Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
A příště už budou kapitoly zase 8. 18. a 28. v každém měsíci (pokud nebude důvod k výjimce :wink: )
Bavte se :D

Zelená planeta
24. Za co mohou blázni


Po svítání jsme se vraceli do vesnice. Procházeli jsme mezi domy, a přestože byli místní obyvatelé zvyklí vstávat ještě před rozedněním a od brzkého rána se měl osadou rozléhat běžný denní hluk, vládlo ve vsi ticho, které ještě umocňovaly těžké černé mraky nízko na obloze hrozící deštěm.
Nechali jsme vůz tam, kde stál minulý večer, a přidali jsme se k vyděšeně mlčícímu davu u jednoho z domů.
Právě z něj vynášeli dvě mrtvá těla. Byla vysušená jako mumie a jenom podle šatů jsem poznala, že se jedná o muže a ženu.
„To je Idés a Aipa?“ zeptala jsem se vedle stojícího malého chlapce. Zvedl ke mně oči a pod nánosem špíny jsem viděla, jak bledne. Couvnul, aby se dostal z mého dosahu, a vrtěl hlavou, jako by nemohl uvěřit vlastním očím.
„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se ho zmateně.
„Erinye!“ vřískl chlapec a dal se na útěk.
Teprve, když mi chlapec zmizel z očí, vzpomněla jsem si, že už jsem ho viděla. Malý Att a jeho touha po soli. Nechápala jsem, proč se mě najednou bojí, než jsem si uvědomila, že mě právě označil jako původce smrti těch dvou mrtvých.
Kolem mě se otevřela velká prázdná plocha. Z jejího okraje na mě hleděly vyděšené tváře. Pak se dav proti mně zavlnil a pomalým vážným krokem se ke mně blížili dva muži. Každý nesl v náruči jedno tělo. Zastavili se a vysušené mrtvoly mi položili k nohám.
Couvla jsem. Musela jsem rychle polknout, aby se mi nezvedl žaludek.
„Spravedlnost byla vykonána,“ řekl jeden z mužů dutým hlasem.
V davu se ozval hysterický smích.
„Spravedlnost!“ zahýkal malý mužík ve špinavých hadrech. Vypadal mnohem zanedbaněji než shromáždění vesničané. „Vykonala spravedlnost!“ vykřikl znovu pisklavým hláskem. „Kenesa a Centa jsou mrtvé. Aipa a Idés jsou mrtví.“ Lidé se kolem něho rozestupovali. Mužík přešel k tělům a sklonil se nad nimi. „Konečně,“ zamumlal dost hlasitě, aby to všichni slyšeli. „Konečně jsem se dočkal. Celá rodina je po smrti.“ Udělal kolem těl pár drobných krůčků vítězného tance. „Spravedlnost byla vykonána a Erinye rozhodla.“ Rozesmál se. „Krádež si zaslouží trest, ne ta spravedlnost, kterou jsem zařídil sám. Sestřičky mi udělaly ze života peklo a já jim ho vrátil. Všem. Erinye rozhodla spravedlivě,“ zvedl ke mně hlavu.
„Ne,“ zmohla jsem se na slabý odpor. „Já ne. Já nejsem…“ Zoufale jsem se rozhlédla. „Nic jsem jim neudělala,“ řekla jsem tiše.
„To ty?!“ vykřikl muž, který předešlého dne vedl celé Pořízení.
Nebyla jsem si jistá, jestli otázka platila mně nebo mužíkovi, který si stále se zjevnou radostí prohlížel mrtvoly.
„Ne,“ hlesla jsem znovu. Hledala jsem záchytný bod ve zmatených myšlenkách. „Kdo jsi?“ zeptala jsem se mužíka.
„Místní blázen,“ ozval se z davu ženský hlas. „Neví, co mluví.“
Zvedla jsem hlavu a podívala se na ženu, která promluvila. Zářivě rezavé vlasy měla pečlivě stažené do jednoduchého uzlu, který zvýrazňoval dlouhý krk. Její vyšší štíhlá postava byla hrdě narovnaná a světle hnědé oči na mě upírala beze strachu. Byl to příjemný rozdíl oproti vystrašeným tvářím všech ostatních. Nebo skoro od všech ostatních. Dva muži za rusovláskou se tvářili spíš rozzlobeně než vyděšeně. Jeden z nich by dokázal splynout s davem, aniž bych si ho všimla. Ten druhý se od všech lišil jako den od noci. Vysoký, bledý s volně poletujícími dlouhými bílými vlasy. Zamračila jsem se. Už jsem ho někde viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde to bylo.
„Nejsem blázen,“ přetrhl mužík mé myšlenky. „Jsem Idésův strýc,“ ušklíbl se. „Teď bude všechno moje.“
„To ty jsi zabil své sestry?“ zeptal se hlas z davu.
Mužík se rozesmál. „Podle Erinye to nebyla vražda. A jestli jsi Erinye ty,“ otočil se ke mně, „máš můj nehynoucí dík.“
Zmohla jsem se jen na další zavrtění hlavou, které nikdo nebral v potaz. Lidé si mezi sebou začali šuškat. Ukazovali na mne i na mužíka. Jejich hlasy sílily. Oči se mi pořád vracely k zrzavé dívce a jejím společníkům. Mračila se do země a odmítavě potřásala hlavou, když jí vysoký bledý muž něco tiše ale důrazně říkal. Neslyšela jsem je, ani když se do jednostranného hovoru připojil i ten druhý muž. Zdálo se, že dívce něco vyčítají nebo jí o něčem přesvědčují a ona to odmítá.
Ohlédla jsem se po spolku muzikantů. Stáli dost daleko za mnou u okraje shromážděného davu a tvářili se rozpačitě. Chápala jsem je. Nechtěli se mnou mít nic společného, pokud by se prokázalo, že jako Erinye mohu za smrt dvou nevinných lidí. I když podle toho, co jsem slyšela, Idés a Aipa zase tolik nevinní nebyli. Ty dvě ženy sice nejspíš nezabili, ale jistě z jejich domu odnesli vše, co mělo nějakou cenu, a nikomu o jejich smrti neřekli.
Mužík dál chodil kolem mumií Idése a Aipy a radostí si mnul ruce. Chtěl mluvit dál, ale přerušil ho výkřik z kraje shromáždění. Nerozuměla jsem slovům, ale viděla jsem, jak se všichni najednou rozprchli. Neutíkali se schovat do svých domovů. Utíkali pryč z vesnice co nejdál od nebezpečí, o kterém jsem ještě pořád nic nevěděla.

Grerymu stačil jeden letmý pohled, aby vzal Trein za loket a táhl ji co nejrychleji směrem od smrtelného nebezpečí. Valerian cestou chytil za ruku temně zlatou krásku na okraji shromážděného davu. Takovou nádheru nemůže nechat na pospas oranžové metle. Všiml si jí už včera, když opouštěli ves. Kousek šla s nimi, ale pak se ztratila za posledními domy a Valerian se po ní marně ohlížel. Dívka se trochu vzpouzela a podvolila se, až když ji za druhé rameno chytil Gavin a začal ji netrpělivě postrkovat. Také se chtěl rychle dostat co nejdál. Jedno setkání s brouky v Serdanimu mu stačilo až do konce života. Věděl, že Todd našel svoji Andoriel. Poznal ji na první pohled, i když se dost změnila. Byla mnohem unavenější, než si ji pamatoval z lesa u travnaté pláně. Také se nějakým řízením osudu změnila v Erinyi. Gavin byl rád, že může Variu bez rozruchu odtáhnout pryč a nechat ty dva, aby si svoje problémy se ztrátou paměti v klidu vyříkali. Jim brouci jistě neublíží.

„Utíkej!“ houkl na mě Rehis. Proběhl kolem mě tak rychle, že mě srazil na zem. Ani se neohlédl a zmizel v davu prchajících. Pokusila jsem se zvednout, ale pokaždé, když jsem se dostala do kleku, do mě někdo z pobíhajících vrazil a já se ocitla zpátky na zemi.
Vstávala jsem asi po páté. Žádní lidé už kolem mě nepobíhali, tak jsem doufala, že se mi to tentokrát povede. Něčí ruce mě vzaly za ramena a pomohly mi dostat se na nohy.
„Děkuju,“ vydechla jsem. Vysoký bělovlasý muž, kterého jsem si všimla před všeobecnou panikou, si mě pozorně prohlížel a pořád ještě mě držel za ramena. Nikdo jiný v dohledu nebyl. Pokusila jsem se mu nenápadně vykroutit ze sevření, ale držel mě pevně.
„Už dokážu stát sama,“ zavrčela jsem a znovu se pokusila osvobodit.
„Tentokrát tě nenechám utéct,“ řekl. Moje pokusy o získání svobody u něho vyvolaly jenom náznak úsměvu kolem úst.
Vzpomněla jsem si, kde jsem ho viděla. Po svém probuzení v lese. Tehdy jsem nevěděla kde jsem, ani kdo jsem. Nazval mě divným jménem, a než se mi podařilo mu utéct, zahlédla jsem v jeho divokých žlutých očích zmatek a bolest. Sklopila jsem hlavu, abych promyslela, co dál. Kolem nás se tlačil houf oranžového hmyzu. Jeden z brouků roztáhl krovky a vzlétl. Nastavila jsem ruku, aby měl kde přistát. Sotva se mi usadil na dlani, zvedla jsem si ji před oči.
„Ahoj,“ pozdravila jsem.
Brouk se ke mně otočil zády a začal se natřásat čelem k bělovlasému muži.
„Dobrá,“ zahučel muž neochotně jako odpověď na složitý tanec.
Nechápala jsem, co se děje. Brouk vypadal jako ten, o kterém se mi kdysi zdálo. Automaticky jsem si při vzpomínce na ten sen poškrábala druhou rukou nos. Cítila jsem, jak se mi brouk odrazil od dlaně a vzlétl… aby se mi usadil na čele.
„Ale ne,“ protestovala jsem. Muž mě už nedržel za ramena. Ruce mu sjely na moje zápěstí a já nemohla brouka odehnat.
„Co to má znamenat?“ mračila jsem se a znovu jsem se pokusila se muži vykroutit.
Ostrou bolest na čele určitě způsobil brouk svými kusadly. Škubla jsem sebou silněji. Nebylo mi to nic platné. V místě kousnutí jsem cítila brnění, které přecházelo do celé hlavy a pak i do zbytku těla. Už jsem se nepokoušela osvobodit. Před očima si mi míhala barevná světla a skládala se v ohnivé plameny. Na tvář i do vlasů mi začalo dopadat něco chladného a vlhkého. Déšť. Mraky si tuto chvíli vybraly pro to, aby zem zalily přívalem nashromážděné vody a podpořily požár, který se ve mně rozrůstal.
Oheň i voda se spojily a naplnily mou hlavu nepravděpodobnými obrazy. Nesnažila jsem se jim porozumět. Doufala jsem, že si najdou své místo samy. Trvalo jim nekonečně dlouho, než přestaly vylétat z plamenů a připlouvat po vodě. Věděla jsem, že se shromažďují a čekají na svou příležitost, aby se mi připomněly.
Zamrkala jsem ve snaze vidět něco ze svého okolí. Postava muže přede mnou se na okamžik zaostřila a pak se začala rozplývat v mlze, která zbyla po ohnivé povodni. Nesmírná tíha mě tlačila k zemi a bylo stále obtížnější se jí ubránit a zůstat stát. Nohy už mě odmítaly nést a podklesly pode mnou.

Ace zachytil Andoriel na poslední chvíli než se skácela k zemi. Mračil se. Za těch pár dní, co byli na této zvláštní planetě, to bylo už přinejmenším podruhé, co se jí podařilo omdlít. Sice chápal, proč se to děje, ale proto to nebylo o nic méně stresující.
Stál uprostřed prázdné návsi s bezvládnou ženou v náručí a marně se rozhlížel po nějaké pomoci. Posunul si Andoriel v loktech tak, aby ji udržel jednou rukou a tou druhou jí přejel po obličeji. Byl studený a vlhký potem. Tváře se jí propadaly v temných stínech, které barvou konkurovaly kruhům kolem očí.
Právě se rozhodl, že země na uložení Andoriel bude stačit, když se pohnula, jak přicházela k sobě.
S napětím čekal, jestli zásah slečny Písk bude mít očekávaný výsledek.

Probírala jsem se z dlouhého zmateného snu. „Ace?“ zašeptala jsem první jméno, které mi znělo v hlavě. Tiché zabručení mě ujistilo, že můj svět je v pořádku. „Ace,“ vydechla jsem spokojeně. Pootevřela jsem oči a ujistila se, že ten, kdo mě objímá, je opravdu můj nejmilejší Wraith. Chytila jsem se ho kolem krku a přitiskla se k němu.
„To je dobře, že už jsem vzhůru,“ zašeptala jsem si pro sebe a přejela dlaněmi po ramenou v tmavém plášti. Byla přesně taková, jaká jsem si je pamatovala.
„Spala jsi dlouho.“ Wraith se nepokoušel mě od sebe odtáhnout. „Moc dlouho,“ dodal zvláštním hlasem.
Zaklonila jsem hlavu, abych mu viděla do obličeje. „Moc dlouho?“ opakovala jsem zmateně.
Místo vysvětlení se sklonil a políbil mě. Odehnala jsem několik divných myšlenek, které se dožalovaly mé pozornosti, a užívala si příjemné okamžiky.
Ostré písknutí u mého ucha způsobilo, že jsem leknutím nadskočila. Úplně jsem zapomněla na oranžové brouky.
„Slečno Písk?“ řekla jsem opatrně. Nebyla jsem si jistá, jestli se mnou hlava nehraje nějaké podivné hry.
„Něco jsem jí slíbil,“ povzdechl si Ace.
Tázavě jsem se na něho zadívala. Vzdychající Wraith – to byla novinka.
Nechal slečnu Písk dotančit na konec svého ukazováčku. „Opravdu to chceš?“ zeptal se jí s vážnou tváří. Slečna Písk zadupala drobnýma nožkama. Ace pokrčil rameny a rychle a pevně spojil palec s koncem ukazováčku. Ozvalo se zakřupání vnějšího hmyzího skeletu.
Otevřela jsem ústa k protestu, a pak je zavřela, když Ace rozpojil prsty a nechal z nich prach ze slečny Písk odletět. Nebyl to prach, ale miniaturní noví broučci. Nová generace oranžové metly. Hned zapadli mezi ostatní brouky na zemi a ztratili se mi z dohledu. Nejspíš se schovali před deštěm, který pořád padal a padal.
Položila jsem si tvář na Wraithovo mokré rameno. „Nejsem si jistá, co se stalo,“ řekla jsem tiše. „A tím nemyslím slečnu Písk, ale celkem. Pořád ještě spoustu věcí nevím, zvlášť z poslední doby.“ Zmlkla jsem a zatnula zuby, abych nedala najevo bolest, která se mi rozšířila ze středu těla a jenom pomalu doznívala. Okamžitá slabost mě málem položila na zem, ale Ace mě držel pevně. Visela jsem mu v rukou a čekala, až mě začnou poslouchat aspoň nohy.

Varia se tiskla ke kmeni stromu a třásla se odporem, když sledovala, jak pár kroků od ní prochází jednolitý proud oranžových krovek. Dělil ji od nich kmen, o který se opírala, a řídké trnité křoví. Díky Gavinovi a tomu modrookému muzikantovi stačila utéct dost daleko do lesa. Stejně se oranžové metle skoro nevyhnula. Z dálky viděla několik lidí mizet pod tíhou hmyzu. Věděla, že kdyby se vrátila na místo, kde je spatřila naposledy, nenajde po nich žádnou památku. Brouci v několika okamžicích dokázali spotřebovat vše.
Gavin a modrooký muzikant stáli za stejným kmenem stromu jako Varia.
„Jsem Valerian,“ představil se šeptem hudebník.
„Gavin. Varia,“ odpověděl stejně Gavin. Oba nepřestávali sledovat pochodující hmyz, dokud se poslední poskakující brouček neztratil v modrém mechu.
Valerian se dlouze zadíval na Varii a zhluboka se nadechl, aby požádal o možnost zůstat s ní kdekoli si bude přát. Nechtěl se vracet k potulnému životu.
Varia zaváhala. Pak zjistila, že v hloubce tmavě modrých očí Valeriana se dokáže utopit mnohem snadněji a lépe než v chladných žlutých očích Todda, který pro ni přes všechnu blízkost zůstal cizincem. Exotiku a nebezpečí stále na dosah okusila. Byla moc hrdá na to, aby si připustila, že se zmýlila, a cizinec Todd není tím, koho si vedle sebe představovala. Nyní byl Todd pryč. Možná jeho slib oranžovému brouku skončil Toddovou smrtí. Možná nějaká vyšší moc zařídila, aby se Todd ztratil, a Varia mohla začít znovu. Ani ona se nechtěla vracet k životu, jaký vedla během posledních dní. Rozhodla se, že Todda nebude hledat. Věděla, že ani on po ní pátrat nebude.
Gavin se otočil, aby naposledy zkontroloval, že žádný z oranžových brouků není na blízku, a také, aby Varia neviděla jeho spokojený úsměv. Neteř se musela setkat s oranžovou metlou, aby dostala rozum. Todd našel svoji ztracenou ženu. Z oblohy padal déšť. Vypadalo to, že je svět v pořádku.
Z myšlenek ho vytrhl vzdálený výkřik.
Oranžová metla dostihla svoji poslední oběť. Bratr Kenesy a Centy na obranu zamával rukama. Nebylo mu to nic platné. Hmyzí záplava ho srazila k zemi, a když přes to místo přelezl poslední brouk, nezůstala po Idésově strýci ani stopa. I blázni umírají.



:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
nádherný díl :bravo: ale ta poslední věta zničila mé sny :cry:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)
No jo, poslední věta byla krutá realita. Ale abych pravdu řekla, toho bláznivého strýce mi líto nebylo :wink:
Spousta skvělých bláznů přežívá - a nejen na Zelené planetě :D

:sunny:

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Smrt Idése a Aipy se mi nelíbila. Nemám ráda nespravedlivé popravy. :evil: A ani potrestání viníka brouky to nespravilo. :-(
Ale to, že Ája konečně našla sama sebe, to trochu napravilo. To bylo hezké vyústění. Tak jo, tak já ti Idése a Aipu odpustím, no... :wink:
Daša

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Shano, a neboj. ÚPLNĚ všichni neumřou :rflmao: Někoho nechám přežít... možná :twisted:
Víc líto mi bylo Kenesy a Centy.

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D
Zelená planeta
25. O voze a o koze


Ace si prohlížel Andoriel a mračil se čím dál víc. Rozhlédl se, aby se ujistil, že jsou všichni lidé mimo dohled, a položil jí dlaň na hruď.
„Ne,“ zašeptala. Chytila ho za zápěstí, aby mu ruku odtáhla. Její stisk byl tak lehký, že ho sotva cítil, přesto se jí podvolil a spustil paži podél těla. „To přejde,“ pokračovala. Snažila se postavit a odtáhnout.
Wraith tiše zavrčel. „Ještě nějakou dobu to nepřejde,“ ujistil ji. Vyděšený pohled se snažila skrýt za přivřenými víčky, ale Aceově pozornosti neušel. Měl pro něj několik vysvětlení a se znepokojením zjistil, že váhá s dotazem, které je správné. Přidržel ji, aby lépe našla rovnováhu. Sotva se postavila na nohy a přestala se kymácet, pustil ji a o krok ustoupil. Ze všech vysvětlení mu v hlavě zůstalo jen to, že ho viděla v davu s Varií, která si dávala záležet, aby dala každé ženě v dohledu najevo, komu ten bledý cizinec a hrdina v bitvě u Serdy patří. Dřív, než s Andoriel naváží na vše předcházející, musí Ace jednou pro vždy vyřešit problém s Varií.

Zhluboka jsem se nadechla, abych nabrala dost síly, a stejně jsem nesebrala odvahu podívat se Aceovi do očí. Odtáhl se a tvářil se nepřístupně. Moje vzpomínky ještě zdaleka nebyly kompletní. Bílá místa se objevovala zvlášť z pobytu na Zelené planetě. Pamatovala jsem si, jak jsme se na ni dostali, pamatovala jsem si, jak nás honili nějací - nevěděla jsem kdo, ale to jsem nevěděla ani předtím – pamatovala jsem si něco ze svého bloudění lesem a dlouhou pouť se skupinou muzikantů, ale někde mezitím byla velká mezera zaplněná jenom modrou travou a prudkými srázy.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych našla nějaké přijatelné téma hovoru. Déšť přestal stejně náhle, jako přišel. Oranžoví brouci zmizeli a my stáli sami uprostřed opuštěné návsi. Kousek od nás ležel Idés a Aipa.
„To ty?“ zeptala jsem se, když jsem pohledem došla až k nim. Odpověď zněla jako rozzlobené odfrknutí. „Asi bychom měli vypadnout,“ navrhla jsem, otočila se a vykročila na druhou stranu než utíkali lidé a zmizel oranžový hmyz. Cítila jsem, že Ace jde za mnou. Byla jsem šťastná a zároveň jsem se bála. Wraith patřil do mého světa, ale nevěděla jsem, jak mu vysvětlím svůj současný stav.
Podle zvyku potulných muzikantů jsem vyšla ze vsi a chtěla tam, kde se k cestě přiblížil výběžek lesa, odbočit mezi stromy, abychom se ztratili z očí případným poutníkům. Ace mě chytil za ruku a vedl mě po cestě dál. Nebránila jsem se. Klopýtala jsem vedle něho stejně, jako bych klopýtala v původní společnosti hudebníků a tanečnic. Naštěstí naše cesta netrvala dlouho a Wraith zastavil u malého palouku napůl zastíněného vysokými stromy. Zvedl hlavu k obloze, aby se přesvědčil, že déšť už nehrozí, a usadil mě na velký kámen trčící z mechu.
„Musím si něco zařídit. Počkáš tu na mě?“ zeptal se.
Pokývala jsem hlavou, myšlenkami pořád ještě někde jinde. Do přítomnosti jsem se vrátila, až když jsem zůstala sama.

Ace se vrátil do vesnice a pak poklusem vyrazil tam, kde viděl mizet Varii a Gavina. Rychle se prodíral lesem, vyhýbal se pomalu se vracejícím vesničanům a očima i sluchem pátral po dvou známých postavách a hlasech. Netrvalo dlouho, než zůstal bez hnutí stát s hlavou na stranu, jak se snažil zachytit každé slovo blízko vedeného rozhovoru. Mužský hlas nepoznával, ale ten ženský si pamatoval velice dobře.
Neznámý muž vyznával Varii lásku na Wraithův vkus příliš květnatě, aby ji mohl cítit delší čas.
Ace bezhlučně postoupil blíž, aby si vyslechl Variinu odpověď. Byla mnohem tišší než mužovo vyznání, ale jasná. Ace se sám pro sebe usmál. Některé problémy se řešily samy.
V jeho zorném poli se objevil Gavin. Přitiskl si prst na rty a kývl na Ace, aby ho následoval. Odvedl ho kus stranou z doslechu Varii a Valeriana.
„Stýská se ti?“ vyjel na Wraitha bez okolků.
Ace se zašklebil. Nenamáhal se s odpovědí.
„Půjdu s nimi. Dám pozor, a když se něco změní, pošlu ti zprávu. Kam?“ Gavin měl jasno v tom, co je potřeba udělat, i v tom, co je pro Varii a Todda nejlepší. Ace s ním souhlasil.
„Nevím. Potřebujeme klidné místo,“ tázavě se na Gavina podíval.
„V domě pána Gillandera je místa dost,“ ušklíbl se Gavin. „Ale o klidu tam nic nevím.“ Zadíval se na Wraitha. „Stejně bys tam měl jít. Tam je podle pověsti tvoje místo.“
Ace se zamračil. Nechtěl být pánem kraje. Chtěl vzít Andoriel a vrátit se zpátky na svou loď. „Jak se dá dostat pryč z této planety?“ zeptal se.
Gavin pokrčil rameny. „Už věky se o to nikdo nepokoušel. Jako malý jsem o něčem takovém slyšel pohádku, ale nepamatuju si ji.“
„Najdi někoho, kdo ji zná, a přijď...,“ Ace zaváhal než pokračoval, „do bývalého domu Gillandera. Budu tam na tebe čekat.“
Gavin kývl a ohlédl se po Varii. Zdálo se, že jejich verbální komunikace se změnila v neverbální a zbytek světa pro Valeriana a Varii přestal existovat.
„Dám na ně pozor, najdu pohádku a přijdu,“ slíbil polohlasem. Zůstal stát, dokud Wraith nezmizel mezi stromy, pak se vrátil k neteři a rázně jí poklepal na rameno. „Měli bychom jít,“ řekl dostatečně nahlas, aby ho oba slyšeli. Neochotně se od sebe odtrhli.
Gavin rázně vykročil k Jižní straně. Varia by se měla vrátit do domu svého otce Alveta. Pokud chce jít Valerian s ní, Gavin mu bránit nebude.

Seděla jsem na kameni a každou chvíli jsem se zavrtěla. Moc pohodlný nebyl. Zamyšleně jsem se rozhlédla kolem sebe a rozhodla se, že přece jenom zůstanu tam, kde jsem byla. Každá nižší plocha byla promáčená vodou.
„Rinye!“ ozvalo se mezi stromy.
Překvapeně jsem zvedla hlavu.
Rehis se ke mně rychle blížil a tvářil se ustaraně. „Jsi v pořádku?“ vyrazil ze sebe ještě než se přede mnou zastavil.
Usmála jsem se na něj. Ve zmatku kolem starých i nových vzpomínek byl právě on milou připomínkou těch nových.
„Jasně, že jsem v pořádku,“ ujistila jsem ho.
Zhluboka si oddechl a strčil do mě bokem, aby se také vešel na kámen.
„Kde jsi byla? Jak se ti podařilo utéct?“ padaly z něho další otázky.
Dívala jsem se do dálky a přemýšlela, jak mu říct o staronových vzpomínkách.
„Rinye.“ Vzal mě za ramena a lehce se mnou zatřásl.
„Nejsem Rinye. Jmenuju se Andoriel,“ začala jsem pomalu. Jak jsem se známými kousky svého života propracovávala dál a dál, nabírala jsem na rychlosti. „Jedna z věcí, na kterou si nemůžu vzpomenout,“ končila jsem už zase pomaleji, sklonila hlavu a položila si ruku na břicho, „je tohle.“
„A ten – ten tvůj přítel-nepřítel. Jsi si jistá, že to není...?“
„Já jsem si jistý!“ ozvalo se blízko nás zasyčení. „Jsem si jistý, že tady nemáš co dělat. Brouci tě nedostali?“
Ace udělal poslední dlouhý krok a zastavil se nad námi s rukama v bok.
Kousla jsem se do spodního rtu, abych se nezačala smát. Místo toho jsem se podívala na Rehise. „Asi je čas se rozloučit,“ lehce jsem si povzdechla. Nechtěla jsem riskovat Rehisovo zdraví nebo život při bližším setkání s Wraithem. „Děkuju za všechno tobě i ostatním.“
Podíval se na Ace a na mě, naklonil se a přejel mi rty po tváři. „Zvláštní výběr,“ neodpustil si. „Půjdu za Grerym a Trein. Až si budeš chtít někdy zatancovat...,“ zarazil se. „Měj se krásně, Rinye-Andoriel,“ a s pokrčením ramen se vzdálil. Ovládla jsem se a neohlédla se za ním. Místo toho jsem vstala a zvedla hlavu, abych viděla na Ace. Konečně jsem se mu dokázala podívat do očí.
„Čím jsi si jistý?“ zeptala jsem se. „Žárlivostí?“
Přejel si rukou po obličeji a druhou mě k sobě přitáhl. „Už nemusíš žárlit,“ ztišil hlas do přijatelné hlasitosti. „Varia je pryč. Rychle si našla náhradu.“
„Cože?“ snažila jsem se od něj odtáhnout. Marně.
Dál mě držel a pokračoval: „Kdybych tě hledal a utíkal přitom před pronásledováním, bylo to obtížnější. Takhle...,“ pustil mě a ustoupil.
Nechápala jsem, o čem mluví. „Nevěděla jsem, kdo jsem,“ spustila jsem sama. „Postarali se o mě. Mohla jsem být s nimi a kdyby mi Rehis neřekl, že budu mít dítě...,“
Teď jsem viděla ve Wraithově tváři stejný zmatek, jaký jsem cítila sama. Vysvětlování bez telepatie bylo mnohem složitější než s ní. Zvedla jsem oči k obloze.
„Tohle bude náročné,“ zamumlala jsem. „Když dovolíš,“ vzala jsem Ace za ruku. „Povím ti všechno, na co jsem si vzpomněla. Ale bude to nějakou dobu trvat.“ Zmlkla jsem dřív, než jsem řekla, že budu chtít vědět všechno i o jeho dobrodružstvích tady. Nebyla jsem si jistá, jestli to chci opravdu vědět.
Zamyšleně pokýval hlavou. „Dokážeš u toho chodit?“ zeptal se vážně.
„No, to opravdu nevím,“ zapitvořila jsem se na něho. „Myslíš, že zvládnu tolik věcí najednou?“
Napětí, které jeho tváři dávalo skoro stařecké vzezření, povolilo. Dovolil si lehké pousmání a ucítila jsem z něho takovou spokojenost, že mě to skoro zarazilo. Napadlo mě, že měl asi pestřejší zážitky než bylo moje bloudění s muzikanty. Na to jediné jsem si pamatovala dobře od chvíle, kdy Ace zmizel v nočním lese, aby se vypořádal s našimi tehdejšími pronásledovateli.
Vyšli jsem na cestu, Ace se rozhlédl a určil směr. Pro tuto chvíli mi bylo jedno, kam jdeme. Nikde tady nebylo místo, které bych mohla považovat za něco jako domov, byť přechodný. Otázku cíle naší procházky jsem nechala otevřenou. Věděla jsem, že než dojdeme, určitě mi zvědavost nedá se nezeptat.
„Půjdeme několik dní,“ řekl mi a zpomalil, abych nemusela vedle něj popobíhat.
Srovnala jsem s ním tempo a začala vyprávět. Letmo jsem se dotkla jeho odchodu a matné vzpomínky na naše další setkání uprostřed lesa, odkud jsem utíkala s jediným přáním – dostat se od něj co nejdál. Pak už bylo jenom celkem krátké vylíčení setkání s muzikanty, nové jméno a naše společná pouť, zakončená podivnostmi kolem Erinye a útokem oranžových brouků. O Rehisovi jsem se zmínila jen zběžně a nejvíc v souvislosti s vlastní potřebou živočišných bílkovin, které byl schopný a ochotný mi obstarat.
Přestože jsem se snažila většinu vyprávění zkrátit na jednoduché věty, se svým proslovem jsem končila až večer.

Ace šel pomalu k domu, kde donedávna sídlil pán Gillander. Poslouchal nezáživné vyprávění Andoriel a snažil se ovládnout netrpělivost. Jediným slovem se nezmínila o Kitě a svém tajemném úkolu. Rychlou chůzí také nevládla, takže se jeho původní odhad zhruba tří dnů začal prodlužovat.
Sotva se večer dotkl špiček stromů, utábořili se na okraji cesty.
Andoriel se zadívala do malého ohýnku mezi třemi kameny, každou chvíli si do úst nalila doušek vody z malé lahve a snažila se nevšímat si občasného zakručení hladového žaludku.
Wraith se zamračil. S novou intenzitou se mu vrátila vzpomínka na loď. Tam stačilo vydat příkaz a Andoriel měla jídla dost na několik dní. Hodil po ní zlostným pohledem a zmizel ve stínech lesa. Na zádech cítil její zamyšlený pohled.
Netrvalo mu dlouho trefit kamenem neopatrného malého tvora. Zvedl ho a mezi prsty mu zapraskala rozdrcená páteř. Celou cestu Andoriel mluvila převážně jenom o své potřebě masa. Doufal, že ho dokáže sama aspoň připravit, když už základ musel obstarat on.
Vrátil se k ohni a hodil jí tvora k nohám. Uložil se naproti a zadíval se do bíle tečkovaného nočního nebe.
Andoriel se chvíli oháněla nožem. Nejvíc práce ji dalo tvora stáhnout z kůže, vykuchání a umístění ve správné výšce nad plameny bylo otázkou pár okamžiků.
Wraith pootočil hlavu, dotkl se pohledem ohně prskajícího pod prvními kapkami tuku z opékaného zvířete a zadíval se na Andoriel.
„Hodně jsi toho ve vyprávění vynechala,“ řekl klidně. „Měla bys to doplnit.“
Andoriel cítila, jak bledne při představě, že by měla Aceovi povídat o tom, že neví, kdo je otcem jejího dítěte.
„Nepamatuju se na všechno,“ začala opatrně. „Od tvého odchodu po naše další setkání v lese je prázdno. Snad se něco objeví později,“ zpomalovala řeč při pohledu do jeho studených očí. „Jestli ti na tom tolik záleží, dám ti vědět hned, jak se mi nějaká vzpomínka vrátí,“ řekla neochotně.
Ace stiskl rty a znovu se zadíval na oblohu.
Andoriel pootočila prutem s opékajícím se masem. Její původní záměr, zeptat se večer na Wraithovy zážitky po jejich oddělení, jí právě teď připadal jako špatný nápad.


:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Juuuuuuj moja oblubena autorka zasa vydala kapitolu. A zasa nesklamala kvalitou... :yahoo:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Aiwendille :)

Mám radost, že se ZP pořád líbí.

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
nádherný díl :bravo: komu by se nelíbylo :palka:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)
To byl hezký dodatek :D Moc se mi líbil. Za ten děkuju zvášť :flower:

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

Zelená planeta
26. kolem domu


Pátého dne k večeru se Ace a Andoriel dostali do lesa, který sousedil s ohrazeným pozemkem Gillanderova domu.
Andoriel si nevšimla, že se širokým obloukem vyhnuli Jižní straně nebo to alespoň nekomentovala. Po prvním dni, kdy vyprávěla své drobné příběhy a pečlivě se vyhýbala některým ožehavějším chvílím s Rehisem, mezí ní a Wraithem nadlouho zavládlo ticho rušené jenom občasnou poznámkou k momentální situaci. Většinu času šla se sklopenou hlavou. Ale moc dlouho jí to nevydrželo. Třetí den cesty položila první opatrnou otázku a pak Wraitha zasypala celou smrští dotazů. Nic jiného jí nezbylo, když stále odpovídal jenom jedním slovem, nejvíc krátkou větou.
Ace se na ni mračil, ale ani to jí nezabránilo v dalším vyzvídání. Jeho krátké zlostné zavrčení okomentovala tak, že ona mluvila bez pobízení a teď je řada na něm.
Aspoň na chvíli, která Wraithovi připadala k nepřečkání dlouhá, mohla přestat myslet na vlastní starosti a soustředit se na jeho zvláštní příběh.
K několika zajímavým detailům se vracela i v následujících dnech.
„Takže ty můžeš za déšť?“ zeptala se poněkolikáté na tu samou věc, když les začal řídnout a před nimi se otevřel výhled na začátek zdi obepínající pozemek s domem Fayala Gillandera.
Ace se zamračil ještě víc, chytil ji za ruku a stáhl ji z cesty do hustého roští.
Už chtěla říct, že hrdina se přece nemusí schovávat, když zahlédla důvod jejich náhlého zmizení. Po cestě od domu se přibližovala skupina ozbrojených mužů na kobarách. K prvním stromům jeli muži celkem bezstarostně, až potom ztichli a začali se rozhlížet, aby se vyhnuli nečekanému útoku.
Ace ležel na vlhké půdě lesa a přemýšlel, ke komu ozbrojenci patří. Tiché syknutí ho přimělo podívat se na Andoriel. Ležela na boku a marně se mu snažila vypáčit prsty zaťaté do její paže tak, že se pod jeho nehty začaly objevovat krvavé cestičky.
Povolil stisk a přejel po postiženém místě dlaní. Dřív, než mu stačil předat energii k vyléčení, se Andoriel odtáhla. Převalila se a obešla křoví, které je krylo před jezdci. Zastavila se na cestě. Z obou svých stran se zdála opuštěná, protože kobary s muži se ztratily za zatáčkou a kryl je hustý lesní porost.
Wraith k ženě došel, rozhlédl se a ukázal stranou do lesa. „Obejdeme to...,“ zarazil se. Původně chtěl vejít do domu hlavním vchodem, po spatření jezdců ho napadlo, že bude lepší přelézt zeď a k domu se dostat nepozorovaně, ale při pohledu na Andoriel mu došlo, že přelézání zdí bude s jejím nynějším objemem náročnější, než si představoval. „Obejdeme to a počkáš na mě u jednoho z postranních vstupů,“ rozhodl po neznatelném zaváhání.
Přikývla a snažila se, aby se vyvarovala rezignovaného povzdechu. Když mezi stromy zahlédla zeď, začala se těšit na měkkou postel a střechu nad hlavou. Ta představa byla tak krásná a neskutečná, že její rozplynutí v nutnosti další cesty přijala skoro s úlevou. Bez protestů a dotazů vykročila naznačeným směrem.
Drželi se v takové vzdálenosti, aby mezi stromy nebyli ze zdi vidět, a přitom ji mohli pohodlně sledovat. Poslední dvě hodiny denního světla pátého dne pomalu procházeli lesem a Ace hledal další vstup. Tiše si pro sebe vrčel. Nejenom, že pozemek za zdí byl zbytečně rozlehlý, ale neměl ani jiný vstup než hlavní bránu. Wraith doufal v nějaký postranní vchod pro služebnictvo nebo ozbrojence, ale doufal marně. V posledních paprscích slunce byli na opačném konci pozemku a Wraith poznal úsek zdi, přes který s Gavinem za pomoci Varii prchali.
Zůstali na noc v lese. Oheň ten večer nerozdělali, aby je neprozradil, a Andoriel si přitáhla dlouhou wraithskou ruku přes sebe, aby využila každý kousek tepla, které by z Aceova těla chtělo uniknout.
Ráno se probudila roztřesená zimou a bolavá na každém místečku, které se dotýkalo půdy lesa. Posadila se a vytírala si z očí spánek.
„Dobré ráno,“ pozdravil ji Ace tak, jako po každém jejím probuzení na jejich nejnovější cestě.
Usmála se. Den hned vypadal veseleji, i když se slunce schovávalo za tmavošedými mraky. „Dobré ráno,“ souhlasila spokojeně. Svět byl v pořádku.
Pokračovali v obchůzce kolem zdi a Andoriel už to začalo připadat dlouhé. Vzpomněla si, jak včerejší večer snila o posteli. Trochu přidala, aby se konečně dostali k cíli, ať už měl znamenat cokoli. Vynucené ticho jí na náladě také nepřidalo. Ace zakázal hovor už včera a svůj požadavek ještě neodvolal. Kromě ranního pozdravu si řekli sotva dvě tiché věty.
„Tam,“ zašeptal Ace po hodině ranního trmácení lesem.
Andoriel se zastavila a zvedla oči. Doufala, že uvidí konec jejich cesty, ale žádný boční ani vedlejší vchod na pozemek to nebyl. Stáli nedaleko místa, odkud včera začala jejich okružní cesta. Se zlostným zafuněním dosedla na zem.
„Až se zase budeš chtít projít kolem nějaké zdi, počkám na tebe na začátku,“ zamumlala. Vztek rychle vystřídala únava. Pohodlněji se usadila a zavřela oči.
Ace se na ni zamračeně díval. Síla jí ubývala tak rychle, že bylo s podivem, jak vůbec funguje. Jeho energii zarputile odmítala. Věděl, že tak oddaluje to, co jí v blízké době nevyhnutelně čeká, a čím déle se bez jeho energie obejde, tím lépe, ale na druhou stranu ho zpomalovala tolik, že z toho někdy tiše šílel.
„Počkáš tady.“ Chytil ji za rameno, aby se přesvědčil, že ho vnímá. Její tiché zamumlání odhadl jako souhlas. „Vrátím se pro tebe, až zjistím, jak to uvnitř vypadá.“
Andoriel udělala dlouhé „hmmmm,“ a převalila se na bok. Připadalo jí to jako okamžik, než ze sebe vypravila: „A přines mi něco k jídlu,“ ale tou dobou byl Ace už dávno pryč.

Plížil se těsně podél zdi a hledal místo, kudy by se nejsnáze dostal na druhou stranu. Netrvalo mu dlouho objevit úsek, kde se zeď snižovala do takové výšky, kterou dokázal bez nesnází překonat. Naposledy zkontroloval ochoz na vrcholu zdi a tiše se na něj vyhoupl. Ochoz byl prázdný a Ace necítil ani chvění zdi pod nohama procházejících stráží. Nahlédl na ohrazený pozemek a ušklíbl se nad viditelně aktivovanými pastmi. Nikdo se nenamáhal z nich vyndat pozůstatky těch neopatrných, kteří do nich vstoupili, a znovu pasti zprovoznit. Až k domu byla nepříliš udržovaná zahrada pustá.
Wraith seskočil do měkké trávy a rozběhl se k rezidenci. Při svém postupu se co nejlépe skrýval před možnými pohledy z oken a zároveň se vyhýbal dosud fungujícím pastem.
Už mu připadalo, že se dostane bez povšimnutí až do domu, když uslyšel překvapené vyjeknutí a vzápětí hlas udělující rozkazy k pátrání po cizinci, který se toulá na špatné straně zdi.
Ace stiskl rty zlostí. S Gavinem se dostali nepozorovaně až do ložnice pána Gillandera. Ale tehdy to bylo na přelomu noci a rána a většina obyvatel domu spala. Na druhou stranu pán Gillander byl už dlouho po smrti a v jeho bývalém sídle mělo být prázdno.
Při vzpomínce na Gillandera se Wraith zamračil. Nemohl říct, že by měl přímo hlad, ale představa doplnění energie ho lákala. Nakonec nebude tak špatné, že v domě někdo zůstal, usmál se.
Nahlédl do jednoho z oken v zadní části. Stejně jako u zdi, ani tam nebyl žádný služební vstup. Hladká stěna byla přerušena jenom řadou oken. To, které si vybral,vedlo do pracovny bývalého pána, jak doufal. V pohodlných křeslech se tam povalovalo pět mužů. Aceovi něčím připomněli pětici, která ho chytila hned po příchodu na tuto planetu. Přes rty mu přešlo krátké tiché zavření. Muži o něčem mluvili, ale přes zavřené okno nebyl slyšet ani hlásek.
Wraith se posunul k dalšímu z oken. Místnost za ním byla prázdná a okno se nedalo otevřít bez hluku. Vyzkoušel tak ještě další dvě než mu jeden rám pod rukou povolil.
Byl nejvyšší čas. Kroky stráží zatím dusající po pozemcích domu v dostatečné vzdálenosti, se začaly přibližovat.
Ace se potichu přehoupl do pokoje a zůstal klečet, aby ho nebylo vidět ze zahrady. Tlumené heknutí ho přinutilo otočit se do místnosti. Na první pohled byla prázdná, až když si jeho oči zvykly na přítmí, uviděl na nepohodlné židli sedět ženu, která jim s Gavinem kdysi otvírala, když šli oficiálně navštívit Gillandera. Nehýbala se, ruce měla složené v klíně a sledovala Ace hrůzou rozšířenýma očima.
Potichu k oknu přitáhl krajkový paraván, aby nebylo vidět dovnitř, a posunkem ženě naznačil, že má mlčet.
Polkla, ale váhavě přikývla. Posunula ruce v klíně. Ace si všiml, že jsou svázané provazem a ten je ještě omotaný kolem židle tak, aby žena nemohla vstát.
Vytáhl nůž a přistoupil k ní. Ušklíbl se, když sebou cukla, a přeřízl provaz tak, že se sám rozpletl a spadl na podlahu. Sklonil se k ženě a tiše se začal ptát na situaci v domě po zmizení Gillandera.
Pozorně poslouchal její stejně tiché odpovědi.
Pán Gillander odjel a z jeho doprovodu se vrátilo jenom pár vojáků. Pěšky. Drahé jezdecké kobary se z neznámého důvodu rozutíkaly. Ale to nebyla jediná zpráva, kterou vojáci donesli. Dva z nich přísahali, že viděli bývalého Gillanderova zajatce, jak během pár okamžiků zbavil jejich pána veškeré životní energie, a z mocného pána zbyla jen vysušená mumie bez života.
Služebnictvo i strážní, ještě vystrašení divným zvukem, který se později v den odjezdu Gillandera přehnal nad krajem a srazil všechno živé k zemi, vyslalo pět nejodvážnějších, aby se šli přesvědčit o Gillanderově smrti. Oba vojáci je doprovázeli, aby ukázali přesné místo, kde se měla vražda stát.
Za dva dny se celá skupina vrátila. Na narychlo svázaných nosítkách z větví nesli to, co z pána kraje zbylo. Některým obyvatelům domu stačil letmý pohled, aby opustili pozemky a vrátili se ke svým rodinám, někteří se zastavili a konečně pánovi řekli, co si o něm a jeho rodině myslí. A někteří se nezdržovali pohledy ani řečmi, sbalili vše, co se dalo odnést, a zmizeli aniž by čekali na temnou noc. Mnoho z nich pak pocestní nalézali na cestách mrtvé a umírající po napadení divokými zvířaty nebo ohořelé od nenadálých požárů vzniklých z ničeho.
Bylo málo těch, kteří se rozhodli zůstat, a nebylo to z lásky k bývalým vládcům. Většinou to byli lidé, kteří neměli kam jít. Tak v domě zůstala i Zania sedící před Acem na židli. Přestože jí už provazy nevázaly, ještě se neodvážila pohnout. Vzpomínka na Gillanderovo vysušené tělo a výhled na nůž v cizincově ruce ji udržovaly ve stejné pozici, ve které ji našel. Někde v domě by mělo být ještě pět mužů a dvě ženy z původního služebnictva. Ale Zania si nebyla jistá, jestli se někomu z nich nepodařilo utéci, když celý dům obsadila asi dvacítka ozbrojenců. Také slyšela nějaký křik. Možná někoho zabili. Snad někoho jenom zabili, dodala se zaváháním a do tváří jí vstoupila červeň.
Wraith na její poslední poznámku nijak nereagoval a po chvíli čekání netrpělivě pokynul, aby pokračovala.
Zania už neměla mnoho dalších informací. Ozbrojence vede pět mužů. Zabrali celý dům a po skupinkách začali objíždět nejbližší vesnice. Zpátky vozí jídlo, pití a někdy i ženy. Zania se odmlčela a pohled jí zabloudil k oknu. Nebyl žádný velký rozdíl mezi Gillanderem a novými samozvanými pány domu. Dávné pořádky byly zavedené dlouho před příchodem rodiny Gillanderových a Zania doufala, že je dalece přetrvají. Gillander k nim přidal jenom pravidelné dávky. A ti noví? Ti se tady dlouho neudrží. Oči se jí vrátily k bledému cizinci a rychle ho ohodnotily. Zania sloužila už dlouho a nebylo to vždy jenom u pána Gillandera, svým odhadem nových pánů byla pověstná.
„Ukážu ti, jak se dostat nenápadně do pracovny. Těch pět z ní od té doby, co sem přišli, ještě nevytáhlo paty. Pokud je zvládneš najednou,“ přejela Ace ještě jedním hodnotícím pohledem. „Bez vedení budou ostatní snadno ovladatelní.“ Podle jejího odhadu by s nimi cizinec neměl mít velké problémy.
Ace stál bez hnutí za její židlí a koutkem oka sledoval tvář, která se objevila za oknem. Jeden ze strážných vyslaných za narušitelem zíral do pokoje, ale přes poloprůhlednou zástěnu, kterou Ace k oknu umístil hned, jak se dostal dovnitř, nedokázal nic konkrétního rozeznat. Uspokojen tím, že se v místnosti nic nehýbalo, pokračoval kolem domu v pátrání po zvědavém cizinci.
Wraith povolil prsty zatnuté do Zaniina ramene. Sám pro sebe se zamračil. V poslední době často někoho držel tak pevně, jako by se bál, že mu dotyčný zmizí nebo udělá nějakou nepříjemnou nepředloženost.
Zania jeho stisk neokomentovala jediným slovíčkem, ale sotva ji pustil, vstala a přistoupila ke světlému dřevěnému obložení místnosti.
„Tady,“ zašeptala a přejela prsty po hraně jedné ze čtvercových asi metrových dřevěných desek na stěně. Bez jakéhokoli zvukového projevu se deska poodsunula a odhalila za sebou část dveří s otvíracím zařízením. Dveře se otvíraly dovnitř a k jejich projítí sloužil mnohem menší otvor o velikosti jedné desky obložení. Dál měla spojovací chodba dostatečnou výšku, aby Ace nemusel sklánět hlavu, když do ní vstoupil, ale široká byla pouze tak, že mohl procházet jenom jeden člověk.
„Kdysi v těchto chodbách hlídali velicí tagerové. Divoké šelmy speciálně cvičené k ostraze na takových místech,“ řekla Zania polohlasem dřív, než se otvorem protáhla za Acem a podala mu malou lucernu chráněnou ze všech stran kromě malé škvíry, kterou pronikal paprsek bílého světla. Wraith si vzpomněl na osvětlení cestou do Serdanimu. Tamní strážní používali dva nerosty k vytvoření stejného zdroje světla. Vzal lucernu a zvedl ji, aby viděl co největší kus chodby před sebou.
„Pracovna je za třetími dveřmi vlevo. Před a za nimi vedou dveře do vstupní haly,“ řekla polohlasem Zania a otočila se, aby ukázala jednoduchý mechanizmus, kterým se vchody otvíraly z tajné chodby.
Ace se krátce zamyslel. „Zůstaň v pokoji, kde jsem tě našel,“ řekl Zanie. „Až bude vhodná příležitost, odejdi. V lese blízko zdi pozemku najdeš těhotnou ženu. Řekni jí, že tě posílá Todd, a jestli chceš, zůstaň s ní, dokud si pro vás nepřijdu. Práce v domě se pro tebe jistě najde.“
Zania couvala, dokud se nedostala do původní místnosti. Posunula desku obložení na původní místo a sedla si zpátky na židli. Při letmém pohledu by nikdo nepoznal, že se v pokoji dělo něco neobvyklého. Složila si ruce do klína a zavřela oči. Nemohla se rozhodnout, jestli ji má důvěra bledého cizince Todda těšit nebo děsit. Jedno bylo jisté. Jakmile nastane v domě rozruch kvůli cizin... Toddovi, pokusí se Zania vyklouznout ven. Jestli bude hledat nějakou ženu nebo si najde vlastní cestu, to zatím nevěděla.
Že by mohla spustit poplach sama, dovést současné samozvané pány k té ženě i Toddovi a zavděčit se tak těm, kteří ji svázali a uvěznili v jejím vlastním pokoji, to ji ani nenapadlo.
Nejenom Zania měla dobrý odhad na lidi.


:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
překrásné :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Nakonec nebude tak špatné, že v domě někdo zůstal, usmál se.

:hmmm: Aspoň podľa začiatku, tak za pár dní Ace z prebytku stravy najskôr priberie. :chef: :drink2: (Žiadneho výcucníka som nenašiel. :( )
:idea: A pokračovanie, ako vyšité. :bravo: Je dobré a stále je na čo sa tešiť. :wink:
:thumbsup:
:thumright: :thumleft: :arrow: :write:
:bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Puk :)

No jo, Ace se má na Zelené planetě jako prase v žitě :D Spousta dobrodružství a spousta jídla :twisted:
(už jsem si všimla, že jim mezi smajlíkama Wraithtík chybí :( )


:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Tak já si vezmu příklad z Aiwendilla a ... slíbím, že zítra určitě bude další kapitolka :D
Buď brzy ráno nebo až někdy večer. A nebo někdy mezi tím :wink:

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Uz som sa zlakol, ze si vezmes priklad zo mna a tiez sa hodis na marodku... :pst:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Ne, Aiwe, takovým příkladům se snažím vyhnout :D

Nebudu čekat do večera. Bavte se hned :)

Zelená planeta
27. Z kobky do cely


„Máš to jídlo?“ zeptala jsem se dřív, než jsem otevřela oči. Někdo mi lehce třásl ramenem ve snaze mě probudit. Nepočítala jsem s tím, že by to mohl být někdo jiný než Ace. Pootevřela jsem víčka jen tak, abych viděla na své bezprostřední okolí. Sotva jsem uviděla, že se nade mnou sklání cizí žena, chtěla jsem se rychle stáhnout z jejího dosahu. Při mých současných pohybových možnostech byl ale každý rychlý pohyb, zvlášť po probuzení, odsouzen do světa představ a marných snah. Alespoň jsem se posadila.
„Kdo jsi?“ zavrčela jsem ne zrovna přátelsky a poodsedla si od ní dál. Spadlá větev ukrytá pod listím mi podjela pod dlaní a já prudce dosedla tam, kde jsem seděla původně. Úvod ženina proslovu jsem přeslechla.
„... se o tebe mám postarat. Jmenuji se Zania.“ Žena si mě prohlížela a přitom ještě stačila nenápadně sledovat okolí. „Není tady zrovna bezpečno. Odvedu tě do vesnice,“ prohlásila.
„Ani náhodou,“ odsunula jsem se o kousek dál z jejího dosahu a tentokrát jsem si dávala pozor, o co se opírám. Jako by nestačilo, že mě Ace opět někde nechal, zase se mě bude nějaká baba pokoušet odvést pryč? To už jsem tady zažila. Nechtěla jsem opakovat stejné chyby a bylo mi jedno, jestli mě k tomu někdo nutí násilím nebo přemlouvá sladkým hlasem.
„Todd bude mít na dlouho dost práci v domě, pokud ho chce vyčistit,“ zamračila se na mě Zania.
„Todd?“ hlesla jsem tiše. Představy o tom, jak se dozvěděla jméno, kterým Ace nazval John Sheppard, mi kreslily neuvěřitelné scénáře.
Zania se nesnažila ke mně přiblížit, naopak udělala pár kroků zpátky. „Měly bychom si pospíšit. Těch asi dvacet mužů, kteří se tady usadili, se rádo potlouká po okolí.“
Vstala jsem a ohlédla se po hranici pozemku, kde Ace zmizel. Nechtělo se mi pouštět zeď z dohledu.
„Pospěš si!“ zavolala na mě polohlasem Zania přes rameno. Už byla dost daleko ode mě a stále se vzdalovala.
Pořád jsem se nemohla rozhodnout. Nechtěla jsem odejít, ale bylo mi jasné, že Aceovi moje přítomnost moc nepomůže. Spíš naopak. Bylo by hezké zůstat někde pod střechou, dokud Ace nevyčistí... hnízdečko? Nahlas jsem se tomu začala smát. Tak to byl nápad i nad moji představivost.
Slunce klesalo do mračných peřin a střecha nad hlavou se stále víc dožadovala mé pozornosti. Posledním mrknutím jsem se rozloučila s místem, kde mi před polednem Wraith zmizel z dohledu a vykročila za mizející postavou Zanii.
„Támhle je! Chyť ji!“ Výkřik za zády mě zarazil a pak mě přiměl se rozběhnout. Neměla jsem šanci utéct daleko. Něčí ruce mě chytily za paži a trhnutím mě přinutily zastavit. Pokusila jsem se vyškubnout, i když jsem věděla, že to nemá význam. Obstoupili mě tři muži a spokojeně se šklebili. Přejela jsem po nich očima a lehce zavrtěla hlavou, když jsem uviděla Zanii. Zastavila se u jednoho z širokých kmenů stromu a váhala, jestli se pro mě má vrátit a pokusit se mi pomoci utéct, nebo zmizet. Nechtěla jsem, aby chytili i ji. Bylo jasné, že si jí muži nevšimli. Snažila jsem se, aby to tak zůstalo, a upřeně jsem se zadívala do očí toho, který stál přímo přede mnou.
„Co si to dovoluješ?!“ vyjela jsem na něj. „Okamžitě mě pusťte.“
Úšklebek mu z tváře sice zmizel, ale nechat mě jít rozhodně ani jeden z nich neměl v úmyslu. Alespoň se soustředili pouze na mě a Zania se ztratila v lese.
„Co tady děláš?“ houkl mi do ucha muž vlevo.
Podívala jsem se na něho a přejela si rukou po vystouplém břiše. „No co asi? Odpočívám,“ odsekla jsem podrážděně. Snažila jsem se nedívat tam, kde zmizela Zania. Místo toho jsem se podívala k pozemku chráněnému zdí.
„Jsi tam odtud?“ zeptal se okamžitě muž proti mě.
Narovnala jsem se. „Jsem žena pána tohoto kraje,“ prohlásila jsem bez zaváhání se vzpomínkou na Aceovo kratičké vypravování starého pořekladla o příchodu deště.
Muži se rozesmáli. Nebyl to hezký smích. Až následně mi došlo, že moje slova mohla být pochopena jinak, než jsem je myslela. Rozhodně jsem tím nechtěla říct, že mám něco společného s bratrem Kity. Zaskřípala jsem zuby, ale nestačila jsem se opravit. Znovu mě chytili za loket a postrkovali k bráně ve zdi. Trochu jsem se zpočátku bránila, ale na pozemek jsem vstoupila už bez pobízení. Rozhlížela jsem se na všechny strany nejenom ze zvědavosti. Nenápadně jsem hledala nějakou známku toho, že je Ace nablízku, ale kromě několika stráží bloumajících kolem velkého domu jsem nikoho nezahlédla. V dohledu se nepovalovaly ani žádné čerstvě vysáté mrtvoly. Wraith zmizel.
Muži mě odvedli do domu. Bez zpomalení jsme prošli velkou vstupní halou do zadní části se dveřmi utajenými za úzkým točitým schodištěm a vešli do rozlehlé pracovny. Za pracovním stolem seděl starší šedovlasý muž s ostrými rysy. Nohy měl pohodlně opřené o stolní desku před sebou a při našem příchodu líně sklopil pohled předtím upřený do stropu.
„Co jste to přivedli?“ zeptal se opovržlivě.
„Tvrdí, že je žena Gillandera, Zurate“ zašklebil se jeden z mužů, kteří mě přivedli.
„To může říct každá coura, Kesaku,“ ozvalo se z jiného místa pracovny. Až tehdy jsem si všimla, že muž za stolem nebyl v místnosti sám. Celkem jich tam bylo pět různě usazených nebo uložených v pohodlných křeslech a pohovkách. Povytáhla jsem obočí. Zajímavá pracovna.
„O Gillanderovi nepadlo ani slovo,“ ujistila jsem všechny shromážděné. Skoro jsem mluvila dál, ale včas jsem si to rozmyslela. Ať si hlavičky namáhají sami.
Muž za stolem pomalu vstal a přiblížil se ke mně. „Neznám tě,“ zavrčel mi do obličeje.
„Proč bys měl?“ pokrčila jsem rameny.
Ohlédl se po ostatních a zašklebil se, když se ke mně znovu otočil. „A kdo si myslíš, že je pánem kraje?“
„Já! Ale ji neznám,“ ozvalo se z temného rohu. Ace se objevil v pracovně, aniž by někdo z nás zaznamenal, že vstoupil. Zaútočil na nejbližšího muže dřív, než se stačil zvednout z pohovky, srazil ho pěstí k zemi a dalšího chytil pod krkem. Shýbl se pro ležícího muže a stejně jako se objevil, tak i zmizel. Oba napadené muže si vzal s sebou.
Ohromené ticho, které po jeho příchodu nastalo, se změnilo ve vzteklý řev. Všech šest zbývajících mužů se vrhlo k místu, kde se Ace ztratil, ale hledali ho marně. Pokusila jsem se toho využít a couvla ke dveřím. Dál jsem se nedostala. Kesak ke mně skočil a chytil mě za loket.
„Ani to nezkoušej,“ sykl na mě. S otázkou v očích se obrátil na toho, kdo při našem vstupu seděl za pracovním stolem. Ten jenom pokrčil rameny. Kesak se ušklíbl a vystrkal mě z pracovny. „Mám tady pro tebe hezké místečko,“ ujistil mě, když mě táhl přes vstupní halu k jedněm dveřím na pravé straně. Hned za nimi začínaly schody do podzemí. Sešli jsme po nich do kobky částečně vyzděné a částečně vytesané ze skalního podloží, ale ani tady moje cesta dolů neskončila. Kesak zvedl lucernu, kterou rozsvítil hned na prvním schodu dolů a spokojeně se rozhlédl. U stěn byly v nepravidelných rozestupech čtvercové poklopy a nad každým se houpala kladka. Některé kladky byly napůl vyvrácené ze zdí a chyběly jim provazy, některé vypadaly celkem udržovaně.
„Opravdu útulné,“ ohodnotil kobku. Odsunul jeden z větších poklopů, naklonil se na otvor, který zakrýval, a pak zatahal za provaz visící na kladce. „Pokud tě udrží, pomůžu ti dolů. Pokud ne...,“ pokrčil rameny. „Trochu se proletíš.“ Strčil mi mezi prsty vetchý provaz a vzal jeho druhý konec. „Prosím, madam,“ přehnaným gestem ukázal k otvoru.
Ani jsem se nehnula.
„Tak padej!“ zařval mi najednou do ucha.
Trhla jsem hlavou, ale stejně jsem se omítla k otvoru přiblížit, dokud se nerozpřáhl k ráně do mého břicha. Sevřela jsem provaz pevněji a podívala se na Kesaka, jestli i on drží svůj konec. Pak jsem se na provaz pověsila plnou vahou a nohy se mi zaklimbaly nad černou dírou v zemi.
Kesak překvapeně zaklel a povolil sevření. Provaz mu vyjel z dlaní.
Let do temných hlubin mi připadal nekonečný a přitom tak krátký, že jsem se ani nestačila nadechnout k výkřiku. Dopadla jsem tvrdě. Nohy se pode mnou podlomily a zkroutily se ke straně. Dopadla jsem na bok a hlavou klepla o něco tvrdého.

Andoriel ležela na zemi ve dvou a půl metru hluboké jámě, která by se v pozemských souvislostech dala nazvat hladomornou, a nehýbala se. Na tělo jí dopadaly smyčky provazu a jeho konec jí klepnul do ramene.
Kesak chvíli zíral dolů a snažil se v záři lucerny zahlédnout, jestli žena přežila nebo ne. Nakonec pokrčil rameny, poklop vrátil na původní místo a odešel. Podle jeho názoru udělal víc, než by se od něj dalo očekávat. Vybral dost široký otvor tesaný v kameni, aby se neutopila v bahně, a dokonce i fungující systém ke spuštění těla. Kdo za to může, že je tak těžká, ušklíbl se. Mezitím vyšel do vstupní haly a otevřel vchodové dveře. Zhluboka se nadechl čistého podvečerního vzduchu. Po odporném zatuchlém pachu v kobce mu připadal obzvlášť příjemný. Z pracovny slyšel hlasy mužů, kteří se stáje dohadovali, kam mohl zmizet tajemný příchozí i s Tiwenem a Laeredem.
„Hledají marně,“ zašeptal mu najednou do ucha neznámý hlas. „Když si přeji, jsem neviditelný. Dokážu zmizet a vzápětí se objevit někde jinde. Můžeš jim to vyřídit.“
Kesak se prudce otočil. Těsně za ním stál vysoký bledý muž v tmavém plášti. Bílé vlasy mu spadaly přes ramena až na záda, žluté oči zblízka upíral do Kesakových a na rtech mu seděl zneklidňující úsměv plný zubů opilovaných do ostrých jehel.
Kesak chtěl vykřiknout, aby na sebe upoutal pozornost mužů z pracovny nebo některé z hlídek, ale nevypravil ze sebe ani slůvko. Když mu muž přitiskl dlaň na hruď, cítil, jak z něj pomalu uniká život, a nemohl s tím nic dělat. Připadal si paralyzovaný, vydaný bělovlasému cizinci na pospas a zcela bez své vlastní vůle.
„Nechám tě žít,“ zasyčel cizinec ještě tišeji, „když mi řekneš, kam jsi odvedl tu ženu.“ Odtáhl ruku a sledoval, jak se mu Kesak složil k nohám. Muž na zemi se trhaně nadechoval a uzlovitými stařeckými prsty si mnul krvavé ranky v místech, kde se k němu tiskla cizincova ruka.
„Je ve sklepení,“ vypravil ze sebe přerývaně. Chabě ukázal pohledem ke dveřím nad schodištěm.
„Postaráš se, aby přežila, a možná přežiješ i ty,“ sykl útočník a vyšel před dům. Rozhlédl se, pomalým krokem došel k prvnímu otevřenému oknu, nahlédl dovnitř, pak se přehoupl přes rám a zmizel.
Kesak se pokusil vzepřít na rukách a postavit se, ale podlomily se pod ním a dopadl zpátky na břicho. Zůstal ležet, dech mu hvízdal mezi pootevřenými rty a jediné, na co se zmohl, byly ruce zaťaté zlostí v pěst. Znovu se pokusil postavit a z té námahy omdlel. Bělovlasý muž v něm moc života nenechal.
Jeho bezvládné tělo našla procházející hlídka. Stále pátrala po odvážlivci, který se dostal na ohrazený pozemek. Křikem přivolala několik mužů z různých koutů domu a ti Kesaka odnesli do jedné z ložnic. Nemohli ho poznat. Místo muže v plné síle na lůžku ležel stařec. Až když otevřel oči a řekl první tichá slova, pochopili, o koho se jedná.
„A ten cizinec je stále v domě?“ ujistil se Zurat.
Kesak kývl hlavou. Připadalo mu zbytečné plýtvat silami na hlasitou odpověď.
„Najděte ho! Okamžitě!“ rozkřikl se Zurat na postávající muže. Jejich tichý hovor rázem umlkl. Trvalo sotva pár okamžiků, než zůstala ložnice prázdná až na Kesaka a Zurata.
Zurat počkal, až budou všichni z doslechu a zadíval se zpátky na Kesaka. „Napadlo tě ještě něco?“ zeptal se. „Něco, co by nám pomohlo?“
Kesak jen potřásl hlavou. Svého života si cenil víc než všech ostatních a rozhodně ho nechtěl ohrozit tím, že by Zuratovi prozrazoval cizincův zájem o tu ženu. Až nabere trochu sil, odnese jí dolů nějaké jídlo a pití. Víc pro ni udělat nemůže. Snad to cizinec pochopí.
Zurat se mračil. Problémů s převzetím moci bylo zatím mnohem víc než výhod. Navíc měl pocit, že mu jeden z jeho nejvěrnějších - Kesak – neříká pravdu. Alespoň ne celou. Ve stavu, ve kterém se nacházel, na něj nechtěl tlačit, ale jestli zjistí, že mu Kesak opravdu něco zatajil, žádný stav ho nezachrání.
„Odpočiň si,“ řekl po chvíli ticha a bez dalšího slova či pohledu odešel.
Kesak zavřel oči.

Ace v místnosti, kam se oknem dostal, přejel rukou po horní liště obložení stěn. Chvíli trvalo, než našel malý výstupek směrem ke zdi a správně na něj zatlačil. Ne dovnitř, ale do strany. Podíval se k oknu, jestli ho někdo nesleduje a protáhl se do tajné chodby. Přidržel desku tak, aby světlo z pokoje úzkým paprskem ozářilo začátek chodby, rozsvítil lucernu a vstup za sebou zaklapl.
Jestli Zania dobře počítala, měl před sebou ještě trochu práce. Pousmál se a zvedl lucernu výš nad hlavu. Přišel na rozcestí a snažil se rozluštit napůl smazané značky ukazující směr. Nic mu neřekly. Místní písmo mu zůstalo utajeno. Pokud se některé záznamy uchovávaly v písemné formě, ještě se s nimi nesetkal. Vzpomněl si na Gillanderovu pracovnu. Stůl byl její důležitou součástí, takže bylo pravděpodobné, že je písmo alespoň části této společnosti známé. Nad vlastní neschopností přečíst značky pokrčil rameny a zabočil vpravo tam, kde cesta mírně klesala.
Šel chodbou tak dlouho, až bylo zřejmé, že se ocitl mimo dům. Cihlový povrch stěn se nezměnil, ale místy zdmi prosakovala vlhkost a stékala do mělkých louží na kamenné podlaze. Už se chtěl vrátit zpět, když se před ním otevřel volný prostor. Chodba ústila do velké obdélníkové místnosti. Na jedné dlouhé stěně byly v pravidelných rozestupech zavěšené zhasnuté lucerny a po celé délce té druhé byly v pravidelných rozestupech těžké dřevěné dveře se zamřížovanými okénky oddělující od sebe malé cely. Vešlo se jich tam jedenáct. Některé ze dveří byly zavřené, jiné více či méně otevřené, a každé opatřené silnou závorou a kovovým zamykacím zařízením s neznámým označením.
Wraith se překvapeně zastavil a pak se sklonil u jedné z cel, aby se zblízka podíval na polorozpadlou kostru, která ji obývala. Narovnal se a vyzkoušel pevnost zavřených dveří. Držely, i když s nimi trhnul vší silou. Spokojeně pokýval hlavou a ohlédl se k otvoru, kterým vstoupil. V malém výklenku tam na skobě visel svazek velkých klíčů se stejnými značkami, jaké byly na zámcích.
Ace se tvářil stále spokojeněji. Dvacet mužů mohl zabít, ale bylo mu líto ztracené energie. Právě nalezený způsob uchování potravy byl mnohem výhodnější. Energii, kterou nebude potřebovat, tady může zavřít. Jediná potíž bude s jejím krmením. V zásobárnách na wraithských plavidlech se sama loď starala o udržení potravy naživu.
Znovu přejel očima řádku cel, přešel na druhý konec místnosti, aby se přesvědčil, že tam žádná chodba nepokračuje, prohlédl strop, jestli v něm není poklop, a když žádný nenašel, vrátil se zpátky na původní rozcestí.
Lov mohl začít ve větším měřítku.


:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)


:sunny:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Teď to začne být velice zajímavé. A je na co se těšit dále.
A Ace tu bude mít pěkné žně. :twisted:
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Azany :)

Co bych pro Ace neudělala. I hostinu se zábavou mu připravím :D


:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Dobré ráno, krásnou neděli a bavte se :D

Zelená planeta
28. Domácí boje


Zurat stál ve vchodových dveřích a údiv v jeho očích střídala zlost. Jeho malá, pracně nasbíraná armáda těch nejlepších rváčů se rozpadala díky jednomu jedinému muži. Objevoval se jako duch kdekoli v domě i jeho okolí a vždy s sebou odnesl pár Zuratových mužů. Mrtvá těla se nikdy nenašla. V prvních dnech po jeho objevení na něj pořádali nepřetržitý hon. Prozkoumali v domě každý kout a dlouho zpovídali zbylé sloužící, aby se dozvěděli o případných tajných chodbách. Služebnictvo se na ně dívalo nechápavě a se strachem a neodpovídalo.
Vybourali části zdí v některých pokojích, ale nepodařilo se ji najít žádnou únikovou cestu.Zdi byly sice silné a na některých místech zdvojené, ale dál než k rohu pokoje se jimi projít nedalo. Usoudili, že je to nepoužívaný rozvod tepla a dál se tím nezabývali. Vždy pouze zkontrolovali, jestli je na obou koncích uzavřen. S demolicí přestali, až když se jim v patře sesypala na hlavu část střechy. Zurat další kopání zakázal v obavě, že se celý dům zhroutí.
Ace jejich činnost pečlivě sledoval a včas zavíral přístupy do bouraných zdí tenkými kamennými deskami, se kterými šlo při troše praxe jednoduše a bez větší námahy manipulovat. V jednom případě měl velké štěstí, když se mužům podařilo prorazit zeď dřív, než počítal. Trefili se do nejslabšího místa a stěna se v oblaku prachu zhroutila do místnosti. Muži se rozkašlali a ustupovali před padajícími sutinami, takže si nevšimli, jak se ve vybouraném otvoru mihla jeho vysoká postava. Těsně před pádem stěny se mu podařilo uzavřít jednu část chodby a právě se přesouval ke druhé, když zeď spadla. Než se muži vzpamatovali a rozkoukali, byly na obou stranách pokoje v duté stěně na pohled silné a nepropustné kamenné zátarasy, Ace stál co nejtišeji za jednou z nich a poslouchal, kam se demoliční četa přesune dál. Počkal, až začali vycházet z místnosti, poodsunul desku a poslednímu z vycházejících překryl velkou dlaní nos i ústa, aby nemohl křičet. Druhou rukou ho objal v pase a zároveň mu přitiskl paže k tělu. Lehce muže nadzvedl a odnesl ho do svého tajného úkrytu. Do místnosti s kamennými celami. Než se muž vzpamatoval, ležel na vlhké podlaze a těžké dveře za ním zapadly, aby ho oddělily od zbytku světa. Malým okénkem pronikal jen úzký paprsek světla ještě zdůrazňující temnotu.
Za šest dní měl Zurat o dvanáct mužů méně a ostatním viděl na očích, že by nejraději zmizeli co nejdál od toho prokletého domu.
Z těch, kteří rozhodovali, zbyl on a Hendet a z celé jejich armády zůstali čtyři rváči. Co bylo platné, že to byli ti nejlepší, když je Zurat musel hlídat, aby neodešli při první příležitosti. S Kesakem si nevěděl rady. Dva dny napadenému muži trvalo, než se vzpamatoval po útoku cizince natolik, aby mohl vstát, a přestože byl jediný, který ho viděl a mohl o něm něco říct, zarytě mlčel. Zurat by ho nejraději odpravil sám nebo ho alespoň poslal pryč, ale zbylo jich tak málo, že se hodila každá ruka. Kesak se dobrovolně zhostil nevděčného a opovrhovaného úkolu nosit zbytky jídla vězněným sloužícím a Zurat ho několikrát viděl, jak sestupuje do hladomorny, kde nechal tu chycenou ženu. Jen se nad tím ušklíbl, ale nechal to tak. Byl to Kesak, kdo ženu chytil, a jestli se o ni chce starat, je to jeho věc.
Kesak na kladce spouštěl do díry ve skále všechno jídlo, které se mu podařilo ušetřit, a každý den džbánek vody. Trpělivě čekal než mu žena vrátí džbán z předešlého dne a raději se nedíval dolů. Nechtěl vidět třesoucí se zkrvavené prsty, kterými nemotorně odvazovala plný džbán a vázala tam prázdný. Pochopil, že se pokoušela vyškrábat nahoru. Při odchodu otvor pečlivě přikrýval a vždycky na něj ještě přesunul velký kámen dopravený dolů právě k tomuto účelu. Slíbil, že ji udrží naživu, o svobodě nebyla řeč.
Sedmý den po prvním útoku cizince Kesak pomalu stoupal po schodech nahoru z kobky, když uslyšel výkřik z pracovny. Nepřinutilo ho to přidat. Ztěžka stoupl na poslední schod, vyšel do haly a opřel se o zeď, aby chytil dech. Odebranou energii doplňoval pomalu a pořád si připadal starý a nemohoucí. Počkal, až se mu uklidní rychle tlukoucí srdce, a pak teprve se šel podívat, koho odnesl cizinec tentokrát.
Hendet stál v pracovně pár kroků za otevřenými dveřmi, před sebou držel tasený meč a jeho špičkou mířil na krk vysokého bělovlasého tvora. Uprostřed místnosti ležel vysušený zbytek někoho, koho Kesak nemohl poznat.
„Nepřibližuj se ke mně,“ vrčel Hendet na cizince a v hlase mu zazníval strach. „Zabiju tě,“ pokračoval a couval k otevřeným dveřím.
Ace ho krok za krokem následoval. Mezi svou kůží a Hendetovým mečem nechával mezeru sotva pár centimetrů.
„Hene,“ vydechl Kesak.
„Kde máš meč? Zaútočíme na něj společně,“ sykl Hendet a dovolil si jeden rychlý pohled přes rameno, aby zjistil, kdo tam stojí. Bylo to přesně o jeden rychlý pohled víc, než si mohl dovolit. Ruku držící meč mu sevřely wraithovy prsty takovou silou, že mu rozdrtila většinu kostí v dlani. Hen zavyl bolestí, zbraň mu vypadala z ochromené ruky, ale okamžitě zaútočil druhou rukou zaťatou v pěst. Mířila na rameno ruky, která ho ještě stále svírala.
Ace překvapením hekl. Toto byl první muž, který se mu postavil na odpor a dokázal ho zasáhnout. Rána nebyla nijak silná a Wraithovi se rty roztáhly k úsměvu. Náznak boje byl mnohem zajímavější než jednoduchý přepad a tichý únos, i když tomu dosud v rámci utajení dával přednost. Pustil Hena a odkopl zbraň ležící na zemi z jeho dosahu.
Kesak se opřel o rám dveří a sledoval, jak se Wraith krmí na dalším z jeho druhů. Hen nedostal šanci zasadit Aceovi další ránu. Napřáhl se, ale než rána dopadla, k hrudi se mu přisála hladová wraithská ruka. K Aceově pobavení a znechucení začal muž, když umíral, naříkat jako malé dítě.
„Co se to tady... !“ Zurat proběhl kolem Kesaka s dýkou v každé ruce. Nezdržoval se podrobným zkoumáním děje. Rovnou se vrhl na Wraitha.
Ace nechal Hena sklouznout na zem a využil Zuratův pohyb, aby ho odhodil na druhou stranu místnosti. Hen sebou ještě dvakrát trhnul, ale k vědomí se už nedokázal probrat, a Kesak viděl, jak se z něj stává malá hromádka šedé kůže přetažené přes křehké kosti, zakrytá příliš velkým oděvem.
Ace už si Hena nevšímal a vydal se přes pracovnu za Zuratem. Ten se potácivě zvedal na nohy. Dýky nepustil, znovu skočil na Wraitha a znovu letěl vzduchem, aby narazil do okna a propadl jím ven.
Kesak se svezl do sedu a dotkl se Henova ramene. S nevěřícím úžasem zkoumal, co se téměř stalo i jemu samému. Život mu připadal jako zázrak.
Ace zatím došel k vyraženému oknu a vyhlédl ven. Po Zuratovi zůstalo v trávě jenom pár kapek krve. Wraith se ohlédl po Kesakovi, ale ten nespouštěl pohled z Hena.
„Kde jsou zavření uctí... sloužící?“ vytrhl ho Wraith ze zamyšlení. Kesak nereagoval, tak ho za rameno zvedl na nohy. Muž zmateně zamrkal a pokusil se vytrhnout ze sevření, ale Ace ho nepustil. Potřeboval, aby se Kesak přestal zabývat nesmysly a začal spolupracovat.
„Nahoře,“ řekl Kesak nevýrazně, když zjistil, že mu Hendet zmizel z dohledu, a začal vnímat, co se děje kolem něj.
„Pusť je,“ pokynul Ace ke schodišti.
„Co?“ nechápal Kesak.
„Otevři jim a odejděte. Ti tři muži, co tady zůstali, vás neohrozí.“
Kesak se na Wraitha zkoumavě zadíval. Nebyl si jeho slovy jistý. O těch dvou zbývajících vojácích neměl žádné velké mínění, ale Zurat dokázal být nebezpečný nejen silou a uměním boje, ale i svou nepředvídatelností. Krátkým pohledem se rozloučil s Henem a vystoupal do patra. Napůl čekal, že tam na něj bude Zurat čekat, ale na chodbách nikoho nepotkal a dokonce ani před místností se sloužícími nestála hlídka.
Kesak se zastavil s rukou na dveřích. Proč cizinec neosvobodil sloužící hned, když se dokázal tajně pohybovat po domě? Zavrtěl hlavou. Cizincovo nepochopitelné chování ho nepřestávalo vyvádět z míry od té doby, co se s ním setkal poprvé. Otevřel dveře a nahlédl dovnitř.
Když nosil sloužícím jídlo, vždycky si od něj podnos převzal některý z mužů, kteří je hlídali. Od chvíle, kdy na něj cizinec zaútočil, ho ostatní ze Zuratových mužů nenápadně hlídali, a přesto, že se mohl po domě a jeho okolí pohybovat relativně volně, cítil se jako vězeň.
V pokoji byl neuvěřitelný puch, i když bylo otevřené okno. Z pěti mužů, kteří v domě zůstali, tři leželi mrtví ve vzdáleném koutě. Zbývající dva se krčili pod oknem a očima strnulýma hrůzou se dívali na nově příchozího.
Kesak se zastavil na prahu a okamžik mu trvalo, než se vzpamatoval. Při jeho poslední návštěvě asi před deseti dny byli všichni živí a zvažovali, jestli se k Zuratovi připojí. Otevřel dveře ještě víc a ustoupil.
„Pojďte ven,“ vyzval oba muže pod oknem.
Ani se nepohnuli.
Kesak pokrčil rameny, nechal dveře dokořán a přešel ke druhým, za kterými měly být zavřeny dvě služky. Než zmáčkl kliku, zaváhal. Nebyl si jistý, jestli chce vidět, co se za nimi skrývá. S pevně semknutými rty otevřel.
Dívka sedící na pelesti postele poplašeně zvedla hlavu. Bylo jasné, že se předtím skláněla nad starší ženou na lůžku. Kesak si všiml, jak si ženy stiskly ruce, jakoby jedna druhou chtěly ujistit svou přítomností. Tiše vydechl zadržovaný dech a zamračil se. Nedávná blízkost vlastní smrti z něho udělala slabocha. Odkdy mu vadí nějaké mrtvoly nebo má strach o osud neznámých žen?
„Ven!“ vyjel na ně bez dalšího vysvětlení.
„Pane, prosím,“ zašeptala starší žena a snažila se posadit. Vysílením klesla zpět. Dívce se očích objevily slzy, ale hned se je pokoušela skrýt a odvracela od Kesaka tvář.
„Vstávejte, odvedu vás k bráně,“ zavrčel Kesak dřív, než ze sebe žena mohla vysoukat nějakou prosbu. Cítil, jak se k němu chodbou opatrně blíží dvojice mužů z vedlejší místnosti. Po jeho posledních slovech se sloužící zarazili a couvli. Kesak se zašklebil. Došlo mu, že ho chtěli přepadnout, případně zabít a utéct. Otočil se k nim.
„Pomozte té ženě, ať se odtud pohneme,“ štěkl na ně.
Oba muži kolem něj proběhli do pokoje žen, podepřeli tu starší a rychle ji vlekli ven.
Kesak ustoupil, aby mohli projít, a oboje dveře zase pečlivě zavřel. Netušil, kde se pohybují poslední dva obránci domu a Zurat, a nechtěl, aby na první pohled zjistili, že něco není v pořádku. Rychle následoval služebnictvo nad schodiště, tam se ujal vedení a obezřetně scházeli do vstupní haly. Po Zuratovi a jeho zbývajících mužích nebyla ani památka. Kesak nechal čtveřici stát u zdi vedle hlavních dveří a vyhlédl ven. Pustá zahrada se lehce chvěla v poryvech větru. Každou chvíli se mohl spustit další déšť.
Kesak se ještě jednou pozorně rozhlédl a kývl, že mohou odejít.
„Běžte co nejrychleji a neotáčejte se. Půjdu za vámi,“ šeptl, když ho míjela dívka.
Ohlédla se po něm, příliš vyplašená na to, aby alespoň kývla, a pak se rozběhla za muži podpírajícími ženu.
Kesak se za nimi díval, dokud mu nezmizeli z dohledu mezi stromy a keři u hlavní brány.
„Co tady děláš?“ ozvalo se mu za zády.
Otočil se a uviděl jednoho ze dvou zbývajících mužů.
„Spíš by mě zajímalo, co tady děláš ty,“ zavrčel na něj v hrané zlosti, „Kdo hlídá bránu?“
Muž pokrčil rameny. „Asi nikdo. Je zavřená a stejně sem už nikdo nechodí, Zurat zavolal mě i Drea. Proč, to nevím.“
„Tak jdi,“ mávl Kesak rukou. „Pohlídám to venku. Pro jistotu.“
Muž spokojeně přikývl a zmizel ve dveřích vedoucích do hladomorny.
Kesak se za ním znepokojeně ohlédl, ale pak rázně vykročil do zahrady.

„No, tak se zapři, Dree. Dělej! Zaber trochu!“ Zurat stál nad jedním otvorem v kobce a celou vahou se věšel na provaz, jehož druhý konec mizel v hranaté díře u kamenné zdi.
Z otvoru se ozývalo funění a hekání a občas také tiché zaúpění.
Dva muži se snažili vytáhnout Andoriel z hladomorny a moc se jim to nedařilo. Částečně proto, že se s jejím objemným tělem špatně manipulovalo a částečně proto, že jim nepomáhala. Když ji Kesak hodil dolů, pochroumala si obě nohy a jako bonus získala slabý otřes mozku, a když se trochu vzpamatovala, snažila se přes svá zranění vyškrábat nahoru a poničila si i ruce. Teď ležela jako žok a odmítala se hnout. Nejspíš by se odmítla hnout, i kdyby byla při plné síle, protože Zurat jí před pokusem o vytažení pár dlouhých minut líčil, co všechno ji nahoře čeká.
Oba muži se hodně zapotili, než ji vytáhli, a pak ji nechali ležet hned vedle otvoru.
Zurat si utřel pot z čela. „Snad to bude stát za to,“ vydechl. Na ženu uvězněnou několik dní v malém uzavřeném prostoru nebyl zrovna hezký pohled. Ležela ve stejné pozici, v jaké ji pustili, a stěží popadala dech. Špinavé šaty se jí vykasaly nad kolena a odhalily nohy snad ještě špinavější, jak se pokoušela v hladomorně plazit. Vlasy jí trčely do stran, protože si do nich často zajížděla rukama.
Ace stál nezpozorován ve dveřích a na rtech mu seděl nepříjemný úsměv. Andoriel mu připomněla jeho samého poté, co se dostal z Gillanderovy věže. Tiše přešel blíž k mužům, a pak rychle zaútočil. Zuratovi sevřel krk a přirazil ho ke stěně, na druhého muže přitiskl dlaň a začal se krmit. Zurat sebou škubnul ve snaze se dostat z Wraithova stisku, ale vysloužil si jen to, že ho dlouhé prsty přidusily ještě víc a ocitl se pár centimetrů nad podlahou.
„Pusť je!“ ozval se ode dveří výkřik.
Ace nechal na zem sklouznout pozůstatek Drea a stále svíraje Zuratův krk se pootočil, aby viděl na nově příchozího. Rozzlobeně zavrčel.
Poslední ze Zuratových mužů držel Andoriel za vlasy, až se jí hlava vyvracela do nepřirozeného úhlu a ostrou tenkou dýku jí tiskl ke krku.
„Hned,“ dodal muž a pod jeho dýkou se objevila tenká stružka krve.
Andoriel zamrkala bolestí, ale neodradilo ji to od toho, aby se pokusila zvednout hlavu, i když přitom sama zatlačila na čepel dýky tak, že muž musel povolit její stisk, aby nepřišel o výhodu živého rukojmí.
Ace využil okamžiku jeho nepozornosti, pustil přidušeného Zurata a odtrhl mužovu ruku s dýkou od Ájina krku takovou silou, že mu při tom vykloubil loket. Dýka vypadla z ochromených prstů a cinkla o kamennou podlahu.
Muž zařval a druhou rukou škubl za chomáč vlasů, které držel v hrsti. Zůstaly mu v ruce a náhle volná Andoriel se odtáhla z jeho dosahu. Bez přemýšlení sáhla po ležící dýce a zvedla ji před sebe v obranném gestu. Na nemohoucích nohách se nemohla postavit, tak se v sedu stáhla ke zdi u schodiště ke dveřím do vstupní haly. Dýku stále držela před sebou a v očích se jí usadil ostražitý lesk divokého zvířete.
Ace muže srazil do otevřené hladomorny a otočil se, aby čelil útoku Zurata. Nebylo to obtížné. Zurat byl ještě oslabený nedostatkem kyslíku a jeho výpad byl špatně koordinovaný. Ace se mu lehce vyhnul a znovu srazil dolů muže škrábajícího se z hladomorny. Vítězné uchechtnutí ho přimělo znovu se podívat na Zurata. Se sešklebeným obličejem se řítil na Andoriel a natahoval k ní ruce jako pařáty. Wraith už nestačil reagovat. Zurat se na Andoriel vrhnul.
Na vteřinu nastalo zlověstné ticho a nikdo se nehýbal.
Všeobecnou strnulost přerušil tichý sten. Zurat se pomaličku sesouval k zemi a z úst mu unikal chraplavý nářek. Pootočil se, takže Ace uviděl, že mu z hrudi trčí střenka dýky, kterou Andoriel původně svírala v ruce.
„Dobrá práce,“ ušklíbl se na ni, aby ji probral.
Zvedla k němu nepříčetný pohled. Víčka jí zamžikala, a pak se zavřela.
Ace sykl, nohou srazil muže zpět do hladomorny, přirazil na její otvor víko a sklonil se k Andoriel. Sotva se dotkl její tváře, zaťala mu do zápěstí nehty. Pak teprve otevřela oči a povolila stisk.
„Nenechávej ho tam,“ zachraptěla s námahou a oči jí sklouzly na poklop hladomorny. „Je to… raději ho zabij.“
Ace odhodil víko, vytáhl muže ven a úsporným pohybem mu zlámal vaz. Ve tváři se mu nepohnul ani sval. Nechal muže padnout zpět do otvoru a dál si ho nevšímal. Sklonil se k Zuratovi, zkontroloval, zda je opravdu mrtvý, a hodil ho za mužem se zlámaným vazem. Napřímil se a rozhlédl se po kobce. Vysušená mrtvola první oběti jejich boje ho nijak nerušila, ale odklidil ji stejně, jako dvě předešlé. Pak si klekl k ležící Andoriel. Měla zavřené oči a špinavá tvář se jí kroutila bolestí a vyčerpáním.
Položil jí ruku na čelo, aby na sebe upozornil a tlumeně na ni promluvil: „Prohlédnu tě, abych zjistil, kolik budeš potřebovat energie k výstupu do haly. Schodiště je moc úzké. Nemůžu tě odnést.“
„Nevím, proč nechci tvoji energii, ale pořád to platí,“ zamumlala Andoriel. Povzdechla si. „Dělej, co musíš. Sama se nahoru nedostanu.“
Ace se snažil jí moc neubližovat, přesto sebou několikrát trhla a bolestí si rozkousla ret.
„A to byly jenom nohy a páteř,“ sykl si pro sebe, přitiskl k ní dlaň a soustředil se na přesun energie.


:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Hura... princ (Ace) prisiel zachranit princeznu Andoriel) a zabil pritom styridsat lupeznikov v uzasnej masakre... :bravo:

Bolo to pekne... take putave... :ok:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Aiwe :)

Tak ti nevím :hmmm: Princ? Víš, jak mám ráda prince :evil: A loupežníků bylo jenom dvacet, jestli se dobře pamatuju. Ale Brouček se nacpal, až se divím, že se ještě vůbec mohl hýbat, i když si jídlo i schovával :rflmao:

:sunny:

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Dokončené povídky