SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[Aiwendill]

MUEHEHEHEHEHEHE!!!

ale vieš dobre, na čo narážam. Na to, čo bude nasledovať...

[andoriel]

No přece pohádka, jako vždycky

[Aiwendill]

to je síce pravda, ale vieš dobre, že nie je pohádka ako pohádka...

[andoriel]

Protože je dneska osmého... osmnáctého.... dvacátého osmého....

APRÍL!

Bavte se

11. Ztráty a nálezy

„Poslední zprávy z pandemií zasažené Země,“ řekl hlasatel největší televizní společnosti a pokusil se usmát do kamery. Měl na sobě vytahané tričko a džíny, ale nikomu to nevadilo, všichni čekali, co řekne. V posledních hodinách se občas objevila mezi všemi hromadami mrtvých a umírajících nenápadná zprávička, že by snad někde mohl být nějaký lék. Hlasatel je ale zklamal. Pokračoval tím, co slyšeli už několikrát: „Země je na pokraji apokalypsy. Téměř polovina všech obyvatel je mrtvá a další umírají. Už nejsou vylidněné jen vesnice, ale i města. Dochází k rabování a násilnostem, proti kterým nemá kdo zasáhnout. I zdraví lidé umírají kvůli psychickým kolapsům, které se vzápětí odrazí na jejich tělesné schránce ve formě infarktu nebo mrtvice.“ Hlasatel se odmlčel a upřeně se zadíval do kamery: „Lidi, copak je civilizace opravdu tak tenká slupka, že se jí většina zbaví při nejbližší příležitosti? Nestačí vám, kdo přežíváte, ti mrtví kolem vás, že vytváříte ještě další?“
„Slyšíte to?“ Vysoký hubený muž ve vojenském si stoupnul na židli ve společenském sále malého městečka uprostřed Oklahomy. „Máme spolupracovat. Máme se chránit. Je tady snad ještě někdo, kdo chce něco podnikat na vlastní pěst?“ Výhrůžně se rozhlédl okolo sebe.
Nikdo neodpovídal. Zbývající obyvatelé městečka se dívali do země, aby nemuseli pohlédnout do očí nejbližšímu sousedovi a stydět se ještě víc, že nijak nereagují. Zůstalo jich málo, a když přišla hrstka vojáků a chtěla se v městečku usadit, zpočátku byli rádi, že je ochrání před drancováním, o kterém slyšeli každou chvíli. Vojáci městečko obhlédli, a než se místní vzpamatovali, stály na všech přístupových silnicích a cestách zátarasy a okolní pole a lesy křižovaly ozbrojené hlídky.
„Nikdo tady vlastní pěst už dávno nemá,“ ušklíbl se další voják. „Sedni si, Andy, a řekni nám, co máš na srdci.“
Andy, původně seržant Andrew McMaholn, sestoupil ze židle, ale zůstal stát vedle ní, aby na něj všichni dobře viděli. Jeho proslov byl kombinací nesmyslných blábolů a výhrůžek, a celý byl prodchnutý velkohubým vlastenectvím se zaměřením na nedostatky současné vlády. Takových už od něj obyvatelé městečka slyšeli několik, ale nikdo se neodvážil promluvit, dokud měl Andrew slovo. Takoví odvážlivci už mezi nimi nebyli.
„Tak,“ uzavřel spokojeně po půl hodině, „teď všichni víte, na čem jsme a co nás čeká. Budeme v bezpečí, dokud bude každý plnit svoje povinnosti. Tak do práce, lidi!“ rozpřáhl ruce.
Místní se zvedali a trousili k východu, šťastní, že už je konec. Nikdo nevěděl, jaké povinnosti a práci měl ten divný voják na mysli, a všem to bylo jedno. Kromě pár army-cvoků by stejně nikdo nic nedělal, i kdyby měl jasné rozkazy.
Na čem jsou, věděli všichni moc dobře. Městečko zůstávalo zabarikádované, nikdo se nedostal ven a dovnitř se nedostalo ani zásobování ani lékařská pomoc, takže nemocných a mrtvých přibývalo čím dál víc. I mezi vojáky už si pandemie začala vybírat oběti a místní se báli o to víc, protože bylo jen otázkou času, kdy se seržant rozhodne, že za smrt jeho vojáků mohou oni. Spokojenost z vojenské ochrany velice brzy vystřídalo rozčarování a strach.
„Je to jak ze špatného filmu,“ dovolila si zašeptat mladá žena ve vytahaném šedém svetru svému příteli. Mlčky jí stiskl ruku, a co nejrychleji ji vedl domů. Nebylo mu dobře a nechtěl, aby to na něm někdo poznal. Ke špatnému filmu patřilo i to, že nemocní v městečku nebyli žádaní.
„Nebo v hororu od pana Kinga,“ povzdechla si žena a popoběhla, aby příteli stačila.

„Brazílie?“ Samantha Carterová si přitiskla sluchátko víc k uchu a zamračila se soustředěním. Doktor Zelenka tvrdil, že v Brazílii je žena, která se vyléčila. Informace přicházely z prověřeného zdroje, Radek nemluvil do větru a v této situaci si jistě všechno několikrát prověřil, než zprávu poslal dál.
„Kdo o tom ještě ví?“ zeptala se Sam. Odpověď neslyšela. Prudká bolest ji ohnula až k zemi, a pak jí podrazila nohy. Telefon jí vypadl z ruky. Ležela na boku a lapala po dechu neschopná pohybu.
„Haló! Plukovníku Carterová, jste tam? Samantho!“ ozývalo se ze sluchátka. Samo odpovědět nedokázalo a žena, která ležela vedle něj, stále nebyla odpovědi schopná.
Radek se podíval na displej svého aparátu a zaklepal rukou, ve které telefon držel. Bylo to jako vzpomínka na staré časy, kdy se televize opravovaly dobře mířenou ranou shora nebo zboku přístroje, aby začaly znovu fungovat. Bohužel, takové vychytávky už dlouho nefungovaly a telefon zůstal hluchý. S pokrčením ramen hovor zrušil a zadíval se na televizní obrazovku, kde právě probíhalo zpravodajství o nejnovějších ztrátách.
Další zpravodajství v trochu jiné formě přicházela z jiných planet. Některé rasy byly na vymření, některé už dokonce vymřely, ale žádná ze známých planet nezůstala ušetřena. Jediné pozitivum, pokud se tomu tak vůbec dalo říkat, bylo, že útoky Shermaal ustaly s nalezením zajatců v přepravní lodi. Od té doby už nikdo v Mléčné dráze žádnou nepřátelskou loď nezaznamenal.
Radek vzal tablet, zase ho odložil a přitáhl si blok a tužku. Před chvílí si začal jen tak čmárat, co ho právě napadlo, a vzor, který v té změti čar, kroužků a šipek uviděl, ho inspiroval k mnohem propracovanějším tahům. Blok mu už nestačil, tak celou vznikající konstrukci začal přenášet do počítače jako trojrozměrný obraz. Co z něj vyplývalo, bylo stále jasnější a dokonce i logické, když to viděl před očima, ale žádnou radost z toho neměl.
Samantha se posadila a hrábla po mobilu. Spojení bylo přerušeno, tak vytočila Radkovo číslo, aby si vyslechla záznamník. Tiše hekla, když se zvedala na nohy, a vyzkoušela jiné číslo – linku na centrálu WEC, odkud by ji mohli přepojit přímo na Radkův stůl.
„Kde přesně je?“ zeptala se, sotva se jí ozval.
„Co? Kdo?“ Radek byl duchem někde jinde. Vypadalo to, že ho najednou hledání léku nezajímá.
„Ta žena. Brazílie je moc široký pojem,“ upřesnila Sam svůj dotaz a na rub účtenky, kterou našla v kapse, si poznamenala jméno ženy i místa.
‚Daniel bude vědět, kde to je‘ pomyslela si, poděkovala Radkovi a zavěsila. Na svoji nedávnou slabost se rozhodla nemyslet. Určitě to bylo jen vyčerpání a stres.

Daniel věděl, kde se místo nachází a jak se k němu dostat, takže jim se Samanthou trvalo jen dva dny, než stáli uprostřed ulice maličkého brazilského městečka a rozhlíželi se kolem sebe.
„Dobré odpoledne, hledáme Ann,“ obrátil se portugalsky na prvního člověka, kterého zahlédli v pootevřeném okně. Starší žena okno otevřela o pár milimetrů víc a nesrozumitelně něco zamumlala.
„Hmm, děkujeme.“ Daniel nakrčil čelo, jak přemýšlel, co měla odpověď znamenat. Žena mávla rukou a Daniel pochopil, že to mělo být určení směru. Rychlým krokem se vydal na stranu, kterou mu ukázala.
Došli se Samanthou skoro na okraj městečka a právě je napadlo, jestli je žena prostě jenom neposlala pryč, když v jedné z postranních uliček uviděli na rozviklané židli na verandě sedět drobnou hubenou dívku. Rovné, špinavě blond vlasy měla stažené do rozpadajícího se culíku, světlý obličej měla plný pih, stejně jako odhalené paže a lýtka. Halena i krátké kalhoty jí byly až směšně velké a celkově na ní bylo vidět, že v poslední době nedobrovolně ztratila mnoho ze své původní váhy.
„Dobrý den, vy jste Ann?“ zeptal se Daniel.
Dívka se na něj podívala a nakrčila čelo. „Ano,“ řekla pomalu. Portugalština jí pořád dělala problémy. Ten muž naštěstí dál mluvil anglicky.
„Jsem doktor Daniel Jackson a tohle je plukovník… doktorka Carterová.“ Daniel se rozhodl použít raději vědecké tituly než vojenskou hodnost, aby Ann zbytečně nepoplašil. Nic na to neřekla, tak pokračoval: „Co tady děláte, Ann?“
„Čekám na letadlo,“ povzdechla si. „Už bych chtěla být doma, vůbec o nich nemám zprávy. Tady většinou nefunguje ani rádio. Aspoň mi to tvrdí,“ ohlédla se po vchodových dveřích překrytých sítí proti hmyzu.
„Letadla teď nelétají nikde,“ ujistila ji Sam.
„Prý jste byla nemocná,“ nadhodil Daniel.
Ann pokrčila rameny. Skoro nic si z té doby nepamatovala. „Chtěla bych domů,“ zopakovala.
„Vezmeme vás odtud pryč. Máme blízko městečka malé soukromé letadlo. Ale nejdřív bychom potřebovali vědět něco blíž o vaší nemoci a hlavně o uzdravení,“ řekla Sam.
Ann zvedla hlavu v naději, že se dostane domů, ale při posledních Samanthiných slovech se schoulila na židli. „Jsem nakažlivá?“ zeptala se vyděšeně.
„To nevíme,“ přiznal Daniel. „Ale mohli bychom to zjistit. Vezmeme vás do WEC a…“
„A už mě nikdo nikdy neuvidí,“ skočila mu Ann do řeči.
Daniel zakoulel očima a Sam si vzdychla. Napadlo je, že nejenom výroba vakcíny, pokud se ukáže, že Ann opravdu byla nemocná a něco z džungle ji vyléčilo, ale i přesvědčení dívky ke spolupráci bude náročné. Celou dobu, co nemoc řádila, byla odříznutá od zpráv ze světa a zatím nechápala, co se děje.
Ann se od nich odvrátila a zamyšleně se dívala před sebe. Z blízkého domu se ozval kvílivý ženský pláč, po pár vteřinách se k němu přidal i mužský hlas a vzápětí vyšli ze dveří muž a žena. Muž držel v náručí tělíčko asi pětiletého chlapce a pomalu s ním šel ulicí. Žena se potácela za ním a nepřestávala kvílet.
„Děje to všude. Jestli jste se uzdravila a poletíte s námi, snad to zastavíme,“ řekl tiše Daniel. „Najdeme lék, ale jenom, když nám s tím pomůžete.“
Ann sledovala smutnou dvojici, dokud nezmizela za rohem, pak vstala, pomalu se narovnala a podívala se postupně Sam i Danielovi do očí.
„Sbalím si věci,“ řekla a zmizela ve vstupních dveřích.

„Rodney, prosím, zkontroluj to. Už mám pocit, že mě šálí smysly, ale vychází to pořád stejně. Potřebuju, aby se na to kouklo jiné oko.“
Radek mluvil z nahrávky, kterou doktor McKay před chvílí obdržel. Na monitoru se tvářil vážně a Rodneymu se zdálo, že skoro vyděšeně. Vyděsit doktora Zelenku nebylo lehké, Rodney ho vlastně ještě vyděšeného neviděl. Ani když je na Atlantis napadnul ten antický virus, který každého, kdo neměl ATA gen, sprovodil velice nehezkým způsobem ze světa. Radek antický gen neměl, jeho umělé doplnění pomocí injekce u něho nefungovalo a čas, kdy virus zaútočí, se rychle blížil. Jestli se Rodney dobře pamatoval, doktor Zelenka byl tehdy bledší než obvykle, ale jinak vypadal celkem klidně.
Doktor McKay se zadíval na ikonku přiloženého souboru a na okamžik zaváhal, než na ni klikl. V tom krátkém zaváhání si vzpomněl na Jennifer. Představil si, že stojí vedle něho a pokládá mu ruku na rameno. Byla tam dole na Zemi uprostřed umírající planety. Třeba Radek přišel na něco, co jim všem pomůže.
Otevřel přiložený soubor a zadíval se na simulaci, která byla pod ikonkou skryta. Byla značně rozsáhlá a někdy až chaotická a Rodneymu chvilku trvalo, než se v ní zorientoval, pak se mu ústa pootevřela překvapením. Už chápal Radkovo zděšení, protože cítil totéž.
Pustil si ji ještě dvakrát a pokaždé si do svého tabletu naťukal pár poznámek. Tiše si přitom hučel nadávky, že ho to už dávno nenapadlo.
Příchodu doktora Felgera si všiml, až když ucítil jeho dech na zátylku. Vyděšeně nadskočil, protože se tak soustředil na probíhající simulaci, že přestal vnímat okolí.
„Nedýchej mi za krk!“ vyštěkl rozčileně.
„Myslel jsem, že tu máš puštěnou nějakou hru,“ přiznal Jay a ukročil stranou. Oči z obrazovky nespustil. „Tohle není hra, tohle je -“ Zadrhl se a nedokázal pokračovat.
Rodney se na něj podíval a dotkl se komunikátoru v uchu.
„Podplukovníku Lorne, máme zajímavé informace, se kterými bychom rádi seznámili širší okruh zde přítomných. Mohli bychom se za půl hodiny sejít v zasedačce?“
Evan povytáhl obočí. Rodney mluvil tak zvláštně, že ho hned napadlo, jak vážné ty informace budou. Než se spojení přerušilo, uslyšel ještě doktora Felgera, jak někde v pozadí mumlá: „Průlom.“ Na ty informace začínal být čím dál zvědavější.
Za půl hodiny už v zasedací místnosti všichni pozvaní netrpělivě posedávali a polohlasně se bavili. Rodney a Jay vešli jako poslední, a dosáhli toho, že v okamžiku všichni ztichli a zadívali se na ně. Jay se ošil. Tolik pozornosti se mu nikdy nedostalo.
„Nejdřív vám pustíme simulaci,“ začal Rodney.
„Poslal nám ji doktor Zelenka,“ skočil mu do řeči Jay. Rodney se po něm rozzlobeně ohlédl a Jay zmlkl. Evanovi zacukaly koutky úst, ale ovládl se.
Po zhlédnutí simulace nikomu koutky necukaly. Všichni bez vysvětlování pochopili, na co se dívají, a v hlavách se jim honilo, proč na to nikdo nepřišel dřív.
„Vím, na co myslíte,“ řekl Rodney a pro jednou zněl unaveně a téměř lidsky. „Doktor Zelenka dal dohromady všechny informace a to, co z nich vytvořil, je… neuvěřitelné a velice pravděpodobné, i když pořád musíme brát ohled na to, že může jít o chybný výklad.“
„Nic nejasného na tom nevidím,“ ozval se jeden ze skupinky vědců.
„Nemáme všechny údaje ze všech planet. Simulace je neúplná, a po doplnění chybějících dat nemusí fungovat,“ řekl Jay dřív, než se Rodney zmohl na kousavou odpověď.
„Děkuji, kolego.“ Rodney s kyselým výrazem lehce pokývl hlavou jeho směrem a pokračoval: „Tu nákladní loď se všemi zajatci jsme nenašli náhodou. Shermaal nejspíš netrpělivě čekali, až ji konečně objevíme. A hlavně, až se bývalí zajatci dostanou na své planety, aby mohli rozšířit nemoc po celé galaxii. Ještě nevím, jak přesně to funguje, ale v umělém prostředí hvězdné lodi je zřejmě nákaza neaktivní, protože nikoho z nás, ani z posádek jiných lodí, které jsou stále ve vesmíru a nedostaly se zatím na žádnou planetu, pandemie nezasáhla. Otázka je, jak bychom dopadli, kdybychom přistáli.“
„Špatně,“ zamumlal Jay a několik hlav mu automaticky přikývlo.
„Můžu k tomu mít připomínku nebo dotaz?“ Major Martens si zamyšleně mnul bradu. „Byl jsem na té planetě, kde došlo k předání zajatců jejich lidem. Podplukovník tam byl taky,“ podíval se na Lorneho. „Jsme nakažení?“
„Hmmm,“ zamračil se Rodney. „Jsou otázky, na které ještě budeme muset odpovědi najít.“
„Není možné,“ začal opatrně Jay a dal si pozor, aby promluvil až potom, co Rodney skončil, „že se ta reakce spustí až na planetě, ze které ten který zajatec pochází?“
Doktor McKay se zadíval na obrazovku, kde před chvílí probíhala Radkova simulace. „Možné to je,“ připustil. „Budeme potřebovat víc informací.“
„Spojte se s doktorem Zelenkou a pracujte na tom. Mám obavu, že na Jekatěrině nedávno došlo k výměně části posádky právě z důvodu pandemie. Někteří ruští generálové s rodinami se rozhodli, že tam bude bezpečněji než na Zemi.“ Evan přeskočil pohledem z Rodneyho na Jaye a zpátky. „Kdo ví, jaké to bude mít důsledky“ nadhodil.
„Snad někdo brzy najde lék,“ zareagoval major Martens spíš pro sebe než pro ostatní.
„A pak je tady ještě další otázka,“ řekl do nastalého ticha doktor Felger. „Jestli si Shermaal dali takovou práci, aby vyhladili většinu Mléčné dráhy, co chystají potom?“

To by mě zajímalo co chystáš, ale zajímavvější je to, že to dostanou nejspíš i lidi se svým ATA genem.

[andoriel]

Děkuju, Ondro

Antický gen nemá na pandemii žádný vliv

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

12. Šla Pravda Světem

Samantha vzala do ruky další zkumavku s krví Ann a zamrkala, aby ji přestala vidět několikrát. Nemohla si dovolit přestat pracovat a jít si odpočinout, vždyť právě teď snad konečně docházelo k tomu průlomu, který při každé příležitosti pořád dokola omílal Jay Felger.
„Doktorko Carterová,“ oslovil ji jeden z lékařů. Leknutím pustila ten kousek skla, který v jejích očích právě získal správný tvar, o krok ustoupila a beze slova se dívala, jak se ve střepech na zemi rozlévá tmavočervená kapalina.
„Odejděte,“ řekl jí přísně další z lékařů a přes průhled masky se na ni zamračil.
Sam couvla o další krok, aby nepřekážela úklidu, a opřela se o nejbližší stůl.
„Opatrně,“ ozvalo se za ní vyděšeně a jedna z bílých postav v posledním okamžiku zachytila stojan, do něhož Sam neopatrně strčila.
„Myslím to vážně, běžte. Vraťte se, až se vyspíte, takhle tu nejste nic platná.“ Doktor Winkler neměl čas na omdlévající doktorky. Těsně před směnou se dozvěděl, že Cynthii odvezli do nemocnice. Dům s velkou terasou zůstal prázdný a Cynthie v zářivě žluté noční košili teď leží někde v přeplněném pokuji a poslouchá vzdychání ostatních pacientů. Napadlo ho, že jestli ještě může mluvit, nejspíš si zpívá. Byla tak zatraceně optimistická! Většinou se mu to líbilo, ale teď by byl mnohem raději, kdyby všechno brala trochu víc vážně.
„Pojďte, plukovníku, odvedu vás do odpočinkové místnosti,“ řekl jí tiše Carson Beckett. „Je nás tady dost. Na chvíli se obejdeme bez vás. Musíte být silná, jinak…,“ zmlkl a zatvářil se rozpačitě.
Za dveřmi laboratoře pomohl Samanthě stáhnout neforemný oblek a doprovodil ji až ke dveřím místnosti určené pro odpočinek. Celou cestu jí vyprávěl o tom, že Ann je ještě pořád ve WEC. Včera volala domů do Anglie a až na úřadě hlavního města se dozvěděla, že z více než šesti tisíc obyvatel městečka, kde žila, jich přežilo stěží padesát. Z její rodiny nikdo. Zbytek dne tehdy proseděla zavřená v pokoji a nechtěla k sobě nikoho pustit. Dnes hned brzy ráno zašla za ředitelem WEC a požádala o další testy a svoji přímou účast. Testy ředitel ochotně potvrdil, ale s účastí byl problém. Nechtěl, aby se vědcům někdo pletl pod nohy, i kdyby to měla být Ann.
„Tak je teď s Radkem a pomáhá mu s tříděním informací,“ uzavřel trochu nesouvislé vyprávění.
Samantha se na něho unaveně usmála. „Děkuju, doktore. Brzy se vrátím do práce…,“
„Odpočítejte. Všechno bude v pořádku.“ Carson ji lehce plácal po rameni a počkal, až se za ní zavřou dveře.
Sotva se domotala k lůžku, zavřela oči ještě předtím, než si na něj položila hlavu, a ani nevěděla, jestli se jí podařilo vytáhnout nohy nahoru.
Zdálo se jí to jako okamžik, než jí vzbudil křik. Zněl tak hrozně ztraceně, až jí vyrazil na čele studený pot. Zoufalé volání přestalo, sotva se jí podařilo otevřít oči. Nechápavě se rozhlédla kolem sebe. Už neležela v odpočinkové místnosti, ale v lůžkové části WEC mezi ostatními pacienty, a kolem ní postávalo několik nezřetelných postav v ochranných oblecích.
„Co to se mnou děláte?“ chtěla vykřiknout, ale bolest v krku jí dovolila jen ochraptěle zašeptat. „Proč jsem tady? Přece nejsem…,“ vyděšeně se rozhlédla kolem sebe.

Doktor Joao Langis dokončil pitvu. U té mladé ženy nebylo jisté, jestli ji postihla pandemie, jako skoro každého v Lisabonu a ve zbytku světa, nebo jestli ji zabil její bývalý manžel. Většinu takových případů už nikdo nevyšetřoval, přežívající zbytky policie se soustředily hlavně na blázny střílející všechno živé, co uviděli, a na skupinky rabujících. Žena byla sestra jeho známého a pitva a zjištění příčiny její smrti bylo to jediné, co Joao mohl pro Netuna udělat.
Vyšel na chodbu před pitevnu a otřel si čelo.
„Pandemie,“ řekl prostě. „Federico, její muž, je…,“
„Mrtvý,“ dořekl Netuno. „Umřel ráno také na pandemii.“
Joao na to neodpověděl. Nebylo co.
„Doktore.“ Do chodby strčil hlavu Joaův asistent, který měl za úkol sešití mrtvoly. „Pojďte se na něco podívat.“
Joao pozvedl obočí a vrátil se do pitevny. Jorge se tvářil tak, jako vždycky, když se mu podařilo přijít na něco divného.
„Co máš?“ zeptal se ho Joao, jakmile za nimi zaklaply dveře.
„Trochu jsem tady uklízel a našel jsem tohle srdce. Původně bylo připravené pro transplantaci, ale teď už není k ničemu. Ta pandemie propukla právě uprostřed operace. Aspoň mám takový pocit,“ ušklíbl se Jorge. Od chvíle, kdy mu během jediného dne vymřela celá rodina, byl dost cynický. Joao se pamatoval, že to srdce patřilo jedné z prvních obětí pandemie v době, kdy se i v jejich nemocnici pokoušeli najít příčinu náhlých úmrtí. Pak už bylo mrtvých tolik, že na pitvy nebyl čas. Pitvami se zaobírala vybraná skupina někde uprostřed Evropy a snad také v Asii. Doktor Langis po pár dnech ztratil přehled, protože se musel soustředit na místní problémy. Právě si uvědomil, že to nejsou měsíce, co pandemie řádí ve světě. Jsou to jenom týdny.
Sklonil se nad srdcem a nechápavě zavrtěl hlavou. „Nic zvláštního nevidím.“
„A co tohle?“ Jorge okázal na malou jizvičku na srdeční stěně.
„Nejspíš chyba při vyjímání,“ zavrčel Joao, ale přesto sáhl pro lupu, aby si ranku prohlédl pozorněji.
Za hodinu cestovalo srdce pečlivě uložené v boxu na přenos orgánů do WEC i s průvodním dopisem doktora Joaa Langise.

Doktor Beckett se od Samanthy skoro nehnul. Po prvním šoku, že pandemie postihla i ji, se snažil ze všech sil, aby ji udržel naživu. Neodbytný hlásek mu sice šeptal, že je to zbytečné a marné, protože všichni, u koho se projevily náznaky nějaké nemoci nebo slabosti, skončili dříve či později stejně.
Druhý den seděl u jejího lůžka a za zavřenými víčky mu tančily barevné hvězdičky únavy. Už dlouho se dostatečně nevyspal a navíc ho trápily rozpolcené pocity. Nechtěl Samanthu opustit. Pronásledovalo ho, že jakmile ji spustí z očí, něco hrozného se stane. Ale také chtěl pomoci kolegům s pátráním po vakcíně. Příchod Ann se zpočátku zdál jako zázrak, ale ten rychle vystřídalo rozčarování. Neměla v sobě žádní speciální látky a pár uschlých květů, které přinesla, nevykazovalo žádné zvláštní vlastnosti. Doktor Winkler jejich účinek po prvních testech nazval velice šetrným čistidlem, nebo ještě lépe rozpouštědlem. Na lidský organismus neměly žádný účinek.
„Carsone,“ zašeptala Samantha. Dosud ji drželi pod mírnými sedativy a jejich účinek pomaličku přestával působit.
„Jsem tady,“ zareagoval okamžitě. „Potřebujete něco, Sam?“ zeptal se starostlivě.
„Lék,“ zachrčela Samantha.
Carson si povzdechl a Sam se bolestně usmála.
„Něco mě trápí,“ pokračovala v namáhavém šepotu. „Potřebovala bych mluvit s Jackem O’Neillem. Přivedete ho?“
„Ano,“ řekl Carson s ulehčením. „Hned mu pošlu zprávu.“

„Tak už je to tady.“ Radek Zelenka se zatvářil spokojeně a podal Ann tlustou obálku. Na okamžik se zarazila, než ji převzala. Věděla, co obsahuje. Potvrzení o bezpečnostní prověrce, díky kterému bude moci Radkovi koukat přes rameno i do přísně tajných zpráv. Na poslední chvíli ji napadlo, že jí prověrku nepotvrdí, a pošlou ji pryč. Nevěděla, co by dělala, kdyby se to stalo.
„Tady,“ ukázal jí Radek na úzký proužek s perforací. Věděl, proč se zarazila, a nechtěl, aby byla v nejistotě delší dobu, než bylo nezbytně nutné.
Ann rychle odtrhla perforaci a na stůl vysypala hromádku papírů. Prohrábla je a zvedla si jeden z nich před oči.
„Jo!“ vykřikla nadšeně. Natáhla ruku s papírem k Radkovi a se smíchem mu připlácla list na obličej. „A teď mluv,“ řekla rozhodně.
Radek mluvil. Mluvil dlouho a snažil se na nic nezapomenout. Ann ho poslouchala a pusa se jí otvírala čím dál víc. Od objevení Brány, poznání jejího účelu, prvních kontaktů s mimozemšťany, zkoumání galaxie, pak další galaxie, setkání s hrozivými nepřáteli… bylo toho na ni najednou skoro moc. Poslední informace o Shermaal, nalezení zajatců a pandemii ji přinutily si sednout a složit hlavu do dlaní.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Radek, když skončil a místností se rozhostilo dlouhé ticho.
„Jo,“ hlesla Ann po chvilce. Zvedla hlavu a zadívala se na doktora Zelenku. „Jak jste to dokázali utajit? Je toho tolik…“
Radek pokrčil rameny. Ještě chvíli ji nechal přemýšlet o tom, co jí právě řekl, a pak se netrpělivě rozhlédl.
„Měli bychom se do toho pustit. Čekáme spojení se stanovištěm Alfa. Jestli tam teda Alec ještě je,“ povzdechl si. „No tak, Ann,“ šťouchl jí do ramene, „dělej. Zapni si svůj počítač a můžeš začít s nejnovější statistikou počtu nových obětí pandemie ze Země. Pak můžeš udělat i rozšířenou,“ Mrknul na ni.
Ann přestala zírat do jednoho místa a bez dotazů nebo protestů se posadila k práci. Měla přesně to, co si přála. Věděla, co se děje, a mohla se toho zúčastnit.
„Víš, co mě napadlo?“ otočila se Radkovi asi po hodině pracovního ticha. „Jestli už na Atlantis ten… ten inteligent prověřil tvoji teorii o vzniku pandemie.“
„To by mě taky zajímalo,“ kývl Radek a dál se díval na nejnovější zprávy. Aspoň z jedné věci mohl mít radost. Alec zatím přežíval.

„Plukovníku, co jsem to slyšel?“ spustil generál O’Neill mezi dveřmi soukromého pokoje, který Samantha dostala.
Carson se nijak netajil tím, že je to protekční pacient a vymohl pro ni oddělenou místnost. Vlastně to byl původně sklad použitého nemocničního materiálu hned vedle velké místnosti s asi třiceti lůžky pro ostatní pacienty, kde se pod ‚soukromím‘ skrývalo zatažení závěsu. Samanthě stále omámené prášky to bylo celkem jedno, ale Carson se cítil aspoň o chloupek lépe.
Sam pootevřela oči a čelo se jí stáhlo nevolí, nad tak velkým hlukem.
„Jacku,“ vydechla. „Konečně. Co ti tak dlouho trvalo?“
„Přijel jsem nejrychleji, jak to šlo. Moc to teď nejde.“ V generálově hlase zazněla omluva. Kdyby mu neřekli, že na té posteli leží plukovník Carterová, nevěřil by jim. Ztrácela se před očima a zestárla nejméně o dvacet let.
„Sam, jak ti je?“ zeptal se a sklonil se nad její tvář. Odmítl jakékoli ochranné pomůcky, takže jeho výhled nebyl omezený a pokroucený průzorem kukly. Skoro si teď přál, aby byl, a on měl na co svést svoje zděšení a lítost, když se na ni díval.
„Sedni si,“ řekla a počkala, až si přisune židli a usadí se na ni tak, aby Sam pořád viděl do bledého obličeje.
„Je to špatný, tak mě nepřerušuj,“ začala, ale hned se zarazila a čekala, až se její plíce rozhodnou, že si přece jenom ještě dají lůček vzduchu. Jack neřekl ani slovo. Čekal.
„Pamatuješ se, jak jsem nastoupila do SGC?“ Úsměv v její propadlé tváři vypadal spíš jako škleb. „Chtěla jsem na tebe udělat dojem.“
„Povedlo se ti to,“ nevydržel Jack.
„Já vím,“ povzdechla si Sam tak nešťastně, že Jack jen vyvalil oči. Nechápal, kam jejich vyžádaný pohovor směřuje.
„Dostala jsem to rozkazem. Měli strach, že s tím sekneš. Nechtěli, abys odešel. Měla jsem tě udržet v SGC za každou cenu a využít… všeho, co by tě přimělo zůstat.“
„Neodešel bych,“ řekl Jack zaraženě. Hlavou se mu honily vzpomínky na tu dávnou dobu, kdy ho znovu povolali do SGC a chtěli na Abydos poslat atomovku. Před poradou do podzemní tmavé místnosti vstoupila Samantha, tehdy jako kapitán, a Jackovi se zdálo, že s sebou přinesla slunce. Při prvním rozhovoru ho dokázala urazit, rozesmát a nápadně upozornit na to, že je žena.
„Nebylo to za každou cenu,“ pousmál se. Některá jeho přání zůstala jen v nejtajnějších myšlenkách. Předtím si to někdy vyčítal, teď byl rád.
„Naštěstí. Ale to na věci nic nemění. Stalo se to,“ přerušila ho a v hlase jí ozvala netrpělivost. Nevěděla, kolik má ještě času. „Musela jsem ti to říct, abych mohla… abych… Promiň,“ vypravila ze sebe těžce.
„A teď?“ Ani nevěděl, proč se ptá, jen cítil, že to pro něj jednou bude důležité.
„Teď nic. Je konec.“ Odvrátila hlavu.
Jack seděl na židli shrbený jako stařec, díval se a ženu, která mu na smrtelné posteli řekla, že celý jejich složitý vztah byla jedna velká předem pečlivě naplánovaná lež, a říkal si, proč jí tedy z očí tečou tiché slzy.
„Nemůžu ti odpustit,“ řekl bezvýrazně. „Není co. Moje rozhodnutí byla – jenom moje a vy,“ automaticky přešel do oficiálního tónu, „vy jste byla pro náš tým přínos, ať už jste tam byla z jakéhokoli důvodu. Bylo mi ctí s vámi… Sam?“ Při řeči se dotkl její ruky a zjistil, že je bez vlády a chladne. Židle odletěla stranou, jak se prudce zvedl.
„Zatraceně! Doktore!“ vykřikl Jack směrem ke dveřím. „Sam, teď ne, slyšíš? Jsem tady, tak tady musíš zůstat taky. To je rozkaz, plukovníku!“ pokračoval otočený k Sam. Její ruku pořád držel ve své a nechtěl ji pustit, ani když přiběhl Carson a Matt a snažili se ho odtáhnout, aby se k Samanthě dostali.
Po minutách horečné činnosti se doktor Winkler s nádechem narovnal a položil Carsonovi ruku na rameno. Podívali se po sobě a oba současně smutně potřásli hlavou.
„Je mi to líto, generále,“ řekl Carson smutně. „Snad jste si aspoň stačili říct to, kvůli čemu vás sem plukovník Carterová volala.“
Jack se na něj podíval jako na obludu se třemi hlavami a beze slova vyšel z místnosti.

nu bylo to velice smutné

[andoriel]

Já vím, Ondro
Zase bude líp. Pandemie už bude končit.

protože už nebude mít koho zabíjet až na zabití Sam vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku
Nemůžu nechat všechny hlavní hrdiny naživu, co by to pak bylo za pandemii?

mírná

Po dlouhé době jsem se do toho opět pustil.
(poznámka: Alec nemá s Aiweho Aničkou nic společného. Rozhodně se v něm neskrývá antický taťka, nebude mít v sobě žádnou bakterii a ani se nesetká Keránci.) Tohle mě vždycky pobaví

Pěknej masakr, téměř polovina světa mrtvá. Bude někde nějaká statistika?
Někdy si říkám, že by si to lidstvo zasloužilo, ale pak si zase říkám, že by tak ztratil většinu přátel, příbuzných, plno oblíbených muzikantů by též zemřelo a s nimi i kapely.

[andoriel]

Děkuju, Azany

Je fajn, že jsi zase tady.
Na dovětek k Alecovi se taky vždycky usměju
Masakr bude ještě chvíli pokračovat. Polovina světa je málo Ale tahle část už se chýlí ke konci. Tak mě napadlo - někteří muzikanti a skupiny skončí, jiní se objeví...

[andoriel]

Ten Tvůj masakr Země jsem si představila jinak, Azany. Asi takhle:

Mimoňka o masakru Země

Šla jich celá řada a nikdo je nespočítal, protože na to nikdo neměl čas. Vysocí svalnatí muži se širokými meči.
Lidé ve městech se zastavovali a očekávali vystoupení.
Muži postoupili o krok vpřed.
Pospíchal a tou řádkou divných barbarů nenechal rušit. Zamířil přímo k jejich řadě a chtěl mezi nimi projít. Švih meče byl tak rychlý, že ho málokdo zaznamenal, ale měl okamžitý účinek - pospíchající muž se sesunul k zemi rozpůlený od pravého ramene k levé kyčli.
Řada mužů udělala krok vpřed.
Chlapec na skejtu kličkoval mezi lidmi a mužů s meči si všiml na poslední chvíli. Prudce zabrzdil a vyjeveně se zadíval na ruku v kožené rukavici chráněnou záštitou meče, která se zastavila až u jeho hrudi. Ze zad mu trčela špička zbraně. Chlapec se pomalu narovnal a jak přepadával dozadu, sjel z meče. Stačil lehký pohyb zápěstím muže a všechna krev zmizela z dokonalého ostří, takže bylo zase čisté.
Řada mužů udělala krok vpřed.
Kolem nich se strhl pokřik. Lidé v panice pobíhali a hledali úkryt nebo se snažili utéct co nejdál. Muži i ženy ječeli a razili si cestu mezi ostatními, aby se dostali z dosahu krvežíznivých mečů.
Řada mužů udělala krok vpřed.
Za ní zůstávala mrtvá a umírající těla. Nikdo nebyl ušetřen.
Řada mužů prošla městem, zemí, světadílem... světadíly. Nikdo se před nimi nedokázal skrýt, nikdo před nimi neutekl.
Poslední člověk přerušil svůj jásavý výkřik, že dosáhl Jižního pólu, bublavým zvukem krve ženoucí se do proseknuté plíce. I vleže svíral vlaječku již neexistujícího státu.
Muži se zastavili a sklonili zbraně. Hluboce vydechli, až se zvedl vítr a rozfoukal je i s jejich zbraněmi do bělostných vloček.
Země byla očištěna.

Prostě okamžitý nápad

Veľmi zaujímavý nápad

Zajímavé

dobrý

[andoriel]

Třikrát děkuju

[Aiwendill]

hmmm...
a co bylo pak?

[andoriel]

Pak byl klid a mír, který nikdo nerušil, Aiwe

[Aiwendill]

hmmm... a nikde nikoho...

[andoriel]

Ano, Aiwe, krásná představa

Bavte se

13. Sólo pro Rodneyho

„Děkuji, doktoru Zelenkovi, že nám umožnil propojení přes WEC a nemusíme to každému oznamovat jednotlivě. Tak tedy: nejnovější zprávy ze Země a přilehlé galaxie.“ Doktor Rodney McKay stál v zasedací místnosti na Atlantis před obrazovkou rozdělenou na několik polí a v každém byla jiná tvář. Sklopil pohled k hromádce papírů před sebou na stole a zase ho zvedl. Nepotřeboval nápovědu.
„Asi bych to měl vzít popořadě. Doktor Zelenka přišel s teorií vzniku a šíření té záhadné nemoci, která postihla celou Mléčnou dráhu. Po doplnění a rozšíření jeho grafu jsme došli k závěru, že jeho teorie je správná. Za celou tuto katastrofu jsou zodpovědní Shermaal. Nejspíš už netrpělivě čekali, až konečně najdeme zajatce v nákladní lodi a odvezeme je na jejich planety. Sice prošli delší či kratší karanténou, ale nebylo to k ničemu, protože ta nákaza, kterou nikdo nedokázal určit, se začala projevovat, až když každý z původních zajatců strávil ve svém původním prostředí zhruba sto hodin, a to v přirozeném prostředí, ne v uměle vytvořeném pro karanténu. Pak teprve začali být vysoce nakažliví a spustili celogalaktickou pandemii. Zelenkovi se podařilo vysledovat posádky Kutuzova a Daedala po celém světě a určit, kde byli jednotliví členové těchto dvou lodí v době, kdy se tam objevily první známky nemoci. Vždy v centru dění. A protože měl přístup k informacím z dalších světů, mohl totéž s nějakými odchylkami, udělat také na jiných planetách. Tam sice nejsou informace úplné, ale z toho, co víme, jasně vyplývá, že je to stejné na každé planetě, kam se bývalí zajatci dostali. Bohužel, jakmile nositelé začali nemoc šířit, už nezáleželo na tom, na které planetě se nacházejí, někteří vesele cestovali Branou na jiné planety, a nákazu zanesli i tam. Pandemie vypukne kdekoli, kde je humanoidní život. Bylo potřeba několikrát údaje ověřit z různých zdrojů, ale všechno dokonale sedí. Pandemii v Mléčné dráze způsobili Shermaal. Tento závěr podporuje i to, že od nalezení zajatců se neobjevila ani jedna jejich loď. Zřejmě čekají, až naše galaxie vymře, aby udělali… cokoli, co mají v úmyslu. O dalších plánech Shermaal nemáme žádné informace, takže nyní se jimi dál zabývat nebudeme.“
Rodney se odmlčel, upil trochu vody z připravené sklenice, znovu se podíval na papíry před sebou a pokračoval:
„Vlastně máme štěstí, že se nemoc šíří jenom od skupinky zajatců. Kdyby měl nákazu šířit každý, kdo s ní přijde do styku, už bychom tady nebyli. I tak se některé oblasti Země úplně vylidnily,“ povzdechl si, na okamžik se zarazil a po hlubokém nádechu pokračoval:
„Další zprávy jsou o nemoci samotné. Jak jistě všichni víte, léčba se přes všechno úsilí nedaří, a to ani takovým rasám, o kterých víme, že jsou lékařsky velmi vyspělé. Nositele jsme sice nakonec odhalili, ale způsob nám unikal.“ Odmlčel se a výhrůžně se podíval na Jacka O’Neilla, který si na jedné z výsečí obrazovky neodpustil pohrdlivé odfrknutí.
Rodney se spokojil s významnou odmlkou. Nechtěl generála dráždit, protože i jeho pořád ještě bolela zpráva o smrti plukovníka Carterové. Přesunul dva listy na stole, aby z nich vznikl vějíř, a pokračoval:
„Doktor Joao Langis se svým asistentem Jorgem Tanlisem před třemi dny poslali do WEC srdce z jedné z prvních pitev po objevení pandemie. Pracují v Lisabonu na patologii místní nemocnice, a když likvidovali nepotřebný materiál, všimli si drobnosti – téměř neznatelné nesrovnalosti – na srdeční stěně. Zřejmě šlo o profesní zvědavost, za kterou můžeme být vděční, protože udělali ještě doplňkovou pitvu srdce a zjistili, že se na jeho stěně nalézá miniaturní zvláštní útvar. Je organický a tolik podobný okolní tkáni, že by ho nejspíš každý označil za drobný kaz, nic neznamenající miniaturní výrůstek nebo, jako původně v tomto případě, za neopatrnost při vyjímání orgánu.
Doktoři Beckett a Winkler hned po obdržení onoho srdce udělali vlastní zhodnocení a závěry potvrdili několika dalšími pitvami různých orgánů různých zemřelých na pandemii. Jejich odhalení je totožné s původním zjištěním doktora Langise a pana Tanlise,“ nadechl se, aby pokračoval, ale Carson mu jemně ale důrazně skočil do řeči:
„Když dovolíš, Rodney, vysvětlení bych raději podal sám.“ Omluvně se usmál a pokračoval:
„Jak již uvedl doktor McKay, provedli jsme několik dalších pitev a živé pacienty v různé fázi nemoci jsme prohlédli na CT. Hledání nebylo tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát, protože onen útvar, kterého si patologové z Lisabonu všimli, nebyl pokaždé na stejném místě. Dokonce nebyl ani na stejném orgánu,“ Carson si povzdechl. Matt se na něj podíval a pokračoval sám: „Jedná se o…,“
„Když dovolíte,“ skočil mu Rodney do řeči. „Pokusím se to vysvětlit tím nejjednodušším způsobem. Bývalí zajatci si s sebou přinesli něco, co se začalo uvolňovat až po déledobějším setkání s původní atmosférou planety každého jedince. Ty částečky jsou natolik miniaturní a podobné lidské tkáni, že si jich prostě nikdo nevšiml. V neaktivní formě obalily orgány přenašeče stejně, jako to dělají lipidy, až na to, že je tím nechránily. Jen čekaly, až přijde jejich čas. Nikdo neměl šanci si toho všimnout, protože se zdánlivě připojily k původní lipidové bariéře. Po aktivaci se uvolnily a nechaly se postupně vyloučit. Vzduch, voda, to bylo jedno. Jakmile se dostaly k nezasaženému hostiteli, nechaly mu malý dárek ve formě kousku svého okouzlujícího já.“
Rodney si všiml, jak se několik tváří na obrazovce zamračilo, a vrátil se k podstatě vysvětlovaného jevu:
„Ten kousek se usadil na některém životně důležitém orgánu a z nanometrů se staly mikrometry. Zvětšil se,“ upřesnil a přeletěl pohledem tváře, jestli ho všechny sledují. Sledovaly.
„Ani tak ho nebylo snadné nalézt, protože se pořád choval jako… třeba jako mikroskopická tuková bulka. Nijak nedala najevo, co je zač, nic zvláštního a rozpoznatelného nevylučovala. Když dosáhla patřičné velikosti a dalo by se říci, že dozrála, udeřila. Přesný mechanismus nám zatím není znám, ale jisté je, že ten maličkatý útvar dokáže zastavit všechny procesy v těle.“ Rodney se narovnal a spustil ruku podél těla, v zápalu vysvětlování se předtím přikrčil a před obličejem si držel palec a ukazováček levé ruky, aby názorně ukázal jak malý ten útvar je.
„Pak, samozřejmě, nastává smrt. U některých citlivějších jedinců dochází k bolestivým stavům ještě před vypnutím, když se v nich částečky zabydlují a rostou – to jsou naši pacienti. A jestli se ptáte, jak to všechno víme, na to je jednoduchá odpověď. Sotva se doktoři zmínili, že vědí, co hledat, a že by snad bylo možné s tou nemocí skoncovat, měli jsme tolik dobrovolníků ke zkoumání, že jsme si mohli vybírat. Ano. Skoncovat,“ zdůraznil ještě jednou. Krátkou odmlku využil k dalšímu loku ze sklenice s vodou. Už dlouho nevedl před větší společností tak dlouhý monolog a začalo ho vyvádět z míry, že všichni mlčky poslouchají. Nikdo se na nic neptal, nikdo neměl připomínky, poznámky, dodatky…
„Tak tedy přikročme k léčbě,“ ujal se Rodney znovu slova. „Jak všichni víte, nedařila se. Statisíce, milióny lidí umíraly. Umírali naši nejbližší a nebyla žádná pomoc.“ Prohlédl si tváře na obrazovce a po chvilce uvažování dodal: „Nebyla pomoc ani pro nás, ani pro žádný ze světů, kde se pandemie objevila také. Pokud víme, nikde si s ní neporadili, i když Noxové ve spojení s Tollánci k tomu byli blízko.
A pak se objevila Ann. Vyšla z brazilského pralesa a přinesla něco, co jsme zpočátku nedokázali ocenit. Pár kytiček bez větších léčebných účinků, aspoň na první pohled, které ji údajně měly zachránit. Ani mně se tomu nechtělo věřit,“ zavrtěl hlavou.
„Pohni, Rodney,“ zavrčel Carson.
„Jistě,“ ušklíbl se na něj doktor McKay. „Tak tedy: květy z pralesa. Bylo jich jen pár, a než se dostaly do WEC, skoro se rozpadly. V krvi Ann jsme nenašli žádný ‚zázrak‘, který by byl schopný tu, tehdy ještě neznámou nákazu, vyléčit.
Po zjištění, jak vlastně dochází k onemocnění a následné smrti, se naši nejlepší lékaři z WEC,“ kývl hlavou ke Carsonovi a Mattovi, „znovu podívali na výsledky Anniných testů a také na rozbor květů. To rozpouštědlo, které objevili už napoprvé a původně označili za sice ne zcela běžné, ale bez účinku, najednou získalo na důležitosti. Jen ono totiž dokáže rozpustit ‚vypínač‘. Dokonce ho dokáže rozpustit v jakémkoli stádiu vývoje, od několika původních částeček až po samotný uzrávající objekt. Takto se to alespoň jeví na počátku.
Samozřejmě probíhají intenzivní testy a laboratoř ve WEC začala s výrobou léku v syntetické podobě. Pokud vím, ještě tam vychytávají nějaké mouchy…“
„Hodně velké mouchy, Rodney,“ skočil mu Carson do řeči. „Syntetický výrobek zatím nemá ty správné účinky. Budeme muset zjistit, co tomu ještě schází nebo přebývá. Máme k dispozici cokoli, na co si vzpomeneme, takže by hledání nemělo trvat dlouho. Datum rozšíření léku vám zatím neřeknu, nechci nic slibovat bez ověřených pozitivních výsledků.“
„Jen aby bylo komu lék podat, až s ním budete hotovi,“ neodpustil si nedávno povýšený plukovník Davis. Některé kariéry začaly s úbytkem konkurence prudce stoupat a Davis byl jedním těch šťastných, kteří zatím neonemocněli a dostávali se na uvolněná místa. Trochu mu to stouplo do hlavy, nebo tak mohla okolí připadat jeho snaha o co nejlepší práci v krizové situaci na trochu nejisté nové pozici.
„Děláme, co je v našich silách,“ ujistil ho doktor Winkler.
„To jistě všichni rádi slyší,“ vzal si Rodney slovo zpátky. „Máme zprávy z některých planet, které ta nákaza vyhladila téměř dočista. Na Madroně z celé populace zbyly tři ženy, jeden stařec a jeden chlapec, a, abych nechodil moc daleko, na našem stanovišti Alfa přežívá jen Alec Colson. Alespoň zatím jsme od něj dostávali celkem pravidelně hlášení, i když to jeho „Nic nového,“ se dá těžko považovat za vrchol řečnického umění.“
„Je tam úplně sám a nesmí pryč,“ řekl Carson jemně. „Já bych těch pár slov za vrchol považoval. Chtít po něm víc…“
„Nikdo po něm víc nechce,“ zamračil se na něj Rodney. „Dokud nebude lék, nikdo nikam nesmí. Alec to ví a všichni jsme moc rádi, že se mu podařilo nějakým způsobem přežít, i když se pokaždé tváří jako kdyby právě žvýkal citrón,“ zašklebil se.
Radek si neodpustil pokřivený úsměv. Rodneyho alergie na citrusové plody byla všeobecně známá a koloval o ní bezpočet vtipů. Že se o žert na toto téma pokusil i doktor McKay byla překvapivá a vítaná změna.
„Je možné, aby se zdroj vyčerpal před tím, než Aleca napadl?“ otočil se Rodney ke Carsonovi.
„Možné,“ připustil váhavě doktor Beckett, „ale vysoce nepravděpodobné. Pokud víme, žádný zdroj se zatím nevyčerpal.“
„A to je další informace,“ přikývl Rodney. „Všichni bývalí zajatci Shermaal jsou zpátky v izolaci, takže by se dalo říct, že Zemi ohrožuje jenom to, co se ještě neuchytilo.“
„To je skoro zbytečné,“ zavrtěl hlavou Matt. „K největšímu, abych tak řekl – výdeji, došlo hned v počátku. To, co v přenašečích zbývá, jsou už jen nepatrné zbytky.“
„Bude lék fungovat i na ně?“ zeptal se Davis. V posádkách Daedala i Kutuzova bylo mnoho dobrých důstojníků, kteří výrazně chyběli na klíčových pozicích.
„Pokud myslíte, jestli se zbytky té látky rozpustí také v nositelích, tak to zatím nevíme,“ vložila se do rozhovoru doktorka Kellerová-McKayová. Seděla v zasedací místnosti SGC s generálem O’Neillem a střídavě se dívala na hodinky a vrhala letmé úsměvy na Rodneyho. Byl pryč už moc dlouho a Jennifer si při pohledu na něj uvědomila, jak moc jí chybí. Že jsou ty pocity vzájemné, bylo nejvíc znát, když promluvila a Rodney uchváceně sledoval každý její pohyb. Předtím se snažil se na svoji ženu nedívat, ale teď ho všechna rozhodnutí opustila a už z Jennifer nedokázal odtrhnout pohled.
„Všechny osoby z Shermaalské lodi máme v jednom zařízení. Naštěstí jsou zvyklí na omezené prostory, tak nedochází k žádným závažným nedorozuměním, přesto bychom byli rádi, kdyby tam nemuseli zůstat do konce svých životů,“ řekl Jack a jeho našedlá tvář získala přísný výraz. Po odchodu z lůžkového oddělení WEC se nevrátil do Pentagonu, ale objevil se v Cheyennské hoře. Na své původní místo poslal jen krátký vzkaz, že než vyberou nového velitele SGC zůstane u Brány a zastoupí Hanka Landryho.
„Všichni se snažíme, aby tato přechodná doba byla co nejkratší,“ zamumlal Rodney nepřítomně. Oči měl stále přilepené k Jennifer.
„Máte ještě něco důležitého, doktore?“ zeptal se Jack. Měl těch řečí právě dost. Všechny přišly pozdě. Moc pozdě. Podle posledního sčítání doktora Zelenky a Ann zbyla na Zemi z necelých osmi miliard obyvatel ani ne polovina. A řeči o tom, že je to vlastně úspěch, protože to mohlo dopadnout mnohem hůř, nebyly nic platné.
„Ehhh, co?“ trhnul sebou Rodney po šťouchanci od Evana Lornea. „Ne, už nic. Všechno důležité jste slyšeli: způsob nákazy, rozšíření, nové poznatky o nemoci a její možné léčbě. Všechno,“ zopakoval monotónně.
„Je nám líto, že nemáme lepší zprávy o léku,“ rozhodil Matt Winkler rukama.
„Pokud je to všechno…,“ začal významně Jack O’Neill.
„Ano, ano, končím tuto mimořádnou poradu.“ Rodney obřadným gestem shrnul rozložené papíry na jednu hromadu a postavil na ni prázdnou sklenici. „Hodně štěstí všem,“ dodal ještě a pohled mu zůstal přilepený k obrazovce, dokud z ní Jennifer nezmizela.
„Dobrá práce,“ poplácal ho Evan po zádech a odešel ze zasedačky.
Rodney stál se skloněnou hlavou nad dlouhým stolem a hlavou mu běžel průběh celé dlouhé prezentace. Po pár minutách zamrkal, sebral ze stolu papíry a stále zamyšleně se vydal do dlouhých atlantských chodeb.

Omlouvám se všem biologům