36. Přístí rok ve stejnou dobu
Nicholas Montgomery se usadil u svého oblíbeného stolku v rohu kavárny a letmo se usmál na servírku. Káva začínala být nedostatkovým zbožím, ale majiteli tohoto podniku se zatím vždycky podařilo sehnat trochu toho temného zlata, i když její prodej omezil jenom na brzké ranní hodiny.
Nad kavárnou bylo několik pokojů, které se daly levně pronajmout, a Nicholas toho využil hned v prvním roce, kdy se tady ocitnul jako nedobrovolný náborář armády. Ta doba už byla naštěstí za ním a teď se vracel jednou za rok na pár dní dovolené. Malé přímořské městečko dost daleko na jihu, aby na něj nedosáhla zima, bylo jako stvořené k odpočinku, procházkám a…
„Letos nepřijede?“ zeptala se servírka a dolila mu skoro prázdný hrnek. Collin jí v očích zahlédl zvědavost a ještě něco navíc.
„Každou chvíli,“ ujistil ji a s hrnkem v ruce se otočil k oknu.
Servírce klesly koutky úst dolů, pak pohodila hlavou a odešla za pult.
Collin se bokem opřel do opěradla židle a zůstal otočený k oknu do ulice. Servírka mu připomněla, že tady na něj měl někdo čekat. Někdo? Usmál se do hrnku a upil. Ta nejnepravděpodobnější osoba, jakou si dovedl představit.
„Ahoj, Colline. Jsi Collin, že? Pamatuju si to dobře?“ oslovil ho najednou neznámý hlas. Překvapeně se otočil a podíval se na staršího muže s brýlemi. Jeho tvář mu byla povědomá, ale nedokázal ho zařadit.
Neznámý stál u jeho stolku a čekal, až se Nicholas rozhodne, jestli ho zná nebo ne.
„Nicholas Montgomery, major. Armáda…,“ začal s oficiálním představováním, ale muž ho zarazil mávnutím ruky.
„Já vím, Spojených Států, bla bla bla. To si nech od cesty. Můžu si sednout?“ ukázal na volnou židli.
„Čekám společnost,“ zamumlal Nicholas. Ještě pořád nevěděl, kdo ten muž je.
„Někdo, koho znám?“ zajímal se neznámý a posadil se.
Nicholas se zatvářil rozpačitě.
„Ach, omlouvám se. Tak dlouho mě všichni znali, že si neuvědomuju, že někdo mohl zapomenout, Doktor Daniel Jackson, původní člen SG1.“
Collinovi se konečně rozbřesklo. Kývl hlavou, že Daniela poznal, a zamyslel se, co tam asi dělá. Daniel ho nenechal dlouho tápat.
„Mám dovolenou, stejně jako ty,“ usmál se na Collina. „Slyšel jsem, že je tady krásně a mají tu kávu.“ Ohlédl se po servírce a pozvedl k ní svůj hrnek. Mlčky se pak oba dívali z okna a sledovali terénní vůz, který zastavil před kavárnou, a vysoukala se z něj značně unavená řidička. Se znechuceným výrazem vytáhla velikou tašku a hlučně zabouchla dveře. Taška zůstala ležet na silnici, řidička se narovnala, zhluboka se nadechla a usmála se do oblohy.
Daniel povytáhl obočí a podíval se na Nicholase, který se nemohl ubránit úsměvu. Už ho napadlo, že ta očekávaná společnost bude žena, ale představoval si nějakou… jinou.
Žena mezitím vzala tašku a zmizela ve vedlejších dveřích, kde byl vstup do ubytovacího zařízení nad kavárnou. Netrvalo dlouho a objevila se znovu, tentokrát bez tašky, nasedla a zajela s autem do velkého dvora naproti.
Sotva se její auto ztratilo za dřevěnými vraty, objevilo se další, mnohem menší, elegantnější a nápadné svou šedou nenápadností. Nicholas vytřeštil oči, když viděl, že z něj vystupuje generál O’Neill. S otázkou v očích se otočil k Danielovi, ale ten se jen usmíval a mlčel stejně, jako předtím Collin.
„Asi bych měl jít,“ řekl Nicholas, když viděl, jak se generál blíží ke dveřím kavárny. Daniel jen přikývl a nechal Collina zmizet.
„Kdo to byl?“ zeptal se Jack, sotva dosedl proti Danielovi.
„Nicholas Montgomery. Díky němu jsme tady a měl pravdu – je to skvělý zapadákov,“ vyhlédl Daniel znovu z okna.
„Hlavně, že mají kafe,“ zamnul si Jack ruce a rozhlížel se po obsluze. Přichvátala hned s konvicí plnou kouřící dobroty a tácem domácích sušenek.
„Kdy vyplouváme,“ zeptal se Daniel.
„Zítra brzy ráno. Už se nemůžu dočkat. Mám těch rozestavěných lodí tak akorát dost,“ zavrčel Jack.
Daniel pokýval hlavou. Sotva se Země trochu vzpamatovala z pandemie, začala se stavbou lodí. Nejhorší byly první dvě – znovuobnovený Daedalos a Sun-Tzu. I když použili všechny části, které šly upotřebit, opravy jim trvaly téměř dva roky. Nebyli lidé na stavbu, nebyl nový materiál a nebyl nikdo, kdo by ho zpracoval. Sun-Tzu se protáhla kvůli výbuchu v Koreji a Daedalos kolaboval na maličkostech, z nichž jedna z významnější byla zranění Jonase Quinna.
Generál O’Neill schvaloval každý šroubek do další americké lodi Mississippi a na stole mu ležely plány nejnovějších dvou – Oregonu a Dakoty, ale začátek jejich stavby byl ve hvězdách. Jack si nikdy nestěžoval, ale Daniel věděl, že už ho dlouhá služba zmáhá. Zvlášť, když si jeho podřízení zvykli jezdit za ním na chatu, protože tam ho dosud vždycky zastihli. Proto Daniel navrhl výlet rybářskou lodí ze zakopané pr… zapadákova, aby měl Jack aspoň chvíli klidu.
Netušil, že se tu potká s Nicholasem Montgomerym, i když díky němu o tomto místě věděl. Bylo to jedno, zítra už budou někde na širém moři a všechny starosti odnesou vlny. Aspoň tak si to Daniel, a jistě i Jack, maloval.
Nicholas zašel do svého pokoje, přes košili si přetáhl tenký svetr a zadním vchodem vyběhl na úzký oblázkový chodníček, který ho dovedl na písečnou pláž. Vlny byly ráno vysoké a divoce se pěnily v pásu drobných ohlazených kamínků na hraně moře.
Otočil se zády k větru, aby ho přestal šlehat do obličeje zvednutým pískem, a zadíval se na malý rybářský přístav. Jindy poklidné dopoledne rušila parta místních povalečů lezoucí po jedné z menších lodí. Nicholas po nějaké době pozorování zjistil, že ji čistí a připravují k vyplutí. Když se na molu objevily další dvě postavy, došlo mu, že na doktora Jacksona a generála O’Neilla může zapomenout, protože se dlouho nezdrží.
Cizí studené prsty se mu přitiskly na oči a na uchu ho zašimral dech.
„Hádej. Nebo raději ne.“ Ruce mu sklouzly z očí, vzaly ho za ramena a otočily. Než se stačil podívat, už mu visela na krku. Netrpělivě odhrnul záplavu vlasů, které mu vítr hnal do obličeje, a přitiskl své rty na její.
„Že ti to letos trvalo,“ vydechl po pár nekonečně krátkých vteřinách.
Neodpověděla, jen se mu v náruči otřásla zimou.
„Půjdeme zpátky,“ navrhl, chytil ji kolem ramen a odváděl ji nejbližší cestou do pokoje nad kavárnou.
„Viděl jsi je?“ zeptal se ohromeně Daniel.
Jack jenom pokrčil rameny. „Čemu se tak divíš?“
„Myslel jsem, že…“ Daniel se díval za dvojící odcházející po pláži směrem k městečku a potřásal hlavou, jakoby si v ní nemohl srovnat, co se děje.
„Neužili si už oba dost? Když bude kousek štěstí aspoň pro někoho, bude svět stát za to.“ Jack se naposledy ohlédl za Nicholasem a jeho partnerkou a šel se podívat, jaké zásoby jim místní sbalili. Měl přesnou představu, co by to mělo být, a skladba potravin tomu kupodivu odpovídala. Uznale pokýval hlavou a překvapeně se podíval na Daniela, který se na něj nedůvěřivě díval s hlavou na stranu.
„Co je?“ zavrčel Jack a odvrátil se, aby vyzkoušel stabilitu barelu na pitnou vodu. Danielovo přemýšlení nad každou maličkostí ho někdy pěkně rozčilovalo.
„Pořád mě překvapuješ,“ prohlásil Daniel, ale dál to nerozváděl a šel se podívat do kajuty, kde by měli spát. Chtěl se přesvědčit, že jsou jejich věci správně uložené. Nakonec se rozhodli, že tuto noc stráví na lodi, aby vypluli ráno co nejdříve.
Nicholas se díval, jak spí, vlasy rozsypané kolem hlavy, ruce volně položené, jednu vedle sebe, druhou na hrudi. Čas si na ní vybral svoji daň jako na každém jiném, ale v jeho očích byla pořád tak krásná a divoká, jako když ji uviděl poprvé. Stála tehdy u okna v jídelně Atlantis a dívala se do tmavé rozbouřené oblohy, jakoby do ní chtěla očima vyvrtat díru. Týden kolem ní chodil, všichni se mu smáli a ona si ho ani nevšimla. Jejího zájmu se dočkal, až když se pořádně praštil do hlavy, a i to nemělo delšího trvání, než jeden krkolomný výstup, který navíc ještě zčásti prospal. Když ji před třemi lety potkal na pláži, sedl si vedle ní a jeho první otázka zněla, jak je možné, že přežila pandemii. Pak se lekl, že mu kvůli jeho neomalenosti uteče, a ona se rozesmála. Povídali si každou jeho volnou chvíli, protože zůstala, dokud jí nutnost neodvedla někam do dáli. Povídali si, vzpomínali a v posledních pár dnech se milovali a bylo to jako… Nicholas se při té vzpomínce usmál a pohladil pramínek jejích vlasů. Bylo to tehdy jako návrat domů po neuvěřitelně dlouhé cestě. Při jejím odjezdu se domlouvali, jak se zase setkají, a tehdy se zašklebením pronesla tu neuvěřitelně otřepanou repliku: příští rok ve stejnou dobu. Nejdřív ho to překvapilo a trochu rozladilo, že má čekat tak dlouho, ale pak si uvědomil, že jejich domovy, kde mají své povinnosti, dělí dálka daleká.
Od té doby uběhly další dva roky a zatím jim to přátelství s ročními pauzami vydrželo.
S očima bloudícíma po mořském břehu za oknem položil ruku na její a malíčkem přejel po kůži vedle. Věděl, že ji tím probudí, a těšil se na to. Lehký pohyb pod dlaní a prsty proplétající se s jeho na sebe nenechaly dlouho čekat.
„Letos se moc dlouho nezdržím,“ řekla tiše.
Nicholas odtrhl pohled od okna a zadíval se na ni. Na její sdělení nic neřekl, nebylo co. Jestli byla i ona pod takovým tlakem jako jeho sestra, divil se, že ještě vůbec přijela. Pohladil ji po rameni, sjel dlaní až na její bok a přitáhl ji k sobě.
„Tak využijeme čas, který máme,“ navrhl.
Daniela probudilo houpání, ze kterého mu šla chvíli hlava kolem, než si uvědomil, že jsou na lodi a zřejmě vypluli, takže pohyb moře pod nimi se změnil. Zívaje vykoukl z kajuty a zamžoural do ostrého ranního slunce.
„Hurá na palubu, námořníku!“ zahalekal na něj Jack od kormidla. Po dlouhé době z něj Daniel zase cítil elán a dokonce i rozjařenost.
„Dej mi pokoj,“ zavrčel, mávl rukou a chtěl zmizet zpátky v kajutě, když Jack otočil kormidlo a půlku paluby zalila studená a slaná voda. S dokonalou přesností si našla i Daniela a v tu ránu ho probudila. „Do…,“ odmlčel se a s hraným klidem dopověděl: „Dobré ráno.“ Zavřel zvenku dveře do kajuty a šel se podívat, kde to vlastně jsou.
Pobřeží mizelo za zádí a před nimi nebylo nic jiného než spousta neklidné vody. Daniel stál na přídi, díval se na šedivý obzor a vítr mu pleskal s trochu volným oblečením, které používal na spaní.
„Dal bych si kafe,“ zamumlal Daniel, přejel si rukou ve vlasech a přesunul se ke kuchyni.
Jack vypnul motor a přešel na záď. Než Daniel uvařil náhražku kávy, rozložil malý stolek a dvě stoličky a na jednu se spokojeně rozvalil.
„Slyšel jsem kafe,“ prskl, když ochutnal tmavou břečku, kterou mu Daniel podal.
„Beru, co tu je,“ pokrčil doktor Jackson rameny a sedl si na druhou stoličku. „Kdo hlídá směr nebo tak něco?“ zeptal se.
„Autopilot,“ kývl Jack hlavou ke kormidlu, které bylo zapřené kusem trubky, aby se netočilo sem a tam podle pohybu vln.
„A mořské příšery?“ vyzvídal Daniel.
Jack se na něj zašklebil. „Mořské příšery jsou vybíravé, mají rády mladé maso, takže nás dvou už se to netýká.“
„Mluv za sebe,“ řekl Daniel přezíravě a se rty zvlněnými odporem upil ze svého hrnku.
„Viktoria už se bojí vyjít z domu, aby si na ni báby neukazovaly prstem,“ vyprávěl při večeři Nicholas. „A to jenom proto, že odmítla nabídku k svatbě. Právě teď je u nás velký tlak, aby se rodilo co nejvíc dětí, a Viktoria není právě rodinný typ.“
„A ty už jsi ženatý?“ zeptala se. Nevyznělo to vystrašeně ani útočně, prostá otázka k tématu.
„Ne. A to je další problém,“ povzdechl si a se skrývaným očekáváním se na ni zadíval. Klidně obírala kuřecí stehno a nijak nereagovala.
„U vás se tohle neděje?“ zeptal se nakonec.
„Možná,“ pokrčila rameny. „Nevím. Je tam tak málo obyvatel, že je zázrak, když se s někým vidím dřív jak za půl roku. Kromě paní v obchodu, samozřejmě. A pak taky lidí, kteří chtějí byliny místo léků, těch je stále víc. Skoro nestačím sbírat a zpracovávat. Hmm,“ zamyslela se. „Možná proto mám pokoj. Jsem babka kořenářka, ne objekt sexuálního zájmu.“
Nicholas odložil příbor a utřel si ruce do ubrousku. „Půjdeme se po večeři projít?“ navrhl. „Vítr se utišil.“
Pokývala hlavou na znamení souhlasu jak s večerní procházkou, tak s tím, že jí dolil sklenku lehkým bílým vínem.
Po pěti dnech se Daniel a Jack ze svého výletu lodí ještě nevrátili a podle posledních zpráv s nimi pobřežní hlídka ztratila spojení. Byla vyhlášená pohotovost a po známém generálu a vědci pátrali na moři i ze vzduchu. Jejich loď ani těla nebyla k nalezení.
V té době se Collin s partnerkou loučili na silnici za městečkem. Collin odjížděl za východ za svojí sestrou a studenty, které učil létat, a Andoriel mířila zpátky na sever do svého srubu v horách. O ztracených celebritách neměli ani tušení.
Nicholas Montgomery se usadil u svého oblíbeného stolku v rohu kavárny a letmo se usmál na servírku. Káva začínala být nedostatkovým zbožím, ale majiteli tohoto podniku se zatím vždycky podařilo sehnat trochu toho temného zlata, i když její prodej omezil jenom na brzké ranní hodiny.
Nad kavárnou bylo několik pokojů, které se daly levně pronajmout, a Nicholas toho využil hned v prvním roce, kdy se tady ocitnul jako nedobrovolný náborář armády. Ta doba už byla naštěstí za ním a teď se vracel jednou za rok na pár dní dovolené. Malé přímořské městečko dost daleko na jihu, aby na něj nedosáhla zima, bylo jako stvořené k odpočinku, procházkám a…
„Letos nepřijede?“ zeptala se servírka a dolila mu skoro prázdný hrnek. Collin jí v očích zahlédl zvědavost a ještě něco navíc.
„Každou chvíli,“ ujistil ji a s hrnkem v ruce se otočil k oknu.
Servírce klesly koutky úst dolů, pak pohodila hlavou a odešla za pult.
Collin se bokem opřel do opěradla židle a zůstal otočený k oknu do ulice. Servírka mu připomněla, že tady na něj měl někdo čekat. Někdo? Usmál se do hrnku a upil. Ta nejnepravděpodobnější osoba, jakou si dovedl představit.
„Ahoj, Colline. Jsi Collin, že? Pamatuju si to dobře?“ oslovil ho najednou neznámý hlas. Překvapeně se otočil a podíval se na staršího muže s brýlemi. Jeho tvář mu byla povědomá, ale nedokázal ho zařadit.
Neznámý stál u jeho stolku a čekal, až se Nicholas rozhodne, jestli ho zná nebo ne.
„Nicholas Montgomery, major. Armáda…,“ začal s oficiálním představováním, ale muž ho zarazil mávnutím ruky.
„Já vím, Spojených Států, bla bla bla. To si nech od cesty. Můžu si sednout?“ ukázal na volnou židli.
„Čekám společnost,“ zamumlal Nicholas. Ještě pořád nevěděl, kdo ten muž je.
„Někdo, koho znám?“ zajímal se neznámý a posadil se.
Nicholas se zatvářil rozpačitě.
„Ach, omlouvám se. Tak dlouho mě všichni znali, že si neuvědomuju, že někdo mohl zapomenout, Doktor Daniel Jackson, původní člen SG1.“
Collinovi se konečně rozbřesklo. Kývl hlavou, že Daniela poznal, a zamyslel se, co tam asi dělá. Daniel ho nenechal dlouho tápat.
„Mám dovolenou, stejně jako ty,“ usmál se na Collina. „Slyšel jsem, že je tady krásně a mají tu kávu.“ Ohlédl se po servírce a pozvedl k ní svůj hrnek. Mlčky se pak oba dívali z okna a sledovali terénní vůz, který zastavil před kavárnou, a vysoukala se z něj značně unavená řidička. Se znechuceným výrazem vytáhla velikou tašku a hlučně zabouchla dveře. Taška zůstala ležet na silnici, řidička se narovnala, zhluboka se nadechla a usmála se do oblohy.
Daniel povytáhl obočí a podíval se na Nicholase, který se nemohl ubránit úsměvu. Už ho napadlo, že ta očekávaná společnost bude žena, ale představoval si nějakou… jinou.
Žena mezitím vzala tašku a zmizela ve vedlejších dveřích, kde byl vstup do ubytovacího zařízení nad kavárnou. Netrvalo dlouho a objevila se znovu, tentokrát bez tašky, nasedla a zajela s autem do velkého dvora naproti.
Sotva se její auto ztratilo za dřevěnými vraty, objevilo se další, mnohem menší, elegantnější a nápadné svou šedou nenápadností. Nicholas vytřeštil oči, když viděl, že z něj vystupuje generál O’Neill. S otázkou v očích se otočil k Danielovi, ale ten se jen usmíval a mlčel stejně, jako předtím Collin.
„Asi bych měl jít,“ řekl Nicholas, když viděl, jak se generál blíží ke dveřím kavárny. Daniel jen přikývl a nechal Collina zmizet.
„Kdo to byl?“ zeptal se Jack, sotva dosedl proti Danielovi.
„Nicholas Montgomery. Díky němu jsme tady a měl pravdu – je to skvělý zapadákov,“ vyhlédl Daniel znovu z okna.
„Hlavně, že mají kafe,“ zamnul si Jack ruce a rozhlížel se po obsluze. Přichvátala hned s konvicí plnou kouřící dobroty a tácem domácích sušenek.
„Kdy vyplouváme,“ zeptal se Daniel.
„Zítra brzy ráno. Už se nemůžu dočkat. Mám těch rozestavěných lodí tak akorát dost,“ zavrčel Jack.
Daniel pokýval hlavou. Sotva se Země trochu vzpamatovala z pandemie, začala se stavbou lodí. Nejhorší byly první dvě – znovuobnovený Daedalos a Sun-Tzu. I když použili všechny části, které šly upotřebit, opravy jim trvaly téměř dva roky. Nebyli lidé na stavbu, nebyl nový materiál a nebyl nikdo, kdo by ho zpracoval. Sun-Tzu se protáhla kvůli výbuchu v Koreji a Daedalos kolaboval na maličkostech, z nichž jedna z významnější byla zranění Jonase Quinna.
Generál O’Neill schvaloval každý šroubek do další americké lodi Mississippi a na stole mu ležely plány nejnovějších dvou – Oregonu a Dakoty, ale začátek jejich stavby byl ve hvězdách. Jack si nikdy nestěžoval, ale Daniel věděl, že už ho dlouhá služba zmáhá. Zvlášť, když si jeho podřízení zvykli jezdit za ním na chatu, protože tam ho dosud vždycky zastihli. Proto Daniel navrhl výlet rybářskou lodí ze zakopané pr… zapadákova, aby měl Jack aspoň chvíli klidu.
Netušil, že se tu potká s Nicholasem Montgomerym, i když díky němu o tomto místě věděl. Bylo to jedno, zítra už budou někde na širém moři a všechny starosti odnesou vlny. Aspoň tak si to Daniel, a jistě i Jack, maloval.
Nicholas zašel do svého pokoje, přes košili si přetáhl tenký svetr a zadním vchodem vyběhl na úzký oblázkový chodníček, který ho dovedl na písečnou pláž. Vlny byly ráno vysoké a divoce se pěnily v pásu drobných ohlazených kamínků na hraně moře.
Otočil se zády k větru, aby ho přestal šlehat do obličeje zvednutým pískem, a zadíval se na malý rybářský přístav. Jindy poklidné dopoledne rušila parta místních povalečů lezoucí po jedné z menších lodí. Nicholas po nějaké době pozorování zjistil, že ji čistí a připravují k vyplutí. Když se na molu objevily další dvě postavy, došlo mu, že na doktora Jacksona a generála O’Neilla může zapomenout, protože se dlouho nezdrží.
Cizí studené prsty se mu přitiskly na oči a na uchu ho zašimral dech.
„Hádej. Nebo raději ne.“ Ruce mu sklouzly z očí, vzaly ho za ramena a otočily. Než se stačil podívat, už mu visela na krku. Netrpělivě odhrnul záplavu vlasů, které mu vítr hnal do obličeje, a přitiskl své rty na její.
„Že ti to letos trvalo,“ vydechl po pár nekonečně krátkých vteřinách.
Neodpověděla, jen se mu v náruči otřásla zimou.
„Půjdeme zpátky,“ navrhl, chytil ji kolem ramen a odváděl ji nejbližší cestou do pokoje nad kavárnou.
„Viděl jsi je?“ zeptal se ohromeně Daniel.
Jack jenom pokrčil rameny. „Čemu se tak divíš?“
„Myslel jsem, že…“ Daniel se díval za dvojící odcházející po pláži směrem k městečku a potřásal hlavou, jakoby si v ní nemohl srovnat, co se děje.
„Neužili si už oba dost? Když bude kousek štěstí aspoň pro někoho, bude svět stát za to.“ Jack se naposledy ohlédl za Nicholasem a jeho partnerkou a šel se podívat, jaké zásoby jim místní sbalili. Měl přesnou představu, co by to mělo být, a skladba potravin tomu kupodivu odpovídala. Uznale pokýval hlavou a překvapeně se podíval na Daniela, který se na něj nedůvěřivě díval s hlavou na stranu.
„Co je?“ zavrčel Jack a odvrátil se, aby vyzkoušel stabilitu barelu na pitnou vodu. Danielovo přemýšlení nad každou maličkostí ho někdy pěkně rozčilovalo.
„Pořád mě překvapuješ,“ prohlásil Daniel, ale dál to nerozváděl a šel se podívat do kajuty, kde by měli spát. Chtěl se přesvědčit, že jsou jejich věci správně uložené. Nakonec se rozhodli, že tuto noc stráví na lodi, aby vypluli ráno co nejdříve.
Nicholas se díval, jak spí, vlasy rozsypané kolem hlavy, ruce volně položené, jednu vedle sebe, druhou na hrudi. Čas si na ní vybral svoji daň jako na každém jiném, ale v jeho očích byla pořád tak krásná a divoká, jako když ji uviděl poprvé. Stála tehdy u okna v jídelně Atlantis a dívala se do tmavé rozbouřené oblohy, jakoby do ní chtěla očima vyvrtat díru. Týden kolem ní chodil, všichni se mu smáli a ona si ho ani nevšimla. Jejího zájmu se dočkal, až když se pořádně praštil do hlavy, a i to nemělo delšího trvání, než jeden krkolomný výstup, který navíc ještě zčásti prospal. Když ji před třemi lety potkal na pláži, sedl si vedle ní a jeho první otázka zněla, jak je možné, že přežila pandemii. Pak se lekl, že mu kvůli jeho neomalenosti uteče, a ona se rozesmála. Povídali si každou jeho volnou chvíli, protože zůstala, dokud jí nutnost neodvedla někam do dáli. Povídali si, vzpomínali a v posledních pár dnech se milovali a bylo to jako… Nicholas se při té vzpomínce usmál a pohladil pramínek jejích vlasů. Bylo to tehdy jako návrat domů po neuvěřitelně dlouhé cestě. Při jejím odjezdu se domlouvali, jak se zase setkají, a tehdy se zašklebením pronesla tu neuvěřitelně otřepanou repliku: příští rok ve stejnou dobu. Nejdřív ho to překvapilo a trochu rozladilo, že má čekat tak dlouho, ale pak si uvědomil, že jejich domovy, kde mají své povinnosti, dělí dálka daleká.
Od té doby uběhly další dva roky a zatím jim to přátelství s ročními pauzami vydrželo.
S očima bloudícíma po mořském břehu za oknem položil ruku na její a malíčkem přejel po kůži vedle. Věděl, že ji tím probudí, a těšil se na to. Lehký pohyb pod dlaní a prsty proplétající se s jeho na sebe nenechaly dlouho čekat.
„Letos se moc dlouho nezdržím,“ řekla tiše.
Nicholas odtrhl pohled od okna a zadíval se na ni. Na její sdělení nic neřekl, nebylo co. Jestli byla i ona pod takovým tlakem jako jeho sestra, divil se, že ještě vůbec přijela. Pohladil ji po rameni, sjel dlaní až na její bok a přitáhl ji k sobě.
„Tak využijeme čas, který máme,“ navrhl.
Daniela probudilo houpání, ze kterého mu šla chvíli hlava kolem, než si uvědomil, že jsou na lodi a zřejmě vypluli, takže pohyb moře pod nimi se změnil. Zívaje vykoukl z kajuty a zamžoural do ostrého ranního slunce.
„Hurá na palubu, námořníku!“ zahalekal na něj Jack od kormidla. Po dlouhé době z něj Daniel zase cítil elán a dokonce i rozjařenost.
„Dej mi pokoj,“ zavrčel, mávl rukou a chtěl zmizet zpátky v kajutě, když Jack otočil kormidlo a půlku paluby zalila studená a slaná voda. S dokonalou přesností si našla i Daniela a v tu ránu ho probudila. „Do…,“ odmlčel se a s hraným klidem dopověděl: „Dobré ráno.“ Zavřel zvenku dveře do kajuty a šel se podívat, kde to vlastně jsou.
Pobřeží mizelo za zádí a před nimi nebylo nic jiného než spousta neklidné vody. Daniel stál na přídi, díval se na šedivý obzor a vítr mu pleskal s trochu volným oblečením, které používal na spaní.
„Dal bych si kafe,“ zamumlal Daniel, přejel si rukou ve vlasech a přesunul se ke kuchyni.
Jack vypnul motor a přešel na záď. Než Daniel uvařil náhražku kávy, rozložil malý stolek a dvě stoličky a na jednu se spokojeně rozvalil.
„Slyšel jsem kafe,“ prskl, když ochutnal tmavou břečku, kterou mu Daniel podal.
„Beru, co tu je,“ pokrčil doktor Jackson rameny a sedl si na druhou stoličku. „Kdo hlídá směr nebo tak něco?“ zeptal se.
„Autopilot,“ kývl Jack hlavou ke kormidlu, které bylo zapřené kusem trubky, aby se netočilo sem a tam podle pohybu vln.
„A mořské příšery?“ vyzvídal Daniel.
Jack se na něj zašklebil. „Mořské příšery jsou vybíravé, mají rády mladé maso, takže nás dvou už se to netýká.“
„Mluv za sebe,“ řekl Daniel přezíravě a se rty zvlněnými odporem upil ze svého hrnku.
„Viktoria už se bojí vyjít z domu, aby si na ni báby neukazovaly prstem,“ vyprávěl při večeři Nicholas. „A to jenom proto, že odmítla nabídku k svatbě. Právě teď je u nás velký tlak, aby se rodilo co nejvíc dětí, a Viktoria není právě rodinný typ.“
„A ty už jsi ženatý?“ zeptala se. Nevyznělo to vystrašeně ani útočně, prostá otázka k tématu.
„Ne. A to je další problém,“ povzdechl si a se skrývaným očekáváním se na ni zadíval. Klidně obírala kuřecí stehno a nijak nereagovala.
„U vás se tohle neděje?“ zeptal se nakonec.
„Možná,“ pokrčila rameny. „Nevím. Je tam tak málo obyvatel, že je zázrak, když se s někým vidím dřív jak za půl roku. Kromě paní v obchodu, samozřejmě. A pak taky lidí, kteří chtějí byliny místo léků, těch je stále víc. Skoro nestačím sbírat a zpracovávat. Hmm,“ zamyslela se. „Možná proto mám pokoj. Jsem babka kořenářka, ne objekt sexuálního zájmu.“
Nicholas odložil příbor a utřel si ruce do ubrousku. „Půjdeme se po večeři projít?“ navrhl. „Vítr se utišil.“
Pokývala hlavou na znamení souhlasu jak s večerní procházkou, tak s tím, že jí dolil sklenku lehkým bílým vínem.
Po pěti dnech se Daniel a Jack ze svého výletu lodí ještě nevrátili a podle posledních zpráv s nimi pobřežní hlídka ztratila spojení. Byla vyhlášená pohotovost a po známém generálu a vědci pátrali na moři i ze vzduchu. Jejich loď ani těla nebyla k nalezení.
V té době se Collin s partnerkou loučili na silnici za městečkem. Collin odjížděl za východ za svojí sestrou a studenty, které učil létat, a Andoriel mířila zpátky na sever do svého srubu v horách. O ztracených celebritách neměli ani tušení.
Protože prosinec je takový divný měsíc, kdy částečně jsem a částečně nejsem na netu, upravím trochu přidávání dalších kapitol. Budou 6., 13., 20. a 27.12.
Každé úterý