Zelená planeta
44. Popel a prach
Andoriel se rozběhla za Acem, ale každou chvíli se otočila a očima pátrala mezi stromy, jestli se za nimi nežene malý modrý žabák. Kolem jezírka se nic nepohnulo.
Další cesta pro ni ubíhala v zaraženém mlčení okořeněném pár vzdechy. Večer se dívala do plamenů malého ohníčku s koleny přitaženými k bradě. V mysli jí uštěpačný hlásek pořád dokola opakoval, že zůstali sami. Wraith a ona. Wraith a potrava. Je sytý a nikdy mi neublížil, namítala sama sobě. Skoro nikdy, opravila se ve snaze o celou pravdu.
Ace chvíli obcházel kolem, pak si sedl vedle Andoriel a zdlouhavě rovnal pár kousků dřeva na ohni. Ani jemu se nechtělo mluvit. Musel by přiznat, že při svém výčtu nejhorších možných scénářů ohledně líbání žab na některé možnosti ani nepomyslel. Sotva se pohodlně usadil a přestal se vrtět, Andoriel se o něj opřela a pootočila hlavu tak, že když k ní shlédl, jejich rty se téměř dotkly.
Nakonec Kesakovo žabí štěstí-neštěstí mělo něco do sebe, pomysleli si oba k ránu po nerušené noci.
Další dny byly únavné svou jednotvárností. Stromy s vysokými holými kmeny, na zemi jehličí a sem tam kousek mechu, pár plachých zvířat a něco jako houby s podivně barevnými kloboučky. A stálý pohyb bez zjevného posunu, protože všechno vypadalo stejné jako předcházející den, jak dva dny zpátky, jako před týdnem. Ace stále hnala vpřed vize jeho lodi, ale Andoriel dlouhou pouť snášela čím dál hůř.
Půda lesa se začala zvedat a mírně vlnit. Zpočátku nenápadně, ale s ubíhajícími dny stále výrazněji přecházela z nudné roviny do kopečků porostlých nejen stromy, ale také křovím a travinami. Ještě víc se ochladilo a Andoriel už považovala podšívaný plášť za nedílnou součást oblečení.
„Ještěže nepadá sníh,“ povzdechla si jedno ráno, když se jí před očima srážel obláček dechu a snažil se jí přimrznout k obličeji.
Ace zamručel. S odpovědí se neobtěžoval. I jeho zima obtěžovala a nutila ho vydávat víc sil, než by se mu líbilo. Zkontroloval ohniště, a než si vak se zbytečnými nezbytnostmi pověsil na záda, zaklepal s ním. Moc toho tam nebylo. Téměř všechno oblečení, kterého měl chuť se většinu cesty zbavit, měl na sobě a ten zbytek věcí skoro nestál za to, aby je složitě vázal do uzlu.
Andoriel už pomalu scházela z vršku, na kterém se večer utábořili. Pohybem si zatím pořád vytvářela trochu tepla, i když jí ho hned zase kradla únava. Než došla na dno mělkého údolíčka, zkontrolovala polohu slunce, aby udržela správný směr.
„K severu,“ broukala si do kroku. „K severu vede cesta má, posetá mrtvolama a žabákama. Ptáci mi krouží na hlavou a pějí píseň klapavou.“ Široce se ušklíbla na Ace a zmlkla. Na chvíli.
Wraith po ní střelil pohledem, ale nově vznikající píseň nechal bez komentáře. Pokud jí to dodá víc energie k pochodu, může si Andoriel zpívat, co ji napadne.
Navečer nezpívala, nerecitovala a dokonce ani nemluvila
Další z oblin vystupujících z terénu byla vyšší a její vršek čněl tak strmě, že se na něm Ace otočil a chytil Andoriel za loket, aby jí pomohl.
Se supěním se vyškrábala nahoru a zůstala stát. Slůvko, které jí uniklo, Wraithovi pobaveně zvedlo koutky úst.
Mírné kopečky končily. Za nimi se zvedala hora s rozeklaným vrcholem. Byla dost vysoká na to, aby zakryla výhled na pohoří Zuzum nebo cokoli jiného, co se nacházelo za ní, a jistě nepatřila k ledovému pohoří. Svahy měla z velké části šedé a z jejího vrcholu stoupal obláček černého dýmu.
„Tady bydlí drak?“ hlesla Andoriel. Na jinou možnost odmítala přistoupit. Přece je cestou nepotká něco tak obyčejného, jako je sopka.
Ace se zamračil, aby lépe zaostřil na svah před nimi. Spečená vrstva popela byla místy porušená a povrch pod ní tvořil zajímavé útvary. „Tam to půjde,“ ukázal na pravou stranu svahu, kde mu připadalo, že se klikatí cosi jako náznak stezky. Sáhl pro mapu a zamračil se do ní. Na žádnou sopku se nepamatoval. Nemohl se pamatovat. Žádná sopka v mapě zakreslená nebyla. Přejel prstem po fialové čáře značící cestu. Z hlubokého lesa přecházela přímo do pohoří Zuzum. Po sopce nebo jiné výrazné hoře nebylo ani stopy.
Andoriel mu nakoukla do rozloženého papíru, trochu ho pootočila, aby byli čelem tam, kam vedla jejich cesta, a rozhlédla se. „Hmmm,“ protáhla. „Trochu jsme si zašli.“
Ace znovu zkontroloval nepřítomnost sopky na mapě. „Trochu?“ zavrčel.
Ája pokrčila rameny. „Sever,“ mávla rukou před sebe. „Ať už to tady znamená, co chce,“ dodala se zaváháním. Vykročila k naznačené stezce a po pár krocích se zastavila. „Chceš tu vystát důlek?“ zeptala se stále ještě váhajícího Wraitha.
Pořád studoval mapu a rozhlížel se, aby našel nějaký společný bod. Po Ájině poznámce ji následoval, ale nepřestával přitom zkoumat mapu.
Na noc se uložili pod posledními stromy před úpatím sopky. I tam už byla zem pokrytá prachem a popelem a cestovatelé se pohybovali jen pomalu a zlehka, aby ho zbytečně nevířili. Po nehybné mrazivé noci se Andoriel vydala k hoře s pocitem lehké úlevy. Neměla nic proti lesu, ale strávit v něm tolik času bez možnosti změny bylo vyčerpávající.
Stezka se kroutila, jak stoupala úbočím hory, a zrácela se pod nánosy ostrého prachu. Andoriel i Ace se snažili našlapovat co nejopatrněji a stejně jim drobná smítka kroužila kolem nohou, stoupala výš a dráždila je ke kašli.
„Tfuj,“ mumlala Andoriel a snažila se prskat vdechnutý popel rozpadlý na prach tak, aby nezvířila ten ještě ležící. Bylo to marné. Přetáhla si přes spodní část obličeje cíp pláště, aby měla aspoň pocit, že se před prachem chrání, a zrychlila. Prach se vířil tak jako tak, a čím dřív budou mimo jeho dosah, tím lépe.
Celý den se trmáceli po prašné stezce a snažili se téměř nedýchat. Večer se v čele jdoucí Andoriel skoro lekla, když jí místo dalšího stoupání noha při došlapu klesla moc hluboko. Zvedla unavené oči a zamrkala, aby se zbavila šedého závoje lepícího jí víčka k sobě. Stála na nejvyšším bodě stezky a před ní se v dáli zubily štíty ledových hor.
„Zuzum,“ vydechla.
Ace došel vedle ní a narovnal se, jako by tak už mohl dohlédnout až k cíli jejich cesty. V ruce už zase svíral mapu. „Nic,“ zavrčel po chvíli porovnávání obzoru a papíru.
Andoriel se na něho podívala a beze slova začala sestupovat po stezce na druhou stranu hory. Jiná cesta nebyla a čím větší kus se jim podaří ujít před setměním, tím lépe.
Zatímco stoupání se divným tvarům v popelu vyhýbalo, klesání je míjelo jen těsně. Prvních si Andoriel nevšimla, ale po dalších se jí otáčel pohled, jak se snažila rozeznat, na co se vlastně dívá. Slunce se kutálelo vlevo po srázu sopky těsně nad obzorem a dlouhé stíny jí mátly oči ještě víc. Zastavila se u hrotu ostře trčícího z popela, přejela po něm rukou a sledovala, jak se jí pod prsty rozpadá. Pod silnou vrstvou popela se objevila i jiná látka. Kámen. Andoriel si nevšímala toho, že se kolem ní oblak poletujících částeček zvětšuje, a znovu přejela rukou po kamenné jehle.
„Bylo tu město,“ uslyšela Aceův hlas tlumený pláštěm, kterým si chránil ústa a nos před všudypřítomným prachem. „Přenocujeme tam,“ ukázal k dalšímu výstupku. Ten nebyl ostrý ani úzký. Když teď Andoriel věděla, jak se má dívat, spíš připomínal polorozpadlou zeď. Bez protestů k ní zamířila.
S příchodem noci se zvedl ledový vítr. Ace a Andoriel byli částečně chráněni zdí, jak ji odhadla Andoriel, ale zvířený popel přidával ledovému vzduchu na ostrosti a přesto, že se oba celí zabalili do plášťů a pokrývek, měla Andoriel pocit, že se každou chvíli udusí. V okamžicích, kdy se jí podařilo přece jenom usnout, ji pronásledovaly obrazy starobylého kamenného města ničeného nečekaným výbuchem sopky. Ve kvílení větru slyšela hlasy volající své blízké, žádající pomoc nebo jen křičící hrůzou. Tiskla se k zemi a snažila se dýchat pomalu, aby se vzduch stačil filtrovat přes silnou látku pláště. Čím hlouběji zapadala do lůžka z popele, tím tepleji jí bylo, až se k ránu vítr trochu uklidnil a ona usnula bezesným spánkem. Po svítání s ní musel Wraith pořádně zatřást, aby ji probudil.
Napůl udušená, ale příjemně prohřátá se vyhrabala na nohy. Studené ráno jí hned připomnělo, že teplo země zůstalo ve skále pod jejíma nohama. Přesto se cítila lépe, než v posledních týdnech plných chladu, takže sestup byl mnohem rychlejší.
Zbývalo jim posledních pár desítek metrů k širokém pásu zaprášených travin a keřů, které oddělovaly sopku do předhůří ledových hor, když se Ace zastavil a zvedl ruku, aby Andoriel naznačil, že má být potichu.
Naklonila hlavu na stranu a uslyšela tiché pískání. Nevěděla proč, ale znělo jí jako volání o pomoc. Ace mezitím určil i směr a ukázal tam. Po šedé vrstvě popela se s k nim blížil stejně šedivý tvor. Tvary měl víceméně lidské, ale jeho povrch byl ze stejného materiálu jako hora, po které přicházel. Ruce i nohy byly jen výběžky z válcovitého těla, na kterém bez krku seděla koule. Nohy se pohybovaly, ale ruce trčely do stran. Andoriel si vzpomněla na dávné strašáky v polích, které znala jen z vyprávění a starých filmů. Kulovitá hlava neměla žádné rysy kromě kulatého otvoru uprostřed toho, co by bylo obličejem. Otvor bylo jediné místo s jinou barvou než popelavě šedou. Byly v něm vidět řeřavé uhlíky rozpálené lávy a odtud také vycházelo pískání, které Ace a Andoriel zastavilo.
Tvor se přiblížil asi na pět kroků a zastavil se. Pískat nepřestával.
Andoriel měla chuť si zacpat uši, ale ovládla se. „Potřebuješ pomoc?“ zeptala se a doufala, že pískání přestane. Přestalo. Tvor přešlápl, pootočil se a znovu se dal do pohybu, tentokrát podél stezky, kudy Ace a Andoriel stejně museli jít.
Ace otočil pohled k Andoriel s jasným náznakem, že to s tou pomocí někdy přehání, ale bez hlasitých protestů se znovu vydal po stezce dolů.
Došli až téměř k hranici porostu, když se tvor vydal jiným směrem než vedla stezka a začal mírně stoupat. Ace přimhouřil oči a povzdechl si. Pomoc nepotřeboval popelavý tvor, ale cosi bílého a chlupatého. Horní polovinou těla to leželo na povrchu prašné krusty a dolní půlka byla zřejmě zapadlá v nějaké jámě. Wraith chtěl na chlupatce upozornit Andoriel, když ucítil dotyk cizí mysli. Bylo to tak překvapivé, že strnul a zaváhal s vytvořením spojení. Na této zvláštní planetě telepatie nefungovala. Alespoň ne pro Wraithy a lidi. Pokud nepočítal zvláštní schopnosti oranžového hmyzu, jediní, kdo telepatii částečně ovládali a ještě jenom mezi sebou, byli Gillanderovi. Teď se zdálo, že těmito schopnostmi vládne i jiný druh.
Ace se nadechl, narovnal a vyčistil si mysl, aby byl připravený na případný útok, pak uvolnil automatické zábrany. Nic jiného než trochu zvláštně formulované volání o pomoc neslyšel. Tvor pootočil hlavu a zadíval se směrem k Wraithovi.
Andoriel skoro do Ace vrazila, když se najednou zastavil. Couvla, aby mu nestála hned za patami, a očima pátrala po příčině jeho náhlého zamyšlení. Netrvalo jí dlouho najít napůl zapadlý důvod a také pochopila Wraithovo podivné chování. I ona zachytila náznak telepatické prosby o pomoc, ale hned se jí zase ztratil. Napadlo jí, že čím víc se blíží návratu do normálního vesmíru, tím víc se podmínky přibližují očekávané změně. Zase si bude muset dávat pozor na každou myšlenku a držet svoji mysl uzavřenou.
Ace se pohnul. Andoriel počkala ještě tři kroky, aby si udržovala přiměřenou vzdálenost, a vydala se za ním. Byla ráda, že se jí kromě nejsilnější myšlenky telepatický dotek netýkal.
Popelák jim ukázal, kde mají sejít ze stezky a vedl je do blízkosti chlupatce. Posunky Aceovi ukázal, kam až může dojít, aby také nepropadl. Andoriel ho opatrně následovala. Netrvalo dlouho a oba stáli v pozici výhodné pro to, aby chlupatce vzali každý za jednu ruku, a vytáhli ho.
„To je jak tekutý písek,“ zafuněla Andoriel a rychle přehmátla, aby chlupatce pevněji chytila za zápěstí. Vyklouzával jim a propadal se níž a níž.
„Jak to říkají Pozemšťané? Na tři?“ zašklebil se na ni Ace. Kývla.
„Tři,“ zavrčel Wraith a zabral. Andoriel se celou vahou vrhla dozadu a chlupatcovu ruku táhla s sebou. Hmota v jámě to konečně vzdala a propustila svoji oběť.
Chlupatec zůstal ležet na povrchu a roztřásl se. Popelák nad ním postával a jeho pískot tentokrát přinutil zacpat si uši Andoriel i Ace.
„To stačí!“ vykřikla Andoriel, když už měla pocit, že se jí hlava i přes prsty vražené tak hluboko, že se snad musely uprostřed dotýkat, rozskočí. „Není zač. Rádo se stalo. Přijďte zase. Nebo raději ne,“ mlela dál do slábnoucího pískání.
„Ano, můžeš. Ukaž nám cestu k hoře Juu,“ řekl Ace zdánlivě bez kontextu. „Ne,“ pokračoval „Nemusíš tam chodit s námi. Stačí, když nám ukážeš, kudy se máme vydat.“ Natáhl ruku a pomohl chlupatci vstát.
Popelák je nejkratší cestou odvedl pod horu. Před prvními nesmělými trsy trávy zůstal stát a tiše pískl. Dál s nimi nemohl. Chlupatec se k němu pár kroků vrátil a opatrně ho objal na rozloučenou.
„Sbohem, Motto,“ řekl Ace netrpělivě. Vidina další cesty s průvodcem chlupatcem ho hnala co nejrychleji k jeho lodi. Nemusel zkoumat mapu a složitě určovat trasu. Hora Juu mu připadala na dosah ruky.
„Motto?“ zeptala se Andoriel.
„Muž ze sopky.“ Ace kývl k popelákovi. „Ona je Aergala,“ otočil pohled k chlupatci.
„Ohnivý muž Motto a sněžná žena Aergala?“ opakovala napůl překvapeně a napůl pobaveně Andoriel. Wraith jen zavrčel. Loučení těch dvou tvorů se zbytečně protahovalo. Pískání a mumlavé vrčení se prolínalo.
Takže Aergala vládně hlasitou řečí nebo aspoň zvukem, napadlo Andoriel. Poodešla kousek stranou, aby jim dala dost času i prostoru, a sedla si. Ace se po ní rozzlobeně podíval. Teď podle něj nebyl čas na odpočinek ani na dlouhé loučení, měli by jít. Hned.