Zelená planeta
31. Farma
„Veliteli, jsem s tvojí prací nadmíru pokojena,“ zapředla spokojeně královna. Úl fungoval. Všichni znali svoje místo, zásobárny byly částečně naplněny nezávadnou stravou a vědecká sekce se zabývala několika slibnými projekty.
Aiwe jenom mírně sklonil hlavu. Nechtěl, aby si královna všimla velkých černých kruhů pod jeho očima. Byl u královny podle pozemských měřítek asi rok. Vzpomínky na staletí pokusů ho stále pronásledovaly na každém kroku a při každé činnosti. Dokonce ho několikrát vzbudily i v hibernační komoře. Snažil se je zahnat prací a v hierarchii Úlu rychle postupoval. Místo velitele celé lodi získal dřív, než předpověděl ten, který ho vysvobodil.
Na jeho nočních můrách se nic nezměnilo.
„Pamatuji se, jak jsi sem přišel,“ pokračovala královna. „Vyděšený a plachý. Stal se z tebe bojovník.“
Aiwe opět neodpověděl. Stál před královnou a zarputile sledoval špičky svých bot. Přál si, aby ho už propustila. Měl práci.
Královna si ho klidně prohlížela a nijak se nenechala vyvést z míry jeho očividnou nervozitou.
„Máš nějaké přání, paní?“ zvedl nakonec Aiwe hlavu. Už ho přestalo bavit čekat.
„Přemýšlela jsem,“ odpověděla královna. Dávala si s řečí na čas. „Vím, jak pro tebe bylo těžké povědět mi o místě, kde jsi žil předtím, než ses dostal sem.“
Aiwe přešlápl. Nechtěl o tom místě mluvit. Nechtěl na něj myslet. Stačilo, jak ho stále pronásledovalo ve snech.
„Ale díky tomu,“ usmála se královna, „mám pro tebe novou práci. Byla by škoda nevyužít tak dobrého nápadu.“
Aiwe stál na rozlehlé louce a rozhlížel se po probíhajících stavbách. Malé dřevěné domky s kamennými základy rostly rychle. Původní plán na velké ubytovací budovy okamžitě škrtnul a zatvářil se při tom tak, že wraithský vědec, který je navrhl, vyděšeně couvl.
„Pane,“ ozvalo se za ním. Jeden z nižších důstojníků, kterého si vybral jako svého zástupce při realizaci královnina nápadu, mu podával seznam planet se subjekty vhodnými k experimentu.
Aiwe kývl a zadíval se na data. Na čele se mu objevila kolmá vráska. „Proveďte klasickou sklizeň,“ rozhodl po chvíli zamyšlení. „Vyberu z přineseného materiálu.“
Důstojník se podíval ze seznamu na velitele a zpátky. „Kde, pane?“ odvážil se zeptat.
Aiwemu se zvedly koutky úst. „Postupně všude,“ řekl a vrátil seznam důstojníkovi. „Počkej,“ zarazil ho, než stačil odejít. „Jak se jmenuješ?“
„Rien,“ odpověděl trochu neochotně důstojník.
Aiwe jen kývl a pokynul mu, že už může odejít. Pomalým krokem se vydal k nejbližší stavbě. Cítil tichý nesouhlas malého kontingentu wraithských vojáků přidělených na vykonávání těžších prací. Trval na nich ve svých požadavcích a ujistil královnu, že počáteční realizace jejího geniálního nápadu půjde mnohem rychleji, když k několika desítkám uctívačů připojí i pár řadových kukel. Mohou zastávat funkci dozorců a zároveň se s jejich přispěním značně urychlí stavba vesnice.
Než se dostal mezi první domky, snesl se na něj roj dotazů. Uctívači, unešení vlastní důležitostí, se snažili navrhnout různá vylepšení podle vlastních zkušeností.
Aiwe poslouchal a třídil návrhy od nesmyslných až po zajímavé a zároveň proveditelné.
„Neříkal jsem jasně, že máte počkat, až sklizeň osobně proberu?“ snažil se velitel udržet hlas i myšlenky v přijatelné hlasitosti. Skupinka vědců se na něj zarputile mračila přes hromádku zkonzumované potravy. Byli zvyklí vybírat si nejlepší a nehodlali na tom nic měnit.
Aiwe sklopil oči, aby se ještě jednou podíval na vyplýtvaný materiál. Byl si jistý, že přišel o značnou část použitelné sklizně. Na druhou stranu chápal i vědce. Hoffanský virus byl zákeřný a každá nezasažená planeta byla jako malý zázrak.
„Běžte,“ propustil postávající vědce. Počkal, až zmizí na svých stanovištích, a sám se vydal na okružní cestu lodí. Bude muset zhodnotit čerstvě dodanou potravu v zámotcích, než přijde i o tu. Rozhodl se, že jakmile vybere nové obyvatele vesnice, požádá královnu o malou přepravní loď, aby je mohl hned odvézt z dosahu nenechavých rukou.
Vesnice nebyla moc velká. Aiwe rozhodl, že pro začátek bude stačit pětadvacet domků. Až se první osadníci zabydlí, mohou přistavět, co se jim bude líbit, a pomoci dalším se stavbou nových obydlí.
Výběr základních vzorků byl mnohem složitější, než si původně představoval. Lidé a jejich nepochopitelné rodinné vazby ho mátli. Pár dní se snažil pochopit, jak lidské společenství funguje, ale nakonec nad ním mávl rukou a vybíral podle vlastních kritérií a ne podle proseb vybraných subjektů… zarazil se. Tak je rozhodně nazývat nebude. Pokusné subjekty, vybrané subjekty, to všechno mu moc připomínalo časy ne tolik vzdálené, jak by si sám přál.
„Moji pečlivě vybraní lidé,“ zamumlal si, když odchlípl ret statného muže v zámotku, aby zkontroloval stav jeho chrupu.
Po třetí úspěšné sklizni se přepravní loď příjemně zaplnila. Nejvíc času zabraly testy na přítomnost hoffanského viru a prověření genetické kompatibility.
Aiwe si uvědomoval, že počáteční fáze je nejdůležitější. Až začne ta následná, bude už na jakékoli opravy a úpravy pozdě. Trvalo mu více jak rok, než postupně převezl na vybranou planetu dostatečný počet lidí. Rien se svého úkolu – shromáždit semena plodin pěstovaných na sklizených planetách – zhostil dokonale. S každou skupinkou putovalo do rozrůstající se vesnice i několik pytlů z původních sýpek.
Noví obyvatelé se v prvních dnech báli a utíkali do lesů, ale brzy pochopili, že od hlídkujících Wraithů jim žádné nebezpečí nehrozí, a když se na orbitě objevila cizí wraithská loď, hlídači ji rychle zahnali. Připravené domky se začaly plnit a hned u lesa rostly nové. Na druhou stranu, do otevřené travnaté pláně, se zakousla první políčka, která zatím vypadala spíš jako záhonky. Vesničané zkoušeli, kterým dovezeným plodinám se bude dařit nejlépe.
Čtyřstý den od přistání na vybrané planetě, které její noví obyvatelé začali říkat Sayari, stál Aiwe opět před královnou.
„Vše je připraveno, paní,“ řekl s lehkou úklonou. Cítil, jak se v něm střídá hrdost s panikou. Podle svého přesvědčení udělal pro fungování královnina plánu vše, co bylo v jeho silách. Panika naznačovala, že mohou přijít i nečekané horké chvilky. Nikdy předtím se o fungování lidského společenství nezajímal a brzy měla přijít doba, kdy jedno takové uměle vzniklé společenství povede. Navíc bude za jeho úspěch osobně zodpovědný.
Královna si ho prohlížela s jemným úsměvem. Věděla, z čeho pramení jeho obavy. Po staletích ponižování se v krátkém čase dostal ke značné moci a na její rozkaz ji bude muset přesunout z Úlu na planetu mezi potravu. Už zaslechla, co si o jeho úkolu šuškají někteří důstojníci. Vláda nad lidmi, které ani nebude moci ve velkém trestat smrtí, to některým znělo spíš jako trest. Královně to bylo jedno. Měl trochu odlišné zkušenosti a několikrát se přesvědčila, že je dokázal chytře využít, ať už to bylo při postupu hodností na lodi nebo při sklizních. Byla by nedbalá, kdyby i ona nevyužila všeho, co se jí nabízelo.
„Pak tedy očekávám, že po uplynutí lhůty dvě stě dnů, na které jsme se dohodli, bude planeta plně zabydlena vhodnou potravou,“ řekla a vstala. „Je připraveno i zařízení na úpravu času?“ zeptala se Aiweho cestou na můstek. Chtěla být zahájení celé operace osobně přítomna.
„Jistě. Zkontroloval jsem nastavení před několika minutami. Po jeho aktivaci bude každý den ve volném vesmíru znamenat deset let na Sayari.“ Aiwemu se neznatelně zadrhl hlas při pomyšlení, že bude dva tisíce let zavřený na planetě s lidmi. Společnost mu bude dělat jenom Rien a dvacet vojáků. Nemohl jich vzít víc. Zpočátku by se neuživili. Jeho návrhy, aby lidskou základnu na planetě nechali v časové bublině bez přítomnosti Wraithů, se nesetkaly s přízní královny. Nechtěla riskovat epidemie a války, kterým by Aiwe a jeho pomocníci mohli předejít. Po určeném čase chtěla naplnit zásobárny až po okraj a rozhodnout, zda bude k experimentu pokračovat. Aiwe se obával, že jedním cyklem jeho služba na Sayari neskončí. Přísun nezávadné potravy byl pro Wraithy příliš důležitý.
Královna spokojeně kývla.
Dvě Šipky stály na okraji vesnice, ostatních osm bylo ukryto ve vzdáleném pohoří.
„Jste připraveni?“ ozvalo se z malé vysílačky v kokpitu jedné ze Šipek u vsi.
Aiwe se naklonil dovnitř a krátce potvrdil, že jsou všichni na planetě. O připravenosti neřekl nic. Nebyl si jistý, jestli jsou připraveni. On nebyl, a když se podíval do tváře Riena, poznal, že i jeho zástupce má do připravenosti daleko.
Narovnal se a zahleděl na oblohu. Přes místní hvězdu přešel sotva znatelný stín. Aiwe si nebyl jistý, jestli to byl řídký oranžově zbarvený obláček vodní páry nebo aktivace časového zařízení. Natáhl ruku do Šipky, aby se pokusil znovu vyvolat spojení s okrajem solární soustavy, ale pak ji stáhl. Kdyby zařízení nepracovalo správně, jistě by se to už dozvěděl. S tichým povzdechem se vydal do vesnice, aby zjistil, jaké tam vládnou poměry, a zkontroloval počáteční stádia úrody.
„Křižník tady zůstane. Bude hlídat soustavu a opatrovat časové zařízení víc než potomstvo Úlu. Nic nečekaného se nesmí přihodit. O každém vyrušení mě okamžitě informujte,“ rozkazovala královna a oči nespouštěla z monitoru přenášejícího obraz soustavy. Byl rozmazaný a polohu planet nebylo možné jednoznačně určit. Královna se chtěla původně ještě pár dní zdržet a sledovat, jestli vše probíhá podle plánu, ale při pohledu na obrazovku se jí za chvíli začala točit hlava. Bude lepší, když poletí dál a nechají tady na hlídce křižník. Po dvou stech dnech přiletí zpět na velkou hostinu.
Dvě stě dní byla solární soustava s planetou Sayari pečlivě hlídána. Královnin Úl v té době několikrát přiletěl, aby se sama panovnice přesvědčila, že je v okolním vesmíru klid a nic neruší její skvěle vymyšlený experiment.
„O dalším osudu Aiweho a jeho jedenadvaceti Wraithů se můžeme jenom dohadovat,“ uzavřel Ace první část svého vyprávění. Pohodlněji si opřel hlavu a podíval se na mě, jestli stále poslouchám.
Poslouchala jsem s očima široce otevřenýma.
„Představuji si to nějak takto,“ pokračoval Ace ve vyprávění:
Aiwe seděl s nohama pohodlně nataženýma před sebou a sledoval první dítě narozené na Sayari. Ani to netrvalo moc dlouho, ušklíbl se pro sebe. Rok a půl od jejich příchodu na planetu měli prvních patnáct mladých a další se narodí v blízké době.
Malé Sari nebyl ani rok a právě se pokoušela o první krůčky. Bylo zábavné pozorovat s jakou námahou se zas a znovu staví, vrávorá a opět padá.
Jiní lidé v dohledu nebyli. Zřejmě nikdo nepředpokládal, že by se Sari vydala sama na procházku.
Aiwe vstal a šel si to nemotorné mládě prohlédnout zblízka. Sari k němu zvedla hlavu, usmála se a natáhla ruce. Wraith automaticky ucukl, pak jí podal prsty a nechal ji, aby se jich chytila a vytáhla se na nohy. Třemi rychlými krůčky překonala vzdálenost k jeho noze a objala ji.
Aiwe se narovnal. Nebyl si jistý, co má dělat. Mláďatům zakázal jakkoli ubližovat. Nemohl porušit vlastní příkaz. Cítil, jak se mu malé prstíky zarývají do kůže, když se Sari obracela, aby si vybrala nový směr pochodu. Sotva se ho pustila, vrátil se na svou vyvýšenou pozorovatelnu na zápraží domku na okraji velké vesnice. Léto zde bylo horké a on dal přednost plátnu před obvyklým koženým oblečením. Právě se mu to vymstilo v podobě malých, okamžitě se hojících ranek po dětských prstících. Pozoroval ji přimhouřenýma očima a opakoval si, že jednou, až Sari zestárne natolik, aby nemohla mít děti, vyhradí si ji pro sebe.
To bylo jedno z prvních pravidel pro život na planetě, které zavedl hned po svém příchodu. Tehdy vyvolalo vlnu zděšení, ale lidé si na tu myšlenku postupně zvykli. Nebo to tak aspoň vypadalo. Nikdo neprotestoval, nikdo neutíkal. Lidé pilně pracovali, aby měli co jíst, stavěli nové domy, kůlny, sýpky, dílny a kdoví co ještě, a také se pilně množili. Aiwe se na to všechno díval ze své verandy s Rienem stojícím za zády se skrývanou spokojeností dobrého hospodáře.
Po třech stech letech se dřevěné domky původní osady proměnily v kamenné stavby a populace lidí se rozrostla na několik tisíc jedinců.
Dvacet dva Wraithů obývalo společně největší dům ve městě, ale stavba jejich soukromých sídel byla naplánována po celé planetě. Nebyla to rozmařilost, ale potřeba většího růstu. Jejich působiště nebylo na jednom místě Sayari, měli za úkol osídlit ji celou a více jak desetina času už uplynula. Většina sídel byla zatím jenom v hrubých plánech, ale jejich umístění bylo už teď přesně dané.
Aiwe společně s Rienem pečlivě zkoumal velká jezera plná ryb, úrodná údolí a naleziště rud a vytvářel možné scénáře a simulace, aby jejich plán na rychlý růst lidské populace nenarušil žádný nedostatek.
„Je to jako nějaká hra,“ řekl mu Rien večer před prvním velkým stěhováním části osadníků na nové území poblíž široké řeky a lesa s dostatkem dřeva i zvěře. Vybrali to místo proto, že bylo přístupné po souši i po vodě. Nemuseli tak zásoby potřebné pro začátek nové osady dopravovat Šipkami a mohli nechat na lidech, aby si poradili sami.
Druhý den před rozedněním se na pláni u městečka shromáždili snad všichni jeho obyvatelé a také většina z vesnic roztroušených po okolí. Pohled na kolonu vozů byl impozantní. Před každou z dřevěných konstrukcí až do vrchu naloženou nářadím a zásobami stálo obrovské silné zvíře – kenrut. Poháněči si klepali hůlkami o boty a hladili svá zvířata po širokých nozdrách, aby je uklidnili.
Aiwe kontroloval seznam odcházejících. Spokojeně pokyvoval hlavou, dokud mu pohled nepadl na výčet poslední rodiny.
„Ne!“ zavrčel dost nahlas, aby ho uslyšel Rien. „Tahle tady zůstane!“ Podal mu seznam a černým nehtem zatrhl jedno jméno.
„Sara?“ Rien nedokázal skrýt údiv smíchaný s rozladěním. Všiml si, že rodinu, do které patřila Sara, velitel sleduje obzvlášť pečlivě. Drobná nenápadná dívka se zelenýma očima nikdy žádnému z Wraithů nedala důvod k pohledu navíc, natož ke stížnosti. Vybral její rodinu osobně, aby unikla přísnému Aiweho dohledu, který byl podle Rienova názoru zbytečný. Potřebovali udržet budoucí potravu v klidu. Stres z přílišné pozornosti neprospíval nikomu.
„Zůstane ve městě.“ Aiwe své rozhodnutí podpořil výrazným gestem ruky.
Rien mlčky sklonil hlavu, otočil se a prodral se k posledním třem naloženým vozům. Netrvalo dlouho a za trochy křiku a zmatků se zvířata i se svým nákladem otočila a prošla narychlo uvolněnou cestou zpátky do města.
Aiwe si všiml nejenom vyděšeného pohledu Sary, ale také nesouhlasu Riena. Stiskl ruku v pěst, aby ovládl nával hněvu. Jeho zástupce nevěděl, že Sara patří k rodině, která se na Sayari jako první rozmnožila. Znovu ucítil prstíky malé Sari zaryté ve svém svalu. Tuto rodinu, a zvlášť její ženy, nehodlal pustit z dohledu za žádných okolností.
„Slyšel jsem ve městě nový příběh,“ řekl Rien. „Proslýchá se, že celá Sayari čeká na návrat velké vládkyně, která se snese z nebes. Lidé začali vytvářet zvětšovací zařízení a obracejí je k obloze, aby ji zahlédli jako první.“
Aiwe se usmál. Asi před půl rokem se zmínil o něčem podobném před několika služebnými v domě. Už si myslel, že jeho snaha vyšla nadarmo, ale právě se dozvěděl, že vyšla ještě lépe, než se odvažoval doufat. Manipulace s lidmi byla jednoduchá. Za těch osm set let se dokonale naučil, jak mezi nimi šířit dezinformace, pověry a ovlivňovat jejich myšlenky tak obratně, aby byli přesvědčení, že jsou jejich vlastní.
„Sari,“ oslovil později odpoledne starou ženu utírající neviditelný prach v jeho pokoji, „přijď sem brzy ráno. Už je čas.“
Sari se hluboce poklonila a beze slova zmizela v podvečerních stínech. Před více jak padesáti léty dostala jméno po svém předkovi - první ženě, která se na planetě narodila. Už deset let ji Wraithové nechali přesluhovat a trápit se problémy stáří, kterých byli mnozí ostatní ušetřeni. Konečně se snad i ona dočkala svého času odchodu. Usmála se. Předat zbytek své energie veliteli byla pocta, které se dostalo jenom málokomu.
„Veliteli!“ Rien stál ve dveřích soukromých pokojů Aiweho, ruku měl zvednutou v obranném gestu a napůl vztaženou k Syar. Ležela na podlaze víc mrtvá než živá po jednom z velitelových výslechů.
V posledních letech si vzal do hlavy, že se na Sayari zmáhá hnutí odboje, které se snaží zlikvidovat Wraithy na planetě a zabránit příletu královny. Na všech veřejných místech placení vyvolávači provolávali slávu blízkému příletu hvězdné lodi s panovnicí a na skrytých místech se jistě scházelo několik nespokojenců, kteří si přáli jenom jednu změnu: zmizení všech Wraithů z povrchu Sayari.
„Vím, že něco tají,“ zavrčel Aiwe. „A řekne mi to.“
Rien získal popelavou barvu. Věděl, co Syar tají a že to nejsou plány hnutí odporu.
„Pane,“ zašeptal, když viděl, že se Aiwe znovu sklonil nad ležící dívkou. „Nechrání žádný odpor. Na to vám můžu dát své slovo.“
Aiwe se napřímil a podezřívavě si ho přeměřil. „Tak co tají?!“ štěkl netrpělivě.
Rian zaváhal. Nechtělo se mu přiznávat k vlastní slabosti. Koutkem oka zahlédl Syar. Pootočila hlavu, aby na něho viděla, a pak s ní mírně zavrtěla. Rian ucítil osten ponížení. Ta dívka se zdála silnější než on. Narovnal se a podíval se veliteli do očí.
„Syar tráví většinu svého času se mnou. Nemá možnost vymýšlet plány na nějaký odpor, protože celou svoji pozornost věnuje mně,“ řekl s větším odhodláním, než jaké ve skutečnosti cítil. Byl si dobře vědom toho, že velitel podobné vztahy striktně zakázal hned na počátku celého experimentu.
Wraithové měli na lidskou populaci dohlížet, aby se náležitě množila a poskytla jejich Úlu hojnost potravy při každé návštěvě. Bližší vztahy s tak nízkým druhem byly nepřijatelné a trestané smrtí obou proviněných. Rien byl za téměř dva tisíce let na planetě svědkem celkem tří exekucí, když se některý ze strážců provinil s lidskou ženou. Žádná z těch smrtí nebyla jednoduchá a Rien stěží potlačil zachvění, když si na ně vzpomněl.
„Celou? Svoji? Pozornost?“ zdůrazňoval Aiwe slova svého zástupce. Byl zděšený skoro stejně, jako Wraith stojící před ním. Nejen, že se musí vypořádat s odbojem, navíc ho zradil ten nejbližší, který ho měl za všech okolností podporovat. Trhnutím zvedl Syar na nohy a postrčil ji k Rienovi takovou silou, že mu přímo vletěla do náruče. „Postarej se o ni,“ zavrčel. Vztek prozatím ukryl.
Rien beze slova chytil Syar a odnesl ji do svého pokoje. Netrvalo mu dlouho zahojit dívce rány a vrátit jí sílu. Stačil jediný dotek. Nepřekvapilo ho, že vzápětí do místnosti přišli tři ze strážců a oba je odvedli. S dívkou zacházeli celkem slušně, ale Rien cestou na nejvyšší z věží jejich společného sídla ztratil kvůli úmyslně způsobeným zraněním většinu své životní síly.
Aiwe stál na ochozu a díval se na ně bezvýrazným pohledem.
„Za porušení jednoho z nejdůležitějších zákonů této planety,“ začal odříkávat zpočátku tiše, ale s každým slovem jeho hlas zesiloval, „vás čeká trest, který je úměrný vaší vině. Chtěli jste být spolu. Spolu jste trávili čas, plánovali zničení královské lodě, spolu nyní pomalu zemřete. Slyšte, lidé Sayari! Tito dva se provinili tím nejhorším způsobem. Všichni teď můžete sledovat, jak budou společně umírat. Pomalu umírat.“ Poslední slova už zase jenom šeptal.
Dav lidí z města shromážděný před wraithským domem stál tiše. Všechny tváře byly otočené vzhůru a dívaly se, jak jsou Rien a Syar přivázáni za ruce na dlouhý provaz a zavěšeni z ochozu tak, aby se nedokázali sami osvobodit.
Dva muži na okraji davu se na sebe podívali a pomalým krokem se vydali na svou další cestu. To, co se v poslední době dělo, už bylo neúnosné. Někdo s tím musel něco udělat a oni věděli, co by to mělo být.
Rien s obtížemi zvedl hlavu, aby viděl na Syar. Zašeptal její jméno. Lano se pootočilo a najednou se díval do očí Aiweho.
„Milost,“ řekl chraplavě. „Pro ni,“ dodal, když viděl, jak se velitel zamračil.
Aiwe se na něho díval bez známky, že by ho slyšel. Pak mu z úst splynulo tiché „Nikdy,“ a velitel se otočil a odcházel.
Rien se znovu otočil k Syar. Poznal, že už je pro ni pozdě. Syar byla mrtvá. I wraithského zástupce opouštěly poslední zbytky sil. Jako ve snu cítil zachvění země a viděl, jak se k němu ze všech stran žene ohnivá stěna.
Čas udělal krůček zpět
„Veliteli!“ Rien stál ve dveřích soukromých pokojů Aiweho, ruku měl zvednutou v obranném gestu a napůl vztaženou k Syar. Ležela na podlaze víc mrtvá než živá po jednom z velitelových výslechů.
V posledních letech si vzal do hlavy, že se na Sayari zmáhá hnutí odboje, které se snaží zlikvidovat Wraithy na planetě a zabránit příletu královny. Na všech veřejných místech placení vyvolávači provolávali slávu blízkému příletu hvězdné lodi s panovnicí a na skrytých místech se jistě scházelo několik nespokojenců, kteří si přáli jenom jednu změnu: zmizení všech Wraithů z povrchu Sayari.
„Vím, že něco tají,“ zavrčel Aiwe. „A řekne mi to.“
„Pane, čeká potomka,“ namítl Rien.
Aiwe se po něm rozzlobeně ohlédl. „Co to s tím má společného?“ štěkl.
Rien otevřel ústa, ale neodvážil se připomenout veliteli první zákon Sayari, a zase je zavřel. Aiwe pochopil, skočil k Rienovi a přirazil ho loktem na zeď vedle dveří.
„Mám čekat, až se narodí další z těch, kteří se chtějí bránit?“ zasyčel mu zblízka do obličeje. Zlost se v něm zvětšovala úměrně k tomu, jak si uvědomoval, že se chová stejně jako vědci z Via Dimidia. Nedokázal to ovládnout. Potřeboval mít pod kontrolou celou lidskou populaci a Syar a její rodinu zvlášť. „Začalo to u Sari a skončí u Syar,“ řekl zdánlivě klidným hlasem. Odstoupil od Riena, trhnutím zvedl dívku na nohy a vlekl ji vzhůru na nejvyšší věž společného wraithského sídla.
„Poslední šance na pravdu,“ naklonil se těsně nad dívčinu tvář. Nebyl si jistý, jestli ho vůbec slyšela. Byla ochromená bolestí a děsem a podle představ Aiweho i odhodláním neprozradit nic, z čeho by mohl hnutí odhalit. Rychlým pohybem jí jedním koncem dlouhého lana spoutal ruce před tělem a jeho druhý konec přehodil přes vyčnívající trám.
„Nebudeš mluvit?“ mručel si spíš pro sebe, než že by kladl otázku. To už držel Syar na rámu vysokého okna. Volný konec provazu si obtočil kolem předloktí a pevně ho chytil. Nechtěl, aby se zabila hned pádem na kamennou cestu. „Až tě uvidí, určitě někdo promluví,“ ušklíbl se a rozevřel prsty držící dívku za rameno.
Vypadla z okna a rozhoupala se asi patnáct metrů nad zemí. Ani nevykřikla.
Velitel ji chvíli pozoroval. Teprve když se otočil k odchodu, všiml si, že ještě pořád drží druhý konec provazu. Přivázal ho k velkému železnému kruhu ve stěně vedle okna, ven už se ani neohlédl a odešel zpátky do svých pokojů. Potřeboval být sám a promyslet si další krok k odhalení spiknutí.
Samota mu nebyla dopřána. Netrvalo ani dvacet minut a dostavila se delegace z města s úpěnlivou prosbou, aby těhotné ženě odpustil prohřešek, ať už byl jakýkoli, nebo jí alespoň nechal porodit. Seděl za stolem, díval se před sebe a na žádná slova nereagoval. Delegace odešla bez odpovědi a se strachem, že i oni budou čelit zlobě velitele.
Pak přišel Rien. Neprosil, nežádal ani nevyhrožoval, prostě se zeptal, kdy může Syar osvobodit.
K tomu Aiwe zvedl hlavu. „Nikdy,“ řekl sotva slyšitelně a zase hlavu odvrátil.
Rien se lehce uklonil a odešel.
Aiwe konečně zůstal sám se svými myšlenkami.
Rien odešel nejenom z pokoje velitele, ale i z wraithského sídla. Bloudil ulicemi, dokud nenarazil na nenápadného muže, který očividně mířil přímo k domovu, aby si odpočinul po těžké práci. Rien počkal, až muž zatočí do prázdné uličky, několika rychlými kroky ho dohonil a za loket ho otočil k sobě.
„Vím, kam umístit nálož, aby nadělala co nejvíc škody,“ řekl mu bez okolků.
Muž se na něj vyděšeně podíval.
„Znáš mě pod jménem Furel,“ pokračoval Rien, když pochopil, že se od muže žádné reakce nedočká.
„Furel?“ vydechl muž nevěřícně.
Rien přikývl a netrpělivě čekal, až si muž přebere informace, kterých se mu dostalo. Věděl, že lidé chápou pomalu a musí jim dát čas.
V očích muže se zažehla jiskřička poznání a Rien ho pustil. Zároveň mu pokynul, aby ho následoval. „Ukážu ti to místo. Vím, že máte dostatečně silnou nálož. Umístíte ji tam sami. Jestli Syar zemře…,“ nedopověděl. Nemusel.
Na jezero plné výbušné směsi přišel nedávno právě na nenápadné procházce se Syar. Odvedl tam muže a nechal ho svému osudu. Nebyl Furel. To jméno si jenom vypůjčil od jednoho z prvních odpůrců příletu královny. Sám ho před rokem chytil a zabil a teď ho ještě využil k pomstě nad krutým trestem Syar bez soudu a slitování.
Docházel k wraithskému domu a viděl před ním skupinku lidí hledící nahoru. Také zahlédl několik mužů nenápadně se kradoucích ke vstupu do skalních jeskyní s podivně neforemnými kabáty zapnutými až ke krku.
Došel pod vystupující trám a vzhlédl stejně, jako všichni lidé. Syar sebou v tu chvíli trhla a zůstala viset na provazu se zvrácenou hlavou. Rien věděl, že právě zemřela.
Vzdálená detonace roztřásla všechny stavby ve městě. Než stačily popadat, dostihla je ohnivá stěna. Oranžové záře na obloze si nikdo nevšiml.
Čas udělal krůček zpět
„Veliteli!“ Rien stál ve dveřích soukromých pokojů Aiweho, ruku měl zvednutou v obranném gestu a napůl vztaženou k Syar. Ležela na podlaze víc mrtvá než živá po jednom z velitelových výslechů.
V posledních letech si vzal do hlavy, že se na Sayari zmáhá hnutí odboje, které se snaží zlikvidovat Wraithy na planetě a zabránit příletu královny. Na všech veřejných místech placení vyvolávači provolávali slávu blízkému příletu hvězdné lodi s panovnicí a na skrytých místech se jistě scházelo několik nespokojenců, kteří si přáli jenom jednu změnu: zmizení všech Wraithů z povrchu Sayari.
„Vím, že něco tají,“ zavrčel Aiwe. „A řekne mi to.“
„Pane, čeká potomka,“ namítl Rien.
Aiwe se po něm rozzlobeně ohlédl. „Co to s tím má společného?“ štěkl.
Rien otevřel ústa, ale neodvážil se připomenout veliteli první zákon Sayari, a zase je zavřel. Aiwe pochopil, skočil k Rienovi a přirazil ho loktem na zeď vedle dveří.
„Mám čekat, až se narodí další z těch, kteří se chtějí bránit?“ zasyčel mu zblízka do obličeje. Zlost se v něm zvětšovala úměrně k tomu, jak si uvědomoval, že se chová stejně jako vědci z Via Dimidia. Nedokázal to ovládnout. Potřeboval mít pod kontrolou celou lidskou populaci a Syar a její rodinu zvlášť. „Začalo to u Sari a skončí u Syar,“ řekl zdánlivě klidným hlasem. Odstoupil od Riena, trhnutím zvedl dívku na nohy a vlekl ji vzhůru na nejvyšší věž společného wraithského sídla.
„Poslední šance na pravdu,“ naklonil se těsně nad dívčinu tvář. Nebyl si jistý, jestli ho vůbec slyšela. Byla ochromená bolestí a děsem a podle představ Aiweho i odhodláním neprozradit nic, z čeho by mohl hnutí odhalit. Rychlým pohybem jí jedním koncem dlouhého lana spoutal ruce před tělem a jeho druhý konec přehodil přes vyčnívající trám.
„Nebudeš mluvit?“ mručel si spíš pro sebe, než že by kladl otázku. To už držel Syar na rámu vysokého okna. Volný konec provazu si obtočil kolem předloktí a pevně ho chytil. Nechtěl, aby se zabila hned pádem na kamennou cestu. „Až tě uvidí, určitě někdo promluví,“ ušklíbl se a rozevřel prsty držící dívku za rameno.
Vypadla z okna a rozhoupala se asi patnáct metrů nad zemí. Ani nevykřikla.
Velitel ji chvíli pozoroval. Teprve když se otočil k odchodu, všiml si, že ještě pořád drží druhý konec provazu. Přivázal ho k velkému železnému kruhu ve stěně vedle okna, ven už se ani neohlédl a odešel zpátky do svých pokojů. Potřeboval být sám a promyslet si další krok k odhalení spiknutí.
Samota mu nebyla dopřána. Netrvalo ani dvacet minut a dostavila se delegace z města s úpěnlivou prosbou, aby těhotné ženě odpustil prohřešek, ať už byl jakýkoli, nebo jí alespoň nechal porodit. Seděl za stolem, díval se před sebe a na žádná slova nereagoval. Delegace odešla bezu odpovědi a se strachem, že i oni budou čelit zlobě velitele.
Pak přišel Rien. Neprosil, nežádal ani nevyhrožoval, prostě se zeptal, kdy může Syar osvobodit.
K tomu Aiwe zvedl hlavu. „Nikdy,“ řekl sotva slyšitelně a zase hlavu odvrátil.
Rien se lehce uklonil a odešel.
Aiwe konečně zůstal sám se svými myšlenkami.
„Zničím je,“ šeptal si pro sebe. „Odboj. Podzemí. Celé Podzemí zničím. Nic neohrozí přílet královny. Zničím celé podzemí,“ uzavřel polohlasem. Jako ve snách vstal a vyšel z pokoje. Pohyboval se chodbami a připadalo mu, že plave. Vznášel se na vlně odhodlání a šílenství, a ta ho vedla do suterénu k pečlivě upraveným sklepům, a pak ještě hlouběji do jeskyní, které objevil už kdysi dávno a kam chodíval, aby si srovnal myšlenky. Jeskyně mu připomínaly chodby wraithské lodi a pobyt v nich ho uklidňoval.
Tentokrát se nechtěl uklidnit. Měl před očima cíl své cesty: Velké jezero plné zvláštní vysoce hořlavé směsi. Sedl si k němu a díval se do jeho temných vod.
Netrvalo to dlouho. Zamrkal, jakoby se probíral z transu, otočil se a s prvním krokem zpět hodil přes rameno zvláštní bělavý kamínek. Kamínek dopadl na mělčinu na okraji jezera a zdánlivě se nic nestalo. Ani vlnka se nerozběhla po hladině. Aiwe stačil udělat ještě dva další kroky a dostat se za první ohyb skalních chodeb, když se po jezeře místo vlnky rozběhl plamínek. Rostl a mohutněl a než se velitel dostal do sklepení, valila se z jezera do všech jeskyní obrovská ohnivá povodeň.
V přízemí Aiweho hledal Rien. Velitelovy pokoje byly prázdné a věděl, že ani ve věži není, tak běžel dolů s představou, že se šel Aiwe projít. Narazil na něj ve chvíli, když velitel otvíral vchodové dveře.
„Pane,“ vydechl zástupce. „Ta dívka. Syar. Už je mrtvá. Její zranění byla zřejmě vážnější než…,“ nedořekl.
Země se jim začala chvět pod nohama a na obloze se objevila oranžová záře.
„Co to…? Časové pole,“ zašeptal Aiwe.
Země pukla náporem ohnivého šílenství. Planeta se otřásala výbuchy po celém svém povrchu až se v posledním vzedmutí ohně a roztavených hornin rozprskla do ztracena.
Časové pole před ohnivou stěnou zmizelo a znovu se objevilo, aby Sayari scelilo asi tři hodiny před výbuchem.
Čas udělal krůček zpět
.
.
.
.
.
Ace mě k sobě přitáhl blíž. „Dva tisíce let na planetě mezi lidmi. Muselo to být vyčerpávající. Navíc s vědomím, že v reálném vesmíru oběhne jenom dvě stě dnů. Za dva tisíce let se dá změnit úplně všechno, ale za dvě stě dnů zůstane většina věcí stejná.“
„Ale jak…?“ začala jsem se ptát.
„Dopovím ti to,“ přerušil mě slibem. „už to nebude dlouhé vyprávění.“
„Má paní, už je to dvě stě dní od chvíle, kdy jsme zapnuli časové zařízení. Přejete si ukončit změnu času?“ Wraith se hluboce klaněl před královnou.
Stále tak dokonalý, pomyslela si. Pořád jí dával najevo svoji bezbřehou oddanost a vděčnost, že ho vyvolila za velitele lodi, zatímco ten původní – Aiwe – žil mezi lidmi na farmě.
Farma. Královna si neodpustila úšklebek. Velice trefně vyjádřeno. Byla zvědavá, jak si její bývalý velitel mezi tou zvěří poradil.
„Ukončete to,“ pokynula veliteli. Nechala ho, aby sám položil dlaň na časové zařízení a druhou rukou zadal v rychlém sledu sérii složitých příkazů. Nekontrolovala ho, upřeně sledovala monitor s obrazem soustavy a rukama svírala okraj nejbližšího ovládacího pultu. Už dlouhou dobu se necítila tak nedočkavá, jako v této chvíli.
Klouby na rukou jí zbělely. Obraz ukazoval něco, co v první chvíli nedávalo žádný smysl.
„Co se stalo?“ Nový velitel zvedl hlavu, aby se i on podíval na obrazovku, a vzápětí byl sražen královnou k zemi. Tvář měla bledší než obvykle a na krku jí vyskákaly tmavé skvrny. Velitel zůstal ležet a neodvažoval se pohnout. Čekal, až se od něj královna odvrátí, a pak teprve opatrně natočil hlavu, aby viděl na monitor.
Zařízení na dilataci času fungovalo na první pohled bezchybně. Časová bublina zmizela a soustava vypadala zdánlivě v pořádku. Pak mu pohled padnul na Sayari a křečovitě zaryl prsty do podlahy.
Sayari v mlhavém obláčku na své dráze kmitala v kratičkém, jenom citlivými senzory zaznamenaném rozmezí, a její vzhled nebylo možné pohledem určit.
„Blíž!“ zasyčela královna.
„Sondy,“ odvážil se vzápětí navrhnout velitel. Královna se po něm ani neohlédla, ale kývla na jednoho z důstojníků tiše stojících opodál.
Sondy vyletěly k planetě. Než se ustálily v patřičných vzdálenostech, několik jich bylo pohlceno anomálií kolem sledované planety. Brzy bylo jasné, že se sondy musí držet v poloviční vzdálenosti mezi Sayari a oběžnou drahou nejbližších planet. Obrazy přenášené na palubu Úlu vědci rozebírali obrázek po obrázku a tváře se jim stále víc chmuřily.
„Tohle dlouho nevydrží,“ zavrčel jeden z nich. Prohlížel si sadu snímků ze Sayari od zdánlivě klidné planety až po poslední, který celý zaplňovala stěna ohně.
„V jakém časovém rozmezí se pohybujeme?“ zeptala se královna. Právě vešla do laboratoře uzpůsobené pro výzkum vzniklého jevu. Kolem všech stěn byly velké obrazovky zachycující jednotlivé fáze planety ve smyčce.
„Jedná se o několik hodin. Nejvýš pět, nejméně dvě,“ odpověděl jeden z vědců královně. Ani k ní neotočil hlavu, stále ponořen do složitých výpočtů. „V okamžiku zrušení dilatačního pole na planetě došlo k nějaké katastrofě, která zapříčinila, že se čas kolem ní zhroutil do smyčky.“
„Jestli se nám nepodaří smyčku ukončit, roztrhá to celou soustavu,“ doplnil ho další.
Královna po něm netrpělivě šlehla očima. Soustava ji nezajímala, chtěla svoji bohatou sklizeň.
Další zkoumání nepřineslo žádné pozitivní výsledky. Po stu dnech usilovné práce věděli vědci z královnina Úlu, jak časovou smyčku nelze vypnout. Na způsob, jak to celé zastavit, nepřišli.
Královna v zoufalství oslovila další lodě s nabídkou, že se o sklizeň rozdělí s tím, kdo nalezne správnou odpověď na hádanku časové smyčky.
Po další stovce dnů se k Wraithům přidaly i některé jiné rasy, aby společně vyřešily záhadu. Solární soustava se začala přeskupovat, aby se vyrovnala s jiným působením sil, a dělala ve výpočtech ještě větší zmatek.
Ace se odmlčel a zhluboka se nadechl.
„Když jsem po půl roce vlastních výzkumů a zkoumání z toho místa odlétal, neměl nikdo k řešení blíž než v den, kdy časová smyčka začala působit. Kolem soustavy byla shromážděna úctyhodná sbírka vesmírných průzkumníků, vědců i zatvrzelých teoretiků ze všech částí galaxie. O mnohých z přítomných ras jsme nikdy předtím neslyšeli a podle stupně vyspělosti jejich vybavení o nich po ukončení této krize zase neuslyšíme. Bylo to zvláštní, jak jeden problém dokázal spojit nepřátele na život a na smrt. Po úvodní fázi, které se zúčastnili pouze Wraithové, už o žádné sklizni nepadlo jediné slovo. Důležitý byl jen problém s ukončením časové smyčky a záchranou obydlené planety.
Poslední, co jsem před odletem zaslechl, bylo, že se na jedné cestovatelské lodi objevil povznesený Antik. Nějaká žena s bezvýznamným jménem. Stručně oznámila, že časovou smyčku může zrušit pouze obyvatel planety Sayari změnou svého postoje. Dokud při každém opakování dojde na konci k výbuchu, bude mít smyčka dost energie ke svému opakování.“
Ace se odmlčel zahleděný do prázdna.
„A nemohla ta Antička pomoci?“ zeptala jsem se.
„Ptáš se jako všichni ostatní,“ ušklíbl se Wraith. „Možná mohla pomoci, ale nechtěla. Bylo jí to vlastně jedno.“
Cítila jsem, jak se vedle mě otáčí do pohodlnější polohy.
„Myslíte si, že Antiky znáte, že jsou to vaši dávní předci, ale nevíte vůbec nic. Jsou nelítostní, bezohlední a zahledění jenom do sebe. Proč si myslíš, že jsme s nimi vedli válku? Pro jejich krásné oči a dobrá srdce? Soucit nebo snaha pomoci jsou pro ně neznámé pojmy.“
„Zatímco Wraithové jsou svými laskavými a soucitnými činy vyhlášení,“ prskla jsem po něm. Jeho slova se mě dotkla na nečekaném místě. I já si kdysi myslela, že Antikové jsou úžasní a dokonalí. Tento jednoduchý pohled se začal měnit po naší návštěvě jeskyní na Nové Veitoně.
Ace se zasmál. „Konečně jsi to pochopila,“ zašeptal spokojeně. „Ale abych se vrátil ke konci svého vyprávění: mám obavu, že tím, kdo bude muset změnit svoje rozhodnutí, je sám Aiwe.“ V jeho hlase jsem uslyšela povzdech.