SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

[andoriel]

Právě, že létání miluju. To jediné by mě na pterodaktylech lákalo.

[Aiwendill]

ja že tie veľké zuby...

ináč gratulujem k povýšeniu do novej hodnosti...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

[Aiwendill]

Vitaj medzi dôstojníkmi...

Ája MÁ ráda létání. Ale vejce max. na cibulce.

[andoriel]

Shana má pravdu.

Bavte se

Zelená planeta
45. Za mlhou

Cestování se sněžnou ženou Aergalou nebylo tak jednoduché, jak jsem se původně domnívala. Nedokázala Aceovi říct, jak dlouho byla uvězněná v jámě popela. Zdálo se, že dlouho. Motto jí dokázal obstarat vodu, ale nedokázal ji vyprostit. Možná ani nechápal, že by mohla chtít ven.
Podělila jsem se s ní o trochu jídla, které mi ještě zbývalo, a sledovala, jak se snaží udržet s Wraithem krok. Ušla asi padesát metrů, zakopla a upadla na kolena a dlaně. Snažila se vstát, ale převalila se na bok.
Ace se ohlédl a zůstal stát. Čekal, až se náš nový průvodce postaví na nohy.
Aergala se k tomu neměla. Pokoušela se, ale nohy i ruce jí přestaly poslouchat.
Sehnula jsem se a zvedla ji. Zdála se mi lehčí než vak na zádech. Pod záplavou hustých chlupů se skrývalo drobné chvějící se tělíčko.
„No, ty jsi dopadla,“ zamumlala jsem. „Cestu nám můžeš ukazovat i takhle. Snad na ní najdeme ještě něco k snědku.“ Telepatie mezi námi sice nefungovala, ale rozuměla mi docela dobře. Přelezla mi na záda, chytila mě kolem krku a nohy si zahákla kolem mého pasu. Povzbudivě jsem se na Ace usmála a vyrazila kupředu nejvyšším tempem, které jsem dokázala vyvinout. Sice jsme se nepohybovali tak rychle, jak si Wraith přál, ale na to by mi nestačil ani raketový pohon.
Podle Aergaliných pokynů jsme šli nejdříve k západu, a pak jsme postupně uhýbali stále víc na sever, až jsme se dostali do širokého údolí, které nás zavedlo mezi první skály pohoří Zuzum.
Ace se stále víc balil do pláště, protože se mezi ledovými stěnami znatelně ochladilo. Mně bylo dobře. Aergalin porost byl takovým podmínkám přizpůsobený a příjemně mě hřál. Večer už mi půjčený kožich nestačil a říkala jsem si, jak přežijeme noc. Kolem nás se všude zvedaly hory ledu a sněhu a mezi nimi se proháněl mrazivý vítr.
Aergala nás vedla, dokud bylo vidět alespoň na pár kroků před sebe. Pak jsme u nízké skalky vyhrabali ve sněhu mělkou jeskyňku, aby nás chránila před větrem, a přitiskli se tam k sobě.
Ace se snažil nedávat najevo, jak moc mu okolní zima vadí, ale úplně se ovládnout nedokázal. Přitáhla jsem se k němu a rozladěně si pomyslela, že mu moc tepla nezbylo. Objal mě ledovýma rukama a rty popraskané mrazem mi přitiskl na rameno. Provedla jsem mu totéž a snažila se nepokousat ho zimou cvakajícími zuby.
Aergala se stočila do klubíčka hned u okraje vyhrabané díry a usnula. Skoro jsem jí záviděla, protože jsem usnout nedokázala. Vzpomínala jsem na vyhřáté úbočí sopky a prach mi připadal jako mnohem menší zlo než mráz.
Pošmourný den bez slunce přivítala sněžná žena už na vlastních nohou. Nedalo se říct, že by radostně pobíhala okolo, ale udržela krok s napůl zmrzlým Wraithem. Ten den jsem měla největší problémy já a nechtěly se lepšit ani po svižném pochodu, který by mi teoreticky měl rozproudit krev a dostat ji i do prstů u nohou a rukou. Teorie se v praxi neprojevila a nepomohla ani rychlá chůze, ani poskakování, ani ruce schované v podpaží. Pořád jsem si opakovala, že mi schází chlupaté ohřívátko na zádech.
Aergala se bez zaváhání proplétala mezi stále vyššími skalami. Už jsme neprocházeli údolími, ale stoupali a klesali v průsmycích, které se zvedaly stále výš a výš, jak rostlo celé pohoří.
Další noc byla k nepřečkání a téměř k nepřežití. Zuby mi jektaly, že jsem nebyla schopná vyslovit souvislé slovo a k ránu už mě držela jen wraithská vůle. Ta moje se změnila v kapku ledového křišťálu a v závanu větru se rozprskla do všech stran. Ráno jsem se lepila dohromady s velkou námahou a za pomoci Ace i Aergaly.
Sněžná žena byla plná elánu a radosti a vůbec jí nevadilo, že už nezbylo žádné jídlo. Snažila se něco vysvětlit Aceovi, ale i Wraith byl unavený a nerudný a nechtělo se mu překládat její nestálé a chaotické myšlenky.
„Něco o mlze,“ zahučel směrem ke mně a pokrčil rameny.
Pokračovala jsem v balení těla do všeho, co jsem měla k dispozici a nějaká mlha mě vůbec nezajímala. Jediné, na co jsem byla schopná myslet, bylo, že tímhle způsobem se nedostaneme ani k záhadné hoře Juu, natož do volného vesmíru a do wraithské lodi.
Další den v ledu a sněhu mi připadal jako zlý sen. Už předtím jsem věděla, že zimu nemám ráda, ale až v pohoří Zuzum na podivné Zelené planetě jsem si uvědomila, jak moc mě chlad vyčerpává a jak moc ho nenávidím. Automaticky jsem zvedala nohy a sledovala záda před sebou. Ničeho jiného jsem nebyla schopná.
Uplynula dlouhá doba. Slunce bylo pořád schované ve zvláštně zbarvených mračnech, na hřebenech skal se led pod vyfoukaným sněhem blýskal do zelena a mátl mi oči. Místo ledové pustiny jsem viděla lesy a louky a měla jsem zlost, že jdeme mrazem, když tam určitě musí být léto. Už jsem to chtěla na ostatní zavolat, když mi výhled zakryla mlha. Nejdřív pár chuchvalců, které se líně přesouvaly po větru, a vypadalo to, že s ním zápasí o každý metr, o který se měly pod jeho náporem pohnout, pak nehybný opar a nakonec cosi podobného mléku ve sklenici. Natáhla jsem ruku a chytila se Ace za plášť, abych ho neztratila z dosahu, protože z dohledu už se to skoro podařilo.
Klopýtala jsem za ním stále se snižující vrstvou sněhu, až mi boty sjely po odhalených kluzkých kamenech. Citelně se oteplilo. Moje hlava si s tím nedokázala poradit, protože jsme stále stoupali a podle všech mých zkušeností měla být větší zima. Nebyla. Procházeli jsme mlhou po obnažené zemi a obličej i končetiny mně brněly, jak se do nich vracel krevní oběh.
Náhlá změna teploty mě vyčerpávala téměř k omdlení. Nohy se pode mnou podlamovaly, i když se stoupání srovnalo do roviny, a kdybych se nedržela Ace, nejspíš bych zůstala ležet někde mezi kamením a nedošla do místa, kde se mlha rozplynula a ukázala nečekaný kousek ledového pohoří bez sněhu a ledu.
Ten prostor nebyl veliký a skoro celý ho zabíralo jezero fialkové vody, ze kterého se neustále kouřilo.
Aergala došla ke břehu, sáhla stranou, aby si utrhla kus nějakého keříku, a pak se s hlasitým šplouchnutím svalila do vody. Břeh jezera nebyl pozvolný, ale skála padala kolmo do vody. Sněžná žena zmizela celá pod hladinou, takže jezero bylo hned od kraje dost hluboké.
Vyjekla jsem v obavě, že ztratila rovnováhu a právě se topí, ale vzápětí jí z vody vykoukla hlava se širokým úsměvem. Vytáhla také obě ruce, lokty se opřela o okraj skály, jednou rukou si cpala do úst větvičky utrženého keře a druhou na nás mávala, abychom ji následovali v koupeli.
Stála jsem na břehu jezera a nedokázala se pustit Aceova pláště. Na ramenou jsem cítila tíhu teplého vzduchu, který mě tlačil k zemi. Prsty svírající silnou látku povolily a ruka mi bezvládně spadla k boku. S námahou jsem se pohnula, abych ze zad shodila vak a složila se vedle něj. Už jsem se dál nedokázala udržet na nohou.

Ace stál a rozhlížel se kolem sebe. Mlhavá kopule uzavírala kousek tepla v ledovém pohoří ze všech stran. Jezero bylo zřejmě vulkanického původu. Vysvětlovalo by to jeho zvláštní barvu i vyšší teplotu, kterou si očividně užívala Aergala. Pomalu odložil vrchní části oblečení až zůstal jen v krátkých úzkých kalhotách z tenké látky a volné rozhalené haleně, které si zvykl nosit na této planetě v chladných dnech. Andoriel toto oblečení pod vrchní šaty nazývala „podvlíkačky“ a Ace z duše nenáviděl jak název tak oblečení samotné, i když musel ocenit jeho funkci. S úlevou skopl i boty, posadil se na hranu příkrého břehu jezera a ponořil nohy do vody. Příjemně hřála a jemně perlila. Ohlédl se po Aergale a Andoriel, a když se ujistil, že ho ani jedna z nich nesleduje, s výrazem blaženosti zahýbal palci u nohou, aby kolem nich popohnal drobné bublinky.
Andoriel se se vzdycháním soukala z dek a plášťů, které ji chránily před mrazem a ledovým větrem. Ruce jí nechtěly poslouchat. Ještě stále se nepřizpůsobily náhlému přívalu tepla a na protest proti rozdílným teplotám ji začaly bolet.
Neobtěžovala se vstát, jen se natáhla a prohlížela si nejbližší keřík. Vypadal stejně jako ten, kterého kus utrhla Aergala. Andoriel na něm objevila černé kulaté plody hustě namačkané jeden na druhém pod každým podlouhlým lístkem.
„Tohle?“ ukázala plody Aergale. Sněžná žena mlaskla a natáhla ke keříku ruku. Andoriel se na ni zamračila, ale obrala pár plodů do hrsti a podala jí je. Aergala se na černé kuličky udiveně zadívala, a pak si je všechny nasypala do úst. Andoriel usoudila, že ji předtím nenapadlo nechat keřík netknutý a sklízet jen jedlé části. Utrhla si jeden plod i pro sebe a ochutnala. Byl sladký a trochu natrpklý, a když polkla, rozlila se jí po těle úleva. Natáhla se pro další a během chvilky obrala všechny keříky v dosahu. Chtěla se vydat na nová, nevypleněná naleziště, ale Aergala vypískla a mávala rukama nad hlavou.
„Nemáš to dělat,“ řekl Ace. V hlase mu byla znát únava.
„Proč?“ zeptala se Andoriel a přes varování obrala ještě jednu větvičku. Aergala nad tím jen prskla.
Ace se pootočil, aby na Andoriel viděl, a ukázal někam stranou do mlhy. „Prý tam máš jít,“ tlumočil velice výraznou Aergalinu myšlenku. „Najdeš tam, co potřebuješ.“
Andoriel nad tím pokrčila rameny, ale vydala se naznačeným směrem. Sotva udělala pár kroků, vyděšeně se ohlédla a sprintem zmizela v oblaku mlhy.
„Snad najde cestu zpátky,“ zamručel Ace.
Aergala se k němu otočila zády a se zaujatým výrazem zkoumala příkrý břeh jezera. Pokoušela se z něj vyloupnout napůl vystouplý kámen.
Wraith chvíli sledoval její snažení a přemýšlel, že by se také usadil na dně a nechal vodu, aby ho prohřívala a vrátila mu trochu síly, ale přišlo mu zatěžko vynaložit tolik námahy na přesun, když mohl jen sedět v teple a nehýbat se.
Andoriel za prvním mlžným oblakem prožívala krušné chvíle. Černé bobule měly rychlý poločas rozpadu a při průchodu jejím trávícím traktem nabraly skoro tryskovou rychlost. Na poslední chvíli doběhla na místo, které bylo uzpůsobeno její momentálně nejdůležitější potřebě. Uzoučká trhlina ve skále, široká tak, aby se dala překonat jedním krátkým krokem a hluboká až do nedohledna. Hned za ní ležela první nesmělá vrstva sněhu ve které bylo dost otisků jedné nohy na to, aby Andoriel hned pochopila, že trhlina nabízí úžasné možnosti. Bleskově si poblahopřála k tomu, že se předtím zbavila skoro všeho oblečení, a trhlinu použila.
Vracela se k jezeru po dost dlouhé době a cítila se unavená. Nebyla to únava z náhlého přechodu do teplejšího podnebí, ale prostá únava po náročnější akci, která rychle odezní.
U jezera se obraz nezměnil. Aergala se povalovala u břehu až po krk ve vodě a Ace si máchal nohy a díval se zamyšleně před sebe. Andoriel si všiml, až když si sedla nedaleko a naklonila se, aby rukou vyzkoušela teplotu vody.
„Máme tu zůstat tři dny,“ informoval ji o posledním předávání obrazů s Aergalou. „Prý se aklimatizujeme na zdejší podnebí a další cesta nebude tak náročná. Nezůstane s námi. Ukáže mi cestu, jak nejlépe to bude umět, a zítra ráno odejde. Nikdo jiný sem nechodí, nikdo tohle jezero nezná. Budeme tu sami.“ Pousmál se. „Nemáš jíst samotné bobule,“ dodal bez bližšího vysvětlení.
Andoriel bližší vysvětlení nepotřebovala. Nad úzkou propastí pochopila, proč Aergala žvýkala keřík i s listy a měkkými konci větviček. Podívala se na jezero. „Dá se to pít?“ zeptala se.
Aergala k ní otočila hlavu a mezi rty jí uniklo něco jako zaúpění.
„Nedá. Musíš nechat rozpustit sníh,“ informoval Andoriel Wraith. „Větvičky si můžeš natrhat a vzít s sebou. Než dojdeme k Juu, vydrží, protože se dají žvýkat i zmrzlé.“
Andoriel se sklonila pro vak na vodu a vydala se pro čistý sníh. Doufala, že se rozpustí brzy, žízeň už jí lepila jazyk na patro.
Až do večera Ace a Aergala probírali mapu a kreslili po kamenech, aby byla cesta k Juu co nejjasnější. Andoriel je pozorovala zpovzdálí, uložená na rozprostřených dekách a pláštích. K jezeru se zatím nepřiblížila. Lákalo ji a zároveň odrazovalo.
Nástup noci pod mlžným závojem byl nenápadný. V jednu chvíli Ace rovnal kameny do řady, aby ukazovaly směr, kterým se měli za dva dny vydat, a v další sotva rozeznal ležící Andoriel. Usnula s rukou nataženou pod hlavou, ani přes sebe nepřehodila plášť, i když se s příchodem tmy trochu ochladilo.
Aergala zkontrolovala směr poskládaný z kamenů a stočila se do klubíčka na břehu jezera. Když Ace další ráno otevřel oči, byla pryč. Andoriel ještě spala. Doháněla noci, ve kterých pro mráz nemohla usnout.
Ace potichu vstal, odložil i zbytek šatů a vkročil do jezera. Dno rychle klesalo, takže po pěti krocích měl hladinu do pasu a po dalších třech mu fialková voda zalévala ramena. Její teplota byla stejná u dna i u hladiny a díky svému složení Wraitha nadnášela tak, že by ani nemusel plavat.
Tiché šplouchnutí naznačilo, že se Andoriel probudila a v jezeže už není sám.
„Je to skvělé,“ řekla a hrábla kolem sebe ve vodě rukama, aby se posunula o další kus. Nohy měla skrčené pod sebou. „Připadám si jako u moře. Až na tu barvu,“ přejela dlaní po fialové hladině.
„Neviděla jsi nikdy fialové moře?“ zeptal se Ace. Jeho hlas zněl bezvýrazně, ale Andoriel neuniklo drobné napětí kolem tenkých rtů.
„Ty ano?“ použila stejnou intonaci jako Wraith. Nezávazná konverzace. Pootočila se, aby jí Ace neviděl do obličeje, a zašklebila se. Wraithi nevedou nezávaznou konverzaci.
Neodpověděl. Chytil ji za ramena a přitáhl k sobě. Opřela se o něj a nechala si jeho ruce bloudit po těle. Po dlouhé době se cítila odpočinutá a čistá. Byla by škoda takových pocitů nevyužít. Fialové moře může počkat. Otočila se čelem k němu, povytáhla se z vody, aby měli obličeje ve stejné výšce, a zabořila mu ruce do mokrých vlasů.
Neodtrhla se od něj, ani když vystoupil z vody. Po paměti přešel k rozloženým plášťům a pokračoval tam, kde v jezeře skončili.

Hmm, ranní sex u jezera ... I ty jedna romantičko
Ale jinak Tě nemám rád, jelikož mě to přišlo krátké a chtěl bych delší čtení, tak 20xA4 .

[andoriel]

Děkuju, cpt-nemo

Jó, romantika, pohádky... to je moje
Pohádka bude příště. Fialové moře bude další vložené Aceovo vyprávění a teď jsem si uvědomila, že mě napadlo právě před rokem na dovolené.
Celá Zelená planeta má cca 230 stránek, takže děleno dvaceti to nevychází

[Aiwendill]

Dakujeme za dalsiu kapitolu, ale pridavam sa k nemovi. Bolo to kratke...

Pis vela, pis castejsie a pis dlhsie...

Ale inac pekna kapitola. Fakt pekna...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Píšu, až se ze mně kouří, vždyť víš
Zelená planeta se chýlí ke konci, tak jsem si začala pohrávat s Mléčnou dráhou. Nebo zahrávat? To se ještě uvidí

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Pridám sem niečo aj ja.
ZP sa mi zapáčila hlavne vďaka dobrému príbehu a celkom vtipným vsuvkám v ňom (naposledy roklina - a deji jej predchádzjúcom, prípadne Aceove kývanie prstami vo vode ).
Je to tu prehľadné (takmer - ale neskôr doplnené do zrozumitelnej podoby).
Samozrejme sa teším na nasledujúcej/ich časti/í.

[andoriel]

Děkuju, Puk

Tvůj komentář si budu muset nechat projít hlavou. Prehladné - takmer... mě trochu zmátlo
Ale nějak si s tím poradím
Díky

Tyhle části mám rád. Spouta pěkných, zajímavých věcí, tvorů atd. A putování ledovým pohořím, bylo by dobré mít možnost se tam v těhlech hicech na chvíli přenést, zvlášť, kdy poslední dvě zimy skoro ani nebyly.

[andoriel]

Děkuju, Azany
Pořád si teď říkám - pamatuj si, jak ti je, a vzpomeň si na to v lednu

[andoriel]

Bavte se

Zelená planeta
46. Fialové moře

Přes silnou vrstvu dek a plášťů mě kamení tlačilo do boku, ale nestěžovala jsem si. Ace na tom byl hůř. Ležel na zádech, jednu ruku měl za hlavou a druhou mě objímal. Vlhké oblečení jsme měli přehozené přes vyčnívající kameny. Nepotřebovali jsme ho. Pod ochranou mlhy jsme se i v nahotě cítili chránění před zbytkem světa.
Zvedla jsem hlavu, posunula se tak, abych Aceovi dobře viděla do obličeje, pak jsem se mu opřela čelem o rameno a nadhodila: „Fialové moře?“ Ústa jsem měla tak blízko wraithské kůže, že jsem viděla, jak se pod mým dechem napnula. Usmála jsem se na ni spokojená s tím, jakou mocí vládnu, a odměnila ji polibkem.
„Mělo podobnou barvu jako místní jezero,“ řekl zamyšleně Ace. Přejel mi prsty po rameni a krátce se na mě podíval, než se zase zahleděl před sebe. Položila jsem si tvář na jeho hruď, zavřela oči a poslouchala další vyprávění z dlouhého wraithského života.

.........................................................................................................

Probudil se s pocitem, že se vznáší. V prvním okamžiku mu připadalo, že se nemůže pohnout, ale pak zaťal ruce v pěst a pomalu je rozpažil. Vykopl nohou. Na ramenou ucítil lehký odpor a kolem tváří se mu rozběhly vlhké chladné prstíky. Oči spolupracovaly zvláštním způsobem. Všechno, co mu ukázaly, byla světle fialová barva.
Zůstal ležet bez hnutí v tom fialkovém prázdnu a přemýšlel, co předcházelo jeho procitnutí. Představil si temnotu vesmírného prázdna a svoji loď. Nebyla vlastně jeho, byla královny a jejího velitele, on byl jenom vědec na střední úrovni, přesto loď považoval za svoji odpovědnost a těžce nesl prohru. Boj! Ano, už si vzpomněl. Probíhal boj a jejich loď si nevedla právě dobře. Prohrávali s jinou wraithskou lodí, část jejich trupu byla poškozena a z nejbližších oblastí unikal vzduch. Pomáhal se zacelením postižených částí a jejich rychlou regenerací. Při jednom z letmých pohledů do okolního vesmíru dírami rozšklebenými po střelách si všiml nedaleké planety. Pro Wraithy nebyla ničím zajímavá. Koule tekutiny bez humanoidního života mohla snad upoutat mírnou pozornost některého z vědců, ale praktický význam neměla vůbec žádný. Ještě nad planetou zaznamenal obrovský přírodní satelit, ale myšlenka, že přílivy na tom místě budou obzvlášť silné, byla rychle zatlačena do pozadí nutností dalších oprav lodi.
Nový zásah nepřátelských střel do stejného místa ho přinutil hledat nejbližší únikovou cestu. Měl štěstí. Krátký přechod málo používanou chodbou ho zavedl na jedno ze stanovišť Šipek. Cítil, jak se trup za ním bortí. Skočil do nejbližší stíhačky a aktivoval ji ve chvíli, kdy se lodní stěna kolem něho rozpadla. Šipku zasáhl jeden z úlomků a poškodil jí motory, takže se nekontrolovaně vzdalovala od lodi a pomalu se otáčela. Viděl vodní planetu, její satelit, svoji loď, útočící Šipky, vodní planetu, satelit… Kokpit se začal plnit štiplavým kouřem.
Zamrkal a přinutil se soustředit na současnost. Nějakým způsobem se dostal na nedalekou vodní planetu. Byl si tím jistý, protože na obloze visel stejný obří měsíc, který viděl průstřely na lodi. Bez Šipky a bez komunikačního zařízení nebylo pravděpodobné, že by záchrana přišla brzy, pokud vůbec nějaká přijde. Zatím bylo vše v pořádku. Byl naživu, vzduch kolem byl dýchatelný a voda ho nesla... kdoví kam. Jako první úkol si stanovil najít pevninu. Ve vodním živlu mohl trávit neomezeně dlouhou dobu, ale bylo to nepohodlné. Až najde zemi, bude se zabývat dalšími problémy. Třeba tím, jak se dostane z planety, nebo jak se vrátí zpátky na loď.
Jakoby ho přivolal, zahlédl nad hlavou wraithský Úl. Jeho Úl. Klesal horními vrstvami zvláštně zbarvené atmosféry a pomalu se otáčel.
Hledají mě? napadlo ho. Vzápětí tu myšlenku opustil. Velká wraithská loď v oslepujícím záblesku vybuchla a na nekonečnou hladinu začaly dopadat její hořící trosky.
Zhluboka se nadechl a potopil se, jak nejhlouběji dokázal. Kusy lodě padaly všude, kam až dohlédl. Pomalu stoupal zpět k hladině a vyhýbal se zčernalým částem trupu i vybavení, které ho jen těsně míjelo. Dostal se zpátky na vzduch a sledoval poslední drobné kousky snášející se z fialkové oblohy. Jeden spadl tak blízko, že mohl rozeznat jeho tvar: královnino křeslo. Nechápavě se po něm ohlédl, znovu se za ním potopil tak hluboko, kam až ho tlak vody pustil. Když nemohl dál, sledoval křeslo do hlubin aspoň pohledem. Černošedá hmota se zmenšovala, až se mu úplně ztratila z čí. Nahradil ji zvláštní namodralý stín. Wraith se domníval, že křeslo někde v nekonečné hlubině dopadlo na dno a zvířilo písek nebo cokoli, čím bylo dno tohoto oceánu vytvořeno. Vynořil se nad hladinu a zalapal po dechu. Znovu se položil na záda, nechal se unášet neznatelným proudem a sledoval prázdnou oblohu. Nebyl si jist, jestli chce, aby se na ní objevila nepřátelská loď a zachránila ho z pusté planety, nebo by si zkušenost se zajetím a všemi jeho možnými důsledky raději odpustil.
Vzpomínal na své zážitky ať už jako zajatce nebo jako vyslýchajícího a pohled se mu rozostřil. Zvuk se nad vodní hladinou nesl zvláštním způsobem, takže přelet Šipky těsně nad hlavou ho zastihl nepřipraveného. Než se stačil pohnout, uviděl drobný blesk v dolní části stíhačky, který značil přípravu přenášecího zařízení. Ale pilot nespustil paprsek. Deaktivoval sběrný mód, zakroužil nad ležícím Wraithem a vznesl se vysoko na oblohu.
Wraith ve vodě si až teď uvědomil, že se tam na jednom místě vznáší Úl. Vypadal jako černá muška na levandulově vymalované zdi s velkou boulí měsíce u obzoru.
Nepřátelé se přiletěli přesvědčit, že z poražené lodi nikdo nezůstal naživu. Ale proč ho tam nechali? Mohli ho sebrat a mučit nebo využít jeho energii, mohli ho jednoduše zabít. Neudělali to. Šipka zmizela pod břichem lodi. Zamračil se na ni. Moucha se začal zvětšovat.
Připadalo mu nesmyslné klesat k planetě s celou lodí, když ho mohla Šipka jednoduše nabrat. Hledal důvod, protože jistě nějaký existoval, když si uvědomil, že se moře kolem něho změnilo. Cítil pod sebou podivné dmutí a po zádech mu přejel mrazivý pocit. Nebezpečí.
Nezdržoval se s otáčením. Prudkým pohybem se dostal z místa, kde se vznášel, a ponořil se, aby nebyl proti světlé obloze snadným cílem. Obrovská temná masa se o něj otřela na své cestě vzhůru. Zahlédl širokou tlamu plnou trojúhelníkových zubů a tmavomodrý hřbet s ostrými ploutvemi. Tvor se ho sotva dotkl, ale přesto mu sedřel kůži z celého levého boku. Wraith neměl čas na podružnosti, jako bylo vlastní zranění. Vodní predátor sebou mrskl, aby dosáhl na unikající kořist. Při objemu jeho těla bylo neuvěřitelné, jak rychle se dokázal pohybovat. Wraith se znovu dokázal vyhnout otevřené tlamě a zachytil se boční ploutve. Nechal sebou zmítat, jak se ho tvor snažil setřást, a soustředil se na regeneraci boku. Nehodlal za sebou nechávat stopy v podobě černé wraithské krve. Měl štěstí, že se ještě před útokem stačil nakrmit, takže přes vyčerpání po havárii Šipky proběhla regenerace během pár chvil. Tvor se vymrštil z vody, pootočil se a plnou vahou dopadl na bok, kterého se Wraith držel. V posledním okamžiku se Wraith pustil ploutve a sklouzl stranou.
Nečekal na další obrátku modrého hladovce a pustil se šikmo dolů do hlubiny. Doufal, že ho bude místní nepřítel hledat u povrchu, a tak bude mít čas se od něj vzdálit natolik, aby pro něj nebyl lákavým cílem.
Měl štěstí. Tvor zůstával na místě a pátral u hladiny. Nad hlavou mu visela wraithská mateřská loď. Zdálo se, že si jí nevšiml, dokud se nedostala dost nízko. Tvor udělal ve vodě otočku ke dnu a zpět jako už několikrát, ale tentokrát se na hladině nesnažil najít plavajícího Wraitha. Vymrštil se co nejvýš a snažil se dosáhnout zuby na obrovskou věc, která se vznášela nad ním. Bylo jasné, že jeho odhad vzdálenosti mimo vodní prostředí je mizerný. Úl byl ještě vysoko mimo jeho dosah a nevypadalo to, že by se chtěl usadit na hladině. Zakroužil a vzlétl. Než se Wraith z donucení vynořil o stovky metrů dál, byla loď pryč.
Dovolil si jeden krátký nádech a znovu se potopil. Nechtěl být snadným cílem na hladině ani pro vodního predátora ani pro nepřátele stejného druhu jako on sám. To, že loď neviděl, neznamenalo, že nadobro odletěla. A to, že se za ním vodní predátor nehnal, neznamenalo, že to ještě neudělá nebo že se neobjeví nějaký další. Jako přivoláno Wraithovou myšlenkou se na okraji jeho zorného pole zavlnilo cosi temně rudého. Prudce se otočil a stěží se vyhnul úzkým čelistem místního mořského hada. Závitům dlouhého hadího těla už se vyhnout nedokázal. Omotaly se kolem něho, zasekly se do něj tisíci miniaturních jehliček pokrývajících hadí kůži, a čím víc se jim vzpíral, tím těsněji ho svíraly. Had nespěchal. Pomalu se zastavil, otočil hlavu a prohlédl si, co vlastně chytil. Zřejmě ho to moc neuspokojilo. Malé sousto plné kostí a žádná zábava při lovu.
Wraitha napadlo, že kromě tmavomodrého predátora a hnědo-červeného hada neviděl v moři jiného tvora. Kde je přirozená potrava místních dravců? Nemohou se přece uživit tím, že budou požírat jeden druhého, a čekat na náhodného trosečníka je velice nejistá budoucnost. Myšlenky se mu zpomalovaly a motaly se jedna do druhé, až nevěděl, jakou otázku si vlastně pokládal. Nezáleželo na tom. Nezáleželo na ničem.
Wraith se přestal bránit, tělo mu ochablo a nechalo se bez protestů nést k hladovému chřtánu hada. Plaz při vidině kořisti, byť tak nedostatečné, přestal dávat pozor na okolí a to se mu stalo osudným. Hned za hlavou ho sevřely silné čelisti tmavomodrého predátora, který na Wraitha zaútočil jako první, bez námahy oddělily hadí hlavu od zbytku těla a nechaly ji klesnout ke dnu. Se zbytkem vědomí Wraith cítil, jak ho had ve smrtelné křeči sevřel ještě víc, a pak se jeho smyčky uvolnily, aby zmizely v modré tlamě. Nedokázal odplavat, cítil se podivně malátný. Voda ho stahovala dolů a on byl proti její síle bezmocný. Z drobných ranek kolem těla, kam se mu zaryly ostny hadí kůže, vytékaly kapky černé krve a vznášely kolem něj v lehkém tmavém obláčku.
Jed! projela mu hlavou myšlenka. Proto modrý dravec nechal hadí hlavu mořské hlubině a proto do sebe soukal hadí tělo tak opatrně.
Přinutil se pohnout rukou. Podařilo se mu nepatrně změnit směr svého pohybu. Moc pomalu, pomyslel si malátně. Nebyla velká pravděpodobnost, že by se dokázal utopit. Rozhodně ne dřív, než se stane kořistí třeba toho modrého tvora, který se k němu právě blížil. Wraith znovu pohnul rukou. Pod dlaní ucítil dotek, a pak se kolem něj voda rozvířila tisíci malých kulatých těl duhově zbarvených rybek. Hejno se hnalo k neznámému cíli kolem Wraitha. Nevšímaly si ho. Nevšímaly si ani modrého predátora, který po nich začal hladově chňapat a následoval je přitom na jejich cestě.
Duhové hejno s modrou skvrnou uprostřed zmizelo ve fialovém přítmí.
Wraith opět pohnul rukou a pokrčil nohu. Jeho organismus vyloučil jed společně s krví prýštící z drobných ranek po jehličkách v hadí kůži a pak ranky zatáhl, aby dál neztrácel drahocennou tekutinu. Kyslík se do těla vpravoval pomocí lícních otvorů. Dokázaly ho zpracovat z vody podobně jako rybí žábry, i když jejich systém nebyl stejný. Wraith měl dost kyslíku na běžný pohyb pod vodou, ale boj nebo jiný velký výdej energie lícní otvory nedokázaly kompenzovat.
Znovu ucítil pod dlaní dotek. Tentokrát to nebyl žádný živý tvor, dlaň mu narazila na hrubou skálu. Podíval se pod sebe. Ze dna moře se zvedala hora a rostla. Alespoň tak to Wraithovi připadalo, když zvedl hlavu zpátky ke hladině a viděl, jak se k němu přibližuje. Napadlo ho, že si s ním hrají smysly omámené prostředím na neznámé planetě, ale za pár minut už seděl na kamení a zhluboka se nadechoval vzduchu nad hladinou moře, které rychle klesalo po úbočích hory. Stále si nebyl jist, co se děje. Nedokázal ani určit, jaká doba uplynula od havárie jeho Šipky. Světlo na planetě bylo stále stejné, rozptýlené pod příkrovem fialkového oparu.
Podíval se na jednolitou oblohu bez jediného záchytného bodu, a pak sklopil pohled dolů. Z moře zůstalo jen několik jezer mezi horami tyčícími se všude kolem. Na vrcholku té nejvyšší seděl Wraith a zmateně se díval kolem sebe.
V pórovité hornině u jeho nohou se objevila duhová bublina. Chvilku váhala nad skalou, než se od ní odpoutala, vyletěla asi metr do vzduchu a praskla. Místo bubliny se na místě třepetalo hejno drobných barevných motýlků, kteří se hned rozletěli do všech stran. Netrvalo dlouho a motýlků bylo plné nebe, protože duhové bubliny praskaly všude, kam wraithské oko dohlédlo.
Musel sám sobě připustit, že byl z té podívané okouzlen. Místo jednotvárné fialové se kolem něho vzduch chvěl všemi myslitelnými barvami. Stál s hlavou zvrácenou a sledoval, jak lehký vánek nese motýlky výš a výš. Na tvář mu nečekaně dopadla vločka. Setřel ji prsty a užasle se díval, že místo trochy vody má v dlani jasně oranžovou stopu. Další vločka mu klesla přímo do sledované ruky a k oranžové přidala zlatou.
Motýli vzlétli k obloze, dokončili svůj životní cyklus a jako barevné pápěří se mrtví snášeli dolů na zem. V jejich tělech při dalším odlivu vznikne nový život jen pro to, aby se vznesl a počal další novou generaci.
Při odlivu!
Wraith se otáčel kolem své osy a přes padající motýlí závoj studoval obzor. Nebyl vidět žádný náznak přílivové vlny. Zatím.
Duhový motýlí déšť ustal. Místo šedých skal byla země i jezera strakatá, ale postupně matněla, až zbyla zase jen šedá a fialová. Po motýlech nezůstala žádná stopa.
Opět se rozhlédl. Neměl podle čeho odhadnout další slapovou vlnu, protože při příštím přílivu bude měsíc na druhé straně planety. I přesto zvedl hlavu k obloze, a pak začal znovu pátrat na obzoru. Do zad mu narazil silnější poryv větru. Otočil se proti němu a jeho bledá kůže dostala nazelenalý nádech. Nový příliv se na něj hnal vlnou mnohem vyšší než vrchol hory, na které stál. Vzpomněl si na hloubku, kam klesala rozstřílená wraithská loď, a v té chvíli si uvědomil, že ho ani nenapadlo při odlivu pátrat po jejích troskách. Teď měl jiné starosti. Odliv na této planetě přicházel postupně a téměř nepozorovaně, ale příliv, to byla ničivá síla drtící před sebou vše, co se jí ocitlo v cestě. Jak se vlna blížila k pohoří, ještě vzrostla.
Nebylo kam utéct, nebylo kde se schovat. Wraith stál čelem k vlně a zakláněl hlavu, jak se nad ním vztyčovala. Z hrdla se mu vydral výkřik plný vzteku a beznaděje, ale přes hukot přílivové vlny nebyl slyšet.
Nebylo slyšet ani nic jiného, takže sběrný paprsek ho překvapil zcela nepřipraveného. Zase. Šipka se mihla nad vrcholkem hory těsně předtím, než ji zalila voda, obratně se vyhnula přepadávajícímu hřebenu vlny a vyletěla do volného vesmíru, kde na ni čekala mateřská loď.
……………………………………………………………

Zvedla jsem hlavu a podívala se na levandulovou hladinu jezera. Hned nato jsem otočila pohled k Aceovi. Nemusela jsem se ptát. Spokojeně pozvedl koutky úst a doplnil, co jsem chtěla vědět.
„Ten Úl na orbitě byl spřátelený. Naší královně se podařilo před výbuchem poslat volání o pomoc. Byl jsem tehdy jediný, kdo boj přežil. Zůstal jsem na palubě, dokud jsme nenašli nepřátelskou loď a nezničili ji.“ Spokojeně přimhouřil oči.
„Přežil,“ zašeptala jsem. „To si zaslouží oslavu,“ usmála jsem se a vytáhla se nahoru na bledé wraithské tělo.

Ach.



Ach.



Ach.



Tenhle díl je nádherný.


Ach.

[andoriel]

Děkuju, Shano

Fialové moře mám moc ráda. Je to krásná vzpomínka a jsem ráda, že se mi ji podařilo srozumitelně popsat

[Aiwendill]

Nemam slov...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Tak dobře, já se teda chytím toho plácajícího smajlíka

Díky

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Jeden z nejlepších dílů. Fialové moře je velmi zvláštní a svým způsobem děsivé. Použití fialového textu tu atmosféru ještě podpořilo. Ještě jsem si k tomu pustil tuto hudbu https://www.youtube.com/watch?v=MfQa_mzITdE Představa, že ležím zcela sám uprostřed nekonečného moře s několika kilometry vody pod sebou je sama o sobě hrozivá a teprve na cizí neznámé planetě, když se v ní nachází takoví obří tvorové. A na konci duhové bubliny měnící se v motýli a ti se pak rozpustí do deště, dobrá šílenost, která mi přepoměla úvod do jednoho přídavku hry Oblivion:Shivering Isles. Jen víc takových dílů.

Bombová časť. Výborná vsuvka v príbehu.