SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

[andoriel]

Chtěla jsem napsat, že jsi upadl, když si myslíš, že budu ubližovat Broučkům, ale pak jsem se zamyslela nad svými plány - a vlastně ano. Takový skoro fatální nápad tam bude
Těšíš se?

[Aiwendill]

Jooooooo


A budou taky kocicky jako tehdy?

vynikající díl

[andoriel]

Aiwe, o kočičkách nic nevím Necháme je tam, kde jsou

Děkuju, posedlíku

Nestíhal som komentovať, ale všetky vydané časti som si skvele užíval.
Parádny príbeh a výborné časovanie deja.
Je to za 1*.
A na ZP2 sa tiež teším.
a

[andoriel]

Děkuju, Puk

Tak i podle Tebe ZDP 2 můžou na světlo světa?

Nemám námietky.

[andoriel]

Dobře, Puk, díky

Bohužel, jsem musela změnit svoje plány na víkend. Zítra budu na netu jen sporadicky, a pak vůbec. Počkáte do nedělního odpoledne na poslední kapitolu Nechci ji sem dávat v poklusu.

[Aiwendill]

No co uz... pockame teda...

[andoriel]

Ještě čekáte?
Už nemusíte Tady je poslední díl. Ještě mám připravený takový kraťounký ocásek na konec, ten sem dám možná ještě večer, protože zítra má být další konec světa
Bavte se

Zelená planeta
50. Wraithská spravedlnost

Lyn se skláněl nad svým ovládacím pultem a občas se podíval stranou na druhý připojený monitor, aby se přesvědčil, že se k zelenému mračnu přibližují tak, jak měl v plánu. Jeho nenápadného postranního pohledu na jednoho z důstojníků na můstku si nikdo kromě toho, komu byl určen, nevšiml.
Důstojník nespustil oči ze svého monitoru, ale lehce přikývl.
Nejprve bylo potřeba dokončit úkol, pak bude čas na všechno ostatní.
„Pozor! Kontakt!“ řekl Lyn dost hlasitě, aby ho slyšela posádka na můstku a přes interkom i její zbytek po celé lodi.
„Připravte se na příchod velitele!“ zareagoval Zak okamžitě.
Lyn na okamžik zaváhal, ale hned svou slabost zahnal. Přísně odstíněný telepatický signál odeslal automaticky, protože se většinou mysli soustředil na udržení lodi na hraně zeleného mračna.

……………………………………………………………….

Padali jsme. Zkřehlýma rukama jsem se držela Ace jako klíště, ale síly mě opouštěly a neřízený pád mi bral vzduch z plic. Přitiskla jsem tvář na Wraithovu hruď a zavřela oči. Náš polibek skončil přepadnutím přes hranu útesu. Ani jsem nevyjekla, i když jsem k tomu měla blízko.
Ten pád byl nekonečný, ale dal se vydržet, když jsem Ace cítila blízko sebe. Jeho ruce kolem pasu a tvář zabořenou v mých vlasech.
„Ace,“ zašeptala jsem.
Obklopila nás mlha. Ostrý ledový vítr mi hnal do očí slzy, přestože jsem je měla zavřené a schovávala je v záhybech Wraithova pláště. Pláště? Žádný neměl. Neměl na sobě nic stejně jako já. Všechno, co patřilo Zelené planetě, zůstalo tam.
Už jsme nebyli na Zelené planetě. Pohoří Zuzum zůstalo mimo náš dosah stejně jako Balaytod, Jižní strana, skupinka muzikantů a pohostinní vesničané, žoldáci a vrazi. Všechno bylo pryč.
Zůstali jsme nazí ve tmě a náš volný pád najednou nedával žádný smysl.
„Ace,“ vzlykla jsem tiše. Svět se mi rozpadal, ale jeden pevný bod zůstával. Nepřítel celého lidstva. Lidstvo mi bylo ukradené. Milovala jsem ho. Wraitha. A dokud byl se mnou, nemohlo nás přemoci nic. Ani smrt.
Ledové ruce ztrácely cit a nechtěly nás držet. Stejně jsme padali vedle sebe. Otevřela jsem oči a dívala se, jak se mu kůže pokrývá jinovatkou. Pokoušel se pohnout rty, něco říct, ale nedokázal to. Ani já jsem už nedokázala vyslovit jeho jméno. Slzy mi v očích zmrzly.
Pak přišel náraz a tma.

……………………………………………………………….

Zak běžel lodí, aby byl u velitele první. Díky spojení s plavidlem věděl, co může očekávat, takže měl přes ruku přehozený náhradní plášť. Nebylo by vhodné, aby se velitel objevil na své lodi bez veškerého oblečení.
Loď už pomalu a opatrně opouštěla nebezpečnou oblast. Lyn byl výkonný, když bylo potřeba. Byl to skvělý důstojník.
Zak prudce zabrzdil na křižovatce čtyř chodeb, otočil se doleva a pokračoval v běhu. Brzy bude na místě… Bude tam včas… Je tam včas.
Zhluboka vydechl a přikryl velitele přineseným pláštěm.
„K zámotkům. Doveďte ho k zámotkům, aby se mohl nakrmit!“ rozkázal dvěma vojákům, kteří se mu drželi v patách. Bez protestů vzali velitele každý za jednu paži a táhli ho chodbou dál k nejčerstvější potravě.
Zak se sklonil nad lidskou ženou, která ležela zdánlivě zapomenuta na podlaze lodi.
„Raději tě schovám,“ zamumlal. Přehodil si ženu přes rameno a rozběhl se s ní k polozapomenutým koridorům. Nebyl si jistý, proč to udělal, ale rozhodl se, že pro jednou poslechne svůj instinkt, který mu to důrazně doporučoval.
Vracel se oklikou, aby nikdo nemohl sledovat, odkud opravdu přichází. Přes všechny odbočky ale nakonec mířil jedním směrem.
Vstup na můstek mu zastoupili tři důstojníci.
„Co to má znamenat?“ vyjel na ně netrpělivě.
„Obyčejný voják nemůže vstoupit do těchto prostor bez svolení někoho z důstojníků,“ odpověděl mu jeden z nich. „Pořád jsi obyčejný voják,“ dodal s pohrdáním.
Zak se vypjal, aby dal najevo svou převahu i výškou. „Jsem zástupce velitele této lodi,“ řekl s veškerou důstojností, které byl schopen.
„Mýlíš se.“ Důstojníci ustoupili, aby mohl projít, a ten, kdo na něj mluvil ho mohl i vidět. Lyn. Lyn stál uprostřed můstku a dva vojáci za ním stále drželi velitele za paže. Zak si uvědomil, že velitel ještě nedostal potravu a pomalu umírá.
„Lyne!“ ohradil se ani ne proti své degradaci jako proti tomu, jak zacházejí s velitelem, kterého tak urputně hledal a hodlal zachránit.
„Na kolena,“ zavelel mu Lyn a skoro spiklenecky se k Zakovi naklonil. „Pokud chceš, aby velitel žil, uděláš to,“ zasyčel na něj sotva slyšitelně.
Zak se podíval Lynovi do očí a poklekl. Už chápal, co se mu jeho podvědomí snažilo říct a on to nevnímal. Lyn se nesnažil nahradit velitele, ale jeho zástupce. Pokud se mu to mělo podařit, musel velitele přesvědčit, že na jeho záchraně má největší podíl on. Kdyby se Zak vzpíral, byl by bez milosti odstraněn. Poklekl a sklonil hlavu k zemi. Důležité je přežít, znělo mu v mysli.
Lyn se spokojeně usmál. Tak je to s podřadnými vojáky vždy. Stačí srozumitelný rozkaz, aby zjistili, kde je jejich místo. Zak si dlouho zahrával. Podařilo se mu přesvědčit velitele, že je lepší než jiní, ale byla to jen přetvářka. Žádný voják nemůže být zástupcem velitele lodi. Aspoň ne nadlouho.
Pokynul vojákům, aby velitele dopravili k potravě.
Loď byla bezpečně mimo vliv zeleného mezihvězdného mračna a v okolí se nenacházely žádné hvězdné lodě, takže se nemusel obávat nečekaných vnějších okolností. Na jeho telepatický rozkaz opustili můstek i ostatní důstojníci a vojáci. Zůstal s klečícím Zakem sám.
„Nevím, jak se ti podařilo přesvědčit velitele o svých pochybných kvalitách,“ začal posměšně. „Na mě rozhodně žádný dojem neudělaly. Jsi voják a vojákem zůstaneš až do konce svých dní. Nebudou moc dlouhé,“ pousmál se. „Nemůžu si dovolit nechat tě na této lodi. Ááá, jaká škoda, že nemáme žádnou jinou.“ Lyn si očividně užíval své nové pozice, kterou si sám určil. „Jak sis mohl myslet, že můžeš beztrestně poroučet důstojníkům určeným už před zrozením k vedoucím funkcím? Ty, obyčejný voják. Poskok vhodný k podřadným pracím nebo k jednoduché likvidaci. K obětování pro blaho společenstva. Neuvěřitelná domýšlivost,“ zavrtěl hlavou.
Zak klečel bez protestu a čekal na ortel. Obával se, že sebemenší odpor bude znamenat konec velitele. To nemohl připustit. Nesnažil se ze všech svých sil, aby velitele zachránil jenom proto, aby jeho život pak obětoval kvůli sobě.
Lyn si jeho mlčení vysvětlil po svém. Jako projev zbabělosti a podřízenosti vyšší autoritě. Kdysi v sobě potlačil rozčarování nad tím, že novým zástupcem významného velitele, který dokázal poroučet i některým královnám, je obyčejný voják. Věděl, že to nebude mít dlouhého trvání, protože voják prostě nemůže zastávat tak vysokou funkci. Teď přišla chvíle na vrácení pozice do těch správných rukou. Lynových rukou. Blahosklonně se usmál. „Máš štěstí, že jsi na této lodi a míra tolerance našeho velitele je tak veliká, aby…“
„Aby ti darovala život,“ dokončil jeho větu Ace. Stál ve dveřích můstku a držel se boční stěny. Krmení mu vrátilo energii, ale bude ještě nějakou dobu trvat, než zmizí účinky mrazu a blízkost smrti se změní na vzpomínku.
Už nějakou dobu poslouchal samolibý monolog Lyna a také prozkoumal mysl vyšších důstojníků a několika náhodných členů své posádky. S nechutí zjistil, že povýšením Zaka na svého zástupce z něj udělal snadný terč a důvod pro všechna oprávněná i domnělá příkoří, která se na jeho lodi děla. Místo vážnosti a úcty si loajální voják vysloužil jen závist a nepochopení, které se projevilo po velitelově nečekaném odchodu z lodi.
Ace se po návratu na své plavidlo ještě necítil zcela připraven řešit problémy hierarchie. Potřeboval čas na správné taktické rozhodnutí a promyšlení všech důsledků. V současné době mu šlo hlavně o to, aby udržel Zaka naživu. Díky svému propojení s lodí věděl, že se od začátku ze všech sil snažil dostat velitele zpět, ale také věděl, že ani jako velitel nemá šanci Zaka vrátit na jeho pozici přes zjevný odpor většiny důstojníků i vojáků.
„Veliteli,“ sklonil hlavu Lyn, aby dal najevo, že Ace ctí jako svého nadřízeného. „Uvaž, prosím, jestli má tento tvor právo…“ Dál se nedostal, umlčen velitelovým strohým pohybem ruky.
„Uvážil jsem,“ řekl ledovým hlasem Ace. „Tento voják bude vrácen do své předchozí pozice a bude dál sloužit našemu společenstvu. Nasaďte mu masku a přidělte mu nějakou jednoduchou práci,“ obrátil se na vojáka stojícího za ním v otevřené chodbě.
Voják bez známky zaváhání chytil Zaka za rameno a odvedl ho pryč.
„Slyšel jsem,“ pokračoval ihned Ace a obrátil se k Lynovi, „že jsi vedl loď, když mě vyzvedávala ze zeleného mračna.“
Lyn sklonil hlavu na znamení souhlasu.
„Vynikající práce,“ ohodnotil to Ace. „Tak to jistě zvládneš i další úkol, kterým tě chci pověřit,“ přeměřil si Lyna přimhouřenýma očima. „Na lodi se mnou byla jedna lidská žena. Zmizela společně se mnou. Jistě se na ni pamatuješ.“
Další němá úklona na znamení souhlasu.
„Najdi ji!“ poručil Ace zvýšeným hlasem. „Najdi ji a přiveď. Mám s ní nevyřízené účty, které mohu vyrovnat pouze osobně. Pokud se jí něco stane, než se dostane ke mně, ten, který ji měl za úkol najít a přivést, bude trpět místo ní,“ zasyčel takovým tónem, že se Lyn zachvěl a jeho třetí úklona nebyla tak nenucená jako ty předešlé.
Ihned poté opustil můstek a rozběhl se po lodi, aby našel požadovanou osobu. Dobře věděl, o koho jde, ale nalézt ji, to byla jiná věc. Nebyla ve svém pokoji ani v zámotcích připravených ke konzumaci, kde by ji očekával nejspíš. Pokud se vrátila v podobném stavu jako velitel, musela někde ležet mrtvá. Žádný člověk nemohl vydržet to, co Wraith. Pokud… pokud neměla pomoc jiného Wraitha.
Lyn se zastavil uprostřed kroku a už pomalejším tempem se vydal k části lodi vyhrazené pro podřadné vojáky.
„Kde je ten nový?“ oslovil prvního, kterého potkal. „Ten, co ho před chvílí přivedli,“ upřesnil svůj dotaz, když postřehl zmatek v mysli vojáka. Řídil se jeho jednoduchou odpovědí a brzy našel Zaka s novou maskou na obličeji. Byla mu trochu malá a působilo mu značné potíže se jí přizpůsobit.
Lyn se zatvářil spokojeně. Jeho svět byl zase bez chyby. Všechno bylo na svých místech tak, jak bylo určeno od počátku.
„Kde je ta žena?“ zeptal se bez okolků.
Zak mlčel a snažil se rukama strhnout nepohodlnou masku. Bylo to marné. Maska držela pevně a Zak supěl námahou, která nikam nevedla. Na otázku Lyna neodpověděl. Neviděl důvod, proč by měl prozrazovat pozici Andoriel právě jemu. Nepodařilo se mu zachránit svoje postavení, ale život a s ním i čest si zachová. A to znamenalo, že nezradí své přátele, i když je to jen lidská žena.
Lyn přešlápl, a pak se zarazil. Nebude přece dávat najevo netrpělivost před obyčejným vojákem. „Velitel ji požaduje pro svoji potřebu,“ řekl a pokusil se o smířlivější tón. Třeba to bude mít na Zaka potřebný účinek.
Zak neodpovídal, jen rukama pořád svíral okraje masky. Ani z jeho myšlenek Lyn nedokázal zjistit nic kromě toho, že je maska nepohodlná a zcela nevhodná pro tvar jeho obličeje.
„Kde je ta lidská žena, která byla s velitelem?“ zopakoval Lyn otázku doplněnou o všechny potřebné údaje, aby ji voják pochopil.
Zak pustil masku, otočil se a odešel. Měl novou práci.
Lyn se za ním díval a v hlavě mu běželo, že se ho jako zástupce velitele zbavili právě včas. Tu lidskou samici bude muset najít složitějším způsobem. Jen doufal, že ji někdo nepoužil jako zdroj nejbližší potravy.
Trvalo mu dvě hodiny, než prošel celou loď a prohlédl si každý zámotek, ale ženu našel. Byla v překvapivě dobrém stavu. S vítězoslavným úsměvem ji postavil před velitele.
„Dobře,“ zavrčel Ace aniž se na Lyna podíval. „Loď je dost daleko od zeleného mračna abys mohl ihned začít s celkovou diagnostikou.“ Přejel Andoriel nečitelným pohledem a pokračoval ke svému novému zástupci: „Až se vrátím, chci mít úplné hlášení o všech aktivitách během mé nepřítomnosti a shrnutý záznam z každého stanoviště.“
„Až se vrátíš?“ zeptal se Lyn překvapeně. Velitel se před okamžikem dostal na loď a zase ji chce opustit?
„Máš snad požadované připraveno?“ zeptal se ho jízlivě Ace. „Pokud ne, mám čas věnovat se soukromým záležitostem.“ Zadíval se Lyna. ‚A nepřeji si být u toho vyrušován,“ řekl důrazně.
Lyn se na okamžik zarazil, ale pak s lehkou úklonou vycouval z laboratoře, kde se velitel právě nacházel.
Jestli se velitel takto chová ke svému zástupci, možná měl zůstat jenom vyšším důstojníkem, napadlo ho. Takhle peskovat může Zaka, ale Lyna? Nový samozvaný zástupce se cítil dotčen, ale rozhodl se, že vytrvá. Velitel jistě ocení službu plnohodnotného důstojníka, kterého nebude muset stále kontrolovat a vše mu několikrát vysvětlovat. S nádechem se napřímil. Lyn je více než vhodný jako zástupce velitele a při nejbližší příležitosti to dokáže.

„Byla jsi dobře schovaná,“ usmál se Ace na Andoriel. „Lyn tě skoro nenašel.“
„Byla bych raději, kdyby nenašel,“ zamručela Andoriel. „Mám z něj husí kůži. Kde je Zak?“ ptala se, když nikde poblíž neviděla Aceova zástupce. Že má husí kůži i z jiného důvodu, o tom se raději nezmiňovala. Nechat se wraithskou lodí vláčet sem a tam nahá nebylo nic příjemného Zak jí poskytl tolik vlastní energie, kolik potřebovala, ale na šaty pro ni zapomněl. Skryl ji v posledním zastrčeném zámotku nepoužívané chodby s ujištěním, že tak daleko se nikdo z posádky nevypraví, když mají dost potravy při cestě.
„Zak má teď jiné povinnosti,“ řekl Ace s nepatrným zaváháním.
Andoriel se na něj podívala, ale dál se neptala.
„Odvedu tě do tvé kajuty,“ pokračoval Ace. „U dveří nechám stráž s jasnými rozkazy.“ Vážně se na Andoriel podíval. „Za žádných okolností nevycházej, dokud nevyřeším situaci na lodi. Můj nový samozvaný zástupce si myslí, že tě chci trestat za nějaké provinění. Nebude mít důvod pokoušet se tě nějak využít proti mně.“
Pokusila se o úsměv a nechala se vést. V celé lodi cítila napětí z nečekaných změn, tak se snažila, aby byla co nejméně nápadná
Její pokoj vypadal stejně. Rozběhla se ke sprše, ale Ace ji zadržel. „Měla bys křičet,“ řekl vážně.
Dobře věděla, že hraní si s potravou je mezi Wraithy celkem běžné. Nechtěla Aceovi přidělávat starosti se zajištěním své ochrany, když se to dalo vyřešit trochou křiku, a navíc tu byla možnost, že ji občas přijde navštívit. Posádka se od Lyna jistě dozví o jeho „nevyřízených účtech“ a bylo by divné, kdyby tu neposlušnou nebo jinak provinilou samici jenom bez trestu zavřel. Andoriel věděla, že Ace udělá všechno proto, aby se její osobou nikdo nezabýval. Měl svých starostí dost. Na druhou stranu návštěvy u Andoriel budou příjemným rozptýlením v okamžicích, kdy si rozptýlení bude moci dovolit.
Snad se mu podaří znovu ovládnout svoji loď co nejdřív, pomyslela si. Nebude dlouho snášet, pokud se s ním Lyn pokusí manipulovat. Měli štěstí, že Lyn nechtěl zaujmout místo velitele. V tom případě už by se s Acem vznášeli vesmírným prostorem a wraithská loď by byla na druhém konci galaxie.
I přesto návrat velitele po tak dlouhé době, zvlášť, když si nikdo na lodi nebyl jistý, jestli se opravdu vrátí, nebyl lehký ani pro posádku, ani pro velitele samotného. Vzpoury na wraithských lodích nebyly časté, ale zcela neznámý pojem to také nebyl. Jakmile Ace upevní svoji pozici, zbaví se nepohodlných důstojníků a na lodi znovu zavládne pořádek.
Chtěla navrhnout, že by ji ke křiku mohl donutit, ale na hry nebyl čas ani místo. Zavřela oči, vzpomněla si na dlouhý pád, který je přivedl zpátky do wraithské lodi, a vykřikla.

Moc se omlouvám, že jsem Vás nechala na poslední díl čekat
Jestli seženu Shanu a schválí mi novou mini povídku, tak ji - opět ještě tento večer - hodím do "Daledonu". Tu povídku, samozřejmě, Shanu nechám, kde je
Jinak, jak už bylo řečeno na začátku tohoto příspěvku, večer bude Epilog a to bude konec Zelené planety
Co bude dál... to se uvidí

[andoriel]

Zelená planeta
Epilog

Přede dveřmi Andorieliny cely stál zakuklený voják na stráži. Měl přímý rozkaz, že kromě velitele nikdo nesmí vstoupit ani odejít. Velitel vstupoval a odcházel a lodí se nesla fáma, že ženu uvnitř pomalu mučí k smrti. Nikdo nevěděl, co provedla, a všem to bylo jedno. Velitel se mohl bavit, jak se mu líbilo, pokud jeho plavidlo prosperovalo. Loď si vedla více než dobře a vojáci i důstojníci byli spokojení.
Voják na stráži se ani nepohnul, když kolem něj prošel nový zástupce velitele Lyn. Z místnosti za ním se ozval zoufalý výkřik. Lyn si neodpustil sotva znatelný škleb. Každý Wraith má nějakou zálibu a ta velitelova nebyla ničím výjimečná.

Andoriel ležela s rozhozenýma rukama a lapala po vzduchu. Ace odpočíval s hlavou na jejím rameni a cítil, jak se žena pod ním pomalu uklidňuje a prohlubuje se jí dech. Usnula.

…………………………………………………………………..

„Je rozkošná,“ zasmál se Ortalay. Pozorovali s Eristeou spící Andoriel přitisknutou k Wraithovi.
„Líbí se ti?“ zeptala se Eristea. Oči nespustila z bledé tváře Ace otočené k ležící ženě. Napadlo ji, že takový klid a spokojenost u tohoto druhu ještě neviděla. Věděla, že Wraith sice odpočívá, ale nespí. Pootočil hlavu ještě víc a přitiskl tvář Andoriel do vlasů.
Eristee se v očích usadil potměšilý výraz.
„Na co myslíš?“ Ortalay se odtrhl od Ájiných pootevřených rtů, aby letmo pohlédl na svoji družku. Byli spolu tak dlouho, že okamžitě poznal pečlivě střeženou myšlenku.
Eristea stále sledovala Wraitha, ale dotkla se ramene Andoriel.
Ortalay vydechl překvapením. „Myslíš, že to ocení?“ zeptal se opatrně. Zvědavě okukoval věc, kterou nyní Ace svíral v náručí.
„Jestli chceš,“ usmála se na Ortalaye Eristea, „můžeš mu trochu pomoci to vrátit. Ale jenom trochu,“ dodala hned, když si všimla, jak se zatvářil.
Ace posunul ruku, kterou věc, co bývala Andoriel, objímal. Napadlo ho, jestli už si odpočinula dostatečně na to, aby ji mohl vzbudit. Pootevřel oči, aby jí viděl do tváře.
V následující chvíli stál na druhém konci pokoje a křičel hrůzou.

A to je vše, přátelé.
Aspoň prozatím

Příběh na Zelené planetě sice skončil, ale dobrodružný život Ace a Andoriel pokračuje dál
Pokud jste se u čtení trochu pobavili, jsem ráda. Ještě raději budu, když mi o tom napíšete, ale to už je na Vás.

Na nějakou dobu se s dlouhými příběhy odmlčím, ale už jste si možná všimli, že jsem se pustila do pokračování někde jinde. Jestli se mi povede napsat ještě pár kapitol (abych si byla jistá, že to dokončím), kolem Nového roku bych tady mohla začít s pokračováním ZDP.

A pokračování Paralelního vesmíru mám v hlavě také. Rozhodně vím, v co Eristea proměnila Andoriel, že Ace křičel hrůzou

¨

[Aiwendill]

som zvedavý, na čo ho premenila...

chceme ďalší príbeh!!!

[andoriel]

Ho? Ju. Andoriel je proměněná. Ace jenom řve hrůzou
Proměna je fajn, Andoriel si ji užije Ace moc ne
Máš málo dalších příběhů, Aiwe? Jestli se to povede, bude zítra v mailu další
Díky

vynikající díl škoda, že už je konec piš rychle ať je zas co číst

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Píšu

díky

Konečně jsem dočetla ZDP. Ano, a platí to, co jsem už psala minule. Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Znám ten příběh a stejně je pokaždé trochu jiný.

No, ale jsem si jistá víc než předtím, že kdyby bylo po mém, tak zruším ty dva šašky, Ortalye a Eristeu. Jména jsou to moc pěkná, ale Boha si představuju jinak.

, ale túto časť nemám najradšej , no patrí k poviedke a je dobre napísaná, takže ju akceptujem.
Wraith kričiaci hrôzou je celkom zaujímavá predstava.
Už aby sme sa dozvedeli s čoho mal Ace takú radosť.


P.S.: 2Dasa:

Jména jsou to moc pěkná, ale Boha si představuju jinak.

Keby to boli boh, tak sú asi traja?

[andoriel]

Děkuju, Shano

ti dva 'šaškové' nejsou bohové, jen trochu potměšilé bytosti, které se rády baví na úkor těch slabších Někdy se mi zdá, že na můj taky, protože si nejsem jistá, kde se v mém psaní vzali. Ale jsou tam, a ještě nějakou dobu je hry s Acem a Andoriel neomrzí

a děkuju, Puk

tuto část nemáš nejraději, proto, co se tam děje, nebo proto, že je konec?
Na důvod Aceova křiku si ještě chvíli počkáme Sice už jsem zjistila, co to Eristea s Andoriel provedla, ale bez zbytku příběhu Vás nebudu předčasně strašit

tuto část nemáš nejraději, proto, co se tam děje, nebo proto, že je konec?

Odpoveď je zložitejšia, ale asi: áno aj.
Na obe otázky.

Tak už tady máme konec. Ani jsme se nenadáli a další rok je pryč. Zelená planeta je opravdu pěkný příběh plný zajímavého, netradičního a trochu i bláznivého. Spousta podivných bytostí s ještě neobvyklejšími schopnostmi. A ten závěr, dlouhá a náročná výprava. A konec je otevřený, takže se můžeme do budoucna těšit na další zajímavé příběhy.
Už jsem to tu zmiňoval, že si dovedu Zelenou planetu představit jako nějakou RPG hru s otevřeným světem. Je tam mnoho originálního. Ale to by se toho musel ujmout velký tým a pár let vytrvat. Je to asi spíš sci-fi.
A teď vzhůru do ZDP2, které dle prvních kapitol vypadají též zajímavě (viz mejl) Můžeme se těšit na zcela jiný příběh.

[andoriel]

Děkuju, Azany
V pokračování Paralelního světa si Ace a Andoriel trochu vymění role
Ale zatím mám pořád plnou hlavu ZDP 2. Jako vždy se připravený základ rozrůstá nečekanými směry, takže jsem se rozhodla, že dokud se Krabat nedostane do Mléčné dráhy, nebudu příběh dávat na fórum. V době, kdy o tom budu psát, už bude pravděpodobné, že se mi to celé podaří dokončit Doufám, že to stihnu do konce tohoto roku.

[andoriel]

Odkazy by měly fungovat na novém fóru i tady

[andoriel]

I zde opraveno a zkontrolováno. Vše funguje.