Zelená planeta
8. Poslání
Probudila jsem se s trhnutím. Vyklonila jsem se, abych viděla na oblohu, a zjistila, že jsem spala jenom hodně krátkou dobu. Co mě dokázalo přes nekonečnou únavu z útěku vzbudit? Podezřívavě jsem se rozhlédla kolem sebe.
Les byl tichý, nikde se nepohnula ani travička. Přesto jsem cítila, jak se ke mně blíží neznámá síla. Otřásla jsem se. Posunula jsem pod sebe nohu, abych byla připravená k útěku, ale zatím jsem zůstávala na místě.
Seděla jsem bez hnutí snad celou věčnost a napínala všechny smysly do krajnosti. Uvědomila jsem si, že už nemůžu dál zadržovat dech, abych se nerušila při poslouchání. Pomalu a neslyšně jsem se ústy nadechla. Ruce jsem nervozitou zatínala do písku. Pocit, že je něco špatně a nemůžu přijít na to, co to je, mě rozčiloval. Nemohla jsem se ho zbavit žádnými rozumnými důvody, jako třeba, že jsem tady sama a Ace se za chvilku vynoří jako duch támhle za křovím… Slabě jsem vyjekla, když se v namátkou naznačeném směru opravdu objevila neurčitá postava a pomalu se ke mně blížila. Upřeně jsem na ni zírala. Nedokázala jsem s určitostí říct, jestli se opravdu dívám na Ace. Zamračila jsem se. S rozeznáváním svého oblíbeného Wraitha jsem nikdy předtím problémy neměla. Netrvalo ani vteřinu, než mi došlo, co to znamená. Vyskočila jsem na nohy a rozběhla se na druhou stranu. Po třech skocích jsem narazila do další postavy. Vynořila se za skalou a chytila mě za ramena.
„Ne!“ prskla jsem a uskočila. Ruce se sesmekly z mých ramen a další se mě chopily v pase. Trhla jsem sebou tak prudce, že jsem skončila na zemi. Hned jsem se zvedla, ale ta chvilka stačila, abych byla obklopena podivnými tvory. Byli zahaleni do tmavě šedých hábitů, které v noci splývaly se žlutošedými kmeny stromů, takže byli téměř neviditelní. I když stáli těsně u mě, oči mi po nich přecházely a nedokázala jsem na ně zaostřit tak, abych rozeznala jejich rysy pod hlubokými kápěmi. Neubližovali mi, jenom mi bránili v útěku tak dlouho, až jsem zůstala stát. Nadechla jsem se a chtěla začít křičet. V té chvíli se přede mnou rozestoupili, aby nechali projít mladou ženu v zářivých oranžovo-černých šatech. Rychlým pohledem jsem se snažila odhadnout, koho mám před sebou. Její světlé vlasy vypadaly v záři hvězd téměř bíle. Byly spleteny do složitého účesu, ze kterého jí na ramena visely pečlivě stočené pramínky. Šaty neměly rukávy a jejich sukně sahala vpředu sotva ke kolenům, aby se v zadní části prodlužovala až k zemi. Černé měkké boty bez podpatků byly vysoké ke kotníkům, kde je stahovala zářivě oranžová široká stuha. Znovu jsem se jí podívala do obličeje. Hrdý postoj, očividná přezíravost, se kterou nebrala na vědomí svůj doprovod a jenom očekávala, že budou bez dotazů plnit její přání, i tvrdý lesk jejích světlých očí, se mi vůbec nelíbily. Byla přesvědčená, že celý vesmír je tu kvůli ní.
Zadívala se na mě tak upřeně, až jsem měla chuť couvnout a sklopit oči. Místo toho jsem zvedla bradu a odmítla pohledem uhnout. Usmála se.
„Dobrý výběr,“ kývla trošku hlavou. „Mám pro tebe práci,“ oslovila mě.
„Kdo jsi?“ zamračila jsem se.
„Věř mi, že na tom vůbec nezáleží,“ zasmála se.
„Jak komu,“ povytáhla jsem obočí.
Pobaveně zavrtěla hlavou a natáhla ke mně ruku.
Chtěla jsem couvnout, ale tvorové v kápích mi znemožňovali dostatečný pohyb. I tak se mi podařilo vyhnout se jejím vztaženým prstům. Žena se ušklíbla. Na odpor nebyla zvyklá. Povel jsem nepostřehla, jenom jsem ucítila prsty jejích služebníků, jak se mi zarývají do kůže a drží mě na místě. Snažila jsem se jim vysmeknout. Marně.
„Každý na této planetě by byl poctěn, kdybych ho pověřila úkolem, který čeká tebe.“ Udělala ke mně pomalý krok a pak ještě jeden.
„Nevím, kdo jsi, a nevím, proč bych měla být poctěna,“ pořád jsem se snažila vykroutit ze sevření.
„Tak dobrá,“ povzdechla si. „Dalo by se říct, že jsem něco jako místní vědma. Ta, co svojí vůlí ovládá ostatní.“ Zadívala se mi upřeně do očí.
S trochu škodolibým úsměvem jsem jí pohled vracela, dokud netrhla hlavou a se zamračením se neodvrátila. Telepatie tu nefungovala, ale obrana cvičená až k automatické reakci měla pořád svoji váhu.
„Ostatní možná,“ zasyčela jsem.
„Jsou i jiné způsoby,“ řekla klidně. Její služebníci ustoupili tak, že měla žena kolem sebe volný prostor. Všichni v kápích se tísnili za mnou.
Snažila jsem se využít jejich pohybu, abych se jim vytrhla, ale jejich prsty mě sevřely silněji a pomalu mě tlačily dolů, až jsem před ženou zůstala klečet na kolenou.
„Tak ti nezbývá, než čarovat?“ prskla jsem. Pořád jsem se snažila zdržovat a tiše jsem doufala, že se objeví Ace. Na vlastní útěk ani útok jsem neměla dost sil.
Žena se usmála, rozhlédla se a o krok ustoupila.
„Jsi jenom obyčejná čarodějnice,“ pokračovala jsem.
Nereagovala. Od pasu si odvázala měch a odložila ho stranou. Podle jeho pohybu jsem usoudila, že v něm bude nějaká kapalina. Zapletla si prsty a protáhla se až do záklonu. Pomalu se narovnávala, až zůstala stát s rukama nad hlavou.
„Podvolíš se,“ znovu na mě upřela pohled.
„Ne,“ odpověděla jsem klidně.
Rozpojila ruce a natáhla je ke mně. „Podvolíš se. Oheň a voda tě spoutají. Zbaví tě vůle,“ zašeptala.
Znovu jsem sebou trhla, ale ruce jejích služebníků mě držely pevně. S odpovědí už jsem se neunavovala.
Čarodějnice přede mnou obrátila vzhůru sevřenou levou ruku a pomalu rozevřela pěst. Na dlani se jí rozžehl ohnivý plamínek. Sílil, dokud jí nepohltil celou ruku. Jakmile se to stalo, zvedla ji nad mou hlavu. Nedokázala jsem z plamenů spustit oči, takže se moje hlava zakláněla zároveň s tím, jak zvedala hořící ruku. Klečela jsem s hlavou zvrácenou a fascinovaně hleděla do plamene.
Jeden ze služebníků se sehnul k vaku na vodu pohozenému stranou, odstranil uzávěr a jeho obsah mi začal lít do krku. Kouzlo ohně pominulo a já se mohla opět začít bránit. Znovu jsem se začala zmítat v touze se osvobodit a prskala jsem tekutinu kolem sebe.
Oheň nad mou hlavou se pohnul, ale moje oči už nepřitáhl.
Čarodějnice sykla a položila mi hořící dlaň na temeno hlavy. „Podvolíš se!“ přikázala.
Nedokázala jsem zabránit, abych trochu té tekutiny nespolykala a dotyk ohně se propálil mojí myslí. Ničil všechno, co jsem byla, a nechával za sebou jenom popel vzpomínek a pocitů. Co nespálil oheň, odnesla voda. Zůstala prázdnota, ve které jsem se ztratila. Nezůstalo nic, k čemu bych se mohla upnout, nic, za co bych se schovala. Všechno zmizelo a nezůstalo ani jedno malé já, které by vědělo, kdo je.
Kita se usmála. Boj byl delší, než se původně domnívala, ale o to uspokojivější. Získala novou silnou služebnou. Ne, rozhodla se. Služebnou z ní neudělá. Pokud se vrátí z prvního úkolu, bude z ní bojovnice.
Čarodějnice se naklonila, aby si zblízka prohlédla klečící ženu. Už se nebránila. Skelný pohled upírala někam do ztracena a zdálo se, že nevnímá okolí. Kita pokynula služebníkům. Ti uvolnili sevření a odstoupili.
„Vstaň,“ řekla ostře. Žena bez zaváhání poslechla. Stejně tak bez nejmenší známky odporu následovala Kitu, kamkoli ji vedla. Ostatní služebníci šli za nimi v uctivé vzdálenosti. Andoriel se po nich neotáčela, takže neviděla, jak za nimi zahlazují stopy, aby je nikdo nemohl sledovat. Čarodějnice věděla, že osm vybraných mužů v jejích službách udělá všechno proto, aby průvodce té ženy zdrželi dostatečně dlouho a v nejlepším případě se ho zbavili natrvalo, ale opatrnost se jí vždycky vyplatila. Nechtěla, aby její plány zhatila opomenutá drobnost. Jejich příchod očekávala každou chvíli a musela se ovládat, aby se neotáčela, vyhlížejíc Brevana. Byl tak mladý a tak zapálený, že mu nedávno dovolila víc, než všem jiným. Přes svoje ostatní plány a intriky se jí teď občas zastesklo po jeho dotyku, i když tajeném v přísném soukromí její komnaty. Až dokončí první část tohoto důležitého úkolu, bude moci Brevanovi věnovat několik horkých dní a rozpálených nocí. Usmála se do temnoty, spokojená sama se sebou.
Kitino zamyšlení skončilo, když došli k výběžku lesa, který se hluboce vrhal na travnatou pláň a ještě dlouho s travou bojoval o místo shluky keřů.
Pod posledními stromy se zastavili a Kita ukázala stranou. Jeden ze služebníků se v tom místě sklonil, a když se narovnal, držel v náruči hromádku oblečení.
„V současném oděvu bys daleko nedošla,“ řekla čarodějka. „Zde je oblečení vhodné pro splnění tvého úkolu.“ Pokynula ke služebníkovi. Ten natáhl ruce se šaty a zůstal bez hnutí stát celou dobu, co se Andoriel převlékala.
Místo sukně dostala úzké kalhoty se širokým opaskem a vysoké boty z jemné kůže. Bílou halenu a vestu vyměnila za obepjatý živůtek ve stejně tmavé barvě, jako plášť s hlubokou kapucí, který jí nakonec celou zahalil. Služebníci jí ho v pase stáhli dalším širokým opaskem a na něj jí umístili pouzdro s úzkou dýkou a několik různě velkých a plných váčků a měchů. Původní oblečení skončilo na hromádce a nikdo si ho dál nevšímal. Dlouhé vlasy jí spletli do pevného copu, aby jí nepřekážel v pohybu a kratší vlasy nad čelem sepnuli širokou černou obručí. Ještě jednou vše zkontrolovali a odstoupili.
Andoriel stála a čekala, až bude její výstroj i výzbroj kompletní. Oči stále upírala nepřítomně před sebe. Vypadala jako stroj, který čeká, až mu tvůrce do paměti vloží jeho určení. Čarodějnice spokojeně pokývala hlavou.
„Tvůj úkol,“ řekla, „bude náročný a velice důležitý. Splníš ho a vrátíš se. Neuspěješ a zemřeš. Vrátíš se s pokladem, který ti popíšu, nebo se nevrátíš vůbec. Rozuměla jsi?“
Andoriel krátce kývla. Stála otočená k travnaté pláni a připravená vyrazit, jakmile se dozví, co je jejím cílem.
Čarodějka poslala své služebníky pryč. Počkala, až i poslední zmizí v hloubi lesa, než se k Andoriel naklonila. Podrobně jí popsala cestu i poklad, který má získat. Stejně tak určila místo setkání po úspěšně zakončené misi. Místo, kde předá získanou věc do rukou své paní Kity. Nikomu jinému než jí, zdůraznila. Pak přijde odměna.
Andoriel poslouchala, ve tváři se jí nepohnul ani sval. Jenom občasné mrknutí naznačilo, že před čarodějnicí nestojí socha, ale živá bytost.
Kita skončila se svým proslovem, zadívala se ještě naposledy na obličej svého nejnovějšího přírůstku do houfu sloužících. Zopakovala si v duchu, co bylo řečeno, a lehce se usmála. „Běž!“ křikla.
Andoriel vyběhla na travnatou pláň, zvedla hlavu, aby se zorientovala podle neznámých hvězd, a bez ohlédnutí vyrazila tryskem z Kitina dohledu.
Čarodějnice se za ní dívala a spokojeně si pro sebe pokyvovala hlavou. Ta neznámá byla dost silná nejenom na to, aby vydržela cestu, ale také aby dokázala získat Bílý Krystal. Věc, po které Kita toužila už několik let. Jestli se s ním vrátí, bude z čarodějnice nejmocnější a hlavně nejbohatší osoba v celém známém světě. Zamračila se. Řekla té ženě, jak má správně s Krystalem zacházet? Jistěže! Od kdy pochybuje sama o sobě? Otočila se, až kolem ní zavířila sukně, a vykročila ke svému domovu, kde už čekali šedí sloužící na její další rozkazy. Jistě tam bude i Brevan s hlášením o smrti průvodce té ženy. Pro všech osm mužů měla připravenou drobnou odměnu za splnění úkolu a pro Brevana chystala ještě něco navíc.
Zlostný výkřik Wraitha ji dostihl tak daleko, že už nedokázala určit přesný směr, odkud přišel. Přesto ji dokázal na pár chvil zastavit na místě a způsobit, že jí po zádech přeběhl mráz. Odehnala náhlou myšlenku, že Brevana už nikdy neuvidí, a rychleji vykročila na ten krátký zbývající kousek cesty, který měla před sebou.
Andoriel zvolnila běh, aby vydržela dané tempo co nejdelší dobu. Nebylo nic, o čem by přemýšlela, a co by jí krátilo cestu napříč nekonečnou plochou plnou ostré trávy. Poběží v ní ještě mnoho dnů, než se dostane k horám, jejichž vrcholky se budou ztrácet v zeleni oblohy. Mezi jejich strmými svahy čekal cíl její cesty. Ale tak daleko dopředu nepřemýšlela. Důležitý byl jenom okamžik jejího bytí, ve kterém se právě nacházela. Pro tuto chvíli to byla travnatá pláň ozářená zeleným světlem hvězd a s nastávajícím dnem také čím dál těžší dech a bolest ozývající se stále důrazněji z nohou i z namáhaných plic.
Přes vzrůstající potíže běžela Andoriel dál, dokud se slunce nevyhouplo na oblohu v celé své zlaté kráse a nezačalo pálit. Pak se svalila do mělkého dolíku a před usnutím se donutila nalít si do krku trochu vody a sníst tenký plátek sušeného masa ze zásob, které měla zavěšené kolem pasu. Bezesný spánek jí dodal sílu na další pouť, ale nepomohl ani jediné zapomenuté vzpomínce, najít si cestu zpět do její hlavy. Celou její mysl okupovala jenom cesta a její cíl.
.........................................................................................................
Ace otevřel oči s prvním nesmělým paprskem svítání. Zbytek noci setrvával v polobdělém stavu, kde jsou všechny myšlenky jasné a skládají se do tvarů, které by bdělá mysl nedokázala utvořit. Možná proto se jich většina při procitnutí vytratí nebo zkroutí k nepoznání.
Mnoho věcí bylo v noci Wraithovi jasných a ve slunečním světle mizely rychleji než rosa na koncích tmavomodrých listů. Neměl čas se jimi zabývat. Až budou potřeba, vynoří se znovu.
Začal pátrat po stopách, které by ho přivedly k Andoriel. Kromě několika nezřetelných otisků u jeskyně nenašel ani nejmenší známku toho, kam se ztratila. Postupoval ve stále větší vzdálenosti, až zůstal stát na okraji pláně. Zadíval se k obzoru a pak očima přejel po rozhraní mezi lesem pod horami a plání. Zamračil se a potřásl hlavou. Vrátil se k jeskyni a vydal se na druhou stranu. Tam, kde nechal přivázaného posledního z pronásledovatelů.
Našel strom se zbytky rozřezaných provazů, ale po muži nezůstala žádná stopa.
Wraith cítil stále větší podráždění. Na tomto světě byly situace, které se mu nedařilo zvládnout ke své spokojenosti. Jeho ego to nenávidělo, ale jeho touha po nových podnětech jásala nad každou další výzvou.
S hlubokým nádechem se zadíval do modrých korun stromů. Další zlostný výkřik v sobě zadusil hned v zárodku. Oči mu sklouzly po jednom z šedožlutých kmenů a zastavily se na několika usychajících lístcích. Už ztratily svoji sytě modrou barvu a přecházely k zelené a žluté. Třepetaly se na zlomené větvičce, žalovaly světu nad nespravedlností krátkého života a Wraithovi ukazovaly směr, kterým by se měl vydat.
Ace nezaváhal. Rozběhl se lesem, sleduje danou stopu.
Jestli si budete přát další díl na ukončení prázdnin už tuto neděli, napište mi to do komentáře, uvidím, co se s tím dá udělat
Snad můžu prozradit, že bude skoro celý věnovaný mému oblíbenému Wraithovi (stejně jako ten následující), protože Andoriel teď pořád běží a běží a běží...