Ostatní Azanyho tvorba - Útočiště

Rozhodl jsem se založit téma, kde budu uveřejňovat příležitostnou tvorbu. Různé krátké povídky, nápady a podobně. Jako první zde uveřejním povídku Útočiště, kterou jsem posílal před pěti lety do sci-fi povídkové soutěže. Provedl jsem akorát drobné úpravy, aby to lépe zapadlo do uviverza Aldeneerinu.

Útočiště

Obranný systém, z větší části podzemní pevnosti, po mnohých staletích zaznamenal přítomnost neznámých cestovatelů. Jindy zcela klidnou službu na velitelství obrany nečekaně narušila poplašná siréna. Hirx, muž drobnější postavy ve středním věku, zrovna četl knihu, zatímco měl nohy odložené na ovládacím pultu. V první moment netušil, co se vlastně děje. Aby taky ne. Situace, kterou všichni znali pouze teoreticky nebo z knih o historii, se stala realitou. Léta zde sloužil pouze jediný hlídač. Víc nebylo třeba. Ihned se spojil s radou mající na starost chod celé pevnosti a informoval je o vzniklé situaci. Mezitím honem hledal v šuplících zaprášená skripta a předpisy, aby si oživil, co má vůbec vykonat. Naštěstí byl systém obrany téměř celý automatický a hlídač tak neměl tolik práce.

Psal se rok 2845. Podzemní základna na Novém Zélandu patřila mezi posledních pár míst na planetě Zemi, kde přežívali poslední zástupci lidské rasy. Jednalo se v podstatě o pevnost, kde její obyvatelé měli pro přežití vše potřebné. Od prostor uzpůsobených k pěstování plodin, generátor energie, čistírnu vod až po společenské a ubytovací prostory. Většina systémů fungovala prakticky automaticky, nicméně lidský dohled byl potřebný, zvláště když pevnost měla za sebou více jak osm století fungování.

Kromě základny zde na Novým Zélandu existovaly ještě mnohé další, namátkou třeba poblíž Melbourne, na Sibiři, v Karpatech, v Andách nebo i v Grónsku či Antarktidě. Kdysi bylo možné mezi základnami komunikovat, ale infrastruktura dávno zchátrala a už více jak tři sta let nemají zdejší o ostatních jedinou zprávu.

Rainold, urostlý muž ve věku padesáti let, jeden z členů rady se právě vyptával Hirxe: „Co ti cestovatelé? Už tušíte, odkud přišli na toto místo?“
„Ještě toho moc nevíme. Zatím počítač nezjistil nebezpečné chování. Ovšem mají u sebe nějaké primitivní zbraně, jinak však nic nebezpečného,“ odpovídal Hirx, zatímco sledoval obrazovky obranného systému.
„Jaké zbraně?“
Hirx pohlédl na obrazovky a popsal svému nadřízenému zbraně cestovatelů: „Vidím tam krátký meč, luk, velkou sekeru a nějakou hůl.“
„Luk, meč a hůl?“ nechápavě opakoval nezvyklý výčet zbraní Rainold. Očekával zbraně poněkud jiného ražení.

Mezitím dorazili zbylí členové týmu mající na starost obranu. Spolu s nimi dorazil také vysoký dlouhovlasý šestnáctiletý mladík Gorgow, který právě poznával fungování celé podzemní pevnosti a zaučoval se. Patřil mezi vybrané, jež se v budoucnu chystal zasednout do šestičlenné rady.

„Teď se pořádně dívej. Tuhle situaci tu nikdo nezažil nejméně 500 let. Máš jedinečnou příležitost poznat chod ochranných systémů v praxi,“ promlouval k Gorgowovi jeho průvodce a učitel Samath. Mladý Gorgow se zájmem prohlížel jednotlivé obrazovky. Na jedné měl příležitost vidět návštěvníky v podstatě tváří v tvář. Ve vstupní komoře stály čtyři postavy oděny v podivných hábitech a zbrojích.
„To je jak z nějakého fantasy románu,“ prohlásil Gorgow, jemuž cestovatelé připomínali postavičky ze starodávné literatury, kterou tak rád četl.
„Skoro jak z Pána prstenů, nebo jak se to jmenovalo,“ souhlasil Hirx.
„To jsem taky kdysi četl. Teď by mě však zajímalo, odkud přišli. Kromě dalších základen je Země prakticky neobyvatelná,“ zamyšleně pravil Rainold a snažil se najít ve svých vzpomínkách nějakou zmínku o možnostech znovuosídlení Země, či zapomenutých plánech.
„Máme je pustit dovnitř?“ žádal o souhlas Hirx.
Rainold začal zvažovat pro a proti, avšak rozhodování mu nezabralo dlouho: „Pusťte je dovnitř, zjistíme o co se jedná.“

Část přítomných se posléze odebrala do vstupních prostor, zatímco Samath s Gorgowem se vydali do blízké jídelny na oběd. Po obdržení přídělu jídla zasedli ke strohému kovovému stolu a dali se do jídla. Jídlo se skládalo hlavně z barevného želé, které obsahovalo všechny potřebné živiny pro život. Pro tuto hmotu bez chuti a zápachu se vžil název Amarouny. Říkali tomu tak všichni, aniž by kdokoliv znal původ toho slova. Během oběda se Gorgowovi v hlavě rozložilo spoustu myšlenek, na než by rád znal odpověď.
„Co si o těch příchozích myslíš?“ začal s rozhovorem Gorgow, zatímco se Samath pustil do jídla.
„Abych ti pravdu řekl, vůbec nevím. Celá planeta je pro nás neobyvatelná. Nejméně za posledních pět set let jsme neměli žádnou návštěvu. Pouze kdysi dávno se k pevnosti přiblížily nějaké zmatené bytosti, ale nikdy žádní lidé.“
„Proč je okolí tak nebezpečné? Vždyť okolí vypadá zcela neporušeně,“ptal Gorgow, jež shledával okolí jako životu vhodné.
„To nikdo pořádně neví. Jisté jen, že po roce 2090 se s tímhle světem něco stalo.“
„Když jsem si procházel archivy, našel jsem tam hodně zmínek, jak si naši předkové představovali zánik světa. Často se mluvilo o ničivé válce, přírodní katastrofě, biologické havárii, pád asteroidu a podobně. V tehdejších filmech, hrách a literatuře toho bylo plno, snad ničím jiným nežili,“ vzpomínal Gorgow na hodiny strávené v knihovně.
„Ano. Ale nic z toho se nestalo. Naši předkové se často strašili zaručenými datumy, kdy svět zčistajasna skončí. Často hysterie z příchodu konce světa došla až do absurdnosti, a pak se všichni divili, když se vůbec nic nestalo. Z dnešního pohledu to vyzní úsměvně. Proces konce světa přicházel velice pozvolna a plíživě. Nebylo to tak, že 5. května toho a toho roku najednou šlus a konec. V podstatě si to málokdo uvědomil. Co se opravdu stalo, však nikdo neví. Jisté jen to, že nevybuchla nějaká bomba a nebo nás nevyhladili nějací zlí mimozemšťané.“
„Lidé prý nějak zešíleli,“ vzpomněl si Gorgow na stará a téměř zapomenutá vyprávění. Běžně se obyvatelé pevnosti nebavili o konci lidské rasy.
„Říká se to. V posledním století lidské civilizace se na Zemi děli tak hrozné věci, že snad i sama příroda zešílela. Dřívější jistoty přestaly platit. Zkrátka fyzika, zákony přírody, to vše se nějak pomátlo a nikdo neví proč. Tento stav v podstatě platí dodnes. Není dobrý nápad se potulovat mimo pevnosti.“
„Zajímavé. Snad se od návštěvníků dozvíme víc,“ pravil s určitou nadějí Gorgow, jež právě dojedl a už se chystal vstát od stolu.

Po obědě oba zamířili zpět do vstupních prostor, kde probíhalo vyslýchání návštěvníků.
„Zjistili jste něco?“ ptal se Samath Kynziho, staršího člena rady.
„Zatím nic konkrétního. Tvrdí, že sem dorazili z nějakého jiného světa skrz portál, kterému říkají Kruh světů.“
„Portál? Jiné světy?“ podivil se nechápavě Gorgow.
„Tady asi někdo moc sledoval Hvězdnou bránu,“ zavtipkoval Samath, když vyprávění cestovatelů vzbuzovalo podobnost se starodávným seriálem.
„To znám. Pár dílů jsem viděl a celkem se to dalo, ale ke konci to bylo moc přehnané a taky se mi nelíbila přílišná militarizace.“

Rada a další přísedící sledovali právě probíhající rozhovor z místnosti ukryté za sklem tvářící se ve výslechové místnosti jako obyčejné zrcadlo, přičemž z kryté místnosti bylo průhledné. Návštěvník, co se představil jako Azanyrmuth, v černém čarodějnickém hábitu s červenými lemy na rukávech a velkých límcích pokračoval ve vyprávění: „Už mnohá staletí prozkoumáváme mnohé světy. Odhadem jsme navštívili téměř tisíc světů, počet z hlavy přesně neznám, musel bych se podívat do knih.“
„Můžete nám povědět více o vašich cílech?“
„Pátráme především po civilizacích, světech vhodné k životu, dále po nerostném bohatství a především se snažíme obnovit staré Aldeřanské Impérium.“
„Aldeřanské Impérium? Co to sakra je?“ podivil se Landry, menší muž krátce stížených vlasů a chladným výrazem v obličeji, oblečený do dobře padnoucího obleku. Právě on měl hlavní slovo v rozhovoru s návštěvníky.
„Staré dávno zaniklé společenství, které kdysi vládlo Universu. Snažíme se naučit jejich schopnosti, porozumět jejich magii, kultuře a všeobecně životu.“
„Magie? Slyšel jsem správně?“ nechápal Rainold, kterému tato zmínka přišla neskutečně šílená. Stejně jako ostatní považoval tento rozhovor za hodně bláznivý sen a každou chvíli očekával probuzení, aby se pak večer u piva nad tím společně s přáteli zasmál. Rozhovor však pokračoval dále a probuzení nepřicházelo.

S blížícím se večerem rada podivný rozhovor ukončila a cestovatele odvedla do oddělené části pevnosti sloužící právě pro návštěvy. Gorgow a jeho učitel Samath se vydali na večeři, která byla prakticky totožná s obědem. Ačkoliv Amarouny neměly chuť ani zápach, nikdo si nestěžoval, protože málokdo měl tušení, jak jídlo kdysi opravdu chutnalo. Tentokrát spolu příliš nemluvili. Oba dlouze přemýšleli o záhadných cizincích. „Odkud přišli? Proč vypadají jako z fantasy románů? Existuje magie? Přežili snad lidé ještě jinde? Je možné cestovat na jiné planety jako ve sci-fi filmech?“ podobné a další více či méně šílené otázky se jim honily po celou dobu v hlavách.

Večer měl Gorgow volno. Rozhodl se ho strávit v klidu své skromné ubikace. Na ploše necelých třiceti metrů čtverečních měl k dispozici pokoj, předsíňku, WC a sprchový kout. První využil možnosti se osprchovat. S vodou v této oblasti nebyl problém. Ačkoliv byla základna díky systémů filtrací a čističek zcela soběstačná, voda se čerpala převážně z hojných podzemních pramenů. Bez nich by kvalita vody neustálým zpracováváním za ta staletí klesla hodně pod hranici použitelnosti. Mohli být vděčni, že se nenaplnily katastrofické vize o jaderných válkách a otrávených vodních zdrojích.

Po nezbytné hygieně se usadil do pohodlného křesla a rozhodl se k odpočinku u prastarého záznamu z vybraného metalového koncertu. Nasadil si speciální vjemovou helmu, která divákovi umožnila vychutnávat scénu, jako ji byl přímo přítomen včetně i takových podnětů jako pach a teplota. Ve své době tato zařízení způsobila malou revoluci. Tyto úžasné udělátory měly i svou odvrácenou tvář, lidé zapomněli téměř na skutečný život a místo výletů do přírody všichni trávili čas ve virtuálních sítí a světech.

Před očima se mu zjevilo přístupové rozhraní k centrálnímu archivu čítající nepředstavitelné množství, filmů, her, hudby, umění a dalších položek, které přetrvaly ještě ze starých dob. Předkové dokázali částečně vyřešit problém ztráty dat vlivem stárnutí médii. Úložiště se chovalo trochu jako živý organismus. Data v něm byla uložena vícekrát a když docházelo ke stárnutí nějaké části, systém data okamžitě kopíroval z paralelních záloh na jiné volné místo. Tak mohla data přetrvat v podstatě donekonečna při dodržení stanovené údržby.

Ze mnoha tisíců záznamů koncertů padla volba na kapelu Gorgoroth. Ve své době se jednalo o poměrně kontroverzní kapelu. Svou pódiovou show budila mezi většinou obyvatel pevnosti hrůzu dodnes. Jednalo se o téměř dvouhodinový koncertní záznam z Krakowa, města kdesi v centrální Evropě, dnes už dávno pohlceno mocnou přírodou. Koncert příjemně ubíhal při němž Gorgow na chvíli zapomněl na zvláštní návštěvníky. Ke konci záznamu ho však nakonec přemohla únava a usnul ještě v křesle.

Probudil se hodinu po půlnoci. Odložil zařízení na virtuální vjemy a přemýšlel, co bude dál dělat. Spát se mu vůbec nechtělo. Rozhodl se pro noční procházku po pevnosti. Některé části podzemního komplexu se na noc zavíraly, avšak Gorgow znal spoustu tajných zkratek a skrytých průchodů.

Noční procházka po liduprázdné pevnosti měla své kouzlo. Jindy přeplněné chodby a společenská centra zela prázdnotou a Gorgow si užíval nezvyklého klidu. Napadlo ho, že by se mohl podívat na nezvyklé cestovatele trochu víc zblízka. Vydal se proto do vstupních prostor. V jedné chodbě odendal kryt vedoucí do rozvodných tunelů, těmi se dalo nepozorovaně dostat prakticky kamkoliv. Po celé pevnosti se sice nacházelo mnoho bezpečnostních systémů, kamer a čidel, ale Gorgow přesně věděl, která místa jsou nehlídaná.

Potemnělým tunelem, jehož temnotu narušovala místy pouze slabá zář kontrolek, se dostal do blízkosti vstupní části, když v tom zaslechl hlasy přicházející z jedné sledovacích místností. Gorgow přiložil ucho k malé větrací mřížce. Skrze uzavřené lamely však neměl možnost spatřit ty, kterým hlasy patřily.
„Ty myslíš, že by nám mohli být ti cestovatelé užiteční?“
„Pokud je pravda, co říkají, mohlo by nám to hodně pomoc.“
„Přijde mi to dost riskantní. Co když si vymýšlí. Však víš, jak svět kdysi zcela zešílel a o bizarnosti nebyla nouze.“
Podle hlasů Gorgow poznal dva členy rady Samuelse a Bauera. Existovaly jisté zvěsti, že se snaží získat moc nad tuto pevností, ale nikdo neměl žádné důkazy. Gorgow mohl litovat, že si s sebou nevzal záznamové zařízení.
„Mohl bych zítra ráno přesvědčit radu pro uspořádání krátké výpravy mimo pevnost. Uvidíme, zda cestovatelé říkají pravdu,“ pravil Samuels.
„Dobrá. Mám pár svých lidí, kteří by mohli zvrátit případné rozhodnutí rady.“
Poté hlasy utichly a oba opustili místnost. Chvíli přemýšlel o rozhovoru, který zrovna vyslechl a uvažoval, co provede dál. Nebyl zrovna dobrý nápad jít to nahlásit. Nikdo by mu nevěřil a zároveň se sám mohl dostat do maléru. Pro jistotu posečkal ukryt v servisních tunelech a až po delší době se vydal zpět do své ubikace.

Druhý den se Gorgow hlásil, jako každý den, u svého průvodce Samatha. Prozatím se rozhodl tajný noční rozhovor ponechat v tajnosti a sám nalézt ještě nějaké důkazy. Když se však dozvěděl o plánované výpravě mimo pevnost, poněkud znejistěl. Ještě než stačil cokoliv namítnout, Samath pokračoval dále: „My dva vyrazíme taktéž ven. Jistě to bude zajímavá zkušenost a zjistíme, v jakém stavu se nachází svět tam venku.“
„Co tak náhle?“ snažil se předstírat údiv Gorgow, zatímco tušil odkud rozhodnutí padlo.
„Rozhodla tak rada na základě pozorování dění v okolí za poslední léta. Dnes už pravděpodobně nehrozí žádné nebezpečí.“
Gorgow cítil v sobě určitou obavu z neznámého. Za posledních 750 let nikdo pevnost neopustil aniž by venku přežil ve zdraví. Ještě více se však obával zrádců, kteří už jistě něco přichystali.
„Ostatní se už připravují. S námi půdou i návštěvníci. Celkem nás bude čtrnáct. Pojďme do zbrojnice pro výzbroj. Budeš mít poprvé možnost vyzkoušet naše plazmové pušky v reálné akci,“ pokračoval Samath.

Ve zbrojnici panoval čilý ruch. Poprvé po tak dlouhé době. Dosud se tu čas od času objevil maximálně údržbář mající na starost provozuschopnost. Oba si na sebe vzali ochranné vesty a vyzbrojili se plazmovou puškou a pistolí. Ve své době patřily mezi to lepší, co lidstvo vynalezlo. Existovaly i modernější zbraně, ale vše zaniklo spolu s lidskou civilizací. Celá přípravná akce proběhla velice rychle. Sotva se nadáli a už všichni stáli v přechodové komoře. V čele skupiny byli tři nejlépe vyzbrojení strážci, další po stranách, návštěvníci uprostřed a Gorgow se Samathem vzadu. Po boku návštěvníků kromě vojáků poznal Gorgow i Bauera a Samuelse. Jistě to nebyla náhoda, jak uvažoval Gorgow. Rozhodně je nechtěl spustit z očí.

„Tým je připraven,“ zahlásil do vysílačky velitel jednotky. „Rozumím. Mise povolena. Hodně štěstí,“ ozvalo se z reproduktorů. Blikající červená světla přechodové komory naznačovala, že právě nastal historický okamžik. Gorgow samým vzrušením cítil zrychlující se tep. Nikdo neměl tušení, co se tam venku skrývá. „Asi bych neměl sledovat tolik hororové filmy,“ blesklo mu hlavou. Velká kovová vrata se dala do pohybu. Hlasitý skřípot naznačoval, že v posledních letech nebyla právě často používané.

Před skupinou se otevřel výhled na panenskou přírodu. Celou základnu obepínal kolem dokola temný a hustý prales. Venku bylo chladno a nezvyklé ticho. Žádný zpěv ptáků, šumění větru v korunách vrostlých stromů, ani jiné zvuky, jež mnozí měli možnost vidět ve starých dokumentech a filmech. Pomalu se vydali vstříc temnému pralesu.

„Zvláštní. Takové ticho kolem,“ pravil jeden z vojáků.
„Ano. Tenhle svět je hodně divný. Podobný jsme dosud nenavštívili. Však uvidíte až se dostaneme dále,“ souhlasil s ostatními čaroděj Azanyrmuth.

Postupovali prosekanou cestou skrz potemnělý les, kterou předtím vytvořili cestovatelé při první cestě. Vojáci úzkostlivě přes infra brýle prohledávali každičký temný kout. Pocit strachu z neznámého zakrátko přepadl každého. Každičký i nepatrný zvuk děsil snad každého. Pouze cestovatelé nedávali najevo žádné pocity strachu. Na rozdíl od lidí, byli zřejmě zvyklí na různá nebezpečí.

Po necelé hodině dorazili na rozlehlé travnaté pustiny. Krajině na severozápadě dominovalo vysoké pohoří a v dáli na východě nekonečný oceán. Na pohled možná idylická krajina, avšak zatažená obloha a mrtvolné ticho jen umocňovaly pocity úzkosti. Když se však pozorně zaposlouchali, přeci něco zaslechli. Zvláštní skřehotavý nářek se rozléhal krajinou.

„Slyšíte to taky?“ zeptal se jeden voják tichým hlasem ostatních.
Na to se ostatní zaposlouchali mnohem pozorněji. Chtěli se ujistit, že dosavadní nářek nezaslechli pouze v jejich hlavách: „Máš pravdu, ale co to může být,“ souhlasili ostatní.
„Ani my nemáme nejmenší potuchy. Zní to jakoby to bylo všude okolo nás,“ ozval se válečník se sekerou, kterému se říkalo Harknan.
„Tady je to ještě dobré, ale jsou tu i místa, kde je to horší,“ doplnil válečníka Azanyrmuth.
„Jako moc špatné to tam je?“
„Dost. Skřehotavý nářek se tam doslova zabodává do mysli až má jeden pocit, že se z toho každou chvíli zblázní. Už jsme viděli hodně, avšak s ničím podobným jsme se ještě nesetkali,“ vyprávěl čaroděj.
„Máte tušení, co to může být.“ chtěl vědět Samuels.
„Zkoušeli jsme to zkoumat a … těžko to vysvětlit. Něco kdysi způsobilo, že příroda zde zešílela. Možná nějaká bytost ze sfér. Ovšem na tomto světě je cítit nebývale silná aura zla. Mnohem silnější, než na světech našich nepřátel. Děsí mě jen pomyšlení na to, co se tu stalo.“

Přítomní vojáci pokládali slova návštěvníků za šílenství. S něčím podobným se setkali maximálně ve sci-fi filmech. Jenže skřehotavý nářek byl skutečný a co víc, pronikal stále více do myslí. Pocity úzkosti, strachu, ale i melancholie a šílenství se vkrádaly do hlav všech stále intenzivněji, jak se blížili k pohoří. Na něco podobného nebyla mysl lidí uzpůsobena.

„Neměli bychom se vrátit?“ namítal jeden z vojáků. „Nemám z toho dobrý pocit.“
„Ani náhodou! Musíme zjistit, s čím máme tu čest,“ okamžitě a rázně zavrhl myšlenku předčasného návratu Bauer. Ve skutečnosti však chtěl vidět schopnosti návštěvníků v praxi.

Celá skupina pokračovala v cestě k přilehlému pohoří, když se návštěvníci náhle zastavili.
„Děje se něco?“ zeptal se Gorgow, který ve svém okolí taktéž cítil přítomnost něčeho neznámého.
„Něco tu je,“ tiše pravil čaroděj Azanyrmuth. Dle vážnosti hlasu bylo nebezpečí blíž, než si ostatní uvědomovali.
Mezitím vojáci zaujali obranný postoj. Pozorně sledovali okolí a pátrali po blížícím nebezpečí.

„Pozor! K zemi!“ vykřikl jeden z vojáků, když spatřil pět metrů velký rudý chapadlovitý přízrak, který se velkou rychlostí přibližoval k výpravě. Zvláštní bytost proletěla vysokou rychlostí kolem nich. Vzápětí vojáci spustili palbu z plazmových pušek. Současně čaroděj začal se zaříkáváním podivných slov, přičemž se mu mezi rukama formovala ohnivá koule podobná kulovému blesku. Jeho počínání sledoval s velkým zájmem Bauer a Samuels, až úplně zapomněli na hrozící nebezpečí. Azanyrmuth zakrátko seslal ohnivou kouli přímo vstříc rudě zářícímu přízraku. Ozvala se silná rána přízrak se kamsi vypařil. To bylo přesně to, co chtěl Bauer se Samuelsem vidět na vlastní oči. Ohnivá koule se ukázala mnohem účinnější než moderní plazmové pušky, které bytost sotva zraňovaly.

Po této scénce zůstali vojáci i členové rady stát v úžasu. Schopnosti čaroděje předčily i ty největší očekávání. Než však stačili cokoliv říci, odkudsi přilétla další pětice přízraků. Jejich útok byl tak rychlý, že jeden z vojáku se nestačil ukrýt a rudý přízrak ho odnesl kamsi pryč. Ostatní zatím spustili palbu a čaroděj do dalšího sesílání kouzel. Zbylí návštěvníci chránili čaroděje před útoky zářících chapadel. Přihlížející Bauer nechápal, jak mohl obyčejný meč zranit přízraky více než plasmové pušky. „Cožpak se celý vesmír zbláznil?“ pomyslil si.

Dva přízraky se podařilo porazit, avšak další přibývaly. „Tohle nezvládneme. Ústup!“ vykřikl velitel jednotky. Nikdo už na nic nečekal a všichni utíkali směrem k lesům a dále k pevnosti. Během náročného boje odráželi útoky bytostí, přičemž však zemřeli další dva vojáci. Nebýt návštěvníků, zřejmě by tu všichni zahynuli. Běželi s vypětím všech sil temným lesem a neustále se při tom ohlíželi zpět. Dunivé rány v pozadí dávaly najevo, že návštěvníci kryjí jejich společný útěk.

Temný les se zdál být najednou větší, než při cestě od pevnosti. Rány v pozadí brzy utichly. Vojáci nepolevovali v úsilí, přesto síly ubývaly. Udýchaní a ve strachu vyhlíželi vchod do pevnosti, jediné bezpečné místo v okolí. „Pevnost před námi!“ vykřikl Samath. Do bezpečí už zbývalo jen pár metrů. Velitel jednotky vyslal dohodnutý signál a vzápětí se vstupní dveře daly do pohybu. Pohled do útrob pevnosti dodal všem potřebnou sílu.

Zakrátko přeživší vojáci, Gorgow, Samath a členové rady Bauer a Samuels, dorazili do bezpečí. Zbývali pouze návštěvníci. Pohlíželi do temného a tichého lesa, přičemž vyhlíželi zbytek výpravy. Přízraky se zřejmě podařilo setřást. „Dokázali jsme to. Přízraky jsou pryč,“ zaradoval se Bauer, který se vzpamatovával z právě prožitého šoku. Nikdo ze pevnosti nebyl na něco podobného připraven.

Zatímco se všichni ve vstupní komoře vzpamatovávali, návštěvníci se brzy objevili na okraji lesa. Jejich výraz byl mnohem klidnější. Patrně byli na podobné situace zvyklí.
„Už jsou pryč,“ pravil čaroděj Azanyrmuth, když se zbytkem dorazili do vstupní komory, která ze za nimi okamžitě zavřela.
„Co to bylo zač?“ zajímal se Gorgow.
„To netuším. Možné nějaké bytosti z jiných sfér, nebo nějaké prokleté duše. Nevím. Něco takového se nepotkává každý den,“ vysvětloval Azanyrmuth.
„Čert to vem. Teď se dáme dohromady a za hodinu podáte hlášení,“ přerušil úvahy Samuels.
Potom všichni opustili vstupní přechodovou komoru.

V ten den se už nic zajímavého nestalo. Co se dělo při podávání hlášení se mohli Gorgow a Samath pouze domnívat. Nikdo jim nedal vědět, kde se ono hlášení bude podávat. Výslechová místnost ten večer zela prázdnotou. Pozornějšímu by jistě neuniklo, že tady něco smrdí. Gorgow si byl jistý, co se na tajném místě děje. Chtěl prozradit, co doposud zjistil, avšak žádný důkaz neměl, proto jeho slova Samath odbyl slovy: „Ty taky vidíš všude nějaké spiknutí. Neměl bys tolik sledovat ty staré filmy.“ Neměl na výběr. Nezbylo mu nic, než čekat.

Druhý den k večeru nečekaně přiběhl Samath za Rainoldem do ubikace.
„Pane, pojďte rychle za mnou!“
„Co se děje?“ překvapeně Rainold zíral na Samatha. Z výrazu poznal, že se děje něco vážného. Nebylo obvyklé takhle vstupovat do kajut členů rady.
„Situace je vážná. Bauer a Samuels spolu s několika věrnými chystají ovládnout tuto pevnost.“
„Cože!?“ vykřikl Rainold a v rozrušení vyskočil ze židle.
„A co víc, chtějí k tomu využít schopnosti návštěvníků. Právě se je snaží přinutit ke spolupráci ve výslechové místnosti,“ vylíčil Gorgow plány vzbouřenců. „Není čas. Musíme ihned zakročit,“ pokračoval v naléhání. Oba se svižně vydali k nejbližší zbrojnici pro zbraně, a potom chtěli okamžitě učinit přítrž jednání zrádců.

Náhle celou pevností otřásla mohutná exploze a ještě několik menších. V tom se rozezněly poplašné sirény. „Poplach! Požár na úrovni jedna!“ hlásal ženský hlas z reproduktorů. Rainold a Gorgow se zvedli ze země, poté co je srazila k zemi rázová vlna. V momentě přiběhli další vojáci evidentně otřesení mimořádnou situací.

„Co se stalo?“ vyzvídal Rainold.
„Vůbec netuším. Něco bouchlo ve vstupní části pevnosti.“ odhadoval jeden z vyděšených vojáků.
„Pojďme tomu přijít na kloub. A dejte pozor, máme tu zrádce, kteří chtějí získat pevnost pro sebe,“ varoval Gorgow příchozí vojáky. Ti zprvu nechápali, o čem Gorgow mluví, ale brzy pochopili situaci, když jim vše v rychlosti vylíčil.

Když dorazili na místo, spatřili rozsah zkázy. Část výslechové místnosti byla pohřbena pod sutí ze zříceného stropu. Rovněž okolní chodby nesly známky dalších menších explozí. Po zběžné prohlídce hromady doutnajících trosek zjistili, že si série explozí vybrala své oběti. Všude se válela znetvořená a roztrhaná těla, utrhané končetiny, či neforemná kaše z toho, co dříve byla hlava. Bylo dost náročné identifikovat oběti. Poznali pouze Landryho a Bauera.

Dlouho nikdo z příchozích nepromluvil. Byli v šoku z obrazu zkázy. Ticho narušil až Rainold, který ze sebe vydal jen strohý dotaz: „Co se tu stalo?“ Mezitím se Gorgow pustil do rychlého průzkumu okolí. Zhruba tušil, co se v posledních minutách odehrálo, ale nechtěl se pouštět do ukvapených závěrů. Jeho kroky směřovaly ke vstupnímu průchodu.

Když dorazil na místo, opatrně pohlédl za roh. Jeho obavy se naplnily, když spatřil zcela zdevastovanou vstupní komoru. Nebyla však prázdná. Všichni čtyři návštěvníci zrovna stáli u vchodu a ještě se o něčem bavili. Gorgow se opatrně k nim přiblížil. Doufal, že se dozví víc o konfliktu, který nastal mezi nimi a zrádci.

„Další člověk. Usmaž ho, jako jsi to udělal s těmi ostatními!“ zlostně vykřikl válečník Harknan.
„Moment. Ne. Tenhle nepatří mezi ně. Ten není zlý,“ zarazil Azanyrmuth válečníka.

Gorgow byl připraven k útěku v obavě z nejhoršího. Čaroděj ho však uklidnil a dal se vysvětlování situace: „Nemusíš se bát. Vysvětlím, co se tu stalo. Obyvatelům tohoto světa jsem nedůvěřoval už od začátku. Měl jsem ještě před příchodem sem špatné tušení. Z některých vašich lidí jsem neměl dobrý pocit a to se také potvrdilo. Ve vaší pevnosti se někteří z vás pokusili převzít moc nad všemi ostatními. Chtěli nás k tomu využít. Použili nátlak, vyhrožování, vydírání a další praktiky. Jenže situaci podcenili a dostali co proto. Nyní odcházíme domů. Jistě se u vás najdou další, kteří se budou chtít podrobit ostatní a s tím nechceme mít nic společného.“
„Chápu. Je to škoda, že to takhle dopadlo,“ zmohl se Gorgow pouze na krátkou odpověď.
„Je načase se vydat, než sem přijdou další vaši lidé. Myslím, že jsme byli na další stovky let poslední návštěva tohoto světa. Je tu koncentrováno hodně zla. Už se nedivím, že bohové přírody tohoto světa zešíleli,“ zakončil rozpravu Azanyrmuth.
Gorgow přemýšlel o tom, co právě vyslechl. Musel návštěvníkům dát za pravdu. Předkové lidí svůj svět zničili a navíc způsobili něco, o čemž neměl nikdo ani trochu tušení.

„O čem přemýšlíš?“ zeptal se čaroděj, když viděl Gorgowa, který se neměl k odchodu.
Gorgow neodpovídal. Evidentně váhal, zda sdělit naprosto šílenou myšlenku, jež ho právě napadla.
„Chtěl bych jít s vámi.“
„Cože?“ nechápali návštěvníci.
„Ty a s námi?“ znovu se zeptal Harknan.
„Já ti nevím. Nezdá se to být dobrý nápad,“ pravil zamyšleně lučištník Ghirmin.
„Já nechci strávit zbytek života zavřený v téhle pevnosti. Chtěl bych poznat svět tam venku,“ snažil se přesvědčovat právě odcházející návštěvníky Gorgow.
Azanyrmuth se na moment zamyslel. Uvažoval o možných důsledcích, které by jeho přivedení na jejich svět mělo. Nakonec dospěl k rozhodnutí: „Dobrá. Vezmeme ho k nám. Něco s ním vymyslím. Teď pozor. Budu tě muset uspat. Neboj. Nebude to bolet,“ pravil ke Gorgovovi

Azanyrmuth přistoupil ke Gorgowovi a pronesl nějaká zvláštní slova. Co se stalo pak, už si Gorgow nepamatoval, zničeho nic na něj přišel spánek a ponořil se do říše snů.

[andoriel]

Hurá
Už kdysi se mi to líbilo a nic se na tom nezměnilo. I z té kvílející přírody mi pořád běhá mráz po zádech.

Zaujímavé

Dobre a pouze dva preklepy

Zdravím.
Jak jsem sliboval. Přidávám jednu zapomenutou část Blashyrovo cesty za Čepelí konce. Doufám, že potěší.

Nanda Dévi Raj Jat

Mezi nejznámější a nejoblíbenější příběh z raných dob Aldeneerinu patří bezesporu Blashyrova cesta za úlomky mocného meče bohů, který byl znám pod názvem Čepel konce. Během pátrání Blashyr prošel velmi zajímavé a často bizarní světy a zažil při tom pozoruhodná dobrodružství. Příběh, který se zachoval do dnešních dní, je zcela jistě trochu upraven podle toho, jak ho zaznamenali bardi a později historikové. Jak už to u dávných příběhů bývá, vypravěči mnohdy příběh upravili, úspěchy zveličili a zároveň některé drobnosti vypustili. Zkrátka mnohé příběhy se ve skutečnosti nestaly tak, jak si je vyprávíme v dnešní době. Úpravy se zcela jistě nevyhnuly ani Blashyrovo příběhu. My se zde zaměříme na jeden důležitý poznatek. Asi každý, kdy příběh četl, okamžitě odpoví, že úlomků meče bylo devět. Ovšem není to zcela jisté. Existují teorie, že úlomků bylo více. Některé teorie hovoří o deseti, jiné až o třinácti. V nejstarší knihovnách stále můžeme nacházet zapomenuté příběhy. Mnohdy si je ani nedokážeme spojit s dávnými událostmi. Mnohé jsou neúplné, psané často v dávno nepoužívaném jazyce, případně je použit specifický dialekt. Když si ovšem dáme tu práci a ztracené příběhy řádně prozkoumáme, můžeme si všimnout mnohých spojitostí s významnými historickými událostmi. Mezi takový příběh patří zcela jistě popis poutě Nanda Dévi Raj Jat. Hlavní postava, válečník Balhyr, zde pátrá po úlomku mocného artefaktu. Pokud některá jména a názvy lehce upravíme, najednou se nám zjeví další dějství Blashyrovo cesty za Čepelí konce. Na následujících řádcích překládáme tento ztracený díl tak, aby co nejlépe zapadl mezi ostatní díly.

Sotva se za Blashyrem uzavřel Kruh světů, hleděl na pozoruhodný majestátně vyhlížející hornatý svět Uttarákhand. Chvíli se kochal neskutečnou nádherou, nasával svěží horský vzduch a obdivoval vysoké štíty hor sahající podle pověstí až do výšky osmi mil, kde již nebylo možno ani dýchat. Horský vítr se opíral do Blashyrovo hustých dlouhých vlasů, zatímco se zatím válečník rozhlížel po okolí, aby si pořádně prohlédl cestu. Od Kruhu klesala stará dlážděná silnice do údolí k několik mil vzdálenému jezeru. Válečník dále nečekal a vydal se na pochod k jezeru Rúp Kund, známé také pod názvem Jezero koster.

Chladnému podnebí vládlo téměř naprosté ticho. Během čtyř mil dlouhé cesty spatřil jen málo místní fauny a flóry, až pochyboval, zda je možné na tomto světě přežít. Když dorazil k jezeru, okamžitě spatřil spoustu lidských ostatků, o nichž hovořilo mnoho dávných pověstí. Blashyr se zastavil na břehu ledovcového jezera a prohlížel si jeho břehy, kde se povalovalo tisíce kostí. To ho přimělo se zamyslet. Jací lidé nalezli v drsné velehorské pustině smrt? Odkud přišli a proč zemřeli? Mezi obyvateli světa Uttarákhand se tradovalo několik příběhů o dávné katastrofě. Všechny však souvisely s poutí Nanda Dévi Raj Jat, která se konala jednou za dvanáct let zdejšího kalendáře na počest Bohyně Nanda Dévi.

Náhle Blashyra vytrhla z hloubání nad osudem mrtvých náhlá přítomnost kohosi v jasně oranžovém hábitu. Kde se tu tak náhle vzal? Ve zdejší skalnaté pustině by si tak jasné barvy už dávno všiml.
„Čekal jsem na tebe,“ odpověděl na nevyřčenou otázku holohlavý mnich.
„Rád vás poznávám,“ zmohl se na pozdrav stále ještě překvapený válečník. „Kdo račte být?“
„Mé jméno není důležité. Mým úkolem je ti ukázat správnou cestu. Vím, že Univerzum je v nebezpečí, a proto ti pomohu získat to, kvůli čemu jsi sem vážil cestu.“
„Jak víš o mém poslání?“
„Bohové mi ukázali cestu.“
„Mohu ti však plně věřit? Na výpravách už jsem se několikrát střetl s nepřátelským zvědem. Jak si mohu být jist, že to není jen další Ba‘alovo lest.“
„Chápu tvé obavy. Zvěd, o němž se zmiňuješ, tento svět před nedávnem navštívil. Netušili jsme, co byl zač, avšak jednou v hluboké meditaci se nám dostalo odpovědí. Podívej se do svého nitra a přesvědčíš se, že nejsem ten, kterého se obáváš.“
Blashyr se na radu mnicha oprostil od veškerých myšlenek a snažil se vnímat pravou podstatu okolí. Tichý pustý svět ho nerozptyloval, a tak záhy ucítil pouze auru dobra a po zlém zvědovi nezůstaly nikde ani památky.
„Měl si pravdu,“ přiznal se Blashyr.
„A teď musíme jít. Nepřítel se může kdykoliv vrátit a nás čeká náročný výstup.“

Na radu mnicha oba vyrazili na cestu. Kráčeli po úzké horské pěšině, která neustále stoupala do strmých hor. Šli dlouhé hodiny. Jak putovali dále, teplota stále klesala. V těchto vysokých horách i přes den a za jasného svitu slunce prakticky neustále mrzlo. Blashyr už měl naštěstí zkušenost s Mrazivým žárem na jedné z předchozích výprav, a tak byl na cestu na hornatý Uttarákhand dobře oblečen a vybaven lektvary na mrazovou odolnost. Ty neštěstí zatím nebylo třeba.

Protože měli před sebou ještě dlouhou cestu, Blashyr se chtěl více dozvědět o zdejších božstvech a příbězích: „Co mi můžeš povědět o pouti Nanda Dévi Raj Jat? Před cestou jsem ve starých knihách vyčetl spoustu starých příběhů, ale často jsou dost nejasné.“
„Je dobře, že se zajímáš o naši historii. Ano za starých časů náš svět navštěvovalo mnoho cestovatelů. V dnešních dnech do těchto míst najde cestu jen pár jedinců. Poutě k uctění Nanda Dévi se konají dodnes. Je to bezmála dvacetidenní putování těmito velehorami a jejími průsmyky a i za dobrého počasí klade značné nároky na fyzickou kondici poutníků.“
Blashyr se zastavil a pohlédl na obrovské štíty hor lemující horizont kolem dokola a představoval si tu náročnou cestu.
Jakmile se dali opět do pohybu, mnich pokračoval: „Procesí vždy kráčí se čtyřrohým beranem, který se občas narodí. Zvíře je pomalováno rituálními ornamenty a ozdobeno girlandami květů. Beran spolu s poutníky představuje doprovod bohyně Nada Dévi, která se vrací ke svému manželovi Šivovi. Na konci je beran vypuštěn na svobodu, aby ho už nikdo neviděl. Procesí pak obětuje jídlo, oblečení a další cenné věci, a potom se vrátí domů.“
„Pozoruhodné. A má to nějakou souvislost s Jezerem koster?“
„Částečně,“ tiše odpověděl mnich. „Před hodně dávnými časy popudila bohyni Nanda Dévi místní královna Vallabha. Neprokazovala ji dostatek respektu, a tak Nanda Dévi ztrestala zemi suchem, neúrodou a hladomorem. Královská rodina se nakonec na radu mudrců rozhodla si bohyni udobřit, a tak se vydala se čtyřrohým beranem na Raj Jat. Bohyně však zůstala neoblomná a tento projev královské pokory odmítla. Královna, která byla v té době těhotná, porodila předčasně mrtvé dítě a tanečníky provázející procesí proměnila v kámen. Zbytek výpravy včetně krále Yashdhavala usmrtila na břehu jezera Rúp Kund.“
„Pověsti zmiňovaly železné kameny padající z nebes.“
„Lidová slovesnost postupem času mnohé věci změnila a skutečnost nebývala tak dramatická. V tomto případě to nebyly železné kameny, ale ledové kroupy.“
„Takhle to tedy bylo,“ tiše si pro sebe konstatoval. „Máme se tedy bát?“
„Obavy nejsou na místě. Svět se změnil, bohyni od té doby nikdo nepopudil a navíc naše cesta nesměřuje až na vrchol.“
„Jak je to ještě daleko?“
„Vzdálenost není důležitá. Když už jsi se vydal na tuto cestu, očekával jsi, že nebude snadná.“
Poté oba mlčky pokračovali v cestě.

Uplynuly další hodiny a počasí se v horách změnilo. Místo jasného dne přišla sněhová vánice. Putování se stalo mnohem náročnější. Ostrý mrazivý vzduch a prachový sníh studil. I přestože byl Blashyr zvyklý na chladnější podnebí, musel si chránit tvář. Když se na chvíli válečník schoval za skalním výběžkem, aby se najedl a posilnil na další cestu, přemýšlel o poutnících. Jakým rozmarům počasí museli čelit, chladu, únavě a ke konci zcela jistě i hladu. Nebylo divu, že mnozí pouť nepřežili. Jakmile pokračovali v cestě, počasí se zase umoudřilo.

Konečně dorazili k rozcestí, kde Blashyrovi mnich ukázal správnou cestu: „Na konci této cesty najdeš starý chrám. Buď opatrný.“ Válečník pohlédl do dáli a skutečně v dáli v područí hor zahlédl jakousi stavbu. Už to nebylo daleko, a tak chtěl poděkovat a zeptat se ještě na pár věcí. Když se otočil, nikdo u něj nestál. Mnich zmizel stejně tak záhadně, jako se prve zjevil u Jezera koster. Nechápal, koho ve skutečnosti potkal. Byl to duch někoho místního, pomoc místní bohyně, nebo pomoc od Starých Aldeřanů, či ho pouze šálily smysly. Dál už se tím netrápil a pokračoval v cestě, protože čas se mu krátil.

Na konci cesty pohlédl na starý chrám, kde v dávných dobách pobývali mniši uctívající božstvo tohoto hornatého světa. Dnes už zel prázdnotou a opuštěné stavby působily ve stínu vysokých skalnatých hor ponuře. Blashyr cítit, že to je přesně místo, kde nalezne hledaný úlomek. Zároveň ho cosi varovalo před tímto temným místem. Stalo se tu kdysi něco děsivého, temný rituál, zničila toto místo nějaká bytost z jiných sfér, nebo zdejší obyvatelé prostě odešli? Mnoho otázek, ale žádné odpovědi. Válečník doufal, že odpovědi nalezne uvnitř. Nesměl se příliš zdržovat, měl jasný úkol a nepřítel Aldeneerinu každým okamžikem získával stále větší moc. Blahyr vytasil meč a odhodlaně vstoupil do chrámu.

Procházel velké chodby a rozlehlé sály, ve kterých zůstal stále zachovalý skromný nábytek. Některá místa dokonce působila, jak kdyby zdejší obyvatelé místo opustili teprve nedávno. Přesto se válečník nemohl zbavit pocitu, že je zde někým pozorován. Už od vstupu cítil přítomnost povědomé entity. Mocný pomocník úhlavního nepřítele byl zpět a chtěl Blashyrovi zabránit získání části mocného artefaktu.

Blashyr nalezl hlavní chrám, kde byla stále cítit božská přítomnost. Rozbitými okny pronikal do majestátního prostoru ledový vítr a sněhové vločky. Venku se znovu setmělo a prostor působil ještě ponuřejším dojmem. Věděl, že našel místo, kde nalezne to, pro co sem šel. Zároveň ho smysly varovaly před skrytým nepřítelem. Využil schopnost zeleného drahokamu, který dokázal odhalit skutečnou podstatu světa. A skutečně spatřil obávaného nepřítele. Přímo před oltářem, kde se nacházel průchod do skryté krypty, stála postava v černé zbroji. Válečník nečekal, tasil meč a zaútočil přímo na nepřítele. Nepřítel se velmi snadno úderu vyhnul. Zkusil to znovu a opět neúspěšně. Ačkoliv se dokázal Blashyr velmi dobře ohánět mečem, nestačilo to. Záhy se ukázalo, že zvěd je mnohem rychlejší, než se původně zdálo. Když nepřítele konečně poprvé zasáhl, meč nepříteli nezpůsobil nic. Válečník si uvědomil, zda nebojuje pouze s přeludem, přesto nechtěl riskovat zranění. Zaměřil své smysly na nepřítele a skutečně si po chvíli uvědomil, že nepřítel zde není přítomen fyzicky. Vyřkl magickou formuli, kterou ho naučil mág Azanyrmuth.

Následně se stalo něco, co válečník nečekal. Kouzlo ho mělo částečně ochránit před útoky nehmotných bytostí a umožnit mu je zraňovat. Místo toho prostor starého chrámu vyplnilo jasné bílé světlo. Nepřátelský zvěd přešel z útoky do obrany. Snažil se chránit před jasným světlem, ale i tak postupně jeho přítomnost mizela. Během chvíle nepřítel opustil tento svět a jasná zář následně také pohasla. Negativní aura byla pryč a chrámu opět vládla příjemná atmosféra. Když nepřítel zmizel. Chvíli Blashyr přemýšlel o tom, čeho byl právě svědkem. Kdo mu to pomohl? Byl to mnich, který ho doprovodil, někdo jiný, nebo samotná bohyně Nanda Dévi? To mu zřejmě zůstane navždy utajeno. Pouze v tichosti poděkoval a pokračoval v poslání.

Po kamenných schodech sestoupil do staré krypty, která byla dřív dobře ukrytá, avšak zub času se na tomto místě podepsal a původně skrytý vstup do podzemí se propadl. Díky této náhodě nemusel složitě a dlouze pátrat po umístění úlomku. Samotná krypta nebyla příliš rozlehlá, a tak ji prozkoumal rychle. Cosi mu ukázalo to správné místo. Nenápadná kamenná truhla v jednom z mnoha výklencích vůbec nevypadala na to, že by ukrývala cokoliv hodnotného. Blashyr odsunul kamennou desku a nahlédl dovnitř. K jeho radosti nalezl hledaný úlomek mocné zbraně. Pečlivě si ho prohlédl, a když ho smysly ujistily, uschoval ho do koženého váčku. Nyní se mohl vydat na cestu zpět.

Počasí se venku umoudřilo a válečník hleděl na modrou oblohy a slunce, které se pozvolna sklánělo k západu. Vyrazil na dlouhou cestu ke Kruhu. Během cesty se zastavil opět u Jezera koster a přemýšlel tentokrát o mnichovi, který ho doprovodil ke starému chrámu. Na zlomek okamžiku ucítil jeho přítomnost. Potom opět zůstal sám ve velehorách, které se postupně barvily do zářivě oranžové, jak slunce zacházelo za horizont. Zbývala už jen poslední cesta ke Kruhu, kam Blashyr došel už po setmění. Jeho výprava opět slavila úspěch.

Pozornému čtenáři jistě neunikla zmínka o Balovo zvědovi, Starých Aldeřanech, Mrazivém žáru a mnohých povědomých drobností, což je jasná indicie, že se jedná o další část legendární cesty za Čepelí konce. O přesném zařazení můžeme vést diskuze, avšak je jisté, že zapadá někam mezi poslední díly. Ohledně světa Uttarákhand toho moc nevíme. V podstatě jsou to pouhé pověsti zmíněné v příběhu a zaznamenané v knihách pověstí. Zda byla na tento svět vyslána nějaká další výprava, není dnes zcela jisté. Žádný záznam se nám do těchto dnů nedochoval, stejně tak neznáme jeho adresu. Je dost možné, že záznamy o Uttarákhandu jednou najdeme v našich obřích knihovnách. Necháme se proto překvapit.