Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Puk :)

Cesta bude zajímavá (doufám) :twisted:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
andoriel píše:
Děkuju, Puk :)

Cesta bude zajímavá (doufám) :twisted:

:sunny:


:hmmm: :hmmm: :think:
Dobre dúfaš. :rflmao: :laugh: :biglol:
:mrgreen:
:bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Dalo by se říct, že zábavná cesta právě začíná :twisted:
Bavte se :D

Zelená planeta
37. Planina podivných ptáků


Po padesáti dnech opustili tři vojáci, jedna žena a podivně vyhlížející bledý muž poslední vesnici. Na další pouti už žádné lidské bytosti potkat neměli. Alespoň tak to bylo popsáno v mapce a tak o tom mluvili vesničané. Dlouho se snažili cestovatele odradit od dalšího postupu a střídali se v líčení hrůzostrašných příběhů. Vojáci je poslouchali s tajenými úšklebky a často se dali do vyprávění vlastních zážitků, aby dali najevo, co si myslí o ustrašeném šeptání vesničanů. Jediná žena výpravy téměř celou dobu v osadě prospala. Pokud neležela v přístěnku jednoho z domů, který jí nabídli k odpočinku, sedala na návsi a někdy usnula i tam. Bledý muž se neúčastnil diskuzí o jejich další cestě, ani žádných jiných. Hned druhý den po jejich příchodu do vsi zmizel a vrátil se až po čtyřech dnech.

Andoriel si po Aceově odchodu s Kesakem vyměnila starostlivý pohled, ale ani jeden neřekl nahlas, že místní budou mít nejspíš pokoj od těch pár tuláků, kteří se potloukají kolem vsi a kradou, na co přijdou. A možná se i některý osamocený pastevec nevrátí domů, až nastane období dešťů.
Jexar a Menter byli spokojení, že mají střechu nad hlavou a co jíst. Menter zastávku využíval podobně jako Andoriel. Spal, jedl a většinou mlčky sedával v hlučné společnosti, kterou tak miloval Jexar. Ten si užíval pozornosti místních a historky o svých hrdinských činech dokázal vyprávět bez přerušení až do svítání.
Ace se vrátil s rozbřeskem čtvrtého dne, a kdyby bylo po jeho, ihned by se vydali na další cestu. Kesak rozumně doporučil, aby počkali do dalšího rána a zbývající čas věnovali doplnění posledních zásob a klidnému balení. Wraith nesrozumitelně zavrčel, ale kývl a vydal se hledat Andoriel.
Stála za posledním domkem opřená o strom a dívala se po směru jejich další cesty. „Víš, co místní vyprávějí o krajině za řekou?“ zeptala se, když k ní Ace došel. Nečekala na jeho reakci a hned pokračovala: „Na úbočí samostatně stojící vysoké hory pramení potok, který se brzy mění v malou říčku, protože vody je kolem hory dost. Říčka přeskáče několika vodopády na mírně zvlněnou pláň. Skoro nic tam neroste – sem tam trs trávy nebo trnité křoví - jenom kolem říčky je porost hustší. Než se říčka dostane do lesa a vteče tam do té řeky,“ kývla hlavou někam před sebe, „je z ní už zase skoro potok. Hodně vody ztratí na cestě plání. Kolem té říčky povede naše další cesta. Ale tak jednoduché to nebude,“ povzdechla si.
„Co tedy místní lidé vyprávějí?“ zeptal se Ace.
„Na té hoře s pramenem říčky žijí létající obludy. Létají jako ptáci a kůži mají jako hadi. Mají velká blanitá křídla, ostré zobáky dlouhé jako dospělý muž a drápy, kterými bez námahy dokáží rozpárat kobaru. Loví na pláni, kudy teče říčka, ale za řeku nelétají. Proto je zdejší vesnice poslední. Dá se projít dál. Snad. Obludy loví ve dne a v noci odpočívají a stromy kolem říčky jim brání v nečekaném útoku.“
„Nejdeme k té hoře,“ namítl Ace.
„Nejdeme,“ souhlasila Andoriel. „A v tom je ten problém. Musíme se pustit přes otevřenou pláň a cesta k dalšímu lesu, kam míříme, bude trvat nejméně dva dny. Nebo dvě noci. Můžeme mít štěstí a obludy nebudou na lovu nebo se dokážeme skrýt tak dobře, že nás nenajdou.“ O situaci, kdy nebudou mít štěstí, mlčela.
„Tak vede naše cesta,“ řekl Ace, ale vráska na čele se mu prohloubila.
„Nedá se obejít, trvalo by to dlouho a museli bychom se vracet. Navíc jiná cesta může být ještě horší,“ doplnila Andoriel své vyprávění. Odtrhla pohled z korun stromů, které předtím sledovala, a zadívala se na Wraitha. „Pro nás dva není výběr.“ Dala si záležet, aby její poslední slova vyzněla správně: Všichni ostatní na výběr mají.
Ace mlčky přikývl.

Další ráno vyjela ze vsi pětice cestovatelů na kobarách doprovázená jedním chlapcem, který jim měl ukázat nejbližší brod přes řeku. Ani jeden z vojáků nechtěl zůstat nebo se vrátit. Kesak se tvářil jako vždy vážně, Jexar si pobrukoval oblíbenou píseň a Menter uzavírající skupinku zamyšleně žvýkal stéblo trávy. Chlapec z vesnice se kymácel na nákladní kobaře a celý den mlčel, jen pokukoval po Aceovi. Tak divného člověka ještě neviděl.
Další dva dny trvalo, než se přiblížili k řece. Jexara přešlo pobrukování, narovnal se v sedle a často sledoval zelenkavou oblohu. Menter měl rty modré od stébel trávy, ale dál je drtil mezi zuby a mluvil ještě méně než předtím. Andoriel byla nervózní, při každém prasknutí větvičky sebou škubala a rozhlížela se kolem. Dávala si pozor, aby nezvedala hlavu k nebi tak často jako Jexar, ale občasný pohled vzhůru si neodpustila, i když věděla, že je to zatím zbytečné. Ace i Kesak se tvářili jako obvykle.
Na sklonku třetího dne zůstali stát na břehu široké prudké řeky.
Chlapec seskočil z kobary a ukázal před sebe. „Tady je brod. Pokud se budete držet mírně vlevo tak, abyste došli k těm vyskládaným kamenům, voda nevystoupá výš než do pasu.“
Andoriel se zadívala na protější břeh, a pak pokrčila rameny. Netušila, co hoch míní vyskládanými kameny, když ze vzdáleného břehu nebylo vidět téměř nic. Wraith zřejmě s viditelností za soumraku problémy neměl. Také sesedl, podíval se přes řeku a kývl hlavou, sáhl do váčku u pasu a hodil chlapci kus lesklé bílé hmoty jako poděkování. Chlapec se rozzářil, zamával a rozběhl se zpět do vsi. Ten bledý muž sice slíbil, že dostane dobře zaplaceno, když jim ukáže cestu, ale že to bude sůl, v to se vůbec neodvážil doufat.
Ace se po něm ani neohlédl. Další lidská obydlí potkat neměli, takže poslední větší kus chloridu sodného vydal bez přemýšlení. Pro vlastní potřebu měli dost a zbytek by je jen tížil. Vzal za uzdu svoji kobaru a vkročil do proudu. Kesak ke svému zvířeti přivázal nákladní a šel hned za ním. Andoriel se probrala ze zamyšlení, až když jí Menter poklepal rameno. Zůstala v sedle a popohnala kobaru do řeky. Menter jel hned za ní a Jexar malý průvod uzavíral.
Andoriel věděla, že její kobara bez pobídky nevykročí jiným směrem než zvíře před ní, nechala ji postupovat vlastním tempem, a sama se dál věnovala vlastním myšlenkám. Točily se kolem hroudy soli v rukou chlapce. Bílý solný krystal nechal Ace v Balaytodu u Gavina. Použití krystalu bylo dokonalým prostředkem k odměňování i směnnému obchodu. Wraith ho nějaký čas držel v tajnosti i před Andoriel. Nechtěl, aby vzpomínala na svoje setkání s harpyjemi častěji, než bylo nutné. Ale krystal měl nad lidmi příliš velkou moc, aby zůstal ležet zapomenut, a Ace ho využíval, kdykoli to bylo výhodné. Na cestě zpět do temnoty vesmíru a na wraithskou loď mu nebyl k ničemu, tak ho dostal do opatrování Gavin jako nový pán kraje. Vyslechl od Ace celý příběh, aby věděl, jak krystal získali, kdyby se o něj přihlásily jeho původní majitelky. Teprve v té době se o tajné skrýši pro krystal dozvěděla i Andoriel. Už nějaký čas věděla, že ho Ace používá, ale nikdy po něm nepátrala. Ani ona si nechtěla připomínat některé úseky života. Stačilo, že ji stále strašily ve snech.

Cesta k přítoku řeky a kolem něj do blízkosti hory s jeho pramenem probíhala pokojně. Břeh malé říčky byl porostlý několik desítek metrů širokým pásem lesa s hustým podrostem, který cestovatele chránil před pohledy shora, ale ztěžoval jim postup, takže se po pár dnech rozhodli, že každé ráno před svítáním a večer po setmění pojedou po okraji lesa, kde jim nic nebránilo v rychlém pohybu, a přes den budou postupovat pomaleji pod ochranou korun stromů. Nebe sice zůstávalo čisté, ale nechtěli riskovat a zbytečně na sebe upozorňovat.
„Možná jsou to jenom povídačky,“ mumlal si pro sebe Jexar osmý den cesty kolem přítoku a se zvrácenou hlavou se nakláněl v sedle na všechny strany, aby mezi větvemi stromů viděl co největší kus oblohy.
„A možná jsme zatím měli štěstí,“ namítl Menter modrými ústy. Rozhlížel se, kde by mohl utrhnout další stéblo trávy. Zbytek toho předcházejícího vyplivnul někdy dopoledne a teď už se slunce kutálelo k západu.
Vepředu Ace přitáhl uzdu a zastavil kobaru na okraji louky, která se nečekaně zakousla do porostu stromů. Nebylo jasné, jakým způsobem vznikla, ale rozhodující bylo, že se od břehu říčky táhl několik metrů široký pruh trávy od té nejhustší hned u vody až po osamocené řídké trsy zasahující do otevřené pláně.
Kesak seskočil a zůstal stát u posledního stromu. „Počkáme do setmění?“ zeptal se nejistě. I jemu začínalo připadat vyprávění vesničanů přehnané.
Menter využil zastavení, sesedl, aby si protáhl nohy, vyšel na louku a utrhl jedno zvlášť dlouhé a silné stéblo trávy. Strčil si ho mezi rty, narovnal se a s úšklebkem se otočil k ostatním, postávajícím na okraji lesa.
Těsně nad vrcholky stromů se mihnul stín a kobary se začaly vyplašeně vzpínat. Jexar skončil na zemi přímo pod jejich nohama s ostrými drápy a rychle se drápal do stoje. Ace jednoduchým pohybem přinutil svoje zvíře k poslušnosti a sáhl po ostatních uzdách ve svém dosahu, aby se kobary nerozutekly. Kesak tasil meč a přikrčil se v očekávání útoku. Andoriel se skutálela ze sedla na okraj louky k Menterovi. Zůstala ležet na zádech neschopná pohybu z podívané, která se jí naskytla z největší blízkosti.
Menter stál pořád na louce. Jeho nohy v pohodlných kožených botách byly rozkročené v trávě hned vedle ležící Andoriel a na opasku se mu houpal meč i dýka. Jeho tělo pokračovalo od pasu ještě asi tři palce vzhůru a končilo ve změti kostí, svalů a vnitřností. Horní polovina Mentera i se stéblem trávy zmizela v úzkém dlouhém zobáku obludy, která se zjevila nad lesem jako duch a v klouzavém letu jediným cvaknutím vojáka přepůlila.
Obrovský létavý tvor se vznesl do výše, opsal malý oblouk a vracel se zpět nad louku.
Ace se skokem ocitl vedle Andoriel,. Vytáhl ji na nohy a hodil ji mezi stromy. Vzápětí ji následoval. Cítil, jak ho ovanul vzdušný proud blanitých křídel, a těsně za sebou uslyšel zlověstné zacvakání.
„Počkáme do setmění,“ řekl Wraith důrazně Kesakovi na jeho předchozí otázku. Podíval se na Andoriel, a pak sledoval její vyděšený pohled zpátky na louku.
Tvor přistál. Velké tělo s dlouhou hlavou a ještě delším zobákem držely dvě svalnaté nohy. Aby neztratil rovnováhu, opíral se o napůl složená křídla.
Andoriel cítila, jak se za ní pohnul Jexar s kobarami a ustupují dál mezi stromy a husté keře. Chtěla je následovat, ale Kesakovy ruce ji pořád držely na místě, jak jí pomáhal udržet rovnováhu po Aceově zásahu na louce.
Její pohyb Kesaka probral ze strnulého zírání na podivného tvora. Pustil ji a začal ustupovat také. Ani Ace se neodvážil otočit se k louce zády, když se houštím prodíral hlouběji do lesa.
Tvor pootočil hlavu, aby jedním daleko posazeným okem viděl mezi kmeny stromů na zmítající se větve po ústupu cestovatelů, a pak do toho místa zaútočil zobákem. Natáhl se, dokud neměl tělo zaklíněné mezi stromy a krk i hlavu co nejdál, přesto mu kořist unikla. Kmeny se otřásly, když se jimi snažil protlačit ještě o kus dál, ale nepovolily. Trhnutím se vyprostil a vyslal k obloze chraplavý skřek.
Andoriel se zhroutila do sedu mezi kořeny tak, aby na tvora pořád viděla. Všechna barva z obličeje jí strachem zmizela.
„Vypadá tak trochu jako pterodaktyl,“ řekla přeskakujícím hlasem.
„Kdo?“ zeptal se Jexar. Pořád svíral uzdy tří kobar. Další zvířata předal Kesakovi. Marně se snažil ovládnout třes a jednoduché slovíčko mu přes rty lezlo s hlasitým klapotem zubů.
„Létající ještěr z dávných dob planety, ze které pocházím. Také se jim říká ptakoještěři. Ale snad se živili převážně rybami a mršinami. Tohle...,“ zmlkla. Na louku i blízkou planinu se snášeli další tvorové, někteří i o hodně větší než ten, který zaútočil jako první.
„Jak se proti nim tvoji lidé bránili?“ zeptal se Kesak napjatým hlasem.
„Nebránili,“ zavrtěla Andoriel hlavou. „V tom období na Zemi lidé nežili. Vyvinuli se až dlouho po vyhynutí těhle monster.“
Ace se otočil k říčce a sledoval, jak se nad ní vznáší další stíny. V duchu počítal. „Dvacet,“ řekl tiše. Žádný z pterodaktylů, jak je Andoriel nazvala, už se nepokoušel proniknout mezi kmeny stromů. Létali nad lesem i říčkou, postávali okolo lesa, klapali a syčeli na sebe a stále bedlivě sledovali každý pohyb mezi stromy.
Andoriel se kousla do jazyka, aby neřekla, že je to celkem malé hejno. Byla si jistá, že by u té poznámky neovládla hysterické zachichotání. Dvacet létajících ďasů bylo až dost.
Kesak se podíval na oblohu. „Brzy se setmí,“ upozornil.
Pterodaktylové vyčkali, dokud se slunce nedotklo spodní hranou západního obzoru. Jako by to byl nějaký povel, vznesli se vysoko do nebe a odlétali k severu, ke svému hnízdišti na osamocené hoře.
Ace zvedl ruku ve zbytečnému gestu, které mělo zadržet ostatní, aby nevycházeli na volné prostranství. Nikoho to ani nenapadlo. Čekali ještě dlouho poté, co poslední letící stín zmizel z tmavozelené oblohy. Kobary stály v těsném hloučku a boky se jim třásly zrychleným dechem. Nejraději by vyrazily na útěk, ale Jexar a Kesak je drželi pevně.
„Pojedeme v noci,“ rozhodl Ace. „Nad ránem se utáboříme a budeme držet hlídky.“
Nikdo neprotestoval. Ani Andoriel neměla námitky, i když obrácený režim nenáviděla. Bylo jí jasné, že tuto noc stejně nikdo neusne a pohyb jim vyžene z těla nahromaděný adrenalin. Jako první se propletla mezi kmeny a keři lesa a vyšla na louku. Po spodní části Mentera zbyl jenom kus jeho opasku s mečem a dýkou. Kov byl zřejmě pro pterodaktyly nezajímavý.
Kesak přešel kolem ní dál do louky a obě zbraně sebral. Nedovedl si sice představit, k čemu jim budou v případném boji s okřídlenými obludami, ale nechtělo se mu nechávat ležet na cestě použitelné zbraně. Sevřel je obě v jedné ruce a pomalu se narovnal. Zadíval se na místo, kde stál Menter naposledy, a pak zvedl oči k obloze. Ace se postavil vedle něj a zahleděl se stejným směrem, Andoriel si setřela osamělou slzu z tváře a Jexar pro jednou zůstal zticha.


:bye:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Jupiiii moja oblubena cast. A moje oblubene vtaciky... :lol:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Díky Aiwe :)

Ptáčci jsou skvělí a hladoví :twisted: :rflmao:
Ještě s nimi bude legrace :wink:


:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Á :bravo: , kolibríci v akcii. :rflmao:
:idea: Tieto časti mám rád. :wink: :D
:bravo: :yahoo: :yeah: :ok:
:bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Díky, Puk :)

Jo, se zvířátky je zábava :rflmao:

:bye:

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

Zelená planeta
38. Zaklapej mi na poledne


Následující noc neujeli takový kus cesty, jak si původně Ace myslel. Psychické vypětí se podepsalo na výdrži lidí i zvířat a sotva se u okraje lesa dostali do větší vzdálenosti od louky a Menterova posledního stébla trávy, kobary zpomalily a Andoriel, Kesak i Jexar se sotva drželi v sedlech. Wraith se po nich rozzlobeně ohlížel, ale k rychlejšímu pohybu je nedokázal přinutit.
Do lesa zajeli dřív, než obloha začala blednout novým svítáním. Kobary se během cesty uklidnily, a když se u říčky dostatečně napily vody, s chutí okusovaly křoví i nízko visící větve stromů. Sotva se trochu nasytily, zalehly k odpočinku.
Jexar společně s Kesakem uspořádal tábořiště v tom nejhustším místě lesa daleko od všech volných ploch. Andoriel se jim snažila pomoci, ale všechno jí padalo z rukou. Unavení a nevrlí vojáci ji posadili hromadu dek a zakázali jí na něco sahat, dokud nebudou hotovi.
Ace stál opodál a upřeně se díval k severu, kam přecházejícho večera odlétli děsiví ptakoještěři. První paprsky slunce rozčísly oblohu, ale ještě se nedotkly země. Někde v dálce se odrazily od přivřených očí pterodaktylů usazených vysoko na skále a probudily je k životu. Nad krajem se rozlehl chraplavý skřek a dvacet párů blanitých křídel se roztáhlo k letu.
Andoriel se na vyhrazeném místě stočila do klubíčka a usnula neklidným spánkem. Nevyrušilo ji ani vycházející slunce, ale když se nad lesem natáhl první stín křídel, trhnutím se probudila a vtlačila se hlouběji do pokrývek.
Jexar seděl u trnitého keře a pomalu žvýkal proužek sušeného masa. Oči mu padaly, ale vždycky, když začal usínat, uviděl před sebou dlouhý zobák a leknutím se probudil.
Kesak přecházel sem a tam pod nejhustšími korunami stromů, aby ho nebylo ze vzduchu vidět. Každou chvíli pohledem zavadil o deku, kterou si připravil ke spaní, k ulehnutí se ale nedokázal přinutit.
„Spěte,“ řekl Ace přísně. Přejel všechny tři velitelským pohledem, aby dodal svým slovům důraz. „Vezmu si první hlídku. Vzbudím vás včas, kdyby se něco dělo,“ netrpělivým gestem zarazil Kesaka dřív, než se nadechl k protestu.
Jexar ani Andoriel neprotestovali. Jexar se uložil na místě, kde předtím seděl, kousek masa z prstů nepustil a ještě dvakrát si z něj ukousl už se zavřenýma očima. Andoriel se natáhla po lahvi s čerstvou vodou z říčky, zhluboka se napila, zamračila se na oblohu a znovu usnula, tentokrát klidně. Kesak ještě jednou zkontroloval kobary a také si lehl. Byl rozhodnutý neusnout, ale únava ho přemohla sotva položil hlavu na složený plášť.
Ace stál bez hnutí a sledoval letecké manévry. Pterodaktylové létali nízko nad lesem, plachtili na místě a s hlavou nakloněnou na stanu kontrolovali každé podezřelé místo. Několikrát se zastavili i nad tábořištěm, oblétali ho a domlouvali se sykavými zvuky.
Slunce zvolna stoupalo na bezmračné obloze a pálilo stále víc. Než se dotklo nejvyššího bodu své dráhy, ptakoještěři se snesli na planinu u lesa. Zmizeli Aceovi z dohledu, takže musel obejít husté keře kolem tábořiště, aby viděl mezi kmeny na pláň. Snažil se, aby zůstal nepozorován. Když se mu podařilo dostat se nenápadně k okraji lesa a najít hejno nehybně stojících tvorů, napadlo ho, že by ho nejspíš stejně nezaregistrovali. Všichni stáli čelem ke slunci s poloroztaženými křídly a klapáním zobáků vytvářeli dojem jednoduché melodie.
Wraith stál napůl skrytý za širokým kmenem stromu a sledoval obřad k uctění poledního slunce. Marně se snažil přijít na to, jak by jim to mohlo pomoci při očekávaném dvoudenním pochodu otevřenou plání. Do přechodu planiny zbývalo ještě hodně dní odpočinku a nocí na rychlém postupu, ale na získávání informací nebylo nikdy příliš brzy. Ace doufal, že najdou takovou slabinu létajícího společenství, která jim umožní snadný přechod otevřeného prostranství, až nastane čas.
„Klapají poledne?“ zeptala se tichounce Andoriel a postavila se vedle Ace.
Nepodíval se na ni, jen si ji přitáhl k sobě. Znal její slabosti i zvyky a věděl, že i po celonoční námaze bude kolem poledne vzhůru. Nedokázala přes den spát moc dlouho, proto tak nesnášela obrácený režim.
„Měl by sis jít odpočinout,“ pokračovala šeptem.
Tentokrát se na ni krátce podíval, hned se ale vrátil očima ke skupince létajících oblud na pláni. Slunce se zhouplo na západ a klapot zobáků utichl. Celé zastavení hejna trvalo asi půl hodiny. Pterodaktylové se rozhlíželi kolem sebe, někteří se vznesli do vzduchu, jiní přecházeli po okraji lesa a nahlíželi mezi stromy.
Andoriel se zachvěla, když se jedno kulaté oko upřelo přímo na ni. Nestáli dostatečně daleko, aby k nim některý z nenechavých zobáků nemohl dosáhnout. Strnula a bez mrknutí zírala před sebe. Pterodaktyl odtáhl hlavu a v okamžení ji zabořil hluboko do porostu. Tělem se snažil protlačit co nejdál to mezi kmeny šlo. Jeho pootevřený zobák projel těsně kolem stromu, u kterého Andoriel s Acem stáli.
Ace byl přitisknutý k odvrácené straně kmenu a mezi jeho hrubou žlutavou kůrou a svým tělem chránil Andoriel. Podařilo se mu ji strhnout z dosahu, než ptakoještěr zaútočil. S odporem pozoroval, jak zobák dvakrát naprázdno klapl a stáhl se zpět. Obluda ještě oddalovala hlavu, aby mohla zaútočit z jiné strany, když už za sebou táhl Andoriel co nejdál od planiny. Za zády se jim rozlehl zlostný skřek.
Kesak ani Jexar neodpočívali. Stáli u kobar a snažili se je uklidnit, aby vyděšená zvířata v panice nevyběhla na volné prostranství. Pterodaktylové létali tak nízko, že křídly občas zavadili o vrcholky stromů, a bez přestání se ozýval jejich sykot a skřípavé volání. Už věděli, do kterých míst kolem říčky mají zaměřit pozornost, a snažili se vyplašit skrývající se tvory.
V tábořišti Ace pustil Andorielinu ruku a bez hluku se propletl na dohled říčky. Proud tam byl prudký a koryto tak úzké, že pterodaktylové nemohli létat těsně nad ním. I nad vodou se museli držet až nad vrcholky stromů. Ti největší měli rozpětí křídel kolem patnácti metrů, ale ani ti malí s rozpětím sotva devět metrů se díky hustě zarostlým břehům nad říčku nedokázali snést. Jedna z menších oblud šířku toku neodhadla a se zuřivým jekotem se zřítila do proudu, když se jí křídla zachytila o vyčnívající větve. Marně se snažila dostat na břeh. O pomačkaná křídla se nedokázala opřít a voda ji za neustávajícího nářku odnášela daleko z Wraithova dohledu. Kdyby jejich situace nebyla tolik vážná, Ace by se s chutí zasmál, takto se zmohl jen na neradostný škleb. Pterodaktyl se možná dostane z vody v některé z mělkých zátok a až mu oschnou blány na křídlech, bude děsit budoucí stravu ještě víc než dosud.
Čas do západu slunce se táhl k nepřečkání pomalu. Jediný Ace dokázal opravdu usnout. Předtím kývl na Kesaka, aby mu dal najevo, že mu předává hlídku a dohled nad táborem, lehl si a v okamžení spal. Než obludy odletěly pohnul se jen jednou, aby rukou objal Andoriel a přinutil ji si také lehnout. Doufal, že i když Ája neusne, bude aspoň odpočívat. Další noc chtěl rozhodně ujet větší kus cesty.
Podobným způsobem cestovali dalších devět dní. Bylo to vyčerpávající. I Wraith cítil, jak mu rychle ubývá sil. Dní, kdy je pterodaktylové nedokázali vysledovat, bylo málo. Stačil neopatrný pohyb nebo zafunění kobary, aby měli cestovatelé nad hlavou až do setmění okřídlenou stráž.
Další den po poledni Jexar držel hlídku a všichni spali. I Andoriel se při polední pauze na klapot uklidnila a přestala sebou házet. Nálety pterodaktylů se Jexarovi zdály být silnější než v předcházejících dnech. Tábořiště se létajícím obludám podařilo najít hned ráno, protože stromy v této části lesa rostly dál od sebe a jejich bohaté koruny nestačily skrýt každý pohyb.
Kobary byly neklidné, funěly a hrabaly dlouhými drápy v modrém mechu. Už několikrát se nad nimi zastavil stín. Ptakoještěři se nad nimi drželi co nejdéle a klesali, kam až jim to špičky stromů dovolovaly. Snažili se kobary vyplašit syčením i skřeky, a nebýt pevné ruky Kesaka a posléze Jexara, velká modrá zvířata by se dala na zběsilý útěk.
Voják stál u kobar a snažil se je tichým hlasem a doteky uchlácholit. Téměř se mu to podařilo, když jeden z pterodaktylů vznášejících se nad táborem nejen klesl až se drápy dotýkal větví, ale zároveň se snažil natáhnout hlavu dolů. Zobák klapl nebezpečně nízko nad zemí. Jexar se snažil rychle pochytat všechny uzdy. Viděl, že obluda nemá šanci se k nim dostat, ale kobary divočely strachy, když se pterodaktyl dostal tak blízko. I tak by je Jexar zvládl, kdyby pterodaktyl zase vystoupal kousek výš nad les. K Jexarově smůle se místo toho znovu snažil prodrat zobákem až k nim, křídla ho neudržela a s divokým křikem a zmítáním se řítil k zemi. Cestou se mu trhaly blány křídel a o silné větvě stromů si lámal duté kosti. Ve snaze dostat se zpět do vzduchu si ubližoval mnohem víc, než by mu ublížil volný pád, a ničil vše, co se mu připletlo do cesty.
Kobary už nemohlo nic zadržet. Prohnaly se tábořištěm, se štěstím se vyhnuly ležícím postavám, bez zpomalení se prodraly lesem až k pláni a u posledních stromů ještě přidaly.
Jexar se držel jednoho z modrých hřbetů a marně se snažil vyprostit nohu ze smyčky provazové uzdy. Nedokázal protáhnout chodidlo v pevné botě, ani když se do hřbetu hned vedle jeho prstů zaryly dlouhé drápy obrovského pterodaktyla. S dušeným výkřikem mu ruce sklouzly po srsti. Padal, ale se zemí se nesetkal. Ptakoještěr těžce mával křídly a odnášel kobaru s Jexarem stále visícím za nohu ve smyčce k osamocené hoře.
Ace, Kesaka i Andoriel probudil hluk pterodaktylova pádu. Než se vzpamatovali a doběhli na okraj lesa, obludy se zmocnily všech šesti kobar. Dvě odnášely k severu a čtyři porcovaly na místě tak rychle, že z nich za pár okamžiků zůstaly zanedbatelné pozůstatky.
Jexar stále visel pod břichem kobary. Sotva se trochu vzpamatoval, vytáhl nůž a snažil se dostat k botě, přeříznout uzdu a dostat se na zem dřív, než se vznesou příliš vysoko.
Andoriel si přitiskla ruce na ústa, když viděla, jak se Jexar snaží dostat ze smyčky a z boku, kam nedohlédl, se k němu blíží další hladový zobák. Muž ho v poslední vteřině zahlédl a mrskl sebou, aby se mu vyhnul. Povedlo se mu to a zároveň vychýlil let pterodaktyla svírajícího kobaru. Obloukem se vraceli zpět a prudce klesali. Menší obluda znovu zaútočila na Jexara, ale obrovský pterodaktyl s kobarou v drápech byl už příliš nízko u země. Menší se nestačil včas zvednout a v plné rychlosti narazil do země. Jediné zavřísknutí a z hrůzu nahánějícího tvora zůstala hromádka polámaných kostí a otrhaných blanitých křídel.
Jexar využil toho, že se ocitl tak nízko nad zemí a znovu se naklonil, aby se nožem dostal ke smyčce z uzdy, která ho poutala k mrtvé kobaře. Podařilo se mu ji přeříznout, přetočit se tak, aby dopadl na bok, zvednout se a rozběhnout k lesu.
Pterodaktyl s kobarou v drápech nabíral výšku a bez dalšího vyrušování mířil na sever.
Jexarovi stačily už jen dva skoky, aby se dostal mezi první stromy a zmizel ptakoještěrům z dohledu, ale dravci byli rychlí. Čtyři kobary nemohly nasytit tolik hladových krků a každé sousto navíc bylo výhodou. Jexara si rozdělili tři pterodaktylové dřív, než stačil dokončit poslední skok k lesu. Ani se nezastavili a hnali se dál, ke zbytkům svého druha, který se při útoku na Jexara setkal se zemí prudčeji, než vydrželo jeho tělo.
Kesak stiskl ruce v pěst a nehty si zaryl hluboko do dlaní. Během pár dní přišel o oba vojáky a ztráta kobar se mohla ukázat jako fatální. S obavou se podíval na Wraitha. Odhadoval, jestli se pán Todd bude chtít vrátit a koupí někde nová zvířata nebo bude pokračovat v cestě, přestože se z dvoudenní cesty přes planinu může stát šestidenní záležitost. Když dospěl v myšlenkách až do tohoto bodu, napadlo ho, že dva dny nebo šest dní nehrají v tomto případě takovou roli. Další přemítání přerušil zájem pterodaktylů o okraj lesa, kde tři zbývající cestovatelé stáli. Ptakoještěři spořádali vše, co bylo na pláni poživatelné a obrátili svoji pozornost zpátky tam, kde se ukrýval zbytek jejich potravy.
Kesak a Ace ustupovali dál mezi stromy a k opuštěnému tábořišti. Andoriel musel Ace táhnout za sebou, protože byla tak ztuhlá strachy, že se skoro nedokázala pohnout.
Sotva se dostali zpět do tábora, usadil ji pod strom obrostlý hustým křovím a s Kesakem si šli prohlédnout pterodaktyla zapadlého mezi stromy.
„Ten to všechno způsobil,“ zamumlal Kesak, když docházeli k průlomu v lesní klenbě.
Ace obcházel padlého ptakoještěra a důkladně si ho prohlížel. K jeho údivu obluda stále žila. Když se dostal do jejího zorného pole, ze zobáku se jí ozvalo výhrůžné zasyčení.
Ace přimhouřil oči, udělal ještě pár kroků, aby na něj neviděla, ze strany přistoupil k jejímu polámanému tělu, položil na něj dlaň a čelo se mu stáhlo úsilím.
Pterodaktyl sebou začal házet, ale síly mu rychle ubývaly, z dosahu wraithské ruky se nedostal a kůže natažená na kostech se mu začala scvrkávat. Jeho poslední zachvění doprovodil Wraithův výkřik.
Kesak se na bývalého pána kraje díval s tichou hrůzou. I takovému děsivému tvoru dokázal vzít život jediným dotykem! Co na tom, že tvor byl polámaný a vlastně napůl mrtvý, Kesak by se k němu nepřiblížil ani za nic, a kdyby se o to pokusil, jistě by ho pterodaktyl dokázal zabít, než by sám zemřel.
„Víc už toho nezpůsobí,“ řekl Ace těžce, když procházel kolem Kesaka zpátky k Andoriel. Sedl si vedle ní, přitáhl ji k sobě a zavřel oči. Klapot, sykot i skřehotání zbývajících pterodaktylů, kteří stále hledali další kořist a znovu létali nízko nad lesem, ho nechaly klidným.
Kesak se rozhlédl po tábořišti a rozhodl se, že na lepší uspořádání a určení věcí, které zde budou muset nechat, a toho, co musí vzít s sebou za každou cenu, bude času dost po setmění, až na to budou mít větší klid. Ještě jednou se podíval na oblohu mezi stromy, stíněnou velkými křídly, poslal Jexarovi krátkou vzpomínku a polosedě se opřel o kmen stromu. Večer je čekala další cesta, tentokrát pěšky, tak se snažil odpočívat stejně jako Ace a Andoriel.


:bye:

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Hahaha... wraith vysal pterodaktyla... najlepsia scena z celej casti...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Takže ne ubohý sežraný Jexar, ale pterodatktylí výcuc? To víš, Aiwe, když je hlad... :rflmao:
Díky

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Sezranejch lidi uz tady bylo hodne ale vycucany pterodaktyl ani jeden... :scratchanym:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:bravo: :ok: :book:
:hmmm: A vraj: kľučkovanie pomôže. :roll:
:e-e:
:lol:
:bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Kličkování před pterodaktylem? Nebo kličkování před Wraithem?
Asi nepomůže ani před jedním :rflmao:
Díky, Puk :)
:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Dobré ráno

Bavte se :D

Zelená planeta
39. Proměna


Hlava se mi zasekla někde u Jexarova pádu z nebes. Dál jsem s ní nehnula a ani jsem se o to moc nesnažila. Seděla jsem, kam mě Aceovy ruce přitlačily k zemi, a dívala se před sebe nevidomýma očima. Sledovat obří ptakoještěry na obrazovce v počítačově zpracovaných rádoby dokumentech a katastrofických filmech byla zábava, realita byla noční můra, ze které nebylo úniku.
Z otupělosti mě probralo tlumené zasípání. Ozvalo se z nečekaného místa – z Aceových plic. Pohnula jsem hlavou, abych měla ucho co nejblíž zdroje zvuku, a zatajila dech. Sípání se opakovalo a tentokrát to na konci i písklo. Tiskla jsem se k Aceovi a fascinovaně poslouchala podivné zvuky linoucí se z jeho hrudi.
„Andoriel,“ vydechl sotva slyšitelně. Na rameni jsem ucítila lehký dotyk jeho prstů. Zvedla jsem hlavu a povolila sevření. Tváře měl propadlé, rty svíral k sobě, aby se mu nechvěly, a kolem očí se mu rozrůstaly černé kruhy. Zbytek jeho kůže získával žlutozelenou barvu, kterou jsem nenáviděla. Když jsem ji viděla naposledy, vydávala jsem se za Acem na pokraj smrti potom, co nás oba málem zabil jeho bývalý zástupce Otagari.
„Zůstaň se mnou,“ vypadlo ze mě vyděšeně. Chytila jsem ho za ruku a přitáhla si ji k sobě.
Zavrtěl hlavou a pousmál se nad mým nechápavým pohledem. „Nechci tě ohrozit,“ vysvětlil. „Energie z toho tvora je jiná. Ještě nevím...,“ zmlkl a snažil se nadechnout.
„Jak ji ze sebe dostaneš?“ snažila jsem se myslet prakticky. „Můžeme hned vyrazit na cestu, jestli ti to pomůže.“
„Možná,“ připustil váhavě.
Na víc jsem nečekala. Zvedla jsem se, přejela při tom Aceovi prstem po tváři a začala se rozhlížet po Kesakovi, abychom spolu roztřídili vybavení. Vojáka jsem našla mezi několika nesourodými hromadami věcí a musela jsem se usmát. Začal sám.
„A... pan Todd se chce okamžitě vydat na cestu,“ trochu jsem se zakoktala.
„Slyšel jsem,“ pozvedl koutky úst, ale zbytek jeho tváře žádný úsměv nenaznačoval. „Je těžké rozhodnout,“ mávl rukama nad obsahem všech jezdeckých brašen a dalších zavazadel. „Všechno třikrát,“ mručel si pro sebe, nahlížel do rozložené mapy a na tři hromady skládal stejné vybavení. Na čtvrtou přišly věci ke společnému použití a zbraně.
Účastnila jsem se dělení i skládání a svazování vybraných věcí do tří ranců tak, aby byla jejich váha rovnoměrně rozložená, daly se pohodlně nést na zádech a nebránily v pohybu při chůzi ani při případném boji.
Snažili jsme se pracovat rychle, ale než jsme byli s výsledkem spokojeni, snesl se soumrak. Ptakoještěři odletěli na svoji skálu a bez jejich klapotu a syčení bylo najednou divné ticho.
„Můžeme vyrazit,“ povzdechla jsem si. Byla jsem unavená a vyděšená a nevěděla jsem, za jak dlouho skončí i naše cesta na špičce ostrého zobáku. Zakázala jsem si přemýšlet, hodila si jeden z ranců na záda a s druhým v rukou jsem se zastavila nad Acem.
S pomocí kmene stromu se postavil, přijal od Kesaka dva meče s popruhy k zavěšení na záda a na ně umístil ještě plný vak. Narovnal se a vyzkoušel, jestli mu zavazadla nebrání v pohybu, a sám pro sebe si kývl. Mohli jsme vyrazit.
Cesta pěšky kolem lesa byla dlouhá, namáhavá a čím dál podivnější.
Ploužila jsem se jak nejrychleji jsem dokázala, na Kesakovi byla znát únava až před svítáním a Ace vypadal stále živěji. Doufala jsem, že je to tím, jak z něj odchází energie převzatá od pterodaktyla.
Před svítáním jsme zmizeli pod stromy. Než se nad lesem rozprostřela blanitá křídla k rannímu přeletu, stačila jsem se ještě rychle vrhnout do říčky, abych se zbavila aspoň části nánosu špíny ze šatů i kůže. Noci byly teplé a dny horké, takže na mě oblečení uschlo dřív, než jsem se stačila uložit ke spánku. Stočila jsem se do klubíčka mezi kmenem stromu a trnitým houštím tak, abych viděla na Ace bez nutnosti zvedat hlavu. Strach o jeho život už mě sice přešel, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že je něco jinak než by mělo být.
„Kolik ještě?“ zeptala jsem se Kesaka po dalších osmi dnech skrývání a nocí plných úmorného pochodu. Díval se střídavě do mapy a po okolí. Stáli jsme na okraji lesa v dlouhých šikmých stínech východu slunce a chystali jsme se odpočívat po dlouhém a náročném celonočním pochodu, kdy jsme střídavě šli a běželi.
„Asi dvě noci,“ odhadl. „Zítra večer bychom mohli zahlédnout první náznak protilehlého lesa, a když trochu pohneme, další ráno nám bude nejblíž.“
„Trochu pohneme?“ zamumlala jsem znechuceně.
Zamračil se na mě. „Čím rychleji…,“ nadechl se k vysvětlení. Pak si uvědomil, že žádné vysvětlení nepotřebuju, a zmlkl.
Věděla jsem sama, že se s Acem něco děje. Skoro neodpočíval. V noci nás hnal vražednou rychlostí a celé dny prostál u okraje lesa a sledoval nálety ptakoještěrů. Jejich zájem o naši malou skupinku nepolevoval a Aceův zájem o jejich hejno byl den ode dne hlubší. Některé výjevy sledované při letmém probuzení uprostřed dne bych raději považovala za pokračování nočních děsů než za skutečnost. Wraith v poledne vycházel na planinu mezi klapající zobáky a vypadalo to, že se připojuje k jejich slunečnímu rituálu. Kvůli jeho zvědavosti nebo úchylce nebo jak to nazvat, nebyl ani jeden den, kdy by nás hejno nenalezlo.
„… tím lépe,“ dořekla jsem krátce Kesakovu načatou větu. Nebyla jsem si jistá, jestli Aceovo divné chování zmizí s opuštěním pterodaktylího teritoria, ale v každém případě jsem se chtěla z této oblasti dostat co nejrychleji. A pokud možno v jenom kuse, pomyslela jsem si chmurně, když jsem se propletla křovím k místu, které jsem si vybrala ke spaní. Rozhlédla jsem se po Aceovi. V posledních dnech se vyhýbal společnosti. Alespoň té naší. I teď stál zády k ležení a zvedal hlavu, aby viděl na volný pás nebe nad říčkou.
Nadechla jsem se, abych na něj zavolala, ale rozmyslela jsem si to, přetáhla jsem nad sebe lehkou látku připevněnou na vyčnívajících větvích keře, abych se chránila před horkými slunečnímu paprsky i nepřátelskými pohledy shora, a zavřela jsem oči. Na spánek jsem nemusela čekat, přišel okamžitě.
Kesak měl pravdu. Na konci druhé noci od našeho rozhovoru nad mapou bylo jasné, že blíž už vedlejší les nebude, i když to byl jen tmavší mlhavý pás na obzoru.
K večeru jsem se probudila z odpoledního spánku a užívala si ještě chvilku soukromí v přítmí pláště nataženého od kmene stromu šikmo k zemi. Nechtělo se mi ukazovat se světu a řešit problémy. Kolem byl klid a ticho, a tak jsem doufala, že všechny problémy ještě počkají. Slunce přestávalo pálit a jenom hřálo, jak se koulelo k hranici obzoru. Klid a ticho... Tak daleko večer ještě nebyl, aby pterodaktylové odletěli na svůj hřad na skále.
Vystrčila jsem hlavu zpod pláště a podezřívavě se rozhlížela. Kesaka ani Ace jsem nikde neviděla. Postavila jsem se a vydala se k říčce. Posledních pár metrů ke břehu jsem postupovala pomalu a obezřetně, aby mě nepřekvapil zobáček hravě vražený mezi stromy.
Nebe bylo vymetené jedovatě zelenou barvou bez poskvrnky. Po létajících netvorech nebyla ani památka.
Pár okamžiků jsem stála a vnímala, jak se ze mě valí obrovský balvan, který jsem si nesla od chvíle, kdy se ptakoještěři objevili. To, že nebyli v dohledu, neznamenalo, že by se ztratili, aby se už nevrátili, ale nemuset se přes den skrývat, byl už skoro neznámý úžasný pocit.
Silou jsem se vytrhla se zasnění a rozběhla se do tábořiště pro vaky na vodu. Bez dechu jsem doběhla zpět, hodila vaky na břeh a sama se vrhla do proudu. Kdo ví, za jak dlouhou dobu, pokud ještě vůbec někdy, si budu moci užít koupel. Přes nadšení z náhlé volnosti jsem každou chvíli kontrolovala prázdnou oblohu při koupeli i potom při plnění všech vaků a lahví pitnou vodou.
„Můžeme jít?“ zeptal se Kesak. Čekal na mě na břehu a na zádech si upravoval provazy držící jeho zavazadlo.
Podala jsem mu část nabrané vody a došla ke stromu, u kterého jsem spala. Všechny věci jsem měla sbalené a o šedivě žlutý kmen se opíral úhledný balík převázaný lany, aby se mi co nejsnáze nesl. Ohlédla jsem se po vojákovi. „To ty?“ Nečekala jsem na jeho přikývnutí, připevnila jsem na balík zbývající vaky a lahve s vodou a hodila si to všechno na záda. Společně jsme vyšli na pláň, kde už čekal Ace.
Zasněně se díval k daleké hoře a náš příchod zaznamenal, až když jsem se zastavila těsně u něho.
„Kolik máme času?“ zeptala jsem se. Představa, že nás další ráno pterodaktylové najdou daleko v pláni, se mi vůbec nelíbila.
„Osm dní,“ zamumlal Wraith nezřetelně. „Nastává čas spánku a bude trvat osm dní.“
„Spánku? Ty obludy budou osm dní spát?“ ujišťoval se Kesak. V hlase mu zněla nedůvěra smíchaná s nadějí. Za osm dní bychom mohli bez problémů dojít do vzdáleného lesa.
„Spánek,“ zašeptal Ace a s povzdechem mu poklesla hlava.
„Spánek pro ně. My jdeme hned,“ řekla jsem ostře. Wraithovo zjevné napojení na pterodaktyly se mi nelíbilo, i když jsme se díky němu snad dozvěděli, jak dlouhá pauza nás čeká před dalším náletem. Nelíbily se mi i další věci, kterých jsem si v zapadajícím slunci všimla. Aceova tvář se měnila. Nos i brada byly ostřejší a více vystupovaly z obličeje. Nenápadným pohledem jsem přejela zbytek jeho těla, ale tam jsem si žádných očividných změn nevšimla. Zadoufala jsem, že si se mnou jenom hraje moje fantazie.
„Čím dřív vyrazíme, tím dřív budeme na druhé straně, kdyby si to ty potvory rozmyslely,“ zavrčel Kesak a netrpělivě se pohnul dopředu.
Vzala jsem Ace za ruku a lehce zatáhla, abych ho přiměla k pohybu, ke kterému se sám nedokázal přinutit. „Taky jsem unavená,“ ujistila jsem ho a dál mu svírala prsty. „Tam,“ ukázala jsem druhou rukou před sebe ke vzdálenému obzoru s tmavou linkou lesa, „nás to přejde.“ Nechal se vést a neprotestoval, když jsem přidala do kroku, ale ani mi nijak nepomohl. Nechal se táhnout. Rozzlobeně jsem se po něm ohlédla a zjistila jsem, že v chůzi usíná. „Kesaku!“ vyjekla jsem zděšeně.
Voják se pár kroků vrátil a chytil Ace za zápěstí druhé ruky, aby mi pomohl. Po pár metrech se na mě podíval s otázkou v očích. Pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem, jestli Wraitha natolik ovládla mysl pterodaktylů létajících nám přes dvacet dní nad hlavou, nebo jestli přímo v něm stále pracuje ptakoještěří energie a nutí ho chovat se jako jeden z hejna. V současnosti to bylo jedno, ale při další cestě by s druhou variantou mohl být problém. Zatímco vnějšího vlivu pterodaktylů se Ace zbaví s rostoucí vzdáleností, pokud v něm bude jejich energie, na vzdálenosti nemusí záležet.
Cesta s usínajícím Wraithem byla náročná a nekonečná a neubývala tak, jak jsme si s Kesakem představovali. Částečně jsme šli a částečně klopýtavě běželi a doufali jsme, že udržujeme přímý směr. Podle hvězd i podle směru, kterým se otáčel Ace, jakmile měl příležitost, se nám to nějak dařilo.
První paprsky nového dne nás zastihly při odpočinku. Kesak se snažil spát, i když se mu chvílemi škubaly nohy, jak se snažil jít pořád dál, a pokaždé ho to probudilo.
Seděla jsem na trsu modré trávy a rukama zezadu objímala Ace. Obličej měl otočený k hoře, kde odpočívali pterodaktylové. Už se mi nepokoušel vytrhnout jako před svítáním, přesto jsem ho odmítala pustit. Opřela jsem si čelo o jeho rameno a snažila jsem se nechat oči otevřené, abych neusnula. Pár hodin, které Kesak prospal, se mi zdály jako nekonečno. Ace chtěl spát zvečera, a když jsme mu to nedovolili, snažil se nás nasměrovat k hoře s pterodaktyly. Sotva jsme zastavili k odpočinku, spát se mu najednou nechtělo. Až po dvou hodinách tichého a nenápadného boje se uklidnil. Možná za to mohl náznak úsvitu, který barvil oblohu do světlejších tónů, že se uložil na bok a zavřel oči. S unaveným povzdechem jsem se k němu přitiskla a usnula také.
Další tři dny jsme se přibližovali k temné hranici lesa a obloha zůstávala krásně prázdná. Ace se přestal snažit dostat k hoře a držel s námi krok bez toho, aby ho někdo z nás vedl za ruku. Nos i bradu měl vystouplé a ústa mezi nimi se začala přizpůsobovat. Téměř nekomunikoval kromě občasného syknutí nebo klapnutí.
Už jsem si nedokázala namlouvat, že mám bujnou fantazii, Wraith se měnil v děsivé zvíře. Dokázala jsem se na něj podívat jenom, když spal, v bdělém stavu se při každém mém i Kesakově letmém pohledu odvracel.
Pátý den se svítáním jsme s vojákem seděli nad spícím Acem a střídavě se dívali na zobák rostoucí v bledé wraithské tváři a jeden na druhého. Nevěděli jsme, co říct. S každým dalším výdajem energie Wraith ztrácel svoji podstatu a stával se ještě děsivější noční můrou než byl kdy předtím.
„Je ještě jedna možnost,“ řekla jsem zdráhavě. Nechtělo se mi. Strašně moc se mi nechtělo vyzkoušet tu poslední možnost změny, která mě napadla, ale neviděla jsem jinou šanci na energetický zvrat. Vzala jsem Aceovu ruku a s hlubokým nádechem jsem ji obrátila dlaní k sobě. Nešťastně jsem se podívala na zamračeného Kesaka a přitiskla k sobě wraithskou krmnou dlaň. Jeho prsty se mi zacukaly na kůži, pokusily se přisát, až se mi černé nehty zaryly hluboko do pokožky, ale dlaň si žádnou energii nevzala. Kromě bolesti nad tím, jak mi otevřela ranku na hrudní kosti, jsem žádnou jinou újmu necítila.
Ace zachrčel, vytrhl mi ruku ze sevření a otočil se na druhý bok.
„Ale ne!“ vykřikla jsem zlostí i zoufalstvím. Dál už jsem šeptala spíš pro sama pro sebe než pro uši někoho jiného: „Takhle to přece neskončí. Nemůžeš se změnit v tu ... tu lítací příšeru. To nejde. Tvoje loď a tvoje posádka na tebe čekají. Čekají na svého velitele. Musíš se vrátit do své podoby a do své lodi. Vrať se, prosím.“ Slova se mi vytrácela z úst i z mysli, až jsem zůstala sedět se skloněnou hlavou, rukama v klíně a očima upřenýma před sebe do trávy.

:bye:

:sunny:

cpt-nemo Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 46
Bydliště: Mladá Boleslav
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Sáňky v létě a mrkev v zimě.
Ty tedy umíš překvapit. Dal bych ti kus koláče, ale právě jsem ho dojedl, takže máš smůlu :wink: . Tak ti alespoň tleskám :bravo: :bravo: :bravo:
Každej má kamarády, jenom ty máš nás ....

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, cpt-nemo :)

Už jsem si říkala, jestli jsi nezabloudil někde na dně mořském. Naštěstí ne :D
Překvapení pro ostaní připravuju ráda. :twisted:
A plácající smajlíci jsou moji oblíbení :bravo:
Díky

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Klap, klap ..... vlastne: klop, klop. :lol:
Ace nám začína "vyzerať". :roll: :)
Keby mali kolieska, mohli Ace-a aj s bagážou naložiť a trdááá :heat: k druhému lesíku. :wink: :D
:hmmm: Ako vždy - perfektná prácička. :bravo: :thumbsup: :yes:
:bye:

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Dokončené povídky