Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Aiwendille :)

Název není tak úplně z mé vlastní hlavy :D Vítězslava Hálka jsem měla ráda od první básničky, kterou jsem si od něj přečetla, a jsem moc spokojená, že se mi ho sem podařilo "nenápadně" vpašovat :oops:
Jsem ráda, že se Ti ZP pořád ještě líbí :)

Budeš fugovat i u sebe nebo si ještě počkáme? Hodláš, doufám, pokračovat?

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Samozrejme budem fungovat aj u seba. Ale este si pockate... :pst:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Tohle byl hodně pěkný díl. Tyhle pasáže se mi líbily.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Azany :)
(všiml sis 'modřiny' ? :wink: )

:sunny:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
JJ, to mě hned zaujalo :rflmao: akorát jsem to zapomněl napsat. Ani nikdo z ostatních to nezmínil.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
To jsem tam doplnila na Tvůj popud. Moc dobrý nápad :D
Děkuju

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

Zelená planeta
34. Bezejmenný


„Ne,“ zachraptěla jsem a snažila se co nejrychleji vyhrabat na nohy. Konečně se mi to podařilo a pověsila jsem se Aceovi na ruku. Podíval se na mě, jako by mě vůbec neviděl, a zase se obrátil k Rehisovi. Muzikant rychle ztrácel energii.
Ukročila jsem zpět a vší silou Rehise odstrčila. Dopadl na zem a na jeho místě jsem se před Wraithem ocitla já.
Napřáhl se, ale pak se zarazil, couvl, otočil se a odešel.
Rozhlédla jsem se po hloučku lidí, kteří se shromáždili kolem a teď se strachem ustupovali pánu Toddovi z cesty, chytila jsem za ruku Teju, přitáhla ji k Rehisovi a zamumlala: „Postaráš se o něj, prosím?“
Dívala se na mě s hrůzou, ale kývala hlavou na souhlas. Bylo bezpečnější postarat se o staříka ležícího na zemi, než se pokoušet zastavit Todda. To byla moje práce.
„Nemáte co dělat?!“ rozkřikla jsem se na zbytek otálejících lidí a rozběhla se k domu. Hledala jsem Todda v pracovně i v ložnici, otevřela jsem každé dveře, které jsem uviděla, ale nikde nebyl. Zůstala jsem stát uprostřed vstupní haly. Už nebylo kde hledat. Nohy se pode mnou podlomily. Seděla jsem na zemi a dívala se před sebe. Rukama jsem sevřela širokou sukni, abych se udržela na místě, a slova, která jsem neudržela za stisknutými zuby, by si nový pán kraje za rámeček nedal.

Teja odtáhla Rehise do hotelu a uložila ho v nenápadném pokojíku, který Narr nechávala volný pro nečekané návštěvy rodiny. Uložila ho na postel a zkontrolovala, jestli ještě dýchá. Pořád si nemohla srovnat, že je to ten mladý muž z hudební společnosti. Šedé řídké vlasy a svraštělá kůže by odpovídaly starci nad hrobem.
Nerozhodně přešlápla. Nechtělo se jí nechávat ho samotného, i když nevěděla, jak by mu mohla pomoci.
Rehis pootevřel ústa a přejel si jazykem po suchých rtech.
„Vodu,“ zašeptala Teja a vydala se do hotelové kuchyně najít k pití něco, co by zároveň i trochu zasytilo. Netrvalo dlouho, než objevila mísu, kde se máčely plody letanu. Sklízeli je před delší dobou a potřebovaly doplnit tekutinu, aby jejich slupky znovu získaly hladký a lesklý povrch. Navíc šťáva z nich byla sladká a silná.
Teja neváhala. Slila do pohárku trochu šťávy a ještě v ní rozmáčkla dva letany z mísy. Voda získala temně fialovou barvu a Teja ji opatrně odnesla Rehisovi. Pomalu mu lila šťávu do krku a sledovala, jak se mu začínají rovnat pomačkané rysy a jeho oči ožívají.

Andoriel se ztěžka zvedla z podlahy. S přísně semknutými rty zamířila do lázně. Za chvíli už nahá stála po kolena v potoce a polévala se studenou vodou. Kolena a dlaně ji znovu začaly pálit po bolestivém pádu. Když na ně vzala mýdlo a hrubý kus látky, po proudu potoka se rozběhly růžové stužky, aby se vzápětí rozplynuly. Zamotaná do velkého kusu plátna přešla halou a zmizela v ložnici.
Další ráno se, pečlivě upravená, usmívala na všechny hosty. Stála u brány na zahradu Balaytodu s úsměvem, který se jí usadil na rtech, ale ne v očích. Ke svému překvapení usnula docela brzy. Věřila, že po probuzení najde Ace v ložnici. Než otevřela oči, představovala si, jak sedí v křesle a pozoruje ji nebo stojí u okna a sleduje počínající ruch v okolí domu. Zamrkala a zjistila, že je sama.
Den se vlekl nejenom Andoriel, ale také Kesakovi a Zanii. Stáli pod ozdobeným obloukem, přijímali dary a sledovali, jak se gratulanti hned po předání toho, co přinesli, hrnou ke stolům, aby ochutnali nabízené pokrmy. Oba oslavenci si dopřáli krátký oddech až v pozdním odpoledni.
Todd se objevil během dne, když byla Andoriel obklopena hloučkem nově příchozích, a zase zmizel, aniž si ho všimla. Wraith včas poznal, kdo stojí hned vedle ní, a zaváhal, jestli se k nim připojit a Varii nenápadně odvést, nebo zmizet z dohledu. Rozhodl se pro druhou možnost. Varia ho zatím neviděla, a pokud to tak zůstane, nemusí se jí zabývat. Varia očividně přišla s bledým mužem, který stál vedle ní. Ace ho stěží poznal a chvíli mu trvalo, než ho dokázal zařadit do správné vzpomínky.
Po poledni největší nápor přicházejících hostů opadl. Zahrada už začínala být společnosti malá. S posledními návštěvníky se k bráně váhavě přiblížil i Grery s Trein.
„Nemůžeme hrát,“ řekl Grery tiše Andoriel. „Zůstali jsme na hudební doprovod s Oktem sami a nezní to tak, jak je potřeba.“
„Zkuste tam,“ kývla Andoriel hlavou k Varii a jejím společníkovi. Pak sledovala, jak váhavé přivítání vystřídala radost a Trein rychle vyběhla ze zahrady, aby přivedla zbytek skupiny. „Kulturní vložka“ slíbená pánem Toddem měla úspěch. Varia stála v první řadě přihlížejících a s pýchou sledovala Valeriána. Původní rozpaky nad možným setkáním s Toddem se rychle rozplynuly, když ho nikde nezahlédla.
Loučit se večer s odcházejícími hosty naštěstí nebylo nutné. Andoriel s úlevou pozorovala, jak se zahrada postupně vyprazdňuje a vyměnila si se Zanií pár spikleneckých pohledů. Obě už se těšily na večerní odpočinek.
Trvalo to ještě dlouho, ale dočkaly se. Zania odešla s Kesakem do nového domu a Andoriel naposledy prošla zahradu i dům, jestli tam nebloudí nějaký opozdilec. Vyplašila jen párek milenců. S dušeným smíchem utíkali branou ven a většinu svých svršků nesli v náruči. Přes ostré bodnutí u srdce se za nimi usmála. Během dne slyšela, že slavností prošel i pán Todd, ale nezahlédla ho. Od Greryho a Trein se dozvěděla, že Rehis přežil, i když vypadá tak na sto padesát let. Snažila se je ujistit, že se mu časem původní vitalita i vzhled mohou vrátit. Nevypadalo to, že by jí uvěřili. Rychle se rozloučili a zmizeli.

Odtáhla jsem nejbližší židli ke zdi zahrady, sedla si na ni a zavřela oči. Cítila jsem, jak mi z ramenou klesá tíha náročného dne. Vybrala jsem si částečně kryté místo, abych si užila chvíli samoty. Neuběhla ani chvíle, když jsem vycítila něčí přítomnost. Zamračila jsem se, a pak teprve pootevřela oči. Nemůžou mi dát pokoj aspoň pár minut? Zlost přešla v překvapení. Kolem mě stáli čtyři chlapci. Nejmladšímu sotva rašilo první strniště na bradě a zřejmě doprovázel svého staršího bratra, alespoň mi připadalo, že dva z hochů jsou si nápadně podobní. Všichni se tvářili velice vážně. Honem jsem začala tvářit stejně vážně jako oni a s napětím jsem čekala, co bude taková delegace chtít.
„Andoriel,“ řekl slavnostně nejstarší. „Tady Kelen včera viděl, jak se k vám chová pán Todd.“ S očekáváním se na mě zadíval. Nedala jsem nic najevo. Nemohla jsem, nechtěla jsem je urazit smíchem. Když zjistil, že se mé reakce nedočká, pokračoval: „Rozhodli jsme se, že vám pomůžeme s útěkem. Odvedeme vás na místo, kde vás Todd nenajde. Pojďte s námi.“
Neptal se na můj názor. Konstatoval a přikazoval. Smích mě přešel a znovu jsem se zamračila. „Ne,“ řekla jsem jednoduše.
Chlapci se po sobě nechápavě podívali.
„Ochráníme vás,“ ujistil mě starší z bratrů. Mladší se tvářil stále vyděšeněji. Bylo mi ho skoro líto.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Odejděte. Hned!“ Vzpomněla jsem si na Aceovu reakci na Rehise. Nechtěla jsem, aby skončili podobně nebo ještě hůř.
„Běžte, mládenci,“ zval se za nimi další hlas. „Vaše pomoc není zapotřebí.“ Blížil se k nám starší muž a díval se na chlapce tak tvrdě a pichlavě, že mu couvli z cesty a zahanbeně se trousili z mého dohledu.
Muž se přede mnou lehce uklonil, oči ze mně ale nespustil, a nebyl to příjemný pohled. Vstala jsem, pokývla mu hlavou a chtěla ho obejít, abych zmizela v domě. Rozhlédl se, a když zjistil, že mladíci jsou z dohledu a v zahradě kromě nás dvou není nikdo jiný, chytil mě za loket a přitáhl mě bokem k sobě.
„Ty kluci neměli plán,“ řekl mi tiše. „Já mám. Jestli se nahlas jenom nadechneš, bude to naposledy.“ Cítila jsem, jak mi ostří zbraně skryté v jeho dlani probodlo šaty a zastavilo se až na kůži. „Deme na procházku,“ zavelel. Zbraň, zřejmě nůž, jsem pořád cítila v blízkosti žeber a muž mě za loket vedl nejkratší a nejskrytější cestou pryč z obydlené oblasti.
Trochu jsem se vzpírala a sotva jsem se dostali mezi stromy, zakymácela jsem se na nerovném povrchu a vší silou mu dupla na nohu. Neřekl nic, jen mě postrčil kupředu. Nůž schoval. Nebyla jsem tolik nebezpečná, aby ho musel pořád držet a hrozit mi jím. Vztekle jsem se po něm ohlédla. Ta neustálá snaha místních mnou manipulovat ať už kouzly nebo silou mě přestávala bavit.
„Dál nejdu,“ zavrčela jsem a pokusila se vytrhnout z jeho sevření. Pobaveně si odfrkl a vlekl mě dál.
Pár minut jsme se ještě proplétali mezi stromy a keři, než se zastavil sám a začal se rozhlížet. Využila jsem toho, chytila ho za palec, který měl pořád přitisknutý k mému lokti, a pokusila se ho odtrhnout tím, že jsem zapáčila ven z jeho dlaně. Malé páky byly většinou účinné i proti mnohem silnějšímu protivníkovi a naučila jsem se je používat, i když jsem je v podstatě neměla ráda. Zdálo se, že to pomůže i v tomto případě. Sevření povolilo. Pak se muž druhou rukou rozpřáhl a fackou mě poslal o kus dál na zem. Narazila jsem zády do vystupujících kořenů a v hlavě se mi tmělo po blízkém setkání s kmenem stromu. Jako v mlze jsem viděla, jak se ke mně muž blíží a protřepává si ruku. Palec asi nezůstal zcela bez újmy. Potěšilo mě to, i když mi to nijak nepomohlo.
„To sis myslela, že se nechám překvapit?“ ušklíbl se na mě. „Todle plánuju už dlouho. Od tý doby, co ste zabili mýho bráchu. Měli sme tady vládnout spolu a teď je Zurat mrtvej. Čekala si, že to nechám bejt?“
Měla jsem pocit, že kromě zraku mě opouští i sluch. Ten muž byl první, koho jsem tady slyšela vyjadřovat se tak hovorově. Ale na úvahy nad gramatikou nebyl čas. Potřebovala jsem fungující hlavu i tělo, abych se z téhle šlamastiky dostala. Zuratův bratr měl pravdu, myslela jsem si, že ho snadno přemůžu. Teď si bude dávat větší pozor a bude mnohem složitější utéct.
„Nerozumím,“ hlesla jsem. Snažila jsem se získat čas, abych se trochu vzpamatovala.
„Ale jo, rozumíš,“ zavrčel a pokusil se mě zvednout za přední díl šatů.
Nesnažila jsem se mu pomoci, moje tělo zůstalo bezvládné a s praskáním látky se hned zase skládalo zpět k zemi. Hodlala jsem využít každý okamžik odpočinku a předstírat slabost, i když se mi síly začaly vracet. Znechuceně mě pustil až mi hlava znovu tvrdě klinkla o kořen.
„Klidně můžeme na toho druhýho počkat i tady,“ pokrčil muž rameny. „Určitě se za chvíli přižene.“ Chytil mě za čelist a otočil mi hlavu k sobě. „Chci, aby se díval, jak ti zlámu vaz.“ Sedl si vedle mě tak, aby po mně stačil včas sáhnout, kdybych se snažila zmizet, nebo kdyby se objevil Ace.
Přivřela jsem oči a čekala, až se jeho ostražité čekání změní v nudu a dřímotu. Nepochybovala jsem, že se k němu Wraith dokáže přiblížit, aniž bychom si jeden nebo druhý něčeho všimli, zvlášť, když se na krajinu rychle snášela noc.
Zuratův bratr neseděl dlouho a to, co začal chystat se mi vůbec nelíbilo. Věřila jsem, že i s tím si Ace poradí, protože já jsem nemohla dělat nic.

Ace se zastavil u brány na zahradu Balaytodu a přehlédl cestu větvící se mezi domky. Celý den byla Andoriel na slavnosti všem na očích a se soumrakem se někam vytratila. Wraith si původně myslel, že ho opět hledá, a rozhodl se jí ukázat, ale po Áje jako by se zem slehla. Zamračil se. Na tomto divném zeleném místě se stále míjejí, i když jejich setkání jsou o to intenzivnější.
Z myšlenek ho vyrušil vzdálený šepot. Dvěma kroky došel k rohu domu a nahlédl do příčné uličky. U zdi tam vedle sebe seděli čtyři chlapci a potichu se bavili o tom, jak se jim nepodařilo zachránit paní Andoriel. Ace zůstal stát a poslouchal. Na rtech se mu objevil nepříjemný úsměšek, který se změnil, když zaslechl o muži, se kterým nakonec odešla. Nečekal na další kusé informace. Postavil se nad chlapce s hrozivým výrazem a žádal vysvětlení jejich poznámek.
Trvalo dlouho, než z nich vymačkal správné informace. Chlapci ze zahrady sice odešli, ale sledovali muže i Andoriel až k lesu, a nakonec ukázali pánu Toddovi směr, kterým oba odešli.
Ace spokojeně pokýval a hlavou a chtěl hned vyrazit udaným směrem, když si všiml, že jsou mládenci strachy bez sebe.
„Přivedu Andoriel zpátky. Nic se jí nestane,“ ujistil je a rychle se odvrátil, aby neviděli, kolik přemáhání ho stojí těch pár slov. Nedávno vyprávěl Andoriel o Aiwem, který zůstal na planetě plné lidí, a až teď ho napadlo, že skončil ještě hůř. Nemá s sebou ani jednoho důstojníka, ani jednoho vojáka. Je úplně sám ve světě plném lidí. Poslední slova se mu zkroutila v mozku do grimasy plné zoufalství a opovržení. Málokdy si dovolil takové myšlenky, jen ho oslabovaly. Zahnal je a soustředil se na nalezení Andoriel.
V lese se už úplně setmělo, přesto Wraith s nalezením stop neměl žádné problémy. Jakoby se Andoriel i její únosce snažili mu cestu co nejvíc ulehčit. Zaváhal uprostřed dlouhého kroku a znovu se rozhlédl, kam až mu to okolní tma dovolovala. Hlasité lupnutí větve ho donutilo se přikrčit a opatrně vyhlédnout za nejbližší široký kmen stromu. O kus dál se rozhoříval malý ohníček a ozařoval scénu, která Aceovi připadala nepříjemně známá: U blízkého stromu stála Andoriel přivázaná tak, že se skoro nemohla pohnout. Vedle stromu stál muž a v ruce držel na pohled těžký kámen v provazové síti. K síti bylo přivázané lano jehož druhý konec vedl přes jednu z větví až do smyčky na Andorielině krku. Pokud muž kámen pustí, Andoriel se udusí nebo jí váha kamene zláme vaz.
„Esli budu dlouho čekat, ten šutr pustim. Je těžkej,“ zavolal muž.
Ace si byl jistý, že ho nemohl zahlédnout, přesto se muž choval, jako kdyby věděl, že ho Wraith sleduje.
„Není tady,“ hlesla Andoriel. „Kdyby tady byl, už jsi mrtvý.“
„Ty taky.“ Muž se zasmál a pustil kámen trochu níž. Chvíli se díval, jak Andoriel natahuje krk a lapá po vzduchu, než závaží vrátil do výšky, kde jí nehrozilo akutní nebezpečí udušení.

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Svého času jsem ti napsala, když jsme se bavily o trápení postav, že to, čemu ty říkáš trápení, žádné trápení není, jen takový šolích. Dneska to beru zpět. Chudák Rehis. A ani Andoriel jsi moc nešetřila.
Tenhle díl mám taky ráda. Tak mě teď napadá: Je nějaký, který ráda nemám? Asi ne. Jen se mi některé líbí víc a některé trochu míň. Tenhle se mi líbí hodně. Plyne jako plyne život sám.
Jsem ráda, že Rehis přežil.
Daša

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Díky, Shano :)

Každá svoje postavy trápíme jinak. Důležíté je, jak to nakonec dopadne :wink:

:sunny:

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Jo, jo. Mrtvoly nebrat. :D
Daša

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Jak kdy :twisted:
Někdy je taková hezká mrtvolka přesně to, co do povídání potřebuju :wink:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:hmmm: Pekné, ale uberanie kyslíka nieje najlepší šport. :roll: Hlavne ak ho niekto uberá mne. :rflmao:
:pst: Dobré pokračovanie. :bravo: A určite s napätím :shock: čakajú - čo ďalej. :yes:
:bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Puk :)

S tím kyslíkem máš pravdu, taky se mi to nelíbí a Andoriel zcela určitě ne :twisted:
Dál se uvidí asi za týden :wink:

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

Zelená planeta
35. Hádej, kdo přišel na večeři


Ace využil nepozornosti neznámého muže a co nejtišeji se přesunul tak, aby byl mimo dosah ohně, ale přitom v jeho blízkosti. Podrobně zkoumal terén, který ho dělil od stromu, aby ho nepřekvapila žádná nečekaná překážka. Počkal, až se Andoriel zase trochu pohne a upoutá tak na sebe pozornost muže. Wraithův útok byl rychlý. Rychlejší, než jaký muž očekával. V jednu chvíli si vesele praskal malý ohýnek a návnada se vrtěla u stromu a v další mu nepředstavitelná síla drtila pravé rameno a levou ruku mu cosi stisklo tak silně, že si lámal kosti v prstech, jak je zarýval do vlastní dlaně.
„Vybral sis špatně,“ sykl na něho cizí hlas. Nevěděl, komu patří, protože přes bolest nedokázal zaostřit na postavu před sebou, přesto se nechtěl vzdát života ani pomsty. Ruce byly nepoužitelné, ale nohy ještě měl. Vykopl před sebe. Bylo mu jedno, kam protivníka zasáhne, hlavně, když povolí sevření a on bude moci pustit kámen. Ten tvor, ten Todd mu zabil bratra a on mu zabije ženu. Tak má vypadat spravedlnost.
Sevření ruky nepovolilo. Místo bolestného nebo zlostného výkřiku se ozval smích. Muž zamrkal, aby přece jenom uviděl na Todda, a trhl hlavou dozadu. Těsně před obličejem spatřil vyceněné špičaté zuby.
Ace pustil mužovo rameno a sáhl mu za opasek, kam schoval nůž.
Zuratův bratr viděl, co Todd dělá, ale nedokázal mu v tom zabránit. Všechno ztrácelo smysl. Nůž byl dostatečně ostrý, aby lehce přeřízl lano vedoucí ke kameni, a pak už Toddovi nic nebránilo, aby k němu přitiskl ruku a začal ho zbavovat energie.

Vždycky se objeví včas. Můj hrdina! napadlo mě, když jsem viděla, jak si Ace lehce poradil s únoscem. Proč to nedokážu také? Protože nejsi Wraith, odpověděla jsem si hned. Zhluboka jsem se nadechovala a vychutnávala noční lesní vzduch. Věděla jsem, co se děje vedle mě, a nijak mě to nerušilo v radostném dýchání. Setkání s Wraithem je vždycky takové. Ať už jakýmkoli způsobem, ale podlehnete mu.
Zuratův bratr podlehl rychle.
Pak Ace dostal špatný nápad, že přeřízne provazy, které mě držely u stromu. Neměl to dělat. Bez vlády jsem se mu zhroutila k nohám a jediné, co mě napadlo, bylo, že se mi zase mnohem hůř dýchá. Po prvních sladkých loknutích kyslíku mě rozbolely plíce. Asi zapomněly, jak mají pracovat. Před očima se mi točila duhová kola.
Cestu zpátky na Balaytod jsem si pamatovala jako v mlze. Částečně jsem šla a částečně mě Ace nesl a jediné, na co jsem se zmohla, byl úsměv na čtyři chlapce postávající u jednoho z domků.
„Konečně jsem tě našla,“ zašeptala jsem, když mě Ace ukládal v ložnici. Chytila jsem ho kolem krku, přitáhla se k němu blíž a nadechla se jeho vůně. Netrpělivě mi sáhl po rukách, aby mi je vrátil podél těla, ale pak se zarazil a položil se vedle mě.
„Hledáš mě?“ zeptal se posměšně. „A přitom jiného líbáš a s dalším utíkáš.“ Přes snahu o lehký tón jsem v jeho hlase zaslechla nádech trpkosti.
„Polibek na rozloučenou a únos?“ Místo smíchu jsem se rozkašlala. Převalila jsem se na bok a nevšímala si Wraithova syknutí. Netušila jsem, že právě uviděl, jak mi vlasy stále prosakuje krev z poslední rány od Zuratova bratra a vsakuje se do lůžkovin. Počkal, až jsem se znovu nadechla, přetočil mě zpět na záda a bez varování na mě přitiskl dlaň.
Když se mi podařilo zastavit křik, zůstala jsem vyčerpaně ležet. Cítila jsem se lépe, ale energetický výlet proti času byl vždycky bolestivý.
„Co takhle trochu důvěry, Broučku,“ zašeptala jsem těsně před usnutím. Ani jsem nevěděla, jestli je ještě v pokoji nebo už odešel. Nezáleželo na tom.

Ace počkal, až Andoriel usne, a vydal se do hotelu Narr. Nechal ji probudit a pouštěl na ni hrůzu, dokud ho nedovedla do pokojíku, kde odpočíval Rehis. Stála pak za dveřmi, kam byla vykázaná, a třásla se hrůzou, co pán Todd tomu příjemnému muzikantovi provede. Skrz zavřený vchod k ní doléhaly tlumené hlasy, kterým nebylo rozumět. Narr zavřela oči a opřela se o zeď vedle dveří. Měla potřebu být co nejblíž, aby mohla Rehisovi pomoci, i když nevěděla jak. Teje se podařilo mu vrátit trochu života, takže už nevypadal jako vytažený z hrobu, ale do své původní podoby měl stále dost daleko. Kdyby na něj Todd zaútočil znovu, nepřežil by. Při těch myšlenkách si všimla, že hlasy za zdí utichly. Zatajila dech ve snaze zaslechnout aspoň něco. Marně. Ještě nějakou dobu trvalo, než se dveře rozrazily, a pán Todd vyšel z pokoje. Na prahu se otočil a pokývl dovnitř, kolem Narr prošel bez povšimnutí a zmizel směrem k hlavnímu vchodu do domu.
Narr se narovnala a s tváří staženou bolestným očekáváním nejhoršího vešla do místnosti. Rehis seděl na lůžku, prsty si přejížděl po horní části hrudní kosti a mračil se do kouta, kde se mu zřejmě zjevovaly nepříjemné myšlenky. Ve slabém světle malé svíčky na stole na něho nebylo příliš vidět, ale Narr připadal o hodně mladší, než když ho viděla naposledy. Couvla zpátky za dveře a nechala Rehise v pokoji samotného. Cestou do své ložnice se usmála. Až ráno přijde Teja, bude mít radost.

Další dny ubíhaly bez vzrušení. Andoriel nevycházela za hranice pozemku Balaytodu a na tváři se jí usadil malý smutný úsměv. Pán Todd rozhodoval i jednal rychle, ale v zarážející většině správně. Starosti a problémy lidí mu připadaly malicherné oproti úkolům, které na něj byly kladeny v jeho původním světě. Městečka a vesnice, které vložily svoji správu do jeho rukou, byly velice spokojeny a jejich okruh se stále rozšiřoval. Rehis zmizel z hotelu dřív, než ráno Teja přišla. Narr dalo hodně práce přesvědčit sestru, že je muzikant opravdu živ a v plné síle, a že někde tajně nezakopala jeho zestárlou mrtvolu. Teja se jen těžce srovnávala s tím, že muž, o kterého se starala, odešel bez rozloučení. Netušila, že to byla jedna z podmínek návratu energie, a drobná vráska zklamání mezi obočím jí už nikdy nezmizela. Po pár dnech počkala, až bude Andoriel sama na břehu potoka, kam si zvykla chodit, a s odmlkami a zadrháváním se jí zeptala, co je pravdy na tom, že pán Todd dokáže vzít i vrátit ztracenou sílu. Andoriel to potvrdila a po večeři se Ace opatrně zeptala, jestli ví o dalším osudu Rehise.
„Uzavřeli jsme dohodu,“ ušklíbl se Wraith. „Vrácená energie za odchod beze slova před východem slunce.“
„To bylo kruté,“ zamračila se na něj. „Nenechal jsi ho ani poděkovat těm, kdo se o něj starali?“
Pokrčil rameny a vyšel po schodech do patra. Andoriel ho dohonila až za dveřmi ložnice. Stoupla si před něj na špičky, aby mu lépe viděla do očí.
„Děkuju,“ řekla vážně. Opřela se mu rukama o ramena, aby udržela rovnováhu a pod jeho tázavým pohledem si povzdechla. „I já dodržím vaši dohodu a nic Teje neřeknu, ale je mi to líto. Byla by šťastnější, kdyby věděla...,“ zarazila se, znovu vzdychla a nechala ruce klesnout. „Děkuju,“ zopakovala.

Obloha se znovu začala zatahovat těžkými mraky a zemi každou chvíli smáčely proudy studené vody. Pro vesničany to byl stále zázrak, ale pro Ace i Andoriel to znamenalo, že už jsou na tomto místě podle místního kalendáře asi jeden a půl roku. Ani jeden neřekl nahlas, že stačilo, že jsou v zeleném mračnu dost dlouho a cesta na wraitshkou loď a do vesmíru je pronásleduje v každém bdělém okamžiku a plní jejich sny. Andoriel se už dávno od Ace dozvěděla, na kom a na čem je závislá další etapa jejich života, a návrat Gavina, kterého si pamatovala jenom velice matně, vyhlížela netrpělivěji než Wraith.
Studené období dešťů končilo a mezi těžkými mraky začalo prosvítat slunce, když se odpoledne otevřely dveře Aceovy kanceláře a v nich stál Gavin. Prošel nepozorovaně v hloučku různých žadatelů a spokojeně se usmíval, protože věděl, že ho pán Todd nejenom očekává, ale také, že každý z malé skupinky ochránců Balaytodu má za úkol Gavina okamžitě přivést, bez ohledu na to, kdo se právě u pána Todda nachází.
Ace vstal a ani se nesnažil skrýt překvapení a radost. „Gavine!“ vykřikl. V tom jediném slově byly obsaženy všechny obavy, které Wraitha pronásledovaly v bezesných nocích, a bušily mu do hlavy, že je nemožné se z tohoto místa dostat. I Ace se každého příchozího do Balaytodu ptal na cestu do jiného vesmíru, do světa za zeleným oparem, ale všichni se tvářili zmateně a nikdo neznal správnou odpověď. Pokud ji nese Gavin, mohl by to být konec utrpení Wraitha v prokletém zeleném světě.
Gavin se dál usmíval a sledoval, jak pán Balaytodu odesílá zbývající návštěvníky pryč, aby je nikdo nerušil, a přikazuje prostřít k večeři pro vzácného hosta u svého stolu. „Rozhodl ses přejít k jinému druhu stravy?“ zeptal se s hraným údivem. Toddův pohled ho nenechal na pochybách, že stravovací návyky jeho zvláštního přítele se nijak nezměnily.
„Poznáš Andoriel,“ řekl Wraith spokojeně. „A povíš nám, kudy se dostaneme pryč.“
Gavin kývl hlavou a vyšel do haly. Při svém putování k Balaytodu si všímal změn, ale ta největší ho čekala až na ohrazeném pozemku pána kraje. Dobře si pamatoval původní vzhled domu i jeho okolí a s tím, co viděl tentokrát, se to nedalo srovnat. Balaytod bylo úplně jiné sídlo než dům pána Gillandera.
„Bude venku,“ řekl Ace, když šel kolem Gavina do zahrady a neomylně zamířil k části zarostlé větším množstvím keřů a několika vzrostlými stromy. Pod některými keři se skrývalo do poslední chvíle utajené posezení a na silné rovné větvi jednoho ze stromů byla pověšená jednoduchá houpačka. Andoriel nebyla ani na houpačce ani na žádné ze sedaček. Seděla v trávě na břehu potoka s koleny přitaženými k bradě a nepřítomně zírala do vodního proudu.
„Přišla návštěva,“ řek Ace polohlasně.
Trhla sebou, zamrkala, aby se vrátila do správného místa a času, a s úsměvem vstala. Pak teprve se obrátila a podívala se na příchozího.
„Vítám tě,“ začala, ale zarazila se. Tu tvář už někde viděla. Přeskočila pohledem z hosta na Ace a zpátky. „Gavine,“ dořekla téměř bez přerušení. Nebyla si jistá, jestli má jásat nebo propadnout beznaději. Na Gavinově tváři nebylo poznat, jaké zprávy přináší.
Gavin se snažil nedat na sobě znát, jak ho vzhled Andoriel překvapil. Z jejich dávného letmého setkání si ji moc nepamatoval, a když se teď dostal k bližší nerušené prohlídce, musel přiznat, že se mu Andoriel nelíbí. Jediné, co by snad na ní mohl ocenit, byly husté vlnité vlasy a občasný ohníček v šedomodrých očích, ale to nebylo nic, co by ho nějak lákalo.
Lehkou úklonou poděkoval za přivítání a zamyslel se nad tím, co na ní může Todda přitahovat.
Andoriel ho chvilku pozorovala s očekáváním nějakého slova. Když se ticho začalo protahovat, usmála se. „Jistě jsi unavený, možná máš žízeň a hlad. Pojď, ukážu ti pokoj, kde si můžeš odpočinout, a zařídím, aby ti něco malého přinesli.“ Pokynula mu zpět k domu a vykročila jako první.
Gavin šel za ní a v zádech cítil Toddův pohled.
Vešel do pokoje, který mu Andoriel otevřela, a znovu sklonil hlavu. „Omlouvám se za svoje chování. Děkuji ti za přivítání. Opravdu toužím po odpočinku. Hlad ani žízeň nemám, rád počkám na dobu večeře.“
„Pak si promluvíme,“ řekl Todd. Gavin přikývl, počkal, až se dveře za jeho hostiteli zavřou, a natáhl se na postel. Přemýšlel, jakou formou sdělí Toddovi výsledky svého pátrání.

Večeře proběhla v poměrném tichu. Ace seděl v čele stolu, před sebou jenom pohár vína, naproti němu Andoriel. Gavin se mezi nimi zpočátku necítil příjemně, ale po chvíli si všiml, že Andoriel na Todda zamrká pokaždé, když se jí naskytne příležitost, a Toddovi se občas pozvednou koutky. Nevěděl, sice, co má znamenat jejich malé spiknutí, ale dobře se bavil tím, jak se pokaždé zatvářili vážně, když se k nim služebná dívka Teja otočila čelem.
Po jídle se přesunuli do jiné místnosti, kde už v krbu hořel oheň a pohodlná křesla lákala k posezení. Znovu se objevila Teja s tácem drobných sladkostí a karafou plnou těžkého likéru. Opatrně položila tác na stolek vedle jednoho z křesel a nerozhodně přešlápla.
„Tejo?“ povzbudila ji Andoriel vlídně.
„Smím se zeptat?“ zeptala se dívka tiše. Naléhavě se podívala na Gavina.
Zaraženě přikývl. Netušil, co po něm může chtít.
„Nepotkal jste cestou potulné muzikanty?“ vypadla z Teji otázka, kterou pokládala posledního půl roku každému nově příchozímu. V očích se jí míchala naděje se strachem a v rukou svírala kousek bílého plátna, na kterém předtím držela tác.
„Nepotkal,“ řekl Gavin po chvíli zamyšlení. „Slyšel jsem, že prošli několika vesnicemi, kde jsem pobýval, ale nikdy jsme na sebe nenarazili. Pokud tedy mluvíme o třech hráčích a dvou tanečnicích,“ dodal.
Teja tiše poděkovala a odešla. Nechtěla, aby ostatní viděli, jak moc ji stále trápí nejistota Rehisova přežití.
V pokoji byl slyšet jenom praskající oheň. Andoriel se mračila uzavřená ve vlastních myšlenkách, Todd se díval do plamenů a čekal na Gavinovo vyprávění. Nic jiného než cesta z této planety ho zřejmě nezajímalo. Gavin se díval ke dveřím. Černovlasá Teja se mu líbila mnohem víc, než nevýrazná Andoriel, a litoval, že odešla. Rozhodoval se, jak se na ni Todda nejlépe zeptat.
„Jestli ji chceš pro zábavu, tak na to zapomeň,“ zavrčel najednou Todd, aniž spustil oči z krbu.
Gavin se ušklíbl. Dlouho se neviděli a Todd stejně uhodl, co se mu honí hlavou.
„Promiň,“ otočila se Andoriel ke Gavinovi. „Trochu jsem se zamyslela nad místními problémy.“ Vstala, do dvou pohárků nalila likér, jeden podala Gavinovi a s druhým si sedla zpátky na své původní místo. „Celé odpoledne se těším na tuto chvíli,“ znovu mrkla na Todda. „Prosím, vyprávěj. Našel jsi cestu ze zeleného oblaku?“ s očekáváním se na Gavina zadívala.


Hezký víkend

:bye:

:sunny:

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Jsem ráda za Rehise :) (a pořád jsem nadšená z toho jména :bravo: ). Jen je mi (pořád) smutno za Teju. :cry: Aspoň Andoriel jí to měla prásknout. :wink:
Daša

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Díky, Shano :)

Rehis z toho vyšel nad očekávání. Až jsem se sama divila :hmmm:
Vyberu si to jindy :twisted:
Teja to přežije i bez zásahu Andoriel. Kupodivu - nejsem nějaká moc hodná?

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo: jsi hodná tak akorát :ok:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

Tak akorát hodná? No, řekla, bych, že bude hůř :twisted:
Asi.

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
jen to ne :scared:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:bravo: Dobré pokračovanie. :)
A:
„Jestli ji chceš pro zábavu, tak na to zapomeň,“ zavrčel najednou Todd, aniž spustil oči z krbu.

:hmmm: Asi veľmi škúlil (šilhal). :whistling:
:rflmao:
:bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Puk :)

Brouček přece vidí i za roh a ví o všem ... nebo si to o sobě aspoň myslí :rflmao:

:bye:

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

Zelená planeta
36. K zábavné hoře Juu


Gavin upil z pohárku. „Nenašel jsem pohádku, jak jsem si původně myslel,“ začal. „Našel jsem kousky vyprávění a dlouho jsem je dával dohromady, aby dávaly smysl.“ Znovu se napil. Likér byl lahodný a silný. Cítil, jak ho zahřívá uvnitř a ve spojení s teplem ohně z krbu v něm probouzí příjemnou únavu. Odložil prázdný pohárek a pohybem ruky zarazil Andoriel která mu chtěla dolít. „Raději vám to povím, než tady usnu,“ usmál se. „Nebude to dlouhé povídání:

Na břehu krásného zeleného jezera, které se jmenovalo podle dávné panovnice Pertaty, žil na samotě nespokojený muž Nidan. Každý den chodil kolem jezera do blízké vesnice, prodával ryby, které nachytal, a stěžoval si na svůj těžký osud.
„Nepatřím sem,“ mumlal pořád. „Musím pryč. Jen co našetřím na vybavení k cestě, hned odejdu.“
„Kam bys chodil?“ ptali se ho vesničané.
Nidan nevěděl. Neznal cestu, jenom svůj cíl – pryč z této planety do divného světa temného nebe, kde se všechny barvy převrátí.
Nejstarší obyvatel vsi seděl na zápraží a pokyvoval hlavou. „Poslouchej, Nidane,“ řekl mu jednou, když rybář nepřestával mluvit o své cestě. „Jako mladý jsem znal čaroděje, který v křišťálové kouli viděl utajené věci. Možná by ti mohl pomoci najít tu tvoji cestu. Ale čaroděj se brzy odstěhoval a nevím, kde je teď. Jmenoval se...,“ stařec se zamyslel a ztichl.
Nidan netrpělivě přešlapoval v blátě a čekal na jméno čaroděje. Nedočkal se celé dopoledne. Když slunce stálo nejvýše nad hlavou, stařík se vytratil do chládku domu a objevil se zase až se soumrakem. Všechny ryby byly dávno prodané, ale Nidan neodešel. Čekal na starce a jméno čaroděje.
„Gaernel. Říkal si Gaernel,“ řekl mu stařík večer. „Nic jiného si nepamatuju.“
Nidan se dlouho ptal po čaroději Gaernelovi, než se mu podařilo ho najít v hlubokém lese uprostřed žlutých skal. Čaroděj byl starý, téměř hluchý a ruce se mu třásly tak, že nikdy nedonesl k ústům misku plnou vody. Co se čarodějných nauk týkalo, byl Gaernel stále plnohodnotný čaroděj a v magických dovednostech se vyznal. Vyslechl Nidanovu prosbu o nalezení cesty, shrábl hromádku mincí, které mu rybář přinesl, a za nesrozumitelného mumlání vylovil z černého sáčku křišťálovou kouli. Postavil ji doprostřed stolu, chytil Nidana za ruku a přitiskl mu dlaň na její chladný hladký povrch.
Rybář se neodvážil ani pohnout, protože koule se začala plnit hustým bílým dýmem.
Gaernel nepřestával mumlal a Nidan zahleděný do křišťálu měl pocit, že se vznáší, stoupá nad čarodějův příbytek, nad koruny stromů i nad vrcholky žlutých skal. Cesta před ním ležela jako fialová nit. Táhla se daleko, daleko, až za obzor, kam rybář nedohlédl. Natahoval krk, aby mu neunikl žádný ze záchytných bodů a aby získal alespoň nějakou představu, kde jeho cesta skončí. Přitom stále cítil hladký povrch křišťálové koule pod prsty a slyšel čarodějovo mumlání. Mumlání změnilo intenzitu a Nidan letěl kolem fialové stužky cesty až k jejímu konci. Pouť sama o sobě byla složitá a to, co ho čekalo na jejím konci, bylo ještě mnohem horší, než si dokázal představit.
„Poslední úsek ještě nikdo neprošel,“ řekl mu Gaernel. „Nikdo se nedostal tam, kde končí zelený opar a začíná nekonečná čerň tečkovaná hvězdami.“
„Já projdu,“ prohlásil Nidan. Poděkoval čaroději a odešel. Ve svém domě na břehu jezera strávil jenom jednu noc a hned další ráno se vydal na cestu.
Dva roky Nidan putoval po fialové stužce, čaroděj Gaernel ho sledoval v kouzelné kouli a zapisoval jeho cestu, ale ani Nidan nedošel do svého cíle. Uprostřed poslední etapy svého pochodu za snem padl a už nevstal. Tváří byl stále obrácený kupředu a měl v ní radostný výraz očekávání. Po celou dobu, co šel fialovou stužkou, byl šťastný. Ani jednou nezalitoval, že nezůstal na břehu Pertatina jezera a nestárne tam v klidu a pokoji.
Gaernel s povzdechem odložil brk a svitek, kde zbýval malý kousek místa na rybářovy poslední kroky. Ani tentokrát se nepodařilo cestu dokončit a čaroděj stále nevěděl, jestli je možné dostat se za zelenou clonu.
Ten svitek ležel v jeho domku dlouhá léta, až se rozpadl a všichni na něj zapomněli. Z cesty rybáře Nidana zůstalo vyprávění, že ne každá velká touha skončí ve svém cíli, ale i tak může vést ke štěstí. Přesto zůstává naděje pro ty, kteří jsou dost zoufalí nebo umanutí, že se jim podaří pouť dokončit.“


„Takže je cesta ztracená navždy?“ zeptala se Andoriel zklamaně. „A kde je pak ta naděje?“
„Svitek se rozpadl,“ řekl Gavin vážně. „Přesto popis cesty existuje.“ Sáhl do vaku, který mu visel u boku, opatrně roztočil pevně staženou ruličku papíru, podal ji Toddovi a sledoval, jak Andoriel vstala a naklonila se nad Wraithovo rameno, aby dobře viděla. Prohlížela si mapku zakreslenou na svitku a každou chvíli nevěřícně zavrtěla hlavou.
„Co to má být? Máš k tomu nějaké bližší vysvětlení?“ obrátila se na Gavina.
„Je to už několikátý přepis, ale měl by být přesný. Co je na tom k nepochopení? Tady jsou hory, tady bažina, tady les, tady vede cesta,“ mával prstem nad papírem. Rozhodně toho na něm bylo nakresleného víc a Andoriel už Gavina nevnímala. Naklonila se níž a prohlížela miniaturní kresby zvířat. Strnula, když Ace otočil hlavu a ona ucítila jeho dech na tváři, ale neodtáhla se. Spokojeně přimhouřila oči, když se dech proměnil v krátký dotek a vytratil se, a dál studovala mapku.
„Ještě nikdo se nedostal až sem?“ zeptala se s nehtem na ostré špičce nakreslené až nahoře na svitku. Na jejím popisku stálo divné slovíčko ‚Juu‘. „To je jméno?“ vypadlo z ní pobaveně. „Celou dobu půjdeme k hoře Juu?“
Gavin zachoval vážnou tvář. „K zábavné hoře Juu ještě nikdo nedošel,“ ujistil Andoriel.
„A to je co?“ ukázal Todd na jiné místo mapky.
Gavin pokrčil rameny. „Podařilo se mi získat tento svitek. Cesta by měla být popsána správně, ale co se za tím vším skrývá,“ mávl rukou k papíru, „to nemám tušení.“
Andoriel se narovnala, oči přitom nespustila ze svitku a rukama přejela po Wraithových ramenou. „Rozhodně se za tím skrývá dobrodružství. A náš další osud,“ dodala tiše.
Poprvé od okamžiku, kdy Gavin rozbalil svitek, zvedla oči a zadívala se na něj. „Přinesl jsi nám možnost uskutečnit naše největší přání. Děkujeme. Je něco, co bychom pro tebe mohli udělat my? Máš nějaké splnitelné přání?“ pousmála se.
Gavin se opřel v křesle a pozvedl pohárek. Počkal, až mu Andoriel dolije, upil a spokojeně vydechl. „Přál bych si už nikam nechodit,“ řekl unaveně.
Ace se zvedl. „To ti mohu splnit,“ řekl a vykročil ke dveřím s plánkem v ruce. „Zůstaň, jak dlouho chceš. Celý dům je ti k dispozici.“ Neurčitě pokynul rukou dokola. „A tohle…?“ pozvedl plánek.
„To je tvoje. Už to nechci ani vidět,“ zavrčel Gavin. Odložil prázdný pohárek na tác, zarazil se s rukou nad karafou, nechal ji prázdnou klesnout a vyšel do haly hned za Toddem.
Andoriel šla poslední a dveře do místnosti s krbem nechala dokořán na znamení, že je tam volno. U Gavinova pokoje mu popřála dobrou noc a spěchala za Wraithem, který stoupal po schodech s papírem před očima. Dohonila ho až nahoře, otevřela mu dveře ložnice dokořán a zase za nimi zavřela.
Sledovala, jak Ace uhladil mapku na malém stolku. Nebylo to nic platné, dlouho stočený papír se hned roloval do známé pozice. Wraith se rozhlédl, čím by neposlušný svitek zatížil, ale pak si to rozmyslel. Nechal ho ležet, jak byl, a sám se natáhl přes celou širokou postel. Kdysi dávno se naučil odpočívat i jinak než v hibernační komoře. Tehdy – v geniiském vězení - mu komora chyběla přímo bolestivě, nyní už věděl, jak se bez ní obejít, ale v temných nočních hodinách se mu k ní myšlenky vracely stále častěji. Ozvalo se šustění, jak se Andoriel zbavovala vrchní části šatů. Ace pozvedl hlavu a díval se, jak se vlní a kroutí, aby ze sebe stáhla nepoddajnou látku. Některé okamžiky odpočinku mimo hibernační komoru mají svoje kouzlo, napadlo ho. Andoriel se už jen v dlouhé bílé košili s úlevným povzdechem svalila vedle něj. Hlavu si podložila jeho paží a zadívala se na hvězdnou tapiserii nad postelí.
„Už brzy,“ zašeptala si pro sebe a zavřela oči.
„Už brzy,“ zopakoval po ní Ace a otočil se na bok, aby na ni lépe viděl. „Komu předáš starost o dům?“
Zašklebila se, opřela se mu dlaní o rameno a převrátila ho zpátky na záda. Zůstala nad ním vzepřená na rukou a úšklebek se změnil v úsměv. „Teď nebudeme plánovat cestu,“ řekla na oko přísně. „Teď budeme slavit, že ji máme.“

V dalších dnech se poměry v Balaytodu začaly nenápadně měnit. Pán Todd už nerozhodoval sám, ale stále více podnětů i sporů nechával na Gavinovi. Představil ho jako toho, který spolu s Toddem viděl obrovskou vodní příšeru Serdu. „Pokud to bude nutné, bude mě zastupovat,“ končil každé uvedení Gavina do nové funkce.
Původní obavy z nového spoluvládce se rychle rozplynuly, když Gavinova rozhodnutí byla stejně dobrá jako Toddova, a někdy dokonce lepší díky mnohaleté znalosti místního života.
Andoriel se chovala stále stejně, i když častěji než předtím nechávala chod domu v rukou Zanie nebo Teji a začali vyjíždět s Toddem na jezdeckých kobarách po okolí. Jejich projížďky se s koncem období dešťů a přibývajícím teplem prodlužovaly i na několik dní. Gavin jejich odjezd pokaždé sledoval se znepokojením. Nevěděl, kdy se rozhodnou, že právě tato vyjížďka je nejvhodnější na začátek jejich dlouhé cesty k hoře Juu, ale doufal, že ho upozorní včas.

Přísně tajné přípravy na cestu skončily jednoho mlhavého rána se spoustou rosy.
Todd a Andoriel sedlali své dvě kobary a na třetí nakládali několikadenní zásoby.
„Půjdu vzbudit Gavina,“ řekl Ace polohlasně. Andoriel vzala všechny tři otěže a popotáhla za ně, aby zvířata přiměla k chůzi. Na Ace a Gavina narazila hned za vchodem do stájí. Stáli proti sobě, Gavin se zády opíral o zeď za sebou a mračil se nad založenýma rukama.
„Vezměte s sebou aspoň pár vojáků,“ říkal právě naléhavým šepotem.
„K čemu by nám byli?“ pokrčil Ace rameny. Díval se na Gavina tak, že Andoriel začala uvažovat, jestli mu nabídne společnou cestu. Nestalo se. Pustila všechny uzdy, věděla, že kobary neutečou, a objala Gavina.
„Děkuju,“ zašeptala a dotkla se rty jeho tváře.
Gavin ji odměřeně poplácal po rameni a čekal, až ho pustí. „Máte mapku?“ zeptal se, když se tak konečně stalo. Ace kývl a zadíval se na Andoriel, která znovu vzala otěže všech tří kobar a odváděla je pryč.

Za půl hodiny klusala po cestě tři dobře živená zvířata se dvěma jezdci v sedlech. Třetí neslo náklad. Kobary se pohybovaly dostatečně rychle, ale nevydávaly zbytečné síly, aby podobné tempo vydržely co nejdéle.
Začátek cesty byl jasný. Bude trvat nejméně dva měsíce celodenních náročných putování, než se dostanou do málo nebo vůbec prozkoumaných krajin. Do té doby na ně bude největší nároky klást cesta sama. Jakmile se dostanou do neobydlených míst, k rychlému postupu se přidají i neočekávané překážky.
Andoriel si užívala rychlou jízdu celé dopoledne, odpoledne si potají vzdychala a večer měla potíže sesednout. Dlouhou jízdu v posledních dnech sice trénovali každou volnou chvíli, ale ten první večer jí připadalo, že to bylo všechno nadarmo. Ještě v noci, když ležela zabalená v teplé pokrývce, měla pocit, že se stále otřásá lehkými kroky kobary.
„Nemusíme se uhnat hned na začátku,“ zamumlala, když jí před svítáním Wraith třásl ramenem, aby ji vzbudil. Nebyla si jistá, jestli tu větu dořekla celou, jak rychle znovu upadla do spánku. Další probuzení bylo nekompromisní. Kobary stály připravené na další náročný den a vše kromě Ájiny deky už bylo sbaleno. Slunce se kutálelo mezi keři, když Ace a Andoriel vyrazili na další úsek cesty.
V poledne zpomalili do kroku a k večeru střídali jízdu s chůzí vedle unavených zvířat.
„Jak bude vypadat třetí, kritický, den?“ zeptala se Andoriel sama pro sebe, když skoro upadla pod lehkým sedlem, co stáhla ze své kobary.
Ace ji slyšel a rozhodl se reagovat: „Žádný kritický den nás nečeká. Jenom cesta na moji loď,“ utnul rázně její stesky. Oči mu ztvrdly odhodláním urazit co nejrychleji pouť, kterou ještě nikdo neprošel až do konce.
Andoriel se po něm ohlédla a povzdechla si. Nikdo cestu neprošel… ale nikdo nebyl odhodlaný Wraith.
„A v žádném případě k ní nepojedeš sám,“ ozvalo se mezi stromy. Kesak a dva vojáci za sebou vedli zchvácené kobary. „Doprovodíme vás oba až k cíli.“
„Nemůžeš opustit Zanii,“ namítla Andoriel. Bylo dost špatné, že měli dlouho putovat neobydlenými kraji sami dva, lépe řečeno jeden stále hladovější Wraith a ona, další tři kousky případné potravy by mohly skončit špatně nejenom kvůli vnějšímu nebezpečí.
Kesak se usmál. „Zania nás posílá za vámi. Neodpustila by mi, kdybych vás nechránil před nebezpečím. Ani já bych si to neodpustil.“
Ace zachytil Ájin pohled a uhodl, co se jí honí hlavou, ale dost dobře nemohl odmítnout takovou pomoc. Stroze přikývl. „Můžete jet s námi.“
Kesak, Jexar a Menter odsedlali své kobary, rozdělali oheň a připravili pro všechny večeři.
Andoriel se usmála. Přítomnost tří dalších mužů najednou vypadala docela snesitelně.

:bye:

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:bravo: Konečne sa vydali na cestu. :)
"Príjemná" časť. /Teda, na obsah a aj na čítanie :thumleft: ./ Pekne to pokračuje. :yes:
:smile:
:yahoo: :arrow: :book:
:wink:
:bye:

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Dokončené povídky