50. Dva
Malá šedá bytůstka otevřela oči a zoufale zavzdychala. Boj o drobné tělo nepřestával a nebyl nic platný všechen čas strávený v biolůžku. Baanan se nevzdávala a Kattie musela žasnout nad silou vůle toho tvora.
„Jsi v pořádku?“ naklonil se nad ni Olaf.
Baanan-Kattie natáhla ruku a dovolila mu, aby jí pomohl se zvednout. Odpovědět nedokázala, boj byl příliš vyčerpávající.
„Potřebujeme pomoc,“ vysvětloval Olaf, když se Baanan-Kattie otočila, aby zkontrolovala čas pobytu v biolůžku. „V galaxii začala působit nová síla. Jsou to ti, ze kterých je tvá původní hostitelka. Dost úspěšně se jim daří likvidovat zbývající lidské osídlení, přestože jsou zatím jen na nepatrném území.“
„Wraithi,“ otočila se k němu Baanan a samou radostí, že se snad blíží její původní druh, zcela potlačila Kattie, „vás zlikvidují jako obtížný hmyz, pokud jim neuhnete z cesty a nevydáte mě zpátky.“
Olaf se rozpačitě dotkl rukou brady, ale nenapadla ho žádná vhodná věta k tomu, že tělo Kattie stále nemá jenom jednu mysl. Takový stav byl dlouhodobě neudržitelný.
„Když jsme u toho hmyzu,“ začal uvažovat nahlas, „možná v tom je problém.“
Baanan-Kattie naklonila hlavu na stranu, prskla, že jí nepohyblivé svaly na tváři znemožnily se ušklíbnout, a zároveň cítila lítost, že byla její mysl vybraná pro tak nepřizpůsobivého jedince.
„S tím ti nepomůžu, Olafe,“ prohlásila rozhodně a pro jednou je obě její části shodly.
„Takže nebudeme jenom sedět a dívat se, jak ty bledý obludy vyžírají Mléčnou dráhu?“ ujistil se Oliver Martens zcela neformálně v kanceláři velitele SGC.
Generál Davis zavrtěl prošedivělou hlavou. „Proto sedíš tady, Olie, a ne na můstku svý lodi. Všechny vás z ní vyhnali, aby tam mohli namontovat další pekelný stroje. Budete je potřebovat.“
Plukovník Martens se zavrtěl na židli. Ze všeho nejvíc si přál na montování těch ‚pekelných stojů‘ dohlížet.
Už se ví, kam poletíme?“ zeptal se. Nedoufal v konkrétní odpověď, jen se mu nechtělo hledat si ubytování někde v hotelu, protože ve svém miniaturním bytě na vojenské základně měl sotva nejzákladnější vybavení. Ve skutečnosti bydlel ve své lodi a rozkaz k jejímu opuštění pro něho byl jako vyhoštění.
K jeho úžasu měl generál docela konkrétní informace, o které se s ním podělil, a dokonce mu ukázal na mapě galaxie, kam je rozkaz odnese.
„Začali se tam stahovat, tak jsme zvědaví, co tam mají, protože všechny lidské populace v té oblasti už stačili sklidit. Pár lidí jim uteklo Branou, ale byla jich jen hrstka,“ dopověděl, co by se oficiálně plukovník stejně dozvěděl během pár hodin.
„Zaútočíme nečekaně a zmizíme, než se stačí vzpamatovat. Jen si pamatujte, že čím víc jich poškodíme, tím lepší to pro nás bude, tak se nezdržujte dorážením raněných. Ti nám neuniknou tak jako tak.“ Hlas generála Caldwella se na konci řeči lehce zachvěl. Steven si to připouštěl jen nerad, ale čím byl starší, tím horší pro něj bylo vydat rozkaz ke střelbě. A to dokonce, jak ho právě napadlo, i když se ta střelba týkala Wraithů.
„Kolik lodí pošleme?“ zeptal se někdo ze zadní řady.
„Všechny,“ odpověděl generál jedním slovem. „Žádná záloha na Zemi nezůstane, nejsou to Shermaal, jsou to jenom Wraithové,“ doplnil po chvilce rozpačitého ticha. Tahle část se mu nelíbila, ale rozkaz zněl jasně. Wraithové měli dostat rychlý přesný zásah do největšího seskupení, který by je ochromil a snad přinutil se stáhnout. Generálovi vrtalo hlavou, kam by se tak asi měli stahovat, ale nahlas to nekomentoval.
„Navíc,“ převzal od něj štafetu Evan Lorne, „Do týdne od odletu by měla být v provozu Celeste Grey a za další měsíc dokončíme původní loď z Francie. Myslím, že jí říkali po nějakém básníkovi, ale my ji přejmenovali na Jennifer Keller. Francie není schopná tuhle stavbu dotáhnout. Prý si raději koupí už hotový produkt od Číňanů. A kdyby bylo nejhůř, ještě pořád můžeme vytáhnout Daedala a Sun-Tzu. Pokud vím, s jejich demontáží se pořád nezačalo,“ ukončil Evan výčet možností obrany Země.
Šum v hale nabyl na síle a jen neochotně umlkal. Všichni si měli co říct, vždyť je čekala velká vesmírná bitva s dávným nepřítelem, kterého jen málokdo viděl na vlastní oči, a nasazení všech bojeschopných lodí bylo pro představivost mladých důstojníků jako sirka letící k barelu s naftou.
Všechny lodě, to znamenalo Atlantis, americkou Mississippi, Dakotu a Oregon, anglickou Queen Elizabeth, čínský Kuan Jü a ruského Čeladova a Minsk. Když se to vzalo kolem a kolem, během nějakých dvaceti let nastřádala Země docela slušnou flotilu.
„Klid, hlavně klid,“ zamumlal Evan tak tiše, že ho nikdo ze vzrušeně mluvících důstojníků nemohl slyšet.
Steven se ušklíbl. „Chceš po nich nemožné. Jak můžou být klidní? Ani já nejsem.“
„Chybí tu,“ řekl Evan zdánlivě bez souvislostí, ale oba věděli, na koho myslí. John Sheppard vybojoval s Wraithy nejvíc bitev. Jeho zkušenosti by se všem těm mladým nadšencům hodily. Ale John Sheppard už nebyl, co býval. Steven ani Evan o něm pár let neslyšeli a zvěsti, které se k nim dostaly předtím, věštily blízký konec jeho pádu až na samé dno, ze kterého už nebylo úniku.
Steven jen pokýval hlavou.
Doktor Carson Beckett seděl na zemi vedle padlého kmene stromu a snažil se aspoň slovy ulevit muži, který ležel vedle něj přimáčknutý k zemi velkou větví. Čekali, až z nedaleké vesnice přiběhne pomoc s pilou.
„Už jsi měl být dávno pryč, doktore,“ zasípal muž pod větví.
„Přece bych tě tady nenechal!“ vyděsil se Carson nad tou představou.
Muž povytáhl koutky v náznaku úsměvu. „Myslel jsem, že ses měl vrátit do té své Ameriky nebo Skotska už před pár lety.“
„To máš pravdu, Baltazare, ale taky víš, že to nešlo.“ Doktor přistoupil na rozhovor, protože věděl, že tak bude pro Baltazara čekání snesitelnější.
„Ale šlo. Stačilo nasednout na loď.“ Baltazar zachrčel a zmlknul.
Carson se nad ním sklonil, aby zkontroloval jeho životní funkce. Nitkovitý tep a občasné zalapání po dechu neznačily nic dobrého. Doktor se napřímil a zadíval se k vesnici. Žádná rychlá pomoc se k nim zatím nehnala.
„Nasednout na loď,“ zašeptal a potřásl hlavou. „To byla právě ta věc, kterou jsem nemohl udělat.“ Sedl si vedle Baltazara, položil mu ruku na rameno a vzpomněl si na roky svého působení ve střední Africe. Už při odjezdu věděl, že to nebude na šest měsíců, jak tvrdil, a nepřekvapilo ho, že to tehdy jeho kolega Matt hned pochopil. Po objevu léku na pandemii cítil, že ho snaha dokázat sám sobě za co stojí, zahnala až na okraj propasti, a potřebuje získat nový pohled. Odjezd na druhý konec světa se zdál jako dobrý začátek, ale bylo na čase se vrátit a s novými zkušenostmi čelit starým démonům.
Baltazarovo rameno se pod dlaní pohnulo a Carson si uvědomil, že ještě pomůže příteli pod padlým kmenem, a pak už mu zůstane jen jedna možnost – návrat. Před očima se mu mihnul Rodney objímající Jennifer, rozcuchaný Radek s brýlemi věčně klouzajícími na špičku nosu, tvrdohlavý John, odhodlaná Elizabeth, Andoriel zatínající zuby nad bolestí ze zlámaného kotníku, Erin…
Zarazil se a zhluboka se nadechl. Na Erin myslet nechtěl.
Otevřel oči do naprosté tmy. Zalapal po dechu a natáhl před sebe dlaně v panice, že ho pohřbili zaživa. Slabé světlo po stranách se začalo rozjasňovat, až uviděl své ruce – štíhlé, jemné s dlouhými prsty, které se křečovitě zatínaly do desky před jeho obličejem. V desce se objevila rýha a postupně se rozšiřovala, jak se horní část jeho dočasného vězení odtahovala, aby mu umožnila odejít.
Zhluboka se nadechl, posadil se a podezřívavě se rozhlédl.
Byl sám uprostřed setmělé místnosti a jen bledá záře otevřeného sarkofágu poskytovala trochu světla pro zorientování.
„Ty mrcho,“ zavrčel procítěně. Rukou si přejel po hrudní kosti, aby se přesvědčil, že je úplně v pořádku, postavil se a dal si záležet, aby důstojně sestoupil na podlahu, i když v místnosti kromě něho nikdo jiný nebyl. Snažil se přitom vzpomenout si na všechny události předcházející jeho smrti. V jednu chvíli sklopil pohled ke svým rukám a prohlédl si je, jakoby je viděl poprvé. Návrat nepříjemného pocitu, když se mu těsně před smrtí lámaly prsty jako suché větvičky, ho přinutil se otřást. Sbalil prsty do pěstí, aby cítil jejich neporušenost a sílu, a znovu se zamyslel. Oči mu přejížděly po vyleštěných stolcích u zdi pod zatměným oknem s pečlivě vyrovnanými židlemi s vysokými opěradly. Kousky skládanky předchozích událostí zapadly na místa.
Zastavil se uprostřed pohybu a prudce vypustil zadržovaný dech.
„To neudělala!“ vykřikl napůl vztekle a napůl vyděšeně. Z nejbližšího stolku sebral malý předmět a přiblížil ho k ústům.
„Připravte loď! Okamžitě!“ štěkl rozkaz. Komunikační kuličku hodil zpátky a rozběhl se z místnosti pryč.
Zářící sarkofág se pomaličku zavřel.
Za půl hodiny už stál na můstku jedné ze svých nemnoha lodí a mezi zuby drtil jednu kletbu za druhou. Že Anat zbavila jeho tělo energie, to bylo sice nepříjemné, zvlášť po výkonu, který předvedl, ale byl by jí to odpustil. Od toho měl sarkofág, aby si s takovými drobnostmi nemusel lámat hlavu. Ale že ho připravila o veškerou zásobu modulů nulového bodu, kterou se mu po letech intenzivního a tajného pátrání podařilo shromáždit z celé galaxie, to byla velká chyba, za kterou bude Anat trpět. A to zcela pominul to, že zkopírovala jeho databázi obydlených planet. Jestli je všechny sklidí, kde bude Baal brát nové otroky? Mezi nadávkami se pobaveně zašklebil, když si vzpomněl, že jako jedna z prvních na seznamu byla uvedena Země. Přes to, že od lidí nedávno dostal lék na děsivou pandemii, která zachvátila celou galaxii, a bojoval po jejich boku proti nepřátelům zvaným Shermaal, neměl lidstvo jako celek nikterak v oblibě. Jako otroci byli vzpurní a tu trochu zábavy, co si s některými jednotlivci užil, by s radostí vyměnil za fungující impérium.
Zamyšleně poťukal na ovládání letu. Nebyl si jistý, jestli hned poletí vyhledat Anat a vymoci si nějaké odškodnění za tu nehoráznou krádež. Přejel si rukou po hrudi a myšlenku na cestu zavrhl. Wraithské krmení ze strany oběti nebylo nic, co by si chtěl zopakovat bez náležité přípravy na obranu.
Oči mu zabloudily ke komunikaci. Hen’lor se už nějakou dobu neozval. Baal nejdřív zajásal, že má konečně klid, ale zvědavost, co se stalo se zbytky jaffského lidu, mu začala našeptávat, že by bylo dobré, přesvědčit se na vlastní oči, jak to vypadá na Dakaře.
„Tak dobře,“ řekl nahlas. „Letíme se nejdřív podívat za mými přáteli Jaffy.“
Loď se na jeho pokyn uzavřela, ladnou křivkou se vznesla na orbitu planety a chvíli tam otálela, než zmizela v hyperprostorovém okně.
Michael se v laboratoři skláněl nad stolem a otvíraných dveří si ani nevšiml. Zkoumal wraithskou DNA, aby mohl vytvořit okřídlený poddruh. Využíval k tomu každou volnou chvíli a těch měl poslední dobou víc, než by si při obsazování nové galaxie přál.
Aiwe mu zaklepal na rameno a potěšilo ho, že Michael leknutím nadskočil.
„Zak je pryč a velitel ještě nevyšel,“ informoval vědce. Ani jemu nicnedělání na jednom místě nedělalo dobře.
Michael přikývl a s němou otázkou se na Aiweho zadíval. Wraith z Via Dimidia po kratičkém zaváhání ukročil stranou, aby Michael mohl projít, a následoval ho. Bez rozhlížení rychlým krokem zamířili do malé přepravní lodi v nejbližším z hangárů.
Michael letmo přehlédl náklad, Aiwe prošel rovnou do pilotní kabiny a malá loď za několik minut opustila Aceovo plavidlo.
Velitel v soukromém pokoji na okamžik otevřel oči, zamračil se, ale pak je zase zavřel a soustředil na vlastní záležitosti. Malý výlet svých podřízených bude řešit, až bude víc času, ale nepřekvapil ho. Oba byli jeho otálením rozladění a ani se nesnažili to skrývat.
Rebelové Aiwe a Michael vyletěli z volného uskupení wraithských lodí a zmizeli v hyperprostorovém okně. Nikdo kromě nich neznal cíl jejich cesty.
„Dovolenou?“ zeptala se nevěřícně Ann. Doktor Radek Zelenka se na svou ženu usmál a kývl. Těšil se, že ji překvapí, a povedlo se. Ann potřásla hlavou, jakoby si v ní chtěla srovnat, že jí ten věčně zaměstnaný muž nabízí zábavu místo práce. A hned na několik dní.
„Nějaký odlehlý kout u klidného moře. Malý domek, soukromá pláž, každý den hromadu zeleniny a ovoce z trhu, nějaké ty zříceniny… no tak dobře, zříceniny ne,“ ustoupil po Annině zamračení. Neměla zříceniny ráda, zatímco doktor Zelenka se v jejich prolézání vyžíval. „Jenom moře, pláž a místo, kde bychom mohli složit hlavu,“ upravil své představy o dovolené.
Ann už se usmívala, tak v duchu zamával všem dobrodružným výpravám a začal probírat seznam knih, které by se na tak odlehlé místo hodily.