Zelená planeta
49. Malý krok pro Wraitha
„Koukni na to,“ zasmála se Eristea. „Naše ztracená duhová skleněnka.“
Ortalay se pozorněji podíval do sopky u bezvýznamného ledového pohoří, kde si jednou s Eristeou cvrnkali kuličky, a zavrtěl hlavou. Duhová skleněnka, o kterou se pohádali, a jeden druhého nařkl z jejího odcizení, se v sopce roztříštila na kousky. A kdyby jen to. Díky střípkům vznikl zvláštní tvor a teď se dokonce s těmi nejmenšími kousky snažil zachránit život někomu dalšímu.
„Nejsou to ti dva, kteří skoro nechali zmizet z tohoto vesmíru zvuk?“ zeptal se Ortalay váhavě, když si je prohlédl.
„Jo. Jsou,“ řekla Eristea. „To jsem zvědavá, co hodlají dělat, jestli se jim podaří přežít.“
„A podaří?“ nadhodil Ortalay, když uviděl ohníčky v Eristeiných očích. Vypadalo to, že možná našli nové hračky, které by je mohly nějakou dobu bavit. Už by bylo na čase, pomyslel si Ortalay. Začínali se s Eristeou nudit a to vždycky zavánělo vesmírnou katastrofou.
Eristea se usmála.
……………………………………………………………….
„Andoriel,“ znělo mi v uších. Nechtělo se mi se budit. Spánek beze snů byl zvláštně osvobozující. Pak přišel známý dotyk a už jsem se nedokázala vrátit do temné země bezvědomí. Aceův polibek bych si nespletla s ničím jiným. Znamenal, že můj svět je v pořádku. Všechno kolem funguje a měla bych začít fungovat také.
„Ace.“ Jen neochotně jsem propustila jeho rty a pootevřela oči. „Žijeme?“ zeptala jsem se překvapeně, když jsem si vzpomněla na honičku se Zuzankou, křehký led a vlastní bezmocné poskakování na Wraithových zádech. Pak už nebylo nic až do polibku.
„Konečně začínáš poslouchat sama sebe,“ zamručel Ace spokojeně. „Po puse se máš podle vlastních slov probudit. Aspoň tak to bylo v tom příběhu.“
„Pohádky!“ usmála jsem se. „Pohádky jsou pro princezny.“ Dotkla jsem se prsty jeho tváře. „A pro Wraithy,“ dodala jsem, než jsem ho chytila za zátylek a přitáhla k dalšímu polibku. Nebránil se. Až za pár chvil mi došlo, že nechvátá na svou loď a nehoní mě, ať přidám a nezdržuji ho v jeho velitelských povinnostech. „Opravdu žijeme?“ zeptala jsem se podezřívavě, když se mi podařilo se trochu odtáhnout.
„Aergala nás zachránila. Na chvíli.“ Dotkl se předmětu přichyceného vpravo těsně pod mojí klíční kostí. Pohnula jsem hlavou, abych si tam viděla, ale bylo to nepohodlné. Ace měl to samé, tak jsem se zadívala pod jeho klíční kost. Vypadalo to, jako by ho někdo trefil kamenem a ten se mu z poloviny zabořil do kůže.
„Co to je? A co znamená - na chvíli?“ Posadila jsem se. Teprve tehdy mi došlo, že mráz kolem sebe necítím. Bylo mi teplo a cítila jsem se… dobře. Jinak se to vyjádřit nedalo. Teplo, pocit spokojenosti, žádný hlad, jen trocha žízně, která byla zcela zanedbatelná. Rozhlédla jsem se po vaku s rozpuštěným sněhem.
„Neměla bys pít,“ zadržel mi Ace ruku, když jsem se po vaku natahovala. „Snížilo by to působení. Nemusela bys dojít.“
„Tak mi to konečně všechno vysvětli,“ požádala jsem a přitáhla si kolena k bradě, abych dala najevo, že se nehnu, dokud neuslyším o čemkoli, co by mohlo v příštích hodinách vyvolat další otázky.
Ace se ohlédl. Aergala postávala opodál, a když se jí dotkl Aceův pohled, sedla si. Zřejmě to bude delší vyprávění. Nenechala jsem se tím odradit. Několik Aceových dlouhých vyprávění už jsem přece přežila.
„Aergala od svého přítele ze sopky získala velice vzácné předměty. Pro každého z nás jeden uhlík, který je schopný předat nám svoji energii a udržet nás naživu a v teple. Přinesla je oba v dutém prasklém kameni. Nemohla se jich dotknout, protože by reagovaly na ni a ne na nás. Pak už stačilo jen vybrat nejlepší místo k přiložení uhlíku. Pro jistotu je nechala každý v jedné půlce kamene. Až se uhlíky vyčerpají, kámen sám odpadne.“
„A až odpadne…“ nadhodila jsem.
„Až odpadne, dostaneme se do podobného stavu, v jakém nás našla.“ Upřeně se na mě zadíval. „Budeme mrtví.“
Přes příjemné teplo, které mě zalévalo, mi po zádech přejel mráz. „Za jak dlouho?“ zeptala jsem se.
Znovu se ohlédl po Aergale. „Neví to přesně, ale pár dní by měly uhlíky vydržet.“ Vstal a natáhl ke mně ruku, aby mě popohnal. „Hora Juu je sotva dva dny cesty odsud. Aergala nás odvede až k ní.“
Krátká zastávka na smrt skončila. Byli jsme živí a na cestě a Wraith už zase pospíchal. Všechno při starém. Povzdechla jsem si a nechala se vytáhnout na nohy. Doba, kdy Ace odmítal účel pomocné ruky pro zdravého tvora, byla pryč. Brzy pochopil, že mě tímto způsobem přiměje k větší rychlosti, a pečlivě toho využíval.
„Dva dny,“ opakovala jsem po něm, dotykem jsem se přesvědčila, že moje půlka kamene s čarovným uhlíkem pevně drží pod klíční kostí, a kývla na Aergalu, že můžeme vyrazit. Zákaz pití zvětšil moji žízeň, ale zatím se pořád dala vydržet. Šla jsem sněžné ženě v patách a usmívala se sama pro sebe. Ace vyprávění o Aergale hodně zkrátil, aby se co nejrychleji dostal na horu Juu, ale podrobnostem se stejně nevyhne. Dříve či později, ale jak jsem se znala, spíš dříve, začnu klást doplňující otázky a bude jich hodně.
Ace malý průvod uzavíral a zamyšleně se díval na Andorielina záda. Od svého probuzení byla nezvykle tichá. A kladla nezvykle málo dotazů. Ušklíbl se. Skoro to vypadalo, že mu všechna její Proč? a Jak? scházejí.
K jeho překvapení jí zamlklost vydržela celé dva dny až k úpatí hory Juu. Teprve když se jí pozorněji podíval do tváře, pochopil, že se snaží udržet co nejvíce energie z uhlíku, a obává se, že by ji vyptávání zbytečně vysilovalo. Měla pravdu, pochod byl náročný i bez zbytečného mluvení.
Bez Aergaly by cíl jejich cesty nepoznal.
Aergala šla jako obvykle první a ohlížela se, aby je neztratila z dohledu, protože se na nich začal projevovat úbytek sil. Místo, aby nejbližší horu obešla jako všechny ostatní, začala stoupat šikmo po jejím úbočí. Až do večera druhého dne se namáhavě šplhali stále výš a výš a teprve, když se ocitli nad prvním nejnižším vrcholem okolních hor, si Ace uvědomil, že opustili stezku mezi horami a to, po čem šlapou, bude nejspíš Juu.
Zastavil se.
Aergala se ohlédla, a když zjistila, že jeden z členů její nové tlupy stojí, otočila se celá a zdviženou dlaní zastavila i Andoriel.
„Co je?“ prskla po ní Ája. Síly ji opouštěly rychleji, než si chtěla přiznat, a žízeň byla asi stokrát horší než na začátku. Na Aergalin pokyn se otočila taky a zamračila se na Wraitha. „Nezdržuj,“ houkla na něj.
Pomalu sklopil hlavu zvrácenou ke špičce hory, na kterou lezli. „To je Juu?“ zeptal se tichým napjatým hlasem.
Aergala si podrážděně odfrkla, dotkla se svého čela a po čtyřech se pustila do dalšího lezení. Nervy jí hrály a musela se moc ovládat, aby toho bledého nepraštila po hlavě. Být z jejího rodu, už to dávno udělala. Byl netrpělivý a podrážděný a teď ještě začal zdržovat. Sněžná žena se po něm rozzlobeně ohlédla, ale bez zpomalení pokračovala ve výstupu. Její vděčnost za záchranu života měla své hranice.
Andoriel jen zavrtěla hlavou a lezla za Aergalou. Zase jednou nechápala, co se děje ve wraithské hlavě. Myslela si, že poslední metry Ace přímo poletí, a místo toho se Wraith zastavuje a váhá, jestli má vůbec pokračovat.
Překonala malý převis a dovolila si krátký pohled za sebe. „Ace,“ řekla tiše. Chtěla dodat něco o lodi a velitelské pozici, ale jméno stačilo. Wraith mrkl, aby se v myšlenkách vrátil zpět k výstupu, a vydal se vzhůru.
Před setměním se zastavili na široké římse ve třech čtvrtinách srázu.
Andoriel zaklonila hlavu, aby viděla vzhůru, a bez naděje se zeptala: „Musíme až nahoru?“ Nevěřila, že by přišla jiná odpověď než kladná.
„Ne,“ překvapil ji Ace. „Ale musíme na druhou stranu,“ dodal hned.
Andoriel tiše zaúpěla a sedla si. Znovu prsty zkontrolovala kámen s uhlíkem. Trochu se vrklal. S obtížemi polkla a zakázala si myslet na vodu. Další den jejich cesta skončí. Byla o tom přesvědčená. Ať už se nějakým zázrakem, který si nedovedla představit, dostanou zpátky do vesmíru a na wraithskou loď, nebo po vyčerpání energetického uhlíku umrznou k smrti, nějak celá jejich anabáze na Zelené planetě skončí.
Nevěděla, jestli má být ráda nebo propadat beznaději. Lehla si na bok, skrčila ruku pod hlavu místo polštáře a zavřela oči. Zítra se rozhodne. Zítra…
Ace si sedl na zkřížené nohy a zadíval se na ledové čepice pohoří. S přicházející nocí získávaly zelenkavý nádech. Také se mu hlavou honil další den. Touha po známém prostředí lodi, po poslušnosti bez dotazů a námitek… a po jídle. I jeho uhlík přestával fungovat. Energie bylo čím dál méně a s jejím úbytkem se dostavily pochybnosti. Bude loď čekat na správném místě? Nevyužil Zak nebo někdo jiný z posádky příležitosti a neujal se velení? Ace věděl o několika adeptech, kteří byli dost chytří a ambiciózní aby se chopili příležitosti a obsadili prázdné místo velitele lodi. Případné odstranění Zaka nebude problém. Bylo pravděpodobné, že pokud se zítra dostanou do volného vesmíru, bude je tam čekat jenom vzduchprázdno a poměrně rychlá smrt, protože loď, jeho loď, bude i s novým velitelem už dávno pryč. Svoji další a poslední pochybnost si zatím nechtěl připustit ani sám sobě. Záměrně ji odsouval, i když věděl, že na ni brzy dojde. Dojde na ni už zítra a Wraith se bude muset utkat se svým pečlivě skrývaným strachem, který přicházel s nedostatečným krmením. Energie mu docházela a nevěděl, jestli se dokáže ovládnout. Zítra se rozhodne. Zítra…
………………………………………………………………………..
„A teď opatrně,“ řekl Zak nahlas.
Lyn ani nezvedl hlavu. Soustředil se na pomalé přibližování k zelenému mračnu. Přesto mu tváří přeletěl výraz nevole, který přes všechnu svoji snahu nedokázal ovládnout. Některé věci by si správný velitel i jeho zástupce neměli ani myslet, natož je vyslovit hlasitě.
Podobnou myšlenku dokázal zachytit z několika míst na můstku, kde stáli starší důstojníci. Zaznamenal to, ale dál se tím nezabýval. Musel se soustředit na opravy kurzu lodi, aby se nerozmázla v ochranné zóně mezihvězdného oblaku.
Tak pomalý postup si vyžádá ještě hodiny přesné práce.
Lyn se nadechl a na pár vteřin zadržel dech. Při výdechu už nemyslel na nic jiného než na svoji současnou práci.
Zak s napětím sledoval, jak se loď centimetr po centimetru přibližuje k cílové oblasti a neustále přitom bojuje s nepředvídanými gravitačními silami kolem zeleného mračna. Věděl, že je posádka lodi dobře vycvičená a u ovládání lodi jsou ti nejlepší, které má k dispozici. Přesto cítil nepříjemné mrazení kolem páteře.
Tolik se soustředil na pohyb lodi, že jiné vjemy zcela ignoroval, i když se mu tlačily do podvědomí. Záchrana velitele bylo to jediné, na čem mu záleželo.
………………………………………………………………………..
Zítra přišlo do ledového pohoří Zuzum celkem brzy. Aspoň pro Andoriel. Celou noc spokojeně prospala. Ace se tvářil neproniknutelně, ale pevně sevřené rty a vráska na čele dávaly tušit, že dnešní den nebude jednoduchý.
Aergala oba cizince pozorovala skrčená u hrany římsy. Dál nehodlala jít. Další cestu museli ti dva absolvovat sami. Sněžná žena se zadívala na bledého, aby mu předala poslední instrukce. Už žádné šplhání. Po římse se relativně pohodlně dostanou na druhou stranu hory, a pak je další postup na nich.
Ace jen toporně přikývl. Andoriel je pozorovala a pochopila, že je čas se s Aergalou rozloučit. Vstala, trochu zakolísala ještě rozlámaná z tvrdého kamenného lůžka a natáhla ke sněžné ženě obě ruce. Pamatovala se, jak se Aergala loučila s Mottem. Za okamžik už k sobě tiskla její drobné chlupaté tělíčko a šeptala jí do ucha díky. Byla si jistá, že Aergala ví i bez telepatie, co jí chce říct.
Ace zaváhal a nakonec sněžnou ženu jen rychle poplácal po rameni. Uhlík už skoro nefungoval a Wraith si nebyl jistý vlastní reakcí, kdyby se mu do rukou dostalo její krásně živé tělo.
Aergala se na oba zazubila a hlavou napřed se pustila do rychlého sestupu z hory Juu.
„Bude se mi po ní stýskat,“ zašeptala Andoriel.
„Tak jdeme,“ pronesl Ace tak slavnostně, že se na něj překvapeně podívala. Dneska se tvářil ještě zarputileji než předchozího dne.
Pouť kolem hory po skalní římse byla Andoriel něčím povědomá. Podívala se z příkrého srázu dolů a vzpomněla si, jak nad podobným srázem visela zavěšená ve ztrouchnivělé síti a kolem ní tloukla křídla harpyjí. Otřásla se a popoběhla, aby dohonila Ace, rychle postupujícího co nejblíž skalní stěny, aby si zkrátil cestu. Všechno je jako dřív, zase mi uniká, napadlo ji, vyhnala z hlavy všechny vzpomínky na dobrodružství na Zelené planetě a soustředila se na poslední úsek jejich cesty.
„Tady,“ zarazil se Ace po poledni. Pohledem těkal po římse i okolních srázech. Všechny významné body se shodovaly s jeho vizí ve věži Gillanderova sídla. Vzal z římsy kamínek a hodil ho do hlubiny pod nimi. Naklonil se nad ni a rukama se přidržoval skály, jakoby měl z toho pohledu závrať. S napětím sledoval, jak kámen letí a rozráží mlhu, dokud se zelená na okamžik nezměnila v černou.
Andoriel polkla. Bylo to stále obtížnější. Polykat i zůstat při smyslech. Poslední metry už si uhlík musela přidržovat, protože kus dutého kamene začal odpadávat.
„To musíme… tam dolů?“ zeptala se přeskakujícím hlasem. Podívala se ze srázu do zelenkavé mlhy, která se vzala kdoví kde, a znemožňovala pohled na led a kamení na úpatí hory, kam s nějvětší pravděpodobností za pár okamžiků dopadnou.
Ace jenom kývl. Všiml si, jak si Andoriel tiskne dlaň pod klíční kost. I jeho náhradní energie byla na dně. Možná proto se jeho poslední pochybnost objevila s novou silou. Nebyla to ani tak pochybnost jako spíš nedostatek, zbytečný strach z něčeho, co by pro něj mělo být v nejhorším případě obtěžující. Podíval se znovu do hlubiny pod sebou a couvl tak, aby se zády opíral o skálu.
„Nedokážu to,“ hlesl sotva slyšitelně.
„Cože?“ Andoriel stála na hraně pádu a vyjeveně se na Wraitha dívala.
Nesnesl pohled, jak balancuje na okraji propasti. „Pojď sem,“ natáhl k ní ruku.
Udělala krok k němu a on hlasitě vydechl úlevou. Také si tiskl uhlík skrytý v kusu dutého kamene k tělu, protože jinak by ho už dávno ztratil.
„Nemůžu,“ začal znovu, ale zarazil se. Andoriel ho znala dobře, ale ani ona nevěděla o jednom z mála strachů, kterými trpěl při úbytku energie. Nevěděla o jeho fóbii z výšek. Andoriel došla až k němu. Byly to jen další dva kroky. Přitiskla se k němu a pustila ruku ze svého uhlíku. Držel mezi jejich těly, ale byla to slabá opora. Přitáhla si jeho hlavu a přejela rty přes jeho ústa. Lehký dotyk, který zmizel stejně rychle, jako přišel. Neptala se, co svými slovy myslel. Stále ho držela, ale o krok ustoupila a přinutila ho následovat ji.
„Čeká tě tvoje loď,“ zamumlala a dotkla se rty jeho tváře. „Nemůžeš je opustit, když jsi došel až sem,“ pokračovala a znovu couvla. Jako v transu se jí přizpůsobil.
„Nepřežijí bez tebe, veliteli.“ Tentokrát byl její polibek dlouhý a hluboký. Zahodila kus svého kamene s nefungujícím uhlíkem a stejně naložila i s tím jeho. Cítila, jak jejich těla chladnou. Přinutila se k poslednímu kroku - do prázdna.
a začala jsem chystat ZDP 2. Jestli to tedy projde mým Kroužkem expertů