Zelená planeta
5. Dvacet dní?Ace na mě čekal dole. Prohlédl si mě stejně pozorně jako mladík, který si přijel pro ušité šaty. Na rozdíl od mládence na závěr pokrčil nos.
„Koupel by ti neuškodila,“ předběhla jsem ho. Už jsem toho významného prohlížení mé špinavé osoby měla tak akorát dost. Čistá jsem se tady cítila jenom ve chvíli, kdy jsem se málem topila pod přívalem vody.
Zamyšleně jsem se zadívala do domu. „Máme dvacet dní?“ Nebylo to konstatování. Kdo ví, kdo všechno přijíždí za švadlenou nebo snad krejčím, kteří tady žili. Ale představa čistého lůžka byla lákavá. Stejně tak jako čerstvě uvařené jídlo a střecha nad hlavou.
„Něco ti ukážu,“ kývl Ace ven a vyšel jako první. Vedl mě za dům k lesu, ale z dohledu cesty, po které odešel mladík se svým nákladem. Malý potok jistě vytékal z vodní pláně, kterou jsme nedávno opustili, a za prvními stromy lesa se rozléval do tůně jako stvořené ke koupeli.
Nezdržovala jsem se přílišným svlékáním nějakých šatů. Odhodila jsem plášť a v roztrhané haleně jsem vběhla do vody. Cákala jsem kolem sebe a pak jsem se položila na vodu a dívala se do zeleného nebe. Pořád mě svojí barvou překvapovalo.
Dotyk na zápěstí mě přivedl zpátky do reality. Sykla jsem bolestí.
Wraith mi ruku sevřel ve své dlani a sledoval, jak se raději stavím zpátky na nohy. Voda mi sahala po ramena. Zápěstím mi projela další bolest a pak brnění. Cítila jsem, jak bolest zvolna ustupuje společně s otokem. Wraithský dotek byl neuvěřitelný z obou svých pólů.
„Nekřičíš,“ ušklíbl se na mě, když mi ruku pustil.
Nedokázala jsem reagovat. Jeho blízkost mi najednou vehnala krev do těch nejpodivnějších zákoutí těla. Třeba do obličeje. Zmateně jsem sklopila oči a ponořila se pod vodu. Žádný jiný způsob úniku mě v tu chvíli nenapadl. Odrazila jsem se směrem ke břehu, kde jsem nechala plášť, a hlavu vynořila, až když jsem se rukama dotkla pozvolně stoupajícího dna.
Zůstala jsem stát na břehu na prudkém slunci a prohlížela si vyléčené zápěstí. „Děkuju,“ usmála jsem se na Ace. Právě vystoupil z tůně a voda z něj ještě crčela, zatímco mě už slunce usušilo. Nechala jsem Wraitha na sluníčku a rozprostřela jsem plášť do krátkého stínu stromů. Lehla jsem si na něj a pokračovala v pozorování nebe.
Ace nevydržel dlouho pod pálícími paprsky. Jeho bílá kůže byla zvyklá na chlad vesmíru a slunce jí ubližovalo víc, než té mojí. Lehl si vedle mě a zavřel oči.
„Tvoje přítomnost je vyčerpávající,“ zamumlal, aniž se na mě podíval.
„Nápodobně,“ odsekla jsem zprudka při vzpomínce na svoje pocity v tůni. Otočila jsem hlavu, abych se na něj podívala. Oči měl stále zavřené a na rtech malý úsměv. Pozvedla jsem se, abych mu lépe viděla do obličeje. Zamrkal, než se na mě podíval.
Jeho kůže získala načervenalý nádech. Stačilo tak málo, aby ho slunce poznamenalo. Přejela jsem mu prstem po lícní kosti. „Nemůžeme tady zůstat. Je to tu pro tebe nebezpečné.“
„I pro tebe,“ zamumlal. Vzal mě za prsty a přitáhl si je ke rtům. „Už nebudeš dlouho utíkat.“
„Nebudu,“ souhlasila jsem tlumeně. Jednou rukou mi pořád držel dlaň a druhou jsem cítila na stehně, jak se posunuje vzhůru. Polkla jsem a pokusila se o úsměv.
Zvedl mou ruku u obličeje a položil si ji na rameno. Natáhla jsem se a dotkla se ústy hrany jeho brady.
Než jsem stačila udělat cokoli jiného, ležela jsem na zádech a Ace se mi zblízka díval do očí. Ruka mu sklouzla z mých boků. Halenu jsem měla vykasanou k pasu. Rychlým nenápadným pohybem lehce rozevřel svůj světle modrý plášť. Stáhl rty, až se objevily špičaté zuby. Nevěděla jsem, jestli se pokouší o úsměv nebo vrčí v očekávání věcí příštích. Bylo mi to jedno. Přitiskla jsem se k němu. Hlasitě jsem vydechla, když jsme se setkali. Bez hledání, bez tápání jsme se stali jedinou bytostí.
Slyšela jsem svůj přerývaný dech a cítila ruce tak pevně svírající mé tělo, jakoby se bály, že zmizím. Někdy v mezičase nevydržela chatrná látka haleny a zmizela v nenávratnu, stejně jako modrý plášť. Ace mě nadzvedl a zůstal klečet na kolenou. Přitáhla jsem se k němu. Přitiskla mu obličej na krk a sevřela ho mezi koleny. Jednu ruku nechal na mých bocích a druhou mi přejel až do týla, aby mě zase pomalu položil. Hlava se mi zvrátila. Začala jsem se třást. Chtěla jsem se ho chytit, ale nedokázala jsem kontrolovat svoje pohyby. Trhala jsem sebou v těch silných bílých rukách ztracená ve vlnobití, které se mi rozlévalo tělem.
Pod zády jsem ucítila zemi a váha Wraitha mě téměř znehybnila. Konečně jsem ho dokázala obejmout a znovu jsem se k němu přitiskla. Ještě mnou pocházelo chvění, jenom jsem nedokázala určit, kterým z našich těl právě probíhá.
Ace zvedl hlavu a přejel mi rty po čele, které měl nejblíž. Povolil sevření, pak mě jednou rukou pustil a přetočil se na záda. Dvakrát se zhluboka nadechl a přitáhl si mě na sebe. Znovu mě objal a zůstal ležet se zavřenýma očima. Odpočíval.
Opřela jsem si o něj pohodlně hlavu a prsty přejížděla po bílé kůži wraithské hrudi. I pod slabým dotekem jsem cítila ozvy jeho srdce. Krev se mu uklidňovala jenom pomalu, stejně jako mně. Ruka mu sklouzla z mého ramene a přikryl mi dlaň tou svojí v místě, kde bylo centrum tepu.
Vydechla jsem pootevřenými ústy. „Nechci a nebudu žít bez tebe,“ zašeptala jsem neslyšně slova původně vyřčená v dešti na planetě Nová Veitona a před svědky.
Pootočil hlavu a za ramena mě zvedl, aby mi viděl do očí. „Nepamatuješ si to, že si to musíš opakovat?“ zeptal se přísně.
Zatvářila jsem se zkroušeně a pak jsem přimhouřila oči. „Možná,“ začala jsem váhavě a přemáhala smích. „Možná bys mi to mohl nějakým vhodným způsobem připomenout.“
Koutky úst mu zacukaly. „Možná bych měl,“ souhlasil tlumeně.
Slunce se schovalo za obzor. Voda v tůni byla chladná, přesto mě na kůži pálila. Než jsem přes sebe na břehu přehodila plášť, Ace stál na cestě k domu.
Docházela jsem k němu a přemýšlela, jestli se něco změnilo. Doufala jsem, že ne. Kromě toho, že jsem se cítila šťastná jako ještě nikdy předtím.
„Mám hlad,“ zahučela jsem, když jsem ho na cestě rychlým krokem míjela.
„Nic nevydrží,“ ozvalo se za mnou posměšně.
Jenom jsem se zasmála a zmizela ve dveřním otvoru.
K mému překvapení stačilo do ohniště hodit pár větví a oheň se rozhořel. Najít nějaké jídlo bylo složitější. Místo mouky jsem objevila zrní. Tvrdé kuličky, které snadno odolávaly mým zubům, když jsem se do jedné zakousla. Ale chuť jsem v ní přece jenom objevila, abych pochopila, k čemu slouží. Hned vedle ležela mělká dřevěná mísa s paličkou na jednom konci rozšířenou, aby se s ní dalo zrní drtit na hrubou mouku.
Se vzdycháním jsem složila nohy pod sebe a sedla si k těžké práci.
Výsledek jsem smíchala s trochou vody a zašklebila se, když jsem vzniklé těsto ochutnala. „Bez soli to nejde,“ prohlásila jsem bez konkrétního určení jen tak do prostoru.
Další pátrání přineslo výdobytky v podobě plátků sušeného masa visících venku pod střechou. A konečně také hroudu začernalé soli na nejhořejší polici vedle ohniště. Byla schovaná v sáčku z tuhé látky a při jejím objevu jsem nahlas jásala.
Venku vládla temná noc, když jsem odložila zbytek vlastnoručně upečené placky a spokojeně si povzdechla. Ace stál v otvoru dveří a díval se do venkovní tmy. Došla jsem k němu a opřela se o dřevěnou stěnu u vchodu.
„Jak se dostaneme zpátky?“ zeptala jsem se. Bylo celkem jasné, co se mu honí hlavou. Jenom s ní potřásl, beze slova se otočil a vyšplhal do patra.
Podívala jsem se na nazelenalé hvězdy, zkontrolovala ohniště a vydala se do patra za ním.
Z lůžka sházel všechny látky. Stál nad hrbolatým slamníkem a mračil se na něj. Shodila jsem i slamník a na prkna poskládala v silné vrstvě látku. Plášť, který jsem měla do té doby na sobě, jsem použila jako pokrývku. Wraith přidal i svůj. Prkna trochu tlačila i přes provedené úpravy, ale nebylo to horší než kdekoli jinde na této planetě.
Ace se díval do trámů rovné střechy, poslouchal zvuky noci a občas stočil pohled vedle sebe. Andoriel usnula, sotva si položila hlavu na jeho rameno. Pečlivě si večer rozčesala vlasy dřevěným hřebenem, ale už se zase začínaly kroutit do svéhlavých prstýnků. Její dech ho lechtal na krku a rušil ho při přemýšlení. Stále znovu a znovu se vracel k okamžiku, kdy byli z lodi přeneseni na tuto planetu. Pokud to vůbec planeta byla. Věděl, že při přechodu z lodi sem zahlédl něco, co by jim pomohlo na zpáteční cestě. Kdyby si na to dokázal vzpomenout! Netrpělivě se pohnul ve snaze zachytit prchavý obraz, který mu stále unikal.
Andoriel v polospánku zašeptala jeho jméno. Přitiskl ji k sobě. Musí si vzpomenout. A musí se vrátit. Oba. Andoriel zatím neví, co ji v blízké době čeká. Wraith zavřel oči. Vzpomene si. Teď! Teď... teď... Usnul.
Po snídani a ranní koupeli jsem stála za domem a dívala se k lesu. Rukama jsem jemně hladila nové oblečení na čistém těle. Ace od svítání vrčel a byl duchem nepřítomný. S očima upřenýma do modrého listí jsem se odhodlávala k dotazům, které bude jistě považovat za zbytečné a obtěžující.
Ulehčil mi to. Postavil se vedle mě, pohlédl do dáli a pak zpátky na mě. „Tak se ptej,“ povzdechl si.
Na většinu úvodních dotazů žádnou uspokojivou odpověď neměl. Nevěděl, jak jsme se sem dostali, kde vlastně jsme, ani jak se dostaneme zpátky. Na další várku otázek odpovídal jenom velice stručně. V domě byli tři lidé. Žena a dva muži. Jeden z mužů byl starší, ten druhý a žena mladí. Nedal jim šanci a nehodlal o tom diskutovat. Raději jsem zmlkla. Nedokázala jsem se přimět k tomu, abych začala o třetím okruhu svých zmatků v hlavě. Po dlouhém váhání jsem se zeptala na něco úplně jiného: „Proč jsem v té vodě omdlela? Co se mnou bylo? A jak se ti podařilo mě zachránit?“
„Mám jenom dohady,“ pokrčil rameny. „Podle toho, co se se mnou dělo těsně po příchodu na tuto planetu si myslím, že pro nově příchozí je toto místo toxické. Většina nových obyvatel zahyne pár hodin po příchodu. Ti muži tam,“ odmlčel se, „vlastně by mi prokázali dobrodiní. Kdybych se živil jiným způsobem, byli bychom oba mrtví. Zachránili nás oba. Ta energie, kterou jsem ti předal na kameni, byla z větší části jejich.“ Odmlčel se a tázavě se na mě podíval.
„Víš,“ usmála jsem se při vzpomínce na své tehdejší procitnutí, „po probuzení z toho děsivého snu jsem se cítila tak…,“ zarazila jsem se pod jeho zvláštním pohledem. „Opile,“ dodala jsem po chvíli. „Bylo mi jedno, co se mnou bude. Kdybys mě nedržel, nejspíš bych se tam utopila.“ Zvedla jsem hlavu. „Jak najdeme cestu zpátky?“ Otázka zazněla znovu, ale nedokázala jsem jí dodat ten správný přízvuk neštěstí. Odpovědi jsem se nedočkala.
„Co tady budeme dělat?“ povzdechla jsem si.
Ace se rozhlédl.
„Utíkat!“ sykl. Popadl mě za ruku a táhl mě nejkratší cestou k prvním stromům. Několikrát se ohlédl, aby se ujistil, že dům zůstává mezi námi a nebezpečím, o kterém věděl jenom on. Zastavil se až v lese v místě, kde jsme se mohli skrýt v nízké propadlině porostlé hustým křovím. Zatímco jsem ležela na zemi a popadala dech, Ace vyhlížel mezi šedožlutými větvemi a modrým listím zpátky k domu.
Chtěla jsem se vytáhnout k němu, abych taky viděla, před čím jsme prchali, ale v té chvíli se přikrčil a malým pohybem ruky mi dal najevo, abych se nehýbala. Vzápětí jsem uslyšela dusot nohou a chraplavý hlas, který se rychle blížil. O kus dál se kolem křoví prohnala tlupa mužů. Rozhlížela se na všechny strany. Vedl je mladík, se kterým jsem se setkala ráno, když jsem mu předávala hotové šaty ze skříně.
Zůstala jsem nehybně ležet ještě pár minut, než Wraith rozhodl, že v nejbližším okolí už nebezpečí nehrozí. Zvedla jsem se, stále přikrčená, a rozhlížela se na všechny strany. Uši byly lepším sledovacím zařízením než oči. Neviděla jsem nic, ale dusot nohou a úsečné pokyny k další cestě a pátrání jsem slyšela dobře. Každý indiánský válečník by měl z takových neopatrných bledých tváří radost. Pak jsem si uvědomila, že v tomto případě hrozí i něco jako smrt u mučednického kůlu, a raději jsem všechny podobné myšlenky zahnala. Co nejtišeji jsem se vydala zpátky k okraji lesa. Cítila jsem, jak se mi Ace mračí na záda, ale šel za mnou a nesnažil se mě zastavit.
Vybrala jsem si úkryt za kmenem stromu a pozorně si prohlížela okolí domu. Byl jistě opuštěný. Když nás muži nenašli v něm, šli pátrat do lesa. Možná nás i zahlédli při útěku. Nenapadlo je, že bychom se mohli vrátit.
Kývla jsem na Ace, aby zůstal na místě, a chtěla se rozběhnout k budově, když mě chytil za ruku.
„Co je tam tak důležitého?“ zavrčel mi tichounce do ucha.
„Sůl,“ vydechla jsem s roztouženým pohledem. „A ty dva váčky,“ napadlo mě ještě. Doufala jsem, že je mladík nesebral.
Wraith se na mě zamračil. Věděla jsem, že ani jedna z těch věcí ve skutečnosti není důležitá, ale měla jsem nějakou zvrácenou potřebu se mladíkovi pomstít za to, že jsme z těch dvaceti klidných dní pod střechou neměli ani desetinu. Pokud zmizí plné váčky, které mi včera ráno neochotně nechal, pozná, že jsem se vrátila. Vytáhla jsem ruku z Wraithova sevření a rozběhla se k domu.
Ace už mě nechytal. Zůstal na kraji lesa a poslouchal, kdy se bude tlupa mužů vracet, aby mě mohl včas zachránit.
Vběhla jsem do domu, vyšplhala na lavici a natáhla se pro sáček se solí. Hned vedle byla odložená i podivná místní platidla. Všechny tři sáčky jsem vzala do jedné hrsti a cestou ven stáhla další z velkých plášťů. V noci se bude hodit. Do jeho záhybů jsem schovala zbývající placku od večeře.
Za dveřmi jsem se srazila s Acem. Jenom kývl, kam se máme vydat, a rychlým krokem jsme se vzdálili. (poz.autora: rychlý krok znamená běh
)
Šli jsme celý zbytek dne krajinou, kde se střídaly nekosené louky s hlubokými lesy. Obezřetně jsme se vyhnuli třem vesnicím a v podvečer se dostali ke skalám, které v zapadajícím slunci zářily ostrou žlutí. Než jsme našli místo vhodné k odpočinku, padla tmavě zelená tma.
Pod skalním převisem byla vrstva suchého jehličí. Uvelebila jsem se na něm rozhodnutá přečkat tam do rozbřesku, než se budeme muset vydat dál.
„Snad i oni potřebují oddech,“ zamumlala jsem.
Wraith stál u nejbližšího stromu a díval se zpátky ve směru, kterým jsme přišli. „Potřebují,“ souhlasil tiše. „Ale pronásledování ještě nevzdali.“ V dáli zahlédl odlesk zapáleného ohně. Otočil se a podíval se na mě. Pochopila jsem, co tím chtěl naznačit. Nebýt mé malé pomsty, možná jsme už mohli odpočívat v klidu.
S úšklebkem jsem pokrčila rameny. „Aspoň se zdrželi hledáním peněz,“ prohlásila jsem. Z pláště jsem vylovila poslední vlastnoručně upečenou placku a po krátkém zaváhání ji roztrhla na dva díly. „Přijmeš alternativu?“ zeptala jsem se.
Ace se podíval na kus placky a pak do mých očí.
„Tak ne,“ schovala jsem jeden z kusů zpátky do pláště. „Mohl bys vzít toto k sobě?“ pokračovala jsem hned a podala mu dva váčky s místními penězi.
Připevnil si je k opasku a usadil se vedle mě. „Měla by sis odpočinout. Vyspat se,“ navrhl klidně.
Poslušně jsem zavřela oči. „Nejde to,“ posadila jsem se za chvíli. „Je toho moc, co se mi honí hlavou.“ Použila jsem wraithské koleno místo polštáře a zavrtěla se, aby se jehličí pode mnou srovnalo. „Vyprávěj mi něco,“ požádala jsem.
„Cože?“
„Budu poslouchat a myšlenky se uklidní,“ vysvětlila jsem. „Vyprávěj mi, jak se stal Otagari tvým zástupcem.“
Položil mi ruku na rameno a lehce ho stiskl. „Není to moc hezké vyprávění.“ Zamyslel se. „Ale dobře. Poslouchej: