SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[andoriel]

Bavte se

36. Přístí rok ve stejnou dobu
Nicholas Montgomery se usadil u svého oblíbeného stolku v rohu kavárny a letmo se usmál na servírku. Káva začínala být nedostatkovým zbožím, ale majiteli tohoto podniku se zatím vždycky podařilo sehnat trochu toho temného zlata, i když její prodej omezil jenom na brzké ranní hodiny.
Nad kavárnou bylo několik pokojů, které se daly levně pronajmout, a Nicholas toho využil hned v prvním roce, kdy se tady ocitnul jako nedobrovolný náborář armády. Ta doba už byla naštěstí za ním a teď se vracel jednou za rok na pár dní dovolené. Malé přímořské městečko dost daleko na jihu, aby na něj nedosáhla zima, bylo jako stvořené k odpočinku, procházkám a…
„Letos nepřijede?“ zeptala se servírka a dolila mu skoro prázdný hrnek. Collin jí v očích zahlédl zvědavost a ještě něco navíc.
„Každou chvíli,“ ujistil ji a s hrnkem v ruce se otočil k oknu.
Servírce klesly koutky úst dolů, pak pohodila hlavou a odešla za pult.
Collin se bokem opřel do opěradla židle a zůstal otočený k oknu do ulice. Servírka mu připomněla, že tady na něj měl někdo čekat. Někdo? Usmál se do hrnku a upil. Ta nejnepravděpodobnější osoba, jakou si dovedl představit.
„Ahoj, Colline. Jsi Collin, že? Pamatuju si to dobře?“ oslovil ho najednou neznámý hlas. Překvapeně se otočil a podíval se na staršího muže s brýlemi. Jeho tvář mu byla povědomá, ale nedokázal ho zařadit.
Neznámý stál u jeho stolku a čekal, až se Nicholas rozhodne, jestli ho zná nebo ne.
„Nicholas Montgomery, major. Armáda…,“ začal s oficiálním představováním, ale muž ho zarazil mávnutím ruky.
„Já vím, Spojených Států, bla bla bla. To si nech od cesty. Můžu si sednout?“ ukázal na volnou židli.
„Čekám společnost,“ zamumlal Nicholas. Ještě pořád nevěděl, kdo ten muž je.
„Někdo, koho znám?“ zajímal se neznámý a posadil se.
Nicholas se zatvářil rozpačitě.
„Ach, omlouvám se. Tak dlouho mě všichni znali, že si neuvědomuju, že někdo mohl zapomenout, Doktor Daniel Jackson, původní člen SG1.“
Collinovi se konečně rozbřesklo. Kývl hlavou, že Daniela poznal, a zamyslel se, co tam asi dělá. Daniel ho nenechal dlouho tápat.
„Mám dovolenou, stejně jako ty,“ usmál se na Collina. „Slyšel jsem, že je tady krásně a mají tu kávu.“ Ohlédl se po servírce a pozvedl k ní svůj hrnek. Mlčky se pak oba dívali z okna a sledovali terénní vůz, který zastavil před kavárnou, a vysoukala se z něj značně unavená řidička. Se znechuceným výrazem vytáhla velikou tašku a hlučně zabouchla dveře. Taška zůstala ležet na silnici, řidička se narovnala, zhluboka se nadechla a usmála se do oblohy.
Daniel povytáhl obočí a podíval se na Nicholase, který se nemohl ubránit úsměvu. Už ho napadlo, že ta očekávaná společnost bude žena, ale představoval si nějakou… jinou.
Žena mezitím vzala tašku a zmizela ve vedlejších dveřích, kde byl vstup do ubytovacího zařízení nad kavárnou. Netrvalo dlouho a objevila se znovu, tentokrát bez tašky, nasedla a zajela s autem do velkého dvora naproti.
Sotva se její auto ztratilo za dřevěnými vraty, objevilo se další, mnohem menší, elegantnější a nápadné svou šedou nenápadností. Nicholas vytřeštil oči, když viděl, že z něj vystupuje generál O’Neill. S otázkou v očích se otočil k Danielovi, ale ten se jen usmíval a mlčel stejně, jako předtím Collin.
„Asi bych měl jít,“ řekl Nicholas, když viděl, jak se generál blíží ke dveřím kavárny. Daniel jen přikývl a nechal Collina zmizet.
„Kdo to byl?“ zeptal se Jack, sotva dosedl proti Danielovi.
„Nicholas Montgomery. Díky němu jsme tady a měl pravdu – je to skvělý zapadákov,“ vyhlédl Daniel znovu z okna.
„Hlavně, že mají kafe,“ zamnul si Jack ruce a rozhlížel se po obsluze. Přichvátala hned s konvicí plnou kouřící dobroty a tácem domácích sušenek.
„Kdy vyplouváme,“ zeptal se Daniel.
„Zítra brzy ráno. Už se nemůžu dočkat. Mám těch rozestavěných lodí tak akorát dost,“ zavrčel Jack.
Daniel pokýval hlavou. Sotva se Země trochu vzpamatovala z pandemie, začala se stavbou lodí. Nejhorší byly první dvě – znovuobnovený Daedalos a Sun-Tzu. I když použili všechny části, které šly upotřebit, opravy jim trvaly téměř dva roky. Nebyli lidé na stavbu, nebyl nový materiál a nebyl nikdo, kdo by ho zpracoval. Sun-Tzu se protáhla kvůli výbuchu v Koreji a Daedalos kolaboval na maličkostech, z nichž jedna z významnější byla zranění Jonase Quinna.
Generál O’Neill schvaloval každý šroubek do další americké lodi Mississippi a na stole mu ležely plány nejnovějších dvou – Oregonu a Dakoty, ale začátek jejich stavby byl ve hvězdách. Jack si nikdy nestěžoval, ale Daniel věděl, že už ho dlouhá služba zmáhá. Zvlášť, když si jeho podřízení zvykli jezdit za ním na chatu, protože tam ho dosud vždycky zastihli. Proto Daniel navrhl výlet rybářskou lodí ze zakopané pr… zapadákova, aby měl Jack aspoň chvíli klidu.
Netušil, že se tu potká s Nicholasem Montgomerym, i když díky němu o tomto místě věděl. Bylo to jedno, zítra už budou někde na širém moři a všechny starosti odnesou vlny. Aspoň tak si to Daniel, a jistě i Jack, maloval.

Nicholas zašel do svého pokoje, přes košili si přetáhl tenký svetr a zadním vchodem vyběhl na úzký oblázkový chodníček, který ho dovedl na písečnou pláž. Vlny byly ráno vysoké a divoce se pěnily v pásu drobných ohlazených kamínků na hraně moře.
Otočil se zády k větru, aby ho přestal šlehat do obličeje zvednutým pískem, a zadíval se na malý rybářský přístav. Jindy poklidné dopoledne rušila parta místních povalečů lezoucí po jedné z menších lodí. Nicholas po nějaké době pozorování zjistil, že ji čistí a připravují k vyplutí. Když se na molu objevily další dvě postavy, došlo mu, že na doktora Jacksona a generála O’Neilla může zapomenout, protože se dlouho nezdrží.
Cizí studené prsty se mu přitiskly na oči a na uchu ho zašimral dech.
„Hádej. Nebo raději ne.“ Ruce mu sklouzly z očí, vzaly ho za ramena a otočily. Než se stačil podívat, už mu visela na krku. Netrpělivě odhrnul záplavu vlasů, které mu vítr hnal do obličeje, a přitiskl své rty na její.
„Že ti to letos trvalo,“ vydechl po pár nekonečně krátkých vteřinách.
Neodpověděla, jen se mu v náruči otřásla zimou.
„Půjdeme zpátky,“ navrhl, chytil ji kolem ramen a odváděl ji nejbližší cestou do pokoje nad kavárnou.

„Viděl jsi je?“ zeptal se ohromeně Daniel.
Jack jenom pokrčil rameny. „Čemu se tak divíš?“
„Myslel jsem, že…“ Daniel se díval za dvojící odcházející po pláži směrem k městečku a potřásal hlavou, jakoby si v ní nemohl srovnat, co se děje.
„Neužili si už oba dost? Když bude kousek štěstí aspoň pro někoho, bude svět stát za to.“ Jack se naposledy ohlédl za Nicholasem a jeho partnerkou a šel se podívat, jaké zásoby jim místní sbalili. Měl přesnou představu, co by to mělo být, a skladba potravin tomu kupodivu odpovídala. Uznale pokýval hlavou a překvapeně se podíval na Daniela, který se na něj nedůvěřivě díval s hlavou na stranu.
„Co je?“ zavrčel Jack a odvrátil se, aby vyzkoušel stabilitu barelu na pitnou vodu. Danielovo přemýšlení nad každou maličkostí ho někdy pěkně rozčilovalo.
„Pořád mě překvapuješ,“ prohlásil Daniel, ale dál to nerozváděl a šel se podívat do kajuty, kde by měli spát. Chtěl se přesvědčit, že jsou jejich věci správně uložené. Nakonec se rozhodli, že tuto noc stráví na lodi, aby vypluli ráno co nejdříve.

Nicholas se díval, jak spí, vlasy rozsypané kolem hlavy, ruce volně položené, jednu vedle sebe, druhou na hrudi. Čas si na ní vybral svoji daň jako na každém jiném, ale v jeho očích byla pořád tak krásná a divoká, jako když ji uviděl poprvé. Stála tehdy u okna v jídelně Atlantis a dívala se do tmavé rozbouřené oblohy, jakoby do ní chtěla očima vyvrtat díru. Týden kolem ní chodil, všichni se mu smáli a ona si ho ani nevšimla. Jejího zájmu se dočkal, až když se pořádně praštil do hlavy, a i to nemělo delšího trvání, než jeden krkolomný výstup, který navíc ještě zčásti prospal. Když ji před třemi lety potkal na pláži, sedl si vedle ní a jeho první otázka zněla, jak je možné, že přežila pandemii. Pak se lekl, že mu kvůli jeho neomalenosti uteče, a ona se rozesmála. Povídali si každou jeho volnou chvíli, protože zůstala, dokud jí nutnost neodvedla někam do dáli. Povídali si, vzpomínali a v posledních pár dnech se milovali a bylo to jako… Nicholas se při té vzpomínce usmál a pohladil pramínek jejích vlasů. Bylo to tehdy jako návrat domů po neuvěřitelně dlouhé cestě. Při jejím odjezdu se domlouvali, jak se zase setkají, a tehdy se zašklebením pronesla tu neuvěřitelně otřepanou repliku: příští rok ve stejnou dobu. Nejdřív ho to překvapilo a trochu rozladilo, že má čekat tak dlouho, ale pak si uvědomil, že jejich domovy, kde mají své povinnosti, dělí dálka daleká.
Od té doby uběhly další dva roky a zatím jim to přátelství s ročními pauzami vydrželo.
S očima bloudícíma po mořském břehu za oknem položil ruku na její a malíčkem přejel po kůži vedle. Věděl, že ji tím probudí, a těšil se na to. Lehký pohyb pod dlaní a prsty proplétající se s jeho na sebe nenechaly dlouho čekat.
„Letos se moc dlouho nezdržím,“ řekla tiše.
Nicholas odtrhl pohled od okna a zadíval se na ni. Na její sdělení nic neřekl, nebylo co. Jestli byla i ona pod takovým tlakem jako jeho sestra, divil se, že ještě vůbec přijela. Pohladil ji po rameni, sjel dlaní až na její bok a přitáhl ji k sobě.
„Tak využijeme čas, který máme,“ navrhl.

Daniela probudilo houpání, ze kterého mu šla chvíli hlava kolem, než si uvědomil, že jsou na lodi a zřejmě vypluli, takže pohyb moře pod nimi se změnil. Zívaje vykoukl z kajuty a zamžoural do ostrého ranního slunce.
„Hurá na palubu, námořníku!“ zahalekal na něj Jack od kormidla. Po dlouhé době z něj Daniel zase cítil elán a dokonce i rozjařenost.
„Dej mi pokoj,“ zavrčel, mávl rukou a chtěl zmizet zpátky v kajutě, když Jack otočil kormidlo a půlku paluby zalila studená a slaná voda. S dokonalou přesností si našla i Daniela a v tu ránu ho probudila. „Do…,“ odmlčel se a s hraným klidem dopověděl: „Dobré ráno.“ Zavřel zvenku dveře do kajuty a šel se podívat, kde to vlastně jsou.
Pobřeží mizelo za zádí a před nimi nebylo nic jiného než spousta neklidné vody. Daniel stál na přídi, díval se na šedivý obzor a vítr mu pleskal s trochu volným oblečením, které používal na spaní.
„Dal bych si kafe,“ zamumlal Daniel, přejel si rukou ve vlasech a přesunul se ke kuchyni.
Jack vypnul motor a přešel na záď. Než Daniel uvařil náhražku kávy, rozložil malý stolek a dvě stoličky a na jednu se spokojeně rozvalil.
„Slyšel jsem kafe,“ prskl, když ochutnal tmavou břečku, kterou mu Daniel podal.
„Beru, co tu je,“ pokrčil doktor Jackson rameny a sedl si na druhou stoličku. „Kdo hlídá směr nebo tak něco?“ zeptal se.
„Autopilot,“ kývl Jack hlavou ke kormidlu, které bylo zapřené kusem trubky, aby se netočilo sem a tam podle pohybu vln.
„A mořské příšery?“ vyzvídal Daniel.
Jack se na něj zašklebil. „Mořské příšery jsou vybíravé, mají rády mladé maso, takže nás dvou už se to netýká.“
„Mluv za sebe,“ řekl Daniel přezíravě a se rty zvlněnými odporem upil ze svého hrnku.

„Viktoria už se bojí vyjít z domu, aby si na ni báby neukazovaly prstem,“ vyprávěl při večeři Nicholas. „A to jenom proto, že odmítla nabídku k svatbě. Právě teď je u nás velký tlak, aby se rodilo co nejvíc dětí, a Viktoria není právě rodinný typ.“
„A ty už jsi ženatý?“ zeptala se. Nevyznělo to vystrašeně ani útočně, prostá otázka k tématu.
„Ne. A to je další problém,“ povzdechl si a se skrývaným očekáváním se na ni zadíval. Klidně obírala kuřecí stehno a nijak nereagovala.
„U vás se tohle neděje?“ zeptal se nakonec.
„Možná,“ pokrčila rameny. „Nevím. Je tam tak málo obyvatel, že je zázrak, když se s někým vidím dřív jak za půl roku. Kromě paní v obchodu, samozřejmě. A pak taky lidí, kteří chtějí byliny místo léků, těch je stále víc. Skoro nestačím sbírat a zpracovávat. Hmm,“ zamyslela se. „Možná proto mám pokoj. Jsem babka kořenářka, ne objekt sexuálního zájmu.“
Nicholas odložil příbor a utřel si ruce do ubrousku. „Půjdeme se po večeři projít?“ navrhl. „Vítr se utišil.“
Pokývala hlavou na znamení souhlasu jak s večerní procházkou, tak s tím, že jí dolil sklenku lehkým bílým vínem.

Po pěti dnech se Daniel a Jack ze svého výletu lodí ještě nevrátili a podle posledních zpráv s nimi pobřežní hlídka ztratila spojení. Byla vyhlášená pohotovost a po známém generálu a vědci pátrali na moři i ze vzduchu. Jejich loď ani těla nebyla k nalezení.

V té době se Collin s partnerkou loučili na silnici za městečkem. Collin odjížděl za východ za svojí sestrou a studenty, které učil létat, a Andoriel mířila zpátky na sever do svého srubu v horách. O ztracených celebritách neměli ani tušení.

Protože prosinec je takový divný měsíc, kdy částečně jsem a částečně nejsem na netu, upravím trochu přidávání dalších kapitol. Budou 6., 13., 20. a 27.12.
Každé úterý

[Aiwendill]

pekná časť ale miestami som sa strácal, keď si neustále preskakovala z jednej línie na druhú... chcelo by to nejak upraviť, aby to bolo prehľadnejšie, pridať nejaké medzinádpisy a podobne, aby človek vedel, kde sa práve tá časť odohráva...

Pěkné, ale myslel jsem že ji požádá o ruku

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju Aiwe
Vždyť je tam jenom Collin a Daniel s Jackem V téhle kapitole to ještě jde, bude hůř.
Kde se mi zdá, že je nějaký skok, tam vytvářím mezeru. Jestli je to málo, prosím, napište (i další čtenáři), něco s tím udělám

Děkuju, Ondro
To nééé Žádost o ruku nebude - to by z toho byl horor

A díky, posedlíku

já mám horory rád

[andoriel]

Já taky, posedlíku, ale trochu jiné

[andoriel]

Jak jsem slíbila, je úterý
Bavte se

37. Bermudský trojúhelník

„Jacku, víš určitě, že nejsme nikde poblíž Bermudského trojúhelníku?“ zeptal se Daniel. Vyvracel hlavu vzhůru a prohlížel si oblohu.
Jack O’Neill zapřel kormidlo trubkou a vyšel se podívat na palubu, na co to Daniel civí. Bermudský trojúhelník byl v podstatě na druhé straně severní polokoule a Jack věděl, že Daniel moc dobře ví, kde jsou. Podle jeho návodu zvedl hlavu a – zůstal civět.
Nad jejich lodí se v modré obloze protrhla díra, kterou přímo na ně dopadalo oslnivě bílé světlo. Jeho záře byla stále intenzivnější, až Daniel i Jack museli sklopit hlavy a zavřít oči. Jackovi nepomohly ani sluneční brýle předtím pohodlně usazené na čele.
„Myslel jsem, že tohle se neděje,“ zaprotestoval nahlas Daniel. „Aspoň ne ve skutečnosti.“
Jack dotápal zpátky ke kormidlu, skopl trubku stranou, přidal plyn na doraz a vybral si náhodný směr, hlavně pryč z toho světla. Motor skučel jako štvané zvíře, ale záře neubývalo, spíš se zdálo, že ještě narůstá, že se kolem jejich lodi hromadí a prolíná vším, co jí stojí v cestě, i sama sebou.
Daniel si přitiskl ruce na oči, ale před světlem se nedalo utéct nebo schovat, bylo všude. S tichým zasupěním padl na kolena a ztratil vědomí. Jackovi se vedlo podobně.

Jacka probudilo cvakání a něco jako ptačí švitoření, aby vzápětí všechny zvuky smetla urputná bolest hlavy. Chtěl si promnout spánky, jen k nim nedokázal zvednout ruce. S přemáháním pootevřel oči a zamrkal, aby lépe zaostřil. Bylo to zbytečné, protože nebylo na co zaostřovat. Ze všech stran, na které viděl, ho obklopovala jednolitá šeď. Nedokázal uhodnout, jestli se jedná o stěnu nějaké kupole, způsob osvětlení nebo prázdný prostor.
Zavřel oči a doufal, že tím jednoduchým pohybem přiměje hlavu, aby se trochu uklidnila. Marně.
„Danieli?“ zeptal se polohlasně.
Zleva se ozvalo zachrčení málo podobné lidskému hlasu, přesto měl Jack dojem, že v něm něco z Daniela zaznělo.
„Danieli, jsi v pořádku?“ zkusil to znovu.
„Jacku? To jsi ty?“ zaskuhral Daniel přes krvavý opar bolesti.
„Kde to jsme?“ Jack neodpověděl, ale kladl další otázky, ani ne tak Danielovi, jako spíš sám sobě.
„To bych taky rád věděl, nemůžu se hýbat,“ zamručel Daniel.
Oba leželi se zavřenýma očima, v hlavách jim bušila neutuchající bolest a kolem bylo šedé prázdno.

„Už jsou to dva měsíce, co se na výletě na moři ztratili dva vlivní muži. Generál Jonathan O’Neill, který dlouhá léta působil v Pentagonu, a archeolog doktor Daniel Jackson známý svou teorií o pyramidách jako přistávacích portech pro mimozemské civilizace. Po obou mužích i jejich lodi pátrají pobřežní hlídky a několikrát vyletěl i vrtulník, nikoho však nenašli. Záchranáři ztrácejí naději, protože generálovi a doktorovi už dávno muselo dojít jídlo i pitná voda. Je nemožné, aby byl některý z nich naživu, a celé pátrání už je vlastně jenom o tom najít jejich těla.“ Hlas v rádiu na vteřinu utichl, aby zvýraznil tragédii, a pak pokračoval líčením problémů s velkými dešťovými srážkami někde nad Arkansasem.
Generál Davis se natáhl, aby chrchlající přístroj vypnul.
„Nemusím dodávat, že ani Daedalos ani Atlantis nebyli při pátrání úspěšní a generál O’Neill s doktorem Jacksonem jsou nezvěstní i pro nás,“ dokončil zprávu z rádia. „Nezaznamenali jsme žádnou pozemskou ani mimozemskou aktivitu, která by jejich zmizení vysvětlila, nenašli jsme vrak jejich potopené lodi v okolí osmdesáti mil od pozice, kterou udali naposledy. Je to záhada pro nás pro všechny, ale tým, který má za úkol prozkoumat všechny možné i nemožné varianty zmizení těch dvou, prý ještě neskončil. Osobně si nejsem jistý, co ještě zkoumají nebo prověřují, napadá mě už jen pověstný „ostrov víl“ (pro neznalé: jedná se o pohádku Čarovný ostrov víl, takže se tam určitě neusadili žádní amíci se svojí vojenskou základnou, jak navrhovala Shana J) který se má vynořit na vodní hladinu jen jednou za měsíc a pak zase všem smrtelníkům zmizet z očí, ale jsem si celkem jistý, že na radary by to zmizení nefungovalo.“ Davis se trpce usmál. Jejich marné pokusy o nalezení Jacka a Daniela v něm vyvolávaly černý humor.
„Ostrov víl říkáte?“ Jay Felger se podrbal ve vlasech a s hlavou na stranu se zamračil. Generál Caldwell jen protočil oči. Jayovo nadšení, které původně tak obdivoval, mu v poslední době pěkně lezlo na nervy a měl co dělat, aby se v přítomnosti svého hlavního vědce ovládal a hlasitě neječel na protest proti jeho nápadům.
„Doktore?“ zeptal se Davis. Jaye Felgera považoval za příjemné zpestření ubíjející vážnosti a rutiny.
„No, víly to asi nebudou, ale na něco jsem si vzpomněl,“ mumlal si Jay víceméně pro sebe. „Ještě se na to budu muset podívat,“ prohlásil pak, zmlkl a jen čekal na pokyn, že může jít prověřit svoji vzpomínku.
„Běžte.“ Steven ho nenechal dlouho čekat. Byl rád, že mu doktor zmizí z očí.

„Ne! To ne, prosím,“ sípal Daniel a snažil se vyprostit ze sevření, které ho drželo na místě. Ten přístroj, co se vznášel nad každým dlouhým kovovým stolem, a že jich v této místnosti bylo asi dvacet, si Daniel sám pro sebe nazval ‚pojízdná pitevna‘. Podle vyčnívajících ramen měl za úkol dloubat, řezat a vrtat. Vznášel se i nad Danielem a vyvolával v něm vzpomínky na podprůměrné sci-fi filmy.
Daniel pootočil hlavu a snad posté hledal Jacka, ale generál se ztratil. Koutkem oka nad sebou zahlédl pohyb, přístroj se odsunul a zmizel někde ve výšce. Zároveň se mu uvolnila pouta a Daniel se mohl zvednout. Šlo to ztěžka, klouby a svaly ho nechtěly poslouchat a Daniela napadlo, jak dlouho tam vlastně leží.
„Doktore Jacksone, vyjděte ven ze sálu,“ přikázal mu neosobní hlas nějakého přístroje.
„Co takhle říct prosím?“ zavrčel Daniel a belhal se k otevřenému vstupu.
„Prosím,“ řekl mechanický hlas bez stopy emoce.
Daniel se zarazil uprostřed kroku, potřásl hlavou a šoural se dál. Mikrofony v sále zřejmě fungovaly velmi dobře. Dveře vedly ze sálu do chodby, kde na něj čekala blikající značka ve tvaru hvězdy s jedním delším paprskem ukazujícím směr. Daniel se na ni chvíli díval, ale pak se s pokrčením rameny vydal tam, kam ukazovala.
Podobné značky ho dovedly až do malého útulného pokoje, kde v křesle seděl Jack O’Neill.
„Jacku?“ vyrazil ze sebe Daniel nedůvěřivě.
„Tak už ses probudil? Že ti to trvalo,“ řekl Jack a kývl k dalšímu křeslu. „Naši ‚hostitelé‘ slíbili vysvětlení, až budeme oba vzhůru, aby to nemuseli opakovat dvakrát. Máš hlad?“
Daniel se svalil do křesla. „Mám hlavně žízeň. Hostitelé? Nějací mimozemšťani? Známe je?“ Daniel nedočkavě sáhl po sklenici s čirou tekutinou, která vyjela z otvoru v malém stolku u jeho křesla, podezřívavě k ní přičichl, a pak se zhluboka napil. „Voda,“ vydechl s úlevou.
„Už je tady,“ zadíval se Jack k nenápadnému bočnímu vstupu. „Je to tak trochu…“
„… překvapení,“ dopověděl za něj Daniel, když uviděl drobnou šedou postavičku. „Myslel jsem, že všichni Asgardé spáchali hromadnou sebevraždu,“ přemýšlel polohlasně.
„Všichni rozhodně ne, doktore Jacksone,“ oslovil ho jeden z ‚hostitelů‘, jak je původně nazval Jack. „Jak je zřejmé, jste už oba vzhůru, takže můžeme začít,“ pokračoval hned. „Oddělili jsme se od hlavní asgardské linie před několika cykly, kterým, myslím, říkáte staletí. Nesouhlasili jsme s jejich postoji k mnohým záležitostem, a protože jsme nikdy nedosáhli proti většině nějaké dohody, rozhodli jsme se opustit je a zařídit si život podle svého. Dařilo se nám. Víceméně. Ale poslední dobou máme problém se získáváním nové krve, abych to řekl vaším termínem.“
„Jak tomu máme rozumět?“ zamračil se Daniel. Nebylo mu jasné, o co této asgardské frakci jde, a hlavně, proč jim to všechno vypráví.
„To je prosté,“ pokračoval Asgard ve vyprávění. „Abychom udrželi svoje těla funkční, potřebujeme jejich obnovu. Není to nijak zvlášť časté, přesto máme poslední dobou problémy se získáváním vhodných dárců. V časech našeho největšího rozkvětu jsme používali pouze mláďata, protože se lépe přizpůsobují, ale teď máme problém nalézt i starší jedince. Tato galaxie je, co se humanoidního života týká, téměř prázdná, a jen zvolna se začíná opět zalidňovat.“
Jack a Daniel se po sobě podívali. Ani jeden neměl odvahu se zeptat, co znamená, že se děti lépe přizpůsobují. Nemuseli. Asgard to vzápětí vysvětlil sám:
„Vkládáme do unesených naše DNA, a když dojde ke změně, přeneseme do nich i naše vědomí. Nedochází k tolika chybám jako při klonování a naši DNA jsme upravili, aby byla dostatečně agresivní a převzala vládu nad většinou organismů.“

„Vzpomněl jsem si, jak jednou Loki unesl generála O’Neilla. Také jsme nic nezjistili, dokud se neobjevil jako puberťák u vstupu do SGC. Může to být něco podobného,“ vysvětloval doktor Felger týmu svých spolupracovníků na Atlantis.
„Ale tehdy u toho nebylo antické Město. Takovou věc bychom snad zachytili, ne?“ bránila nakrátko ostříhaná žena antické senzory.
„Nemuseli bychom. Zkoumáme a sledujeme kdeco, ale na takovou jednoduchou věc jako únosy mimozemšťany jsme žádné sledování nenastavili. Pokusíme se najít nějaké stopy po nedávné aktivitě kolem Země, která není čistě lidská,“ navrhl Jay.
Po týdnu procházel údaje, než je založí jako bezpředmětné, a potichu si k tomu opakoval: „Neprůkazné, neprůkazné…“ Na čele mu rostla hluboká vráska, protože všechny zbytkové stopy byly pozemské s příměsí asgardských, což bylo pochopitelné, protože všechny lodě využívaly asgardské jádro.
„Tak zase nic,“ odložil s povzdechem poslední záznam. Ostrov víl zůstal lidským očím i nadále skryt.

Daniel cítil, jak se mu dělá psychicky i fyzicky zle při pomyšlení, že se změní na jiný druh, a bylo úplně jedno, jestli to bude asgard nebo třeba sépie.
„U vás dvou to, bohužel, není možné,“ svěsil hlavu ‚hostitel‘. „Klonovači před svým odchodem u lidské rasy na Zemi udělali takový zásah, abychom vás nemohli použít. Nebylo to od nich pěkné,“ zamračil se.
Jack povolil prsty zatnuté do opěradla křesla a byl rád, že je na ty zprávy nechali sedět.
„Takže,“ začal opatrně a vyměnil si další rychlý pohled s Danielem. „Takže nás vrátíte zpátky tam, kde jste nás našli.“ Snažil se, aby věta zněla jako konstatování a ne jako otázka.
Asgard se na něj podíval a neodpověděl. Bylo na něm znát, že usilovně přemýšlí.
„Jak víte, že je zasažena celá Země?“ vypadlo ze zvědavého Daniela. Jack nad tím jen zakroutil hlavou. Copak si nemůže dát chvíli pokoj?
„Je vás tady víc,“ řekl Asgard klidně.
„A všem vysvětlujete, proč se z nich nestanou vy?“ vypálil Daniel další otázku.
„Ovšemže ne,“ pousmál se ‚hostitel‘. „Vy naši rasu znáte, proto mi připadalo správné, vás informovat, že žádné další únosy od našeho společenství už nebudou.“
„To je dobrá zpráva,“ uznal Jack, ale moc nadšeně se netvářil. Ještě pořád nebylo řečeno, co bude s již unesenými.
„Děkujeme… jak ti vlastně máme říkat?“ zeptal se Daniel.
„Jmenuji se Olaf,“ položil si Asgard ruku na hlavu. „Vrátíme vás všechny najednou, až přijde pravý čas. Zatím si odpočiňte.“ Otočil se a odešel.
„Děkujeme, Olafe,“ zopakoval Daniel a zívl. I na Jacka padla nepřekonatelná únava a za chvilku oba usnuli.

„Neuvěřitelné,“ zašeptal Jay Felger a stiskl komunikátor. „Generále, na souřadnicích, odkud se naposledy ozval generál O’Neill a doktor Jackson, mám signál. Zapínám vizuální přenos ze sondy, kterou jsem nad tu oblast poslal.“
Steven si zapnul obrazovku v kanceláři a chvíli zíral s otevřenými ústy na malou rybářskou loď, na které se tísnilo neuvěřitelné množství lidí.
„Co to, k čertu…,“ začal, ale zarazil se a suše se zeptal: „Je tam Jack a Daniel Jackson?“
„Ano, pane, jsou na můstku té loďky ještě asi s deseti dalšími lidmi. Nechápu, jak se tam všichni vejdou.“
„Dobrá, dobrá, hlídejte to dál, pošleme tam záchranáře,“ ukončil Steven Jayovy pochyby a rychle přešel do kontrolní místnosti, aby se Atlantis spojila se Zemí a předala informace o nálezu.
Během hodiny bylo kolem ztracené a znovu nalezené lodi pět záchranných plavidel a nakládaly zmatené pasažéry, kteří nedokázali říct, kdo jsou, kde byli, ani jak se všichni ocitli uprostřed Tichého oceánu na malé lodi.

„Tak dlouho?“ vyděsil se Jack, když zjistil, že jeho několikadenní dovolená se protáhla na čtvrt roku. Ani on ani Daniel si nepamatovali vůbec nic od doby, kdy večer nastoupili na loď.
„No,“ pokračoval Jack, když se vzpamatoval ze šoku z uplynulé doby. „Doufám, že se na tu dobu nezastavila stavba Mississippi, to by mě opravdu mrzelo.“
Generál Davis se zašklebil: „Poradili jsme si, Jacku. Mississippi je hotová, teď tě čekají ty další dvě. Ale,“ nakrčil čelo, „Rusové nás předběhli a jejich Tolstoj byl hotový o čtrnáct dní dřív.“
„Malér,“ konstatoval Jack.
„Vám zůstala stát všechna práce,“ otočil se Paul Davis na Daniela.
„Děkuju, Olafe,“ zamumlal Daniel, překvapeně zvedl hlavu a nechápavě se rozhlédl. Netušil, odkud to jméno vzal.

Hm, tak malé šedivé prdeliky?

[andoriel]

Jo jo, Ondro Nejsou všichni Asgardi Thór, někteří jsou i Olaf
Děkuju

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Smě připoměla Olafa s z Crimérie nebo tak nějak

Tak se nám vrátili Asgardi. Je dobré vědět, že alespoň někteří zůstali a zkusili to jinak. Je škoda, že mnohé planety a jejich civilizace vyhynuly a zanikly. Uvidíme, co se do budoucna chystá, docela se na to těším.

[andoriel]

Děkuju, Azany
On se nějaký průšvih najde, aby byl svět veselejší

Už je zase úterý. Bavte se

38. Na hranici dvou galaxií

Nad planetou s jednou z posledních Hvězdných Bran na okraji galaxie Pegas, tam, kde se Wraithům kdysi téměř podařilo projít přes Mezigalaktický most do Mléčné dráhy, se shromažďoval velký konvoj hvězdných lodí.
Anat osobně dohlížela na zapojení posledního z pětice ZPM do své lodi. Předchozí čtyři byly použity pro loď s výrobnou klonů, pro dvě lodě s kokony nových Wraithů a pro loď s mladými královnami.
„Má paní, podařilo se nám najít další tři opuštěné lodě. Po drobných opravách jsme je dopravili sem. Náš konvoj už by měl být kompletní. Máme třicet šest mateřských Úlů včetně specializovaných se ZPM a osmdesát křižníků. Bude těžké všechny lodě obsadit alespoň minimální posádkou.“ Krabat stál krok za královnou a nervózní ruce balil v pěst. Umělá strava byla… odporná.
„Připravte je na dlouhou cestu,“ řekla Anat. Posledním pohledem zkontrolovala umístění ZPM a všimla si, že loď na něj začala reagovat. Spokojeně kývla hlavou, pokynula Krabatovi, ať ji následuje, a vydala se k můstku. „Všechno musí být hotovo, abychom vyletěli hned, jak doroste poslední vylepšená loď,“ pokračovala v řeči za chůze. „Klonovací zařízení na povrchu planety už bylo odstaveno a jeho funkci převzal systém na speciálně upravené lodi. Ostatně,“ pohnula očima Krabatovým směrem, ale nepodívala se na něj přímo, „běž se přesvědčit sám, co se tu za tvé nepřítomnosti změnilo. A až na něj na obchůzce narazíš,“ zarazila ho dřív, než se stačil otočit k odchodu, „pošli mi sem toho vědce. Ace. Poslední dobou se mi nějak vyhýbá.“ Po závěrečné větě se zarazila, jestli toho neřekla příliš, ale pak rozhodným gestem Krabata propustila a vešla na můstek, aby se ujistila že ZPM funguje správně a její loď bude včas připravená na pobyt mezi galaxiemi.

Aiwe se vypotácel z královnina pokoje a opřel se o zeď za nejbližším rohem. Nechtěl, aby ho královna uviděla hned, jak vyjde ze dveří, a potřeboval si odpočinout a nabrat trochu sil. Umělá strava byla ve všech směrech nedostatečná. Alespoň na činnosti, kterých se Aiwe zúčastňoval. Cítil se slabý a pomalý skoro jako – jako člověk. Ta představa ho vyděsila. Odlepil se od stěny a vydal se do útrob vesmírné lodě. Každou chvíli se rukou dotkl příjemného povrchu organické zdi, aby se ujistil, že není v ubikaci na planetě se strašidelnými laboratořemi Via dimidia.
„Stůj!“ zarazil ho panovačný hlas. Otočil se a sklonil hlavu před královnou, kterou před nedávnem opustil.
„Zpátky,“ zavelela a jako první rychlým krokem došla ke svému pokoji. „Měl jsi čekat tady,“ zasyčela na Aiweho, nechala ho stát přede dveřmi a sama vešla dovnitř.
Zůstal stát čelem ke vstupu a bez pohnutí čekal na další zavolání.

Ace s Michaelem dohlíželi na zapojení posledních kokonů určených pro vývoj lidských klonů. V prvních umístěných už klíčila nová generace stravy a bylo potřeba, aby časové rozestupy mezi sklizněmi byly krátké. Mohutná loď s jedním z nejsilnějších ZPM pod jejich rukama vyrostla do správných rozměrů a podařilo se upravit i vnitřní prostory tak, aby měl klonovací stroj dostatek místa a zároveň zůstalo dost prostoru pro nezbytnou obsluhu a přechodné umístění dorostlé stravy do zámotků, než bude možné ji přesunout na určenou loď.
„Nejvyšší královna Anat si žádá tvoji přítomnost,“ nepříjemně zaskřípal hlas Krabata. I z jednoduché věty bylo znát, že s novým Aceovým postavením stále není smířený.
Ace se narovnal, s kamennou tváří kývl na Michaela a odešel. Krabat se za ním díval, dokud mu nezmizel z očí, a pak se otočil k Michaelovi:
„Jak pokračují práce?“
„Pokračovaly by rychleji bez neustálých vyrušování,“ neodpustil si Michael štiplavou poznámku, a aniž by se na Krabata podíval, pokračoval v práci.
Krabat ho nechal jeho činnosti a začal si prohlížet vnitřní uspořádání lodě. Nad některými drobnostmi se pozastavil, ale žádná u něj nevyvolala potřebu se ptát. Okouněl kolem Michaela asi půl hodiny, než se konečně rozhodl, že je na čase jít dál.

Ace se zastavil Anat za zády.
„Chtěla jsi se mnou mluvit?“ zeptal se.
Neotočila se po něm, ale trpělivě čekala, až se vytvoří další ochranná vrstva kolem její lodi. Pak teprve odpověděla: „Ano. Jak se cítíš? Už jsi seznámen sám se sebou?“ V hlase se jí ozýval jasný sarkasmus.
„Jsem ti k službám,“ lehce sklonil hlavu.
Otočila se, přejela ho hodnotícím pohledem a mlčky zamířila ke svému pokoji. Ace ji následoval a bez pobízení vstoupil za ní. Sotva za nimi zaklaply dveře, se zuřivým výrazem se k němu otočila a srazila ho k zemi.
„Dostal jsi snad pozvání?“ zachraptěla.
Neodpověděl a jednoduchým pohybem ji povalil na zem vedle sebe. Těsně předtím, než dopadla na podlahu, ji zachytil, jemně položil a naklonil se nad ní.
„Ano, Inasari,“ zašeptal.
Na vteřinu zkoprněla nad tou opovážlivostí i nad použitím slůvka k označení milované bytosti, pak se rozesmála a přitáhla ho blíž.

„Veliteli,“ oslovil Michael na vedoucí lodi dva dny nato Krabata „Všechny lodě jsou připravené k odletu. Klonovací zařízení pracuje a zásobárny většiny lodí jsou naplněny v dostatečné míře. Při nutných zastávkách budou dorostlé klony přepravovány na lodě podle předem daného pořadí. Lodě s kokony Wraithů jsou plně funkční a jsou v nich umístěny první snůšky. Zatím jediná princezna s chůvami a stráží je ve speciální lodi. Jakmile dá Anat povel, můžeme odletět.“
„Naše paní a nejvyšší královna,“ zdůraznil Krabat Michaelovo krajně nedostatečné označení královny, „bude informována. Až rozhodne, že je vhodný okamžik k odletu, dozvíš se to.“ Na velkém holografickém projektoru studoval rozmístění flotily. „Dobrá práce,“ usoudil nakonec. Bylo znát, že chce dodat ještě něco, ale rozmyslel si to. Michael dobře věděl, co by slyšel – dobrá práce na divného křížence, který vypadal, že se na nic nehodí. Ocenil tedy mlčení.
Neuplynul ani další půlden a velká wraithská flotila se vydala na cestu ke galaxii Mléčná dráha.

Krabat stál na můstku velitelské lodi a kontroloval situaci ve flotile při deváté zastávce. Na většině lodí bez ZPM se začala projevovat únava. Některá místa na pláštích byla svraštělá nebo se začala propadávat. Co organická plavidla bez potíží zvládala v rámci galaxie, s tím měla v mezigalaktickém prostoru potíže, které se projevily dřív, než s tím wraithští vědci počítali.
S hlubokou vráskou mezi obočím o situaci informoval Ace a společně navštívili Anat v jejích pokojích.
„Zdržíme se déle. Lodě potřebují čas na regeneraci a asi by bylo vhodné ty nejvíc poškozené propojit s plavidly se ZPM,“ informoval ji Ace. Na její tázavý pohled pokrčil rameny. „Snad to pomůže.“
„Nejsem si jistý,“ pronesl Krabat námitku, kterou opakoval už nejméně potřetí. „Oprava lodí by mohla příliš vyčerpat zdroje energie. Nechci uprostřed ničeho skončit bez stravy nebo obětovat zdraví či dokonce život malých princezen na jejich lodi.“
„Mají všechno pohodlí?“ zeptala se Anat starostlivě. I její královský potomek se měl brzy připojit k ostatním.
„O všechny je postaráno se vší péčí a úctou,“ ujistil ji okamžitě Krabat. Sdílel její obavy o bezpečí nové generace královen, která jednou bude vládnout ve vzdálené galaxii.
„Ale budeme potřebovat také všechny lodě,“ uvažovala Anat nahlas. „Propojte je, ale dobře hlídejte. Každá nepozornost bude krutě potrestána. A teď už běžte, oba.“ Mávla rukou, aby je zahnala.
„To bude dlouhá cesta,“ řekl spíše pro sebe Krabat sotva se dostal v lodi z královnina doslechu.
Ace jeho povzdech přešel mlčením. Oba byli podobně vyčerpaní, jako celá jejich flotila. Z posádky i lodí, ať už s jakýmkoli zdrojem energie, byla cítit nekonečná únava.
„Musím zůstat vzhůru,“ řekl po krátkém zaváhání. „Jestli mi důvěřuješ, můžeš si odpočinout v hibernační komoře. Vzbudím tě před důležitým rozhodnutím.“
Krabat si shrnul pruh tmavých vlasů v záplavě bílé z očí a pootočil hlavu, aby viděl na hibernační komory.
„Rozmyslím si to. Po dobu zastávky chci dohlížet na průběh nutných prací.“

Náročná cesta si začala vybírat první oběti dřív, než se wraithská flotila dostala za polovinu vzdálenosti mezi galaxiemi. Z třiceti šesti mateřských lodí jich zbylo dvacet tři a z osmdesáti křižníků dvaašedesát. Největší katastrofa nastala, když během letu v hyperprostoru explodovala jedna z posílených lodí s kokony nových vojáků a vědců. Spolu s ní se úplně rozpadlo šest křižníků a dva Úly a čtyři křižníky byly nenapravitelně poškozené. Následující zastávka se protáhla na čtyřicet dní, kdy se všichni dostupní Wraithi snažili najít ZPM ze zničené lodi a opravit alespoň jeden ze zasažených Úlů. Ani jedno nebylo úspěšné a Anat propadala stále hlubší depresi, kterou se před Krabatem a Acem marně snažila skrýt.
Když za ní Krabat přišel s tím, že všechny zbývající lodě jsou připravené k další cestě, s pokynem ke vstupu do hyperprostoru váhala déle, než její velitel kdy zažil. Při nejbližší příležitosti se nechala přepravit do speciální lodi s mladými královnami a další tři skoky se věnovala jejich výchově.
Cesta pokračovala a Mléčná dráha se začala objevovat jako reálný cíl a nejen jako imaginární představa. Ve zbývající lodi s kokony vyrůstala už několikátá generace vojáků, klonovací loď stále chrlila umělou stravu a dodávala zralé klony podle harmonogramu a v plavidle s princeznami se kromě dětského pláče začalo ozývat i holčičí chichotání a první pubertální výlevy přechodu z konzumace lidské stravy na krmení se energií. Anat pečlivě sledovala jejich počty i vývoj a od narození jim vštěpovala hierarchii.
Vojáků přes všechny ztráty začalo postupně přibývat. Po vytažení z kokonu a nezbytném nakrmení byli umístěni v hibernačních komorách jednotlivých lodí a jejich místa v kokonech okamžitě nahradily nové zárodky. Vzhledem k menšímu počtu lodí byly všechny hibernační kóje zaplněny dřív, než Anat počítala a Krabat začal postupně budit spící posádku, aby uvolnila místa nováčkům v odpočinku.
Než se malý konvoj rozpadajících se organických lodí dostal na dosah Mléčné dráhy, měla všechna plavidla plný stav a v hibernaci odpočívalo mnoho náhradníků. První narozené královny dosáhly urychleným vývojem dospělého věku a na křižnících se zdokonalovaly ve vládě nad Wraithy i taktice boje. Ty nejmladší se postupně zbavovaly závislosti na lidské stravě a bojovaly mezi sebou o lepší postavení v hierarchii. Starší královny do takových bojů nezasahovaly, úspěchu mohla dosáhnout jen taková Wraithka, která se dokázala prosadit, ostatní byly přítěží. Výjimku netvořily ani dvě dcery Anat. Starší Ana-al už sváděla ve svojí vlastní lodi imaginární boje a vedla si podle přísných wraithských měřítek velice dobře, a mladší Baanan díky svým schopnostem brzy získala v lodi královen výjimečné postavení Nedotknutelné. Anat je sledovala zpovzdálí a cítila pýchu. Věděla, že s rostoucí mocí svých dcer pocítí i kyselý závan strachu o vlastní postavení „nejvyšší královny“, ale ta doba byla ještě velice vzdálená.
„Má paní,“ oslovil ji Krabat, sotva se objevila na můstku. Už dlouho to neudělal, protože už dlouho nebylo co hlásit. Anat se k němu zvědavě obrátila. „Počet skoků do naší nové galaxie se zkracuje. Podle mých výpočtů jich zbývá nejvýš dvanáct. Jak sis jistě všimla, ta pochmurná čerň prázdna kolem se začala měnit,“ kývl k hologramu s přenosem senzorů a sond.
Anat se zadívala na obraz a kolem úst se jí usadil malý úsměv. Na okraji prázdného prostoru se začaly objevovat osamělé kameny a na samém konci dosahu sond nejistě blikalo světélko staré vyhasínající hvězdy. Než se dostanou do obydlené části galaxie, čeká je ještě dlouhý úsek, ale nebude tak krušný jako přelet z jedné galaxie do druhé, když je budou obklopovat hvězdy.
„Další skok,“ řekla nedočkavě.
Krabat nakrčil čelo. „Klonovací loď bude potřebovat ještě nějaký čas na všechny potřebné úkony, které má naplánované, a jeden z křižníků je třeba aspoň na chvíli napojit na loď se ZPM. I v nich už energie povážlivě dochází. Neustálý pohyb v hyperprostoru je náročný pro naši i antickou techniku.“ Mluvil pomalu a opatrně volil slova, ale Anatinu hněvu se stejně nevyhnul. Udeřila ho hranou dlaně přes tvář. Krabat si uvědomil, že jeho paní má do té rozvážné panovnice, kterou byla v galaxii Pegas, daleko. Nekonečná cesta, vyčerpání ze dvou porodů a stálý tlak na vývoj co největšího počtu vojáků ji vyčerpával tělesně i psychicky.
„Okamžitě letíme dál,“ sykla na něho a odešla.
Krabat se mlčky uklonil a sotva zmizela, zahájil všechny potřebné přípravy k dalšímu skoku. Jakmile budou v hyperprostoru, nechá vzbudit Ace a pošle ho za Anat. Snad ji přítomnost jejího Inasari uklidní, i když Krabat nechápal, proč používá tak honosné označení pro někoho, kdo ji očividně neuctíval tak, jak by si zasloužila.
Během pár chvil byly všechny činnosti ukončeny a wraithská flotila ve volné formaci skočila do hyperprostorových oken. O několik světelných let dál se prostor roztrhl detonací a poničený hyperprostor vyplivl trosky velké organické lodi. Mezi kusy rozervaného trupu se vznášely válce plné vyživujících tekutin a rostoucích lidských klonů, které se postupně krabatily a propadaly do sebe, až z nich zůstaly zdeformované zbytky s mrtvými pozůstatky neprobuzeného života.
V dalším okamžiku se kolem trosek klonovací lodi objevila wraithská flotila a bez prodlení začala do útrob zbývajících plavidel shromažďovat vše, co se z klonovací lodě dalo použít. Nejdříve se pátrači zaměřili na ZPM, ale marně. Po modulu nulového bodu zůstalo jen pár střepů z roztříštěných krystalů.

Maya se probudila uprostřed větrné noci a zadívala se do temného stropu. Srdce jí bušilo až v krku a žaludek se svíral předtuchou něčeho neznámého. S tichým zasténáním se přinutila se zvednout, přešla do druhého pokoje, aby zbytečně nebudila Jamese, a otevřela dřevěnou okenici. Do tváře ji zasáhla sprška deště a přinutila ji zamrkat a úplně se probudit, ale pocit, že se blíží nějaký neodvratitelný osud, ji svíral dál.

Pěkné

[andoriel]

Děkuju, Ondro

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Už je tady zase úterý, bavte se

39. Kdo vchází do tvých snů?

Andoriel seděla na zkřížených nohách u otevřeného francouzského okna a bez hnutí se dívala na slunce zapadající do vln Pacifiku. Když se dotklo vln, neochotně se zvedla a přes plavky si přetáhla lehké plážové šaty, prsty si projela vlasy, na narychlo staženém culíku zapletla volný cop a usmála se. „Můžeme jít.“
Erin ji pohledem zhodnotila a kývla. Koncert na pláži nebyla událost, která by vyžadovala příliš velké společenské ohledy. A na tom nic neměnilo ani to, že byly obě dvě zvány jako čestní hosté.

„Sheppband!“ vykřikovala vysoká tyčkovitá dívka s dlouhými světlými vlasy Andoriel hned u ucha. Už se to stalo poněkolikáté a Ája sebou vždycky trhla. Začínala si vyčítat, že se od Erin nechala zatáhnout tak blízko k pódiu, odkud nebylo úniku. Dav lidí ji zmáčkl a smýkal s ní ze strany na stranu bez ohledu na její přání. Lokty si kolem sebe udělala trochu místa a prodrala se za Erin těsně k lešení, na kterém bylo dřevěné pódium. Předkapela naposledy zamávala a zmizela za zadní stěnou. Hluk z publika přinutil Andoriel přitisknout si dlaně k uším a přikrčit se, aby ji zvuková vlna nesrazila.
„Koukej,“ ukázala Erin nahoru. Andoriel jí sice nerozuměla, ale její posunek pochopila a zvedla hlavu.
Přímo nad nimi stál John Sheppard, dříve plukovník amerického letectva, pak Hrdina v boji se Shermaal, následně psanec a nyní oslavovaný nový objev hudebního průmyslu. Oběma rukama mával nad hlavou a jeho úsměv zářil jako supernova. Na krku měl pověšenou dvanáctistrunnou kytaru.
Erin s Andoriel stály se zakloněnými hlavami. Sledovaly Johna, jak pohledem přejíždí po davu a občas kývnutím pozdraví známou tvář. Jeho kapela už byla v pozadí připravená začít hrát. John si upravil popruh na krku a tiše vybrnkal pár not. Sklopil oči k prstům na pražcích, pootočil se bokem, a místo aby pokračoval v hraní, odložil kytaru do nejbližšího stojánku. Sklonil se hluboko na okraji pódia a za ruce na něj vytáhl Erin i Andoriel najednou.
Pokřik obecenstva, který se ozval v tu chvíli, byl přímo hysterický. Desítky rukou se zvedaly do vzduchu s nadějí, že i je si John vybere, a zase smutně klesaly, když se znovu chopil kytary a přesunul se k mikrofonu.
Erin a Andoriel se stáhly do pozadí a zamíchaly se mezi kapelu. Erin si spokojeně sedla k bicím a hlava se jí začala pohybovat v jejich omamném rytmu. Andoriel stála u postranního okraje pódia. Byla ráda, že se nemusí tlačit v davu fanynek.
Sheppband přehrál několik vlastních písní, několik klasických country a vlastní úpravu nejnovějšího světového hitu.
Erin seděla vedle bubeníka a nadšeně se v rytmu dlaněmi tloukla do stehen.
Ája tleskala po posledním dlouhém tónu dohrané skladby. Úsměv jí začal tuhnout, když si všimla, že John míří přímo k ní. Natáhl k ní ruku a odvedl ji s sebou k mikrofonu.
„Další písničku napsala Andoriel,“ řekl prostě.
Ája se na něj zmateně zamračila. Po prvních odzpívaných slovech se jí v obličeji objevilo pochopení, údiv a zmatek.
„Ještě snad dovedu úsměv, co nehřeší na stezce pro pěší všem holkám dát,“
zpíval John. Kývl na Andoriel. Polkla a zkusila to taky:
„Ještě snad dovedu na mezích vonících vymřít po přeslici hloupě se smát.“
Podívala se na Johna a společně pokračovali:
„V kartách si najdu svou ztracenou podkovu, pochybný štěstí budoucích dní. Sudičky osleply, v kamení u břehu z povadlý trávy snaží se příst.“
Andoriel přijala Johnovu hru:
„Ještě mám chuť se prát a taky věřím, že pod prahem dveří není jen prach.“
Ale John její poslední slova změnil k nepoznání:
„Z těch bílých vlasů a dlouhých paží pořád mě mrazí, nechci je znát.“
Ája mu vytrhla ruku, kterou pořád držel ve svých dlaních. Jediný krátký pohled mu stačil, aby pochopil, že přestřelil. Všechny ty roky nestačily, aby mu dokázala odpustit jeho poslední kousek v galaxii Pegas. Než se nadechl, seskočila do písku a zmizela v davu.
Ten nápad s koncertem se jí od začátku moc nelíbil a John tomu dal korunu. Jako vždycky. Vrazila do bungalovu a pustila na sebe sprchu. Horká voda tekla jenom někdy, ale bylo jí to jedno, potřebovala ze sebe smýt pocit, že se v tom davu udusí, že se pokouší dýchat ve vzduchoprázdnu.
„Ace,“ zašeptala se slzami na krajíčku. To jméno jí zůstalo v hlavě vypálené tak hluboko, že kvůli němu ztratila i Nicholase, který byl ochotný strpět od ní skoro všechno jenom pro ni samotnou, což ji uvádělo do rozpaků. Cizí jméno vyslovené po milování bylo moc i na něj. Andoriel to chápala, ale po té neslavné poslední noci před třemi lety stála mezi dveřmi a nedovolila mu odejít, dokud se neomluvila. Pak ustoupila a nechala Collina zmizet ze svého života.
Otočila kohoutkem, aby zastavila ledovou vodu, zabalila se do osušky a na dřevěné podlaze za sebou nechávala mokré stopy až houpačce zavěšené na dvou řetězech na malé verandě. Sedla si doprostřed, opřela se a lehce se pohupujíc nechala oči bloudit po obzoru.
Později v noci ležela s rozhozenýma rukama i nohama na tenké pokrývce a cítila, jak jí po těle stéká pot z parné tropické noci. Byla unavená a nedokázala usnout. V hlavě jí pořád tepala Johnova poslední slova upravené písně. Otočila se na bok, objala rukama polštář a na krk jí dýchl spánek…

Stáli na travnaté pláni. Napravo od nich se v zapadajícím slunci blýskalo velké město. Leželo trochu níž, než byla jejich pozice, a tak poskytovalo zajímavou podívanou, kterou nikdo nesledoval, všichni se dívali před sebe v očekávání věcí příštích. Přímo před nimi byla dlouhá přízemní budova – původně skladiště nebo továrna – nebylo možné to na první pohled určit. Z bližší krátké strany byly vedle sebe dvoje prosklené dveře, skrz které bylo vidět, že uvnitř oba vstupy dělí přepážka. Dál nebylo vidět nic.
Velká skupina lidí, která se shromáždila u vchodu, se netrpělivě zavlnila. Přišli pořadatelé.
„Vážení přátelé,“ řekl jeden z nově příchozích. „Děkujeme, že jste tady. Společně budeme debatovat, vzpomínat a připomínat si náš nejoblíbenější seriál – Stargate Atlantis. Tady uvnitř,“ mávl rukou k osamělé budově, „je připravené zázemí. Ale má to jeden háček.“ Usmál se. „Musíte projít kolem wraithské stráže.“
S posledním slovem ustoupil a spokojeně se šklebil, jak první řada fanoušků SGA couvla.
Ve vstupních dveřích se objevili vysocí, bledí muži s dlouhými vlasy.
Andoriel se tiše rozesmála. Pohyb předních řad ji s sebou nestáhl, takže se ocitla nejblíž k těm, kterým pořadatelé říkali ‚wraithská stráž‘. Rozhlédla se a zjistila, že všichni váhají a nedůvěřivě si prohlížejí nečekanou překážku.
„Nemáš s Wraithy nic společného, promiň,“ usmála se na bledého mladíka natřeného zelenkavou barvou s dlouhými vlasy na špatně posazené paruce. Snažil se na ni cenit zuby a přehradil jí cestu, ale když mu dala ruce na ramena, vytáhla se na špičky a lípla mu na tvář pusu, s vyděšeným výrazem se stáhl. Vysloužil si pobavený pohled a Andoriel jako první prošla do labyrintu členitých hal a místností ve strohém betonovém stylu. Stoly, to byly betonové kvádry, sedadla to samé v nižším provedení, v dlouhých stěnách nebylo žádné okno a osvětlení zajišťovaly slabé blikající zářivky. Až na druhém konci budovy, na protilehlé krátké stěně byla překvapivě velká zasklená okna a pod nimi pult s drobným pohoštěním.
Budova se rychle zaplnila lidmi. Podle Ájina příkladu procházeli kolem ‚stráží‘ a moc si jich nevšímali. Falešní Wraithi zmizeli, když zjistili, že si z nich nikdo nic nedělá.
Andoriel stála u zadního okna a dívala se na město zářící proti černé obloze.
„Moc pěkný pohled,“ řekl někdo neznámý vedle ní. Jen kývla a dívala se dál. Něco v tom pohledu se jí nezdálo správně. Hvězdy nebylo vidět a přes město se blížily temné stíny.
„Co je to?“ vydechla Andoriel tiše. Nikdo si toho nevšiml. Jen ona sledovala, jak se na trávník před oknem tiše snesla wraithská loď, vedle další a další…
U dveří zazněl křik. Ti, co k nim byli nejblíž, si v první chvíli mysleli, že se mladíci převlékli do děsivějších masek, ale když pod pohledem maskovaných tvorů s bílými vlasy začali lidé mizet, nastal zmatek.
Wraithové nepotřebovali přenášecí zařízení Šipek, stačilo, když se na člověka zadívali přes svoji masku.
Andoriel se přikrčila za kvádrem stolu a s nevěřícím úžasem sledovala, jak se budova vylidňuje. Mezi zamaskovanými Wraithy chodili důstojníci a ze skrýší vytahovali poslední schované oběti. Nechtěla být vytažena jako králík z klobouku. Zadívala se na jednoho z důstojníků a snažila se navázat telepatický kontakt. Po velkém úsilí se jí podařilo upoutat na sebe jeho pozornost a předat mu základní myšlenku:
„Chci mluvit s vaším velitelem. Zná mě.“
Důstojník se zarazil a podezřívavě se na ni zadíval, když se zvedla, aby ji stůl přestal skrývat. Hrdě zvedla bradu a zakázala si sebemenší závan pochybností nebo strachu.
„Dobrá,“ souhlasil váhavě, „odvedeme tě k němu. Ale jestli se tím snažíš vyhnout osudu ostatních, budeš si přát zemřít stejně rychle jako oni.“
„Odveď mě za velitelem, odveď mě za Acem,“ opakovala a přes veškerou snahu se jí v hlavě honilo, jestli dělá to nejlepší, co může.

„Co se děje? Tak se přece vzbuď,“ říkal někdo pořád dokola a Andoriel se zmateně posadila na posteli. Vůbec nevěděla, kde je a co se děje. Všechny její myšlenky byly na nepodařeném setkání a cestě na wraithskou vesmírnou loď.
„Ájo!“ houkla Erin hlasitě. Už si nevěděla rady. Andoriel ji před chvílí probudila křikem a tím, jak sebou házela, ale probuzení nepřicházelo a zdálo se, že ta noční můra bude nekonečná.
„Už jsi tady?“ popadla ji za ramena a zadíval se jí do tváře. Andoriel zamrkala.
„Jo,“ vypravila ze sebe chraplavě. „Máš kafe?“
Erin se usmála a podala jí velký hrnek plný kouřící temné kapaliny.
„Já to věděla, že tímhle začneš,“ řekla spokojeně. Kousek světa začala dávat smysl.
„Neuvěříš,“ začala Andoriel, zarazila se a šla se podívat postupně ze všech oken. Erin ji sledovala a čekala, co z ní vypadne.
„Ale jo, věřím,“ řekla vážně, když jí Andoriel s mnoha odmlkami a odbočkami převyprávěla zvláštní sen. „Něco se blíží, a jestli jsou to Wraithové, bude mít Mléčná dráha problémy.“
Andoriel si povzdechla: „Mléčná dráha bude mít problémy, i kdyby se blížila jen horda plyšáků. Snad to byl jenom sen.“
Erin nedůvěřivě zavrtěla hlavou. Některé sny měly nepříjemnou tendenci se naplňovat. Rozhodla se, že raději najde jiné téma rozhovoru.
„Odešla jsi včera moc brzy,“ řekla a zašklebila se. Andoriel se nemohla rozhodnout, jestli to bylo radostí nebo potměšilostí, ale Erin ji nenechala dlouho tápat a pokračovala: „John dokázal hrát celou první polovinu, no, skvěle. Po pauze se to zvrtlo a nakonec je vypískali.“ Při vzpomínce na tu ostudu schovala tvář v dlaních a mezi prsty na Andoriel poťouchle zamrkala. „John má velký problém.“
„Dovedu si představit,“ kývla Ája. „Alkohol, co? Nebo už najel na něco tvrdšího?“
„Whisky,“ upřesnila Erin, spustila ruce z obličeje do klína a vzdychla. „Bylo to nechutný,“ pokrčila nos. „Ke konci seděl na kraji pódia, houpal se ze strany na stranu a vykřikoval něco o hrdinech a závistivcích. Většina diváků odešla po jeho prvních slovech. Zdá se, že to není poprvé. Než jsem zmizela taky, slyšela jsem skalní fanoušky, jak říkají, že jsou na Sheppbandu naposledy.“
„Aha,“ řekla Andoriel, dopila kávu a zvedla se. „Než pojedu, šla bych se ještě vymáchat ve slaném rybníku.“
Erin pokrčila rameny. Ranní dávku slaného cachtání už měla za sebou a sbalená taška čekala v kufru jejího auta.
Až do poledne je čekala společná cesta a dlouhý oběd, pak už se rozjela každá na jinou stranu. Erin na východ pod mohutné sekvoje a Andoriel na sever do vysokých hor.
O Ájině snu mezi nimi dál nepadlo ani slovo, ale oběma se vracely jeho kousky s mrazivou přesností, i když Erin se ho zúčastnila jen zprostředkovaně.
Andoriel se další noc bála usnout. Nechtěla zjistit, že Wraith zapomněl na malý nevinný románek se zvědavou knihovnicí, ale únava jí naštěstí přinesla noc beze snů.
Erin i Andoriel si ani nevzpomněly na zhasínající hvězdu muzikanta Shepparda.
John se den po koncertě probudil na pláži až odpoledne, když byly obě dávno na cestě do svých domovů, a opuchlýma očima se zmateně rozhlížel kolem sebe. Jeho kamarádi z kapely nebyli nikde v dohledu, což bylo zvláštní. Zatím pokaždé, když se probudil, byl u něho někdo, kdo mu podal láhev piva, poplácal ho po rameni s přátelskou poznámkou, že by měli vyrazit na další štaci, pomohl mu na nohy… Nad pobřežím křičeli racci a někde z vnitrozemí se ozvalo zatroubení auta, jinak bylo ticho.
John se posadil, přejel si rukama po obličeji, aby se zbavil nalepeného písku, a znovu se rozhlédl. Byl na pláži úplně sám. Racci se ztratili někde v dáli a ozývalo se jen šustění písku, do kterého se vpíjely vlny moře.

vynikající díl

Sheppband. Rozjel to pěkně, i když black metal to asi není
Pěkný sen, avšak nevěstí nic dobrého. "Mléčná dráha bude mít problémy, i kdyby se blížila jen horda plyšáků." vzpoměl jsem si na díl 200 v SG1. Pobavilo.

pěkné

[andoriel]

Děkuju všem
Black metal to opravdu není, Azany

Bavte se

40. Můj milý deníčku

Můj milý deníčku, před chvílí tady byla mamka a říkala, že budeme brzy na konci cesty. Všichni jásají, ale já nevím, co si o tom mám myslet. To už jako nikam nepoletíme? Divná představa. Pořád mě napadá, že když zůstaneme delší dobu někde na místě, tak přece musíme umřít, ne?
Nejhorší bylo, že Krabice a Vyzuna se mohly přetrhnout, aby se mamce vlichotily. Bylo mi z toho normálně zle, jak se před ní nakrucovaly a předváděly. Stejně je jim to k ničemu, protože si jich ani nevšimla. Ale stejně jsem jim pak dala co proto. Tohle si přede mnou prostě dovolovat nebudou. Ať se nakrucují před svými matkami, když to tolik potřebují.

Velice prořídlá wraithská flotila se propracovávala okrajovou částí Mléčné dráhy do více zabydlených míst a cestou se stále zmenšovala. Vyhladovělí Wraithové se snažili své lodě hnát co nejrychleji s vidinou bohatých pastvin, ale vyčerpaná plavidla neměla sílu na dlouhé skoky a jedno po druhém kolabovalo.
Když se na senzorech objevila solární soustava s možností humanoidního života, bylo zbývajících osmnáct Úlů a čtyřicet křižníků na hranici životnosti. Dostat se do soustavy jim trvalo ještě další dva skoky a ztrátu dalších lodí. Pak už přistávali na planetě plné vodních ploch, hlubokých lesů a rozsáhlých pastvin. Na orbitě zůstaly jen dvě lodě se ZPM - královny Anat a speciální s malými princeznami. Obě lodě měly ještě dost energie, aby provedly podrobný průzkum, objevily známky lidského osídlení a začali sklízet. Potravy sice nebylo mnoho, ale na utišení nejhoršího hladu posádek stačila. Wraithové v hibernaci mohou počkat do nalezení bohatších pastvin. Třetí loď se ZPM s kokony nových vojáků přistála také, aby se co nejvíce zregenerovala a posléze měla vystřídat na orbitě loď princezen. Anat hodlala přistát, až bude nejméně polovina všech plavidel opět v plném provozu.

Můj milý deníčku, nechápu, jak si něco takového můžou dovolit! Nechali nás tady úplně samotné. Chtěla jsem vyzkoušet, jestli už se mi krmný otvor dostatečně otevřel, abych do sebe mohla přestat cpát ty blafy, kterými nás tady krmí, a není tu nikdo, kdo by mi přivedl potravu. Prý sklizeň! A co mě na tom má jako zajímat?
Krabice sedí na zemi a bručí nějakou odrhovačku. Bolí mě z toho uši. Jestli brzy nepřestane, půjdu jí to zarazit. Od té doby, co odešla Vyzuna, je to s ní absolutně k nevydržení.
A teď jsem se dozvěděla, že tu nemáme ani pořádné stráže. No to je tedy vrchol. A kdo nás jako chrání?
Za dveřmi se něco děje. Jdu tam zjednat pořádek…

Sklizeň probíhala rychle. Takový druh nájezdu obyvatelé Mléčné dráhy neznali, takže je Šipky nabíraly po desítkách. Málokoho napadlo, že by se měl schovat. Celá wraithská populace se soustředila na doplnění své energie a vytvoření zásob na další cestu. Organické lodě na planetě se rychle regenerovaly v příjemném prostředí plném vodních par a kyslíku a jejich stěny se vyhladily a zvenku se leskly v paprscích mírného oranžového slunce.
Nikdo si nevšiml nové lodi, která se objevila na orbitě planety na protilehlé straně od dvou wraithských plavidel, ani malého modulu, který se od neznámé lodi oddělil a zmizel v lodi princezen, aniž by ho zadržel plášť nebo další ochrany vytvořené k bezpečí budoucích královen.

Můj milý deníčku, podařilo se mi tě schovat a teď jsi to jediné, co mi zůstalo. Ti odporní šediví skřeti mě unesli. Asi ještě neviděli nic tak krásného jako jsem já, protože jsem si všimla, jak moc se radovali, když mě přivedli na jejich loď. Snažila jsem si jim vysvětlit, že jsem zvyklá na jiné zacházení a rozhodně by mě neměli dávat do jedné místnosti s těmi uřvanými fakany jiných ras, ale asi mi nerozumí nebo jsou úplně pitomí. Na druhou stanu musím říct, že si umí vybrat, protože Krabici nechali tam, kde seděla, a ani si jí nevšimli.
Ti mrňaví otrapové, co jsou ve stejném pokoji jako já, jsou pěkně dotěrní. Je to k neuvěření, co si dovolují. Jedno se mi snažilo věšet na krk, ale náležitě jsem mu vysvětlila, že něco takového prostě nestrpím, a od té doby už si dávají všichni velký pozor, aby mi šli z cesty.
Moc lituju, že nemám krmný otvor aktivní. Jak ten by se mi tady hodil! S tolika uřvanými spratky jsem nikdy na jednom místě nebyla. Naštěstí přišli skřeti a hodně jich odvedli. Stejně je tady pořád narváno a nemám chvíli klidu. Vůbec nevím, jak to tady přežiju…

Zmizení malé princezny Baanan objevila sama Anat, když se po vydatném nakrmení rozhodla ji navštívit. Celá ostraha, která měla za úkol princezny chránit, všechny chůvy a další opatrovníci byli mrtví. Po prvním nálezu zabitého strážce Anat spustila poplach a během dalších hodin prohledávali loď ve snaze najít někoho živého. Jediná, u které se jim to podařilo, byla maličká Cebic. Celou dobu seděla na zemi za převráceným stolem, skládala si z kostiček lidskou dlaň s prsty a broukala si písničku, kterou jí zpívávaly chůvy.
„Kde je Baanan?“ sklonila se nad ní Anat, opatrně ji zvedla v náruči a otočila jí tvářičku k sobě, aby upoutala její pozornost.
Cebic na ni vyplázla jazyk a snažila se odvrátit, ale Anat ji držela pevně. „Kde je Baanan?“ zeptala se znovu.
Cebic se přestala vzpírat. „Pryč,“ řekla a zamračila se.
„Kde?“ opakovala Anat.
„Oškliví. Pryč.“ Cebic se znovu pokusila dostat z Anatina sevření a královna ji postavila na zem. Nejraději by s ní hodila přes celou loď, ale to by jí Baanan nevrátilo. A navíc to vypadalo, že Cebic je jediná mladší královská dcera, která přežila nějaký nepochopitelný útok.
Otřesená se vrátila na svoji loď.
„Našli jsme nezřetelnou stopu naprosto neznámé energie,“ ukázal Krabat na data z podrobných skenů vesmírného okolí.
Anat přeletěla data pohledem a pokynula mu, ať pokračuje.
„Útočníci se objevili na druhé straně planety, vyslali malé plavidlo k naší lodi a zpátky a zmizeli v hyperprostorovém okně. Podle našich zjištění bylo z planety uneseno osmnáct lidských mláďat a – Baanan.“
„Lidská mláďata mě nezajímají!“ vybuchla Anat.
Krabat se nadechl, aby připomněl, že navrhoval hned po příletu k planetě převézt princezny na povrch, ale moudře se rozhodl mlčet. S královnou nebylo radno diskutovat, ani když byla v mírném rozpoložení, natož při ztrátě jedné s jejích dcer.

Můj milý deníčku, začalo se mi tady líbit. Konečně jsou ty prťavé řvoucí bestie pryč a mám celý pokoj sama pro sebe. Skřeti si je všechny odvedli. Asi udělali hostinu a zapomněli mě pozvat. A to mám takový hlad!
Bouchala jsem na dveře, ale nikdo neotevřel. Pokoušela jsem se otevřít si sama stejně, jak to dělali skřeti, ale dostala jsem ránu od nějakého drátu, teď mě brní celá ruka a moc s ní nemůžu hýbat.
Až příště skřeti přijdou, řeknu jim, že by mi měli přinést nějaké jídlo.

„Proč bych to měla udělat?“ prskla Ana-al po žádosti Ace, aby mohl její křižník použít k prozkoumání oblasti kolem hyperprostorového okna, kde zmizeli útočníci.
„Protože to chci!“ řekla důrazně Anat z obrazovky. „Poletíš, kam ti Ace řekne, a uděláš všechno, co po tobě bude chtít. Nezapomeň, že hledáme tvoji sestru.“
„No právě,“ zavrčela Ana-al a vyzývavě se zadívala na Ace. „Rozhodně tě nebudu poslouchat,“ prohlásila.
„Nejvyšší královna ti dala příkaz,“ upozornil ji Ace polohlasně.
Ana-al pohodila hlavou. „Je daleko.“
„Matka tě žádá o pomoc.“ Ace byl trpělivost sama. Zbytek posádky křižníku si hleděl vlastní práce a do rodinných rozepří se nepletl. Pro ně bylo hlavní splnit příkazy, až se na nich vedení dohodne.
„Pche!“ odfrkla si Ana-al a otočila se k Aceovi zády.
„Ace,“ oslovila Anat přímo velitele, „dostáváš křižník, na kterém se nacházíš, i s celou posádkou včetně mé dcery, pod své velení. Budete spolupracovat na nalezení Baanan.“
Ana-al se překvapeně otočila, a když se na ni matka jen zamračila, rozzlobeně odešla.
Anat se zadívala na Ace. „Neodvažuj se vrátit bez ní. Přivedeš mi obě dcery.“
Ace mlčky sklonil hlavu. Křižník sice nebylo ideální plavidlo, ale jeho vlastní loď byla po cestě mezigalaktickým prostorem tak vyčerpaná, že ležela mezi ostatními u velké řeky a nabírala novou sílu. Oproti ní křižník Ana-al už prošel regenerací a byl připraven k letu.

Můj milý deníčku, to byla hrůza. Skřeti mě odvedli do nějaké laboratoře a snažili se do mě bodat jehly. Dva jsem pokousala, ale další mě drželi, takže jsem jim to nakonec dovolila. Prý chtějí vzorek kvůli přeměně. Snažila jsem se jim vysvětlit, že pro přeměnu žádnou injekci nepotřebuju, ale asi jsou natvrdlí. Aspoň že mi pak dali pokoj s postelí, už jsem byla vážně unavená.

Hledat neznámou loď v hyperprostoru bylo takřka nemožné. Ace nedostal od Anat povolení použít některou ze zbývajících lodí se ZPM a senzory křižníku byly slabé. V podstatě se jen motal kolem místa hyperprostorového skoku a snažil se zachytit nějakou stopu, která by mu pomohla určit pozici cizí lodi, jakmile se objeví zpátky ve vesmíru. Energetickou specifikaci malého plavidla, které uneslo Baanan, měl uloženou v databázi, ovšem nemusela se shodovat s mateřskou lodí.
„Použila jsem ZPM z lodi princezen k posílení senzorů. Tak bychom mohli Baanan najít,“ řekla Ana-al aniž se na Ace podívala. Během pomalého přeletu se vrátila na můstek a obsadila jeden z pracovních terminálů.
Ace spokojeně kývl hlavou.

Můj milý deníčku, musela jsem prospat strašně dlouhou dobu, protože mám ukrutný hlad! Možná ty ostatní děti umřely hlady. Ta lidská havěť určitě nevydrží tolik co já.
Chtěla jsem vstát, ale nejde to. Asi jsem vyčerpaná víc, než jsem si myslela. Navíc moje ruce… Jsou teď divné, šedé, s dlouhými skoro průhlednými prsty. Pokoušela jsem se volat, ale nikdo nepřišel. Vyměnili mi ruce a nechali mě tady umřít hlady.
Nikdo tady není. Nejspíš nikdo není v celé téhle lodi, v celém vesmíru… Raději to celé zaspím. Třeba je to jenom nějaký divný sen.

Anat skoro záviděla svým poddaným, kteří měli dost starostí s kontrolou regenerace lodí na planetě a jejich postupným řazením zpátky na orbitu planety, aby byly připravené k odletu, jakmile dá Anat pokyn.
Anat se k ničemu takovému nechystala. Většinu času sledovala zdánlivě nečinný křižník, který měl hledat Baanan. Už dvakrát měla ruku položenou na komunikaci, aby se zeptala, proč ještě nevletěli do hyperprostoru a nebojují s cizinci, kteří si dovolili ukrást wraithskou princeznu, ale pokaždé zase ruku stáhla a přesvědčila sama sebe, že dá Aceovi ještě možnost k vlastnímu postupu bez zasahování.
Odvrátila se od obrazovky a nechala se malým přepravním plavidlem dopravit na loď s kokony wraithských vojáků. Nějakou dobu mezi nimi chodila a podle povrchu obalu a pohybů uvnitř určovala, kteří z nově vznikajících Wraithů budou postradatelní a budou nosit kuklu, a kteří budou vyšší důstojníci a vědci.
Taková práci ji bavila, protože si u ní mohla představovat, jak budou jednou vypadat posádky jejích lodí. Přimhouřila oči. Lodě. Bude potřebovat víc lodí.
„Krabate!“ vykřikla. Nepochybovala, že ji její velitel uslyší, a nemýlila se. Krabat se před ní v okamžení ukláněl a čekal na její přání.
„Při nejbližší vhodné příležitosti začni s výstavbou nových lodí. Na invazi v tak velké galaxii jich budeme potřebovat mnohem víc, než jich máme teď.“ Stála před ním s bledou tváří pokrytou namodralými skvrnami rozrušení. „Ale nyní“ pokračovala hned, „musíme co nejrychleji najít moji dceru.“
Krabat sklonil hlavu na znamení poslušnosti a vytratil se z jejího zorného pole.
Anat přešla k obrazovce a vyvolala obraz senzorů, aby zjistila, jak daleko dospělo pátrání po Baanan.

Můj milý deníčku, na lodi jsem přece jenom asi nebyla sama a skřeti do mě nějak museli energii vpravit, zatímco jsem spala. Po probuzení jsem se cítila docela dobře. Mohla jsem vstát a chodit a dveře na chodbu byly otevřené. V dohledu nikdo nebyl, tak jsem se vydala na procházku. Bylo to docela těžké, protože jsem se nemohla ani podívat na ruce a nohy. Vypadaly DĚSNĚ, tak jsem si řekla, že prostě nejsou moje a přestala jsem si jich všímat.
Skřety jsem nikde neviděla. To bylo dobře, protože je opravdu netoužím potkat. Ale jejich technické vybavení je docela dobré. Prohlédla jsem si na jednom panelu mapu okolního vesmíru a vzpomněla si, jak to vypadalo tam, kde jsme byly s mamkou a Ana-al a Krabicí… nikomu to neříkej, ale skoro jsem se rozbrečela… ale to místo jsem našla! Nebylo nijak daleko. Teď se vydám najít hangár a vezmu si nějakou vhodnou loď.
A pak poletím, tra la la, poletím domů!

„Jak dlouho…“ začala Anat z obrazovky komunikace a zmlkla, když Ace zvedl ruku.
„Právě jsem zachytil signál té malé lodi, která Baanan převezla z naší lodě do jejich. Je nedaleko. Nemělo by být složité ji nalézt.“ Zadal několik příkazů na svém pracovišti a křižník zmizel Anat z očí.

Můj milý deníčku, sice jsem se cestou k hangáru musela vyhnout pár skřetům, kteří se potulovali po chodbách, ale hangár s nějakou malou lodí jsem našla. Letět s ní nebylo moc těžké, ale navigace mě zlobila. Nechtěla mi ukázat místo, které jsem si vybrala. Ty poloprůhledné bílé kamínky jsou k ovládání tak jemných nuancí, které jsem potřebovala, prostě k nepoužití.
No, nakonec jsem si samozřejmě poradila a vybrala jsem si k doletu oblast, která by měla být co nejblíž místa, kam se potřebuju dostat.
Než se skřeti vzpamatovali, byla jsem z hangáru. Sice to se mnou trochu zamávalo, jak jsem vyskočila z hyperprostoru, ale souřadnice jsem měla zadané, tak jsem jim zmizela právě před nosem.

„Jak je možné, že se ztratila?“ Olaf by nejraději vzteky dupal. S několika nejnovějšími dětmi se jim podařilo získat i úplně jiný druh, který předtím neviděl. Něco mu sice vzdáleně připomínal, ale bylo to zasunuté tak hluboko v paměti, že se rozhodl se tím prostě nezabývat jako nedůležitým.
„Měla spát ještě deset hodin,“ rozpačitě krčil rameny Hykren. „Pak jsme mohli začít s přenosem vědomí. Všichni ostatní Asgardi jsou už ve svých nových tělech. Na tuhle byla příprava trochu složitější, protože je to nový druh.“ Zamyslel se. „Třeba se vrátí sama,“ nevrhl. „Její rodina ji odvrhne a…“
„A zabije,“ doplnil ho Olaf.
Hykren znovu pokrčil rameny.
„Měl bys najít další obydlenou planetu,“ navrhl Olaf. „A tentokrát žádné novoty.“

Můj milý deníčku, našli mě! Ten hodný Ace, který si se mnou chodil hrát a povídat, si pro mě přiletěl. Byla jsem moc ráda. Dokonce i Ana-al mě přišla přivítat. Chtěla jsem ji samou radostí obejmout, ale zmizela dřív, než jsem k ní stačila doběhnout. Vždycky byla taková studená.
Vracím se na křižníku k mamce. Už se na ni moc těším.

„Ahoj, mamko,“ řekla ta malá šedivá bytost hlasem, který se podobal a nepodobal hlasu Baanan. Anat vytřeštila oči.

vynikající díl