Zelená planeta
1. Aktivace
Po svém útěku z planety s Velkým vodopádem jsem zůstala v galaxii Pegas sama. Celá pozemská expedice odletěla i s Atlantis na pomoc Zemi. Víc jsem nevěděla. Seděla jsem ve svém pokoji na Aceově lodi a marně přemýšlela, co bude dál. Musel na mě poznat, jak se najednou cítím opuštěná a zmatená. Týden za mnou chodil každý den, protože jsem odmítla vycházet z pokoje, mračil se na mě a připomínal mi moje vlastní slova vyslovená v dešti. Nelitovala jsem jich. Byla pravdivá. Ale to na celé mé situaci nic neměnilo. Něco jiného bylo utíkat za Wraithem při každé příležitosti a něco jiného bylo nemít se kam vracet.
Po dalším týdnu jsem každou chvíli marně pohledem kontrolovala dveře. Ace nepřišel. Nepřišel další tři dny. Zak mi nosil jídlo, ale informace pro mě neměl. Až čtvrtý den z něho vypadlo, že se jeho velitel ztratil na průzkumném letu. Vyletěla jsem z lůžka, kde jsem seděla zkroucená do uzlíku, a začala křičet. Nevěděla jsem, co na něj ječím, ale nedokázala jsem se zastavit. Zak z mého pokoje přímo utekl a další den přišel jiný Wraith. Přes masku na obličeji nebylo poznat nic a na mé dotazy na velitele ani na cokoli jiného neodpovídal. Sotva odešel, roztřeseně jsem se vydala na můstek. Wraithští vojáci mi uhýbali z cesty a mizeli, než jsem se na ně stačila podívat. Ve dveřích na můstek jsem se zastavila a pak se přesunula na své obvyklé místo vlevo od vchodu. Přišla jsem právě včas, abych viděla, jak je Šipka s velitelem naváděna do hangáru. Ovládla jsem nutkání se za ním rozběhnout. Věděla jsem, kam zamíří nejdřív, a nezmýlila jsem se. Netrvalo to snad ani minutu, než se objevil ve dveřích. Úlevou jsem hlasitě vydechla. Ani se po mně neohlédl. Kontroloval data, vydával rozkazy a Zaka nechával stát za svými zády. Teprve když loď mířila k novým souřadnicím a můstek zůstal téměř prázdný, obrátil se k němu.
„Dobrá práce,“ pochválil ho krátce.
Neodpustila jsem si úsměv. Po Aceově příchodu jsem se svezla do dřepu, zády opřená o stěnu, a nechávala jsem se konejšit jemnými vibracemi lodě. Strach, že jsem zůstala úplně sama, mě opouštěl.
Ace pořád postával u ovládacích panelů. Zatím jsem nezachytila ani jeden jeho pohled. Nevadilo mi to. Tiše jsem se vrátila do svého pokoje.
Trvalo celý další den, než se ukázal. Za tu dobu jsem se přinutila přemýšlet. Nečinnost na wraithské lodi mě deptala. Byla jsem rozhodnutá říct si o nějakou práci, i kdyby to mělo být čištění odpadního potrubí.
Před polednem vešel bez klepání, sedl si do malého křesla a natáhl před sebe dlouhé nohy. „Nejde to zvrátit,“ řekl bez úvodu.
„Nechci nic vracet,“ zamračila jsem se na něj. „Chci práci.“
Překvapeně se na mě podíval. „O čem mluvíš?“
„O Mléčné dráze. Nechci se tam vrátit, ale nemůžu tady jen tak sedět. Dej mi práci.“
Zhluboka se nadechl. „Povím ti, co se mi nedávno stalo,“ řekl pomalu a trochu neochotně.
„O té nehodě?“ zeptala jsem se opatrně.
Přikývl.
Dál už jsem neříkala nic. Cítila jsem, jak se mu do vyprávění nechce a lehce jsem se dotkla jeho mysli. Možná pro něj bude jednodušší podělit se o svůj příběh formou sdílené vzpomínky. Přimhouřil oči na znamení souhlasu. Stále ještě váhal, ale postupně se uvolnil a jeho myšlenky plynuly bez přerušení.
.....................................................................................
Ace se probudil a rozhlédl se kolem sebe. Nic nepoznával. Ležel vedle otevřeného kokpitu Šipky a všude byly hromady kamení. Jednu nohu měl po kotník ponořenou do vody. Se zaskřípáním zubů se posadil. Několik čerstvě zahojených zlomenin o sobě ještě dávalo vědět. Hlavou mu blesklo, že by méně realistická meditace byla možná výhodnější.
Naklonil se k ovládacímu zařízení stíhačky a dotkl se panelu. Ze zadní části se ozvalo zapraskání a objevil se obláček dýmu.
Wraith se narovnal a znovu se rozhlédl, tentokrát pozorněji. Křoví plné velikých trnů bylo obrostlé pavučinami. Rašilo z kamenité půdy, která se svažovala k oblázkové pláži. Za ní už bylo jenom moře. Obrovská vodní plocha dosahující až za obzor.
Ace naklonil hlavu na stranu. Uslyšel vzdálené hlasy. Klopýtavě se vydal za zvukem. Na léčbu vyvráceného kotníku už mu energie nestačila.
Křoví vystřídaly vzrostlé stromy a zem pokrytá jehličím. Kamení zůstalo, ale v řídkém a vyprahlém lese už nevypadalo tak neprostupně. Pak stromy přešly v další oblázkovou pláž plnou opalujících se lidí.
Wraith chvíli váhal mezi posledními kmeny, ale potřeba doplnit energii ho nenechala dlouho otálet.
Zaútočil. Tři nejbližší lidé mu padli za oběť, než ostatní začali v panice utíkat. Ještě dva chytil, a pak už byla pláž stejně prázdná, jako ta, na které havarovala jeho loď. Skoro stejně. Štíhlá tmavovlasá žena ležela dál bez hnutí na lehátku a černé brýle jí skrývaly oči.
Ace k ní pomalu došel a sedl si vedle. Cítil se sytý, spokojený a zvědavý.
„Ty neutečeš?“ zeptal se.
„Ne. Znám tě,“ odpověděla prostě.
Zaraženě se na ni podíval. „Znáš mě? Odkud?“
„Z Ájina vypravování.“
„Andoriel?“ vydechl nevěřícně Ace. „A kdo jsi ty?“
„Jmenuji se Naďa.“
Ace vstal. „Sbohem, Naďo. Doufej, že se víckrát nepotkáme.“
Nad pláží se ozval divný zvuk. Šipka pátrající po veliteli měla úspěch. Před chvílí objevila rozbitý stroj a teď i jeho pilota. Dopravila ho zpátky do Úlu na oběžné dráze.
„Zvláštní setkání,“ pomyslel si Ace a otevřel oči. Jeho meditace skončila a on se pomalu vydal na můstek.
„Zvláštní setkání. Jako sen,“ řekla si polohlasně Naďa a rozhlédla se po opuštěné pláži. „Konečně trochu klidu,“ dodala spokojeně a znovu zavřela oči.
„Ale ne! Už zase?“ Wraith se znechuceně rozhlédl kolem sebe.
Pláž, tentokrát písčitá, se v měsíčním světle třpytila miliónem odlesků. Z jedné strany prudce spadala do neklidného oceánu, z druhé končila v hustém tropickém porostu.
Šipka skončila svůj let zabodnutá do písku a její zadní část se mírně zvedala nad hladinu vody.
Naklonil hlavu a zaposlouchal se. Žádné hlasy, žádné jídlo, jenom v korunách palem drobný vánek, který nedokázal ochladit rozpálený vzduch.
Wraith věděl, že tentokrát to není důsledek jeho meditačních výletů do jiných světů. Jeho průzkumný let i pád byly skutečné. Pohlédl k obloze. Hvězdy se mu nad hlavou leskly jako zrnka písku pod nohama. Vybral si jednu stranu pláže a rázným krokem vykročil podél oceánu.
Šel dlouho a měl pocit, že se pohybuje na místě. Stále stejná pláž, moře i vegetace. Jenom stíny vrhané měsícem se otočily a začaly se prodlužovat. Někde ve větvích vykřikl pták. Jakoby to byl signál, dali se do zpěvu další a další. Veliké hejno se zvedlo a zakroužilo nad korunami stromů v prvním matném světle rozbřesku.
Wraith vzhlédl, ale pokračoval v chůzi. V písku se před ním objevilo něco, co narušilo jednotvárnost pláže. Zatím byl moc daleko, aby poznal, o jaký předmět jde. S každým rychlým krokem mu byl blíž. Skoro se rozběhl a pak se zastavil.
„Ostrov,“ zamumlal pro sebe a přejel rukou po trupu své havarované Šipky zabodnuté do písku. To k ní tolik chvátal.
Vítr ustal. Slunce se vyhouplo na oblohu a zabodlo paprsky do Aceovy bledé kůže. Zamračil se a ustoupil za první linii stromů a keřů. Posadil se do jejich stínu a přivřel oči. Posunoval se se stínem a čekal na západ slunce. Místo toho mu na tvář dopadlo nové, tentokrát modravé světlo. Druhé slunce se objevilo na obzoru několik stupňů stranou od prvního.
Wraith zavrčel. Jistě, většina planetárních systémů má více jak jednu hvězdu, ale proč zrovna tenhle?
Posunul se dál v podrostu. Stínu ubývalo. Prodíral se křovím, až v houštině šlápl do prázdna. Nestačil se zachytit větví a sjel prudkým srázem plným kamení. Svou rychlou nedobrovolnou cestu skončil s hlasitým heknutím uprostřed potoka.
Hlasité „Óóóch,“ ho zvedlo na nohy. Přikrčil se v očekávání útoku. Žádný nepřišel. Na velkých kamenech kolem proudící vody posedávaly zvláštní bytosti.
Úzké dětské obličeje, rámované dlouhými rovnými vlasy, se kývaly na tenkých krcích. Hlava s krkem byla v nepoměru k širokým ramenům s mohutnými pažemi. Vystouplý hrudník se zužoval do tenkého pasu s neznatelnými boky. Nohy, stejně jako ruce, byly dlouhé a od pohledu silné.
„Kdo jste?“ zeptal se Wraith.
„Kdo jsme? Kdo jsme?“ ptaly se bytosti. Ladnými pohyby vstávaly z kamenů a klopýtavě se k němu sunuly. Zdálo se, že si se svými končetinami nerozumějí. Jejich pohyby byly toporné. Nohy zvedaly vysoko a pokládaly je vratce před sebe. Mávaly přitom rukama, aby udržely rovnováhu.
Na prvního, který se přiblížil na dosah, Wraith zaútočil. Jeho dlaň se přisála k mohutnému hrudníku a v několika vteřinách mu k nohám kleslo cosi vzdáleně připomínajícího sluncem vysušenou rybu.
„Zvláštní chuť,“ zabručel Wraith a popleskal se dlaní druhé ruky po té krmné. „Ale dobrá,“ dodal s potěšením.
„Dobrá! Dobrá!“ opakovaly bytosti a posunovaly se blíž. Vypadalo to, že se staví do průvodu a čekají, až na ně přijde řada.
Wraith s krmením neváhal, i když mu přišlo divné, že po každé vysáté bytosti, ty, co ještě zbývaly naživu, tleskaly. Wraithský ekvivalent lidského mlaskání přece nemohly znát.
Poslední, nadšeně plácající rukama o sebe, se zastavil před Wraithem a vzápětí padl bez energie. V každém z tvorů bylo tak málo života, že se Wraith stále necítil sytý.
„Cos to provedl?“rozlehl se nad potokem jasný ženský hlas. „Zabil jsi všechny mé děti!“
Wraith se rozhlížel, až mu zrak padl do proudu. Uviděl tam odraz krásné ženské tváře s hlubokýma očima a temnými vlasy. Splývala s proudem.
„Následuj mne,“ uslyšel ještě, než její obraz zmizel.
Aniž by uvažoval nad tím, co dělá, vydal se podél potoka za vzdalujícím se hlasem. Skákal po kamenech, brodil se vodou, prodíral se křovím, až stanul u jezera uprostřed ostrůvku. Nad vodou se vznášela postava ženy. Stín stromů jí padal na tvář, takže vypadala temná a zádumčivě krásná. Tělo jí ve slunečním světle zářilo mlžným oparem.
Vztáhla k Wraithovi ruce: „Pojď.“
Ani se nepohnul. Zíral na vznášející se přízrak a pak potřásl hlavou, jak se probral z divného transu.
„Nezmateš mne. Jestli bytosti u potoka byly tvoje děti, zbývalo v nich tak málo života, že by se nedočkaly příštího svítání. Zůstaň si ve svém vodním království. Já mám práci.“ Otočil se a nejkratší cestou došel k havarované Šipce. Vytáhl ji z písku a položil na rovné místo na pláži. Trup se zdál neporušený, ale ovládání nefungovalo. Zkontroloval zdroj energie a její přívod do systémů. Zasyčel si pro sebe, když našel přerušený spoj. Pár kousků nářadí, které měl s sebou na přání Zaka, získalo na důležitosti. Při práci se ušklíbl nad vzpomínkou, s jakým opovržením si nářadí kdysi bral. Zak se znovu ukázal jako neocenitelný pomocník. Zasloužil si jméno a to, které mu vybrali, bylo dobré.
Panel zablikal, kolem opraveného spoje projela jiskra a všechno zhaslo.
Wraith se zamyšleně podíval na opravované místo a znovu ho celé odstranil. Otočil pod ním póly vedoucí energii. Panel zazářil. Než umístil poslední svorku zpátky na místo, zvedl oči k oceánu. Svorka mu vypadla z ruky.
Na rozhraní vody a písku stála – Naďa. Pamatoval si ji z oblázkové pláže.
„Co tady děláš?“ zeptal se.
„Čekám, až si mě konečně všimneš.“ Natáhla k němu ruku „Proč jsi odmítl mé pozvání?“
„Pozvání? Nikam jsi mne –„ zarazil se. „Kdo jsi?“
„Jsem Nadja. Královna vodních lidí. Najáda Nadja.“ Pousmála se, ale pak pokračovala s vážnou tváří: „Zabil jsi zbytek mých dětí. Nezůstalo ani jediné. Jestliže vstoupíš do mého sídla, bude ti odpuštěno a já se aspoň na chvíli nebudu cítit tak sama.“ Nataženou paží ukázala do nitra ostrova. „Tam se nachází můj domov. V jeskyni u Ztraceného jezera. Budeš tam vítán, pane.“
Wraith cítil, jak mu do hlavy buší paprsky dvou horkých sluncí. Touha po přítmí a chladu ho skoro přinutila klesnout do písku u Šipky.
Nadja k němu přistoupila a vzala ho za ruku. „Odvedu tě tam. Odpočineš si. Pojď.“
Její dotyk byl chladivý a jemný jako vánek mezi listy stromů. Wraith ji bez odporu následoval.
Měla pravdu. Jeskyně byla studená a tichá a vedla ze skal hluboko pod hladinu jezera. Od jeho vody byla oddělena průhledným silovým polem.
„Tady můžeš odpočívat.“ Přejela mu dlaní po čele.
Zavřel oči. Zdálo se mu jako okamžik, než je zase otevřel, ale všechno se změnilo. Jeskyně zůstala na dohled, ale Wraith se vznášel kus od ní ve vodě ve vzduchové kapsli a nemohl se pohnout.
„Myslíš na útěk,“ uslyšel hlas Nadji. „Ani to nezkoušej.“ Objevila se v jeho zorném poli za hranicí silového pole jeskyně. „Jakmile se pohneš, jakmile se pokusíš osvobodit, kapsle tě roztrhá na kousky.“
„Proč to děláš?“ zeptal se jí. Jeho hlas zněl dutou ozvěnou.
„Protože mohu,“ pokrčila rameny. „Protože potřebuji, abys tu zůstal. Alespoň dokud nezjistím, co potřebuji.“
„Okamžitě mě propusť!“
„Nebo co?“ usmála se na něho Najáda a zmizela mu z dohledu.
Wraith se snažil uklidnit a vymyslet způsob, jak se dostat pryč, a dokončit opravu Šipky. Pozorně si prohlížel stěny bubliny. Neobjevil sebemenší náznak mechanizmu nebo aspoň drobnou nesrovnalost. Celý její povrch byl jednolitý a hladký. Ani ve vodě v blízkosti vzduchové kapsle nenašel nic, co by připomínalo nějaký přístroj.
Koutkem oka zahlédl pohyb v jeskyni. Nadja se vrátila.
„Počáteční testy proběhly rychleji, než jsem doufala,“ řekla spokojeně. Zastavila se blízko okraje vody a sledovala, jak se k ní bublina s Wraithem přibližuje. „Jenom budu muset udělat jednoduchý zásah do tvých životních funkcí.“
Bublina zůstala viset na dosah skály. Když se dotkla silového pole, splynula s ním a Wraith se ocitl na pevné zemi. Než stačil jakkoli zareagovat, na čele mu znovu přistála Nadjina ruka a uspala ho. Bez hlesu se složil na desku u svých nohou a ta se pomalu zvedla asi metr nad zem.
Najáda se nad ním sklonila a odhrnula mu vlasy z obličeje. „Odpočívej. Už brzo se dočkáš.“ Popleskala ho po tváři a odešla ke stolku se zvláštními nástroji.
Wraith se bolestí napjal a ze rtů mu unikl povzdech v podobě tichého slůvka.
Najáda se zarazila a překvapením zavrtěla hlavou. „Už se mi to stalo, ale zrovna u tebe bych to nečekala,“ řekla potichu. Přidržela mu rukou bledou kůži podbřišku a druhou z ní vytáhla jehlu. Tekutinu, kterou získala z Aceova těla, opatrně přemístila do speciální ampule. Uzavřela ji a zvedla k očím. Spokojeně pokývala hlavou. „Aktivace proběhla úspěšně.“ Zadívala se do wraithovy tváře. „Tak dobře. Moje první nová dcera se bude jmenovat tak, jak jsi ji před chvilkou zavolal.“
Než se stačila odvrátit, chytila ji za zápěstí Wraithova ruka.
„Co se stalo?“ Žluté oči se mu blýskaly zlobou, ale i prosté zvednutí ruky ho stálo takovou námahu, že se nepokusil o žádný další pohyb.
Nadja vzala ampuli do druhé ruky a přidržela mu ji před obličejem.
„Vidíš?“ zeptala se. „Všechno bude využito.“
Wraith se zmateně zadíval na pohyblivý obsah ampule.
„Nerozumím ti,“ zamračil se.
Nadja se zvonivě rozesmála. „Tak to budeš překvapen. Doufám, že příjemně.“
Wraith se pořád mračil. „Nemám rád překvapení.“ Pořád svíral její zápěstí, ale cítil, jak ho síla opouští. Bylo stále těžší udržet otevřené oči, natož zvednutou ruku. Svět se s ním zatočil a zmizel v temnotě.
Probudil se znovu ve vzduchové kapsli. Tělo se mu kroutilo neznámou bolestí. Zaskřípal zuby a s nádechem se vytáhl do výšky, aby ulevil staženým svalům. Zvedl oči, když uslyšel Najádin hlas: „Podívej, už se probudil.“
Nadja stála v jeskyni a za ruku držela svoji miniaturní kopii. Lišily se s děvčátkem jenom v několika drobnostech. Holčička měla na rozdíl od Najády bledou pokožku a bílé vlásky, ale její temné oči se na Wraitha dívaly se stejnou pobavenou nadřazeností, jako ty Nadjiny.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho dívenka.
Wraith stiskl rty. Nikomu své jméno na požádání neprozrazoval.
„Tak začneme my,“ sklopila Najáda oči k holčičce. „Dovol, abych ti představila Andoriel. První z mých nových dětí. Jak mám pojmenovat chlapce?“ zadívala se na Wraitha.
„Co? Jak?“ Wraith sebou při vyslovení jména dítěte trhnul a vzduchová bublina se nebezpečně napnula.
Obě dvě se stejně rozesmály.
„Měla jsi pravdu. Je tak směšný,“ řekla ta menší. Zdůrazněním slůvka ‚tak‘ se prostá věta stala z konstatování urážkou.
Wraith se narovnal a zadíval se na Nadju. „Nevím, co jsi se mnou provedla a také mě to nezajímá. Propusť mne a já tě ušetřím. Jenom tebe,“ dodal a pohledem se dotkl té, které Nadja říkala Andoriel.
„Přece bys nezabil to, co jsi pomohl vytvořit a sám pojmenoval?“ Nadja lehce potřásla hlavou.
Wraith stěží ovládal stále větší zlost. „Nikoho a nic jsem tady nepojmenoval. A ty nemáš právo použít to jméno. Patří někomu jinému.“
Žena a dívka se na sebe podívaly, stejným způsobem zavrtěly hlavami a s doznívajícím smíchem odešly.
Wraithovi se za čelem honily zmatené myšlenky, ale jedna převládala. Musí se odtud dostat. Cítil se silný. Silnější, než po krmení. Odpor se v něm vzedmul jako vlna a nenechal prostor pochybám. Prudce vyrazil proti stěně vzduchové kapsle. Praskla a jezerní voda ho zalila a začala ho dusit. Máchl rukama jednou, podruhé. Voda kolem něj byla hustá jako kaše. Rozložené silové pole bubliny měnilo vodu na něco podobného želatině, která stále houstla.
Wraith znovu zamával rukama. Pomalu, pomaličku se dostával do řidších vrstev. Oblečení na něm ztěžklo a bránilo mu v rychlejším pohybu. Přesto se dostával ke hladině. Vykopl a osvobodil z tuhnoucí hmoty nohy. Jeho obličej se vynořil nad hladinu a do plic se mu dostal vzduch. Nabíral ho s otevřenými ústy, dokud se hladina kyslíku v jeho krvi neustálila na normální hodnotě. Lehký proud potoka, protékajícího jezerem ho nesl směrem k oceánu. Nechal se unášet a odpočíval. Ještě stále jím občas proběhla pulzující bolest a nutila ho znovu zalapat po dechu. Ale byl volný. Podařilo se mu uniknout.
Potok neprotínal pláž. V hustém křoví mizel v zemi. Než si to Wraith uvědomil, dostal se do podzemního labyrintu, kde se vzduch vyskytoval jenom na několika málo místech. Znovu bojoval s nedostatkem kyslíku. Už se nenechával unášet proudem, ale plaval tak rychle, jak mu síla dovolovala. Doufal, že se dostane do oceánu dřív, než se mu plíce zaplaví vodou.
Paže mu vypovídaly poslušnost a z nedostatku vzduchu se mu tmělo před očima. Sluch ho mátl. Zdálo se mu, že slyší známý hlas, jak volá jeho jméno. Otevřel oči a zadíval se před sebe. Viděl nad sebou hlubokou černou oblohu plnou hvězd, rozmazanou tenkou vrstvou vody. Nad oblohou se tyčila skála s malou postavičkou na vrcholu. To ona ho volala jménem a vztahovala k němu ruce. Pohnul vlastníma rukama a tím se dostal nad hladinu oceánu, kam ho vynesl proud potoka.
Rozkašlal se.
Když znovu vzhlédl, zůstal jen oceán, hvězdnatá noční obloha a blízká pláž s čekající Šipkou, položenou v písku.
Umístění poslední svorky a vzlet mu nezabral ani pět minut. Zakroužil nad ostrovem a všechny zbraně na palubě zamířil na jezero s jeskyní, skryté v hustém porostu. Těsně před tím, než se dotkl odpalovacího zařízení, uviděl na kameni u vody stát dvě postavy. Malá i velká Najáda k němu stejným způsobem zvedaly hlavy, když se celý ostrov změnil v ohnivé peklo.
Wraith otočil Šipku pryč z atmosféry planety. Při prudkém obratu se mu před očima ještě na zlomek vteřiny objevila skála a postava se vztaženýma rukama. Bylo to jako zapomenutá vzpomínka na sen, který se zdál někomu jinému.
„Andoriel je a zůstane jenom jedna,“ zašeptal si Ace pro sebe. Další vlna bolesti odezněla dřív, než se stačila rozvinout. Zůstalo po ní jenom zachvění hluboko v útrobách.
...................................................................................
Seděla jsem bez hnutí a bála jsem se na Ace podívat. Oči jsem upírala před sebe. Mrkla jsem, abych zahnala neposlušnou slzu. Postavička na skále vztahující ruce k Wraithovi pod hladinou mi byla příliš známá. Vzpomínka na cestu k hranici smrti byla čerstvá a ke konci Aceova vyprávění se mi vrátila plnou silou.
„Takže teď-,“ začala jsem, když se ticho protáhlo.
„Takže ten zásah,“ položil si ruku do míst, kterých se to týkalo, „se nedá zvrátit.“
Potřebovala jsem chvíli, abych vstřebala nové informace. Pohled na Wraitha mě rušil, tak jsem se uložila na záda na lůžko, kde jsem předtím seděla. Jednu nohu jsem měla pokrčenou a opřenou o pelest a druhá mi volně visela k zemi. S rukama za hlavou jsem se dívala do stropu a snažila se představit si, co to pro všechny zúčastněné znamená.
Moc dlouhou dobu na přemýšlení jsem neměla. V zorném poli se objevil Wraithův vážný obličej a sklonil se ke mně. „Budu potřebovat tvoji pomoc,“ řekl tiše.
Polkla jsem. „Cokoli si budeš přát,“ vypravila jsem ze sebe.
„Ta změna má určité rušivé účinky na soustředění.“
To jsem si dovedla docela živě představit. Pousmála jsem se, ale mlčela jsem a čekala, s jakou žádostí přijde.
„Byl bych rád,“ začal pomalu a pozorně mě sledoval, „kdybys mi pomohla vybrat.“ Zmlkl.
„Vybírání je dobrá věc,“ dovolila jsem si použít větu, kterou kdysi dávno v daleké předaleké galaxii řekl doktor Jackson předtím, než je zajali Apophisovy stráže. Doufala jsem, že nedopadnu stejně jako Daniel a jeho přátelé. V kleci.
Ace se vedle mě svalil na záda a klidně pokračoval: „Uctívačku ne. Nechci žádný citový závazek. Raději někoho vhodného ze zámotků. Půjdeš se mnou a pomůžeš mi s výběrem.“
„Jistě, když si to přeješ,“ znovu jsem se usmála. „Jenom budeme muset dávat pozor, aby nás neviděl nikdo z tvé posádky. Co by si pomysleli, kdyby viděli, že veliteli musí radit člověk i s tak soukromou a pro chod lodi v podstatě nedůležitou věcí, jako je výběr vhodné sexuální partnerky.“ Otočila jsem k němu hlavu: „Pochopila jsem to správně, můj pane?“ ušklíbla jsem se na něj.
Rozesmál se. „Dobrá.“ Vstal a znovu se nade mnou sklonil. „Vyberu si sám.“
Ani jsem se nepohnula, když se dveře otevřely a zase zavřely. Dál jsem se dívala do stropu a přemýšlela nad Aceovým zvláštním zážitkem.
Další den ráno se mezi dveřmi objevil Zak a kýval na mě.
„Prý jsi požádala o práci na této lodi,“ oslovil mě, sotva jsem k němu došla.
„Ano,“ přikývla jsem trochu překvapená, jak rychle se některé věci daly do pohybu.
„Odvedu tě na tvé nové pracoviště a vysvětlím ti jeho funkci,“ pokračoval Zak a vedl mě chodbami lodě.
Šla jsem mu v patách a tiše se usmívala. Od té doby, co ho jeho velitel zbavil masky na obličeji, se z něj stal docela hovorný společník. Bylo vidět, jak moc se mu ulevilo.
Nešli jsme na můstek, ale do jednoho z počítačových center. K mému úžasu a nadšení Zak poklepal dlouhým černým nehtem na největší terminál.
„Sem se nahrávají data z pátracích sond. Neustále monitorují okolní vesmír a zachytí každou odlišnost od původního stavu. Takto aktualizujeme naše hvězdné mapy. Je třeba všechna data roztřídit podle několika aspektů a správně je zařadit. Navigace pak bude mnohem lehčí.“
„Něco jako wraithská astrometrie?“ zeptala jsem se spíš sama sebe než Zaka.
Zadíval se na mě s hlavou přemýšlením na stranu. „Astrometrie? Ano, asi ano. Astrometrie,“ potvrdil můj odhad.
Několika jistými pohyby jsem Zakovi dokázala, že s terminálem dokážu zacházet, a pak už jsem v datovém centru zůstala sama.
Práce nebylo mnoho. Počítač třídil data sám a vybíral jenom ty odlišné. Chvíli jsem se mu snažila pomáhat, pak jsem se pokoušela nová data třídit. Asi za hodinu se lodí rozlehl můj vzteklý výkřik. Na svém novém stanovišti jsem byla zbytečná. Všechno bylo zautomatizováno. Můj hlasitý projev nevole měl jiný důsledek, než smysluplnou práci. U jednoho z ústí chodeb se objevila wraithská hlídka. Dvojice vojáků s kuklami stála nerozhodně pár kroků ode mě a nejistě přešlapovala. Jejich zbraně na mě ale mířily bez zachvění. Snažila jsem se být co nejvíc v klidu, abych je zbytečně neprovokovala k nepředloženostem. Nevěděla jsem, nakolik je posádka seznámena s postavením mé osoby na jejich lodi. Vlastně jsem ani nevěděla, jaké v současnosti moje postavení je.
„Zase rušíš mé hlídky při plnění povinností?“ Ace se mi objevil za zády. Na jeho pokyn hlídka pokračovala ve své obvyklé pochůzce. Otočila jsem se a zamračila se na něj.
„Jsem tady zbytečná,“ zavrčela jsem a kývla k terminálu, který nerušeně pokračoval v práci. „Chtěl ses mě zbavit? Abych tě nerušila při zkoumání správnosti výběru?“ Nečekala jsem na odpověď, otočila jsem se a vydala se jednou z chodeb. Po pár krocích jsem cítila, že vykročil za mnou.
„Žárlíš?“ zeptal se, aniž se na mě podíval.
Překvapeně jsem k němu zvedla oči. Hlavou se mi honily různé odpovědi, ale tu pravdivou jsem nedokázala vyslovit. Žárlila jsem. V jistém smyslu. Uznávala jsem jeho právo na vlastní rozhodnutí, ale i on se v dešti k něčemu zavázal. Přímo slib ovšem nepadl, takže si to každý z nás mohl přebrat po svém.
„Nevím, na čem jsem,“ přiznala jsem, když jsem v myšlenkách došla až k tomuto bodu. Bez odporu jsem se nechala vést a ani mě nepřekvapilo, že jsem se po několika odbočkách ocitla před svým pokojem.
Ace otevřel dveře a pokynul mi, abych vešla. Došla jsem až k zadní stěně a sedla si do křesla. Vstoupil za mnou, ale zůstal stát hned u dveří.
„Ještě jsem neměl čas na výběr,“ řekl klidně.
Pokrčila jsem rameny. „Loď je v pořádku a posádka je vycvičená,“ utrousila jsem. „Takže ve tvé nerozhodnosti bude něco jiného. Nový vědecký projekt?“
Neodpověděl. Ještě chvíli se na mě díval a pak odešel.
Povzdechla jsem si - A zase nemám nic na práci.
V průběhu dalších dnů jsem většinu času trávila v chodbách wraithské lodi. Předtím jsem požádala Zaka, aby o mých výletech informoval hlídky a já nebyla rušena. Chodila jsem lodí a občas se zastavila u astrometrie, abych zkontrolovala data. Moje přítomnost na tom stanovišti stále nebyla zapotřebí. Chůze se postupně měnila v běh. Do pokoje jsem se vracela tělesně unavená, tak jsem ještě nutila hlavu, aby se cvičila na wraithských textech o čemkoli, k čemu jsem se v počítačích dokázala dostat.
Uplynulo asi dvacet dní. Za tu dobu se mi podařilo třikrát poopravit astrometrické údaje a pětkrát potkat Zaka. Velitel nejspíš splynul se svou lodí, protože jsem ho za celou dobu ani nezahlédla.
Po třech nedělích odpoledne jsem se právě zvedla od obrazovky, abych se trochu protáhla, když se ve dveřích objevil Zak se zvláštním požadavkem. Bez váhání jsem na něj kývla. Bylo mi celkem jedno, kterými chodbami a kdy poběžím lodí.
Nasadila jsem pro začátek ostrou chůzi a postupně přidávala, až jsem se řítila lodí svojí nejvyšší rychlostí. Wraithové už si zvykli a včas uhýbali z cesty.
Prudce jsem zabočila do Zakem určených míst a narazila do nenadálé překážky. S heknutím jsem se svezla k zemi a snažila se chytit vyražený dech. Něčí ruce mě vytáhly na nohy. Nedokázala jsem ani zvednout hlavu, abych se přesvědčila, do koho jsem vrazila. Před očima mi ještě tančily hvězdičky. Pomocné ruce mě naštěstí nepouštěly. Wraith, do kterého jsem narazila, stál a čekal, až se vzpamatuju.
„Nevíš, že...,“ spustila jsem hned, jakmile jsem chytila dech. Zároveň jsem zvedla hlavu, abych se Wraithovi konečně podívala do tváře. Neměla jsem to dělat. Než jsem stačila zjistit, kdo stojí přede mnou, hlava se mi znovu zatočila a před očima se mi zatmělo.
Probudila jsem se na lůžku ve svém pokoji. Ace seděl vedle mě na židli a oči nespouštěl z mé tváře.
„Proč to pořád děláš?“ řekl, jakmile si všiml, že jsem přišla k sobě.
„Co?“ vypravila jsem ze sebe.
Neodpověděl, jenom se zamračil. Trochu se na židli naklonil. Lekla jsem se, že chce odejít, a natáhla k němu ruku. „Zůstaň tady, prosím,“ vyhrkla jsem.
Strnul uprostřed pohybu. Sklopil pohled a podíval se na mou dlaň svírající jeho zápěstí.
Vydechla jsem a uvolnila prsty. Wraithská ruka zůstala ležet na stejném místě. Nesnažila se vyprostit.
„Jak se cítíš?“ zeptal se.
Skoro mě to vyděsilo. Zavřela jsem oči a přemýšlela, co se vlastně stalo. Zak mě zřejmě schválně poslal do míst, kde se bude pohybovat i jeho velitel. Doufal, že se setkáme? Proč? Myslel si, že naše setkání něco změní? Že přestanu pobíhat po lodi? Nebo se jednalo o Ace? Otázek bylo moc a správné odpovědi scházely.
Z přemýšlení mě vytrhl pohyb v mém bezprostředním okolí. Otevřela jsem oči.
Ace už neseděl na židli. Stál a skláněl se nade mnou. V pohledu měl napětí a ruku, kterou jsem ho původně držela já za zápěstí, teď drtil v obou svých dlaních.
„Ace?“ zašeptala jsem překvapeně.
Nesedl si zpátky do židle, ale na okraj postele. Zvedla jsem se do sedu také a pořád se na něj nechápavě dívala.
„Považuješ mě za lháře,“ obvinil mě najednou.
Nejspíš se mi úžasem otevřela ústa. „Cože?“
„Můj slib pro tebe nic neznamená.“ Tvář měl klidnou, ale v očích jsem mu zahlédla stín smutku. Došlo mi, že pokud někdy mezi námi dvěma dojde k nějakému dalšímu kroku, budu ho muset udělat já. Ve všech ostatních případech rozhodný až nekompromisní wraithský velitel čekal, až se sama rozhodnu, jestli je pro mě vhodným partnerem.
Maličko jsem se usmála, zvedla jsem volnou ruku a přejela mu prsty po tváři. „Samozřejmě,“ souhlasila jsem. Ruka mi sklouzla přes jeho bradu na krk, až jsem mu sevřela zátylek. Naklonila jsem se a lehce se rty dotkla koutku jeho úst. „A proto jsem s tebou utekla,“ dopověděla jsem to, co jsem chtěla říct. Trochu jsem se odtáhla a zadívala jsem se mu do očí. Viděla jsem v nich odraz zmatku, který jsem způsobila svými slovy.
„I já přece dala slib. Nic to pro tebe neznamená?“ vrátila jsem mu jeho slova.
„Narazila jsi do mě velkou rychlostí,“ začal nahlas uvažovat. Pohled se mu vyjasnil.
„Tak velkou, že jsem z toho omdlela,“ přijala jsem jeho hru.
„Zjevně jsi otřesená. Jinak by tě ani nenapadlo, něco si začínat s...,“ položila jsem mu ruku na ústa.
„A dost!“ řekla jsem přísně. Byl příliš blízko na to, abych se mohla dlouho soustředit na nějaké hry. Přesunula jsem ruku z jeho rtů na rameno. Objala jsem ho a přitiskla se k němu, jak nejpevněji jsem dokázala.
Loď se otřásla. Zvedla jsem hlavu a nechala ho vyklouznout ze sevření.
„Prolétáme neklidným pásmem vesmíru,“ začal vysvětlovat.
„Pane!“ Ve dveřích stanul jeden z důstojníků. „Dostali jsme se do zakázané oblasti. Nevím, jak je to možné.“ Dál už nestačil nic říct.
Ace byl skokem venku z mého pokoje. Než se za ním zavřely dveře, slyšela jsem jeho strohý rozkaz: „Zůstaň tady!“
Loď se znovu roztřásla.
Sedla jsem si ke stěně, opřela se o ni a zavřela oči. Bylo těžké zapomenout na nedávné události, ale zvědavost byla dost velká na to, abych se dokázala oprostit od rušivých myšlenek, a začala vnímat, co se děje s lodí. Házela sebou jako na rozbouřeném moři a na moje pokusy o kontakt nereagovala. Potřásla jsem hlavou a vydala se na můstek.
Moje oblíbené místo vlevo od vchodu bylo prázdné. Přitiskla jsem se tam ke zdi a sledovala všechno, co jsem přes záda posádky dokázala zahlédnout.
Ace se po mě sotva otočil. Pokud jsem se držela na tom místě, nemusel se o mě dál starat.
Přes všechnu snahu o vyrovnání se loď otřásala stále víc.
„Veliteli,“ vyjekl Zak.
Přejel mi mráz po zádech. Tak vyděšeného jsem Zaka ještě neviděla.
„Vidím,“ zamumlal Ace. Ani nezvedl hlavu od svého terminálu. „Andoriel,“ pokračoval. „Pojď sem.“
Rychle jsem se přesunula k němu.
Kývl k vedlejší konzole. Víc ani nemusel. Stoupla jsem si k ní a snažila se vyrovnávat vnitřní napětí lodě. K tomu jindy nepoužívaný terminál sloužil.
„Pane!“ jeden z důstojníků zíral před sebe na obrazovku.
Ace tiše zavrčel, ale zvednul hlavu a podíval se, na co jeho podřízený civí. I já jsem si dovolila krátký pohled. Na vzdálené obrazovce se chvěl obraz vesmíru plného hvězd částečně zakrytý okrajem čehosi, co vypadalo jako zeleně zářící oblak plynu. Podívala jsem se znovu. Ne. Nespletla jsem se. Oči mi říkaly, že se dívám na dvojrozměrnou loď připlácnutou na stěnu jedovatě zelené plochy. Vypadalo to jako tapeta přilepená na zdi. Ať byla zeleně zbarvená část vesmíru, z čeho chtěla, rozhodně by nebylo dobré snažit se do ní vletět.
Zamrkala jsem.
„Jsme na kolizním kurzu,“ hlásil další z Wraithů. „Nelze ho změnit.“
„Vlevo!“ poručil Ace.
Odklon lodi se nedařil. Snažila jsem se mu pomoci úpravou umělé gravitace. Marně.
Aceovy ruce nad terminálem se zastavily. „Šipky! Všichni. Hned,“ vydal poslední rozkaz.
Můstek v tom okamžiku zel prázdnotou.
Velitel stál na svém místě a stále se snažil odklonit loď. Rychlým pohledem jsem se ujistila, že v levé části plavidla už se nenacházejí žádné známky života, a pustila tam přetížení naplno. Vše, co nemělo silné podpěry, se hroutilo k zemi. Trochu to pomohlo. Pokud tedy úprava gravitace na lodi může pomoci při manévrování. Právě v tom okamžiku jsem si nebyla jistá. Tak či tak, loď se pootočila. Míjeli jsme zelený oblak o centimetry. Aceovi uniklo tiché syknutí. Věděla jsem proč. Náš úhybný manévr nestačil. Část s můstkem se blížila k zelené stěně ve špatném úhlu. Srážka byla neodvratná.
„Co tady děláš?“ rozkřikl se na mě najednou velitel.
„Co můžu,“ zamumlala jsem. Víc jsem nestačila. Můstek se otřel o oblak a loď sebou začala házet jako jankovitý kůň. Nedokázala jsem se udržet na nohou. Svírala jsem ovládací panel před sebou a kolena mi podklesávala. Pak otřesy ještě vzrostly a já už se neudržela. Z úst otevřených k výkřiku mi nevyšlo nic. Plnou vahou jsem narazila do Ace. Zase. Oba dva jsme částečně letěli a částečně se kutáleli můstkem, dokud jsme nenarazili do stěny. Ace sáhl po stojanu terminálu a sevřel kolem něj prsty jedné ruky. Druhou držel mě. Nebyla jsem schopná se pohnout. Bezvládně jsem ležela se zavřenýma očima a přesvědčovala žaludek, aby se usadil a nedělal mi ostudu. Aceův hlasitý výdech mě donutil oči otevřít. Nejdřív jsem nevěděla, co znamená ta matně zelenkavá záře, která se k nám rychle blíží. Když jsem pochopila, bylo na všechno pozdě. Stačila jsem jenom sevřít mezi prsty wraithskou paži a znovu zavřít oči.
„Veliteli!“ Zak už proběhl všechny chodby lodě, ale svého velitele nikde nenašel. Vrátil se na můstek a pokývnutím hlavy dal najevo svoji spokojenost s tím, že dva z důstojníků tak rychle dokázali nastavit lodní senzory na prohledání vnitřních prostor. Ale ani toto zařízení nepřineslo žádné světlo do nepochopitelného zmizení velitele Ace a lidské ženy Andoriel.
Zak věděl, až ani jeden z nich loď neopustil. Na poslední chvíli se jim dvěma podařilo celé plavidlo zachránit. Kdyby při tom zemřeli, Zak by našel jejich těla. Ale po veliteli a Andoriel nezůstalo na palubě vůbec nic...