak. Bylo zřejmé, že není zvyklý tolik mluvit. „Velitel přežije. Je to velitel a je silný. A jestli ne -“
Pořád jsem svírala Aceovu ruku a cítila, jak mi pod dlaní chladne. Napůl skepticky a napůl hrozivě jsem se po Zakovi ohlédla.
Pokrčil rameny a odešel do lodi.
Vítr od oceánu ustal. Celá krajina zatajila dech, když se slunce dotklo skal Jižního pohoří a začalo mizet za jejich hranou.

Erin přecházela po skalní římse a potřásala hlavou.
Andoriel si bledostí nijak nezadala s Wraithy okolo. Jenom oči jí horečně zářily z obličeje. Seděla u svého oblíbeného Wraitha a svírala mu ruku. Dívala se do jeho obličeje duchem nepřítomná. Erin věděla, že se s ním snaží navázat telepatické spojení a nedaří se jí to. Ani Erin se to nedařilo. Ace se ztratil někde na hranici nevědomí, kam se za ním žádný telepatický přenos nedostal. V této chvíli jim nebylo nic platné ani ZPM přinesené ze záchranné výpravy, ani žádné Dary. Erin cítila, že Wraith se dostal na místo, kam se ona vydat nemůže ani s veškerou pomocí svého přítele mimo realitu. Bláznivé nápady se utopily v beznaději.
Na hladině oceánu se přestalo blýskat sluneční světlo. Jižní pohoří přikrylo hladinu až k obzoru dlouhým temným stínem. Stejný stín ležel v srdci Andoriel. Uzavřela se do sebe a opravdu se chtěla začít dohadovat se smrtí. Jenom kdyby věděla, kde ji najít.
Někdo jí přes záda hodil deku. Skoro to nezaznamenala. Pohled se jí rozostřil a okolí se zahalilo mlhou. Nestoupala z oceánu, ale skrývala další hladinu vnímání. Ája se přes ni už dlouho nepustila. Doby, kdy se meditacemi a změněným stavem vědomí zabývala každý den, byly dávno pryč.
Mlha pohltila svět. Wraithova ruka vyklouzla z Ájiných dlaní.
„Ace!“ vykřikla Andoriel. Tápala kolem sebe. Vyskočila a klopýtala mezi kamením.
„Co tady děláš?“ ozval se blízko ní hlas.
„Ace,“ vydechla. „Kde jsi? Nevidím tě.“
„Nevím, kde jsem.“ Wraithův hlas se začal vzdalovat.
„Zůstaň se mnou,“ hlesla Ája a natáhla ruce před sebe. Nahmatala jemnou látku, která se jí trhala pod prsty. Prudce škubla a udělala další krok vpřed.
Vykřikla a přikryla si oči rukama. Světlo ji oslepilo.
Spustila ruce podél těla a zamrkala. Stála na hraně skalního útesu. Hluboko pod ní se rozprostíralo obrovské černé jezero. Jeho hladina byla lesklá a hladká jako zrcadlo poseté hvězdami. Zvedla hlavu. Bílé slunce zářilo na bílé obloze a nepřipouštělo ani letmý pohled. Andoriel znovu zamrkala a sklopila hlavu. Za hvězdnou temnotou jezera zahlédla světlejší stín. Nebyl to odraz slunce, ale bílá tvář. Plula těsně pod hladinou a žluté oči upírala vzhůru.
Ája pohnula rty. Žádný zvuk přes ně nepřešel. Klekla si a natáhla ruce ke hladině. Očima přejela po hraně útesu. Cesta dolů nevedla. Alespoň žádná cesta použitelná pro lidskou bytost. Kromě té nejrychlejší.
Andoriel se postavila. Pod chodidly cítila uvolněné kamínky. Tiše se překulily z hrany římsy, ale jejich let se Áje zdál na výšku útesu příliš krátký. Bezhlesně dopadly na hladinu, aniž by zčeřily jedinou vlnku. Mohla je sledovat, jak padaly dál a dál, a když se jeden z nich přiblížil ke hvězdě, objevila se za ním slabá záře jako za kometou, která se blíží ke slunci. Aceova tvář začala mizet.
Zavrtěla hlavou. Hlasivky jí stále nefungovaly. Odrazila se ke skoku a nad hladinou se opožděně ozval její výkřik.

Erin nesmlouvavě zarazila všechny činnosti kolem Ace a Andoriel. Sledovala je z povzdálí a tvář se jí chmuřila čím dál tím víc. Každý Ájin hlasitější vzdech s ní trhnul. Noc byla mrazivá a na obou nehybných tělech se k ránu začala tvořit jinovatka.
Erin s Marcusem odmítli útočiště ve wraithské lodi. Sedli si do závětří a hřáli si ruce nad malým ohníčkem. Marcus ho vykouzlil v prohlubni mezi kameny. Střídali se na stráži a hlídali návrat z daleké cesty.

Pád jsem necítila. Rychle jsem letěla k hladině jezera, oči pořád upřené na Aceův obličej. Nechtěla jsem ho ztratit z dohledu. Jenom jsem v duchu prosila, aby byl můj let ještě prudší, protože tvář mizela stále rychleji. Znovu jsem natáhla ruce před sebe. Dotkly se hladiny a projely jí jako chladivým závojem jemného deště. Obklopila mě neproniknutelná tma. Necítila jsem, jestli letím, padám nebo se vznáším na místě. Nebylo podle čeho se orientovat.
Přitáhla jsem ruce k tělu a očima pátrala po sebemenším odlesku světla. Po malém náznaku, že je Ace někde poblíž.
„Ace?“ Hlas mi už zase fungoval. „Kde jsi?“ ptala jsem se stopou zoufalství.
„Sicut erat in principio et nuc et semper et in secula seculorum…“ (Jako bylo na počátku, nyní i vždycky a na věky věků…) Dunivý chór se ke mně vracel v ozvěnách.
„Přestaň!“ křičela jsem. „Nepatří ti! Je můj.“ Poslední slova jsem už jenom šeptala do naprostého ticha.
Začalo se rozjasňovat. Moje nohy získaly oporu a před očima mi svítalo. Příjemné tlumené světlo dávalo wraithské kůži stejný barevný nádech jako má lidská. Vykročila jsem po bílé mramorové dlažbě mezi vysokými sloupy a vznosnými sochami. Ace mě vzal za ruku a vedl mě do atria uvnitř kamenné budovy. Posadil mě proti sobě na polštáře. Za celou dobu neřekl ani slovo. Také jsem mlčela a překvapeně si ho prohlížela. Ztrácel svou wraithskou divokost. Oči se mu zakulatily a získaly mírnou modrou barvu, vystouplé lícní kosti se stáhly a rukám, kterými mě stále lehce držel za zápěstí, sice zůstaly dlouhé štíhlé prsty, ale po jejich nebezpečnosti nezbyla ani stopa.
„Zůstaň tady se mnou.“ I jeho hlas se změnil. Zněl jemně, váhavě a nerezonovalo v něm obvyklé napětí.
Rozhlédla jsem se po atriu. Obklopovaly nás další bílé sloupy. Kolem některých byly ovázané hedvábné šátky, všude postávala měkká lehátka, barvami hýřící květiny a křehké stromky v ozdobných květináčích a celému atriu vévodil decentní okrouhlý vodotrysk. Na malých kulatých stolcích se leskly mísy čerstvého ovoce a na vzdálenějším konci atria stál stojan s hudebními nástroji. Zadívala jsem se Ace. Ne. To už nebyl Ace. Před sebou jsem viděla neznámého muže, který ve mně vzbuzoval pochybnosti a neurčitou hrůzu. Vytáhla jsem ruce z jeho sevření a vstala jsem.
„Nevím, kdo jsi,“ řekla jsem a ustoupila z jeho dosahu.
Také vstal. Chtěl se ke mně přiblížit, ale odpor v mých očích byl příliš zjevný. Něco podobného jsem už jednou zažila. Ve zřícenině starého hradu si se mnou jedna prastará duše místního vládce pohrávala podobným způsobem. Místní zvrhlík mne zkusil zlákat ještě jednou. Jinak.
„Je tady všechno, co si můžeš přát,“ širokým gestem obsáhl okolí. „Odpočiň si. Ochutnej ovoce, zjisti, jestli jsou naladěné nástroje, vyzkoušej některý z šátků.“ Usmíval se. „Nezáleží na tom, kdo jsem. Jestli si to budeš přát, odejdu.“
„Přeji si,“ nadechla jsem se, potlačila na chvíli únavu, která hrozila, že mě srazí na kolena, a pevně se mu zadívala do očí. „Přeji si odejít tam, odkud jsem přišla, s tím, komu říkám Ace. Přeji si odejít s Wraithem Acem zpátky do našeho života na skalní plošinu nad oceánem.“
Muž se usmíval stále stejně, mírně se uklonil a zmizel.
Podlaha pod nohama se mi propadla. Ani jsem nevykřikla. Pocit pádu přešel v okamžiku, kdy mě znovu obklopila černočerná tma. Tentokrát nebyla příjemná. Zábla až do kostí. Cítila jsem, jak se mi na rtech sráží dech do ledových krystalek a při každém nádechu mi mráz pálí plíce.
„Ace,“ vydechla jsem. Slovo mi uniklo ze rtů jako sněhová vločka.
„Broučku,“ se změnilo v ledovou květinu.
Zkřehlé prsty jsem sevřela kolem velké chladné dlaně. Další slovo mi zmrzlo v ústech dřív, než jsem ho vyslovila. Chutnalo sladce po vanilce a slaně po slzách.
Tma před očima mi zbělala. Mráz se mi zakousl do těla i zevnitř. Spálil mě a nechal jenom křehkou černou skořápku v bílé prázdnotě. Na tváři jsem ucítila lehký dotek a skořápka se rozsypala do drobných bílých vloček. Jediný pocit, který přetrvával, byla Aceova dlaň sevřená mezi mými.

Marcus se vztyčil a zadíval se na Andoriel. Erin zvedla klesající hlavu. Závany tepla od ohně jí nenápadně ukolébaly k spánku.
Soustředila se a pocítila to, co zvedlo Marcuse do stoje. Boj vedený mimo prostor a čas známého vesmíru. Nešlo v něm jenom o život Wraitha, ale také o duši Andoriel.
Celou noc Ája seděla bez pohnutí nad tělem Ace a Erin se obávala zjišťovat, jestli jsou naživu. Měla strach, že by dotykem přerušila to křehké pouto, které je svazovalo mezi sebou navzájem a zároveň je pojilo s tímto světem.
V nesmělém svítání viděla Ájiny modré rty a Wraithovu žlutozelenou tvář. Jejich boj byl u konce. Zakrátko se Erin, Marcus a posádka wraithské lodi dozvědí, jestli jed od Aceova zástupce Otagariho oba zahubil nebo nad ním zvítězili.
Erin zvedla hlavu a zadívala se k obzoru. Nad oceánem se objevil první sluneční paprsek a dotkl se skal. Přejel po Ájiných zavřených víčkách. Andoriel vzdychla a sesunula se k zemi. Pořád svírala Aceovu ruku.

Děkuju za všechny komentáře :)

Sedmá kapitola se jmenuje Probuzení. Otázkou zůstává, kdo se vlastně probudil :hmmm:

:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Dokončené povídky

cron