SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Hned, jak jsem v mailu uviděla, že mám komentář na Zelenou planetu, řekla jsem nahlas, že to jsi Ty. Jsi Mám radost

Kita se ve svém pokoji v bratrově domě naklonila nad čistě bílou mísu plnou tekutiny. Takové sledování nebylo tak dokonalé jako její stříbrné zrcadlo, ale stačilo, aby na klidné hladině zahlédla odraz světla na okraji travnaté pláně.

Zapnem monitor a vidím ..... no nie?

Tak aj toto pokračovanie je stále a .
Príbeh nam utešene pokračuje a ja sa stále teším na ďalšie časti.

[andoriel]

Děkuju, Puk

Mám teď pocit, že to nejhorší (nebo nejlepší?) Vás všechny teprve čeká

[Aiwendill]

Ved to...


Kazdopadne to bude zaujimave...

[andoriel]

Aiwe, tohle ještě nevíš ani Ty To přijde až někdy po 175 stránce a v kouscích dál to nebylo
Tak mě napadá - kde mám nějakého maila?

[Aiwendill]

Ja sklerotik...

Vsetko bude... Len treba vydrzat...

Už jsem u dílu 10. Zajímavě se nám to vyvijí a Zelená planeta jistě v sobě bude ukrývat mnoho zajímavého. Je to opět úplně něco jiného, tentokrát je to trochu víc fantazy.

[andoriel]

Děkuju, Azanyrmuthe
Zelená planeta je samé překvapení a doufám, že jí to vydrží co nejdéle. Nejlépe až do konce

Díky

Konečně jsem přečetl všechny díly a musím uznat, že Zelená planeta se mi líbí čím dál víc. Kdo by řekl, kam se až dá od původní Stargate zajít. Tenhle svět bych si dokázal představit i jako nějakou hru typu The elder scrolls.

Některé pasáže mají občas lehce humornou formu, zvláště když některé mé představy jsou někdy trochu víc živé:

Kita se sbírala ze země ve změti svého čarodějného náčiní. Vztekle přitom vrčela, protože její milované stříbrné zrcadlo nezůstalo ve svém rámu a leželo jí zprohýbané u nohou. Jeho střepy se válely všude kolem.

Jen si představuju ten nepořádek kolem a zrcalo rozbité na 13666 kousků

[andoriel]

Děkuju, Azanyrmuthe
O počítačových hrách toho sice moc nevím, ale Tvoje přirovnání mě potěšilo.

Bavte se

Zelená planeta
14. Ztráty v boji

„Dobré ráno, Gillandere,“ zasyčel pánovi celého kraje do ucha cizí hlas.
„Uhhh. Hmmm? Co?“ Vstávání nebylo Gillanderovou nejsilnější stránkou. A takového probuzení se mu nedostalo za celý jeho život. Líně zamrkal a pootočil hlavu, aby viděl na toho, kdo se opovážil ho vyrušit ze sladkých ranních snů. Chytil se rukama pelesti u boků, aby se co nejrychleji zvedl, a byl sražen zpátky do lehu. Velká dlaň mu přikryla ústa a celé jeho zorné pole zabrala děsivá bílá tvář cizince, kterého přivedl Gavin a který na začátku minulého dne zmizel z věže.
Gillander znovu zamrkal. Nedokázal si v hlavě srovnat, že se cizinec vrátil. Kita se smála, ještě když odjížděla. Podle ní zmateně bloudil někde kolem Pertatina jezera a puch, který se za ním táhl, ohýbal tenčí stromky až u země.
Přes sestřino ujištění byl nyní cizinec u Gillandera v ložnici. Čistý a při smyslech se skláněl nad vysoce nastlaným lůžkem a zblízka Gillanderovi zíral do obličeje.
„Kde je Kita?“ ozval se další hlas. Ten Gillander poznal. Gavin. Vzepřel se proti rukám bránícím mu v pohybu a byl znovu zatlačen hlouběji do polštářů. Cizinec ho držel přišpendleného k lůžku. Gillander si vzpomněl na brouky s oranžovými krovkami, které jako malý rád napichoval na párátka. Matka mu to zakázala. Tvrdila mu, že jsou nebezpeční, ale Gillander stejně využil každou vhodnou chvilku k jejich trápení.
Ruce povolily sevření, až když sebou Gillander přestal zmítat a přivřel oči na znamení porážky.
„Kde je Kita?“ zopakoval otázku cizinec.
„Kita,“ zachraptěl Gillander. Tvář se mu zkroutila a začal se chichotat. „Kita je pryč,“ vypravil ze sebe. „Chtěli jste chytit moji sestru? Blázni!“ Rozkašlal se a zmlknul.
Gavin se podíval na Todda. Rozmýšlel se, jestli ho má zarazit, nebo ho nechá vysát z Gillandera život tak, jak to už viděl předtím.
Wraith se pomalu narovnal a jeho stisk povoloval.
„Obleč se. Odvedeš nás za ní,“ přikázal tiše.
Gillander zůstal ležet, dokud ho cizinec úplně nepustil a neodstoupil. I pak byly jeho pohyby úsporné a pomalé. Napadlo ho spustit křik, ale tu myšlenku zavrhl dřív, než se stačila objevit celá. Křik by sice zburcoval ochránce domu, ale jistě by ho nestačili zachránit. O cizinci sice Gillander nic nevěděl, ale Gavin by nezaváhal ani vteřinu. Ne potom, co mu Kita provedla. Pán domu se ušklíbl. Ta malá děvka Tetein si nic jiného nezasloužila. Byla svému muži za všech okolností nechutně věrná.
Wraith a Gavin sledovali, jak se Gillander pomalu souká do úzkých kalhot, s tichým hekáním si zavazuje tkanice vysokých bot a bohatě vyšívané vesty a nakonec si kolem pasu obtáčí široký pruh tmavomodré látky místo opasku. Ani jednou se nepokusil volat o pomoc, ani jednou se nepokusil utéci a vzbouřit dům. Oba muži si dovolili krátký pohled jeden na druhého. Věděli, že musí očekávat něco horšího než bandu sluhů s holemi nebo pár strážných s tasenými meči.
„Chcete za mojí sestrou?“ zeptal se Gillander po posledním pohledu do leštěného zrcadla ohodnocujícím jeho vzhled. „Máte ji mít.“ Nesnažil se v hlase skrývat posměch. Rukama si přihladil vlasy a sebevědomě vykročil ke dveřím.
Ace mu vstoupil do cesty dřív, než stačil otevřít do chodby.
„Klid, bělovlásku,“ zamumlal tiše Gillander. Zůstal bez hnutí stát a čekal, až mu cizinec uvolní cestu.
Na Gavinovo sotva znatelné přikývnutí Wraith ustoupil, aby mohl Gillander projít.
Dveře na chodbu se rozletěly a pán Gillander s hlavou pyšně zvednutou vyšel na chodbu.
„Jedu na projížďku,“ prohlásil rozhodně, když procházel kolem stráží hned za dveřmi. „S přáteli,“ ušklíbl se a pokynul rukou ke Gavinovi a Aceovi, kteří ho následovali.
Strážní nehnuli ani brvou. Ustoupili procházejícím z cesty a jejich tváře zůstaly stejně zasmušile neurčité, jako celou dlouhou zelenou noc.
Ace se narovnal v celé své výši a prošel kordonem mužů se zbraněmi těsně za Gillanderem. Před očima se mu mihla chodba ozářená tlumeným červeným světlem, které se topilo v bílé mlze. Jeho loď. Jeho posádka. Mrkl, aby se té představy zbavil, a přinutil se soustředit pouze na probíhající akci. Gillander, Kita, Andoriel, cesta zpět na loď. Plán měl, teď stačilo ho realizovat. Postupně.
Gavin jejich malý průvod uzavíral. Být poslední v řadě mu nevadilo. Hlídal Toddovi záda a nenápadně zkoumal pohledy stráží, jak kolem nich procházel.
Muži hlídající chodbu udrželi tvář bez výrazu. Pánské i dámské ranní návštěvy u pána Gillandera nebyly neobvyklé. Pokud stráže něco zarazilo, pak prohlášení pána, že chce absolvovat projížďku tak brzo ráno.
„Ty,“ ukázal cestou Gillander na jednoho z vojáků. „Jdi říct Akeemovi, ať zapřáhne vůz.“
Oslovený beze slova sklonil hlavu a rozběhl se ke dveřím.
Ace pozorně sledoval Gillanderovu tvář. Gavin se zamračil. Ani jednomu z nich se nechtělo nastupovat do vozu.
„Stůj!“ zavelel Wraith rozhodně.
Voják se zastavil a s otázkou v očích se zadíval na Gillandera.
„Rozhodně nepůjdu za Kitou pěšky,“ prskl pán po Aceovi.
„A já nepojedu vozem,“ zavrčel Ace.
„Ani já ne. Ať nám připraví kobary,“ prohlásil Gavin bez zaváhání.
Gillander protočil oči a kývl na vojáka. „Tři jezdecké kobary. Běž.“
Voják zmizel.
Gillander, Gavin a Ace vyšli před hlavní budovu.

.....................................................................................................................

Andoriel doběhla k okraji lesa s prvními paprsky vycházejícího slunce.
Kita stála na místě setkání a spokojeně mhouřila oči. Její nejnovější úlovek předčil očekávání. Nedoufala, že tu ženu ještě někdy uvidí. Zatím nikdo nedokázal splnit úkol, kterým ji pověřila.
Andoriel stanula před Kitou. Odvázala si od pasu černý váček a mlčky ho černě oděné paní podávala. Po běhu přes travnatou pláň na ní nebyla znát žádná velká únava, jen lehce pootevřené rty naznačovaly, že tělo potřebuje větší příjem kyslíku, než jakého se mu dostává.
„To je on?“ zeptala se Kita s náhlou bázní. „Bílý krystal?“
Andoriel se nepohnula. V natažené ruce stále čarodějce podávala černý váček a bez mrkání na ni upírala oči.
Kita se váčku opatrně dotkla. Přejela po něm prsty, přesvědčila se, že obsahuje krabičku správné velikosti a pak teprve sevřela v dlani dlouhé tkanice.
Andoriel váček pustila a ustoupila.
Kita už se soustředila jenom na obsah sáčku. Otevřela ho a opatrně vytáhla zdobenou krabičku. Sáček letěl zapomenut k zemi a Kita zaváhala s prstem na zavírání krabičky. Nevšimla si, že Andoriel ustoupila o několik dalších kroků, ani toho, že klesla na kolena a skryla tvář do dlaní.
Hlasitý skřek nad hlavou Kitu vyrušil v okamžiku, kdy otvírání povolilo, a krabička se otevřela. Přikrčila se a pohledem pátrala ve větvích nejbližších stromů.
„Co jsi to provedla?!“ zasyčela na Andoriel.
Klečící žena se na čarodějku podívala mezi prsty před obličejem a pak sklonila hlavu.
„Máme tě!“ vřískla Loisel. Prudce dosedla na zem vedle Kity a vyrazila jí krabičku z rukou.
Ale čarodějnice nebyla tak bezmocná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Sekla po harpyji prsty a tekutina z malé lahvičky v její dlani Loisel popálila jako kyselina.
Kita se neunavovala řečí. Využila toho, že Loisel couvla a snažila se znovu dosáhnout na krabičku. Ohlédla se přitom po nejkratší cestě k útěku. Na vztaženou ruku jí dopadl pár noh s ostrými drápy místo nehtů. Akyra přistála tak rychle, že by průměrnému člověku zlámala ruku jako třísku. Kita jen zavrčela a vymrštila se na nohy. Dvě harpyje jí nepřipadaly jako nepřekonatelná překážka v dosažení bílého krystalu. Viděla ho probleskovat ve zpola otevřené krabičce a znovu se k němu pokusila dostat.
Loisel měla tvář zkroucenou bolestí, ale chytila Kitu za ruku a otočila ji k sobě. Dávala pozor, aby se v čarodějčině ruce znovu neobjevil nějaký nebezpečný předmět.
Akyra se dostala za Kitu a strhla jí opasek se vším, co na něm bylo navěšeno.
Kita se ušklíbla. Nepotřebovala pomůcky. Pohnula ramenem a za zády jí vyrostla ohnivá stěna.
Akyra s vřískotem uskočila.
Kita se snažila vykroutit ze sevření Loisel, ale ta ji držela pevně. Drápy druhé ruky zaryla čarodějce do obličeje.

.....................................................................................................................

Gillander se spokojeně šklebil na Ace a Gavina. Stáli před domem a v těsném hloučku je obklopovali Gillanderovi muži s osedlanými kobarami.
„Váš doprovod je připraven na projížďku, pane,“ lehce se uklonil jeden z mužů.
„Výborně, Akeeme. Pojedeme do Kerlanských hor,“ rozhodl Gillander. Použil spojené ruce jednoho muže ze svého doprovodu, aby se snadno dostal do sedla kobary. Její krátká srst byla modrá až do indiga a lesklá neustálým hřebelcováním. Ohlávku měla zdobenou zlatými třásněmi. Pohodila hlavou, když v sedle ucítila váhu jezdce.
Ace i Gavin nasedli na přidělená zvířata a marně se snažili mezi ostatními nasedajícími jezdci prodrat ke Gillanderovi. Zůstávali od něj odděleni nejméně dvěma řadami mužů na kobarách. Ani Gavinova zručnost v ovládání těchto zvířat jim nepomohla dostat se blíž.
Skupina vyrazila z brány v těsné formaci a hnala se po prašné cestě, kterou kdysi přišel Ace s Gavinem.
Kobary nasadily tempo, o kterém se Ace domníval, že ho nemohou dlouho vydržet. Ale místo únavy ještě zrychlovaly. Jako dunící prašná bouře se prohnaly několika vesnicemi. U Jižní strany je jezdci trochu zpomalili. Čekala je odbočka do lesa prorůstajícího Kerlanskými horami.
V krajním domku seděl u okna Alvet a sledoval své stádo kobar pasoucích se na nedaleké louce. Dusot ženoucích se zvířat ho přinutil se rozhlédnout a vyjít před dům, aby se podíval, kdo to tolik spěchá. Díval se na jezdeckou skupinu a na čele se mu tvořily starostlivé vrásky. Moc dobře poznal pána Gillandera s jeho suitou i dva další muže jedoucí uprostřed skupiny. Pak svou pozornost upřel na pádící zvířata a stěží potlačil škodolibý úsměšek nad nápadem, jak trochu pozlobit Gillanderovy nohsledy a snad i pomoci švagrovi a jeho společníkovi. Počkal, až celá skupina vjede do lesa a tiše zapískal složitou melodii. Pokřik od prvních stromů ho ujistil, že se mu malý žert povedl. Sedl si na lavičku a s hraným nezájmem se zadíval na malou květinovou zahrádku. Varia se o ní donedávna pečlivě starala, ale v poslední době ji začala zanedbávat a teď si Alvet s rozladěním všiml, že je plná plevele.
Tři kobary se svými jezdci prchaly lesem mezi skalami, jako by je poháněl bič. Ostatní se vzpínaly, točily dokolečka a válely po zemi, jenom aby se zbavily svých pánů. Podařilo se jim to brzy. S frkáním a pohazováním hlav odběhly na louku, kde se přidaly k pasoucímu se stádu. Potlučené jezdce nechaly na okraji lesa.
Ace se na své kobaře krátce zasmál. Přitiskl se jí ke krku, aby ho nesrazila nízko visící větev, a při nejbližší příležitosti se odrazil od jejího hřbetu a přistál na zvířeti, na kterém seděl Gillander. Pak už stačil malý pohyb, aby se Gillander skutálel ze sedla a dopadl do hustého porostu kapradí.
Ace se znovu odrazil a lehce dopadll vedle něj. Gavin své zvíře bez potíží zastavil a seskočil také.
Kobary nečekaly, až na ně někdo znovu nasedne. Jakmile se zbavily jezdců, rozběhly se někam do neznáma. Gavin věděl docela dobře, kam běžely, i co se stalo s těmi ostatními, ale nebyla pravá chvíle o tom diskutovat. Měli práci.
„Kde je Kita?“ zeptal se Ace a v hlase mu zazněla výhrůžka.
Gillander se na něho podíval se špatně skrývaným strachem. Dosud bral návštěvu toho cizince i Gavina jako zábavnou hru. Rád se bavil, a pokud to bylo na cizí účet, tím lépe. Ale toto už jako hra nevypadalo. Jeho ostraha byla kdoví kde a Kita – Kita by mu mohla pomoci. S Gavinem si poradí Gillander sám, ale na cizince si netroufl. I Kitě dalo hodně práce, aby ho vůlí znehybnila.
„Moje sestra,“ začal pomalu. Přemýšlel, jak jí co nejdříve dát vědět, kdo přichází. „Je tady nedaleko.“ Rukou neurčitě mávl dál do lesa. Soustředil se na to, aby zachytil její vědomí a upozornil ji na návštěvu.
„Veď nás,“ pokynul mu Gavin. Nenápadně si pohrával s nožem, který vytáhl z pouzdra pod pláštěm.
Gillander se na něho zle podíval. Bude muset udělat nějaké změny ve své ochrance. Při nasedání měli oba muže důkladně odzbrojit. Očividně se jim to nepodařilo. Podíval se po cizinci, navyklým pohybem si upravil vlasy a loudavým krokem se vydal mezi stromy.
„Nejsem zvyklý chodit pěšky,“ stěžoval si po pár krocích.
„Běž!“ řekl Ace a lehce ho postrčil.
Gillander toho využil k tomu, aby se s jekotem skácel na zem. Převalil se v hrané bolesti a ztuhl. Právě se mu podařilo zachytit sestru a to, co cítil, ho úplně odrovnalo. Jeho sestra právě bojovala se dvěma HARPYJEMI! Jedna z oblud jí drásala tvář a druhá se k ní blížila zezadu a zlostně prskala.
„Kita!“ vyjekl Gillander.
Ace ho vzal za rameno a zvedl ho ze země. „Kde je?“ zavrčel. Jeho trpělivost měla své meze a ty Gillander dávno přesáhl. Kdyby ho nepotřeboval k dosažení svého cíle, udělal by s ním rychlý konec hned v jeho ložnici.
Gavin se postavil vedle cizince a díval se na pána celého kraje stejně zle jako ten, kdo ho držel za rameno, až mu celá ruka mrtvěla.
„Přesvědč ho,“ řekl Gavin ostrým hlasem. Chtěl Gillandera vystrašit natolik, aby jim prozradil úkryt své sestry. A chtěl, aby to Todd udělal rychle. Dřív, než je najdou muži z Gillanderovy ochranky.
Ace se na Gavina rychle podíval. Viděl jeho bledou tvář plnou napětí a odhodlání. A také pečlivě skrývaný stín strachu. Wraith se pomalu usmál a Gillander vyjekl, když si všiml jeho špičatých zubů. Ace zakroužil pravou rukou v zápěstí a levačkou stiskl Gillanderovo rameno ještě víc. Gavin se odvrátil. Přál si, aby to Todd udělal, ale dívat se na to nechtěl.
Gillander při dotyku wraithské dlaně zalapal po dechu a nevěřícně se na cizince podíval. Wraith nepospíchal. Vychutnával si každý okamžik a odhadoval chvíli, kdy Gillander začne mluvit.
„Kito!“ vykřikl Gillander místo všeho. „KITO!“

.....................................................................................................................

„Fayale!“ vyhrkla Kita pod harpyjinou dlaní. Oheň za jejími zády uhasl. Soustředila se na svého bratra, který ji úpěnlivě volal. Byl v nebezpečí. Rozzuřeně sebou trhla, aby se vykroutila ze sevření. Loiseliny drápy jí trhaly kůži na obličeji a zajížděly do masa. Bylo jí to jedno. Její bratr potřeboval pomoc. A ona potřebovala bílý krystal. Až bude mít bílý krystal, bude všechno v pořádku. Fayal Gillander... cítila, že její bratr je skoro mrtvý.
Kita sebou znovu zaškubala. Další drápy se jí zaryly zezadu do ramen. Roztrhly jí šaty a v hlubokých ranách na ramenou a lopatkách jí prosvitly bílé kosti.
Čarodějka chtěla pohnout rukou, aby skoncovala s tím netvorem, který jí působil bolest na zádech, ale drápy jí přeťaly i šlachy. Ruce nemohla použít, hlavu jí drtila veliká tmavá dlaň harpyje před ní. Kita vykřikla, když jí jeden z ostrých nehtů zajel do oka. Bolest v ní vybuchla, až se skroutila do klubíčka. Díky tomu se osvobodila, ale nohy jí nechtěly odnést z toho pekelného místa. Podlomily se pod ní a čarodějka se skácela do velké kaluže vlastní krve.
Harpyje se společně zasmály a sklonily se nad ní. Nenáviděly ji, stejně jako ona nenáviděla je. To Kita způsobila, že se musely stáhnout do odlehlých hor a přestaly se stýkat s lidmi. To ona způsobila, že jejich druh vymíral. A dokázala to díky své moci zařídit tak, že se k ní nemohly přiblížit. Až do této doby.
„Proč?“ zasípala Kita.
Loisel se ušklíbla. Věděla, že se čarodějka neptá na vlastní smrt. Ta byla neodvratná. Možná proto se jí rozhodla odpovědět.
„Podívej se na ni,“ obrátila Kitě hlavu směrem k Andoriel. „Ani nevíš, co jsi nám poslala. Malý zázrak. Měly bychom ti být vděčné?“
Kita se svým jediným slzícím okem zadívala na ženu opodál. Až v té chvíli zaznamenala změny, které se v Andoriel děly. Rychle se pohledem vrátila k harpyjím.
„Malý zázrak pro ztracený rod,“ zachraptěla. „Trocha vděku by se hodila.“
„Máš pravdu.“ Akyra ukázala v úsměvu zuby. „Bude to rychlejší, než jsme plánovaly.“ Zaryla jí drápy do krku.
Andoriel klečela ve stále stejné pozici a čekala. Nevěděla na co. Věděla jen, že musí čekat, dokud nedostane jiný příkaz.
Vedle ní harpyje trhaly na kusy čarodějku Kitu.

„Kito.“ Gillander potřetí jméno své sestry sotva slyšitelně zašeptal. Oči třeštil před sebe, aniž by viděl některého ze svých únosců.
V dalším návalu bolesti zvedl hlavu a rozesmál se šíleným smíchem. „Kita. Moje sestra. Sestřička je mrtvá. Zabily ji stvůry. Právě teď.“ Poslední slova už štěkal Aceovi do tváře s beznadějnou nenávistí.
Wraith se mu zadíval do očí a nechal přelít zbytek Gillanderovy síly do sebe. Téměř s odporem od něj odtrhl dlaň. Vysušené tělo pána kraje se mu složilo k nohám.
„Kita je mrtvá,“ opakoval po Gillanderovi. Nepochyboval, že místní pán před smrtí mluvil pravdu. Vzteky si zaryl nehty do dlaní. Kde má teď hledat Andoriel?
Gavin si unaveně sedl do trávy. Sklonil hlavu a po tváři se mu kutálela osamělá slza. Chtěl s čarodějkou bojovat sám. Chtěl ji v boji zabít nebo být zabit. Až vedle mrtvého Gillandera si uvědomil, že doufal v to druhé. Přál si při pokusu o pomstu odejít za Tetein. Kita byla mrtvá a Gavin žil. Poslední důvod k životu se mu ztratil před očima. Teď už před sebou neviděl nic, jen tmu a prázdno.

Zvuková vlna se prohnala celým krajem a všechno živé srazila k zemi.
Ace narazil zády do blízkého stromu a svezl se po jeho kůře do propletence kořenů. Snažil se zvednout ruce a zakrýt si uši, i když věděl, že to nebude mít žádný znatelný účinek.
Gavin se svalil na bok a zůstal tak ležet. Měl zavřené oči a na rtech malý úsměv. Doufal, že se přece jenom setká se smrtí a s Tetein.
Kobary na pastvě zvuk srazil na kolena. S potřásáním velkých modrých hlav se hned snažily vstát.

Matka Gillanderová zjistila, že obě její děti stihla smrt v jediném okamžiku. Výkřik plný zlosti byl jen prvním vyjádřením její ztráty. Celá země bude platit krví i bolestí.

Jako vždy děkuju za všechny kometáře

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Šikovná děvčica, vážně šikovná.
Obdivně Tě plácám po rameni, klekám před tebou a líbám Ti ....
.
.
.
.
.
.
Výběr dle vlastního uvážení

[andoriel]

Děkuju, cpt-nemo
Pro Tvůj polibek vyberu nějaké hezké místo V každém případě mi dneska rozveselil den a za to máš můj dík

[Aiwendill]

hmmmmm...

páčilo sa mi to. na viac sa takto ráno nezmôžem...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe
Stačilo to
A teď už přeju hezké poledne a bavte se

Zelená planeta
15. Jaký osud Andoriel

Harpyje se přikrčily u země a čekaly, až se zvuk přežene. Z okolních stromů se na ně sneslo několik modrých listů. Akyra zlostně zasyčela a skočila k Andoriel.
Žena ležela na zádech a z koutku úst jí vytékal malý pramínek krve.
Loisel se dotkla tepny na jejím krku a tiše si oddechla. Andoriel žila. Kitino pouto se smrtí čarodějky přetrhlo, Andoriel při jejím posledním výdechu ztratila vědomí a zvuková vlna na ní nenapáchala téměř žádné škody.
„Bude žít,“ řekla Loisel klidně. V hlavě jí ještě zvonilo. Sledovala, jak se Akyra sehnula pro krabičku s bílým krystalem. Opatrně ji zavřela, aby se krystalu nedotkla, a chystala se k odchodu.
„Počkej,“ zarazila ji Loisel. „Bude potřebovat trochu pomoci,“ kývla hlavou k Andoriel.
Akyra se rozhlédla. Sebrala pár silných klacků, vyskládala je do řady před sebou a opatrně vytáhla z krabičky bílý krystal i s jeho podložkou. Dávala si pozor, aby se dotýkala jenom podložky, a krystalem postupně ťukla do každého kusu dřeva, které nasbírala. Pak krystal na podložce vrátila do krabičky stejně opatrně, jako ho vyjímala.
Loisel se sklonila a spokojeně pokývala hlavou. Místo klacků na zemi ležely válce soli. Vzala jeden z větších váčků a všechny do něj naskládala. Pak váček připevnila Andoriel k opasku.
Akyra se znepokojeně ohlédla dál do lesa.
Obě harpyje se naposledy přesvědčily, že až se Andoriel probere, bude v pořádku. S krabičkou obsahující bílý krystal v pevně sevřených rukou přeběhly k okraji lesa a vznesly se k zelenkavému nebi. Cesta zpět do vzdálených hor jim trvala dlouhé tři dny namáhavého letu.
........................................................................................................

„Co to bylo?“ vypravil ze sebe Ace. Seděl v kořenech stromu a mnul si kůži kolem bolavých uší.
Gavin se také posadil a sevřel si hlavu v dlaních. „Kasayala Gillanderová,“ řekl nepřítomně.
„Matka?“ ujistil se Ace. Po Gavinově přikývnutí se zvedl na nohy, zakymácel se, než našel porušenou stabilitu, a natáhl ke Gavinovi ruku, aby mu pomohl se zvednout. Nepatrně se usmál, když sedící muž bez zaváhání jeho pomoc přijal. Gavin viděl, jak si Ace poradil se svými nepřáteli, ale nezabránilo mu to v sevření té nebezpečné ruky.
„Jaké máš další plány?“ zeptal se Gavina, zatímco ho zvedal.
Gavin pokrčil rameny. Zadíval se před sebe a probíral možnosti, které mu zbývaly. Do domu, kde žil s Tetein, se zatím vrátit nechtěl. Mohl jít k Alvertovi a Varii, ale ani tato představa mu nebyla po chuti. Podíval se na Todda. „Půjdu s tebou,“ řekl pomalu. „Pomohu ti najít ženu, kterou Kita unesla.“ Rozhlédl se. „O kus dál je místo, kde jsme se setkali. Bude nejlepší, když s hledáním začneme tam.“
Ace se na něj díval se znatelnou skepsí. Od doby, kdy se mu Andoriel ztratila, uběhlo už mnoho dnů. Mnoho desítek dnů, uvědomil si. Podle lidského chápání času asi dva měsíce. Přesto neprotestoval. Ani on nevěděl, kde by měl s hledáním začít.
........................................................................................................

Probudila jsem se.
Líně jsem zamrkala na okolní svět a zamračila se. Nevěděla jsem, kde jsem. V lese, to bylo jasné na první letmý pohled. Ale proč spím v lese? A jak jsem se do něj dostala?
Znovu jsem zavřela oči a rozhodla se, že počkám. Nevěděla jsem na co, ale prostě počkám.
Spánek mě odnesl, ale dlouho mu to nevydrželo.
Přihlásila se žízeň a hlad. A také urputná bolest hlavy.
Nespokojeně jsem se zavrtěla. Ani měkká postel z jehličí už se mi nezdála tak pohodlná, jako před chvílí. Hlasy, které zazněly nedaleko, mě přinutily přece jenom se zvednout a přesunout se do relativního bezpečí nízkého lesního podrostu.
Krčila jsem se v mělkém dolíku mezi trnitými keři a sledovala dvojici mužů procházející okolo. O něčem se dohadovali a oči jim pořád jezdily po okolí, jakoby něco hledali.
Rozhodně jsem nechtěla, aby mě uviděli. Nevěděla jsem, co jsou zač, a od pohledu ve mně ani jeden z nich nevzbuzoval důvěru. Ten menší mi, nevím proč, připadal jako zabiják a toho vyššího jsem nebyla vůbec schopná zařadit. Vypadal jako stařec s dlouhými bílými vlasy, ale tvář žádný věk neprozradila a bledá kůže na krku a rukou byla napjatá a bez všech vrásek. Zdál se mi ještě nebezpečnější, než ten menší.
Přitiskla jsem se k vyhřáté půdě lesa a čekala, až přejdou.
Trvalo jim to dlouho, skoro jsem zase usnula. Ale konečně zmizeli a jejich hlasy utichly. Ne, že by toho namluvili nějak moc. Stručná poznámka, krátký dotaz a jednoslovná odpověď, to bylo všechno, co se dalo zachytit. A většině jsem stejně nerozuměla.
Povytáhla jsem se, abych viděla přes horní větve keře, a rukou přitom šmátrala po opasku se spoustou zajímavých váčků, kapes a lahví. V jedné z posledně jmenovaných to příjemně zašplouchalo. V lese byl klid, tak jsem si sedla, uvolnila láhev od pásku, otevřela ji a opatrně k ní přiblížila nos. Tekutina byla bez zápachu. Nahnula jsem ji a nalila si pár kapek na jazyk. Voda. Dobrá, tak voda. Ta se dá pít bez větší újmy. Pila jsem, dokud v lahvi něco bylo. Voda byla rozhodně dobrý nápad, který moje tělo uvítalo.
Vrátila jsem láhev na její původní místo a s výkřikem vyletěla z křoví. Ti dva muži stáli nade mnou a každý z nich mě svíral za jednu ruku.
„To je ona?“ zeptal se ten menší. Prohlížel si mě a trochu krčil nos.
Ušklíbla jsem se na něj a snažila se jim oběma vykroutit.
„Andoriel,“ řekl ten vyšší. Zíral na mě, jako kdybych měla dvě hlavy. Netušila jsem, co to slovo znamená. Znělo jako jméno. Ohlédla jsem se, ale nikdo za mnou nestál.
„To mám být já?“ zavrčela jsem. Pokud to bylo jméno, tak se mi vůbec nelíbilo. Tak se přece nejmenuju. Jmenuju se… Nevím, jak se jmenuju, ale takhle ne. Znovu jsem sebou škubla ve snaze se uvolnit.
Muži mě pustili. Bělovlasý se tvářil nějak zaraženě.
„Ztratila paměť,“ prohlásil menší muž. „Pouto mezi ní a Kitou nebylo přerušeno správně, přetrhlo se čarodějčinou smrtí. Toto je následek.“
„Jaká je šance, že se jí paměť vrátí?“ chtěl vědět vyšší.
Malý krčil rameny.
Využila jsem jejich hovoru, abych nenápadně ustoupila. Pak už stačil skok a rychlý útěk… se nepodařil. Ještě jsem ani po skoku nedopadla na nohy, když mě bělovlasý chytil a strhl zpátky. Nedalo mu to žádnou práci. Přitáhl si mě, oběma rukama mě objal a přitiskl k sobě.
„Zůstaň se mnou,“ zašeptal mi do vlasů.
Ani jsem se nestačila začít bránit. Cítila jsem, jak zvedl hlavu a přes ni se dívá na druhého muže. Stála jsem a čekala, až ho to objímání přestane bavit. Zřejmě si myslel, že máme něco společného, ale já tomu nevěřila.
„Co si pamatuješ?“ zeptal se. Nepustil mě, jenom se trochu odtáhl, abych se mohla nadechnout.
Zamračila jsem se mu do tmavého pláště. Jeho rameno končilo právě u mého čela a já se o něj v zamyšlení opřela. „Pamatuju si les. Probudila jsem se v něm. Pamatuju si -,“ zarazila jsem se. Moje minulost byla černá jako noc bez jediné hvězdy vzpomínky.
Zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do tváře. „Tebe ne,“ prohlásila jsem rozhodně.
Úsměv, který mu přeletěl přes rty, neměl s radostí nic společného. „Třeba se ti připomenu jinak, Lísková Růženko.“
Nečekaně se sklonil a políbil mě. Bránila jsem se. Zpočátku. Pak jsem poznala, že moje fyzická síla na něj nestačí. Ponížením mi vyhrkly slzy.
Pustil mě a odstoupil.
Využila jsem toho a také jsem couvla. Konečně jsem měla trochu prostoru. Zlostně jsem si utřela tvář. Takhle mě teda rozhodně nepřesvědčí. Udělala jsem další krok zpět. Ani jsem nemusela říkat, že kromě našich úst se s polibkem nespojilo nic. Hlava zůstala stejně prázdná, jako byla od mého probuzení pořád.
„A na mě se pamatuješ?“ zeptal se ten menší.
Přikrčila jsem se připravená k útěku, kdyby mě chtěl taky líbat. Naštěstí se ani nehnul. Prohlédla jsem si ho. Hnědé vlasy měl na ramenou mírně zvlněné. Trochu delší, než by se mi u něj líbilo, ale to byl jeho problém, ne můj. Hnědé oči se stínem smutku, který se mě naštěstí netýkal, a pevná tenká linka rtů stejně neznámá jako všechno ostatní na tomto divném světě. Byl sice menší než jeho přítel, ale i tak mě převyšoval nejméně o půl hlavy. Pod oblečením se mu rýsovaly dlouhé štíhlé svaly. Asi hodně vydrží, napadlo mě.
„Měla bych?“ zeptala jsem se opatrně.
Pohled, který si ti dva muži vyměnili, mi připadal skoro zoufalý. Jestli se jim moje odpovědi nelíbí, proč se mě ptají? Nenápadně jsem se odsunula o další kousek.
Začali něco říkat, ale já je neposlouchala. Soustředila jsem se na to, abych jim co nejdřív zmizela z dohledu. Bylo dost nepříjemné, že jsem nevěděla, kdo jsem a jak jsem se ocitla na tomto místě, kdybych ještě měla řešit svůj vztah k někomu na první pohled naprosto neznámému, asi by se mi hlava rozskočila.
Krůček po krůčku jsem se vzdalovala a sledovala, jestli si toho ti dva všimnou. Nezdálo se, protože se ke mně nevrhali, aby mě přitáhli zpátky.
Sotva jsem se dostala dost daleko, otočila jsem se a rozběhla tou nejvyšší rychlostí, které jsem byla schopná. Prosmýkla jsem se mezi stromy, skákala přes potok, který se mi pletl do cesty, prodírala se křovím a velký vypálený kruh jsem proběhla tak rychle, že za mnou zůstalo jenom pár zvířených sazí, které se líně ukládaly zpátky do svého popelového lůžka.
........................................................................................................

Ace se za prchající Andoriel díval se směsicí pobavení a znechucení. Tolik se snažil ji najít a ona měla v hlavě jenom jednu myšlenku – jak mu zmizet. Věděl, že daleko neuteče. Nechal jí náskok, aby se příliš nevyčerpala. Chovala se jako vyplašené divoké zvířátko. Wraith bude muset počkat a doufat, že se jí paměť brzy vrátí. Cítil na sobě Gavinův pohled. Neotočil se k němu. Nechtěl vidět, jak ho muž lituje, že před ním dlouho hledaná žena utekla jako před masovým vrahem.
„Půjdu za ní,“ řekl s mírným povzdechem. „Vzpomene si.“
Gavin neodpověděl. Nebyl si jist, jestli se té ženě vrátí vzpomínky, i když si nedovedl představit, že by někdo mohl na takového tvora, jakým je Todd, zapomenout.
Pomalým krokem se vydali směrem, který si vybrala Andoriel. Nebylo těžké ji sledovat. Nedokázala běžet ani dost rychle, ani dost daleko, aby jim mohla zmizet.
........................................................................................................

Běžela jsem asi půl hodiny, když mě hlad přinutil zastavit. Rychle jsem prohledala obsah svého opasku. Proužek sušeného masa sice zažil i lepší doby, ale s trochou námahy jsem ho dokázala nejen ukousnout, ale i rozžvýkat. Chutnal divně. Kromě toho, že jsem při jídle dokázala pokračovat v cestě aspoň krokem a žaludek se mi přestal kroutit hlady, jsem na takové potravě nic pozitivního neshledala.
Pečlivě jsem se vyhnula všem známkám obydlení a držela se v lese a mezi skalami.
Únava se objevila dřív, než bych byla čekala. Co nadělám? Třeba jsem domácí typ, který moc nevychází. Takový malý pecivál. Představila jsem si sama sebe, jak rozvážně chodím po domě a úspornými pohyby dělám nejnutnější domácí práce. Moc se mi to nelíbilo. Při nejbližší příležitosti jsem z potoka znovu naplnila lahev, kterou jsem vypila ve křoví. Občasné dloubnutí v podbřišku mě nutilo pokračovat pořád pomaleji. Kruci! Copak jsem nemocná, že se nedokážu rychleji pohnout? Znovu jsem přidala do kroku.
Nedošla jsem daleko, když mi nad hlavou zakroužilo hejno dravých ptáků. Bylo to zvláštní. Netušila jsem, že se sdružují. Musel to být nějaký zvláštní druh. Raději jsem znovu popoběhla. Nepřestávala jsem při tom ptáky sledovat. Nebyla jsem jejich cílem. Naštěstí. Pokud šli ti dva muži za mnou, neměli tolik štěstí jako já. Hejno s křikem zapadlo mezi stromy někde za mými zády. Zrychlila jsem. Snad je ptáci zdrží dost dlouho, abych dokázala zmizet.
Začala jsem si vybírat cestu tak, abych po sobě nenechala žádné stopy.
Jednou si na všechno vzpomenu, ale teď jsem cítila, že potřebuju klid a samotu.
........................................................................................................

Ace a Gavin stáli zády k sobě. Každý z nich měl v jedné ruce nůž a v druhé klacek. Proti útočícím ptákům to sice nebyla ta nejúčinnější obrana, ale dařilo se jim zůstat naživu a víceméně nezranění.
Dravci na ně nalétávali, dokud jich polovina neležela s přelámanými kostmi nebo v bezvědomí na zemi. Pak se zbytek vznesl a odletěl někam k východu.
„To bylo rychlé,“ zavrčel Gavin. Upustil klacek před sebe na zem, schoval nůž a opřel se rukama o kolena.
„Rychlé?“ Wraith se na něho nechápavě podíval.
„Kasayala Gillanderová. To ona je poslala. Ovládá všechny nižší tvory. Neříkal jsem to?“ Gavin se s nádechem napřímil a setřel si krev z předloktí, kam ho jeden z ptáků zasáhl drápem. Ohlédl se po Toddovi. Věděl, že je ptáci škrábali a klovali úplně stejně. Ale Todd žádná viditelná zranění neměl. „Jak to děláš?“ zeptal se Gavin bez přemýšlení.
„O matce jsi neříkal téměř nic,“ řekl tiše Wraith. „Mám dost síly na hojení ran.“
Gavin jeho poslední větu pochopil vzápětí. Otevřel ústa a zase je hned zavřel. Na divný vzhled Todda už si skoro zvykl, ale jeho další schopnosti a dovednosti ho ještě udivovaly a někdy i přiváděly do rozpaků.
Ace se zadíval před sebe. Boj je zdržel, přesto měli šanci Andoriel dohonit. Byl rád, že s nimi nebyla při útoků ptáků, ale mohlo ji postihnout něco jiného. Musí ji najít co nejdříve.
Wraith se rozběhl lesem. Gavin se zhluboka napil a následoval ho.
Ještě patnáct minut byly Ájiny stopy jasné. Pak se ztratily v kamení a ani jeden z mužů je nedokázal najít.
„Je pryč,“ zamumlal Gavin. Nechtělo se mu to říkat, ale dvouhodinové pátrání nemělo žádný kladný výsledek. Andoriel jim dokázala utéct.
Ace zvedl hlavu k obloze a zlost z něj vyrazila dlouhým výkřikem. Jak jen mohl být tak hloupý a nechat ji zmizet? Měl ji přivázat a táhnout za sebou, kdyby se vzpouzela.
„Pozor!“ vykřikl Gavin. V ruce se mu zase leskl nůž a čelem byl otočený k malé vyvýšenině.
Ti tvorové, kteří se přes ni valili jako jedna dlouhá modravá vlna, nebyli velcí, ale bylo jich mnoho a i na zatím značnou vzdálenost Ace viděl velké zuby a drny létající zpod jejich dlouhých drápů.

Děkuju za komentáře

vynikající díl

[andoriel]

Já to věděla!
Děkuju, posedlíku

co jsi věděla že budu první nebo jaký bude můj komentář

[andoriel]

Obojí. A už jsem se těšila předem

tak to budeme muset něco změnit samozřejmě až na výsledek

[andoriel]

Ale nechceš mě, doufám, připravit o plácajícího smajlíka To bych a špatně by se mi

vydej díl a uvidíš neboj nechci

Dnes jsem měl čas na čtení posledních 2 dílů a docela mě překvapil rychlý, ale pěkně drsný konec Kity. Na druhou stranu očekávám že bude zatápět Matka.