Zelená planeta
17. Pohádky o Erinyi
Přestala jsem počítat, kolik dní už jsme na cestě. Menší i větší vesnice se střídaly v nepravidelných rozestupech a stejně nepravidelném výdělku. Jídlo jsme doplňovali o lesní plody a i tak někdy stěží zahnalo největší hlad.
Večer jsem sedala u jednoho z kol povozu a rozkládala zbytky svého minulého života. Snažila jsem se přijít na to, co jsem vlastně zač. Oblečení umožňující volný pohyb a zbraně – to jsem byla bojovnice? Ale na bojovnici těch zbraní asi nebylo dost. Chyběl mi meč. Jako bojovnice bych meč jistě neztratila. Podepřela jsem si tvář dlaní a zamračila jsem se. Moje minulost se pořád schovávala v temnotě.
Jedním uchem jsem poslouchala hovor zbytku skupiny. Vyprávěli si nějakou starou pověst o ženě, která krutě pomstila manželovu nevěru.
Tentokrát nebylo třeba cvičit tanec a místo hraní bylo líčení starých událostí. Pro mě byly všechny staré události nové. Žádnou jsem si nepamatovala. Zavřela jsem oči a nechala hlasy plynout kolem sebe.
Spánek mi všechno pomíchal a k ránu zmizel. Sedla jsem si v zelené tmě před svítáním a hlavou se mi honily sny. Některé se mi zdály tak blízko pravdě, jak jen mohly být. Jako sny o denní práci. Moc se mi nelíbily, ale o to mi připadaly realističtější. Rozhodla jsem se, že jejich realitu při nejbližší příležitosti prověřím.
Za další dva dny jsme končili vystoupení ve velké vesnici. Už by se jí skoro dalo říkat městečko. Její název jsem si nezapamatovala, ale zapamatovala jsem si plačící ženu a zamračeného muže vedle ní. Než jsme sbalili věci a vydali se přenocovat k blízkému lesu, zahlédla jsem, ve kterém domě ti dva zmizeli.
Večer jsem počkala, až zbytek skupiny usnul, popadla své původní oblečení a výzbroj a odnesla jsem to všechno za nedalekou skalku. Převlékla jsem se a rozběhla se zpátky k městečku. Najít správný dům mi netrvalo dlouho. Na ulicích nikdo nebyl. Bylo dávno po setmění a všichni byli pečlivě zavření za pevnými dveřmi.
Skrčila jsem se pod oknem, za kterým se ozývaly emocemi pozměněné hlasy.
Žena se nemohla smířit s mužovou nevěrou a on jí posměšně vypočítával, proč chodí za jinou. Rozhovor se změnil v hádku a hádka v boj. Klapání dřevěného nádobí, lomoz nábytku a zlostné supění bojujících mě přinutilo se pozvednout a nahlédnout do pokoje. Svíčka ve vzdáleném rohu ještě stála ve výklenku a nikdo ji nesrazil. Byl to skoro zázrak, protože zbytek chudého vybavení očividně nebyl na svých obvyklých místech.
Zaměřila jsem se na osoby v pokoji a překvapením zalapala po dechu. Muž seděl u stěny, rukama si chránil hlavu a žena se do něho trefovala vším, co jí přišlo pod ruku. Rozhodně to nevypadalo, že by potřebovala něčí pomoc.
Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, že vidím pravý opak toho, co jsem čekala. Z údivu mě probralo vysoké zaječení ženy. Zírala do okna a mířila na mě prstem. Oči měla neuvěřitelně rozevřené, natažená ruka se jí třásla a za pár okamžiků se zhroutila k zemi.
Muž na podlaze se na mě díval taky a klepal se tak, že se mu hlava otloukala o stěnu.
Couvla jsem a rozběhla se zpátky k tábořišti. Téměř jsem se nedokázala převléknout zpátky do šatů, jak se mi třásly ruce. Do městečka mě hnal nejasný pocit předchozích snů, že bych měla plačící ženě pomoci, ale tak silnou reakci jsem nečekala. Zabalila jsem se do pláště a přetáhla si ho i přes hlavu. Pocit uzavřeného prostoru mi vrátil trochu klidu, i když jsem ještě dlouho nedokázala usnout.
Ráno jsem se probudila, až když mi Deza zatřásla ramenem. Cítila jsem se tak unavená, že jsem vstávala spíš silou vůle než pomocí svalů. Celý den jsem se vlekla za vozem a byla ráda, že mě po pár neúspěšných pokusech vyloučili z jeho tažení.
..............................................................................................
Ace ležel na písku a poslouchal hučení řeky. Bylo to už dlouho, co se nakrmil na Gillanderovi, a začala se na něm projevovat podrážděnost z nedostatku energie. Před Gavinem ji pečlivě tajil, ale věděl, že bude muset brzy najít vhodnou potravu.
Gavin spal stočený do klubíčka v keřích nedaleko břehu. Odpočíval tak už deset hodin. Jeho únavou šedé tváře pomalu získávaly svůj původní odstín.
Wraith se na něho zadíval, potichu se zvedl a přebrodil řeku. V okolí úzkého ostrůvku obklopeného rychle tekoucí vodou, kde se skrývali, byl klid. Rozhodl se, že toho využije a najde někoho, kdo by mu poskytl dostatek energie. Proplétal se hustým lesem a nepřestával sledovat okolí, jestli odněkud nehrozí nebezpečí.
..............................................................................................
„Kam vlastně jdeme?“ zeptala jsem po dalších pár dnech. Zjistila jsem, že jsme se začali stáčet z původně přímého směru.
Neptala jsem se nikoho konkrétního. Seděli jsme v poledne ve stínu vozu a odpočívali před další cestou.
„Máme pevnou trasu,“ odpověděl Grery. „Projeli jsme tento okruh už mnohokrát a před námi naši předchůdci. Ti mladší budou jednou pokračovat.“
Rehis se na něho podíval se znatelnou skepsí. „Není třeba dodržovat všechny zvyky,“ zamumlal vzpurně.
Grery povytáhl obočí, ale Rehisovu poznámku nijak nekomentoval. Valerian se neudržel.
„Ne všichni chtějí měnit zaběhlé pořádky,“ řekl ostrým hlasem.
Zaraženě jsem se otáčela od jednoho k druhému a říkala si, jak dlouho asi všichni čekali na příležitost k vyjádření svých pocitů. Nebylo mi příjemné, že jsem stála u zrodu té příležitosti. Už jsem se chtěla ohradit, když jsem si všimla zamítavého gesta Trein. Zavřela jsem ústa.
„Pojedeme dál,“ řekl klidně Grery.
Bez dalších slov jsme se zvedli a zapřáhli se k vozu.
Cesta se stáčela a začala kličkovat. K některým dříve navštíveným vesnicím jsme se vraceli. Lidé tam už na nás čekali a tentokrát byl výdělek trochu větší. Nechápala jsem to. Proč nedali rovnou, co chtěli dát? Ale už jsem se raději na nic neptala.
Městečko, kam jsem se v noci vrátila, na naší zpáteční cestě nebylo.
Dál jsem sledovala přihlížející diváky a odhodlávala se k další noční výpravě. Naštěstí všichni vypadali spokojeně a na žádnou jsem nemusela. Jak jsme se vzdalovali od původní trasy, byla jsem stále neklidnější.
Nebyla jsem sama, kdo cítil nejasné nebezpečí. Všude, kam jsme vkročili, si lidé vyprávěli o náhlých neštěstích a divných nehodách, které se začaly v poslední době stávat. Útoky divokých zvířat a požáry nutily obyvatele vesnic, aby ve dne v noci hlídali svá obydlí. Bylo stále obtížnější přilákat někoho hudbou a tancem.
Po tom, co jsme opouštěli třetí ves bez větší zásoby jídla než co by bylo pro každého na jednu skromnou večeři, jsem se na cestě nenápadně přitočila ke Grerymu.
„Jestli to tak půjde dál,“ začala jsem opatrně.
Grery mě hned přerušil: „Nic se neděje. Zítra večer dorazíme do další osady. Jistě tam dostaneme jídlo.“
„A co když ne?“ nenechala jsem se odbýt. „Co když tam nedostaneme ani to, co tady? Grery, nevím o tomto světě vůbec nic, ale mám uši. Slyším, co si lidé povídají, když bez povšimnutí chodí okolo nás. A vím, co by pomohlo mně, kdybych žila v takovém strachu jako oni.“
Grery nic neřekl.
Považovala jsem to za dobré znamení a chtěla jsem pokračovat, ale všimla jsem si, že se k nám nenápadně přidal Valerian. Nevěděla jsem, jestli můžu mluvit i před ním. K další řeči jsem se nadechla až po Greryho pokynutí.
„Slyšela jsem vás, když jste si vyprávěli staré příběhy. Vyprávějte je mezi hraním. Nebo je zpívejte. Třeba se lidé spíš zastaví, aby si poslechli, že po všech útrapách přijdou zase klidné časy. Že každé neštěstí jednou skončí. Dejte jim naději.“
Grery mlčel. Nepodíval se na mě a jenom krátké zamračení naznačilo, že mě vůbec slyšel.
„Nejspíš to všechno víš a už jsi to mnohokrát zažil,“ povzdechla jsem si. „Omlouvám se, jestli mluvím o všeobecně známém.“ Zpomalila jsem a nechala Greryho ve Valerianově společnosti.
„Tato společnost nikdy nenabídla nic jiného než muziku a tanec. Naději už vůbec ne,“ oslovil mě Rehis. Jeho hnědé oči se na ně dívaly zkoumavě.
Sklopila jsem hlavu a odbočila trochu stranou. Nechtěla jsem se s ním bavit. Byl často v opozici a snažil se zasahovat do Greryho rozhodnutí. Moje postavení v této společnosti nebylo takové, abych mohla nebo chtěla podporovat vzbouřence. Jeho pohled jsem cítila ještě dlouho potom, co jsme se utábořili na okraji lesa.
Po krátké a chudé večeři Grery pokynul, že se máme sesednout. Nástroje zůstaly opominuty na voze.
„Okto pro nás má příběh. Vyprávěj,“ řekl, když jsme se pohodlně usadili.
Okto se zavrtěl a se sklopenou hlavou začal tiché vyprávění:
„V jedné vesnici žil muž Zeno se svojí ženou Yumou. Nebyli šťastní. Yuma toužila po dětech, a čím déle byli sami, tím byla nepříjemnější a hádavější. Zeno začal utíkat z jejich domu. Od té doby to bylo s Yumou ještě horší. Začala Zena obviňovat ze všeho, co se jí právě nelíbilo. A Zeno utíkal o to víc. Nikdo se nedivil, když občas zabloudil do domku na konci vsi ke krásné Mirnon. Její muž se nevrátil z lovecké výpravy a ona už dlouho žila sama. Všichni věděli, kam Zeno chodí, ale nikdo to Yumě neřekl. Přišla na to sama. Jednoho dne večer byl Zeno po dlouhé době doma s Yumou. Žena ho obvinila z nevěry a ze zoufalství ho začala bít. Podívala se směrem k oknu, protože se jí zdálo, že tam něco vidí. Měla pravdu. V temném okně na ně zírala zlá ženská tvář a natahovala do pokoje prsty jako dlouhé drápy. Yuma se tak vyděsila, že ztratila vědomí, a Zeno si přikryl tvář rukama, protože se neodvažoval na ten přízrak podívat. Když se oba vzpamatovali, byla tvář pryč a za oknem zůstala jenom temně zelená noc. Až do rána spolu seděli v objetí a ujišťovali jeden druhého, že je ta tvář pryč. Po pár dnech si lidé ze vsi všimli, že jsou oba jako vyměnění. Vodili se za ruce, usmívali se na sebe, Zeno už neutíkal z domu a Yuma nekřičela zlostí. Tvář za oknem dostala i jméno. Nedal jí ho nikdo z té vsi. Jméno přišlo od vzdálených sousedů.“
Okto se odmlčel. Zvedl hlavu a jeho první pohled patřil mně. Tvářila jsem se, že jsem si toho nevšimla, a doufala, že nikdo nepostřehl, jak jsem se při konci vyprávění otřásla.
Valerian si prohrábl dlouhé světlé vlasy. Dával si dobrý pozor, aby se podíval na všechny kromě mě. Začínala jsem z toho mít špatný pocit. I Valerian měl krátký příběh:
„Att žil skoro na samotě. Těch pár domků stojících pohromadě patřilo jeho příbuzným. Nevedlo se jim dobře. Malému Attovi bylo sotva šest let, ale už dobře věděl, co je hlad. Když chtěl jídlo, musel si ho najít. Často sedal před domkem a snil o tom, jak všechny v jejich malinké vesničce nakrmí. Jenom pořád nevěděl, jak se stát boháčem, aby to mohl udělat.
Jednou jela kolem kočovná společnost. Att ji znal. Za jeho života kolem nich projížděli už poněkolikáté. Ale tu ženu, která byla s nimi, tu neznal. Byla nová. Att si ji chvíli prohlížel a pak se jí zeptal na to největší bohatství, které si dokázal představit - máš sůl? A žena mu podala veliký kus soli. Att ho k sobě přitiskl, doma ho pečlivě rozdělil na menší části a ukryl je. Jeden kousek odnesl do nejbližší větší vesnice. Domů se vrátil sice bez soli, ale s rancem jídla, který skoro nemohl unést. Podělil všechny, ale nikomu neřekl, kolik kousků soli má a kde jsou schované. Jídlo ho příjemně hřálo v žaludku a Att přemýšlel, za co nejlépe by měl vyměnit zbytek soli.“
Valerian se usmál. „Poslední zprávy říkají, že Att vyměnil další kousky soli - za kvalitní semena a párek kobar, aby mohli snáze pěstovat lepší plodiny. Jediné, co ho mrzí je, že té ženě za sůl nepoděkoval. Nepamatuje si ani správně její jméno, tak si ho upravil podle sebe. Začal jí říkat Erinye. Stejně jako říkají Zeno a Yuma tváři za oknem, která je přiměla najít znovu společnou cestu.“
Seděla jsem se sklopenýma očima a bála jsem se je zvednout. Až do tohoto večera jsem si myslela, že moje malá tajemství jsou jenom moje, a ony zřejmě kolovaly širokým okolím.
Dneska nebudeme cvičit hru ani tanec,“ řekl do nastalého ticha Grery. „Dobře si odpočiňte, zítra nás čeká dlouhá cesta.“
Mlčky jsem se zabalila do pláště. Náhlá únava mě odnesla do spánku dřív, než jsem se stačila zamyslet nad vyprávěnými příběhy, a dřív, než jsem si mohla začít dělat starosti.
Neviděla jsem podezřívavé pohledy zbytku společnosti a neslyšela jejich šeptané poznámky k tomu, jestli mě mezi sebou budou ještě trpět nebo mě vyženou hned další ráno.
„Nemůžeme ji nechat samotnou!“ zamávala Trein odmítavě rukama. „V jejím stavu to není možné.“
„To, že ztratila paměť, není omluva pro nic z toho, co jsme se dozvěděli,“ zavrčel na ni Valerian. „Jestli ji někdo pozná, budeme mít problémy všichni.“
Trein si s Dezou vyměnila smutný pohled. Právě zjistily, že muži zatím nic neví o podstatě Rinyina stavu.
„Raději bych ji měl pod dohledem,“ snažil se Grery mírnit vzbouřené emoce. „Až si vzpomene, určitě odejde sama.“
„Myslel jsem, že ji pozná někdo po cestě,“ zamyslel se Okto. „Pořád se k ní nikdo nehlásí. Nikomu nechybí. Je to zvláštní. Ale toulat po nocích se nemůže. Není to bezpečné ani pro ni ani pro nás.“
„Budeme ji hlídat,“ navrhl Rehis. „V noci se můžeme ve spaní střídat. Je nás dost a už jsme to dělali. Nebylo to tak hrozné. A přes den - to bude hračka. Netoulá se nikde sama.“
Deza se na něj poťouchle podívala. „Líbí se ti, viď?“ zeptala se ho. Na tváři se jí objevil nepříjemný úsměv.
Rehis protočil oči. „Myslíš někdy na něco jiného?“ odsekl unaveně.
„Tak dost,“ utnul jim Grery hádku hned na počátku. „Rinye zatím zůstane s námi. Dáme na ni pozor, jak jsi navrhoval,“ otočil se k Rehisovi. „Jděte spát. Vezmu si první hlídku.“
Tábořiště pomalu utichalo a usínalo.