SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

bylo to v pořádku

[andoriel]

Děkuju, Puk

[andoriel]

Víte, co je nového? Je dvacátého osmého

A včera umřel pan Spock

Zelená planeta
30. Přechodná střecha nad hlavou

Wraith se odtáhl a pokrčil nos. To, co stoupalo z Andoriel, rozhodně nebyla vůně růží. Pobyt v hladomorně a komplikace porodu s přispěním zásahu harpyjí na jejích šatech i kůži nechaly ošklivé stopy. O hlavě nemluvě, pomyslel si, když mu zůstala viset v loktech s pohledem upřeným do prázdna. Chytil jí za bradu a otočil ji k sobě. Docílil jenom toho, že jí z očí začaly téct slzy. Zamračil se na ni.
„Můžeš vstát?“ houkl trochu hlasitěji, než měl původně v úmyslu.
Nejdřív se zdálo, že ho neslyšela, pak se pokusila pohnout. Spustila nohy na zem, opřela se dlaněmi o hranu postele a předklonila se ve snaze se zvednout. Nepodařilo se jí to. Ještě dvakrát se vzepřela na rukou i chodidlech, ale vždycky se svezla zpět.
„Je to vyčerpávající,“ postěžoval si Wraith do prázdna. Stoupl si před Andoriel a položil jí ruku na hruď.

Kesak dával pozor na každém kroku a rozhlížel se po svých bývalých druzích. Došel tak až k bráně původně Gillanderova sídla. Než vstoupil, napadlo ho, že se za chvíli dozví, jestli to dál bude dům Zurata nebo toho cizince. Očima propátral zahradu, kam až mu to rychle nastupující soumrak dovolil, a mávl za sebe.
Narr a Teja přeběhly od stromů, kde se skrývaly, až k němu a také nahlížely do zahrady. Už věděly, co se v domě za poslední dny dělo. Narr tomu skoro nechtěla věřit. Vždyť v tom domě byla a ničeho si nevšimla! Od brány šly Kesakovi v patách. Jak se blížily k domu, chytily se za ruce. Kesak nad tím zavrtěl hlavou. Zdálo se, že se dívky obávají, aby se ve tmě neztratily, ale tma nebyla tak hustá, aby se jim to mohlo podařit.
V zahradě nikdo nebyl. Z modré trávy místy vyčníval zapíchnutý kolík označující nebezpečné místo. Při příchodu Zuratovy bandy takto postupně označili každou past, aby si nemuseli pamatovat jejich přesné umístění.
Kesak se všem pastem bezpečně vyhnul a před vchodovými dveřmi zaváhal.
Dívky došly až k němu a nervózně se rozhlížely. Zastávka u dveří do domu se jim zdála příliš dlouhá. Byl to moc otevřený prostor, na který bylo dobře vidět ze zahrady i z čelních oken. K jejich nervozitě přispívalo i to, že odešly z vesnice bez toho, aby o tom někomu řekly. Nikdo z vesničanů se nechtěl k sídlu ani přiblížit, i když Kesak po troše pobízení vyprávěl o divném cizinci, který likviduje Zuratovu bandu, a o těhotné ženě zavřené v hladomorně.
Narr a Teja počkaly na chvíli, kdy se jich nikdo nevšímal, a dohodly s Kesakem, že se do domu vypraví společně. Nejdřív o tom nechtěl ani slyšet, ale když Teja nadhodila, že pokud ta těhotná přežila, nejspíš bude potřebovat pomoc a ona je náhodou nejlepší porodní bába v okolí, souhlasil. Rozhodně se nechtěl aktivně účastnit porodu nebo čehokoli okolo něj.
Kesak strčil do dveří a ty se pomalu otevřely. Panty nevydaly žádný zvuk a vstupní hala se odhalovala za úplného ticha.
Než stačili vejít, odněkud shora se ozval dlouhý bolestivý výkřik.
Dívky si vyděšeně zakryly uši rukama a Kesak se rozběhl ke schodišti.
„Tudy!“ houkl na ně přes rameno. Nechtěl je nechávat samotné a zároveň se chtěl dozvědět, jaký měl ten výkřik důvod. Mohli se tu ještě potulovat tři zabijáci včetně Zurata, i když tomu moc nevěřil. Sázel spíš na cizince.
Vyběhli po chodech do patra a zastavili se. Křik ustal a bylo těžké určit, ze kterého pokoje se ozýval.
Kesak se nemusel rozhodovat dlouho. Jedny ze zavřených dveří se rozletěly a v jejich rámu stál bledý cizinec. V náručí držel dívku přikrytou jen ledabyle přehozenou pokrývkou.
Narr při spatření Wraitha tlumeně vyjekla, Teja jen tiše zírala a Kesak si pro sebe přikývl. Jeho odhad byl správný.
„Zbytek bandy už není,“ řekl spíš jako konstatování než jako dotaz.
Ace přikývl a vykročil i se svým nákladem do chodby.
„Kde je ta těhotná?“ odvážila se zeptat Teja. Svoji profesi nezapřela.
Kesak se tázavě podíval na Ace, a pak mu pohled sjel na dívku v jeho náruči.
Ace se také podíval na Andoriel. I přes její snahu a příliv energie, který ji jako vždy přinutil ke křiku, se rozhodl, že ji ze schodů raději snese. Teď mu v cestě stál Kesak a dvě neznámé ženy.
„Byla. Už není. Potřebuje koupel,“ rozhodl se pro stručnost. S posledními slovy se obrátil na ženy. Usoudil, že budou o hygieně na tomto místě vědět víc.
Narr se lehce narovnala. „Tudy, pane,“ kývla ke schodišti a jako první sešla zpátky dolů. Běžný úkon poskytnutí lázně jí připadal jako malý zázrak normálnosti v chaosu, který kolem ní panoval už mnoho dní. Odvedla toho cizince do místnosti v přízemí mírně vyčnívající z jinak rovných obvodových stěn. Výčnělek měl jednoduchý důvod: byl tam svedený tok potůčku, takže byl v lázni stálý přísun čisté vody. Velká dřevěná káď čekala na své použití vydrhnutá do běla a vedle vyvařených pruhů plátna ležely na úhledné hromádce nasekané kusy mýdla. V rohu u dveří bylo velké krbové ohniště s kovovým kotlem na ohřívání vody.
Narr začala plnit kotel vodou a Teja se rozběhla pro dřevo. Kesaka mávnutím ruky odehnala. Neprotestoval a vydal se na prohlídku domu. Chtěl vědět, jak dopadl Zurat. Jeho smrtí si nebude jistý, dokud ji neuvidí na vlastní oči.
O Zuratově konci se přesvědčil brzy, stejně jako o osudu ostatních z jeho bandy. Chvíli váhal, ale pak začal vynášet všechna mrtvá těla, která našel, z domu, a skládat je u zdi kolem pozemku. Rozhodl se, že je zakope hned další den po rozednění.
Ace stál v lázni a sledoval Narr a Teju se zjevným uspokojením. Někdo bez dohadů plnil jeho přání a příkazy. Jak povzbuzující.
Andoriel už stála na vlastních nohách a nepřítomný pohled se jí pořád vracel k oknu.
„Koupel je připravená,“ Narr Áje položila ruku na rameno. Nijak ji nevyvedlo z míry, že sebou žena trhla, a klidně ji nasměrovala ke kádi z více jak poloviny naplněné teplou vodou. Teja se k nim přidala a při pomoci se vstupem do kádě přejela po ženě rychlým hodnotícím pohledem. Pokud byla těhotná, nenechalo to na ní žádné stopy. Teja se otočila pro mýdlo, a pak s trochou obav oslovila bledého cizince. Chtěla znát fakta o té ženě. Z jeho strohých odpovědí se toho moc nedozvěděla, až na to, že ten muž zřejmě vládne nějakou zvláštní mocí nad lidským životem. Znepokojeně se podívala na Narr. Její sestra oběma rukama mnula vlasy té ženy a tiše si vzdychala. Co by za takové bohatství dala. Její vlasy byly světlé, řídké a rovné a od mala je nosila pečlivě stažené do jednoduchého drdolu.
Ace se dotkl Tejina lokte. „Prohlédni dům a najdi pro nás vhodné místo na spaní,“ řekl jí.
Dívka na něj vytřeštila oči. „Pro nás?“ zašeptala zděšeně.
„Pro mě a Andoriel,“ ukázal na káď. Se stisknutými rty sledoval, jak Teja zmizela za dveřmi lázně. Trpělivost ho stála hodně ovládání.
„Pusť mě ven!“ rozlehl se místností Andorielin hlas.
Narr zděšeně uskočila, když se Andoriel zvedla z kádě a snažila se vystoupit z vody.
„V té emulzi už se spíš umažu než umyju,“ pokračovala Andoriel a po kluzké dřevěné podlaze se pomalu vydala k potůčku. Vybrala si místo, kdy byla strouha trochu hlubší, aby se z ní dala nabrat voda do kotle a kádě, naplnila velký plecháč, kterým se voda přenášela, a vylila si ho na hlavu. Udělala to ještě dvakrát než se zvedla a nechala si přes sebe přehodit velký kus plátna na osušení.
„Děkuju,“ zamumlala už zase trochu nepřítomně.
Teja mezitím rozsvítila lucernu, nahlížela do jednoho pokoje v patře za druhým a tiše si pro sebe vzdychala nad tou spouští. Žádná z místností nezůstala ušetřena a v jedné byla dokonce propadlá část střechy. Dívka sestoupila do přízemí, obloukem se vyhnula Kesakovi táhnoucímu na dlouhém koberci mrtvé sluhy pryč z domu, a se strachem, odporem i zvědavostí začala otvírat dveře do místností kolem vstupní haly. Ke svému překvapení našla hned tři pokoje, které se daly po drobných úpravách obydlet. Nechala u nich otevřené dveře, aby je nemusela znovu hledat, a vrátila se do lázně. Hlavou se jí pořád honil bolestný křik Andoriel. Nevypadala zraněná, spíš otřesená nebo možná postižená nějakou duševní poruchou.
V lázni ji přistihla, jak Narr pomáhá vylít káď špinavé vody, zatímco ten muž se na ně díval ze vzdáleného kouta. Nebylo to nic neobvyklého, podobné obrázky viděla často i ve vsi, kde žila. Postavila lampu na odkládací stolek a šla ženám pomoci zavěsit káď na zeď, aby dobře vyschla.
„Našla jsem vhodné pokoje,“ obrátila se pak k cizinci. „Chceš je vidět?“
Beze slova kývl a vyšel do haly. „Kde budeš chtít spát?“ zeptal se Andoriel po prohlídce vhodných pokojů.
„Spát?“ pokusila se o úsměv, ale vyšel z toho spíš úsměšek. „Třeba tady,“ vešla do nejbližší místnosti.
Než vstoupil za ní, otočil se muž k sestrám a Kesakovi, který právě dokončil nepříjemnou ale nutnou práci. „Děkujeme za pomoc. Pokud byste tu chtěli zůstat - všichni - je to možné. Bylo by vhodné, kdyby se někteří sloužící vrátili. Zítra se jich vy dvě zeptáte. Pro tebe,“ podíval se na Kesaka, „se tady práce také najde.“
Chtěl za sebou zavřít dveře, když ho náhle oslovila Narr. „Počkej, pane. Jak ti máme říkat?“ zeptala se.
Wraith s odpovědí nezaváhal: „Jmenuji se Todd. Smíte mi tak říkat.“ A zmizel v pokoji za Andoriel.
Sestry a Kesak se po sobě podívali, a pak se rozešli do dalších použitelných místností.
„Todd,“ mumlala si Teja, když se za ní zavřely dveře. „To je krátké jméno pro nového pána. A jeho dům se bude nazývat jak?“
„Balaytod,“ usmála se Narr. „To by se mi líbilo.“ Odhrnula přikrývky a se slastným výdechem se do nich položila.
„Mně taky,“ otočila k ní Teja překvapeně hlavu. „Bude to Balaytod,“ řekla spokojeně. Sedla si vedle sestry. „Zítra se musíme vrátit brzy,“ zívla, „třeba ani nezjistili, že jsme pryč. Ukážeme se ve vsi a hned po snídani se vydáme za Zanií. Určitě se ráda vrátí. A bude vědět o dalších.“ Další zívnutí ji přinutilo na chvíli zmlknout. Podívala se na Narr a zjistila, že její sestra už spí. Položila si hlavu a také ona se ztratila ve snech.
Kesak se spánku bránil. Cítil jako svou povinnost hlídat dům a toho muže, který ho jako jediného ušetřil. Chodil po místnosti a nahlížel do haly, aby přemohl únavu, ale bylo to stále těžší. Z ložnice Todda a Andoriel slyšel tlumené hlasy. Ani ti dva nespali. Kesak si sedl, natáhl nohy přes pelest a pomalu se položil na záda. Rukou svíral jílec krátkého meče a pod druhou se mu schovávala dýka. Rozhodl se, že nebude spát, ale odpočívat. Věřil tomu i v okamžiku, kdy se mu zavřely oči.

Připadala jsem si jako ve snách, ale usnout bylo nad moje síly. Vzpomínky na harpyje, bílý krystal i slib se mi vrátily a míchaly se s událostmi dnešního dne. Bylo znepokojivé, že zatímco cestu za krystalem jsem měla před očima v jasných barvách, dnešek mi splýval v mlze a temnotě a tajil přede mnou dlouhé časové úseky.
Dotkla jsem se svého břicha jen lehce naznačeného pod tenkou látkou osušky. Připadala jsem si jako nejhloupější tvor vesmíru. Otázky Jak? a Proč? Na mě útočily ze všech stran.
Ace mě chytil za rameno a otočil mě k sobě. „Měla by sis odpočinout. Byl to dlouhý den,“ postrčil mě k posteli. Klopýtla jsem kupředu a zase couvla. Rozzlobeně na mě syknul. „Lehneš si už?“ zavrčel na mě, když jsem pořád obcházela postel jako svého největšího nepřítele.
Vyděšeně jsem se na něj podívala. Věděla jsem, že na jeho místě bych se tak dobře neovládala. Měl mě vyhnat, zabít, odejít a už se nikdy nevrátit a to vše nejlépe najednou. Alespoň já bych to se sebou udělala. Ale Ace jen stál uprostřed pokoje a sledoval, jak bloudím okolo.
„Promiň,“ hlesla jsem. Napadlo mě, kolikrát jsem tohle slovíčko řekla za krátkou dobu v tomto pokoji. „Omlouvám se,“ pokračovala jsem.
„A dost!“ hodil mě na postel a dopadl vedle mě, abych se nemohla zvednout. „Co mám udělat, abys už konečně zůstala ležet?“ řekl tak unaveně, až mi zatrnulo.
„Vyprávěj mi něco,“ navrhla jsem a polkla slzy, které draly na povrch od okamžiku, kdy jsem se zastavila.
„Vyprávěj?“ ušklíbl se, přetočil se na záda a lehce mě jednou rukou objal. „Tak dobře,“ pokračoval zamyšleně. „Povím ti další příběh. Bude o jednom zvláštním Wraithovi, kterého jsem kdysi potkal. Jmenoval se Aiwe, a než jsme ho i jeho druhy zachránili, byl pokusný subjekt v jednom asuranském výzkumném zařízení. A také to bude vyprávění o tom, že každé rozhodnutí má své důsledky, a jenom někdy a za zvláštních okolností se takové rozhodnutí dá změnit.“ Podíval se na mě, pak se odvrátil, zahleděl se do stropu a začal povídat:

O příštím povídání si nejsem jistá, jestli ho nerozdělím do dvou částí Je asi dvakrát tak dlouhé jak běžné kapitoly Ještě to promyslím.
Hezký víkend

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Právě jsem přišla na to, že Zelená planeta bude mít padesát kapitol a Epilog. Pokud se mi tedy podaří do padesáté kapitoly nacpat všechno, co si na mě moje postavy vymyslely A dokonce už vím, jak se bude padesátá kapitola jmenovat. Nebude to moc optimistický název Co se dá dělat. Snad to bude mít aspoň relativně dobrý konec
Jdu do Obsahu doplnit název (snad) poslední kapitoly.

[Aiwendill]

sorry, že som doteraz nereagoval, ale len tak som to narýchlo preletel a konštatujem, že sa mi to páčilo. Podrobnejší report niekedy neskôr...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Dneska nebo zítra bude poslední čtení Potom si dám asi pár dní volna
a začnu nanovo

Tímto slavnostně oznamuji, že se mi podařilo dopsat celou Zelenou planetu


Takže už se nebojím, že příběh zůstane nedokončený

Takže už se nebojím, že příběh zůstane nedokončený

To som veľmi rád.


Táto časť bola trošku ňovavejšia , ale čo človek narobí keď ho vytiahnu z vyglancovanej a vypucovanej hladomorne.
Už sa teším na príbeh o Aiwovi.

[andoriel]

Díky, Puk

Jo, jo, bála jsem se, že dřív příběh složí mě než poskládám já jeho

A vůně Taková pěkná hladomorna má svou nepopiratelnou krásu A když jsem kdysi do sr...ek namočila Ace, přece Andoriel nepřipravím o podobný zážitek

[andoriel]

Rozhodla jsem se, že Vás nebudu šetřit a dostanete Farmu v jednom kuse

Bavte se

Zelená planeta
31. Farma

„Veliteli, jsem s tvojí prací nadmíru pokojena,“ zapředla spokojeně královna. Úl fungoval. Všichni znali svoje místo, zásobárny byly částečně naplněny nezávadnou stravou a vědecká sekce se zabývala několika slibnými projekty.
Aiwe jenom mírně sklonil hlavu. Nechtěl, aby si královna všimla velkých černých kruhů pod jeho očima. Byl u královny podle pozemských měřítek asi rok. Vzpomínky na staletí pokusů ho stále pronásledovaly na každém kroku a při každé činnosti. Dokonce ho několikrát vzbudily i v hibernační komoře. Snažil se je zahnat prací a v hierarchii Úlu rychle postupoval. Místo velitele celé lodi získal dřív, než předpověděl ten, který ho vysvobodil.
Na jeho nočních můrách se nic nezměnilo.
„Pamatuji se, jak jsi sem přišel,“ pokračovala královna. „Vyděšený a plachý. Stal se z tebe bojovník.“
Aiwe opět neodpověděl. Stál před královnou a zarputile sledoval špičky svých bot. Přál si, aby ho už propustila. Měl práci.
Královna si ho klidně prohlížela a nijak se nenechala vyvést z míry jeho očividnou nervozitou.
„Máš nějaké přání, paní?“ zvedl nakonec Aiwe hlavu. Už ho přestalo bavit čekat.
„Přemýšlela jsem,“ odpověděla královna. Dávala si s řečí na čas. „Vím, jak pro tebe bylo těžké povědět mi o místě, kde jsi žil předtím, než ses dostal sem.“
Aiwe přešlápl. Nechtěl o tom místě mluvit. Nechtěl na něj myslet. Stačilo, jak ho stále pronásledovalo ve snech.
„Ale díky tomu,“ usmála se královna, „mám pro tebe novou práci. Byla by škoda nevyužít tak dobrého nápadu.“

Aiwe stál na rozlehlé louce a rozhlížel se po probíhajících stavbách. Malé dřevěné domky s kamennými základy rostly rychle. Původní plán na velké ubytovací budovy okamžitě škrtnul a zatvářil se při tom tak, že wraithský vědec, který je navrhl, vyděšeně couvl.
„Pane,“ ozvalo se za ním. Jeden z nižších důstojníků, kterého si vybral jako svého zástupce při realizaci královnina nápadu, mu podával seznam planet se subjekty vhodnými k experimentu.
Aiwe kývl a zadíval se na data. Na čele se mu objevila kolmá vráska. „Proveďte klasickou sklizeň,“ rozhodl po chvíli zamyšlení. „Vyberu z přineseného materiálu.“
Důstojník se podíval ze seznamu na velitele a zpátky. „Kde, pane?“ odvážil se zeptat.
Aiwemu se zvedly koutky úst. „Postupně všude,“ řekl a vrátil seznam důstojníkovi. „Počkej,“ zarazil ho, než stačil odejít. „Jak se jmenuješ?“
„Rien,“ odpověděl trochu neochotně důstojník.
Aiwe jen kývl a pokynul mu, že už může odejít. Pomalým krokem se vydal k nejbližší stavbě. Cítil tichý nesouhlas malého kontingentu wraithských vojáků přidělených na vykonávání těžších prací. Trval na nich ve svých požadavcích a ujistil královnu, že počáteční realizace jejího geniálního nápadu půjde mnohem rychleji, když k několika desítkám uctívačů připojí i pár řadových kukel. Mohou zastávat funkci dozorců a zároveň se s jejich přispěním značně urychlí stavba vesnice.
Než se dostal mezi první domky, snesl se na něj roj dotazů. Uctívači, unešení vlastní důležitostí, se snažili navrhnout různá vylepšení podle vlastních zkušeností.
Aiwe poslouchal a třídil návrhy od nesmyslných až po zajímavé a zároveň proveditelné.

„Neříkal jsem jasně, že máte počkat, až sklizeň osobně proberu?“ snažil se velitel udržet hlas i myšlenky v přijatelné hlasitosti. Skupinka vědců se na něj zarputile mračila přes hromádku zkonzumované potravy. Byli zvyklí vybírat si nejlepší a nehodlali na tom nic měnit.
Aiwe sklopil oči, aby se ještě jednou podíval na vyplýtvaný materiál. Byl si jistý, že přišel o značnou část použitelné sklizně. Na druhou stranu chápal i vědce. Hoffanský virus byl zákeřný a každá nezasažená planeta byla jako malý zázrak.
„Běžte,“ propustil postávající vědce. Počkal, až zmizí na svých stanovištích, a sám se vydal na okružní cestu lodí. Bude muset zhodnotit čerstvě dodanou potravu v zámotcích, než přijde i o tu. Rozhodl se, že jakmile vybere nové obyvatele vesnice, požádá královnu o malou přepravní loď, aby je mohl hned odvézt z dosahu nenechavých rukou.

Vesnice nebyla moc velká. Aiwe rozhodl, že pro začátek bude stačit pětadvacet domků. Až se první osadníci zabydlí, mohou přistavět, co se jim bude líbit, a pomoci dalším se stavbou nových obydlí.
Výběr základních vzorků byl mnohem složitější, než si původně představoval. Lidé a jejich nepochopitelné rodinné vazby ho mátli. Pár dní se snažil pochopit, jak lidské společenství funguje, ale nakonec nad ním mávl rukou a vybíral podle vlastních kritérií a ne podle proseb vybraných subjektů… zarazil se. Tak je rozhodně nazývat nebude. Pokusné subjekty, vybrané subjekty, to všechno mu moc připomínalo časy ne tolik vzdálené, jak by si sám přál.
„Moji pečlivě vybraní lidé,“ zamumlal si, když odchlípl ret statného muže v zámotku, aby zkontroloval stav jeho chrupu.
Po třetí úspěšné sklizni se přepravní loď příjemně zaplnila. Nejvíc času zabraly testy na přítomnost hoffanského viru a prověření genetické kompatibility.
Aiwe si uvědomoval, že počáteční fáze je nejdůležitější. Až začne ta následná, bude už na jakékoli opravy a úpravy pozdě. Trvalo mu více jak rok, než postupně převezl na vybranou planetu dostatečný počet lidí. Rien se svého úkolu – shromáždit semena plodin pěstovaných na sklizených planetách – zhostil dokonale. S každou skupinkou putovalo do rozrůstající se vesnice i několik pytlů z původních sýpek.
Noví obyvatelé se v prvních dnech báli a utíkali do lesů, ale brzy pochopili, že od hlídkujících Wraithů jim žádné nebezpečí nehrozí, a když se na orbitě objevila cizí wraithská loď, hlídači ji rychle zahnali. Připravené domky se začaly plnit a hned u lesa rostly nové. Na druhou stranu, do otevřené travnaté pláně, se zakousla první políčka, která zatím vypadala spíš jako záhonky. Vesničané zkoušeli, kterým dovezeným plodinám se bude dařit nejlépe.
Čtyřstý den od přistání na vybrané planetě, které její noví obyvatelé začali říkat Sayari, stál Aiwe opět před královnou.
„Vše je připraveno, paní,“ řekl s lehkou úklonou. Cítil, jak se v něm střídá hrdost s panikou. Podle svého přesvědčení udělal pro fungování královnina plánu vše, co bylo v jeho silách. Panika naznačovala, že mohou přijít i nečekané horké chvilky. Nikdy předtím se o fungování lidského společenství nezajímal a brzy měla přijít doba, kdy jedno takové uměle vzniklé společenství povede. Navíc bude za jeho úspěch osobně zodpovědný.
Královna si ho prohlížela s jemným úsměvem. Věděla, z čeho pramení jeho obavy. Po staletích ponižování se v krátkém čase dostal ke značné moci a na její rozkaz ji bude muset přesunout z Úlu na planetu mezi potravu. Už zaslechla, co si o jeho úkolu šuškají někteří důstojníci. Vláda nad lidmi, které ani nebude moci ve velkém trestat smrtí, to některým znělo spíš jako trest. Královně to bylo jedno. Měl trochu odlišné zkušenosti a několikrát se přesvědčila, že je dokázal chytře využít, ať už to bylo při postupu hodností na lodi nebo při sklizních. Byla by nedbalá, kdyby i ona nevyužila všeho, co se jí nabízelo.
„Pak tedy očekávám, že po uplynutí lhůty dvě stě dnů, na které jsme se dohodli, bude planeta plně zabydlena vhodnou potravou,“ řekla a vstala. „Je připraveno i zařízení na úpravu času?“ zeptala se Aiweho cestou na můstek. Chtěla být zahájení celé operace osobně přítomna.
„Jistě. Zkontroloval jsem nastavení před několika minutami. Po jeho aktivaci bude každý den ve volném vesmíru znamenat deset let na Sayari.“ Aiwemu se neznatelně zadrhl hlas při pomyšlení, že bude dva tisíce let zavřený na planetě s lidmi. Společnost mu bude dělat jenom Rien a dvacet vojáků. Nemohl jich vzít víc. Zpočátku by se neuživili. Jeho návrhy, aby lidskou základnu na planetě nechali v časové bublině bez přítomnosti Wraithů, se nesetkaly s přízní královny. Nechtěla riskovat epidemie a války, kterým by Aiwe a jeho pomocníci mohli předejít. Po určeném čase chtěla naplnit zásobárny až po okraj a rozhodnout, zda bude k experimentu pokračovat. Aiwe se obával, že jedním cyklem jeho služba na Sayari neskončí. Přísun nezávadné potravy byl pro Wraithy příliš důležitý.
Královna spokojeně kývla.

Dvě Šipky stály na okraji vesnice, ostatních osm bylo ukryto ve vzdáleném pohoří.
„Jste připraveni?“ ozvalo se z malé vysílačky v kokpitu jedné ze Šipek u vsi.
Aiwe se naklonil dovnitř a krátce potvrdil, že jsou všichni na planetě. O připravenosti neřekl nic. Nebyl si jistý, jestli jsou připraveni. On nebyl, a když se podíval do tváře Riena, poznal, že i jeho zástupce má do připravenosti daleko.
Narovnal se a zahleděl na oblohu. Přes místní hvězdu přešel sotva znatelný stín. Aiwe si nebyl jistý, jestli to byl řídký oranžově zbarvený obláček vodní páry nebo aktivace časového zařízení. Natáhl ruku do Šipky, aby se pokusil znovu vyvolat spojení s okrajem solární soustavy, ale pak ji stáhl. Kdyby zařízení nepracovalo správně, jistě by se to už dozvěděl. S tichým povzdechem se vydal do vesnice, aby zjistil, jaké tam vládnou poměry, a zkontroloval počáteční stádia úrody.
„Křižník tady zůstane. Bude hlídat soustavu a opatrovat časové zařízení víc než potomstvo Úlu. Nic nečekaného se nesmí přihodit. O každém vyrušení mě okamžitě informujte,“ rozkazovala královna a oči nespouštěla z monitoru přenášejícího obraz soustavy. Byl rozmazaný a polohu planet nebylo možné jednoznačně určit. Královna se chtěla původně ještě pár dní zdržet a sledovat, jestli vše probíhá podle plánu, ale při pohledu na obrazovku se jí za chvíli začala točit hlava. Bude lepší, když poletí dál a nechají tady na hlídce křižník. Po dvou stech dnech přiletí zpět na velkou hostinu.
Dvě stě dní byla solární soustava s planetou Sayari pečlivě hlídána. Královnin Úl v té době několikrát přiletěl, aby se sama panovnice přesvědčila, že je v okolním vesmíru klid a nic neruší její skvěle vymyšlený experiment.

„O dalším osudu Aiweho a jeho jedenadvaceti Wraithů se můžeme jenom dohadovat,“ uzavřel Ace první část svého vyprávění. Pohodlněji si opřel hlavu a podíval se na mě, jestli stále poslouchám.
Poslouchala jsem s očima široce otevřenýma.
„Představuji si to nějak takto,“ pokračoval Ace ve vyprávění:

Aiwe seděl s nohama pohodlně nataženýma před sebou a sledoval první dítě narozené na Sayari. Ani to netrvalo moc dlouho, ušklíbl se pro sebe. Rok a půl od jejich příchodu na planetu měli prvních patnáct mladých a další se narodí v blízké době.
Malé Sari nebyl ani rok a právě se pokoušela o první krůčky. Bylo zábavné pozorovat s jakou námahou se zas a znovu staví, vrávorá a opět padá.
Jiní lidé v dohledu nebyli. Zřejmě nikdo nepředpokládal, že by se Sari vydala sama na procházku.
Aiwe vstal a šel si to nemotorné mládě prohlédnout zblízka. Sari k němu zvedla hlavu, usmála se a natáhla ruce. Wraith automaticky ucukl, pak jí podal prsty a nechal ji, aby se jich chytila a vytáhla se na nohy. Třemi rychlými krůčky překonala vzdálenost k jeho noze a objala ji.
Aiwe se narovnal. Nebyl si jistý, co má dělat. Mláďatům zakázal jakkoli ubližovat. Nemohl porušit vlastní příkaz. Cítil, jak se mu malé prstíky zarývají do kůže, když se Sari obracela, aby si vybrala nový směr pochodu. Sotva se ho pustila, vrátil se na svou vyvýšenou pozorovatelnu na zápraží domku na okraji velké vesnice. Léto zde bylo horké a on dal přednost plátnu před obvyklým koženým oblečením. Právě se mu to vymstilo v podobě malých, okamžitě se hojících ranek po dětských prstících. Pozoroval ji přimhouřenýma očima a opakoval si, že jednou, až Sari zestárne natolik, aby nemohla mít děti, vyhradí si ji pro sebe.
To bylo jedno z prvních pravidel pro život na planetě, které zavedl hned po svém příchodu. Tehdy vyvolalo vlnu zděšení, ale lidé si na tu myšlenku postupně zvykli. Nebo to tak aspoň vypadalo. Nikdo neprotestoval, nikdo neutíkal. Lidé pilně pracovali, aby měli co jíst, stavěli nové domy, kůlny, sýpky, dílny a kdoví co ještě, a také se pilně množili. Aiwe se na to všechno díval ze své verandy s Rienem stojícím za zády se skrývanou spokojeností dobrého hospodáře.

Po třech stech letech se dřevěné domky původní osady proměnily v kamenné stavby a populace lidí se rozrostla na několik tisíc jedinců.
Dvacet dva Wraithů obývalo společně největší dům ve městě, ale stavba jejich soukromých sídel byla naplánována po celé planetě. Nebyla to rozmařilost, ale potřeba většího růstu. Jejich působiště nebylo na jednom místě Sayari, měli za úkol osídlit ji celou a více jak desetina času už uplynula. Většina sídel byla zatím jenom v hrubých plánech, ale jejich umístění bylo už teď přesně dané.
Aiwe společně s Rienem pečlivě zkoumal velká jezera plná ryb, úrodná údolí a naleziště rud a vytvářel možné scénáře a simulace, aby jejich plán na rychlý růst lidské populace nenarušil žádný nedostatek.
„Je to jako nějaká hra,“ řekl mu Rien večer před prvním velkým stěhováním části osadníků na nové území poblíž široké řeky a lesa s dostatkem dřeva i zvěře. Vybrali to místo proto, že bylo přístupné po souši i po vodě. Nemuseli tak zásoby potřebné pro začátek nové osady dopravovat Šipkami a mohli nechat na lidech, aby si poradili sami.
Druhý den před rozedněním se na pláni u městečka shromáždili snad všichni jeho obyvatelé a také většina z vesnic roztroušených po okolí. Pohled na kolonu vozů byl impozantní. Před každou z dřevěných konstrukcí až do vrchu naloženou nářadím a zásobami stálo obrovské silné zvíře – kenrut. Poháněči si klepali hůlkami o boty a hladili svá zvířata po širokých nozdrách, aby je uklidnili.
Aiwe kontroloval seznam odcházejících. Spokojeně pokyvoval hlavou, dokud mu pohled nepadl na výčet poslední rodiny.
„Ne!“ zavrčel dost nahlas, aby ho uslyšel Rien. „Tahle tady zůstane!“ Podal mu seznam a černým nehtem zatrhl jedno jméno.
„Sara?“ Rien nedokázal skrýt údiv smíchaný s rozladěním. Všiml si, že rodinu, do které patřila Sara, velitel sleduje obzvlášť pečlivě. Drobná nenápadná dívka se zelenýma očima nikdy žádnému z Wraithů nedala důvod k pohledu navíc, natož ke stížnosti. Vybral její rodinu osobně, aby unikla přísnému Aiweho dohledu, který byl podle Rienova názoru zbytečný. Potřebovali udržet budoucí potravu v klidu. Stres z přílišné pozornosti neprospíval nikomu.
„Zůstane ve městě.“ Aiwe své rozhodnutí podpořil výrazným gestem ruky.
Rien mlčky sklonil hlavu, otočil se a prodral se k posledním třem naloženým vozům. Netrvalo dlouho a za trochy křiku a zmatků se zvířata i se svým nákladem otočila a prošla narychlo uvolněnou cestou zpátky do města.
Aiwe si všiml nejenom vyděšeného pohledu Sary, ale také nesouhlasu Riena. Stiskl ruku v pěst, aby ovládl nával hněvu. Jeho zástupce nevěděl, že Sara patří k rodině, která se na Sayari jako první rozmnožila. Znovu ucítil prstíky malé Sari zaryté ve svém svalu. Tuto rodinu, a zvlášť její ženy, nehodlal pustit z dohledu za žádných okolností.

„Slyšel jsem ve městě nový příběh,“ řekl Rien. „Proslýchá se, že celá Sayari čeká na návrat velké vládkyně, která se snese z nebes. Lidé začali vytvářet zvětšovací zařízení a obracejí je k obloze, aby ji zahlédli jako první.“
Aiwe se usmál. Asi před půl rokem se zmínil o něčem podobném před několika služebnými v domě. Už si myslel, že jeho snaha vyšla nadarmo, ale právě se dozvěděl, že vyšla ještě lépe, než se odvažoval doufat. Manipulace s lidmi byla jednoduchá. Za těch osm set let se dokonale naučil, jak mezi nimi šířit dezinformace, pověry a ovlivňovat jejich myšlenky tak obratně, aby byli přesvědčení, že jsou jejich vlastní.
„Sari,“ oslovil později odpoledne starou ženu utírající neviditelný prach v jeho pokoji, „přijď sem brzy ráno. Už je čas.“
Sari se hluboce poklonila a beze slova zmizela v podvečerních stínech. Před více jak padesáti léty dostala jméno po svém předkovi - první ženě, která se na planetě narodila. Už deset let ji Wraithové nechali přesluhovat a trápit se problémy stáří, kterých byli mnozí ostatní ušetřeni. Konečně se snad i ona dočkala svého času odchodu. Usmála se. Předat zbytek své energie veliteli byla pocta, které se dostalo jenom málokomu.

„Veliteli!“ Rien stál ve dveřích soukromých pokojů Aiweho, ruku měl zvednutou v obranném gestu a napůl vztaženou k Syar. Ležela na podlaze víc mrtvá než živá po jednom z velitelových výslechů.
V posledních letech si vzal do hlavy, že se na Sayari zmáhá hnutí odboje, které se snaží zlikvidovat Wraithy na planetě a zabránit příletu královny. Na všech veřejných místech placení vyvolávači provolávali slávu blízkému příletu hvězdné lodi s panovnicí a na skrytých místech se jistě scházelo několik nespokojenců, kteří si přáli jenom jednu změnu: zmizení všech Wraithů z povrchu Sayari.
„Vím, že něco tají,“ zavrčel Aiwe. „A řekne mi to.“
Rien získal popelavou barvu. Věděl, co Syar tají a že to nejsou plány hnutí odporu.
„Pane,“ zašeptal, když viděl, že se Aiwe znovu sklonil nad ležící dívkou. „Nechrání žádný odpor. Na to vám můžu dát své slovo.“
Aiwe se napřímil a podezřívavě si ho přeměřil. „Tak co tají?!“ štěkl netrpělivě.
Rian zaváhal. Nechtělo se mu přiznávat k vlastní slabosti. Koutkem oka zahlédl Syar. Pootočila hlavu, aby na něho viděla, a pak s ní mírně zavrtěla. Rian ucítil osten ponížení. Ta dívka se zdála silnější než on. Narovnal se a podíval se veliteli do očí.
„Syar tráví většinu svého času se mnou. Nemá možnost vymýšlet plány na nějaký odpor, protože celou svoji pozornost věnuje mně,“ řekl s větším odhodláním, než jaké ve skutečnosti cítil. Byl si dobře vědom toho, že velitel podobné vztahy striktně zakázal hned na počátku celého experimentu.
Wraithové měli na lidskou populaci dohlížet, aby se náležitě množila a poskytla jejich Úlu hojnost potravy při každé návštěvě. Bližší vztahy s tak nízkým druhem byly nepřijatelné a trestané smrtí obou proviněných. Rien byl za téměř dva tisíce let na planetě svědkem celkem tří exekucí, když se některý ze strážců provinil s lidskou ženou. Žádná z těch smrtí nebyla jednoduchá a Rien stěží potlačil zachvění, když si na ně vzpomněl.
„Celou? Svoji? Pozornost?“ zdůrazňoval Aiwe slova svého zástupce. Byl zděšený skoro stejně, jako Wraith stojící před ním. Nejen, že se musí vypořádat s odbojem, navíc ho zradil ten nejbližší, který ho měl za všech okolností podporovat. Trhnutím zvedl Syar na nohy a postrčil ji k Rienovi takovou silou, že mu přímo vletěla do náruče. „Postarej se o ni,“ zavrčel. Vztek prozatím ukryl.
Rien beze slova chytil Syar a odnesl ji do svého pokoje. Netrvalo mu dlouho zahojit dívce rány a vrátit jí sílu. Stačil jediný dotek. Nepřekvapilo ho, že vzápětí do místnosti přišli tři ze strážců a oba je odvedli. S dívkou zacházeli celkem slušně, ale Rien cestou na nejvyšší z věží jejich společného sídla ztratil kvůli úmyslně způsobeným zraněním většinu své životní síly.
Aiwe stál na ochozu a díval se na ně bezvýrazným pohledem.
„Za porušení jednoho z nejdůležitějších zákonů této planety,“ začal odříkávat zpočátku tiše, ale s každým slovem jeho hlas zesiloval, „vás čeká trest, který je úměrný vaší vině. Chtěli jste být spolu. Spolu jste trávili čas, plánovali zničení královské lodě, spolu nyní pomalu zemřete. Slyšte, lidé Sayari! Tito dva se provinili tím nejhorším způsobem. Všichni teď můžete sledovat, jak budou společně umírat. Pomalu umírat.“ Poslední slova už zase jenom šeptal.
Dav lidí z města shromážděný před wraithským domem stál tiše. Všechny tváře byly otočené vzhůru a dívaly se, jak jsou Rien a Syar přivázáni za ruce na dlouhý provaz a zavěšeni z ochozu tak, aby se nedokázali sami osvobodit.
Dva muži na okraji davu se na sebe podívali a pomalým krokem se vydali na svou další cestu. To, co se v poslední době dělo, už bylo neúnosné. Někdo s tím musel něco udělat a oni věděli, co by to mělo být.
Rien s obtížemi zvedl hlavu, aby viděl na Syar. Zašeptal její jméno. Lano se pootočilo a najednou se díval do očí Aiweho.
„Milost,“ řekl chraplavě. „Pro ni,“ dodal, když viděl, jak se velitel zamračil.
Aiwe se na něho díval bez známky, že by ho slyšel. Pak mu z úst splynulo tiché „Nikdy,“ a velitel se otočil a odcházel.
Rien se znovu otočil k Syar. Poznal, že už je pro ni pozdě. Syar byla mrtvá. I wraithského zástupce opouštěly poslední zbytky sil. Jako ve snu cítil zachvění země a viděl, jak se k němu ze všech stran žene ohnivá stěna.

Čas udělal krůček zpět

„Veliteli!“ Rien stál ve dveřích soukromých pokojů Aiweho, ruku měl zvednutou v obranném gestu a napůl vztaženou k Syar. Ležela na podlaze víc mrtvá než živá po jednom z velitelových výslechů.
V posledních letech si vzal do hlavy, že se na Sayari zmáhá hnutí odboje, které se snaží zlikvidovat Wraithy na planetě a zabránit příletu královny. Na všech veřejných místech placení vyvolávači provolávali slávu blízkému příletu hvězdné lodi s panovnicí a na skrytých místech se jistě scházelo několik nespokojenců, kteří si přáli jenom jednu změnu: zmizení všech Wraithů z povrchu Sayari.
„Vím, že něco tají,“ zavrčel Aiwe. „A řekne mi to.“
„Pane, čeká potomka,“ namítl Rien.
Aiwe se po něm rozzlobeně ohlédl. „Co to s tím má společného?“ štěkl.
Rien otevřel ústa, ale neodvážil se připomenout veliteli první zákon Sayari, a zase je zavřel. Aiwe pochopil, skočil k Rienovi a přirazil ho loktem na zeď vedle dveří.
„Mám čekat, až se narodí další z těch, kteří se chtějí bránit?“ zasyčel mu zblízka do obličeje. Zlost se v něm zvětšovala úměrně k tomu, jak si uvědomoval, že se chová stejně jako vědci z Via Dimidia. Nedokázal to ovládnout. Potřeboval mít pod kontrolou celou lidskou populaci a Syar a její rodinu zvlášť. „Začalo to u Sari a skončí u Syar,“ řekl zdánlivě klidným hlasem. Odstoupil od Riena, trhnutím zvedl dívku na nohy a vlekl ji vzhůru na nejvyšší věž společného wraithského sídla.
„Poslední šance na pravdu,“ naklonil se těsně nad dívčinu tvář. Nebyl si jistý, jestli ho vůbec slyšela. Byla ochromená bolestí a děsem a podle představ Aiweho i odhodláním neprozradit nic, z čeho by mohl hnutí odhalit. Rychlým pohybem jí jedním koncem dlouhého lana spoutal ruce před tělem a jeho druhý konec přehodil přes vyčnívající trám.
„Nebudeš mluvit?“ mručel si spíš pro sebe, než že by kladl otázku. To už držel Syar na rámu vysokého okna. Volný konec provazu si obtočil kolem předloktí a pevně ho chytil. Nechtěl, aby se zabila hned pádem na kamennou cestu. „Až tě uvidí, určitě někdo promluví,“ ušklíbl se a rozevřel prsty držící dívku za rameno.
Vypadla z okna a rozhoupala se asi patnáct metrů nad zemí. Ani nevykřikla.
Velitel ji chvíli pozoroval. Teprve když se otočil k odchodu, všiml si, že ještě pořád drží druhý konec provazu. Přivázal ho k velkému železnému kruhu ve stěně vedle okna, ven už se ani neohlédl a odešel zpátky do svých pokojů. Potřeboval být sám a promyslet si další krok k odhalení spiknutí.
Samota mu nebyla dopřána. Netrvalo ani dvacet minut a dostavila se delegace z města s úpěnlivou prosbou, aby těhotné ženě odpustil prohřešek, ať už byl jakýkoli, nebo jí alespoň nechal porodit. Seděl za stolem, díval se před sebe a na žádná slova nereagoval. Delegace odešla bez odpovědi a se strachem, že i oni budou čelit zlobě velitele.
Pak přišel Rien. Neprosil, nežádal ani nevyhrožoval, prostě se zeptal, kdy může Syar osvobodit.
K tomu Aiwe zvedl hlavu. „Nikdy,“ řekl sotva slyšitelně a zase hlavu odvrátil.
Rien se lehce uklonil a odešel.
Aiwe konečně zůstal sám se svými myšlenkami.
Rien odešel nejenom z pokoje velitele, ale i z wraithského sídla. Bloudil ulicemi, dokud nenarazil na nenápadného muže, který očividně mířil přímo k domovu, aby si odpočinul po těžké práci. Rien počkal, až muž zatočí do prázdné uličky, několika rychlými kroky ho dohonil a za loket ho otočil k sobě.
„Vím, kam umístit nálož, aby nadělala co nejvíc škody,“ řekl mu bez okolků.
Muž se na něj vyděšeně podíval.
„Znáš mě pod jménem Furel,“ pokračoval Rien, když pochopil, že se od muže žádné reakce nedočká.
„Furel?“ vydechl muž nevěřícně.
Rien přikývl a netrpělivě čekal, až si muž přebere informace, kterých se mu dostalo. Věděl, že lidé chápou pomalu a musí jim dát čas.
V očích muže se zažehla jiskřička poznání a Rien ho pustil. Zároveň mu pokynul, aby ho následoval. „Ukážu ti to místo. Vím, že máte dostatečně silnou nálož. Umístíte ji tam sami. Jestli Syar zemře…,“ nedopověděl. Nemusel.
Na jezero plné výbušné směsi přišel nedávno právě na nenápadné procházce se Syar. Odvedl tam muže a nechal ho svému osudu. Nebyl Furel. To jméno si jenom vypůjčil od jednoho z prvních odpůrců příletu královny. Sám ho před rokem chytil a zabil a teď ho ještě využil k pomstě nad krutým trestem Syar bez soudu a slitování.
Docházel k wraithskému domu a viděl před ním skupinku lidí hledící nahoru. Také zahlédl několik mužů nenápadně se kradoucích ke vstupu do skalních jeskyní s podivně neforemnými kabáty zapnutými až ke krku.
Došel pod vystupující trám a vzhlédl stejně, jako všichni lidé. Syar sebou v tu chvíli trhla a zůstala viset na provazu se zvrácenou hlavou. Rien věděl, že právě zemřela.
Vzdálená detonace roztřásla všechny stavby ve městě. Než stačily popadat, dostihla je ohnivá stěna. Oranžové záře na obloze si nikdo nevšiml.

Čas udělal krůček zpět

„Veliteli!“ Rien stál ve dveřích soukromých pokojů Aiweho, ruku měl zvednutou v obranném gestu a napůl vztaženou k Syar. Ležela na podlaze víc mrtvá než živá po jednom z velitelových výslechů.
V posledních letech si vzal do hlavy, že se na Sayari zmáhá hnutí odboje, které se snaží zlikvidovat Wraithy na planetě a zabránit příletu královny. Na všech veřejných místech placení vyvolávači provolávali slávu blízkému příletu hvězdné lodi s panovnicí a na skrytých místech se jistě scházelo několik nespokojenců, kteří si přáli jenom jednu změnu: zmizení všech Wraithů z povrchu Sayari.
„Vím, že něco tají,“ zavrčel Aiwe. „A řekne mi to.“
„Pane, čeká potomka,“ namítl Rien.
Aiwe se po něm rozzlobeně ohlédl. „Co to s tím má společného?“ štěkl.
Rien otevřel ústa, ale neodvážil se připomenout veliteli první zákon Sayari, a zase je zavřel. Aiwe pochopil, skočil k Rienovi a přirazil ho loktem na zeď vedle dveří.
„Mám čekat, až se narodí další z těch, kteří se chtějí bránit?“ zasyčel mu zblízka do obličeje. Zlost se v něm zvětšovala úměrně k tomu, jak si uvědomoval, že se chová stejně jako vědci z Via Dimidia. Nedokázal to ovládnout. Potřeboval mít pod kontrolou celou lidskou populaci a Syar a její rodinu zvlášť. „Začalo to u Sari a skončí u Syar,“ řekl zdánlivě klidným hlasem. Odstoupil od Riena, trhnutím zvedl dívku na nohy a vlekl ji vzhůru na nejvyšší věž společného wraithského sídla.
„Poslední šance na pravdu,“ naklonil se těsně nad dívčinu tvář. Nebyl si jistý, jestli ho vůbec slyšela. Byla ochromená bolestí a děsem a podle představ Aiweho i odhodláním neprozradit nic, z čeho by mohl hnutí odhalit. Rychlým pohybem jí jedním koncem dlouhého lana spoutal ruce před tělem a jeho druhý konec přehodil přes vyčnívající trám.
„Nebudeš mluvit?“ mručel si spíš pro sebe, než že by kladl otázku. To už držel Syar na rámu vysokého okna. Volný konec provazu si obtočil kolem předloktí a pevně ho chytil. Nechtěl, aby se zabila hned pádem na kamennou cestu. „Až tě uvidí, určitě někdo promluví,“ ušklíbl se a rozevřel prsty držící dívku za rameno.
Vypadla z okna a rozhoupala se asi patnáct metrů nad zemí. Ani nevykřikla.
Velitel ji chvíli pozoroval. Teprve když se otočil k odchodu, všiml si, že ještě pořád drží druhý konec provazu. Přivázal ho k velkému železnému kruhu ve stěně vedle okna, ven už se ani neohlédl a odešel zpátky do svých pokojů. Potřeboval být sám a promyslet si další krok k odhalení spiknutí.
Samota mu nebyla dopřána. Netrvalo ani dvacet minut a dostavila se delegace z města s úpěnlivou prosbou, aby těhotné ženě odpustil prohřešek, ať už byl jakýkoli, nebo jí alespoň nechal porodit. Seděl za stolem, díval se před sebe a na žádná slova nereagoval. Delegace odešla bezu odpovědi a se strachem, že i oni budou čelit zlobě velitele.
Pak přišel Rien. Neprosil, nežádal ani nevyhrožoval, prostě se zeptal, kdy může Syar osvobodit.
K tomu Aiwe zvedl hlavu. „Nikdy,“ řekl sotva slyšitelně a zase hlavu odvrátil.
Rien se lehce uklonil a odešel.
Aiwe konečně zůstal sám se svými myšlenkami.
„Zničím je,“ šeptal si pro sebe. „Odboj. Podzemí. Celé Podzemí zničím. Nic neohrozí přílet královny. Zničím celé podzemí,“ uzavřel polohlasem. Jako ve snách vstal a vyšel z pokoje. Pohyboval se chodbami a připadalo mu, že plave. Vznášel se na vlně odhodlání a šílenství, a ta ho vedla do suterénu k pečlivě upraveným sklepům, a pak ještě hlouběji do jeskyní, které objevil už kdysi dávno a kam chodíval, aby si srovnal myšlenky. Jeskyně mu připomínaly chodby wraithské lodi a pobyt v nich ho uklidňoval.
Tentokrát se nechtěl uklidnit. Měl před očima cíl své cesty: Velké jezero plné zvláštní vysoce hořlavé směsi. Sedl si k němu a díval se do jeho temných vod.
Netrvalo to dlouho. Zamrkal, jakoby se probíral z transu, otočil se a s prvním krokem zpět hodil přes rameno zvláštní bělavý kamínek. Kamínek dopadl na mělčinu na okraji jezera a zdánlivě se nic nestalo. Ani vlnka se nerozběhla po hladině. Aiwe stačil udělat ještě dva další kroky a dostat se za první ohyb skalních chodeb, když se po jezeře místo vlnky rozběhl plamínek. Rostl a mohutněl a než se velitel dostal do sklepení, valila se z jezera do všech jeskyní obrovská ohnivá povodeň.
V přízemí Aiweho hledal Rien. Velitelovy pokoje byly prázdné a věděl, že ani ve věži není, tak běžel dolů s představou, že se šel Aiwe projít. Narazil na něj ve chvíli, když velitel otvíral vchodové dveře.
„Pane,“ vydechl zástupce. „Ta dívka. Syar. Už je mrtvá. Její zranění byla zřejmě vážnější než…,“ nedořekl.
Země se jim začala chvět pod nohama a na obloze se objevila oranžová záře.
„Co to…? Časové pole,“ zašeptal Aiwe.
Země pukla náporem ohnivého šílenství. Planeta se otřásala výbuchy po celém svém povrchu až se v posledním vzedmutí ohně a roztavených hornin rozprskla do ztracena.
Časové pole před ohnivou stěnou zmizelo a znovu se objevilo, aby Sayari scelilo asi tři hodiny před výbuchem.

Čas udělal krůček zpět
.
.
.
.
.

Ace mě k sobě přitáhl blíž. „Dva tisíce let na planetě mezi lidmi. Muselo to být vyčerpávající. Navíc s vědomím, že v reálném vesmíru oběhne jenom dvě stě dnů. Za dva tisíce let se dá změnit úplně všechno, ale za dvě stě dnů zůstane většina věcí stejná.“
„Ale jak…?“ začala jsem se ptát.
„Dopovím ti to,“ přerušil mě slibem. „už to nebude dlouhé vyprávění.“

„Má paní, už je to dvě stě dní od chvíle, kdy jsme zapnuli časové zařízení. Přejete si ukončit změnu času?“ Wraith se hluboce klaněl před královnou.
Stále tak dokonalý, pomyslela si. Pořád jí dával najevo svoji bezbřehou oddanost a vděčnost, že ho vyvolila za velitele lodi, zatímco ten původní – Aiwe – žil mezi lidmi na farmě.
Farma. Královna si neodpustila úšklebek. Velice trefně vyjádřeno. Byla zvědavá, jak si její bývalý velitel mezi tou zvěří poradil.
„Ukončete to,“ pokynula veliteli. Nechala ho, aby sám položil dlaň na časové zařízení a druhou rukou zadal v rychlém sledu sérii složitých příkazů. Nekontrolovala ho, upřeně sledovala monitor s obrazem soustavy a rukama svírala okraj nejbližšího ovládacího pultu. Už dlouhou dobu se necítila tak nedočkavá, jako v této chvíli.
Klouby na rukou jí zbělely. Obraz ukazoval něco, co v první chvíli nedávalo žádný smysl.
„Co se stalo?“ Nový velitel zvedl hlavu, aby se i on podíval na obrazovku, a vzápětí byl sražen královnou k zemi. Tvář měla bledší než obvykle a na krku jí vyskákaly tmavé skvrny. Velitel zůstal ležet a neodvažoval se pohnout. Čekal, až se od něj královna odvrátí, a pak teprve opatrně natočil hlavu, aby viděl na monitor.
Zařízení na dilataci času fungovalo na první pohled bezchybně. Časová bublina zmizela a soustava vypadala zdánlivě v pořádku. Pak mu pohled padnul na Sayari a křečovitě zaryl prsty do podlahy.
Sayari v mlhavém obláčku na své dráze kmitala v kratičkém, jenom citlivými senzory zaznamenaném rozmezí, a její vzhled nebylo možné pohledem určit.
„Blíž!“ zasyčela královna.
„Sondy,“ odvážil se vzápětí navrhnout velitel. Královna se po něm ani neohlédla, ale kývla na jednoho z důstojníků tiše stojících opodál.
Sondy vyletěly k planetě. Než se ustálily v patřičných vzdálenostech, několik jich bylo pohlceno anomálií kolem sledované planety. Brzy bylo jasné, že se sondy musí držet v poloviční vzdálenosti mezi Sayari a oběžnou drahou nejbližších planet. Obrazy přenášené na palubu Úlu vědci rozebírali obrázek po obrázku a tváře se jim stále víc chmuřily.
„Tohle dlouho nevydrží,“ zavrčel jeden z nich. Prohlížel si sadu snímků ze Sayari od zdánlivě klidné planety až po poslední, který celý zaplňovala stěna ohně.
„V jakém časovém rozmezí se pohybujeme?“ zeptala se královna. Právě vešla do laboratoře uzpůsobené pro výzkum vzniklého jevu. Kolem všech stěn byly velké obrazovky zachycující jednotlivé fáze planety ve smyčce.
„Jedná se o několik hodin. Nejvýš pět, nejméně dvě,“ odpověděl jeden z vědců královně. Ani k ní neotočil hlavu, stále ponořen do složitých výpočtů. „V okamžiku zrušení dilatačního pole na planetě došlo k nějaké katastrofě, která zapříčinila, že se čas kolem ní zhroutil do smyčky.“
„Jestli se nám nepodaří smyčku ukončit, roztrhá to celou soustavu,“ doplnil ho další.
Královna po něm netrpělivě šlehla očima. Soustava ji nezajímala, chtěla svoji bohatou sklizeň.
Další zkoumání nepřineslo žádné pozitivní výsledky. Po stu dnech usilovné práce věděli vědci z královnina Úlu, jak časovou smyčku nelze vypnout. Na způsob, jak to celé zastavit, nepřišli.
Královna v zoufalství oslovila další lodě s nabídkou, že se o sklizeň rozdělí s tím, kdo nalezne správnou odpověď na hádanku časové smyčky.
Po další stovce dnů se k Wraithům přidaly i některé jiné rasy, aby společně vyřešily záhadu. Solární soustava se začala přeskupovat, aby se vyrovnala s jiným působením sil, a dělala ve výpočtech ještě větší zmatek.

Ace se odmlčel a zhluboka se nadechl.
„Když jsem po půl roce vlastních výzkumů a zkoumání z toho místa odlétal, neměl nikdo k řešení blíž než v den, kdy časová smyčka začala působit. Kolem soustavy byla shromážděna úctyhodná sbírka vesmírných průzkumníků, vědců i zatvrzelých teoretiků ze všech částí galaxie. O mnohých z přítomných ras jsme nikdy předtím neslyšeli a podle stupně vyspělosti jejich vybavení o nich po ukončení této krize zase neuslyšíme. Bylo to zvláštní, jak jeden problém dokázal spojit nepřátele na život a na smrt. Po úvodní fázi, které se zúčastnili pouze Wraithové, už o žádné sklizni nepadlo jediné slovo. Důležitý byl jen problém s ukončením časové smyčky a záchranou obydlené planety.
Poslední, co jsem před odletem zaslechl, bylo, že se na jedné cestovatelské lodi objevil povznesený Antik. Nějaká žena s bezvýznamným jménem. Stručně oznámila, že časovou smyčku může zrušit pouze obyvatel planety Sayari změnou svého postoje. Dokud při každém opakování dojde na konci k výbuchu, bude mít smyčka dost energie ke svému opakování.“
Ace se odmlčel zahleděný do prázdna.
„A nemohla ta Antička pomoci?“ zeptala jsem se.
„Ptáš se jako všichni ostatní,“ ušklíbl se Wraith. „Možná mohla pomoci, ale nechtěla. Bylo jí to vlastně jedno.“
Cítila jsem, jak se vedle mě otáčí do pohodlnější polohy.
„Myslíte si, že Antiky znáte, že jsou to vaši dávní předci, ale nevíte vůbec nic. Jsou nelítostní, bezohlední a zahledění jenom do sebe. Proč si myslíš, že jsme s nimi vedli válku? Pro jejich krásné oči a dobrá srdce? Soucit nebo snaha pomoci jsou pro ně neznámé pojmy.“
„Zatímco Wraithové jsou svými laskavými a soucitnými činy vyhlášení,“ prskla jsem po něm. Jeho slova se mě dotkla na nečekaném místě. I já si kdysi myslela, že Antikové jsou úžasní a dokonalí. Tento jednoduchý pohled se začal měnit po naší návštěvě jeskyní na Nové Veitoně.
Ace se zasmál. „Konečně jsi to pochopila,“ zašeptal spokojeně. „Ale abych se vrátil ke konci svého vyprávění: mám obavu, že tím, kdo bude muset změnit svoje rozhodnutí, je sám Aiwe.“ V jeho hlase jsem uslyšela povzdech.

Hezkou neděli

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Asi jeden z nejlepších dílů Zelené planety. Zajímavá myšlenka a ještě zajímavější zvrat. S časem si jeden mnohdy užije

[andoriel]

Díky, Azany

Čas je vůbec divná věc. A když se dostane do drápů Wraithům, tak je o zábavu postaráno

[andoriel]

Bavte se

Zelená planeta
32. Jak vypadá klid

Zak si nenápadně promnul unavené oči. Sám vedl loď i předtím, ale nikdy v tak vypjaté situaci. Ztráta velitele se projevovala na každém kroku. Stovky drobných rozhodnutí, které Ace dělal bez toho, aby si je vůbec uvědomoval, se na Zaka valily jako lavina. Navíc stále více důstojníků projevovalo nespokojenost s tím, že setrvávají na místě. Podle jejich názoru byl velitel mrtvý a zůstávat poblíž zeleného mezihvězdného mračna bylo nejenom neefektivní, ale také nebezpečné.
Zástupce velitele doufal, že po krátkém procesu s Keratem nastane klid a zbývající členové posádky se budou snažit co nejdříve splnit zadané úkoly. Nestalo se. Všeobecná nespokojenost byla stále znatelnější. I Zakův nejbližší spolupracovník Lyn si dovolil opatrný dotaz na délku jejich pobytu.
„Až tady budeme hotovi,“ zavrčel na něho tehdy Zak. Byl si vědom zvláštního pohledu, který se Lynovi usadil v očích po této odpovědi. „Čím dřív budeme u konce této akce, tím dřív odletíme,“ dodal smířlivěji. „O co máš strach? O zásoby?“ zeptal se s novou vlnou podrážděnosti.
„O život,“ řekl tiše Lyn. „Není to bezpečné ani tam,“ kývl k obrazovce ukazující okolní vesmír, „ani tady,“ dotkl se očima vstupu na můstek.
„Měl bych začít řešit další vzpouru?“ zamračil se Zak. „Nebo se připravíme na návrat velitele?“
Lyn si pro sebe povzdechl. „Co kompromis?“ odvážil se navrhnout. „Najdeme nejbližší solární soustavu a necháme ji prozkoumat. Důstojníci a vědci budou spokojení, že mají jasný cíl. Mezitím můžeme pokračovat ve výpočtech a vrátíme se, až nastane správný čas.“ S očekáváním se zadíval na Zaka.
Zástupce se rukama opřel o okraj panelu a zadíval se před sebe. „Zjistím, kolik času máme do okamžiku zachycení a nechám tady sondu, aby sledovala možné změny a předávala je přímo lodi,“ rozhodl. „Najdi nejbližší systém,“ otočil hlavu k Lynovi.
Lyn stěží skryl spokojený úsměv a ruce se mu rychle rozběhly po ovládači. Na okamžik se zarazil, když kolem něj Zak procházel a tiše ke svému podřízenému zahučel: „Dobrá práce.“ Pak už se plně věnoval dálkovým senzorům.

---------------------------------------------------------------------------------

V následujících dnech jsem chodila po domě, kterému začali místní obyvatelé říkat Balaytod, stále vyrušovaná dotazy na úpravy uvnitř i v zahradě. Věděla jsem, že Ace po první otázce týkající se zařízení a fungování domácnosti, rozhodl, že na všechny dotazy tohoto charakteru budu odpovídat pouze já. Nevěděla jsem, jestli se mám vztekat, že mě nenechají na pokoji, nebo být ráda, že místo, kde zřejmě nějaký čas zůstaneme, bude podle mých představ. Nebyla jsem si jistá, jestli nějaké představy mám. Myšlenky se mi pořád točily dokolečka kolem jediného tématu: slibu harpyjím a způsobech, jak jsem jim mohla zabránit v odnesení Acelynn.
Práce na domě přesto postupovaly rychle, jak přibývalo stále více pomocných rukou. Kromě Kesaka, Narr a Teji se hned další den po zlikvidování zbytku Zuratových mužů objevila Zania a přivedla s sebou další tři starší ženy a jednoho muže. Bez pobízení se pustili do úklidu domu a ulehčili Kesakovi nepříjemný úkol se zakopáním mrtvol. Nově příchozí muž a jedna z žen zůstali na zahradě a začali na moje přání postupně likvidovat všechny pasti. Další ženy pod vedením Zanie začaly uklízet patro a zvláštní péči věnovaly velkému vzdušnému pokoji mezi křídly schodiště, který jsem vybrala jako ložnici pána domu. Narr a Teja na malém dřevěném vozíku přivážely potraviny. Zatím jsem se neptala, jak ho získaly, jen jsem ho dělila na spravedlivé části pro všechny, kdo v domě pracovali. I to byla moje práce. Za tři dny už jsem bez ptaní věděla, že k domu patří také velká sýpka a sklepy plné nejrůznějších potravin.
Za pár dní byla ložnice pána domu připravena k používání. Zania a Narr stály kolem dveří jako čestná stráž a čekaly, až Ace vejde a prohlédne si své nové místo odpočinku. Postávala jsem opodál zvědavá, jestli ocení můj návrh výzdoby. V jedné z komor plných nábytku a drobného zařízení jsem našla stočený vyšívaný obraz: temné nebe plné bílých hvězd. Visel teď nad širokou postelí dobře viditelný hned od vstupu.
Ace se zastavil mezi dveřmi. Díval se před sebe a svaly na čelistech se mu napínaly. Podobnou reakci jsem očekávala a obě ženy měly přísný rozkaz ani se nehnout, dokud pán Todd nevejde dovnitř. Měla jsem trochu obavu, jestli se v prvním okamžiku dokáže ovládnout. Připomínka toho, co bylo zatím nedosažitelné, byla na hranici jeho kontroly.
Počkala jsem tři pomalé nádechy a pohnula jsem se sama. Zastavila jsem se za ním a natáhla ruku, abych mu ji položila na rameno. Nestačila jsem se ho ani dotknout, když se otočil, chytil mě za rameno a druhou ruku mi přitiskl na prsa. Hned ji odtáhl a stiskl v pěst.
Narr tiše vykřikla a Zania si přikryla ústa dlaněmi. Obě se s hrůzou dívali, jak se nade mnou Wraith sklání a syčí mi do obličeje neznámou řečí.
Mluvil wraithsky. Bylo to tak dlouho, co ji použil naposledy, že jsem měla potíže mu porozumět. Vlastně ani nebylo čemu. Proud nadávek, kterými mě zahrnul, by se dal vyjádřit jednou prostou větou: ‚Nestoupej si za mě, když mám zlost.‘
„Dobře,“ zamumlala jsem. „Dobře. Už mě pusť.“ Marně jsem se pokoušela vykroutit z jeho sevření.
Narovnal se a stále za rameno mě postrčil za práh ložnice, pak se otočil a zavřel za námi oběma ženám před nosem.
Uslyšela jsem Zanii, jak polohlasně řekla Narr: „Zdá se, že je Todd nakonec spokojen.“ Odpověď mladší dívky jsem už neslyšela. Mnula jsem si rameno a usmála jsem se na Ace. „Je hezký, viď?“ zeptala jsem se klidně. „Celý pokoj a ten obraz zvlášť.“ Došla jsem ke zdi a přejela rukou po spodní hraně jeho rámu.
Ace zavrtěl hlavou a podíval se k zavřeným dveřím. „Budu teď vypadat, jako neschopný despota, který si zlost vybíjí na ženách,“ zamračil se.
Nechala jsem jeho poznámku bez odpovědi, vrátila se k němu a objala ho. Přejel mi prsty po pochroumaném rameni v omluvném gestu a přitáhl mě blíž.
Byla bych tak ráda zůstala, protože to bylo jediné místo, kde jsem se cítila klidná, ale věděla jsem, že Zania už netrpělivě čeká až se objevím, abychom společně pohovořily s nově příchozími žádajícími o práci v Balaytodu.
Dům se postupně plnil lidmi různých profesí a za pomoci Zanii jsem musela začít dělat výběr těch, kteří mohou zůstat, a těch, jejichž služby nejsou zapotřebí. Někdy bylo odmítnutí náročné. Po jedné zvlášť výbušné debatě jsem si nahlas povzdechla, že nemáme žádného silného muže, který by neodbytného žadatele odvedl na hranice pozemku. Zania se nahlas nevyjádřila, ale při první příležitosti vyhledala Ace, a pak vedla dlouhý rozhovor s Kesakem. Skoro jsem to nezaznamenala. Kontrolovala jsem právě použitelné kuchyňské náčiní a marně se snažila zakrýt vlastní neznalost asi poloviny divných nástrojů, které mi dvě ze starších žen předložily.
„Nechte tady vše, co bude třeba a co je k užitku,“ řekla jsem jim podrážděně, když jsem si všimla, že po sobě vrhají kradmé pohledy. Odešla jsem do haly v okamžiku, kdy se Kesak před Zanií hluboce uklonil a rychle vyšel ven. Usmála jsem se. Tak hluboce se neklaněl nikomu jinému. Zania na něj musela zapůsobit velice výrazně.
Stůl, u kterého se všichni scházeli k večernímu jídlu, začínal být malý. Ace sedal v jeho čele a čím dál víc se mračil.
„Nejsem si jistá, jestli je bezpečné sedat s pánem Toddem u jednoho stolu,“ řekla jsem tiše Zanii to odpoledne, kdy byla novému pánovi předána k užívání ložnice v patře. Věděla jsem, že jeho reakce Zanii i Narr vyděsila a využila jsem toho, abych Wraitha zprostila povinnosti sdílet večerní jídlo s lidmi. Po hostinách, kterých se mu na této planetě dostávalo, mohl zůstat bez krmení i několik měsíců, ale tolik použitelné energie v jeho blízkosti by mohlo být příliš velké lákadlo. To jsem ovšem Zanii vyprávět nechtěla. Naštěstí stačila vzpomínka na jeho reakci, aby bez váhání souhlasila a začali nám prostírat zvlášť.
Ace se pohodlně opřel ve velkém křesle, kvůli Teje, která se ještě zdržela v naší nové soukromé jídelně, vzal do ruky pohár s místní podobou vína, a zatvářil se spokojeně.
„Zařizování domu je uspokojivá činnost?“ nadhodil v pokusu o lehkou konverzaci při večeři.
Zavrčela jsem a svůj pohár vína vypila najednou. Věděla jsem, že se snaží najít mi zábavu, abych přestala omílat, co se nedalo změnit, ale pravda byla, že dům a zahradu jsem považovala za práci a prostředek k usměrnění myšlenek, ne za zábavu. Zábavu jsem si představovala jinak. Třeba jako dovolenou na Nové Veitoně nebo jako výlet na starý Hrad za jeho zakletým pánem. Při vzpomínkách na naše dávná dobrodružství jsem se mimoděk usmála a na Aceův tázavý pohled jsem krátce zavzpomínala nahlas. „Vlastně se divím, že ti neříkají Christophere,“ skončila jsem s několikavětým proslovem,
„Přemýšlel jsem o tom, že bych si tak nechal říkat,“ připustil a s očima upřenýma do mých pomalu pokračoval: „Ale měl jsem obavu, že se zase zapleteš do líčení neexistujících královských otců, vodních hradů a útoku… koho? Upírů? Pamatuju si ten název dobře?“
Dívala jsem se na něj a koutky úst se mi zvedaly stále víc. Nabodla jsem na nůž kousek masa, který jsem od začátku večeře bez nadšení posunovala po talíři, a strčila si ho do úst.
Ace položil netknutý pohár a zvedl se. „Promluvím si s Kesakem, a pak půjdu odpočívat do své nové ložnice,“ řekl s nepatrným důrazem.
„Dobrou noc,“ kývla jsem a znovu se napila vína.
Natáhl ke mně ruku. Naklonila jsem hlavu na stranu a přimhouřila oči. Zdejší víno bylo silné a moje stravování už nějakou dobu váhalo kolem bodu mrazu, takže na mě i trocha alkoholu dost působila. Víno jsem si dovolila až v tento večer, kdy jsem jedla jen ve společnosti Ace.
Došel ke mně, vzal mi sklenku, postavil ji na stůl a znovu mi podal ruku.
„Ty nemáš připravenou ložnici. Nevybrala sis žádný pokoj. Budeš spát v mojí,“ řekl nesmlouvavě.
Neodporovala jsem. Tiše jsem šla vedle něj a přemáhala se, abych nahlas neřekla, že jsem si jeho ložnici vybrala už dávno.
Další den ráno jsem po probuzení uvolnila sevření Aceova těla a nechala ho se nadechnout. I já jsem potřebovala kyslík, protože mě svíral stejně silně jako já jeho. Večer jsem se k němu jenom přitiskla a odmítla se pohnout, jako pokaždé za celou dobu, co jsme byli v Balaytodu.
„Děkuju,“ zamumlala jsem. Chtěla jsem se odtáhnout jako zatím pokaždé, ale místo toho mi hlava klesla na bílé rameno a moje dlaň pohladila to druhé. Prsty mi sjely až k Aceovu pasu a zaváhaly.
„Stýská se mi,“ přiznala jsem neslyšně. Naklonila jsem hlavu, abych Wraithovi viděla do obličeje. „A bojím se.“ Zavřela jsem oči. „Bojím se, že tě zase ztratím,“ vydechla jsem těsně před tím, než jsem se rozplynula v moci jeho úzkých rtů a pevného těla.

To dopoledne panovalo v Balytodu bezvládí. Pán Todd a paní Andoriel zůstali za zamčenými dveřmi. Zania se během rána několikrát zastavila pod schodištěm, ale s potřesením hlavy se zase vrátila ke své práci. Ani nikomu jinému nedovolila lelkovat a honila všechny ještě víc než obvykle. Její rozladěnost neměla nic společného s nepřítomností pánů. Teja se pro sebe usmála, když si všimla jak Zania každou chvíli zabloudí pohledem k bráně na pozemek. Kesak předešlý večer odjel a zatím se nevrátil. Zania věděla, že odjel, aby přivedl základ vojenské posádky Balaytodu, jak to sama doporučovala, přesto se jí jeho nepřítomnost dotýkala víc, než by si byla myslela.
Kesak se vrátil až po čtyřech dnech v doprovodu pětice ozbrojených mužů. Přivedl je rovnou k Aceovi a představil jako první členy ozbrojené ochrany Balaytodu. Po krátkém jednání za zavřenými dveřmi Kesak všech pět krátce představil zbytku sloužících a vykázal jim jejich nová stanoviště. Andoriel byla ráda, že se o ochranu objektu stará někdo tak kompetentní jako je Kesak.
Trvalo dalších pár dní, než se do Balaytodu začali trousit pečlivě upravení muži v doprovodu jednoho nebo dvou ozbrojenců. Ace je vítal pohodlně usazen za stolem v pracovně a muži za sebou pečlivě zavírali dveře. Andoriel z toho byla nervózní. Ochranka byla už naštěstí na svých místech, takže přepadení se neobávala, ale další neznámí lidé v ní vyvolávali nejistotu. Věděla, že jsou to vyslanci z okolní vsí a městeček a přijíždí se dohodnout s novým pánem kraje na novém řádu. Jednání se často protahovala pozdě do noci, přibývalo strávníků i nocležníků.
„Nenávidím to,“ zamumlala Andoriel jednou k ránu, když jejich dům hostil hned tři vyslance s doprovodem. Celé předcházející odpoledne plánovala se Zanií, kam hosty umístit, protože jejich městečka mezi sebou neměla právě přátelské vztahy. Stačilo, že večerní hostina byla společná a hosté byli po dlouhém přemýšlení a přestavbě celé jídelny rozesazeni tak, aby měli všichni stejně blízko k Toddovi a přitom mezi nimi bylo dost místa, aby se předešlo případným sporům.
„Wraithský protokol jsi zvládla,“ namítl Ace. Přivřel oči, když se Andorielina ústa přitiskla na jeho krční jamku.
Pobouřeně zafuněla a zvedla hlavu. „To na věci nic nemění.“ Zavřela oči a zabořila mu obličej do ramene. V okamžení usnula.
Ace do rána upíral oči do stropu, znovu procházel dohody s jednotlivými vesnicemi a přemýšlel, kde je Gavin s cestou do vesmíru. S prvním slunečním paprskem ho napadlo, jak Andoriel trochu zpříjemnit pobyt v domě.

Pozítří si užijte zatmění slunce. Bude se na nás usmívat, tak mu to oplaťte

vynikající díl už sem koukal ale bouhužel máme hodinu tak neuvidim vrchol

[andoriel]

Děkuju, posedlíku
Koukala jsem několikrát a místo úsměvu jsem se spíš šklebila abych viděla přes tmavé sklíčko. A stejně je nejlepší, když je sluníčko celé

naštěstí měla třídní srdce a nechala nás koukat to musíš mít hodně tmavé sklíčko

[andoriel]

Bavte se

Zelená planeta
33. Kdo v zlaté struny zahrát zná

V následujících dnech v Balaytodu postupně vznikl určitý řád, podle kterého bylo jednoduché se řídit. Do oběda pán Todd soudil složitější spory, se kterými za ním na základě dohody s představiteli osad začali lidé chodit z širokého okolí, a rozhodoval o různých žádostech a návrzích na změny a zlepšení. Andoriel se na nového pána Balytodu každé ráno usmívala a posílala ho „kralovat“. Úsměv jí hned přešel, protože pod schody na ni čekávala Zania a někdy i další pomocníci v domě a chtěli po ní rozhodnutí o chodu domácnosti. Odpoledne a večery byly vyhrazeny přijímání oficiálních i neoficiálních návštěv.
Dům se změnil k nepoznání. Strohá přísnost se někam vytratila, i když se hlídky na ochozu zdi pravidelně střídaly a žádný příchozí nezůstal nepovšimnut. V zahradě místo pastí rostly květiny a okrasné keříky a za domem bylo několik řádek poživatelných rostlin. Andoriel jim původně začala ze zvyku říkat zelenina, ale na této planetě by bylo lepší pojmenování ‚modřina‘. Potok měl vyčištěné koryto a po jeho březích se mezi stromy a keři vinuly stezičky. Stejný vzhled potoka pokračoval i za zdí pozemku. Andoriel na tom trvala, i když kolem Balytodu začaly růst domky a les ustupoval. V nejbližším okolí se zabydleli nejen ti, kdo v Balaytodu pracovali, ale i jejich příbuzní a známí.
Chladné a deštivé dny se začaly měnit. Na obloze zářilo slunce mezi hrstkou malých mráčků a noci ztratily svoji mrazivost.
„Přichází období tepla,“ řekla jedno ráno Narr. „Už bylo na čase,“ dodala s povzdechem a nenápadně se ohlédla do okna, za kterým právě prošel jeden z nově přijatých strážných. Byl mladý a vysoký a přes důležitost a vážnost své nové funkce, nebo právě pro ni, mu z tváře nemizel úsměv.
„Ano,“ zamumlala Andoriel nepřítomně. „Už jsme tu dlouho.“
„Dlouho?“ Narr se odvrátila od okna a překvapeně se na Andoriel podívala. Paní se zamyšleně dívala před sebe, ruce jí klesly k bokům a pokrývka, kterou předtím skládala, se jí sesunula k nohám. Narr nechápavě potřásla hlavou. Andoriel ji stále překvapovala. Nesnášela rozhodování a běh celého domu nejraději nechávala v rukou Zanii. Z milé a pracovité Zanie se tak stala skoro diktátorka, před kterou si nikdo nebyl jistý kvalitou svých služeb. Ve chvíli, kdy začalo být zřejmé, kdo domácnosti Balaytodu velí, se Andoriel najednou postavila proti Zanii a rychle získala svá práva zpět. Zania se ještě pokusila o návrat ke svým výsadám, ale ani u pána Todda neuspěla. Nikdo nebyl přítomen, když vešla do jeho pracovny, ale mnozí viděli, jak s pláčem odchází. Další dny chodila se zarudlýma očima, ale červeň jí z očí postupně začala přecházet do tváří, když si všimla, že ji z ochozu zdi kolem domu každou volnou chvíli sleduje Kesak.
Narr při myšlenkách na Zanii a Kesaka dokončila úklid hostinského pokoje, nechala v něm stát Andoriel ponořenou do vlastních myšlenek a odešla do vedlejší místnosti. Hosté se brzy ráno rozloučili a odjeli do svých městeček, ale pokoje musely být připraveny pro další použití.
„Je to tady jak v hotelu,“ zavrčela Andoriel u dveří.
Narr pozvedla obočí. „Co je hotel?“ zeptala se. Nepřestala při tom drhnout okenní rám, který byl politý kdoví čím. Než s tím skončila, Andoriel jí v rychlosti vysvětlila, co znamená slovo hotel.
„To je skvělý nápad!“ vypadlo z Narr ohromeně. Zbytek úklidu strávila v tichu a drobná zamračení a letmé úsměvy naznačovaly, že má o čem přemýšlet.
Andoriel se po ní občas podívala a před odchodem ji zastavila: „Jestli bys chtěla postavit hotel, ráda o tom promluvím s Toddem,“ navrhla.
Narr radostí zčervenala. Už nějakou chvíli přemýšlela na tím, jak něco takového vybudovat. Pokud se jí podaří získat souhlas pána Todda a podporu Andoriel, mohlo by to jít snadněji, než se odvažovala doufat.

Uběhl ještě nějaký čas. V blízkosti Balaytodu stál mezi obytnými domky nízký dřevěný hotýlek, kde se na nenápadné doporučení ubytovávali ti, co přišli za pánem Toddem. Narr zářila štěstím a celý den se točila kolem hostinských pokojů a velké kuchyně.
Začalo se schylovat k jedné, pro Balaytod důležité, události. Hotel byl obsazen do posledního místa a významnější hosté už zase obývali Balaytod.
Velitel posádky Balaytodu Kesak a hospodyně Zania se rozhodli, že budou nadále žít spolu. Takové rozhodnutí bylo třeba náležitě oslavit s milými i význačnými přáteli nejlépe hostinou a „nějakým kulturním zážitkem“, jak se vyjádřil pán Todd, aniž by řečené blíže specifikoval.
Andoriel jeho prohlášení zaznamenala jenom okrajově. Příprava domu na oslavu ji zaměstnávala víc, než jí bylo milé. Poslední odpoledne před slavností zmizela v pokoji nad schodištěm, aby si trochu odpočinula. Od rána kontrolovala, co je hotovo, a právě zjistila, že už ji snad žádné velké povinnosti nečekají. S heknutím se svalila na podokenní sedátko a unavené bosé nohy složila na rám okna. S tichým vzdycháním si mnula namožená lýtka. Z venku se ozývalo hlasité volání, zvonění a bušení, na které si už dávno zvykla. Běžný ruch kolem domu ji nijak nevyrušoval, ale zvedla hlavu, když se do známého lomozu ozval ještě jiný zvuk. Jasný tón se vznesl nad všechen ruch následován dalšími a dalšími, trochu rozechvělými nejistotou laděného nástroje.

„Ale ne,“ vydechla jsem překvapeně. Namožené svaly byly zapomenuty, když jsem stála u okna a dívala se dolů. Tři muži a dvě dívky se tam usadili, aby v koutě právě pod mým oknem nacvičili zítřejší vystoupení.
Po chvíli ladění a dohadů se začala rozvíjet jednoduchá melodie. Zněla stále dokola, jak k ní přidávali další a další variace, aby se zase vrátili k úplnému základu. Znala jsem ji.
Tiše jsem se rozesmála, ustoupila od okna a zatočila se v pruhu slunce dopadajícímu na podlahu z hlazených prken. Pár krůčků, otočka, úkrok a přísun. Rozpřáhla jsem ruce a pak je zvedla nad hlavu. Rozpuštěné vlasy mi padly do tváře. Přes ně jsem viděla, jak se dveře proti oknu otvírají a zase zavírají. Nenechala jsem se vyrušit a pokračovala v tanci.
Ještě pár otoček a Ace stál u mě. Chytil mi ruce, přitiskl mi je k bokům a zastavil mě. Nechtěla jsem přestat a několikrát sebou škubla.
„Co to děláš?“ pobaveně se na mě díval.
Přestala jsem se mu vzpírat a vytáhla ruce z jeho sevření. Nebránil mi, ale svoje ruce nechal tam, kde byly. Ještě pořád si mě trochu nedůvěřivě prohlížel.
Hudba za oknem skončila v kakofonii nesourodých zvuků, až jsem se přikrčila. Po chvíli křiku a dalšího ladění se rozběhla nová melodie. Lehká, hravá a ve tříčtvrtečním rytmu.
Znovu jsem se zasmála. I tuto skladbu jsem znala. Byla jsem u toho, když vznikala a z velké části jsem byla i její autorkou. „To je můj valčík,“ řekla jsem potěšeně.
„Tvůj?“ Wraith se zatvářil podezřívavě.
Krátce jsem mu vysvětlila svoji účast na zkoušeném kousku. Položila jsem mu ruce na ramena a pokusila jsem se o první krůčky tance, který ke skladbě patřil.
Ani se nepohnul.
Nedokázala jsem potlačit lehký úsměv. Při drobných krůčcích napodobeniny valčíku jsem se zlehka otřela o jeho tělo. Chtěla jsem se hned stáhnout, ale chytil mě v pase a nedovolil mi odstoupit. Přitáhl mě k sobě ještě blíž.
„Znám valčík,“ zavrčel polohlasně. „A nechci tančit.“
Zaklonila jsem hlavu, abych mu viděla do očí. „Tak co chceš?“ zeptala jsem se.
Pohled mu padl za má záda na stěnu, kde stále visel obraz vesmíru. „Nevíš?“ zeptal se vážně.
Opřela jsem si čelo o jeho rameno. Cítila jsem, jak jeho sevření povolilo, a přes rty mu přešel krátký povzdech. Zvedla jsem hlavu a přejela mu rty po hraně brady.
„Vím,“ zamumlala jsem.
Trochu se odtáhl, aby se mi mohl podívat znovu do obličeje. „Jsme tady už moc dlouho,“ řekl zastřeně.
Rozpletla jsem prsty spojené na Aceově zátylku a přejela mu prostředníčkem po kolmé vrásce, která se tak často a ráda dělala na jeho čele. Stoupla jsem si na špičky a přitáhla si jeho obličej ke rtům.
Bylo stále těžší přimět ho, aby pořád nemyslel na svoji ztrátu. Chápala jsem, že bez své lodi mu chybí podstatná část jeho života, kterou nemůže nikdo a nic jiného nahradit. Bez role velitele to nebyl Ace. Sám sobě připadal jenom stínem a na tom nic nezměnilo ani postavení, kterého na Zelené planetě dosáhl. Jak by ho mohlo uspokojit mít moc nad jídlem, když předtím rozhodoval o sobě rovných - o Wraithech?
Klepání na dveře jsem sice zaznamenala, ale rozhodla jsem se, že se nenecháme rušit. Ta mezihra byla příliš krátká, abych se o ni nechala připravit, a Ace si zřejmě myslel totéž, protože mi zabořil ruku do vlasů, aby mě pocit odpovědnosti nepřiměl k odchodu.
„Pozval jsem muzikanty. Snad ti to nevadí,“ přimhouřil po nekonečně krátké době oči v očekávání mojí odpovědi.
„Půjdu je pozdravit,“ naposledy jsem ho pohladila po tváři a odtáhla se.

Vyběhla jsem před dům a kolem něj, bych se dostala pod okno ložnice.
„Grery! Trein!“ volala jsem, sotva jsem se dostala za ten správný roh. „Dezo, Okto“ řekla jsem už klidně, když jsem k nim docházela. Poslední jméno mi nešlo přes rty. Rehis zvedl hlavu od svého nástroje. Skoro jsem zapomněla, jak pronikavé byly jeho hnědé oči a jak krásně se dokázal usmát. Bokem jsem se protlačila mezi posledními lidmi ve skupince, která se shromáždila, aby si poslechla odpolední zkoušku.
„Rinye!“ první vstal Grery, hned po něm Trein. Natáhla jsem k nim ruce a postupně je objala. Deza zůstala sedět na místě a Okto se na mě sice široce usmíval, ale seděl taky. Všimla jsem si, že jednu nohu má nataženou před sebe a ovázanou. Sklonila jsem se a políbila ho na tvář.
„Moc ráda vás všechny vidím,“ pohladila jsem Dezu po rameni. Nedůvěřivě se usmála.
„Zatančíš si zítra s námi?“ zeptala se Trein.
„Nevím,“ řekla jsem nerozhodně. Až tváří v tvář mým dávným přátelům jsem poznala, jak moc se mi stýská po jejich jednoduchém a spokojeném životě. Po svobodě a radosti ze základních věcí. Sklopila jsem hlavu.
„Nemusíš se rozhodnout hned,“ řekla Trein jemně. „Rádi tě uvidíme i mezi diváky.“
Letmo jsem se na ni usmála a vydala jsem se na procházku. Rychle jsem prošla zahradou plnou lidí, abych se vyhnula dalším otázkám kolem organizace zítřejší slavnosti, a podél potoka se dostala až mezi první stromy lesa. Cesta se prodlužovala s každým nově postaveným domem a já se nemohla dočkat, až zmizím všem z dohledu.
„Co vlastně chceš?“ zeptala jsem se polohlasně sama sebe, když jsem si byla jistá, že jsem sama a nikdo mě nemůže slyšet. Zlostí jsem dupla a v očích se mi objevily slzy. Rozběhla jsem se, abych si vyčistila hlavu od zmatených vzpomínek na to, co všechno mi kvůli mému výběru uniká. „Zatraceně! Kruci! Ku*va!“ šeptala jsem si s každým skokem. Zastavil mě velký kořen trčící v podivném úhlu, který jsem nedokázala přeskočit. S heknutím jsem padla na dlaně a kolena, vyletěla ze mě poslední nadávka, a pak jsem si sedla a třela si odřená místa. Zavrtěla jsem hlavou. Jak malá holka, napadlo mě při pohledu na krvavé šrámy.
Zpátky jsem šla pomalu a snažila se nacvičit nekulhání. Svůj účel procházka splnila. Hlavou se mi přestaly honit nesmysly a zase jsem věděla, kam patřím.
Prošla jsem stmívajícím se lesem, propletla se mezi domky a vešla bránou na zahradu Balaytodu. Oddechla jsem si, že všechny přípravy už skončily, stoly stály na svých místech obklopeny židlemi, malý altánek u domu byl ozdobený stuhami a věnci květin a z velké kuchyně se ozývalo řinčení nádobí. Poslední opozdilci se trousili do domu nebo branou ven do svých obydlí a do hotelu.
Zhluboka jsem se nadechla a podívala se k obloze. Nebyl na ní ani mráček. Zdálo se, že zítřejší den nemůže nic zkazit.
„Rinye,“ ozvalo se syknutí ze stínu nedalekého keře.
Bez přemýšlení jsem tam zamířila. Jediní, kdo znali toto moje jméno, byli muzikanti a tanečnice, od těch jsem se nemusela ničeho obávat. Než jsem se stačila rozhlédnout po původci zvuku, někdo mě popadl za ruku a vtáhl hlouběji do křoví.
„Rinye,“ zamumlal mi hlas přímo do vlasů, jak mě k sobě kdosi přitiskl. Ten dotek byl tak známý, že jsem bezmyšlenkovitě opětovala objetí.
„Rehisi,“ odpověděla jsem stejně tiše.
„Zítra navečer odtud odejdeme a ty půjdeš s námi,“ sděloval mi bez otázek.
„Mám do toho co mluvit?“ usmála jsem se a pokusila se trochu odtáhnout.
„Cože?“ nechápal. „Ten tvor, ten... Todd; slyšel jsem od místních, jak se k tobě chová. Zmizíme, než si toho někdo všimne. Budeš zase volná.“ Pořád mě k sobě tiskl, ale dovolil mi odklonit hlavu, abych se na něj mohla podívat.
Po jeho odpoledním úsměvu nezůstala ani stopa. Tvářil se vážně a rozhodně, i když jsem zvedla ruku a pohladila ho po rameni.
„Jsem tak volná, jak si jen můžu přát,“ ujistila jsem ho. „Nic mi nehrozí.“
„Vážně dáš přednost zlaté kleci?“ zeptal se zklamaně.
Vrtěla jsem hlavou a přemýšlela, jak mu vysvětlím to, co jsem sama sobě vysvětlovala na nedávné procházce.
„Nebudu tě přemlouvat,“ zarazil mě dřív, než jsem stačila něco říct. „Vždycky ses dokázala rozhodnout sama. Zítra po setmění na tebe budu čekat u cesty za lesem. Tam,“ pohnul hlavou na tu stranu.
„Neče...,“ začala jsem. Položil mi prst na rty, aby mě umlčel. Zamračila jsem se na něj a zavrčela, až ucukl. „Nečekej. Nepřijdu. Měj se krásně, Rehisi.“ Znovu jsem se marně snažila vyprostit z jeho paží.
„Je to tvé konečné rozhodnutí?“ zeptal se. Když jsem kývla, sklopil oči, pak mě chytil za zátylek a s tichým „Měj se krásně,“ mě políbil.
Než jsem stačila jakkoli reagovat, odletěla jsem stranou a dopadla bokem na zem.
Ace stál proti Rehisovi a pravačku mu tiskl na hruď.

Tenhle díl je úžasný. Trochu radostný a trochu smutný, každopádně zapadl do mé dnešní nálady jak dílek do skládačky.

Mám Rehise ráda. A byla bych z konce tohohle dílu bolavá hodně, kdybych si myslela, že tohle je pro něj konečná.
Ale autorka ZP ví, že bych na ni poslala celý regiment bláznivých Tetek Rejpalek, kdyby Rehise nechala umřít.
Takže zatím jen držím palce Rehisovi (mimochodem skvělé jméno!)

[andoriel]

Díky, Shano

Nevím, nevím... na Tetky Rejpalky už jsem si skoro zvykla a pochybuju, že by nějak zásadně změnily moje rozhodnutí A určitě nechci předčasně prozradit, jak to s Rehisem dopadne

vynikající díl já sice Rehise nemám moc rád ale byla by(bude) ho škoda

[andoriel]

Díky, posedlíku

Rehis u mě získal hodně bodů za přípravu masa Teď je otázka, jestli to bude stačit, když je jeho další osud v Aceově ruce

Hezkou neděli

[Aiwendill]

Ako som pisal uz davnejsie v maile, velmi pekna cast...

A aj nazov ma nieco do seba...