Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Popis bez dialogů byl obtížnější, než jsem si původně myslela. Jsem ráda, že se mi to nějak podařilo
Azany, ta hudba je děsivá, ale hodí se
Zítra bude mrazivé pokračování v pohoří Zuzum ... a taky bude Zuzanka
Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa |
Obsah fóra ‹ FanArt ‹ Vaše povídky ‹ Dokončené povídky ‹ SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog
17.8.2015 11:36:22
18.8.2015 07:00:32
18.8.2015 15:01:15
18.8.2015 16:45:58
24.8.2015 20:58:23
24.8.2015 21:22:19
24.8.2015 21:26:25
28.8.2015 09:00:21
30.8.2015 15:31:30
30.8.2015 16:43:28
03.9.2015 20:01:33
03.9.2015 20:24:36
03.9.2015 20:57:28
03.9.2015 21:12:30
03.9.2015 21:14:54
08.9.2015 16:33:21
08.9.2015 19:14:53
08.9.2015 19:22:51
08.9.2015 19:39:45
08.9.2015 19:43:12
08.9.2015 19:49:50
08.9.2015 20:02:49
08.9.2015 20:14:16
08.9.2015 21:50:32
08.9.2015 22:15:21
SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog
17.8.2015 11:36:22
Děkuju, Azany i Puk
Popis bez dialogů byl obtížnější, než jsem si původně myslela. Jsem ráda, že se mi to nějak podařilo
Azany, ta hudba je děsivá, ale hodí se
Zítra bude mrazivé pokračování v pohoří Zuzum ... a taky bude Zuzanka
Popis bez dialogů byl obtížnější, než jsem si původně myslela. Jsem ráda, že se mi to nějak podařilo
Azany, ta hudba je děsivá, ale hodí se
Zítra bude mrazivé pokračování v pohoří Zuzum ... a taky bude Zuzanka
18.8.2015 07:00:32
Dobré ráno
Bavte se
Bavte se
Zelená planeta
47. Na doraz
Tři dny u fialového jezera pod příkrovem mlhy utíkaly až příliš rychle.
Andoriel se naučila správně jíst bobulky i s křehkými konci větviček a natrpklými lístky a začala si dělat zásobu na další cestu. Skoro si přála, aby od jezera neodcházeli. Poslední úsek jejich cesty jí stále připadal nepřekonatelný.
Ace se třetí den probudil s příjemným vědomím, že je čeká temný vesmír a wraithská loď. Pootočil hlavu, zadíval se na ležící Andoriel a natáhl k ní ruku, aby se dotkl jejího ramene. Původně ji chtěl vzbudit a hned se vydat na cestu. Andoriel se sice probudila docela rychle, ale ke vstávání se neměla. Naopak, dělala všechno pro to, aby zůstali pod dekou co nejdéle.
„Ještě jeden den, prosím,“ zašeptala s ústy těsně u wraitshkého ucha, když už bylo zřejmé, že déle Ace v leže neudrží.
Rozzlobeně zavrčel, ale když za jejím prosebným pohledem poznal bezbřehý strach, s přehnaným povdechem položil hlavu zpátky na složenou deku. Doufal, že když nechá Andoriel další den na aklimatizaci, o to rychleji půjdou dál.
Cesta k hoře Juu bude podle Aergaly ještě dlouhá a složitá. Ledové pohoří Zuzum bylo rozsáhlé a nepředvídatelné sněhovými bouřemi i náhlými oblevami a Wraith si k jeho návštěvě vybral ten nejhorší čas.
Nehodlal čekat na změnu období, která měla přijít podle pozemského kalendáře za další čtyři měsíce. Doufal, že tou dobou už na celou Zelenou planetu bude s pobavením vzpomínat na můstku své lodi.
Nechal Andoriel dokazovat mu, jak je ráda, že se ještě den zdrží u fialového jezera, a vzpomínal na některé zajímavé situace na této planetě. Dostatek potravy. To bylo to první, co mu vytanulo na mysli. Téměř vždy měl dostatek potravy. V současné době mu sice začínala scházet, ale to nic neměnilo na faktu, že o přísun energie zde neměl nouzi. Spokojeně přimhouřil oči, a pak zalapal po dechu, když se Andoriel dostala do míst, která nedokázal ignorovat. Jeho poslední souvislá myšlenka na dlouhou dobu byla, že je to jejich poslední volný den na této planetě, ve kterém si mohou dělat, co chtějí.
Další ráno si Andoriel bez protestů na sebe navlékla všechno oblečení a se značnou zásobou větví s bobulkami svázanou v dece stála připravená u řádky vyskládaných kamenů.
Spokojeně kývl a jako první vkročil do mlhy oddělující přívětivý kousek země od nehostinného světa ledového pohoří Zuzum.
„Ace,“ zašeptala Andoriel neslyšně. Klopýtla, ale udržela rovnováhu a udělala další namáhavý krok.
Wraith se ohlédl a zastavil. Nedívala se na něj a nereagovala na jeho pohled. Udělala další krok. Nechal ji se přiblížit na dosah.
„Odpočineme si,“ řekl s přemáháním. Fialkové jezero, kam je odvedla Aergala, zůstalo jen nepravděpodobnou vzpomínkou. Už mnoho dní se probíjeli ledovým pohořím, a i když jim prodloužený čtyřdenní pobyt v mlze opravdu pomohl s aklimatizací, nebylo to dost. V noci byla při větru taková zima, že někdy nedokázali spát. Oheň nebylo z čeho rozdělat, tak museli spoléhat na díry vyhrabané ve sněhu a společné teplo. Otočit denní rytmus také nemohli, protože v temnotě noci nedokázali pokračovat v cestě. Obloha byla stále zatažená těžkými nazelenalými mraky, které nepropustily sluneční světlo, natož matný svit hvězd. Z mraků se často sypal sníh a nedovolil Wraithovi určit správný směr, takže zůstávali stát a čekali, až se zase aspoň trochu vyjasní a budou moci pokračovat.
Andoriel prošla kolem něho a jen mávla rukou. „To nestojí - za tu námahu – se zvedáním - potom,“ vyrážela ze sebe mezi krátkými nádechy, jak prudce stoupala do svahu. Nechtěla zastavovat. Tělesa v pohybu by měla v pohybu zůstat, dokud mají aspoň trochu energie, běželo jí hlavou. Čím dřív Juu, tím lépe. Jen jdi, mě se nezbavíš – zašklebila se na Wraithova záda, když se mu opět podařilo ji předejít. Byla ráda, že na Zelené planetě mezi nimi nefunguje telepatie. Asi by skončila ve svěrací kazajce.
„Ace,“ zašeptala znovu s očima přilepenýma na jeho záda. Trhl sebou, ale už se neotáčel. Ani on neměl tolik síly, aby jí plýtval. Kdyby mu chtěla něco říct, udělala by to.
Opatrně scházeli do dalšího údolí zavátého sněhem.
„Už ne,“ zasípala Andoriel. V údolí se jim večer podařilo postavit něco na způsob iglú, ale před půlnocí se zvedl vítr ze špatného směru a během okamžiku vyfoukal všechno pracně nastřádané teplo. Natáhli přes otvor další deku. Trochu to pomohlo, i když se Andoriel pořád třásla a zuby jí cvakaly. Tiskla se k Wraithovi a cítila, že i on má se zimou problémy. Od posledního krmení, jakkoli vydatného, uplynul dlouhý čas a energie mu v mrazu rychle ubývala.
„Musíme dojít k Juu. Není to daleko,“ zavrčel.
Jen si znechuceně odfrkla. „To jsi říkal včera, předevčírem, před týdnem, před sto lety, co já vím, kdy. Ta zatracená hora tady není.“ Při posledních slovech se jí zatřásl hlas, tak raději zmlkla.
Wraith si pro sebe povzdechl. Andoriel řekla to, co ho už pár dní napadalo taky. Buď sešli z cesty nebo Aergala nezná pohoří tak, jak se domníval. A nebo je poslala schválně na jinou stranu a v závětří čeká, až podlehnou mrazu. Proteiny jsou v takovém podnebí potřeba a proč se namáhat se zabíjením, když to mohou hory udělat za ni? Pootočil Andoriel hlavu tak, aby ho její dech hřál na krku a ušklíbl se. Nedostanou je. Nedostane je ani mráz ani hladová Aergala, i kdyby měl Andoriel odnést na zádech. Hlásek někde v pozadí se mu vysmíval, že už skoro nemá sílu unést ani vlastní tělo, jak by chtěl nosit ještě někoho jiného? Měl by se raději nakrmit, pak bude nalezení hory Juu jednoduché a rychlé. Krmná ruka mu zacukala, ale ovládl se. Unavenýma očima vyhlížel první náznak světla nového dne za dvojitou látkovou ucpávkou vchodu do iglú.
Andoriel usnula neklidným spánkem, sotva se trochu zahřála. Celodenní pochody ve sněhu a ledu ji dokázaly vyčerpat až na hranici možností a nic na tom nezměnily ani větvičky s bobulemi, které poctivě každé ráno a večer žvýkala. I ve spaní někdy zašeptala Wraithovo jméno. Nerozuměl tomu.
„Proč to děláš?“ rozkřikl se na ni za další dva dny odpoledne. Nechápavě se na něj podívala a chtěla pokračovat v cestě. Tentokrát jí nenechal. Zastoupil jí cestu a se založenýma rukama čekal na dopověď.
„Nevím, co myslíš,“ potřásla hlavou. Zůstala před ním stát a zvedla oči, aby mu viděla do tváře. Snažila se, aby neviděl, jakou námahu ji to stojí, ale bylo to zbytečné. Spustil ruce podél boků, ramena mu klesla a bez vysvětlení se otočil a pokračoval v pomalé a namáhavé chůzi.
Ten večer se jim podařilo najít přírodní jeskyni tak hlubokou, že led ustoupil skále, a otevřenou jenom z jedné strany, takže se v ní neproháněl nepříjemný průvan.
Andoriel chtěla říct něco o zámku, ale neměla sílu na nic jiného, než najít rovné suché místo a zhroutit se na něj. Vysoukala ruce z popruhů vaku a vylovila pomačkanou a z větší části opadanou větvičku.
Ace se zastavil u vchodu do jeskyně a zachmuřil se. Přišlo mu zvláštní, že by takový poklad, jako suchou jeskyni v závětří, nikdo neobýval. Ohlédl se k horám a na okamžik strnul.
„Vstávej!“ vykřikl ostře na Andoriel.
Snažila se. Zvedla se na vratkých nohou a popošla k východu, pak se obrátila zpět pro zapomenutý vak se zbytkem bobulek, ale Wraith ji popadl za ruku a táhl ji za sebou ven. Z příkrého svahu se skoro skutáleli, ale Wraith nezastavil, aby získali rovnováhu a hned Andoriel vláčel vzhůru do dalšího kopce. Teprve na jeho hraně se zastavil a ohlédl.
Před jeskyní se právě zastavil velký bílý tvor. Zvedl přední tlapu a větřil u vchodu.
Andoriel ležela ve sněhu. Pozvedla hlavu, aby taky viděla, před čím tak divoce utíkali. Krátká bílá srst a podlouhlá hlava jí připomněly lední medvědy, ale stavba těla byla jiná. Mnohem mohutnější, včetně obrovských tlap s dlouhými zahnutými drápy. Pro běh na ledu to bylo neocenitelné. Že by zuzum-medvěd byl vegetarián, ji nenapadlo ani na zlomek vteřiny.
Vyhrabala se na nohy, ještě jednou se podívala k jeskyni, ve které právě medvěd zmizel, a pak se zadívala na druhou stranu.
„Měli bychom jít, než Zuzanka...“ Nestačila dopovědět. Z jeskyně se ozvalo hluboké burácivé zařvání a Zuzanka vyběhla ven.
Andoriel na víc nečekala a rozběhla se pryč.
Ace ještě stačil postřehnout, že se „Zuzanka“ opravdu žene k nim, a vyrazil za Andoriel. Snažil se aspoň náznakem zachovávat směr, který jim ukázala Aergala, i když už dlouho nevěřil, že je poslala správně.
Proti Zuzance neměli šanci. Doháněla je každým skokem.
Ace znovu chytil Andoriel za loket a táhl ji stranou z přímého směru do míst, kterým se zatím pečlivě vyhýbali. Led tam byl hladký a zelenkavý a od pohledu nebudil důvěru ve svou pevnost. Dokázali po něm uběhnout asi deset kroků, než se jim začal propadat pod nohama. Wraith skočil na malý kousek, který měl světlejší barvu a mohl být pevnější. Andoriel se mu vysmekla a celým tělem dopadla na zelený led. Popraskal, ale zatím držel.
Zuzanka přešlapovala na okraji zrádného místa a mručela. Za odchlípnutými pysky se jí blýskaly dlouhé bílé zuby s ostrými špičkami.
Ace zavrávoral a skoro sjel na zrádný led, Andoriel zatínala nehty do každé malé puklinky, protože začala klouzat mírným svahem. Nechtěla se přesvědčit na vlastní kůži, jestli svah končí pomalý sestup v nejbližším mělkém údolí nebo je to předzvěst dlouhého pádu. Podle výrazu Aceovy tváře to odhadla na druhou možnost, a kdyby měla v dosahu cokoli, do čeho by mohla zatnout zuby, aby se lépe udržela na místě, udělala by to.
Zuzanka byla vytrvalá, ale na led se neodvážila. Obcházela ho a zkoumala tlapou jeho sílu a po dlouhé době si rozzlobeně odfrkla a zmizela.
Ace a Andoriel ji sledovali bez hnutí, protože se báli, že jakýkoli pohyb by ji mohl vrátit zpět.
„Ace,“ vydechla Andoriel. Tentokrát to nebylo mimovolné ujištění se, že je Wraith nablízku. Led pod prsty jí odtával a podklouzával. Věděla, že se už dlouho neudrží. Nijak jí nepomohla ani temnota nastávající noci, která skryla všechna možná nebezpečí.
Ace se k ní natáhnul a chtěl ji pomoci, ale byla moc daleko. Pořád se snažila se pevněji zachytit a gravitace ji stahovala do neznáma, když někde za sebou z dálky a, jak jí připadalo, i z hloubky zaslechla chrčivý dech.
Zuzanka se dostala na druhou stranu zeleného ledu a čekala, až k ní její kořist sklouzne.
„To ne,“ zachraptěla Ája, vzepřela se na zkrvavených dlaních a prudce zabořila špičku nohy do ledu. Dlaně jí podjely, ale noha zapadla do ledového sevření vody. Udržela se na místě. Připadalo jí lepší usnout v mrazivé náruči tajícího ledu než v čelistech místního predátora, ať se jmenuje jakkoli hezky.
„Andoriel!“ Ace vědomě vkročil na praskající led a chytil Áju za zápěstí. Pod nohou mu zakřupalo, ale než se probořil, stál už zpátky na původním místě a Andoriel pořád svíral za zápěstí. „Nezůstaneš tady,“ zavrčel na ni, pootočil se, zvedl jí ruku, aby si ji zezeadu přehodil přes rameno, a třemi dlouhými skoky se dostal zpátky na pevnou půdu. Andoriel mu bezvládně visela na zádech. Noha jí ztuhla až ke kolenu. Dostala strach, že se při nejmenším nárazu roztříští na střepy. Pak už jí to bylo jedno. Chtěla si odpočinout. Spát a přestat se starat o loď, o mráz, o medvěda…
Ace ji položil na zem a rychle jí přejel rukama po těle, aby se přesvědčil, že je v pořádku. Na probořené noze se zastavil a sykl. S tou daleko neuteče. A s únavou také nemohl nic dělat. Byl rád, že se sám stále drží na nohou. Vzal ji do náruče a vydal se nastávající nocí tam, kde si při jejich útěku před Zuzankou všiml sněhového hrbolku. Mohl by znamenat úkryt a trochu tepla. Doufal, že Zuzanka je nepůjde znovu hledat.
Sněhový hrbolek byl dál než si myslel a přesně takový v jaký doufal. Z jedné strany nafoukaný peřinou sněhu a z druhé vybraný do prohlubně v závětří.
Složil Andoriel na zem a promnul jí ledovou nohu. Sykla bolestí. Pak přestala reagovat. Únava a mráz ji dohnaly za hranici vnímání.
Wraith zamumlal něco nesrozumitelného a znovu chtěl zvednout ruce, aby jí v noze rozproudil krev. Nedokázal to. Najednou se cítil slabší než v geniiském vězení. Útěk před Zuzankou a zelený led vzal i jemu poslední sílu, jen mu déle trvalo než si to uvědomil a připustil. Ztěžka dopadl na bok vedle Andoriel. Podšívaný pláť se z něj svezl a zůstal ležet bez užitku vedle. Zašmátral po něm, přetáhl ho přes sebe a přitiskl k sobě Andoriel s představou jejího teplého dechu. Žádný jí nezbyl.
Cítil, jak mu chladne pod rukama, a nemohl s tím nic udělat. Pohnula rty, ale žádný zvuk se neozval. Věděl, co chtěla říct. Jeho jméno. Šeptala ho s očima upřenýma na jeho záda při nekonečném pochodu sněžnými pláněmi mezi skalami ledového pohoří Zuzum, a křičela ho v horečnatých snech.
Posunul se, aby ji k sobě mohl lépe přitisknout. Představil si, jak je mráz spojí v jednu ledovou hroudu neurčitého tvaru. Jestli někdy přijde mezi tyto hory obleva, nikdo už neurčí, kde začíná jeden a končí druhý. Ještě nedávno si nedovedl představit, že by nějaký boj vzdal, ale bylo to snazší, než by se zdálo. Neměl kde hledat další sílu. Chtěl ležet a odpočívat a nic necítit. Představa, že by se po rituálním tanci života mohl vrátit v novém těle, se mu zdála odporná. K žádnému tanci se nechystal, jenom ke spánku. Dlouhému spánku beze snů.
47. Na doraz
Tři dny u fialového jezera pod příkrovem mlhy utíkaly až příliš rychle.
Andoriel se naučila správně jíst bobulky i s křehkými konci větviček a natrpklými lístky a začala si dělat zásobu na další cestu. Skoro si přála, aby od jezera neodcházeli. Poslední úsek jejich cesty jí stále připadal nepřekonatelný.
Ace se třetí den probudil s příjemným vědomím, že je čeká temný vesmír a wraithská loď. Pootočil hlavu, zadíval se na ležící Andoriel a natáhl k ní ruku, aby se dotkl jejího ramene. Původně ji chtěl vzbudit a hned se vydat na cestu. Andoriel se sice probudila docela rychle, ale ke vstávání se neměla. Naopak, dělala všechno pro to, aby zůstali pod dekou co nejdéle.
„Ještě jeden den, prosím,“ zašeptala s ústy těsně u wraitshkého ucha, když už bylo zřejmé, že déle Ace v leže neudrží.
Rozzlobeně zavrčel, ale když za jejím prosebným pohledem poznal bezbřehý strach, s přehnaným povdechem položil hlavu zpátky na složenou deku. Doufal, že když nechá Andoriel další den na aklimatizaci, o to rychleji půjdou dál.
Cesta k hoře Juu bude podle Aergaly ještě dlouhá a složitá. Ledové pohoří Zuzum bylo rozsáhlé a nepředvídatelné sněhovými bouřemi i náhlými oblevami a Wraith si k jeho návštěvě vybral ten nejhorší čas.
Nehodlal čekat na změnu období, která měla přijít podle pozemského kalendáře za další čtyři měsíce. Doufal, že tou dobou už na celou Zelenou planetu bude s pobavením vzpomínat na můstku své lodi.
Nechal Andoriel dokazovat mu, jak je ráda, že se ještě den zdrží u fialového jezera, a vzpomínal na některé zajímavé situace na této planetě. Dostatek potravy. To bylo to první, co mu vytanulo na mysli. Téměř vždy měl dostatek potravy. V současné době mu sice začínala scházet, ale to nic neměnilo na faktu, že o přísun energie zde neměl nouzi. Spokojeně přimhouřil oči, a pak zalapal po dechu, když se Andoriel dostala do míst, která nedokázal ignorovat. Jeho poslední souvislá myšlenka na dlouhou dobu byla, že je to jejich poslední volný den na této planetě, ve kterém si mohou dělat, co chtějí.
Další ráno si Andoriel bez protestů na sebe navlékla všechno oblečení a se značnou zásobou větví s bobulkami svázanou v dece stála připravená u řádky vyskládaných kamenů.
Spokojeně kývl a jako první vkročil do mlhy oddělující přívětivý kousek země od nehostinného světa ledového pohoří Zuzum.
„Ace,“ zašeptala Andoriel neslyšně. Klopýtla, ale udržela rovnováhu a udělala další namáhavý krok.
Wraith se ohlédl a zastavil. Nedívala se na něj a nereagovala na jeho pohled. Udělala další krok. Nechal ji se přiblížit na dosah.
„Odpočineme si,“ řekl s přemáháním. Fialkové jezero, kam je odvedla Aergala, zůstalo jen nepravděpodobnou vzpomínkou. Už mnoho dní se probíjeli ledovým pohořím, a i když jim prodloužený čtyřdenní pobyt v mlze opravdu pomohl s aklimatizací, nebylo to dost. V noci byla při větru taková zima, že někdy nedokázali spát. Oheň nebylo z čeho rozdělat, tak museli spoléhat na díry vyhrabané ve sněhu a společné teplo. Otočit denní rytmus také nemohli, protože v temnotě noci nedokázali pokračovat v cestě. Obloha byla stále zatažená těžkými nazelenalými mraky, které nepropustily sluneční světlo, natož matný svit hvězd. Z mraků se často sypal sníh a nedovolil Wraithovi určit správný směr, takže zůstávali stát a čekali, až se zase aspoň trochu vyjasní a budou moci pokračovat.
Andoriel prošla kolem něho a jen mávla rukou. „To nestojí - za tu námahu – se zvedáním - potom,“ vyrážela ze sebe mezi krátkými nádechy, jak prudce stoupala do svahu. Nechtěla zastavovat. Tělesa v pohybu by měla v pohybu zůstat, dokud mají aspoň trochu energie, běželo jí hlavou. Čím dřív Juu, tím lépe. Jen jdi, mě se nezbavíš – zašklebila se na Wraithova záda, když se mu opět podařilo ji předejít. Byla ráda, že na Zelené planetě mezi nimi nefunguje telepatie. Asi by skončila ve svěrací kazajce.
„Ace,“ zašeptala znovu s očima přilepenýma na jeho záda. Trhl sebou, ale už se neotáčel. Ani on neměl tolik síly, aby jí plýtval. Kdyby mu chtěla něco říct, udělala by to.
Opatrně scházeli do dalšího údolí zavátého sněhem.
„Už ne,“ zasípala Andoriel. V údolí se jim večer podařilo postavit něco na způsob iglú, ale před půlnocí se zvedl vítr ze špatného směru a během okamžiku vyfoukal všechno pracně nastřádané teplo. Natáhli přes otvor další deku. Trochu to pomohlo, i když se Andoriel pořád třásla a zuby jí cvakaly. Tiskla se k Wraithovi a cítila, že i on má se zimou problémy. Od posledního krmení, jakkoli vydatného, uplynul dlouhý čas a energie mu v mrazu rychle ubývala.
„Musíme dojít k Juu. Není to daleko,“ zavrčel.
Jen si znechuceně odfrkla. „To jsi říkal včera, předevčírem, před týdnem, před sto lety, co já vím, kdy. Ta zatracená hora tady není.“ Při posledních slovech se jí zatřásl hlas, tak raději zmlkla.
Wraith si pro sebe povzdechl. Andoriel řekla to, co ho už pár dní napadalo taky. Buď sešli z cesty nebo Aergala nezná pohoří tak, jak se domníval. A nebo je poslala schválně na jinou stranu a v závětří čeká, až podlehnou mrazu. Proteiny jsou v takovém podnebí potřeba a proč se namáhat se zabíjením, když to mohou hory udělat za ni? Pootočil Andoriel hlavu tak, aby ho její dech hřál na krku a ušklíbl se. Nedostanou je. Nedostane je ani mráz ani hladová Aergala, i kdyby měl Andoriel odnést na zádech. Hlásek někde v pozadí se mu vysmíval, že už skoro nemá sílu unést ani vlastní tělo, jak by chtěl nosit ještě někoho jiného? Měl by se raději nakrmit, pak bude nalezení hory Juu jednoduché a rychlé. Krmná ruka mu zacukala, ale ovládl se. Unavenýma očima vyhlížel první náznak světla nového dne za dvojitou látkovou ucpávkou vchodu do iglú.
Andoriel usnula neklidným spánkem, sotva se trochu zahřála. Celodenní pochody ve sněhu a ledu ji dokázaly vyčerpat až na hranici možností a nic na tom nezměnily ani větvičky s bobulemi, které poctivě každé ráno a večer žvýkala. I ve spaní někdy zašeptala Wraithovo jméno. Nerozuměl tomu.
„Proč to děláš?“ rozkřikl se na ni za další dva dny odpoledne. Nechápavě se na něj podívala a chtěla pokračovat v cestě. Tentokrát jí nenechal. Zastoupil jí cestu a se založenýma rukama čekal na dopověď.
„Nevím, co myslíš,“ potřásla hlavou. Zůstala před ním stát a zvedla oči, aby mu viděla do tváře. Snažila se, aby neviděl, jakou námahu ji to stojí, ale bylo to zbytečné. Spustil ruce podél boků, ramena mu klesla a bez vysvětlení se otočil a pokračoval v pomalé a namáhavé chůzi.
Ten večer se jim podařilo najít přírodní jeskyni tak hlubokou, že led ustoupil skále, a otevřenou jenom z jedné strany, takže se v ní neproháněl nepříjemný průvan.
Andoriel chtěla říct něco o zámku, ale neměla sílu na nic jiného, než najít rovné suché místo a zhroutit se na něj. Vysoukala ruce z popruhů vaku a vylovila pomačkanou a z větší části opadanou větvičku.
Ace se zastavil u vchodu do jeskyně a zachmuřil se. Přišlo mu zvláštní, že by takový poklad, jako suchou jeskyni v závětří, nikdo neobýval. Ohlédl se k horám a na okamžik strnul.
„Vstávej!“ vykřikl ostře na Andoriel.
Snažila se. Zvedla se na vratkých nohou a popošla k východu, pak se obrátila zpět pro zapomenutý vak se zbytkem bobulek, ale Wraith ji popadl za ruku a táhl ji za sebou ven. Z příkrého svahu se skoro skutáleli, ale Wraith nezastavil, aby získali rovnováhu a hned Andoriel vláčel vzhůru do dalšího kopce. Teprve na jeho hraně se zastavil a ohlédl.
Před jeskyní se právě zastavil velký bílý tvor. Zvedl přední tlapu a větřil u vchodu.
Andoriel ležela ve sněhu. Pozvedla hlavu, aby taky viděla, před čím tak divoce utíkali. Krátká bílá srst a podlouhlá hlava jí připomněly lední medvědy, ale stavba těla byla jiná. Mnohem mohutnější, včetně obrovských tlap s dlouhými zahnutými drápy. Pro běh na ledu to bylo neocenitelné. Že by zuzum-medvěd byl vegetarián, ji nenapadlo ani na zlomek vteřiny.
Vyhrabala se na nohy, ještě jednou se podívala k jeskyni, ve které právě medvěd zmizel, a pak se zadívala na druhou stranu.
„Měli bychom jít, než Zuzanka...“ Nestačila dopovědět. Z jeskyně se ozvalo hluboké burácivé zařvání a Zuzanka vyběhla ven.
Andoriel na víc nečekala a rozběhla se pryč.
Ace ještě stačil postřehnout, že se „Zuzanka“ opravdu žene k nim, a vyrazil za Andoriel. Snažil se aspoň náznakem zachovávat směr, který jim ukázala Aergala, i když už dlouho nevěřil, že je poslala správně.
Proti Zuzance neměli šanci. Doháněla je každým skokem.
Ace znovu chytil Andoriel za loket a táhl ji stranou z přímého směru do míst, kterým se zatím pečlivě vyhýbali. Led tam byl hladký a zelenkavý a od pohledu nebudil důvěru ve svou pevnost. Dokázali po něm uběhnout asi deset kroků, než se jim začal propadat pod nohama. Wraith skočil na malý kousek, který měl světlejší barvu a mohl být pevnější. Andoriel se mu vysmekla a celým tělem dopadla na zelený led. Popraskal, ale zatím držel.
Zuzanka přešlapovala na okraji zrádného místa a mručela. Za odchlípnutými pysky se jí blýskaly dlouhé bílé zuby s ostrými špičkami.
Ace zavrávoral a skoro sjel na zrádný led, Andoriel zatínala nehty do každé malé puklinky, protože začala klouzat mírným svahem. Nechtěla se přesvědčit na vlastní kůži, jestli svah končí pomalý sestup v nejbližším mělkém údolí nebo je to předzvěst dlouhého pádu. Podle výrazu Aceovy tváře to odhadla na druhou možnost, a kdyby měla v dosahu cokoli, do čeho by mohla zatnout zuby, aby se lépe udržela na místě, udělala by to.
Zuzanka byla vytrvalá, ale na led se neodvážila. Obcházela ho a zkoumala tlapou jeho sílu a po dlouhé době si rozzlobeně odfrkla a zmizela.
Ace a Andoriel ji sledovali bez hnutí, protože se báli, že jakýkoli pohyb by ji mohl vrátit zpět.
„Ace,“ vydechla Andoriel. Tentokrát to nebylo mimovolné ujištění se, že je Wraith nablízku. Led pod prsty jí odtával a podklouzával. Věděla, že se už dlouho neudrží. Nijak jí nepomohla ani temnota nastávající noci, která skryla všechna možná nebezpečí.
Ace se k ní natáhnul a chtěl ji pomoci, ale byla moc daleko. Pořád se snažila se pevněji zachytit a gravitace ji stahovala do neznáma, když někde za sebou z dálky a, jak jí připadalo, i z hloubky zaslechla chrčivý dech.
Zuzanka se dostala na druhou stranu zeleného ledu a čekala, až k ní její kořist sklouzne.
„To ne,“ zachraptěla Ája, vzepřela se na zkrvavených dlaních a prudce zabořila špičku nohy do ledu. Dlaně jí podjely, ale noha zapadla do ledového sevření vody. Udržela se na místě. Připadalo jí lepší usnout v mrazivé náruči tajícího ledu než v čelistech místního predátora, ať se jmenuje jakkoli hezky.
„Andoriel!“ Ace vědomě vkročil na praskající led a chytil Áju za zápěstí. Pod nohou mu zakřupalo, ale než se probořil, stál už zpátky na původním místě a Andoriel pořád svíral za zápěstí. „Nezůstaneš tady,“ zavrčel na ni, pootočil se, zvedl jí ruku, aby si ji zezeadu přehodil přes rameno, a třemi dlouhými skoky se dostal zpátky na pevnou půdu. Andoriel mu bezvládně visela na zádech. Noha jí ztuhla až ke kolenu. Dostala strach, že se při nejmenším nárazu roztříští na střepy. Pak už jí to bylo jedno. Chtěla si odpočinout. Spát a přestat se starat o loď, o mráz, o medvěda…
Ace ji položil na zem a rychle jí přejel rukama po těle, aby se přesvědčil, že je v pořádku. Na probořené noze se zastavil a sykl. S tou daleko neuteče. A s únavou také nemohl nic dělat. Byl rád, že se sám stále drží na nohou. Vzal ji do náruče a vydal se nastávající nocí tam, kde si při jejich útěku před Zuzankou všiml sněhového hrbolku. Mohl by znamenat úkryt a trochu tepla. Doufal, že Zuzanka je nepůjde znovu hledat.
Sněhový hrbolek byl dál než si myslel a přesně takový v jaký doufal. Z jedné strany nafoukaný peřinou sněhu a z druhé vybraný do prohlubně v závětří.
Složil Andoriel na zem a promnul jí ledovou nohu. Sykla bolestí. Pak přestala reagovat. Únava a mráz ji dohnaly za hranici vnímání.
Wraith zamumlal něco nesrozumitelného a znovu chtěl zvednout ruce, aby jí v noze rozproudil krev. Nedokázal to. Najednou se cítil slabší než v geniiském vězení. Útěk před Zuzankou a zelený led vzal i jemu poslední sílu, jen mu déle trvalo než si to uvědomil a připustil. Ztěžka dopadl na bok vedle Andoriel. Podšívaný pláť se z něj svezl a zůstal ležet bez užitku vedle. Zašmátral po něm, přetáhl ho přes sebe a přitiskl k sobě Andoriel s představou jejího teplého dechu. Žádný jí nezbyl.
Cítil, jak mu chladne pod rukama, a nemohl s tím nic udělat. Pohnula rty, ale žádný zvuk se neozval. Věděl, co chtěla říct. Jeho jméno. Šeptala ho s očima upřenýma na jeho záda při nekonečném pochodu sněžnými pláněmi mezi skalami ledového pohoří Zuzum, a křičela ho v horečnatých snech.
Posunul se, aby ji k sobě mohl lépe přitisknout. Představil si, jak je mráz spojí v jednu ledovou hroudu neurčitého tvaru. Jestli někdy přijde mezi tyto hory obleva, nikdo už neurčí, kde začíná jeden a končí druhý. Ještě nedávno si nedovedl představit, že by nějaký boj vzdal, ale bylo to snazší, než by se zdálo. Neměl kde hledat další sílu. Chtěl ležet a odpočívat a nic necítit. Představa, že by se po rituálním tanci života mohl vrátit v novém těle, se mu zdála odporná. K žádnému tanci se nechystal, jenom ke spánku. Dlouhému spánku beze snů.
18.8.2015 15:01:15
vynikající díl 
18.8.2015 16:45:58
Děkuju, posedlíku
24.8.2015 20:58:23
Líbilo... moc...
jen houšť a větší kvapky...
jen houšť a větší kvapky...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...
24.8.2015 21:22:19
Děkuju, Aiwe
Víc mrazu, víc mrtvol, víc Zuzanky...
Uvidíme
Víc mrazu, víc mrtvol, víc Zuzanky...
Uvidíme
24.8.2015 21:26:25
brrrr... nemám rad zimu... neviem prečo všetci tak nadávali na tie horúčavy... mne nevadili...
ty, ako vidím, máš rada mrazy a chlad a preto to dávaš aj do svojích poviedok, však? (preto sú na Telerush Var len dve ročné obdobia - teplo a horúcu
)
ty, ako vidím, máš rada mrazy a chlad a preto to dávaš aj do svojích poviedok, však? (preto sú na Telerush Var len dve ročné obdobia - teplo a horúcu
)Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...
28.8.2015 09:00:21
Ne, Aiwe, nemám ráda zimu 
Bavte se
Jak vlastně zázračné uhlíky vznikly, se dočtete hned na začátku další kapitoly
Bavte se
Zelená planeta
48. O uhlíku
Zak přecházel od jednoho stanoviště k druhému a kontroloval výsledky zkoumání v solární soustavě. Mohl si je všechny stáhnout do jednoho velitelského terminálu, ale chůze lodí mu poskytla příležitost maskovat vlastní nespokojenou nervozitu pohybem. Vědomě se vyhýbal záznamům ze sondy na okraji zeleného mračna. Věděl, že jakmile přijdou správná data, Lyn ho kontaktuje.
„Pane!“ Lyn jako na zavolanou vyběhl z boční chodby. Zak se zastavil a čekal hlášení.
Lynova tvář nabírala žlutý nádech. „Ta sonda,“ začal mluvit, ale zarazil se. Ani z jeho myšlenek Zak nemohl poznat nic kromě vyděšeného překvapení.
„Ano?“ pobídl ho.
„Nevysílá,“ hlesl Lyn. „Něco ji muselo poškodit. Poslední záznam přišel před skenováním druhé planety.“
„Ale to už je...,“ zarazil se Zak. Dál neřekl nic, ale Lyn se otřásl pod jeho rozzuřeným pohledem. Dočasný velitel se poklusem rozběhl na můstek a mezitím vydával telepatické příkazy k opuštění sluneční soustavy a návratu do blízkosti nebezpečného zeleného mračna.
Sonda zanechaná u mezihvězdného oblaku zasílala soubory nastřádaných dat každé tři hodiny, aby Zak mohl včas reagovat. Že nic neposlala čtyři plánované přenosy za sebou znamenalo, že je zničená nebo se s ní stalo něco jiného. Zak věděl o několika společenstvech v relativně blízkém okolí, která by wraithskou sondou nepohrdla. Doufal, že svůj kousek vybavení najdou na původním místě, a ať bude poničená jakkoli, že z ní dokáží ještě nějaká data získat.
To by se veliteli nestalo, povzdechl si pro sebe.
Lyn klusal za ním. Už věděl, co bude jeho příštím úkolem: dokonalá příprava lodi pro přiblížení k mračnu. Oceňoval, že ho Zak pověřil tak důležitou prací. Také mohl skončit při čištění odpadních tunelů jejich organické lodi.
Zak chvátal. Zelené mračno bylo proměnlivé a téměř nepředvídatelné, takže všechny předchozí výpočty nebyly k ničemu. Museli začít od začátku. Pootočil hlavu, aby koutkem oka zkontroloval, jestli Lyn běží hned za ním. V napjaté situaci si nemohl dovolit zavřít do cely jednoho z nejlepších důstojníků, který ovládal výpočty vesmírných anomálií, nebo ho poslat za trest vykonávat podřadné práce.
„Nehneš se odtud, dokud nebude velitel v pořádku na palubě,“ houkl na něj, sotva se dostali na můstek a Lyn zaujal své místo v navigační sekci. Důstojník jen krátce kývl a sklonil se k panelu. Dobře věděl, jaké má štěstí, že slouží na této lodi.
Všechny sondy byly staženy z oběžných drah a uloženy do skladů, data z nich se ještě průběžně nahrávala a loď už se otáčela, aby nabrala nejrychlejší kurz k zelenému mračnu.
„Poslední sonda na palubě,“ hlásil důstojník u senzorů, když zaklaply dveře hangáru.
Zak se dotkl ovladače a loď vstoupila do hyperprostorového okna.
...........................................................................................
Aergala se obrátila na druhý bok a nespokojeně zavrčela. Její pohodlná jeskyně vystlaná suchou travou, kterou nasbírala při svých cestách za Mottem, najednou nebyla tak pohodlná, když jí strašily hrozné sny o Zuzu. Jako by ten tvor mohl někoho vystrašit, pomyslela si v polospánku. Po paměti natáhla ruku a mezi prsty sevřela průhledný úzký krystal. Vypadal skoro jako rampouch, až na to, že se ani v teple zadýchané kamenné ložnice nerozpouštěl. Strčila si jeho špičku do úst a lehce nasála. Krystal zablikal a rozzářil se.
Aergala se usmála. Oči nechala zavřené, jen vnímala, jak ji obklopuje světlo a z krystalu do ní proudí energie. Bylo to mnohem pohodlnější než kousky rostlin a živočichů, které jí nabídli ti tvorové. Byli divní, ale zachránili ji, tak je odvedla na místo, kde si mohli odpočinout a nakrmit se podle svého. Také jim ukázala cestu ke zrádné hoře. Nešla s nimi. Ta hora se jí nelíbila, moc jednoduše se po ní smekaly nohy.
Zuzu!
Aergala se posadila a ruce v suché trávě sevřela v pěst. Mezi zuby jí zapomenut visel průhledný krystal, který ztratil všechen svůj jas.
Sněžná žena upírala oči před sebe do tmy a v mysli se jí objevovaly nepravděpodobné obrazy jejích zachránců a hloupého stvoření Zuzu.
Nechtěla ze své ložnice, ale znepokojivé představy ji nenechaly v klidu odpočívat. Se vzdycháním hodila krystal zpátky vedle hromady sena, protáhla se úzkým otvorem ven a zamrkla, aby se rozkoukala v zelenobílých horách.
Přetrvávající napojení na bledého zachránce jí ukázalo směr, ale brzy se vytratilo. Aergala jen pokrčila nos a zrychlila. I tak jí trvalo tři dny, než se dostala k jeskyni obývané Zuzu.
Andorielina Zuzanka chodila kolem jeskyně a nespokojeně frkala. V jejím krásném obydlí byli pořád cítit ti cizinci, kteří si tak hezky uměli hrát na honěnou, a Zuzanka s jejich pachem nemohla vydržet.
Aergala vklouzla do jeskyně, prozkoumala ji, popadla zapomenutý vak a dostala se ven, aniž by si jí Zuzu všimla. Ta ještě chvíli přešlapovala na okraji skalní římsy, a pak šla znovu strčit nos do jeskyně, jestli už přece jenom pach cizinců nevyvanul. Radostné vyjeknutí znamenalo, že po dlouhých dnech a ještě delších nocích konečně cizince necítí. Sice tam zůstal pach z navlhlé srsti sněžné ženy, ale ten Zuzu nevadil. Znala ho. Radostně se vsoukala dovnitř a rozvalila se na kousku rovné skály, kde obvykle odpočívala. Slastně se protáhla, otočila se na záda a zamávala obrovskými tlapami ve vzduchu. Pak se přetočila na bok a v okamžení usnula.
Aergala se ušklíbla na vchod do jeskyně, nahlédla do vaku, aby se přesvědčila, že v něm není nic důležitého, a hodila ho přes římsu do hlubiny. Pak se soustředila na okolí. Trochu ji znepokojovalo, že ti dva hledaní měli být blízko a přitom už nedokázala zachytit pocity toho bledého. Rozhodla se své zachránce najít, aby jim ukázala horu, kde byl cíl jejich cesty. Nebyla nijak daleko. Její vršek už byl vidět mezi ostatními štíty.
Rozhlédla se a váhavě se vydala do nejbližšího kopce. Pokud je Zuzu vystrašila, nejspíš chtěli zmizet za prvním horizontem. Zastavila se na nejvyšším bodu, prohlédla si další část krajiny a už rychlejším tempem se vydala kolem napůl rozmrzlé ledovcové pasti s čerstvými šrámy, jak se z ní někdo pokoušel vydrápat, až k nízké skalce zaváté sněhem. Přešla ji, zarazila se a vrátila. Obcházela skalku a prohlížela si ji ze všech stran.
Udělala to dvakrát, než zůstala stát nad protáhlým výstupkem na závětrné straně. Odhrnula z něj vrstvu sněhu a dloubla do podloží prstem. Se vzdycháním a funěním začala odhazovat sníh z celého výstupku, dokud se pod ním neobjevila zmrzlá těla Ace a Andoriel.
Aergala u nich zůstala sedět a přemýšlela, co by bylo nejlepší udělat. Oba dva najednou neunese. Ohlédla se k jeskyni, kde spokojeně chrupkala Zuzanka. Ani ona jí nepomůže. Odmítá mít s těmi divně páchnoucími tvory cokoli společného a mít je na zádech celou dlouhou cestu, to by nesnesla. Nejlepší bude, když se Aergala vrátí sama.
Znovu na těla nahrnula sníh, aby je trochu chránil před nočním mrazem, a houpavým klusem, kterým vydržela běžet celé hodiny, se rozběhla pryč.
...........................................................................................
Zak se mračil na poničenou sondu. Ležela před ním na stole otevřená a napůl rozebraná a v jejím pečlivém uspořádání byly jasně zřetelné zásahy mikrometeoritů.
Wraithská loď bezpečně stála vedle zeleného oblaku a krátké přerušované zážehy trysek ji udržovaly ve stabilní pozici.
Lyn se snažil, aby si ho dočasný velitel nemusel ani všimnout a co nejdříve zapomněl na jeho selhání, takže od svého ovládacího panelu odešel jenom na pár chvil před tím, než se vynořili z hyperprostoru, aby si doplnil energii, a po celý zbytek doby se připravoval na drobné ale rychlé změny kurzu, které ho čekaly ihned po výstupu do známého vesmíru. Chtěl loď udržet přesně podle pokynů a zatím se mu to dařilo. Nebyli příliš blízko zrádného mračna. Jejich současná vzdálenost stačila na to, aby přitáhli zničenou sondu a nepředvídatelné gravitační vlastnosti mraku je příliš neovlivňovaly. Úplná prověrka Lynových schopností nastane až po přiblížení k oblaku „na dotyk“.
Už věděl, že ho tento manévr čeká, a pokaždé, když si na to vzpomněl, neovládl drobný třas rukou. Dobře se pamatoval na jejich poslední setkání se zdánlivě řídkým zeleným mračnem. Pokud celý manévr nezvládne na sto procent, nejenom že ztratí velitele, ale také celou loď a její posádku. Lynovi blesklo hlavou, že v tom případě by nezůstal nikdo, komu by se za své další selhání odpovídal. Ovšem, nezůstal by ani Lyn. Další myšlenku – zbytečnost celé této akce, když velitele stejně s největší pravděpodobností nedokáží zachytit, pokud vůbec žije a čeká na jejich přílet – vyhnal z hlavy ještě dřív, než se stačila zformovat.
Data ze sondy byla nenávratně ztracena. Meteorická střelba nemohla být přesnější. Zak nespokojeně sykl a položil dlaň na pružnou stěnu lodi. Okamžik spolu sdíleli vědomí, aby se dočasný velitel ujistil o stavu své lodi a jejích možnostech.
„Synchronizace,“ zavrčel si pro sebe. Od začátku věděl, že to bude největší problém. Podle lodi čas v jejich vesmíru neodpovídá času uvnitř zeleného mračna. Ještě pořád nevěděl, jak dlouho budou muset zůstat v tak těsné blízkosti mračna, aby jím částečně procházeli, aniž by je to roztrhalo. Lyn sáhne až na dno svých sil a bude muset použít všechen svůj um, aby se loď mračna dotýkala a přitom se nenechala vtáhnout dovnitř ani ji to nepoškodilo. I přesné místo bylo sporné.
Zak pokynem ruky odepsal zničenou sondu a vydal se na můstek. Od kořene nosu mu přes čelo vyrostla starostlivá vráska.
...........................................................................................
Aergala se ploužila po šedomodrém pásu trávy a keřů mezi pohořím Zuzum a sopkou, kterou obýval Motto. Ještě nikdy nepřekonala takovou vzdálenost v tak krátkém čase a síly jí docházely. Vzpomněla si na energetický krystal ve své ložnici, ale hned tu myšlenku zahnala a začala se rozhlížet po svém ohnivém příteli.
Znali se už tak dlouho, že si nepamatovala dobu, kdy by to bylo jinak. Chodila se vyhřívat na úbočí jeho hory a nosila mu malé dárečky uplácané ze sněhu. Pod jeho dotykem se hned rozpustily do obláčků páry. V kontaktu s Mottem se pevné skupenství vody měnilo v plynné bez přechodu přes kapalinu. Motto si musel dávat veliký pozor, aby nepopálil i Aergalu, ale nikdy by to vědomě neudělal. Byla jediný tvor, který za ním chodil a pokoušel se s ním mluvit. Všichni ostatní utekli, sotva se objevil na okraji své sopečné hory. I její nestálé dárky měl rád. Připomínaly mu, že celý svět není jen oheň a horkem tekoucí kamení.
Motto slyšel její telepatické volání a hned se vydal na cestu. Byl právě na druhém konci hory, tak mu trvalo celý den, než se k ní dostal, ale věděl, že Aergala počká. Vždycky počkala.
Našel ji stočenou do klubíčka na posledním trsu trávy. Zůstal stát blízko ní a čekal, až se vzbudí. Už několikrát ji viděl spát a vždycky ho to udivilo. Proč se při odpočinku hýbala? Celé tělo se jí pravidelně zvedalo a zase klesalo. To přece muselo být nepohodlné a odpočinek nebyl dokonalý.
Tiše zapískal.
Aergala se posadila a protřela si oči. Široká ústa se jí roztáhla k úsměvu, když uviděla Motta. Vyskočila a krátce ho objala. Pak si znovu sedla na trs trávy, kde předtím spala, a soustředila se na to, aby příteli mohla povědět, co se stalo a co od něj potřebuje.
Trvalo to dlouho, než pochopil, a ještě déle, než souhlasil s její prosbou. Párkrát skoro odešel, protože nechtěl udělat to, co po něm Aergala žádala, ale vždycky se zase vrátil. Byla přece jediná, která s ním mluvila. Kdyby jí nepomohl, zůstal by sám.
Na rozdíl od Aergaly si Motto pamatoval na dobu, kdy byl sám. Nechtěl to zažít znovu. Také se pamatoval, jak vznikl. Byla jen minimální šance, že by se to mohlo stát, ale stalo se, a pro další zachování svého života potřeboval právě to, co po něm Aergala žádala. V jeho těle se spojily tři speciální kousky velice vzácného prvku plné energie a daly vzniknout jeho vědomí. Ale ty kousky, v sopce téměř roztavené, takže vypadaly jako řeřavé uhlíky, bylo čas od času potřeba vyměnit. Ztrácely svoji energii a Motto celé dny a noci chodil sopkou a hledal další. Nikdy se mu jich nepodařilo najít víc jak dva, než byla potřeba výměna. Pokoušel se prázdné uhlíky znovu nabít žárem sopky, ale šlo to pomalu a nikdy se do nich nevrátila všechna energie.
Motta napadlo, že pro cestu by dvěma cizincům, kteří Aergale pomohli, stačily už použité uhlíky s trochou energie. Jen tak, aby jim dokázala vrátit život a udržela je pár dní naživu. Stejně pak cizinci odejdou někam, kde uhlíky nemusí mít žádnou moc.
Takové řešení si zase musela promyslet sněžná žena. Nebyla to tak úplně záchrana, protože pokud nedojdou na horu Juu včas nebo nebude fungovat to, co měl ten bledý v plánu, budou za pár dní oba znovu mrtví. Možná budou mrtví, i když všechno proběhne tak, jak má, ale aspoň budou mít další šanci, napadlo ji.
Poposedla si na trsu trávy a podívala se na Motta, který nehybně čekal na její rozhodnutí. On nabídl, co bylo v jeho možnostech. Plně funkční uhlíky vydat nemůže, protože by sám přestal existovat. Před jejich výměnou už neměl čas hledat další, když pátrání po každém trvalo tisíce dní.
Aergala znovu všechno zvážila a rozhodla se, že bledého a tu ženu odvede až do blízkosti místa, které hledali. Souhlasila s řešením ohnivého muže a dívala se, jak odchází k sopce, aby přinesl nabíjející se uhlíky. Bude to dlouhá cesta, protože ležely ve velké hloubce a v největším žáru, aby se do nich energie dostala co nejrychleji.
Další dny seděla sněžná žena sama na trsu trávy a čekala, až se Motto vrátí.
Vrátil se po dvou dnech a podal sněžné ženě středně velký puklý kámen. Místo pískání zahučel jako oheň přiživený proudem vzduchu, otočil se a odešel.
Aergala se za ním chvíli dívala, pak opatrně vzala kámen a rozlomila ho. Kámen byl dutý a v jeho chráněném středu ležely dva uhlíky. Byly rozpálené tak, až se po nich přeléval zlatý a červený žár, takže se skoro zdálo, že ve svém kamenném důlku plavou.
Aergala spokojeně přiklopila vršek kamene zpátky a zamávala Mottovi stojícímu opodál. Věděla, že se i poloprázdných uhlíků vzdával jen velice nerad.
Byl rozzlobený, ale neodešel úplně. Čekal, až sněžná žena nahlédne do kamene, aby se přesvědčila o jeho obsahu. Nedokázal odejít bez rozloučení, i když se nevrátil pro objetí.
Aergala naposledy mávla a s kamenem v ruce se rozběhla zpátky do ledových hor.
Cesta k jeskyni Zuzu byla dlouhá.
48. O uhlíku
Zak přecházel od jednoho stanoviště k druhému a kontroloval výsledky zkoumání v solární soustavě. Mohl si je všechny stáhnout do jednoho velitelského terminálu, ale chůze lodí mu poskytla příležitost maskovat vlastní nespokojenou nervozitu pohybem. Vědomě se vyhýbal záznamům ze sondy na okraji zeleného mračna. Věděl, že jakmile přijdou správná data, Lyn ho kontaktuje.
„Pane!“ Lyn jako na zavolanou vyběhl z boční chodby. Zak se zastavil a čekal hlášení.
Lynova tvář nabírala žlutý nádech. „Ta sonda,“ začal mluvit, ale zarazil se. Ani z jeho myšlenek Zak nemohl poznat nic kromě vyděšeného překvapení.
„Ano?“ pobídl ho.
„Nevysílá,“ hlesl Lyn. „Něco ji muselo poškodit. Poslední záznam přišel před skenováním druhé planety.“
„Ale to už je...,“ zarazil se Zak. Dál neřekl nic, ale Lyn se otřásl pod jeho rozzuřeným pohledem. Dočasný velitel se poklusem rozběhl na můstek a mezitím vydával telepatické příkazy k opuštění sluneční soustavy a návratu do blízkosti nebezpečného zeleného mračna.
Sonda zanechaná u mezihvězdného oblaku zasílala soubory nastřádaných dat každé tři hodiny, aby Zak mohl včas reagovat. Že nic neposlala čtyři plánované přenosy za sebou znamenalo, že je zničená nebo se s ní stalo něco jiného. Zak věděl o několika společenstvech v relativně blízkém okolí, která by wraithskou sondou nepohrdla. Doufal, že svůj kousek vybavení najdou na původním místě, a ať bude poničená jakkoli, že z ní dokáží ještě nějaká data získat.
To by se veliteli nestalo, povzdechl si pro sebe.
Lyn klusal za ním. Už věděl, co bude jeho příštím úkolem: dokonalá příprava lodi pro přiblížení k mračnu. Oceňoval, že ho Zak pověřil tak důležitou prací. Také mohl skončit při čištění odpadních tunelů jejich organické lodi.
Zak chvátal. Zelené mračno bylo proměnlivé a téměř nepředvídatelné, takže všechny předchozí výpočty nebyly k ničemu. Museli začít od začátku. Pootočil hlavu, aby koutkem oka zkontroloval, jestli Lyn běží hned za ním. V napjaté situaci si nemohl dovolit zavřít do cely jednoho z nejlepších důstojníků, který ovládal výpočty vesmírných anomálií, nebo ho poslat za trest vykonávat podřadné práce.
„Nehneš se odtud, dokud nebude velitel v pořádku na palubě,“ houkl na něj, sotva se dostali na můstek a Lyn zaujal své místo v navigační sekci. Důstojník jen krátce kývl a sklonil se k panelu. Dobře věděl, jaké má štěstí, že slouží na této lodi.
Všechny sondy byly staženy z oběžných drah a uloženy do skladů, data z nich se ještě průběžně nahrávala a loď už se otáčela, aby nabrala nejrychlejší kurz k zelenému mračnu.
„Poslední sonda na palubě,“ hlásil důstojník u senzorů, když zaklaply dveře hangáru.
Zak se dotkl ovladače a loď vstoupila do hyperprostorového okna.
...........................................................................................
Aergala se obrátila na druhý bok a nespokojeně zavrčela. Její pohodlná jeskyně vystlaná suchou travou, kterou nasbírala při svých cestách za Mottem, najednou nebyla tak pohodlná, když jí strašily hrozné sny o Zuzu. Jako by ten tvor mohl někoho vystrašit, pomyslela si v polospánku. Po paměti natáhla ruku a mezi prsty sevřela průhledný úzký krystal. Vypadal skoro jako rampouch, až na to, že se ani v teple zadýchané kamenné ložnice nerozpouštěl. Strčila si jeho špičku do úst a lehce nasála. Krystal zablikal a rozzářil se.
Aergala se usmála. Oči nechala zavřené, jen vnímala, jak ji obklopuje světlo a z krystalu do ní proudí energie. Bylo to mnohem pohodlnější než kousky rostlin a živočichů, které jí nabídli ti tvorové. Byli divní, ale zachránili ji, tak je odvedla na místo, kde si mohli odpočinout a nakrmit se podle svého. Také jim ukázala cestu ke zrádné hoře. Nešla s nimi. Ta hora se jí nelíbila, moc jednoduše se po ní smekaly nohy.
Zuzu!
Aergala se posadila a ruce v suché trávě sevřela v pěst. Mezi zuby jí zapomenut visel průhledný krystal, který ztratil všechen svůj jas.
Sněžná žena upírala oči před sebe do tmy a v mysli se jí objevovaly nepravděpodobné obrazy jejích zachránců a hloupého stvoření Zuzu.
Nechtěla ze své ložnice, ale znepokojivé představy ji nenechaly v klidu odpočívat. Se vzdycháním hodila krystal zpátky vedle hromady sena, protáhla se úzkým otvorem ven a zamrkla, aby se rozkoukala v zelenobílých horách.
Přetrvávající napojení na bledého zachránce jí ukázalo směr, ale brzy se vytratilo. Aergala jen pokrčila nos a zrychlila. I tak jí trvalo tři dny, než se dostala k jeskyni obývané Zuzu.
Andorielina Zuzanka chodila kolem jeskyně a nespokojeně frkala. V jejím krásném obydlí byli pořád cítit ti cizinci, kteří si tak hezky uměli hrát na honěnou, a Zuzanka s jejich pachem nemohla vydržet.
Aergala vklouzla do jeskyně, prozkoumala ji, popadla zapomenutý vak a dostala se ven, aniž by si jí Zuzu všimla. Ta ještě chvíli přešlapovala na okraji skalní římsy, a pak šla znovu strčit nos do jeskyně, jestli už přece jenom pach cizinců nevyvanul. Radostné vyjeknutí znamenalo, že po dlouhých dnech a ještě delších nocích konečně cizince necítí. Sice tam zůstal pach z navlhlé srsti sněžné ženy, ale ten Zuzu nevadil. Znala ho. Radostně se vsoukala dovnitř a rozvalila se na kousku rovné skály, kde obvykle odpočívala. Slastně se protáhla, otočila se na záda a zamávala obrovskými tlapami ve vzduchu. Pak se přetočila na bok a v okamžení usnula.
Aergala se ušklíbla na vchod do jeskyně, nahlédla do vaku, aby se přesvědčila, že v něm není nic důležitého, a hodila ho přes římsu do hlubiny. Pak se soustředila na okolí. Trochu ji znepokojovalo, že ti dva hledaní měli být blízko a přitom už nedokázala zachytit pocity toho bledého. Rozhodla se své zachránce najít, aby jim ukázala horu, kde byl cíl jejich cesty. Nebyla nijak daleko. Její vršek už byl vidět mezi ostatními štíty.
Rozhlédla se a váhavě se vydala do nejbližšího kopce. Pokud je Zuzu vystrašila, nejspíš chtěli zmizet za prvním horizontem. Zastavila se na nejvyšším bodu, prohlédla si další část krajiny a už rychlejším tempem se vydala kolem napůl rozmrzlé ledovcové pasti s čerstvými šrámy, jak se z ní někdo pokoušel vydrápat, až k nízké skalce zaváté sněhem. Přešla ji, zarazila se a vrátila. Obcházela skalku a prohlížela si ji ze všech stran.
Udělala to dvakrát, než zůstala stát nad protáhlým výstupkem na závětrné straně. Odhrnula z něj vrstvu sněhu a dloubla do podloží prstem. Se vzdycháním a funěním začala odhazovat sníh z celého výstupku, dokud se pod ním neobjevila zmrzlá těla Ace a Andoriel.
Aergala u nich zůstala sedět a přemýšlela, co by bylo nejlepší udělat. Oba dva najednou neunese. Ohlédla se k jeskyni, kde spokojeně chrupkala Zuzanka. Ani ona jí nepomůže. Odmítá mít s těmi divně páchnoucími tvory cokoli společného a mít je na zádech celou dlouhou cestu, to by nesnesla. Nejlepší bude, když se Aergala vrátí sama.
Znovu na těla nahrnula sníh, aby je trochu chránil před nočním mrazem, a houpavým klusem, kterým vydržela běžet celé hodiny, se rozběhla pryč.
...........................................................................................
Zak se mračil na poničenou sondu. Ležela před ním na stole otevřená a napůl rozebraná a v jejím pečlivém uspořádání byly jasně zřetelné zásahy mikrometeoritů.
Wraithská loď bezpečně stála vedle zeleného oblaku a krátké přerušované zážehy trysek ji udržovaly ve stabilní pozici.
Lyn se snažil, aby si ho dočasný velitel nemusel ani všimnout a co nejdříve zapomněl na jeho selhání, takže od svého ovládacího panelu odešel jenom na pár chvil před tím, než se vynořili z hyperprostoru, aby si doplnil energii, a po celý zbytek doby se připravoval na drobné ale rychlé změny kurzu, které ho čekaly ihned po výstupu do známého vesmíru. Chtěl loď udržet přesně podle pokynů a zatím se mu to dařilo. Nebyli příliš blízko zrádného mračna. Jejich současná vzdálenost stačila na to, aby přitáhli zničenou sondu a nepředvídatelné gravitační vlastnosti mraku je příliš neovlivňovaly. Úplná prověrka Lynových schopností nastane až po přiblížení k oblaku „na dotyk“.
Už věděl, že ho tento manévr čeká, a pokaždé, když si na to vzpomněl, neovládl drobný třas rukou. Dobře se pamatoval na jejich poslední setkání se zdánlivě řídkým zeleným mračnem. Pokud celý manévr nezvládne na sto procent, nejenom že ztratí velitele, ale také celou loď a její posádku. Lynovi blesklo hlavou, že v tom případě by nezůstal nikdo, komu by se za své další selhání odpovídal. Ovšem, nezůstal by ani Lyn. Další myšlenku – zbytečnost celé této akce, když velitele stejně s největší pravděpodobností nedokáží zachytit, pokud vůbec žije a čeká na jejich přílet – vyhnal z hlavy ještě dřív, než se stačila zformovat.
Data ze sondy byla nenávratně ztracena. Meteorická střelba nemohla být přesnější. Zak nespokojeně sykl a položil dlaň na pružnou stěnu lodi. Okamžik spolu sdíleli vědomí, aby se dočasný velitel ujistil o stavu své lodi a jejích možnostech.
„Synchronizace,“ zavrčel si pro sebe. Od začátku věděl, že to bude největší problém. Podle lodi čas v jejich vesmíru neodpovídá času uvnitř zeleného mračna. Ještě pořád nevěděl, jak dlouho budou muset zůstat v tak těsné blízkosti mračna, aby jím částečně procházeli, aniž by je to roztrhalo. Lyn sáhne až na dno svých sil a bude muset použít všechen svůj um, aby se loď mračna dotýkala a přitom se nenechala vtáhnout dovnitř ani ji to nepoškodilo. I přesné místo bylo sporné.
Zak pokynem ruky odepsal zničenou sondu a vydal se na můstek. Od kořene nosu mu přes čelo vyrostla starostlivá vráska.
...........................................................................................
Aergala se ploužila po šedomodrém pásu trávy a keřů mezi pohořím Zuzum a sopkou, kterou obýval Motto. Ještě nikdy nepřekonala takovou vzdálenost v tak krátkém čase a síly jí docházely. Vzpomněla si na energetický krystal ve své ložnici, ale hned tu myšlenku zahnala a začala se rozhlížet po svém ohnivém příteli.
Znali se už tak dlouho, že si nepamatovala dobu, kdy by to bylo jinak. Chodila se vyhřívat na úbočí jeho hory a nosila mu malé dárečky uplácané ze sněhu. Pod jeho dotykem se hned rozpustily do obláčků páry. V kontaktu s Mottem se pevné skupenství vody měnilo v plynné bez přechodu přes kapalinu. Motto si musel dávat veliký pozor, aby nepopálil i Aergalu, ale nikdy by to vědomě neudělal. Byla jediný tvor, který za ním chodil a pokoušel se s ním mluvit. Všichni ostatní utekli, sotva se objevil na okraji své sopečné hory. I její nestálé dárky měl rád. Připomínaly mu, že celý svět není jen oheň a horkem tekoucí kamení.
Motto slyšel její telepatické volání a hned se vydal na cestu. Byl právě na druhém konci hory, tak mu trvalo celý den, než se k ní dostal, ale věděl, že Aergala počká. Vždycky počkala.
Našel ji stočenou do klubíčka na posledním trsu trávy. Zůstal stát blízko ní a čekal, až se vzbudí. Už několikrát ji viděl spát a vždycky ho to udivilo. Proč se při odpočinku hýbala? Celé tělo se jí pravidelně zvedalo a zase klesalo. To přece muselo být nepohodlné a odpočinek nebyl dokonalý.
Tiše zapískal.
Aergala se posadila a protřela si oči. Široká ústa se jí roztáhla k úsměvu, když uviděla Motta. Vyskočila a krátce ho objala. Pak si znovu sedla na trs trávy, kde předtím spala, a soustředila se na to, aby příteli mohla povědět, co se stalo a co od něj potřebuje.
Trvalo to dlouho, než pochopil, a ještě déle, než souhlasil s její prosbou. Párkrát skoro odešel, protože nechtěl udělat to, co po něm Aergala žádala, ale vždycky se zase vrátil. Byla přece jediná, která s ním mluvila. Kdyby jí nepomohl, zůstal by sám.
Na rozdíl od Aergaly si Motto pamatoval na dobu, kdy byl sám. Nechtěl to zažít znovu. Také se pamatoval, jak vznikl. Byla jen minimální šance, že by se to mohlo stát, ale stalo se, a pro další zachování svého života potřeboval právě to, co po něm Aergala žádala. V jeho těle se spojily tři speciální kousky velice vzácného prvku plné energie a daly vzniknout jeho vědomí. Ale ty kousky, v sopce téměř roztavené, takže vypadaly jako řeřavé uhlíky, bylo čas od času potřeba vyměnit. Ztrácely svoji energii a Motto celé dny a noci chodil sopkou a hledal další. Nikdy se mu jich nepodařilo najít víc jak dva, než byla potřeba výměna. Pokoušel se prázdné uhlíky znovu nabít žárem sopky, ale šlo to pomalu a nikdy se do nich nevrátila všechna energie.
Motta napadlo, že pro cestu by dvěma cizincům, kteří Aergale pomohli, stačily už použité uhlíky s trochou energie. Jen tak, aby jim dokázala vrátit život a udržela je pár dní naživu. Stejně pak cizinci odejdou někam, kde uhlíky nemusí mít žádnou moc.
Takové řešení si zase musela promyslet sněžná žena. Nebyla to tak úplně záchrana, protože pokud nedojdou na horu Juu včas nebo nebude fungovat to, co měl ten bledý v plánu, budou za pár dní oba znovu mrtví. Možná budou mrtví, i když všechno proběhne tak, jak má, ale aspoň budou mít další šanci, napadlo ji.
Poposedla si na trsu trávy a podívala se na Motta, který nehybně čekal na její rozhodnutí. On nabídl, co bylo v jeho možnostech. Plně funkční uhlíky vydat nemůže, protože by sám přestal existovat. Před jejich výměnou už neměl čas hledat další, když pátrání po každém trvalo tisíce dní.
Aergala znovu všechno zvážila a rozhodla se, že bledého a tu ženu odvede až do blízkosti místa, které hledali. Souhlasila s řešením ohnivého muže a dívala se, jak odchází k sopce, aby přinesl nabíjející se uhlíky. Bude to dlouhá cesta, protože ležely ve velké hloubce a v největším žáru, aby se do nich energie dostala co nejrychleji.
Další dny seděla sněžná žena sama na trsu trávy a čekala, až se Motto vrátí.
Vrátil se po dvou dnech a podal sněžné ženě středně velký puklý kámen. Místo pískání zahučel jako oheň přiživený proudem vzduchu, otočil se a odešel.
Aergala se za ním chvíli dívala, pak opatrně vzala kámen a rozlomila ho. Kámen byl dutý a v jeho chráněném středu ležely dva uhlíky. Byly rozpálené tak, až se po nich přeléval zlatý a červený žár, takže se skoro zdálo, že ve svém kamenném důlku plavou.
Aergala spokojeně přiklopila vršek kamene zpátky a zamávala Mottovi stojícímu opodál. Věděla, že se i poloprázdných uhlíků vzdával jen velice nerad.
Byl rozzlobený, ale neodešel úplně. Čekal, až sněžná žena nahlédne do kamene, aby se přesvědčila o jeho obsahu. Nedokázal odejít bez rozloučení, i když se nevrátil pro objetí.
Aergala naposledy mávla a s kamenem v ruce se rozběhla zpátky do ledových hor.
Cesta k jeskyni Zuzu byla dlouhá.
Jak vlastně zázračné uhlíky vznikly, se dočtete hned na začátku další kapitoly
30.8.2015 15:31:30
vynikající díl
30.8.2015 16:43:28
Děkuju, posedlíku
03.9.2015 20:01:33
moc líbilo...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...
03.9.2015 20:24:36
Děkuju, Aiwe
03.9.2015 20:57:28
ináč, čo sa týka toho, čo si mi minule poslala emailom, tak na to ti kritiku v dohľadnej dobe asi nedám, pretože nemám kompjúter a teda to nemám kde prečítať. Ale verím, že je to rovnako dobré, ako zvyšok...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...
03.9.2015 21:12:30
Tak to děkuju ještě jednou A neboj, nebude dlouho trvat, a bude toho ke čtení mnohem víc 
Aspoň doufám, protože se mi konečně podařilo dorazit Rodneyho sólo 
A neboj, nebude dlouho trvat, a bude toho ke čtení mnohem víc Aspoň doufám, protože se mi konečně podařilo dorazit Rodneyho sólo 03.9.2015 21:14:54
tak na to sa teším... 
a pokiaľ sa mi zo septembrovej výplaty podarí kúpiť nový pc, tak to niekedy koncom mesiaca možno aj okomentujem...
a pokiaľ sa mi zo septembrovej výplaty podarí kúpiť nový pc, tak to niekedy koncom mesiaca možno aj okomentujem...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...
08.9.2015 16:33:21
Bavte se
Víte, že už bude konec? Teď nevím, jestli nebo 
ale obojí je lepší než 
a 
protože pořád 
až se ze mě kouří a začala jsem chystat ZDP 2. Jestli to tedy projde mým Kroužkem expertů 
Zelená planeta
49. Malý krok pro Wraitha
„Koukni na to,“ zasmála se Eristea. „Naše ztracená duhová skleněnka.“
Ortalay se pozorněji podíval do sopky u bezvýznamného ledového pohoří, kde si jednou s Eristeou cvrnkali kuličky, a zavrtěl hlavou. Duhová skleněnka, o kterou se pohádali, a jeden druhého nařkl z jejího odcizení, se v sopce roztříštila na kousky. A kdyby jen to. Díky střípkům vznikl zvláštní tvor a teď se dokonce s těmi nejmenšími kousky snažil zachránit život někomu dalšímu.
„Nejsou to ti dva, kteří skoro nechali zmizet z tohoto vesmíru zvuk?“ zeptal se Ortalay váhavě, když si je prohlédl.
„Jo. Jsou,“ řekla Eristea. „To jsem zvědavá, co hodlají dělat, jestli se jim podaří přežít.“
„A podaří?“ nadhodil Ortalay, když uviděl ohníčky v Eristeiných očích. Vypadalo to, že možná našli nové hračky, které by je mohly nějakou dobu bavit. Už by bylo na čase, pomyslel si Ortalay. Začínali se s Eristeou nudit a to vždycky zavánělo vesmírnou katastrofou.
Eristea se usmála.
……………………………………………………………….
„Andoriel,“ znělo mi v uších. Nechtělo se mi se budit. Spánek beze snů byl zvláštně osvobozující. Pak přišel známý dotyk a už jsem se nedokázala vrátit do temné země bezvědomí. Aceův polibek bych si nespletla s ničím jiným. Znamenal, že můj svět je v pořádku. Všechno kolem funguje a měla bych začít fungovat také.
„Ace.“ Jen neochotně jsem propustila jeho rty a pootevřela oči. „Žijeme?“ zeptala jsem se překvapeně, když jsem si vzpomněla na honičku se Zuzankou, křehký led a vlastní bezmocné poskakování na Wraithových zádech. Pak už nebylo nic až do polibku.
„Konečně začínáš poslouchat sama sebe,“ zamručel Ace spokojeně. „Po puse se máš podle vlastních slov probudit. Aspoň tak to bylo v tom příběhu.“
„Pohádky!“ usmála jsem se. „Pohádky jsou pro princezny.“ Dotkla jsem se prsty jeho tváře. „A pro Wraithy,“ dodala jsem, než jsem ho chytila za zátylek a přitáhla k dalšímu polibku. Nebránil se. Až za pár chvil mi došlo, že nechvátá na svou loď a nehoní mě, ať přidám a nezdržuji ho v jeho velitelských povinnostech. „Opravdu žijeme?“ zeptala jsem se podezřívavě, když se mi podařilo se trochu odtáhnout.
„Aergala nás zachránila. Na chvíli.“ Dotkl se předmětu přichyceného vpravo těsně pod mojí klíční kostí. Pohnula jsem hlavou, abych si tam viděla, ale bylo to nepohodlné. Ace měl to samé, tak jsem se zadívala pod jeho klíční kost. Vypadalo to, jako by ho někdo trefil kamenem a ten se mu z poloviny zabořil do kůže.
„Co to je? A co znamená - na chvíli?“ Posadila jsem se. Teprve tehdy mi došlo, že mráz kolem sebe necítím. Bylo mi teplo a cítila jsem se… dobře. Jinak se to vyjádřit nedalo. Teplo, pocit spokojenosti, žádný hlad, jen trocha žízně, která byla zcela zanedbatelná. Rozhlédla jsem se po vaku s rozpuštěným sněhem.
„Neměla bys pít,“ zadržel mi Ace ruku, když jsem se po vaku natahovala. „Snížilo by to působení. Nemusela bys dojít.“
„Tak mi to konečně všechno vysvětli,“ požádala jsem a přitáhla si kolena k bradě, abych dala najevo, že se nehnu, dokud neuslyším o čemkoli, co by mohlo v příštích hodinách vyvolat další otázky.
Ace se ohlédl. Aergala postávala opodál, a když se jí dotkl Aceův pohled, sedla si. Zřejmě to bude delší vyprávění. Nenechala jsem se tím odradit. Několik Aceových dlouhých vyprávění už jsem přece přežila.
„Aergala od svého přítele ze sopky získala velice vzácné předměty. Pro každého z nás jeden uhlík, který je schopný předat nám svoji energii a udržet nás naživu a v teple. Přinesla je oba v dutém prasklém kameni. Nemohla se jich dotknout, protože by reagovaly na ni a ne na nás. Pak už stačilo jen vybrat nejlepší místo k přiložení uhlíku. Pro jistotu je nechala každý v jedné půlce kamene. Až se uhlíky vyčerpají, kámen sám odpadne.“
„A až odpadne…“ nadhodila jsem.
„Až odpadne, dostaneme se do podobného stavu, v jakém nás našla.“ Upřeně se na mě zadíval. „Budeme mrtví.“
Přes příjemné teplo, které mě zalévalo, mi po zádech přejel mráz. „Za jak dlouho?“ zeptala jsem se.
Znovu se ohlédl po Aergale. „Neví to přesně, ale pár dní by měly uhlíky vydržet.“ Vstal a natáhl ke mně ruku, aby mě popohnal. „Hora Juu je sotva dva dny cesty odsud. Aergala nás odvede až k ní.“
Krátká zastávka na smrt skončila. Byli jsme živí a na cestě a Wraith už zase pospíchal. Všechno při starém. Povzdechla jsem si a nechala se vytáhnout na nohy. Doba, kdy Ace odmítal účel pomocné ruky pro zdravého tvora, byla pryč. Brzy pochopil, že mě tímto způsobem přiměje k větší rychlosti, a pečlivě toho využíval.
„Dva dny,“ opakovala jsem po něm, dotykem jsem se přesvědčila, že moje půlka kamene s čarovným uhlíkem pevně drží pod klíční kostí, a kývla na Aergalu, že můžeme vyrazit. Zákaz pití zvětšil moji žízeň, ale zatím se pořád dala vydržet. Šla jsem sněžné ženě v patách a usmívala se sama pro sebe. Ace vyprávění o Aergale hodně zkrátil, aby se co nejrychleji dostal na horu Juu, ale podrobnostem se stejně nevyhne. Dříve či později, ale jak jsem se znala, spíš dříve, začnu klást doplňující otázky a bude jich hodně.
Ace malý průvod uzavíral a zamyšleně se díval na Andorielina záda. Od svého probuzení byla nezvykle tichá. A kladla nezvykle málo dotazů. Ušklíbl se. Skoro to vypadalo, že mu všechna její Proč? a Jak? scházejí.
K jeho překvapení jí zamlklost vydržela celé dva dny až k úpatí hory Juu. Teprve když se jí pozorněji podíval do tváře, pochopil, že se snaží udržet co nejvíce energie z uhlíku, a obává se, že by ji vyptávání zbytečně vysilovalo. Měla pravdu, pochod byl náročný i bez zbytečného mluvení.
Bez Aergaly by cíl jejich cesty nepoznal.
Aergala šla jako obvykle první a ohlížela se, aby je neztratila z dohledu, protože se na nich začal projevovat úbytek sil. Místo, aby nejbližší horu obešla jako všechny ostatní, začala stoupat šikmo po jejím úbočí. Až do večera druhého dne se namáhavě šplhali stále výš a výš a teprve, když se ocitli nad prvním nejnižším vrcholem okolních hor, si Ace uvědomil, že opustili stezku mezi horami a to, po čem šlapou, bude nejspíš Juu.
Zastavil se.
Aergala se ohlédla, a když zjistila, že jeden z členů její nové tlupy stojí, otočila se celá a zdviženou dlaní zastavila i Andoriel.
„Co je?“ prskla po ní Ája. Síly ji opouštěly rychleji, než si chtěla přiznat, a žízeň byla asi stokrát horší než na začátku. Na Aergalin pokyn se otočila taky a zamračila se na Wraitha. „Nezdržuj,“ houkla na něj.
Pomalu sklopil hlavu zvrácenou ke špičce hory, na kterou lezli. „To je Juu?“ zeptal se tichým napjatým hlasem.
Aergala si podrážděně odfrkla, dotkla se svého čela a po čtyřech se pustila do dalšího lezení. Nervy jí hrály a musela se moc ovládat, aby toho bledého nepraštila po hlavě. Být z jejího rodu, už to dávno udělala. Byl netrpělivý a podrážděný a teď ještě začal zdržovat. Sněžná žena se po něm rozzlobeně ohlédla, ale bez zpomalení pokračovala ve výstupu. Její vděčnost za záchranu života měla své hranice.
Andoriel jen zavrtěla hlavou a lezla za Aergalou. Zase jednou nechápala, co se děje ve wraithské hlavě. Myslela si, že poslední metry Ace přímo poletí, a místo toho se Wraith zastavuje a váhá, jestli má vůbec pokračovat.
Překonala malý převis a dovolila si krátký pohled za sebe. „Ace,“ řekla tiše. Chtěla dodat něco o lodi a velitelské pozici, ale jméno stačilo. Wraith mrkl, aby se v myšlenkách vrátil zpět k výstupu, a vydal se vzhůru.
Před setměním se zastavili na široké římse ve třech čtvrtinách srázu.
Andoriel zaklonila hlavu, aby viděla vzhůru, a bez naděje se zeptala: „Musíme až nahoru?“ Nevěřila, že by přišla jiná odpověď než kladná.
„Ne,“ překvapil ji Ace. „Ale musíme na druhou stranu,“ dodal hned.
Andoriel tiše zaúpěla a sedla si. Znovu prsty zkontrolovala kámen s uhlíkem. Trochu se vrklal. S obtížemi polkla a zakázala si myslet na vodu. Další den jejich cesta skončí. Byla o tom přesvědčená. Ať už se nějakým zázrakem, který si nedovedla představit, dostanou zpátky do vesmíru a na wraithskou loď, nebo po vyčerpání energetického uhlíku umrznou k smrti, nějak celá jejich anabáze na Zelené planetě skončí.
Nevěděla, jestli má být ráda nebo propadat beznaději. Lehla si na bok, skrčila ruku pod hlavu místo polštáře a zavřela oči. Zítra se rozhodne. Zítra…
Ace si sedl na zkřížené nohy a zadíval se na ledové čepice pohoří. S přicházející nocí získávaly zelenkavý nádech. Také se mu hlavou honil další den. Touha po známém prostředí lodi, po poslušnosti bez dotazů a námitek… a po jídle. I jeho uhlík přestával fungovat. Energie bylo čím dál méně a s jejím úbytkem se dostavily pochybnosti. Bude loď čekat na správném místě? Nevyužil Zak nebo někdo jiný z posádky příležitosti a neujal se velení? Ace věděl o několika adeptech, kteří byli dost chytří a ambiciózní aby se chopili příležitosti a obsadili prázdné místo velitele lodi. Případné odstranění Zaka nebude problém. Bylo pravděpodobné, že pokud se zítra dostanou do volného vesmíru, bude je tam čekat jenom vzduchprázdno a poměrně rychlá smrt, protože loď, jeho loď, bude i s novým velitelem už dávno pryč. Svoji další a poslední pochybnost si zatím nechtěl připustit ani sám sobě. Záměrně ji odsouval, i když věděl, že na ni brzy dojde. Dojde na ni už zítra a Wraith se bude muset utkat se svým pečlivě skrývaným strachem, který přicházel s nedostatečným krmením. Energie mu docházela a nevěděl, jestli se dokáže ovládnout. Zítra se rozhodne. Zítra…
………………………………………………………………………..
„A teď opatrně,“ řekl Zak nahlas.
Lyn ani nezvedl hlavu. Soustředil se na pomalé přibližování k zelenému mračnu. Přesto mu tváří přeletěl výraz nevole, který přes všechnu svoji snahu nedokázal ovládnout. Některé věci by si správný velitel i jeho zástupce neměli ani myslet, natož je vyslovit hlasitě.
Podobnou myšlenku dokázal zachytit z několika míst na můstku, kde stáli starší důstojníci. Zaznamenal to, ale dál se tím nezabýval. Musel se soustředit na opravy kurzu lodi, aby se nerozmázla v ochranné zóně mezihvězdného oblaku.
Tak pomalý postup si vyžádá ještě hodiny přesné práce.
Lyn se nadechl a na pár vteřin zadržel dech. Při výdechu už nemyslel na nic jiného než na svoji současnou práci.
Zak s napětím sledoval, jak se loď centimetr po centimetru přibližuje k cílové oblasti a neustále přitom bojuje s nepředvídanými gravitačními silami kolem zeleného mračna. Věděl, že je posádka lodi dobře vycvičená a u ovládání lodi jsou ti nejlepší, které má k dispozici. Přesto cítil nepříjemné mrazení kolem páteře.
Tolik se soustředil na pohyb lodi, že jiné vjemy zcela ignoroval, i když se mu tlačily do podvědomí. Záchrana velitele bylo to jediné, na čem mu záleželo.
………………………………………………………………………..
Zítra přišlo do ledového pohoří Zuzum celkem brzy. Aspoň pro Andoriel. Celou noc spokojeně prospala. Ace se tvářil neproniknutelně, ale pevně sevřené rty a vráska na čele dávaly tušit, že dnešní den nebude jednoduchý.
Aergala oba cizince pozorovala skrčená u hrany římsy. Dál nehodlala jít. Další cestu museli ti dva absolvovat sami. Sněžná žena se zadívala na bledého, aby mu předala poslední instrukce. Už žádné šplhání. Po římse se relativně pohodlně dostanou na druhou stranu hory, a pak je další postup na nich.
Ace jen toporně přikývl. Andoriel je pozorovala a pochopila, že je čas se s Aergalou rozloučit. Vstala, trochu zakolísala ještě rozlámaná z tvrdého kamenného lůžka a natáhla ke sněžné ženě obě ruce. Pamatovala se, jak se Aergala loučila s Mottem. Za okamžik už k sobě tiskla její drobné chlupaté tělíčko a šeptala jí do ucha díky. Byla si jistá, že Aergala ví i bez telepatie, co jí chce říct.
Ace zaváhal a nakonec sněžnou ženu jen rychle poplácal po rameni. Uhlík už skoro nefungoval a Wraith si nebyl jistý vlastní reakcí, kdyby se mu do rukou dostalo její krásně živé tělo.
Aergala se na oba zazubila a hlavou napřed se pustila do rychlého sestupu z hory Juu.
„Bude se mi po ní stýskat,“ zašeptala Andoriel.
„Tak jdeme,“ pronesl Ace tak slavnostně, že se na něj překvapeně podívala. Dneska se tvářil ještě zarputileji než předchozího dne.
Pouť kolem hory po skalní římse byla Andoriel něčím povědomá. Podívala se z příkrého srázu dolů a vzpomněla si, jak nad podobným srázem visela zavěšená ve ztrouchnivělé síti a kolem ní tloukla křídla harpyjí. Otřásla se a popoběhla, aby dohonila Ace, rychle postupujícího co nejblíž skalní stěny, aby si zkrátil cestu. Všechno je jako dřív, zase mi uniká, napadlo ji, vyhnala z hlavy všechny vzpomínky na dobrodružství na Zelené planetě a soustředila se na poslední úsek jejich cesty.
„Tady,“ zarazil se Ace po poledni. Pohledem těkal po římse i okolních srázech. Všechny významné body se shodovaly s jeho vizí ve věži Gillanderova sídla. Vzal z římsy kamínek a hodil ho do hlubiny pod nimi. Naklonil se nad ni a rukama se přidržoval skály, jakoby měl z toho pohledu závrať. S napětím sledoval, jak kámen letí a rozráží mlhu, dokud se zelená na okamžik nezměnila v černou.
Andoriel polkla. Bylo to stále obtížnější. Polykat i zůstat při smyslech. Poslední metry už si uhlík musela přidržovat, protože kus dutého kamene začal odpadávat.
„To musíme… tam dolů?“ zeptala se přeskakujícím hlasem. Podívala se ze srázu do zelenkavé mlhy, která se vzala kdoví kde, a znemožňovala pohled na led a kamení na úpatí hory, kam s nějvětší pravděpodobností za pár okamžiků dopadnou.
Ace jenom kývl. Všiml si, jak si Andoriel tiskne dlaň pod klíční kost. I jeho náhradní energie byla na dně. Možná proto se jeho poslední pochybnost objevila s novou silou. Nebyla to ani tak pochybnost jako spíš nedostatek, zbytečný strach z něčeho, co by pro něj mělo být v nejhorším případě obtěžující. Podíval se znovu do hlubiny pod sebou a couvl tak, aby se zády opíral o skálu.
„Nedokážu to,“ hlesl sotva slyšitelně.
„Cože?“ Andoriel stála na hraně pádu a vyjeveně se na Wraitha dívala.
Nesnesl pohled, jak balancuje na okraji propasti. „Pojď sem,“ natáhl k ní ruku.
Udělala krok k němu a on hlasitě vydechl úlevou. Také si tiskl uhlík skrytý v kusu dutého kamene k tělu, protože jinak by ho už dávno ztratil.
„Nemůžu,“ začal znovu, ale zarazil se. Andoriel ho znala dobře, ale ani ona nevěděla o jednom z mála strachů, kterými trpěl při úbytku energie. Nevěděla o jeho fóbii z výšek. Andoriel došla až k němu. Byly to jen další dva kroky. Přitiskla se k němu a pustila ruku ze svého uhlíku. Držel mezi jejich těly, ale byla to slabá opora. Přitáhla si jeho hlavu a přejela rty přes jeho ústa. Lehký dotyk, který zmizel stejně rychle, jako přišel. Neptala se, co svými slovy myslel. Stále ho držela, ale o krok ustoupila a přinutila ho následovat ji.
„Čeká tě tvoje loď,“ zamumlala a dotkla se rty jeho tváře. „Nemůžeš je opustit, když jsi došel až sem,“ pokračovala a znovu couvla. Jako v transu se jí přizpůsobil.
„Nepřežijí bez tebe, veliteli.“ Tentokrát byl její polibek dlouhý a hluboký. Zahodila kus svého kamene s nefungujícím uhlíkem a stejně naložila i s tím jeho. Cítila, jak jejich těla chladnou. Přinutila se k poslednímu kroku - do prázdna.
49. Malý krok pro Wraitha
„Koukni na to,“ zasmála se Eristea. „Naše ztracená duhová skleněnka.“
Ortalay se pozorněji podíval do sopky u bezvýznamného ledového pohoří, kde si jednou s Eristeou cvrnkali kuličky, a zavrtěl hlavou. Duhová skleněnka, o kterou se pohádali, a jeden druhého nařkl z jejího odcizení, se v sopce roztříštila na kousky. A kdyby jen to. Díky střípkům vznikl zvláštní tvor a teď se dokonce s těmi nejmenšími kousky snažil zachránit život někomu dalšímu.
„Nejsou to ti dva, kteří skoro nechali zmizet z tohoto vesmíru zvuk?“ zeptal se Ortalay váhavě, když si je prohlédl.
„Jo. Jsou,“ řekla Eristea. „To jsem zvědavá, co hodlají dělat, jestli se jim podaří přežít.“
„A podaří?“ nadhodil Ortalay, když uviděl ohníčky v Eristeiných očích. Vypadalo to, že možná našli nové hračky, které by je mohly nějakou dobu bavit. Už by bylo na čase, pomyslel si Ortalay. Začínali se s Eristeou nudit a to vždycky zavánělo vesmírnou katastrofou.
Eristea se usmála.
……………………………………………………………….
„Andoriel,“ znělo mi v uších. Nechtělo se mi se budit. Spánek beze snů byl zvláštně osvobozující. Pak přišel známý dotyk a už jsem se nedokázala vrátit do temné země bezvědomí. Aceův polibek bych si nespletla s ničím jiným. Znamenal, že můj svět je v pořádku. Všechno kolem funguje a měla bych začít fungovat také.
„Ace.“ Jen neochotně jsem propustila jeho rty a pootevřela oči. „Žijeme?“ zeptala jsem se překvapeně, když jsem si vzpomněla na honičku se Zuzankou, křehký led a vlastní bezmocné poskakování na Wraithových zádech. Pak už nebylo nic až do polibku.
„Konečně začínáš poslouchat sama sebe,“ zamručel Ace spokojeně. „Po puse se máš podle vlastních slov probudit. Aspoň tak to bylo v tom příběhu.“
„Pohádky!“ usmála jsem se. „Pohádky jsou pro princezny.“ Dotkla jsem se prsty jeho tváře. „A pro Wraithy,“ dodala jsem, než jsem ho chytila za zátylek a přitáhla k dalšímu polibku. Nebránil se. Až za pár chvil mi došlo, že nechvátá na svou loď a nehoní mě, ať přidám a nezdržuji ho v jeho velitelských povinnostech. „Opravdu žijeme?“ zeptala jsem se podezřívavě, když se mi podařilo se trochu odtáhnout.
„Aergala nás zachránila. Na chvíli.“ Dotkl se předmětu přichyceného vpravo těsně pod mojí klíční kostí. Pohnula jsem hlavou, abych si tam viděla, ale bylo to nepohodlné. Ace měl to samé, tak jsem se zadívala pod jeho klíční kost. Vypadalo to, jako by ho někdo trefil kamenem a ten se mu z poloviny zabořil do kůže.
„Co to je? A co znamená - na chvíli?“ Posadila jsem se. Teprve tehdy mi došlo, že mráz kolem sebe necítím. Bylo mi teplo a cítila jsem se… dobře. Jinak se to vyjádřit nedalo. Teplo, pocit spokojenosti, žádný hlad, jen trocha žízně, která byla zcela zanedbatelná. Rozhlédla jsem se po vaku s rozpuštěným sněhem.
„Neměla bys pít,“ zadržel mi Ace ruku, když jsem se po vaku natahovala. „Snížilo by to působení. Nemusela bys dojít.“
„Tak mi to konečně všechno vysvětli,“ požádala jsem a přitáhla si kolena k bradě, abych dala najevo, že se nehnu, dokud neuslyším o čemkoli, co by mohlo v příštích hodinách vyvolat další otázky.
Ace se ohlédl. Aergala postávala opodál, a když se jí dotkl Aceův pohled, sedla si. Zřejmě to bude delší vyprávění. Nenechala jsem se tím odradit. Několik Aceových dlouhých vyprávění už jsem přece přežila.
„Aergala od svého přítele ze sopky získala velice vzácné předměty. Pro každého z nás jeden uhlík, který je schopný předat nám svoji energii a udržet nás naživu a v teple. Přinesla je oba v dutém prasklém kameni. Nemohla se jich dotknout, protože by reagovaly na ni a ne na nás. Pak už stačilo jen vybrat nejlepší místo k přiložení uhlíku. Pro jistotu je nechala každý v jedné půlce kamene. Až se uhlíky vyčerpají, kámen sám odpadne.“
„A až odpadne…“ nadhodila jsem.
„Až odpadne, dostaneme se do podobného stavu, v jakém nás našla.“ Upřeně se na mě zadíval. „Budeme mrtví.“
Přes příjemné teplo, které mě zalévalo, mi po zádech přejel mráz. „Za jak dlouho?“ zeptala jsem se.
Znovu se ohlédl po Aergale. „Neví to přesně, ale pár dní by měly uhlíky vydržet.“ Vstal a natáhl ke mně ruku, aby mě popohnal. „Hora Juu je sotva dva dny cesty odsud. Aergala nás odvede až k ní.“
Krátká zastávka na smrt skončila. Byli jsme živí a na cestě a Wraith už zase pospíchal. Všechno při starém. Povzdechla jsem si a nechala se vytáhnout na nohy. Doba, kdy Ace odmítal účel pomocné ruky pro zdravého tvora, byla pryč. Brzy pochopil, že mě tímto způsobem přiměje k větší rychlosti, a pečlivě toho využíval.
„Dva dny,“ opakovala jsem po něm, dotykem jsem se přesvědčila, že moje půlka kamene s čarovným uhlíkem pevně drží pod klíční kostí, a kývla na Aergalu, že můžeme vyrazit. Zákaz pití zvětšil moji žízeň, ale zatím se pořád dala vydržet. Šla jsem sněžné ženě v patách a usmívala se sama pro sebe. Ace vyprávění o Aergale hodně zkrátil, aby se co nejrychleji dostal na horu Juu, ale podrobnostem se stejně nevyhne. Dříve či později, ale jak jsem se znala, spíš dříve, začnu klást doplňující otázky a bude jich hodně.
Ace malý průvod uzavíral a zamyšleně se díval na Andorielina záda. Od svého probuzení byla nezvykle tichá. A kladla nezvykle málo dotazů. Ušklíbl se. Skoro to vypadalo, že mu všechna její Proč? a Jak? scházejí.
K jeho překvapení jí zamlklost vydržela celé dva dny až k úpatí hory Juu. Teprve když se jí pozorněji podíval do tváře, pochopil, že se snaží udržet co nejvíce energie z uhlíku, a obává se, že by ji vyptávání zbytečně vysilovalo. Měla pravdu, pochod byl náročný i bez zbytečného mluvení.
Bez Aergaly by cíl jejich cesty nepoznal.
Aergala šla jako obvykle první a ohlížela se, aby je neztratila z dohledu, protože se na nich začal projevovat úbytek sil. Místo, aby nejbližší horu obešla jako všechny ostatní, začala stoupat šikmo po jejím úbočí. Až do večera druhého dne se namáhavě šplhali stále výš a výš a teprve, když se ocitli nad prvním nejnižším vrcholem okolních hor, si Ace uvědomil, že opustili stezku mezi horami a to, po čem šlapou, bude nejspíš Juu.
Zastavil se.
Aergala se ohlédla, a když zjistila, že jeden z členů její nové tlupy stojí, otočila se celá a zdviženou dlaní zastavila i Andoriel.
„Co je?“ prskla po ní Ája. Síly ji opouštěly rychleji, než si chtěla přiznat, a žízeň byla asi stokrát horší než na začátku. Na Aergalin pokyn se otočila taky a zamračila se na Wraitha. „Nezdržuj,“ houkla na něj.
Pomalu sklopil hlavu zvrácenou ke špičce hory, na kterou lezli. „To je Juu?“ zeptal se tichým napjatým hlasem.
Aergala si podrážděně odfrkla, dotkla se svého čela a po čtyřech se pustila do dalšího lezení. Nervy jí hrály a musela se moc ovládat, aby toho bledého nepraštila po hlavě. Být z jejího rodu, už to dávno udělala. Byl netrpělivý a podrážděný a teď ještě začal zdržovat. Sněžná žena se po něm rozzlobeně ohlédla, ale bez zpomalení pokračovala ve výstupu. Její vděčnost za záchranu života měla své hranice.
Andoriel jen zavrtěla hlavou a lezla za Aergalou. Zase jednou nechápala, co se děje ve wraithské hlavě. Myslela si, že poslední metry Ace přímo poletí, a místo toho se Wraith zastavuje a váhá, jestli má vůbec pokračovat.
Překonala malý převis a dovolila si krátký pohled za sebe. „Ace,“ řekla tiše. Chtěla dodat něco o lodi a velitelské pozici, ale jméno stačilo. Wraith mrkl, aby se v myšlenkách vrátil zpět k výstupu, a vydal se vzhůru.
Před setměním se zastavili na široké římse ve třech čtvrtinách srázu.
Andoriel zaklonila hlavu, aby viděla vzhůru, a bez naděje se zeptala: „Musíme až nahoru?“ Nevěřila, že by přišla jiná odpověď než kladná.
„Ne,“ překvapil ji Ace. „Ale musíme na druhou stranu,“ dodal hned.
Andoriel tiše zaúpěla a sedla si. Znovu prsty zkontrolovala kámen s uhlíkem. Trochu se vrklal. S obtížemi polkla a zakázala si myslet na vodu. Další den jejich cesta skončí. Byla o tom přesvědčená. Ať už se nějakým zázrakem, který si nedovedla představit, dostanou zpátky do vesmíru a na wraithskou loď, nebo po vyčerpání energetického uhlíku umrznou k smrti, nějak celá jejich anabáze na Zelené planetě skončí.
Nevěděla, jestli má být ráda nebo propadat beznaději. Lehla si na bok, skrčila ruku pod hlavu místo polštáře a zavřela oči. Zítra se rozhodne. Zítra…
Ace si sedl na zkřížené nohy a zadíval se na ledové čepice pohoří. S přicházející nocí získávaly zelenkavý nádech. Také se mu hlavou honil další den. Touha po známém prostředí lodi, po poslušnosti bez dotazů a námitek… a po jídle. I jeho uhlík přestával fungovat. Energie bylo čím dál méně a s jejím úbytkem se dostavily pochybnosti. Bude loď čekat na správném místě? Nevyužil Zak nebo někdo jiný z posádky příležitosti a neujal se velení? Ace věděl o několika adeptech, kteří byli dost chytří a ambiciózní aby se chopili příležitosti a obsadili prázdné místo velitele lodi. Případné odstranění Zaka nebude problém. Bylo pravděpodobné, že pokud se zítra dostanou do volného vesmíru, bude je tam čekat jenom vzduchprázdno a poměrně rychlá smrt, protože loď, jeho loď, bude i s novým velitelem už dávno pryč. Svoji další a poslední pochybnost si zatím nechtěl připustit ani sám sobě. Záměrně ji odsouval, i když věděl, že na ni brzy dojde. Dojde na ni už zítra a Wraith se bude muset utkat se svým pečlivě skrývaným strachem, který přicházel s nedostatečným krmením. Energie mu docházela a nevěděl, jestli se dokáže ovládnout. Zítra se rozhodne. Zítra…
………………………………………………………………………..
„A teď opatrně,“ řekl Zak nahlas.
Lyn ani nezvedl hlavu. Soustředil se na pomalé přibližování k zelenému mračnu. Přesto mu tváří přeletěl výraz nevole, který přes všechnu svoji snahu nedokázal ovládnout. Některé věci by si správný velitel i jeho zástupce neměli ani myslet, natož je vyslovit hlasitě.
Podobnou myšlenku dokázal zachytit z několika míst na můstku, kde stáli starší důstojníci. Zaznamenal to, ale dál se tím nezabýval. Musel se soustředit na opravy kurzu lodi, aby se nerozmázla v ochranné zóně mezihvězdného oblaku.
Tak pomalý postup si vyžádá ještě hodiny přesné práce.
Lyn se nadechl a na pár vteřin zadržel dech. Při výdechu už nemyslel na nic jiného než na svoji současnou práci.
Zak s napětím sledoval, jak se loď centimetr po centimetru přibližuje k cílové oblasti a neustále přitom bojuje s nepředvídanými gravitačními silami kolem zeleného mračna. Věděl, že je posádka lodi dobře vycvičená a u ovládání lodi jsou ti nejlepší, které má k dispozici. Přesto cítil nepříjemné mrazení kolem páteře.
Tolik se soustředil na pohyb lodi, že jiné vjemy zcela ignoroval, i když se mu tlačily do podvědomí. Záchrana velitele bylo to jediné, na čem mu záleželo.
………………………………………………………………………..
Zítra přišlo do ledového pohoří Zuzum celkem brzy. Aspoň pro Andoriel. Celou noc spokojeně prospala. Ace se tvářil neproniknutelně, ale pevně sevřené rty a vráska na čele dávaly tušit, že dnešní den nebude jednoduchý.
Aergala oba cizince pozorovala skrčená u hrany římsy. Dál nehodlala jít. Další cestu museli ti dva absolvovat sami. Sněžná žena se zadívala na bledého, aby mu předala poslední instrukce. Už žádné šplhání. Po římse se relativně pohodlně dostanou na druhou stranu hory, a pak je další postup na nich.
Ace jen toporně přikývl. Andoriel je pozorovala a pochopila, že je čas se s Aergalou rozloučit. Vstala, trochu zakolísala ještě rozlámaná z tvrdého kamenného lůžka a natáhla ke sněžné ženě obě ruce. Pamatovala se, jak se Aergala loučila s Mottem. Za okamžik už k sobě tiskla její drobné chlupaté tělíčko a šeptala jí do ucha díky. Byla si jistá, že Aergala ví i bez telepatie, co jí chce říct.
Ace zaváhal a nakonec sněžnou ženu jen rychle poplácal po rameni. Uhlík už skoro nefungoval a Wraith si nebyl jistý vlastní reakcí, kdyby se mu do rukou dostalo její krásně živé tělo.
Aergala se na oba zazubila a hlavou napřed se pustila do rychlého sestupu z hory Juu.
„Bude se mi po ní stýskat,“ zašeptala Andoriel.
„Tak jdeme,“ pronesl Ace tak slavnostně, že se na něj překvapeně podívala. Dneska se tvářil ještě zarputileji než předchozího dne.
Pouť kolem hory po skalní římse byla Andoriel něčím povědomá. Podívala se z příkrého srázu dolů a vzpomněla si, jak nad podobným srázem visela zavěšená ve ztrouchnivělé síti a kolem ní tloukla křídla harpyjí. Otřásla se a popoběhla, aby dohonila Ace, rychle postupujícího co nejblíž skalní stěny, aby si zkrátil cestu. Všechno je jako dřív, zase mi uniká, napadlo ji, vyhnala z hlavy všechny vzpomínky na dobrodružství na Zelené planetě a soustředila se na poslední úsek jejich cesty.
„Tady,“ zarazil se Ace po poledni. Pohledem těkal po římse i okolních srázech. Všechny významné body se shodovaly s jeho vizí ve věži Gillanderova sídla. Vzal z římsy kamínek a hodil ho do hlubiny pod nimi. Naklonil se nad ni a rukama se přidržoval skály, jakoby měl z toho pohledu závrať. S napětím sledoval, jak kámen letí a rozráží mlhu, dokud se zelená na okamžik nezměnila v černou.
Andoriel polkla. Bylo to stále obtížnější. Polykat i zůstat při smyslech. Poslední metry už si uhlík musela přidržovat, protože kus dutého kamene začal odpadávat.
„To musíme… tam dolů?“ zeptala se přeskakujícím hlasem. Podívala se ze srázu do zelenkavé mlhy, která se vzala kdoví kde, a znemožňovala pohled na led a kamení na úpatí hory, kam s nějvětší pravděpodobností za pár okamžiků dopadnou.
Ace jenom kývl. Všiml si, jak si Andoriel tiskne dlaň pod klíční kost. I jeho náhradní energie byla na dně. Možná proto se jeho poslední pochybnost objevila s novou silou. Nebyla to ani tak pochybnost jako spíš nedostatek, zbytečný strach z něčeho, co by pro něj mělo být v nejhorším případě obtěžující. Podíval se znovu do hlubiny pod sebou a couvl tak, aby se zády opíral o skálu.
„Nedokážu to,“ hlesl sotva slyšitelně.
„Cože?“ Andoriel stála na hraně pádu a vyjeveně se na Wraitha dívala.
Nesnesl pohled, jak balancuje na okraji propasti. „Pojď sem,“ natáhl k ní ruku.
Udělala krok k němu a on hlasitě vydechl úlevou. Také si tiskl uhlík skrytý v kusu dutého kamene k tělu, protože jinak by ho už dávno ztratil.
„Nemůžu,“ začal znovu, ale zarazil se. Andoriel ho znala dobře, ale ani ona nevěděla o jednom z mála strachů, kterými trpěl při úbytku energie. Nevěděla o jeho fóbii z výšek. Andoriel došla až k němu. Byly to jen další dva kroky. Přitiskla se k němu a pustila ruku ze svého uhlíku. Držel mezi jejich těly, ale byla to slabá opora. Přitáhla si jeho hlavu a přejela rty přes jeho ústa. Lehký dotyk, který zmizel stejně rychle, jako přišel. Neptala se, co svými slovy myslel. Stále ho držela, ale o krok ustoupila a přinutila ho následovat ji.
„Čeká tě tvoje loď,“ zamumlala a dotkla se rty jeho tváře. „Nemůžeš je opustit, když jsi došel až sem,“ pokračovala a znovu couvla. Jako v transu se jí přizpůsobil.
„Nepřežijí bez tebe, veliteli.“ Tentokrát byl její polibek dlouhý a hluboký. Zahodila kus svého kamene s nefungujícím uhlíkem a stejně naložila i s tím jeho. Cítila, jak jejich těla chladnou. Přinutila se k poslednímu kroku - do prázdna.
Víte, že už bude konec? Teď nevím, jestli
nebo ale obojí je lepší než a protože pořád až se ze mě kouří a začala jsem chystat ZDP 2. Jestli to tedy projde mým Kroužkem expertů Naposledy upravil andoriel dne 20.9.2015 17:00:46, celkově upraveno 1
08.9.2015 19:14:53
moc líbilo...
na ZDP 2 sa teším...
na ZDP 2 sa teším...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...
08.9.2015 19:22:51
Děkuju, Aiwe
Uvidíme, jestli bude na co se těšit. Zatím toho moc nemám, vždyť víš
Uvidíme, jestli bude na co se těšit. Zatím toho moc nemám, vždyť víš
08.9.2015 19:39:45
Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.
Pokaždé, když to čtu podruhé nebo povícté, tak je to jiné.
Škoda, že ZP končí. Měla jsem ji ráda. Ještě jeden díl a konec? Nebo dva? Pamatuju si to dobře?
Jednotlivá oblíbená místa jsem ti už vypisovala minule, nebudu se tedy opakovat.
Dobře, že něco navazuje.
Příběhy jsou nesmrtelné. A Wraithi také.
Pokaždé, když to čtu podruhé nebo povícté, tak je to jiné.
Škoda, že ZP končí. Měla jsem ji ráda. Ještě jeden díl a konec? Nebo dva? Pamatuju si to dobře?
Jednotlivá oblíbená místa jsem ti už vypisovala minule, nebudu se tedy opakovat.
Dobře, že něco navazuje.
Příběhy jsou nesmrtelné. A Wraithi také.
Daša
08.9.2015 19:43:12
Děkuju, Shano
Chystám pokračování i tady, ale zatím mě víc straší ZDP 2, tak pracuju na něm
Chystám pokračování i tady, ale zatím mě víc straší ZDP 2, tak pracuju na něm
08.9.2015 19:49:50
Shano, Wraithi sú nesmrteľní len v Andorieliných príbehoch. V príbehoch iných autorov tomu tak rozhodne nie je...
Andoriel, z toho, čo som doposiaľ čítal, tak to stojí za to. Len sa snaž a bude to ešte lepšie...
Andoriel, z toho, čo som doposiaľ čítal, tak to stojí za to. Len sa snaž a bude to ešte lepšie...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...
08.9.2015 20:02:49
Čekala jsem, jestli se ozveš.
Dobře, že ses ozval.
Ale ujišťuju tě, že i jinde jsou Wraithi (skoro ) nesmrtelní.
Ono je to i o tom, že někdo v nich vidí jen padouchy (a takovým dobře tak, když dopadnou špatně), ale ti jiní tuší, že ani Wraithíci nejsou (nemůžou být) jen lumpové. Zákony soudržnosti mají všechna společenství podobná. Jasně, že z toho lidi v Pegasu moc nemají. Ale hoffanský jed zamíchal wraithskými kartami docela dost, ne? Wraithi se teď musí učit s lidmi spolupracovat - a to jim přeju upřímně (a trochu škodolibě) ještě daleko víc nez vyhlazení.
Dobře, že ses ozval.
Ale ujišťuju tě, že i jinde jsou Wraithi (skoro
) nesmrtelní.Ono je to i o tom, že někdo v nich vidí jen padouchy (a takovým dobře tak, když dopadnou špatně), ale ti jiní tuší, že ani Wraithíci nejsou (nemůžou být) jen lumpové. Zákony soudržnosti mají všechna společenství podobná. Jasně, že z toho lidi v Pegasu moc nemají. Ale hoffanský jed zamíchal wraithskými kartami docela dost, ne? Wraithi se teď musí učit s lidmi spolupracovat - a to jim přeju upřímně (a trochu škodolibě) ještě daleko víc nez vyhlazení.
Daša
08.9.2015 20:14:16
jop, musia sa učiť spolupracovať s "jedlom"
každopádne by to chcelo ešte niečo podobné, nejakú inú variantu hoffanského séra (náročky nepoužívam slovo jed ale sérum. pochopíte z toho, ktorú rasu mám radšej... )
Andoriel, neplánuješ niečo podobné zamontovať do svojích príbehov? Nejaký pekný experiment, ktorý ostal po Michaelovi? Nech sa Ace zapotí...
každopádne by to chcelo ešte niečo podobné, nejakú inú variantu hoffanského séra (náročky nepoužívam slovo jed ale sérum. pochopíte z toho, ktorú rasu mám radšej... )
Andoriel, neplánuješ niečo podobné zamontovať do svojích príbehov? Nejaký pekný experiment, ktorý ostal po Michaelovi? Nech sa Ace zapotí...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...
08.9.2015 21:50:32
Děkuju, Aiwe Snad nezměníš názor po čtrnácté kapitole
S Michaelem to v mém světě neodpadlo tak jednoznačně, takže kdo ví, třeba se ukáže sám
Snad nezměníš názor po čtrnácté kapitole S Michaelem to v mém světě neodpadlo tak jednoznačně, takže kdo ví, třeba se ukáže sám
08.9.2015 22:15:21
skvelé! takže môžem dúfať v nejaký nepodarený experiment, ktorý sa obráti proti Wraithom?
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...