StarGate: Atlantis - Dva životy - 23. kapitola

Stargate: Atlantis - Dva životy

Obsah:

Prolog + 1. kapitola - Příchod
2. kapitola - Zdravým rozumem
3. kapitola - Změna názoru
4. kapitola - Zkouška důvěry
5. kapitola - Není úniku
6. kapitola - Poodhalená já
7. kapitola - Minulá budoucnost
8. kapitola - Plán A? Ne! Plán B!
9. kapitola - Poslední rozloučení
10. kapitola - Gen
11. kapitola - Stůj při mně
12. kapitola - Chci pomoci
13. kapitola - Minulosti neunikneš
14. kapitola - Matky, dcery a syn
15. kapitola – Pod velením pplk. Shepparda
16. kapitola – Nástrahy dospělosti
17. kapitola – O návratech domů
18. kapitola – Loajalita
19. kapitola – Alternativní budoucnost
20. kapitola – Jen se rozhodnout
21. kapitola – Poslední kousky
22. kapitola – Propojené vesmíry
23. kapitola – Nepřítel mezi námi - poslední

Prolog

Děj se odehrává od poloviny druhé série (po dílu 2x13).

Vstupte do světa Hvězdné brány a navštivte bájné město Antiků - Atlantidu.

Když jednoho dne naruší klidný chod mimozemského města, příchod naprosto neočekávaného návštěvníka, stává se z podplukovníka Shepparda nejméně oblíbený člen expedice. Nevěří mladé ženě, která údajně neví, jak se na Atlantidu dostala, a nepřestává pátrat po jejím tajemství, které přede všemi ukrývá. Oproti tomu zbytek členů přijme mladou ženu vcelku vřele, díky čemuž se postupně zapojí do chodu expedice, a přitom tajně pátrá po důvodu svého příchodu do města. Avšak cesta je poněkud více trnitá než by si mohla myslet a její výsledek se nemusí líbit nejen jí. Jak moc ovlivní chod antického města obyčejná žena, která nemá nejmenší ponětí o existenci programu Hvězdné brány?

Kapitola zmiňuje události po dílu:
2x13 – Kritické množství

1. kapitola - Příchod

„Jak ses tam dostala?“
„Odkud ho znáš?“
„Jak to, že vypadáš pořád stejně?“
„Kdo tě tam dostal?“
„Co všechno o tom víš?“
Otázky mi vířily v hlavě ve stále se zrychlujícím víru. Měla jsem dojem, že mi praskne hlava, ale nedokázala jsem se ani schoulit do klubíčka, abych otázkám utekla. Jen jsem vlála a modlila se, aby to všechno co nejdříve skončilo. Byla mi zima a žaludek se mi bolestivě svíral.
Všechno rázem přestalo. Byla to jako chvilička ticha, která se mi ani trochu nelíbila. Pak následovala bolest, jako bych skočila do ledové vody, tak mělké, že narazíte bolestivě do dna.
Bolestně jsem zasténala a zalekla se vlastního hlasu.
Pod rukama jsem cítila chladnou podlahu, která mě studila i do holých stehen. Už tak jsem si připadala prostydlá až téměř k podchlazení, ale neměla jsem tolik síly, abych se posadila. Tvář se mi přilepila k podlaze a po otevření očí se mi skýtal pohled na rovnou podlahu táhnoucí se téměř do nekonečna.
Okolní zvuky se mi zdály stále zastřené, že jim nebylo rozumět, ale tón, kterým byly podány, mi dávaly jasně na srozuměnou, že někdo křičí a křičí určitě na mě. Jenže jsem nebyla ve stavu, abych uposlechla, nehledě na to, že jsem jim nerozuměla, stále přicházely z velké dálky a já měla co dělat, abych dýchala a pokusila se dostat končetiny do takové polohy, aby mi neztuhly víc, pokud se to už nestalo.
Naskočila mi husí kůže a potichu zasténala, když se mi podařilo vykroutit pravou ruku z pod těla a dostat ji před hlavu. Mravenčení se dalo snést. Levá byla větší oříšek, ale i přesto se mi ji podařilo přetočit k pravačce tak, abych se dlaněmi mohla zapřít o podlahu a pokusit se posadit, nebo spíš vykonat první krok k přípravě na sednutí.
„Zavolejte doktora Becketta!“ Uslyšela jsem jasný ženský hlas. V duchu jsem zajásala. Chtěla jsem se nadzdvihnout na rukou, ale nepodařilo se mi to. Měla jsem je jako z rosolu, tak jem dopadla zpátky na podlahu. Zatnula jsem zuby, abych nezasténala.
„Johne, skloňte tu zbraň!“ ozvala se znovu ta žena. „Není ozbrojená!“ Nechápala jsem, co se kolem děje, ani kde jsem a už bylo načase, abych se podívala na okolí. Necítila jsem se na to, abych se zvedla, ale postupující chlad mě donutil. Stiskla jsem zuby a pořádně se zapřela o ruce, a zvedla roztřesené tělo nad podlahu a přitáhla si kolena k břichu. Než jsem se stačila narovnat, teplá ruka mě chytila za paži a pomohla mi, abych nalezla ztracenou stabilitu.
„Hlavně pomalu,“ zašeptal mi do ucha konejšivý mužký hlas. „Pojďte mi pomoct,“ zavolal o něco hlasitěji a já si tiše povzdychla, když mě někdo další chytil za druhou paži a pomohli mi na nohy, které se mi ihned podlomily, ale muži mě naštěstí drželi pevně.
„Měli bychom ji vzít na ošetřovnu,“ ozval se muž po mé levici.
„Dobře, doktore.“
„Pošlu s vámi majora Lorna,“ ozval se nepříjemný mužský hlas jen kousek ode mě. Přes zacuchané vlasy jsem na něj neviděla a ani jsem po tom netoužila.
„Myslíte, podplukovníku, že by byla schopná nám ublížit?“ zeptal se netrpělivě doktor Beckett.
„Už jsme tady toho zažili dost a neměli bychom nic podceňovat.“
„Dohlédnu na ni, podplukovníku Shepparde.“ Narovnala jsem se a podívala skrze vlasy na muže, který stál přede mnou. Byl to běloch s vojenským sestřihem a černým oblečením a zbraní na pravém boku. Zadíval se na mě hnědýma očima, před nimiž jsem uhnula a sklopila pohled k podlaze a dívala se na vlastní holé nohy. Asi jen do poloviny stehen mi zakrývalo tělo volné triko s nápisem WildCats. Nemohla jsem přijít na to, odkud mám na sobě tričko fotbalového týmu z Arizony.
„Nemůže být nebezpečná, vždyť…“ doktor se na chvíli odmlčel, „podívejte se, co má na sobě.“
„Postarejte se o ni.“
„Elizabeth,“ v mužově hlase byla výtka.
„Později se jí na to zeptáme, Johne,“ uzavřela to žena a poté už nikdo nic neřekl.
„Půjdu s nimi,“ ozvalo se ještě, když mi doktor a druhý muž pomáhali do schodů, které byly osvětleny podivnými hranatými symboly, které mi nic neříkaly. Neměla jsem nejmenší touhu se tu rozhlížet podrobněji, víc mě spíš zajímalo, jak se odsud dostanu.
„Dobře, Ronone, já pak za vámi dojdu.“
Před námi se samy otevřely dveře s tichým zasyčením. To co jsem zahlédla kolem sebe, mi nepřipadalo vůbec povědomé, ale tím jsem se právě teď nechtěla zabývat. Veškeré myšlenky a soustředění jsem investovala do toho, abych dokázala jít a nezakopla, i když nebylo o co.
„Zvládneš jít dál?“ zeptal se mě doktor a já se na něj konečně podívala. Byl to příjemně vyhlížející muž. Jeho starostlivé modré oči mi na chvíli dodaly pocit bezpečí. Odpovědět jsem nedokázala, nezbývalo mi nic jiného, než pouze přikývnout.
Cesta byla dlouhá a dva muži, co šli za mnou a měli mě hlídat, abych nikomu „neublížila“ nepromluvili jediné slovo.
Ošetřovna byla vystřižená jak z nějakého sci-fi filmu až na naprosto typické věci, co patří do obyčejné nemocnice. Nepohodlné nemocniční postele, pár přístrojů a zdravotní sestry, které neměly klasické sestřičkovské stejnokroje. Vlastně všichni měli zvláštní oblečení. Vesměs neforemné bundy a upnuté kalhoty ve tmavých barvách s vyšitými vlajkami levé paži a zvláštním symbolem na paži pravé.
Doktor Beckett mi pomohl se posadit na postel a já si stáhla tričko o něco níže, protože to bylo jediné, v čem jsem byla oblečená. Neměla jsem žádné spodní prádlo jen to bílé tričko s červeným nápisem Wild Cats. Zastyděla jsem se a cítila jsem, jak se mi do tváří hrne horkost. V koutku duše jsem doufala, že není průhledné. Stačilo, jak bylo špinavé a potrhané.
„Můžete nás chvíli nechat?“ zeptal se doktor a otočil se na toho vojáka, jehož jméno jsem si nezapamatovala a druhého muže s dredy, které mu sahaly do půli zad, a vypadal, jakoby vypadl z nějakého fantazy dobrodružství s draky.
„Je mi líto, doktore,“ omluvil se voják a stál s pažemi složenými na hrudi. Dredista mu přizvukoval.
„Majore, ta dívka na sobě skoro nic nemá, dopřejte jí trochu soukromí.“ Jeho pohled zřejmě vojáka přemluvil a tak se svým společníkem alespoň otočili. Doktor přivolal sestru a já k němu zdvihla hlavu.
„Já jsem Carson, jak se jmenuješ ty?“ zeptal se mě zdvořile a odhrnul mi vlasy. Zachmuřil se, když se mi podíval do tváře. Netušila jsem, co tam vidí. „To nic není,“ uklidnil mě a pokynul sestře, která k nám přitáhla zástěnu. „Natáhni prosím ruce před sebe.“ Poslechla jsem ho. Snadné to nebylo, nepříjemně se mi třásly, a když jsem viděla pozůstatky po prstech otisknutých do kůže, stále ještě zarudlé, jsem se zajíkla. Doktor si mě ostražitě prohlédl.
Následující hodina byla nejdelší v mém životě. Takhle jsem se ještě necítila. Téměř jsem své tělo nepoznávala. Volné triko zakrývalo veškeré rány a jizvičky, ke kterým jsem nemohla přijít vlastní neopatrností. Téměř jsem nedokázala dýchat, když jsem si představovala, jak jsem k nim mohla přijít. Musela jsem se někomu hodně znelíbit, jinak to vysvětlit nešlo.
Když mi jedna ze sestřiček donesla oblečení a já se oblékla, chtěla jsem se znovu převléknout do toho trika. Oblečení sice bylo z jemného materiálu, ale přesto mě každý otěr o kůži bolel a já zatínala čelisti, abych nesykala bolestí.
„Zavolám doktorku Weirovou, protože by se tě chtěla zeptat na pár otázek,“ oznámil mi doktor opatrně a já jen bezmocně otevřela ústa. Netušila jsem, co na to říct, tak jsem raději stiskla rty a sklopila hlavu. „Prozatím ti nechám něco přinést k jídlu, určitě máš hlad.“ Doktor se na mě povzbudivě usmál a odešel. Otočila jsem za ním hlavu a podívala se na vojáka a Dredistu, kteří stáli jen kousek od mé postele. Oba se na mě otočili a na vojákově tváři se objevil nespokojený pohled a očima mi přejížděl po tváři. Musela jsem přiznat, že mi začínalo docházet, proč si mě všichni tak prohlížejí.
Prsty jsem si přejela po tváři kolem očí a konstatovala, že mám dozajista modřiny. Nehledě na pnutí v koutcích úst a tepání na čelistech, ale ač jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem si vzpome-nout, kdo mi tak ublížil. Jediné, co mi utkvělo v mysli, bylo těch pět otázek.
„Jak ses tam dostala?“
„Odkud ho znáš?“
„Jak to, že vypadáš pořád stejně?“
„Kdo tě tam dostal?“
„Co všechno o tom víš?“
Dotíraly na mě, ale díky prášku na bolení hlavy, už to nebylo tak nepříjemné a já si pomalu začala uvědomovat situaci, ve které jsem se objevila, nebo alespoň z části. Jisté bylo, že v Arizoně už dávno nejsem.
Zvedla jsem hlavu a vystrčila bradu, oba mí dohlížitelé mě už z očí nespustili a instruovali sestru, aby mi jídlo dala a šla hned pryč.
Přestože tác s jídlem nevypadal nic moc, vyvolal ve mně hlad a já se pustila do jídla.
***
V kanceláři doktorky Weirové bylo rušno, když k ní mířil doktor Beckett, chvíli vyčkal, než podplukovník Sheppard přestal mluvit a zaklepal na skleněné dveře. Otevřel a vstoupil dovnitř.
Doktorka Weirová vstala od stolu, a došla k Beckettovi. „Jak je na tom?“ zeptala se.
„Není to nic hezkého, Elizabeth,“ odpověděl jí upřímně. Usadil se na nabízenou židli vedle Teyly. „To děvče určitě někdo věznil a mučil.“ Podplukovník Sheppard vstal a přešel k oknu, odkud byl výhled na celý prostor kolem brány.
„Důležitější otázka je, jak se dostala sem a proč se deaktivoval štít.“ Otočil se k osazenstvu kanceláře.
„Na nic jsem se zatím neptal a ani to nevypadalo, že je mi schopná odpovědět. Určitě mi rozumí. Je možné, že z přetrvávajícího šoku bude chvíli trvat, než se rozmluví.“ Sheppard si odfrknul. Weirová se na něj nazlobeně povídala.
„Wraithi nám ji určitě poslali schválně.“
„To si nemyslím,“ odporoval mu Beckett.
„Mohla přijít z kterékoli planety.“ Teyla také vstala a dívala se na bránu. I ona nedokázala přijít na to, jak mohl někdo na dálku deaktivovat štít. Zatím je nezklamal.
„Přesto nevypadá, že by byla z Pegasu,“ pokračoval Beckett.
„To říkáte jen kvůli tomu, co měla na sobě?“ zeptal se ho Sheppard kousavě.
„Jedna sestra mi říkala, že je z Arizony, kde je fotbalový tým WildCats, pár zápasů prý viděla, ale není takový fanoušek, aby si na Atlantidu brala jejich tričko.“
„Tak ho měl někdo jiný,“ nedal se Sheppard.
„A jak by se dostalo do ruky Wraitům, Johne?“ zeptala se ho Weirová. „Wraithi určitě při útoku neměli čas prohledat pokoje obyvatel, aby tam vzali jedno tričko a poslali nám sem zvěda. Jsem si i jistá, že na dálku nedokážou deaktivovat náš štít.“
„Tak jak se sem dostala?“ Nikdo Sheppardovi neodpověděl, to jim mohla říct jedině ona.
***
Odložila jsem prázdný tác na stolek. Vzápětí si pro něj přišla sestra a zeptala se, jestli jsem se najedla. Přikývla jsem a dívala se za ní, jak odchází. Dvojice mých strážců se nehnula z místa, dokud se na ošetřovně neobjevila čtveřice lidí. Jeden z nich byl voják, jehož hlas jsem poznala. Stále zněl nepříjemně. Doprovázel doktora Becketta a s nimi kráčela žena s krátkými hnědými vlasy a stejným oblečením jako tu měli všichni společně se ženou, která se od všech odlišovala. Její krémové pleť a světle hnědé vlasy ji tolik neodlišovaly, ale její oblečení ano. Zamrkala jsem, když jsem si uvědomila, že je z kůže. Byla stejně neobvyklá jako Dredař.
„Můžete jít, majore Lorne,“ promluvil ten druhý voják a já si jeho jméno uložila do paměti. Major přikývnul a odešel z ošetřovny a já skrze návštěvníky zírala na posuvné dveře, které bych spíš viděla v nějakém sci-fi filmu než na ošetřovně.
Přistoupila ke mně žena s krátkými vlasy a příjemnou tváří. Přesto se tvářila ustaraně, ale snažila se to skrývat.
„Ahoj,“ pozdravila mě nenucena a já na ni kývla. Postavila se ke mně a natáhla mým směrem ruku. „Já jsem Elizabeth Weirová, jak se jmenuješ ty?“ Polknula jsem. Stiskla jsem rty, když se mi v krku udělal knedlík. V hlavě se mi rozezněl poplach a něco mi říkalo, abych jí pravé jméno neříkala. Nemohla jsem si tak rychle vymyslet jiné. Odradil mě i od toho pohled toho druhého vojáka. Podezřívaný a nevěřícný.
Elizabeth se na něj otočila, když si všimla mého pohledu. „Johne, raději jděte, i vy, Ronone,“ kývla na Dredistu. Ani jednomu se to evidentně nelíbilo, ale její neúprosný pohled je donutil.
Celou dobu jsem se za nimi dívala. Srdce se mi konečně zklidnilo, tak jsem svoji pozornost obrátila k Elizabeth a té co přišla k ní. Vypadala jako Amazonka.
„Řekneš mi, jak se jmenuješ?“ Co jsem jí mohla říct? Prozradit svoje vlastní jméno, když jsem neměla nejmenší tušení, kde jsem?
Všechny tři jsme se na sebe navzájem dívaly dlouho dobu, ale nikdo nic neřekl. Pár pohledů na Elizabeth mě ujistilo v tom, že nemusím všechno ze sebe dostat hned.
„Nic se neděje, až se na to budeš cítit, určitě mi to řekneš. Pro-zatím tě necháme tady, musíš být unavená.“ Souhlasně jsem přikývla. Kývla na druhou ženu a společně došly k doktoru Beckettovi, chvíli s ním mluvily, a pak odešly. Téměř okamžitě mi spadl obrovský kámen ze srdce.
„Zatím se vyspíš tady,“ přišel za mnou doktor a odvedl mě k jiné posteli, která byla dál od ostatních. V rohu místnosti jsem se hned cítila klidněji, a když sem dotáhnul zástěnu, poděkovala jsem pohledem a natáhla se na nepohodlnou postel a přitáhla si přikrývku až ke krku a vyčkala, až odejde, než jsem se odhodlala vytáhnout rukávy svého nového oblečení a zkoumala výrazné otisky po prstech. Zdálo se, jakoby mi je tam někdo nechal nedávno, ale nemohla jsem si vybavit, kdo mi to udělal a proč. Zůstávaly jen ty otázky.
Půjčené tričko muselo pryč, přímo mi drásalo kůži. Sice jsem bolest už necítila, ale nepříjemný pocit přetrvával. Zatoužila jsem se podívat na svou tvář, abych věděla, jak vypadám. Možná to bylo malicherné, ale ta potřeba byla velmi silná, abych věděla, proč mám někoho nenávidět.
Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale nenašla nic, v čem bych spatřila svůj odraz. Položila jsem hlavu na polštář a přitáhla si přikrývku přes sebe a zírala do stropu, který jsem jinde neviděla.
***
Dva dny mě nechávali být. Stále jsem cítila únavu a nechuť se o něco pokoušet. Jen jsem se celou dobu užírala otázkami, kde jsem, a co se mnou budou dělat a jestli se brzy vrátím domů. Táta byl zvyklý, že jsem se mu ozývala každé dva dny. Bude mě hledat? Nechají mě, abych si zavolala domů? Bylo mi z toho do breku, ale zakázala jsem si brečet, jak by to vypadalo, kdybych tu začala brečet jak malá holka, protože mi chybí tatínek? Bylo mi už třiadvacet, sakra!
Sestřičky nadále nosily jídlo a doktor Beckett kontroloval, jak mi mizí stopy po prstech a rány na zádech, které mi přiblížil s tím, že jsem je měla skoro zahojené, když jsem přišla, se mě pokoušeli rozmluvit a já odpovídala prostým hm a ano, ale donutilo mě to k tomu, abych si konečně promluvila s Elizabeth Weirovou. Zatoužila jsem se vrátit domů a zjistit, kde to jsem.
„Doktore?“ zavolala jsem slabě. Zpoza zástěny se vynořil doktor Beckett a mile se na mě usmál.
„Jak je ti?“ zeptal se starostlivě.
„Dobře. Mohla bych mluvit s paní Weirovou?“ Na jeho tváři se objevil úsměv.
„Chvilku počkej. Dám jí vědět.“ Jakmile odešel, převlékla jsem se z nemocničního úboru do oblečení, které mi dali přede dvěma dny po ošetření. Naštěstí jsem kůži neměla už tak citlivou, takže mi nevadilo a musela jsem konstatovat, že je docela příjemné. Nazula boty a usadila se na postel a čekala, až se doktor vrátí.
Netrvalo to ani čtvrt hodiny a vrátil se. „Vezmu tě k ní.“ Kráčela jsem po jeho boku a rozhlížela se kolem sebe. Prve jsem neměla možnost si to tady prohlédnout a upamatovat si cestu. Stačilo mi pár záchytných bodů a moje optická paměť obstarala zbytek. Při učení to byla výhoda, ale na pohled, který se mi skýtal při procházení chodeb, jsem byla ztracená.
Architekturu jsem nedokázala k ničemu, co jsem kdy viděla, přirovnat. Nebýt lidí, co kolem nás procházeli a jen pokradmu se na mě podívali, bych si myslela, že snad nemůžu být ani na Zemi. Už jen ty posuvné dveře. V obchodních centrech bylo spousta skleněných posuvných dveří, ale tyhle ze skla nebyly. Až na výplně. Spíš bych řekla, že byly z kovu, z nějakého odlehčeného, umně opracovaného s barevnými skleněnými vytrážemi.
Posledními dveřmi jsem vstoupila do místnosti, kde jsem přišla k sobě. Bez vlasů v očích, které jsem teď měla spletené do francouzského copu, se mi naskytl naprosto neuvěřitelný pohled. Připadala jsem si jako na můstku ve Star Treku, ale v dokonalejším provedení. Jediný obrovský rozdíl byl jen pár schodů pod námi.
Celku dominoval prostor dvou školních tříd v pozadí s obrovským kruhem zapuštěným do podlahy s podivnými symboly po jeho obvodu.
Zastavila jsem se a zírala na to s otevřenou pusou. Pokud jsme na Zemi, musela americká vláda investovat miliony ne-li miliardy do téhle základny, kterou jsem prozatím pokládala za obrovskou výzkumnou laboratoř, protože tu byli lidé snad ze všech států světa. Vlajky jsem docela znala, i když mi jich pár nic neříkalo nebo je nedokázala k ničemu přiřadit.
Přesto jsem měla v sobě dosti prozíravosti, abych se na nic neptala. Odjakživa mě učili, že kdo se moc ptá, se moc dozví a to není moc dobré. Doběhla jsem doktora Becketta, když se po mně otočil.
Prošla jsem kolem ovládacího pultu, odkud na mě zíralo pár lidí a já jen koutkem oka zahlédla ovládání složené z poměrně velkých tlačítek se stejnými symboly, které byly na tom velkém kruhu vepředu, doplněné klasickými notebooky.
Vystoupali jsme pár schodů před prosklenou kancelář, odkud byl vidět celý prostor jako na dlani. Doktor mi otevřel dveře a já vstoupila dovnitř, ale na prahu se zastavila, když mi pohled spočinul na tom nepříjemném vojákovi s tmavými vlasy a nepřístupným pohledem, stejným jaký měl i ten Dredař.
Doktor mě jemně postrčil dovnitř, ale dveře nechal otevřené. Elizabeth Weirová stála po mé pravé ruce s tou dlouhovlasou ženou a příjemně se usmála.
„Půjdeme do zasedací místnosti, tam budeme mít víc soukromí.“ Kývla na ty dva a sama společně s doktorem s tou ženou vyšli za mnou a ukazovali mi cestu. Nebylo to daleko a já ucukla, když se přede mnou otevřely dveře. Žádné odsouvání nebo otevření před sebe nebo k sobě, ale do boku jako větrání od velkých klimatizací postaveným vzhůru.
Místnost byla velká a bez oken s velkým půlkruhovým stolem s prázdným prostorem uprostřed, který byl zřejmě uzpůsoben pro mluvčího, aby na něj všichni ostatní viděli. Elizabeth Weirová mi ukázala na volnou židli na kraji půlkruhu a sama se se svými společníky usadila na druhou stranu, aby na mě všichni viděli.
Chvíli jsme vyčkávali, kdo začne mluvit první a když jsem sbírala odvahu, Elizabeth se mě znovu zeptala.
„Jak se jmenuješ?“
„Mia.“ Bylo to jediné jméno, které mě napadlo a neznělo hloupě jako Dee Dee, na co jsem přišla ještě první večer.
„Odkud jsi, Mio?“ Sklopila jsem pohled k pravé ruce a pohrávala si s prstýnkem.
„Z Tucsonu.“ V tomhle jsem lhát nemusela. Chtěla jsem se prvně něco dozvědět o tomhle místě, a jestli mě odsud pustí, a pak jim řeknu celou pravdu.
Všimla jsem si podivného pohledu, který si vyměnila Elizabeth s doktorem, ale nenechala jsem se jím rozhodit a upřela na ně pohled a pokusila se jím neuhnout.
„Kam chodíš do školy?“ Vykulila jsem oči, narovnala se na židli a položila ruce na stůl.
„Já už dávno pracuju,“ nedokázala jsem si odpustit kousavý tón, ale jim to evidentně nevadilo.
„Vypadáš-“ začala Elizabeth a já jí skočila do řeči.
„Mladě? Dětsky? To mi říká každý.“ Dlouhovlasá žena stále nehnutě seděla a jen se na mě dívala. Připadalo mi, že ji náš rozhovor nezajímá a raději mě zkoumá, jakoby to byla psycho-ložka.
„Jsi plnoletá?“ Elizabethina otázka mě zaskočila.
„Bude mi čtyřiadvacet,“ ohradila jsem se uraženě.
„Víš, kde jsi?“ To byla otázka, kterou bych nejraději položila já jí, ale řekla jsem si, že nezdvořilosti jsem projevila více než dost a nastala doba, abych se začala chovat o něco slušněji, když mě tu dva dny nechali spát a dávali najíst, nehledě na to, když jsem se chtěla dostat domů.
„Arizona to asi nebude.“ Stín, který Elizabeth přeběhl po tváři, se mi vůbec nelíbil.
„Kde pracuješ?“ Otázku mi položil doktor Beckett a Elizabeth přikývla, jakoby ji samotnou tahle otázka nenapadla.
„V jedné firmě specializující se na automobilový průmysl.“ Nedokázala jsem jim říct její název, ale lhát jsem v tom také nechtěla.
„Co přesně to znamená?“
„Vyrábím součástky do aut.“ Moje spolužačky ze střední školy, by se za takovou práci styděly, ale já na ni byla pyšná, i když jsem nešla na vysokou.
„Armádních?“ Zpozorněla jsem a zavrtěla hlavou.
Proč se mě ptali právě na tohle? Tohle byla přesně směřovaná otázka. „To jsem na nějaké vojenské základně? Narušila jsem vojenský prostor? Za to se omlouvám, ale já…“ Zajíkla jsem se. Nevybavovala jsem si, že bych se k nějakému takovému prostoru byť jen přiblížila. Zařekla jsem se, že od armády dám navždy ruce pryč.
„Něco takového,“ pronesla Elizabeth opatrně.
„Jsi na Atlantidě,“ promluvila konečně ta dlouhovlasá žena.
„Teylo,“ pokárala ji Elizabeth opatrně, žena pokrčila rameny.
„To je nějaký krycí název pro tajnou vojenskou laboratoř?“ Všichni tři si vyměnili znepokojivý pohled.
„Chvíli tu počkej. Teylo, zůstaň tu s ní.“ Elizabeth i doktor se zvedli a odešli ze zasedací místnosti.
***
Elizabeth došla s Beckettem do své kanceláře, kde na ni čekal Sheppard s Rononem. Oba se narovnali, když zavřela dveře.
„Tak co?“
„Je to…“ Elizabeth hledala správná slova. „Čekala jsem tedy něco jiného.“ Sheppard se vypjal a upřel na svou nadřízenou dychtivý pohled.
„Je to zvěd?“
„V žádném případě.“ Zavrtěla hlavou. Nebylo pro ni lehké to říct, protože nevěděla, jak Sheppard zareaguje.
***
Řady dveří se otevřely a do místnosti vešli Elizabeth, doktor, Dredař a ten voják, který se netvářil moc nadšeně. A mně se téměř zastavilo srdce.
„Johne, prosím.“ Elizabeth ho chytila za paži, ale vykroutil se jí.
„Jak ti dlouho trvalo vymyslet si takové jméno?“ zeptal se kousavě a já jen nervózně zírala. Netušila jsem, co od něho mám čekat.
„Chceš vědět, kde jsi?“ Opatrně jsem přikývla.
„Johne!“ zavolal Elizabeth rozzlobeně.
„Chceš vědět, kde je Atlantida?“
„Ano,“ zašeptala jsem, obávajíc se odpovědi.
„Jsi v souhvězdí Pegas.“ Nechápavě jsem na něj zírala, protože mi smysl jeho slov nedocházel. O astrologii jsem se nijak zvlášť nezajímala. Hvězdy byly pro mě jen kupa svítících teček na obloze.
„Jsi na jiné planetě…, v jiné galaxii.“ Ustoupil o krok dozadu a já rázem přestala dýchat. Přelétala jsem pohledem všechny přítomné v místnosti a hledala nějakou skrytou kameru, která by mi vysvětlila, že jde o nějaký kanadský vtípek, ale neznala jsem nikoho, kdo by to zorganizoval. Něco mi však napovídalo, že si nikdo legraci nedělá a vlastně je to logické.
Voják čekal, jak budu reagovat a zřejmě počítal s tím, že se na místě sesypu, tak jsem udělala jedinou možnou věc, která by mě před tím ochránila.
„Jste blázen,“ obvinila jsem ho zarytě, přestože mi bylo jasné, že blázen jsem já. Ohlédl se po ostatních a přistoupil ke mně a natáhl ruku, kterou jsem chytit nechtěla, ale nic jiného mi nezbývalo. Nesevřel mě pevně, ale odváděl mě z místnosti poněkud rychleji, než jsem počítala. Dotáhnul mě před vysoké prosklené dveře z barevného skla a otevřel je a vyvedl na balkon a ukázal před sebe a já se bezhlesně zajíkla, když jsem pod sebou spatřila obrovské město, které bych si nedokázala ani vysnít ani v tom nejdivočejším sci-fi snu. Nehledě na dvě tělesa, které byly vidět vedle sebe na obloze a já je, s velkým přivřením očí, přirovnala ke slunci a měsíci, ale ty jsem na Zemi nikdy neviděla pohromadě. Skutečně jsem měla co dělat, abych z toho pohledu překvapením nevykřikla.
„To je vtip,“ konstatovala jsem strojeně. Stále popírajíc svoje smyslové vnímání.
„Není,“ pronesl ten voják už o něco smířlivě, ale nespouštěl mě z očí. Doktor Beckett na mě smutně hleděl.
„Tak tohle Arizona fakt není.“

[Aiwendill]

vítam nového autora a prajem veľa zdaru pri písaní a veľa trpezlivosti pri reakciách čitateľov (a hlavne pri nereakciách... )

Aiwendill píše:

vítam nového autora a prajem veľa zdaru pri písaní a veľa trpezlivosti pri reakciách čitateľov (a hlavne pri nereakciách... )

Díky za přivítání, tohle není můj první web na publikování, takže jsem na reakce čtenářů i nerakce zvyklá, uvidíme, co se bude dít tady.

[Aiwendill]

Oh, pardon. Nevedel som. Vitam teda novu AUTORKU.

[kasparova655365]

Pohlaví bylo doposud jen zobrazováno v profilu, to starší jsem musela smazat a dala jsem tam místo toho něco jiného, takže teď už všichni mohou na fóru vidět i pohlaví, jen si ho každý musí poopravit

Jinak tě tu také vítám mezi námi

Může jít, majore Lorne,“ promluvil ten druhý voják a já si jeho jméno uložila do paměti.

Muzete jit, ...

Jeste je zde nekolik rozdeleni slov(3 ci 4). Mozna ve wordu to bylo potreba, po vlozeni textu na web nikoliv. Pusobi to ponekud rusive.

Jinak vytej v klubu.
Doufam ze budes vydavat pravidelne a dokoncis ji.

pal píše:

Může jít, majore Lorne,“ promluvil ten druhý voják a já si jeho jméno uložila do paměti.

Muzete jit, ...

Jeste je zde nekolik rozdeleni slov(3 ci 4). Mozna ve wordu to bylo potreba, po vlozeni textu na web nikoliv. Pusobi to ponekud rusive.

Moc děkuju za upozornění! Zde na stránkách bylo vše opraveno!

Wow taka rychla odp.
Jeste dotaz k castosti vydavani.
Pravidelne 1xtyden, dva tydny ci mesic?
Nebo jak to prijde tak bude?

Díky za přivítání, tohle není můj první web na publikování, takže jsem na reakce čtenářů i nerakce zvyklá, uvidíme, co se bude dít tady.

je mozno zdeliti kde jinde?treba sz?

vypadá to zajímavě

Wow taka rychla odp.
Jeste dotaz k castosti vydavani.
Pravidelne 1xtyden, dva tydny ci mesic?
Nebo jak to prijde tak bude?

Ahoj, prozatím mám napsáno 18 kapitol, které jsou kvůli svým délkám někdy rozděleny i na více částí, takže prozatím jsem zvolila vydávání jednou za týden, kdyby se něco změnilo, určitě dám vědět.

Kapitola mapuje díly:
2x14 – Pod tlakem
2x15 – Věž

2. kapitola – Zdravým rozumem

„Nechci vědět o ničem, co se tady děje a nikomu neřeknu, co jsem tady viděla. Klidně vám podepíšu dohodu o mlčenlivosti. Jen bych se ráda vrátila zpátky do Tusconu.“ Dívala jsem se na muže, kterého mi později představili jako podplukovníka Shepparda. Z něhož jsem si svým klidem udělala nepřítele. Měla jsem dojem, že pořád čeká na můj kolaps, ale já se snažila uchovat si zdravý rozum.
„Možná jsi to nepochopila. Jsi v jiné galaxii.“ Jeho dobírání se mi přestávalo líbit.
„Johne, prosím.“ Elizabeth obcházela stůl, protože nedokázala unést, že toho vojáka tentokrát nedokázala udržet zkrátka, což se i mně samotné nelíbilo.
„Dá se zavolat taxi?“ zeptala jsem se kousavě a upřela na něj odhodlaný výraz. Zpočátku jsem z něj měla skutečně strach, ale teď jsem nedokázala pochopit, proč se do mě pořád strefuje. V koutku své dušičky jsem ho chtěla popichovat, ale bohužel se tu nikdo nesmál.
„Jsi v jiné galaxii,“ opakoval snad posté, byl jak zaseknutá gramofonová deska, „jsi na vojenské základně…“
„Dost, nechci nic slyšet. Nemám nejmenší zájem vědět, co se tady děje, protože pak byste mě nepustili domů.“ Podplukovník se předstíraně zasmál a sednul si na židli vedle mě.
„Tys to asi ještě nepochopila. Ty se prostě nemůžeš vrátit jen tak domů. Jsi v jiné galaxii.“
„Samozřejmě, že to jde,“ ozval se podsaditý muž s povýšeným pohledem, který se k nám přidal, když mi podplukovník Sheppard ukázal Atlantidu. To město z dávných bájí, které se potopilo na dno moře před hodně dlouhou dobou. Jen rozdíl byl v tom, že ta báje se vztahovala na Zemi, ne na jinou planetu v jiné galaxii a mimozemšťany.
„To jsme nepotřebovali slyšet, McKayi,“ odsekl mu podplukovník a propálil ho nezlobeným pohledem.
„Já jsem jen…“ raději ztichnul a zůstal stát za Elizabeth, která nás sledovala ustaraným pohledem.
„Já chci vědět, jak ses sem dostala, kdo deaktivoval štít brány?!“ Nahnul se ke mně blíž. Odtáhla jsem se od něj.
„Nevím, o čem to mluvíte.“ Což byla pravda a podplukovník Sheppard to nerad slyšel. Otočil se na osazenstvo a stisknul rty. Poklepal na stůl a vstal. Obešel mě a usadil se na druhé židli. Chytil mě za předloktí a já neměla sílu se mu vykroutit a vykasal mi rukáv, zíral přitom na mé ruce. Otisky téměř zmizely, ale ještě stále byly patrné.
„Kdo ti to udělal?“ Setkal se s mým pohledem. Stále mě podezříval, ale něco se změnilo, chtěl mi pomoct, možná cítil vinu nebo touhu pomoct holce, co vypadá jako školačka. Jenže s takovými předsudky jsem se setkávala docela často a bylo docela těžké žít jako dospělý člověk, když se na mě každý díval jako malou holku.
Natáhla jsem se k němu a odtáhla mu prsty a stáhla si rukáv zpátky. Musela jsem vyvinout hodně síly, aby mi ruce neotočil. Jizvy, které jsem měla na vnitřní straně zápěstí, byly horší než ty otisky. Viděl je jenom doktor Beckett a já se za ně neuvěřitelně styděla. Nebyla jsem tak slabá, abych přistoupila k tam radikálnímu řešení situace, abych něco takového udělala, takže mi nezbývalo nic jiného než je skrývat a doufat, že je už nikdy nikdo neuvidí. Už tak jsem měla po těle jizev dost.
„Já nevím,“ procedila jsem skrze zuby a stáhla si ruku do klína a začala si pohrávat s prstýnkem na pravé ruce.
„Co si pamatuješ jako poslední?“ Byla to zvláštní povědomá vzpomínka, ale nedokázala jsem ji nikam zařadit a vyvolala ve mně touhu to taky zjistit. Otázku mi položila Elizabeth a došla ke mně. Usadila se po mé pravici a úpěnlivě na mě hleděla. Už se mi z toho vyslýchání dělalo zle.
„Šla jsem spát. To je to poslední, co si pamatuju a nemám nejmenší ponětí, kdo mě zbil, a co dělám v jiný galaxii, a už vůbec nevím, jak jsem se sem dostala!“ Vzdorovitě jsem zdvihla bradu a ruce složila na hrudi. Bylo mi jasné, že se asi jen tak rychle domů nedostanu. Miliony světelných let, byla trochu z ruky a zároveň mě zajímalo, jak se sem dostali oni. Jenže jsem se nechtěla na to zeptat. Dostat na to odpověď, by znamenalo dozvědět se hodně důležitý fakt téhle základny a snížila bych tím svou šanci dostat se domů.
„Nelže.“ Otočila jsem se po Teyle, která postávala opodál s tím vysokým Dredistou, kterému říkali Ronon.
„To jsem nechtěl slyšet,“ vydechl podplukovník zklamaně a vstal.
„Johne…“ Elizabeth taky vstala a společně s ním došli ke stojící čtveřici.
„Musím popřemýšlet, co dál.“ Podplukovník Sheppard byl vojákem každým coulem, ale vypadalo to, že má občas problém poslechnout své nadřízené, protože Elizabeth byla dozajista nad ním, i když podle mě byla civilistka.
„McKayi, zůstaň tu s ní.“ Muž, kterého oslovil, se zatvářil naprosto zděšeně. Hrál oční tenis mezi mnou a podplukovníkem, tak jsem se na něj nakonec zašklebila, což mu evidentně nahnalo větší strach. Podplukovník se ke mně otočil.
„Tak se k ní nepřibližuj,“ doporučil mu a společně s ostatními opustil zasedací místnost. Já se přitom na toho muže usmála a on se raději přesunul naproti mně, aby mezi námi byl volný prostor uprostřed toho půlkruhového stolu a dvě desky. Nevím, co ode mě čekal.
***
Sheppard a ostatní došli na ochoz naproti Elizabethině kanceláři. Ve věži byl docela klid. Prozatím žádný tým neaktivoval bránu, aby se vrátil. Zbýval ještě nějaký čas, který museli zúročit při řešení problému s novou obyvatelkou Atlantidy.
„Stejně mi připadá, že nám neříká všechno,“ nechal se slyšet Sheppard. Byl si vědom, že jim nelže, ale zároveň jim neprozradila všechno, vlastně jim neprozradila téměř nic.
„Při pohledu na vás, bych si rozmyslela, co řeknu,“ odpověděla mu Elizabeth mírně rozzlobeně. „Johne, musíte si uvědomit, že ta dívka je miliony světelných let od svého domova a nemá ponětí, jak se sem dostala, kdo ji sem dostal a proč ji mučili.“
„Co když je Goa'uld, stejně jako plukovník Caldwell?“ Všichni si dobře pamatovali nedávnou událost, kdy se Goa'uld, který byl agentem Trustu, naboural do systému města a chtěl tak vyhodit Atlantidu do vzduchu.
„Udělal jsem veškerá vyšetření. Goa'uld v ní není. Ale teď mě napadá… Není možné, že ji sem poslali právě ti, co ji věznili?“ zeptal se doktor Beckett. Vyslovil tak otázku, kterou nikdo nechtěl vyslovit nahlas.
„Jenže proč?“ Sheppard hleděl na bránu. „Nyní se kontroluje každý člen z Daidala a nemáme záznam, že by na palubě přepravovali nějakého civilistu. Je určitě dost lidí, kteří by dokázali deaktivovat štít, ale to by musel být tady na Atlantidě nebo Daidalu.“ Otočil se k ostatním a lokty se opřel o zábradlí. Věřil jí, že to neví, ale tím veškerá důvěra končila.
„Budeme muset poslat zprávu na velitelství, aby se na ni informovalo a řeklo nám, jak dlouho je nezvěstná.“ Sheppard se na Elizabeth kriticky podíval.
„Pokud nezvěstná je,“ pronesl Ronon.
„Dokud o ní nezjistíme víc, bylo by lepší, kdybychom ji drželi stranou od členů expedice a všech informací o Atlantidě.“
„Přišla bránou,“ podotkla Elizabeth.
„Evidentně si na to nepamatuje.“
***
„Vy jste voják?“ zeptala jsem se muže, co mě hlídal. Zavrtěl hlavou a snažil se vyhýbat mému pohledu.
„Tak vědec?“ To už zdvihnul hlavu a upřeně se na mě podíval a když poznal, že se nachytal, uraženě otočil hlavu bokem.
„Nemám s tebou mluvit,“ řekl povýšeně. Pohrával si s prsty a snažil se dívat po vybavení místnosti.
„Já vám neublížím.“ Myslela jsem to upřímně. „Nebo snad ano?“ zeptala jsem se vážně. To už mi věnoval plnou pozornost.
„Nemůžu nic říkat.“ Z jeho tónu bylo poznat, že se hodně přemáhá, aby nezačal mluvit. Tenhle typ lidí jsem znala. Sebestřední a zahledění sami do sebe a do své dokonalosti.
„Nemusíme tu sedět potichu. Tohle trapné ticho nemám ráda.“
„Já…“ Stiskl rty a zíral na stůl před sebou. Nesnažila jsem se o nic dalšího. Měla jsem o čem přemýšlet, ale užírat se různými hypotézami se mi nechtělo. Netoužila jsem myslet na svou nejistou budoucnost.
Dveře se otevřely a přišel zbytek mého vyslýchacího kroužku. Kompletně se tvářili, jakoby snědli citrón. Naštěstí se vedle mě posadila Elizabeth a pohledem ode mě držela podplukovníka v dostatečné vzdálenosti.
„Mio,“ začala pomalu, „prozatím tu musíš zůstat, ale potřebujeme od tebe tvoje celé jméno a adresu, abychom to nechali ověřit na Zemi.“
„Když vám to řeknu, pošlete mě domů?“ Nebylo těžké si odvodit, že ani oni sami neví, jestli je to možné. Věděla jsem snad už příliš, aby mě tu někde zamkli a zahodili klíč?
„Pošleme zprávu na Zem a tam to vyšetří, a pak ti dáme vědět.“ Elizabeth se mi začínala líbit, ale ani ona nevěděla jak z téhle situace ven.
„Můžu vám to říct v soukromí?“ zeptala jsem se opatrně a dívala se přitom spíš na podplukovníka, abych mu dala najevo, že před ním už nebudu říkat nic, co se týká mě.
„Samozřejmě.“ Pokynula mi a společně jsme šli do její kanceláře a za sebou nechali zbytek osazenstva.
Usadili jsme se ke stolu a já si potajmu pod deskou stolu začala hrát s prstýnkem.
***
Když Elizabeth Weirová nechala Miu odvézt do pokoje, který nechala pro jistotu hlídat, zůstala sedět v křesle a zírala do obrazovky svého laptopu. To co jí Mia svěřila a co jí pak ona sama vyvrátila, naprosto měnilo situaci, ale zprávu musela na Zem odeslat tak jako tak. Potřebovala mít jistotu. Věřila dívce, že mluví pravdu, její zděšený pohled toho byl důkazem. Sama si moc dobře uvědomovala, že s tím návratem domů to bude trochu problém.
„Elizabeth?“ Sheppard zaklepal na otevřené dveře.
„Pojďte dál,“ vyzvala ho a uložila zprávu na laptopu, který ná-sledně zavřela. Poukázala mu místo na sednutí.
„Co jste se dozvěděla?“
„Při týdenním hlášení Zemi, jim odešlu zprávu, aby to mohli prošetřit, a pak budeme pokračovat v řešení. Zatím nám nezbývá nic jiného než čekat.“ Sheppard se naklonil blíž.
„Co vám řekla, Elizabeth?“ Byla si vědoma, že je podplukovník hodně podezřívavý vůči novým lidem a Mia byla teď v jeho seznamu na prvním místě, ale slíbila jí, že to nikomu jinému neřekne. Dokonce přislíbila, že informace, které jí poskytla, sdělí pouze generálu Landrymu, který pak bude jedenat ve vší diskrétnosti. Třeba někdo ze Země přijde s dobrým nápadem jak to vyřešit.
„Řekla mi vše, o co jsem ji požádala a teď počkáme.“
„Poznám, když vás něco zneklidní. Je nebezpečná, když jste před její pokoj dala stráž?“ Elizabeth zavrtěla hlavou.
„V žádném případě, Johne. Jen nechci, aby neopatrností členů expedice, jakkoliv zmařila svůj návrat na Zem.“ Zachmuřil se.
„Není hloupá.“
„To není a vy jste jí nemusel hned říkat, že je v jiné galaxii.“ Jakmile to vyslovila, uvědomila si, že je dobře, že to ví. Stejně by jí to musela říct sama.
„Nerozhodilo ji to tak, jak jsem předpokládal, takže musí něco tajit.“ A tajemství to nebylo zrovna jednoduché, přiznala si v duchu Elizabeth.
„Za dva dny odesíláme týdenní hlášení na Zem. Určitě nebudeme čekat na odezvu dlouho.“
***
Nejednou jsem přemýšlela, že by občas bodla dovolená. V práci jsem byla pečená vařená, ale být zavřená v mimozemském městě, v naprosto holé místnosti, kde byla jen postel a koupelna, bylo snad horší než čtrnáct dní v kuse v práci.
Celé hodiny jsem chodila z jedné strany na druhou, zastavovala se u okna, zírala na město pode mnou a nekonečné moře kolem. Celý svůj život jsem prožila v Tusconu v Arizoně, ale nikdy jsem neviděla moře.
Docela smutné, ale nechtěla jsem do jiné galaxie, abych ho viděla, tolik jsem po tom netoužila a teď mě to spíš rozčilovalo, než těšilo.
Přešla jsem ke dveřím a po dvou dnech, kdy mi donášeli jídlo, jsem zaklepala na stráž, která se ze svých míst ani nehnula.
Voják otevřel a zůstal na chodbě a zíral na mě. „Děje se něco?“ Tón, kterým to pronesl, se mi nelíbil, ale nebyla jsem z cukru.
„Pokud má doktorka Weirová čas, mohla bych s ní mluvit?“
Později jsem musela uznat, že i když vyspělost technologií kolem byla vysoká, obyčejná zpráva se tu nese tři dny, po kterých se tu Elizabeth ukázala. V obličeji byla strhaná, jakoby skoro nespala a trápilo ji milión dalších věcí, čemuž jsem se nedivila.
Nabídla jsem jí místo na posteli a sama zůstala stát. „Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, měli jsme tu problém s doktorem McKayem.“ I když jsem byla zavřená a hlídaná, dveře nebyly zvukotěsné a já zaslechla o tom vědci něco, že byl uvězněný pod vodou, ale řekla jsem si, že nechci nic vědět. Nic co by mi pobyt tady prodloužilo.
„Nic se neděje, doktorko.“ Když si všimla mého zlozvyku s prstýnkem, strčila jsem ruce raději do kapsy.
„Doufám, že tu máš pohodlí.“
„Nechtěla jsem, abyste přišla řešit mé pohodlí, pouze jsem vás chtěla požádat, jestli bych nemohla nějak pomoci. Než na Zemi dojdou nějakému výsledku, nechci tu jen nečinně sedět a zírat do zdi. S takovou se tu brzy zblázním. Prosím.“ Elizabeth se na mě udiveně podívala.
„No…“ Přecházela jsem před ní v malých půlkruzích.
„Nemusím být génius, aby mi došlo, že můj návrat domů bude větší oříšek, než jen tak nasednout na vesmírný autobus. Jen chci něco dělat. Pomoci třeba i s malichernostmi. Jsou tu určitě desítky lidí, kteří mají svoje potřeby, a nepochybuju, že personálu, který se o ně stará není tolik, aby pokryl jejich nároky v plné výši.“ Zastavila jsem se u okna a kochala se pohledem na nekonečné dálky, které bych doma určitě ocenila.
„Víš, Mio, já si nejsem jistá, jestli to bude možné. Sama jsi řekla, že o tomhle místě nechceš nic vědět, ale takhle… Lidé mluví, hodně mluví…“
„Vím, že byl ten vědec uvězněn pod vodou. Je mi jedno v čem nebo proč, ale vím to. Zavřené dveře lidi neutiší. Měla jsem dost času, abych o tom přemýšlela. Teď jsem tady, a budu tu ještě nějakou dobu, musela bych být hluchá a slepá, abych od toho všeho byla izolovaná. Jedině, kdybych byla ve vězení…“ zbytek věty jsem nechala viset ve vzduchu.
„Nejsi vězeň,“ pronesla Elizabeth rázně a vstala z postele. V odrazu okna jsem si pečlivě prohlédla její obličej. Řekla mi, že než se dostala na Atlantidu, pracovala jako odbornice na mezinárodní politiku a veřejné vztahy.
„A co ta stráž před pokojem?“
„Ta je na tvoji ochranu.“ Před pravdou nebo lidmi? Chtěla jsem se zeptat, ale raději jsem tu otázku spolknula.
„Prosím, popřemýšlejte o tom. Ráda bych pomohla. Klidně i s mytím nádobí.“ Pomalu jsem se otočila a zadívala se jí do unavených očí.
„Proberu to s podplukovníkem Sheppardem.“ No ano, proč ne? Stiskla jsem zuby a zakázala si na to něco říkat. Slušně jsem se rozloučila a opět čekala.
***
„Doktorko Weirová?“ Elizabeth došla do věže a zastavil ji doktor Zelenka.
„Co se děje, Radku?“
„Právě přišla spěšná zpráva z velitelství určená pouze do vašich rukou.“ Podal jí flash disk. Sevřela ho v dlani a zahleděla se na zbytek lidí. I když se snažili dělat, že se na ni nedívají, bylo ji jasné, že je zajímá, jestli se zpráva týká jejich nové obyvatelky.
„Děkuju, Radku.“ Těžce vystoupala po schodech do své kanceláře a zavřela za sebou dveře. Dosedla do křesla a dlouho dobu zírala na flash disk. Obávala se, co na něm najde, už kvůli Mie.
Zpráva byla jak textová tak obrazová. Generál Landry jí to chtěl říct i z „očí do očí“. Za což mu byla vděčná.
„Doktorko, vše se potvrdilo. Prozatím jsem informace sdělil pouze plukovníku Carterové, jestli by nepřišla na nějaké řešení, ale ve velmi brzké době to budu muset sdělit výše. Rozšíříme vyšetřování i na Mléčnou dráhu, pokud s tím nemají něco společného Goa'uldi, ale pochybuji, že disponují technologií, která by jim pomohla cestovat do jiné galaxie kvůli jediné mladé ženě. Zasílám i průběh vyšetřování, zde na Zemi. Prozatím doporučuji, ji držet dále od členů expedice, než jí budeme moci natolik důvěřovat, abyste jí mohla povědět o programu Hvězdné brány. Je možné, že si díky tomu později vzpomene, jak se dostala na Atlantidu.
Jsem si vědom i toho, že jí tyto informace možná nedovolí se vrátit domů, aniž bychom ji museli stále hlídat, ale IOA podezřívá i vlastní lidi, takže si dokážu živě představit, jak budou jednat s civilistkou. Ale věřím vašemu úsudku, že se o ni postaráte, dokud vám nedám zelenou. Průběžně mě informujte o situaci.“ Elizabeth si ještě pročetla zprávu, ale nebyla z ní o nic moudrá. Tohle nebylo dobré. Chápala, proč ji Mia požádala, aby směla něco dělat.
Zavřela laptop a opřela se zády a ukazováčkem si přejížděla po rtech. Chtěla vyhovět jak Mii, tak generálu Landrymu, ale znala lidi. Byť byla expedice Atlantida sestavena z odborného personálu, každý se po týdnech strávených tady prostě chtěl někomu svěřit, i když by to byl jenom kolega. Všichni lidé tady odešli od svých rodin, přátel a práce, aby věnovali svůj veškerý čas na objevy, o kterých nesmí nikdo vědět.
Z přemýšlení ji vytrhlo zaklepání na dveře. Sheppard. Co mu jenom řekne? Byla přesvědčena, že pravdu by vědět prozatím neměl. Přesto mu něco říct musela.
„Pojďte dál, Johne.“ Opět se usadil před ni.
„Prý přišla zpráva ze Země.“ Pomalu přikývla a přitáhla se ke stolu. Opřela se lokty a propletla prsty.
„Totožnost se prokázala,“ začala obezřetně, „generál doporučuje, aby prozatím zůstala tady, než zjistí, kdo ji sem dostal. Bohužel to bude trvat nějakou dobu a já teď nevím, zda-li a jakým způsobem ji mám zapojit do kolektivu, aby nebyla stále zavřená v pokoji, tak aby nevěděla přesný důvod této expedice.“
„To je jednoduché. Bude v pokoji a občas ji stráž doprovodí při procházce po molu. Není nic jednoduššího.“ Elizabeth se na Shepparda zlobila. Voják v něm nedovoloval vidět v Mie normální lidskou bytost.
„Není náš vězen, abych jí vypsala termín vycházek,“ ohradila se popuzeně. Sheppard se zašklebil.
„Možná si to nechcete připustit, Elizabeth, ale ona vězeň je. Tak či tak odsud nemůže odejít, a pokud nechceme, aby se o Atlantidě dozvěděla něco víc, musí zůstat zavřená.“ Elizabeth si uvolnila prsty a dlaněmi se zapřela o skleněnou desku stolu, když vstala.
„Shepparde, já jsem vaše nadřízená a já rozhodnu, jak s ní naložíme!“ Sheppard se na ni klidně podíval.
„Já mám vojensky zabezpečovat bezpečí města a lidí v něm, pokud v ní vidím nebezpečí, tak bude zavřená!“
„To tedy nebude! Není to voják ani vědec, dokonce ani člen expedice, je naprosto mimo vaši jurisdikci a plně spadá do mé, takže já rozhodnu, co s ní udělám!“
***
Doktorka Weirová se s podplukovníkem evidentně nedomluvila. Už u mých dveří postávali rovnou dva strážní, kteří mi ani nedovolili se samostatně nadechnout. Toliko k vyjednávacím schopnostem Elizabeth, ale nemohla jsem se na ni za to zlobit. Určitě dělala, co mohla, aby mi alespoň trochu pomohla.
Tak plynuly dny, které se měnily v týdny, a já začala pochybovat, že tahle základna, či expedice, jak bych to celé popsala, byla alespoň trochu zajímavá. Když tenkrát doktor McKay uvízl pod vodou, alespoň si o tom lidé povídali. Dozvěděla jsem se dokonce o druhé „věži“ a slábnoucím genu, ale to už jsem umírala nudou, tak jsem to nechala být.
To pravé povyražení a zábava, která mě měla vytrhnout z letargie, se chystala přijít už zanedlouho, a bylo pozdě modlit se, abych se raději zase dál nudila.

Dobre

pal píše:

Uz jsem si rikal kdy bude pokracovani?
Pekne se to odviji.
Tak zas ve stredu?

„Dá se zavolat taxi?“ zeptala se kousavě a upřela na něj odhodlaný výraz.

to se pta mia ci elizabeth? Mia pak tam nejspise vypadlo ..jsem..
Jeste nejake rozdeleni textu se tam nekde mihlo.

Tak poctivě jsem to včera překontrolovala, aby se tam ty rozdělená slova neukázala, až se mi to neuložilo, tak jsem to napodruhé jen prolétla.
Snad už je to v pořádku.

Kde je novy dil?

Kapitola mapuje díl:
2x16 – Dlouhé loučení

3. kapitola – Změna názoru

Teď už plně chápu vězně, proč vždy cvičí. Naprosto dokonale to zabíjí čas a člověk posílí nejen svoje tělo, ale i uvolní mysl od nahromaděného stresu. Raději však upřednostňuji běh na dlouhé tratě, ale prostor pokoje tomu nevyhovoval. Musela jsem přesedlat na posilovací cviky, které jsem neměla nikdy ráda. Když jsem doma po ránu vybíhala na svoji obvyklou trasu, nasadila jsem sluchátka a nechala se unášet hudbou. Skvělé uvolnění, ale na Atlantidě nebylo ani jedno. Doufala jsem, že změna stereotypu mi pomůže alespoň na chvíli zapomenout na domov.
Začala jsem postupně a s každým dalším dnem a týdnem jsem přidávala další cviky a prodlužovala jejich dobu a než jsem se nadála, cvičila jsem dvě hodin denně. Cítila jsem se o dost lépe a zároveň mi to pomáhalo s mou závislostí, dokud si nevymohl vstup do mého pokoje doktor Beckett s tím, že se na mě musí podívat z lékařské stránky.
„Dostat se sem je horší než do Forth Knox.“ Zrovna jsem si vysoušela vlasy usazená v tureckém sedu na posteli. Po každém cvičení jsem si dopřála dlouhou sprchu. Jedna z mála neřestí, co jsem si tu vypěstovala.
„Musíte uznat, že jsem v bezpečí,“ řekla jsem mu uvolněně a zadívala se do jeho tváře. Pomalu přikývnul. V rukou žmoulal malý balíček. Chvíli se loajálně díval jinam, protože jsem neměla dlouhý rukáv a na zápěstí se mi po horké koupeli růžověly jizvy.
„Víš, řekli mi, že málo jíš.“ Zastavila jsem se v půli pohybu a zírala na něj. Jeho starost byla milá, ale hodně jsem se držela, abych neuvolnila nahromaděný vztek, který jsem se ze sebe snažila dostat cvičením, ale s přibývajícími dny v tomhle pokoji se to téměř zdálo nemožné.
„Není potřeba tolik jíst, když nic nedělám.“ Proti tomu nemohl nic namítat. Překvapivě ladně jsem se zvedla z postele a odnesla ručník do malé koupelny a stáhla si vlasy do ohonu a vzala si na sebe bundu s dlouhým rukávem.
„Víš, Mio, nemám tady takové slovo, ale mohl bych se pokusit ti vymoci vycházku z lékařského hlediska.“
„Z lékařského hlediska?“ zeptala jsem se překvapeně. Neušlo mi, že si mě doktor bedlivěji prohlíží.
„Zhubnula jsi a jsi pobledlá. Všichni se občas podívají ven.“ Dokonce i vězni, chtěl zřejmě dopovědět, ale raději to spolknul. Lehce jsem se na něj usmála.
„Všichni členové expedice, ale já člen expedice nejsem.“ Došla jsem k oknu a zírala na město, bodl mě osten žárlivosti, že si ostatní mohou chodit po městě, ale já ne. Zvědavost jsem dokázala v sobě udusit, ale touhu po čerstvém vzduchu ne, zvláště mořském, až příliš mě to lákalo.
„Mio, stačí říct a já se o to pokusím.“ Zatnula jsem ruce v pěst. Přemlouvala jsem samu sebe, abych se chovala slušně. Snažil se mi jenom pomoci. On nebyl nepřítel.
„Podplukovník Sheppard řekl, že budu v pokoji a neustále mě bude někdo hlídat,“ procedila jsem skrze zuby, „snad nechcete podrývat jeho autoritu.“ Ignorovala jsem smutné povzdechnutí.
„Jak myslíš, něco tady pro tebe mám. Nechám ti to na posteli.“ Zahanbeně jsem zírala před sebe, neustála jsem to, moje zloba padla na nesprávného člověka, ale podplukovník Sheppard měl určitě svých starostí dost než chodit za vězněm.
***
Když dovezli na Atlantidu první schránku, byl doktor Beckett u jejího otevření. Velmi ho znepokojil paprsek, který zasáhl doktorku Weirovou a způsobil jí bezvědomí. Oddychl si, když se doktorka probudila s informací, že v sobě přechovává vědomí jisté Fibis, ženy, kterou našli ve schránce těsně před smrtí.
Weirová všechny ubezpečila, že vštípení, dočasná fáze přesunutí vědomí, bude trvat pár hodin a ona by si velmi přála, kdyby Fibis vyhověli a nechali někoho, aby do sebe přijal z druhé schránky vědomí jejího manžela. Sheppard se na to příliš netvářil, ale z loajálnosti vůči Weirové s tím souhlasil.
Nikdo však netušil, že mimozemšťané, uchovaní ve schránkách, jsou každý z jiné rasy, které navíc mezi sebou bojovali a jejich nenávist nedokázali zmírnit ani roky ve schránkách a vědomí toho, že jejich fyzická těla jsou mrtvá.
***
Před dvěma dny mi Elizabeth donesla na čtení nějakou odbornou publikaci na zabavení, ale já ji spíše používala jako uspávadlo. Knihy obecně jsem chovala ve velké úctě a neodsuzovala žádnou z nich, a i když jsem musela přečíst něco, co nebyl zrovna šálek mé kávy, věnovala jsem tomu alespoň trochu své pozornosti, abych si z nich něco odnesla, ale kdybych byla na jiném místě, třeba bych se soustředit dokázala.
Možná tomu napomohlo to, že jsem se stále cítila pod psa, kvůli svému chování vůči doktorovi Beckettovi, který byl jediný, kromě Elizabeth a strážných, kdo mě chodil navštívit.
Otočila jsem se na druhý bok a zírala na dárek, který mi doktor donesl. Nedokázala jsem ho rozbalit. Prvně se mu musím omluvit, a pak si ho rozbalím, slíbila jsem si a raději vstala z postele. Nebylo tak pozdě na spaní a celá Atlantida byla stále vzhůru nohama, i když jsem nevěděla kvůli čemu. Podvědomí mi našeptávalo, abych byla ve střehu, ale já nedokázala pochopit proč. Byla jsem dokonale chráněna, nebyl důvod k obavám.
Navlékla jsem si kalhoty a převlékla tričko na spaní a stoupla si ke dveřím, abych poslouchala. Moje zvědavost, i přes tichý hlásek v hlavě, byla silnější než zloba na podplukovníka. Bohužel jsem ji už v sobě nedokázala tak snadno udusit.
Překvapeně jsem odskočila ode dveří, když se tiše otevřely a stál v nich jeden ze strážných. Po druhém nebylo vidu ani slechu.
„Zůstaň v pokoji,“ přikázal mi a já měla chuť mu odseknout, ale znemožnila mi to tma. Všechna světla, která osvětlovala chodby a pokoje, pohasla a tmu která nastala, občas prořízl paprsek jednoho z měsíců.
„Pojď se mnou,“ zavolal voják a já nestihla ani protestovat, že z pokoje nesmím. Bleskově jsem si nazula boty a vyběhla za ním. On mezi tím poslouchal někoho ze sluchátka. Bez problémů jsem s ním držela krok a snažila si nevšímat směru, kam se naše kroky ubíraly. Optická paměť byla v tuhle chvíli spíš prokletím než darem.
Musela jsem uznat, že mé pevné stanovisko, že nechci o ničem vědět, abych se co nejrychleji dostala domů, mě opouštělo každým dalším krokem. Možná za to mohlo to vzrušení smíšené se strachem z neznámého nadopované adrenalinem, ale spadla ze mě část nechuti a zloby a najednou jsem cítila, že zase žiju, i když jsem běžela jenom chodbami.
Voják přede mnou se zastavil a zdvihnul zatnutou pěst. Instinktivně jsem zastavila. Tenhle povel jsem si pamatovala. Sledovala jsem, co se bude dít, ale skrze tmu jsem neměla šanci. Voják ukázal ke stěně a já k ní poslušně zamířila. On se postavil přede mě a přitáhl si zbraň k hrudi a hlavní mířil do chodby, která se mírně stáčela do leva, kde končila křižovatkou. Netušila jsem, co slyšel. Já slyšela pouze vlastní krev hučící mi v uších z návalu adrenalinu.
Hleděla jsem přes jeho rameno a naslouchala, když jsem uslyšela pohyb za našimi zády, bylo už pozdě. Cuknula jsem s sebou, když se ozvala střelba, ze které mi zalehlo v uších. V poslední chvíli jsem strčila do vojáka, abych ho dostala z dosahu. Bohužel ho jedna kulka zasáhla do pravého ramene, překvapením vykřiknul a zhroutil se na podlahu.
Neměla jsem ponětí, kdo po nás střílel, ale zůstala jsem při zemi a snažila se v té tmě něco vidět. Voják ležel jen kousek ode mě a krvácel. Nemohl se hnout a byl přímo na ráně, kde jsem ho nechtěla nechat. Zbraň, kterou upustil, jsem odkopla kousek dál, protože jsem k ní neměla důvěru a snažila se ho odtáhnout za ohbí chodby.
Pomalu jsem začínala panikařit, když jsem na prstech ucítila horkou lepkavou tekutinu. Pohled na krev mi nikdy nevadil, ale nikdy jí nebylo tolik. Musela jsem se zklidnit. Nebyla jsem tu sama a ten voják potřeboval pomoct.
Bleskově jsem si rozepnula bundu a stáhla si ji z ramen a sbalila ji do malé kuličky a přitiskla ji na ránu. Voják bolestivě zasténal. Zadržela jsem dech, když jsem zpoza rohu uslyšela tiché našlapování.
„U-uteč,“ zašeptal voják mým směrem, ale já si přitiskla prst na rty. Zatočila se mi hlava, když jsem se zhluboka nadechla a ucítila pach krve. V té tmě jsem se k němu naklonila blíže a vytáhla mu sluchátko z ucha a přiložila si ho ke svému. Musela jsem to udělat rychle, než se k nám dostane ten útočník.
„Halo?“ zašeptala jsem potichu, abych na nás neupozornila útočníka. „Je tam někdo?“
***
„Kdo je to?“ vykřiknul plukovník Caldwell, když zaslechl roztřesený hlas ve sluchátku a otočil se po McKayovi. Rodney po něm zíral. „Jak to mám vědět?“ vypálil na něj popuzeně.
„Prosím, potřebujeme pomoct!“
„Kdo je tam?“
„Mia Collinsová, pane.“ Caldwell se ohlédl po McKayovi, kterému svitlo.
„To je ta holka, co sem přišla bránou.“ Caldwell se zachmuřil, doktorka Weirová mu řekla pouze kusé informace a nezabíhala příliš do detailů, takže mohl pouze říct, že se tu před několika týdny objevila mladá žena, aniž by věděla, jakým způsobem se na Atantidu dostala.
„Pane, mám tu zraněného vojáka. Někdo ho postřelil do pravé paže. Potřebuje doktora.“ Miu bylo ve sluchátku sotva slyšet. Caldwell zíral na bránu před sebou. Nevěděl, jaké informace jí Weirová sdělila.
„Kde jste?“ Na druhé straně se rozhostilo ticho. Všichni napjatě očekávali, co se bude dít.
„Jsme čtyři chodby a dvě patra níž východním směrem od mého pokoje, který je… prostě v části, kde jsou pokoje ostatních.“ Její hlas zněl naléhavě.
„Já nemám tušení, kde je váš pokoj. Potřebuju přesnější informace, nemáme biometrické senzory na vaši lokaci.“ Caldwell se zapřel o ovládací panel a vyčkával. Rodney se mezi tím snažil zprovoznit napájení města.
„Podplukovník Sheppard a doktorka Weirová ví, kde je.“
„Je mi líto, ale oba dva jsou pod vlivem mimozemských bytostí.“ Rodney sebou cuknul a zakřičel na Caldwella.
„Cože?“ zeptala se Mia zaskočeně. „O čem to mluvíte?“
„O tom před ní nesmíte mluvit!“ zakřičel Rodney.
„Mio, tady doktor Beckett, kde přesně jsi?“ Doktor vyčkával, až se mu mladá žena ozve.
Caldwell se otočil na doktora. „Vy snad víte, kde její pokoj je?“
„Ano, plukovníku, dneska jsem tam za ní byl.“
„Tak do toho.“
„Mio, řekni mi to znovu.“
„Jsme o čtyři chodby dál východním směrem od mého pokoje. Sešli jsme po dvou schodištích jihovýchodním směrem. Jsem za ohbí chodby, která končí křižovatkou. Mám dojem, že tu ten útočník stále ještě je,“ zašeptala.
„Vím, kde to je.“ Otočil se na plukovníka. „Je to cestou k rozvodně. Můžu ho pak poslat na ošetřovnu.“
„Dobrá, jděte,“ zavelel plukovník Caldwell. „Vaším směrem půjde pětičlenný tým společně s doktorem…“ začal, ale zarazil ho výkřik.
„Ne!“ vykřikla Mia a ze sluchátka se ozvala střelba.
„Slyšíte mě?!“ Otočil se na McKaye. „Pohněte si!“ Beckett, McKay a čtyři mariňáci vyrazili.
***
Odmalička vím, že zbraně ve špatných rukou jsou špatné. Z jejich používání nevzejde nikdy nic dobrého, ale když kolem vás létají kulky, vaše myšlenky se drží pouze toho, jak přežít. Přála bych si říct, že jsem střelbu opětovala, ale nestalo se tak. Což bylo možná dobře, když jsem viděla přicházet Elizabeth, nedokázala jsem uvěřit tomu, že by právě ona dokázala střelit vojáka.
„Položte, prosím, tu zbraň, doktorko,“ promluvila jsem na ni mírně, ale ten odlesk, který měla v očích, jsem vůbec nepoznávala. Vážně byla pod vlivem mimozemšťana? Měl ten muž pravdu?
„Neměla bys být zamčená v pokojíčku, jako zlobivá holčička?“ Zatnula jsem zuby a nepřestávala držet vojákovi na ráně svoji bundu.
„A vy byste neměla být v tomhle těle, nepatří vám!“ Mimozemšťan, který byl v Elizabeth, se zasmál. Byla to ona, dívala jsem se do její tváře, ale zároveň mi bylo naprosto jasné, že Elizabeth to není.
„Nemáš ani nejmenší ponětí o tom, kde ses ocitla, holčičko, ani co všechno ti tady hrozí. Jaké věci ti nechtějí říct a které ty sama nechceš vědět.“ Naklonila se ke mně blíž a pokřiveně se na mě usmála. „Nikdo ti tady nevěří a Weirová nevěří v to, že se někdy budeš moct vrátit domů.“ Vzdorovitě jsem se na ni podívala. Možná mi zbývaly poslední minuty života, ale bylo mi to jedno.
Jak jsem tam tak klečela, mohla jsem udělat jedinou možnou věc, i kdyby mě stála život. Vykopla jsem do boku a podrazila Elizabeth nohy a ta se s překvapeným výkřikem odporoučela k zemi. Než se zvedla, snažila jsem se vojáka odtáhnout dál od ní, aby mezi námi neležel. Udělala jsem obrovskou hloupost. Znala jsem ty nejzákladnější chvaty ze sebeobrany. Bohužel jsem si v té chvíli nedokázala na žádný vzpomenout.
„Podepsala sis ortel smrti, holčičko!“ zavolala, rozběhla jsem se, ale ke křižovatce jsem to bohužel nestihla včas. Kulka byla pořád rychlejší než já. Ranní běh mi žalostně chyběl.
S výkřikem jsem se dopadla na zem a tiskla si rameno. Pod prsty mi začala vytékat z rány krev. Bolelo to jako čert a na moment se mi zatmělo před očima, a když jsem je otevřela, mířila mi do obličeje zbraň.
„Kdybych nechtěla zabít Tailena, tak bych tě na místě zabila, ale nechci se s tebou zdržovat, už jsem se zdržela dost dlouho.“ Odfrkla si a obešla mě do další chodby, která vedla ke skladišti, jak bylo napsáno na tabulce malým písmem, které pomalu přestávalo fosforeskovat.
Opřela jsem se zády o zeď a tiše zasténala. Rána bolela jako čert a já dostala strach, že by se Elizabeth přeci jen vrátila, tak jsem v sobě sebrala veškerou energii, zvedla se a pomalu se blížila k vojákovi. Nehýbal se.
Narovnala jsem se, když se chodbou ozvaly další kroky, ale z jiného směru, než ležel zraněný voják a odešla Elizabeth. Po ruce jsem neměla žádnou zbraň. Téměř jsem nedýchala, když se přiblížila ženská postava v neprůstřelné vestě, kterou měla i Elizabeth.
Teyla na mě zírala, vyrazila mým směrem, ale šeptem jsem ji zastavila. „Šla do skladu,“ ukázala jsem správným směrem zdravou rukou. Chtěla mi pomoci, ale já zavrtěla hlavou. „Jsem v pohodě.“ Pomalu přikývla a tichým krokem vyrazila za Elizabeth.
Zatnula jsem zuby a dál procházela dlouhou setmělou chodbou ke zraněnému vojákovi a sedla si vedle něj. Naštěstí nebyl v bezvědomí, ale přesto nevypadal dobře.
„Jsi… jsi zra…“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Teď nemluvte.“ Zesílila jsem stisk na jeho ráně a on zasténal. „Za chvíli tu bude doktor.“ Doufala jsem, že se nemýlím.
***
Beckett si všimnul zbraně, která ležela u stěny chodby, a hned za ohbím chodby našel Miu, jak tlačí na ránu zraněnému vojákovi. Sama krvácela na levé paži.
„Co se stalo?“ zeptal se a ihned se sklonil k vojákovi.
„Musíme do rozvodny, doktore,“ upozornil ho jeden z mariňáků.
Beckett se podíval na Miu a ta zavrtěla hlavou, že na to teď není čas. „Dobrá. Vezměte je oba dva na ošetřovnu.“ V tu chvíli všichni s sebou cuknuli, když zaslechli střelbu z automatických zbraní.
„Měli bychom jít, abych zprovoznil napájení města!“ zavolal Rodney netrpělivě a podíval se na Miu, která nepřestávala tisknout ránu, ani když dva mariňáci pomáhali vojákovi na nohy, aby ho mezi sebou dopravili na ošetřovnu.
„Budeme v pořádku, doktore,“ zašeptala Mia a vydala se s trojicí pryč. Beckett se otočil na podpatku a běžel za ostatními.
***
Cesta na ošetřovnu byla neuvěřitelně dlouhá a mě začaly bolet obě ruce. Pravačka se mi za těch pár týdnů tady zklidnila a už tak nebolela, ale teď se začala znovu ozývat.
„Běž před námi, pleteš se mi pod nohama,“ okřikl mě jeden z mariňáků a já se na něj otočila. „Podržím mu to sám.“ Spustila jsem ruku a nechala ho, aby mě vystřídal. „Měla by sis spíš držet tu svoji.“
„Je to jen škrábnutí,“ pípla jsem a sklopila pohled na své nohy.
Na ošetřovně nás hned oddělili. Ani jsem nestačila zaprotestovat, protože jsem se chtěla ujistit, že voják přežije. Odnesli ho do jiné části než mě a já jsem se na pokyn sestřičky posadila na postel. Vykasala mi rukáv a zavolala na druhou sestru, která mi na ránu svítila baterkou. Bolelo to hůř, než jak to vypadalo. Přesto jsem neodmítla něco proti bolesti. Pak mi sestřičky ránu vyčistily a zašily a to do ošetřovny vbíhal tým s nosítky, na kterých ležel ten Dredař, Ronon. Vykulila jsem oči. Byl bezvědomí a na břiše měl spoustu krve. Vzpomněla jsem si na tu střelbu. Bylo možné, že ho Elizabeth zasáhla?
„Zůstaň sedět!“ pokárala mě sestra popuzeně.
„Promiňte.“ Pak už jsem měla hodiny na to, abych o všem přemýšlela. Hlavou mi vířily otázky, které jsem se bála zformulovat do celých vět, protože by tak vyvolaly jen další otázky. Z léků na bolest jsem začala být malátná. Sestra si mě všimla, jak klimbám a pomohla mi, abych si lehnula.
„Nechci spát,“ protestovala jsem.
„Bude ti pak líp,“ konejšila mě a já ji nechala. Lehla jsem si na záda a pozorovala dění kolem sebe. Snažila jsem se neposlouchat, docela se mi to dařilo.
„Jak je ti?“ Skláněl se nade mnou doktor Beckett, obklopený jasným světlem. Nedokázala jsem se zorientovat, kde právě jsem, ale když jsem pohledem přelétla místnost, vše se mi zase vybavilo. Ještě že už konečně zapnuli světla.
„Jak je na tom… Ronon?“ Chvíli mi trvalo, než jsem zformulovala otázku. Slova se mi podivně válela na jazyku.
„Bude v pořádku, neboj se.“
„A ten voják?“
„Hned se na něj půjdu podívat, ty zatím odpočívej.“ Odcházel ode mě, ale já ho na poslední chvíli chytila za plášť.
„Ať neumře,“ zaprosila jsem potichu jeho směrem. Beckett se na mě podíval. Chytil mě za zdravou ruku a pomalu přikývnul.
„Nedopustím to, slibuju.“ Celou dobu jsem se za ním dívala a neochotně zase sklouznula ke spánku. Zmohla mě únava.
***
Když Weirová se Sheppardem leželi na ošetřovně a vzpamatovávali se ze svých zážitků. Musela Elizabeth přemýšlet nad Miou. Beckett a Teyla jí řekli, jak se postarala o toho vojáka a ona věděla, že tohle je obrovský krok k tomu, aby jí začali věřit i ostatní. Jenže otázkou bylo, jestli bude ochotná jejich důvěru přijmout.
„Johne?“ Otočila se k němu a hodně se přemáhala, aby se nečervenala. Políbila ho, když v ní byla Fibis. Trochu se na to rozpomněla, když jí to John připomněl. Cítila přitom touhu, ale přehlušovala ji touha zabíjet. Fibis nedokázala překousnout, že by její lid měl prohrát válku a byla ochotná pro to udělat vše, dokonce i zabít všechny členy expedice na Atlantidě. Elizabeth si řekla, že musí vymyslet jiný způsob, jak uhasit oheň. Ten plyn byl skutečně nebezpečný a stačil jediný mimozemšťan, aby toho zneužil.
„Ano, Elizabeth?“ Pokradmu se na Shepparda podívala.
„Slyšel jste o Mie?“ Sheppard se zachmuřil a odložil knihu, kterou četl. Očekával okamžik, kdy tenhle rozhovor přijde.
„Beckett se nezapomněl zmínit,“ procedil poněkud hruběji, než zamýšlel.
„Nechci to přiznávat, ale Fibis jí řekla pár věcí, které ji musí donutit o Atlantidě a téhle expedici přemýšlet. Nehledě na to, že jí sdělila moje obavy o jejím…“ Zavřela pusu, když se na ni Sheppard pronikavě podíval. „Prostě by bylo dobře, kdybychom jí začali alespoň trochu důvěřovat a dovolili jí, aby nám pomohla s obyčejnými věcmi, vždyť je v tom pokoji jako ve vězení, Johne.“ Sheppard otočil hlavu a přemýšlel o Elizabethině návrhu. Prozatím věděl jen kusé informace od Teyly, ale ještě se chtěl zeptat toho vojáka, co ji měl hlídat, proč odešli z pokoje.
„Johne…“
„Nemůžu jen tak změnit svoje rozhodnutí, Elizabeth, to snad chápete.“
„Můžete o tom, alespoň přemýšlet?“
„Než o tom budu moci přemýšlet, potřebuju se dozvědět, co se stalo, přímo od zdroje.“
Na zítří oba mohli opustit ošetřovnu a Sheppard se rozhodnul, že se zastaví za tím vojákem, aby se ho zeptal na podrobnosti. Ležel v odlehlejší části ošetřovny. Nebylo těžké ho najít, ale už u něho někdo byl.
Mia stála vedle postele. Levou ruku měla strčenou v kapse a dívala se na vojáka a hledala správná slova. Sheppard přistoupil blíž, aby ji mohl slyšet, ale tak aby ona jeho neviděla.
***
„Jsem ráda, že budete v pořádku,“ řekla jsem popravdě. V duchu jsem se modlila, abych to měla co nejdříve za sebou, na tohle jsem opravdu nebyla.
„Za týden budu zpátky ve službě,“ přitakal voják. Ukázal na židli vedle postele a já se na ni neochotně posadila. Vyvolávalo to ve mně bolestné vzpomínky, ale raději jsem mlčela. Nebylo potřeba mluvit, vše již bylo vyřčeno a nebyl důvod, aby se to rozmazávalo.
„Zachránila jsi mi život,“ začal a já zadržela dech. „Možná je už načase, abychom se představili. Já jsem Samuel Evans, ale stačí, když mi budeš říkat Same.“ Natáhl ke mně zdravou ruku a já si s ním opatrně potřásla.
„Já jsem Mia.“ Stiskla jsem rty a nervózně jsem si poposedla.
„Já vím,“ odpověděl s úsměvem.
„Ale není to pravda.“ Zaraženě se na mě podíval.
„Co?“
„Že jsem vám zachránila život. Jen jsem vám tiskla ránu. Nic jiného.“ Voják Samuel Evans se zasmál.
„Holka, kdybys mě neodstrčila, mohla mě ta kulka zasáhnout do krku.“
„To by doktorka Weirová neudělala, ani když…“ Zbytek věty jsem se nedovolila doříct. „Jsem ráda, že jste v pořádku,“ řekla jsem prostě. Vstala jsem ze židle a snažila se odejít co nejpomaleji, protože jsem měla chuť odsud utíkat co nejdále. Zařekla jsem se, že s tímhle druhem lidí, nechci mít nic společného. Už jsem díky nim přišla o dva členy rodiny, ale naneštěstí se jimi tohle město přímo hemžilo.
***
Sheppard ji sledoval, jak odchází. Prozatím nad jejím chováním přemýšlet nechtěl. Narovnal se a došel až k Evansovi a posadil se na židli, ze které se před chvílí zvedla.
„Podplukovníku.“
„V klidu, Evansi, nemusíte mi teď salutovat.“ Evans přikývnul. Uvolnil se a díval se na svého nadřízeného.
„Proč jste přišel, podplukovníku?“ Sheppard se k němu přiklonil, lokty se opřel o kolena a prsty si ležérně proplet.
„Proč jste ji odvedl z pokoje?“ Evan sebou trhnul. Věděl, že se ho na to někdo dříve nebo později zeptá.
„Podplukovníku. Proud vypadl ve chvíli, kdy byly dveře otevřené a manuelně jsem je neuměl uzavřít. Nemohl jsem ji nechat v otevřeném pokoji. Domníval jsem se, že by ho mohla opustit a znemožnila by přitom zajetí…“ Navlhčil si rty a neměl se do dalšího povídání.
„Mě a doktorky Weirové,“ dopověděl za něj Sheppard.
„Ano, pane.“
„Dobře jste udělal, Evansi.“ Zvedl se k odchodu.
„Podplukovníku, se vší úctou, ona mi zachránila život a taky ji zasáhla kulka, když se ode mě snažila odlákat doktorku Weirovou. Téměř jsem ji musel vytáhnout z pokoje.“ Sheppard se k němu otočil.
„Děkuju, Evansi.“
***
Z ošetřovny do pokoje mě odvedla stráž. Mezi tím jsem se ještě stačila omluvit doktoru Beckettovi za svoji nedávnou neomalenost a hned jsem se cítila lépe a dokonce se těšila, až si rozbalím dárek, který mi donesl.
Jen co se za mnou dveře uzavřely, přeběhla jsem pokoj k nočnímu stolku a začala dychtivě rozbalovat balíček. Byl malý, ale moje radost z něj byla obrovská. V duchu jsem doktorovi děkovala.
Vykasala jsem si rukávy bundy, na levačku jsem byla opatrná a navlékla si dárek na ruce. Doktor mi daroval jemné rukavice z pružné látky bez prstů. Skvěle mi padly a zakryly nehezká zápěstí. Tak skvělý pocit jsem tu celé týdny nepocítila. Opět jsem se cítila jako člověk a mohly za to obyčejné rukavice.
Téhož dne večer mě přišla navštívit Elizabeth. Omlouvala se mi, ale já jí řekla, že je to v pořádku.
„Mám obavu, Mio, že ti přeci jen budu muset o Atlantidě něco říct, a to co nejdříve. Mohla jsem tě zabít.“ Podívala jsem se na svoje ruce, skryté v rukavicích. Líbilo se mi, jak mám prsty volné.
Zadívala jsem se na ni a přemýšlela, co řeknu. Rozhodovala jsem se mezi: Řekněte, stejně se domů nikdy nevrátím... nebo Nechci nic vědět, jen chci domů. Pokusila jsem se proto i zlatou střední cestu.
„Předpokládám, že jsem se sem musela dostat stejně jako vy, i když si to nepamatuju, takže je možné, že když mi to řeknete, vzpomenu si, kdo mě sem dostal.“ Elizabeth se spokojeně usmála.
„I já měla takový dojem. Jenže mám obavu, jak zareagují mí nadřízení. S takovou situací se nesetkávají tak často, je možné, že by tě nechtěli pustit domů, ani kdybys nic o Atlantidě nevěděla.“ Viděla jsem v její tváři jasný strach, že to právě tak dopadne. Měla jsem z toho na krajíčku, ale už mi nebylo deset, abych se kvůli všemu rozbrečela. Musela jsem si přiznat, že i já měla podobné myšlenky. „Informovala jsem generála o tvém problému, který zaměstnal svoji nejlepší astrofyzičku, aby se to pokusila vyřešit. V současné době je možné, že už informoval nadřízené, proto budeme muset počkat, jak se vyjádří oni.“ Posadila jsem se na postel a podívala se na Elizabeth.
„Počkáme, co řeknou, a podle toho se rozhodnete, jestli mi to řeknete.“ Přikývla.
Když odcházela, zavolala jsem na ni. „Doktorko…“ otočila se na mě.
„Ano, Mio?“
„Co když mě budou chtít vyslýchat?“ Její ustaraný pohled mě znepokojil.
„Doufám, že bude stačit, když jejich otázky položíme my.“ Hlas se jí třásl, nevěřila tomu o nic méně než já.

pal píše:

Kde je novy dil?

Proč tak násilnicky?
Minulý týden vyšla kapitola o den dříve, protože jsem si spletla dny.

[Strýček Forďa]

Pal dostal absťák

Strýček Forďa píše:

Pal dostal absťák

Škoda, že tu není tlačítko, TO SE MI LÍBÍ.
Forďa to vystihl.

[Strýček Forďa]

Můžeš vznést návrh do sekce Náměty a připomínky Ale to je asi tak všechno co zmůžeš...

....

Elizabeth si řekla, že musí vymyslet jiný způsob, jak uhasit oheň. Ten plyn byl skutečně nebezpečný a stačil jediný mimozemšťan, aby toho zneužil.

tak ohen ci plyn?

Tak Mia vojakovy vyka a on ji tyka. Nemelo by to vykani byt oboustranne?

Jak nasilnicky?
Jen byl ctvrtek a dil nikde.
Ze stari psi zde vydavaji se zpozdenim jsem rezignoval ale ze novacci uz pri tretim dile jsem si rikal to snad ne.

Ano tlacitko ze soc. siti tu opravdu chybi.
Jestli to nekdo nepochopul tak to je ironie

[Strýček Forďa]

ADD Like: Palíku, "Bohužel" zatím veřejné mínění ve formě ankety hovoří proti. Necháme ji běžet do konce roku a na nový rok se rozhodneme.

A to je velmi dobre ze verejne mineni je proti. Ja tez Vsemi deseti.

dalsi ctvrtek a znova dil nikde.
Jak rikam delaji si z toho vseci holubnik a pak se divi ze tu nikdo nepise komentare.

Poviedky, a celkovo ani knihy písané v prvej osobe nepreferujem, ale to je vecou autora, takže nekritizujem.

Príbeh (smerovanie) mi ešte nieje celkom jasný , tak si pekne počkám akým smerom sa bude dej uberať a (ak nezaúraduje skleróza ) určite pridám lepší komentár.

Kapitola mapuje díly:
2x17 – Převrat
2x18 – Michael

4. kapitola – Zkouška důvěry

Nevím, jestli jsem se probudila jiná, ale týden po tom, co mě postřelili, jsem prostě vstala s tím, že už nechci být zavřená. Nebo možná to bylo tím, že se před moje dveře postavil zase poručík Samuel Evans, jak mi prozradil. Vypadal dobře, sice nemohl ještě střílet, ani se moc prudce hýbat, ale vymohl si, aby zase mohl být před mými dveřmi. Měla jsem podezření, že mi začal důvěřovat, po Elizabeth a doktoru Beckettovi to byl třetí člověk z expedice.
Musím přiznat, že jsem doktora neposlechla, když mě odrazoval od cvičení. Nevypustila jsem ho úplně, jen zmírnila, jinak by se asi zbláznila, kdybych musela jenom ležet a zírat do stropu.
Jako poslední jsem si natáhla darované rukavice a rázně vykročila ke dveřím, abych poprosila poručíka Evanse, jestli by mi mohl sehnat podplukovníka Shepparda na malý rozhovor.
Jenže my o vlku a vlk… Dveře se přede mnou rozevřely a hned za nimi stál on. V celé své kráse. Pohled typu: Já jsem tu nad vámi a vy musíte poslouchat. Nestála jsem mu ani za to, aby mi vykal jako sobě rovnému. Tykal mi jako malému dítěti.
„Někam jsi šla?“ zeptal se mě a donutil mě se pozpátku vrátit do pokoje.
„Já… ne. Nikam.“ Toliko k mojí bojovné náladě. Ty jsi pitomá! křičelo na mě moje bojovnější já. Co jsem k tomu mohla říct? Horká hlava.
„Chci s tebou mluvit.“ Otočil se ke dveřím a kývnul na druhého strážného a ten zavřel dveře. Zacouvala jsem ke své posteli a posadila se na ni. Podplukovník došel ke stolu a vytáhnul si židličku. Postavil ji opěradlem ke mně a usadil se. Zírala jsem na něj jako na zjevení. To bylo vůbec poprvé, kdy za mnou přišel.
Lokty se opřel o opěradlo a natáhl ruce před sebe. Ostražitě jsem se narovnala a raději povolila ruce, které se mi automaticky zatnuly v pěst.
„Děje se snad něco?“ Nehnutě na mě zíral, až mě to začalo znervózňovat. „Posíláte mě pryč?“ Jeho nečinnost se mi ani trochu nelíbila. „Ozvali se ze Země?“
„Jak ses sem dostala?“ I po těch týdnech nevyslovil moje jméno, jakoby nevěřil, že se tak jmenuju. Mohl snad něco tušit? Elizabeth mi slíbila, že mu nic neřekne, pokud tu nebude nutné.
„Věřte mi, podplukovníku, že se snažím vzpomenout si, když ne kvůli vám, tak alespoň kvůli sobě, taky mě to zajímá.“ Víc, než by si mohl vůbec představit.
„Elizabeth tvrdí, že bychom tě měli zapojit do kolektivu, nebo ti spíš dát práci, protože není možné, abys byla pořád zavřená tady.“ Rozhlédl se po mém skrovném příbytku. „Dokonce se Elizabeth nechala slyšet, že ti můžeme věřit a povědět ti o téhle misi, ale že prý raději chcete počkat na vyjádření našich nadřízených ze Země. Já si ale myslím, že bys tu měla zůstat, dokud se nerozhodne co s tebou, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že mě nezajímá, jak ses dostala až sem.“
„Kdyby to bylo na mně. Nechala bych se poslat na Zem, aby se mnou nebyly starosti. Jasně vyřešený problém.“ Probodl mě pohledem a já se rázem cítila jako trpaslík.
„Taky jsem nad tím uvažoval, ale bohužel by mi pořád vrtalo hlavou, jak ses sem dostala.“ Začínala jsem být alergická na to jeho: Jak ses sem dostala.
„Podplukovníku, nerada marním vaším časem, mohli bychom přejít k věci?“ Narovnal se a jeho oči se zúžily do úzkých škvírek. Kdyby se alespoň někdy usmál, neměl by tolik vrásek na čele a kolem očí.
„Dobrá. Neber to tak, že jsem změnil názor, jen že jsem se musel podřídit nařízení doktorky Weirové.“ Tak o tom jsem silně pochybovala. Elizabeth mi řekla, že nařídil naprostý zákaz vycházení.
„Chápu.“
„Přesto jsme se shodli, že když ses nabídla, můžeš vypomáhat, kde bude potřeba.“ Souhlasně jsem přikývla.
„Budou mě i nadále doprovázet stráže?“
„Samozřejmě. Souhlasím s doktorkou, že prvně počkáme na vyjádření ze Země, a podle toho ti možná řekneme o expedici. Prozatím jsou všichni členové poučeni, aby se před tebou nebavili o náplně své práce.“ Tak tohle byl přesně ten pocit, na který jsem si pamatovala. Každý kolem mě chodil po špičkách, snažil se vyhýbat podobným tématům a zacházeli se mnou jako s porcelánovou panenkou, tady jsem sice panenka nebyla, ale svým způsobem to bylo stejné. Jen mi nikdo neumřel.
„Dobrá, kdy začneme?“
„Hned.“ Vstal ze židle a nechal ji na místě. Uklidila jsem ji zpátky a musela si pospíšit, abych ho doběhla.
„Poručíku Evansi, bude ji hlídat na každém kroku,“ zaúkoloval svého podřízeného okamžitě a já měla co dělat, abych nebyla rudá jak rak. Podplukovník se na mě ohlédl. „Je ti zima?“ A kývnul na moje rukavice. Díval se na ně celou dobu a čekal, že mu to vyklopím hned, jak ho uvidím.
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem mu ironicky a vydala se za ním a poručík Evans kráčel za námi. Teď jsem si dovolila zapamatovat cestu. Podplukovník na to nevypadal, ale dokázal jít poměrně rychle, ale na mě to dělalo dojem, že mě jenom zkouší.
„Pokus si cestu zapamatovat. Bohužel není možné, abych ti prozatím dal plán města, budeš jenom chodit touhle trasou. Tam a zase zpátky na pokoj. Jasné?“ Nepatrně se na mě otočil.
„Naprosto jasné.“
Nakonec jsme došli do jídelny. Byla to velká místnost s jídelními stoly a obslužným pultem. U jednoho stolu seděl doktor MacKay a ládoval se modrým želé. Nepatrně jsem se přitom pohledu zašklebila. Nesnášela jsem želé už odmalička.
Podplukovník mě odvedl do místnosti, kam se zřejmě nedostal každý člen expedice. Nechal si zavolat jakého si muže ve středních letech, ale s usměvavou tváří a přívětivýma, přátelskýma očima, který se mi představil jako Rodrigo. Hispánci v mém rodném městě byli plnohodnotnými spoluobčany a já se s několika rodinami přátelila.
Z té vzpomínky mě bodlo u srdce, ale podařilo se mi zachovat si kamennou tvář, ale uvnitř jsem sváděla obrovský boj. Netušila jsem, že taková drobnost, mě dokáže navézt na cestu vzpomínek na domov.
Slušně jsem se Rodrigovi představila a on mě začal provádět po prostorách kuchyně, kde se pár lidí snažilo obstarat stravování pro celou expedici.
„Už jsi někdy pracovala ve stravování, Mio?“
„Ne,“ přiznala jsem. Rodrigo se na mě usmál a položil mi ruku na zdravé rameno a přátelsky mi ho sevřel. Pomalu ze mě začala opadávat nervozita.
„Nic se neděje. Maximálně tu rozbiješ nějaké nádobí. Společně to zvládneme.“ Vůbec bych nečekala tak vřelý přístup. Obávala jsem se spíš toho, že bude popuzený a nevrlý, že dostal na krk právě mě, a opak mě náramně potěšil a netrvalo to dlouho a naprosto jsem se s lidmi z kuchyně sžila. Nevím, jestli bych to popsala jako přátelství. Na mém minulém místě, jsem s lidmi udržovala pouze pracovní vztah, nesdělovala jsem jim své osobní problémy a zážitky, stejné to bylo i tady. Možná jen o něco svázanější, protože jsem si jasně všimla, jak si ostatní dávají velký pozor na to, co řeknou. Podplukovník je dozajista spravil o tom, jak se ke mně mají chovat a co smějí říkat. Kupodivu mi to nevadilo.
Díky práci mi ten čas utíkal velmi rychle. Poznávala jsem lidi z expedice, zjišťovala, co mají rádi, na co si nepotrpí a jaké mají vztahy s ostatními, protože jako někdo, kdo sbírá nádobí, jste pro strávníky naprosto neviditelní.
„Jedno modré želé.“ Přistoupila jsem ke stolu doktora MacKaye a postavila před něj tu odpornou hmotu a on se celý rozzářil. Popadl kalíšek a začal ho lžičkou vyjídat.
„Dě-děkuju,“ zahuhlal mezi sousty.
„Není zač, doktore,“ a šla jsem si zase po svých. Docela jsem si zvykla, že mě poručík Evans všude doprovází, hlídá, že jsem na něj občas zapomínala, ale při obědě nikdy. Tajně jsem mu podstrkovala, to co jsem nesnědla, až mě jednou se smíchem zastavil, že by se takhle cpát neměl, protože se pak nehne. Se smíchem jsem souhlasila.
Možná jsem si připadala až moc sebejistá, ale jeden den z těch nekonečně mnoho jsem se nedokázala soustředit. Podplukovník mě denně kontroloval, ale v posledních pár dnech vůbec a mně to bylo divné. Doploužila jsem se ke stolu, kde obvykle sedával poručík, který bedlivě sledoval okolí.
„Děje se něco, poručíku?“ zeptala jsem se přímo a on se na mě podíval.
„Něco jsi snad slyšela?“ Co to mělo být za otázku?
„Takže děje?“ Měla jsem dojem, že jsem v poručíkových očích zahlédla zděšení. Děsila ho má přímost nebo snad to, že vím něco, co bych neměla vědět.
„Mio, víš, že bych neměl. Řekl ti snad někdo něco?“ Položila jsem svoji ruku na jeho a usmála se na něho.
„Všichni mlčí jako hrob, jenže jejich chování mluví za ně.“
„Řeknu ti jen tohle, podplukovník Sheppard a doktorka Weirová to mají pevně v rukou.“ Všimla jsem si lehkého zaváhání a vůbec mu to nevyčítala. Byli jsme v jiné galaxii. Něco takového se bez problému neobejde.
„Jsou ti nejlepší.“ Nikdy jsem nikoho jako oni nepoznala, určitě to neměli lehké. Ostražitě jsem se ohlédla, když do jídelny vešel rázným krokem moje druhá stráž.
„Evansi, máš se hlásit u podplukovníka.“ Dříve, než bych mohla zaslechnout něco více, jsem se vrátila zpátky do kuchyně a šla si po své práci.
***
Evans nechal svého kolegu, aby hlídal Miu a vydal se do centrální věže za podplukovníkem Sheppardem. Pokoušel se nemyslet na svoji svěřenkyni. Vůbec nechápal, jak je možné, že poznala, že se něco děje. Určitě si to nechá pro sebe, ale obával se, co po něm bude Sheppard chtít.
Po cestě míjel genijské vojáky, kteří si přišli pro zásoby a zbraně výměnou za ZPM. Ohlédl se po nich a vůbec mu nepřipadali jako vojáci, sotva se šinuli. Něco tu smrdělo a on zatím nevěděl co.
Prošel kolem centrály a do kanceláře doktorky Weirové, kde si všimnul podplukovníka. Zaklepal a vyčkal, až jej pozvou dál.
„Poručíku Evansi, zvládl jste to rychle,“ uvítal ho Sheppard. Odmítl nabízenou židli a čekal. Za těch pár týdnů, co hlídal Miu v jídelně, se mu rameno zahojilo a mohl se naplno vrátit do služby. Bylo možné, že si ho Sheppard zavolal kvůli tomu?
„Potřebujeme od vás jednu věc,“ začal Sheppard, ale Weirová ho přerušila.
„Je to prosba pouze, podplukovníka Shepparda, já s tím nesouhlasím.“ Evans znal doktorku docela dobře, přišel s první vlnou členů expedice a nebyl od té doby doma. Důvěřoval jí a uznával, a pokud s něčím nesouhlasila, mělo to dobrý důvod. Zároveň však musel poslouchat podplukovníka, protože to byl jeho velící důstojník.
„O co se jedná, pane?“ Weirová se na Shepparda zamračila, ale nic neříkala.
„Chtěl bych, abyste doprovodil vaši svěřenkyni na ošetřovnu, kam bude poslána, aby dovezla našim…“ chvíli váhal, než se podívala na popuzenou Weirovou, „návštěvníkům večeři.“
„To je vše, pane?“
„Ne, poručíku. Chci, abyste ji hlídal, jestli nebude od našich návštěvníků zjišťovat, odkud jsou, proč přišli a další věci.“ Evans zatnul zuby. Tohle se mu ani za mák nelíbilo.
„Mám ji sledovat.“ Jeho hlas nesl v sobě znaky obvinění z nemorálního plánu plukovníka.
„Ano. Sbírám informace, jestli jí můžeme věřit.“
„Samozřejmě, že můžeme. Zachránila poručíkovi Evansovi život!“ protestovala Weirová.
„To ano, Elizabeth, ale to může být pouze zastírací manévr, aby si získala naši důvěru.“ Kdyby Weirová nedala Mie slovo, všechno by Sheppardovi hned teď řekla, ale dokud byl takhle zatvrzelý, nemělo smysl se s ním přít. Doufala, že Mia tímhle testem projde. V duchu ji za to prosila.
„Podplukovník Sheppard chce důkaz, tak ho bude mít,“ řekla Weirová nahlas a podívala se na Evanse, který se tvářil překvapeně. Nemyslel si, že by s tím doktorka mohla souhlasit. „Plně vám, poručíku, důvěřuji, že zachováte diskrétnost, pokud Mia tento test splní, nebude potřeba, aby měla čtyřiadvacetihodinový dohled.“
„Na tom jsme se nedomluvili!“ Sheppard vztekle téměř poskočil.
„Ne, Johne, to nedomluvili, ale já mám právo do toho přispět, vy chcete důkaz a já chci důkaz od vás, že se k ní zachováte spravedlivě.“
***
Zahleděla jsem se ke dveřím, kterými právě vcházel poručík Evans. Tvářil se jakoby nic, věděla jsem, že se něco děje, ale dokonale to maskoval. Došlo mu, že občas z lidí dokážu číst jako z otevřené knihy a jeho snahy se chovat nepřístupně, nevycházel.
„Všechno v pořádku?“ zeptala jsem se ho šeptem, když se postavil na své stále místo a poslal mou dosavadní stráž pryč.
„Samozřejmě.“ Přikývla jsem a začala sbírat věci ze stolů. Jak se členům expedice točily směny, bylo tu stále plno. Alespoň se člověk nenudil. Konečně jsem mohla něco dělat a být zároveň nápomocná celé expedici.
„Mio!“ Ze dveří kuchyně vykouknul Rodrigo a přivolal si mě rychlým máváním k sobě. Protlačil dveřmi vozík naložený jídlem. „Musím tě poslat na ošetřovnu. Jsou tam nějací noví pacienti a já nemám dost lidí, abych tam někoho poslal, a sám na to tu musím dohlédnout.“ Připojil se k nám poručík a poslouchal nás. „Poručíku Evansi, doprovodíte ji tam?“ Moje stráž přikývla a já si sundala zástěru a dala ji Rodrigovi a postavila se za vozík. Nebyl těžký, ale cesta na ošetřovnu byla dlouhá, a jak řekl Rodrigo, skutečně tam byli noví lidé.
Projela jsem kolem doktora Becketta, který se na mě usmál. „Skvěle, naši pacienti mají určitě velký hlad!“ Pobíhal se stetoskopem na krku kolem nich, až za ním vlál bílý doktorský plášť.
Na osmi postelích seděli lidé, kteří nevypadali příliš dobře. Byli bledí a v obličejích strhaní. Určitě museli mít bolesti, ale neodvážila jsem se jim podívat do očí.
Rozdávala jsem tácy s jídlem a přikládala k nim i plastové příbory. Vždy jsem oddělala kryt tácu, aby se dostali k jídlu rychleji. Nikdo na mě nepromluvil a já se jim snažila nevěnovat pozornost. Jenom jedna blondýna si mě prohlížela. Dívala se na moje ruce, které jsem měla vždy v bezprstých rukavicích. Alespoň jsem si trochu odvykla hrát si s prstýnkem.
Přesto jsem stále nemohla setřást dojem, že to nebude jen tak, že za tím něco bude. Každý den mě hlídali. Od rána do rána, a aby mě poslali na ošetřovnu, kde je spoustu cizích lidí, dozajista z jiných planet, museli k tomu mít důvod. Bylo jasné, že je to nějaká zkouška a jediný, kdo by něco takového dokázal vymyslet, byl natolik sebestředný, že to udělal tak okatě.
***
Sheppard a Weirovou sledovali jedinou kameru na ošetřovně, která byla vedle dveří. Oba měli sluchátka a čekali. Podplukovník očekával přešlap, důvod pro další pochybnosti a doktorka doufala v hladký průběh, dokud se Mia při odchodu nepodívala do té jediné kamery, jakoby věděla, že se na ni dívají. Stiskla rty a pevně sevřela držadlo vozíku. Nahnula se k Evansovi, který jí šel v patách a vypadal, že očekává, jak se situace vyhrotí.
Mia se vytáhla na špičku, aby dosáhla až k Evansově tváři, kde končil mikrofon jeho sluchátka.
„Doufám, že jste si to užil,“ pronesla Mia ledově a odtáhla se od Evanse. Znovu se podívala do kamery stejně ledovým pohledem a Sheppard ji udiveně sledoval. Na to popadla prázdný vozík a otevřenými dveřmi odjela pryč a Evans se za ní musel rozběhnout.
Beckett na to smutně zíral a nebyl schopen slova, návštěvníci byli naštěstí skryti za plentami, takže nic neviděli.
Sheppard se podíval na Weirovou. „Snad nečekáte, že jí to poručík Evans řekl?“ Zadívala se na něho rozzlobeně. Vůbec nečekala, že to takhle dopadne. Doufala jen v to, že Mia rozdá jídlo a pojede pryč, ale vývoj situace ji zaskočil.
„Slyšel jsem ho celou dobu přes sluchátko. Nic neřekl, ale mohl naznačit,“ bojoval Sheppard dál, jakoby to měla být poslední možnost jak zvrátit situaci tak, aby jako vítěz vyšel on.
„Johne, jste příliš zaslepený. Tohle jste udělal jen kvůli Geniům. Raději byste se měl připravit na cestu pro ZPM.“ Weirová se postavila a ukázala na dveře. Sheppard se zašklebil a odešel raději pryč.
***
Poručík Evans za mnou kráčel jako spráskaný pes. Chápala jsem, proč se tak cítí. Nejsem hloupá, aby mi nedošlo, že ho do toho podplukovník zatáhnul. Vrátila jsem se do jídelny a cítila jsem, že mi hoří uši a tváře. Zlobila jsem se. Moc jsem se zlobila na podplukovníka Johna Shepparda, že si se mnou takhle pohrával. Dělal ze mě vězně a ještě mě srážel při každé možné příležitosti.
Rodrigo se na mě provinile podíval. Já se na ty lidi nezlobila, nebo jsem se o tom snažila sebe samu přesvědčit. Tohle nebylo místo, kde mají přednost mezilidské vztahy. Tady lidi museli poslouchat své nadřízené a já mezi ně nepatřila. Toho jsem si byla vědoma, ale byla jsem člověk, člověk, který má city a morálku na mnohem vyšší úrovni než podplukovník.
„Mio…“ Pokusila jsem se na Rodriga usmát.
„Jen se mi všichni neomlouvejte. Já jen doufám, že jsem prošla.“
Když jsem dokončila svoji práci. Poručík mě odvedl do pokoje a já ho požádala o jednu laskavost.
***
Stála jsem na místě a nadechovala se příjemného mořského vzduchu. Bylo to úplně něco jiného než v Tucsonu. Úplně jsem tu slanost cítila na rtech. Vždycky jsem si říkala, proč lidi o moři tolik básní. Vždyť to byla jenom další vodní plocha s tím rozdílem, že měla daleko větší rozměry než jezera nebo řeky. Možná to dělalo to nekonečno. Ten pocit síly a bezmoci zároveň.
Uslyšela jsem za sebou kroky, které mě vytrhly z myšlenek. Poručík stál po mé levici a po pravici přicházel podplukovník. Pomalu jsem se k němu otočila a přitáhla si bundu blíže k tělu. Vítr tady na molu byl docela chladný.
„Poručík Evans mě sem zavolal, že se mnou chceš mluvit.“ Pevně jsem stiskla rty a otočila se k podplukovníkovi.
„Položím vám jedinou otázku, podplukovníku.“ Zachmuřeně se na mě zadíval. Viděla jsem ho, se smát, když chodil do jídelny s Rononem a Teylou a doktorem McKayem. Jenže kdykoliv viděl mě, začal se mračit. Také bych v sebe neměla důvěru, kdybych byla na jeho místě, ale on to přeháněl.
„Do toho,“ pobídl mě nenuceně a zašklebil se. Ruce strčil do kapes, a kdyby se nechoval jako vůl, mohla bych konstatovat, že je docela pohledný, ale skrze zlobu, kterou jsem cítila, jsem ho viděla pouze jako svého nepřítele.
„Proč si na mě léčíte své komplexy?“ Na to, jak jsem se ho obávala a měla vůči němu respekt, po tomhle kousku to všechno zmizelo. Viděla jsem jenom vojáka, který si léčí mindráky z nevyřešených nebo nevydařených věcí ohledně Atlantidy. Bylo mi srdečně jedno, co prožívá, ale já nechtěla být ta, na které si to bude vybíjet.
„Co to má být za otázku?“
„Mám ji snad zopakovat znovu?“
„Není potřeba a já na ni nemusím odpovídat.“ S podmračeným pohledem se otočil na patě a odcházel. Měla jsem sice ještě připraveno pár nadávek a ostrých poznámek, ale pro něj to byla škoda slov.
Tímhle kouskem mi jasně ukázal, že je příliš zahleděný do sebe a do své práce a nepochopil by moji situaci, ani kdybych mu ji vysvětlila polopaticky. Hned by mě obvinil ze lži a manipulace.
V duchu jsem si říkala, že by možná bylo lepší, kdyby mě odvezli na Zem a vyslýchali, ale téměř okamžitě jsem té myšlenky litovala. Já se přeci jen tak snadno nevzdávala a nějaký voják mě nemohl složit na lopatky, aniž by za to nepykal.
***
Weirová celý výjev pozorovala ze spojovací chodby. Ruce měla pod pasem sepjaté a žmoulala si spodní ret. Sheppard musel kolem ní projít. Potřebovala s ním mluvit a zároveň byla zvědavá, jak se bude chovat.
Jakmile vešel, zastavila ho. „Johne, chtěla jsem vám říct tohle, ať máte proti Mie cokoliv, důvěřujte alespoň mně, že v ní mám důvěru já. Vím, že máte spoustu otázek, ale ještě nenastal čas na jejich zodpovězení.“
„Proč? Řekněte mi, Elizabeth, co na ní je, že se za ní všichni stavíte, co o ní víte? Co nesmíte říct?“ Weirová se podívala z okna. Mia stála na molu a nastavovala tvář slunci, na které nemohla dlouhé týdny vyjít.
„Je stejně obyčejná jako vy nebo já. To co ji činí jinou je způsob, jakým sem přišla a dokud si na něj nevzpomene ona sama, tak se mi ostatní o tom můžeme jenom dohadovat. Podstatné je, Johne, že to je právě to, co vám na ní vadí nejvíce a co nedokážete překonat. To ta vaše nevědomost vás nutí v ní hledat to zlo, které by alespoň trochu vysvětlilo její příchod. Já sama netuším, proč sem přišla, ani kdo ji sem poslal, ale vím jedno, že se za ni postavím stejně jako za kohokoliv z této expedice. Postavím se za ni, tak jak se stavím za vás, Johne.“ Naposledy se podívala na Miu a odcházela. Nechala tam Shepparda samotného, zírajíc na ni.
„Johne!“ Otočil se na ni.
„Ano?“ Podíval se na Weirovou ve dveřích výtahu.
„Zatím to není potvrzené oficiálně, ale generál Landry mě informoval, že s největší pravděpodobností, bude muset Mia odletět s Daidalem na Zem. Chtějí ji tam vyslechnout. V jejím případě to nebude nic příjemného a byla bych vám vděčna, kdybyste ji do odletu přestal obviňovat ze zločinu, který nespáchala. Dejte jí prostor.“
***
Nedalo by se říct, že jsem se následující dny cítila lépe, i když mě přestali hlídat na každém kroku. Jediné místo, kam mě doprovázeli, bylo vycházkové molo na východní straně města, kam jsem si chodila každé ráno zaběhat. Jenže mě to už neuspokojovalo tak jako kdysi. Chyběl mi domov.
„Ahoj, jdeš do jídelny?“ Zvedla jsem hlavu a zadívala se na poručíka Evanse. Ráno mě doprovodil na molo a zaběhal si se mnou, pak se šel věnovat něčemu jinému a občas jsme se sešli v jídelně a nezávazně poklábosili. V noci před mým pokojem postával jiný strážný, jen asi tak do dvou do rána, a pak odešel. Zřejmě mi podplukovník nechtěl povolit otěže příliš rychle. Jak nečekané.
„Jistě, máte hlad? Dneska je na jídelníčku vaše oblíbené jídlo.“ Zasvítily mu oči.
„Rád si dám.“ Společně jsme vešli dovnitř. Já se hned odpojila a zamířila do kuchyně pro zástěru a sběrač nádobí.
Zarazila jsem se, když jsem si konečně všimla dvou strážných, kteří stáli kousek od jednoho stolu, u něhož seděl naprosto osamocený člověk. Toho jsem tu ještě neviděla. Měla jsem z něho divný pocit. Poručík Evans si všiml mých rozpaků, vstal a došel až ke mně.
„Dělej, že ho znáš.“ Přikývla jsem a začala sbírat nádobí. Pomalu jsem se dostávala k jeho stolu. Zastavila se a čekala, jestli budu moct sebrat nádobí po něm, protože se měl už na odchodu. Jeden ze strážných mi pokynul a já bleskově sebrala talíře a příbory.
„Ahoj,“ pozdravil mě ten muž.
„Dobrý den,“ odpověděla jsem.
„Nevím, jestli se známe, já si to totiž nepamatuju ani pořádně svoje jméno. Museli mi říct, že se jmenuju Michael.“ Natáhl ruku a já si s ním potřásla. Zadíval se na moje ruce v rukavicích a to už jsem cítila, jak mi za zády stojí poručík a Michael na mě neurčitě zírá, prohlíží si mě.
„Trochu se známe. Ale dlouho jste tu nebyl, Michaeli,“ střílela jsem od boku.
„To jo, zajali mě to totiž Wrai…“
„To by stačilo!“ Oba jsme se překvapeně podívali po poručíkovi, který mezi nás skočil a odtáhl mě dál. Michaelovi strážní zase přistoupili k němu.
„Co se stalo?“ ptal se překvapeně. „Vás taky hlídají?“ Jeho zmatený pohled mi připadal upřímný, ale cítila jsem z něj něco zvláštního. Už to jak se na mě díval, když mě držel za ruku.
„Něco takového.“ Pohlédla jsem na poručíka, který přede mnou stál jako štít.
„Myslím, že jste byl na odchodu, poručíku Kennmore.“ Michael přikývnul, naposledy se na mě podíval, tiše se omluvil a odešel z jídelny.
„Co to mělo být?“ zeptala jsem se poručíka Evanse.
„To nemůžu říct.“ To mi muselo stačit.
„Rozumím.“ Přesto mě stále objímala zima. Kdo ho zajal a proč ho hlídali? Začala jsem pochybovat o tom, že tahle expedice je ryze výzkumná a uvědomila jsem si, že mě to začíná zajímat víc a víc.