SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

a přesto přese všechno musel po pěti dnech uznat, že nalézt plukovníka Shepparda je prostě nemožné,

Sa trošku preletel (asi).
Je to dobrá časť (ako iste sama vieš).
Teším sa na ďalšiu.

[andoriel]

Děkuju, Azany

Bude veselo

A děkuju, Puk

Další část se rychle blíží. Taky se těším

kdy bude?

[andoriel]

Další kapitola tady bude buď ve čtvrtek večer nebo v pátek ráno

Dobrý, takže na cestu do Pardubic mám co číst

[andoriel]

Bavte se

9. Kde začíná konec

Někde v Evropě
Seděla u stolu a ruce jí jen kmitaly nad tmavým válcem. Zručně přehazovala kousky dřeva omotané nití a každou chvíli do válce píchla nový špendlík s barevnou hlavičkou. Z rádia se linula sladká píseň její oblíbené zpěvačky. Spokojeně si broukala s ní a říkala si, že práce přibývá rychleji, než doufala.
V rádiu zachrastilo a odpolední klid přerušil nakřáplý hlas.
„Cože?“ zeptala se nechápavě. Nerozuměla ani slovu. Hlas nebyl školený a vůbec nezněl jako všichni uhlazení moderátoři v rádiu. Prskal a šuměl jako jarní potok, který jí tekl pod oknem, jenom nebyl tak uklidňující. Pokrčila rameny a pokračovala v práci. Jestli je to něco důležitého, však oni to zopakují.
Ruce se jí znovu rozběhly a dřevěné paličky klapaly v uspokojivém rytmu. Krajka jí pod prsty rostla a nabývala správných rozměrů. Už bylo na čase, oslavy se blížily a nemít na nich krajkový pás by lidé z okolí považovali za předzvěst neštěstí.
Po další hodině se postavila, protáhla se a v rozlehlé kuchyni si do velké sklenice nalila vodu ze džbánu. Cestou zpátky k práci přejela rukou po hotových krajkách. Ležely vyskládané na víku malované truhlice a bílá barva nití z nich přímo svítila.
„Ještě dva kousky a bude hotovo,“ řekla si pro sebe. Měla trochu škodolibou radost, protože sousedka, která vyráběla háčkované krajky na zástěry, byla sotva v polovině. Jak ji krajkářka znala, poslední noci nebude spát, aby všechno stihla. Paličková Katya se sice poslední dobou necítila právě ve své kůži, ale byla rozhodnutá dokončit práci včas a pokud možno i dříve než háčkovací sousedka.
Zvonění telefonu ji vytrhlo z přemýšlení.
„Ahoj, Katyo, jak jsi na tom?“ ozvalo se ze sluchátka.
O kom se mluvívá, usmála se pro sebe Katya.
„Vůbec nestíhám, holka,“ lhala, jako když tiskne.
Po pár dalších větách položila telefon a znovu sedla k paličkování. Než padne soumrak, uváže ještě hezkých pár uzlíků.
Další den se slunce smálo od rána. Lidé se nesmáli. Někteří byli mrtví, někteří se sotva vlekli a ti, kdo zůstali ušetřeni, s hrůzou sledovali, jak po pár chaotických předjitřních hodinách kolem celé oblasti roste zábrana z ostnatého drátu a vojáků v nepropustných oblecích. Další pečlivě zahalení lidé byli lékaři a vědci, ale ani to místním obyvatelům moc klidu nedodalo. Zátarasy nemizely a ostraha se zvyšovala s každým novým mrtvým.
Jednou z prvních zemřelých byla i krajkářka Katya. Její sousedka Týna s hrůzou v očích všem, kdo byli ochotní poslouchat, vyprávěla, jak k ní chtěla předcházejícího večera zajít. Ještěže si to na poslední chvíli rozmyslela a jenom jí zavolala telefonem!
Paličkované pásy zůstaly nedokončené a na kraj sedlo neštěstí jako dusný závoj.
„Oslavy?“ prskla Týna. „Kdo by slavil? Prý se to teď děje všude. A vůbec, dejte mi pokoj, dneska mi není moc dobře…“

Brazílie
Ann se nedočkavě vrhla k odbavení a do letadla vběhla jako první. Její nadšení lidem okolo kouzlilo na tvářích úsměvy a zvedalo obočí.
Kousla se do spodního rtu, aby celému světu nezačala vyprávět, z čeho má takovou radost. Už několikrát se jí stalo, že se neudržela, ale tentokrát se zařekla, že bude mlčet a užívat si poslední kousek cesty. Krátký přelet co nejblíže k brazilskému pralesu, kde, jak věřila, potká svého prvního volně žijícího jaguára.
Posadila se u okna a zadívala se ven. Očima postrkovala letadlo po krátké ranveji a dál. Chtěla už být v cíli. Těch pár lidí, kteří nastoupili za ní, ji nikterak nerušilo. Vnímala, jak si sedají a polohlasně se baví, ale byl to jenom nepodstatný šum.
Konečně odstartovali. Ann se zabořila hlouběji do sedadla a dlouze vydechla. Zítra touto dobou bude na začátku pralesa. Představovala si sama sebe, jak pod rozložitými vějíři nízkých palem a sleduje průvodce a snaží se zahlédnout známku toho, že je jaguár nablízku.
„Promiňte, není mezi vámi lékař?“ vyrušil ji hlas jediné letušky na palubě. Překvapeně se rozhlédla. O dvě řady dál ležel podivně zkroucený muž a popadal dech.
„Žádný doktor?“ ujistila se ještě jednou letuška a s povzdechem zaklepala na pilotní kabinu, když se nikdo nepřihlásil.
Ann se ještě jednou podívala na muže, a dál už si ho moc nevšímala. Nevěděla, jak mu pomoci.
Za tři dny, když už byla v pralese a s průvodcem hledala své vysněné jaguáry, si na toho muže vzpomněla. Ležela na narychlo zhotoveném lůžku z lián a trávy a marně lapala po dechu. Průvodce se o ni postaral v prvních hodinách, kdy se jí udělalo zle. Uložil ji, podal nějaké léky a vodu. Pak usnula, a když se probudila, byl pryč. Nejdřív si říkala, že šel pro pomoc, ale jak čas utíkal, přepadala ji stále větší beznaděj.
Po dalším probuzení vypila zbytek vody. Vůbec to nepomohlo, tělo ji dál pálilo horečkou. Netušila, jestli se k ní prales opravdu blíží nebo má jen halucinace. Před tím, než upadla do kómatu, nad sebou viděla divoké oči jaguára.

Rusko
„Tak kolik jich máš?“ vyťukal nedočkavě na chatu o ‚stovce knih, které musíte přečíst, než zemřete‘ Prsty bubnoval po stole vedle klávesnice a čekal na odpověď. Druhou rukou sáhl na hromádku knížek a pohladil tu nejhořejší po hřbetu. Byla na řadě.
Odpověď na sebe nechávala čekat, tak volný čas využil k další četbě. Nejdříve každou chvíli zvedal oči k obrazovce počítače, ale postupně se začetl a puštěného internetu si přestal všímat. Až dlouho po půlnoci si promnul unavené oči a omámeně se rozhlédl kolem sebe.
Malá stolní lampička osvětlovala jen nepatrný ostrůvek z celého bytu. Nepotřeboval světlo, svůj domov znal nazpaměť: Obývací pokoj spojený barovým pultem s malou kuchyňkou, ložnici, kam se vešla pávě jenom jedna postel a noční stolek, a předsíň dost prostornou na velkou knihovnu nacpanou až k prasknutí všemi možnými knihami.
Před půl rokem z nich vybral těch sto, které by měl podle jedné internetové stránky přečíst, a vyskládal je vedle počítače. Teď už mu z nich zbývaly přečíst jen čtyři. Pátou držel v ruce. Sáhl pro ozdobnou záložku a pečlivě založil stránku, kde skončil.
Znovu se podíval na počítač a zamračil se. Přes obrazovku se mu táhl nápis „karanténa“.
„Cože?“ zamumlal nechápavě. Najel myší na nápis a klikl. Text, který se objevil, ho nejdříve překvapil, pak rozzlobil a nakonec vyděsil.
Oznamovali mu, že se objevila záhadná nemoc, na kterou neexistuje lék a většina napadených na ni umírá. Tímto jsou všechny rizikové oblasti oříznuty, aby nedošlo k šíření nemoci a ten, kdo čte tento vzkaz, se nachází v některém ze zasažených míst. Podpis mu byl matně povědomý. Nějaká nadnárodní vojenská organizace na ochranu Země, o které něco zahlédl na fóru zabývajícím se komploty a konspiracemi. Tehdy se domníval, že je to nesmysl, teď to celé vypadalo dost skutečně. Alespoň odkazy na oficiální stránky vládních institucí byly pravé.
Nemohl vyloučit, že je to celé vtip, ale musel počítat i s tím, že není, protože o té záhadné nemoci slyšel už den předtím ve správách.
Pro jistotu si celou zprávu přečetl dvakrát, vstal, otevřel dveře do lednice a zadíval se do ní. Nic moc k objevení tam nebylo. Půlka hořčice, jedna zapomenutá nožička párku, kus klobásy a hranolek sýru, Načatou sklenici sladkokyselé zeleniny by už raději měl vypustit do světa, než v ní vzniklá civilizace vyhlásí vzpouru. Až dole našel ještě zavařené maso od sousedky důchodkyně, která se bavila tím, že zavařovala všechno, co jí přišlo pod ruku a rozdávala to každému, kdo šel kolem jejích dveří.
Roztočil vodovodní kohoutek a začal vytahovat hrnce ze všech skříněk v kuchyni. Naplněné vodou je stavěl do řady a nakonec přidal ještě dvě litrové sklenice, které si kdysi dávno koupil.
Za dva týdny speciální jednotka vyrazila jeho dveře. Lednice byla prázdná, po vodě zůstala jen jedna nedopitá sklenice a čtenáře našli v křesle u svítící lampičky s knihou v ruce. Prsty měl stále křečovitě zatnuté do poslední stránky. Ostatní knihy byly pečlivě srovnané v knihovně.

Filipíny
„Jak jsi na to přišel?“ Manažer počítačové firmy vrtěl hlavou nad řešením problému, se kterým přišel jeden z analytiků. Mladík pokrčil rameny. Přece nebude vysvětlovat, že se mu o tom k ránu zdálo, tuto svoji schopnost si nechával pro sebe jako výrobní tajemství svého úspěchu.
„Jestli je to všechno…,“ začal pomalu.
Manažer mávl rukou. „Vypadni,“ usmál se. Věděl, že surfařské prkno opřené za dveřmi se už klepe netrpělivostí, aby mohlo s mladíkem vyrazit do vln.
Rik na víc nečekal. Vyběhl z budovy, hodil prkno na sedadlo spolujezdce u svého kabrioletu a šlápl na plyn. Zbytek dne strávil na pláži a večer se s přáteli přesunul do malé hospůdky. Kamarádka slavila narozeniny a oslava se protáhla až do ranních hodin. Když se vracel pěšky domů, hlavou se mu honilo, co mu nalili do pití. Cesta se před ním divně prohýbala a objevovaly se na ní zvláštní stíny. Opřel se o roh domu a vytíral si rukama oči, aby lépe zaostřil. Než se stačil rozkoukat, na rameno mu dopadla velká ruka v šedivě bílé rukavici.
„Je vám špatně?“ zeptal se zastřený hlas.
Rik pootočil hlavu a zamžoural do průzoru v nepropustné kukle na bledou tvář starší ženy.
„Stacy slavila narozeniny,“ zamumlal sotva srozumitelně. Nohy mu v té chvíli vypověděly službu a Rik se svezl po stěně budovy do dřepu.
„Alkohol?“ žena podezřívavě přimhouřila oči.
Rik zakýval skloněnou hlavou. Na hranici vidění zaznamenal, že žena v bílém odchází. S povzdechem se svezl do sedu a usnul.
„Tvrdil, že slavil něčí narozeniny a opil se.“ Viroložka se mračila na zhroucenou postavu mladého muže. Zůstal sedět na rohu domu tak, jak ho opustila. Přitiskla mu prsty na krk a koutky úst jí poklesly smutkem. Tak mladý, povzdechla si sama pro sebe, jako v poslední době tolikrát, že to přestala počítat.
„Odneste ho.“ Narovnala se a ustoupila z cesty třem dalším lidem v šedém, aby mohli Rika zasunout do neprůhledného pytle a na nosítkách odnést k ostatním mrtvolám. Jejich počet narůstal s každou hodinou a žádný z lékařů ani vědců všech možných oborů nedokázal určit důvod.
Původně ojedinělé případy z různých koutů světa se po třech týdnech rozrostly do něčeho, co nepříjemně připomínalo katastrofické filmy o pandemiích ničících celou planetu.

USA
Cynthie tančila kolem prostřeného stolu na terase ve žlutých šatech. Prostě jim neodolala a musela je koupit. Byly přece žluté! Žlutou milovala od malička. Všechny její fotky zářily jako slunce, protože na všech měla něco žlutého. Francouzským oknem nahlédla do kuchyně a usmála se na Matta. Nožem se žlutou střenkou krájel na žlutý talíř poslední plátky sýru. Když byl hotov, podal talíř dveřmi Cynthii a utřel si ruce do utěrky.
„Musím jít,“ řekl omluvně.
Cynthie svěsila koutky úst. Pořád doufala, že přece jenom zůstane na oslavu jejích narozenin, ale věděla, že jako lékař by měl být jinde.
Všude se toho dělo tolik, až se Cynthie rozhodla, že zprávy prostě přestane poslouchat. Přesto se k ní přes Matta dostávaly aspoň útržky toho, jak celý svět začal umírat na neznámou nemoc. Oslava byla poslední zoufalý pokus o návrat k normálnosti, o který se Cynthie pokoušela, protože ignorovat velké oblasti po celé Zemi, kde cosi likvidovalo téměř všechen lidský život, bylo stále těžší a dlouhodobě neudržitelné. Cynthie věděla, že nežije v bublině, ale dosud pro ni bylo jednodušší to předstírat, než se postavit realitě. Ještě nevěděla, jak se té realitě postaví, ale nějak to bude muset zvládnout.
Pověsila se Mattovi na krk a dlouze ho políbila. „Vrať se brzy,“ zašeptala.
Přejel jí rukama od ramenou až k bokům, krátce ji k sobě přitiskl, a pak ji odtáhl. Neodpověděl. Nebylo co. Oba věděli, že se hned tak nevrátí, pokud se vůbec vrátí. Jel do nejbližší karanténní oblasti a měl spolupracovat s nějakým doktorem Beckettem na ‚zmírnění následků‘ jak bylo hezky popsáno to, že budou třídit relativně zdravé od těch, kterým už není pomoci, a každou vteřinu se modlit, aby mrtvých nepřibývalo víc, než pomocníci stačí odnosit.
Vtiskl ženě ve žlutém malý polibek na tvář a rychle odešel.
Cynthie s ním šla až na příjezdovou cestu a dívala se za ním, dokud jeho auto nezmizelo za nejbližším rohem ulice. Dlouze vydechla a vrátila se domku. Hosté přijdou každým okamžikem a bude to poslední oslava. Poslední, opakovala si. Po zádech jí přejel nepříjemný pocit.

„Doktor Beckett? Jsem Matt Winkler. Prý se mám u vás hlásit.“
Carson zvedl hlavu a kývl na vojenský doprovod. „Děkuju,“ zamumlal a podíval se Mattovi do očí tak smutně, že měl doktor Winkler chuť zároveň couvnout a také stisknout doktoru Beckettovi ruku, aby věděl, že v tom není sám, ať už ‚TO‘ znamenalo jakkoli obtížný problém.
„Nikdo si neví rady, doktore,“ řekl prostě Carson. „Lidé umírají po stovkách. Možná už po tiscích a zatím nevíme proč. Některým je špatně a v rozmezí hodin až dní zemřou, někteří to zdánlivě překonají a… pak zemřou také. A některé z těch, kteří jsou v pořádku, najdeme další den mrtvé. Žádná rozpoznatelná příčina. Prostě najednou přestanou fungovat. Nedá se vysledovat žádný zdroj, žádný původce. Pacient nula neexistuje. Jestli jste se ušklíbal nad ‚zmírněním následků‘, pak vězte, že nic jiného dělat nemůžeme.“
Carson zmlkl, aby si Matt mohl urovnat myšlenky. Co už nedodal, bylo, že podobně to vypadá na všech planetách Mléčné dráhy. Alespoň na těch, o kterých věděli. Celá galaxie vymírala a žádná rasa s tím nedokázala nic udělat.

trochu depresivní ale jinak vynikající díl

Aj keď sa na poračovania teším, tomuto (za normálnych okolností) by som sa rád vyhol.
Takže to nakoniec naozaj začalo. No, čo už. Teraz len počkať a dozvedieť sa v pokračovaní čo bude nasledovať.

Za kvalitnú poviedku.

Len naozaj je tu "mierne" deprimujúci dej.

Co se to zase děje, momentálně se zase vyhlazuje zem a nikdo neví co je to za nemoc to mě začíná opravdu deprimovat, protože poslední co jsem četl něco podobnýho je od kasparove, ale to s LA kdy mě taky opravdu pobouřila, hlavní j aby tady nemoc brzy odešla, a nevymysleli ji Shermaall nebo Noxové s Tolány?

[andoriel]

Děkuju, posedlíku
Ano, trochu depresivní, přiznávám

Děkuju, Puk
Jo, už to začalo... a už aby to zase končilo. Ale to bude ještě chvíli trvat

Děkuju Ondro
Že se vyhlazuje Země? Ne.
Uvidíš, kdo to odskáče, kdo přežije a kdo za to může.

Rozhřešení bude v kapitole 13. (jak jinak )

[Aiwendill]

ehmmm... k celej tej pandémii či ako to zjednodušene nazvať, som ti už napísal svoj názor kedysi dávno cez mail. ale zopakujem to ešte raz. Vôbec sa mi to nepáči. Nemám rád, keď ľudia na Zemi zomierajú, nemám rád choroby a vôbec... Mám k tomu asi rovnaký názor ako ty k zabíjaniu Wraithov...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Jak už jsem někde napsala, život většiny Wraithů je mi celkem ukradený. Možná se o tom přesvědčíš sám, až Ti přijde další mailík
A co se té záhadné nemoci týká, taky se mi moc nelíbí, ale co nadělám. Mléčná dráha zřejmě potřebuje pandemii

[andoriel]

Dobré ráno. Bavte se

10. Známí i neznámí

„Máte něco? Řekněte mi, že něco máte!“ Carolyn Lamová se podívala na Jennifer McKayovou se zoufalstvím v očích. Jennifer jen potřásla hlavou. Slova nebyla schopná. I jí zasáhl kritický stav generála Landryho a také technika Chucka, kterého znala z kontrolní místnosti Atlantis. Oba byli nakažení tou neznámou nemocí a bylo jen otázkou času, než skončí jako většina bytostí v Mléčné dráze. Trochu naděje dávalo to, že oba stále bojovali, ale doktorky Lamová a McKayová už viděly umírat i větší bojovníky.
Jennifer navíc nemohla zahnat myšlenky na Atlantis zaparkovanou u Marsu. Celá její posádka byla v karanténě a měla přísný zákaz na Zemi jen pomyslet, natož se k ní přiblížit. Podle posledních zpráv tam žádná epidemie nebyla a každý doufal, že to tak i zůstane.
Jak se nákaza dostala na základnu SGC, nebylo jasné, ale byla tam a začínala si vybírat svoji daň.

Doktor Zelenka byl zdravotně v pořádku a dostal nejhorší úkol svého života. Monitoroval všechny zprávy o světové pandemii a ukládal je pro další rozbor. Nejhorší na tom bylo, že se na tuto činnost přihlásil sám a dobrovolně. Jeho zvědavost zase jednou zvítězila nad pudem sebezáchovy. Jediné pozitivní bylo, že mu tato práce často připomínala Erin a Andoriel. Někdy mu obě knihovnice scházely způsoby, o kterých předtím ani nevěděl.
Seděl sám v jedné z místností budovy narychlo zbudovaného Celosvětového epidemiologického centra (WEC), které vzniklo v blízkosti města Zlín ve Střední Evropě. Bylo trochu udivující, že Centrum není v USA jako všechny důležité instituce, ale americká strana rozhodla, že WEC bude v Evropě. Bližší výběr lokality byl pro doktora Zelenku překvapením, i když se nedokázal rozhodnout, jestli příjemným nebo znepokojujícím.

Všechny televizní kanály na celém světě přinášely zprávy o šířící se epidemii, počtech mrtvých a uzavřených oblastech. Různí odborníci se předháněli v doporučeních, jak se vyhnout nákaze, ale pod všemi důležitě se tvářícími radami byla silně znát beznaděj. Zatím se nikomu nepodařilo určit zdroj nemoci a dokonce ani příznaky. Uzavřené oblasti byl jen prázdný pojem, protože sebepřísněji hlídaný prostor nedokázal zabránit, aby epidemie nepropukla hned ve vedlejším městě nebo o sto kilometrů dál.
Lékaři i ostatní vědci z celé Země byli zoufalí. Počet lidí se začal rapidně snižovat. Jeden z komentátorů si vzal jako příklad Paraguay, kde z necelých osmi miliónů obyvatel zbylo miliónů stěží pět. Lidé se bouřili nebo propadali apatii, počet sebevražd dosáhl neuvěřitelného čísla a to s každým novým dnem stoupalo.

„Jako by nebylo i tak dost mrtvých,“ zabručel si pro sebe policista z Manitouwadge a udělal další krok do studené vody. Natáhl ruku a opatrně vzal mrtvolu za límec u košile. Když se mu podařilo ji vytáhnout vody, otočil ji tváří vzhůru.
„Ale ne, mladý Louis, kde ten se tady vzal?“
‚Mladý Louis‘, syn manželů Sascenových už pár let nebyl doma. Policista slýchal, jak pan Sascen vypráví sousedům, že Louis učí ve škole v Hongkongu angličtinu. Nechtělo se mu tomu věřit, ale nic neříkal. Ať se kluk živil kde a jak chtěl, hlavně, že přestal viset rodičům na krku. K jejich návštěvě si nevybral nejlepší čas. Polovina města byla v pánu a druhá polovina se doma za zataženými závěsy třásla strachy.
Manžele Sascenovi byli jedni z prvních, které pandemie zastihla a připravila je o život. Louis přijel pozdě, už se s nimi nestačil rozloučit a jediné, co pro ně mohl udělat, bylo uspořádání malého rozloučení, na které stejně nikdo nepřišel. Většina obyvatel městečka věděla, že se se Sascenovými brzy potká.
Policista zběžně mladíka prohlédl, aby vyloučil, že byl zavražděný, a když na něm nenašel žádné známky boje nebo obrany, volal rovnou ‚odtahovku‘. Pohřební službu už dlouho nikdo jinak nenazval.

„Jestli nám dojde jídlo, tak -,“ Rodney nedořekl větu, ale zato výhrůžně zakoulel očima. Chlapík stojící za pultem v jídelně ani nezvedl oči. Takových řečí slýchával spoustu a dávno ho přestaly zajímat. Vždyť to bylo jednoduché. Jídlo buď bude, nebo nebude. Až páni vědci a vojáci všechno sež… snědí, budou mít útrum.
Jay Felger už seděl u stolu a zamyšleně žvýkal kousek tuhého plátku masa. Opravdu se snažil na Zemi nemyslet, ale nemohl si pomoci, aby se mu před očima pořád neobjevovaly tváře Samanthy Carterové a doktorky Lamové a pokaždé ho sevřel strach. Jeho představivost mu předváděla strašlivé scénáře jejich hrozné smrti.
„Nech toho!“ vyjel na něj Rodney, sotva dosedl proti němu. „Už zase myslíš na to, jak tam všichni umírají,“ pokračoval, jakmile Jay zamrkal a vrátil se myšlenkami zpátky do jídelny Atlantis. K tomu, aby věděl, na co Jay myslí, žádné čtení myšlenek nepotřeboval. Doktor Felger se tvářil dostatečně výmluvně.
Doktor Felger si povzdechl a sklonil hlavu. Jeho vidlička cinkla o talíř a nedojedený kousek masa se zabořil do hromádky bramborové kaše. „Jsou tam tak samy,“ zašeptal zlomeně.
„My jsme tady taky sami,“ začal Rodney, ale zmlkl a zadíval se na Jaye pozorněji. „O kom to vůbec mluvíš?“
„O Sam a Carolyn,“ přiznal Jay ještě tišším šeptem.
„Jennifer,“ hlesl Rodney. Ruce mu klesly do klína.
„Nové zprávy ze Země, jestli je chcete slyšet.“ Na jejich stůl dopadly dvě široké dlaně, jak se o něj podplukovník Lorne opřel. Střídavě se díval z obličeje jednoho doktora na druhý a říkal si, že jejich nečekané odříznutí od blízkých má horší důsledky, než očekával.
„Máme je chtít slyšet?“ zeptal se opatrně Jay.
Evan se pokusil o úsměv a otočil se k Rodneymu. „Jennifer McKayová je živá a zdravá a má spoustu práce, jako většina lidí, kteří uvízli zavření v SGC. Pandemie se jim sice nevyhnula a mají první mrtvé, ale nějak to zatím zvládají.“
„Mrtvé?“ zamračil se Rodney, „Kdo?“
„Pár lidí z technického. Myslím, že znáte Chucka,“ Evan se zarazil a tiše doplnil: „Znali jste.“
Rodney hlasitě polknul a přikývl.
„Generál Landry na tom není dobře, ale stále bojuje. Doktorka Lamová se od něj skoro nehne,“ pokračoval Lorne.
„A co ostatní?“ Jayovy oči se rozšířily, když se s očekáváním zadíval na podplukovníka.
„Doktor Zelenka je ve WEC. Posílá nám zprávy a my zase posíláme zprávy jemu. Je v pořádku,“ doplnil, než se někdo stačil zeptat. „Generál O’Neill sedí v Pentagonu. Jsou tam jako v bunkru a žádná nemoc tam nedorazila.“ Chtěl říct ‚ještě nedorazila‘, ale včas se zarazil. „Samantha Carterová a Daniel Jackson hledají lék všude, kde je napadne,“ dodal honem, aby si doktoři nevšimli jeho drobného zaváhání. „Doktor Beckett je v jedné z ohrožených lokalit. Vyžádal si nějakého lékařského odborníka a společně se snaží pandemii přijít na kloub uprostřed toho všeho.“
„A co na jiných planetách? Nějaké novinky?“ Rodney přimhouřil oči v očekávání, že některá z ras Mléčné dráhy byla při léčbě úspěšná.
Podplukovník Lorne smutně potřásl hlavou. „Máme pravidelné spojení se stanovištěm Alfa, planetou Noxů, Jaffy na Dakaře a ještě několika dalšími planetami. Všude je to stejné, až na… na našem stanovišti Alfa zůstal naživu jen jeden člověk. Ten podnikatel – jak se jmenoval?“
„Alec Colson?“ navrhl Jay Felger.
Evan přikývl. „Nedostal povolení projít jinam. Nejsem si jistý, jestli tam bude při dalším otevření Brány.“
Nad stolem s nedotčeným jídlem se rozhostilo ticho.
(poznámka: Alec nemá s Aiweho Aničkou nic společného. Rozhodně se v něm neskrývá antický taťka, nebude mít v sobě žádnou bakterii a ani se nesetká Keránci.)

„Co je jim platné, že čtou Murakamiho a poslouchají vážnou hudbu, když umírají po tisících?“ zeptal se Daniel Jackson. Ani nevěděl, že mluví nahlas. Samantha se po něm podívala a neodpověděla. Jejich malé dvoumístné letadélko se blížilo k Eiffelově věži a Sam v křesle pilota si právě všimla, že jedna z postaviček na jejím vrcholu provádí podivné věci.
„Co to dělá?“ vyhrkl Daniel. I on si všiml postavičky, které se právě podařilo dostat přes zábrany, stoupla si na vzpěru a po hlavě se vrhla dolů.
Sam zaklela a navedla letadélko, aby Eiffelovku obletěla víc vlevo.

Ve velkém podkrovním bytě v blízkosti jedné z největších pařížských dominant – Notre Dame - se právě speciální zásahová jednotka v černých ochranných oblecích probourala dovnitř.
„Policie! Vstupujeme do vašeho bytu!“ vykřikl velitel, i když ze zkušenosti posledních čtyř týdnů věděl, že je to zbytečné.
Sotva dořekl poslední slovo, jeho muži se rozběhli, aby co nejrychleji nalezli obyvatele bytu a mohli zavolat další partu, která měla na starosti odnesení těl.
„Tady!“ ozvalo se z kuchyně. Tři z pěti vojáků už tam postávali. „Budeme potřebovat i odchyt,“ řekl jeden z nich veliteli.
Nad mrtvolami dvou lidí, na některých místech okousanými až na kost, se krčilo několik rozježených koček. Té nejbližší z tlamičky visel kousek napůl rozžvýkaného masa. Sotva se na ni velitel podíval, s mlasknutím ho spolkla a zasyčela na vojáky, jakoby jim chtěla dát najevo, že tato kořist je její.
Velitel procítěně zaklel.
Poslední voják do kuchyně sotva nahlédl, otočil se a přitiskl si k uchu komunikační zařízení zabudované v nepropustné helmě. Ohlásil místo a čas nálezu a zavolal speciální odchyt. Přitom se stále nenápadně posunoval směrem ke dveřím. Myslel si, že už ho nic nepřekvapí, ale jeden pohled do kuchyně ho přesvědčil o opaku. Vypnul komunikátor a naprázdno polknul, aby se zbavil nepříjemné pachuti v ústech.

Carson Beckett se ohlédl přes rameno a s uspokojením zaznamenal, že Matt Winkler si tiše povídá s malým chlapcem a jeho matkou. Oba přišli do nemocnice už ráno a trpělivě čekali, až si na ně někdo z doktorů udělá čas. Carson k nim několikrát zamířil, ale vždycky ho odvolaly jiné povinnosti. Mattew se také celý den nezastavil. Pokud nebyli u kritických pacientů, snažili se v laboratoři prozkoumat co nejvíc posbíraných vzorků.
Matt si k chlapci sedl a prstem šťouchl do něčeho, co z dálky vypadalo jako zmuchlaný papír. Carson chtěl přejít k nim, ale zdravotní sestra mu do ruky strčila kartu nového pacienta. Jen ji letmo přelétl očima a už chtěl říct, že ten patří na jiné oddělení, když se zarazil. Nemůže přece odmítnout někoho, kdo přišel pro pomoc.
„Kde je?“ zeptal se sestry, a pak se propletl mezi lidmi čekajícími u příjmu a zmizel za jedním z bílých závěsů.
„Dobrý den, jsem dok… Sáro, co tady děláš?“ zeptal se překvapeně, když na lůžku uviděl bývalou ženu generála O'Neilla. Znali se od doby, kdy se Atlantis vrátila z Pegasu, a generál doktora požádal, aby Sáře pomohl s drobným, ale úporným problémem, ze kterého se nakonec vyklubala divná forma alergie. Její původní doktor si buď nevěděl rady, nebo se tím prostě jen zabývat nechtěl a Sára už byla celá utrápená. Carson věděl, že na některé věci je lepší použít zdravý rozum a trochu znalostí babek kořenářek než se striktně řídit vědou, a Jackově bývalé paní se do dvou týdnů ulevilo.
Teď ovšem nevypadala, že by jí bylo moc dobře.
„Byla jsem tu na návštěvě u známých a najednou mě zvedali ze země. Vůbec nevím, co se stalo. Všechno mě bolí,“ skončila s tváří zkřivenou omluvným úsměvem.
„To bude v pořádku,“ poklepal jí Carson po ruce ležící na okraji lůžka, zkontroloval, jestli jí vzali krev na rozbor, a se slibem, že se co nejdřív vrátí, odešel.
Doktor Winkler stále klečel u stolku, kde předtím seděla matka se synem, ale ti dva už tam nebyli. Místo nich si na uvolněná místa sedl mladý pár a trochu vystrašeně pozoroval klečícího doktora.
Carson k němu došel a položil mu ruku na rameno. „Matte, stalo se něco?“ zeptal se jemně.
Kolega k němu zvedl hlavu, postavil se a beze slova mu podal ten zmuchlaný papír, do kterého nedávno šťouchal prstem.
Carson sklopil pohled a zjistil, že papír není zmuchlaný. Byl z něj krásně poskládaný pták s roztaženými křídly. Origami. Znovu se podíval na Matta.
„To ten hoch?“ zeptal se.
Matt kývl, nadechl se, a pak ze sebe vypravil: „Před chvílí ho odnesli tam.“ Očima se dotkl služebního východu, kudy pacienti odcházeli pouze jedním směrem: na hřbitov. „Matku odvezli na intenzivní péči, ale nemá naději,“ dořekl Matt a stiskl rty, až mu zbělaly.
„To je mi líto,“ povzdechl si Carson. „Znal jsi je dobře? Nějací příbuzní?“
„Ne, nikdy předtím jsem je neviděl.“

V brazilském pralese začínal nový den.
Ann otevřela oči a po dlouhé době se cítila téměř normálně. Opatrně se posadila a otvory v chatrči splétané z pružných prutů vyhlédla ven.
„Dobré ráno,“ ozvalo ze vchodu.
Otočila se a uviděla průvodce. Dřepěl v nízkém vchodu a široce se na ni usmíval. Byl rád, že už se probudila. Ještě nikdy se mu nestalo, že by ztratil toho, kdo mu byl svěřen, a rozhodně s tím nechtěl začínat ani teď.
„Dobré ráno,“ odpověděla. Hlas ji ještě zrazoval, ale nemohla chtít všechno hned. „Jak jsem se sem dostala?“ zeptala se na první věc, která ji napadla.
„Slíbil jsem pomoc,“ pokrčil průvodce rameny. „Zdejší šaman je ten nejlepší léčitel, jakého znám.“
„A jak dlouho tady jsem?“ ptala se Ann dál.
„Dvacet dní. Byla jste moc nemocná. Musel se vydat až do hodně vzdálených končin, aby vám přinesl správný lék.“
„Dvacet dní,“ hlesla Ann. Nedokázala uvěřit, že byla mimo tak dlouho.
„Chcete ho vidět?“ zeptal se jí průvodce. „Ten lék,“ upřesnil, když uviděl její nechápavý pohled.
„Jasně že chci. Ano,“ souhlasila Ann a po dlaních a kolenou lezla z nízké chatrče.
Před ní ji přivítaly paprsky ranního slunce, prostranství z udusané hlíny a kolem její provizorní ložnice všude rozeseté drobné žluté a růžové květy, které omamně voněly.
„To je lék?“ zeptala se zmateně. Průvodce se na ni znovu usmál.

pěkny díl ,ale trošku smutný

[andoriel]

Děkuju, endýsku

No, teď to ještě chvíli žádná velká legrace nebude Ale znáš to - vždycky může být ještě hůř

Už není tak deprimující jako minule , ale stejně nesouhlasím s tím co se chystáš udělat to za prvé, ale mám dojem že ten šaman má správný lék na celou pandémii takže se těším na to co bude následovat

[andoriel]

Děkuju, Ondro
Ty víš, co se chystám udělat? Zatím to vypadá, že celou Mléčnou dráhu skvěle vylidním, i když je pravda, že šamani by se neměli podceňovat.

něcos mi naznačoval to víš mám ale také neblahé tušení je tu ještě jedna možnost, pozveš : Blahoslavení budiž ti co kráčejí po pravé cestě, jenž jenom ti budou spaseni. Vím že plameny nevědomosti nepálí.

Asi chápeš koho myslím

[andoriel]

Ale ne, Ondro, žádné povznesené bytosti se o fyzickou část Mléčné dráhy nestarají a starat nebudou Rozhodně nehrozí, že bych zvala Ori. Nemám je ráda

vynikající díl trochu depresivní ale konec byl s příznakem naděje

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Pořád mě napadá stará známá hláška, kterou jsme používali na vandrech: Bude hůř. A bylo.

já taky jednu znám: Zase bude líp

[andoriel]

Na to je odpověď stejná: A bylo.

[Aiwendill]

Ponechám vás vo vašom optimistickom svetonázore. Vieme svoje, však AUTORKA???

[andoriel]

Vůbec nevím, co tím myslíš, Aiwe

Optimismus je přece nádherná věc, která by se neměla nikomu brát