SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

[Aiwendill]

Bolo to myslene obrazne...

[andoriel]

Tak jo
Představila jsem si, jak by se Ace našťouchl, kdyby tam bylo opravdu čtyřicet loupežníků Třeba by pak byl tlustší než Andoriel

[Aiwendill]

Preco? Jednoducho by si ich viac odlozil na horsie casy...

A aj ten pocet bol mysleny obrazne... necitala si rozpravky? Furt je tam sedem alebo dvanast alebo styridsat lupeznikov...

Pls napis rozpravku...

[andoriel]

Přece nebudu používat běžné počty!? Kdepak, takhle stačí. A pohádky budou ještě asi dvě: Farma a Fialové moře. Jestli se mi ho teda podaří dopsat
Kvak je taky docela hezká pohádka...
Až si nějak poradím s Fialovým mořem, přijde mailík. (Ani nevím, jestli jsi odpovídal na ten poslední )
Lektvar zabral? Připadáš mi po delším čase trochu živější

[Aiwendill]

Aha, takze z toho bude farebna zbierka...
Zelena planeta, Fialove more, ruzova zahrada(?)...

Ohladom mailov by som sa mal asi polepsit...

Lektvar som nemal. Povedane slovami cisara Rudolfa (kolikatypak to jsme?) Som sa na to bol vyspat...

Nemám ráda mrtvoly. Ani v literatuře. Ale tady mi kupodivu až tak nevadily.
A ač jsem normálně zatížená spíš na chlapy , bylo mi líto Andoriel, než ji Ace dal trochu do kupy. Ta ho nemít...

[andoriel]

Díky, Shano

Jó, nemít Andoriel za kamaráda Ace, sedí si v klidu na Zemi a musí si ho vymyslet
Ale to dávání do kupy bude mít, samozřejmě, následky. Andoriel věděla, proč se brání wraithské energii, dokud to bylo možné. (viz. příští kapitola)

Toto je spoiler!!!:

Shana ví, ale neprozradí

Aj Puk by možno mohol vedieť, len či si vspomenie.
Dobrá , zaujímavo a poctivo napísaná časť.
Ten polovičný Alibaba sa len prechádza a cucá a znova sa trošku prejde a zas len cucá - aby si náhodou neuhnal infarkt.
(Asi) Zajtra si preštudujem mail a ak nezabudnem , tak aj odpíšem.

[andoriel]

Díky, Puk

To je paráda, že sis vzpomněl, co ví Shana
Ace Alibaba si to užívá. O Andoriel je postaráno, tak proč by ne?
Těším se na mailíka

vynikající díl

[andoriel]

Já si říkala, co mi schází ke štěstí... a on posedlík

Děkuju

[andoriel]

Právě jsem doplnila Obsah v úvodním příspěvku až do konce Snad to tak také vyjde, protože nemám úplně všechno dopsáno Jestli se bude dařit, do konce léta by mohla být Zelená planeta na světě (na fóru)

Tak nech sa darí.

[andoriel]

Děkuju, Puk

Bavte se

Zelená planeta
29. a na křídlech odletí...

Kesak si od sloužících udržoval krátký odstup. Několikrát se ohlédli a jistě ho viděli, ale nezahnali ho zpět. Na druhou stranu mu ani nenaznačili, že by se k nim měl přidat, tak stále nevěděl, jestli ho považují za přítele nebo nepřítele. Ve stejné vzdálenosti od sebe došli až do první vesnice. Zdála se opuštěná.
Skupinka sloužících se zastavila na návsi a rozhlížela se po temných oknech a zavřených dveřích.
„Kde jsou?“ zeptal se polohlasem jeden z mužů.
„Narr!“ ozval se vzápětí výkřik a jedny z dveří do domu se rozletěly. Vyběhla z nich dívka a hnala se ke skupince. Nadšeně objala mladou služku.
„Tejo, sestřičko,“ zašeptala služebná dojatě.
Jako by to byl pokyn pro ostatní obyvatele vesnice, vyhrnuli se ze svých úkrytů a vítali skupinku, o které si už mysleli, že je po obsazení domu mrtvá.
Kesak prošel uličkou mezi domy a po krátkém zaváhání se také vydal doprostřed návsi. Lidé kolem něho umlkali a ustupovali mu z cesty. Některé poznával. Pamatoval si jejich tváře z doby, kdy jim bral jídlo i šaty pro potřeby Zuratovy bandy.
„Co tu chceš?“ zavrčel na něj mladý muž. V očích měl strach i odhodlání. Mohl jenom doufat, že je Kesak sám a tentokrát budou bojácní a neozbrojení vesničané v přesile.
Kesak povytáhl obočí, ale neodpověděl.
„Jdi pryč,“ pokračoval mladík. Hlas se mu přes všechnu odvahu zatřásl.
„Pustil nás,“ vydechla starší žena. Stále se opírala o jednoho se sluhů, ale mezi vesničany znatelně pookřála. Její tichý hlas se rozlehl v odmlce, při které se všichni přítomní s ostražitostí a hrůzou dívali na Kesaka.
Narr se vyvlékla z objetí své sestry, došla k němu a vzala ho za ruku. „Pustil nás z domu a chránil náš odchod. V domě bývalého pána Gillandera skoro nikdo nezůstal. Kdybychom se tam vydali všichni, ti, co dům obsadili, utečou.“ Rozhlédla se po vesničanech.
Klopili oči a najednou to vypadalo, že na návsi vlastně ani nikdo není.
Teja se na Narr zamyšleně dívala, pak vzala Kesaka za druhou ruku. „Děkuju, že jsi mi dovedl sestru. Půjdu do domu, pokud půjdete vy dva také.“
Mladík, který se na Kesaka rozkřikl, couvnul a pokoušel se ztratit v hloučku vesničanů.
„Nepůjdete nikam,“ zamračil se na dívky starší muž. Prodral se až k sestrám a rozhodným gestem je posílal do domu, ze kterého Teja vyběhla.
„Ale, otče...,“ snažila se Narr něco namítnout. Byla umlčena jeho upřeným pohledem a dalším velitelským pohybem ruky. Sklopila hlavu a společně s Tejou odešla do domu. Nikdo neprotestoval, když Kesaka vzaly s sebou.
Vesničané pobízeli příchozí dovnitř a za pár okamžiků byla náves stejně prázdná, jako před příchodem skupinky z domu.

Tělem mi probíhalo chvění a tentokrát mě nenutilo křičet. Snad poprvé v životě jsem wraithskou energii snášela bez nepříjemných účinků. Cítila jsem, jak se mi rovnají kosti i klouby v nohách a několikrát obnovené otoky splaskávají. Úlevou se mi roztočila hlava.
Přenos energie skončil. Mohla jsem vstát, vyjít do schodů, do vstupní haly a pak dalším schodištěm až do jednoho z pokojů v patře. Nebyla to právě útulná ložnice, ale místnost byla ušetřená demoličních manévrů při hledání Ace a bylo v ní relativně čisté lůžko.
Došla jsem až k němu, když mě náhlá bolest srazila na kolena. Jako v mlze jsem slyšela Wraitha. Použil slovo, které jsem nikdy předtím neslyšela a neznala jsem jeho význam, přesto mi bylo jasné, co má znamenat. Procítěné zaklení. Nejspíš jsem opět zklamala jeho očekávání, ale neměla jsem čas se nad tím zamýšlet. Něco mě zbavovalo energie rychleji, než by to zvládla vyhladovělá wraithská ruka. Cítila jsem, jak se mi kůže napíná a propadá.
„Co se děje?“ vydechla jsem. Zhroutila jsem se vedle postele a nedokázala jsem se pohnout.
Ace mě zvedl na lůžko a přiblížil ke mně dlaň. Zarazil se a zase ji stáhl. „Bylo by to ještě horší,“ zamumlal.
„Cože?“ zasýpala jsem.
„To dítě si bere sílu z jediného zdroje, který zná.“ Na čele se mu objevila vráska. Jeho malá provizorní zásobárna potravy byla moc daleko na rychlou pomoc. Navíc ho mátl můj nechápavý pohled.
„To dítě...,“ začala jsem, ale musela jsem zmlknout. Nedokázala jsem ze sebe bolestí vypravit žádné další slovo. Nemusela jsem. Pochopil, že to měl být dotaz, a tentokrát se nechápavě zatvářil on.
„Je naše. Čí sis myslela?“ vyjel na mě netrpělivě. Zbytečné otázky ho rozčilovaly i v klidných situacích.
„Ace,“ podařilo se mi vydechnout. Měla jsem trochu strach, že na nádech už nebudu mít dost síly, ale za tu úlevu to stálo. Část mého života na Zelené planetě byla pořád zahalená mlhou Kitina kouzla, takže otázka početí nade mnou visela celou dobu, kdy jsem o dítěti věděla.
Nádech se nedařil. Zavřela jsem oči a pokoušela se soustředit na základní tělesné funkce. Ani hlava nechtěla spolupracovat. Pamatovala jsem si, že bylo v místnosti okno dokořán a soustředila všechny myšlenky na něj. Z okna proudí vzduch... až do mých plic. K mému úžasu se do nich opravdu trochu vzduchu dostalo. Pootevřela jsem oči. Viděla jsem chuchvalce mlhy a tmu číhající ve všech koutech, aby se na mě vrhla. A také Ace ustupujícího od okna s podivným výrazem v očích. Denní světlo překryl třepetavý stín a na rám okna se snesl velký pták.
„Pomůžeme.“ Ozval se z rámu nakřáplý hlas. Do zorného pole mi vstoupil podivný tvor. Okřídlená bytost s krátkými štětinami šedých vlasů a vyceněnými zuby stejně ostrými, jako měl Wraith stojící teď u mé hlavy.
„Proto jsme tady. Slíbily jsme ti, že přijdeme,“ pokračoval druhý z tvorů, který se snesl do pokoje hned za tím prvním.
„Loisel,“ zašeptala jsem. „Akyra.“ Jména ze mě vypadla bez váhání, ale nevěděla jsem, jak jsem k nim přišla.
„Víš, proč jsme přišly?“ zeptala se Loisel. Otázku jsem slyšela. Odpovědět na ni bylo mimo moje možnosti. Zakousl se do mě nový nával bolesti tak silný, že mě obklopila temnota a odnesla mé vědomí na okraj propasti.

„Jdeme pozdě!“ sykla Akyra. Přiskočila k Andoriel a vzala ji za ruku.
„Ještě ne,“ odmítla Loisel. Upřela své tmavé oči na Ace, který stál u lůžka a podezřívavě je pozoroval. „Pomůžeme jí. Pomohly jsme jí nedávno v našich horách, ale snažila se nás okrást. Pustily jsme ji a vyřídily si to s tou, která jí poslala. Ale tato žena nám něco dluží. Ví to. Uzavřely jsme dohodu, kterou je třeba nyní naplnit.“
„Pomůžete jí?“ zeptal se Ace. To bylo v tuto chvíli nejdůležitější.
Loisel přikývla. „Ty také.“ Prohlédla si ho a otočila se k Akyře. „Je slabý. Bude potřebovat trochu přidat.“
Wraith se na ně díval nechápavě, dokud k němu Akyra nepřistoupila. Sjela ho rychlým hodnotícím pohledem, uchopila jeho ruku a přitiskla si ji na hruď. Trhl sebou, jakoby se chtěl osvobodit, ale Akyra ho držela pevně.
„Ber. Budeš to potřebovat,“ sykla na něj.
Stáhl rty v tichém zavrčení a zabořil prsty harpyji do tuhé kůže. Nebránila se. Jenom pootočila hlavu, aby viděla na Andoriel.
Loisel ležící ženě rozpárala šaty a odhalila ostře vystupující břicho. „Právě včas,“ zamumlala si pro sebe spokojeně. „To stačí. Dávej pozor,“ šlehla okem po Wraithovi.
Ruka mu od harpyje odskočila a Ace se znovu postavil k Andoriel. Cítil, že dostal tolik energie, jakoby se krmil nejméně na třech lidech. Na Akyře nebyla vidět žádná změna.
„Podle našich měřítek jsi stejný smrtelník, jako všichni ostatní,“ usmála se na něj. „Těch pár tisíc let navíc pro nás nic neznamená.“
„A to je náš problém,“ povzdechla si Loisel. Zvedla hlavu a zadívala se na Ace. „Problém, který snad tentokrát vyřešíme. Připrav se vrátit jí život,“ kývla k Andoriel. Pak bez váhání natáhla ostrý dráp a rozřízla Andoriel odhalenou kůži. Netrvalo to déle než pár vteřin a v náručí svírala malý vřískající uzlíček zamotaný v pruhu zlaté látky.
„Na co čekáš?“ Akyra se dotkla Wraithova ramene.
Ace téměř nedokázal odtrhnout oči od své dcery v Loiseliných loktech. Po Akyřině připomínce se sklonil nad Andoriel a při předávání energie do jejího zničeného těla sledoval, jak se jí rány postupně zacelují.

„Nikdy si nezvyknu,“ vydechla jsem přeskakujícím hlasem. Probudil mě vlastní křik. Po dlouhé době jsem se cítila téměř dobře. Neznamenalo to sice, že bych se mohla hýbat, ale napětí v těle zmizelo, mohla jsem dýchat a také oči se zdály být v pořádku. Využila jsem toho a rozhlédla se po pokoji. Další funkce prověřím později nebo podle potřeby.
Chvíli mi trvalo, než jsem zaostřila na něco jiného, než byl Wraith stojící u lůžka. Neochotně jsem od něj odtrhla pohled a přeletěla jím místnost. Nic zajímavého. Až na...
U okna stály dvě harpyje. Loisel a Akyra. Loisel k sobě tiskla malý zlatý uzlík. Bylo načase použít i jiné svaly než ty oční.
„Naše dohoda,“ řekla Loisel tiše a couvla, když jsem k nim natáhla ruce.
Nechala jsem paže klesnout, ale oči jsem z uzlíku nespustila. „To ne,“ zašeptala jsem. Nedávno získaná energie se někam vytratila. Chtěla jsem znovu zvednout ruce, ale bezvládně mi klesly podél těla a jediné, na co se zmohly, byl silný třas. Hlavu jsem měla pořád otočenou k Loisel a bez mrkání jsem jí zírala do náruče.
Ace se pohnul směrem k harpyjím, ale Akyra se na něj vrhla s roztaženými divoce tlukoucími křídly. Křičela na něj a ostrými drápy ho zasáhla do obličeje.
Všechno to jsem vnímala jenom okrajově, pořád zaměřená pouze na zlatý uzlík.
Loisel opatrně obešla bojující a přiblížila se ke mně. Držela se mimo dosah ode všech ostatních v místnosti.
„Neukážu ti ji,“ řekla napjatým hlasem. „Nechci ti působit víc bolesti, než jí budeš mít. Ale můžeš ji pojmenovat, jestli chceš.“
Ace strnul uprostřed pohybu a otočil se k nám. Akyra na něho naposledy zasyčela a zadívala se na mě s očekáváním.
Rychle jsem se podívala na Ace a znovu se pohledem vrátila ke skryté dcerce. „Acelynn,“ zašeptala jsem s přemáháním. „Její jméno je Acelynn.“
„Acelynn,“ zopakovala Loisel. „Hezké. Bude se u nás mít dobře. Víc než dobře.“ Zadívala se mi do očí. „Víš to, viď?“ zeptala se jemně.
Nedokázala jsem ani kývnout. Sledovala jsem, jak pomalu couvá k otevřenému oknu a Akyra ustupuje za ní.
„To nesmíte!“ Wraith se k nim vrhnul dvěma dlouhými kroky dřív, než se dostaly z pokoje.
Akyra stála těsně u Wraitha a upřeně se mu zadívala do očí. „Vzpomeň si,“ říkala mu tiše, „vzpomeň si, jak ses na mě nakrmil. A teď se podívej sem.“ Udělala rukou malý posunek k Loisel a Acelynn v jejím náručí. Dítě se rozhánělo maličkou rukou kolem sebe, dokud se jí nezachytilo Loiseliny kůže. Už se nepustilo.
Loisel se usmála. „Jenom jez, krásně výjimečná Acelynn. Máme dost. Tolik, až ti z toho narostou křídla.“ Zvedla hlavu k Aceovi. „Jak byste krmili své dítě? Lidskou matku málem zabilo ještě nenarozené. Není jako jiné děti, musí se krmit energií od početí. Byl skoro zázrak, že to ta žena přežila. V horách bude Acelynn dobře. Lépe než tady.“
„Přesto je stále naše,“ namítl Ace. Jeho hlas ztratil svoji obvyklou autoritu. Neprosazoval, žádal a přesvědčoval.
„Ace,“ vypravila jsem ze sebe. „Dala jsem slib. Nevěděla jsem v té chvíli, co dělám, ale dala jsem ho.“ Hlas se mi začal třást. Nadechla jsem se k posledním slovům: „Nech je jít,“ mě stálo zbytek síly. Zavřela jsem oči. Už jsem nechtěla nic vidět, nic slyšet, už jsem nechtěla nic. Doufala jsem, že se z koutů místnosti znovu vytáhne tma a odnese mě s sebou do zapomnění.
Místo nevědomí jsem slyšela, jak promluvily harpyje.
„Postaráme se o Acelynn,“ ujistila nás Akyra.
„A ty se postarej o ni,“ řekla Loisel Aceovi.
Pak zazněly nárazy křídel, jak obě postupně vzlétaly z rámu okna na dalekou cestu do hor za travnatou pláň.
Ticho, které se sneslo po odletu harpyjí a Acelynn, se mi zdálo definitivní a konečné. Byla jsem za ně ráda. Nic víc na světě nezůstalo.

Ace zvedl Andoriel do sedu a zatřásl s ní. „Proč jsi slibovala něco takového?“ zeptal se.
Otevřela oči a jeho napůl šílený pohled ji přivedl zpátky na okraj reality. Vyděšeně zamrkala, když s ní zatřásl znovu. Položila mu ruce na lokty a pokusila se soustředit na události z hor, které se jí ze vzpomínek vynořily až s příchodem Akyry a Loisel.
„Musela jsem. Nebyl jiný výběr kromě pomalé smrti,“ povzdechla si. „Na svoji cestu do hor a k harpyjím se moc nepamatuju. Jenom na to, že mě chytily při krádeži solného krystalu. Za to byl jediný trest. Přivázaly mě nad propast, kde jsem měla viset, dokud si pro mě nepřijde smrt. Druhou noc za mnou Loisel a Akyra přišly s alternativou.“ Zvedla hlavu a smutně se na Ace zadívala. „Chtěly to, co mám a nevím o tom. Byla jsem tehdy pod vlivem Kity. Slíbila bych všechno, aby mě pustily a já mohla dokončit úkol. V síti nad propastí jsem si myslela, že nemám nic kromě šatů. Nenapadlo mě…,“ odmlčela se. Připadala si strašně hloupá, ale znovu objevené vzpomínky aspoň na chvíli odváděly její hlavu od Acelynn, tak se rozhodla říct ještě aspoň jednu větu. „Solný krystal je jeden z nejmocnějších předmětů tohoto světa.“
„Myslíš tohle?“ zavrčel a před oči jí zvedl malou krabičku ze světlého dřeva.
Dívala se na ni jako na jedovatého hada. To ona ji připravila o dceru. Krabička s krystalem a Kita. A taky Loisel a Akyra. A nejvíc Andoriel. Kdyby nic neslibovala…ležela by na dně propasti a nic by ji netrápilo. Vydechla, přinutila se znovu nadechnout a nabídnout aspoň bezvýznamnou kompenzaci: „Pokud to pro tebe něco znamená, můžeš být nejmocnějším pánem, který kdy vládl tomuto kousku světa,“ podívala se na Ace a dotkla se jedním prstem krabičky. Hned ho zase odtáhla. „Čehokoli se dotkneš krystalem, promění se v sůl. Může to být odměna i trest podle tvého uvážení.“
Wraith ji poslouchal bez přerušení a bylo na něm vidět, že se pomalu uklidňuje. Pohled mu přeskakoval z Andoriel na krabičku a zpátky. Nakonec se mu na tváři usadil trochu nucený úsměv.
„Máš veliké štěstí,“ řekl pečlivě ovládaným hlasem, „že o vzniku nových Wraithů rozhodují výhradně královny. Nikdo jiný se neodváží do jejich plánů zasahovat. Ani já ne. Přesto…,“ zarazil se.
„Nejsem královna,“ dokončila jeho načatou větu. „A nikdy jí nebudu.“ Odsunula jeho ruku, ve které mezi nimi pořád svíral krabičku se solným krystalem, naklonila se, aby si mohla opřít hlavu o Aceovo rameno, a zavřela oči. „Je pryč,“ zašeptala si víc pro sebe než pro něj. „Odletěla na cizích křídlech. Až jí narostou vlastní, vrátí se k nám. Doufám.“
Ace hodil krabičku s krystalem do kouta pokoje, aby mohl Andoriel obejmout oběma rukama.

Tenhle díl je vemi silný. A vychutnala jsem si ho teď dokonce víc, než když jsem ho četla poprvé a ještě nevěděla, co mě čeká. Je to zvláštní. A je to asi i ocelkovém rozpoložení. Ale díl je to každopádně báječný.
Líbí se mi ta část s Kesakem (miluju napravené padouchy) i ta s Acelynn. I když mi bylo líto Áji, že přišla o holčičku. Utěšuje mě jen, že Acelynn asi opravdu nebude u harpyjí zle.

[andoriel]

Díky, Shano

Jó, Kesak jako napravený padouch nedopadne nakonec špatně

A Acelynn se má jako u harpyjí: Dobře. Ty jejich hory se mi moc líbily. A jestli jí opravdu narostou křídla, tak jí budu skoro závidět

vynikající díl proč jenom skoro

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

"Skoro závidět", protože jí je přeju. Mít křídla je přece naprosto úžasné

souhlas

[andoriel]

Tentokrát je to opravdu hodně mimo, ale mimoňka vznikla k Zelené planetě, tak ji sem dám:

Zelená planeta
Mimoňka o Velkém tichu

Stáli proti sobě a přes rty jim nepřešlo ani slovo. On se díval přes její hlavu do dáli a přemýšlel, jak se nejlépe vyjádřit. Ona upřeně sledovala špičky svých bot a hlavou se jí honily nesourodé myšlenky, které nedokázala vyslovit. Ticho se prohlubovalo a začalo kolem nich bezhlučně bublat jako vroucí kapalina. Ramena se jí zvedla tichým povzdechem, ale on si toho nevšiml. Oči ještě nespustil z obzoru rudnoucího zapadajícím sluncem. Ticho jim obklopilo nohy až ke kolenům a začalo se propracovávat vzhůru. Netrvalo dlouho a oba zmizeli v jediné bublině, do které se nedostal žádný zvuk zvenku. Stejně tak dobře bublina dokázala pohltit všechno, co by se snažili vyslovit ti, kdo byli uvěznění uvnitř. Nesnažili se o to a bublina rostla dál a dál. Vypínala se k nebi a bořila se do země, obalovala obydlí i stromy dokud nepohltila celou planetu, sluneční soustavu, galaxii, vesmír...
Eristea se na to dívala s úžasem. Otočila pohled k Ortalayovi, ale ten jenom pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. Ani on nechápal.
Eristea se ušklíbla a sáhla na lem svých šatů. V posledním paprsku zapadajícího slunce se zaleskl špendlík s ozdobnou hlavičkou, který nedávno použila k rychlé opravě utrženého podsazení. Líně mávala rukou a s ohlušujícím lupnutím prorazila bublinu ticha.
„To je lepší,“ řekla spokojeně. Její hlas zněl v přetrvávajícím tichu trochu ochraptěle.
Ortalay se nahlas rozesmál. „Vždycky si víš rady.“ Sklonil se, aby jí vtiskl letmý polibek na tvář.
Ti dva, kteří téměř způsobili zánik zvuku, pořád stáli proti sobě a ještě se na sebe nepodívali. Nejspíš si ani nevšimli, co způsobili.

No, aspoň to nebylo dlouhé
Ortalay a Eristea se mi občas někam připletou, ale pořád ještě nevím, co jsou vlastně zač. Určitě to nejsou Antikové ani Ori ani nikdo jiný ze světa SG. Uvidíme, jestli se ještě objeví

[Aiwendill]

mimoňka je skvelá...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe
Kdy bude něco u Tebe?

[Aiwendill]

Az to bude, tak to bude

nemam slov

[andoriel]

Díky, posedlíku

Už jsem se skoro lekla, že se Ti to nelíbilo, ale snad je to v pořádku, když tam byl plácající smajlík