Zelená planeta
22. HrdinovéZ večerní apatie mě probral dotek na rameni. Skupina usnula, až na Rehise, který se mnou třásl, aby mě probudil.
„Pojď,“ pokynul mi a vedl mě z tábora kus dál po cestě, kterou jsme se měli dát s dalším ránem. Netrvalo dlouho a odbočil do lesa. Vzal mě za ruku, abych se ve tmě neztratila. Prodíral se křovím, tiše klel a táhl mě za sebou.
Klopýtala jsem a volnou ruku si držela před obličejem, abych si aspoň oči chránila před švihajícími větvemi. Netušila jsem, kam mě Rehis vede, ale věřila jsem svému pocitu, že mi nehrozí žádné nebezpečí.
„A jsme tady,“ vydechl spokojeně.
Stáli jsme na malé rovné loučce u potoka. Uprostřed louky ležel kořeny vzhůru velký drn a vedle něj v důlku, který zůstal po jeho vyrýpnutí, hořel malý ohýnek. Nad plameny byla dřevěná konstrukce. Rehis k ní došel a zatažením za jeden z klacků trčících po straně ji snížil tak, aby se z dálky neidentifikovatelné kusy masa začaly rychleji opékat.
Polkla jsem.
Rehis upravil ohniště a jeho teplo dosáhlo na všechny pečené kusy. S úsměvem ke mně otočil hlavu. „Zeleninová dieta mi nevadí, ale něčím hutnějším také nepohrdnu.“ Úsměv se mu rozšiřoval při představě následující hostiny.
Došla jsem k ohni a sedla si vedle něj. Přinutila jsem se odtrhnout pohled od zarůžovělých plátků a podívat se na Rehise.
„Miluju tě,“ řekla jsem procítěně.
Rozesmál se. Naposledy zkontroloval umístění masa a sedl si k ohništi proti mně.
„To ti věřím,“ zašklebil se a nechal mě nerušeně sledovat opékající se maso. Hnědlo k uzoufání pomalu. Nezeptala jsem se, z čeho jsou plátky krájené. Bylo mi to jedno. Konečně přišel ten slavný okamžik – Rehis nadzvedl dřevěnou konstrukci, položil ji vedle ohně a ušklíbl se, když se pod opečeným masem rozpadla na prach. Měl to vypočítané přesně. Sáhl vedle sebe, vzal jeden z hromádky vyskládaných velkých modrých listů, přesunul na něj plátek masa a podal mi ho.
Natáhla jsem obě ruce, aby mi obsah listu samou nedočkavostí nevypadl, položila si ho do klína, trhala kousky masa a foukala si na prsty, protože bylo moc horké.
Náhlý závan studeného větru mě přinutil zvednout hlavu k obloze. Nebyla jako vždy tmavě zelená. Byla černá bez jediného blikotavého světélka hvězdy. Zamyšleně jsem si ji prohlédla, vzala jsem jeden z napůl hořících klacků z ohniště a šla se podívat k blízkému lesu. Našla jsem dva tenké kmeny dost blízko sebe, abychom mezi ně mohli natáhnout plášť. Nebyla jsem si jistá, jestli nás ochrání před blížícím se deštěm. Pokud nebude pršet moc dlouho, snad bude provizorní přístřešek dostačující.
„Co se děje?“ ptal se Rehis a zmateně a sledoval, jak si stahuji plášť a snažím se ho upevnit na kmeny asi ve výši svého pasu.
„Blíží se déšť. Pomoz mi,“ zavrčela jsem. Chtěla jsem být brzy hotová se stavbou střechy nad hlavou a znovu se pustit do pečeného masa.
„Déšť?“ opakoval Rehis nechápavě. „Nevím, o čem mluvíš.“ Přesto vytáhl z kapsy provázek a přivázal jím cíp pláště ke kmeni stromu.
Přeskládali jsme všechno maso na listy a odnášeli je ke stanu, když nám na hlavy začaly padat první velké kapky deště.
Skrčila jsem se pod okrajem pláště a jídlo položila doprostřed. Rehis mě napodobil z druhé strany. Seděli jsme pod napnutou látkou, jedli maso a dívali se na stříbrné provazy deště v temné noci. Rehis už se na nic neptal. Měla jsem pusu moc plnou na odpovídání na jeho otázky. S jediným kouskem masa mezi prsty mě tiše sledoval.
Netrvalo dlouho a zmizelo ve mně poslední vlákénko té nebeské dobroty. Listy jsem odhodila stranou do deště, pečlivě si olízala všechny prsty a pak je na chvilku nastavila padající vodě. Slastně jsem vzdychla. Pod pláštěm bylo málo místa, abych si mohla pohodlně lehnout, ale s pokrčenými koleny a hlavou na Rehisových kolenou jsem se uložila celkem pohodlně.
„Děkuju, můj hrdino,“ zamumlala jsem spokojeně.
Díval se na mě shora a bezmyšlenkovitě mě pohladil po čele, aby mi odhrnul vlasy z čela. Přivřela jsem oči a užívala si klidu a plného žaludku. Rehis mě dál hladil po vlasech. Díval se přitom do temnoty před sebou a víčka mu klesala únavou. Už už to vypadalo, že usne v sedě, když zamrkal a narovnal se.
„Nemusíš hlídat,“ ujistila jsem ho. „Do deště se nikdo dobrovolně nevydá.“ Oči jsem nechala přivřené. Rehisova dlaň v mých vlasech mě příjemně kolébala do snu. (Určitě si do nich nenápadně otíral mastné prsty
)
„Jak málo stačí k označení hrdina,“ zašeptal si pro sebe. Druhou rukou mě chytil za rameno a přizvedl mě, až jsem se dostala skoro do sedu. Zblízka se mi zahleděl do tváře.
Dívala jsem se mu do temných očí a marně přemýšlela, co bych měla říct. Nenapadlo mě nic, tak jsem mlčela a se směsí strachu a očekávání sledovala, jak se naše rty přibližují.
Dotkly se, lehce se o sebe otřely a oddělily.
Zhluboka jsem nabrala zadržovaný dech a chytila se Rehise za ramena, abych udržela rovnováhu v polosedu-pololehu. Bylo to zbytečné. Pootočil mě, položil a sklonil se nade mnou. Jeho ústa se znovu setkala s mými.
....................................................................................
Než Ace a Gavin doběhli k nejbližší vesnici, prudký déšť je promočil až na kůži. Zůstali stát pod první střechou přesahující zeď domu. Gavin se rozklepal zimou. Objal se rukama kolem těla a vyběhl do deště, aby se dostal hlouběji do vsi. Ace ho následoval. Ani jemu nebyl chlad a mokro příjemné a doufal, že Gavin ví, kde se před nenadálou změnou počasí lépe ukrýt. Věděl.
Přebrodili blátivou ulici, minuli několik malých obydlí a bez klepání vešli do jednoho z větších domů. V úzké chodbě se nezastavili, ale prošli rovnou do velké obytné místnosti. Na dvou stěnách tam byla velká ohniště. Jedno sloužilo k přípravě pokrmů a u druhého se tlačilo pár lidí stejně mokrých, jako Ace a Gavin.
„Gavine!“ zavolal jeden z mužů u ohniště. „Co se to děje?“
Gavin se prodral až k ohni, natáhl nad něj ruce a spokojeně je zamnul.
„No tak, mluv už, jestli o tom něco víš. Co má znamenat ta voda? Odkud se vzala?“ dožadovaly se vysvětlení další hlasy ze skupinky.
Gavin si všiml, že Wraith zůstal stát opodál. Chtěl na něj kývnout, ale pak si to rozmyslel. Vzpomněl si, jak zvláštním způsobem se jeho přítel živí, a rozhodl se, že raději nebude pokoušet štěstí a osud svých známých.
„Je to… déšť,“ vzpomněl si na neznámé slovo, které slyšel na břehu jezera. V několika větách shrnul celé dobrodružství v Kasayalině podvodním útočišti. Jeho vyprávění mělo hodně mezer, které Ace přešel mlčením. Neměl potřebu se neznámým lidem svěřovat se svými zážitky.
Po Gavinově poslední větě se pohledy všech obrátily k Wraithovi. Stál uprostřed místnosti, ještě pořád z něj kapala voda a na všechny se mračil.
„Todde, toto je rodina mého bratra Zana,“ ukázal Gavin na jednoho z mužů. „Jeho žena Kaili, děti a jejich partneři.“
Ace lehce sklonil hlavu na pozdrav. Gavinův bratr Zan byl starší vážný muž s prošedivělými vlasy. Jeho žena byla drobná a od pohledu vyčerpaná starostí o domácnost, přesto jí z tváře vyzařovala radost. Stála se dvěma mladými ženami u ohniště na přípravu pokrmů.
„Večeře bude za chvíli. Připravte ke stolu další dvě místa,“ rozhodla hned, jak vyslechla Gavinovo vyprávění.
Ace se podíval na Gavina, přešel za ním k ohni a pořád se na něj významně díval.
Gavin se ošil. Věděl, co ten tvor chce. S povzdechem přikývl a obrátil se na Zana: „Můžu s tebou mluvit o samotě?“ zeptal se polohlasem.
Zan povytáhl obočí, ale bez otázek vyšel z místnosti následován Gavinem.
Vrátili se právě včas. Zanova žena stála před Acem a marně se ho snažila nalákat ke stolu. Wraith před ní ustupoval. Být v jedné místnosti s tolika lidmi pro něho začínalo být příliš zneklidňující.
„Kaili,“ Zan položil ruku ženě na rameno, „půjdeme s Gavinem a Toddem na chvíli ven. Nech nám jídlo u ohně.“
Kaili se na něho překvapeně podívala, ale ustoupila a nechala všechny tři muže odejít.
„Tady,“ ukázal Zan na dům, který se ničím nelišil od těch ostatních ve vesnici. Snad jenom tím, že v čelní stěně nebylo vidět žádné okno. Jediným otvorem – dveřmi – Ace vstoupil do místní věznice. Od Zana měl přesné instrukce, takže výběr mezi přítomnými hříšníky nebyl složitý.
Za dva dny Ace a Gavin opustili ves, kde bydlel Zan s Kaili a vydali se krajem bez pevného cíle kromě jediného: najít Andoriel.
Jejich cesta neprobíhala v takovém klidu, jak Ace očekával. Déšť je předešel a pocestní, kteří se od rodiny Zana dozvěděli jejich příběh, ho roznášeli všude, kam přišli, včetně podrobného popisu hrdinů, kteří přemohli Kasayalu a vrátili na oblohu i zemi dostatek vody. Řeky i potoky sice díky dešťovému lesu a vodní pláni pod ním tekly dál, ale déšť všem tvorům scházel i po stu letech.
Bouřlivé vítání a oslavy hrdinů se s každou navštívenou osadou stupňovaly. Zpočátku nejistý Gavin si každou další slávu užíval o trochu víc než tu předchozí. Původně nadřazeně a spokojeně se tvářící Ace byl stále mrzutější.
Slavnosti se většinou konaly na návsi pod širým nebem a končily až za hlubokých nocí nebo k ránu. Hlavní atrakcí bylo Gavinovo vyprávění o Serdanimu a jeho zániku. Wraith se držel v povzdálí a se založenýma rukama si prohlížel shromáždění lidí. Stále víc mu připadali všichni stejní.
Po prvních škobrtavých vyprávěních se Gavin uklidnil a jeho líčení událostí bylo nejen správně uspořádané, ale také stále zajímavější. Dav kolem Ace se trochu proměnil. Wraith si všiml, že na něho i na Gavina některé ženy ukazují. Nebylo mu to příjemné. Připomnělo mu to situace, kdy si na lodi jeho důstojníci vybírali z přinesené potravy tu nejlepší.
Gavin si užíval pozornosti. S díky přijímal nabízené jídlo a po chvíli váhání i poháry naplněné hustou, sladkohořce vonící tekutinou.
Ace nad tím pokrčil nos. Připomnělo mu to noc, kdy se ocitl na Zelené planetě, a muže, kteří byli cítit podobně a přibíjeli ho dřevěnými kolíky na strom. Byl tehdy tak slabý, že se jim neubránil, ale po své záchraně se na těch mužích nakrmil a díky tomu získal sílu k přežití na tomto zvláštním místě.
Vzpomínky na první dny ho odvedly od současnosti tak daleko, že horké tělo jedné z místních dívek vnímal zpočátku jen okrajově. Teprve, když mu její ruce zajely na boky, překvapeně se na ni podíval.
Tvářila se dychtivě a odhodlaně a rozhodně neměla v úmyslu se ho pustit. Chytil jí za ruce a silou je odtáhl od svého těla. Zklamaně se na něho podívala.
„Co to děláš?“ sykl výhrůžně.
„Snažím se tě potěšit. Jsi hrdina a ten si trochu péče zaslouží,“ usmívala se na něj. Nechala své ruce v Aceových a přitiskla se k němu tělem.
Wraith zavrčel a hrubě ji odstrčil. Nezdálo se, že by si jejich malého výstupu někdo z okolostojících všiml. Většina pozornosti byla zaměřena na Gavina nadšeně mávajícího rukama, aby znázornil pád svého přítele a jeho návrat na hřbetě vodního monstra Serdy.
Ale zcela bez odezvy snaha dívky nezůstala. Sotva se ten večer obyvatelé osady rozešli do svých domovů. Gavin na Ace spiklenecky zamrkal.
„Kde se sejdete?“ zeptal se bez obalu.
„Nikde,“ zamračil se Wraith.
Gavin se zatvářil rozpačitě. „Já bych uvítal trochu soukromí,“ zamumlal s pohledem na skupinku mladých žen a dívek, které směrem k nim vrhaly obdivné pohledy.
Ace neodpověděl. Gavin po dlouhé době vypadal spokojeně a živě. To bylo víc, než na něm Wraith mohl pozorovat od té doby, co našel mrtvou Tetein v jejich domě. Bylo jedno, jestli za to může smrt rodiny Gillanderovy, obdiv okolí nebo omamné nápoje, Gavin se zase začínal chovat podobně, jako když se s Acem seznámil.
Wraith si povzdechl a kývl. „Budeš mít soukromí,“ řekl polohlasně. Ještě jednou se zadíval na hlouček dívek a s nepatrným zavrtěním hlavy se vydal k okraji vsi a po cestě ještě kus dál mezi první stromy lesa. Déšť tuto noc nehrozil. Oblohu sice sem tam brázdil podivně zbarvený mráček, ale žádný se nechystal klesnout zpátky k zemi.
Gavin do sebe obrátil poslední pohár a prázdný ho pohodil vedle sebe na zem. Loudavě vykročil k přístěnku domu, který jim byl pro tuto noc vyhrazen. Všiml si, jak se v dívčím hloučku zatřepalo několik rukou i hlaviček v bouřlivé diskusi. Tiše se pro sebe usmál a na oko nevšímavě vešel do místa vyhrazeného pro odpočinek. Nemusel čekat dlouho na první návštěvnici. Přede dveřmi přešlápla, aby se naposledy rozhlédla po tiché osadě a rychle vklouzla dovnitř, přímo do Gavinovy náruče.
Ace odbočil do lesa a vyhlédl si měkký polštář mechu pod rozložitým stromem, kam nebylo z cesty vidět. Na odpočinku v dusné místnosti, kam je většinou s velkou slávou uváděli, neviděl nic, čeho by se rád nevzdal. Gavinovo přání mu vlastně přišlo vhod. Nemusel hledat výmluvy, aby opustil vesnici bez zbytečných vzdechů, že si hrdinové nepřejí zůstat přes noc.
Sedl si zády ke kmeni, přivřel oči a začal promýšlet své další kroky. Na každém místě využíval situace, aby se ptal na možnost odejít z tohoto světa zpět do temnoty vesmíru. Obyvatelé se na něj nechápavě a někdy i vystrašeně dívali a potřásali hlavami. Nikdo mu nedokázal poradit.
„Tady jsi!“ Z myšlenek ho vytrhl výkřik plný radosti. Dívka, která se mu snažila vetřít do přízně už na náměstí, k němu běžela a zářivě se na něho usmívala. „Bála jsem se, že tě nenajdu,“ vydechla, klesla proti němu do mechu a natáhla se, aby ho objala.
Zareagoval automaticky.
Než se dívka stačila vzpamatovat, ležela v mechu a Wraith se nad ní nakláněl s dlaní přitisknutou k její hrudi.
V posledním okamžiku se ovládl a ruku odtáhl. Posadil se zpět na původní místo a zadíval se do prázdna.
„Jdi pryč,“ zavrčel, jak nejtemněji dokázal.
Dívka zůstala ležet. Natáhla k němu ruku a dotkla se jeho kolene. Už neříkala nic. Prsty jezdila kolem velkého kloubu a jemně se usmívala.
Ace zavřel oči, zhluboka nabral do plic vzduch a pomalu ho vypouštěl. Poslední část výdechu byla prudká, protože dívčí ruka opustila jeho koleno a zajela mu vysoko na stehno.
Podíval se na ležící dívku a oči mu zasvítily tak, že jí úsměv zmizel z tváře. „Nenabízej, co nechceš dát,“ sykl zlostně.
„Chci,“ vydechla dívka, ale do očí se jí vkrádal strach.
Pro Wraitha to bylo jako známá vůně. Zoufalý pohled oběti plný bolesti a zároveň slast při krmení. Už jí nedokázal odolat.
Slast se protáhla o počáteční fázi, ve které se mu dívka pokorně poddala. Když při následném krmení vyděšeně vzlykla, překryl jí ústa velkou dlaní druhé ruky a pokračoval, dokud v ní zbývala poslední jiskřička života.
S úsilím stáhl rty přes vyceněné zuby a rychlým pohybem na sobě upravil šaty. Spokojeně se podíval na vysušenou mumii, která z dívky zbyla, a přes ústa mu přejel povýšený škleb. Oživlá vzpomínka na staré časy umocněná o další potěšení v něm probudila aroganci velitele silné vesmírné lodi, kterou se na neznámém místě v sobě snažil potlačit.
Vstal a poodešel, aby mu zkrmená dívka nerušila výhled do okolí.
Zvedl hlavu k cestě, po které přišel, a tiše zavrčel. U blízkého stromu stála další dívka a dívala se na něj hrůzou zvětšenýma očima. Její rusé vlasy a tělo pokryté pihami všude, kam dosáhlo slunce, ho nenechaly na pochybách. Varia se vrátila.
Dívali se na sebe s ostražitostí a váhavostí. Ani jeden nevěděl, jak se ten druhý zachová.
Nakonec to byla Varia, kdo přerušil ticho: „Jak vidím, měla jsem štěstí,“ řekla tiše. Nemusela se dívat na zbytek po wraithském krmení, aby Ace pochopil, o čem mluví. Dál mu hleděla do očí a pokračovala s nádechem trpké ironie: „Ale vypadá to, že tebe právě štěstí opustilo. Určitě ji budou hledat. To bude rychlý konec hrdiny.“
Ace se zamračil. „Nechci být hrdina,“ namítl. „Chci se vrátit tam, kam patřím.“
„A nezměníš, co jsi,“ pokývala Varia hlavou.
Oba stáli pořád na stejných místech a nespouštěli se z očí.
Varia v zamyšlení naklonila hlavu na stranu. „Pořád ještě hledáš tu ženu?“ změnila najednou téma.
Ace přikývl.
„Už je to dlouhá doba,“ uvažovala Varia nahlas.
„Našel jsem ji, ale… utekla,“ přiznal Wraith se zaváháním. Variin pohled se mu nelíbil.
„Opustila tě?“ podivila se přehnaně.
„Taky jsi utekla,“ zavrčel na ni.
„Ale vrátila jsem se. Dobrovolně. Navíc jsem tehdy nebyla tak úplně sama sebou.“ Její poslední slova zněla vzdáleně. Dosud si nebyla jistá, co se tehdy na břehu jezera vlastně stalo.
„Ani Andoriel nebyla sama sebou. Možná ještě není. Kita jí vymazala paměť.“ Ace sevřel vzteky ruce v pěst.
„Kita je mrtvá. Paměť té ženě už nic nevrátí.“ Variiny oči se marně snažily skrýt záři nad nápadem, který jí už nějakou dobu pronásledoval. „Můžu ti nabídnout řešení, ale nejdřív si musím promluvit s několika přáteli. Do rána ji hledat nebudou,“ pohodila hlavou k mrtvole dívky, „a já se vrátím. Pak se budeš moci rozhodnout.“ Usmála se na něj a zmizela v lese.
Ace se po ní ani neohlédl. Napadlo ho, že by měl mumii aspoň trochu ukrýt. Pokud ji budou hledat, nemusí o ni zakopnout na prvním kroku. Chytil ji za šaty a odnesl dál do lesa. Našel mělkou prohlubeň a tělo obložil kameny a větvemi, aby ho na první pohled nebylo vidět. Pak se vrátil zpátky, posadil se a s hlubokým výdechem nechal myšlenky volně plynout. Třeba mu této noci ukáží cestu na loď.
Tma se měnila v pološero, když se Varia vrátila. Sedla si proti Wraithovi, položila si ruce na kolena a čekala, až se na ni podívá. Netrvalo to dlouho.
„Nejdřív bys měl vědět, že pokud zmizím, bude za dva dny celé okolí vědět, co jsi zač a že za to můžeš,“ začala bez okolků. „A teď,“ nadechla se. „Naděje, že se té ženě vrátí paměť, je opravdu mizivá. Pokud by se to velkou náhodou stalo, nejspíš už bude tak daleko, že se nepotkáte, i kdybyste se hledali oba dva. Můžeš zůstat sám,“ lehce se ušklíbla, „a nějak přežívat, než tě chytí při tom tvém… krmení? Pokud ti pár místních nepomůže, dlouho to neutajíš. Vím, že Gavin to ví. Zan také.“
„Ty a Alvet také,“ skočil jí do řeči Ace. Pořád nechápal, co po něm může Varia chtít.
„Ano. Já a můj otec. Ale od otce se pomoci nedočkáš, stejně jako od Zana. Zan svoji povinnost splnil, když tě nakrmil při prvním dešti. Můj otec bude mlčet, pokud,“ Varia se usmála. „Pokud budu šťastná. S tebou.“
Wraith se pobouřeně narovnal. Ta žena – jídlo – se ho pokouší vydírat!?
Varia se pořád usmívala. Pozvedla ruku, že ještě neskončila. „Než mé řešení situace odmítneš, chvíli přemýšlej nad svými možnostmi. Zabiješ mě a místní na tebe uspořádají hon. Nezabiješ mě, ale nepřistoupíš na moje řešení, a stejně tě zabijí, protože najdou mrtvolu té dívky. Je jedno, kam jsi ji schoval,“ zavrtěla hlavou, když viděla jeho přimhouřené oči. „Pokud se dohodneme, rozhlásím, že dívka utekla za svým milým na druhý konec světa. Potkala jsem ji na cestě. Prosila mě, abych nikomu nic neříkala, dokud nebude dost daleko. A ty,“ Variin úsměv se trochu rozšířil, „budeš mít vše, co muž na této zemi potřebuje. Místo v našem domě, přátele i ženu, která se postará o všechny tvoje potřeby. Z toho vyplývá, že tu původní ženu přestaneš hledat a zůstaneš se mnou.“
„Nechci tady zůstat,“ zopakoval Ace.
Varia pokrčila rameny. To v jejím plánu nebylo. „Platí to, co jsem řekla. Nechám tě přemýšlet. Ale ne moc dlouho.“ Zvedla se a odcházela.
Wraith rozzlobeně zavrčel. Nechtěl při pátrání po Andoriel a hledání cesty z tohoto místa ještě prchat před veškerým obyvatelstvem. Nemyslel si, že by ho dokázali dohonit a zajmout, ale velice by mu to ztížilo jeho situaci. Řešení najde později.
„Počkej,“ štěkl po Varii. „Přijímám.“
Než se otočila zpátky, narovnala se a hrdě zvedla bradu. Pomalu došla k němu, vzala jeho ruce do dlaní a zvedla ho. „Ano, hrdino od jezera Serda. Předám vzkaz o odchodu jedné z dívek, probudíme Gavina a vydáme se na další cestu.“ Vedla ho na cestu a do osady a v pravici pevně svírala prsty jeho ruky.