3. V Mléčné dráze zamlženo
Generál O’Neill se v zasedačce velitelství SGC dlaněmi chytil hrany stolu před sebou.
„Chcete tím říct, že se vám je nepodařilo zastavit?“ zeptal se. Věděl, že je to zbytečné. Moc dobře pochopil, co se mu plukovník sedící naproti němu snaží mnoha oklikami naznačit.
„Nepodařilo se to nikomu,“ kapituloval plukovník s mlžením. „Jsme ve spojení i s Tok’ry a Jaffy. Ani jednotná jaffská fronta s podporou Země a zbývajících Tok’rů si s nimi neporadila. Nepřátelé postupují. Je to mnohem horší, než byl nájezd Ori. Po těch nových nezůstává na planetách téměř nikdo a nic.“
„Kruci, Bobe, něco už snad o nich víme, ne? Proč pořád říkáme oni a nepřátelé? Jak se jmenují? Ví to vůbec někdo?“
Jack O’Neill se předklonil, jakoby tím pohybem chtěl dostat z Boba přijatelnou odpověď, ale Bob jen krčil rameny.
„No, to bude moc hezká zpráva pro naše přátele z Atlantidy,“ povzdechl si Jack víceméně pro sebe. „Už jsou na místě?“ zeptal se Boba.
„Ano, pane. Celý vojenský kontingent a pár vybraných vědců z expedice Atlantis na vás už čeká.“
Jack pohybem ruky vyhnal plukovníka z místnosti, pak teprve vstal sám, srovnal si uniformu a rázně otevřel dveře.
„Pane,“ pozdravila ho Samantha opřená o protější zeď. Při spatření generála se od ní odlepila a narovnala.
„Carterová. Jdeme na to?“
„Ano, pane.“
Společně vešli do jednoho z menších hangárů. Jack jenom mávl rukou při zaznění povelu k pozoru.
“Poslouchejte,“ oslovil Jack O‘Neill shromážděné vojáky i vědce trochu neformálně. „Už před nějakým časem se na Zemi začaly dostávat zprávy, že některé okrajové obydlené planety přepadli neznámí útočníci. Takové zprávy se objevují dost často, takže jsme si jich zpočátku moc nevšímali, ale zprávy se množily a přepadených planet přibývalo. Už to nebyly jenom ty se zaostalými skupinkami na pokraji vývoje, ale i takové, které by měly být schopné se nějakému menšímu útoku z vesmíru ubránit. Podezřívali jsme Luciánskou alianci, ale ta už také utrpěla nějaké ztráty. Navíc je většina napadených planet mimo okruh jejich zájmů.“
Generál se odmlčel.
Vybraní jedinci z expedice Atlantis se po sobě podívali, ale zachovali mlčení. Situace musela být vážná, když je informoval sám generál O’Neill a nenechal to na některé nižší šarži přímo z SGC.
Plukovník Carterová ťukla do klávesnice, aby se na velké obrazovce ukázalo schéma Mléčné dráhy. Generál kývl a další část nechal na ní.
„Tady je vidět, jak nepřátelé postupují od těchto míst,“ mávla rukou ke značně vzdálené oblasti galaxie, „sem.“ Pohyb její ruky se zastavil blízko Země. „Ve výběru napadených planet není kromě jednoznačného posunu v prostoru žádná souvislost. Některé hustěji osídlené planety minou bez povšimnutí, na jiných nezůstane nikdo živý. Zatím se nám nepodařilo najít vzorec útoků.“
Další chvíle mlčení kreslila některým naslouchajícím na čele vrásky. Zatím se toho pořád moc nedozvěděli.
„Dohodli jsme se na společném postupu s Jaffy a Tok’ry, ale je to obtížné, protože napadená oblast je veliká a jak už jsem řekla, nevíme, kde udeří příště. Luciánská aliance s nimi bojuje sama, a pokud víme, nemá ani dílčí úspěchy. Je na tom stejně jako my. Pokud na ty neznámé některá naše hlídkující loď narazí, najdeme ji pak většinou volně se vznášet ve vesmíru bez posádky. V tom lepším případě. Jsou také ztracené lodě, které se nám najít nepodařilo, a stále nevíme, jestli je nepřítel zničil nebo odtáhl. Jednou z nich je nejnovější ruský Kutuzov. Zaznamenali jsme jen několik tajných pozorování dobře skrytých lodí. Ovšem z takového sledování zase nejsou nijak kvalitní údaje.“ Samantha si krátce povzdechla. „Chci tím říct, že zatím nemáme mnoho poznatků a jenom jednu jistotu: jsou stále blíž a ještě nikdo je ani pořádně neviděl, natož, aby je přemohl. Aspoň nikdo, kdo by nám o tom dokázal dát zprávu.“
Rodney McKay stiskl rty. Měl na jazyku kousavou poznámku, ale spolkl ji. Jeho oblíbená Sam se tvářila příliš vážně. Doktor Kavanagh tolik ohledů neměl.
„V čem přesně si myslíte, že vám Atlantis pomůže?“ zeptal se. „Není pravděpodobnější, že ji jenom při nejbližší příležitosti předáte do rukou nepřátel? A jak se vlastně nazývají? Tolik povyku kvůli vzdálené možnosti, že si náhodou vyberou naši planetu? Není to přehnané?“
Jack se na něho podíval, ale dokázal udržet neutrální tvář, i když ho to stálo velké přemáhání. Radek Zelenka se tak dobře neovládl a vyjel:
„Co ty tady děláš? To už tě zase odněkud vyhodili?“
Doktor Kavanagh se zatvářil ublíženě.
Sam zvedla ruku, aby uklidnila šum v hangáru a rychle přitom přemýšlela, jak nejlépe odpovědět.
„Antická městská loď je sama o sobě dost velkou hrozbou pro případné útočníky. Pokud je zvládneme odradit od dalších útoků už jen její přítomnost, bude to … krajně neočekávaný výsledek,“ dodala s mírně pobaveným výrazem, co ji to vlastně napadlo. Odmlčela se a pokračovala na jiné téma: „Jak se útočníci nazývají, to nikdo neví. Osobně jim říkám…,“ trochu zčervenala. „Říkám jim Shermaal, podle Tollánského výrazu pro anděli smrti,“ dodala rychle a hned pokračovala: „Nemůžeme tady sedět, nic nedělat a doufat, že nás takové nebezpečí jen tak mine. Co když nás nemine? A i kdyby nás minulo, jak bychom se mohli podívat do očí rasám, které neměly tolik štěstí? Nejen Země, ale celá Mléčná dráha potřebuje všechnu pomoc, kterou může získat. Proto je tady Atlantis.“
„Promiňte.“ Rodney pomalu vstal. „Kolik máme zípíem? Dohromady,“ upřesnil ještě, když se Samantha nadechovala k odpovědi.
„Málo,“ přiznala.
„A dronů?“ přidal se k otázkám plukovník Sheppard.
Sam rozpřáhla ruce. Věděla, že se otázky budou točit dokola, ale že to začne tak brzy…
„Pane!“ do hangáru vběhl jeden z techniků základny. Sjel shromáždění zvědavým pohledem, ale hned se obrátil ke generálu O‘Niellovi: „Volají vás z Washingtonu. A taky se chce rozloučit Daedalos.“
Jack kývnul a převzal od technika malé komunikační zařízení. Pootočil se a udělal pár kroků, aby se dostal stranou a nerušil probíhající diskuzi, pak polohlasně řekl do mikrofonu: „Daedale, tady generál O’Neill. Slyšel jsem, že nám zase nezbude chvíle na skleničku, Stevene.“
„Promiň, Jacku, snad příště. Zaslechli jsme nějaké zprávy o pohybu nepřátel. Nechceme to propást,“ odpovídal mu v šumu a praskání hlas velitele jedné z mála pozemských vesmírných lodí.
„Tak hodně štěstí.“ Generál O’Neill ukončil spojení a zatvářil se jako na pohřbu. Samantha se na něj nenápadně zamračila. Nebylo vhodné přidělávat starosti podřízeným, i tak jich po jejich kusých informacích měli až nad hlavu.
„Co budeme dělat?“ zeptal se doktor Zelenka. „Čím můžeme pomoct?“ upřesnil vzápětí.
Jack se vrátil před shromáždění a přinutil se k úsměvu. „Naleštíme tu vaši hračku a pošleme ji co nejdřív k hranici útoků. Máte ještě nějaké střely, ne?“ obrátil se přímo na plukovníka Shepparda.
„No,“ John si přejel rukou po strništi, až to zapraskalo. „Ještě nějaké máme. Ale je jich málo. Nebude to stačit, ani když k nim přidáme to, co zbylo tady.“
„Přiletíte, náležitě se ukážete a vypustíte pár střel,“ pokrčil rameny generál. „Snad to bude jako malá ukázka dostatečné. A zatím,“ podíval se na doktora Zelenku, „naši nejlepší vědci budou muset vymyslet, jak sestrojit další drony nebo čím je v budoucnosti nahradit. Většina SG týmů pátrá po dalších antických zařízeních, kde by mohly být nějaké střely uskladněny, ale zatím se jim nedaří. Stejné je to s moduly nulového bodu.“
„Vážně si myslíte, že je odradíte od dalších útoků, když uvidí Atlantis?“ zeptal se Rodney hlasem přetékajícím skepsí. Doktor Kavanagh už otvíral ústa, aby se zeptal na totéž, ale zase je zklamaně zavřel.
Samantha s povzdechem potřásla hlavou. „Musíme vyzkoušet všechno. Když nic jiného, třeba se vám podaří získat nějaké informace, které by nám pomohly. Senzory Atlantis by mohly ukázat něco, co by nám poskytlo nějakou výhodu.“
Otázek padlo v hangáru ještě mnoho a odpovědi byly stále stejně neurčité. Jack O’Neill už je neslyšel. Po větě o ZPM kývl na Sam a odešel, aby vedl krátký telefonní hovor, a pak zamířil z Cheyennské hory rovnou na letiště a zpět do Washingtonu.
„Tohle se mi nelíbí,“ mumlal si pro sebe Radek Zelenka, když se konečně rozcházeli po nic neříkající schůzi v hangáru. „To bude malér.“ Jeho samomluvě vedené v češtině nikdo nerozuměl, ale všichni, kdo ji zaslechli, pochopili její význam, možná i proto, že se jim hlavami honily podobné myšlenky.
„Tak se dáme do leštění Města,“ poplácal Radka po zádech major Lorne. Tvářil se u toho, jako kdyby právě kousal do citrónu. Radek se v odpověď zašklebil. Samantha se dívala za rozcházející se skupinou a snažila se, aby na ní nebyly znát starosti. Rodneyho neoblafla.
„Musí to být hodně špatné, když saháte k tak podivnému řešení,“ sykl na ni tak, aby to nikdo jiný neslyšel.
Sam neřekla nic, ale nepatrným kývnutím hlavy mu dala za pravdu. Všechno, o co se pokusili, selhalo. Tak bezradná se ještě necítila.
Atlantis, zářící jako drahý klenot, se vznášela poblíž jediné obydlené planety soustavy dvou sluncí. Dalších pět planet bylo pro život nevhodných. V centrální místnosti se shromáždili téměř všichni, kdo byli na palubě.
„Měli by se objevit každou chvíli.“ Jeden z techniků netrpělivě klepal nohou, až mu koleno poskakovalo nahoru – dolů v trhavém crescendu. Několik lidí z jeho okolí se po něm ohlédlo, ale hned se odvraceli a sledovali velké monitory s údaji o dění v okolním vesmíru nebo upírali oči na kancelář velitele výpravy.
Plukovník Sheppard chodil sem a tam a při každé otočce se podíval na informační panel nad svým stolem. Z nové funkce velitele antické vojensko-výzkumné vesmírné městské lodi (ze všech těch přídavných jmen se mu dělalo špatně) neměl velkou radost. Někde se nápadně schovávat a provádět pozorování mohlo být sice zajímavé, ale mnohem raději by otevřeně bojoval.
Trvalo jim dva měsíce, než Město vyšperkovali do vnějšího lesku, prošli hlavní protokoly senzorů, aby byly připraveny k okamžité akci a nenechaly je na posledním okamžiku na holičkách, a konečně vyletěli na první misi. Mezitím docházely znepokojivé zprávy o napadených lodích i planetách. Nikdo Shermaal nedokázal zastavit. Nikdo je pořádně neviděl a málokdo je byť jen zahlédl. Atlantis mohla všechno změnit. Nebo taky ne.
„Radku, hlášení o energii,“ štěkl Sheppard do komunikačního sluchátka.
„Všechno v pořádku,“ ozval se okamžitě hlas doktora Zelenky. „Sice jsme na let vydali víc, než bylo v plánu, ale pořád ještě máme dost. Zípíem se drží na šedesáti procentech a ani se nehne.“
John si pro sebe kývl. Modul nulového bodu používali jen na štít a motory, jinak bylo Město napojeno na vylepšené naquadahové generátory. Nechtěli jeden z mála fungujících ZPM zbytečně používat tam, kde to nebylo nutné, to ovšem neznamenalo, že se jednoduchým povelem nedala celá Atlantis převést na jeden zdroj energie, ať už by to bylo zí-pí-em nebo generátory. Ty se ovšem samostatně daly použít jen tam, kde nebyl nutný štít. Na jeho energetické požadavky přes veškeré snahy o zdokonalení stále nedosáhly.
Nervózní technik zastavil neposedné koleno, zadíval se na ovladače před sebou a zvrátil se v křesle. „A je po všem,“ zamumlal polohlasně. Na informačních panelech řídící místnosti se začaly načítat údaje o objevení a následném zmizení Shermaal někde na druhém konci horké zóny.
John Sheppard se zastavil u dveří své pracovny a podíval se k pohodlnému křeslu za stolem. Ještě v něm nikdy neseděl a ani teď se k tomu nechystal. Přestože se na tom místě vystřídalo víc lidí, stejně v něm pořád viděl Elisabeth Weirovou.
„No, co bys tomu řekla?“ zašeptal do prázdna, než vyšel na ochoz.
Jejich rozkazy byly jasné. Měli se s antickou lodí přesunout k dalšímu možnému místu setkání s útočníky. John měl mapu cesty pečlivě nastudovanou. Kývl na přítomné a seběhl do suterénu k antickému křeslu. Sotva do něj dosedl, ozval se jeho komunikátor.
„Plukovníku Shepparde, máme pro vás nové souřadnice. Poletíte na místo posledního útoku…“
John poslouchal instrukce a nastavoval podle nich cíl jejich další cesty. Cítil, jak se motory připravují ke skoku. Poslal krátké upozornění posádce a nechal otevřít okno do hyperprostoru. Těsně před skokem ukončil spojení se Zemí. Poslední věta, která mu zazněla v uších, ho přinutila sevřít držadla křesla víc, než bylo pro průlet hyperprostorem nutné.
V okolí solárního systému s jediným modrobílým sluncem a šesti planetami bylo na první pohled pusto. První tři planety od slunce byly jen holé kameny, na kterých nikdy nebyl ani náznak nějaké atmosféry, čtvrtá byla obrovská, s vysokým plynovým obalem a sadou impozantních prstenců. Šestá byla malá kulička s hustým toxickým příkrovem mraků. Na páté existoval život tak, jak by ho definovala lidská rasa. Bohužel byl u jeho existence správně použitý minulý čas. Rozlehlá města i vesnice s pečlivě obdělávanými poli v okolí zůstávala bez pohybu. Všichni obyvatelé zmizeli.
Na oběžné dráze nad planetou se jako stříbrná tečka vznášela vesmírná loď. Ani ta nevykazovala žádný život. Přístroje v posledním okamžiku převedené do automatického režimu poblikávaly v prázdných místnostech a do ticha se ozývalo pouze tiché bzučení ventilátorů, které chodbami zbytečně proháněly vzduch.
Poblíž poslední planety se otevřelo hyperprostorové okno a v dalším okamžiku se z něj elegantně vyhoupla antická městská loď.
„Žádné známky života,“ hlásil technik u senzorů. „Ani na planetě, ani v jejím okolí.“
„Ještě jednou, a pak znovu.“ John se snažil udržet hlas v konverzačním tónu, ale moc se mu to nevedlo. „Dejte mi spojení na loď,“ poklepal prstem na ovládací pult, za kterým seděl oblíbený Chuck.
„Spojení navázáno,“ reagoval Chuck okamžitě.
Na lodi vznášející se nad opuštěnou planetou se do svistu ventilátorů ozval vzdálený hlas: „Atlantis volá Daedala. Podejte hlášení… Daedale, prosím, ozvěte se… Tady John Sheppard, volám kohokoli na palubě pozemské vesmírné lodi Daedalos!“
Hlas utichl a vládu nad zvukem v lodi opět přebraly ventilátory.