SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

[andoriel]

Děkuju, Shano

Ája je masožravka ve všech vesmírech
Nejsem si jistá, jestli je na Zelené planetě přímo středověk, ale něco podobného to bude
Máš pravdu, Rehis je k sežrání

opět se ti díl opravdu vyvedl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Přiznám se, že jsem teď dal Zelené planetě pauzu. Začetl jsem se do několika příběhů na foru, až je dočtu. Pustím se opět do ZP. Jinak hlasy do Barda jsem už rozdal.

A toto mě pobavilo:

Píš dlhšie časti, aspoň také ako Paci Azanyrmuth...

Tohle hlášku už jsem někde četl Ale je fakt, že už díly mají v průměru jen 9 stran. Kde jsou ty časy kdy jsem to roztahoval až na 15

[andoriel]

Díky, Azanyrmuthe

Na Barda se taky chystám, ale zatím váhám s pořadím
Psala jsem delší části. Psala jsem tak dlouhé části, že se mi sem kdysi dávno nemohly vejít Ale když píšu delší ( jsem na straně 194 ) příběh, mám ho raději rozkouskovaný. Až bude zase vložená povídka - Farma - bude to povídání na 10 stránek.
Snad můžu prozradit, že i Erin pilně píše a slibuje brzké vydání dalšího příběhu o Erin a Daru

[Aiwendill]

Andoriel: podľa predbežného súčtu zatiaľ udelených hlasov v Bardovi momentálne vedieš, takže to nezakríkni...

[andoriel]

Už ne Ale díky

[andoriel]

Bavte se

Zelená planeta
21. Každým pádem pád

Ace padal do propasti. Padal dlouho bez možnosti let nějak ovlivnit. Pak přišel náraz a místo pádu sjezd po prudkém svahu s několika nechtěnými přemety. Wraith zaryl nehty do kluzkého vlhkého povrchu, po kterém jel dolů, podařilo se mu se zachytit a pád změnit v pohyb vzhůru. Když zvedl hlavu, aby se podíval, na čem se veze, zjistil, že sedí na dlouhém krku obrovského vodního tvora. Tvor se vymrštil tak vysoko, že se hlavou dostal téměř až k hranici propadla. Jeho tělo ještě pokračovalo nahoru, ale hlava už začala přepadávat zpět.
Ace počkal na okamžik, kdy byl nejvýš, vymrštil se vzhůru a stranou a těžce dopadl na podlahu Kasayalina pokoje. Dovolil si zůstat vteřinu ležet bez hnutí, aby se vzpamatoval před tím, než se zvedl na nohy a vrhl se ke Kasayale a Gavinovi.
Vodní tvor zklamaně zahoukal, když padal zpátky do hlubiny.
Kasayala se na Wraitha nechápavě podívala. Nepředpokládala, že by ho ještě někdy viděla. Tato hra už jí přestávala bavit. Prudce strčila Gavina Aceovi do cesty a rozběhla se za svůj vyvýšený trůn k tajnému východu. Nedostala se ani ke křeslu, když se kolem ní znovu vyrojili oranžoví brouci. Vrhli se na ni až zavrávorala a krok za krokem ji tlačili zpět.
Ace a Gavin ustoupili a sledovali, jak Kasayala couvá před oranžovou záplavou. Zarazila se na okraji otvoru a se zlostným výkřikem sebou hodila zpátky, aby ji hmyz neodtlačil přes okraj. Dopadla na bok a několikrát se převalila ve snaze dostat se od otvoru co nejdál. Muži slyšeli, jak pod jejím tělem praskají krovky, ale útok brouků nepolevoval. Přicházeli stále další v nepřerušovaném proudu od dveří, kterými Ace a Gavin nedávno vstoupili.
Z hlubin se ozvalo další zahoukání a podlaha se otřásla. Dlouhý krk, který Ace vynesl zpátky do Kasayalina pokoje se objevil v otvoru a byl stále vyšší. Těsně vedle Gavina dopadlo obrovské chapadlo. Kroutilo se a zachytávalo všeho, co bylo v jeho dosahu, aby mělo dostatečnou oporu k vytažení Serdy a udržení jejího obrovského těla vysoko ve vzduchu. Gavin na vodní obludu zíral neschopen pohybu. Nic takového v životě neviděl a dokonce o tom ani neslyšel vyprávět, takže ho nic nemohlo připravit na rozměry, kterými Serda disponovala.
Ace chytil Gavina za rameno a táhl ho pryč. Z dosahu se jim sice uniknout nepodařilo, ale nebylo to potřeba. Do houkání se začalo ozývat chřestění oranžových krovek.
Serda se zapřela o podlahu ještě dalšími dvěma chapadly a sklonila dlouhý krk ke Kasayale. Natočila hlavu na stranu, aby si mohla ležící ženu dobře prohlédnout. Zíraly na sebe sotva pár vteřin, ale Kasayale to připadalo jako věčnost. V hlavě jí rezonovala nenávist oranžového hmyzu a temné oko Serdy se nad ní otvíralo jako brána do pekel.
Dlouhý krk se zavlnil, narovnal a hlava na jeho konci se dotkla stropu. Na jeho průhledném materiálu se objevila vlhká stopa tam, kde se s ní setkal tupý nos Serdy.
Chřestění krovek zesílilo a pak najednou ustalo. Do ticha se ozvalo další houknutí. Bylo tak pronikavé, že strop začal praskat. Od místa, kde se ho Serda dotkla, se rozběhly tenké trhlinky jako pavučina.
Wraitha poslední zvuk vydaný Serdou srazil na kolena a přinutil ho přikrýt si týrané uši dlaněmi. Gavin omdlel. Z uší mu začala vytékat jasně červená krev a jeho široce otevřené oči zůstaly upřené na Serdu.
Ace si uvědomil, že zdaleka nevidí vodní obludu celou, ale jenom její tři chapadla vzpírající dlouhý krk s hlavičkou příliš malou, na tak velký objem těla.
Kasayalu zvuk nijak zvlášť nezasáhl. Stále ležela na zádech a zírala nahoru. Sotva ucítila, že váha hmyzu trochu polevila, snažila se posadit.
Oranžoví brouci tiše opouštěli místo blízko propadla a stahovali se ke stěnám místnosti. Couvl tam i Ace s bezvládným Gavinem přehozeným přes rameno.
Kasayala se postavila na nohy.
„Tady nemáš co dělat!“ vyjela na obrovského tvora před sebou bez známky strachu.
Hlavička u praskajícího stropu se natočila, aby jedním okem viděla na ženu, ale zůstala vztyčená. Aniž si toho Kasayala všimla, z hlubiny se vynořilo další chapadlo. Vlastně jenom jeho špička, která se beze spěchu přiblížila až k ní a obtočila se jí kolem pasu dřív, než Kasayala stačila zareagovat. Matka Gillanderová vyjekla, jak se jí do těla zaryly stovky jehliček pokrývající okraje přísavek u citlivého konce Serdina ramene. Jednu ruku měla uvězněnou mezi tělem a chapadlem a druhou mávala kolem sebe v marné snaze se dostat ze sevření.
Ace očekával, že Serda skloní svůj dlouhý krk a zakousne se do Kasayaly, ale hlavička zůstávala stále ve stejné výšce. Teprve když sklopil pohled, všiml si, že se tělo Serdy u podlahy naklonilo, takže byl vidět mnohem větší a hrozivější otvor ukrytý dosud mezi chapadly. K němu Serda bez zjevné námahy táhla Kasayalu a oko na konci dlouhého krku to z výšky sledovalo.
Žena se přestala bránit a zvedla hlavu, aby viděla Serdě do oka. Jestli se snažila osvobodit pomocí nějakého kouzla, vyšlo nadarmo. Chapadlo ji lehce sesunulo přes okraj propadla a zmizelo i s ní ve spodních rozšklebených ústech. Hned se zase objevilo a nepatrným mávnutím odhodilo na prázdné křeslo šaty, které měla Kasayala na sobě.
Hlava na konci dlouhého krku se znovu pozvedla ke stropu a lehce se ho dotkla. Hustá pavučina prasklin se s třeskem rozletěla a do místnosti se vevalila voda z jezera.
Serda nečekala, až se Kasayalin dům zaplní vodou a stane se znovu součástí jejího jezerního království. Sklouzla tiše do otvoru a zmizela.
Ace pevněji sevřel Gavinovo tělo a několikrát se zhluboka nadechl. Proud vody je uchopil a zatočil s nimi. Wraith dával pozor, aby se nezamotali do dlouhých závěsů a čekal, až bude celá místnost zaplněná vodou, aby mohl stále se rozšiřující prasklinou vyplavat. Oranžoví brouci se kolem něho vznášeli jako bójky a nechávali se unášet vířící vodou. Jeden se usadil na Aceově zápěstí a mával tykadly, jakoby udával tempo vlnám. Hladina několikrát klesla, jak se voda prodrala do dalších prostor. Občasné lupnutí značilo, že další z průhledných stropů nevydržel tlak vzduchu zvyšovaný vodou přitékající z jiných míst domu, když se jezero vracelo do svých dlouho ztracených částí.
Ace si představil, jak vypadá hladina jezera, a přes rty mu přeletěl úsměšek. Náhodný pozorovatel musel mít pocit, že celé jezero je plné vroucí vody, ze které ve velkém unikají bubliny. Naposledy se těsně pod kopulí stropu zhluboka nadechl a potopil se. Voda už dosahovala k prasklině vytvořené Serdou. Wraith plaval vzhůru a vlekl za sebou Gavina. Kolem nich se oranžoví brouci nechávali vynést ke hladině na malých vzduchových bublinkách pod krovkami.
Cesta vzhůru ke vzduchu byla dlouhá a Ace si při ní několikrát vzpomněl na podobnou situaci na malém ostrůvku uprostřed oceánu, kde se málem utopil při útěku před Najádou a jejími pokusy. Gavinovo tělo se měnilo v pytel kamení a táhlo ho zpátky do hlubiny. Už ho chtěl pustit, aby se dostal na hladinu alespoň on, když je oba zvedla vlna způsobená obrovským tělem Serdy. Vlna je vynesla na vzduch a odhodila na mělčinu u břehu. Wraith se vyškrábal z vody, svalil se do písku a prudce oddechoval. Gavina pořád svíral za zápěstí. Sotva se mu do krve dostalo dost kyslíku, klekl si k bezvládnému muži a začal kontrolovat jeho dech a tep. Zlostně sykl, když se nedopátral ani jednoho. Zaváhal s dlaní blízko Gavinovy hrudi. Nebyl si jist, jestli by byl schopen předat mu část své energie, protože mu jí nezbývalo mnoho. Sevřel ruku v pěst, aby odolal pokušení se nakrmit na zbytku, který v Gavinovi zůstal, a zlostně s ní muže uhodil do prsou. Gavinovo srdce na takový impulz čekalo, aby zase začalo pracovat. Rozběhlo se a plíce se začaly dožadovat kyslíku. Gavin se rozkašlal, převalil se na bok, lapal po dechu a prskal při tom jezerní vodu.
Ace se posadil a sledoval, jak se Gavin vzpamatovává.
„Proč ten nářek?“ zavrčel tiše, když slyšel tlumené nadávky, kterými téměř utopený muž komentoval spolykané množství vody. „Říkal jsi, že je nejlepší, co se dá ve známém světě pít.“
Gavin výhrůžně zvedl hlavu, zadíval se na Ace a začal se smát.
„Máš pravdu,“ zahýkal přeskakujícím hlasem. „Na co si vlastně stěžuju? Přežili jsme. To znamená, že Kasayala je mrtvá a Serda… co je se Serdou?“ zadíval se na jezero. Jeho hladina už se uklidnila a drobné vlnky se bez hlesu vpíjely do písečných břehů. Každá z nich přinesla několik oranžových brouků a uložila je na pevnou půdu. Brouci odběhli z dosahu vlhka, protřepali si křídla pod krovkami a mizeli v lesním porostu.
Než stačil Ace odpovědět, nad hladinu se zvedl dlouhý krk Serdy s malou hlavičkou. Otočila se k mužům mírně bokem, aby se na ně mohla dobře podívat, a houkla. Pak se ponořila do hlubin jezera a nikdo z obyvatel Zelené planety už ji nikdy nespatřil.
Gavin se usmál. Jeho tvář získala postupně zamyšlený výraz a otočil oči k Aceovi. „Kasayala je mrtvá,“ řekl, jakoby si teprve teď začal uvědomovat dosah svého předchozího prohlášení.
Wraith pokývl. Zdálo se mu to jasné. Oni dva přežili, podvodní dům byl zničen a Kasayala Gillanderová skončila jako svačinka vládkyně jezerní říše. Všechno bylo správně. Zvedl se a poodešel kousek dál od břehu tam, kde začínaly růst první trsy trávy. Vyhlédl si silný a pevný stvol, utrhl ho a pečlivě uvázal kolem malíčku. Pak složil ruce za záda a zadíval se na jezero. Rozhodl se, že ho už nic neodvrátí od hledání Andoriel a cesty k jejich vesmírné lodi.
Gavin stále seděl na břehu a díval se na Wraitha. „Kasayala Gillanderová je mrtvá,“ zopakoval potřetí. „To znamená…,“ zamračil se, jak přemýšlel a zvedl hlavu ještě výš, aby viděl na zelenkavou oblohu. „Víš, co to znamená?“ zeptal se Ace.
„To znamená, že její rod skončil. Syn i dcera jsou mrtví, ona také. Staneš se novým pánem nad tímto krajem,“ trochu se ušklíbl Ace.
„Cože?“ zamrkal zmateně Gavin. Bylo patrné, že jeho myšlenky bloudily někde jinde. „Ne,“ zavrtěl hlavou, když mu došel obsah Aceových slov. „To jsem nemyslel. Pokud tento kraj potřebuje nového pána, budeš mnohem lepší než já. Nechci vládnout. Chci odejít do hor a vzpomínat na Tetein. Mluvil jsem o dávné pověsti.“ Gavin přivřel oči, jak se snažil vybavit si vyprávění, které slyšel naposledy jako malý kluk. „Až ze dna sladkého jezera uteče poslední dech sálu a budoucí vládce uvidí největšího tvora světa, uvolní se staletá kletba a voda bude padat z nebe na zemi.“
Gavin potřásl hlavou, aby z ní vyhnal tak divná slova, a tázavě se zadíval na Wraitha.
Ace zkontroloval, že se mu kroužek trávy nesmekne z malíčku, a zadíval se na oblohu. „Tím myslíš, že bude pršet?“ zeptal se věcně.
„To slovo neznám,“ zamručel Gavin. I on se podíval na nebe a tvářil se čím dál zmateněji. Nikdy neviděl, aby se na jeho zelenkavém povrchu tvořil nějaký povlak, jako tomu bylo teď. „Co je tohle?“ ptal se s údivem a strachem.
„Mraky. Vodní pára se ve výšce sráží do kapiček, ty se slijí do větších a těžších kapek, které nakonec spadnou zpátky na zem,“ vysvětloval Ace se stopou netrpělivosti. Pochopil, že Gavin asi nikdy déšť neviděl. „Měli bychom si najít nějaký úkryt,“ navrhl. Nechtělo se mu stát v dešti. Doufal, že se Gavin už vzpamatoval natolik, aby mohli opustit břeh jezera a najít nějakou vhodnou střechu.

......................................................................................................

Kerat vešel rozhodným krokem na můstek a položil ruku na nejbližší ovládací desku. Zak se na něj podíval a dál se věnoval vlastní činnosti. Věděl, proč mladý důstojník přišel, a byl připraven. Nikdo jiný a můstku nebyl. Zak na sobě nedal najevo, jak sleduje přibližujícího se Kerata. Dokonce se k němu nakrátko otočil zcela zády. Přesto věděl o každém jeho pohybu.
„Pane?“ oslovil ho Kerat.
Zak zvedl hlavu a otočil se k důstojníkovi.
„Jak dlouho ještě budeme pátrat po veliteli a té jeho… po té lidské samici?“
„Jak dlouho bys navrhoval, Kerate?“ zeptal se Zak vážně. Nechtěl, aby důstojník před ním věděl, jak moc se musí ovládat, aby se nezačal smát. Pokud je toto začátek Keratova převratu, bude to zároveň i jeho konec.
Kerat se na zástupce velitele díval s rostoucím znepokojením. Dostal volné pole k diskuzi? Nebo je to nějaká zvrácená zkouška? Na této lodi mu mnoho věcí nedávalo smysl, ale posádka byla se svým velením spokojená víc, než jak to zažil na jiných lodích.
„Nu?“ pobídl ho Zak k odpovědi.
Kerat mlčel. Nevěděl, co od něj zástupce velitele očekává.
„Žádný samostatný názor?“ pokračoval Zak. „Pak mi můžeš pomoci s výpočty. Řeknu ti, co budu potřebovat.“
Kerat následoval Zaka k jednomu z terminálů a sledoval zástupcovy pokyny k práci. Několikrát se při tom dotkl rukou nože s tenkou ostrou čepelí, který měl ukrytý v plášti, ale nikdy ho nevytáhl a nesnažil se zástupce zbavit života. Čím déle poslouchal, jaký úkol ho čeká, tím víc ho zajímal, a představa velitelova návratu se stávala reálnější. Pokud svěřenou práci zvládne dobře, nejenom, že se vrátí velitel, ale Kerat na tom bude mít velkou zásluhu, která si jistě zaslouží náležité ocenění.
Zak dokončil vysvětlení zadání a otočil se k odchodu na vlastní pozici.
Kerat se podíval na ovladač před sebou, ukročil stranou a zvedl ruku do výše Zakových ramen. V prstech se mu zableskl nůž a jeho paže vedla úsporným pohybem smrtelný úder do zástupcovy páteře.
Zak v posledním okamžiku ustoupil z dosahu rány, obrátil se a chytil útočící ruku. Zkroutil ji tak, že Kerat s výkřikem klesl na kolena a zbraň mu vyklouzla z ochablých prstů. Zak pokračoval v pohybu, kterým Kerata odzbrojil, tak dlouho, dokud neměl důstojník všechny klouby ruky mimo své obvyklé pozice. Když ho zástupce konečně pustil, snažil se zvednout za pomoci druhé ruky, ale byl sražen zpátky na podlahu. Ležel na břiše, zatínal zuby bolestí a mezi lopatkami cítil těžkou vysokou botu Zaka, která ho držela na místě.
Zástupce se sklonil a vzal do dlaně Keratův nůž. Otočil s ním, aby si ho prohlédl ze všech stran, potěžkal ho, pak ho uchopil za špičku ostří, zahoupal s ním a prudce mrštil.
Čepel hladce zajela do Keratových zad mezi obratle, přerušila míchu a zastavila se až na hrudní kosti. Přesně tam dosáhla čepel, než se záštita zbraně dotkla Keratovy kůže na zádech a nůž se v pohybu zastavil.
„Máš štěstí,“ zamumlal Zak. Zvedl nohu stále držící Kerata u země, vytáhl nůž, otřel ho do důstojníkova pláště a zasunul ho za svůj opasek. „Jinde by tě čekal mnohem těžší trest.“ Pokynul dvěma maskovaným vojákům u vchodu na můstek, aby odnesli mrtvé tělo, a zadíval se na terminál, kde probíhaly složité výpočty.

Příští týden bude ještě jedna kapitola, a pak si dáme vánoční pauzu

opět prvotřídní díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

Zelená planeta
22. Hrdinové

Z večerní apatie mě probral dotek na rameni. Skupina usnula, až na Rehise, který se mnou třásl, aby mě probudil.
„Pojď,“ pokynul mi a vedl mě z tábora kus dál po cestě, kterou jsme se měli dát s dalším ránem. Netrvalo dlouho a odbočil do lesa. Vzal mě za ruku, abych se ve tmě neztratila. Prodíral se křovím, tiše klel a táhl mě za sebou.
Klopýtala jsem a volnou ruku si držela před obličejem, abych si aspoň oči chránila před švihajícími větvemi. Netušila jsem, kam mě Rehis vede, ale věřila jsem svému pocitu, že mi nehrozí žádné nebezpečí.
„A jsme tady,“ vydechl spokojeně.
Stáli jsme na malé rovné loučce u potoka. Uprostřed louky ležel kořeny vzhůru velký drn a vedle něj v důlku, který zůstal po jeho vyrýpnutí, hořel malý ohýnek. Nad plameny byla dřevěná konstrukce. Rehis k ní došel a zatažením za jeden z klacků trčících po straně ji snížil tak, aby se z dálky neidentifikovatelné kusy masa začaly rychleji opékat.
Polkla jsem.
Rehis upravil ohniště a jeho teplo dosáhlo na všechny pečené kusy. S úsměvem ke mně otočil hlavu. „Zeleninová dieta mi nevadí, ale něčím hutnějším také nepohrdnu.“ Úsměv se mu rozšiřoval při představě následující hostiny.
Došla jsem k ohni a sedla si vedle něj. Přinutila jsem se odtrhnout pohled od zarůžovělých plátků a podívat se na Rehise.
„Miluju tě,“ řekla jsem procítěně.
Rozesmál se. Naposledy zkontroloval umístění masa a sedl si k ohništi proti mně.
„To ti věřím,“ zašklebil se a nechal mě nerušeně sledovat opékající se maso. Hnědlo k uzoufání pomalu. Nezeptala jsem se, z čeho jsou plátky krájené. Bylo mi to jedno. Konečně přišel ten slavný okamžik – Rehis nadzvedl dřevěnou konstrukci, položil ji vedle ohně a ušklíbl se, když se pod opečeným masem rozpadla na prach. Měl to vypočítané přesně. Sáhl vedle sebe, vzal jeden z hromádky vyskládaných velkých modrých listů, přesunul na něj plátek masa a podal mi ho.
Natáhla jsem obě ruce, aby mi obsah listu samou nedočkavostí nevypadl, položila si ho do klína, trhala kousky masa a foukala si na prsty, protože bylo moc horké.
Náhlý závan studeného větru mě přinutil zvednout hlavu k obloze. Nebyla jako vždy tmavě zelená. Byla černá bez jediného blikotavého světélka hvězdy. Zamyšleně jsem si ji prohlédla, vzala jsem jeden z napůl hořících klacků z ohniště a šla se podívat k blízkému lesu. Našla jsem dva tenké kmeny dost blízko sebe, abychom mezi ně mohli natáhnout plášť. Nebyla jsem si jistá, jestli nás ochrání před blížícím se deštěm. Pokud nebude pršet moc dlouho, snad bude provizorní přístřešek dostačující.
„Co se děje?“ ptal se Rehis a zmateně a sledoval, jak si stahuji plášť a snažím se ho upevnit na kmeny asi ve výši svého pasu.
„Blíží se déšť. Pomoz mi,“ zavrčela jsem. Chtěla jsem být brzy hotová se stavbou střechy nad hlavou a znovu se pustit do pečeného masa.
„Déšť?“ opakoval Rehis nechápavě. „Nevím, o čem mluvíš.“ Přesto vytáhl z kapsy provázek a přivázal jím cíp pláště ke kmeni stromu.
Přeskládali jsme všechno maso na listy a odnášeli je ke stanu, když nám na hlavy začaly padat první velké kapky deště.
Skrčila jsem se pod okrajem pláště a jídlo položila doprostřed. Rehis mě napodobil z druhé strany. Seděli jsme pod napnutou látkou, jedli maso a dívali se na stříbrné provazy deště v temné noci. Rehis už se na nic neptal. Měla jsem pusu moc plnou na odpovídání na jeho otázky. S jediným kouskem masa mezi prsty mě tiše sledoval.
Netrvalo dlouho a zmizelo ve mně poslední vlákénko té nebeské dobroty. Listy jsem odhodila stranou do deště, pečlivě si olízala všechny prsty a pak je na chvilku nastavila padající vodě. Slastně jsem vzdychla. Pod pláštěm bylo málo místa, abych si mohla pohodlně lehnout, ale s pokrčenými koleny a hlavou na Rehisových kolenou jsem se uložila celkem pohodlně.
„Děkuju, můj hrdino,“ zamumlala jsem spokojeně.
Díval se na mě shora a bezmyšlenkovitě mě pohladil po čele, aby mi odhrnul vlasy z čela. Přivřela jsem oči a užívala si klidu a plného žaludku. Rehis mě dál hladil po vlasech. Díval se přitom do temnoty před sebou a víčka mu klesala únavou. Už už to vypadalo, že usne v sedě, když zamrkal a narovnal se.
„Nemusíš hlídat,“ ujistila jsem ho. „Do deště se nikdo dobrovolně nevydá.“ Oči jsem nechala přivřené. Rehisova dlaň v mých vlasech mě příjemně kolébala do snu. (Určitě si do nich nenápadně otíral mastné prsty )
„Jak málo stačí k označení hrdina,“ zašeptal si pro sebe. Druhou rukou mě chytil za rameno a přizvedl mě, až jsem se dostala skoro do sedu. Zblízka se mi zahleděl do tváře.
Dívala jsem se mu do temných očí a marně přemýšlela, co bych měla říct. Nenapadlo mě nic, tak jsem mlčela a se směsí strachu a očekávání sledovala, jak se naše rty přibližují.
Dotkly se, lehce se o sebe otřely a oddělily.
Zhluboka jsem nabrala zadržovaný dech a chytila se Rehise za ramena, abych udržela rovnováhu v polosedu-pololehu. Bylo to zbytečné. Pootočil mě, položil a sklonil se nade mnou. Jeho ústa se znovu setkala s mými.

....................................................................................

Než Ace a Gavin doběhli k nejbližší vesnici, prudký déšť je promočil až na kůži. Zůstali stát pod první střechou přesahující zeď domu. Gavin se rozklepal zimou. Objal se rukama kolem těla a vyběhl do deště, aby se dostal hlouběji do vsi. Ace ho následoval. Ani jemu nebyl chlad a mokro příjemné a doufal, že Gavin ví, kde se před nenadálou změnou počasí lépe ukrýt. Věděl.
Přebrodili blátivou ulici, minuli několik malých obydlí a bez klepání vešli do jednoho z větších domů. V úzké chodbě se nezastavili, ale prošli rovnou do velké obytné místnosti. Na dvou stěnách tam byla velká ohniště. Jedno sloužilo k přípravě pokrmů a u druhého se tlačilo pár lidí stejně mokrých, jako Ace a Gavin.
„Gavine!“ zavolal jeden z mužů u ohniště. „Co se to děje?“
Gavin se prodral až k ohni, natáhl nad něj ruce a spokojeně je zamnul.
„No tak, mluv už, jestli o tom něco víš. Co má znamenat ta voda? Odkud se vzala?“ dožadovaly se vysvětlení další hlasy ze skupinky.
Gavin si všiml, že Wraith zůstal stát opodál. Chtěl na něj kývnout, ale pak si to rozmyslel. Vzpomněl si, jak zvláštním způsobem se jeho přítel živí, a rozhodl se, že raději nebude pokoušet štěstí a osud svých známých.
„Je to… déšť,“ vzpomněl si na neznámé slovo, které slyšel na břehu jezera. V několika větách shrnul celé dobrodružství v Kasayalině podvodním útočišti. Jeho vyprávění mělo hodně mezer, které Ace přešel mlčením. Neměl potřebu se neznámým lidem svěřovat se svými zážitky.
Po Gavinově poslední větě se pohledy všech obrátily k Wraithovi. Stál uprostřed místnosti, ještě pořád z něj kapala voda a na všechny se mračil.
„Todde, toto je rodina mého bratra Zana,“ ukázal Gavin na jednoho z mužů. „Jeho žena Kaili, děti a jejich partneři.“
Ace lehce sklonil hlavu na pozdrav. Gavinův bratr Zan byl starší vážný muž s prošedivělými vlasy. Jeho žena byla drobná a od pohledu vyčerpaná starostí o domácnost, přesto jí z tváře vyzařovala radost. Stála se dvěma mladými ženami u ohniště na přípravu pokrmů.
„Večeře bude za chvíli. Připravte ke stolu další dvě místa,“ rozhodla hned, jak vyslechla Gavinovo vyprávění.
Ace se podíval na Gavina, přešel za ním k ohni a pořád se na něj významně díval.
Gavin se ošil. Věděl, co ten tvor chce. S povzdechem přikývl a obrátil se na Zana: „Můžu s tebou mluvit o samotě?“ zeptal se polohlasem.
Zan povytáhl obočí, ale bez otázek vyšel z místnosti následován Gavinem.
Vrátili se právě včas. Zanova žena stála před Acem a marně se ho snažila nalákat ke stolu. Wraith před ní ustupoval. Být v jedné místnosti s tolika lidmi pro něho začínalo být příliš zneklidňující.
„Kaili,“ Zan položil ruku ženě na rameno, „půjdeme s Gavinem a Toddem na chvíli ven. Nech nám jídlo u ohně.“
Kaili se na něho překvapeně podívala, ale ustoupila a nechala všechny tři muže odejít.
„Tady,“ ukázal Zan na dům, který se ničím nelišil od těch ostatních ve vesnici. Snad jenom tím, že v čelní stěně nebylo vidět žádné okno. Jediným otvorem – dveřmi – Ace vstoupil do místní věznice. Od Zana měl přesné instrukce, takže výběr mezi přítomnými hříšníky nebyl složitý.

Za dva dny Ace a Gavin opustili ves, kde bydlel Zan s Kaili a vydali se krajem bez pevného cíle kromě jediného: najít Andoriel.
Jejich cesta neprobíhala v takovém klidu, jak Ace očekával. Déšť je předešel a pocestní, kteří se od rodiny Zana dozvěděli jejich příběh, ho roznášeli všude, kam přišli, včetně podrobného popisu hrdinů, kteří přemohli Kasayalu a vrátili na oblohu i zemi dostatek vody. Řeky i potoky sice díky dešťovému lesu a vodní pláni pod ním tekly dál, ale déšť všem tvorům scházel i po stu letech.
Bouřlivé vítání a oslavy hrdinů se s každou navštívenou osadou stupňovaly. Zpočátku nejistý Gavin si každou další slávu užíval o trochu víc než tu předchozí. Původně nadřazeně a spokojeně se tvářící Ace byl stále mrzutější.
Slavnosti se většinou konaly na návsi pod širým nebem a končily až za hlubokých nocí nebo k ránu. Hlavní atrakcí bylo Gavinovo vyprávění o Serdanimu a jeho zániku. Wraith se držel v povzdálí a se založenýma rukama si prohlížel shromáždění lidí. Stále víc mu připadali všichni stejní.
Po prvních škobrtavých vyprávěních se Gavin uklidnil a jeho líčení událostí bylo nejen správně uspořádané, ale také stále zajímavější. Dav kolem Ace se trochu proměnil. Wraith si všiml, že na něho i na Gavina některé ženy ukazují. Nebylo mu to příjemné. Připomnělo mu to situace, kdy si na lodi jeho důstojníci vybírali z přinesené potravy tu nejlepší.
Gavin si užíval pozornosti. S díky přijímal nabízené jídlo a po chvíli váhání i poháry naplněné hustou, sladkohořce vonící tekutinou.
Ace nad tím pokrčil nos. Připomnělo mu to noc, kdy se ocitl na Zelené planetě, a muže, kteří byli cítit podobně a přibíjeli ho dřevěnými kolíky na strom. Byl tehdy tak slabý, že se jim neubránil, ale po své záchraně se na těch mužích nakrmil a díky tomu získal sílu k přežití na tomto zvláštním místě.
Vzpomínky na první dny ho odvedly od současnosti tak daleko, že horké tělo jedné z místních dívek vnímal zpočátku jen okrajově. Teprve, když mu její ruce zajely na boky, překvapeně se na ni podíval.
Tvářila se dychtivě a odhodlaně a rozhodně neměla v úmyslu se ho pustit. Chytil jí za ruce a silou je odtáhl od svého těla. Zklamaně se na něho podívala.
„Co to děláš?“ sykl výhrůžně.
„Snažím se tě potěšit. Jsi hrdina a ten si trochu péče zaslouží,“ usmívala se na něj. Nechala své ruce v Aceových a přitiskla se k němu tělem.
Wraith zavrčel a hrubě ji odstrčil. Nezdálo se, že by si jejich malého výstupu někdo z okolostojících všiml. Většina pozornosti byla zaměřena na Gavina nadšeně mávajícího rukama, aby znázornil pád svého přítele a jeho návrat na hřbetě vodního monstra Serdy.
Ale zcela bez odezvy snaha dívky nezůstala. Sotva se ten večer obyvatelé osady rozešli do svých domovů. Gavin na Ace spiklenecky zamrkal.
„Kde se sejdete?“ zeptal se bez obalu.
„Nikde,“ zamračil se Wraith.
Gavin se zatvářil rozpačitě. „Já bych uvítal trochu soukromí,“ zamumlal s pohledem na skupinku mladých žen a dívek, které směrem k nim vrhaly obdivné pohledy.
Ace neodpověděl. Gavin po dlouhé době vypadal spokojeně a živě. To bylo víc, než na něm Wraith mohl pozorovat od té doby, co našel mrtvou Tetein v jejich domě. Bylo jedno, jestli za to může smrt rodiny Gillanderovy, obdiv okolí nebo omamné nápoje, Gavin se zase začínal chovat podobně, jako když se s Acem seznámil.
Wraith si povzdechl a kývl. „Budeš mít soukromí,“ řekl polohlasně. Ještě jednou se zadíval na hlouček dívek a s nepatrným zavrtěním hlavy se vydal k okraji vsi a po cestě ještě kus dál mezi první stromy lesa. Déšť tuto noc nehrozil. Oblohu sice sem tam brázdil podivně zbarvený mráček, ale žádný se nechystal klesnout zpátky k zemi.
Gavin do sebe obrátil poslední pohár a prázdný ho pohodil vedle sebe na zem. Loudavě vykročil k přístěnku domu, který jim byl pro tuto noc vyhrazen. Všiml si, jak se v dívčím hloučku zatřepalo několik rukou i hlaviček v bouřlivé diskusi. Tiše se pro sebe usmál a na oko nevšímavě vešel do místa vyhrazeného pro odpočinek. Nemusel čekat dlouho na první návštěvnici. Přede dveřmi přešlápla, aby se naposledy rozhlédla po tiché osadě a rychle vklouzla dovnitř, přímo do Gavinovy náruče.
Ace odbočil do lesa a vyhlédl si měkký polštář mechu pod rozložitým stromem, kam nebylo z cesty vidět. Na odpočinku v dusné místnosti, kam je většinou s velkou slávou uváděli, neviděl nic, čeho by se rád nevzdal. Gavinovo přání mu vlastně přišlo vhod. Nemusel hledat výmluvy, aby opustil vesnici bez zbytečných vzdechů, že si hrdinové nepřejí zůstat přes noc.
Sedl si zády ke kmeni, přivřel oči a začal promýšlet své další kroky. Na každém místě využíval situace, aby se ptal na možnost odejít z tohoto světa zpět do temnoty vesmíru. Obyvatelé se na něj nechápavě a někdy i vystrašeně dívali a potřásali hlavami. Nikdo mu nedokázal poradit.
„Tady jsi!“ Z myšlenek ho vytrhl výkřik plný radosti. Dívka, která se mu snažila vetřít do přízně už na náměstí, k němu běžela a zářivě se na něho usmívala. „Bála jsem se, že tě nenajdu,“ vydechla, klesla proti němu do mechu a natáhla se, aby ho objala.
Zareagoval automaticky.
Než se dívka stačila vzpamatovat, ležela v mechu a Wraith se nad ní nakláněl s dlaní přitisknutou k její hrudi.
V posledním okamžiku se ovládl a ruku odtáhl. Posadil se zpět na původní místo a zadíval se do prázdna.
„Jdi pryč,“ zavrčel, jak nejtemněji dokázal.
Dívka zůstala ležet. Natáhla k němu ruku a dotkla se jeho kolene. Už neříkala nic. Prsty jezdila kolem velkého kloubu a jemně se usmívala.
Ace zavřel oči, zhluboka nabral do plic vzduch a pomalu ho vypouštěl. Poslední část výdechu byla prudká, protože dívčí ruka opustila jeho koleno a zajela mu vysoko na stehno.
Podíval se na ležící dívku a oči mu zasvítily tak, že jí úsměv zmizel z tváře. „Nenabízej, co nechceš dát,“ sykl zlostně.
„Chci,“ vydechla dívka, ale do očí se jí vkrádal strach.
Pro Wraitha to bylo jako známá vůně. Zoufalý pohled oběti plný bolesti a zároveň slast při krmení. Už jí nedokázal odolat.
Slast se protáhla o počáteční fázi, ve které se mu dívka pokorně poddala. Když při následném krmení vyděšeně vzlykla, překryl jí ústa velkou dlaní druhé ruky a pokračoval, dokud v ní zbývala poslední jiskřička života.
S úsilím stáhl rty přes vyceněné zuby a rychlým pohybem na sobě upravil šaty. Spokojeně se podíval na vysušenou mumii, která z dívky zbyla, a přes ústa mu přejel povýšený škleb. Oživlá vzpomínka na staré časy umocněná o další potěšení v něm probudila aroganci velitele silné vesmírné lodi, kterou se na neznámém místě v sobě snažil potlačit.
Vstal a poodešel, aby mu zkrmená dívka nerušila výhled do okolí.
Zvedl hlavu k cestě, po které přišel, a tiše zavrčel. U blízkého stromu stála další dívka a dívala se na něj hrůzou zvětšenýma očima. Její rusé vlasy a tělo pokryté pihami všude, kam dosáhlo slunce, ho nenechaly na pochybách. Varia se vrátila.
Dívali se na sebe s ostražitostí a váhavostí. Ani jeden nevěděl, jak se ten druhý zachová.
Nakonec to byla Varia, kdo přerušil ticho: „Jak vidím, měla jsem štěstí,“ řekla tiše. Nemusela se dívat na zbytek po wraithském krmení, aby Ace pochopil, o čem mluví. Dál mu hleděla do očí a pokračovala s nádechem trpké ironie: „Ale vypadá to, že tebe právě štěstí opustilo. Určitě ji budou hledat. To bude rychlý konec hrdiny.“
Ace se zamračil. „Nechci být hrdina,“ namítl. „Chci se vrátit tam, kam patřím.“
„A nezměníš, co jsi,“ pokývala Varia hlavou.
Oba stáli pořád na stejných místech a nespouštěli se z očí.
Varia v zamyšlení naklonila hlavu na stranu. „Pořád ještě hledáš tu ženu?“ změnila najednou téma.
Ace přikývl.
„Už je to dlouhá doba,“ uvažovala Varia nahlas.
„Našel jsem ji, ale… utekla,“ přiznal Wraith se zaváháním. Variin pohled se mu nelíbil.
„Opustila tě?“ podivila se přehnaně.
„Taky jsi utekla,“ zavrčel na ni.
„Ale vrátila jsem se. Dobrovolně. Navíc jsem tehdy nebyla tak úplně sama sebou.“ Její poslední slova zněla vzdáleně. Dosud si nebyla jistá, co se tehdy na břehu jezera vlastně stalo.
„Ani Andoriel nebyla sama sebou. Možná ještě není. Kita jí vymazala paměť.“ Ace sevřel vzteky ruce v pěst.
„Kita je mrtvá. Paměť té ženě už nic nevrátí.“ Variiny oči se marně snažily skrýt záři nad nápadem, který jí už nějakou dobu pronásledoval. „Můžu ti nabídnout řešení, ale nejdřív si musím promluvit s několika přáteli. Do rána ji hledat nebudou,“ pohodila hlavou k mrtvole dívky, „a já se vrátím. Pak se budeš moci rozhodnout.“ Usmála se na něj a zmizela v lese.
Ace se po ní ani neohlédl. Napadlo ho, že by měl mumii aspoň trochu ukrýt. Pokud ji budou hledat, nemusí o ni zakopnout na prvním kroku. Chytil ji za šaty a odnesl dál do lesa. Našel mělkou prohlubeň a tělo obložil kameny a větvemi, aby ho na první pohled nebylo vidět. Pak se vrátil zpátky, posadil se a s hlubokým výdechem nechal myšlenky volně plynout. Třeba mu této noci ukáží cestu na loď.
Tma se měnila v pološero, když se Varia vrátila. Sedla si proti Wraithovi, položila si ruce na kolena a čekala, až se na ni podívá. Netrvalo to dlouho.
„Nejdřív bys měl vědět, že pokud zmizím, bude za dva dny celé okolí vědět, co jsi zač a že za to můžeš,“ začala bez okolků. „A teď,“ nadechla se. „Naděje, že se té ženě vrátí paměť, je opravdu mizivá. Pokud by se to velkou náhodou stalo, nejspíš už bude tak daleko, že se nepotkáte, i kdybyste se hledali oba dva. Můžeš zůstat sám,“ lehce se ušklíbla, „a nějak přežívat, než tě chytí při tom tvém… krmení? Pokud ti pár místních nepomůže, dlouho to neutajíš. Vím, že Gavin to ví. Zan také.“
„Ty a Alvet také,“ skočil jí do řeči Ace. Pořád nechápal, co po něm může Varia chtít.
„Ano. Já a můj otec. Ale od otce se pomoci nedočkáš, stejně jako od Zana. Zan svoji povinnost splnil, když tě nakrmil při prvním dešti. Můj otec bude mlčet, pokud,“ Varia se usmála. „Pokud budu šťastná. S tebou.“
Wraith se pobouřeně narovnal. Ta žena – jídlo – se ho pokouší vydírat!?
Varia se pořád usmívala. Pozvedla ruku, že ještě neskončila. „Než mé řešení situace odmítneš, chvíli přemýšlej nad svými možnostmi. Zabiješ mě a místní na tebe uspořádají hon. Nezabiješ mě, ale nepřistoupíš na moje řešení, a stejně tě zabijí, protože najdou mrtvolu té dívky. Je jedno, kam jsi ji schoval,“ zavrtěla hlavou, když viděla jeho přimhouřené oči. „Pokud se dohodneme, rozhlásím, že dívka utekla za svým milým na druhý konec světa. Potkala jsem ji na cestě. Prosila mě, abych nikomu nic neříkala, dokud nebude dost daleko. A ty,“ Variin úsměv se trochu rozšířil, „budeš mít vše, co muž na této zemi potřebuje. Místo v našem domě, přátele i ženu, která se postará o všechny tvoje potřeby. Z toho vyplývá, že tu původní ženu přestaneš hledat a zůstaneš se mnou.“
„Nechci tady zůstat,“ zopakoval Ace.
Varia pokrčila rameny. To v jejím plánu nebylo. „Platí to, co jsem řekla. Nechám tě přemýšlet. Ale ne moc dlouho.“ Zvedla se a odcházela.
Wraith rozzlobeně zavrčel. Nechtěl při pátrání po Andoriel a hledání cesty z tohoto místa ještě prchat před veškerým obyvatelstvem. Nemyslel si, že by ho dokázali dohonit a zajmout, ale velice by mu to ztížilo jeho situaci. Řešení najde později.
„Počkej,“ štěkl po Varii. „Přijímám.“
Než se otočila zpátky, narovnala se a hrdě zvedla bradu. Pomalu došla k němu, vzala jeho ruce do dlaní a zvedla ho. „Ano, hrdino od jezera Serda. Předám vzkaz o odchodu jedné z dívek, probudíme Gavina a vydáme se na další cestu.“ Vedla ho na cestu a do osady a v pravici pevně svírala prsty jeho ruky.

Příště... se uvidí
Ale kdybychom se náhodou brzy nepotkali, přeji všem krásné vánoce

opravdu krásný díl

Vrátil jsem se na Zelenou planetu a znovu zavzpomínal, jak se mi ten svět líbí, A brouci jsou pěkně nebezpeční, připomíná mi to jednu schopnost druida ve hře Dungeons&Dragouns, která se jmenovala Creepeng Doom, která přivolala na nepřítele stovky brouků, pavouků a dalšího hmyzu. Byla to hodně dobrá schopnost.

V dalších dílech: Jezerní potvůrka, po mnoho letech začalo znovu pršet, zajímavé nápady, krmení na vězních

[Aiwendill]

libilo, moc libilo, chci víc...

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Díky, Azanyrmuthe
Není nad broučky něco jako lochnesku jsem si prostě nemohla odpustit... a bude hůř

Děkuju, Aiwe
Bude víc. Bude toho o hodně víc. Časem

[Aiwendill]

A nemal tu dnes nahodou byt novy diel? Aspon podla datumu by to tak malo byt...

[andoriel]

Máš pravdu, Aiwe a zároveň nemáš Na prosinec mám trochu jiný rozvrh - nepravidelný, ale víc dílů. A trefit se do datumu se mi snad povedlo jenom 8.12. Ale polepším se, a do konce roku tady ještě povídání přistane

[andoriel]

Bavte se

Zelená planeta
23. Pořízení

K ránu jsem se celá mokrá tiše doplížila k ležení a stěží dusila smích, když se se mnou Rehis loučil dlouhým polibkem. Před jeho dlaní jsem uhnula. Nebyla jsem si jistá reakcí ani jednoho z nás.
Zbytek společnosti se před deštěm schoval pod vůz, na který v rychlosti natáhli barevné látky. Jistě si všimli, že jim někdo schází, ale naštěstí se to kromě několika pátravých pohledů a povytažených obočí odešlo bez poznámek. Mnohem větší pozornost si zasloužil nečekaný déšť, který kromě mě nikdo nedokázal pojmenovat. Dávné pověsti nám ožívaly před očima a hlásily se o své místo na světě.
Trein se na mě v poledne povzbudivě usmála a Grery mi krátce stiskl rameno, když šel okolo. Považovala jsem to za jejich tichý souhlas s naším nočním výletem. Přesto jsem se snažila Rehisovi pokud možno vyhýbat a nevšímat si jeho kradmo vrhaných pohledů.
Vydrželo mi to až do večera. Ale když ostatní usnuli a on ke mně natáhl ruku, bez zaváhání jsem se jí chopila a nechala se odvést stranou. Jenom jednu věc jsem nechápala: Noční hlídky najednou nebyly nutné. Skoro to vypadalo, že je drželi kvůli mně, i když jsem nechápala proč.
K ránu jsem ležela s rukama nad hlavou a nechala velkou Rehisovu dlaň, aby mi volně bloudila po těle. Často se zastavila na mém břiše, chvíli tam zůstala a pak pokračovala v cestě.
Pozvedla jsem hlavu a otevřela oči. „Jsem tlustá,“ prohlásila jsem znechuceně.
Rehis se na mě užasle podíval. „Nejsi tlustá. Čekáš dítě. Ani to si nepamatuješ?“
„Cože?“ hlesla jsem tak tiše, že mě snad ani nemohl slyšet.
„Neboj se,“ uklidňoval mě. „Buď se objeví jeho otec, nebo si s tím poradíme sami.“
„Rehisi,“ vypravila jsem ze sebe. „To nemůže být pravda. Ne,“ vzlykla jsem, převrátila se na bok zády k němu a stočila se do klubíčka.
Nevyvedlo ho to z míry. Přitáhl se blíž a objal mě. Něco mi říkal, ale neslyšela jsem ho přes potoky slzí, které mi tekly z očí.
Trvalo mi pár dní, než jsem se uklidnila a přiměla se brát věci tak, jak jsou. Budu vychovávat dítě. Svoje. Jenom svoje. Pokud se o ně zasloužil i někdo jiný, zůstal v poztrácených vzpomínkách, takže jsem jediná, kdo tomu drobkovi zbyl.
Také se tím vysvětlila moje náladovost a slabost a vůbec všechny špatné reakce a vlastnosti, které jsem po celou dobu svému okolí předváděla. Došla jsem v úvahách až sem a musela usmát. Jak to bylo jednoduché, všechno svést na těhotenství.
Rehis mě dál stranou od ostatních hostil masem a těšili jsme se svojí přítomností. Oba jsme věděli, že naše pouto může i nemusí mít dlouhé trvání a to pomyšlení bylo zvláštně osvobozující. Neměli jsme potřebu si jeden před druhým na nic hrát.

Grery chytil nenápadně Trein za ruku a přitáhl si ji k sobě.
„Když vidím ty dva, musím vzpomínat,“ šeptl jí.
Trein se na něho usmála a pohladila ho po tváři. „Já taky,“ řekla polohlasně.
Bylo zábavné pozorovat, jak se Rinye a Rehis snaží chovat, jako by mezi nimi nic nebylo.

...........................................................................................

Varia pootevřela oči. Dávala si pozor, aby se nepohnula a neprobudila vedle ležícího tvora. Todd. Usmála se a přejela pohledem jeho záda napůl překrytá dlouhými bílými vlasy. Zdál se vyhublý, ale skrýval v sobě tolik síly. Neodolala a přitiskla se k němu. Před nějakými dvaceti, třiceti dny by si ani ve snu nepředstavila, že se její fantazie změní v plán, jak ho k sobě připoutat. Při prvních zmínkách o nové tajemné postavě, která pomáhá i trestá, se jí začaly hlavou honit představy Todda, jak se krmí na provinilcích označených Erinyí. Takové propojení jí připadalo téměř dokonalé. Stačilo jen najít místo, kde byl potřeba zásah Erinye. Varia nikdy neslyšela, že by trestala sama, ale všechno se dá změnit. Byl pravý čas na další úroveň hry, aby vyprávěnky neztratily na svém náboji.
Přejela dlaní od Wraithova ramene přes celou paži až po konečky jeho prstů. Na jeho malíčku se zadrhla. Stéblo trávy bylo trochu potrhané, ale drželo pevně.
„Proč ho máš?“ zeptala se. Věděla, že Todd nespí. Rytmus jeho dechu se nepatrně změnil.
„Hmm?“ Ace se tvářil, že se právě probouzí. Varia se nedala zmýlit. Významně poklepala prstem na Wraithův malíček.
„Malá připomínka,“ zahučel neochotně.
Varia se povytáhla do sedu, aby mu viděla přes rameno do obličeje. „Připomínka čeho?“
Otočil se a výsměšně se na ni zadíval. „Nebudeš to chtít slyšet,“ ujistil ji.
Položila se na loket a podepřela si hlavu rukou. „To nech na mě,“ usmála se vyzývavě.
Naklonil se až k ní. „Víš, že jsem se setkal s těmi, kterým říkáte oranžová metla,“ šeptal a oči se mu leskly. Varia se pomalu pokládala na záda a fascinovaně se na Wraitha dívala. „Pokračuj,“ zašeptala.
„Jeden z těch brouků – vlastně jedna – mi pomáhá od chvíle, co jsem tady.“ Odmlčel se, prohlédl si ležící Varii, otočil se k ní zády a vstal. Natáhl si halenu a přes rameno dokončil své vysvětlení: „Jsme přátelé a něco jsem jí slíbil.“ Ani ho nenapadlo říkat Varii pravdu. Stéblo mu na malíček přivázala Andoriel při jejich posledním vědomém rozhovoru. Prosila ho tehdy, ať nechodí za jejich pronásledovateli. Měla pravdu. Jeho tehdejším odchodem ztratili jeden druhého a teď bylo na Aceovi, aby Andoriel našel. Zarazil se ve vzpomínkách a zapátral po něčem, co by Varii dostatečně zaměstnalo.
„Mám hlad,“ prohlásil hlasitě. Byl zvědavý, jak Varia dokáže plnit svoje sliby. Podle pozemského měření času už s ní byl skoro měsíc. Bylo načase prověřit, nakolik je schopná stát si za svými slovy.
V té vesnici, u které se potkali, to dokázala zařídit tak, že nikoho ani nenapadlo hledat ztracenou dívku někde v okolí. Gavin jejich novou společnici na cestě přivítal bratrským obětím a na nic se neptal. Ace někdy napadalo, jestli se s ním Varia domluvila předem, ale nakonec takové myšlenky vždycky opustil. Současné uspořádání mu vyhovovalo alespoň v tom ohledu, že si ho díky přítomnosti Varii přestali ostatní dívky prohlížet jako zboží na trhu.
...........................................................................................

Další z řádky vsí byla dost rozlehlá a od našeho vstupu jsme cítili napětí, které panovalo mezi jejími domy.
„Nepřišli jste ve správný čas,“ řekl nám starší muž, který šel okolo. „Dnes tady máme Pořízení.“
Nechápavě jsem se podívala na Trein.
„Pořízení,“ řekla váhavě. Přemýšlela, jak mi vysvětlit, o co se jedná. „Někdo něco provedl a tak se s ním vede Pořízení. Na konci Pořízení mu řeknou, jaký ho čeká trest.“
„Soud,“ vypadlo ze mě bez přemýšlení. „Bude soud.“
Tentokrát se na mě nechápavě podívala Trein. „To slovo neznám.“
Pokrčila jsem rameny a neodpověděla. S trochou obav jsem sledovala shromáždění na návsi, kam jsme se právě dostali.
Vesničané stáli v kruhu a uprostřed přešlapoval muž, hlavu klopil k zemi a tvářil se duchem nepřítomně. Žena stojící vedle něho měla pohled plný pohrdání a hrdě pohazovala hlavou při každém hlasitějším slovu, které v jejím okolí padlo.
Naše skupinka zastavila za posledním domem tak, aby nebránila v průchodu ulicí, kterou jsme přijeli. Chovali jsme se co nejtišeji. Usadili jsme se u vozu a čekali, až dojde v „Pořízení“ k nějakému rozhodnutí a budeme moci začít s produkcí.
Natahovala jsem uši, abych slyšela obvinění, obhajobu a rozsudek. Nemusela jsem čekat moc dlouho, než jeden z mužů zvedl hlas, aby ho bylo dobře slyšet.
„Všichni je znáte. Idés a Aipa spolu žijí už dlouhou dobu. Idésova matka Kenesa jim přenechala svůj dům a odešla žít ke své sestře Centě. Včera jsme našli obě sestry mrtvé. Kdo jste byli v jejich domě, víte, že jejich smrt nebyla přirozená. Navíc se ztratilo dost věcí, které jsme pak našli u Idése a Aipy. Čím ti matka a její sestra tak vadily, žes je musel zabít?“
Oči všech se otočily k muži uprostřed kruhu.
Nezvedl hlavu a nepromluvil. Mračil se do země a rty držel pevně semknuté.
„A ty, Aipo? Byl ti jeden dům málo? Kde jsi žila předtím?“
Žena znovu pohodila hlavou. Neodpověděla a v přimhouřených očích měla zlost. „Nic jsme neprovedli!“ vykřikla, když už nedokázala udržet ústa zavřená. „Kenesy ani Centy jsme se ani nedotkli. Přišli jsme ráno k nim. Ano. Ale byly už mrtvé. To, co jsme si vzali, by bylo stejně naše.“
„Idési?“ zeptal se mírně muž, kterýsi vzal slovo jako první.
Idés zvedl hlavu a krátce se mu zadíval do očí. „Aipa má pravdu. Nezabili jsme moji matku.“ Po tváři mu stekla slza. „Měl jsem ji rád,“ řekl chvějícím se hlasem. „Oba jsme ji měli rádi.“
Aipa mu položila ruku na rameno. „Myslete si, co chcete,“ nevraživě se podívala po kruhu vesničanů. „Nikdy jste mě nepřijali mezi sebe a dát vinu někomu cizímu je tak jednoduché. Až dojdete k rozhodnutí, dejte nám vědět.“ Stále držela Idése za rameno a oba pomalu prošli kruhem a zmizeli v nejbližším domě.
„Dneska si asi nezahrajeme,“ povzdechl si Grery. „Půjdeme dál.“
„Ráda bych slyšela, jak bude Pořízení ukončeno,“ řekla jsem nesměle.
Grery pokrčil rameny. „Můžeme se zdržet,“ kývl.
Pohodlně jsem se opřela o kolo vozu a natáhla nohy, abych jim trochu ulevila. Rehis si sedl vedle mě. Nenápadně do mě dloubl loktem a zakřenil se, když jsem se na něho podívala.
„Něco chystáš?“ zeptal se.
„Cože?“ nechápavě jsem na něj vyvalila oči.
„Ale no tak, Erinye, není tohle tvoje poslání?“ Pořád se usmíval, ale v jeho pohledu jsem zachytila skrývané očekávání. Protočila jsem oči. Rehis mi tím jménem občas říkal, ale na zaplněné návsi jsem z toho oslovení byla trochu rozpačitá. Raději jsem se to snažila zamluvit a převést na nepovedený vtip.
„Myslíš, že mám na něco takového náladu?“ ušklíbla jsem se. Zahýbala jsem přitom palci u nohou. V posledních dnech mě začaly trápit otoky a únava, které jsem se zbavila s přidáním masa do svého jídelníčku, se začala zase ozývat. Původně volné šaty mi v některých partiích byly poněkud těsné. Potřebovala jsem někde načerpat další energii a nechápala jsem, proč si při myšlenkách na ni prohlížím vlastní dlaně.
Pohodně jsem se naklonila a opřela se mu o rameno.
Valerian si ke mně sedl z druhé strany. „Díky tobě si můžeme odpočinout, krásko,“ spokojeně vzdychl a zavřel oči. „Až se dost vynadíváš na cizí neštěstí, vzbuď mě.“
Jen jsem zaskřípala zuby a přitiskla se blíž k Rehisovi. Využil toho a objal mě v pase.
„Valerian ti tímto děkuje za odpočinek,“ řekl polohlasně.
„Já vím, je moc milý,“ odpověděla jsem podobně a zívla. Nechtěla jsem spát. Chtěla jsem se dozvědět, jak dopadne Pořízení s Idésem a Aipou. Hlouček starších na návsi se pořád radil a dohadoval. Podle jejich gestikulace jsem odhadla, že rozhodnutí není jednotné. Nejspíš jim bude ještě nějaký čas trvat, než dojdou ke konečnému řešení. Znovu jsem zívla. „Až dojde k rozhodnutí, vzbuď mě,“ požádala jsem Rehise a po vzoru Valeriana zavřela oči.
Vzápětí mi třásl ramenem a šeptal mi do ucha, že se Pořízení chýlí ke konci. Zamrkala jsem do zeleného přítmí, které se vzalo kdoví odkud. V prvním okamžiku jsem nechápala, že jsem prospala západ slunce a náves osvětlují jenom zářící pochodně. Nechtělo se mi věřit, že by ta chvilka, kdy jsem zavřela oči, měla tak dlouhé trvání., ale bylo to tak.
Na návsi byli shromážděni všichni ze vsi i širokého okolí. Uprostřed, před radou starších, stál opět Idés a Aipa.
Muž, který odpoledne přednesl obvinění, se znovu ujal slova: „Dlouho a pečlivě jsme zvažovali, jestli Idés a Aipa mají vinu na smrti Kenesy a Centy.“ Zmlkl, rozhlédl se po shromážděných vesničanech a nerozhodně rozhodil ruce. „Pořád to nevíme,“ přiznal. Ve shromáždění to zašumělo. Muž zvedl dlaň na znamení, že chce pokračovat. „Nemůžeme je trestat, když si nejsme jisti jejich vinou. Ale někdo může. Někdo dokáže nahlédnout do jejich srdcí a zjistit tam pravdu. Erinye, která pomáhá a trestá, do rána rozhodne, jestli jsou ti dva vinni. Pokud budou ráno živí ve svém domě, nikdo je nebude dál podezřívat. Pokud bychom je našli mrtvé, je to jasný důkaz toho, že smrt Kenesy a Centy zavinili a byli po zásluze potrestáni. Tak rozhodla rada této vesnice. Idés a Aipa budou zavřeni ve svém domě. Erinye rozhodne o jejich vině. Staň se.“
Postřehla jsem Oktův rychlý pohled mým směrem a jemné dloubnutí od Rehise. „Ať si trhnou,“ zabručela jsem. „Erinye je unavená na nějaké pátrání v cizích srdcích.“
Valerian vedle mě vyprskl smíchy.
„Měli bychom jít,“ zastavil se u nás Grery. „Dnes to tady k tanci nebude. Vrátíme se sem zítra večer. Pořízení bude ukončeno a lidé se rádi pobaví.“ Pod jeho zkoumavým pohledem jsem se trochu ošila. Doufala jsem, že zase nezačnou držet noční hlídky, abych nešla do vsi tropit hlouposti. Šla jsem se skloněnou hlavou za vozem a zašklebila se sama pro sebe, když jsem si uvědomila, že byly doby, kdy jsem se i já sama považovala za něco jako „Erinyi“. Naštěstí mě to přešlo hned po prvním nočním výletu, kdy jsem vystrašila rozhádaný manželský pár.

Varia postávala mezi shromážděnými lidmi a spokojeně se usmívala. Todd dostane to, co mu slíbila. Využila odchodu skupinky potulných muzikantů, aby se nenápadně dostala ze vsi. Moc si jich nevšímala, ale když se k ní jeden z nich s úsměvem otočil a chtěl ji oslovit, zmateně se rozběhla pryč. Z toho hudebníka se cítila tak nesvá, až jí přeběhl mráz po zádech. Celou cestu k Toddovi a Gavinovi viděla temně modré oči se zlatými jiskřičkami od kolem hořících pochodní. Nevěděla, co jí muzikant chtěl říct, a nechtěla na něj myslet, ale jeho obraz se jí pořád vracel. Bylo to znepokojující a otravné.
V myšlenkách na divné setkání skoro přešla místo, kde se měla s Toddem a Gavinem setkat. Až tiché Gavinovo zavolání ji vrátilo zpátky do přítomnosti. Klekla si před Todda, který ani nezvedl hlavu.
„Až vesnice usne, ukážu ti, kde jsou viníci určení k…,“ začala, ale zarazila se a pozorně se na Todda podívala.
Nevšímal si jí. Seděl na modrém mechu, prsty pravé ruky se dotýkal trávového kroužku na malíčku a myšlenkami byl kdovíkde.
Varia se zamračila.
„Todde!“ řekla ostře. „Plním svůj slib. Dnes v noci budeš mít potravu, kterou požaduješ.“
Zvedl hlavu a zadíval se na ni. Kývl, ale neřekl nic.
Varia prudce dosedla vedle něj. Na čele se jí objevila zlostná vráska. Proč pořád myslí na ty odporné brouky a nevěnuje pozornost jí?
Gavin se chránil říct, co se mu už od začátku dralo na jazyk. Kdyby to měl pojmenovat, pak by asi řekl, že z přinucení žádný trvalý vztah vzniknout nemůže. Ale věděl, že Varia je tvrdohlavá a o některých věcech se prostě musí přesvědčit sama. Naštěstí pro Todda to vypadalo, že tentokrát se Varia přesvědčí docela rychle.

Nebudu slibovat, kdy bude další díl. Bude

Tenhle díl mám ráda. Teda přesněji: moc se netěším na to, co chystá Varia a ji samotnou taky od jisté doby zrovna nemusím , ale to napětí mezi Andoriel a Rehisem... jo, to ano, to můžu

[andoriel]

Díky, Shano
Varia je skvělá. Chytrá a kreativní
A Rehis je miláček Kdyby to bylo ve filmu, určitě ho hraje to Steve Bacic

[Aiwendill]

Och... vobec nie si narocna. Takeho fesaka obsadit...

Mimochodom pekna cast...

[andoriel]

Děkuju, Aiwendille

Ale já vůbec nejsem náročná Když už má mít Andoriel někoho jiného, tak ať to stojí za to, ne? A je to s Acem moc hezký kontrast

opět vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku