48. Valčík na rozloučenou
Ana-al hned, jak zmizela poslední zásobovací loď v hyperprostoru, zadala vlastní kurz dalšího letu zbývajících plavidel, který se dost lišil od Krabatem naplánované trasy. Bylo jí to jedno. Planeta, kam se chtěla dostat, nebyla moc daleko, jen pár hodin cesty, což bylo v téhle obrovské galaxii vlastně za rohem. Už jednou na té planetě byla a toužila se na ni podívat podrobněji. Nejenom, že byla obydlená lidmi, ale také se tam vyskytovaly jiné zajímavé bytosti. Mladičká královna si hodlala užít trochu dobrodružství a zábavy, než její posádka sklidí co nejvíc lidí.
„Hlavní výsadek začne na okraji hlavního města a bude postupovat k jeho středu, další obsadí největší vesnice v okolí. Vyberu si deset vojáků, kteří mne doprovodí. Místo svého vstupu na planetu určím, až budeme nad ní,“ obrátila se před doletem k planetě na velitele svého křižníku.
Mlčky kývl.
„Až opustím loď, převezmeš velení, budeš koordinovat sklizeň a zasáhneš všude, kde dojde k nepokojům,“ pokračovala Ana-al. Pochybovala, že by se někdo vzpouzel, ale velitelova hluboká úklona po jejích posledních slovech ji přesvědčila, že získala další kousek jeho podpory a úcty, který ji nestál vůbec nic. Spokojeně odešla do svého pokoje, aby si před dobrodružstvím odpočinula.
„Jsme na místě, paní,“ ozval se jeden z nižších důstojníků ve dveřích královnina pokoje. Ana-al se po něm rozladěně otočila. Někteří k ní stále vstupovali bez vyzvání. Věděla, že by to měla rychle zatrhnout, ale teď ne, teď se letí bavit na planetu a nic jí nezkazí náladu. Problémy s posádkou vyřeší potom.
„Vaše loď i doprovod jsou připravené k odletu,“ řekl ještě Wraith, když kolem něho vycházela ze dveří.
„Přistaneme tady,“ ukázala na paseku uprostřed velkého lesa bez většího zkoumání mapy. Podle útržku vyslechnutého rozhovoru by to mělo být správné místo na nějakou tu zábavu.
Malá přepravní loď přistála na východním konci paseky. Nejdřív z ní vystoupilo osm vojáků s maskou, pak Ana-al s pilotem. Procházeli pomalu nízkou travou a rozhlíželi se na všechny strany. Podle královny by zde měly být divní tvorové vhodní ke zkoumání.
Došli až na západní okraj paseky a zůstali stát pod prvními stromy. Slunce zmizelo za vrcholky lesa a nad pasekou se vytvořily pásy lehkého oparu, který byl skoro neviditelný, ale mátl vidění.
„Vítáme tě, paní, a vítáme i tvůj doprovod,“ ozvalo se Ana-al těsně u ucha až polekaně uskočila. Vojáci sáhli po zbraních, ale ruce na královnin pokyn zase spustili.
Vedle Ana-al stál divný muž s dlouhýma ušima, silným copem a huňatým pruhovaným ocasem přehozeným přes jedno předloktí.
„Jsme rusálové. Přidáš se dnes v noci k našemu tanci?“ uklonil se divný muž, až kolem něj zavlál lehký šátek.
Ana-al se pousmála. Takový druh dobrodružství sice na mysli původně neměla, ale tanec byl její srdeční záležitostí. Jako malé jí Ace vyprávěl drobné příběhy ze života prvních Wraithů a tanec měl v jejich společnosti své místo. Často si pak tancovala, když byla sama. Sice nevěděla, jak má takový správný wraithský tanec vypadat, ale byla přesvědčená, že ji vede neviditelná ruka nějaké prastaré mocné královny z její pokrevní linie, a její tanec je dokonalý.
Přejela rusála očima od mašle na dlouhých uších až ke koženému řemínku obtočenému kolem palce u nohy, kde končilo složité vázání nahrazující vysoké boty a skepticky sešpulila rty.
„Nejsem si jistá, jestli to zvládneš,“ řekla s despektem.
„Dovol, abychom to vyzkoušeli,“ hluboce se před ní uklonil a skryl tak pobavený úsměv.
Anat nespokojeně zavrčela. Baal skončil moc brzy. Vlastně podle názoru Anat skončil dřív, než vůbec začal, a jeho prudké oddechování ji rušilo. Otočila k němu hlavu a s pohrdáním se na něj podívala.
„Málokdy jsem k něčemu takovému nucen,“ hekl. Dech se mu pomalu zklidnil a už rozvážným krokem se vydal na krkolomnou cestu mezi vystouplými kořeny a balvany trčícími mezi kmeny stromů.
„Navíc jsem nevěděl, co ve tvém podání znamená slovo procházka,“ utrousil polohlasně.
Když Anat projevila přání projít se po blízké planetě a, jak si Baal opožděně vzpomněl, použila výraz ‚proběhnout se po lese‘, netušil, že svoje slova bude brát tak vážně.
Ani Anat sama nevěděla, co jí to popadlo, že chtěla do lesa. Původní představa rychlého pohybu mezi daleko stojícími stromy vzala brzy za své, když zjistila, že Baal s ní nedokáže držet krok. Kratičce se zamyslela a usoudila, že zřejmě potřebuje kompenzovat napětí, které se u ní objevilo po přeletu mezigalaktickým prostorem, ztrátě tolika lodí s celými posádkami, po dvou porodech a setkání s tím ‚vládcem soustavy‘, jak si Baal honosně říkal, i když nevládl ničemu. Napětí jí zůstalo a přidalo se k němu rozčarování.
„Co tanec?“ navrhla v záblesku náhlé inspirace.
Baal zůstal stát, zamyšleně nakrčil čelo, a pak se k ní otočil s hlubokou úklonou.
„Bude mi ctí,“ zamumlal, narovnal se a hlasitěji pokračoval: „Pokud si tedy pod pojmem tanec nepředstavuješ něco podobného té tvojí procházce.“
Anat se konečně pousmála. Tanec v jejích představách znamenal kdeco. Od pomalého osamělého kroužení v prázdné královské komnatě, přes hopsání se svými dcerami až po aktivity vyhrazené jenom velice úzkému kruhu jejích ctitelů, který se v poslední době smrsknul na jediného. Inasari. Možná bylo načase ten kruh zase trochu rozšířit.
Shana ležela s očima dokořán a bála se mrknout, i když se jí v koutcích hromadily slzy a prorážely si lechtavou cestičku přes spánky do vlasů nad ušima. Bála se, že už pak nedokáže oči otevřít a propadne se do té zlaté záře, která na ni číhala na pokraji spánku.
Roztřeseně se nadechla a zašeptala: „Tohleto mi nedělej. Prosím. Ne.“
V myšlenkách se jí probudila dávno zapomenutá vzpomínka na mentální útok, kterému kdysi stěží dokázala odolat. Ale tehdy byla mladá a silná a jistá si sama sebou, což se o jejím současném stavu nedalo říct.
„Nebudu naléhat. Chtěl jsem vědět, jak se ti daří. Jestli jsi stále…“
Shana se chraplavě rozesmála. Netušila, že i myšlenka se může zadrhnout uprostřed, utopená v rozpacích.
„Naživu?“ zeptala se nahlas. „Jo, ještě žiju.“ Na okamžik se zarazila, a pak hned pokračovala: „A to jsem si myslela, že už přestávám bláznit. Zatím jsem jedno bláznovství vyměnila za jiné. Paráda!“ Poslední slovo vykřikla do prázdného pokoje.
“Na Atlantis jsi věděla, že telepatie není bláznovství. Co se teď změnilo?“ pokračoval hlas v její hlavě.
„Všechno,“ zašeptala neslyšně. „Zůstal jsi v Pegasu a teď o tobě sním s otevřenýma očima. To jsem to dopracovala.“
„Nejsem v Pegasu. Wraithové, co tam zůstali, už neexistují. Jsem tak blízko, že stačí jen natáhnout ruku. Vidíš?“
Shana mrkla. V posledním okamžiku si uvědomila, co dělá, a snažila se tomu zabránit, ale už bylo pozdě. Oči se jí zavřely a před vnitřním zrakem uviděla toho Wraitha, kterému na Atlantis říkali Todd. Wraitha se zářivě žlutýma očima, který z ní skvělou manipulací téměř dostal souřadnice Země.
„Žádné souřadnice nepotřebuji,“ ujistil ji s lehkým úsměvem. „A jsem opravdu rád, že pořád žiješ.“
„Jak jsi mě našel?“ zavrčela. Snažila se vší silou otevřít oči do nemocničního pokoje. Marně.
„To ten tvůj skok, kterým jsi mě zachránila před Michaelovou střelou. Nechal mezi námi spojení.“
„Byli jiní lidé, důležitější,“ namítla rozechvěle.
Toddův úsměv se vrátil s lehkým zavrtěním hlavy. „Našel jsem tebe. Co mám udělat, abys mi uvěřila, že jsem skutečný?“
„Ale ty nejsi. A i kdybys byl, nevěřím ti. Nechci tě ani ve snech, ani ve skutečnosti, mám dost problémů i bez tebe. Jdi pryč a už se nevracej.“
„Pak tedy,“ lehce se před ní uklonil a úsměv mu z tváře zmizel, „mi věnuj poslední tanec.“
Bez rozmýšlení mu do natažené dlaně položila ruku a druhou ho chytila za rameno. Přitiskl ji k sobě a zvolna kroužili nekonečnou namodralou plání. Nechala se kolébat pomalým rytmem a myšlenky se jí rozběhly všemi směry.
„Ne!“ vykřikla najednou a odstrčila ho od sebe. Nevědomky mu prozradila pandemii, Shermaal i polohu mnoha obydlených planet. „Jdi pryč!“
Znovu se snažila otevřít oči. Tentokrát se jí to podařilo. Ještě zahlédla zubatý úsměv mezi tenkými rty a pak už se dívala do tváře značně znepokojeného lékaře.
„Jsem v pořádku,“ vydechla a pokusila se o malý úsměv. „Jen ošklivý sen,“ dodala na vysvětlenou.
Lékař se uklidnil, odešel a Shana osaměla.
„Jenom sen,“ zopakovala sama sobě. Pokud jí paměť aspoň trochu sloužila, Wraithové v Mléčné dráze nebyli, a její pocit, že podlehla wraithskému telepatickému doteku, byla jenom reakce na… možná na ty pilulky, které jinak téměř zázračně pomáhaly.
Ana-al se ohnula v pase, aby chytila dech, ale hned zase pokračovala v tanci. Ti rusálové byli neuvěřitelní. Už chápala, proč se Maye a Jamesovi z této planety nechtělo. Pohlédla k temné obloze a odhadovala, kdy přijde svítání. Jak sklápěla pohled, všimla si, že její vojáci, kteří se večer také všichni přidali ke společnému tanci, se sotva pohybují. Ten pohled ji přinutil k dalšímu vypětí. Zatočila se, vyskočila, dopadla do dřepu a hned se vymrštila, prohnutá v zádech a s rukama rozpaženýma.
Byl to poslední pohyb na celém palouku, protože mezitím rusálové na nějaký tajný pokyn přestali tancovat.
„Skvělé. Jsi úžasná,“ usmíval se na ni ten, kdo ji oslovil jako první. „Možná by bylo na místě, abych se ti konečně představil. Jsem Andělín VeselýŘezáč. Teď uvidíš, jak se moji vyčerpaní druhové krmí. Jindy se musíme spokojit s drobnou kořistí, ale tentokrát...“ Nechal větu otevřenou a pokynul Ana-al k místu, kde se po celonočním tanci wraithští vojáci únavou zhroutili k zemi.
Ana-al vykřikla a překryla si ústa dlaní. Rusálové bez zjevné námahy trhali její vojáky na kusy a soukali do sebe celé paže, vytrhaná žebra, viděla jednoho z tanečníků, jak nepřirozeně roztáhl ústa a vložil si do nich celou wraithskou hlavu.
„Jak jsem říkal, naše strava je většinou malá. Hmyz na této planetě nedosahuje velkých rozměrů, ale vaše přítomnost, to je jako zásah jednoho ze starých bohů. Jste nějaká zmutovaná obdoba hmyzu. Velice chutná obdoba hmyzu,“ usmál se Andělín. „Budeme dost silní, abychom ovládli celou planetu. Nebo možná,“ přimhouřil oči, „i víc.“
Ana-al právě sahala do šatů pro skrytý komunikátor, aby přivolala pomoc, ale při posledních Andělínových slovech se zarazila. Znovu se podívala, jak snadno si s jejími vojáky rusálové poradili, a rozhodla se, že nebude riskovat přesun těch děsivých tvorů na svoje lodě. Otočila se a rozběhla se pryč. Neudělala ani jeden dlouhý skok, když ji silná ruka chytila za rameno a strhla ji zpět. Zavrávorala a pokusila se vykroutit, ale sevření bylo silné a stalo se jenom to, že se jí vykloubila ruka. Pak ucítila, jak se trhají svaly a šlachy a nakonec povoluje kůže. Andělín stál za ní a strkal si celou její paži do úst. Klopýtla, jak jí ztráta ruky porušila rovnováhu těla, ale hned se vzpamatovala a místo útěku zaútočila druhou rukou. Pomyslela si, jaké má štěstí, že přišla o pravou a ne o levačku, kde měla krmný otvor. Přitiskla ho Andělínovi na prsa a zhluboka se napila jeho energie.
Polkl a rozesmál se. „Zábavné. Ale tohle na nás neplatí.“ Tvář mu zvážněla. Chytil ji za prsty a odtrhl od sebe její ruku. „Živíme se hmyzem, který bývá jedovatý, takže musíme být imunní.“ Ruku jí pustil, ale vzápětí ji chytil za hlavu a trhl.
Sklizeň na planetě se nedařila tak, jak si velitel představoval. Lidí bylo málo a pozemní jednotky napadal velký okřídlený tvor, na kterého nepůsobily žádné wraithské zbraně. Velitel netrpělivě čekal, kdy se ozve královna Ana-al, aby mohli odletět, ale její komunikátor stále mlčel. Nakonec se rozhodl, že se vystaví jejímu hněvu a vyslal průzkumnou Šipku na pozici přepravní lodě na planetě.
„Právě vzlétají,“ ohlásil pilot, když se přiblížil nad les, odkud se ozýval automatický hlásič pozice.
Velitel odvolal poslední sběrné jednotky a vypravil se do hangáru přivítat Ana-al. Stál před pomalu se otvírajícím vstupem a překvapeně zíral na divné muže, kteří v neuspořádaném davu vystupovali z plavidla. Nejprve si myslel, že se královna sama zúčastnila sklizně, a pokynem přivolal několik vojáků, aby stravu odvedli do připravených cel. Pak se před ním jeden z těch mužů zastavil a s úklonou odhalil zuby rudé od krve.
„Jmenuji se Andělín VeselýŘezáč. Máte krásnou loď a je plná potravy. Přebíráme ji.“
Velitel se na něj vrhl, ale něco ho uchopilo zezadu za krk a prudce zakroutilo.
Anat nespokojeně zavrčela. Baal skončil moc brzy. Vlastně podle názoru Anat skončil dřív, než vůbec začal, a jeho prudké oddechování ji rušilo. Otočila k němu hlavu a s pohrdáním se na něj podívala.
„I tohle tě unavilo?“ zeptala se.
Baal se zašklebil, zvedl ruku a nechal ji zase spadnout na lůžko.
Anat si dlaní přejela po těle a zarazila se na břiše, zamyšleně se na něm poklepala prsty a usmála se.
„Mám hlad. Potřebuji sílu na další -,“ povzdechla si. Počáteční vývoj nové královny byl značně nepohodlný. Znovu se zadívala na Baala. „Snad to za to bude stát,“ zamumlala nezřetelně. „Ale nejdřív potřebuji energii.“ Bez dalšího váhání přitiskla Baalovi k hrudi krmnou ruku. Goa’uld překvapeně vyjekl a zalapal po dechu. Snažil se vzchopit a bránit se, ale Anat byla hladová a rychlá. Energie se přelévala takovým tempem, že neměl šanci. Jeho vpadlé tváře získaly šedivý nádech a prsty s dlouhými nehty, které jí zaťal do paže, se odlamovaly jako suché klacíky.
„Je po všem. Svůj úkol jsi splnil,“ naklonila se k němu. „Jsi rád, že tvoje energie pomůže přežít našemu společnému dítěti? Slibuji, že z ní bude královna. Něco, na co ty ses nikdy nezmohl.“ Poslední slova už syčela do tváře mrtvoly.