SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

[Aiwendill]

Vážne už rok. Lebo začiatkom septembra si mi to začala posielať a to si to už dajaké dva mesiace písala či skúšala písať...

[andoriel]

Bavte se

Zelená planeta
4. Na Rozhraní

Vyjekla jsem a snažila se co nejrychleji zvednout, ale ruce, které mne držely celou noc, mě odmítly pustit. Zůstala jsem ležet a po očku pozorovala, co se děje kolem.
Ráno se probouzelo jenom neochotně. Schovávalo se za hustým dešťovým lesem a protahovalo si světle zelené prstíčky přes celou oblohu. Na kámen, který nám sloužil jako místo nočního odpočinku, se mu nechtělo. Možná jsme podle něj měli ještě spát.
Ale už jsem otevřela oči a udržet mě vleže bylo stále těžší. Otočila jsem hlavu a zadívala se na wraithskou bradu, která zabrala veškeré mé zorné pole. Zamrkala jsem a snažila se trochu odtáhnout, abych z Ace viděla přece jenom trochu víc. Přitiskl mě k sobě. S povzdechem jsem si odložila obličej na jeho krk.
„Dobré ráno,“ řekla jsem polohlasně.
Odpovědí mi bylo posměšné frknutí následované hned Wraithovým hlasem: „Dobré ráno.“
Rozesmála jsem se. Z náhlého popudu jsem přitiskla rty na rozhraní Aceova krku a ramene. Cítila jsem, jak na okamžik strnul, pak mě chytil za ramena a nadzvedl.
„Už je ti dobře,“ konstatoval spokojeně.
Pustil mě a já se vrátila na původní místo. „Co se stalo?“ chtěla jsem vědět.
„Včera jsem přišel o dost energie,“ zavrčel.
„A co tě tak vysílilo?“ zeptala jsem se po chvíli ticha.
„Ty,“ zazněla krátká odpověď.
Čekala jsem na další vysvětlení, ale to nepřicházelo. Čekala jsem dál a natáčela dlouhé rovné vlasy v dosahu na prst. Bílé prstýnky jsem pokládala jeden vedle druhého kolem Aceova ucha. Začínala jsem třetí řadu kroužků, když se nadechl k tichému vylíčení minulého dne. Zavřela jsem oči. Krátké vyprávění skončilo pohledem na tmavé nebe plné zelených hvězd před usnutím.
Vzepřela jsem se na dlaních. „Nemáš to se mnou jednoduché,“ povzdechla jsem si, zvedla se a napřáhla ruku k pomoci. „Ale asi bychom se měli pohnout.“ Rozhlédla jsem se a pokrčila nos. „Už se mi to tady nelíbí.“
Pokračovali jsme celý den směrem, který předtím určil Ace. Opojná látka se v mém těle pomalu rozkládala a pomáhala mi zapomenout na hlad. Vody bylo všude kolem dost. Po prvních obavách, že to ona způsobila moje bezvědomí, jsem ji pila po malých douškách, ale beze strachu.
Po několika hodinách jsme narazili na další suché místo. Poprosila jsem o odpočinek, sedla si na vyvrácený kmen obrovského stromu a snažila se nedat najevo třas, který se z občasného záchvěvu pomalu stával mojí trvalou součástí. Aceovu pohledu stejně neunikl. Zašklebila jsem se na něj.
„Ty lidi nic nevydrží. Stačí pár dní bez jídla a hned ztrácejí sílu,“ řekla jsem s vážnou tváří. „Řekni mi raději,“ pokračovala jsem hned, „proč ta zlost, než jsme přišli sem?“
„Nic nevydrží, ale paměť mají dobrou,“ zahučel. Přeměřil si mě jako by odhadoval, co všechno ještě vydržím, a trochu trpce konstatoval: „Myslela sis, že jsem ty brouky považoval za řeku.“
Na odpor nebo diskuzi jsem neměla sílu. „Promiň,“ lehce jsem pokrčila rameny. Měl pravdu v tom, že mě to napadlo. Že jsem tu myšlenku vzápětí zavrhla jako nepravděpodobnou, nemělo cenu vysvětlovat.
Krátce se zasmál. „Nedostatek síly má i svoje výhody.“ Stál na padlém kmeni a díval se směrem, kterým jsme se ubírali. Hlas se mu vytratil a ještě víc se narovnal, aby dohlédl dál.
Pohled na něj pro mě byl pořád matoucí. Ve světlém jsem ho neznala a na nebesky-pozemsky modrý plášť jsem si nemohla zvyknout. Sklopila jsem oči a prohlédla si svoji halenu. Byla z tenkého režného plátna nijak zabarvovaná, dlouhá sotva do poloviny stehen a v horní části roztržená. Přiložila jsem dva odtržené díly k sobě, přejela prstem po místě, kde se měly spojit a pak jsem je pustila, aby dál volně plandaly.
Wraith se pořád díval do dálky. Vstala jsem a stoupla si vedle něho. „Něco zajímavého?“ Natáhla jsem se na špičky, abych viděla dál.
„Možná,“ řekl nepřítomně. Sklouzl do vody na druhé straně kmene a netrpělivě se po mně ohlédl.
Se vzdycháním jsem lezla za ním.
Čekal, až budu dole a připravená znovu vyrazit, a zachmuřeně si mě prohlížel. „Oba potřebujeme doplnit energii. A nové šaty,“ prohlásil, když jsem k němu konečně dostala.
Letmo jsem sklopila pohled k haleně, která získala pár dalších děr, a pokrčila jsem rameny. „Mám hlad,“ souhlasila jsem. „Tak dobře,“ usmála jsem se unaveně. „Dojdeme k prvnímu domu. Já sním, co bude na plotně, a ty, co bude kolem ní.“ Mrkla jsem na Wraitha.
Zasmál se, ale únava byla znát i na něm. „To, co jsem viděl shora, mohl být konec lesa. Ale také nemusel. Jdeme.“ Nasadil tempo, o kterém věděl, že ho dlouho nevydržím.
Snažila jsem se s ním držet krok, dokud to bylo možné, ale netrvalo dlouho a jeho světle modrý plášť mi zmizel z dohledu. Zpomalila jsem a snažila se postupovat co nejúsporněji. Oči jsem upírala před sebe tak, aby se mi v proudící vodě nezatočila hlava a abych viděla možné překážky dost daleko před sebou. Vodní proud mi dosahoval většinou ke kolenům, podrážel mi nohy a bral mi zbytky sil.
Šla jsem dlouho, než se mezi listím objevil lesk slunce. Posouvalo se na světle zelené obloze a zahřívalo mi postupně celou levou stranu těla. Toužila jsem se k němu aspoň na chvíli otočit a nastavit mu tvář, ale věděla jsem, že by se pak nohy odmítly pohybovat dál.
Brodila jsem se čím dál kratšími krůčky. Chodidla mi drhla o kamení, protože jsem je nezvedala moc vysoko.
Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si uvědomila, že vody ubývá. Docházela jsem k nějaké vyvýšenině. Už jsem se nebrodila. Pod nohama mi čvachtal měkký mech. Jenom díky němu jsem se rozhodla, že popojdu ještě o kus dál. Nelíbilo se mi, jak se pode mnou houpe.
„Tam k tomu kameni,“ zašeptala jsem si pro sebe.
Kámen byl vysoký, světle šedý a budil dojem stálosti a jistoty.
Došla jsem k němu, svezla se na teď už jenom vlhkou zem a opřela se zády o chladivou skálu. Zavřela jsem oči. Hlava si se mnou hrála na vadí nevadí. Kámen za zády mi uhýbal – nevadí. Pokládala jsem se čím dál víc – nevadí. Ostré hrany mě dřely do lopatek – vadí. Kámen mě teď postrkoval víc do sedu – nevadí. Za zády se mi otevřelo prázdno – VADÍ!
Vyjekla jsem, otevřela oči a zamávala rukama ve vzduchu. Chytila jsem se za pokrčená kolena a přitáhla se dopředu. Pak teprve jsem se otočila.
Vysoký kámen stál původně na okraji propasti. Když jsem se odvážila vleže na břiše podívat dolů, už jsem po něm nezahlédla ani památku. Země se otvírala do takové hloubky, že dno propasti nebylo v temných stínech vidět. Odsunula jsem se do dostatečné vzdálenosti od hrany srázu a rozhlédla se, kde jsem se to vlastně ocitla.
Les končil. Nad hlavou se mi v mírném vánku chvěly poslední modré listy nejdelších větví. Okraj strže, na kterém jsem seděla, se mírně zvedal nad okolní terén a bránil tak vodě, aby stékala jinam, než na pláň pod převisem. Propast se táhla u okraje lesa jako hluboká rozšklebená jizva kam až jsem dohlédla. Za ní se pozvolna šplhal mechem porostlý vrch plný kamení.
„Kam jsi zmizel?“ zamumlala jsem. Marně jsem hledala světle modrý plášť. Zůstala jsem sedět a odpočívala po celodenním pochodu. Žaludek plný vody mě tížil a zároveň připomínal, že pro doplnění energie je třeba pevné stravy. „Tak ještě vydrž,“ přejela jsem po něm prsty.
Slunce se mi opíralo do zad. V jeho teple jsem se stočila do klubíčka a únavou usnula.

Probudil mě dotek ruky na rameni.
„Ace?“ zašeptala jsem, než jsem otevřela oči.
„Pořád spíš,“ zamručel. „Jez.“
V tu chvíli jsem seděla v pozoru a těkala pohledem na všechny strany při hledání jídla. Zelená tma noci mi ztěžovala rozhled, ale Wraith mi vtiskl do rukou plát pečeného masa a placku z nasládlé mouky. Přinutila jsem se každé sousto aspoň překousnout napůl, abych se neudusila.
„Takový hlad,“ zasmál se tiše vedle mě. Seděl a trpělivě čekal, až se nasytím.
Jenom jsem zafuněla neschopná odpovědět. Prázdný žaludek se rychlému přísunu stravy začal bránit. Přinutila jsem se polknout, co mi zbývalo v ústech, a nic dalšího tam nedávat. Pomalu jsem se položila na znak, aby mělo tělo čas pracovat.
„Šaty si budeš muset vybrat sama,“ pokračoval Ace, když zjistil, že jsem schopná zase vnímat.
„Za chvíli,“ vzdychla jsem.
„Za chvíli,“ zopakoval po mně, „začne svítat. A nevím, nakolik je ten dům opuštěný za dne.“ Sklonil se a vytáhl mě na nohy.
Tiše jsem si poblahopřála, že jsem se zarazila včas a neklečím teď nad propastí, abych potupně odevzdala vše, co jsem do sebe nacpala. Nechala jsem se vést kolem propasti až k místu, kde se druhá strana přibližovala do překonatelné vzdálenosti. Alespoň pro Wraitha překonatelné. Skočil lehce a stejně lehce přistál v kamení na druhé straně srázu. Tma prozářená jenom nazelenalými hvězdami mátla můj odhad vzdálenosti. Asi proto jsem bez rozmýšlení couvla o dva kroky, rozběhla se a skočila. Už při letu jsem zjistila, že jsem vzdálenost špatně odhadla. Hrana srázu se neblížila ve správném úhlu. Místo pod nohama se mi ocitla těsně pod bradou. Natáhla jsem ruce a chytila se kamenů na okraji. Ale kamení nebylo součástí skály. Leželo volně a můj pokus se ho zachytit měl za důsledek jenom to, že jsem s tlumeným heknutím začala přepadávat dozadu a marně se snažila zachytit něčeho pevnějšího. Vyražený dech jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy jsem nedokázala vykřiknout.
Něco mě hrubě chytilo za zápěstí a plynulým pohybem vytáhlo vzhůru. K nedostatku dechu a zmatku v hlavě z možnosti pádu se přidala ještě ostrá bolest v zápěstí. Sotva mě Wraith pustil, zhroutila jsem se na zem a snažila se alespoň některou z bolestí ovládnout. Plíce mě při prvním roztažení zabolely tak, až mi vyrazily slzy do očí. Procítěně jsem zaklela, jakmile jsem nabrala trochu dechu. Pod koleny a dlaní jsem cítila pevnou zemi, takže hlava přestala zmatkovat. Rychlé krátké nádechy mi dodaly potřebný kyslík. Jediné, co zbývalo, bylo pochroumané zápěstí.
Zvedla jsem se a pomalu následovala Ace přes kopec do domu, který někde objevil. K mému skoro pádu neměl ani jedinou připomínku, ani jeden dotaz. Jenom se přesvědčil, že jsem živá, a vedl mě dál. Na cestu jsem se moc nedívala. Prsty pravé ruky jsem opatrně zkoumala levé zápěstí a odhadovala, jestli je jenom pohmožděné, nebo to odnesla některá z kostiček.
Pochod nebyl náročný, ale trval dlouho. Slunce už bylo dost vysoko na obloze, když jsem zvedla oči a zjistila, že stojím před patrovým dřevěným domem.
Wraith si pečlivě prohlédl okolí, než vešel do otvoru, který nahrazoval dveře.
Váhala jsem venku, než na mě hlasitě zavolal.
Přízemí, to byla jediná místnost s ohništěm, hrubým stolem a lavicemi. Na dřevěných kolících v prkenné stěně viselo nějaké nádobí, oblečení a nástroje, které jsem nedokázala určit. U zadní stěny byl z kmene vydlabaný žebřík vedoucí do otvoru ve stropě. K němu mě Ace vedl. Vystoupal do patra jako první a za loket zraněné ruky mi pomohl nahoru.
Překvapeně jsem se rozhlížela. Zatímco přízemí svým zařízením připomínalo ten nejchudší středověk, v patře na dobře zpevněné podlaze stála velká dvoukřídlá vyřezávaná skříň a postel s čelem se stejným složitým vzorem, jako měla skříň. Malý stolek pod oknem měl zásuvky a stál na něm oválný kus vyhlazeného dřeva potažený vrstvou lesklého kovu, takže zastával funkci zrcadla. Okna v obou stranách štítu měla pevné dřevěné okenice, nyní pootevřené. Na lůžku byla hromada od pohledu dost čistých kusů silné látky.
Zvědavě jsem otevřela skříň. Neměla zámek nebo jiný zavírací mechanizmus. Jenom na obou křídlech otvor s provlečeným provázkem. Po zatažení za provázky se skříň otevřela dokořán a odhalila různé šaty vyskládané až po horní okraj. Nedůvěřivě jsem přejela rukou po těch, které ležely až nahoře. Měly krásně zelenou barvu přecházející ve slunečních paprscích do žluta a byly zdobené zlatou krajkou a výšivkou.
Nechala jsem skříň otevřenou a přešla ke stolku. Otevřela jsem vrchní zásuvku a vytáhla ručně vyřezávaný dřevěný hřeben. Rozesmála jsem se. S hřebenem v ruce jsem se otočila k Wraithovi.
„Neměla jsem daleko k úpravě svého účesu pomocí nože,“ řekla jsem tiše. Vlasy jsem si nestříhala dva roky. Za tu dobu se mi prodloužily až k pasu. Vždycky mi rostly rychle a byly husté a vlnité. Poslední dobou na wraithské lodi jsem se s nimi trochu prala a na této planetě jsem si už zoufala, protože mi divokými chuchvalci bránily ve výhledu.
Díval se na mě s pečlivě skrývanou netrpělivostí.
„Tak dobře,“ povzdechla jsem si. Odložila jsem hřeben na stolek a vrátila se ke skříni. Chvíli jsem se očima i zdravou rukou probírala v uložených šatech, než jsem si vybrala: jednoduchou širokou hnědou sukni sahající mi skoro ke kotníkům, bílou halenu s dlouhou tkanicí na zádech a vestu ve stejné barvě jakou měla sukně.
Výkřik z venku mě vytrhl ze zamyšlení, jak obléci na špinavé tělo čistý oděv. Ohlédla jsem se po Wraithovi. Stál u okna a kradmo vyhlížel ven. Šla jsem se podívat také.
Pod oknem stál povoz a vedle něj zvedal vzhůru hlavu mladý muž.
„Dobrý den!“ zavolal, sotva mě uviděl v okně.
Odpověděla jsem a se zatajeným dechem čekala, jestli objasní důvod své návštěvy.
„Koukám, že Na Rozhraní si konečně vzali novou pomocnici,“ pokračoval muž a prohlížel si mě přimhouřenýma očima. Stále jsem na sobě měla jenom roztrhanou halenu. „Přijel jsem pro nové šaty,“ dodal, když jsem na něj beze slova zírala.
Přikývla jsem a odstoupila. Vytáhla jsem se u Ace na špičky a šeptem s ním domluvila další postup. Sešplhala jsem do přízemí, vzala si z dřevěného kolíku jeden z plášťů a vyšla ven.
Sotva jsem došla k povozu pod okno, z patra se snesla první várka šatů ze skříně. Chytali jsme je s mužem a nakládali na vůz. Pamatovala jsem si, který kousek byl poslední. Uložila jsem ho na hromadu k ostatním a natáhla ruku. Muž na mě chvíli zíral, ale nakonec sáhl za pás a podal mi kožený vak, který tam měl upevněný. Podívala jsem se dovnitř, vysypala jsem si pár dřevěných obdélníčků na dlaň a se zdviženým obočím jsem se zahleděla zpátky na muže. Mrzutě něco zamumlal a podal mi i druhý vak od svého pasu. Znovu jsem ho zkontrolovala a přikývla. Žádný další váček mu už u pasu nevisel.
„Ani nevím, jak ti říkají.“ Prohlížel si mě a zcela jasně vzpomínal, v jakém oděvu jsem se objevila v okně.
„Jsem jenom pomocnice,“ zavrčela jsem a významně se podívala na krátký oj vozu.
S pokrčením ramen se ho chopil a zabral. Vůz se pomalu rozjel. Ještě se otočil. „Tak zase za dvacet dní,“ zakřenil se na mě. Čekala jsem, dokud nezmizel v zákrutech cesty za prvními stromy blízkého lesa.
„Na Rozhraní,“ zašeptala jsem si pro sebe, když jsem se vracela do domu.

Děkuji za všechny komentáře
Příště bude osmého trochu dřív. Asi už 6.8. nevím, jak to bude v následucíjích dnech s připojením k netu, tak pošlu kapitolku raději dřív. Docela se to hodí, když těch Dvacet dní? je taky s otazníkem

vynikající díl opět si mi zlepšila den

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

To jsem moc ráda

[andoriel]

Ještě jednou děkuju posedlíkovi

A protože jsem osmého vyhlásila už na dnešek, bavte se

Zelená planeta
5. Dvacet dní?

Ace na mě čekal dole. Prohlédl si mě stejně pozorně jako mladík, který si přijel pro ušité šaty. Na rozdíl od mládence na závěr pokrčil nos.
„Koupel by ti neuškodila,“ předběhla jsem ho. Už jsem toho významného prohlížení mé špinavé osoby měla tak akorát dost. Čistá jsem se tady cítila jenom ve chvíli, kdy jsem se málem topila pod přívalem vody.
Zamyšleně jsem se zadívala do domu. „Máme dvacet dní?“ Nebylo to konstatování. Kdo ví, kdo všechno přijíždí za švadlenou nebo snad krejčím, kteří tady žili. Ale představa čistého lůžka byla lákavá. Stejně tak jako čerstvě uvařené jídlo a střecha nad hlavou.
„Něco ti ukážu,“ kývl Ace ven a vyšel jako první. Vedl mě za dům k lesu, ale z dohledu cesty, po které odešel mladík se svým nákladem. Malý potok jistě vytékal z vodní pláně, kterou jsme nedávno opustili, a za prvními stromy lesa se rozléval do tůně jako stvořené ke koupeli.
Nezdržovala jsem se přílišným svlékáním nějakých šatů. Odhodila jsem plášť a v roztrhané haleně jsem vběhla do vody. Cákala jsem kolem sebe a pak jsem se položila na vodu a dívala se do zeleného nebe. Pořád mě svojí barvou překvapovalo.
Dotyk na zápěstí mě přivedl zpátky do reality. Sykla jsem bolestí.
Wraith mi ruku sevřel ve své dlani a sledoval, jak se raději stavím zpátky na nohy. Voda mi sahala po ramena. Zápěstím mi projela další bolest a pak brnění. Cítila jsem, jak bolest zvolna ustupuje společně s otokem. Wraithský dotek byl neuvěřitelný z obou svých pólů.
„Nekřičíš,“ ušklíbl se na mě, když mi ruku pustil.
Nedokázala jsem reagovat. Jeho blízkost mi najednou vehnala krev do těch nejpodivnějších zákoutí těla. Třeba do obličeje. Zmateně jsem sklopila oči a ponořila se pod vodu. Žádný jiný způsob úniku mě v tu chvíli nenapadl. Odrazila jsem se směrem ke břehu, kde jsem nechala plášť, a hlavu vynořila, až když jsem se rukama dotkla pozvolně stoupajícího dna.
Zůstala jsem stát na břehu na prudkém slunci a prohlížela si vyléčené zápěstí. „Děkuju,“ usmála jsem se na Ace. Právě vystoupil z tůně a voda z něj ještě crčela, zatímco mě už slunce usušilo. Nechala jsem Wraitha na sluníčku a rozprostřela jsem plášť do krátkého stínu stromů. Lehla jsem si na něj a pokračovala v pozorování nebe.
Ace nevydržel dlouho pod pálícími paprsky. Jeho bílá kůže byla zvyklá na chlad vesmíru a slunce jí ubližovalo víc, než té mojí. Lehl si vedle mě a zavřel oči.
„Tvoje přítomnost je vyčerpávající,“ zamumlal, aniž se na mě podíval.
„Nápodobně,“ odsekla jsem zprudka při vzpomínce na svoje pocity v tůni. Otočila jsem hlavu, abych se na něj podívala. Oči měl stále zavřené a na rtech malý úsměv. Pozvedla jsem se, abych mu lépe viděla do obličeje. Zamrkal, než se na mě podíval.
Jeho kůže získala načervenalý nádech. Stačilo tak málo, aby ho slunce poznamenalo. Přejela jsem mu prstem po lícní kosti. „Nemůžeme tady zůstat. Je to tu pro tebe nebezpečné.“
„I pro tebe,“ zamumlal. Vzal mě za prsty a přitáhl si je ke rtům. „Už nebudeš dlouho utíkat.“
„Nebudu,“ souhlasila jsem tlumeně. Jednou rukou mi pořád držel dlaň a druhou jsem cítila na stehně, jak se posunuje vzhůru. Polkla jsem a pokusila se o úsměv.
Zvedl mou ruku u obličeje a položil si ji na rameno. Natáhla jsem se a dotkla se ústy hrany jeho brady.
Než jsem stačila udělat cokoli jiného, ležela jsem na zádech a Ace se mi zblízka díval do očí. Ruka mu sklouzla z mých boků. Halenu jsem měla vykasanou k pasu. Rychlým nenápadným pohybem lehce rozevřel svůj světle modrý plášť. Stáhl rty, až se objevily špičaté zuby. Nevěděla jsem, jestli se pokouší o úsměv nebo vrčí v očekávání věcí příštích. Bylo mi to jedno. Přitiskla jsem se k němu. Hlasitě jsem vydechla, když jsme se setkali. Bez hledání, bez tápání jsme se stali jedinou bytostí.
Slyšela jsem svůj přerývaný dech a cítila ruce tak pevně svírající mé tělo, jakoby se bály, že zmizím. Někdy v mezičase nevydržela chatrná látka haleny a zmizela v nenávratnu, stejně jako modrý plášť. Ace mě nadzvedl a zůstal klečet na kolenou. Přitáhla jsem se k němu. Přitiskla mu obličej na krk a sevřela ho mezi koleny. Jednu ruku nechal na mých bocích a druhou mi přejel až do týla, aby mě zase pomalu položil. Hlava se mi zvrátila. Začala jsem se třást. Chtěla jsem se ho chytit, ale nedokázala jsem kontrolovat svoje pohyby. Trhala jsem sebou v těch silných bílých rukách ztracená ve vlnobití, které se mi rozlévalo tělem.
Pod zády jsem ucítila zemi a váha Wraitha mě téměř znehybnila. Konečně jsem ho dokázala obejmout a znovu jsem se k němu přitiskla. Ještě mnou pocházelo chvění, jenom jsem nedokázala určit, kterým z našich těl právě probíhá.
Ace zvedl hlavu a přejel mi rty po čele, které měl nejblíž. Povolil sevření, pak mě jednou rukou pustil a přetočil se na záda. Dvakrát se zhluboka nadechl a přitáhl si mě na sebe. Znovu mě objal a zůstal ležet se zavřenýma očima. Odpočíval.
Opřela jsem si o něj pohodlně hlavu a prsty přejížděla po bílé kůži wraithské hrudi. I pod slabým dotekem jsem cítila ozvy jeho srdce. Krev se mu uklidňovala jenom pomalu, stejně jako mně. Ruka mu sklouzla z mého ramene a přikryl mi dlaň tou svojí v místě, kde bylo centrum tepu.
Vydechla jsem pootevřenými ústy. „Nechci a nebudu žít bez tebe,“ zašeptala jsem neslyšně slova původně vyřčená v dešti na planetě Nová Veitona a před svědky.
Pootočil hlavu a za ramena mě zvedl, aby mi viděl do očí. „Nepamatuješ si to, že si to musíš opakovat?“ zeptal se přísně.
Zatvářila jsem se zkroušeně a pak jsem přimhouřila oči. „Možná,“ začala jsem váhavě a přemáhala smích. „Možná bys mi to mohl nějakým vhodným způsobem připomenout.“
Koutky úst mu zacukaly. „Možná bych měl,“ souhlasil tlumeně.

Slunce se schovalo za obzor. Voda v tůni byla chladná, přesto mě na kůži pálila. Než jsem přes sebe na břehu přehodila plášť, Ace stál na cestě k domu.
Docházela jsem k němu a přemýšlela, jestli se něco změnilo. Doufala jsem, že ne. Kromě toho, že jsem se cítila šťastná jako ještě nikdy předtím.
„Mám hlad,“ zahučela jsem, když jsem ho na cestě rychlým krokem míjela.
„Nic nevydrží,“ ozvalo se za mnou posměšně.
Jenom jsem se zasmála a zmizela ve dveřním otvoru.
K mému překvapení stačilo do ohniště hodit pár větví a oheň se rozhořel. Najít nějaké jídlo bylo složitější. Místo mouky jsem objevila zrní. Tvrdé kuličky, které snadno odolávaly mým zubům, když jsem se do jedné zakousla. Ale chuť jsem v ní přece jenom objevila, abych pochopila, k čemu slouží. Hned vedle ležela mělká dřevěná mísa s paličkou na jednom konci rozšířenou, aby se s ní dalo zrní drtit na hrubou mouku.
Se vzdycháním jsem složila nohy pod sebe a sedla si k těžké práci.
Výsledek jsem smíchala s trochou vody a zašklebila se, když jsem vzniklé těsto ochutnala. „Bez soli to nejde,“ prohlásila jsem bez konkrétního určení jen tak do prostoru.
Další pátrání přineslo výdobytky v podobě plátků sušeného masa visících venku pod střechou. A konečně také hroudu začernalé soli na nejhořejší polici vedle ohniště. Byla schovaná v sáčku z tuhé látky a při jejím objevu jsem nahlas jásala.
Venku vládla temná noc, když jsem odložila zbytek vlastnoručně upečené placky a spokojeně si povzdechla. Ace stál v otvoru dveří a díval se do venkovní tmy. Došla jsem k němu a opřela se o dřevěnou stěnu u vchodu.
„Jak se dostaneme zpátky?“ zeptala jsem se. Bylo celkem jasné, co se mu honí hlavou. Jenom s ní potřásl, beze slova se otočil a vyšplhal do patra.
Podívala jsem se na nazelenalé hvězdy, zkontrolovala ohniště a vydala se do patra za ním.
Z lůžka sházel všechny látky. Stál nad hrbolatým slamníkem a mračil se na něj. Shodila jsem i slamník a na prkna poskládala v silné vrstvě látku. Plášť, který jsem měla do té doby na sobě, jsem použila jako pokrývku. Wraith přidal i svůj. Prkna trochu tlačila i přes provedené úpravy, ale nebylo to horší než kdekoli jinde na této planetě.

Ace se díval do trámů rovné střechy, poslouchal zvuky noci a občas stočil pohled vedle sebe. Andoriel usnula, sotva si položila hlavu na jeho rameno. Pečlivě si večer rozčesala vlasy dřevěným hřebenem, ale už se zase začínaly kroutit do svéhlavých prstýnků. Její dech ho lechtal na krku a rušil ho při přemýšlení. Stále znovu a znovu se vracel k okamžiku, kdy byli z lodi přeneseni na tuto planetu. Pokud to vůbec planeta byla. Věděl, že při přechodu z lodi sem zahlédl něco, co by jim pomohlo na zpáteční cestě. Kdyby si na to dokázal vzpomenout! Netrpělivě se pohnul ve snaze zachytit prchavý obraz, který mu stále unikal.
Andoriel v polospánku zašeptala jeho jméno. Přitiskl ji k sobě. Musí si vzpomenout. A musí se vrátit. Oba. Andoriel zatím neví, co ji v blízké době čeká. Wraith zavřel oči. Vzpomene si. Teď! Teď... teď... Usnul.

Po snídani a ranní koupeli jsem stála za domem a dívala se k lesu. Rukama jsem jemně hladila nové oblečení na čistém těle. Ace od svítání vrčel a byl duchem nepřítomný. S očima upřenýma do modrého listí jsem se odhodlávala k dotazům, které bude jistě považovat za zbytečné a obtěžující.
Ulehčil mi to. Postavil se vedle mě, pohlédl do dáli a pak zpátky na mě. „Tak se ptej,“ povzdechl si.
Na většinu úvodních dotazů žádnou uspokojivou odpověď neměl. Nevěděl, jak jsme se sem dostali, kde vlastně jsme, ani jak se dostaneme zpátky. Na další várku otázek odpovídal jenom velice stručně. V domě byli tři lidé. Žena a dva muži. Jeden z mužů byl starší, ten druhý a žena mladí. Nedal jim šanci a nehodlal o tom diskutovat. Raději jsem zmlkla. Nedokázala jsem se přimět k tomu, abych začala o třetím okruhu svých zmatků v hlavě. Po dlouhém váhání jsem se zeptala na něco úplně jiného: „Proč jsem v té vodě omdlela? Co se mnou bylo? A jak se ti podařilo mě zachránit?“
„Mám jenom dohady,“ pokrčil rameny. „Podle toho, co se se mnou dělo těsně po příchodu na tuto planetu si myslím, že pro nově příchozí je toto místo toxické. Většina nových obyvatel zahyne pár hodin po příchodu. Ti muži tam,“ odmlčel se, „vlastně by mi prokázali dobrodiní. Kdybych se živil jiným způsobem, byli bychom oba mrtví. Zachránili nás oba. Ta energie, kterou jsem ti předal na kameni, byla z větší části jejich.“ Odmlčel se a tázavě se na mě podíval.
„Víš,“ usmála jsem se při vzpomínce na své tehdejší procitnutí, „po probuzení z toho děsivého snu jsem se cítila tak…,“ zarazila jsem se pod jeho zvláštním pohledem. „Opile,“ dodala jsem po chvíli. „Bylo mi jedno, co se mnou bude. Kdybys mě nedržel, nejspíš bych se tam utopila.“ Zvedla jsem hlavu. „Jak najdeme cestu zpátky?“ Otázka zazněla znovu, ale nedokázala jsem jí dodat ten správný přízvuk neštěstí. Odpovědi jsem se nedočkala.
„Co tady budeme dělat?“ povzdechla jsem si.
Ace se rozhlédl.
„Utíkat!“ sykl. Popadl mě za ruku a táhl mě nejkratší cestou k prvním stromům. Několikrát se ohlédl, aby se ujistil, že dům zůstává mezi námi a nebezpečím, o kterém věděl jenom on. Zastavil se až v lese v místě, kde jsme se mohli skrýt v nízké propadlině porostlé hustým křovím. Zatímco jsem ležela na zemi a popadala dech, Ace vyhlížel mezi šedožlutými větvemi a modrým listím zpátky k domu.
Chtěla jsem se vytáhnout k němu, abych taky viděla, před čím jsme prchali, ale v té chvíli se přikrčil a malým pohybem ruky mi dal najevo, abych se nehýbala. Vzápětí jsem uslyšela dusot nohou a chraplavý hlas, který se rychle blížil. O kus dál se kolem křoví prohnala tlupa mužů. Rozhlížela se na všechny strany. Vedl je mladík, se kterým jsem se setkala ráno, když jsem mu předávala hotové šaty ze skříně.
Zůstala jsem nehybně ležet ještě pár minut, než Wraith rozhodl, že v nejbližším okolí už nebezpečí nehrozí. Zvedla jsem se, stále přikrčená, a rozhlížela se na všechny strany. Uši byly lepším sledovacím zařízením než oči. Neviděla jsem nic, ale dusot nohou a úsečné pokyny k další cestě a pátrání jsem slyšela dobře. Každý indiánský válečník by měl z takových neopatrných bledých tváří radost. Pak jsem si uvědomila, že v tomto případě hrozí i něco jako smrt u mučednického kůlu, a raději jsem všechny podobné myšlenky zahnala. Co nejtišeji jsem se vydala zpátky k okraji lesa. Cítila jsem, jak se mi Ace mračí na záda, ale šel za mnou a nesnažil se mě zastavit.
Vybrala jsem si úkryt za kmenem stromu a pozorně si prohlížela okolí domu. Byl jistě opuštěný. Když nás muži nenašli v něm, šli pátrat do lesa. Možná nás i zahlédli při útěku. Nenapadlo je, že bychom se mohli vrátit.
Kývla jsem na Ace, aby zůstal na místě, a chtěla se rozběhnout k budově, když mě chytil za ruku.
„Co je tam tak důležitého?“ zavrčel mi tichounce do ucha.
„Sůl,“ vydechla jsem s roztouženým pohledem. „A ty dva váčky,“ napadlo mě ještě. Doufala jsem, že je mladík nesebral.
Wraith se na mě zamračil. Věděla jsem, že ani jedna z těch věcí ve skutečnosti není důležitá, ale měla jsem nějakou zvrácenou potřebu se mladíkovi pomstít za to, že jsme z těch dvaceti klidných dní pod střechou neměli ani desetinu. Pokud zmizí plné váčky, které mi včera ráno neochotně nechal, pozná, že jsem se vrátila. Vytáhla jsem ruku z Wraithova sevření a rozběhla se k domu.
Ace už mě nechytal. Zůstal na kraji lesa a poslouchal, kdy se bude tlupa mužů vracet, aby mě mohl včas zachránit.
Vběhla jsem do domu, vyšplhala na lavici a natáhla se pro sáček se solí. Hned vedle byla odložená i podivná místní platidla. Všechny tři sáčky jsem vzala do jedné hrsti a cestou ven stáhla další z velkých plášťů. V noci se bude hodit. Do jeho záhybů jsem schovala zbývající placku od večeře.
Za dveřmi jsem se srazila s Acem. Jenom kývl, kam se máme vydat, a rychlým krokem jsme se vzdálili. (poz.autora: rychlý krok znamená běh )

Šli jsme celý zbytek dne krajinou, kde se střídaly nekosené louky s hlubokými lesy. Obezřetně jsme se vyhnuli třem vesnicím a v podvečer se dostali ke skalám, které v zapadajícím slunci zářily ostrou žlutí. Než jsme našli místo vhodné k odpočinku, padla tmavě zelená tma.
Pod skalním převisem byla vrstva suchého jehličí. Uvelebila jsem se na něm rozhodnutá přečkat tam do rozbřesku, než se budeme muset vydat dál.
„Snad i oni potřebují oddech,“ zamumlala jsem.
Wraith stál u nejbližšího stromu a díval se zpátky ve směru, kterým jsme přišli. „Potřebují,“ souhlasil tiše. „Ale pronásledování ještě nevzdali.“ V dáli zahlédl odlesk zapáleného ohně. Otočil se a podíval se na mě. Pochopila jsem, co tím chtěl naznačit. Nebýt mé malé pomsty, možná jsme už mohli odpočívat v klidu.
S úšklebkem jsem pokrčila rameny. „Aspoň se zdrželi hledáním peněz,“ prohlásila jsem. Z pláště jsem vylovila poslední vlastnoručně upečenou placku a po krátkém zaváhání ji roztrhla na dva díly. „Přijmeš alternativu?“ zeptala jsem se.
Ace se podíval na kus placky a pak do mých očí.
„Tak ne,“ schovala jsem jeden z kusů zpátky do pláště. „Mohl bys vzít toto k sobě?“ pokračovala jsem hned a podala mu dva váčky s místními penězi.
Připevnil si je k opasku a usadil se vedle mě. „Měla by sis odpočinout. Vyspat se,“ navrhl klidně.
Poslušně jsem zavřela oči. „Nejde to,“ posadila jsem se za chvíli. „Je toho moc, co se mi honí hlavou.“ Použila jsem wraithské koleno místo polštáře a zavrtěla se, aby se jehličí pode mnou srovnalo. „Vyprávěj mi něco,“ požádala jsem.
„Cože?“
„Budu poslouchat a myšlenky se uklidní,“ vysvětlila jsem. „Vyprávěj mi, jak se stal Otagari tvým zástupcem.“
Položil mi ruku na rameno a lehce ho stiskl. „Není to moc hezké vyprávění.“ Zamyslel se. „Ale dobře. Poslouchej:

Opět děkuji za všechny komentáře
Příště už bude osmnáctého správně osmnáctého a Aceův příběh si poslechneme všichni.

Super, dobré čtení. Včetně červené knihovny.

[andoriel]

Děkuju, cpt-nemo
Na Zelené planetě bude dobrodružství v každém směru

vynikající díl ty se nezdáš

[andoriel]

Děkuju, posedlíku
Já se nezdám. Já jsem. Někdy až moc

[andoriel]

Překvápko!
Dneska mám svátek, tak Vám posílám další kapitolku už teď. A to i přes to, že tu vlastně vůbec nejsem. Ještě pořád se flákám na Kypru. Ale už mi to brzy skončí
To jsem ale hodná, co?
Bavte se

Zelená planeta
6. Příběh Wraitha

Stál v honosně a nevkusně vyzdobeném pokoji a nervozitou zatínal ruce. Jestli neprojde poslední zkouškou, může se rozloučit s celou svojí pracně budovanou kariérou. Přistihl se, že si rozrušením kouše rty. Přinutil se uvolnit čelisti a pak ústa pevně stiskl k sobě. Desítky, stovky let úsilí měly být v následujících okamžicích podrobeny testu, kterým prošel málokdo.
„Připrav se,“ zazněl hlas jeho velitele.
S nádechem se narovnal a rukama přejel po svém novém plášti. Byl to nenápadný pohyb. Dlaně se mu na stehnech sotva pohnuly. A přesto si vysloužil opovržlivé syknutí.
Přimhouřenýma očima se střetl s velitelovým pohledem. Jeho nadřízený byl vysoký a holohlavý. Jenom z brady mu vyrůstal dlouhý pramen vousů. Přestože byl pevně stažený složitými uzly, nepřestával se vlnit.
Velitel si ho naposledy kriticky prohlédl, mírně zavrtěl hlavou, mlaskl a vyšel na chodbu. Nechal ho v pokoji samotného čekat na ortel.
Ještě stále se díval za velitelem, když se otevřely jiné dveře. Ani k nim nepohlédl a padl na koleno se skloněnou hlavou.
„Velmi vhodné,“ zašeptal nový hlas. „Velmi… předvídatelné. Vstaň.“
Zvedl se a zavrávoral, než stanul pevně na obou nohách.
„Trochu labilní,“ pokračoval hlas. Tentokrát už nešeptal, takže bylo snadno poznatelné, že patří ženě.
Další hluboký nádech mu narovnal ramena. Oči stále upíral přímo před sebe. Na majitelku hlasu se ještě neodvážil přímo podívat.
Zastavila se za ním.
Cítil, jak je každý milimetr jeho těla zkoumán. Věděl, že nastává chvíle rozhodnutí. Podle toho, jak se teď zachová, bude buď přijat, nebo na další stovky let ztracen. S napětím čekal na ženin další pohyb.
Nestačila dokončit krok stranou. Bleskurychle se k ní otočil, chytil ji za ruce a stáhl jí je za záda. Tam je pevně uchopil do jedné dlaně, druhou jí položil na ramena a využívajíc své síly i setrvačnosti svého pohybu ji přinutil se prohnout v pase a zaklonit se.
Zblízka se jí podíval do obličeje, než se jejich ústa setkala.
Ani se moc nebránila.
„To stačí,“ řekla klidně po chvíli. Bez nejmenší námahy se vyprostila z jeho sevření a narovnala se. „Aktivita ti nechybí.“ Prohlížela si ho přimhouřenýma očima, a když se znovu zadíval přímo před sebe, ukazováčkem mu zvedla bradu. „Ani genetický potenciál,“ usmála se na něj zblízka.
Cítil, jak mu při tom po zádech přeběhl mráz. Zatím šlo všechno nad očekávání dobře, ale to nejdůležitější ho ještě čekalo.
Žena přešla k jednomu z panelů v místnosti a dotkla se ho.
„Je laboratoř připravena?“ zeptala se. Stručná odpověď jí vykouzlila na rtech malý úsměv.
S rozpaky už podruhé zaznamenal, že jí smích nesluší. Tvář se jí poskládala do jemných vrásek, které narušily jinak dokonalou hladkost její pokožky. S vážným výrazem byla nepřekonatelná. Při projevení kladného pocitu se měnila v cosi popraskaného emocí a stářím.
Téměř s radostí uposlechl její pokyn, aby opustil místnost a odebral se do laboratoře.

Nedovolil si nejmenší známku protestu, když byl po vstupu do laboratoře vyzván, aby odložil veškerý oděv, než si lehne na tvrdé studené lůžko. A jenom jemné škubání ve svalech naznačilo, že následující procedura sestávající z bezpočtu jehel zabodaných do jeho obnaženého těla, není zcela bezbolestná.
Vědec, který zákrok prováděl, se na něho díval skoro s lítostí.
Nechápal to. Nebylo větší cti. Vždyť jeho geny mají šanci proudit v příští generaci. To za trochu bolesti stojí.
„Budeš zde ležet hodinu bez hnutí,“ oslovil ho vědec, když konečně umístil poslední jehlu. „Za tu dobu se probudí tvé vnitřní orgány. Byl jsi poučen, co všechno to pro tebe znamená?“
Poslední otázka ho skoro urazila. Samozřejmě, že věděl, co ho čeká. Jeho pohled nenechal vědce na pochybách, že je jeho dotaz nevhodný.
Vědec se bez dalšího slova otočil a odešel.
Zůstal sám v prázdné studené místnosti.

Jak plynul čas, stále častěji myslel na vědce a jeho nevhodnou otázku. Byl poučen včas, ale to neznamenalo, že důsledky svého snažení dokázal plně pochopit. To se stalo, až když bylo pozdě.
Po úvodním polibku už mu nedovolila další dotyk. Plnil své povinnosti na hvězdné lodi jako předtím. Žádnou poctu ani hrdost necítil.
Vyšel do chodeb vesmírné lodi a automaticky zamířil na své místo v jedné ze vzdálených hal. Jeho ovládací panel byl jako jeden z mnoha připojen k senzorům. Údaje z nich musel roztřídit a uložit podle charakteru a důležitosti. Nebyla to příliš zajímavá práce.
Ohlédl se a na kořeni nosu se mu objevila kolmá vráska. Ne. Tak si kariérní postup opravdu nepředstavoval.
Otočil se zpátky a stanul před vědcem, který ho kdysi před zákrokem čekal v laboratoři.
„Jsi spokojen?“ zeptal se ho vědec. „Splnila procedura tvoje očekávání?“
Stiskl rty. Nechtělo se mu vyslovovat nahlas stížnosti, které se mu honily hlavou.
„Odpověz, Wraithe,“ zamračil se na něj vědec. „Je tvoje královna spokojena se službou, kterou sis vymohl?“
„Nevím,“ zavrčel Wraith. „Zatím jsem ke službě královně nebyl povolán.“
„Pak se jistě vbrzku dočkáš.“ Vědec lehce sklonil hlavu na pozdrav a odcházel.
„Počkej!“ vykřikl Wraith. „Chci se tě na ten zákrok zeptat.“
Vědec se zastavil a čekal na otázku.
„Dá se ten proces zvrátit? Uvést všechno do původního stavu?“
Vědec se chvíli mlčky díval před sebe. „Nevím,“ přiznal nakonec. „O změně tohoto charakteru dál rozhoduje už jenom sama královna. Pokud jí přestaneš vyhovovat, poznáš to sám.“ Zadíval se Wraithovi do očí. „Nevrátíš se do svého původního stavu. Zabije tě.“
Wraith se zamyslel. „Ještě něco,“ zarazil vědce. Nadechl se k dalšímu dotazu, ale nevyšel z něho žádný zvuk a jeho myšlenky byly zmatené.
Vědec ho pozoroval s klidem a trpělivostí, která Wraitha popuzovala. S hlubokým nádechem se rozhodl přece jenom otázku položit: „Mám problémy. Ruší mě při práci. Máš nějakou radu, jak se mohu soustředit?“
Vědec nedal znát, jestli se mu dotaz zdá nevhodný a jestli na něj odpoví. Beze slova pokynul Wraithovi, aby ho následoval do laboratoře. Tam navrhl řešení, které Wraitha urazilo. Vyskočil ze židle a rozzuřeně zavrčel: „Takové rady nepotřebuji. To je... nepřípustné. Nevhodné. A ponižující!“
Vědec pokrčil rameny. „Dělej, jak myslíš. Toto je jenom návrh na rychlé vyřešení tvých potíží.“ Nechal Wraitha dojít až ke dveřím. Než se rozjely, s malým vědoucím úsměvem dodal: „Vhodné objekty najdeš o patro níž ve třetí příčné chodbě.“
Wraith se zarazil, ale bez otočení odešel.
Vědec si tiše vzdychl. Mladí ambiciózní důstojníci si ne vždy vybrali tu nejlepší cestu k postupu.

„Říkají mi Al. To je zkráceně Alaya,“ šeptala.
Tiše zavrčel. Její jméno ho nezajímalo. Jediné, co potřeboval vědět, bylo, jestli se díky ní dokáže zbavit toho napětí, které mu každou chvíli kroutilo tělo v křeči.
Teorie byla jasná. Po jejím prvním bolestivém výkřiku si uvědomil, že v praxi se bude muset zabývat i tím, aby lidská žena vydržela naživu po celou dobu, kdy ji bude potřebovat. Povolil sevření a dovolil jí, aby se nadechla.
Zpočátku vzlykala, pak se utišila a byl slyšet jenom její přerývaný dech. A nakonec se znovu rozkřičela.
Wraith se překvapením zarazil uprostřed pohybu a poprvé za celou dobu se na ni vědomě podíval. Ne proto, že křičela. To slyšel už mnohokrát. Ale proto jak křičela. Nebyla v tom bolest, ale radost.
Ústa se mu roztáhla zubatým šklebem. Vlastně ani nevěděl, proč se usmívá. Věděl jen, že mu ten křik působí rozkoš, která se téměř... TÉMĚŘ rovnala uspokojení při krmení.
Než odešel z pokoje, který dostal jako jedinou připomínku svého nového postavení, zvedl ji do stoje a podíval se na ni. Dlouhé hnědé vlasy se jí rozsypaly po ramenou a zádech. Na těle měla stopy po jeho příliš silných stiscích, ale přes rty jí nepřešel jediný sten. Žádná slova protestu. S očima sklopenýma k zemi čekala na jeho rozhodnutí.
Představil si, jak se na ní v zámotku nakrmí některý z vojáků, který půjde zrovna kolem, a vztekle zavrčel. Nechtělo se mu hledat jinou vhodnou. Mrštil s ní zpátky na provizorní lůžko a dveře při odchodu zajistil osobním kódem. Nikdo k němu bez dovolení nevkročí.

Vracel se v nepravidelných intervalech a snažil se nezapomenout, že i lidské bytosti musejí přijímat potravu, aby přežily. Alaya přežívala. S mírným pobavením sledoval, jak ho netrpělivě očekává a snaží se spojit příjem potravy se svými dalšími povinnostmi. Jeho obtíže pominuly a tichá společnost Alayi mu byla svým způsobem příjemná. Věděla, že dokud bude užitečná, je chráněná před hladovou posádkou. Snažila se na sebe neupozorňovat víc, než bylo nezbytně nutné k jejímu přežití. Zvykl si před ní vyslovovat některé svoje myšlenky nahlas. Její tiché a váhavé odpovědi ho ze začátku překvapily svojí jednoduchou logikou, která i pro složitý problém dokázala najít prosté řešení. Další dva roky pro něho proběhly v klidu.
Wraith už nechodil několikrát denně kolem královniných pokojů s přesvědčením, že bude vyzván ke vstupu. Když se smířil s tím, že jeho změna byla jenom jedním z královniných rozmarů, přišlo pozvání, na které už dávno přestal čekat.
Královna si ho pozorně prohlédla pohodlně usazená v křesle. Stál před ní a znovu se v něm zdvíhal pocit, že by mohl ovlivnit chod celého vesmíru. A stačilo by tak málo! Další generace, která by mu byla vděčná za vlastní život. Která by bez něj nevznikla.
Královna se postavila a pomalu k němu došla.
„Už se tolik nesnažíš,“ oslovila ho.
„Má paní?“ vydechl.
„Jen se nepřetvařuj. Vím, co se za tím skrývá. Myslíš si, že mi něco zůstane utajeno?“ Prudce se otočila a znovu si sedla do křesla. „Jak odčiníš svůj prohřešek?“
Mlčel. Nevěděl, co chce královna slyšet. A také nevěděl, jak by se mohla dozvědět o Alaye.
„Co si přeješ, abych udělal?“ zeptal se, když se ticho protahovalo.
„Přeji si, abys vedl moji další sklizeň. Nebude to jednoduché, ale jistě to zvládneš. Jsi přece cvičený i jako voják, ne?“ královna přimhouřila oči.
Neodpověděl, jenom se uklonil. Samozřejmě dobře věděla, jak a v čem je cvičený.
„Až se vrátíš,“ pokračovala, „splníš své povinnosti i jinde.“
Další němá úklona a odchod probíhal jako ve snu. Bylo vysoce pravděpodobné, že se konečně dočká splnění svých cílů.

Sklizeň probíhala špatně. Původně myslel, že ho královna jenom zkouší. Lidské planety přece nebyly na takové úrovni, aby Wraithové měli se sklizní větší problémy. Některá potrava zalézala do skrýší a jeskyní, sotva se objevily první Šipky, ale několik početných oddílů vojáků jich dokázalo nachytat dost na to, aby se zásobárny naplnily.
Tato potrava se drze postavila na odpor se střelnými zbraněmi. Podařilo se jim také vyvinout výbušné zařízení a zabít dva oddíly wraithských bojovníků dřív, než si vojáci mezi sebou stačili o zařízení podat zprávu. A přitom na planetě bylo podle skenů jenom pár roztroušených zemědělských vesnic.
Sklizené potravy bylo málo. To, co se zdálo být jednoduchým úkolem, se změnilo v urputný boj. Na nastražené výbušniny naráželi Wraithi všude ve vesnicích i v lesích kolem nich a střelné zbraně je oslabovaly nutností regenerace. Místo aby energii získávali, přicházeli o ni v nesmyslných potyčkách.
Velitel sklizně skřípal zuby a nakonec sám sedl do Šipky, aby posbíral zbytky svého komanda.
Pokud se bude tato sklizeň zapisovat do historie, tak jako jedna z nejméně úspěšných.

Znovu stanul před královnou a ruce svíral zlostí, až se mu v dlaních objevily tmavé kapky wraithské krve.
„Tvůj výkon byl velice neuspokojivý,“ okomentovala královna jeho snahu pohrdlivě. „A zásoby, které jsi přinesl,“ očima přejela po zbytcích vlastní hostiny, „nestojí za řeč.“ Vrátila se pohledem k němu.
„Má paní,“ vyrazil ze sebe. „Tato rasa se nám ještě nikdy na odpor nepostavila. Netušil jsem…“ Pozdě si uvědomil svoji chybu. Měl tušit. Měl být připraven na každou možnost. A to, že posledních několik století trávil jako vědecký pracovník, se nijak nemělo odrazit na jeho vojenských a strategických dovednostech.
Slyšel, jak se za jeho zády otevírají a zase zavírají dveře.
Královna k nim jenom letmo pohlédla a opět se na něj zadívala.
„Tvoje práce není uspokojivá,“ pronesla klidně a vstala. „Co mám dělat s Wraithem, který si na mé lodi dělá, co ho napadne?“ Došla až k němu. „Při sklizni jsi nepoužitelný,“ zasyčela na něho zblízka. „Jako vědec bez nápadu,“ pokračovala a pomalu ho obcházela. „A o tvých dalších prohřešcích se mi nechce ani mluvit. Je mi z nich zle. Otoč se!“
Bez přemýšlení poslechl.
U dveří stál vědec, který mu pomáhal s přeměnou a – Alaya.
Vědec stál s uctivě sklopenou hlavou a čekal, až bude osloven.
Alaya se třásla tolik, že se lem jejích šatů vlnil, jako za silného větru. Nové oblečení jí přinesl nedávno. Ve skladech se vždycky našlo pár kousků pro uctívače.
Královna si vědce nevšímala. Došla k Alaye, zvedla jí za bradu hlavu tak, že se na ni žena musela podívat.
„Toto jsem našla v pokoji, který jsi dostal na znamení mé přízně. Tolik se bojíš hladu, že si jídlo schováváš?“ Letmo se podívala na Wraitha a znovu se obrátila k Alaye. Usmála se. „Nemáš tak špatný vkus, jak by se na první pohled zdálo,“ zamumlala.
Alaya se na královnu dívala široce rozevřenýma očima a z pootevřených úst se jí hlasitě dral dech. Po královniných posledních slovech se jí začaly kroutit rty.
Wraith se domníval, že se rozpláče, ale k jeho překvapení se i Alaya na královnu usmála. Po třasu nezbyla ani památka. Vzala její ruku pod svou bradou a přitiskla k ní ústa. Tím překvapení neskončila. Ani polibky tím neskončily.
Wraith zíral na objímající se ženy a zvedala se v něm zlost.
Pustily se a rozesmály se nad jeho pobouřeným výrazem.
„Netušil to.“ Alaya mrkla po královně. „Vážně si myslel, že mne utají i před tebou.“
Královna se na Wraitha podívala s takovým pohrdáním, až mu zatrnulo.
„Je tady jedna drobná nepříjemnost,“ řekla neurčitě do prostoru. „Měl zůstat na té planetě. Vůbec se neměl vrátit.“ Otočila tvář k Alaye. „Něco s ním udělám. S tím druhým taky. Za chvíli,“ a znovu se k ní sklonila.
Wraith se podíval na vědce. Z jeho pohledu pochopil, že ani on nevěděl, jaké má jejich královna zájmy. Jejich oči se setkaly. Oba byli ve smrtelném nebezpečí. Vědec ještě váhal, ale Wraith se už nechtěl, ani nemohl dál ovládat. Vytrhl Alayu z královnina náručí a postrčil ji směrem k vědci. Pak zaútočil na královnu. Překvapil ji. Přesto by se mu ubránila, kdyby mu vlna hněvu nedodala víc síly, než s jakou počítala. Královnin krk mu pod rukama praskl a on se s dodatečnou hrůzou díval do jejích nevidomých očí. Štítivě ji pustil na zem.
Alaya se zmítala ve vědcových pažích, rozhodnutá utéct a vyvolat na lodi poplach dřív, než ji zavřou zpátky do zámotku. Nebo by mohla zkusit něco jiného, blesklo jí hlavou. Přestala sebou házet a přitiskla se k vědci.
„Opravdu je mrtvá?“ zvedla k němu oči. Vědcova tvář byla bledší než obvykle. Podíval se na ni jako na něco bezmezně odporného. Četl v jejích myšlenkách lépe, než si dokázala představit. Pořád ji držel tak, aby se mu nemohla vysmeknout a pokusit se o útěk, a oslovil Wraitha: „Jak dlouho?“
Wraith věděl, na co se ptá. „Po našem rozhovoru v laboratoři,“ řekl neochotně.
Vědec se na něj překvapeně podíval. „To je hodně dlouhá doba,“ řekl zamyšleně. „Příliš dlouhá doba. Netušil jsem, že bych ti měl radit i v tom, za jak dlouho je nutné použité vyměnit.“
Wraith se zamračil. „Byla – vyhovující.“ Stiskl rty.
Alaya se na něho zadívala. Ve tváři nedokázala uhlídat výraz ošklivosti a pohrdání. Cítila, jak vědcovy ruce povolily. Už nemyslela na útěk. Zvedla bradu, když zjistila, že se může volně pohybovat, a přistoupila k Wraithovi. Nenalezla vhodná slova. Její dlaň se vymrštila a přistála na jeho tváři. Pak teprve se rozkřičela. Všechna nenávist se z ní hrnula v jednom nepřerušeném proudu nadávek a vulgarit, který rázně uťal políček od Wraitha.
Padla na podlahu vedle královny. Před očima se jí roztančily jiskry. Potřásla hlavou a zvedla se na kolena. Zůstala klečet vedle bezvládného těla a pohladila královnu po studené tváři. Pak jí ruka sjela a rychlým hmatem zapnula alarm v královniných šatech.
Vědec zlostí zasyčel. Wraith jen natáhl dlaň a přitiskl jí k Alayině hrudi. V tom dotyku byla zrada více jak dvou let, kdy věřil, že tu ženu zachraňuje před jistou smrtí a že jejich potřeby jsou v podstatě shodné.
Alaya se na něj dívala s nevěřícím úžasem. Rty se jí už zase kroutily. Tentokrát znal důvod. Energie se z jejího těla přelévala do něj.
Vědec se ohlédl ke dveřím. Nebude trvat dlouho, než přijde velitel a na první pohled pozná, že královnu nezabila slabá lidská žena, ale jeden z její posádky.
Wraith dokončil krmení.
Vědec otevřel dveře, rozhlédl se chodbou a oba vyběhli směrem k hangáru se Šipkami.
Vyletěli z lodi ve chvíli, kdy se velitel skláněl nad tělem své paní. Věděl moc dobře, kdo má tuto smrt na svědomí. Jeho rychlé rozkazy zastihly dvě odlétající stíhačky těsně před výpustí do vesmíru. Vrata za nimi zaklapla jako hladová ústa a několik střel proletělo v jejich těsné blízkosti. Wraithova Šipka hladce proklouzla pod spodní částí Úlu a zamířila do vysoké oblačnosti nad planetou. Vědec ho následoval trochu těžkopádně, protože jeho stroj byl jednou ze střel poškozen. Z další výpusti se za nimi rozletělo pět Šipek. Měly je přivést zpět nebo zlikvidovat.
Všichni proletěli těsně nad vrcholky hustého lesa v neobydlených místech světa.
Vědcova stíhačka sebou škubala a z její zadní části začal unikat pramínek tmavého kouře. Letmým pohledem zkontroloval svoji vzdálenost od pronásledovatelů a zadíval se na stíhačku před sebou. Dým zhoustl a začal pěti stíhačkám rušit senzory.
Vědec se snažil udržet svůj stroj co nejdéle ve vzduchu. Už nemohl ovlivnit, že sám zůstane na planetě zraněný nebo mrtvý, až Šipka vypoví službu úplně. Ale mohl pomoci Wraithovi před sebou, aby unikl pronásledování. Cítil za něj něco jako stín odpovědnosti. Vždyť to byl on, kdo na příkaz královny provedl jeho přeměnu. A on mu dal radu, jak se zbavit nepříjemných pocitů. To, jak bylo s jeho radou naloženo, už nijak ovlivnit nemohl.
Z motoru vyšlehl dlouhý jazyk plamene a stíhačka se zřítila k zemi.
Wraith ovládl myšlenku na pomoc vědci. Na senzorech viděl, jak se druhý stroj neovladatelně propadá a na své poslední cestě láme větve stromů a keřů. Ale jestliže chtěl uniknout, musel využít oslepení pronásledovatelů. Při své honičce už se dostali až na druhou stranu planety, odkud je Úl nemohl sledovat, a teď toho využil, aby vletěl do mraků a ztratil se v pásu asteroidů za další planetou. Jeho přežití bude složité, ale ne nemožné. Osud vědce na planetě, kde před pár hodinami proběhla sklizeň, bude mnohem složitější. Pokud se mu vůbec podaří přežít pád Šipky.

Vědec se vysoukal z kokpitu a odkutálel se dál od doutnajícího stroje. Právě včas. V Šipce něco zasyčelo a po mohutném výbuchu se nad ní objevil klobouk z ohnivého dýmu. To bylo to poslední, co vědec viděl.
Probudil se svázaný řetězy. Nad ním se skláněly lidské tváře a s obavami si ho prohlížely. Cítil, jak se jeho potrhané tělo namáhavě zaceluje. Neměl moc energie na regeneraci. Zavřel oči a vědomě odpočíval. Šum lidských hlasů kolem něj utichl. Do ticha se ozval ostrý povel: „Vstávej!“
S námahou znovu otevřel oči. Před ním stál přísně vyhlížející muž v šedozelené uniformě.
Vědce ani nenapadlo, že by měl rozkaz poslechnout, tak byl nešetrně na nohy postaven.
Voják, zřejmě nějaký velitel, si ho prohlížel jako zajímavý exponát.
Vědec pod jeho pohledem hrdě zvedl hlavu. Stálo ho to poslední zbytek sil. Vědomí ho opět opouštělo a cítil, jak jeho tělo přes veškeré pokusy udržet se ve stoje klesá k zemi.
Znovu se probudil v jednoduché podzemní místnosti, obehnané kolem dokola mříží. Řetězy zmizely, ale na jeho krmné ruce pevně seděla kovová rukavice bránící mu v příjmu energie. Regenerace důležitých orgánů byla u konce, ale sotva se udržel vzhůru. Pokud se mu nepodaří se brzy nakrmit, bude čas na zahájení jistého tajného rituálu.
Ležel na podlaze u zadní stěny své cely a jediná známka toho, že žije, byl mělký dech, který mu zvedal hrudník.
Při rachotu klíče v zámku pootočil hlavu a zamrkal, aby zaostřil na přibližující se postavy. Byl hrubě postaven na nohy, zbaven kovové ochrany ruky a nakonec před něj postavili nějakého starce.
Wraithský vědec se nerozmýšlel. Ta trocha života, co ve starci zbyla, se rychle přelila do Wraithova těla a dovolila mu, aby se konečně udržel na nohou vlastní silou.
Než se stačil narovnat, ruku měl zavřenou zpátky v pouzdru a rána elektrickým obuškem ho srazila k zemi.
Do hlasitého zamykání cely uslyšel chladný hlas lidského velitele: „Vítej na planetě Geniiů. A buď rád, že jsem pro tebe našel uplatnění.“
Dusot těžkých bot doprovodil jeho poslední sova. Někdo se rychle blížil.
„Veliteli! Veliteli Kolyo! Volají vás z centrály.“
„Velitel Kolya,“ zašeptal neslyšně wraithský vědec. „Budu si to pamatovat.“
V geniiském vězení zavládlo ticho.

.......................................................................

„Jak se cítíš?“
Wraith se otočil za hlasem. Jeden pohled na bledou tvář s hvězdou kolem oka mu připomněl vzdálenou dobu, kterou málem nepřežil. Lehce sklonil hlavu na znamení, že ví, s kým mluví.
„Dobře. Našel jsem jiného vědce, který byl ochoten moji proměnu zvrátit. Teď už mě při práci nic neruší.“
„To je dobře,“ pokýval vědec hlavou.
„Přežil jsi,“ řekl Wraith s očekáváním vysvětlení.
„Pochyboval jsi?“ Na vědcově se mihl úsměv. „Přežil.“ Oči mu zabloudily někam do dáli. „A zaplatil jsem za to.“ Podíval se na Wraitha před sebou.
„Vím o jedné lodi, která hledá velitele,“ řekl Wraith. „Byla by to pro tebe vhodná náhrada za...?“ zarazil se. Nenacházel vhodná slova, která si tak dlouho připravoval pro možnost tohoto setkání.
„Pokud si s sebou budu moci přivést svého zástupce,“ odpověděl vážně vědec.
Wraith se mlčky uklonil.
Budoucí velitel se na něj chvíli zamyšleně díval. „Nebude se ti to líbit,“ řekl bez upřesnění souvislostí.
Souvislosti zástupci velitele došly velice brzy. Velitel měl pravdu. Nelíbilo se mu, že jeho nadřízený za svoji záchranu i život vděčí nějaké lidské ženě. Ani její jméno se mu nelíbilo. Mělo zvukem příliš blízko k Alaye. Kdykoli z úst velitele uslyšel „Andoriel“ stiskl zuby a v očích se mu usadil tvrdý výraz.

Děkuju za všechny komentáře Někdy si je přečtu
Pokračování bude už klasicky osmnáctého.

Tenhle příběh mám ráda. Hodně ráda. Čtu ho už po několikáté a pokaždé mám znova radost. Děkuju za něj.

vynikající díl

[andoriel]

Už jsem doma ... nebo vlastně ? V noci tam bylo tepleji, než je tady přes den a svítilo pořád

Shano, díky mám radost, když máš radost.

A děkuju posedlíkovi
Bez Tvého plácajícího smajlíka bych nebyla spokojená a hledala bych, kde dělám chybu

[Aiwendill]

sorry, že reagujem až teraz, ale skôr sa nedalo z objektívnych príčin...

kapitola sa mi páčila, ale to som ti už asi písal kedysi dávno v niektorom z mailov...

jak bylo na kypru?

[andoriel]

Děkuju, Aiwe . To je fajn, že reaguješ (snad se taky polepším )
Na Kypru bylo krásně, ale už je to nějak daleko Na 41 stupňů ve stínu mi zbyla jenom matná vzpomínka
Ale abych dlouho nezdržovala - je osmnáctého, bavte se

Zelená planeta
7. Oheň

Wraithská loď se vznášela těsně vedle zeleného mračna. Většina posádky byla podle rozkazu v hibernačních kójích. Zak s několika důstojníky procházeli celé plavidlo od zádě až po příď a pečlivě kontrolovali každou místnost, každou chodbu a každé zákoutí. Hledali sebemenší stopu po veliteli a Andoriel. Cokoli, co by jim napovědělo, s jakým osudem se oba mohli potkat.
.........................................................................................

Probudil mě ranní chlad. Drze se prodral záhyby pláště, mrazil mi kůži a srážel můj dech do bílých obláčků. Ještě se zavřenýma očima jsem sáhla vedle sebe. Žádné teplé tělo, ke kterému bych se mohla přitisknout a spát dál, jsem nenašla. Neochotně jsem zamrkala do matného svítání.
Ace nebyl nikde v dohledu.
Posadila jsem se, přitáhla si plášť blíž k tělu a nervózně vyhlížela do probouzejícího se lesa. Neslyšela jsem žádný podezřelý zvuk, nic, co by mě varovalo. V jednu chvíli byl les kolem skalního převisu tichý a pustý a v další se Wraith skláněl, aby na mě viděl, a kýval, že bych měla vstávat.
„Děkuju za včerejší pohádku,“ usmála jsem se, když jsem se narovnala. Pak jsem zvážněla. Ace a Otagari byli v přátelství i nenávisti svázáni silným poutem. Otagari dlouho váhal se zradou svého velitele a dalo by se říct spolupachatele vraždy královny. Až Aceovy neustálé návraty na Atlantis mezi lidi a zvlášť moje přítomnost ho přesvědčily, že vědec, který mu tolik pomohl, už si žádnou další pomoc nezaslouží.
„Nebýt mě, bylo by všechno jinak,“ povzdechla jsem si pro sebe.
Wraith mě klidně přejel očima. „Nebýt tebe, sedím stále v geniiském vězení. Nebo jsem mrtvý.“
„Nebo taky ne,“ ušklíbla jsem se na něj. „Dříve nebo později by sis poradil sám.“ Bez ohlížení jsem se vydala hustým lesem pokrývajícím úpatí skal. Cítila jsem Aceův pohled v zádech.
Další cesta se proplétala skalami, skákala sem tam přes potok a prodírala se hustým porostem. Pohoří mi připadalo nekonečné. Prodírali jsme se jím dalších deset dní, než jsme se dostali na jeho protilehlý okraj. Za zády jsme stále měli pronásledovatele. Trochu jsem to nechápala. Co na mně bylo tak důležitého, že jsem jim stála za tolik námahy? Proč je neodradila přítomnost jiného muže v mé společnosti? Přemýšlela jsem nad těmito otázkami většinu cesty horami až k jejich konci. S očima sklopenýma pod nohy jsem se propletla trnitým houštím a automaticky sáhla po několika přezrálých plodech, které jsem vyzkoušela už den předtím, a tak jsem věděla, že aspoň na chvíli dokážou zahnat hlad. Pocit prázdného prostoru mě přiměl zvednout hlavu.
Před námi se do nedohledna rozprostírala holá travnatá pláň. Blížil se večer. Stačil mi jeden pohled, otočila jsem se a začala hledat místo na přenocování, i když mělo být ještě asi půl hodiny dostatek světla před stmíváním.
Ace zůstal stát a zamračeně se díval do dálky.
Brzy jsem našla jeskyni. Přepychové místo ke spánku s měkkým pískem, kde dokonce poblíž tekla voda. Vrátila jsem se k Wraithovi a vzala ho za ruku.
Sklopil ke mně vážný pohled.
Nesmyslný strach se do mě zakousl jako hladový vlk. Už dávno jsme zjistili, že telepatie tady nefunguje, ale nepotřebovala jsem ji, abych si dovedla představit, co chce udělat.
„Zůstaň se mnou,“ vypadlo ze mě. Cítila jsem se hloupě. Sklonila jsem hlavu a zadívala se na svá okopaná a špinavá chodidla. Nad nimi se mezi námi houpalo jediné široké stéblo trávy. Wraithská dlaň se mi přitiskla na tvář a přinutila mě znovu vzhlédnout. Rychle jsem zamrkala.
„Potřebuji energii,“ řekl Ace a pořád se na mě díval tím vážným pohledem. „Třeba je odradím od dalšího pronásledování.“
„Nechoď. Ne dneska. Ne teď. Prosím.“ Byla bych pokračovala, ale přerušil mě tím nejrychlejším a nejjednodušším způsobem. Políbil mě. Bylo to tak náhlé a překvapivé, že jsem zmlkla.
„Vrátím se. Našla jsi místo na přenocování? Ukaž mi ho,“ pobídl mě.
Sklonila jsem se a utrhla dlouhé stéblo, které se postavilo mezi nás. Natáčela jsem si ho na prst a pomalu vedla Wraitha k objevené jeskyni. U jejího ústí jsem zůstala stát.
„Mám strach,“ přiznala jsem. „Mám strach, že odejdeš a už tě neuvidím.“
„Vrátím se brzo,“ ujistil mě se sebevědomým úsměvem.
Podívala jsem se na kroužek z trávy na svém prstě. Rozmotala jsem ho a uvázala ho Aceovi na malíček. „Tak dobře,“ nuceně jsem se usmála, „nech si to, abys nezapomněl, kam máš přijít.“
Nadechl se a bylo vidět, že takový pošetilý dar chce odmítnout, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. „Zůstaň tady. Budeš v bezpečí, než se vrátím,“ zamumlal jenom a zmizel v houstnoucí tmě.
Sedla jsem si u vchodu do jeskyně a přitáhla si kolena pod bradu. Přála jsem si být neviditelná. Hrozící nebezpečí jsem cítila téměř hmatatelně. Oči mi mimovolně jezdily z místa na místo a snažily se proniknout nastávající nocí.
Písek u ústí jeskyně se mi zdál měkký a krásně prohřátý odpoledním sluncem. Oči se chvíli namáhaly a pak začaly odmítat těžkou práci s hlídáním okolí. Chtěly odpočívat. Přes moje čím dál slabší protesty se zavíraly. Stočila jsem se do klubíčka a při čekání usnula.

Ace se zastavil na břehu potoka. Ponořil ruce do proudící vody. Potřeboval si před nadcházejícím lovem srovnat myšlenky. Stále se vracely k Andoriel a jejímu náhlému strachu. I on ho cítil jako nepříjemné mrazení v zátylku. Jako upřený pohled skrytého nepřítele. To byl jeden z důvodů, proč se rozhodl pro noční výpravu. Chtěl ukázat té tlupě místních, která si myslela, že před nimi budou jenom utíkat, kdo je tady lovec a kdo kořist.
Vytáhl ruce z vody a promnul si je. Dlaň mu zadrhla o stéblo trávy uvázané na levém malíčku na uzlík. S úsměškem zavrtěl hlavou, ale stéblo nechal tam, kde bylo. Rozhlédl se, určil směr a bez jakéhokoli hluku se začal proplétat lesem směrem k pronásledovatelům. Byli ve větší vzdálenosti, než se původně domníval. Trvalo mu ještě nejméně hodinu, než se dostal poblíž jejich nočního tábora.
Oheň hořel na malé mýtině uprostřed hradby suchého trnitého houští. Ace se k němu dostával jenom velice nesnadno. Pomalu a obezřetně se proplétal mezi trním a snažil se, aby na něm zůstalo co nejméně kousků ze světle modrého pláště. Mezi posledními větvemi skloněnými až k zemi se zadíval na temné siluety spáčů. Oheň dohoříval a v jeho zlatočervených záblescích viděl jenom neforemné šmouhy tmy na místech, kde muži odpočívali.
Zůstal ležet na zemi a čekal, až světlo ještě víc uhasne. Přepočítal spící a zamračil se na jejich počet. Někde v okolí by měli být ještě dva. Jsou na hlídce nebo se odpojili od skupiny a ženou se dál na vlastní pěst? Ani jedno nebylo dobré. Prohlížel okolí, jestli nezahlédne přikrčenou hlídku, ať už spící nebo bdící, ale za celou dobu, co sledoval tábořiště, nezaznamenal ani jediný pohyb.
Co nejtišeji se vysunul na travnaté prostranství. Nechtěl se neopatrně dotknout žádného z ležících těl a nechtěl se dostat na místa stále ještě ozářená ohněm. Zvedl se do dřepu a natáhl ruku nad nejbližší z pevně stažených pokrývek.
Ze rtů se mu ozval ostrý sykot. V pečlivě stočených dekách nebylo po pronásledovatelích ani památky.
Na jeho hlasitý výraz překvapení a zlosti se ozval smích, dusot nohou a vzápětí i praskání ohně, který se rozhořel na okrajích trnitého roští. Plameny rychle přeskakovaly z keře na keř a zavíraly Wraitha ve žhnoucím kruhu. Kamkoli se otočil, všude hučel oheň. V jeho plamenech viděl siluety mužů pobíhat kolem a udržovat požár tak, aby ho zcela obklopoval.
„Zemřeš, cizinče!“ vykřikl jeden z hlasů. „Shoříš a nedozvíš se, co se stalo s tou, kterou jsi tak dlouho chránil. Konečně se k ní dostala naše paní. Tebe čeká smrt a nás odměna.“
Plameny přeskočily na jednu ze stočených pokrývek a pohltily ji vysokým hučícím sloupem zlatého žáru.
Wraith uskočil. Cítil, jak mu šaty na těle doutnají a vlasy se mu kroutí horkem.
Vzplály i další pokrývky a celý křovinatý kruh se proměnil v ohnivé peklo.
Muži kolem zůstali stát. Byli přesvědčení, že z plamenů není úniku. Že už není nikdo, kdo by mohl utéci. Čekali až plameny pohasnou, a pak se postupně otáčeli a mizeli ve tmě. Poslední se rozhlédl po rychle dohořívajícím ohništi a s úšklebkem vykročil k okraji pohoří. Na spálené ploše z cizince neviděl ani ohořelý pahýl. Oheň ho strávil úplně.
Uprostřed stále žhnoucího kruhu se pohnul černý stín. Pomalu a se zjevnou námahou se narovnal, bez váhání přešel po doutnajících uhlících a než poslední z mužů stačil zmizet v lese, vrhnul se na něj.
Ozvalo se jenom tiché vyjeknutí.
Z muže zůstala vysušená mumie, kterou od sebe stín odmrštil až do spáleného kruhu. Nezdržoval se sledováním probíhající regenerace a hned se vydal za dalšími z bývalých pronásledovatelů. Černou wraithskou krev mu rozpaloval vztek a touha po pomstě ji mrazila až ke kostem. Cáry pláště zapečené do spálené kůže mu odpadávaly od těla, jak se pokožka obnovovala a vylučovala poškozené části. Sežehnuté plíce se regenerovaly, znovu se plnily vzduchem a dodávaly kyslík potřebný k pronásledování kořisti.
Ace se hnal po jejich stopách s vidinou další energie. Někde v podvědomí mu blikalo, že na konci jeho pronásledování bude Andoriel, vydaná na pospas neznámé hrozbě jakési „paní“. Čím dříve se vypořádá se všemi, které měl před sebou, tím dříve se bude moci v plné síle pustit do nového boje.

Zbytek mužů pokračoval v cestě společně. Po počáteční euforii ze smrti cizince mezi nimi nastalo ticho. Pohybovali se bezstarostně, ale tiše, a rychle se blížili k místu, kde pohoří končilo, a začínala rozlehlá travnatá pláň.
Stín za nimi přidal do kroku. Trpělivě čekal na možnost nenápadného útoku.
První příležitost se mu naskytla, když se jeden z mužů na pár vteřin opozdil za ostatními. Jeho tělo zbavené energie zůstalo u paty stromu. Wraith se ani nepokoušel ho nějakým způsobem ukrýt. Regenerace pokračovala. Ze zad se mu slupovaly celé kusy spálené kůže a nahrazovala ji nová, bíle se lesknoucí ve svitu zelených hvězd.
Na zaváhání dalšího z mužů nečekal. Dostal se těsně za toho, který uzavíral skupinu přecházející úzkou vymletou brázdu, a tiše ho zbavil energie i života. Pod jeho dlaní muž nevydal žádný zvuk, kromě neslyšného vzdechu. Ostatní si dalšího zmizení ani nevšimli.
Wraithovi se na tváři rozšířil úsměv. Do veselí měl ale ten úsměv stejně daleko jako jeho loď do Mléčné dráhy. Byl to jenom neradostný výraz vítězství nad příliš hloupou kořistí. Zbývalo pět mužů. Pět cílů, i když jeden z nich bude muset žít dost dlouho, aby Wraithovi pověděl, kdo je ta tajemná paní, kde se nalézá a co má v plánu udělat s Andoriel.
Další dva se začali dohadovat nad svými podíly a zaostali za ostatními.
Ace k nim došel tak tiše, že si ho všimli, až když stál těsně u nich. Levačkou chytil jednoho za krk, aby ho křikem neprozradil, a pravačka se mu hladově přisála na druhého. Úsměv mu z tváře nezmizel a děsil jeho oběti až do jejich konce.
Trojice stála opodál a zmateně se rozhlížela v temné noci. Wraith byl krytý za štíhlými stromy, propletenými do sebe navzájem. Ukládal tam obě své poslední oběti. Zaslechl tlumené volání zbývajících mužů a zůstal v podřepu skrytý za skupinkou stromů.
Trojice si vyměnila nejisté pohledy a vydala se na další cestu. Náhlé zmizení jejich druhů je znervóznělo. Nevěděli, co si o něm mají myslet. Vidina odměny od „paní“ je popohnala dál a nutila je zrychlit. Vždyť jedna z možností, kam ostatní zmizeli, byla i ta, že se je snaží obejít a předběhnout. Že by je mohl pronásledovat upálený cizinec, je ani nenapadlo. Takový žár nemohl přežít žádný člověk.
Na wraithském těle už nebyla po ničivém zásahu ohně ani stopa. Ace se ušklíbl. Na této planetě měl zatím potravy nadbytek. Přes všechna nebezpečí, která se mu tady stavěla do cesty, nebo právě pro ně ve spojení s dostatkem stravy, se toto místo dalo nazvat téměř wraithským rájem. S jedinou výjimkou. Stálé hledání vhodného oblečení mu připadalo jako zbytečná ztráta času i energie.
S nechutí si navlékl úzké nohavice a volnou košili z jednoho použitého těla. Druhému stáhl z ramene dlouhý stočený provaz a rozběhl se za zbývající trojicí.
Pospíchající muže nečekaný útok překvapil jak svou silou, tak osobou útočníka. První dojem, že je to jeden z jejich ztracených druhů, se rozplynul stejně rychle jako myšlenka na nějaký odpor. Za pár okamžiků stáli všichni tři připoutaní k širokému kmeni stromu a muž, kterého mnoho dní hnali před sebou, si je zachmuřeně prohlížel.
„Co jsi zač?“ vydechl mladík a pokoušel se nenápadně vykroutit z pout. Marně. Provaz měl důkladně obtočený kolem zápěstí a uzly byly správně umístěné tam, kam jeho prsty nedosáhly. Cizinec nevypadal jako žádný člověk, kterého ve svém životě viděl.
„Není to člověk,“ zachraptěl starší muž vedle. „Je to démon. Zlo, které slétlo ze zelené oblohy, aby nás všechny zničilo.“
Ace se usmál. „Jsem rád, že jste mě poznali. O to snadnější bude naše domluva. Kdo je ta vaše ‚paní‘?“
Muži mlčeli a zírali na Wraitha s neskrývanou nenávistí.
„Nebudu na odpověď čekat moc dlouho,“ zavrčel Wraith. Ani tak žádný z mužů nepromluvil. Wraith v dalším úsměvu odhalil špičaté zuby a pokročil ke staršímu muži stojícímu uprostřed. „Váš čas právě vypršel,“ řekl tiše.
Nocí se vznesl vyděšený křik mladíka, když tělo přivázané těsně vedle něj ztratilo poslední zbytek energie.
„Mluvte,“ pobídl Wraith zbývající dva. „Co má ta vaše ‚paní‘ v plánu se ženou, kterou jsem doprovázel?“
Třetí z mužů se mlčky ušklíbl.
Ace se na něj zadíval, natáhl ruku a dotkl se dlaní hrudi roztřeseného mladíka. Nevšímal si mládencových proseb ani hrozeb, neříkaly nic o tom, co chtěl slyšet, díval se do očí třetímu muži. Viděl, jak bledne, ale stále byl rozhodnutý mlčet. Mladík ztichl, když mu na další křik nezbyla žádné energie. Ace přerušil pomalé krmení předtím, než zemřel. Stále se díval na třetího muže. Ten byl sice bledý a tělem mu probíhal neovladatelný třas, ale vzdorně pozvedl hlavu.
„Nedozvíš se, kdo je naše paní,“ řekl a tvář se mu změnila úšklebkem, kterým se snažil zamaskovat vlastní strach. „A nikdy už nenajdeš tu, kterou jsi chránil,“ dodal se vším pohrdáním a zlobou, kterých byl schopen.
Ace dokončil krmení na mladíkovi. Cítil se tak nabitý energií, jako málokdy v životě. Zadíval se na svoji poslední zkrmenou oběť visící v najednou volných provazových poutech. „To ty jsi je všechny přivedl,“ řekl zamyšleně.
Poslední živý muž sebou trhnul. „Jak to víš?“ zeptal se překvapeně. „Jak víš, že právě on…?“ Zmlknul, když k němu Wraith pohlédl. Přitiskl se zády ke kmeni stromu, zavřel oči a odvrátil hlavu.
Ace se na něj zadíval. Pak se pohledem dotkl provazů, aby se ujistil, že budou muže držet pevně, a zmizel ve tmě.
Pospíchal k jeskyni, kde měla Andoriel čekat na jeho návrat. Věděl, že byl pryč déle, než si oba mysleli, a doufal, že ji najde spící z dlouhého čekání.
Před jeskyní se zarazil. Rozhlédl se, aby si byl jistý, že našel správné místo. Když se přiblížil, uviděl čerstvé stopy v písku a ty ho nenechaly na pochybách. Andoriel tu jistě byla. Otisk její bosé nohy se mísil s dalšími nezřetelnými stopami. Obešel skálu, prozkoumal samotnou jeskyni, ale po Andoriel nenašel žádnou další stopu.
Zastavil se pod stromy u jeskyně a zvedl hlavu k nebi. Jeho zlostný výkřik se vznesl do noci a hluše zanikl.
Usadil se mezi kořeny a zavřel oči. S dalším pátráním může začít za svítání. Měl sice dostatek energie na jakoukoli činnost, ale při nočním pátrání by mohl přehlédnout něco, co mu za denního světla neujde.

Děkuju za komentáře

Na konci prázdnin se to trochu zamotá a cestičky Poslání se rozběhnou do všech stran

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Ty jsi vážně šikovná dívčina. Jen tak dál ...

[andoriel]

Děkuju, cpt-nemo

Ty plácající smajlíky mám čím dál raději

Jop, tak jsem to přečetla. Jako vždy, skvěle napsané a úžasné a nějak mi došly slova. Však určitě víš, jak to myslím. Prostě se mi to hrozně a opravdu moc a moc líbilo. Těším se, co bude dál.

[andoriel]

Děkuju, Darrenko

To jsem ráda, že se Ti to tolik líbí (a taky za plácajícího smajlíka )

Dobré a pekné časti (aj tie ktoré som nestihol okomentovať).
Ešte sa ozvem od PC.

[andoriel]

Děkuju, Puk

Hurá! Další plácající smajlík

Už se těším na maila. Asi se dozvím, proč Tebe bolí hlava, když já chlastám

[Aiwendill]

Zeby preto, lebo vcera mal narodeniny a oslavoval 50. Rokov?

[andoriel]

Určitě ne!
Vždyť jsem mu včera mailem přála k dvacetinám