SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Pekné, pekné.
A konečne máme Wreitha(-ku) v inej farbe.
Len pridávaj pokračovania.

[andoriel]

Děkuju, Puk
Nemyslím, že by z té barvy měl někdo velkou radost (asi kromě Olafa a spol. ),
ale rozhodně jsem se zasmála při vymýšlení jmen pro princezničky

neskutečné

[andoriel]

Děkuju, Ondro

Aspoň jsem teda Tvoje jedno slovíčko vzala jako pochvalu Jestli to byl výraz děsu, tak prosím o doplnění



A pro všechny, kdo sem zabloudí: od ledna budou další kapitoly zase podle mého divného plánu 8., 18. a 28. každého měsíce

[andoriel]

Krásné nedělní ráno.
Bavte se

41. Na dobré cestě

„Mohli bychom vyzkoušet starojaponskou medicínu,“ navrhoval jeden z lékařů stejně, jako to dělal posledních deset let. Primář se na něj přísně zadíval. Lékař pozvedl hlavu. Krčit už se nebude, to dělal předcházející roky a nebylo mu to nic platné.
„Dobrá,“ rozhodl primář po chvíli přemýšlení. „Přineste odpoledne podklady pro tu vaši alternativní léčbu do mé kanceláře. Podíváme se na to.“
Lékař nasucho polkl. V tak velký obrat ani nedoufal. Pak se podíval na dvě nastálo obsazená lůžka a jistota se mu vrátila. V tomto případě se toho už snad víc zkazit nedá.

„Nechci nic slyšet,“ zavrčel Jack O’Neill a nepřestal drbat velkého vlčáka mezi ušima. „Jestli vám o tom ještě neřekli, tak jsem v důchodu. Konečně.“
„O tom samozřejmě vím,“ odpověděl klidně generál Lorne. Po dvou letech v zapadákově nabral jeho postup raketovou rychlost a v současné době si mohl vybírat z několika pozic, které mu armáda nabízela. Vybral si místo po generálu O‘Neillovi a právě toho začal litovat. Věděl, že Jack měl v hlavě spoustu podrobností o výstavbě nových lodí, ale málokterá se dostala z hlavy až na papír tak, aby byla pochopitelná pro někoho jiného. Evan se zavrtěl na židli a rozhodl se, že se nenechá zviklat Jackovým nepřístupným výrazem. Přišel, aby z něj dostal nějaké informace, a to půjde nejlépe, když nejdříve nějaké poskytne sám:
„Mississippi i Oregon už jsou na orbitě a hlídkují společně s Daedalem, takže Atlantis mohla nenápadně přistát a konečně začít s pořádnou údržbou.
Týmu vědců doktora Zelenky se podařilo sestavit nový, mnohem výkonnější generátor. Tak výkonný, jako ZPM sice není, ale pokusy o výrobu těch oranžových zmetků, jak jim Radek hezky říká, se nedaří, a nabít je energií znovu také nejde. Ty nové generátory vyzkoušíme v dalším stroji. V Dakotě. Jestli se nám tedy podaří sehnat na něj dost materiálu.
Čína si se stavbou další lodi nakonec poradila a teď jednají o další dvojici Radkových generátorů pro svého nového Kuan Jü, ale Anglie a Francie jsou na tom špatně. Queen Elizabeth i Fracois Villon hned tak doky neopustí. Uklidňují se tím, že než vychytáme všechny mouchy na nových generátorech, budou první ve frontě na vylepšenou verzi, protože Rusko v Čeladovovi už jen blýská pulty, než ho pustí do vesmíru. Ti generátory dostali, ale zatím je schovali a čekají, jak dopadne testování u nás a v Číně.“
„Ahoj, Jacku,“ ozval se ode dveří nový hlas a ke konci pozdravu se zadrhl překvapením, že Jack O’Neill není podle očekávání sám.
„Přišel jsem se podívat na tvého nového psa a koukám, že máš návštěvu. Dobrý den, Evane,“ pokračoval trochu pomaleji Daniel Jackson a ohlížel se přes rameno někam k příjezdové cestě. „Taky jsem někoho přivezl.“
Jack se napůl zvedl z křesla, ale pak do něj zase zapadl a máchl rukou. „Kde je pivo víš, obslužte se sami,“ zamručel. „Jo. A není to můj nový pes. Tenhle je jenom půjčený.“ Znovu podrbal vlčáka na hlavě. Pes se zvedl, otřepal a šel se podívat, kdo ještě přišel na návštěvu.
Generál Lorne se po půl hodině strávené s Jonasem Quinnem a jeho rodinou, kteří přijeli s Danielem na návštěvu k Jackovi O’Neillovi, rozloučil. Pochopil, že rozhovor se v dohledné době k vojenským záležitostem nevrátí.
Zbytek společnosti mu zamával a nastala chvíle ticha rušená jen křikem dětí.
„Po pravdě nás teď nejvíc trápí nedostatek učitelů,“ řekla po krátké pauze Pauline a pohled jí zaletěl k dvojici rozjívených kluků, kteří se snažili dohonit velkého vlčáka. Pes se jim vyhnul vždycky v poslední vteřině a uváděl je tím do stavu divoké hysterie. Jonas se na ni usmál a vzal ji za ruku.
„Potřebovali by trochu víc autority,“ připustil.
Jack se kousl do rtu a Daniel otevřel a zase zavřel ústa. Ani jeden z nich nechtěl říct, že ze synů Jonase Quinna a jeho nemocniční lásky Pauline rostou grázlové a surovci.
Vlčák se právě rozhodl, že má honičky plné zuby, a zmizel na příjezdové cestě směrem k domovu. Kluci se zastavili vedle auta, kterým s rodiči přijeli, a zkroušeně se vrátili zpátky k dospělým. Smutek ze ztráty hračky jim ale moc dlouho nevydržel a za pár minut se s křikem začali tahat o Jackovo rybářské náčiní.
„Tak to by stačilo,“ prohlásil Jack hlubokým hlasem, zvedl se a popadl nejbližšího chlapce za límec. Daniel udělal to samé s tím druhým, aby se přestal na svého bratra i Jacka sápat, a odtáhl ho k Jonasovi a Pauline.
„Ano,“ řekl důrazně. „Trochu víc autority by opravdu potřebovali.“
„Jsou zvyklí celé dny běhat po loukách, kde máme ovečky,“ vysvětlovala rozpačitě Pauline a po troše námahy se jí podařilo vykroutit z malých prstů naviják. „Cesta pro ně byla dlouhá.“
„Proč ses nedal na učitelování ty?“ zeptal se Jack Jonase, když mu vracel druhého syna a opatrně ho přitom vymotával z vlasce.
„Já?“ Jonas vyvalil oči překvapením. „Jak jsi na něco takového přišel? Nevím, co bych někoho mohl naučit.“
„Matematiku, fyziku,“ krčil rameny Daniel. „Nebo cokoli jiného. Jsi jeden z nejchytřejších lidí, které znám.“
Jonas v rozpacích vrtěl hlavou. Něco takového si vůbec nedovedl představit.
Jack a Daniel si vyměnili pohled a převedli řeč na nový spřádací stroj, který se Jonasovi podařilo sestavit.
Po dvou hodinách se návštěva loučila. Kluci hodili poslední kamínkovou žabku do rybníka a Jonas s Pauline si oddechli, že se v něm ani jeden ze synů nepokusil utopit. Půl dne na setkání se starými přáteli byl jejich limit, protože farma vyžadovala jejich stálou pozornost. Poslední dobou měli práce nad hlavu i se třemi pomocníky, které nedávno zaměstnali. Po vlněné přízi byla stále větší poptávka, jak se populace v okolí začala rozrůstat.
Daniel zůstal u Jacka. Univerzita, kde učil historii, měla prázdniny, tak se s Jackem domluvil, že u něj počká, až si ho tam vyzvedne Laura. Danielova mladá žena pracovala na nejnovějším metalurgickém postupu, ale už byla blízko k pevnému a přitom pružnému průhlednému materiálu s dalšími specifickými vlastnostmi, který si dala za cíl, a oba s Danielem počítali s tím, že do týdne skončí a před jejím dalším úkolem si udělají krátké společné volno.

John Sheppard se převalil na druhý bok a zašátral rukou vedle sebe, aniž by otevřel oči. Postel vedle něj byla prázdná. Po těle ležícím tam zvečera nezůstal ani vytlačený důlek. Musela odejít hned, jak John odpadl. S tichým zafuněním nechal ruku klesnout na prázdné místo vedle sebe a znovu usnul.
Sheppband se rozpadl asi před rokem. Poslední dva spoluhráči se ho drželi zuby nehty, ale ani oni nevydrželi jeho šílené tempo, se kterým se řítil do propasti. Po dalším zpackaném koncertě, už několikátém v řadě, se sbalili a beze slova odjeli. Johna nechali v malém motelu, kde vyspával až do pozdního odpoledne dalšího dne. Jejich odchod okomentoval jediným jadrným slovem, uložil kytaru na sedadlo auta tak, aby se za jízdy nepoškodila, a vydal se na cestu do neznáma. Sotva ho to napadlo, musel se zašklebit. Cesta ho určitě zavede jenom k nejbližší flašce.
Ujížděl klikatou lesní silnicí stále rychleji a oči upíral na vzdálený strom v táhlé zatáčce. Ještě sešlápl plyn a auto zařvalo. Strom se rychle blížil.
Už věděl, že nestačí včas otočit volantem, aby se mu vyhnul a udržel se na silnici. Zpocené ruce mu klouzaly po volantu a okolí viděl jen rozmazaně. Náhlý pohyb u bočního okénka ho vytrhl ze strnulosti. Pustil plyn a dupl na brzdu. Auto dostalo smyk a skončilo zaklíněné v hustých keřích. John se pomalu sbíral a překvapeně zjišťoval, že až na pár modřin se mu nic nestalo. I kytara jako zázrakem přežila a vyděšená srna zmizela s dusotem malých kopýtek zpátky v lese. Výlet na silnici se jí stal málem osudným, ale John na ni od té doby vzpomínal jako na anděla, který mu zachránil život.
Tři dny se tehdy pěšky táhl do dalšího městečka, aby sehnal jiné auto a v místní putyce uspořádal nenadálý placený koncert. Po třech dnech bez alkoholu mu sice bylo zle, ale dokázal přehrát pět písní, aniž by si musel narychlo vymýšlet nová slova nebo divně blábolit. To blábolení ho rozčilovalo nejvíc, ale nedokázal si pomoci. Když za dva dny městečko opouštěl, nikdo mu nepřišel zamávat, protože večer předtím po koncertě dostal od místního hospodského láhev bourbonu. Ráno byla láhev prázdná a John se zase vezl na své vlně.
Jeho poslední souvislá myšlenka na delší dobu byla, že takhle dojede až do pekla a nebude to trvat dlouho.
Znovu se probudil asi po dvou hodinách. Vymotal se z postele a v koupelně strčil hlavu pod studenou sprchu. Za další čtvrthodinu už byl zase na cestě. Na tu holku z večera si ani nevdechl. Občas se nějaká objevila a zase zmizela, aniž by se ho jedna i druhá věc nějak dotkla. Oči mu občas zabloudily k severu, ale věděl, že do malého srubu v horách se vrátit nemůže, tam si svůj díl vybral kdysi a cokoli dalšího by vedlo jedině k tragédii.
Zatím se mu dařilo se protloukat a vyhýbat se větším problémům.

Andrew McMaholn byl stále ještě seržant a cítil se velice nevyužitý. Poslední dobou se potkával s více lidmi se stejnými pocity, takže ho pozvánka na neformální setkání ‚Spolku pro správnou obnovu společnosti‘ ani moc nepřekvapila. Spíš si říkal, proč ho něco takového nenapadlo už dávno.
Setkání ho sice nijak zvlášť neoslovilo, ale několik jeho myšlenek pronesených nahlas si našlo skupinu podobně smýšlejících posluchačů, se kterými se v následujících týdnech potkal ještě několikrát. Někteří odešli, někteří přivedli své známé, a za půl roku bylo jádro nové skupiny pevně semknuté kolem svého vůdce.
Andrew vyžadoval tvrdou disciplínu, ale sám šel příkladem, takže nikdo nemohl mít námitky, a ve skupině zůstávali jen ti podle Andrewa nejlepší.
Seržant McMaholn zůstával i nadále v armádě a o svých mimopracovních aktivitách se nerozšiřoval. Čekal, až nastane ten správný čas, aby mohl se svou elitní skupinou zasáhnout.
Nejvíc ho rozčilovalo, že se přes dokonalý výběr setkával většinou se dvěma druhy spolubojovníků. Jedni měli na všechno svůj vlastní názor a prosazovali ho bez ohledu na ostatní, a druzí neměli žádný názor, o který by byli ochotni se podělit. Místo rozboru taktických situací a cvičení v pustých lesích, kde je žádný civil nemohl objevit, se tak jejich setkání často zvrhla v dohadování nad podružnostmi, jakými byl například název.
„Fénix! Prostě to bude Fénix. Má s tím někdo nějaký problém?“ Hlas Andrewa McMaholna zněl ovládanou zuřivostí. Už tři hodiny se přeli o název jejich organizace a nebyli schopni se na ničem dohodnout, až se rozhodl, že je na čase vzít jako vždycky rozhodnutí do svých rukou. Prošel si v duchu všechny návrhy a Fénix se mu okamžitě zalíbil. Dostatečně jednoduché na zapamatování a zároveň vyjadřující jejich nikdy nekončící úsilí.
„Jasně, Andy, bude to Fénix,“ řekl unaveně Tony. „Proč jsi neřekl hned, že to má být Fénix, mohli jsme si ušetřit spoustu nedorozumění.“
Andrew se na něj zamračil. Chtěl zavrčet, že by se měli umět rozhodnout sami, ale pak ho napadlo, že by to nebylo právě nejlepší. Naštěstí měli Andrewa.

„Nemyslíš, že jsme pro zvýšení lidské populace udělali už dost?“ Rodney stál opřený o rám dveří ložnice a kolena mu podklesávala únavou. Malá Elizabeth už nebyla tak malá a puberta s ní mávala tak, že Rodney odcházel, jakmile se objevila na prahu pokoje, kde právě byl, a dvojčata nepotřebovala pubertu, aby své rodiče dokázala přivést do stavu nepříčetnosti, kdykoli si usmyslela.
Jennifer se na něho usmála. Už ležela a jen k Rodneymu natáhla ruku. Svalil se vedle ní a zabořil hlavu do polštáře.
„Divá zvěř je ve svých pokojích,“ řekl za chvíli tiše. „V noci snad bude klid.“ Pootočil hlavu a zjistil, že jeho žena spí. Převalil se na bok a zavřel oči. Ještě nikdy v životě se necítil tolik unavený a poprvé v životě ho napadlo, že rád předá svoji práci do rukou nějaké mladého chytrého…
Elizabeth pootevřela dveře do ložnice rodičů a spokojeně se ušklíbla. Staroušci už byli v limbu, Jimi mohl nahoru.

Doktor na okraj primářova stolu položil tenké světlé desky a čekal, až dostane pokyn k vyjádření o dlouhodobém problému.
„Tak povídejte,“ vyzval ho primář a pohodlně se opřel v křesle.
„Objevil jsem studii o účincích jistých pilulek, ale není to ve Státech uznaná léčba,“ začal doktor raději hned tím, co ho na celé věci pálilo nejvíc.
„Pokračujte,“ vyzval ho primář klidně. Něco takového čekal a byl zvědavý, kterou cestou se jeho podřízený vydal.
„Ty pilulky se vyrábějí z... v lesích Japonska a také kolem Amazonky se vyskytují určité druhy žab, ve kterých se po vysušení nachází velké množství speciální látky. Myslím, že pro léčbu pana Mitchella a paní Morrisové by byla ideální. Zjednodušeně se dá říct, že ta látka blokuje přetěžované oblasti mozku. Ta studie,“ posunul desky o pár milimetrů k primáři, „je dost podrobná a přesvědčivá.“
Doktor zmlkl a se zatajeným dechem čekal, jestli ho primář vyhodí ze své kanceláře nebo ze své kliniky.
Primář se na desky podíval, ale neotevřel je ani po nich nesáhl.
„Zajímavé,“ utrousil po pár vteřinách napjatého ticha. „Děkuji, pane kolego.“ Znovu se odmlčel.
Doktor se zhluboka nadechl, déle tajit dech už nedokázal. Pomalu vstal a vzal si svoje neotevřené desky.
„Děkuji, že jste mě vyslechl,“ zachraptěl a při odchodu zakopl o židli, na které předtím seděl.
„Zítra by ty vaše pilulky měly dorazit, pane kolego,“ zarazil ho primář ve dveřích. „Doufám, že jste si dobře nastudoval dávkování, protože jste od zítřejšího dne osobně zodpovědný za stav pana Mitchella a paní Morrisové.“
„Dě... děkuji,“ vykoktal doktor a skoro vyběhl z kanceláře. Primář se zamyšleně díval na zavřené dveře, kterými doktor zmizel, a přesvědčoval sám sebe, že tradiční možnosti šetrné léčby, jakou požadovala armáda, už dávno vyčerpali. Pilulky ze sušených žab, zavrtěl nad tím hlavou. Pilulky ze sušených žab!

„Rostou, Stevene, pomalu, ale rostou,“ řekl Paul Davis veliteli Atlantis. Seděli spolu v baru a probírali budoucnost galaxie. Populace, které zcela nevymřely, se začaly dostávat do kladných čísel. Pokud nepřijde další katastrofa, Mléčná dráha a její obyvatelé přežijí.

Jenže ta katastrova už přišla, naštěstí by Země pro jednou mohla wraithy najít a zničit hned v zárodku

[andoriel]

Děkuju, Ondro

Země má starosti sama se sebou, ale o příletu Wraithů se jistě dozví

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Na fb jsem se právě dozvěděla, že jsem v jiném životě v sedmnáctém století našla Atlantidu

Zajímavé, navíc Shepparda doufám pošleš na léčení, protože se mě nelíbí jak se ožírá

[Strýček Forďa]

Psst! Hey! Wanna Kill some goodguys?

[andoriel]

Nepošlu, Ondro To by měl moc snadné

Proč hned zabíjet, SF? Smrt je jednoduchá

[Strýček Forďa]

So wanna martyn some goodguys? You can talk... I'll be silent as little grave...

[andoriel]

Bavte se

42. Rozloučení

Anat se otočila a rozpřáhla se k ráně. Michael uhnul a zatvářil se pobouřeně.
„Jsem ten nejlepší, kterého tady máš,“ zavrčel na ni. Mohl si to dovolit, protože byli v laboratoři sami dva a on převzal Aceův zvyk nepodřizovat se ve všem královně, i když se před ostatními Wraithy tvářil, že to tak je.
„Zatím jsi mi nic nedokázal,“ zavrčela Anat. „Jestli to nezvládneš, měl bys to říct rovnou, abych s tebou neztrácela čas.“
Michael zaskřípal zuby. To, co po něm Anat chtěla, bylo takřka nemožné.
„Možná by bylo jednodušší využít technologii těch cizinců. Podařilo se mi částečně prozkoumat malou loď, se kterou se Baanan vrátila, a její technické vybavení je velice zajímavé,“ řekl ode dveří Ace.
Anat se na něj podívala a přimhouřila oči.
„A možná,“ pokračoval Ace, i když věděl, že se pouští na nejistou půdu, „by nám mohla být Baanan ve své nynější podobě nápomocná. Pokud vypadá stejně jako cizinci, není to sice nic pěkného na pohled, ale mohla by se mezi ně dostat a přinést nám jejich databázi genových úprav.“
Královna šlehla po Michaelovi ošklivým pohledem, jakoby mohl za to, že ti cizinci změnili Baanan v šedivou příšeru bez vlasů, a pak v zamyšlení sklopila pohled k podlaze.
Cizí loď jim zůstala, protože se Aceovi za pomoci Baanan podařilo vypnout všechna její zařízení dřív, než cizinci stačili aktivovat maják a návratový program, a připevněnou k trupu křižníku ji dopravili k flotile. Bylo tedy možné prozkoumat její systémy a zjistit parametry, na jakých cizácké lodě fungují, aby je bylo možné sledovat.
„Víme, kde jsou,“ pokračoval Ace, „a máme jejich loď, takže by mělo být celkem jednoduché, dostat se k nim. Pokud bude Baanan spolupracovat…“
„Bude,“ skočil mu do řeči Michael. „Udělá cokoli, aby byla jako dřív.“ Trávil s Baanan dost času a malá šedivka skoro celou dobu pusu nezavřela. Nejdřív ho to rozčilovalo, protože mu radila, co má a co nemá dělat a dokonce kam se má a kam se nemá koukat, ale po pár dnech nenápadného boje si oba zvykli a při hledání řešení spolupracovali v jednostranně uštěbetané shodě.
Anat zvedla ruku. „Dobrá,“ prohlásila hlasitě, jakoby se bála, že jí taky někdo skočí do řeči. „Přiveďte Baanan, dohodneme detaily.“
Michael se podíval na Ace, jestli nebude protestovat proti ‚detailům‘, ale wraithský velitel neřekl nic a odešel pro budoucí královnu.
Za dva dny malá přepravní loď startovala ze stejného místa, na kterém ji Ace s Ana-al našli. Na palubě byl Ace, Michael, pět vojáků a šedivá Baanan. Wraithka se na sebe pořád nemohla ani podívat a většinu času strávila zavřená v jedné z malých místností na lodi. Jediný, koho k sobě pustila, byl Michael. I Aceovi se začala vyhýbat, i když k tomu neměla žádný důvod. Ani náznakem na sobě nedal znát, jestli mu její nynější podoba vadí, jestli si ji oškliví nebo se jí potají směje.
Na palubě byla i Šipka pro případ, že by bylo potřeba cizí plavidlo z nějakého důvodu opustit. Po příletu k mateřské lodi skřetů, jak jim Baanan stále říkala, jeden z vojáků v Šipce zůstane ve vesmíru skrytý u nejbližšího vesmírného tělesa a bude čekat na signál k vyzvednutí.
Cizí vesmírná loď byla na orbitě obří plynné planety se stříbrným odstínem. V jejím světle vypadali Wraithové jako duchové a Baanan zářila.
Šipka byla vypuštěna a skrývala se za malým kamenným měsícem blízko planety. Malá loď bez zaváhání vklouzla do otevřeného hangáru a Baanan vystoupila. Vojáci zůstali skryti a Ace s Michaelem následovali malou královnu s odstupem, aby stačila upoutat pozornost a oni mohli okopírovat nebo vyjmout a odnést databázi s genovým výzkumem. Ani jeden z nich si nemyslel, že by skřeti dobrovolně na požádání vrátili Baanan její původní podobu, i když to Baanan naprosto vážně navrhovala.
Procházeli zvláštně tvarovanými chodbami až je Baanan dovedla k panelu se schématem cizí lodi. Ťukla do něj prstem a dívala se, jak se na mléčně bílém pozadí objevují tenké čáry přepážek a silnější vnějšího pláště. Ukázala na hangár a na jejich současnou pozici.
„Musíme si pospíšit,“ sykl Michael. „Kde je laboratoř s genovou terapií?“
Baanan bez zaváhání ukázala k hornímu okraji a naznačila nejrychlejší cestu. Ace i Michael přikývli, nebylo to daleko. Ace pokynul rukou, aby šla i nadále první, a naposledy se pohledem dotkl nejdůležitějších míst na plánku lodi – jejich současné pozice, laboratoře a hangáru.
Baanan sebejistě vykročila a u první odbočky se prudce zarazila. Čekal tam na ni Olaf.
„To je báječné, že ses vrátila,“ usmál se na ni. „Dokonce s doprovodem.“ Pozorně si ji prohlížel a odhadoval, jestli jejich genetický zásah nebyl nějak poškozen. Z prvního pohledu se zdálo vše v pořádku, další ukáží závěrečné testy.
„Už jsme se o tebe začínali bát,“ pokračoval. „Tvoji společníci jsou dospělí, nepotřebujeme je. Pošli je domů, ať můžeme pokračovat.“
Baanan se na něj mračila. Při své poslední procházce lodí nikoho nepotkala. V přítomnosti Ace a Michaela ztratila ostražitost a teď si vyčítala, že nedávala lepší pozor.
„No tak, rychle,“ poháněl ji Olaf. „Nebo snad tvoji průvodci nejsou tak úplně dobrovolní? Jsou to strážci?“ zeptal se.
Baanan se ohlédla. V šedém trojúhelníkovém obličeji nebyla znát žádná emoce a schopnost telepatie se s její přeměnou také vytratila, takže Ace a Michael nevěděli, co mají čekat. Přikrčili se v očekávání boje a strnuli, když jim Baanan krátce pokynula rukou, aby zůstali na místě.
„Jsou to průvodci. Moje rasa mě nepřijala a vrací mě tam, odkud jsem přišla. Prý,“ sklopila hlavu, „mě zabijí, když se vrátím.“ Zvedla oči a podívala se na Olafa. „Můžu dostat něco k jídlu? A kde jsou ostatní, se kterými jsem sem přišla? Ta postel, na které jsem tady ležela, byla moc pohodlná…“ žvatlala dál a odváděla Olafa chodbou pryč, na druhou stranu, než byla označená laboratoř.
Olaf se ještě ohlédl, ale neřekl nic. Před chvílí se dostal k zápisu o získání mláděte neznámého druhu a s hrůzou zjistil, že všechny dospělé kolem malé bytůstky, která sebe samu označovala za princeznu, museli zabít, aby se k ní dostali. Další životy chtěl ušetřit, tak se rozhodl nechat tyto průvodce odejít, pokud to bude jen trochu možné.
Ace a Michael se na sebe podívali. Baanan jim uvolnila cestu k laboratoři. Rozběhli se udaným směrem a doufali, že s tak malými tvory, jakými byli Baananiny skřeti, si v případě potřeby snadno poradí. Až budou mít potřebná data, půjdou pro malou královnu.
Najít laboratoř nebylo tak jednoduché, jak to na plánku vypadalo, ale Michael se napotřetí trefil do správných dveří. Jeho opatrné syknutí upozornilo Ace na nález laboratoře, oba vstoupili, zůstali stát hned za vchodem, počkali, až se za nimi dveře zavřou a rozhlíželi se po místnosti.
Nic, co viděli, je nepřivedlo k tomu, kde by mohl být počítač s údaji. V laboratoři nebylo žádné zařízení, jen uprostřed stál do podlahy zabudovaný dlouhý úzký stůl z neznámého materiálu, který bledě zářil.
Ace se na Michaela zadíval s otázkou v očích.
Michael pozvedl ramena. „Je to jediná zbývající možnost,“ řekl skoro omluvně.
Ace nepřítomně kývl a postoupil dál do místnosti ke stolu. Obešel ho a rukou se dotkl jedné z jeho stran. Bezhlučně v tom místě vyjel panel s průhlednými krystalickými destičkami. Další pohled mezi Wraithy znamenal, že propojení s jejich technologií nebude tak jednoduché, jak doufali.
Michael se ošil. Celá tato akce se mu vůbec nelíbila, protože mu stále znovu a znovu připomínala vlastní zkušenosti s genetickými pokusy.
Ace věděl, proč je Michael tak nervózní a alespoň sám sobě nařídil klid. Důkladně si prohlédl otevřený panel a na jedné z bočních stran našel malou zdířku. K jejich zařízení na přenos a uchovávání dat se nehodila, ale s tím si jednoduše poradil – měl s sebou pozemský adaptér, který byl vhodný jak pro wraithské zařízení, tak pro panel s datovými destičkami.
Přenos dat se chýlil ke konci. Michael stál u dveří a poslouchal, jestli skřetí cizinci nevyhlásili poplach, ale všude byl klid.
„Jdeme,“ sykl na něj Ace, sotva zařízení s novými údaji schoval v záhybech svého pláště.
Michael kývl, pootevřel dveře a pustil Ace jako prvního. V okamžiku, kdy byl v laboratoři sám, se otočil a střelil do zavírajícího se panelu.
Ace se prudce otočil. Michael právě zmařil možnost najít v tichosti Baanan a zmizet.

Olaf nezavedl Baanan ani do jejího původního pokoje ani do jídelny, ale do nějaké laboratoře, která se malé princezně ani trochu nelíbila. Zastavila se hned na prahu, a kdyby za ní najednou nestáli další dva skřeti a nebránili jí v útěku, určitě by vzala nohy na ramena.
„Není čeho se bát,“ uklidňoval ji Olaf. „Dokončíme tvoji přeměnu a všechno začne fungovat tak, jak má.“ Ukázal na křeslo se širokými okraji. „Sedni si. Příprava bude chvíli trvat, tak si udělej pohodlí.“ Zakázal si netrpělivost, i když se chtěl co nejdřív přesvědčit, že průvodci už opustili jejich loď.
Baanan se na něj podezřívavě zadívala, ale na Olafovi byla znát jenom starostlivost a přátelství, takže ho s nespokojeným trhnutím rameny poslechla. Sotva dosedla, křeslo se kolem ní zavřelo. Vznikl z něho neprůhledný kokon s jedinou malou výjimkou – průzorem ve výši Baananina obličeje. Kolem těla i končetin se jí stáhly měkké, ale pevné popruhy a přes čelo se natáhl kovový pásek.
Malá královna sebou chvíli mlátila ve snaze se osvobodit, když ale poznala, že to nemá význam, zůstala ležet a hledala v průzoru, na koho by mohla upřít obviňující pohled. Nikdo se jí na dohled neobjevil a z pásky přes čelo se jí do hlavy přenášelo divné brnění, takže raději zavřela oči.
Přenašeč mysli byl od svého okolí odstíněn, takže neslyšela alarm, který se rozezněl, sotva se za ní zavřel jeho kryt, a neviděla, jak oba skřeti vyběhli z laboratoře a Olaf je po krátkém pohledu a data probíhajícího přenosu následoval.

Ace a Michael běželi chodbami cizí lodi k hangáru a rozhlíželi se, aby včas uviděli pronásledovatele, případně aby neopatrného jednotlivce zajali a přinutili ho prozradit, kde je Baanan. Až ke vstupu do hangáru nikoho nepotkali, ale dveře byly zavřené, takže se dál nedostali a na lodi se zaktivovala automatická obrana. Wraithy zasáhly energetické střely a srazily je k zemi.
Olaf z řídící místnosti celou akci sledoval na obrazovce a spokojeně pokyvoval hlavou. Když oba hlídači zůstali nehybně ležet, zrušil střelbu a poslal na místo Eithe, aby doprovod asgardského nového přírůstku odstranila. K jejímu překvapení ty bledé bytosti stále žily.
Eithe se rozhodla rychle – na tělo obou bledých tvorů připevnila antigravitační jednotku, přenesla je do přechodové komory a nechala je tam pod zámkem.
Olaf mezitím spěchal k přenašeči mysli, aby zkontroloval, jestli Kattie už ovládla svoje nové tělo. Zapnul na přenašeči přenos zvuku. Z průzoru na něj zíraly vytřeštěné oči, ze kterých nebylo možné poznat, komu patří.
„Olafe,“ zakvílela bytost v přenašeči, „ona neodešla! Je pořád tady! Silná…“
Malé šedé tělo se pokusilo zbavit pout, která ho stále držela na místě, a pak ochablo.

V malé lodi se z dobrovolného transu matoucího senzory detekující známky života probudil jeden z wraithských vojáků, zkontroloval okolí a pokusil se telepaticky spojit se svým velitelem nebo mladou královnou. Ani z jedné strany se mu nedostalo odpovědi, i když zachytával nějaké chaotické signály. Po krátkém zaváhání se rozhodl vydat za bližším z nich a našel velitele i jeho pomocníka zamčené takovým způsobem, že se k nim nemohl dostat. Bez rozmýšlení střelil do ovladače a k jeho úžasu a hrůze se neotevřely dveře do lodi, ale z lodi do vesmíru. Na jeho zoufalý telepatický výkřik zareagoval Wraith v Šipce a sotva se přechodová komora otevřela, přesunul Ace i Michaela do úložného zařízení.
Wraithský voják se chtěl rozběhnout zpátky k blízkému hangáru, ale cestu mu zastoupila malá šedá bytost. V ruce ještě stále držel zbraň, tak stačilo zmáčknout spoušť, aby měl cestu před sebou volnou. Bytost se prohnula do strany a omračovací střele se vyhnula. Než mohl vystřelit znovu, zvedla ruku před sebe, aby ho zastavila a zároveň uklidnila.
„Poslouchej dobře,“ řekla vojákovi, když se zarazil. „Tvoje královna Baanan si přeje zůstat tady. Prozatím. Dokáže vás kontaktovat, až bude vhodná chvíle. Teď všichni odleťte v Šipce. Loď tu nechte, skřeti jsou sice trpěliví, ale všechno má své meze. Pomohu vám.“
Nato šedivka ustoupila a nechala Wraitha projít. Voják vběhl do hangáru, probral z transu své druhy a přivolal Šipku. Šedá bytost se postavila k ovládání, vztyčila ochranné pole a v příhodné chvíli otevřela vrata do vesmíru. Šipka Wraithy sebrala dřív, než stačili vyletět ven, opsala malý kroužek a odletěla.
Baanan – Kattie zavřela vrata a zhroutila se vedle ovládacího panelu. Baanan se podařilo ochránit členy svého druhu před smrtí nebo zajetím, ale zuřivý boj s novým vědomím Kattie ji vyčerpal tak, že se na chvíli vzdala dominance a nechala asgardce vedoucí postavení.

Šipka vyhledala nejbližší planetu s příhodnou atmosférou a transformovala Wraithy, které posbírala. Až na malou královničku byli všichni.

[Aiwendill]

Ako čitateľ: páčilo sa mi to, ale nemám ťa rád. Takto to seknúť v napínavom momente... tss tss tss. To sa nerobí...

Ako moderátor: poviedky patria do citácie...

[andoriel]

Ajajaj, omlouvám se To bylo tím, že jsem ráno zaspala - ale to mě neomlouvá. Hned jsem napravila.

Děkuju, Aiwe
Vždycky to končí v nejlepším, to si nevybereš

[Strýček Forďa]

Aiwe: Aspoň budeš pořádně napnutý do dalšího dílu

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

A já se tak těšil že Baan umře, achjo

[andoriel]

Dočkej času, Ondro
Moc dlouho bez zabíjení nevydržím, takže někdo umře určitě.

Při psaní 'Rozloučení' jsem se setkala s něčím, co mě dost rozzlobilo - postavy nechtěly dělat vůbec nic. Źe se bránily mému plánu, to už jsem zažila, aby se bránily úplně všemu, to byla novinka. A abych použila hrubou sílu, to byla pro mě další novinka. Vypadalo to takhle:
Bavte se

Mimoňka o nakopnutí

„Cože nechceš?“ zeptala se výhrůžně.
„Nevím,“ zamumlal Ace.
„A ty?“ otočila se k Michaelovi.
Zašklebil se na ni a odvrátil se. Baanan si prohlížela špičky svých nových bílých botek a každou chvíli se na ně zamračila. Odmítala zvednout hlavu.
„Takhle by to nešlo, vážení.“ Zhluboka se nadechla. Rázem si připadala vyšší, už se skoro mohla podívat Aceovi zpříma do očí… skoro. A žádný nádech nepomohl k uklidnění.
„Co to máme dělat?“ zeptal se Michael a snažil se tvářit zaujatě a chápavě.
Skepticky se na něj podívala, ale stejně se pokusila ještě jednou: „Poletíte v té lodi k cizincům a seberete jim genovou terapii, aby tady Baanan získala zpátky svoji podobu.“ Postupně se na všechny podívala a bezmocně rozhodila ruce. Upíraly se na ni tři páry zmatených očí. „Nechcete, aby vypadala jako dřív?“ zeptala se.
„Jo.“ Baanan měla už zase sklopenou hlavu a pro změnu si prohlížela dlouhé šedé prsty svých rukou.
„Jo co?“ vyjela na ni.
Aceovi ztuhla tvář a postoupil o krok dopředu.
„Ano?“ zeptala se ho jízlivě. Že by útok na dceru konečně vyvolal aspoň nějakou reakci? Wraithský velitel se zamračil a couvnul zpátky. Sepjala před sebou ruce a podívala se vzhůru. Už nevěděla, kde hledat pomoc.
„Já se z vás zblázním,“ prohlásila procítěně.
Žádná odezva. Ruce jí pomalu klesly. „Tohle nepůjde,“ zavrtěla hlavou a zatvářila se smutně. „Tohle mi postavy prostě dělat nebudou. Jindy jste nezvladatelní. Děláte si, co chcete, a na můj příběh zvysoka pr…,“ zarazila se, protože jí došel vzduch a tak trochu čekala, že začnou reagovat. Nezačali. „Ne,“ řekla rozhodně. Otočila Ace zády k sobě, odstoupila a vší silou ho nakopla.
Michael stál s otevřenými ústy a jen zíral, co se děje. Nedala mu dlouhý čas na přemýšlení, chytila ho za rameno a otočila ho. Co následovalo, se nijak nelišilo od její předchozí akce. Objekt jejího útoku se zmohl sotva na heknutí. Baanan se už nedívala do země. Zvedla bradičku a vyzývavě se na ni podívala. Její pohled říkal, že do wraithské královny, byť sotva jedenáctileté, se nikdo kopat neodváží. Nikdo možná, ona se odvážila a Baanan s jekem proletěla kolem obou Wraithů. Byla menší, lehčí a snáze nakopnutelná.
S rozmachem kopla Ace znovu a tiše zaskřípala zuby, jak jí rozbolelo špatně natočené koleno. Musela přešlápnout a toho postavy využily. Všechny tři se otočily k ní a každá se tvářila jinak výhrůžně. Michael si dal ruce v bok a mírně se předklonil, Ace se mračil a Baanan šedé tvářičky zbělely vztekem.
„Tak jak to bude?“ vyjela na ně. „Koukejte nasednout do lodě a bez terapie se nevracejte!“
Ace se zamračil ještě víc. Napadlo ji, že kdyby ještě přidal, obličej se mu splácne vertikálně a bude se mu místo do očí dívat na trčící uši. Koutky úst jí zacukaly, ale ovládla se. I Ace se ovládl, pomalu došel k přistavené lodi a vešel dovnitř. Michael se zatvářil otráveně, pokrčil rameny a následoval Ace. Baanan dupla nohou a založila si před sebou ruce.
„Copak, maličká?“ zeptala se jí a rty se roztáhly v pomalém děsivém úsměvu. „Chceš přidat?“ Baanan sebou škubla, jakoby dostala políček, a když se ve vchodu do lodi objevil vysoký stín Ace, rozběhla se k němu.
Za pár minut loď odstartovala.
Autorka si tiše oddechla.

[Aiwendill]

to nemá chybu...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Hm, zase žádná vražda, to už by asgardi někoho zabit mohly