Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
)Bavte se
Zelená planeta
24. Za co mohou blázni
Po svítání jsme se vraceli do vesnice. Procházeli jsme mezi domy, a přestože byli místní obyvatelé zvyklí vstávat ještě před rozedněním a od brzkého rána se měl osadou rozléhat běžný denní hluk, vládlo ve vsi ticho, které ještě umocňovaly těžké černé mraky nízko na obloze hrozící deštěm.
Nechali jsme vůz tam, kde stál minulý večer, a přidali jsme se k vyděšeně mlčícímu davu u jednoho z domů.
Právě z něj vynášeli dvě mrtvá těla. Byla vysušená jako mumie a jenom podle šatů jsem poznala, že se jedná o muže a ženu.
„To je Idés a Aipa?“ zeptala jsem se vedle stojícího malého chlapce. Zvedl ke mně oči a pod nánosem špíny jsem viděla, jak bledne. Couvnul, aby se dostal z mého dosahu, a vrtěl hlavou, jako by nemohl uvěřit vlastním očím.
„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se ho zmateně.
„Erinye!“ vřískl chlapec a dal se na útěk.
Teprve, když mi chlapec zmizel z očí, vzpomněla jsem si, že už jsem ho viděla. Malý Att a jeho touha po soli. Nechápala jsem, proč se mě najednou bojí, než jsem si uvědomila, že mě právě označil jako původce smrti těch dvou mrtvých.
Kolem mě se otevřela velká prázdná plocha. Z jejího okraje na mě hleděly vyděšené tváře. Pak se dav proti mně zavlnil a pomalým vážným krokem se ke mně blížili dva muži. Každý nesl v náruči jedno tělo. Zastavili se a vysušené mrtvoly mi položili k nohám.
Couvla jsem. Musela jsem rychle polknout, aby se mi nezvedl žaludek.
„Spravedlnost byla vykonána,“ řekl jeden z mužů dutým hlasem.
V davu se ozval hysterický smích.
„Spravedlnost!“ zahýkal malý mužík ve špinavých hadrech. Vypadal mnohem zanedbaněji než shromáždění vesničané. „Vykonala spravedlnost!“ vykřikl znovu pisklavým hláskem. „Kenesa a Centa jsou mrtvé. Aipa a Idés jsou mrtví.“ Lidé se kolem něho rozestupovali. Mužík přešel k tělům a sklonil se nad nimi. „Konečně,“ zamumlal dost hlasitě, aby to všichni slyšeli. „Konečně jsem se dočkal. Celá rodina je po smrti.“ Udělal kolem těl pár drobných krůčků vítězného tance. „Spravedlnost byla vykonána a Erinye rozhodla.“ Rozesmál se. „Krádež si zaslouží trest, ne ta spravedlnost, kterou jsem zařídil sám. Sestřičky mi udělaly ze života peklo a já jim ho vrátil. Všem. Erinye rozhodla spravedlivě,“ zvedl ke mně hlavu.
„Ne,“ zmohla jsem se na slabý odpor. „Já ne. Já nejsem…“ Zoufale jsem se rozhlédla. „Nic jsem jim neudělala,“ řekla jsem tiše.
„To ty?!“ vykřikl muž, který předešlého dne vedl celé Pořízení.
Nebyla jsem si jistá, jestli otázka platila mně nebo mužíkovi, který si stále se zjevnou radostí prohlížel mrtvoly.
„Ne,“ hlesla jsem znovu. Hledala jsem záchytný bod ve zmatených myšlenkách. „Kdo jsi?“ zeptala jsem se mužíka.
„Místní blázen,“ ozval se z davu ženský hlas. „Neví, co mluví.“
Zvedla jsem hlavu a podívala se na ženu, která promluvila. Zářivě rezavé vlasy měla pečlivě stažené do jednoduchého uzlu, který zvýrazňoval dlouhý krk. Její vyšší štíhlá postava byla hrdě narovnaná a světle hnědé oči na mě upírala beze strachu. Byl to příjemný rozdíl oproti vystrašeným tvářím všech ostatních. Nebo skoro od všech ostatních. Dva muži za rusovláskou se tvářili spíš rozzlobeně než vyděšeně. Jeden z nich by dokázal splynout s davem, aniž bych si ho všimla. Ten druhý se od všech lišil jako den od noci. Vysoký, bledý s volně poletujícími dlouhými bílými vlasy. Zamračila jsem se. Už jsem ho někde viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde to bylo.
„Nejsem blázen,“ přetrhl mužík mé myšlenky. „Jsem Idésův strýc,“ ušklíbl se. „Teď bude všechno moje.“
„To ty jsi zabil své sestry?“ zeptal se hlas z davu.
Mužík se rozesmál. „Podle Erinye to nebyla vražda. A jestli jsi Erinye ty,“ otočil se ke mně, „máš můj nehynoucí dík.“
Zmohla jsem se jen na další zavrtění hlavou, které nikdo nebral v potaz. Lidé si mezi sebou začali šuškat. Ukazovali na mne i na mužíka. Jejich hlasy sílily. Oči se mi pořád vracely k zrzavé dívce a jejím společníkům. Mračila se do země a odmítavě potřásala hlavou, když jí vysoký bledý muž něco tiše ale důrazně říkal. Neslyšela jsem je, ani když se do jednostranného hovoru připojil i ten druhý muž. Zdálo se, že dívce něco vyčítají nebo jí o něčem přesvědčují a ona to odmítá.
Ohlédla jsem se po spolku muzikantů. Stáli dost daleko za mnou u okraje shromážděného davu a tvářili se rozpačitě. Chápala jsem je. Nechtěli se mnou mít nic společného, pokud by se prokázalo, že jako Erinye mohu za smrt dvou nevinných lidí. I když podle toho, co jsem slyšela, Idés a Aipa zase tolik nevinní nebyli. Ty dvě ženy sice nejspíš nezabili, ale jistě z jejich domu odnesli vše, co mělo nějakou cenu, a nikomu o jejich smrti neřekli.
Mužík dál chodil kolem mumií Idése a Aipy a radostí si mnul ruce. Chtěl mluvit dál, ale přerušil ho výkřik z kraje shromáždění. Nerozuměla jsem slovům, ale viděla jsem, jak se všichni najednou rozprchli. Neutíkali se schovat do svých domovů. Utíkali pryč z vesnice co nejdál od nebezpečí, o kterém jsem ještě pořád nic nevěděla.
Grerymu stačil jeden letmý pohled, aby vzal Trein za loket a táhl ji co nejrychleji směrem od smrtelného nebezpečí. Valerian cestou chytil za ruku temně zlatou krásku na okraji shromážděného davu. Takovou nádheru nemůže nechat na pospas oranžové metle. Všiml si jí už včera, když opouštěli ves. Kousek šla s nimi, ale pak se ztratila za posledními domy a Valerian se po ní marně ohlížel. Dívka se trochu vzpouzela a podvolila se, až když ji za druhé rameno chytil Gavin a začal ji netrpělivě postrkovat. Také se chtěl rychle dostat co nejdál. Jedno setkání s brouky v Serdanimu mu stačilo až do konce života. Věděl, že Todd našel svoji Andoriel. Poznal ji na první pohled, i když se dost změnila. Byla mnohem unavenější, než si ji pamatoval z lesa u travnaté pláně. Také se nějakým řízením osudu změnila v Erinyi. Gavin byl rád, že může Variu bez rozruchu odtáhnout pryč a nechat ty dva, aby si svoje problémy se ztrátou paměti v klidu vyříkali. Jim brouci jistě neublíží.
„Utíkej!“ houkl na mě Rehis. Proběhl kolem mě tak rychle, že mě srazil na zem. Ani se neohlédl a zmizel v davu prchajících. Pokusila jsem se zvednout, ale pokaždé, když jsem se dostala do kleku, do mě někdo z pobíhajících vrazil a já se ocitla zpátky na zemi.
Vstávala jsem asi po páté. Žádní lidé už kolem mě nepobíhali, tak jsem doufala, že se mi to tentokrát povede. Něčí ruce mě vzaly za ramena a pomohly mi dostat se na nohy.
„Děkuju,“ vydechla jsem. Vysoký bělovlasý muž, kterého jsem si všimla před všeobecnou panikou, si mě pozorně prohlížel a pořád ještě mě držel za ramena. Nikdo jiný v dohledu nebyl. Pokusila jsem se mu nenápadně vykroutit ze sevření, ale držel mě pevně.
„Už dokážu stát sama,“ zavrčela jsem a znovu se pokusila osvobodit.
„Tentokrát tě nenechám utéct,“ řekl. Moje pokusy o získání svobody u něho vyvolaly jenom náznak úsměvu kolem úst.
Vzpomněla jsem si, kde jsem ho viděla. Po svém probuzení v lese. Tehdy jsem nevěděla kde jsem, ani kdo jsem. Nazval mě divným jménem, a než se mi podařilo mu utéct, zahlédla jsem v jeho divokých žlutých očích zmatek a bolest. Sklopila jsem hlavu, abych promyslela, co dál. Kolem nás se tlačil houf oranžového hmyzu. Jeden z brouků roztáhl krovky a vzlétl. Nastavila jsem ruku, aby měl kde přistát. Sotva se mi usadil na dlani, zvedla jsem si ji před oči.
„Ahoj,“ pozdravila jsem.
Brouk se ke mně otočil zády a začal se natřásat čelem k bělovlasému muži.
„Dobrá,“ zahučel muž neochotně jako odpověď na složitý tanec.
Nechápala jsem, co se děje. Brouk vypadal jako ten, o kterém se mi kdysi zdálo. Automaticky jsem si při vzpomínce na ten sen poškrábala druhou rukou nos. Cítila jsem, jak se mi brouk odrazil od dlaně a vzlétl… aby se mi usadil na čele.
„Ale ne,“ protestovala jsem. Muž mě už nedržel za ramena. Ruce mu sjely na moje zápěstí a já nemohla brouka odehnat.
„Co to má znamenat?“ mračila jsem se a znovu jsem se pokusila se muži vykroutit.
Ostrou bolest na čele určitě způsobil brouk svými kusadly. Škubla jsem sebou silněji. Nebylo mi to nic platné. V místě kousnutí jsem cítila brnění, které přecházelo do celé hlavy a pak i do zbytku těla. Už jsem se nepokoušela osvobodit. Před očima si mi míhala barevná světla a skládala se v ohnivé plameny. Na tvář i do vlasů mi začalo dopadat něco chladného a vlhkého. Déšť. Mraky si tuto chvíli vybraly pro to, aby zem zalily přívalem nashromážděné vody a podpořily požár, který se ve mně rozrůstal.
Oheň i voda se spojily a naplnily mou hlavu nepravděpodobnými obrazy. Nesnažila jsem se jim porozumět. Doufala jsem, že si najdou své místo samy. Trvalo jim nekonečně dlouho, než přestaly vylétat z plamenů a připlouvat po vodě. Věděla jsem, že se shromažďují a čekají na svou příležitost, aby se mi připomněly.
Zamrkala jsem ve snaze vidět něco ze svého okolí. Postava muže přede mnou se na okamžik zaostřila a pak se začala rozplývat v mlze, která zbyla po ohnivé povodni. Nesmírná tíha mě tlačila k zemi a bylo stále obtížnější se jí ubránit a zůstat stát. Nohy už mě odmítaly nést a podklesly pode mnou.
Ace zachytil Andoriel na poslední chvíli než se skácela k zemi. Mračil se. Za těch pár dní, co byli na této zvláštní planetě, to bylo už přinejmenším podruhé, co se jí podařilo omdlít. Sice chápal, proč se to děje, ale proto to nebylo o nic méně stresující.
Stál uprostřed prázdné návsi s bezvládnou ženou v náručí a marně se rozhlížel po nějaké pomoci. Posunul si Andoriel v loktech tak, aby ji udržel jednou rukou a tou druhou jí přejel po obličeji. Byl studený a vlhký potem. Tváře se jí propadaly v temných stínech, které barvou konkurovaly kruhům kolem očí.
Právě se rozhodl, že země na uložení Andoriel bude stačit, když se pohnula, jak přicházela k sobě.
S napětím čekal, jestli zásah slečny Písk bude mít očekávaný výsledek.
Probírala jsem se z dlouhého zmateného snu. „Ace?“ zašeptala jsem první jméno, které mi znělo v hlavě. Tiché zabručení mě ujistilo, že můj svět je v pořádku. „Ace,“ vydechla jsem spokojeně. Pootevřela jsem oči a ujistila se, že ten, kdo mě objímá, je opravdu můj nejmilejší Wraith. Chytila jsem se ho kolem krku a přitiskla se k němu.
„To je dobře, že už jsem vzhůru,“ zašeptala jsem si pro sebe a přejela dlaněmi po ramenou v tmavém plášti. Byla přesně taková, jaká jsem si je pamatovala.
„Spala jsi dlouho.“ Wraith se nepokoušel mě od sebe odtáhnout. „Moc dlouho,“ dodal zvláštním hlasem.
Zaklonila jsem hlavu, abych mu viděla do obličeje. „Moc dlouho?“ opakovala jsem zmateně.
Místo vysvětlení se sklonil a políbil mě. Odehnala jsem několik divných myšlenek, které se dožalovaly mé pozornosti, a užívala si příjemné okamžiky.
Ostré písknutí u mého ucha způsobilo, že jsem leknutím nadskočila. Úplně jsem zapomněla na oranžové brouky.
„Slečno Písk?“ řekla jsem opatrně. Nebyla jsem si jistá, jestli se mnou hlava nehraje nějaké podivné hry.
„Něco jsem jí slíbil,“ povzdechl si Ace.
Tázavě jsem se na něho zadívala. Vzdychající Wraith – to byla novinka.
Nechal slečnu Písk dotančit na konec svého ukazováčku. „Opravdu to chceš?“ zeptal se jí s vážnou tváří. Slečna Písk zadupala drobnýma nožkama. Ace pokrčil rameny a rychle a pevně spojil palec s koncem ukazováčku. Ozvalo se zakřupání vnějšího hmyzího skeletu.
Otevřela jsem ústa k protestu, a pak je zavřela, když Ace rozpojil prsty a nechal z nich prach ze slečny Písk odletět. Nebyl to prach, ale miniaturní noví broučci. Nová generace oranžové metly. Hned zapadli mezi ostatní brouky na zemi a ztratili se mi z dohledu. Nejspíš se schovali před deštěm, který pořád padal a padal.
Položila jsem si tvář na Wraithovo mokré rameno. „Nejsem si jistá, co se stalo,“ řekla jsem tiše. „A tím nemyslím slečnu Písk, ale celkem. Pořád ještě spoustu věcí nevím, zvlášť z poslední doby.“ Zmlkla jsem a zatnula zuby, abych nedala najevo bolest, která se mi rozšířila ze středu těla a jenom pomalu doznívala. Okamžitá slabost mě málem položila na zem, ale Ace mě držel pevně. Visela jsem mu v rukou a čekala, až mě začnou poslouchat aspoň nohy.
Varia se tiskla ke kmeni stromu a třásla se odporem, když sledovala, jak pár kroků od ní prochází jednolitý proud oranžových krovek. Dělil ji od nich kmen, o který se opírala, a řídké trnité křoví. Díky Gavinovi a tomu modrookému muzikantovi stačila utéct dost daleko do lesa. Stejně se oranžové metle skoro nevyhnula. Z dálky viděla několik lidí mizet pod tíhou hmyzu. Věděla, že kdyby se vrátila na místo, kde je spatřila naposledy, nenajde po nich žádnou památku. Brouci v několika okamžicích dokázali spotřebovat vše.
Gavin a modrooký muzikant stáli za stejným kmenem stromu jako Varia.
„Jsem Valerian,“ představil se šeptem hudebník.
„Gavin. Varia,“ odpověděl stejně Gavin. Oba nepřestávali sledovat pochodující hmyz, dokud se poslední poskakující brouček neztratil v modrém mechu.
Valerian se dlouze zadíval na Varii a zhluboka se nadechl, aby požádal o možnost zůstat s ní kdekoli si bude přát. Nechtěl se vracet k potulnému životu.
Varia zaváhala. Pak zjistila, že v hloubce tmavě modrých očí Valeriana se dokáže utopit mnohem snadněji a lépe než v chladných žlutých očích Todda, který pro ni přes všechnu blízkost zůstal cizincem. Exotiku a nebezpečí stále na dosah okusila. Byla moc hrdá na to, aby si připustila, že se zmýlila, a cizinec Todd není tím, koho si vedle sebe představovala. Nyní byl Todd pryč. Možná jeho slib oranžovému brouku skončil Toddovou smrtí. Možná nějaká vyšší moc zařídila, aby se Todd ztratil, a Varia mohla začít znovu. Ani ona se nechtěla vracet k životu, jaký vedla během posledních dní. Rozhodla se, že Todda nebude hledat. Věděla, že ani on po ní pátrat nebude.
Gavin se otočil, aby naposledy zkontroloval, že žádný z oranžových brouků není na blízku, a také, aby Varia neviděla jeho spokojený úsměv. Neteř se musela setkat s oranžovou metlou, aby dostala rozum. Todd našel svoji ztracenou ženu. Z oblohy padal déšť. Vypadalo to, že je svět v pořádku.
Z myšlenek ho vytrhl vzdálený výkřik.
Oranžová metla dostihla svoji poslední oběť. Bratr Kenesy a Centy na obranu zamával rukama. Nebylo mu to nic platné. Hmyzí záplava ho srazila k zemi, a když přes to místo přelezl poslední brouk, nezůstala po Idésově strýci ani stopa. I blázni umírají.
24. Za co mohou blázni
Po svítání jsme se vraceli do vesnice. Procházeli jsme mezi domy, a přestože byli místní obyvatelé zvyklí vstávat ještě před rozedněním a od brzkého rána se měl osadou rozléhat běžný denní hluk, vládlo ve vsi ticho, které ještě umocňovaly těžké černé mraky nízko na obloze hrozící deštěm.
Nechali jsme vůz tam, kde stál minulý večer, a přidali jsme se k vyděšeně mlčícímu davu u jednoho z domů.
Právě z něj vynášeli dvě mrtvá těla. Byla vysušená jako mumie a jenom podle šatů jsem poznala, že se jedná o muže a ženu.
„To je Idés a Aipa?“ zeptala jsem se vedle stojícího malého chlapce. Zvedl ke mně oči a pod nánosem špíny jsem viděla, jak bledne. Couvnul, aby se dostal z mého dosahu, a vrtěl hlavou, jako by nemohl uvěřit vlastním očím.
„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se ho zmateně.
„Erinye!“ vřískl chlapec a dal se na útěk.
Teprve, když mi chlapec zmizel z očí, vzpomněla jsem si, že už jsem ho viděla. Malý Att a jeho touha po soli. Nechápala jsem, proč se mě najednou bojí, než jsem si uvědomila, že mě právě označil jako původce smrti těch dvou mrtvých.
Kolem mě se otevřela velká prázdná plocha. Z jejího okraje na mě hleděly vyděšené tváře. Pak se dav proti mně zavlnil a pomalým vážným krokem se ke mně blížili dva muži. Každý nesl v náruči jedno tělo. Zastavili se a vysušené mrtvoly mi položili k nohám.
Couvla jsem. Musela jsem rychle polknout, aby se mi nezvedl žaludek.
„Spravedlnost byla vykonána,“ řekl jeden z mužů dutým hlasem.
V davu se ozval hysterický smích.
„Spravedlnost!“ zahýkal malý mužík ve špinavých hadrech. Vypadal mnohem zanedbaněji než shromáždění vesničané. „Vykonala spravedlnost!“ vykřikl znovu pisklavým hláskem. „Kenesa a Centa jsou mrtvé. Aipa a Idés jsou mrtví.“ Lidé se kolem něho rozestupovali. Mužík přešel k tělům a sklonil se nad nimi. „Konečně,“ zamumlal dost hlasitě, aby to všichni slyšeli. „Konečně jsem se dočkal. Celá rodina je po smrti.“ Udělal kolem těl pár drobných krůčků vítězného tance. „Spravedlnost byla vykonána a Erinye rozhodla.“ Rozesmál se. „Krádež si zaslouží trest, ne ta spravedlnost, kterou jsem zařídil sám. Sestřičky mi udělaly ze života peklo a já jim ho vrátil. Všem. Erinye rozhodla spravedlivě,“ zvedl ke mně hlavu.
„Ne,“ zmohla jsem se na slabý odpor. „Já ne. Já nejsem…“ Zoufale jsem se rozhlédla. „Nic jsem jim neudělala,“ řekla jsem tiše.
„To ty?!“ vykřikl muž, který předešlého dne vedl celé Pořízení.
Nebyla jsem si jistá, jestli otázka platila mně nebo mužíkovi, který si stále se zjevnou radostí prohlížel mrtvoly.
„Ne,“ hlesla jsem znovu. Hledala jsem záchytný bod ve zmatených myšlenkách. „Kdo jsi?“ zeptala jsem se mužíka.
„Místní blázen,“ ozval se z davu ženský hlas. „Neví, co mluví.“
Zvedla jsem hlavu a podívala se na ženu, která promluvila. Zářivě rezavé vlasy měla pečlivě stažené do jednoduchého uzlu, který zvýrazňoval dlouhý krk. Její vyšší štíhlá postava byla hrdě narovnaná a světle hnědé oči na mě upírala beze strachu. Byl to příjemný rozdíl oproti vystrašeným tvářím všech ostatních. Nebo skoro od všech ostatních. Dva muži za rusovláskou se tvářili spíš rozzlobeně než vyděšeně. Jeden z nich by dokázal splynout s davem, aniž bych si ho všimla. Ten druhý se od všech lišil jako den od noci. Vysoký, bledý s volně poletujícími dlouhými bílými vlasy. Zamračila jsem se. Už jsem ho někde viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde to bylo.
„Nejsem blázen,“ přetrhl mužík mé myšlenky. „Jsem Idésův strýc,“ ušklíbl se. „Teď bude všechno moje.“
„To ty jsi zabil své sestry?“ zeptal se hlas z davu.
Mužík se rozesmál. „Podle Erinye to nebyla vražda. A jestli jsi Erinye ty,“ otočil se ke mně, „máš můj nehynoucí dík.“
Zmohla jsem se jen na další zavrtění hlavou, které nikdo nebral v potaz. Lidé si mezi sebou začali šuškat. Ukazovali na mne i na mužíka. Jejich hlasy sílily. Oči se mi pořád vracely k zrzavé dívce a jejím společníkům. Mračila se do země a odmítavě potřásala hlavou, když jí vysoký bledý muž něco tiše ale důrazně říkal. Neslyšela jsem je, ani když se do jednostranného hovoru připojil i ten druhý muž. Zdálo se, že dívce něco vyčítají nebo jí o něčem přesvědčují a ona to odmítá.
Ohlédla jsem se po spolku muzikantů. Stáli dost daleko za mnou u okraje shromážděného davu a tvářili se rozpačitě. Chápala jsem je. Nechtěli se mnou mít nic společného, pokud by se prokázalo, že jako Erinye mohu za smrt dvou nevinných lidí. I když podle toho, co jsem slyšela, Idés a Aipa zase tolik nevinní nebyli. Ty dvě ženy sice nejspíš nezabili, ale jistě z jejich domu odnesli vše, co mělo nějakou cenu, a nikomu o jejich smrti neřekli.
Mužík dál chodil kolem mumií Idése a Aipy a radostí si mnul ruce. Chtěl mluvit dál, ale přerušil ho výkřik z kraje shromáždění. Nerozuměla jsem slovům, ale viděla jsem, jak se všichni najednou rozprchli. Neutíkali se schovat do svých domovů. Utíkali pryč z vesnice co nejdál od nebezpečí, o kterém jsem ještě pořád nic nevěděla.
Grerymu stačil jeden letmý pohled, aby vzal Trein za loket a táhl ji co nejrychleji směrem od smrtelného nebezpečí. Valerian cestou chytil za ruku temně zlatou krásku na okraji shromážděného davu. Takovou nádheru nemůže nechat na pospas oranžové metle. Všiml si jí už včera, když opouštěli ves. Kousek šla s nimi, ale pak se ztratila za posledními domy a Valerian se po ní marně ohlížel. Dívka se trochu vzpouzela a podvolila se, až když ji za druhé rameno chytil Gavin a začal ji netrpělivě postrkovat. Také se chtěl rychle dostat co nejdál. Jedno setkání s brouky v Serdanimu mu stačilo až do konce života. Věděl, že Todd našel svoji Andoriel. Poznal ji na první pohled, i když se dost změnila. Byla mnohem unavenější, než si ji pamatoval z lesa u travnaté pláně. Také se nějakým řízením osudu změnila v Erinyi. Gavin byl rád, že může Variu bez rozruchu odtáhnout pryč a nechat ty dva, aby si svoje problémy se ztrátou paměti v klidu vyříkali. Jim brouci jistě neublíží.
„Utíkej!“ houkl na mě Rehis. Proběhl kolem mě tak rychle, že mě srazil na zem. Ani se neohlédl a zmizel v davu prchajících. Pokusila jsem se zvednout, ale pokaždé, když jsem se dostala do kleku, do mě někdo z pobíhajících vrazil a já se ocitla zpátky na zemi.
Vstávala jsem asi po páté. Žádní lidé už kolem mě nepobíhali, tak jsem doufala, že se mi to tentokrát povede. Něčí ruce mě vzaly za ramena a pomohly mi dostat se na nohy.
„Děkuju,“ vydechla jsem. Vysoký bělovlasý muž, kterého jsem si všimla před všeobecnou panikou, si mě pozorně prohlížel a pořád ještě mě držel za ramena. Nikdo jiný v dohledu nebyl. Pokusila jsem se mu nenápadně vykroutit ze sevření, ale držel mě pevně.
„Už dokážu stát sama,“ zavrčela jsem a znovu se pokusila osvobodit.
„Tentokrát tě nenechám utéct,“ řekl. Moje pokusy o získání svobody u něho vyvolaly jenom náznak úsměvu kolem úst.
Vzpomněla jsem si, kde jsem ho viděla. Po svém probuzení v lese. Tehdy jsem nevěděla kde jsem, ani kdo jsem. Nazval mě divným jménem, a než se mi podařilo mu utéct, zahlédla jsem v jeho divokých žlutých očích zmatek a bolest. Sklopila jsem hlavu, abych promyslela, co dál. Kolem nás se tlačil houf oranžového hmyzu. Jeden z brouků roztáhl krovky a vzlétl. Nastavila jsem ruku, aby měl kde přistát. Sotva se mi usadil na dlani, zvedla jsem si ji před oči.
„Ahoj,“ pozdravila jsem.
Brouk se ke mně otočil zády a začal se natřásat čelem k bělovlasému muži.
„Dobrá,“ zahučel muž neochotně jako odpověď na složitý tanec.
Nechápala jsem, co se děje. Brouk vypadal jako ten, o kterém se mi kdysi zdálo. Automaticky jsem si při vzpomínce na ten sen poškrábala druhou rukou nos. Cítila jsem, jak se mi brouk odrazil od dlaně a vzlétl… aby se mi usadil na čele.
„Ale ne,“ protestovala jsem. Muž mě už nedržel za ramena. Ruce mu sjely na moje zápěstí a já nemohla brouka odehnat.
„Co to má znamenat?“ mračila jsem se a znovu jsem se pokusila se muži vykroutit.
Ostrou bolest na čele určitě způsobil brouk svými kusadly. Škubla jsem sebou silněji. Nebylo mi to nic platné. V místě kousnutí jsem cítila brnění, které přecházelo do celé hlavy a pak i do zbytku těla. Už jsem se nepokoušela osvobodit. Před očima si mi míhala barevná světla a skládala se v ohnivé plameny. Na tvář i do vlasů mi začalo dopadat něco chladného a vlhkého. Déšť. Mraky si tuto chvíli vybraly pro to, aby zem zalily přívalem nashromážděné vody a podpořily požár, který se ve mně rozrůstal.
Oheň i voda se spojily a naplnily mou hlavu nepravděpodobnými obrazy. Nesnažila jsem se jim porozumět. Doufala jsem, že si najdou své místo samy. Trvalo jim nekonečně dlouho, než přestaly vylétat z plamenů a připlouvat po vodě. Věděla jsem, že se shromažďují a čekají na svou příležitost, aby se mi připomněly.
Zamrkala jsem ve snaze vidět něco ze svého okolí. Postava muže přede mnou se na okamžik zaostřila a pak se začala rozplývat v mlze, která zbyla po ohnivé povodni. Nesmírná tíha mě tlačila k zemi a bylo stále obtížnější se jí ubránit a zůstat stát. Nohy už mě odmítaly nést a podklesly pode mnou.
Ace zachytil Andoriel na poslední chvíli než se skácela k zemi. Mračil se. Za těch pár dní, co byli na této zvláštní planetě, to bylo už přinejmenším podruhé, co se jí podařilo omdlít. Sice chápal, proč se to děje, ale proto to nebylo o nic méně stresující.
Stál uprostřed prázdné návsi s bezvládnou ženou v náručí a marně se rozhlížel po nějaké pomoci. Posunul si Andoriel v loktech tak, aby ji udržel jednou rukou a tou druhou jí přejel po obličeji. Byl studený a vlhký potem. Tváře se jí propadaly v temných stínech, které barvou konkurovaly kruhům kolem očí.
Právě se rozhodl, že země na uložení Andoriel bude stačit, když se pohnula, jak přicházela k sobě.
S napětím čekal, jestli zásah slečny Písk bude mít očekávaný výsledek.
Probírala jsem se z dlouhého zmateného snu. „Ace?“ zašeptala jsem první jméno, které mi znělo v hlavě. Tiché zabručení mě ujistilo, že můj svět je v pořádku. „Ace,“ vydechla jsem spokojeně. Pootevřela jsem oči a ujistila se, že ten, kdo mě objímá, je opravdu můj nejmilejší Wraith. Chytila jsem se ho kolem krku a přitiskla se k němu.
„To je dobře, že už jsem vzhůru,“ zašeptala jsem si pro sebe a přejela dlaněmi po ramenou v tmavém plášti. Byla přesně taková, jaká jsem si je pamatovala.
„Spala jsi dlouho.“ Wraith se nepokoušel mě od sebe odtáhnout. „Moc dlouho,“ dodal zvláštním hlasem.
Zaklonila jsem hlavu, abych mu viděla do obličeje. „Moc dlouho?“ opakovala jsem zmateně.
Místo vysvětlení se sklonil a políbil mě. Odehnala jsem několik divných myšlenek, které se dožalovaly mé pozornosti, a užívala si příjemné okamžiky.
Ostré písknutí u mého ucha způsobilo, že jsem leknutím nadskočila. Úplně jsem zapomněla na oranžové brouky.
„Slečno Písk?“ řekla jsem opatrně. Nebyla jsem si jistá, jestli se mnou hlava nehraje nějaké podivné hry.
„Něco jsem jí slíbil,“ povzdechl si Ace.
Tázavě jsem se na něho zadívala. Vzdychající Wraith – to byla novinka.
Nechal slečnu Písk dotančit na konec svého ukazováčku. „Opravdu to chceš?“ zeptal se jí s vážnou tváří. Slečna Písk zadupala drobnýma nožkama. Ace pokrčil rameny a rychle a pevně spojil palec s koncem ukazováčku. Ozvalo se zakřupání vnějšího hmyzího skeletu.
Otevřela jsem ústa k protestu, a pak je zavřela, když Ace rozpojil prsty a nechal z nich prach ze slečny Písk odletět. Nebyl to prach, ale miniaturní noví broučci. Nová generace oranžové metly. Hned zapadli mezi ostatní brouky na zemi a ztratili se mi z dohledu. Nejspíš se schovali před deštěm, který pořád padal a padal.
Položila jsem si tvář na Wraithovo mokré rameno. „Nejsem si jistá, co se stalo,“ řekla jsem tiše. „A tím nemyslím slečnu Písk, ale celkem. Pořád ještě spoustu věcí nevím, zvlášť z poslední doby.“ Zmlkla jsem a zatnula zuby, abych nedala najevo bolest, která se mi rozšířila ze středu těla a jenom pomalu doznívala. Okamžitá slabost mě málem položila na zem, ale Ace mě držel pevně. Visela jsem mu v rukou a čekala, až mě začnou poslouchat aspoň nohy.
Varia se tiskla ke kmeni stromu a třásla se odporem, když sledovala, jak pár kroků od ní prochází jednolitý proud oranžových krovek. Dělil ji od nich kmen, o který se opírala, a řídké trnité křoví. Díky Gavinovi a tomu modrookému muzikantovi stačila utéct dost daleko do lesa. Stejně se oranžové metle skoro nevyhnula. Z dálky viděla několik lidí mizet pod tíhou hmyzu. Věděla, že kdyby se vrátila na místo, kde je spatřila naposledy, nenajde po nich žádnou památku. Brouci v několika okamžicích dokázali spotřebovat vše.
Gavin a modrooký muzikant stáli za stejným kmenem stromu jako Varia.
„Jsem Valerian,“ představil se šeptem hudebník.
„Gavin. Varia,“ odpověděl stejně Gavin. Oba nepřestávali sledovat pochodující hmyz, dokud se poslední poskakující brouček neztratil v modrém mechu.
Valerian se dlouze zadíval na Varii a zhluboka se nadechl, aby požádal o možnost zůstat s ní kdekoli si bude přát. Nechtěl se vracet k potulnému životu.
Varia zaváhala. Pak zjistila, že v hloubce tmavě modrých očí Valeriana se dokáže utopit mnohem snadněji a lépe než v chladných žlutých očích Todda, který pro ni přes všechnu blízkost zůstal cizincem. Exotiku a nebezpečí stále na dosah okusila. Byla moc hrdá na to, aby si připustila, že se zmýlila, a cizinec Todd není tím, koho si vedle sebe představovala. Nyní byl Todd pryč. Možná jeho slib oranžovému brouku skončil Toddovou smrtí. Možná nějaká vyšší moc zařídila, aby se Todd ztratil, a Varia mohla začít znovu. Ani ona se nechtěla vracet k životu, jaký vedla během posledních dní. Rozhodla se, že Todda nebude hledat. Věděla, že ani on po ní pátrat nebude.
Gavin se otočil, aby naposledy zkontroloval, že žádný z oranžových brouků není na blízku, a také, aby Varia neviděla jeho spokojený úsměv. Neteř se musela setkat s oranžovou metlou, aby dostala rozum. Todd našel svoji ztracenou ženu. Z oblohy padal déšť. Vypadalo to, že je svět v pořádku.
Z myšlenek ho vytrhl vzdálený výkřik.
Oranžová metla dostihla svoji poslední oběť. Bratr Kenesy a Centy na obranu zamával rukama. Nebylo mu to nic platné. Hmyzí záplava ho srazila k zemi, a když přes to místo přelezl poslední brouk, nezůstala po Idésově strýci ani stopa. I blázni umírají.
ale ta poslední věta zničila mé sny 
A ani potrestání viníka brouky to nespravilo. 
Někoho nechám přežít... možná 
Aspoň podľa začiatku, tak za pár dní Ace z prebytku stravy najskôr priberie. 
(Žiadneho výcucníka som nenašiel. 
A pokračovanie, ako vyšité. 
