Zelená planeta
35. Hádej, kdo přišel na večeři
Ace využil nepozornosti neznámého muže a co nejtišeji se přesunul tak, aby byl mimo dosah ohně, ale přitom v jeho blízkosti. Podrobně zkoumal terén, který ho dělil od stromu, aby ho nepřekvapila žádná nečekaná překážka. Počkal, až se Andoriel zase trochu pohne a upoutá tak na sebe pozornost muže. Wraithův útok byl rychlý. Rychlejší, než jaký muž očekával. V jednu chvíli si vesele praskal malý ohýnek a návnada se vrtěla u stromu a v další mu nepředstavitelná síla drtila pravé rameno a levou ruku mu cosi stisklo tak silně, že si lámal kosti v prstech, jak je zarýval do vlastní dlaně.
„Vybral sis špatně,“ sykl na něho cizí hlas. Nevěděl, komu patří, protože přes bolest nedokázal zaostřit na postavu před sebou, přesto se nechtěl vzdát života ani pomsty. Ruce byly nepoužitelné, ale nohy ještě měl. Vykopl před sebe. Bylo mu jedno, kam protivníka zasáhne, hlavně, když povolí sevření a on bude moci pustit kámen. Ten tvor, ten Todd mu zabil bratra a on mu zabije ženu. Tak má vypadat spravedlnost.
Sevření ruky nepovolilo. Místo bolestného nebo zlostného výkřiku se ozval smích. Muž zamrkal, aby přece jenom uviděl na Todda, a trhl hlavou dozadu. Těsně před obličejem spatřil vyceněné špičaté zuby.
Ace pustil mužovo rameno a sáhl mu za opasek, kam schoval nůž.
Zuratův bratr viděl, co Todd dělá, ale nedokázal mu v tom zabránit. Všechno ztrácelo smysl. Nůž byl dostatečně ostrý, aby lehce přeřízl lano vedoucí ke kameni, a pak už Toddovi nic nebránilo, aby k němu přitiskl ruku a začal ho zbavovat energie.
Vždycky se objeví včas. Můj hrdina! napadlo mě, když jsem viděla, jak si Ace lehce poradil s únoscem. Proč to nedokážu také? Protože nejsi Wraith, odpověděla jsem si hned. Zhluboka jsem se nadechovala a vychutnávala noční lesní vzduch. Věděla jsem, co se děje vedle mě, a nijak mě to nerušilo v radostném dýchání. Setkání s Wraithem je vždycky takové. Ať už jakýmkoli způsobem, ale podlehnete mu.
Zuratův bratr podlehl rychle.
Pak Ace dostal špatný nápad, že přeřízne provazy, které mě držely u stromu. Neměl to dělat. Bez vlády jsem se mu zhroutila k nohám a jediné, co mě napadlo, bylo, že se mi zase mnohem hůř dýchá. Po prvních sladkých loknutích kyslíku mě rozbolely plíce. Asi zapomněly, jak mají pracovat. Před očima se mi točila duhová kola.
Cestu zpátky na Balaytod jsem si pamatovala jako v mlze. Částečně jsem šla a částečně mě Ace nesl a jediné, na co jsem se zmohla, byl úsměv na čtyři chlapce postávající u jednoho z domků.
„Konečně jsem tě našla,“ zašeptala jsem, když mě Ace ukládal v ložnici. Chytila jsem ho kolem krku, přitáhla se k němu blíž a nadechla se jeho vůně. Netrpělivě mi sáhl po rukách, aby mi je vrátil podél těla, ale pak se zarazil a položil se vedle mě.
„Hledáš mě?“ zeptal se posměšně. „A přitom jiného líbáš a s dalším utíkáš.“ Přes snahu o lehký tón jsem v jeho hlase zaslechla nádech trpkosti.
„Polibek na rozloučenou a únos?“ Místo smíchu jsem se rozkašlala. Převalila jsem se na bok a nevšímala si Wraithova syknutí. Netušila jsem, že právě uviděl, jak mi vlasy stále prosakuje krev z poslední rány od Zuratova bratra a vsakuje se do lůžkovin. Počkal, až jsem se znovu nadechla, přetočil mě zpět na záda a bez varování na mě přitiskl dlaň.
Když se mi podařilo zastavit křik, zůstala jsem vyčerpaně ležet. Cítila jsem se lépe, ale energetický výlet proti času byl vždycky bolestivý.
„Co takhle trochu důvěry, Broučku,“ zašeptala jsem těsně před usnutím. Ani jsem nevěděla, jestli je ještě v pokoji nebo už odešel. Nezáleželo na tom.
Ace počkal, až Andoriel usne, a vydal se do hotelu Narr. Nechal ji probudit a pouštěl na ni hrůzu, dokud ho nedovedla do pokojíku, kde odpočíval Rehis. Stála pak za dveřmi, kam byla vykázaná, a třásla se hrůzou, co pán Todd tomu příjemnému muzikantovi provede. Skrz zavřený vchod k ní doléhaly tlumené hlasy, kterým nebylo rozumět. Narr zavřela oči a opřela se o zeď vedle dveří. Měla potřebu být co nejblíž, aby mohla Rehisovi pomoci, i když nevěděla jak. Teje se podařilo mu vrátit trochu života, takže už nevypadal jako vytažený z hrobu, ale do své původní podoby měl stále dost daleko. Kdyby na něj Todd zaútočil znovu, nepřežil by. Při těch myšlenkách si všimla, že hlasy za zdí utichly. Zatajila dech ve snaze zaslechnout aspoň něco. Marně. Ještě nějakou dobu trvalo, než se dveře rozrazily, a pán Todd vyšel z pokoje. Na prahu se otočil a pokývl dovnitř, kolem Narr prošel bez povšimnutí a zmizel směrem k hlavnímu vchodu do domu.
Narr se narovnala a s tváří staženou bolestným očekáváním nejhoršího vešla do místnosti. Rehis seděl na lůžku, prsty si přejížděl po horní části hrudní kosti a mračil se do kouta, kde se mu zřejmě zjevovaly nepříjemné myšlenky. Ve slabém světle malé svíčky na stole na něho nebylo příliš vidět, ale Narr připadal o hodně mladší, než když ho viděla naposledy. Couvla zpátky za dveře a nechala Rehise v pokoji samotného. Cestou do své ložnice se usmála. Až ráno přijde Teja, bude mít radost.
Další dny ubíhaly bez vzrušení. Andoriel nevycházela za hranice pozemku Balaytodu a na tváři se jí usadil malý smutný úsměv. Pán Todd rozhodoval i jednal rychle, ale v zarážející většině správně. Starosti a problémy lidí mu připadaly malicherné oproti úkolům, které na něj byly kladeny v jeho původním světě. Městečka a vesnice, které vložily svoji správu do jeho rukou, byly velice spokojeny a jejich okruh se stále rozšiřoval. Rehis zmizel z hotelu dřív, než ráno Teja přišla. Narr dalo hodně práce přesvědčit sestru, že je muzikant opravdu živ a v plné síle, a že někde tajně nezakopala jeho zestárlou mrtvolu. Teja se jen těžce srovnávala s tím, že muž, o kterého se starala, odešel bez rozloučení. Netušila, že to byla jedna z podmínek návratu energie, a drobná vráska zklamání mezi obočím jí už nikdy nezmizela. Po pár dnech počkala, až bude Andoriel sama na břehu potoka, kam si zvykla chodit, a s odmlkami a zadrháváním se jí zeptala, co je pravdy na tom, že pán Todd dokáže vzít i vrátit ztracenou sílu. Andoriel to potvrdila a po večeři se Ace opatrně zeptala, jestli ví o dalším osudu Rehise.
„Uzavřeli jsme dohodu,“ ušklíbl se Wraith. „Vrácená energie za odchod beze slova před východem slunce.“
„To bylo kruté,“ zamračila se na něj. „Nenechal jsi ho ani poděkovat těm, kdo se o něj starali?“
Pokrčil rameny a vyšel po schodech do patra. Andoriel ho dohonila až za dveřmi ložnice. Stoupla si před něj na špičky, aby mu lépe viděla do očí.
„Děkuju,“ řekla vážně. Opřela se mu rukama o ramena, aby udržela rovnováhu a pod jeho tázavým pohledem si povzdechla. „I já dodržím vaši dohodu a nic Teje neřeknu, ale je mi to líto. Byla by šťastnější, kdyby věděla...,“ zarazila se, znovu vzdychla a nechala ruce klesnout. „Děkuju,“ zopakovala.
Obloha se znovu začala zatahovat těžkými mraky a zemi každou chvíli smáčely proudy studené vody. Pro vesničany to byl stále zázrak, ale pro Ace i Andoriel to znamenalo, že už jsou na tomto místě podle místního kalendáře asi jeden a půl roku. Ani jeden neřekl nahlas, že stačilo, že jsou v zeleném mračnu dost dlouho a cesta na wraitshkou loď a do vesmíru je pronásleduje v každém bdělém okamžiku a plní jejich sny. Andoriel se už dávno od Ace dozvěděla, na kom a na čem je závislá další etapa jejich života, a návrat Gavina, kterého si pamatovala jenom velice matně, vyhlížela netrpělivěji než Wraith.
Studené období dešťů končilo a mezi těžkými mraky začalo prosvítat slunce, když se odpoledne otevřely dveře Aceovy kanceláře a v nich stál Gavin. Prošel nepozorovaně v hloučku různých žadatelů a spokojeně se usmíval, protože věděl, že ho pán Todd nejenom očekává, ale také, že každý z malé skupinky ochránců Balaytodu má za úkol Gavina okamžitě přivést, bez ohledu na to, kdo se právě u pána Todda nachází.
Ace vstal a ani se nesnažil skrýt překvapení a radost. „Gavine!“ vykřikl. V tom jediném slově byly obsaženy všechny obavy, které Wraitha pronásledovaly v bezesných nocích, a bušily mu do hlavy, že je nemožné se z tohoto místa dostat. I Ace se každého příchozího do Balaytodu ptal na cestu do jiného vesmíru, do světa za zeleným oparem, ale všichni se tvářili zmateně a nikdo neznal správnou odpověď. Pokud ji nese Gavin, mohl by to být konec utrpení Wraitha v prokletém zeleném světě.
Gavin se dál usmíval a sledoval, jak pán Balaytodu odesílá zbývající návštěvníky pryč, aby je nikdo nerušil, a přikazuje prostřít k večeři pro vzácného hosta u svého stolu. „Rozhodl ses přejít k jinému druhu stravy?“ zeptal se s hraným údivem. Toddův pohled ho nenechal na pochybách, že stravovací návyky jeho zvláštního přítele se nijak nezměnily.
„Poznáš Andoriel,“ řekl Wraith spokojeně. „A povíš nám, kudy se dostaneme pryč.“
Gavin kývl hlavou a vyšel do haly. Při svém putování k Balaytodu si všímal změn, ale ta největší ho čekala až na ohrazeném pozemku pána kraje. Dobře si pamatoval původní vzhled domu i jeho okolí a s tím, co viděl tentokrát, se to nedalo srovnat. Balaytod bylo úplně jiné sídlo než dům pána Gillandera.
„Bude venku,“ řekl Ace, když šel kolem Gavina do zahrady a neomylně zamířil k části zarostlé větším množstvím keřů a několika vzrostlými stromy. Pod některými keři se skrývalo do poslední chvíle utajené posezení a na silné rovné větvi jednoho ze stromů byla pověšená jednoduchá houpačka. Andoriel nebyla ani na houpačce ani na žádné ze sedaček. Seděla v trávě na břehu potoka s koleny přitaženými k bradě a nepřítomně zírala do vodního proudu.
„Přišla návštěva,“ řek Ace polohlasně.
Trhla sebou, zamrkala, aby se vrátila do správného místa a času, a s úsměvem vstala. Pak teprve se obrátila a podívala se na příchozího.
„Vítám tě,“ začala, ale zarazila se. Tu tvář už někde viděla. Přeskočila pohledem z hosta na Ace a zpátky. „Gavine,“ dořekla téměř bez přerušení. Nebyla si jistá, jestli má jásat nebo propadnout beznaději. Na Gavinově tváři nebylo poznat, jaké zprávy přináší.
Gavin se snažil nedat na sobě znát, jak ho vzhled Andoriel překvapil. Z jejich dávného letmého setkání si ji moc nepamatoval, a když se teď dostal k bližší nerušené prohlídce, musel přiznat, že se mu Andoriel nelíbí. Jediné, co by snad na ní mohl ocenit, byly husté vlnité vlasy a občasný ohníček v šedomodrých očích, ale to nebylo nic, co by ho nějak lákalo.
Lehkou úklonou poděkoval za přivítání a zamyslel se nad tím, co na ní může Todda přitahovat.
Andoriel ho chvilku pozorovala s očekáváním nějakého slova. Když se ticho začalo protahovat, usmála se. „Jistě jsi unavený, možná máš žízeň a hlad. Pojď, ukážu ti pokoj, kde si můžeš odpočinout, a zařídím, aby ti něco malého přinesli.“ Pokynula mu zpět k domu a vykročila jako první.
Gavin šel za ní a v zádech cítil Toddův pohled.
Vešel do pokoje, který mu Andoriel otevřela, a znovu sklonil hlavu. „Omlouvám se za svoje chování. Děkuji ti za přivítání. Opravdu toužím po odpočinku. Hlad ani žízeň nemám, rád počkám na dobu večeře.“
„Pak si promluvíme,“ řekl Todd. Gavin přikývl, počkal, až se dveře za jeho hostiteli zavřou, a natáhl se na postel. Přemýšlel, jakou formou sdělí Toddovi výsledky svého pátrání.
Večeře proběhla v poměrném tichu. Ace seděl v čele stolu, před sebou jenom pohár vína, naproti němu Andoriel. Gavin se mezi nimi zpočátku necítil příjemně, ale po chvíli si všiml, že Andoriel na Todda zamrká pokaždé, když se jí naskytne příležitost, a Toddovi se občas pozvednou koutky. Nevěděl, sice, co má znamenat jejich malé spiknutí, ale dobře se bavil tím, jak se pokaždé zatvářili vážně, když se k nim služebná dívka Teja otočila čelem.
Po jídle se přesunuli do jiné místnosti, kde už v krbu hořel oheň a pohodlná křesla lákala k posezení. Znovu se objevila Teja s tácem drobných sladkostí a karafou plnou těžkého likéru. Opatrně položila tác na stolek vedle jednoho z křesel a nerozhodně přešlápla.
„Tejo?“ povzbudila ji Andoriel vlídně.
„Smím se zeptat?“ zeptala se dívka tiše. Naléhavě se podívala na Gavina.
Zaraženě přikývl. Netušil, co po něm může chtít.
„Nepotkal jste cestou potulné muzikanty?“ vypadla z Teji otázka, kterou pokládala posledního půl roku každému nově příchozímu. V očích se jí míchala naděje se strachem a v rukou svírala kousek bílého plátna, na kterém předtím držela tác.
„Nepotkal,“ řekl Gavin po chvíli zamyšlení. „Slyšel jsem, že prošli několika vesnicemi, kde jsem pobýval, ale nikdy jsme na sebe nenarazili. Pokud tedy mluvíme o třech hráčích a dvou tanečnicích,“ dodal.
Teja tiše poděkovala a odešla. Nechtěla, aby ostatní viděli, jak moc ji stále trápí nejistota Rehisova přežití.
V pokoji byl slyšet jenom praskající oheň. Andoriel se mračila uzavřená ve vlastních myšlenkách, Todd se díval do plamenů a čekal na Gavinovo vyprávění. Nic jiného než cesta z této planety ho zřejmě nezajímalo. Gavin se díval ke dveřím. Černovlasá Teja se mu líbila mnohem víc, než nevýrazná Andoriel, a litoval, že odešla. Rozhodoval se, jak se na ni Todda nejlépe zeptat.
„Jestli ji chceš pro zábavu, tak na to zapomeň,“ zavrčel najednou Todd, aniž spustil oči z krbu.
Gavin se ušklíbl. Dlouho se neviděli a Todd stejně uhodl, co se mu honí hlavou.
„Promiň,“ otočila se Andoriel ke Gavinovi. „Trochu jsem se zamyslela nad místními problémy.“ Vstala, do dvou pohárků nalila likér, jeden podala Gavinovi a s druhým si sedla zpátky na své původní místo. „Celé odpoledne se těším na tuto chvíli,“ znovu mrkla na Todda. „Prosím, vyprávěj. Našel jsi cestu ze zeleného oblaku?“ s očekáváním se na Gavina zadívala.