Bavte se
Zelená planeta
10. Gillander
Druhý den ráno po odchodu z Jižní strany se u cesty vedoucí k sídlu Gillanderových krčily dvě postavy. Gavin spal stočený do klubíčka pod pláštěm, který ho chránil před nočním chladem, a Ace seděl vedle něho s nohama zkříženýma před sebou. Netrpělivě vyhlížel další část jejich pouti. Doufal, že už brzy dorazí k té, která odvedla Andoriel. Během minulého dne se mu podařilo zjistit od Gavina její jméno – Kita. A také něco o celé rodině.
Jejímu bratrovi se všeobecně říkalo Gillander. Pokud někdo znal jeho další jméno, nevyslovoval ho. A jejich matka byla označována jako stará paní Gillanderová.
O Gillanderovi se mluvilo často. Vládl nad krajem podle své nálady a rozmaru, někdy jako dobrý a přející pán, jindy jako tyran požadující vše, na čem jeho oči spočinuly.
Paní Kita se držela v ústraní. Krásná a plná jedu si za pomoci magie plnila vlastní sny. Sny o moci a síle. Sny o ovládnutí života a vůle všech okolo.
Jejich matku nikdo neviděl už mnoho let, ale její vliv byl stále znát. Usměrňovala nebo umocňovala rozkazy svého syna a spřádala své vlastní plány jako zkušený pavouk. Dcery si zdánlivě nevšímala, ale Kita věděla, že žádný z jejích činů neujde matčině pozornosti. Tvářila se, že o tom neví, a vážila každý krok.
Gavin nepopsal Gillanderovy přímo těmito slovy. Pečlivě rozhodoval, co říct. Ale pro Wraitha nebylo těžké domyslet si všechny odmlky v neochotných odpovědích na své otázky.
Ace se naklonil a zatřásl Gavinovým ramenem. „Půjdeme dál,“ řekl, když se Gavin konečně probudil. Postával na cestě, dokud muž nebyl připraven vyrazit.
Gavin vykročil jenom neochotně. Věděl, že za dalším lesem se objeví bílá zeď obklopující rozlehlé sídlo vládců. Přes svoje ujišťování, že tam Todda dovede, mu vázl krok, a čím víc se blížili k bílé zdi, tím pomaleji šel.
Ace se po něm ohlédl. „Nechceš svoji odměnu?“ řekl kousavě.
Gavin povytáhl obočí a vykročil rychleji. Během minulého dne se Todda několikrát snažil odradit od jeho cíle, ale brzy poznal, že je to zbytečné. Cizinec si byl jistý svou silou a byl rozhodnutý zjistit, co se stalo se ženou, s níž jim tak dlouho unikali. Gavin hned zpočátku jednoduše odpověděl na Toddovu otázku o dalším osudu ženy, že o něm nic neví. Paní Kita pro ni měla nějaký úkol, ale jaký, to skupině pronásledovatelů nesdělila. Ke Gavinově překvapení se s tím Todd spokojil a dál se na ženu neptal.
Přešli malý lesík a podle Gavinova očekávání se u cesty zvedl roh bílé zdi s věžičkou, jejíž střecha zářila zlatem.
„Jsme skoro na místě,“ otočil se Gavin na Ace. „Máš poslední šanci k odchodu. Jakmile se na ochozu zdi objeví hlídka, už nebude cesty zpět.“
„To máš pravdu,“ ozvalo z věžičky. Oba příchozí tam vzhlédli, ale přes lesk zlaté střechy viděli jenom nejasnou siluetu. „Byli jste ohlášeni. Zdržení není vhodné. Běžte dál.“
Gavin mlčel. Pokynul Aceovi a rychle vykročil po cestě.
Ace ho následoval a rozhlížel se přitom po okolí. Nic moc neviděl. I na druhé straně cesty vyrostla zeď se zlatými stříškami věží v nepravidelných intervalech a oni s Gavinem mezi nimi kličkovali k vysoké železné bráně, nyní pootevřené. Prošli jí a brána se za nimi bezhlučně zavřela. Dveřníka nebylo nikde vidět.
Gavin se ohlédl po cizinci, ale ten se tvářil, že brány, které se samy zavírají, jsou pro něj běžné. Šli rozlehlým parkem a Gavin se automaticky vyhýbal nastraženým pastem. Nezmínil se o nich, přesto si všiml, že je Todd zaznamenal, a přimhouřenýma očima pátrá po dalších.
Dům Gillanderových měl stejné bílé zdi jako ty, co ohrazovaly celý pozemek. Ale jeho střecha nebyla zlatá. Pokrývaly ji tmavošedé břidlicové desky, přecházející místy až k černi.
Další bezhlučně se otevírající dveře bez dveřníka je vpustily do rozlehlé haly obložené tmavým kamenem. Po obou stranách se otvíraly vstupy do pokojů a chodeb vedoucích dál rozlehlou stavbou, v zadní části bylo schodiště ze světlého dřeva. Jeho dvě křídla se široce rozpínala přes celou zadní stranu a v jejich středu až skoro u zdi bylo ještě třetí, úzké a točité, vyřezané z jediného obrovského kmene stromu, na kterém byla zanechána i kůra a ze zábradlí trčely do stran pahýly větví. Listí ze stromu už dávno opadalo a místo něj byly větve ozdobeny sytě modrými květy ze safírů nebo podobných kamenů a tmavého lesklého kovu.
Uprostřed haly stála starší žena v dlouhé tmavé sukni a bílé košili upnuté až ke krku. Beze slova jim pokynula a vedla je kolem prostředního sloupu schodiště ke dveřím, utajeným za vyřezaným kmenem stromu.
Sotva se dostali ke vstupu, dveře se opět samy od sebe otevřely. Za nimi je čekala pracovna ještě temnější než vstupní hala.
Gavin si pro sebe povzdechl. To nevypadalo dobře. Gillander je přijímal v úřední místnosti, s širokým úsměvem, ale ledovýma očima.
„Gavine!“ vykřikl a rozpřáhl ruce. „Tak dlouho jsme se neviděli. Služba pro moji sestru tě očividně vyčerpává.“ Gillander se stále široce usmíval a Aceovi se vybavilo jeho setkání s mořským predátorem na jedné z vodních planet. Až na to, že tehdejší dravec se neschovával za falešným úsměvem. Ukazoval zuby ze zcela jasných důvodů. Ace cítil, jak se mu na zátylek přitiskla ledová ruka vědomí, že ze zubů dravce stojícího před ním nebude tak snadné se dostat jako kdysi z těch v nekonečném oceánu.
Gavin se také přinutil k malému křečovitému úsměvu. „Pane Gillandere, tak milé přivítání si snad ani nezaslou...“ Zmlkl uprostřed slova, když mu na tvář prudce dopadla Gillanderova dlaň.
„Nezasloužíš,“ zasyčel na něj Gillander. „To máš pravdu. Kita zuří tak, jak jsem ji ještě neviděl. Tvoje jediné štěstí je, že se jí nakonec povedlo to, co měla v plánu. Ale vy? Zklamali jste. Bylo vás osm. Osm! Zůstal jsi naživu jako jediný z osmi! A odvažuješ se přijít sem?“ Druhou ranou srazil Gavina k zemi. Než se stačil zvednout, klekl mu na lopatky, vzal ho za vlasy na temeni a hlavou mu bušil o kamennou podlahu.
Ace se chtěl Gavinovi vrhnout na pomoc, ale zjistil, že se nemůže pohnout. Nějaká neznámá síla ho držela na místě a nedovolila mu zvednout ruku ani pootočit hlavou.
„Nezabíjej ho,“ promluvil za Acem ženský hlas. „Nakonec se mu přece jenom podařilo úkol splnit.“
Gillander zvedl hlavu a pak se postavil. Ležícího Gavina si dál nevšímal. Tentokrát byl jeho úsměv jiný než ten, se kterým vítal minulou návštěvu. „Sestřičko,“ natáhl před sebe ruce. „Někdo musí hájit tvoji čest a právo na cokoli.“
Kolem Ace prošla drobná štíhlá žena s vlasy téměř bílými. Černé šaty se širokými oranžovými stuhami jí vzadu spadaly až na zem. Víc z ní Ace neviděl. Žena vešla do vztažených paží a nechala se Gillanderem obejmout. Sama ho jenom zdrženlivě popleskala po rameni.
„Gavin se mi ještě bude hodit. Musí teď pracovat za dalších sedm mužů,“ řekla žena se slyšitelným posměchem. „Ale začal dobře. Přivedl toho, koho se jim nepodařilo zabít. Tady je.“ Otočila se k Aceovi a důkladně si ho prohlédla. Nevypadalo to, že by byla příliš nadšena tím, co vidí. Krčila nos a mračila se na vysokou postavu Wraitha působící vyzáble až sešle se zcuchanými bílými vlasy a ostrou vráskou na čele. Nad jeho bosými chodidly se jenom ušklíbla. „No, s tebou si moc zábavy neužiju,“ pronesla pohrdavě. Otočila se ke Gavinovi, který se ztěžka zvedal na nohy. „A ty dokonči, co jsi měl za úkol,“ přikázala ostře.
„Tady ne!“ vykřikl Gillander pobouřeně. „Tady můžu zabíjet jenom já. Svůj nepořádek si ukliď sama.“
Ace se stále ještě marně pokoušel se pohnout nebo alespoň něco říci. Neviditelná pouta mu umožňovala se sotva nadechnout, na nic jiného neměl sílu.
Kita se na bratra ušklíbla. „Myslíš, že se s nimi potáhnu až za zeď? Tak to tedy ne.“ Otočila se zpátky k Aceovi a znovu si ho prohlédla. „Nestojí mi za to,“ trochu pokrčila rameny. „Můžeš si ho nechat.“ Zvedla prsty levé ruky před obličej a malým posunkem uvolnila pouta omezující Wraithův pohyb.
Ace se bezvládně sesunul na podlahu. Kouzlem ochromené tělo ho nechtělo poslouchat. Rozzlobeně zasyčel a snažil se rychle zvednout. Nepovedlo se mu to. Zůstal ležet na boku s hlavou pootočenou tak, aby měl aspoň přehled po místnosti. Přivřel oči a vypadalo to, že se se svým stavem smířil.
„Zopakuj to,“ požádal Gillander Kitu.
Nadechla se, pomalu vydechla a zadívala se na ležícího Wraitha. „Ano. Můžeš si ho nechat.“
Ace cítil, že mezi sourozenci probíhá mnohem hlubší komunikace než ta, která byla slyšet. Než se na ni stačil soustředit, Kita kývla prstem na Gavina.
„Máš hodně co vysvětlovat,“ přejela ho průhlednýma očima. Pod jejím pohledem se celý přikrčil. V hlavě mu zněla Gillanderova slova, že jeho sestra zuří. Když přišla, napadlo ho, že jen díky ní zůstal naživu, a její zuřivost byla hraná před bratrem, a nebo rychle odezněla. Ale když se na ni teď podíval, začal si skoro přát, aby zůstal ležet na podlaze mrtvý s roztříštěnou hlavou.
„Paní Kito,“ padl na kolena. „Nedokázali jsme cizince zabít, jak jsi poručila. Odpusť. Je nebezpečnější a silnější než se na první pohled zdá. Ale štěstí stálo při mě. Stal jsem se jeho průvodcem a mohl ho přivést sem. Do nejbližšího sídla Gillanderových. Za tebou.“
Ace hlasitě vydechl námahou, jak se znovu snažil zvednout. Gillander udělal dva kroky, zvedl nohu a položil ji na Wraithův krk.
„Nevím, jak silný jsi byl, ale tady jsem tím nejsilnějším já a ty budeš dělat, co ti řeknu.“
„Ne,“ vydechl Ace. Pootevřenými ústy lapal po vzduchu, kterého se mu pod Gillanderovou nohou začínalo nedostávat.
Kita nad Gavinovou hlavou krátce pohlédla na bratra. Věděla, jaké úsilí ji stojí udržet toho divného tvora bez vlády. Gillander pochopil. Z náprsní kapsy vylovil malý zvonek a lehkým pohybem ho nechal jedinkrát cinknout. Než dozněl jasný vysoký tón, do pracovny vběhli tři muži ve zbroji.
„Do věže,“ přikázal Gillander krátce. Odstoupil, aby strážní mohli Wraitha zvednout a odtáhnout tam, kam měli přikázáno.
Kita se za nimi chvíli nepřítomně dívala. V myšlence ještě doprovázela cizince a dbala na to, aby se nedokázal osvobodit, dokud ho stráž bezpečně nedopraví do vězení.
Gavin klečel na kamenné podlaze a jeho kolena volala po úlevě. Neodvážil se ani pohnout, dokud k tomu nedostal přímý rozkaz, pak zůstal stát se sklopenou hlavou a čekal na ortel.
„Odčinil jsi váš neúspěch. Částečně.“ Kita mu dlouhým ostrým nehtem zvedla hlavu. „Zůstaneš naživu.“ Dívala se na něj a v zamyšlení mu nehet zabodávala stále hlouběji do kůže.
„Kit?“ Gillander se na sestru netrpělivě podíval. Pohled mu sjel na podlahu. „Děláš mi tu nepořádek,“ řekl dotčeně. Z Gavinovy brady poraněné nehtem odkapávala na zem krev.
Kita se po bratrovi ohlédla, přestala drápem vrtat Gavinovi v kůži a zvedla si prst před oči. „Hm,“ zamumlala. „Půjdu. Měj se, bratříčku.“ Otočila se a zmizela, aniž se na Gavina podívala.
Gavin stál ještě okamžik strnulý, než se uklonil před pánem a odešel taky. Nebyl si jistý, jestli se má hlásit u paní nebo je propuštěn. V hale se rozhlédl. Po Kitě nezůstala ani stopa a dveře byly dokořán. Rychlým krokem vyšel do zahrady a pootevřenou branou na cestu mezi bílými zdmi.
Nikdo ho nezastavil. Prošel kolem poslední hlídkové věže, nechal za sebou les a do večera se dostal až za půl cesty k Tetein. Věděl, že o něho bude mít žena starost i přesto, že jí Alvet poslal zprávu o jeho návštěvě.
Na noc se uložil v opuštěném seníku na okraji malé vesnice. Nechtěl u nikoho klepat a prosit o nocleh. Ještě před rozbřeskem už byl zase na cestě. Začala ho pohánět nepochopitelná úzkost. K poledni každou chvíli poklusával, aby se dostal co nejrychleji domů. Když uviděl nízký plůtek prorostlý popínavými růžemi a průčelí vlastního domu, rozběhl se tryskem. Rozrazil domovní dveře a jedním skokem byl v kuchyni. Na prahu se zarazil.
Tetein seděla na židli zády k němu. Ruce měla položené před sebou na stolní desce. Při jeho prudkém vpádu se ani nepohnula.
Gavin váhavě udělal krok do místnosti. „Tetein?“ zašeptal.
Žádná odezva.
„Tetein,“ zaznělo z jeho úst hlasitě. Dalším krokem stál u ní.
Její tvář byla bledá a klidná, oči upírala před sebe do okna na pár uvadajících růží rozsypaných na okenním rámu.
Vzal jí za spojené ruce položené na stole. Na kůži ucítil chlad. Nejdřív chtěl dlaň rychle odtáhnout, ale pak jí stiskl ruce ještě víc. „Tetein.“ Tentokrát jméno zaznělo jako vzlyk. Jeho žena seděla u stolu se složenýma rukama a byla mrtvá.
Sehnul se, vzal ji do náruče a odnesl ji před dům. Sedl si na prkennou lavici a tiskl k sobě její chladnoucí tělo. Hladil ji po vlasech, dotýkal se jejích tváří a bral ji za ruce. Z očí se mu řinuly slzy.
Mezi prsty Tetein ucítil cizí předmět. Opatrně ho vyprostil a zadíval se na něj. Slzy mu vyschly. Dál k sobě tiskl tělo svojí ženy a oči nespouštěl z kousku oranžové stuhy.
Kita se sotva skryla za rohem Gavinova domu, aby unikla jeho pohledu. Stejně by si jí stěží všiml. Byl příliš soustředěný na cestu a její cíl. Počkala, dokud neuslyšela zevnitř výkřik, a s vítězným úsměvem se vydala na cestu k nejbližšímu ze svých domů.
Gavin si dovolil přežít tam, kde zemřel Kitin milenec. To nemohla nechat jenom tak. Všichni museli trpět její bolestí. Ale nejvíc bude trpět ten cizinec. Kita přimhouřila oči a znovu se začala zabývat tou nejhorší pomstou. Zatím každá, která ji napadla, byla pro tak odporný čin málo.
Ace tvrdě dopadl na kluzkou zem. Okamžitě se zvedl. Puch, který se z bahna na zemi linul, ho nenechal na pochybách, v čem ještě před okamžikem ležel. Pokrčil nos. Nejspíš sem vynášeli plné nočníky z celého domu. Rozmáčená hlína z podlahy mu čvachtala pod bosýma nohama a lezla mu mezi prsty až k nártům.
Zaklonil hlavu, aby si prohlédl své vězení.
Vysoká úzká věž neměla u své paty vchod. Byla to jednolitá kamenná stěna do výšky asi patnácti metrů. Zvenčí byly zatlučeny skoby pro výstup pod děravou střechu, kde byla upevněna kladka a také tam byl jediný otvor dovnitř velký tak, aby jím prošel dospělý muž. Strážným dalo práci ho na kladce vytáhnout vzhůru. Kdyby nebyl ochromený zásahem té čarodějnice, neporadili by si s ním. Takto se jim podařilo ho vytáhnout a shodit dolů do věže. Jestli se pádem zranil nebo zabil, to bylo všem jedno.
Wraith znovu přešlápl a byl odměněn novou vlnou zápachu. Zůstal v klidu stát, přivřel oči a vzpomněl si na Andoriel. Podle toho co zaslechl, plnila pro čarodějnici nějaký nebezpečný úkol. Ace se zamračil. Nerad Andoriel pouštěl z dohledu. Až se dostane z této věže a vypořádá se s Gillanderovými, musí ji co nejdříve najít.
10. Gillander
Druhý den ráno po odchodu z Jižní strany se u cesty vedoucí k sídlu Gillanderových krčily dvě postavy. Gavin spal stočený do klubíčka pod pláštěm, který ho chránil před nočním chladem, a Ace seděl vedle něho s nohama zkříženýma před sebou. Netrpělivě vyhlížel další část jejich pouti. Doufal, že už brzy dorazí k té, která odvedla Andoriel. Během minulého dne se mu podařilo zjistit od Gavina její jméno – Kita. A také něco o celé rodině.
Jejímu bratrovi se všeobecně říkalo Gillander. Pokud někdo znal jeho další jméno, nevyslovoval ho. A jejich matka byla označována jako stará paní Gillanderová.
O Gillanderovi se mluvilo často. Vládl nad krajem podle své nálady a rozmaru, někdy jako dobrý a přející pán, jindy jako tyran požadující vše, na čem jeho oči spočinuly.
Paní Kita se držela v ústraní. Krásná a plná jedu si za pomoci magie plnila vlastní sny. Sny o moci a síle. Sny o ovládnutí života a vůle všech okolo.
Jejich matku nikdo neviděl už mnoho let, ale její vliv byl stále znát. Usměrňovala nebo umocňovala rozkazy svého syna a spřádala své vlastní plány jako zkušený pavouk. Dcery si zdánlivě nevšímala, ale Kita věděla, že žádný z jejích činů neujde matčině pozornosti. Tvářila se, že o tom neví, a vážila každý krok.
Gavin nepopsal Gillanderovy přímo těmito slovy. Pečlivě rozhodoval, co říct. Ale pro Wraitha nebylo těžké domyslet si všechny odmlky v neochotných odpovědích na své otázky.
Ace se naklonil a zatřásl Gavinovým ramenem. „Půjdeme dál,“ řekl, když se Gavin konečně probudil. Postával na cestě, dokud muž nebyl připraven vyrazit.
Gavin vykročil jenom neochotně. Věděl, že za dalším lesem se objeví bílá zeď obklopující rozlehlé sídlo vládců. Přes svoje ujišťování, že tam Todda dovede, mu vázl krok, a čím víc se blížili k bílé zdi, tím pomaleji šel.
Ace se po něm ohlédl. „Nechceš svoji odměnu?“ řekl kousavě.
Gavin povytáhl obočí a vykročil rychleji. Během minulého dne se Todda několikrát snažil odradit od jeho cíle, ale brzy poznal, že je to zbytečné. Cizinec si byl jistý svou silou a byl rozhodnutý zjistit, co se stalo se ženou, s níž jim tak dlouho unikali. Gavin hned zpočátku jednoduše odpověděl na Toddovu otázku o dalším osudu ženy, že o něm nic neví. Paní Kita pro ni měla nějaký úkol, ale jaký, to skupině pronásledovatelů nesdělila. Ke Gavinově překvapení se s tím Todd spokojil a dál se na ženu neptal.
Přešli malý lesík a podle Gavinova očekávání se u cesty zvedl roh bílé zdi s věžičkou, jejíž střecha zářila zlatem.
„Jsme skoro na místě,“ otočil se Gavin na Ace. „Máš poslední šanci k odchodu. Jakmile se na ochozu zdi objeví hlídka, už nebude cesty zpět.“
„To máš pravdu,“ ozvalo z věžičky. Oba příchozí tam vzhlédli, ale přes lesk zlaté střechy viděli jenom nejasnou siluetu. „Byli jste ohlášeni. Zdržení není vhodné. Běžte dál.“
Gavin mlčel. Pokynul Aceovi a rychle vykročil po cestě.
Ace ho následoval a rozhlížel se přitom po okolí. Nic moc neviděl. I na druhé straně cesty vyrostla zeď se zlatými stříškami věží v nepravidelných intervalech a oni s Gavinem mezi nimi kličkovali k vysoké železné bráně, nyní pootevřené. Prošli jí a brána se za nimi bezhlučně zavřela. Dveřníka nebylo nikde vidět.
Gavin se ohlédl po cizinci, ale ten se tvářil, že brány, které se samy zavírají, jsou pro něj běžné. Šli rozlehlým parkem a Gavin se automaticky vyhýbal nastraženým pastem. Nezmínil se o nich, přesto si všiml, že je Todd zaznamenal, a přimhouřenýma očima pátrá po dalších.
Dům Gillanderových měl stejné bílé zdi jako ty, co ohrazovaly celý pozemek. Ale jeho střecha nebyla zlatá. Pokrývaly ji tmavošedé břidlicové desky, přecházející místy až k černi.
Další bezhlučně se otevírající dveře bez dveřníka je vpustily do rozlehlé haly obložené tmavým kamenem. Po obou stranách se otvíraly vstupy do pokojů a chodeb vedoucích dál rozlehlou stavbou, v zadní části bylo schodiště ze světlého dřeva. Jeho dvě křídla se široce rozpínala přes celou zadní stranu a v jejich středu až skoro u zdi bylo ještě třetí, úzké a točité, vyřezané z jediného obrovského kmene stromu, na kterém byla zanechána i kůra a ze zábradlí trčely do stran pahýly větví. Listí ze stromu už dávno opadalo a místo něj byly větve ozdobeny sytě modrými květy ze safírů nebo podobných kamenů a tmavého lesklého kovu.
Uprostřed haly stála starší žena v dlouhé tmavé sukni a bílé košili upnuté až ke krku. Beze slova jim pokynula a vedla je kolem prostředního sloupu schodiště ke dveřím, utajeným za vyřezaným kmenem stromu.
Sotva se dostali ke vstupu, dveře se opět samy od sebe otevřely. Za nimi je čekala pracovna ještě temnější než vstupní hala.
Gavin si pro sebe povzdechl. To nevypadalo dobře. Gillander je přijímal v úřední místnosti, s širokým úsměvem, ale ledovýma očima.
„Gavine!“ vykřikl a rozpřáhl ruce. „Tak dlouho jsme se neviděli. Služba pro moji sestru tě očividně vyčerpává.“ Gillander se stále široce usmíval a Aceovi se vybavilo jeho setkání s mořským predátorem na jedné z vodních planet. Až na to, že tehdejší dravec se neschovával za falešným úsměvem. Ukazoval zuby ze zcela jasných důvodů. Ace cítil, jak se mu na zátylek přitiskla ledová ruka vědomí, že ze zubů dravce stojícího před ním nebude tak snadné se dostat jako kdysi z těch v nekonečném oceánu.
Gavin se také přinutil k malému křečovitému úsměvu. „Pane Gillandere, tak milé přivítání si snad ani nezaslou...“ Zmlkl uprostřed slova, když mu na tvář prudce dopadla Gillanderova dlaň.
„Nezasloužíš,“ zasyčel na něj Gillander. „To máš pravdu. Kita zuří tak, jak jsem ji ještě neviděl. Tvoje jediné štěstí je, že se jí nakonec povedlo to, co měla v plánu. Ale vy? Zklamali jste. Bylo vás osm. Osm! Zůstal jsi naživu jako jediný z osmi! A odvažuješ se přijít sem?“ Druhou ranou srazil Gavina k zemi. Než se stačil zvednout, klekl mu na lopatky, vzal ho za vlasy na temeni a hlavou mu bušil o kamennou podlahu.
Ace se chtěl Gavinovi vrhnout na pomoc, ale zjistil, že se nemůže pohnout. Nějaká neznámá síla ho držela na místě a nedovolila mu zvednout ruku ani pootočit hlavou.
„Nezabíjej ho,“ promluvil za Acem ženský hlas. „Nakonec se mu přece jenom podařilo úkol splnit.“
Gillander zvedl hlavu a pak se postavil. Ležícího Gavina si dál nevšímal. Tentokrát byl jeho úsměv jiný než ten, se kterým vítal minulou návštěvu. „Sestřičko,“ natáhl před sebe ruce. „Někdo musí hájit tvoji čest a právo na cokoli.“
Kolem Ace prošla drobná štíhlá žena s vlasy téměř bílými. Černé šaty se širokými oranžovými stuhami jí vzadu spadaly až na zem. Víc z ní Ace neviděl. Žena vešla do vztažených paží a nechala se Gillanderem obejmout. Sama ho jenom zdrženlivě popleskala po rameni.
„Gavin se mi ještě bude hodit. Musí teď pracovat za dalších sedm mužů,“ řekla žena se slyšitelným posměchem. „Ale začal dobře. Přivedl toho, koho se jim nepodařilo zabít. Tady je.“ Otočila se k Aceovi a důkladně si ho prohlédla. Nevypadalo to, že by byla příliš nadšena tím, co vidí. Krčila nos a mračila se na vysokou postavu Wraitha působící vyzáble až sešle se zcuchanými bílými vlasy a ostrou vráskou na čele. Nad jeho bosými chodidly se jenom ušklíbla. „No, s tebou si moc zábavy neužiju,“ pronesla pohrdavě. Otočila se ke Gavinovi, který se ztěžka zvedal na nohy. „A ty dokonči, co jsi měl za úkol,“ přikázala ostře.
„Tady ne!“ vykřikl Gillander pobouřeně. „Tady můžu zabíjet jenom já. Svůj nepořádek si ukliď sama.“
Ace se stále ještě marně pokoušel se pohnout nebo alespoň něco říci. Neviditelná pouta mu umožňovala se sotva nadechnout, na nic jiného neměl sílu.
Kita se na bratra ušklíbla. „Myslíš, že se s nimi potáhnu až za zeď? Tak to tedy ne.“ Otočila se zpátky k Aceovi a znovu si ho prohlédla. „Nestojí mi za to,“ trochu pokrčila rameny. „Můžeš si ho nechat.“ Zvedla prsty levé ruky před obličej a malým posunkem uvolnila pouta omezující Wraithův pohyb.
Ace se bezvládně sesunul na podlahu. Kouzlem ochromené tělo ho nechtělo poslouchat. Rozzlobeně zasyčel a snažil se rychle zvednout. Nepovedlo se mu to. Zůstal ležet na boku s hlavou pootočenou tak, aby měl aspoň přehled po místnosti. Přivřel oči a vypadalo to, že se se svým stavem smířil.
„Zopakuj to,“ požádal Gillander Kitu.
Nadechla se, pomalu vydechla a zadívala se na ležícího Wraitha. „Ano. Můžeš si ho nechat.“
Ace cítil, že mezi sourozenci probíhá mnohem hlubší komunikace než ta, která byla slyšet. Než se na ni stačil soustředit, Kita kývla prstem na Gavina.
„Máš hodně co vysvětlovat,“ přejela ho průhlednýma očima. Pod jejím pohledem se celý přikrčil. V hlavě mu zněla Gillanderova slova, že jeho sestra zuří. Když přišla, napadlo ho, že jen díky ní zůstal naživu, a její zuřivost byla hraná před bratrem, a nebo rychle odezněla. Ale když se na ni teď podíval, začal si skoro přát, aby zůstal ležet na podlaze mrtvý s roztříštěnou hlavou.
„Paní Kito,“ padl na kolena. „Nedokázali jsme cizince zabít, jak jsi poručila. Odpusť. Je nebezpečnější a silnější než se na první pohled zdá. Ale štěstí stálo při mě. Stal jsem se jeho průvodcem a mohl ho přivést sem. Do nejbližšího sídla Gillanderových. Za tebou.“
Ace hlasitě vydechl námahou, jak se znovu snažil zvednout. Gillander udělal dva kroky, zvedl nohu a položil ji na Wraithův krk.
„Nevím, jak silný jsi byl, ale tady jsem tím nejsilnějším já a ty budeš dělat, co ti řeknu.“
„Ne,“ vydechl Ace. Pootevřenými ústy lapal po vzduchu, kterého se mu pod Gillanderovou nohou začínalo nedostávat.
Kita nad Gavinovou hlavou krátce pohlédla na bratra. Věděla, jaké úsilí ji stojí udržet toho divného tvora bez vlády. Gillander pochopil. Z náprsní kapsy vylovil malý zvonek a lehkým pohybem ho nechal jedinkrát cinknout. Než dozněl jasný vysoký tón, do pracovny vběhli tři muži ve zbroji.
„Do věže,“ přikázal Gillander krátce. Odstoupil, aby strážní mohli Wraitha zvednout a odtáhnout tam, kam měli přikázáno.
Kita se za nimi chvíli nepřítomně dívala. V myšlence ještě doprovázela cizince a dbala na to, aby se nedokázal osvobodit, dokud ho stráž bezpečně nedopraví do vězení.
Gavin klečel na kamenné podlaze a jeho kolena volala po úlevě. Neodvážil se ani pohnout, dokud k tomu nedostal přímý rozkaz, pak zůstal stát se sklopenou hlavou a čekal na ortel.
„Odčinil jsi váš neúspěch. Částečně.“ Kita mu dlouhým ostrým nehtem zvedla hlavu. „Zůstaneš naživu.“ Dívala se na něj a v zamyšlení mu nehet zabodávala stále hlouběji do kůže.
„Kit?“ Gillander se na sestru netrpělivě podíval. Pohled mu sjel na podlahu. „Děláš mi tu nepořádek,“ řekl dotčeně. Z Gavinovy brady poraněné nehtem odkapávala na zem krev.
Kita se po bratrovi ohlédla, přestala drápem vrtat Gavinovi v kůži a zvedla si prst před oči. „Hm,“ zamumlala. „Půjdu. Měj se, bratříčku.“ Otočila se a zmizela, aniž se na Gavina podívala.
Gavin stál ještě okamžik strnulý, než se uklonil před pánem a odešel taky. Nebyl si jistý, jestli se má hlásit u paní nebo je propuštěn. V hale se rozhlédl. Po Kitě nezůstala ani stopa a dveře byly dokořán. Rychlým krokem vyšel do zahrady a pootevřenou branou na cestu mezi bílými zdmi.
Nikdo ho nezastavil. Prošel kolem poslední hlídkové věže, nechal za sebou les a do večera se dostal až za půl cesty k Tetein. Věděl, že o něho bude mít žena starost i přesto, že jí Alvet poslal zprávu o jeho návštěvě.
Na noc se uložil v opuštěném seníku na okraji malé vesnice. Nechtěl u nikoho klepat a prosit o nocleh. Ještě před rozbřeskem už byl zase na cestě. Začala ho pohánět nepochopitelná úzkost. K poledni každou chvíli poklusával, aby se dostal co nejrychleji domů. Když uviděl nízký plůtek prorostlý popínavými růžemi a průčelí vlastního domu, rozběhl se tryskem. Rozrazil domovní dveře a jedním skokem byl v kuchyni. Na prahu se zarazil.
Tetein seděla na židli zády k němu. Ruce měla položené před sebou na stolní desce. Při jeho prudkém vpádu se ani nepohnula.
Gavin váhavě udělal krok do místnosti. „Tetein?“ zašeptal.
Žádná odezva.
„Tetein,“ zaznělo z jeho úst hlasitě. Dalším krokem stál u ní.
Její tvář byla bledá a klidná, oči upírala před sebe do okna na pár uvadajících růží rozsypaných na okenním rámu.
Vzal jí za spojené ruce položené na stole. Na kůži ucítil chlad. Nejdřív chtěl dlaň rychle odtáhnout, ale pak jí stiskl ruce ještě víc. „Tetein.“ Tentokrát jméno zaznělo jako vzlyk. Jeho žena seděla u stolu se složenýma rukama a byla mrtvá.
Sehnul se, vzal ji do náruče a odnesl ji před dům. Sedl si na prkennou lavici a tiskl k sobě její chladnoucí tělo. Hladil ji po vlasech, dotýkal se jejích tváří a bral ji za ruce. Z očí se mu řinuly slzy.
Mezi prsty Tetein ucítil cizí předmět. Opatrně ho vyprostil a zadíval se na něj. Slzy mu vyschly. Dál k sobě tiskl tělo svojí ženy a oči nespouštěl z kousku oranžové stuhy.
Kita se sotva skryla za rohem Gavinova domu, aby unikla jeho pohledu. Stejně by si jí stěží všiml. Byl příliš soustředěný na cestu a její cíl. Počkala, dokud neuslyšela zevnitř výkřik, a s vítězným úsměvem se vydala na cestu k nejbližšímu ze svých domů.
Gavin si dovolil přežít tam, kde zemřel Kitin milenec. To nemohla nechat jenom tak. Všichni museli trpět její bolestí. Ale nejvíc bude trpět ten cizinec. Kita přimhouřila oči a znovu se začala zabývat tou nejhorší pomstou. Zatím každá, která ji napadla, byla pro tak odporný čin málo.
Ace tvrdě dopadl na kluzkou zem. Okamžitě se zvedl. Puch, který se z bahna na zemi linul, ho nenechal na pochybách, v čem ještě před okamžikem ležel. Pokrčil nos. Nejspíš sem vynášeli plné nočníky z celého domu. Rozmáčená hlína z podlahy mu čvachtala pod bosýma nohama a lezla mu mezi prsty až k nártům.
Zaklonil hlavu, aby si prohlédl své vězení.
Vysoká úzká věž neměla u své paty vchod. Byla to jednolitá kamenná stěna do výšky asi patnácti metrů. Zvenčí byly zatlučeny skoby pro výstup pod děravou střechu, kde byla upevněna kladka a také tam byl jediný otvor dovnitř velký tak, aby jím prošel dospělý muž. Strážným dalo práci ho na kladce vytáhnout vzhůru. Kdyby nebyl ochromený zásahem té čarodějnice, neporadili by si s ním. Takto se jim podařilo ho vytáhnout a shodit dolů do věže. Jestli se pádem zranil nebo zabil, to bylo všem jedno.
Wraith znovu přešlápl a byl odměněn novou vlnou zápachu. Zůstal v klidu stát, přivřel oči a vzpomněl si na Andoriel. Podle toho co zaslechl, plnila pro čarodějnici nějaký nebezpečný úkol. Ace se zamračil. Nerad Andoriel pouštěl z dohledu. Až se dostane z této věže a vypořádá se s Gillanderovými, musí ji co nejdříve najít.
Děkuju za všechny komentáře